načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bláznův kabát - Martin Fahrner

Bláznův kabát

Elektronická kniha: Bláznův kabát
Autor:

Martin Fahrner je živým důkazem toho, že autor, jenž neustále nepublikuje, je mrtvý. Ale zároveň i důkazem toho, že když napíše knihu, která se čtenářům usadí v povědomí, není ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 197
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7372-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Osou knihy je příběh Radka, jehož dospělý život začíná v 80. letech v Československu a s mnoha zákrutami a hledáním se rozprostírá po Evropě až k přelomu století. K němu se pak během děje vztahuje řada dalších postav a osudů. Krom toho má román nenápadného protagonistu-pozorovatele v osobě německého bezdomovce, jenž v "bláznově kabátu" žije v jedoucím vlaku a má dar nahlížet pod povrch dějů i lidských myslí. Strakatý kabát, sešívaný z různobarevných útržků, může připomínat i sama stavba románu - postupně přibývající postavy se střídají v krátkých útržcích vyprávění, přidávají vlastní příběhy a po kouskách skládají celkový obraz lidského hledání místa ve světě, zbytečné zloby a mnohdy zmařených snů, ale také doby, poznamenané mnohými změnami a slepými uličkami. Leitmotivem knihy jsou cesty v různých podobách a za různými účely, cesty, které mají přinést změnu nebo jen udržet harmonii. Na nich se podíváme do válčící Jugoslávie, na nekonečné trasy kamionů či tatranské turistické výpravy. Dojdou-li na nich někteří svého cíle, vypadá obvykle jinak, než očekávali, a je svědectvím o důležitosti vůle a věrnosti sobě, ale i pokory k přijetí darů i ran osudu. Kromě originální kompozice román zaujme nevšední schopností autora vcítit se do mnoha velmi rozdílných charakterů, každému přiznat jeho díl pravdy a porozumění a přesto udržet celistvost výsledného obrazu. Román, sestavený z krátkých útržků vyprávění, zobrazuje osudy různých postav v posledních desetiletích 20. století a jejich těžké cesty za nalezením vlastního místa ve světě, ale podává skrze ně i výmluvný obraz doby a jejích změn.

Popis nakladatele

Martin Fahrner je živým důkazem toho, že autor, jenž neustále nepublikuje, je mrtvý. Ale zároveň i důkazem toho, že když napíše knihu, která se čtenářům usadí v povědomí, není to tak docela pravda… To se Fahrnerovi povedlo hned „prvotinou“ Steiner aneb Co jsme dělali z roku 2001. Na ni o tři roky později navázal ještě útlou Pošetilostí doktora vinnetouologie, načež se na dlouhých deset let odmlčel.

Nyní se vrací prózou, která zachycuje Evropu po pádu železné opony, Evropu otevřenou, Evropu, kde si už každý musí zavírat vrátka sám, bez bratříčka. Tímto světadílem v knize Martina Fahrnera putují kříženci „bezdomovců“ a těch, kdo z domova neustále utíkají. Přičemž autor nemá ambici stvořit velkou fresku o Evropě, kde by bylo „všechno“, ale chybělo by tomu to hlavní — lidský rozměr.

Jako v předchozích knihách jde totiž Fahrnerovi především o lidi — má své postavy rád a fandí jim. To ale neznamená, že by jejich osudy idealizoval. O to víc jim pak musí držet palce, aby našly cestu… kam? Domů, do svého srdce… Nikdo jiný asi dnes v české literatuře neumí být vůči svým hrdinům tak empatický a zároveň natolik přesný v popisech současného života ve světě, v němž člověk může dělat téměř cokoliv, ale málokdy tím něco změní.

Ondřej Horák

Zařazeno v kategoriích
Martin Fahrner - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Martin Fahrner

BLÁZNŮV

K AB ÁT



Martin Fahrner

BLÁZNŮV

K AB ÁT

druhé město

brno 2015


© Martin Fahrner, 2015

© Druhé město — Martin Reiner, 2015

ISBN 978-80-7227-372-0


Temná

komora



9

Šárka

Bylo to v nějakým rozhovoru. Známý zpěvačky se ptali,

proč si myslí, že prorazila. A ona říkala, že většinažen

ských zpívá o sobě, co prožívá, co vidí, co cítí, co se jísta

lo. Ale že pokud je něčím jiná, tak tím, že zpíváo příbě

zích jiných lidí. Lidí, který potkala a tak. Úplně mi to

otevřelo oči. Fakt. Když posloucháte, o čem se holky baví,

probírají úplně všechno. Do nejmenšího detailu. Alejak

mile jsou u toho mužský, tváří se často, jako by neuměly

do pěti napočítat. Úplně to bije do očí. Jednou zasesedí

me a holky nemelou o ničem jiným než o nějakýmkluko

vi, kterej stojí u baru. Jakej má pěknej zadek.Samozřej

mě ho žádná nepůjde sbalit. Jen budou vysílat pohledy

a čekat. Jsme vážně hrozně nesvobodný. Rousseau píše

o tom, že se člověk rodí svobodný, ale podle mě kecá. Už

dávno pro nás mají připravený role. A nás aninenapad

ne je nehrát. Počínaje třeba takovým Petrarcou, kolik

napsali mužský básní o ženských, kolik namalovali nebo

nafotili aktů. Dřív, když si ještě nikdo neuměl představit,

že bychom umění mohly dělat i my. A teď, když můžeme,

myslíte, že některou napadne napsat ódu na mužskejza

dek? To jsou ty role. Nesvoboda. Tak to mě právěnapad

lo. Moje ročníková práce. Mužské tělo jako předmětžen

ské touhy.


10

Radek

Co mě na ní fascinuje nejvíc? Asi jak je odvážná.Svobod

ná. Otevřená. Víte, co si vybrala jako ročníkovou práci?

Chlapy. Proč ženský nedělají mužský akty, proč myžen

ský fotíme a  malujeme, proč píšeme básně o  tom, co

k nim cítíme, ale ony ne. Přitom prý je mužský tělostej

ně krásný. Jsem na ni vážně hrdej, protože s tím máob

rovský problémy. Nejen doma, ale i ve škole. Ačkoli není

nějaký devatenáctý století nebo středověk, ale pomalu

konec dvacátýho. Říká, že teď máme šanci, že teď semu

síme rozhodnout, jestli budeme svobodní, nebo sinechá

me nasazený pouta. Když o  tom mluví, někdy úplně

zčervená, jak se rozhorlí. Pak je hrozně přitažlivá.Málo

kdy dokážu vydržet, než domluví. Směje se. Nech mě,

říká, nevidíš, že o něčem důležitým mluvím? A když jí

přetahuji tričko přes hlavu, huhlá, že ji ani nenechám

dokončit myšlenku. Je to tak nakažlivý. Vážně věřím

tomu, že když se člověk nedá, když neudělá kompromisy

a nenechá si nic namluvit, nezopakuje chyby těch před

sebou, může prožít skvělej život. Beze strachu, bezkom

plexů, beze lží, rozumíte. Svobodnej. Navíc spolučeká

me dítě. Nikdy jsem nic tak báječnýho necítil.

Lumír

Ne že bych něco podepsal, třeba nějakou antichartu. Ale

přestal jsem se s nimi stýkat, jednoduše už nechodím na

akce, na který mí kamarádi chodí dál. Každý vztahvyžabr />

11

duje kompromisy. I vztah se státem, zdá se. Ne že bych se

nestyděl. Ale když má člověk děti, je s tím spoustu práce,

na přemýšlení je času málo, naštěstí. Takže jsem si na ně

vzpomněl jen málokdy a málokdy se styděl, abych byl

upřímný. Častěji jsem se díval na Šárku a měl radost,

jaká z ní roste šikovná slečna.

Teprve když vyrostla a začala chodit na vysokou,kvů

li tomu jsme se s manželkou naoko rozvedli, jsem na ně

začal myslet častěji. Říkal jsem si, že aspoň Magora na tý

jeho chalupě bych mohl navštívit. Sbalil jsem se a teď

jsem na cestě. Do Třebíče vlakem a pak na stopa. Musí se

vyjít takový dlouhý stoupání, kde nikdo nezastaví,pro

tože se lidi nechtějí v kopci kvůli vám rozjíždět. Stoupám

k  horizontu a  vidím nejdřív hlavu. Nějaký kluk. Pak

vidím, že má v ruce housle, a až nakonec že má u nohou

demižón. Když jede kolem první auto, hodí si smyčec

i housle do jedné ruky a druhou stopuje. Auta nás míjejí,

já už stojím za ním, nad námi plují mraky, kluk hraje na

housle a já cítím, že jsem dlouho nebyl tak šťastný.

Radek

Na Strahově jsou koleje očíslovaný. A v sedmičce je ve

sklepě klub. Jmenuje se stejně jako ten panelák, ale před

název připsali dvě nuly, takže je to 007. Bylo to odvážný,

ale nikdo si toho nevšiml. Poslední dobou tam hrajouza

jímavý kapely, třeba Hudba Praha, ale i jiný. A vždycky je

hrozně narváno, protože se pořád mluví o tom, že jekaž

dou chvíli zakážou, že jde o poslední možnost.


12

Mám tam naštěstí kámoše, kterej mě vždycky nějak protlačí dovnitř. Abych byl upřímnej, mám z tohozvláštní, povznášející pocit, když se dostanu dovnitřa procházím špalírem lidí, kteří nemají šanci. Vlastně proto jsem chtěl vzít s sebou Šárku, aby to taky zažila, abychom si mohli popovídat, jestli ten pocit je něco špatnýho,protože my mezi sebou mluvíme úplně o všem.

Jenže už je pravděpodobně zakázali, protože nanulanulasedmičce visí cedule Pro nemoc změnaprogramu, nikde ani noha a kámoš, kterej mě měl protlačitdavem, se omlouvá, že je náhradní program a na poslední chvíli sehnali někde od Ostravy nějakýho Jarka, kterej hraje ruský písničky. Místo Dvouletý fámy a HudbyPraha najednou Rusáci, chápete to? Šárka Radek ani nechtěl jít dovnitř, byl hrozně zklamanej. Ale já mu říkám, proč ne? Třeba jsme předpojatí, což taky není dobrý. Nakonec nás v sále sedělo asi deset, my dva a kluci z klubu, co by tam stejně museli být. Za námi prázdný řady, přemýšlím, jestli je ve tmě vidí a jak mu asi je. Některý písničky nebyly špatný. Například Váňa a Zina. Zaujalo mě, jak vidí ženský a mužský role. Potlesk byl nakonec jen vlažnej, bylo mi ho líto, ale co mohl čekat, byl náhradník za fakt známý a dobrý kapely. Po koncertu si s Radkem chvíli povídáme ještě o těch rolích, ale čekám jen na správný okamžik, nemůžu setotiž dočkat, až mu řeknu, že jsou naši i se ségrou přesví

13

kend pryč a že bychom mohli udělat, co plánujeme už

dlouho. Ale teď když je konečně šance, vidím, že se mu

do toho nechce.

Lumír

Konečně mu zastavilo auto, naklání se do okýnka,při

kyvuje, cpe zadními dvířky dovnitř housle a demižón

a kýve na mě, ať si taky nastoupím. Běžím k autu a pořád

dokola jim děkuju. Zkouší hrát za jízdy, ale moc to nejde.

Otevírá tedy demižón. Takovej den jsem nezažil uždlou

ho, jedeme a přihýbáme si, výborná nálada, a dokonce

zjišťuju, že i on jede za Magorem a demižón je na oslavu,

protože možná přijede i Půlnoc. U Magora ve stodole,

kde se pořádají koncerty, je naražená bečka piva a nálada

je tak povznesená, že mě ani dlouhá fronta před níneod

radí. Na pódiu už řádí nějaká vlasatá kapela, ani mine

vadí, že to není Půlnoc, ačkoli všichni mluví o tom, že už

jsou někde na cestě.

Radek

V bytě u Šárčiných rodičů skáču jako vždycky rovnou do

vany, protože na kolejích máme jen sprchy. A takyvzhle

dem k tomu, co mě čeká. Její táta má ve dveřích ledničky

vždycky stejnou láhev. Zubrovku z likérky Kord.S kaž

dou mou návštěvou z ní hodně ubude, ale on se o tomni

kdy ani slovem nezmíní, a jakmile dojde, je ve dveřích

14

nová. Ucucávám ve vaně rovnou z láhve a přemýšlím, co

si asi myslí. Že se vypařuje? Než se vykoupu, má Šárka

všechno promyšlený. Podává mi tátův saxofon a říká, ať

s ním zapózuju. Stojím s ním, ale není spokojená. Víc se

zaklonit a přimhouřit oči. Moc věcí ji ruší. Postaví mě na

stůl, dřepne si a fotí odspodu. Vypadá spokojeněji. Mám

si odložit vždycky jeden kus oblečení a zaujmout stejnou

pózu, až budu stát se ságem úplně nahej. Nejde jen o ty

fotky, ale taky jak se u toho budeme cítit. Upřímně,hod

ně jsem se nabalil, abych měl čas se pořádně rozehřát,

takže začínám čepicí. Když si sundávám tričko, říkáŠár

ka, že se cítí jakoby studená, jako lovec, manipulátor, že

mezi subjektem a objektem není férovej vztah. Prý něco

zkusí. Pokaždé, když si sundám jednu věc já, sundá si

i ona. Říká, že se cítí daleko líp. Já taky.

Lumír

O půl jedné je jasné, že Půlnoc nedorazí. Sice se střídá

jedna undergroundová kapela za druhou, ale ani jedna

nebyla dobrá. A úplně jsem si odvykl mít kolem sebeto

lik ožralých. Za stodolou na drátu visí žárovka. Hnedve

dle je křoví, za který se chodí na malou. Chodím uždoce

la často, trochu fouká vítr, a jak se žárovka houpe, stín

křoví za ní běhá sem a tam po bílé zdi stodoly. Náhle si

všimnu, že přímo pod žárovkou někdo leží. Milenci, dalo

by se říct. Jsou úplně namol. Ani jeden z nich očividně

nevnímá okolí. Jak opilci močí, kapičky se odrážejí od

země a dopadají milenci na záda. Je dobře vidět, jak se

15

v kapičkách zrcadlí světlo té žárovky. Sbírám kamínky

a snažím se ji trefit. Najednou konečně zhasne. Vypínač

je na zdi, vole, říká mi Magor, nemusíš mně hnedrozbí

jet žárovku. Bere mě kolem ramen a odvádí do kuchyně,

pomáhám mu donést dříví a spolu pak přikládáme doka

men.

Šárka

Nakonec mě napadlo, jak to pojmenovat. Dokud sesvlí

kal jenom on, měla jsem nefér pocit. Připadal mi jakovy

daný napospas. Pak už jsem se cítila v pořádku. Stál na

stole nahý a já si stahovala kalhotky. Samozřejmě bylo

úplně všude rozsvíceno, úplně naplno, kvůli dobrýmu

světlu, ale vůbec mi nevadilo, že mi kouká přímo tam.

Ptala jsem se, jak se cítí přede mnou nahý na stole.Chví

li přemýšlel a pak řekl, že normálně. A protožeupřím

nost musí být základ každýho vztahu, hned jsem mu

taky řekla, že vidím, kam se kouká, a že mi to nevadí.

Snažil se zakrýt ságem, ale bylo vidět, že je pořádně

vzrušený. Říkám mu, ať se nestydí, že mám dokoncedo

jem, že mi to lichotí. Dal ságo stranou, ale viděl, že sahám

po foťáku, a dal ho zase zpátky. Přesto jsem stihla udělat

fotku.

16

Radek

Nadchlo mě, že se svlíkala se mnou. Přestal jsem sipři

padat pitomě. Cítil jsem se, jako když jsme se spolukou

pali nahatý v rybníce. Je skvělá. Fakt ji děsně miluju.

Taky jsem si dával pozor, abych u toho zůstal v klidu, což

se mi nakonec nepovedlo. Ne snad proto, že byla nahá,

ale jak o tom mluvila. Děsně odvážně. Odvaha je asi sexy.

Je vážně skvělá. Všechno bylo skvělý, nový, průlom. Do

rána jsme vyvolávali fotky v temný komoře jejího táty.

Vyvolávali fotky a milovali se. Některý díky tomu byly

moc dlouho ve vývojce. Zčernaly, no a co. O to víc pak

bilo do očí, když nastal problém ohledně poslednímo

mentky. I  když jsem se snažil maskovat ságem, bylo

všechno vidět. Chtěl jsem, aby tu fotku zničila, ale ona

objížděla na fotce prstem ságo a pak mě a říkala, že v těch

tvarech je nádherná podobnost, že vypadám jako dvojitý

ságo, dokonce jako splynutí dvou stejných principů.

Zkrátka o nějakým ničení nechtěla ani slyšet, protožeto

hle je vrchol, tečka a dělá z toho teprve umělecký dílo.

Když jsem trval na svým, že je to koneckonců moje tělo,

řekla, že se cítí hodně zklamaná, že nevnímáme věci

stejně, že prostě nedokážu udělat razantní krok, hodit

konvence za hlavu. Dosáhl jsem aspoň toho, že fotku sice

nezničí, ale že cyklus se ságem budeme ukazovat bez ní.

Pak jsme leželi a dlouho bylo nezvyklý ticho na to, jaký je

to mezi náma normálně skvělý.

17

Šárka

Ležíme a já nepřestávám myslet na jednu věc. Že jsme

udělali kompromis. Co když člověk nedostává druhou

šanci, co když je jenom jedna? Musíš ji chytit, a když ji

máš, tak držet. Za každou cenu držet. Nesmíš sinamlou

vat, že se na chvilku pustíš a pak zase naskočíš. A cojiný

ho je kompromis? Teď to vypadá jako malichernost. Jako

blbost. Jako že o nic nejde. Je to prostě jenom poslední

fotka ze série. Jasně. Jenže taky její vrchol, nečekaný

vrchol, kdy se stane něco lepšího, co člověk dopředune

čekal. Bojím se, že za to zaplatíme. Dříve, nebo později.

Nedám se utěšit. Žádným mazlením. Je mi smutno. Za

kompromis se určitě jednou zaplatí.

Lumír

Magor otevře dvířka a díváme se do ohně. Bývá to hezký,

pokud se pamatuju, říká. Je škoda, když si člověk ráno

nic nepamatuje, ne? Pak zase dlouho mlčíme, jen oheň

praská. Únava, ty vole, pokračuje strašná únava. Naza

čátku se člověk rozhodne, že bude hrdina, a chvíli si tak

i připadá. Hrdina, ty vole. Manželka na tebe koukávyčí

tavě: Co děti? Kámoš přejde na druhej chodník, abyná

hodou... Šikanování, věčný šikanování. Občas někomu

rupnou nervy a pak si to samozřejmě pěkně vodskáče,

ale jinak je člověk jenom přiraženej ke zdi. Jinak nic.

Žádnej hrdinskej čin. Proto se občas takhle vožerou. Aby

vypustili ventil. Nevypadá to hezky. Ale já je chápu.

18

Šárka

Ukazuju holkám fotky. Teda až na jednu. Zajímají je.

Mají k nim spoustu poznámek. Navíc Radek se jim líbí.

Řeč je samozřejmě hlavně o těle. Hlavu už viděly. Mluví

detailně o mužským těle. Zajímalo by mě, jestli by takhle

mluvily, být tady kluci. Objevuje se máma. Zlobím se na

sebe, protože před ní instinktivně schovávám fotky, jako

by na nich bylo něco špatnýho. Máma vypadá strašně.

Táta. Našla ho. Dostal infarkt. Prý v tom mohl býti alko

hol, protože láhev od zubrovky byla skoro prázdná.

Lumír

Mám si dávat pozor, říká Magor. Ten s houslema je prej

estébák. Ten s houslema? Na chvíli jsem si s ním připadal

zase mladej. Do pytle. Hrozně mě to zdeptalo. Všechno

tam. Vůbec nic mě nepovzbudilo. Jenom estébák.Cha

cha. Ani jsem tam nespal, vydal jsem se ještě v nocismě

rem na Třebíč. Se svítáním třeba dál už něco pojede. Jelo.

Doma nikdo, ale poznám, že tady zase byli. Vedvíř

kách ledničky mám zubrovku. Na srdce. Doktor radíko

ňak nebo whisky, ale na to nemám. Vždycky ubude.Ně

kdy zůstane jen na dně, aby se nedalo říct, že mi vypili

všechno. Mlčky dokupuju, ale začínám bejt naštvanej.

Taky je vždycky na vaně špinavej proužek. Klidně ji

umeju. Taky jsem býval mladej a nepamatuju se, jestli

jsem po sobě umýval vanu. Na stole bordel. Ubruspoke

canej. No co, dám ho do pračky. Oni mají důležitější věci

19

na práci. Zpod ubrusu vypadne fotka. Na ní ten její kluk,

jasně, ale... Tuhle fotku nesmí nikdo najít. Dostat do

ruky. Hlavně ne estébáci. Já náhodou vím, jakej je rozdíl

mezi aktama a  pornem. Je jednoduchej. Jde o  erekci.

Je, nebo není? To neokecáš. Roznesou nás na kopytech

všechny, je vyhodí ze školy. Motá se mi hlava, jak jsem

celou noc nespal a šel. Hrozně mě to pálí. Hrozně mě bolí

ruka. Nesmí ji najít. Někam ji musim dát. Pak si zavolám

rychlou. Ale nejdřív ta fotka. Nejdřív hrdinskej čin.Ale

spoň malej hrdinskej čin. Proměny

23

Lumír

Jmenovali jsme se Vlci. Vy si myslíte, že v šedesátýchle

tech tady byla úplná svoboda, ale mýlíte se. Byl tady jen

„socialismus s lidskou tváří“, takže název Vlci se spoustě

soudruhů nelíbil, a jeden nás trpělivě a po dobrémtisíc

krát přesvědčoval, že se Vlci jmenovat nemůžeme,pro

tože v socialismu není člověk člověku vlkem. Tenkrát

šlo v pohodě koncertovat i venku, protože na nás byli po

dlouhý době, co jsme byli za železnou oponou, docela

zvědaví. A tenhle soudruh nám nabízel, že nám zařídí

koncerty v Německu, pokud se přejmenujeme. Jenže jak

jednou stojíte na pódiu a lidi pod váma nadšením řvou,

jakmile cítíte, že jste jejich a oni s váma jdou, je těžkýne

myslet si, že vám svět leží u nohou a že všechno musí být

podle vás.

Tak jsme se nepřejmenovali a koncerty v Německu

sice byly, ale jenom těsně za hranicí. Selb a  Kronach

a Kulmbach se myslím jmenovaly ty města, ale my se

stejně řítili autobusem na Cheb a  k  západní hranici

v úžasný euforii a samozřejmě čůčo teklo proudem. Pak

někomu přišlo zábavný, že Němci čekají komunistický

trhany, a tak proběhl autobusem a roztrhal na všechtrič

ka, takže autobusák musel zastavit a my si z kufrůvy

táhli nové oblečení. Jenže se to mezitím chytlo, a než

24

jsem si sednul, měl jsem z nový košile zase cáry, a tak to

šlo celou cestu, až jsme nakonec nikdo neměli jedinej

kousek, kterej by nebyl na cáry. Rozvalovali jsme se na

sedadlech, jako kdyby nás protáhli mlátičkou,a připada

li si jako mistři světa. Museli jsme tak i na pódium, jiná

možnost nebyla, což mohl být samozřejmě průšvih, ale

protože Němci asi opravdu čekali cokoli, ječeli nadšením

a do zákulisí za námi běhali místní novináři a my sisa

mozřejmě mysleli, že tím to jen začíná, že první byl sice

Selb, ale na konci bude L. A.

Spát se vždycky jezdilo nazpátek do levnějšího Chebu

a dole v baru byla moc šikovná servírka, kluci si ji pořád

dobírali, ani na chvíli jí nedali pokoj, oťukávali si ji,jest

li by z toho něco nebylo, a ani o tom nepochybovali,pro

tože my měli sebevědomí jako Rolling Stones, minimálně

takový. Vypozoroval jsem, že ono to kolem vás dělátako

vý chvění, auru, takže jsem se nedivil, když jednouřek

la, že zavírá, ale že bychom se mohli jet všichni vykoupat

na přehradu, co rozděluje svět na dvě půlky. My bylinej

dřív zklamaný, protože jsme byli do jednoho nalitía ni

kdo řídit nemohl, ale ona vyběhla na parkoviště a hned

se vrátila, že má odvoz, což jsme vůbec nechápali. Tou

dobou nebyla náměstí plná aut a na tom chebském jen

otřískaný spartak a wartburg. Ale starý chlap vesparta

ku byl kdovíproč ochotný odvézt pár ožralů s  jednou

servírkou na přehradu. Pak zůstal v autě a my vyrazili

k vodě. Kluci se svlíkali už cestou a šplouchalo to, jak

skákali do vody. Byla tma, ale když se svlíkala jakopo

slední, stejně bylo vidět, jak je krásná. Voda byla teplá,

blbli jsme, trochu vystřízlivěli, a  když jsme se vrátili

25

k autu, děda v něm klidně poslouchal rádio. Samozřejmě

z ní byli kluci celí rozhicovaní a pořád ji zkoušeli, ale

když jsme přijeli na hotel, úplně věcně řekla, ať senesna

ží, že si dávno vybrala. Mě.

Když se teď ohlídnu zpátky, docela se stydím, protože

mi ji kluci záviděli, ale já si jí nevážil. Jakmile skončil

koncert, pokaždý se začaly kolem vás točit nějaký holky,

cpaly se rovnou do šatny nebo čekaly někde v nejbližším

a baru a já si říkal, proč si nekousnout, když se ti nabízí

ten nejsladší kousek? Teprve když mi Světlana napsala,

že je těhotná, jsem to začal brát trochu vážně, teprvepo

tom, a to už tady byli Rusáci.

Šárka

Když jsem byla malá, ještě nebyli žádní disidenti, jak se

jim později říkalo. Prostě jen lidi, kteří si to podělali

u prověrek, nebo si moc vyskakovali. Všechno se hlídalo,

špiclovské oči byly všude, ale třeba hrát fotbal nikomu

zakázat nemohli, protože razili heslo Ve zdravém těle

zdravý duch. Tátovi kámoši se sešli na nějakém zapadlém

vesnickém hřišti, narazili bečku, čutali, a kdykoliroz

hodčí zapískal faul, hrnuli se k pípě, aby si aspoň lokli.

Manželky brali většinou s sebou, i nás děti. A byla jsem

ještě hodně malá, když mě maminka poslala za tátou do

sprch, ať přidá, nebo nám ujede autobus. Já nikdynevi

děla nahýho mužskýho kromě táty. Takže jsem simysle

la, že to všichni mají úplně stejný jako on. A jak jsem ho

hledala ve sprchách, viděla jsem, že se pletu. Může to být

26

kratší, delší, tlustší, tenčí, světlejší, tmavší. Chodila jsem

od jednoho fotbalisty ke druhému, prcek, hlavu takpřes

ně do výšky jejich rozkroku a otevřenou pusoua vytřeš

těnýma očima jim na ně zírala. Na původní úkol jsemsa

mozřejmě zapomněla. Když byl můj průzkum u konce,

otočila jsem se na podpatku a  řítila se za maminkou,

abych se jí s tou úžasnou věcí svěřila. Táhla jsem ji za

ruku kolem hřiště, obešli jsme ho, a pak ještě jednou, než

jsem jí popsala nádobíčko každého tátova známého do

nejmenšího detailu, a protože jsem byla malá a dívala se

na cestu, abych nezakopla, nemohla jsem si všimnoutin

tenzívně pracující mimiky a měnících se barevmamin

čina obličeje.

Lumír

Já vystudoval průmku v Šumperku. Taky jsem nastoupil

do práce v jednom projekčním podniku, než to všechno

začalo. Jako nováček jsem měl nejhorší kancelář hned

vedle šaten údržbářů a jeden z nich, jmenoval seTomiš

ka, starej, malej, sporej, nevýraznej typ, mi pořádněza

motal hlavu. Vyjdu z kanclu, cvakne zámek ve dveřích

od šaten a vyjde Tomiška s nějakou ženskou. Škvírou ve

dveřích vidím k sobě sražený dva umakartový stoly,ta

kový ty do čtverce, jinak nic. V deset dopoledne, třeba.

Chytá ho za ruku, samým vděkem mu ji tiskne a pořád:

Teda pane Tomiška, já jsem vám tak vděčná, já už to tak

potřebovala, kdybyste věděl, jak se hned cejtím líp.To

miška se jen usmívá, popotahuje si montérky a nic, ale za týden, čtrnáct dnů zase jiná. Starší, úplně mladý, hezký, vošklivý, vdaný, svobodný, zadaný, pořád dokola,všechno jedno. A vždycky stejný řeči: Pane Tomiška, to bylo úžasný, mně se tak ulevilo, mně je hned tak dobře, já bych na tom vašem stole chtěla ležet snad věčně.

Musím na něj pořád myslet, srovnávat nás dva, jávylezu na pódium, zpívám, decibely přede mnou, decibely za mnou, ženský šílí, mávají rukama, zpívají se mnou, zakřičím třeba: Jan Palach! Jan Palach! A všichni křičí: Palach! Palach! Křičím: Jan Zajíc! Jan Zajíc! A všichni to opakují a kousek od nás se v kasárnách zabydlujouRusáci. Připadám si silnej, nezranitelnej, mocnej, aleTomiška?

Pak si mě zavolá na kobereček předseda partajního výboru. Nastoupí na mě: Copak nám to pokřikujete na koncertech? Samozřejmě si řeknete, že jsem se mělkrotit, že čekáme dítě, ale já pořád cítím tu euforii koncertů, tu moc, ten dav, pořád si myslím, že stojí za mnou, ženejsem sám, že jsem nedotknutelný. Jenže když na něcopřijde, nestojí za váma nikdo a předseda výboru není moje fanynka. Dává mi podepsat výpověď a mám si vybrat, kam můžu nastoupit.

Vytahuju z psacího stolu láhev rumu a bouchám na Tomišku.

Co je, ptá se.

Lázně Losiny, říkám. Rekvalifikační kurz a pak tam budu masírovat.

Tomiška si sedne: Žádná jiná možnost?

Zavrtím hlavou: Jedině horší.

Hrozná dřina, říká Tomiška, já odtamtud utek.

Vyvalím oči: Vy?

A proč myslíte, že mi sem všechny ty ženský lezou? Rovnám jim tady na těch stolech záda. Šárka Takže tady jsme. Já, malá holčička, která táhne za ruku maminku a popisuje jí pány. Zaujatě, věcně a detailně, jako by popisovala svou panenku nebo koťátko,protože ještě netuší, že existuje rozdíl mezi tím, co se má a co nemá, nebo nějaký stud. Aniž by tušila, že si právě zadělává na životní trauma. Ne z toho, co právě viděla, trauma způsobí až shrnutí na úplný závěr. Holčička totiž nakonec všechno shrne, zase dětsky a po svém. Prohlásí, že je škoda, že tatínek není největší, ale až druhýnejvětší. Po jednom pánovi. Jmenuje ho. Diví se, protožetatínek jí doposud připadal automaticky ve všem největší. Poprvé se zastaví a podívá se na maminku. A maminka, která do té doby poklusávala bez zádrhelu po jejím boku, taky zastaví a v její velké dlani škubne. Pak řekne, že tedy budou muset počkat v autobusu, aniž by se zmínila o tom, co právě slyšela o té přehlídce, o tom úžasnémdefilé.

Za nějakou dobu jí tatínek řekne, že teď budou bydlet sami, protože maminka se má ráda s jiným pánem.Jmenuje ho. Je to ten pán. Ten jediný větší. Vrtá jí to hlavou, nikdy jí to nepřestane vrtat hlavou, ale teprve v pubertě, když to začneme se ségrou a s holkama zevrubněprobírat a vypadá to, že důležitý je právě rozměr, začíná mít

29

strašlivé podezření, že něco způsobila, něco hrozného,

a že by tatínek s maminkou byli pořád spolu, kdybyten

krát nebyla pitomá a raději mlčela.

Lumír

Začátky byly hodně těžký. V lázních se dělají dvanáctky.

Několikrát se mi stalo, že jsem šel večer z práce na vlak

a cestou zvracel vyčerpáním. Druhý den jsem šel zas.

Musel jsem. Šárka byla na světě. Světlana se aninesnaži

la předstírat, že není zklamaná, hrát si na nějakýmateř

ský nebo manželský štěstí. Pročež za nějakou dobu, když

si zvykly ruce, jsem zjistil, že když stojím nad někým na

stole, život venku za mnou nemůže. Neměl jsem ještě rád

tu práci, zatím jenom chvíle, kdy jsem se muselsoustře

dit a nemyslet na věci, co byly předtím, ani co nás čeká.

Plynul čas a na stole se střídali lidi. Různý lidi, živí lidi.

Sahal jsem na ně. Mluvil s nima. A pak najednou, po pár

letech, se mi všechny snímky zad, který jsem viděl,spo

jily a daly do pohybu jako nějaký film a já začal všechno

vnímat jinak.

Viděl jsem záda dorostu, náctiletých kluků a holek, tu

napnutou kůži, růst, klubání, pak mládí a zralost, viděl

jsem, jak začíná napnutá kůže povolovat, a viděl jsem,

kde začne nejdřív, viděl jsem, jak se na krásné čisté kůži

začínají objevovat skvrnky. A ještě později, když se mi

vraceli rok po roce stejní lidé, jsem si začal uvědomovat,

jak je všechno pomíjivé, jak je lidské tělo ubohé, jak je

chatrné.

30

Když máte pořád ruce na lidech, začnete cítit jejich

energii, ať chcete nebo ne. A když si vám lehne na stůl

opravdu pořádná samice, taková, která to o sobě ví,kte

rá si na tom zakládá, která si užívá, když z ní jdete doko

len, cítíte dráždivou auru, co vás oťukává, snaží se vás

omotat, abyste byl vzrušený, aby cítila tu elektriku, jak

se vám třesou ruce, sotva je na ni položíte, protože kvůli

tomu žije. A můžete vzít jed, že když nedostane, cochtě

la, vstane ze stolu jedovatá nespokojená fúrie, i kdybyste

masíroval na zlatou olympijskou medaili. Za čas přijde

znova a má strie po porodu a zničený vazy v kříži odno

šení velkýho těhotenskýho břicha, a už necítíte žádný

volty, žádný chvění, je ráda, že jí ulevíte od bolesti.

Tímhle způsobem mi po letech nad stolem dochází, jaký

jsem měl štěstí, že jsem se dostal omylem k něčemu, co je

opravdový dech života, že se můžu dívat přímo na věci

v životě podstatný, že zas tolik nevadí, že chodíte pěšky,

zatímco komunisti se vozí ve volhách a moskvičích,pro

tože vy jste viděl jejich záda, viděl jste, jak jejichmanžel

kám pomerančovatí kůže a ukládá se jim pod ní sádlo,

jak jsou z  toho svýho prominentního života unavený

stejně jako vy z toho svýho. Pomalu, pomalounku ve mně

ubývalo závisti, zoufalství a vzteku, pomalu ve mněpři

bývalo smíření, pomalu jsem si uvědomoval, jak zoufalá

je to snaha a jak zoufalý život, když ke štěstí potřebujete

být mladý a  krásný, když k  tomu potřebujete auťák

a úspěch a dovolený na Rujaně nebo na Zlatých Píscích.

Až nakonec, když si na stůl lehla taková kočka a bylazvě

davá, co se stane, až jí položím ruce na kůži, nakonec

jsem cítil soucit. Říkal jsem jí v duchu, jen klidně lež,dě>



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist