načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bizom aneb Služba a mise - Sylva Fischerová

Bizom aneb Služba a mise

Elektronická kniha: Bizom aneb Služba a mise
Autor:

- Nová próza Sylvy Fischerové Bizom aneb Služba a mise se odehrává v naší současnosti. Nezvykle komponované vyprávění má mnoho rovin, vrstev a záhybů, přičemž krouží kolem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 129
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7379-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Postmoderně laděný prozaický výpad zkušené básnířky do mužského světa: vypravěč Jiří Bizom, autorčin vrstevník, reflektuje a komentuje svůj život i okolní rozpadající se svět, jemuž odolává pomocí hry - se světem i se sebou samým. Vypravěč seznamuje čtenáře se svým světem prostřednictvím nedějového proudu myšlenek odvíjejícího se od jakési hry se slovy, s myšlenkami, s příběhy - tu vzpomínky na kamarády z doby studií, tu privátní vnitřní hra s komponováním úryvků náhodně slyšeného do absurdních textů, tu podnětné filosofující hospodské dialogy (respektive trialogy) s přáteli (v nichž se projevuje autorčina klasická erudice), či cestopisný záznam propadající se do chorobných halucinačnch úvah, tu bolavé dotyky rozpadajícího se vztahu či opět drobná situace, scénka, tak jak ji právě minul cestou... Zážitky a úvahy se vrství přes sebe a krouží kolem otázek vztahu jedince a společnosti, přičemž často vypravěč vše vypointuje výrokem své malé dcery, který svou nelogičností, hravostí či dadaismem otvírá nový nečekaný úhel, jímž se lze na svět dívat. Vše v životě však je hra, někdy vážná, někdy absurdní, někdy prostě jen jazyková či úvahová hříčka, protože tak lze přežít a " když si hrajeme a víme, že si hrajeme, ... jsme něčím víc, než jen rozumnými bytostmi, protože hra je nerozumná." Autorka se do tohoto mužského uvažování, mužského vyprávění či mužských "kamarádských" hospodských dialogů vtěluje věrohodně, dobře si zřejmě vědoma, že ženský svět a ženský pohled je jiný a ženské glosy by zněly jinak.

Popis nakladatele

Nová próza Sylvy Fischerové Bizom aneb Služba a mise se odehrává v naší současnosti. Nezvykle komponované vyprávění má mnoho rovin, vrstev a záhybů, přičemž krouží kolem základních otázek vztahu mezi jedincem a společností: Co je lidský osud, proč se rodíme, do čeho se rodíme, co jsou dějiny? V čem spočívá svoboda? Co dělat dál? Ústředním principem našich životů přitom je a zůstává hra.

Přítomnost hry stále znovu potvrzuje, a to v nejvyšším smyslu, nadlogický charakter naší situace v kosmu. Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než jen rozumnými bytostmi, protože hra je nerozumná.

Zařazeno v kategoriích
Sylva Fischerová - další tituly autora:
Zázrak Zázrak
Mýtus a geografie Mýtus a geografie
Egbérie a Olténie Egbérie a Olténie
Medicína mezi jedinečným a univerzálním Medicína mezi jedinečným a univerzálním
Sestra duše Sestra duše
Bizom aneb Služba a mise Bizom aneb Služba a mise
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

s y l v a

f i s c h e r o v á

Bizom

aneb

Služba a mise


s y l v a

f i s c h e r o v á

Bizom

aneb

Služba a mise

Druhé město

Brno 2016


Tato kniha vychází s laskavou podporou Nadace Český literární fond.

Poděkování patří také Regule Pragensis.

© Sylva Fischerová, 2016

© Druhé město — Martin Reiner, 2016

ISBN 978-80-7227-379-9


I. VÝBORNĚ

Společnost je zblbělá, ba přímo tupá. Jsem jejím údem. Znamená to snad, že jsem stejný jako ona? — Na to odmítám přistoupit.

Do výlukového autobusu, který teď jezdí na Kubáň, nastoupila mongoloidní dívka nebo spíš žena — ošklivá, tmavovlasá, nakrátko ostříhaná a  tlustá, skoro bezpohlavní, jak tihle lidi bývají, v  modré teplákové soupravě a s batohem na zádech. Dosedla na sedadlo, vzala leták, který na něm ležel — byl to reklamní leták z Lidlu —, a jak si ho prohlížela, vykřikla:

Jé koblihy! a  ukázala na fotku dvou pocukrovaných koblih na papíru před sebou, měla v  očích tak čirou a nefalšovanou radost, že poznala věc, že k ní přiřadila správné pojmenování, že obraz věci je barevný a odpovídá věci samé, a to libé, kterou ona zná a často chutná —

a pak pokračovala dál:

Jabko! zavolala na celý autobus a zase hledala dál očima po papíře,

Rajče!

Chléb!

Uzeniny!

taková radost byla v  tom hlase, ale v  poloprázdném autobuse si jí nikdo nevšímal, jen já, Jiří Bizom, čerstvý padesátník, jsem pocítil hlubokou a  nezaslouženou vděčnost za všechno a málem jsem se rozplakal. Den nato jsem na refýži před Národním divadlem vrazil do profesora Urbana. Profesor Urban mě kdysi učil. Jeho hodiny o české společnosti devatenáctého století byly nezapomenutelné. Málem jsme o  sebe třískli čely, povídám: „Pardón,“ a  pak hned: „Jé, to jste vy, pane profesore, jak se máte?“

A on na to: „Výborně.“

Hleděl jsem na něho, jako by spadl z  višně: „Teda pane profesore, nezlobte se na mě, ale tohle mi už strašně dlouho nikdo neřekl. Jak to děláte?“

„Nijak,“ usmál se. „Prostě jsem se rozhodl, že budu všem, co se mě zeptají, jak se mám, odpovídat: Výborně! — A tak to dělám. No a pak jenom čekám, co na to začnou říkat ti druzí. Třeba vy.“

„No jo,“ furt na něho vytřeštěně hledím, „ale to jste mi neměl říkat! Tím jste to celý pokazil!“

„To je vtip té hry,“ pravil. „Někomu to řeknu, a někomu to neřeknu. Jsou dvě kategorie lidí. Jedna — Ááá, už mi jede tramvaj. Nezlobte se, ale pospíchám. Aspoň si na to můžete přijít sám, hlavu jste měl vždycky dobrou. Ale hlavně: Mějte se výborně!“

A nechal se sežrat červenožlutým tělem tramvaje, aby zmizel za řekou. Jsou dvě kategorie lidí. Jedna vás přiměje k tomu, že vás něco napadá, a  druhá vás přiměje k  úpění nad tím, že nikoho nenapadá nic.

Špatně, je to jinak: jsou dvě kategorie lidí. Jedna hraje hry, druhá se na ně jenom dívá.

Ne, zase špatně. Je jenom jedna kategorie lidí, protože všichni hrají hru. Akorát jedni o tom vědí, a druzí ne.

Rozhodl jsem se, že budu hrát profesorovu hru. Protože jsou dvě kategorie lidí: jedna, co na to skočí, a druhá, která stejně jako já, nedůvěřivý želv, vyvalí oči a řekne: Jak? Výborně? Je toto vůbec možné?

— Jiří, nezapomeň: je ještě třetí kategorie lidí: těch, co se mají opravdu výborně, tudíž věří těm druhým — nebo třetím? —, že jsou na tom stejně jako oni.

— Ne, nesouhlasím. Tuhle kategorii lidí neznám. Nejspíš žije někde v  mlhovině Andromedy. Nebo na Marsu. Anebo jsou to oligofrenici nebo křesťani. Ne, ti to nejsou, Fulka tvrdí, že křesťani jsou nešťastný, jelikož mají pořád špatný svědomí. Navíc Fulka tvrdí, že lidi prostě neumějí žít.

8

Hra, i  když vypadá, že je jednoduchá, ve skutečnosti

jednoduchá není. Samozřejmě jsem si vyrobil, jako kaž

dý, během let určitou zásobárnu odpovědí pro případ,

že narazím na někoho, kdo se domnívá, že klást otázky

typu How are you patří k pilířům zdvořilosti a že zdvoři

lost je zase pilířem společnosti; existuje ostatně názor,

podle něhož by bez zdvořilosti lidská společnost skonči

la v bahně, jelikož zkuste si představit, jak by to vypada

lo, kdyby se lidi k  sobě naráz začali chovat upřímně

nebo by začali dělat jenom to, co opravdu chtějí dělat,

a  ne to, co musí — představa, kterou raději vždycky

opustím, než domyslím, že většina mých dnů se skládá

z věcí, které nechci dělat, jako třeba nechci si čistit zuby,

nebo třeba nemůžu upřímně říct, že všechny věci souvi

sející s metabolismem opravdu CHCI dělat, atd. Tahle

úvaha prostě nemá žádný konec a není zřejmě ani dob

ře postavená, už od začátku je v ní ukryta chyba. Zkrát

ka má skupina zdvořilých odpovědí na otázku JSM ne

boli JAK SE MÁŠ zahrnuje neutrální „Já ti ani nevím“

nebo „No to víš, moc práce“ stejně jako už na hranici

konverzační stupidity se pohybující „Už to bývalo lepší.

Ale i horší“ (pozor, hraničí s nepřijatelným „No dyť víš,

jak to chodí“ — co chodí? A má to nožičky?) po přímo

na cíl mířící atak „No to jsou mi otázky“, až po větu,

o které bych rád hrdě řekl, že jsem na ni přišel sám, ale

nemůžu, podle pravidel heuristiky musím říct, že to

mám z Petronia. Jeden z jeho geniálně pitomě žvastajících propuštěnců se dopustí téhle věty: „Jednou tak, podruhé onak, řekl sedlák, když mu pošlo strakatý prase.“ Odpověď je natolik dobrá, že jí nezahrnuju každého, ale věnuji ji jen vybraným jedincům, často ženského pohlaví, na které chci zapůsobit, ovšem ne výhradně.

Přestože jsem se rozhodl, že se mám výborně, alespoň tedy v médiu řeči, moje řeč to pořád nepochopila, a je-li oslovena v tomto smyslu, okamžitě sklouzne do svých obvyklých stereotypů; zvláštní je, že ne do strakatého prasete, páč prase vytahuju vědomě a mé vědomí na rozdíl od mé řeči ví, že se má vytáhnout ne PRASE, ale VÝBORNĚ.

Jiří, ty zautomatizované hovado semleté řečovými mechanismy, začni na tom pracovat. Musím říct, že po určitém úsilí mám určité výsledky, a  ty mohu roztřídit do tří skupin. V  první skupině jsou ti, kdo na mé VÝBORNĚ zareagují: Co se stalo? nebo Jak to?, a tuto skupinu je třeba ještě dále rozčlenit na ty, kterým odpovím: Nic nebo Nijak, prostě se mám výborně, a na zbytek, kterému hru vysvětlím.

Další skupina zatím zahrnuje jen úspěšného vědce Cyrila, který mi na mé VÝBORNĚ okamžitě odvětil: Já taky! Následoval slovní veletok: právě dopsal práci o A, dopisuje práci o  B, celkem mu v  tomto roce vyjde asi pět knih, plody jeho víceleté práce včetně překladů, atp. Odjakživa to byl trotl, už od gymnázia.

Poslední skupina je nesmírně zajímavá a vyznačuje se tím, že takto podivnou odpověď takříkajíc přejde, jako bych nic neřekl. Jako by prostě tato velmi krátká, ale snad i překvapivá část konverzace neproběhla. Zatváří se — nebo se ani nezatváří, a  prostě jenom přejdou dál a začnou úplně odjinud nebo se vrátí k tomu, co bylo řečeno předtím. Vždycky ale následuje chvíle mlčení. Nic se neřekne, pauza, přestávka — a pak, jako bych nic neřekl já. To je vážně zvláštní — nenapadlo by mě, že něco takového může nastat. Když jsem šel domů z  hospody z  obligátního srazu s  Fulkou, míjel jsem v  parčíku u  metra dvě ženy — byla už tma, byly to starší dámy a vypadaly, že jdou z koncertu nebo z divadla — ta jedna říkala druhé: „A oni byli jakoby lízátko —“

Víc jsem neslyšel, jen tuhle větu, málem jsem nadskočil a otočil se po nich, jat prudkou zvědavostí, ale víc už jim nebylo rozumět a já nechtěl šmírovat. A ONI BYLI JAKOBY LÍZÁTKO — Co to znamená, být s někým JAKOBY LÍZÁTKO? V noci jsem se převaloval kolem lízátka. Vůbec nebylo kulaté a  bílé, s  modrým nebo růžovým okrajem a s rádoby roztomilým obrázkem uprostřed, ale bylo to staré hnědé komunistické lízátko ve tvaru koruny stromu nebo něčeho na ten způsob, zabalené do hamatného povoskovaného papíru. K  tomuhle lízátku jsem se slizal, a nebyl jsem tam sám, slizala se se mnou nějaká žena, obtáčeli jsme to lízátko-strom, jako had obtáčel strom v zahradě rajské. Probudil jsem se s pachutí v  ústech a  s  jasným vědomím, že TOHLE to znamenat nemohlo.

Nad ranním čajem jsem dospěl k této sadě hypotéz:

1) je to o oblizování — lízátko se oblizuje — nějaká dvojice, co se pořád, i na veřejnosti cicmá;

2) představa lízátka, které dva lidi oblizují každý z jedné strany; může sloužit jako příměr pro víc věcí;

3) první část věty má sloužit jako úvod k druhé části věty, o níž ovšem nevíme nic: představ si např. skupinu lidí, která je přirovnána k lízátku, s nímž zachází nebo bude zacházet někdo jiný. Např. mravenečník může svým jazykem, jako by olizoval lízátko, slíznout půl armády mravenců putujících po kmeni stromu;

4) věta znamená něco úplně jiného.

Není nad metodický přístup. A  přesto celou cestu v tramvaji jsem se viděl přislizlý k tomu kmeni, byli jsme nazí, objímali jsme střídavě kmen a sebe, nutkavě a pořád, musel jsem držet aktovku před sebou, jelikož mi celou dobu stál a zvadnul až ve chvíli, kdy jsem pohlédl na sídlo naší grantové agentury, největší v republice.

12

Lízátko mě vybudilo. Samozřejmě pravděpodobnost,

že se znovu napojím na hovor o něm, byla téměř rov

na nule, ale přistihl jsem se při tom, jak lapám věty

od kolemjdoucích nebo okolostojících, jako by mi

mohli nabídnout nějaké vodítko.

Jiná věc je ovšem šmírovat celý rozhovor nebo jeho

část, čemuž se spíše vyhýbám od té doby, kdy jsem se

octnul v  tramvaji, na dvojsedadle blíž k  uličce, hlavu

vraženou do oběžníku o  novém rozdělení hodnotících

panelů (a oni mezi sebou soutěží, jako by byli na základ

ce, přitom to není hra, podotkl jsem jednou na poradě

mezi řečí, ale nikdo nezareagoval, jako bych nic neřekl,

jako by tato část konverzace vůbec neproběhla, výbor

ně). Uniklo mi tedy, že se tramvaj mezitím úplně zapl

nila školní výpravou, skoro praskala, a nade mnou vise

ly dvě starší dámy, které jsem ani nemohl pustit sednout,

jelikož prostě nešlo vstát — nebylo kam se postavit; a ty

dvě dámy si vykládaly navzájem o zvycích svých manže

lů — kdy chodí spát a co při tom mají na sobě, kdy se

v noci probouzejí a kolikrát chodí na záchod, jestli mají

ve zvyku ležet na zádech nebo na boku a kdy mají chuť

si vrznout, nebo spíš kdy nemají — v plné tramvaji, pří

mo nade mnou, nahlas, ne že by řvaly, ale ani nemluvi

ly nijak potichu, ale kdyby jenom to! Ty ženy si vykaly!

Poslouchat, jak hovoří o  muži tímhle způsobem —

a představte si, že on si vám musí předtím jít vždycky nej

dřív ještě vyčistit zuby, jako by si je nečistil dvakrát denně — bylo v tom něco tak perverzního, že i když jsem usilovně hleděl na nesmyslná černá písmena, cítil jsem, jak ty zdvořilé vykající si hlasy mi vypalují díru do mozku i  do rozkroku, jak pták mi couvá zpátky do těla a  do bezpečí s nezvratnou jistotou. Výsledky lovu za lízátkem: To já jsem tehdy doma vařila a on k nám chodil na obědy. Nedosahovalo to úrovně lízátka, ale stejně si neumím pořádně představit tu situaci. Jak můžete doma vařit, aby k vám někdo další — cizí? příbuzný? vágní známý? soused? — chodil na obědy? Prostě někdo, kdo k vám na obědy chodit taky nemusí. Sugerovalo mi to něco jako penzión, červenobílé kostkované ubrusy z voskovaného plátna a kolem nich mouchy, existence jaksi utahaná, ale pořád fungující, ráno nahodí všechny své povinnosti na hrb a pak je postupně shazuje a odškrtává, do toho přestávka na oběd nad kostkovaným ubrusem s mouchami — A von, jak má toho ptáka vobarvenýho —

Tak tuhle větu jsem si zapsal do notýsku velkými písmeny a podtrhnul. Je to čestný bratr LÍZÁTKA.

Lízátko a obarvený pták

vydali se do světa

a dopadli tak.

— Jestli si někdo myslí, že tahle báseň nemá pointu, tak se mýlí. Z následující věty jsem vytvořil variantu lidové písně:

Jedno větší sele —

jedno menší sele —

a ještě půlka uzenýho

(= dva podsadití, růžolící a dobře živení muži, žádný neurotický baby po přechodu). Zpíval jsem si to cestou na nákup a z nákupu a pak ještě Káje, kterou jsem dle domluvy ten den vyzvedával ze školy, strašně se jí to líbilo, řičeli jsme pořád dokola:

Jedno větší sele —

jedno menší sele —

a ještě půlka uzenýho

Nakonec jsme z toho udělali kánon, všichni na ulici po nás koukali a nám bylo hrozně líto, že o tom jenom zpíváme. SEČTENO A PODTRŽENO:

A  oni byli jakoby lízátko a  já jsem tehdy doma vařila a on k nám chodil na obědy a měl toho ptáka obarvenýho a dostal za to jedno větší sele, jedno menší sele a ještě půlku uzenýho.

II. PŘÍVOZ VE VRANÉM

U dřevěného mola na naší straně řeky se pohupovala na vlnách olezlá dřevěná na zeleno natřená pramice — to slovo mi hned naskočilo, jelikož jinak se to označit nedalo, prostě pramice —, vedle ní stál rozložitý chlapík v zeleném vaťáku a krmil dvě labutě, co mu žraly z ruky.

„Tati, tati, pojď! Dáme jim zbytek svačiny!“

Kája, které právě bylo osm, je impulzivní a biofilní. To druhé slovo znamená, že miluje všechno oživené a hýbající se, od mořské sasanky po mamuta.

„Pozor, mladá dámo, jinak dostaneš hryzanec! Klovne tě, protože tě nezná, a bude mít recht.“ Chlapík zadržel Káju a  zahnal obě labutě pryč. „Tak jedete?“ zeptal se.

„Kam?“ zeptal jsem se zase já.

„Na druhou stranu. Nebo vy snad nejdete na přívoz?“

„Jé, táto, pojedem, že jo, že máme ještě čas?“

16

A tak jsme jeli. Ne jednou. Tehdy, v tom listopado

vém odpoledni, si musel i přívozník připadat jako v ně

jaké pohádce, ve které muž a  jeho dcera se přepravují

z jednoho břehu řeky na druhý, aby zlomili začarování

nebo dávné prokletí. Pramice klouzala od jednoho bře

hu k  druhému, napojena na lano spojující oba břehy

řeky, a muž tyčí a pádlem navigoval loďku k molu a zase

od mola. Slunce svítilo, vzduch byl jemně mrazivý, ale

ne vlezlý, a já jak u vytržení pozoroval okolní kopce, kte

ré se zvedaly nahoru od hladiny řeky. Směrem ku Praze

řeka zatáčela a bílé břízy na kopcích nad ní, už bez listí,

vypadaly v slunci jako bílé sirky, tenké a nasvícené jak

postavy na divadle, zabodnuté do té kulaté kamenné

hroudy, vlny šplouchaly a loď se poslušně přepravovala

z místa A na místo B, ze břehu na břeh, jak jí bylo dáno

— Měl jsem v tu chvíli zřetelný a překvapivý, ale hma

tatelný pocit řádu světa: vše je tu urovnáno, vše je na

svém místě, a je to krásné.

Svět je krásný. Je to zřejmé z  jeho tvaru, barvy, velikosti

i z pestrosti nebeských těles kolem světa. Svět je totiž kulatý

a tento tvar je ze všech tvarů na prvním místě, neboť má

všechny části stejné. Je okrouhlý, a okrouhlé jsou i jeho čás

ti. I barva světa je krásná. Je totiž modrá, tedy tmavší než

červená barva, a navíc se leskne. Krásný je ale i pro svou ve

likost. Neboť u všech přirozených bytostí, například u živo

čichů a stromů, je krásné to, co převyšuje jiné.

17

Tato pasáž z  jednoho dávného stoika stojí na začátku

kapitoly vysvětlující, jak lidé přišli na myšlenku o  bo

zích. Občas na ni pomyslím, vždycky znovu mi ale při

jde jen jako agitační estetický plakát, teistický plagiát.

Ale tehdy, ve Vraném, jsem to zakusil. Myslím, že za to

mohlo to lano, a ten převozník.

Dědiny Skochovice a  Vraný se připomínají již roku 993

v zakládací listině kláštera Břevnovského, a to mezi statky,

které klášteru při jeho zakládání věnoval k  obživě kníže

Boleslav II. Roku 1407 prodal klášter Břevnovský Vraný

a  Skochovice klášteru Zbraslavskému za 190 kop grošů.

V  roce 1770 mělo Vra-ný 20 domů, Skochovice nebyly

zmíněny. Název Vraný změnil František Palacký (1798–

1876) na Vrané.

Kromě přívozu je Vrané (správně ovšem Vraný, což mu

také lépe sluší) pozoruhodné i množstvím svých hospod;

to u místa odkázaného tak dlouho jen samo na sebe ne

překvapí. Nemůžu říct, že bych je znal všechny, jelikož

městečko je roztáhlé podél řeky a plynule přechází v sou

sední Skochovice, ale nedaleko školy výtvarných a  ji

ných umění, kde občas pobývám (a pořád dokola tytéž

polofalešné zvuky školních skladeb z oken, vyhlídka na

tytéž malé neumětely, kteří roky dokola recyklují svoje

neumětelství a platí za to podobným, jen o patro výš se

nacházejícím neumětelům, aniž by někomu ten samo

žerný koloběh vadil, aniž by se ho někdo pokoušel zastavit), zkrátka v  oblasti akčního rádiusu mého lidového umění, kam Petra posílá Káju již druhým rokem v mylném přesvědčení o jejím výtvarném talentu, jsou hospody čtyři. Já dávám přednost hospodě s debilním názvem Pod Obecním úřadem, která mi nabízí místo mimo hlavní prostor, navíc u okna: místo, kde si mě nikdo nevšímá, zatímco já si můžu všímat, čeho chci. Když jsem tam přišel poprvé — byl teplý zářivý říjen, stromy na stráni hořely, takové to světlo, které říká, že ještě někdy bude a nastane něco pořádného, že ještě je život — a usedl ke stolu v rohu, opanoval hospodu lidový vypravěč. Výhled na něho jsem měl zakrytý sloupem, ale slyšel jsem všechno. Nejdřív přišla historka o  bombardování Prahy, kterou jsem ještě moc nevnímal, potom následovala další, jak pomáhal otci v krámě: měli řeznictví a on jako kluk vyřizoval různé pochůzky. Jedné dámě nosíval pravidelně vnitřnosti a různé odřezky pro její kočku; tak tam zase jednou jde, balíček s  masem v  tašce, zazvoní a podává to madam, madam rozbalí papír, jukne na to jednou, jukne podruhé, pokrčí nos, zase to zabalí, vrazí klukovi do ruky a  pronese historickou větu:

„Mirečku, vrať se a řekni tatínkovi, že takovej utahanej pajšl naše kočička by nepapala.“

TAKOVEJ UTAHANEJ PAJŠL NAŠE KOČIČKA BY NEPAPALA!

Od té doby — zní to hrozně, ale je to tak — vidím-li utahané, udřené ženy v letech, po iks porodech a operacích, jak se šourají, tu pomaleji, tu rychleji ulicí, tašku

19

nebo dvě tašky v  ruce, tahle věta mi vždycky naskočí.

Jak ten jejich utahanej pajšl musí vypadat... Přitom

mužský pajšl mi nikdy nenaskočí; když jsem o tom jed

nou, už ne zcela střízliv, mluvil se svým bratrancem

Mojmírem — je to gynekolog —, Mojmír, který se vy

značuje tím, že má strašnou smůlu na baby, pravil: „No

to ti naskakuje proto, že ženský toho mají vevnitř tolik!

Ty tam maj věci, který my vůbec nemáme! To jsou slo

žitý bytosti, my jsme proti nim úplní primitivové, skoro

kuželky.“ — Vážně řekl KUŽELKY. Navíc, jak jsem

řekl, měl na baby hroznou smůlu, od jedné ženy, Slo

venky, ho odstřihlo její mládí a  jeho matka, ta druhá

byla PYČA. (Tento výraz mám vyhrazen jen pro tu ka

tegorii žen, které si ji nepominutelně zaslouží: aneb

představte si ženu, která v manželství pustí něco peněz

na opravu rodinného domku, do kterého se nastěhova

la z Řepákova, odkud pochází, za pár let si ale vzpome

ne, že chce peníze zpátky, a  u  rozvodového soudu je

chce zpátky znova; přitom v  domku, postaveném na

pražských Cibulkách Mojmírovým dědem

MUDr. Brontvajem ve dvacátých letech minulého sto

letí, dřepí ještě roky a odmítá jej opustit: PYČA.)

Chlapík pak vyprávěl další historky, jak pracoval na

jatkách, jak všude byly ty zabíjený dobytčata a  všudy

přítomný krysy s tenkýma ocasama a jak provážel domů

kusy masa na svým těle, páč ofiko to samozřejmě bylo

zakázáno. A jak tak stál v tramvaji a lezlo mu to maso

ven, jelikož ho bylo moc, dáma, nad kterou stál, si my



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist