načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Bizom aneb Služba a mise - Sylva Fischerová

Elektronická kniha: Bizom aneb Služba a mise
Autor:

Nová próza Sylvy Fischerové Bizom aneb Služba a mise se odehrává v naší současnosti. Nezvykle komponované vyprávění má mnoho rovin, vrstev a záhybů, přičemž krouží kolem ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  121
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  129 Kč
6%
naše sleva
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 129
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7379-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nová próza Sylvy Fischerové Bizom aneb Služba a mise se odehrává v naší současnosti. Nezvykle komponované vyprávění má mnoho rovin, vrstev a záhybů, přičemž krouží kolem základních otázek vztahu mezi jedincem a společností: Co je lidský osud, proč se rodíme, do čeho se rodíme, co jsou dějiny? V čem spočívá svoboda? Co dělat dál? Ústředním principem našich životů přitom je a zůstává hra. Přítomnost hry stále znovu potvrzuje, a to v nejvyšším smyslu, nadlogický charakter naší situace v kosmu. Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než jen rozumnými bytostmi, protože hra je nerozumná.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











s y l v a
f i s c h e r o v á
Bizom
aneb
Služba a mise





s y l v a
f i s c h e r o v á
Bizom
aneb
Služba a mise
Druhé město
Brno 2016





Tato kniha vychází s laskavou podporou Nadace Český literární fond.
Poděkování patří také Regule Pragensis.
© Sylva Fischerová, 2016
© Druhé město — Martin Reiner, 2016
ISBN 978-80-7227-379-9





I. VÝBORNĚ
Společnost je zblbělá, ba přímo tupá. Jsem jejím
údem. Znamená to snad, že jsem stejný jako ona? —
Na to odmítám přistoupit.
Do výlukového autobusu, který teď jezdí na Kubáň,
nastoupila mongoloidní dívka nebo spíš žena — oškli -
vá, tmavovlasá, nakrátko ostříhaná a  tlustá, skoro
bezpohlavní, jak tihle lidi bývají, v  modré teplákové
soupravě a s batohem na zádech. Dosedla na sedadlo, vzala
leták, který na něm ležel — byl to reklamní leták
z Lidlu —, a jak si ho prohlížela, vykřikla:
Jé koblihy! a  ukázala na fotku dvou pocukrovaných
koblih na papíru před sebou, měla v  očích tak čirou
a nefalšovanou radost, že poznala věc, že k ní přiřadila
správné pojmenování, že obraz věci je barevný
a odpovídá věci samé, a to libé, kterou ona zná a často chutná —





a pak pokračovala dál:
Jabko! zavolala na celý autobus a zase hledala dál oči -
ma po papíře,
Rajče!
Chléb!
Uzeniny!
taková radost byla v  tom hlase, ale v  poloprázdném
autobuse si jí nikdo nevšímal, jen já, Jiří Bizom, čerstvý
padesátník, jsem pocítil hlubokou a  nezaslouženou
vděčnost za všechno a málem jsem se rozplakal.
Den nato jsem na refýži před Národním divadlem
vrazil do profesora Urbana. Profesor Urban mě
kdysi učil. Jeho hodiny o české společnosti devatenáctého
století byly nezapomenutelné. Málem jsme o  sebe
třískli čely, povídám: „Pardón,“ a  pak hned: „Jé, to
jste vy, pane profesore, jak se máte?“
A on na to: „Výborně.“
Hleděl jsem na něho, jako by spadl z  višně: „Teda
pane profesore, nezlobte se na mě, ale tohle mi už
strašně dlouho nikdo neřekl. Jak to děláte?“
„Nijak,“ usmál se. „Prostě jsem se rozhodl, že budu
všem, co se mě zeptají, jak se mám, odpovídat:
Výborně! — A tak to dělám. No a pak jenom čekám, co na to
začnou říkat ti druzí. Třeba vy.“
„No jo,“ furt na něho vytřeštěně hledím, „ale to jste
mi neměl říkat! Tím jste to celý pokazil!“





7
„To je vtip té hry,“ pravil. „Někomu to řeknu, a něko -
mu to neřeknu. Jsou dvě kategorie lidí. Jedna — Ááá, už
mi jede tramvaj. Nezlobte se, ale pospíchám. Aspoň si
na to můžete přijít sám, hlavu jste měl vždycky dobrou.
Ale hlavně: Mějte se výborně!“
A nechal se sežrat červenožlutým tělem tramvaje, aby
zmizel za řekou.
Jsou dvě kategorie lidí. Jedna vás přiměje k tomu, že
vás něco napadá, a  druhá vás přiměje k  úpění nad
tím, že nikoho nenapadá nic.
Špatně, je to jinak: jsou dvě kategorie lidí. Jedna
hraje hry, druhá se na ně jenom dívá.
Ne, zase špatně. Je jenom jedna kategorie lidí,
protože všichni hrají hru. Akorát jedni o tom vědí, a druzí ne.
Rozhodl jsem se, že budu hrát profesorovu hru.
Protože jsou dvě kategorie lidí: jedna, co na to skočí,
a druhá, která stejně jako já, nedůvěřivý želv, vyvalí oči
a řekne: Jak? Výborně? Je toto vůbec možné?
— Jiří, nezapomeň: je ještě třetí kategorie lidí: těch,
co se mají opravdu výborně, tudíž věří těm druhým —
nebo třetím? —, že jsou na tom stejně jako oni.
— Ne, nesouhlasím. Tuhle kategorii lidí neznám.
Nejspíš žije někde v  mlhovině Andromedy. Nebo na
Marsu. Anebo jsou to oligofrenici nebo křesťani. Ne, ti
to nejsou, Fulka tvrdí, že křesťani jsou nešťastný, jelikož
mají pořád špatný svědomí. Navíc Fulka tvrdí, že lidi
prostě neumějí žít.





8
Hra, i  když vypadá, že je jednoduchá, ve skutečnosti
jednoduchá není. Samozřejmě jsem si vyrobil, jako kaž -
dý, během let určitou zásobárnu odpovědí pro případ,
že narazím na někoho, kdo se domnívá, že klást otázky
typu How are you patří k pilířům zdvořilosti a že
zdvořilost je zase pilířem společnosti; existuje ostatně názor,
podle něhož by bez zdvořilosti lidská společnost
skončila v bahně, jelikož zkuste si představit, jak by to
vypadalo, kdyby se lidi k  sobě naráz začali chovat upřímně
nebo by začali dělat jenom to, co opravdu chtějí dělat,
a  ne to, co musí — představa, kterou raději vždycky
opustím, než domyslím, že většina mých dnů se skládá
z věcí, které nechci dělat, jako třeba nechci si čistit zuby,
nebo třeba nemůžu upřímně říct, že všechny věci
související s metabolismem opravdu CHCI dělat, atd. Tahle
úvaha prostě nemá žádný konec a není zřejmě ani
dobře postavená, už od začátku je v ní ukryta chyba.
Zkrátka má skupina zdvořilých odpovědí na otázku JSM
neboli JAK SE MÁŠ zahrnuje neutrální „Já ti ani nevím“
nebo „No to víš, moc práce“ stejně jako už na hranici
konverzační stupidity se pohybující „Už to bývalo lepší.
Ale i horší“ (pozor, hraničí s nepřijatelným „No dyť víš,
jak to chodí“ — co chodí? A má to nožičky?) po přímo
na cíl mířící atak „No to jsou mi otázky“, až po větu,
o které bych rád hrdě řekl, že jsem na ni přišel sám, ale
nemůžu, podle pravidel heuristiky musím říct, že to
mám z Petronia. Jeden z jeho geniálně pitomě žvastají-





9
cích propuštěnců se dopustí téhle věty: „Jednou tak, po -
druhé onak, řekl sedlák, když mu pošlo strakatý prase.“
Odpověď je natolik dobrá, že jí nezahrnuju každého, ale
věnuji ji jen vybraným jedincům, často ženského
pohlaví, na které chci zapůsobit, ovšem ne výhradně.
Přestože jsem se rozhodl, že se mám výborně, alespoň
tedy v médiu řeči, moje řeč to pořád nepochopila,
a je-li oslovena v tomto smyslu, okamžitě sklouzne do svých
obvyklých stereotypů; zvláštní je, že ne do strakatého
prasete, páč prase vytahuju vědomě a mé vědomí na
rozdíl od mé řeči ví, že se má vytáhnout ne PRASE, ale
VÝBORNĚ.
Jiří, ty zautomatizované hovado semleté řečovými
mechanismy, začni na tom pracovat.
Musím říct, že po určitém úsilí mám určité výsledky,
a  ty mohu roztřídit do tří skupin. V  první skupině
jsou ti, kdo na mé VÝBORNĚ zareagují: Co se stalo?
nebo Jak to?, a tuto skupinu je třeba ještě dále
rozčlenit na ty, kterým odpovím: Nic nebo Nijak, prostě se
mám výborně, a na zbytek, kterému hru vysvětlím.
Další skupina zatím zahrnuje jen úspěšného vědce
Cyrila, který mi na mé VÝBORNĚ okamžitě odvětil: Já
taky! Následoval slovní veletok: právě dopsal práci o A,
dopisuje práci o  B, celkem mu v  tomto roce vyjde asi
pět knih, plody jeho víceleté práce včetně překladů, atp.
Odjakživa to byl trotl, už od gymnázia.





10
Poslední skupina je nesmírně zajímavá a vyznačuje se
tím, že takto podivnou odpověď takříkajíc přejde, jako
bych nic neřekl. Jako by prostě tato velmi krátká, ale
snad i překvapivá část konverzace neproběhla. Zatváří se
— nebo se ani nezatváří, a  prostě jenom přejdou dál
a začnou úplně odjinud nebo se vrátí k tomu, co bylo
řečeno předtím. Vždycky ale následuje chvíle mlčení.
Nic se neřekne, pauza, přestávka — a pak, jako bych nic
neřekl já. To je vážně zvláštní — nenapadlo by mě, že
něco takového může nastat.
Když jsem šel domů z  hospody z  obligátního srazu
s  Fulkou, míjel jsem v  parčíku u  metra dvě ženy —
byla už tma, byly to starší dámy a vypadaly, že jdou
z koncertu nebo z divadla — ta jedna říkala druhé:
„A oni byli jakoby lízátko —“
Víc jsem neslyšel, jen tuhle větu, málem jsem nadsko -
čil a otočil se po nich, jat prudkou zvědavostí, ale víc už
jim nebylo rozumět a já nechtěl šmírovat.
A ONI BYLI JAKOBY LÍZÁTKO —
Co to znamená, být s někým JAKOBY LÍZÁTKO?
V noci jsem se převaloval kolem lízátka. Vůbec
nebylo kulaté a  bílé, s  modrým nebo růžovým okrajem
a s rádoby roztomilým obrázkem uprostřed, ale bylo





11
to staré hnědé komunistické lízátko ve tvaru koruny
stromu nebo něčeho na ten způsob, zabalené do ha -
matného povoskovaného papíru. K  tomuhle lízátku
jsem se slizal, a nebyl jsem tam sám, slizala se se mnou
nějaká žena, obtáčeli jsme to lízátko-strom, jako had
obtáčel strom v zahradě rajské. Probudil jsem se
s pachutí v  ústech a  s  jasným vědomím, že TOHLE to
znamenat nemohlo.
Nad ranním čajem jsem dospěl k této sadě hypotéz:
1) je to o oblizování — lízátko se oblizuje — nějaká
dvojice, co se pořád, i na veřejnosti cicmá;
2) představa lízátka, které dva lidi oblizují každý
z jedné strany; může sloužit jako příměr pro víc věcí;
3) první část věty má sloužit jako úvod k druhé části
věty, o níž ovšem nevíme nic: představ si např. skupinu
lidí, která je přirovnána k lízátku, s nímž zachází nebo
bude zacházet někdo jiný. Např. mravenečník může
svým jazykem, jako by olizoval lízátko, slíznout půl
armády mravenců putujících po kmeni stromu;
4) věta znamená něco úplně jiného.
Není nad metodický přístup. A  přesto celou cestu
v tramvaji jsem se viděl přislizlý k tomu kmeni, byli jsme
nazí, objímali jsme střídavě kmen a sebe, nutkavě
a pořád, musel jsem držet aktovku před sebou, jelikož mi
celou dobu stál a zvadnul až ve chvíli, kdy jsem pohlédl na
sídlo naší grantové agentury, největší v republice.





12
Lízátko mě vybudilo. Samozřejmě pravděpodobnost,
že se znovu napojím na hovor o něm, byla téměř rov -
na nule, ale přistihl jsem se při tom, jak lapám věty
od kolemjdoucích nebo okolostojících, jako by mi
mohli nabídnout nějaké vodítko.
Jiná věc je ovšem šmírovat celý rozhovor nebo jeho
část, čemuž se spíše vyhýbám od té doby, kdy jsem se
octnul v  tramvaji, na dvojsedadle blíž k  uličce, hlavu
vraženou do oběžníku o  novém rozdělení hodnotících
panelů (a oni mezi sebou soutěží, jako by byli na
základce, přitom to není hra, podotkl jsem jednou na poradě
mezi řečí, ale nikdo nezareagoval, jako bych nic neřekl,
jako by tato část konverzace vůbec neproběhla,
výborně). Uniklo mi tedy, že se tramvaj mezitím úplně
zaplnila školní výpravou, skoro praskala, a nade mnou
visely dvě starší dámy, které jsem ani nemohl pustit sednout,
jelikož prostě nešlo vstát — nebylo kam se postavit; a ty
dvě dámy si vykládaly navzájem o zvycích svých
manželů — kdy chodí spát a co při tom mají na sobě, kdy se
v noci probouzejí a kolikrát chodí na záchod, jestli mají
ve zvyku ležet na zádech nebo na boku a kdy mají chuť
si vrznout, nebo spíš kdy nemají — v plné tramvaji,
přímo nade mnou, nahlas, ne že by řvaly, ale ani
nemluvily nijak potichu, ale kdyby jenom to! Ty ženy si vykaly!
Poslouchat, jak hovoří o  muži tímhle způsobem —
a představte si, že on si vám musí předtím jít vždycky
nejdřív ještě vyčistit zuby, jako by si je nečistil dvakrát denně





13
— bylo v tom něco tak perverzního, že i když jsem
usilovně hleděl na nesmyslná černá písmena, cítil jsem, jak
ty zdvořilé vykající si hlasy mi vypalují díru do mozku
i  do rozkroku, jak pták mi couvá zpátky do těla a  do
bezpečí s nezvratnou jistotou.
Výsledky lovu za lízátkem:
To já jsem tehdy doma vařila a on k nám chodil na obědy.
Nedosahovalo to úrovně lízátka, ale stejně si neumím
pořádně představit tu situaci. Jak můžete doma vařit,
aby k vám někdo další — cizí? příbuzný? vágní známý?
soused? — chodil na obědy? Prostě někdo, kdo k vám
na obědy chodit taky nemusí. Sugerovalo mi to něco
jako penzión, červenobílé kostkované ubrusy
z voskovaného plátna a kolem nich mouchy, existence jaksi
utahaná, ale pořád fungující, ráno nahodí všechny své
povinnosti na hrb a pak je postupně shazuje a odškrtává, do
toho přestávka na oběd nad kostkovaným ubrusem
s mouchami —
A von, jak má toho ptáka vobarvenýho —
Tak tuhle větu jsem si zapsal do notýsku velkými
písmeny a podtrhnul. Je to čestný bratr LÍZÁTKA.
Lízátko a obarvený pták
vydali se do světa
a dopadli tak.





14
— Jestli si někdo myslí, že tahle báseň nemá pointu,
tak se mýlí.
Z následující věty jsem vytvořil variantu lidové písně:
Jedno větší sele —
jedno menší sele —
a ještě půlka uzenýho
(= dva podsadití, růžolící a dobře živení muži, žádný
neurotický baby po přechodu). Zpíval jsem si to cestou
na nákup a z nákupu a pak ještě Káje, kterou jsem dle
domluvy ten den vyzvedával ze školy, strašně se jí to lí -
bilo, řičeli jsme pořád dokola:
Jedno větší sele —
jedno menší sele —
a ještě půlka uzenýho
Nakonec jsme z toho udělali kánon, všichni na ulici
po nás koukali a nám bylo hrozně líto, že o tom jenom
zpíváme.
SEČTENO A PODTRŽENO:
A  oni byli jakoby lízátko a  já jsem tehdy doma vařila
a on k nám chodil na obědy a měl toho ptáka obarvenýho
a dostal za to jedno větší sele, jedno menší sele a ještě půlku
uzenýho.





15
II. PŘÍVOZ VE VRANÉM
U dřevěného mola na naší straně řeky se pohupovala
na vlnách olezlá dřevěná na zeleno natřená pramice
— to slovo mi hned naskočilo, jelikož jinak se to
označit nedalo, prostě pramice —, vedle ní stál rozlo -
žitý chlapík v zeleném vaťáku a krmil dvě labutě, co
mu žraly z ruky.
„Tati, tati, pojď! Dáme jim zbytek svačiny!“
Kája, které právě bylo osm, je impulzivní a biofilní.
To druhé slovo znamená, že miluje všechno oživené
a hýbající se, od mořské sasanky po mamuta.
„Pozor, mladá dámo, jinak dostaneš hryzanec! Klovne
tě, protože tě nezná, a bude mít recht.“ Chlapík zadržel
Káju a  zahnal obě labutě pryč. „Tak jedete?“ zeptal se.
„Kam?“ zeptal jsem se zase já.
„Na druhou stranu. Nebo vy snad nejdete na přívoz?“
„Jé, táto, pojedem, že jo, že máme ještě čas?“





16
A tak jsme jeli. Ne jednou. Tehdy, v tom listopado -
vém odpoledni, si musel i přívozník připadat jako
v nějaké pohádce, ve které muž a  jeho dcera se přepravují
z jednoho břehu řeky na druhý, aby zlomili začarování
nebo dávné prokletí. Pramice klouzala od jednoho
břehu k  druhému, napojena na lano spojující oba břehy
řeky, a muž tyčí a pádlem navigoval loďku k molu a zase
od mola. Slunce svítilo, vzduch byl jemně mrazivý, ale
ne vlezlý, a já jak u vytržení pozoroval okolní kopce,
které se zvedaly nahoru od hladiny řeky. Směrem ku Praze
řeka zatáčela a bílé břízy na kopcích nad ní, už bez listí,
vypadaly v slunci jako bílé sirky, tenké a nasvícené jak
postavy na divadle, zabodnuté do té kulaté kamenné
hroudy, vlny šplouchaly a loď se poslušně přepravovala
z místa A na místo B, ze břehu na břeh, jak jí bylo dáno
— Měl jsem v tu chvíli zřetelný a překvapivý, ale
hmatatelný pocit řádu světa: vše je tu urovnáno, vše je na
svém místě, a je to krásné.
Svět je krásný. Je to zřejmé z  jeho tvaru, barvy, velikosti
i z pestrosti nebeských těles kolem světa. Svět je totiž kulatý
a tento tvar je ze všech tvarů na prvním místě, neboť má
všechny části stejné. Je okrouhlý, a okrouhlé jsou i jeho
části. I barva světa je krásná. Je totiž modrá, tedy tmavší než
červená barva, a navíc se leskne. Krásný je ale i pro svou
velikost. Neboť u všech přirozených bytostí, například
u živočichů a stromů, je krásné to, co převyšuje jiné.





17
Tato pasáž z  jednoho dávného stoika stojí na začátku
kapitoly vysvětlující, jak lidé přišli na myšlenku o  bo -
zích. Občas na ni pomyslím, vždycky znovu mi ale
přijde jen jako agitační estetický plakát, teistický plagiát.
Ale tehdy, ve Vraném, jsem to zakusil. Myslím, že za to
mohlo to lano, a ten převozník.
Dědiny Skochovice a  Vraný se připomínají již roku 993
v zakládací listině kláštera Břevnovského, a to mezi statky,
které klášteru při jeho zakládání věnoval k  obživě kníže
Boleslav II. Roku 1407 prodal klášter Břevnovský Vraný
a  Skochovice klášteru Zbraslavskému za 190 kop grošů.
V  roce 1770 mělo Vra-ný 20 domů, Skochovice nebyly
zmíněny. Název Vraný změnil František Palacký (1798–
1876) na Vrané.
Kromě přívozu je Vrané (správně ovšem Vraný, což mu
také lépe sluší) pozoruhodné i množstvím svých hospod;
to u místa odkázaného tak dlouho jen samo na sebe
nepřekvapí. Nemůžu říct, že bych je znal všechny, jelikož
městečko je roztáhlé podél řeky a plynule přechází
v sousední Skochovice, ale nedaleko školy výtvarných a 
jiných umění, kde občas pobývám (a pořád dokola tytéž
polofalešné zvuky školních skladeb z oken, vyhlídka na
tytéž malé neumětely, kteří roky dokola recyklují svoje
neumětelství a platí za to podobným, jen o patro výš se
nacházejícím neumětelům, aniž by někomu ten
samožerný koloběh vadil, aniž by se ho někdo pokoušel zasta-





18
vit), zkrátka v  oblasti akčního rádiusu mého lidového
umění, kam Petra posílá Káju již druhým rokem v myl -
ném přesvědčení o jejím výtvarném talentu, jsou
hospody čtyři. Já dávám přednost hospodě s debilním názvem
Pod Obecním úřadem, která mi nabízí místo mimo
hlavní prostor, navíc u okna: místo, kde si mě nikdo
nevšímá, zatímco já si můžu všímat, čeho chci. Když jsem
tam přišel poprvé — byl teplý zářivý říjen, stromy na
stráni hořely, takové to světlo, které říká, že ještě někdy
bude a nastane něco pořádného, že ještě je život —
a usedl ke stolu v rohu, opanoval hospodu lidový vypravěč.
Výhled na něho jsem měl zakrytý sloupem, ale slyšel
jsem všechno. Nejdřív přišla historka o  bombardování
Prahy, kterou jsem ještě moc nevnímal, potom
následovala další, jak pomáhal otci v krámě: měli řeznictví a on
jako kluk vyřizoval různé pochůzky. Jedné dámě nosíval
pravidelně vnitřnosti a různé odřezky pro její kočku; tak
tam zase jednou jde, balíček s  masem v  tašce, zazvoní
a podává to madam, madam rozbalí papír, jukne na to
jednou, jukne podruhé, pokrčí nos, zase to zabalí, vrazí
klukovi do ruky a  pronese historickou větu:
„Mirečku, vrať se a řekni tatínkovi, že takovej
utahanej pajšl naše kočička by nepapala.“
TAKOVEJ UTAHANEJ PAJŠL NAŠE KOČIČKA
BY NEPAPALA!
Od té doby — zní to hrozně, ale je to tak — vidím-li
utahané, udřené ženy v letech, po iks porodech
a operacích, jak se šourají, tu pomaleji, tu rychleji ulicí, tašku





19
nebo dvě tašky v  ruce, tahle věta mi vždycky naskočí.
Jak ten jejich utahanej pajšl musí vypadat... Přitom
mužský pajšl mi nikdy nenaskočí; když jsem o tom jed -
nou, už ne zcela střízliv, mluvil se svým bratrancem
Mojmírem — je to gynekolog —, Mojmír, který se
vyznačuje tím, že má strašnou smůlu na baby, pravil: „No
to ti naskakuje proto, že ženský toho mají vevnitř tolik!
Ty tam maj věci, který my vůbec nemáme! To jsou
složitý bytosti, my jsme proti nim úplní primitivové, skoro
kuželky.“ — Vážně řekl KUŽELKY. Navíc, jak jsem
řekl, měl na baby hroznou smůlu, od jedné ženy,
Slovenky, ho odstřihlo její mládí a  jeho matka, ta druhá
byla PYČA. (Tento výraz mám vyhrazen jen pro tu
kategorii žen, které si ji nepominutelně zaslouží: aneb
představte si ženu, která v manželství pustí něco peněz
na opravu rodinného domku, do kterého se
nastěhovala z Řepákova, odkud pochází, za pár let si ale
vzpomene, že chce peníze zpátky, a  u  rozvodového soudu je
chce zpátky znova; přitom v  domku, postaveném na
pražských Cibulkách Mojmírovým dědem
MUDr. Brontvajem ve dvacátých letech minulého
století, dřepí ještě roky a odmítá jej opustit: PYČA.)
Chlapík pak vyprávěl další historky, jak pracoval na
jatkách, jak všude byly ty zabíjený dobytčata a 
všudypřítomný krysy s tenkýma ocasama a jak provážel domů
kusy masa na svým těle, páč ofiko to samozřejmě bylo
zakázáno. A jak tak stál v tramvaji a lezlo mu to maso
ven, jelikož ho bylo moc, dáma, nad kterou stál, si my-





20
slela, že mu leze ven péro, tak mu povídá: „Zahalte se!“
On myslel, že má schovat to maso, tak ho nějak víc za -
strčil, ale zase mu to vylezlo jinudy, jelikož toho bylo
moc, a  ona zase: „Zahalte se!“, scénář se opakuje ještě
dvakrát, nakonec dáma rozhořčeně vystoupí s  novými
a netušenými anatomickými zážitky... Měl jsem tehdy
co dělat, abych se tam nahlas neřezal smíchy, a vždycky
potom jsem toho vypravěče vyhlížel, ale Mireček už
nikdy nepřišel.
Když jsem si dnes před odchodem odskočil a vracel se
ze záchoda, jeden týpek — vypadá jako kriminálník,
čelo nízký, ostře řezaný rysy, polovina zubů, tetování po
celý paži, sedává vždycky u  stolu u  sloupu uprostřed
místnosti — zrovna povídal druhýmu:
ŠKEMRAL TADY O KOULE.
Málem jsem zařval, ale je to pochopitelný: Jak by
tady neškemral o koule, když má toho ptáka
obarvenýho?
30. března jsme šli do paláce dóžete. Dóže nás nechal
procházet sálem Velké rady, abychom si ho prohlédli, a smekl
svůj cornu velmi hluboko. Pak nás vedli do všech
místností, kde jsou úřady a zasedá senát. Nakonec nás zavedli do
vězení, kde jsme viděli dva italské kavalíry — benátské
šlechtice, kteří tam sedí na dva roky. Item návštěva
u kurev, odkud jsme šli do mincovny.
Tak popsal svou návštěvu Benátek Lev Vilém Kounic





21
v roce 1635 (zdroj: časopis Dějiny a současnost, má vran -
ská četba).
Item jsme jeli nazpátek vlakem, který měl jedenáct
minut zpoždění. Item jsme hráli hru ve třech: Karolína
Bizomová, Jiří Bizom, její otec, a Veronika Bezejmenná,
její spolužačka. Principem hry bylo opakovat jedno
slovo, každý jiné.
Karolína: FAKT.
Veronika: A PROČ?
Jiří: NE!
Přes svou jednoduchost — nebo snad právě pro ni —
je hra nesmírně bohatá a skýtá řadu zákrut. Nechť si to
každý zkusí provozovat v jedoucím vlaku aspoň dvacet
minut.
Fakt. A proč? Ne! — A dóže smekl svůj cornu velmi
hluboko.
Večer, doma, mě přepadl strašný záchvat nostalgie
nebo čeho, byl jsem zase zpátky ve studentských letech
na koleji na Větrníku, kam jsem občas chodil za
spolužáky na pití a na karban a hlavně za holkama,
který tam byly na dosah, i když ovšem často mimo přímý
dosah. Pamatuju si jeden večer — pili jsme pivo
a zelenou, hráli mariáš a  rozebírali Beneše, jakej to byl
zmrd — zvláštní, že nikdo, ani jeden z nás, studentů
historie, se ho pořádně nezastal, prostě celej večer jel
Beneš jako zmrd. Pak bylo všecko dopito a Tomáš —
vysokej, černovlasej, s takovým jemným nosem, odně-





22
kud z Jeseníku nebo Rýmařova nebo z podobný prde -
le, chytrej a  ironickej — vylezl na balkón, tenhle
pokoj byl umístěnej uprostřed bloku a jako bonus měl
balkón, a Tomáš, už zpitej, vylezl na ten balkón
a močil z něho dolů a do té noční tmy a napůl spícího
města řval na plný koule:
MRDAT! MRDAT! MRDAT!
Vidím ho před sebou, s  rozepnutým poklopcem
a  s  tím zoufalstvím nadrženýho mládí, který hledá
jenom kam se vysemenit, MRDAT! Kurva, MRDAT.
— Item návštěva u kurev, odkud jsme šli do
mincovn y.
Tomáš Horčička, vystudovaný historik, zaměstnanec
muzea v Olomouci, podruhé ženatý, z prvního
manželství dcera Alice, nyní studentka medicíny;
manželství bylo rozvedeno po vzájemné dohodě (jinými slovy
poté, co Šárka Horčičková otevřela mailovou
korespondenci svého manžela, kterou omylem zapomněl
zavřít na ploše domácího computeru; jedna sloha,
převázaná imaginární růžovou stužkou, obsahovala
milostnou korespondenci Tomáše H. s jistou Evelínou
P., trvající po dobu několika měsíců. Ze všeho nejvíc
byla ovšem Šárka Horčičková rozmrzena, ba přímo
rozeklána skutečností, že korespondence obsahovala
narážky na opakované dřívější návštěvy Tomáše H.
v bordelu, kam, jak psal s četnými detaily Evelíně P.,





23
toho času vdané, chodil „za děvčaty“. Rozhořčení
Šárky H., že se s ní Tomáš o tyto poznatky nepodělil,
zatímco s  Evelínou P.  ano, a  to dokonce opakovaně,
bylo nelíčené a představovalo hlavní důvod, proč po -
dala žádost o rozvod, jíž bylo vyhověno). Tomáš H.,
muž tehdy sotva čtyřicetiletý, zanedlouho navázal
nový vztah s  Adélou M., z  něhož vzešel syn Tomáš,
nyní šestiletý a  těžce postrádající svého otce, který
před dvěma lety zemřel na rakovinu varlat. Stolní
společnost ve složení Josef K., Fulka, Jiří Bizom nyní
v Podskalské celnici, hospodě význačné pouze tím, že
se jako jediná v  okolí nachází v  původní lokaci, tj.
několik metrů pod úrovní chodníku, řeší otázku,
jestli se Tomáš Horčička, vystudovaný historik,
zaměstnanec muzea v  Olomouci, zapsal do historie. Tato
otázka byla několikrát zodpovězena poukazem na:
stálou expozici věnovanou olomoucké univerzitě,
kterou Tomáš H. pro muzeum vytvořil;
stálou expozici Od kolébky do hrobu, kterou Tomáš
H. pro muzeum vytvořil;
nápad přestavět bývalou vojenskou pevnost na kraji
města na centrum věnované popularizaci vědy, zejména
mezi mládeží, který Tomáš H. jednoho dne přednesl
nad pátým pivem v hostinci U Muzea, řečeném
Ponorka; objekt NEMO byl slavnostně otevřen, za účasti
všech myslitelných univerzitních i krajských
hodnostářů a bez jediné zmínky o Tomáši H., před rokem;
existenci dvou potomků Tomáše H., z nichž některý





24
— nebo jeho / její potomci — se mohou vepsat do his -
torie.
Je také vzpomenuto pohřbu Tomáše H. a  následné
pitky v hospodě Na Rybníčku, a Jiří B. dále vzpomíná
na jednu dávnou noc — není si jistý, jestli přátelé tehdy
také byli při tom —, kdy Tomáš H., stoje na kolejním
balkóně, močil dolů a řval: MRDAT! Josef K. dále
nadhazuje myšlenku, že takovýmito činy (u něhož on tehdy
bohužel nebyl) se zapisujeme nejsilněji do tkaniva světa;
dále je hodnocen výraz „tkanivo světa“ a je
zkonstatováno, že Josef K. je již ožralý. Jiří B. to o sobě přiznává také
a  začíná blábolit o  hře na odposlechnuté věty, kterou
provozuje sám se sebou a jejímž výsledkem je obarvený
pták (není jasné čí); argumentuje, že se jedná o cvičení
v pozornosti, což vede Fulku k digresi o duševních
cvičeních Ignáce z Loyoly; Bizom Ignáce odmítá zejména
z  toho důvodu, že byl voják a  že kasárenskému drilu
v jakékoli podobě, třeba i v podobě duševních cvičení,
je třeba se vyhnout; sám naopak vynáší moment hry,
který vede k tomu, že i cesta metrem se stává lovištěm
sensací a sensačních vět; například dnes, uvádí Bizom,
ulovil na jezdicích schodech, místu, které nelze označit
jinak než jako past, od dolů jedoucích mladíčků (on
sám mířil sem nahoru, do Podskalské celnice) větu:
„Mocinky tě miluju už dávno nehrozí.“ Celá společnost
je větou jednoznačně a  příjemně rozveselena, Josef K.
ovšem neopomene dodat, že to celé je typická
bizomovina; vzhledem k blížící se zavírací době objednává spo-





25
lečnost paňáka na odchodnou, a to ballantinskou whis -
ky. Po zkonzumování této tzv. chodníčkové (výraz je
Fulkou bezodkladně okomentován jakožto doklad
génia lidu, který je jinak k  uzoufání tupý) stolní
společnost opouští Podskalskou celnici, Jiří B. stojí na
nábřeží, močí dolů na náplavku a řve, maje před očima jemný
ironický nos Tomáše H.:
— ITEM NÁVŠTĚVA U KUREV, ODKUD JSME
ŠLI DO MINCOVNY!





26
III. SLUŽBA A MISE
Akt hry tvoří řád a pořádek. Do nedokonalého světa a do
zmateného života vnáší dokonalost, třebaže dočasnou a ne -
dokonalou. Nejmenší odchylka od řádu hru kazí, zbavuje
ji jejího charakteru a znehodnocuje ji.
A pak přijde první už letní den — ne v létě, bývá to
většinou už v  dubnu — první opravdu horký den,
kdy odloží svoje svetříky a  saka a  kabáty a  kabátky
a vyvalí to na nás: tramvaj je najednou plná ramen,
podpaží, výstřihů, ze kterých to vybublává, a  kolen
a stehen a půlprdelí. A všechna ta obnažená kůže
vylučuje tu více, tu méně potu, ramena prsa vyholená
vlhká podpaží, výsledky kultury žiletek, hlavně totiž
ne chlup a chlupy, to jsou sprostá slova, zkrátka
všechna ta potící se vyholenost se k tobě sice netiskne, ale
obestupuje tě ze všech stran, nemáš žádnou možnost
úniku, a  je jich tolik! Kdyby jich aspoň bylo o  něco





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.