načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bizarní povídky – Olga Tokarczuková

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS či aktualizovanou Zásilkovnou. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Bizarní povídky

Elektronická kniha: Bizarní povídky
Autor: Olga Tokarczuková

- Svět je čím dál bizarnější. Překvapivé a nepředvídatelné povídky od držitelky Nobelovy ceny za literaturu. - Odkud se bere pocit podivnosti? Je podivnost vlastností světa, nebo ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 229
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-275-0148-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Svět je čím dál bizarnější. Překvapivé a nepředvídatelné povídky od držitelky Nobelovy ceny za literaturu.

Odkud se bere pocit podivnosti? Je podivnost vlastností světa, nebo se skrývá spíše v nás samých? Slovo „bizarní“ pochází z francouzského bizarre, které znamená „divný“, „zvláštní“, ale také „překvapivý“.

A právě taková — udivující a mimo všechny kategorie — je nejnovější kniha Olgy Tokarczukové. Deset povídek, každá se odehrává v jiném prostoru: ve Volyni během vpádu švédských vojsk, v současném Švýcarsku, ve vzdálené Asii, na imaginárních místech.

Proměnlivý rytmus povídek udržuje čtenáře v napětí, takže si ani na chvíli není jistý, co se stane na další stránce. Autorka jej vyvádí z rovnováhy, vystrkuje z komfortní zóny a ukazuje, že svět je čím dál méně srozumitelný. Prvky grotesky, černého humoru, fantastiky a hororu odhalují, že v realitě nic není takové, jak to na první pohled vypadá.

––––

Nobelova cena za literaturu 2018 byla Olze Tokarczukové udělena za vypravěčskou představivost, která s encyklopedickou vášní ukazuje překračování hranic jako formu života.
– Porota Nobelovy ceny za literaturu

Po výjimečném úspěchu Knih Jakubových bylo očekávání čtenářů i kritiků obrovské. Tokarczuková ale provedla chytrý tah a po téměř čtyřech letech vydala dílo svým rozsahem skromné, které se skládá z deseti zcela odlišných příběhů. Bizarní povídky však mají společný rys v podobě oslavy podivnosti světa, v němž zaznívají ozvěny anglosaské literární tradice neuvěřitelných příběhů, na jejímž počátku stojí Edgar Allan Poe.
– Krytykapolityczna.pl

Humor, melancholie, proměnlivá atmosféra, touha po splynutí s přírodou — Olga Tokarczuková napsala miniatury, z nichž by se každá mohla stát inspirací pro rozsáhlý román, a některé dokonce pro film.
– Poranny.pl

Zařazeno v kategoriích
Olga Tokarczuková - další tituly autora:
 (e-book)
Okamžik medvěda Okamžik medvěda
Knihy Jakubovy -- Velká cesta Knihy Jakubovy
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
 (e-book)
Knihy Jakubovy Knihy Jakubovy
Běguni Běguni
Bizarní povídky Bizarní povídky
 
K elektronické knize "Bizarní povídky" doporučujeme také:
 (e-book)
Lovcovy zápisky Lovcovy zápisky
 (e-book)
Čarovná hora Čarovná hora
 (e-book)
Ruka noci podaná -- Základy rodinné a krizové připravenosti Ruka noci podaná
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Olga Tokarczuková

Překvapivé a nepředvídatelné povídky, díky nimž

se na realitu, která nás obklopuje, podíváte jinak.

Host

Olga Tokarczuková Bizarní povídky

Porota Nobelovy ceny za literaturu

Krytykapolityczna.pl

Poranny.pl



Olga Tokarczuková

Bizarní povídky



Olga TokarczukováOlga Tokarczuková

Brno 2020přeložil Petr Vidlák


Opowiadania bizarne Copyright © Olga Tokarczuk 2018

First published in Polish language by Wydawnictwo Literackie

Translation © Petr Vidlák, 2020

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2020 (elektronické vydání)

This book has been published with the support of the © POLAND Translation Program

Vydání bylo podpořeno překladovým programem © POLAND

ISBN 978-80-275-0285-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-275-0286-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-275-0287-5 (Formát MobiPocket)

— 7 —

Cestující

Jeden člověk, který vedle mě seděl během dlouhého

nočního letu přes oceán, mi vyprávěl o tom, jaké míval jako dítě noční můry. Zdál se mu pořád stejný dě

sivý sen a on křičel a v záchvatu paniky volal rodiče.

Stávalo se to během dlouhých večerů, tichý, špatně

osvětlený čas bez televizních obrazovek (byl slyšet na

nejvýš šum rádia nebo šustění tátových novin) přál

spřádání podivných myšlenek. Ten člověk si pamato

val, že se začínal bát už v podvečer, přestože ho rodiče

uklidňovali laskavými slovy.

Měl tehdy tři, možná čtyři roky. Žil v ponurém domě

na okraji městečka, jeho otec byl ředitel školy, zásadový, ba dokonce přísný, matka pracovala v lékárně, tak

že byla neustále zahalena oblakem pachu léků. Také

měl starší sestru, ale ta, na rozdíl od rodičů, se mu

ani nepokoušela pomoct. Naopak, s radostí pro něj


— 8 —

nepochopitelnou mu už od poledne připomínala, že noc je za chvíli tady. A když nebyl nablízku nikdo z do

spělých, vyprávěla mu příběhy o upírech, mrtvolách vstávajících z hrobů a o všelijakých ďábelských stvo

řeních. Co ale bylo zvláštní, její příběhy v něm vůbec

nevzbuzovaly hrůzu, neuměl se bát všech těch věcí vše obecně považovaných za strašidelné, vůbec ho neděsily, jako by v něm místo pro strach bylo už obsazeno a všechny možnosti jeho prožívání byly vyčerpány.

Poslouchal její vzrušený hlas, když se ho dramatickým

šeptem snažila vystrašit; poslouchal ho bez emocí, vě

děl totiž, že její příběhy jsou úplné nic proti postavě, kterou viděl každou noc, když ležel v posteli. Jako do

spělý by tedy měl být sestře vděčný, protože mu svými příběhy naočkovala jakousi imunitu vůči všudypřítomným děsům tohoto světa, takže v určitém slova

smyslu vyrostl v nebojácného člověka.

Příčina strachu byla nepopsatelná, nedokázal pro

ni najít vhodná slova. Když rodiče vstupovali do jeho pokoje a ptali se, co se stalo, o čem se mu zdálo, říkal jen „on“ nebo „někdo“ nebo „ten“. Táta rozsvítil a s vírou v absolutní moc empirického důkazu ukázal do rohu za skříní nebo na místo vedle dveří a opakoval:

„Vidíš, nic tady není, nic tady není.“ Máma postupovala

jinak, přitulila ho k sobě, omámila svým antiseptickým lékárenským odérem a šeptala: „Jsem tady s te

bou, nic zlého se ti nemůže stát.“

Ale on byl příliš malý na to, aby měl strach ze zla.

V podstatě o zlu nebo dobru ještě nic nevěděl. Byl také


— 9 —

příliš malý na to, aby měl strach o vlastní život. Vždyť

jsou horší věci než smrt, než vysátí krve upírem, než

rozsápání vlkodlaky. Děti to vědí nejlépe: samotná

smrt se dá ještě přežít. Nejhorší je to, co se opakuje,

co je rytmické, neměnné, předvídatelné, nevyhnutel

né a bezmocné, to, co není možné ovlivnit a co člověka

chytá do svých spárů a táhne s sebou pryč.

Takže ve svém pokoji, někde mezi skříní a oknem,

viděl temnou lidskou postavu. Stála tam a nehýbala se.

V tmavé skvrně, která musela být obličej, zářila rudá

tečka, konec cigarety. Obličej čas od času vystoupil ze

stínu, to když se cigareta silněji rozhořela. Světlé una

vené oči se upřeně dívaly na dítě, s jakousi výčitkou. Šedivějící plnovous, svraštělá tvář, úzké rty stvořené k nasávání cigaretového kouře. Stála tam nehybně,

zatímco dítě zsinalé strachem spěšně provádělo své

ochranné rituály, schovávalo hlavu pod deku, pevně

svíralo kovový rám postele a neslyšně recitovalo mod

litbu k anděli strážnému, kterou ho naučila babička.

Ale nepomáhalo to. Modlitba se změnila v křik a rodi

če přibíhali na pomoc.

Trvalo to nějakou dobu, dostatečně dlouhou, aby

v dítěti vznikl pocit nedůvěry v noc. Ale protože po

noci vždy přicházel den a velkomyslně rozhřešil každý projev temnoty, dítě rostlo a zapomínalo. Den byl

stále mocnější, přinášel stále více překvapení. Rodi

če si oddychli a zanedlouho na synovy dětské noční

můry zapomněli. Stárli v poklidu, každé jaro důklad

ně větrali všechny pokoje. A onen člověk se z dítěte

— 10 —

měnil v muže, který byl stále více přesvědčen o tom, že všechno, co se stalo v dětství, nezasluhuje větší pozornost. Nakonec rána a poledne vymazala z jeho paměti

soumraky a noci.

Teprve nedávno — jak mi prozradil — poté, co

ne nápadně a pozvolna překročil šedesátku, když se jednoho večera vrátil unavený domů, odhalil celou pravdu. Předtím než šel spát, dostal hroznou chuť na cigaretu, postavil se tedy k oknu, které tma venku

změnila v krátkozraké zrcadlo. Odlesk zápalky na

chvíli proděravěl temnotu a pak oheň cigarety na oka

mžik osvítil něčí obličej. Ze stínu vystoupila ona po

stava, bledé vysoké čelo, tmavé skvrny očí, obrys rtů

a šedivějící vousy. Okamžitě ho poznal, vůbec se od té doby nezměnil. Znovu se v něm probudil starý návyk, už už nabíral vzduch do plic, že začne křičet — ale vždyť neměl na koho zavolat. Jeho rodiče dávno zemřeli; byl sám a dětské rituály také ztratily svou moc, už dávno nevěřil na anděla strážného. Ale když v tom

jediném okamžiku pochopil, koho se kdysi tak bál,

přineslo mu to skutečnou úlevu. Rodiče měli vlastně pravdu, svět venku je bezpečný.

„Člověk, kterého vidíš, neexistuje proto, že ho vidíš,

ale proto, že se na tebe dívá,“ řekl ještě na závěr toho podivného příběhu a potom jsme usnuli ukolébáni

hlubokým tónem hučících motorů.


— 11 —

Zelené děti

aneb Popis podivuhodných událostí

na Volyni sepsaný medikem Jeho

královské Výsosti Jana Kazimíra

Williamem Davissonem

Událo se to na jaře a v létě roku £¤¥¤, kdy jsem si užíval

další rok v Polsku. Přijel jsem sem před pár lety na

pozvání Marie Ludvíky Gonzagy, královské manželky

Jana Kazimíra, polského krále, abych mohl vykonávat

práci královského medika a správce královských za

hrad. Takové pozvání jsem nemohl odmítnout z titu

lu vysokého postavení osob, které se na mne obrátily,

a také z jistých soukromých důvodů, o nichž však zde

není zapotřebí hovořit. Když jsem jel do Polska, cítil

jsem se nesvůj, neznal jsem totiž tuto zemi tak vzdá

lenou mně známému světa kraji, a považoval jsem se

za jakéhosi ex-centrika, někoho, kdo pochází z centra,

v němž je vědomo, co lze očekávat. Obával jsem se ci

zích zvyků, prudkosti východního a severního lidu,

ale především zdejší nepředvídatelné aury, chladu

a vlhka. Měl jsem stále v paměti osud svého přítele

René Descarta, který se o několik let dříve vydal na


— 12 —

pozvání švédské královny do jejích severních paláců

v dalekém Stockholmu a tam pobývaje, zemřel v roz

puku let a duševních schopností. Jak hrozná ztráta pro

všechny vědy! Obávaje se podobného osudu, přivezl

jsem si z Francie několik nejlepších kožichů, ale už

první zimu se ukázaly být příliš lehké a slabé vzhle

dem ke zdejšímu počasí. Král, s nímž jsem se brzy

upřímně spřátelil, mi věnoval vlčí kožich sahající až

k samotným kotníkům, neodkládal jsem ho od října

do dubna. Také během zde popisované výpravy, a to již byl březen, jsem ho měl na sobě. Věz, Čtenáři, že pol

ské zimy, jako všude na severu, bývají kruté, představ

si, že do Švédska se putuje po ledem sevřeném Mare

Balticum a na mnoha zamrzlých rybnících a říčkách

se pořádají karnevalové jarmarky. A vzhledem k tomu,

že toto roční období zde trvá dlouho a rostliny se

pak skrývají pod sněhem, botanikovi upřímně řečeno

mnoho času na bádání nezůstává. Zabýval jsem se

tedy chtě nechtě lidmi.

Jmenuji se William Davisson, jsem Skot a pochá

zím z Aberdeenu, ale spoustu let jsem strávil ve Francii,

kde byla má kariéra korunována místem královského botanika a kde jsem publikoval svá díla. Skoro nikdo

je v Polsku neznal, avšak cenili si mě, neboť tady si

cení všech příchozích z Francie zcela nekriticky.

Co mě přimělo jít v Descartových stopách a vypravit

se na kraj Evropy? Bylo by obtížné na takovou otázku

odpovědět krátce a věcně, jelikož se mě však ten pří

běh netýká a jsem v něm pouhým svědkem, ponechám

— 13 —

ji bez odpovědi ve víře, že každého čtenáře přitahuje více samotný příběh než bezvýznamná postava toho, kdo jej vypráví.

Má služba na dvoře polského Krále probíhala sho

dou náhod v době, kdy se staly ty nejhorší události.

Vypadalo to, že proti polskému království se spikly

všechny zlé síly. Země byla pustošena válkou, švédský

mi vojsky, na východě zas týrána moskevskými útoky. Na Rusi už dříve povstali nespokojení venkované. Král

tohoto nešťastného státu, vinou tajemných souvislos

tí, trpěl mnoha chorobami, stejně jako jeho země ná

jezdy. Návaly melancholie často léčil vínem a blízkou přítomností pohlaví nevěstčího. Jeho rozporuplná po vaha mu přikazovala být ustavičně na cestách, ač

neustále opakoval, že nenávidí pohyb a stýská se mu po Varšavě, kde na něj čekala milovaná manželka Ma

rie Ludvíka.

Náš průvod táhl ze severu, kde Jeho královská Vý

sost zjišťovala stav země a pokoušela se uzavřít koalici

s místními šlechtici. Už se tam objevily moskevské síly

a jaly se své mrzké záměry s Rzeczpospolitou naplňo

vat, a vezmeme-li v úvahu Švédy, kteří se roztahovali

na západě, zdálo se, že všechny temné síly se smluvily

a zvolily si polskou zemi pro své kruté theatrum války.

Pro mne to byla první cesta do této periferní divoké

země a začal jsem jí litovat již v okamžiku, kdy jsme

opustili předměstí Varšavy. Vedla mne však zvědavost

fi losofa a botanika (a rovněž, proč to skrývat, dobrá

apanáž), kdyby toho nebylo, raději bych zůstal doma


— 14 —

a věnoval čas poklidnému bádání. Dokonce i v tak ob

tížných podmínkách jsem se však oddával vědě. Od té doby, co jsem dorazil do této země, mne totiž zaujal jistý místní fenomén, který je sice ve světě známý, ale zde je neobyčejně rozšířený, takže stačilo projít chudšími varšavskými ulicemi, aby si jej bylo možno povšimnout na hlavách lidu — plica polonica, kołtun, jak ho tady nazývají: podivný útvar ze stočených, stažených vlasů v různých podobách, tu provazů, tu klubka nebo jakéhosi copu, jenž se podobá bobřímu ocasu. Lidé

se domnívají, že tento kołtun je plný dobrých a zlých

sil, proto by jeho majitelé pravděpodobně raději ze

mřeli, než se ho zbavili. Uvyklý skicování, měl jsem již mnoho kreseb a popisů tohoto jevu a po svém návratu do Francie jsem hodlal publikovat na toto téma dílko.

Ona zvláštnost je známa pod mnoha názvy v celé Ev

ropě. Ve Francii nebývá zřejmě tak obvyklá, lidé tam totiž přikládají značnou váhu svému vzhledu a neustá

le se zabývají vlasy. V Německu se plica polonica vy

skytuje v podobě mahlenbrocke nebo alpzopf či alpzopf či alpzopf druten

zopf. Vím, že v Dánsku se mu říká zopf. Vím, že v Dánsku se mu říká zopf marenlok, ve Walesu

a v Anglii zase elvish knot. Když jsem jednou projížděl

Dolním Saskem, slyšel jsem, že takovéto vlasy nazývají

selkensteert. Ve Skotsku se soudí, že je to prastarý účes

dávných pohanů žijících v Evropě, obvyklý u druid

ských kmenů. Rovněž jsem četl, že počátek plica po

lonica v Evropě je spjat s nájezdem Tatarů na Polsko

za vlády Leška Černého. Existovaly také domněnky,

že tato móda sem doputovala až z Indie. Setkal jsem


— 15 —

se dokonce s myšlenkou, že to byli Hebrejci, kdo jako

první zavedli zvyk splétat si vlasy do zplstnatělých uz

líků. Názir se říkalo svatému muži, který se pro chválu

Boží rozhodl nikdy si neostříhat vlasy. Takové množ

ství rozporuplných teorií a bílé sněžné nekonečno způ

sobily, že ač zpočátku pohroužen v duševní otupělost,

nakonec jsem propadl tvůrčímu vzrušení a zkoumal

plica polonica v každé vesnici, jíž jsme projížděli.

S prací mi byl nápomocen mladý Ryczywolski, vel

mi schopný mládenec, který nejenže mi byl butlerem

a tlumočníkem, ale rovněž mi pomáhal provádět vý

zkum a také — nebudu nic skrývat — mne v onom

cizím prostředí povznášel na duchu.

Cestovali jsme koňmo. Březnové počasí stále při

pomínalo zimní, zatím se jen schylovalo k jaru, bláto

na cestách neustále zamrzalo a tálo, proměňujíc se

v strašlivou hmotu, skutečné bahno, a naše povozy

se zavazadly do něj co chvíli zapadaly celými koly. Pro

nikavá zima měnila naše postavy v cosi, co se podoba

lo kožešinovým pytlům.

V tomto divokém kraji, bahnitém, porostlém lesy

bývají lidské osady zpravidla daleko od sebe, pročež

jsme k naší nelibosti byli nuceni nocovat v zatuchlých

dvorech, jednou jsme dokonce přespávali v krčmě, je

likož napadl sníh a zpomalil naši jízdu! Jeho Výsost

tehdy vystupovala incognito, předstírajíce obyčejného

šlechtice. Během zastávek jsem Jeho královské Výsosti

aplikoval léky, vezl jsem s sebou celou lékárnu, a stá

valo se, že jsem mu musel pouštět žilou na narychlo


— 16 —

složeném loži, a tam, kde to bylo možné, jsem zařizo

val královskému tělu solnou koupel.

Ze všech královských nemocí se mi zdála nejškod

livější ona francouzská, kterou si Jeho Výsost nejspíš

přivezla z Itálie nebo Francie. Přestože se nijak viditel

ně neprojevovala a bylo snadné ji skrýt (alespoň zpo

čátku), její následky byly velmi nebezpečné a zrádné;

bylo totiž dokázáno, že se mohla nahrnout do hlavy

a pomotat člověku rozum. Proto když jsem přišel ke

dvoru Jeho Výsosti, okamžitě jsem naléhal, aby byla

zahájena merkuriální léčba trvající tři neděle, ale Jeho

Výsost si nikdy nemohla najít čas, aby v klidu zažívala

rtuť, a na cestách byla taková léčba skoro neúčinná. Z jiných královských chorob mne trápila pakostnice,

i když té bylo snadné předcházet, jelikož její příčinou byla nadmíra jídla a pití. Stačilo bojovat půstem, jenže postit se během cesty bylo značně obtížné. Tudíž

jsem toho pro Jeho královskou Výsost mnoho nečinil.

Král mířil do Lvova, cestou se setkával s místními

velmoži a žádal je o podporu, připomínaje jim, že jsou

jeho poddanými, neboť věrnost této šlechty byla velmi

pochybná, jelikož jí vždy šlo o vlastní prospěch, a ni

koli o dobro Rzeczpospolité. Přijímali nás zdánlivě

s úctou, náležitě a bohatě nás hostili, ale občas jsem

cítil, že někteří považují krále za petenta. A proč a co

je to za království, kde se panovník vybírá pomocí hla

sování! Kdo to kdy viděl?

Válka je strašlivý fenomén, pekelný, přestože ne

pronikne přímo do lidských sídel, stejně se roztahuje

— 17 —

všude, i v tom nejubožejším příbytku, berouc na sebe podobu hladu, nemocí, všeobecného strachu. Srdce se

zatvrzují, lhostejní. Mění se celé lidské myšlení, každý

se stará jen sám o sebe a snaží se přežít. Někteří se při

tom stávají krutými a necitlivými vůči cizímu utrpení.

Kolik jsem jen během oné cesty ze Severu do Lvova

viděl zla způsobeného lidmi, kolik násilí, brutality, ne

bývalého barbarství. Celé vesnice vypálené, pole roz

rytá, změněná v úhory, všude se stavěly šibenice, jako

by umění tesařské mělo sloužit pouze tomuto účelu —

budování nástrojů vražd a zločinů. Nepohřbená lidská

těla, která rozsápali vlci a lišky. Jen oheň a meč tady

mají práci. To vše bych chtěl zapomenout, ale i nyní, když jsem se již vrátil do vlasti a píši tato slova, mám

neustále tyto obrazy před očima a zbavit se jich ne

mohu.

Dostávaly se k nám stále horší zprávy, a únorová po

rážka Czarnieckého regimentu v bitvě se Švédy u Go

łębie se na královském zdraví podepsala natolik, že

jsme byli nuceni na dva dny zastavit, aby mohl Král v klidu egerskou vodu užívat a dekokt pít, a získal tak

nervové síly. Ba vypadalo to, jako by se na královském

těle projevovaly všechny neduhy Rzeczpospolité, jako

by je pojil jakýsi tajemný osud. Po oné prohrané bitvě,

ještě než dorazily dopisy, totiž Krále postihl záchvat pakostnice s horečkou a bolestí tak strašnou, že jsme

ji sotva byli schopni potlačit.

Asi dva dny cesty před Łuckem, když jsme míjeli

Lubieszów, který před pár lety vypálili Tataři, a když


— 18 —

jsme projížděli hustými vlhkými lesy, uvědomil jsem

si, že není hroznější země na světě, a jal jsem se lito

vat, že jsem souhlasil s touto cestou. Byl jsem totiž hluboce přesvědčen o tom, že se domů nevrátím a že

tváří v tvář všudypřítomným bažinám a vlhkému lesu,

pod nízkým nebem, mezi kalužemi pokrytými tenkou

vrstvou ledu, jež připomínaly jakéhosi obra ležícího

na zemi, všichni, ať chudě, či bohatě ustrojeni, králové,

páni, vojáci nebo venkované, všichni jsme ničím. Vi

děli jsme ohněm poničené zdi kostela, do něhož tatar

ská zvěř nahnala obyvatele vesnice a upálila je zaživa,

lesy šibenic a černá spáleniště se zuhelnatělými ostat

ky lidí a zvířat. Teprve tehdy jsem správně pochopil

královský záměr vydat se do Lvova a v tu strašlivou

dobu, kdy vnější síly Rzeczpospolitou rozrývají, vrátit

zemi pod ochranu zde nejvíce uctívané a oslavované

Marie, Matky Kristovy, a poprosit ji tímto způsobem

o přímluvu u Boha. Zpočátku se mi jevila taková úcta

k Matce Boží zvláštní. Často jsem měl pocit, že tady

uctívají jakousi pohanskou bohyni a — nechť nejsem

považován za kacíře — sám Bůh a Jeho Syn nesou

v Mariině průvodu pokorně její stuhy. Zde je každá

kaplička zasvěcena Marii, a nakonec jsem i já při vykl

jejím obrazům natolik, že jsem se sám k ní počal modlit během zlých večerů, kdy jsme o hladu a v zimě uléhali ke spánku, a ve skrytu srdce jsem si uvědomoval, že to ona je této země vládkyní, zatímco u nás kraluje

Ježíš Kristus. Nezbývalo nic jiného než se zcela ode

vzdat vyšší moci.

— 19 —

Toho dne, kdy Král dostal záchvat pakostnice, jsme

zastavili v usedlosti pana Hajdamowicze, łuckého pod

komořího. Byl to dřevěný dvůr, vybudovaný na suchém

cípu mezi bažinami, obklopený chalupami drvoštěpů,

několika venkovanů a služebnictva. Jeho Výsost nevečeřela, ihned si šla lehnout, ale usnout nemohla, pročež jsem naň musel seslat spánek pomocí svých

lektvarů.

Ráno nám přálo počasí. Nedlouho po rozbřesku

si několik strážných z královského doprovodu chtělo

zkrátit čekání, než vyrazíme na další cestu. Vstoupili

do houští, prý za zvěří, a zmizeli nám z očí. Doufali

jsme v mladou srnu nebo bažanty, avšak naši lovci

přivezli neobyčejnou kořist, až jsme z toho všichni

oněměli, včetně rozespalého Krále, jenž se okamžitě probral.

Byly to dvě děti, malé a hubené, oblečené bídně,

ba hůř než bídně, protože na sobě měly jakési hrubé

plátno, roztrhané a špinavé od bláta. Vlasy měly slepené do copů, které mne ihned zaujaly, jelikož se jed

nalo o dokonalé exempláře plica polonica. Děti svázali

jako srny a připoutali k sedlům, měl jsem obavy, jestli

jim nějak neublížili a jejich tenké kosti nepolámali.

Strážní vysvětlovali, že nemohli jinak, protože kousa

ly a kopaly.

Když Jeho Výsost dojídala snídani, a potom měla

ještě užít byliny, což poskytovalo naději na zlepšení

její nálady, zašel jsem za těmi dětmi a přikázal, aby

jim nejdříve umyli tváře. Prohlédl jsem si je zblízka,

— 20 —

ale dával přitom pozor, aby mě nekously. Soudě po

dle vzrůstu, řekl bych, že mají tak čtyři a šest let, ale

když jsem se jim podíval na zuby, usoudil jsem, že jsou

starší, ačkoli vypadají drobně. Dívka byla větší a sil

nější, chlapec naopak neduživý, podvyživený, třebaže

rychlý a obratný. Ale nejvíce mě na nich zaujala kůže. Měla zvláštní odstín, který jsem ještě nikdy neviděl —

mladého hrášku nebo italské olivy. A vlasy, které jim

v zplstnatělých copech padaly do tváře, byly světlé,

ale jakoby pokryté zeleným povlakem jako omšelé ka

meny. Mladý Ryczywolski mi řekl, že tyto Zelené děti,

jak jsme je okamžitě nazvali, jsou jistě oběťmi války,

které příroda vykrmila v lese, jak se vyprávělo třeba

v příběhu o Romulovi a Removi. Pole působení příro

dy je obrovské, mnohem větší než skromné políčko

člověka.

Jednou když jsme jeli stepí do Mohyleva, kde na

obzoru ještě stoupal dým z vypálených vesnic rychle zarůstajících lesem, se mě Král ptal, co je příroda. Odpověděl jsem mu podle svého přesvědčení, že pří

roda je vše, co nás obklopuje, vyjma to, co je lidské,

tedy nás samotné a naše výtvory. Král tehdy zamrkal,

jako by si to chtěl vyzkoušet na vlastní oči, co spatřil,

nevím, ale pronesl:

„Je to veliké nic.“

Myslím, že takto vidí svět zraky těch, kdož vyrostli

u dvora, přivyklé hledět na závěsy z benátských látek,

na důmyslné uzlíky tureckých kilimů, na vzory z ob

kladů a na mozaiky. Jakmile je jejich zrak vystaven

— 21 —

přímému pohledu na komplikovanou přírodu, spatří

tam jen chaos a ono veliké nic.

Každý požár způsobuje, že si příroda bere to, co jí

člověk vzal, a také odvážně sahá na samotné lidské

bytosti, pokoušejíc se je vrátit k přirozenému stavu.

Ale při pohledu na ty děti by bylo možné pochybovat,

zda ještě v přírodě existuje nějaký ráj, to spíše pek

lo, tak byly divoké a zbídačelé. Jeho Výsost jimi byla

nebývale zaujata, přikázala je připojit k zavazadlům,

aby s námi doputovaly do Lvova a tam je důkladně

vyšetřili, ale nakonec tuto myšlenku opustila, protože

okolnosti se náhle změnily. Ukázalo se totiž, že palec

na královské noze otekl tak značně, že si jeho Výsost

nemohla obout boty. Navíc trpěla notnými bolestmi, viděl jsem krůpěje potu na královské tváři. Mráz mi přešel po zádech, když jsem uslyšel, jak vládce této velké země začíná sténat. O odjezdu nemohlo být řeči.

Jeho Výsost byla u kamen a já jsem připravoval obkla

dy, poručil jsem také vykázat z místnosti všechny nepotřebné svědky choroby královského Majestátu. Když přinášeli ony nešťastnou náhodou chycené děti, sváza

né jak jehňata, dívka se jakýmsi zázračným způsobem vytrhla služebnictvu a vrhla se ke Královým rozbolavělým nohám. Začala třít palec svými zplstnatělými copy.

Překvapený vládce gestem naznačil, aby jí to dovolili.

Jeho Výsost za okamžik s velkým údivem prohlási

la, že bolest je menší, načež nařídila, aby děti dobře

nakrmili a konečně je oblékli jako lidi, což se stalo.

— 22 —

Ovšem když jsme balili zavazadla a já, jen tak, nevin

ně, natáhl k chlapci ruku, abych ho pohladil po hlavě,

jak se to s dětmi dělává v každé zemi, kousl mě ten

do zápěstí tak silně, až mi začala téct krev. Obávaje se

vztekliny, šel jsem si umýt ránu do blízkého potoka.

A tam, u vody, na blátivém a strmém břehu, se stalo,

že jsem fatálně uklouzl, během pádu se udeřil celým

tělem o dřevěný můstek, a v tu chvíli se všechno dříví

vyrovnané vedle na mě sesypalo. Ucítil jsem strašnou bolest v noze, která způsobila, že jsem zavyl jako zvíře.

Stihl jsem si ještě uvědomit, že to není dobré, načež

jsem omdlel.

Když jsem přišel k sobě, poplácáván po tváři mla

dým Ryczywolským, uviděl jsem nad sebou strop po

koje ve dvoře a kolem sebe ustarané obličeje, včetně

obličeje Jeho Výsosti, všechny byly podivně rozmazané,

roztřesené, neostré.

Tehdy jsem pochopil, že mám horečku a že jsem byl

delší dobu v bezvědomí.

„Proboha, Davissone, co sis to provedl?“ řekla Jeho

Výsost starostlivě a skláněla se nade mnou. Tvrdé lok

ny jeho cestovní paruky se otřely o mou hruď a já jsem

měl pocit, že tento jemný dotek mě také zabolel. Ani

v takové chvíli mi však neušlo, že ve tváři Jeho královské Výsosti se zračila úleva, že z ní zmizely kapky

potu a že přede mnou stál v botách.

„Musíme vyrazit, Davissone,“ sdělil mi ustaraně.

„Beze mě?“ vyhrkl jsem zoufale, celý se třesa bolestí

a strachy, že mě zde nechají.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist