načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bivoj válečník - Juraj Červenák

Bivoj válečník

Elektronická kniha: Bivoj válečník
Autor:

Nad obětišti, ještě nedávno zasvěcenými slovanským bohům, se dnes tyčí obětní kůly avarského démona Simurga. A z jejich hrotů slepě zírají hlavy povražděných Čechů. Krutí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  124
+
-
4,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 355
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-0924-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kněžna Libuše ani její sestry Kazi a Teta nechtějí v těchto zlých časech nechat své soukmenovce v područí nájezdníků, a přestože se jim staví do cesty řada překážek včetně mocných kouzel, plánují odvetu. Potřebují pomoc a ta se jim naskytne v osobě Bivoje ze Strošovců, který v jejich jménu jede požádat o pomoc mocného knížete Lemuzu, čaroděje Přemysla. Cesta na sever je nebezpečná a plná nástrah, nepřátelé, chystající útok na jedno z posledních svobodných hradišť v Levém Hradci, potřebují Bivoje za každou cenu zastavit, protože pomoc ze severu by byla pro jejich plány osudná. Statečný Bivoj ale nezklame očekávání své panovnice a nejen silou, ale i chytrostí zákeřné intriky překoná. Závěr fantasy románu situovaného do doby, kdy Slované podlehli nájezdům Avarů a Zličané pod vedením kočovnických velitelů obsadili Libušín, Budeč a mnoho dalších hradišť, jejichž obyvatelé měli jen malou naději na záchranu.

Popis nakladatele

Nad obětišti, ještě nedávno zasvěcenými slovanským bohům, se dnes tyčí obětní kůly avarského démona Simurga. A z jejich hrotů slepě zírají hlavy povražděných Čechů. Krutí Zličané vedení potomky samozvaných kočovnických vojevůdců překročili Vltavu a dobyli posvátný Libušín, slavnou Budeč a mnoho dalších hradišť a vesnic. Čechové se skrývají v lesích a zdá se, že není naděje na záchranu. Krokovy dcery jsou však odhodlány nenechat své soukmenovce v otrockém područí. Přestože je rozdělila válka i černá kouzla knížete Hordaga a čarodějky Ašigy, plánují protiútok. Budou však potřebovat posily. Udatný Bivoj proto v čele malé družiny vyráží na sever, aby požádal o pomoc mocného čaroděje Přemysla, knížete Lemuzů. Nepřátelé mu samozřejmě budou chtít v doručení poselství zabránit. Chystají totiž útok na Levý Hradec, jedno z posledních svobodných českých hradišť, a účast severních kmenů v bitvě by zvrátila poměr sil... Vyvrcholení dvoudílného románu na motivy Starých pověstí českých je opět strhujícím dobrodružstvím plným kouzel a lítých bojů.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 1 –


– 2 –

Copyright © 2008 by Juraj Červenák

Cover & Illustrations © 2008 by Michal Ivan

For Czech Edition © 2008 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-86309-24-8

ISBN PDF: 978-80-86309-63-7

ISBN PDF pro čtečky: 978-86309-64-4

ISBN ePub: 978-80-86309-65-1

ISBN Mobipocket: 978-80-86309-66-8


– 3 –

Juraj Červenák

Bivoj Válečník

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2008


– 4 –

Juraj Červenák

v nakladatelství Brokilon

Cyklus Bivoj

Bivoj běsobijce

Bivoj válečník

Cyklus Conan

Conan a dvanáct bran pekla

Conan nelítostný *

Samostatný román

Sekera z bronzu, rouno ze zlata *

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

brokilon@brokilon.cz


– 5 –

Obsah Noční drápy 6 Tíha viny 20 Ohně na Budči 36 Vlčí svatyně 54 Bronzová sekera 68 Útočiště 81 Zapovězený břeh 95 Okřídlený špeh 111 Posvátná hora 123 Útok z nebes 134 Uprchlíci 149 Oráč 166 Na jih 179 Nepřátelské ohně 191 Dary bohů 206 Srdanova zkouška 220 Divoká voda 239 Osudný šíp 250 Vojevůdce 262 Brána z krve 274 Bitva pod Řivnáčem 290 Volání předků 302 Hostina pro bohy 316 Kníţectví z popela a krve 328

– 6 –

KAPITOLA PRVNÍ

Noční drápy

Zvolna padal soumrak. Ten opravdový, snášející se

na území kmene Čechů, i ten, který se Bivojovi

vloudil do srdce a způsobil, ţe strošovský vladyka během celodenní jízdy na severovýchod ani jednou nepromluvil, a kdyţ uţ čas od času opětoval pohledy svých společnic, jeho oči byly naprosto bez lesku a vězela v nich ještě neproniknutelnější temnota neţ obvykle. Rusalky dokonale chápaly příčinu jeho zasmušilosti a nesnaţily se s ním navázat rozhovor, natoţ aby jej nějak povzbuzovaly či utěšovaly. Koneckonců, samy měly dost důvodů zůstat zticha a zabývat se jen vlastními pochmurnými myšlenkami.

To, co viděli cestou, nikomu ze čtveřice na náladě

nepřidalo. Jeli ve stopách zličského vojska, táhnoucího od

Libušína k Budči, a to znamenalo putovat pásem zdupané,

vypleněné a krví svlaţené země. Všechny osady a dvorce, na

které narazili, našli liduprázdné – koho Zličané nezabili, toho

vzali do otroctví, a kdo měl to štěstí a unikl jim, ten hledal


– 7 –

skrýš hluboko v lesích, daleko od cest a obydlí. Z mnoha

domů zbyly jen čadící trosky. Ohrady a chlévy zely

prázdnotou. Dokonce i na pastvinách spočívalo bezútěšné

ticho – jen tu a tam zaznělo z dálky zoufalé bučení či bečení

zatoulaného dobytka, marně hledajícího odehnané stádo.

Krajem se proháněly jen smečky psů a jinak prosluněnou

oblohu kaţdou chvíli zastřelo početné hejno krkavců, vran a

havranů, putujících za hojnou potravou.

I přes všudypřítomný zmar bylo v osadě, k níţ Bivoj a rusalky dorazili krátce před setměním, poměrně ţivo. Hned jak vjeli mezi chýše, vyplašili lišku a několik divokých koček a psů. Všude kolem, na stromech, plotech i nespálených krovech, posedávaly vrány. Hotový rej mrchoţroutů však vládl na návsi, před dlouhým starostovským srubem proměněným v doutnající spáleniště.

„Dej mi sílu, Perune...“ zachroptěl Bivoj, ačkoli to, co tu na ně čekalo, uţ viděli v obměnách ve všech vesnicích podél cesty. „A sešli zkázu na ty vraţdící zkurvysyny. Copak ty své krvelačné běsy ještě nenakrmili dosyta?“

Uprostřed kruhového prostranství byl do země zaraţen nahrubo otesaný špičatý kůl – obětní sloup, jak Bivoj a jeho společnice pochopili v předchozích vydrancovaných osadách.

Znamení vítězství a nadvlády.

Poděkování bohům za další dobyté české sídlo.

Okřídlený vlk Simurg, jemuţ se Zličané na popud svých avarských vojevůdců klaněli, byl poslem a válečným vyslancem nebeského vládce Tengriho. Představoval pouto mezi světy bohů a smrtelníků. Pohyboval se po obloze – především noční – ale často chodil i po zemi. Proto mu obětovali oběma způsoby.

Z hrotu slepě zírala lidská hlava, v této chvíli uţ kvůli snaţivým vranám proměněná v lebku ulepenou krví a zbytky vlasů. Pár stop pod ní byl na kůlu naraţen trup – původně byl umístěn výš, ale jak se na něm hemţili černí ptáci, zápasící o kusy vnitřností a šťavnaté kousky masa z pahýlů končetin, pozvolna pod jejich váhou klouzal níţ a níţ. Tyto části oběti

– 8 –

náleţely mocnostem ovzduší, přicházejícím v podobě ptáků.

Uťaté ruce a nohy byly pověšeny na krátkých zbytcích větví

tak, aby na ně dosáhli dravci chodící po zemi. Tohoto úkolu

se s chutí zhostila vlčí rodinka – dospělý pár a půl tuctu

zhruba čtyřměsíčních štěňat. Šelmy na vyrušující jezdce

podráţděně zavrčely, ale kdyţ neklidní koně na návsi zabušili

kopyty, daly se na ústup. Ve větším počtu by se moţná

odváţily jezdcům vzdorovat, ale tahle rodinka s mláďaty,

ještě neschopnými samostatného lovu, tvořila pouze základ

budoucí smečky, postrachu ovčích stád, a vlastní bezpečí pro

ni bylo důleţitější. Vlci proto moudře odběhli k nedalekému

lesu a tam z houštin nevraţivě blýskali očima a čekali, aţ se

podivní dvouhlaví čtyřnoţci seberou a odjedou.

„Tady na noc zůstat nemůţeme,“ nakrčila Vlasta nos, podráţděný pronikavým pachem lidských ostatků.

„Ne, to nemůţeme,“ zabručel Bivoj, dívaje se ze sedla na změť ohořelých trámů a lidských kostí v rozlehlém ţárovišti, které zbylo z hlavního srubu. „Jsme uţ příliš blízko Budče. Kdykoli se tu můţou objevit Zličané, čenichající kolem po další kořisti. Kromě toho... z těch havranů všude kolem mi naskakuje husí kůţe. Očima kteréhokoli z nich nás můţe pozorovat ta mrcha Ašiga.“

„To si nemyslím,“ namítla Vlasta a rozhlédla se. Černých ptáků byla všude kolem opravdu hojnost. Ti, kteří hodovali na obětním kůlu, se jezdci vůbec nenechali vyrušit a dál zběsile klovali do trupu. „Cítila bych její vědomí. Mimo to, silně pochybuju, ţe by se teď odváţila přenášet svou duši do obyčejné vrány...“ Rusalčí velitelka zmlkla. Uprostřed věty jí došlo, ţe načala citlivé téma.

„Proč?“ vyzval ji Bivoj, aby pokračovala. Bublaly v něm natolik špatné pocity, ţe horší uţ to ani být nemohlo.

„Inu... protoţe tělo, v němţ teď přebývá, pořád patří Kazi. A stále v něm sídlí i kněţnina duše. Jistě, ta Ašiţina má navrch, ale jakékoli sloţitější kouzlo ji můţe oslabit a tehdy duše Kazi, krčící se někde v nejzazším koutě podvědomí, vyuţije příleţitost a pokusí se vetřelce ze svého těla vypudit.

– 9 –

Proto teď Ašiga nemůţe plýtvat kouzly a její schopnosti jsou

velice omezené. Coţ je výhoda pro nás. Nemusíme se bát

jejího pátravého vědomí, poletujícího nad krajem.“

Vladyka zamyšleně přikývl. Udělalo mu dobře, kdyţ slyšel, ţe jeho milovaná zřejmě pořád bojuje a dokáţe neţádoucí vetřelkyni ve svém těle ztrpčovat ţivot. „Rozumím,“ zabručel. „Doufejme, ţe je tomu opravdu tak. Přesto se raději utáboříme někde v lese. Nocleh tady by nebyl ani bezpečný, ani příjemný.“

„Souhlasím. Ale pronásleduje mě jiná nedobrá předtucha.“ Vlasta se neklidně ošila v sedle. „Ašigy se sice nebojím, ale stejně mě mrazí v zádech.“

„Co to znamená?“

„Myslím, ţe se nám někdo pověsil na paty. Nebo spíše něco.“

„Taky to cítím,“ přisvědčila Mlada. „Je to čím dál zřetelnější. Přibliţuje se to. A rozhodně to není člověk. Dost moţná to vůbec není smrtelný tvor.“

Bivoj se mimoděk ohlédl k cestě, po níţ přijeli. Kromě houstnoucích večerních stínů ale nezahlédl nic, co by stálo za pozornost.

„Děsíte mě,“ přiznal bez okolků. „Nevidět na vlastní oči, jak se Sekáčova mršina hezky škvaří pod hořícím zátarasem a mění se v hromadu mastného popela, myslel bych si, ţe se po naší stopě ţene starý známý...“

„Ne, Sekáč to není,“ uklidnila jej Vlasta. „Ani si nejsem jistá, jestli nás to pronásleduje. Vím jen, ţe to putuje stejným směrem jako my. Kaţdopádně bychom to neměli podceňovat, dokud nevíme, co to je a jaké to má úmysly.“

„Nebude tedy přece jenom lepší zůstat ve vesnici a dobře se opevnit v některém srubu?“

„Tak moţná uvaţuje člověk,“ zavrtěla Vlasta hlavou. „Pro tebe je dům symbolem bezpečného útočiště. Pro nás je pastí – místem, z něhoţ není úniku, kdyţ se něco zvrtne. Jen ta představa, ţe bych měla dřepět někde mezi čtyřmi stěnami, mě dusí.“

– 10 –

„Mě taky,“ přidala se Mlada. „Jeďme odsud.“

Vlasta tázavě pohlédla na Bivoje. Neplýtval slovy a odpověděl tím, ţe pobídl koně. Rusalky na nic nečekaly a následovaly jej.

Jakmile jezdci zmizeli mezi lesnatými vršky na severu, vlk a vlčice vyklouzli z houštin a vedli potomstvo zpátky do vesnice. Odehnali lišky, pohotově se pokoušející obrat je o lidské ostatky rozházené po zemi, a dychtivě pokračovali v hodování. Dokonce se odváţili k chladnoucímu ţárovišti, vytáhli z něj ohořelou mrtvolu, rozlouskli zuhelnatělou krustu a pustili se do šťavnatého propečeného masa a ještě horkých vnitřností.

Neţ se ale úplně setmělo, byli opět vyrušeni. Zvedli hlavy, zastříhali ušima, důkladně začenichali. Ostraţitě se dívali na jihozápad, odkud předtím přijeli jezdci. Zbylí mrchoţrouti se mezitím dali na útěk. Hlavně kočky, které uměly vycítit nadpřirozenou sílu na hony daleko, s prskáním a celé najeţené pelášily do bezpečí. Vlk a vlčice ukázali odvahu, útočně se nahrbili, odhalili tesáky a začali vrčet.

Jenomţe pak se z lesa ozvalo škrábání, šustění a skřehotavé hlasy. V lese na okraji vesnice se rozhýbaly tajemné stíny. Současně se přivalila vlna podivného pachu, jaký kolem sebe šířily jen věci pocházející ze světa stínů.

V tom okamţiku obě starší šelmy sklopily uši, stáhly ocasy mezi zadní nohy, uskočily a vyrazily k hvozdu na východě. Mláďata s kňučením běţela za nimi. Ještě nechápala, jaké strašlivé nebezpečí zahnalo rodiče na útěk. Spíše je mrzely všechny ty dobroty, zanechané ve vesnici.

Vlčata nemohla tušit, ţe v následujících dnech bude mrtvé člověčiny, povalující se všude po kraji, opravdu dostatek a ona před zimou ztloustnou jako medvědi.

###

Tábor rozbili asi dva hony stranou od cesty, v úvalu mezi lesem zarostlými vršky, kde mohli bez obav rozdělat oheň.

– 11 –

Ten měl za těchto okolností, kdy v okolí čenichalo něco

tajemného, nelidského a pravděpodobně nebezpečného, cenu

ţivota. Vzkříšení plamene se ujala Vlasta. Oheň byl sice

ţivel, se kterým si rusalky dvakrát nerozuměly – obzvlášť

vzpomínka na poţár ve svatoboru u Jezerky ještě bolela – ale

dnes v noci neměly na vybranou. Velekněţka obcházela

ohniště, dělala u toho podivné rozmáchlé pohyby

přecházející chvílemi téměř do tance a pronášela rytmické

zaklínací formulky. Bylo nutné vdechnout ohni divotvornou

sílu, aby je chránil před vším, co se mohlo připlíţit z nočního

hvozdu. Samozřejmě nespoléhaly jen na Svarogovu vrtkavou

přízeň. Mlada a Šárka se pustily do splétání návazů. Pouţily

k tomu především pichlavé věci – šlahouny ostruţiní, šípkové

a hlohové větvičky najeţené trny, hlavičky suchého bodláčí.

To, ţe je hojně zkropily krví ze svých prstů a dlaní, bylo

součástí kouzla. Návazy pak rozvěšely kolem nocleţiště a

posvazovaly navzájem, čímţ z nich vytvořily téměř souvislou

ohradu. Nezapomněly na sloţité uzly, účinný prostředek pro

zaplašení nedobrých mocností. Nakonec Vlasta vzala otýpku

suchých kopřiv, zapálila ji a s vydatně čadícím svazkem v

ruce obešla kruh. Neustále při tom drmolila zaříkadla proti

zlých duchům a běsům. Zdálo se, ţe kouř se zachytává mezi

návazy a ve větvích okolních stromů a vytváří tak kolem

tábora souvislou clonu.

„Bude to stačit?“ zeptal se Bivoj, který mezitím odsedlal a do sucha vytřel koně.

„Přijde na to, proti čemu,“ pokrčila velekněţka rameny a hodila zbytek otýpky do ohniště. „Počkáme a uvidíme.“

A tak čekali. Oheň vesele praskal a někde v dálce vyl vlk. Šárka a Mlada se stáhly stranou od ohniště, proměnily se v jeden stín zachumlaný pod koţešinami a houněmi a tichounce si tam něco šeptaly. Vlastě samozřejmě neuniklo jejich prohlubující se vzájemné pouto, jejich kradmé pohledy a ruměnec vyvolávaný lechtivými společnými vzpomínkami. Neshledávala v tom nic mimořádného, natoţ pobuřujícího. Milenecké vztahy mezi rusalkami sice nebyly pravidlem ani

– 12 –

velekněţkou vynucovanou povinností, jak si to někdy

malovali smrtelníci na tomto břehu Vltavy, ale na druhou

stranu nebyly ani ničím výjimečným. Vlasta sama měla

bohaté zkušenosti se „ţenskou láskou“.

V té souvislosti si vzpomněla na Svatavu, ošklivě raněnou a zanechanou v péči Tety a uprchlíků z Libušína někde v lesích na západě. Kdysi ji opravdu milovala. Krátce poté, co se Svatava odevzdala Jezerce a bohyně ji naplnila mocí svého vlhkého boţského lůna, mezi velekněţkou a energickou novou členkou druţiny vzplanula vášeň. Nějaký čas neznala mezí. Jenomţe to uţ bylo dávno. Pouto zůstalo, vzájemná dychtivost vychladla.

Večer pokročil. Vlasta zamyšleně ţvýkala plátek slaného uzeného vepřového, zapíjela ho čistou vodou z koţené čutory a zpod rusé hřívy, padající do obličeje, občas vrhla nenápadný pohled na svého zamlklého společníka.

Bivoj.

Běsobijce.

Hrdý vladyka Strošovců.

Nedokázala to potlačit. Kaţdým dnem víc a víc přitahoval její pohled. Cítila sílu, tepající v jeho svalnatém těle. A stejně zřetelně vnímala jeho horoucí city k nejstarší z Krokových dcer. Cítila se jako nějaká ţárlivá, závistivá smrtelnice, která se zakoukala do muţe, prokazujícího svou muţnost, laskavost a oddanost jiné ţeně.

Děvano, myslela jsem, ţe z tohohle uţ jsem dávno vyrostla. Byla jsem tady dřív, neţ se narodil otec jeho otce. Přesto mě ten smrtelník, jehoţ ţivot je ve srovnání s mým jen zábleskem plamene v temné vichřici času, tajemným způsobem přitahuje. Tam na bojišti u lesního záseku, kdyţ mi zabránil zabít zličského kníţete, jsem jen stěţí potlačila vztek. Bylo to proto, ţe mi překazil úmysly... anebo mě podráţdilo, ţe všechno, co dělá, dělá kvůli Kazi, a ne kvůli mně?

Jak pošetilé! Jak...

Lidské.

– 13 –

Ale ani on nemohl popřít, ţe je tady jisté pouto, které ho s rusalkou spojovalo. Několikrát si vzájemně zachránili ţivoty. Bojovali bok po boku. Byl s ní, kdyţ v jezeře u Strošovic otevřela průchod do hlubiny a vysvobodila z ní své sestry i modlu s duší samotné bohyně.

Nemohl to popřít. Nebo snad ano? Zatímco ona na něj vrhala kradmé, planoucí pohledy, on jen zíral do ohniště. Tu a tam přihodil do plamenů suchý klacek a pak se opět ponořil do myšlenek, kterým vládla vědma z Krokova rodu s vlasy barvy čerstvě vyloupaných kaštanů a očima šedýma jako obloha před bouří.

„Jak to vlastně uděláme?“ rozhodla se Vlasta prolomit skličující ticho.

„Co myslíš?“ Její pohled neopětoval. Pod nakrčeným černým obočím se mu stále blýskal odraz plamenů.

„Co asi? Jak vysvobodíme Libuši a Kazi?“

„Netuším. Něco vymyslíme.“

„Musíme nějak proniknout do hradiště. Coţ můţe být v těchto dnech nesnadné, ne-li nemoţné. Budeč se hemţí Zličany...“

„To já přece vím.“

„Nemysli si, ţe tě chci odradit nebo do tebe zasévat malomyslnost. Záleţí mi na osudu obou kněţen stejně jako tobě...“

Zmlkla. Z jeho výrazu poznala, ţe nemá nejmenší chuť pokračovat v takovém nikam nevedoucím tlachání. Zhluboka si povzdechla, odloţila čutoru a vstala. Vypila moc vody. Vykročila do tmy. Jakmile mu ukázala záda, Bivoj vzhlédl a podíval se na ni. Ucítila jeho pohled stejně neomylně, jako by měla oči i na zátylku. Srdce jí vynechalo jeden úder.

On to ví!

Zřejmě si všiml jejích pohledů. Poznal, ţe pozornost, kterou mu rusalka věnuje, překračuje meze běţného zájmu. Kdyby tak věděla, jestli je to dobře, nebo špatně... To poznání je mohlo sblíţit, ale stejně tak přimět Bivoje vyhloubit mezi ně hlubokou, nepřekonatelnou propast...

– 14 –

Náhle koně zvedli hlavy, zavětřili a poplašeně zafrkali. Vlasta ztuhla. Předchozí myšlenky se okamţitě rozprchly jako hejno vyplašených vrabců. Šárka a Mlada vyskočily zpod houně a chopily se luků. Vlasta couvla k ohništi a zvedla odloţený toulec.

„Teď se ukáţe, jestli naše ochranná kouzla za něco stojí,“ sykla, zručně napjala do luku tětivu a přiloţila k ní šíp.

„Je to ono?“ zeptal se Strošovec a beze spěchu vstal. Za opasek si zastrčil širočinu, která navzdory svému jménu – Dobromysla – zrovna přátelskou povahou neslula, na levé předloktí si nasadil štít a v pravačce sevřel lehčí vrhací oštěp. Těţký lovecký oštěp pro přímý střet zabodl špičkou do země, aby jej měl po ruce. „To něco, co se plíţilo za námi? V okolí se mohou pohybovat i zličské tlupy. Nebo uprchlíci z okolních vesnic, kteří se pod rouškou tmy vracejí pro své ve spěchu zapomenuté věci...“

„Ne, tohle nejsou lidé,“ smetla jeho naděje Mlada. „Buďte zticha. Moţná nás minou a půjdou dál...“

„V to nedoufej, sestro,“ zavrtěla hlavou Vlasta, napjatá a soustředěná jako šelma na číhané. „Cítím, ţe se přibliţují. Sešli z cesty a směřují sem. Mlado, uklidni koně.“

Rychle vyslovené konejšivé zaklínadlo způsobilo, ţe se koním viditelně zakalily oči. Zvířata zmlkla a svěsila hlavy, jako by na ně znenadání padla nevýslovná únava. Právě včas. Z lesní temnoty totiţ zazněly zvuky, ze kterých by koně nepochybně začali šílet. A pak by je nezadrţely ani otěţe uvázané o větve buků, ani pichlavá ohrada kolem tábora.

Bivoj sám měl co dělat, aby zůstal stát v klidu. Na zátylku mu naskočila husí kůţe. Měl sto chutí couvnout a postavit se tak, aby planoucí, Svarogovou mocí sálající ohniště dostal mezi sebe a vršky, oddělující úval s tábořištěm od cesty k Budči.

Z hustého hvozdu na svahu se ozývaly hlasy.

Huhlavé i skřehotavé.

Obsahující slova, a přece nelidské.

A hlavně... čím dál hlasitější.

– 15 –

„Drţte se u ohně,“ nařídila Vlasta zbytečně a pokynula Šárce. Nejmladší rusalka přihodila do plamenů suché roští. Oheň sílil a záhy šlehal do takové výšky, aţ koruny stromů nad táborem plnily roje jisker a listy se kroutily ţárem. Do spletitého porostu za kouzelným kruhem však světlo nedokázalo proniknout. Skoro jako by návazy chránily nejen tábor před temnotou zvenčí, ale i černotu v lese před září ohniště.

Neklidné stíny čtyř přikrčených postav poletovaly po okolním porostu. V houštinách se pořád kroutily cáry kopřivového kouře.

Hlasy se přibliţovaly. A s nimi i zvuky pohybujících se těl. Šustění netrpělivých chodidel na listím vystlané zemi, ale i škrábání něčeho ostrého na kůře stromů a praskot větviček v košatých korunách. Ne, příchozí se nepohybovali jen po zemi. Skákali z kmene na kmen. Rusalky vzhlédly do korun a pomalu, rozváţně pozvedly luky. Něco, co vydávalo podobné zvuky, muselo být hmotné – a cokoli hmatatelného bylo moţné prošpikovat šípem.

Pak něco zalomozilo v rozsoše mohutného buku na okraji palouku. Mezi rozkolébanými, suché listí setřásajícími větvemi zasvítil pár rudých očí.

„Svarogu, Perune a Velesi...“ zachroptěl Bivoj, ukročil pravou nohou a rozmáchl se oštěpem k hodu.

„Jen klid,“ ucedila Vlasta koutkem úst, u něhoţ třemi prsty drţela napjatou tětivu s opeřeným koncem šípu.

Stvoření v koruně stromu vystrčilo do světla černou, chlupatou, děsivou tvář, vycenilo lesknoucí se tesáky a varovně zasyčelo. Krátký, jakoby uříznutý nos hlasitě začenichal. V porostu pořád vířil kouzelný kopřivový dým. Vnikl tvorovi do nozder a přinutil jej potřást hlavou a podráţděně zafunět a zaprskat. V houští i na stromech zazářilo odrazem ohnivého světla několik dalších párů očí. Zakrslé, nahrbené stíny s dlouhými paţemi a drápy zakončenými prsty jeden po druhém vystupovaly z temnoty.

– 16 –

Některé zkusily sáhnout na pichlavou ochranu tábora, ale

rychle ucukly a bolestně zavřískaly.

Tvor v rozsoše buku, podle všeho vůdce smečky, něco zaprskal na ostatní. Bivoj překvapeně zjistil, ţe mu částečně rozumí.

„Pryč... pozor... čáry máry... zlé nedobré... fuj, fuj, bolí...“

I přes jeho varování skřetů rychle přibývalo. Ve snaze najít nějakou skulinu v magické ochraně tábora obcházeli palouk a zanedlouho se hemţili všude kolem.

„Není... cesta... čáry máry... všude... Bolí...“

„Ano,“ ozvala se Vlasta a zvýšila hlas, aby ji noční návštěvníci dobře slyšeli. „Chrání nás čáry máry. Toto je plamen zasvěcený Svarogovi. Nemůţete nám ublíţit. Kdo vkročí do kruhu, zhyne. Kouzlem nebo ţelezem. Odejděte! Vraťte se, odkud jste přišli! Hned!“

Z koruny buku opět vyhlédla černě ochlupená hlava s dlouhými vousy na spodní čelisti. Vycenila tesáky, jichţ by se zalekl i vlk.

„Pomsta... vraţda... krev!“ vyštěklo stvoření.

„Pomsta za co?“ zeptala se Vlasta a nepřestala mířit šípem přímo doprostřed srstnatého obličeje.

„Za oheň... za loupeţ... za bolest... Zlí lidé... ţelezo a křik... vlk s křídly... smrt... smrt našich hospodářů... Bolest...“ Skřet potřásl hlavou a nešťastné skučení se opět změnilo v nenávistný skřek. „Pomsta... Pomsta! Pomsta!!!“

„My jsme vám nijak neublíţili!“ překřičela jej Vlasta. „Nepatříme k těm zlým lidem! Nenosíme znamení okřídleného vlka! Slyšíte? Nechte nás! Hledejte pomstu jinde!“

Pohyb a povyk v houštinách a korunách nabral na intenzitě. Stíny poskakovaly, cvakaly zuby a hrozily pařáty. Keře a větve stromů se otřásaly.

„Zlí lidé... zlí lidé...“ vřískal vůdce dokola.

– 17 –

„Tohle skončí špatně,“ zavrčel Bivoj a rozhlédl se kolem sebe. „Jsou jako nepříčetní. Prahnou po krvi. Připravte se k boji...“

„Ne,“ zasyčela Vlasta, povolila tětivu, sevřela šíp v levé dlani podélně s tělem luku, sklonila se k ohništi a popadla hořící klacek. „Sestry? Potřebuju vaši sílu!“

Mlada a Šárka luky nesklonily, ale bez zaváhání připojily hlasy k Vlastinu zaklínání.

Plamen, pramen,

běsy zaţeň,

plamen, pramen,

běsy zaţeň...

Skřeti vyli jako pominutí. Bivoj pozvedl štít a pevněji sevřel ratiště oštěpu.

Plamen, pramen,

běsy zaţeň...

„Neslyšely jste, chlupaté kůţe?!“ vykřikla velekněţka. „Táhněte!“

Pak zprudka máchla hořícím klackem kolem dokola. Rychlým pohybem chabý plamen kupodivu neuhasila, právě naopak – větev mocně zaplanula a k lesu vyrazila zářící vlna kouzelné moci. Jako sluneční třpyt nesený rozbíhajícím se kruhem po vodní hladině vlétlo světlo do okolního porostu.

Neviditelná síla smetla běsy jako vichřice slaměné strašáky. Vůdce byl doslova vymrštěn z rozsochy, s lomozem a ohlušujícím vřískotem proletěl korunou sousedního stromu a jako kámen se zřítil do trnitého houští.

Řev skřetů trhal uši.

„Bolí! Bolí! Čáry máry! Fuj! Fuj!!!“

Na útěk se však neobrátili. Vůdce se vydrápal ze sevření pichlavých šlahounů a přiběhl zpátky k návazy chráněnému kruhu.

– 18 –

„Smrt! Krev! Pomsta!“ chrlila jeho tlama, roztahující se od jednoho špičatého ucha k druhému, a zlostně u toho poskakoval. Ţhnoucí oči kreslily do tmy šmouhy démonického rudého světla.

„Říkám vám,“ procedil Bivoj skrz zuby, „zbavíme se jich jen tak, ţe jich pár rozsekáme...“

A pak, zničehonic, stvůry zmlkly. Jako kdyţ utne. Ticho, které vystřídalo jejich vřískot, téměř zvonilo v uších.

Z návrší, které oddělovalo tábor od cesty, zazněl výkřik:

„Zlí lidé!“

Skřeti se jako na povel obrátili za hlasem.

„Zlí lidé!“ zařval vůdce příšerné tlupy. „Pomsta! Krev! Zabít! Smrt!“

Běsové jako by v okamţiku zapomněli na čtveřici u ohně v magickém kruhu. Vyrazili zpátky do svahu, na západ, k budečské cestě. Kolem tábora se míhaly pádící a skákající stíny. Les se zachvíval rychlým pohybem. Skřehotavé hlasy, dusot a škrábání drápovitých tlap se vzdalovaly.

Bivoj vydechl a sklonil oštěp. Po skráni mu do strniště na čelisti skanula krůpěj studeného potu.

„Našli si jinou kořist. Koho asi?“

„To bych taky ráda věděla,“ řekla Vlasta zadýchaně. Kouzla jí očividně dávala zabrat. „Prosme bohy, aby to byli Zličané, a ne uprchlíci z okolních vesnic...“

Ještě to ani nedořekla, kdyţ nad lesem proletěl překvapený, zděšený výkřik.

Bivoj i rusalky ztuhli.

Hlas patřil ţeně. A zněl povědomě. Vyměnili si pohledy, aby se vzájemně ujistili, ţe je všechny napadlo totéţ.

„Laskavá Děvano, to znělo jako...“ Nevěřícně zírající Vlasta nedořekla.

„Je to vůbec moţné?“ zapochyboval Bivoj. Byl mrtvolně bledý a jizva na levé tváři mu neklidně pulsovala.

Odpovědělo mu další zděšené zaječení. Vzápětí zařičel kůň – jeho hlas byl směsicí hrůzy a šílené bolesti.

– 19 –

Vyrazili ke koním. Krátce nato hruď Bivojova hřebce rozervala návazy jako pavučiny. Rusalky, svírající mezi stehny neosedlané koňské hřbety, se drţely těsně za ním. Hvozdem na úbočí zakmitala záře hořícího klacku, stále třímaného Vlastinou rukou.

Kouzelný kruh byl porušen a čtveřice cválala vstříc temnotě, hemţící se smrtelným nebezpečím.

– 20 –

KAPITOLA DRUHÁ

Tíha viny

Skřetů bylo ještě více, neţ jim ukázala tma kolem

tábora. Mnohem více. Zjistili to, jakmile vyjeli z lesa

na protějším úpatí pahorku. Na louce u cesty obklíčili

vzteklí černí zakrslíci dvě postavy, jednu pěší, druhou v

sedle. Tu, která přišla o koně – klisna klesla pod záplavou

útočníků a její zoufalé rţání pozvolna utichalo – chránil

chomáč přízračného bledého světla, které očividně pálilo

běsy jako oheň. Jezdec se spoléhal na sekeru a bušící kopyta

svého oře.

Bivoj mrštil oštěpem doprostřed hnusného houfu. Zasaţená zrůda zaskučela a obrátila pozornost skřetů k přijíţdějící čtveřici.

„Smrt! Zabít!“ zařval známý hlas.

„Ano,“ ucedil Bivoj a vyškubl zpoza opasku Dobromyslu. „Přesně to mám v úmyslu!“

Černosrstý vůdce se rozběhl a vymrštil v pozoruhodném skoku. Vytřeštěné bulvy a po krvi lačnící tesáky se zableskly

– 21 –

ve světle Vlastiny pochodně. Bivoj ťal. Vší silou, vyuţívaje i

energie cválajícího hřebce.

Skřet se doslova rozstříkl na všechny strany. Kusy rozpolceného těla, černý sliz a chuchvalce vnitřností se sesypaly na hlavy vřískající černé smečky. Zadrnčely tětivy rusalčích luků. Pod bušícími kopyty koní zakřupala malá chlupatá těla. Vlasta zaječela: „Pramen, plamen...“ a máchla klackem z ohniště zasvěceného Svarogovi. Vlna divotvorné síly smetla dobrou třetinu skřetů.

Bivoj se nakláněl v sedle a rubal do tmavé masy hlava nehlava. Probojoval se aţ k opěšalé postavě. Zaslechl dobře známé zaklínadlo:

Na zlé kouzlo boţí moc,

přijď, Svarogu, na pomoc...

A Svarog opravdu útočil – kupodivu z rukou té, která po celá pokolení věrně slouţila vodnímu ţivlu. Vlasta máchala pochodní a do skřetích houfů jako by pokaţdé foukla vichřice. Obludy konečně pochopily, ţe nemají šanci uspět.

„Bolí! Pryč! Úprk! Do houští, do lesa!“

Běsové prchali. Na bojišti u cesty zanechali přinejmenším tucet svých druhů. Vlasta ještě jednou zatočila pochodní, čímţ vyslala za skřety poslední poryv magické síly, a pak se obrátila k zachráněné ţeně. Ta mezitím osaměla – její společník před chvilkou otočil koně a rázně jej pobídl po cestě na jihozápad.

„Zastavte ho!“ houkl Bivoj.

Mlada přiloţila k tětivě další šíp.

„Ne!“ vykřikla ta, kterou právě zachránili. „Nestřílej, Mlado!“

Rusalka zaváhala, a to poskytlo jezdci čas ztratit se cvalem ve tmě. Bivoj se shýbl pro svůj oštěp, vytrhl jej ze země, setřásl z hrotu mrtvé skřetí tělo a zamířil k postavě obklopené slábnoucím magickým svitem. Čelo měl nakrčené,

– 22 –

oči nedůvěřivě přimhouřené. Zastavil koně a namířil ţelezný

hrot na mladou ţenu.

„Zadrţ, Běsobijce!“ vzhlédla k němu zaskočeně a o krok couvla. „To jsem přece já!“

Vladyka však zbraň nesklonil a dívčina slova jej očividně neobměkčila.

„Bivoji?“ hlesla ţena zmateně. „Copak mě nepoznáváš?“

Změřil si ji pohledem kupce s otroky, hodnotícího nové zboţí. Dívka s rozcuchanými, špínou slepenými plavými vlasy měla oblečenu vyšívanou, patrně slavnostní a kdysi zřejmě bělostnou, teď však notně umazanou a otrhanou řízu.

„Poznávám tvůj obličej a tvé tělo,“ ucedil Strošovec. „Ale čí duše se za tou maskou skrývá?“

„Coţe? O čem to mluvíš?“

„To brzy pochopíš, Libuše,“ řekla Vlasta, která právě přiklusala blíţ. Mlada a Šárka se s chutí věnovaly dobíjení raněných skřetů. „V těchto dnech některé věci nejsou tím, čím se zdají být. Ani někteří lidé. Nehýbej se.“

Dívka ztuhla. Rusalka se k ní naklonila a posvítila jí pochodní do obličeje. Libuše její pohled pevně opětovala. Vlasta chvíli nořila zrak hluboko do jejích očí, pak spokojeně přikývla, narovnala se v sedle a pokynula Bivojovi.

„Skloň zbraň, Běsobijce. Necítím v ní nic cizího. Podle všeho je opravdu tou, jejíţ očima se na nás dívá.“

Hrot vladykova oštěpu se však ani nehnul.

„Moţná je to opravdu Libuše,“ ucedil. „Ale mate mě, ţe tu nebyla sama. Kdo byl ten jezdec, kněţno? Zdál se mi povědomý, ale v tom zmatku a špatném světle jsem si jej nestihl pořádně prohlédnout. A proč tak náhle uprchl? Předtím to vypadalo, ţe tě ochraňuje...“

„Mýlíš se, Bivoji. On neuprchl. Ale náš třetí společník, který byl s námi nedobrovolně, jako zajatec, ten ano. Kdyţ na nás zaútočily ty stvůry, vyuţil příleţitost a vzal nohy na ramena. Můj ochránce se jej jal pronásledovat.“

„Kdo jsou ti dva, Libuše?“ naléhal Bivoj. „Jsem přesvědčen, ţe je znám...“

– 23 –

„Znáš. Ale nejsem si jista, jestli jsi připraven stanout jim tváří v tvář.“

„Proč?“

„To uţ brzy zjistíme,“ přerušila rozhovor Vlasta, dívající se do tmy někde na jihozápadě. „Přijíţdějí dva koně.“

Bivoj namířil oštěp ve směru blíţícího se zvuku. I Mlada a Šárka pro jistotu vloţily do luků šípy, které právě vytrhly z přišlápnutých mrtvol skřetů.

„Hlavně zachovejte klid a rozvahu,“ poţádala Libuše čtveřici, pořád napjatou a přetékající nedůvěrou. „Měli jste pravdu – v těchto dnech některé věci nejsou tím, čím se na první pohled zdají být. O tom, co teď uvidíte, to platí dvojnásob. Zapřísahám vás u samotné Děvany, neudělejte nic ukvapeného. Počkejte, aţ vám všechno vysvětlím.“

Vzápětí pochopili, co tím vším plavovlasá kněţna myslí.

Z temnoty se do světla Vlastiny pochodně vynořili dva muţi, které tady Bivoj a jeho společnice očekávali ze všech nejméně. Ani kdyby teď vystoupil z lesa zličský kníţe Hordag, nebyli by tak překvapeni.

„Velesovy rohy!“ zaklel Bivoj. „Co tenhle tady pohledává?!“

Nejdříve probodl Wulfharta, někdejšího náčelníka budečské druţiny, jen pohledem, vzápětí přehmátl prsty na ratišti oštěpu ve zjevném pokušení proklát Durynka i ostrým hrotem. Libuše spěšně natáhla ruku a sevřela ratiště Bivojovy zbraně v dlani.

„Klid, Strošovče. Klid a rozvahu. Wulfhart je teď na naší straně. Zachránil mi ţivot. Vysvobodil mě ze zličského zajetí.“

„Kdo ví, jaká je za tím lest,“ vrčel Bivoj a bylo vidět, ţe jen s vypětím všech sil drţí na uzdě pomstychtivé touhy. „Nevěřím mu ani nos mezi očima...“

„Protoţe nevidíš do jeho duše,“ uťala ho Libuše. „Já však ano a chápu jeho rozhodnutí i změnu postoje...“

– 24 –

„To ale nic nemění na tom, ţe před několika dny velel muţům, kteří vpadli do Strošovic a zabili a zranili několik členů mého rodu!“

„Jen plnil rozkazy...“

„To z něj všechnu tu krev nesmyje!“

„Bivoji!“ štěkla Libuše netrpělivě a přinutila tak vladyku, aby odtrhl nenávistný pohled od Wulfharta a podíval se do jejích blankytně modrých očí. Nejmladší Krokova dcera náhle ukázala svou sílu. „Necháš ho být, rozumíš? Pokud ti Wulfhart něco dluţí, můţe ti to splatit později. Teď se ale smiř s tím, ţe mi slouţí a ţe si nepřeji, abys na něj vztáhl ruku.“

Bivoj se zhluboka nadechl.

„Nelíbí se mi to, Vznešená,“ zabručel a věnoval ještě jeden pohled plný zlověstných příslibů rovněţ zachmuřenému, mlčícímu Durynkovi. „Ani trochu se mi to nelíbí. A co tahle zrádná krysa?“ kývl bradou na druhého muţe. „I on je teď tvým spojencem?“

Navzdory masivní modrající opuchlině, která vyrostla kolem zlomeného nosu a znetvořila muţi obličej, poznali Velibora, bratra Krokova, budečského velekněze.

„Ne, ten je naším zajatcem,“ odvětila Libuše citelně chladnějším hlasem. „Tenhle si slitování nezaslouţí. Přestoţe ani on nekonal tak docela z vlastní vůle. Ašiga mu poblouznila mysl černými kouzly a přinutila ho uvěřit, ţe spojenectví se Zličany je rozumný krok. Za svou slabost bude pykat. Popravdě, uţ by byl dávno mrtvý, kdyby mi nehlodala v mysli otázka, jestli ještě nemůţe být nějak k uţitku.“

„Moţná by nám mohl pomoci proniknout do Budče,“ řekla Vlasta, stejně zachmuřená a plná pochybností jako Bivoj, ale zdaleka ne tak horkokrevná.

„Proč bychom se o něco takového pokoušeli?“ podivila se Libuše.

Rusalka k ní sklonila zrak. „Je na čase, aby ses dozvěděla, proč jsme pochybovali o tom, zda jsi to ty, kněţno. Nejdříve se ale vraťme do tábora, k ohništi, pod ochranu kouzel. Tady

– 25 –

pořád není bezpečno. Předpokládám, ţe neodmítneš i něco k

snědku, hm?“

Libuše, doteď napjatá jako prohnutý lískový prut, se uvolnila a vděčně přikývla. „Předpokládáš správně. Umírám hlady.“

I Bivoj konečně nechal hrot oštěpu klesnout k zemi. „Ano, vraťme se. Ale můţe mi ještě předtím někdo říct, co to vlastně bylo za stvůry? A za co se to vlastně chtějí mstít?“

„Já myslím,“ pohlédla Libuše na jednu z kolem rozházených černých mršin, „ţe to jsou šotci.“

„Šotci?“

Přikývla. „Šotci. Raraši. Zlí, škodící, nezřídka lidoţraví skřítkové, ve které se promění ochranní domácí duchové, kdyţ je jim nějak ublíţeno.“

„Domácí duchové?“ mračil se Bivoj. „Myslíš hospodáříčky?“

„Přesně. Někde jim říkají i dědci či domovikové. U vás ve Strošovicích je snad neuctíváte? Neprovádíte na jejich počest úlitbu a nenecháváte jim na noc misku s mlékem a medem?“

„Ale ano. Sídlí prý pod prahem a občas se zjevují v podobě hada. Popravdě řečeno, nikdy jsem ţádného na vlastní oči neviděl a kdovíjak jsem v ně nevěřil. Tvrdíš, ţe se z těch neškodných, nenápadných, většinou neviditelných skřítků můţe stát tohle?“

„Říká se to. Kdyţ je ublíţeno jim nebo pánovi obydlí, které ochraňují. Popřípadě samotnému domu. Pak se hospodáříček promění v zuřivého, krvelačného šotka.“

„Takţe ti raraši jsou vlastně zdivočelí ochránci všech obydlí, která Zličané cestou vyplenili, vyvraţdili a vypálili?“ zvedla Vlasta udiveně obočí. „A proto touţí po pomstě? Zní to... podivně. Ale zároveň to dává smysl.“

„Tak nebo tak, po dalším setkání s nimi netouţím,“ řekl Bivoj, sklonil se a natáhl k Libuši ruku. Na okamţik zaváhala, ale pak se nechala jeho mocnou paţí vytáhnout na koňský hřbet. „Zmizme odsud.“

Pobídli koně zpátky k lesu.

– 26 –

###

„Odpusť mi, kněţno, ţe jsem ti přichystal tak nevlídné přijetí,“ promluvil Bivoj uţ mnohem klidněji, se zrakem zahanbeně sklopeným. „Dokonce jsem proti tobě pozvedl zbraň... Samozřejmě jsem vděčen bohům, ţe tě vyrvali z nepřátelských pařátů...“

„Není zač se omlouvat, Běsobijče,“ zavrtěla Libuše hlavou. Vlasta jí právě stručně vylíčila, čím vším prošli od chvíle, kdy se viděli naposled u hořícího Libušína. „Po tom, co jsem si teď vyslechla, se tvé nedůvěře ani trochu nedivím. Na tvém místě bych jednala stejně. Doufala jsem, ţe mým únikem ze zajetí se nepříznivý vichr osudu konečně otočí, ale jak vás tak poslouchám, okolnosti nejsou příznivější, spíše naopak. To, co se stalo Kazi, je snad ještě horší, neţ kdyby jen padla do zajetí. Teď je v nebezpečí i její duše.“

„Musíme něco udělat, a musíme to udělat rychle,“ přikývl Bivoj ponuře. „Ašiga v jejím těle dlouho nepobude. Sama mě před tím varovala. Brzy přestěhuje duši do někoho jiného, slabšího a snadněji ovladatelného, a Kazi se pak zbaví. Vyhroţovala, ţe ji obětuje na počest toho avarského démona, toho havrana s vlčí hlavou...“ Vladykovi se zadrhl hlas v hrdle, kdyţ si představil, ţe by něco tak strašného jeho milou opravdu postihlo.

„To znamená, ţe musíme do Budče proniknout co nejdříve,“ ozval se Wulfhart.

Bivoj na něj přes ohniště vrhl ošklivý pohled a dal mu tím najevo, ţe o jeho názor a radu, natoţ o jeho pomoc, vůbec nestojí. Vlasta však uţ přítomnost muţe, pod jehoţ velením Budečští v Strošovicích zabili i několik jejích druţek, jakţ takţ přijala a souhlasně přikývla.

„Ano. Potřebujeme se nějak dostat dovnitř, unést Kazi – dokud bude Ašiga hnízdit v jejím těle, dobrovolně s námi nepůjde – a pak ještě z hradiště uprchnout. Nic z toho nebude jednoduché.“

– 27 –

Navzdory pochmurné náladě, která kolem ohniště vládla, náhle do zamyšleného ticha zazněl syčivý, huhňavý smích. Půl tuctu nevlídných pohledů zaseklo neviditelné háky do Velibora, uvázaného ke kmeni buku na okraji tábora.

„Nemoţné!“ huhlal velekněz a z nosu, proměněného v neforemnou hrbolatou bouli, se mu opět slabým proudem pustila krev. „Jen hlupák si můţe myslet, ţe se mu povede něco tak šíleného. Všichni jste bláhoví, domýšliví blázni. Nikdy se nedostanete do Budče, natoţ ven...“

„Zmlkni, špíno!“ utrhla se na něj Mlada, která uţ od začátku po očku vrhala na zajatce nevraţivé pohledy. „Na ty výkaly, které ti padají z huby, není nikdo zvědavý! Jestli se ještě jednou ozveš, zlomím ti nos ještě jednou. A věř, ţe to udělám s náramnou chutí!“

„Vidíš, Libuše?“ odfrkl si Velibor. „Vidíš, v co naše děti proměnily nečisté obřady v Jezerce? Kdyţ jsem před tím varoval tvého otce, nikdy mě neposlouchal. Říkal jsem mu, ţe se z dívek obětovaných prameni stanou krvelačné, běsy posedlé jezinky. Teď sama vidíš, kam to dospělo. Vlastní dcera mi vyhroţuje, ţe mě...“

„Nejsem tvoje dcera!“ zaječela Mlada, aţ sebou všichni škubli. Rusalka vyskočila a zamířila ke spoutanému muţi. „Uţ nikdy to slovo v souvislosti se mnou nevyslovuj! Jsem dcera boţské Děvany, nikoho jiného! Mé pouto s rodem smrtelníků bylo navţdy zpřetrháno! Zejména s tebou! Pokaţdé, kdyţ si mě někdo spojí s takovým prašivým zrádcem, chci se ostudou rozsypat na prach a nechat se větrem rozfoukat do všech světových stran!“

Mlada se rozohnila natolik, ţe Šárka rychle vstala, přistoupila k ní a včas ji uchopila za rameno.

„Jen klid, sestro. Nech ho. Nestojí za to.“

Kupodivu to vypadalo, ţe chlácholivý tón mladší rusalky zapůsobil. Kdyţ Mlada po chvíli opět promluvila, její hlas pořád připomínal záštiplné syčení zmije, ale byl uţ mnohem tišší a chladnější.

– 28 –

„Přísahala jsem, ţe kdyţ na tebe někdy někde narazím, bez jediného zaváhání ti vlastnoručně podříznu chřtán. Neudělám to jen proto, ţe kněţna má s tebou nějaké plány. Ale dobře si ten slib zapamatuj. Ještě jednou nazveš někoho z mých druhů pitomcem, a ukáţu ti, jak moc krvelačná dokáţe být dcera posvátné Jezerky!“

Velibor na ni zíral, a ačkoli zpočátku měl v očích pohrdání, posměch a zpupnou výzvu, postupně zváţněl a teď uţ jeho výrazem – pokud znetvořená tvář byla něčeho takového schopna – přelétaly dokonce záchvěvy strachu.

„Myslím, ţe to pochopil,“ řekla Šárka a táhla Mladu zpátky k ohništi.

„Kdyţ uţ jsme tedy ušetřili jeho ţivot,“ ozval se Bivoj s očima upřenýma na zaraţeného, z míry vyvedeného Velibora, „měli bychom jej opravdu nějak vyuţít.“

„Zličané v tuto chvíli nevědí, kam Velibor, jeho zajatkyně a tři průvodci zmizeli,“ mínil Wulfhart. „Mrtvoly míšenců jsem pečlivě ukryl v lese a stopy po bitvě zahladil. A tuhle jejich neznalost bychom mohli vyuţít k vniknutí do hradiště. Nemusíme se do Budče vplíţit potají. S dobrou historkou bychom mohli vejít hlavní bránou.“

„Hlavně ty a Velibor, ţe?“ ušklíbl se Bivoj. „Máš nás za tupce, Durynku? Kde máme záruku, ţe hned nepoběţíš za Hordagem a nevyslepičíš mu náš plán? Pak nás dopadnou všechny a zhasne i poslední naděje. Kdo ví, jestli něco takového neplánuješ od začátku. Moţná je záchrana Libuše jen součástí pokusu vetřít se mezi nás...“

„Uţ dost, Bivoji!“ zarazila jej nečekaně ostře Libuše. „Tvůj nepřátelský postoj nám teď vůbec nepomáhá, právě naopak – brání nám zváţit všechny moţnosti. Včetně té, ţe Wulfhart bude hlavním článkem našeho plánu na záchranu Kazi. Já mu věřím. Kdyby v něm byl byť jen náznak zrady a nepoctivých úmyslů, poznala bych to...“

„Kněţno,“ ucedil Bivoj neústupně, „i kdybych připustil, ţe si tenhle hrdlořez skutečně sáhl do svědomí a přešel na naši stranu, ještě to nesmaţe jeho zločiny. Tak si říkám, jestli

– 29 –

pod dojmem toho, ţe tě zachránil a vysvobodil, nezapomínáš,

ţe pod jeho velením byl vyvraţděn a vypálen Práh. Zahynuli

tam nejlepší čeští druţiníci. Ţeny a děti z urozených rodin

padly do otroctví. Zásluhou tohoto ničemy!“

„Vladyko,“ přimhouřila oči Libuše, „na Wulfhartovy skutky jsem nezapomněla. Aţ přijde čas, bude se za ně zodpovídat. Ale ne tobě. Já jsem soudkyně kmene Čechů. A já rozhodla, ţe neţ bude tento muţ souzen za to, čeho se účastnil, dostane příleţitost dokázat, ţe svých zločinů lituje. A moţná je i odčinit. Podle toho odměřím váhu spravedlnosti, která pak bude vloţena na jeho ramena. Do té doby za něj ručím. Četla jsem v jeho mysli a vím, jaká bouře lomcuje jeho duší. Nechci uţ slyšet, jak zpochybňuješ jeho návrhy. Chápu tvou nevraţivost, ale budeš ji muset překousnout. Jinak se nehneme z místa. Je nás půl tuctu. To před nás nestaví nepřeberné moţnosti. Musíme se chopit kaţdé příleţitosti, která se nabízí!“

Bivoj se upřeně díval do Libušina rozpáleného obličeje, do studeného ohně plápolajícího v jejích očích, a nebyl schopen odtrhnout pohled. Napadlo jej, jestli na něj nepouţila něco ze své čarodějné moci, aby ztupila jeho ráznost a trochu nalomila jeho vůli, ale pak si vzpomněl na slova Kazi, kdyţ vetkala ochranná kouzla do jeho opasku.

Ochrání tě před uřknutím a čáry jiných čarodějnic.

Ne, Libuše jej neuhranula. To, co z ní v této chvíli čišelo, byla prostě jen její vnitřní síla. I proto Bivoj po dlouhé zachmuřené odmlce, kdy na něm visely tázavé pohledy všech kolem, pomalu přikývl.

„Dobrá. Pokusím se mu naslouchat. Ale nechtěj po mně, abych se k němu choval jako ke starému příteli.“

„To po tobě nikdo neţádá.“

„Pro mě je to totiţ obyčejný vrahoun.“

„Chápu. Chci jen, abychom si v teď klidu, bez zbytečného vzájemného vyhroţování a uráţek, vyslechli jeho návrhy. Wulfharte? Mluv. Co se ti honí hlavou?“

– 30 –

Durynk se zpod nakrčeného obočí rozhlédl, a kdyţ kolem sebe opravdu viděl více vstřícného zájmu neţ odtaţité nedůvěry, naklonil se blíţ k ohništi a začal:

„Myslím, ţe je způsob, jak se dostat do Budče. Ale bude to, jak jinak, nesmírně nebezpečné...“

###

Brzy se uloţili ke spánku, ale Libuše navzdory obrovskému vyčerpání – jak tělesnému, tak vnitřnímu – nedokázala usnout. Nové okolnosti jí proměnily srdce v beztvarou černou hroudu, těţkou jako kus neopracovaného ţeleza. Přesto bušilo splašeně jako po dlouhém běhu. Radost z vlastního nečekaného vysvobození zkalila zpráva o zajetí Kazi. Myslela na sestru, na její zotročené tělo a v temnotách tápající duši... Do očí jí vyhrkly slzy.

Nakonec zvedla hlavu z přikrývek a koţešin, rozprostřených u ohniště, a rozhlédla se. Vypadalo to, ţe všichni ostatní podlehli únavě – s výjimkou Vlasty, která se odebrala drţet stráţ na hřeben kopce, oddělujícího úval s táborem od cesty do Budče. Dokonce i Wulfhart, sedící u nedalekého stromu, zachumlaný v plášti a opírající se zátylkem o zvrásněný kmen, zhluboka oddechoval ze spánku. Jen oči, prudce se pohybující pod zavřenými víčky, svědčily o tom, ţe mu nejsou dopřány klidné sny.

Pak ale kněţna přece jen zachytila něčí upřený pohled. Poznala, komu patří, ještě neţ se ohlédla. Pomalu se zvedla, a opatrně našlapujíc mezi spáči, zamířila k Veliborovi.

Zajatec nic neříkal, jen ji pozoroval skrz dvě úzké štěrbiny, v něţ rozsáhlý otok proměnil jeho oči. I tak však bylo vidět, ţe bělma má nezdravě ţlutavá, protkaná hustou sítí rudých ţilek. Hlasitě funěl a musel dýchat ústy. Libuši ho téměř přišlo líto. Koneckonců, to zranění mu způsobila ona. Shýbla se pro měch s čerstvou vodou z potoka, sklonila se ke strýci a dala mu napít. Neodmítl, ale ani se neobtěţoval

– 31 –

poděkovat, kdyţ – ne bez zakuckání – několika vydatnými

doušky zahnal ţízeň.

Libuše zazátkovala hrdlo měchu a posadila se na tlustý kořen buku, k němuţ byl velekněz připoután. Chvíli jen tak tiše seděli. V ohništi dohořívaly poslední větve, z řeřavých uhlíků sálalo matné narudlé světlo.

„Vymklo se ti to z rukou, ţe?“ zeptala se Libuše nakonec.

Pohlédl na ni koutkem jednoho zúţeného oka, ale neodpověděl.

„Nechtěl jsi, aby to zašlo takhle daleko, nemám pravdu? Ovšem, zamýšlel jsi mě svrhnout, také odstranění vladyků během slavnosti na Chrastenu bylo součástí tvého plánu, ale určitě sis nepředstavoval, ţe Zličané ovládnou české území a na stolec v Budči zasedne ten poloviční krkavec. Kde se to vlastně zvrtlo, strýci?“

Chvíli to vypadalo, ţe nehodlá odpovědět, ale pak zahuhlal: „Byl jsem obelhán. Zrazen. Očarován. Takhle to nemělo být...“

„Ne, to rozhodně nemělo.“

„Chtěl jsem jen vrátit moc Budči. Ne uvrhnout Čechy do otroctví.“

„Věřím ti. Ani ty nejsi takový hlupák, abys dobrovolně vydal kmen cizákům. Jak jsem slyšela, původně jsi povolal ze Zliče jen stovku ţoldnéřů. Za kořist ti měli pomoci podrobit české rody vládě Svarogova ohně. Přitáhlo jich však mnohem víc. Řekni, byl jsi překvapen, kdyţ se za Divokou objevilo pět set Zličanů?“

„Překvapen? Ne.“ Opět dlouhá odmlka. „Zděšen.“

Libuše na strýce pohlédla. Ta náhlá upřímnost ji překvapila. Aţ do této chvíle byl Velibor vzdorovitý a šířil kolem sebe jenom zášť. Vypadalo to, ţe se v něm něco zlomilo. Moţná to způsobila únava, moţná vědomí, ţe uţ dál nemá smysl vzpouzet se. Pýcha se dočkala svého pádu.

Dívka pokývala hlavou. „Ale aţ do poslední chvíle jsi věřil, ţe všechno poběţí podle tvého plánu. To tě opravdu nenapadlo, ţe avarské míšence ze Zliče, o nichţ jsme uţ

– 32 –

nějakou dobu slýchali nedobré zvěsti, neuspokojí nabízená

odměna? Ţe budou chtít víc? Mnohem víc?“

„Neuvaţoval jsem střízlivě. Ašiga, ona...“ Nedokončil, jen podráţděně zafuněl.

„Měla tě ve své moci, ţe? Její čáry ti zastřely mysl i zrak. Viděl jsi věci tak, jak si přála. Ona a její bratr, vyčkávající za východními hvozdy na příleţitost.“

„Mrcha...“ procedil Velibor mezi zuby.

Libuše opět přikývla.

„Víš, proč se tě na to všechno ptám, ačkoli znám odpovědi?“

Mlčky čekal, aţ mu to řekne.

„Protoţe tohle je soud,“ dívala se na něj upřeně. „A já tě soudím. Mám na to právo, i kdybych nezdědila tu výsadu – a závazek – po svém otci. Tenhle soud ale proběhne mezi čtyřma očima, jen mezi námi dvěma. Necítím potřebu tě zostouzet a poniţovat přede všemi Čechy. Dokonce ani před těmi několika, kteří jsou tu s námi. Netouţím po pomstě. Ó ano, předtím jsem ji chtěla, to přiznávám; tam na cestě, kdyţ jsi klečel pod Wulfhartovou pozvednutou sekerou, chybělo málo a byla bych mu dovolila, aby to dokončil. Naštěstí pro tebe ta touha uţ ze mě vyprchala...“

„Co po mně chceš?“ zeptal se poněkud rázněji.

„Pokoru. Doznání viny. Chci slyšet, ţe toho všeho lituješ. Ţe tě mrzí tvé omyly a chyby. Vidím do tebe, takţe vím, ţe to tak cítíš, ale chci to i slyšet.“

„Mám tady fňukat, kdyţ z tebe promlouvá pýcha? Ty jsi snad přiznala vlastní selhání? Velká hadačka, a nevytušila včas smrtelnou hrozbu...“

Světlo v Libušiných očích pohaslo. Pronikavou modrou vystřídal šedý odstín. „Není okamţiku, abych toho nelitovala. Dokonce i teď v duchu oplakávám všechny mrtvé, jejichţ kosti oklovávají vrány na Vyšehradu a v Prahu. I ty další, které Zličané zabili ve dnech, jeţ následovaly. A totéţ teď ţádám od tebe.“

– 33 –

„Proč? Proč bych se měl podřizovat nějakému tvému soudu? K čemu mi to bude? Výčitky svědomí, pokud se ve mně nějaké ozývají, mě budou poţírat bez ohledu na to, jestli si před tebou vyliju srdce, či ne. Tenhle rozhovor nikam nevede. Nech mě spát.“

„Opět se mýlíš, Velibore. Já vím přesně, proč na tebe naléhám.“

„Tak mi to řekni. Nač ty okolky?“

„Dobrá. Kdyţ na svá bedra vezmeš tíhu vlastní viny, uvěřím, ţe ji budeš schopen alespoň částečně odčinit.“

Kdyby jeho oči uţ tak nebyly úzkými škvírami, velekněz by je zajisté přimhouřil.

„Tak o to tady jde?“ ušklíbl se křivě. „Chceš, abych se pod tíhou výčitek svědomí přidal na vaši stranu? Abych vám pomohl s tím šíleným plánem na vniknutí do Budče a vysvobození Kazi? Nenech se vysmát!“

„Nechci tě k ničemu nutit, strýci. Jen potřebuji jistotu, ţe ti můţu věřit. Protoţe ty nám pomůţeš, ať uţ to v této chvíli vidíš jakkoli.“

„Pomoct vám? Ţertuješ? Vyslechl jsem si celý plán toho prokletého zrádce... Je to šílenství, a ty to víš. Tohle nemá nejmenší naději na úspěch. Vyţádá si to ţivoty vás všech. Opravdu chceš ohrozit svůj cenný kníţecí ţivot jen pro sestřinu záchranu?“

„Ovšem. Bez zaváhání.“

„Jaký to bude mít smysl, kdyţ tam zahynete obě? Kazi za to nestojí. Uţ je stejně napůl mrtvá...“

„To neříkej. Je stejně naţivu jako ty nebo já. Jen musíme vypudit to zlé kouzlo z její mysli. A ty nám s tím pomůţeš. Ne proto, ţe tě k tomu donutíme, ale protoţe to sám budeš chtít.“

„Ale? Jak toho chceš dosáhnout?“

„Nijak. Řekla jsem přece, ţe tě nebudeme do ničeho nutit.“

„Tak proč bych měl nasazovat krk?“

„Kvůli své dceři.“

– 34 –

Velibor se zarazil a viditelně ztuhl.

„Nemám dceru,“ zachroptěl po chvíli.

„Ale máš. Támhle leţí.“

„Ta divoţenka? Ta, která se mě tu přede všemi zřekla a vyhroţovala mi zabitím? To není má dcera!“

„Nelţi sám sobě, Velibore. Ještě mám v čerstvé paměti tvé nenávistné spílání na dcery Jezerky ve vladykově palotě v Prahu.“

„To je dobře, ţe si to pamatuješ. Protoţe na mém postoji k těm špinavým uctívačkám běsů se nic nezměnilo.“

„Já vím. A také vím, ţe tu nenávist způsobil pocit ztráty milovaného dítěte.“

Velibor zalapal po dechu a nebylo to jen tím, ţe se mu s opuchlým nosem dýchalo opravdu těţce.

„Láska, říkáš? Ano. K mé rozkošné Mladě, tenkrát před lety. Jenţe má dcera zemřela v den, kdy jsem ji musel obětovat nečistým mocnostem v prameni pod Chrastenem...“

„Ne. Pořád ţije. A ty ji pořád miluješ. Jinak bys na to uţ dávno zapomněl a tvá nevraţivost k rusalkám by vyprchala. Nestalo se tak. Ztráta Mlady tě stále bolí.“ Libuše se zhluboka nadechla. „A já pořád doufám, ţe se vzpamatuješ, strýci. Ţe v sobě probudíš zbytky lidskosti a střízlivého rozumu. Mlada je na mé straně. Na straně Čechů, kteří unikli před nájezdníky a doufají v brzký protiúder. Tvá dcera krvácela i zabíjela ve jménu kmene, který jsi ty předhodil cizákům. Je teď na tobě, aby ses rozhodl, na čí stranu se postavíš. Jestli půjdeš proti vlastní dceři. Neodpovídej mi hned. Nech si to projít hlavou. Aţ přijde správný čas, zeptám se tě znovu. A moţná ani nebudu muset. Moţná za mnou s odpovědí přijdeš sám.“

S těmi slovy se Libuše zvedla, ukázala zaraţeně mlčícímu Veliborovi záda a vrátila se na své provizorní lůţko u ohniště. Tentokrát usnula téměř okamţitě.

Mlada se choulila v náruči tiše oddechující Šárky a zpod víček, pevně stisknutých ve snaze zamaskovat, ţe je pořád vzhůru, jí vyvěraly průzračné potůčky slz.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist