načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Biskup na snowboardu - Martin Veselovský

Biskup na snowboardu

Elektronická kniha: Biskup na snowboardu
Autor:

Redaktor a moderátor Martin Veselovský, oceněný Cenou Ferdinanda Peroutky, se ptá Tomáše Holuba, v současné době plzeňského biskupa.               ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 126
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Křesťanské církve, sekty, denominace
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9963-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Redaktor a moderátor Martin Veselovský, oceněný Cenou Ferdinanda Peroutky, se ptá Tomáše Holuba, v současné době plzeňského biskupa.                                                              

O jejich neformálním rozhovoru Martin Veselovský říká: ,,Už z podstaty svého povolání musím být zvědavý člověk. A na Tomáše Holuba jsem byl zvědavý vlastně celých zhruba patnáct let, během nichž se vídáme. Já ve stabilní roli ptajícího se novináře, on v neuvěřitelně se proměňujících pozicích od hlavního kaplana české armády, přes Generálního sekretáře České biskupské konference až po plzeňského biskupa. Od chlapa, který dokázal obstát jako kněz mezi vojáky na balkánských misích, přes náhle tvrdého a nekompromisního vyjednavače o návratu církevního majetku až po biskupa, který žije v extrémně zajímavé éře papeže Františka. V této knize máme oba příležitost vystoupit z daných škatulek. Konfrontovat se i na jiné než čistě tematické úrovni aktuální publicistiky. Mluvit o zkušenostech a pocitech bez nutnosti směřování k tomu nejlepšímu titulku. Jsem zvědavý, jak se nám to povede.“

Předmětná hesla
Holub, Tomáš, 1967-
Katoličtí kněží -- Česko -- 20.-21. století
Biskupové -- Česko -- 20.-21. století
Vojenští duchovní -- Česko -- 20.-21. století
Názory a postoje
Zařazeno v kategoriích
Martin Veselovský - další tituly autora:
Odvrácená strana matky Odvrácená strana matky
Biskup na snowboardu Biskup na snowboardu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Martin Veselovský / Tomáš Holub

Biskup na snowBoardu



Vyšehrad

Martin Veselovský /

Tomáš Holub

Biskup

na snowBoardu


Fotografie v textu: archiv Tomáše Holuba, Pavel Adámek

(s. 8–9, 104), Markéta Jírů (s. 4, 14), Marek Novák (s. 10, 58–59),

Soňa Pikrtová (s. 20), Jiří Strašek (s. 12, 29, 52)

a Vladimír Verner (s. 114)

Obálku s použitím fotografie Pavla Adámka

a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner

Odpovědná redaktorka Adéla Tošovská

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2017 jako svou 1717. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 150 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Copyright © Martin Veselovský a Tomáš Holub, 2017

Photo cover © Pavel Adámek, 2017

ISBN 978- 80- 7429- 963-6

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


7

ÚVODEM

Moje vlastní profesní zkušenost mi říká, že nejlepší novinářské

rozhovory vznikají mezi dvěma cizími lidmi. Jinak řečeno,

pokud si ti dva, kteří spolu mají vést dialog, jsou blízcí, znají

se a hodně toho o sobě vědí, ztrácí se jiskra. S plzeňským

biskupem Tomášem Holubem si v takovém smyslu cizí jsme.

Před touto knihou jsme se viděli jen párkrát, a to v dosti odta

žitých podmínkách krátkých televizních formátů. Někdy

na jaře 2017 jsem dostal nabídku nakladatelství Vyšehrad,

jestli bych s panem biskupem nedal dohromady knižní roz

hovor. A k tomu zcela volnou ruku co se témat týče. Něčemu

takovému se nedalo odolat, a tak jsem se čistě sobecky rozhodl

jako celoživotně pochybující bezvěrec učinit zadost své zvě

davosti. S panem biskupem jsme se sešli čtyřikrát. Na snídani

v jeho bytě v plzeňské Františkánské ulici, během které se

naučil pracovat se svým kávovarem a zachránil mě z kofeino

vého deficitu. Na odpoledním pivu na dvou dřevěných židlích

na zahradě vyšehradské kapituly s výhledem na řádky místní

minivinice. V půli prázdnin ještě jednou v podvečer v Plzni

a nakonec opět na vyšehradské kapitule, v místnosti, kde se

vedle knihovny ve skříňce s nápisem Libri prohibiti skrývá

láhev koňaku. Probrali jsme všechno, co mě, laika, zajímalo

a Tomáš Holub byl skvělý společník a respondent. Necouvl

před obtížnými otázkami a pustil se se mnou i do témat,

u kterých by mnozí jiní na jeho místě usoudili, že mlčet pro

ně bude výhodnější.

Martin Veselovský





11

Na misijním území Biskupem plzeňské diecéze Za dobu, kdy se v médiích vídáme, jsem vás poznal v řadě různých rolí. Kým jste dnes?

Já myslím, že teď jsem fakt biskup. Ale když se podívám zpátky, všechny ty role nebo identity, kterými jsem prošel, využívám dodnes. Poprvé v životě mám pocit, že jsem jen nezměnil pozici, ale že jsem všechny ty předchozí integroval. Biskupská služba, a nechci to nazvat role, ale služba, v sobě má naprosto šílený nárok, který je v dnešním světě, zdá se mi, téměř „neunesitelný“. Má v sobě například všechny roviny, které jsou v demokratickém státě rozděleny mezi soudní, výkonnou a zákonodárnou moc. Biskup je skutečně, nejen v nadsázce, také soudcem. Podle Františkových pravidel jsou například ve věcech manželských kauz ustanoveny zrychlené procesy a já mám v církevní rovině skutečnou pravomoc říci lidem: „Váš sňatek prohlašuji za neplatný.“ A to je vlastně v uvozovkách „šílené“. Proč šílené?

Prožívám to jako obrovskou zodpovědnost. Pokud to tedy nechci sekat jako Baťa cvičky. Co se týká zákonodárné moci, určuji třeba pravidla pro život v diecézi – jak budou žít kněží, jaké jsou vnitřní regule, uspořádání, přímo ovlivňuji jednotlivé životy. A třetí je výkonná nebo správní oblast. Skrze ni jsem odpovědný za alokaci prostředků v řádu miliard korun do budoucna. A to všechno mi leží na bedrech.

Když člověk vidí váš účet na Twitteru, mohl by si říct: „No,

plzeňský biskup je reprezentativní funkce. Tady posvětí

vlajku vojenského praporu, tady jde do dětského domova,

tady se setká s jinými biskupy a navštíví umírajícího kardi­

nála Vlka...“

Tak to je možná pro mě výzva, abych se jinak prezento

val na sociálních sítích. I když myslím, že na nich ukazuji

tu nejdůležitější rovinu mé funkce, kterou jsem ještě nezmí

nil, a to je rovina biskupa pastýře. Toho, kdo má vnímat

životy jednotlivých lidí. Lidsky se s nimi potkávat, starat se

o ně, přinášet jim radost z evangelia. A já jsem nyní poprvé

v životě v pozici, kdy tohle nedělám v rámci svého volného

času, ale jako podstatu své práce. A právě to všechno, čím

jsem prošel až dosud, mi umožňuje necítit se ustrašeně.

A necítíte se tak?

Myslím, že ne. Za ten rok už jsem se snad trošku biskupo

vat, jak já říkám, naučil. Osahávám si tuto pozici a učím se, Přinášení darů při mši v Klatovech. Mám zkušenost, že takto se s dětmi setkám mnohem bezprostředněji. co je její nezbytnou součástí a v čem mohu být svobodnější. A mám pocit, že prostor mé vnitřní svobody se pomalu, ale jistě rozšiřuje. To, co jste mi popsal, je de facto politická práce. Vy jste vlastně politik.

Jednoznačně, ať chcete, nebo nechcete, i v českých podmínkách je biskup součástí politického života. Jak k vám přistupují místní, plzeňští politici?

V Plzni je specifická situace daná tím, že jsem nastoupil po biskupu Radkovském. On je podle mě v generaci porevolučních biskupů fenomén. Vytvořil si pozici nesmírně vstřícného, laskavého, chápajícího, na nic si nehrajícího člověka, kterému tady spontánně všichni říkají „otče“. Díky tomu se i já dostávám do zvláštních momentů, kdy mě i lidé starší než já oslovují „otče biskupe“. Je to hezké?

Je to svědectví o Františku Radkovském. Já si nejsem úplně jistý, jestli mi něco podobného přináleží. Možná si to musíte zasloužit.

Možná. Protože jestli je to oslovení „otče“ jen technický výraz, tak je to něco jiného, než jak byl oslovován František Radkovský. V jeho případě znázorňovalo vztah k někomu, kdo je starší a kdo ztělesňuje velkou otcovskou dobrotu. To by u mě neodráželo realitu a posouvalo by mě to do pozice, ve které nechci být. Do pozice takového jakoby „mimostojícího“ otce, který žehná vojenské prapory. Proto je takové oslovení pro mě zvláštně ambivalentní. Vy jste vůbec v obtížné situaci právě proto, že jste nastupoval po biskupu Radkovském, ne?

Naopak, on mi to neskutečně ulehčil a já jsem šťastný, že jsem nastoupil po něm. Obdivuji na něm to, co mně 14 samotnému chybí. Přeje mi úspěch a je zcela ochoten akceptovat, že věci dělám jinak. A má radost, když se mi to daří. To je prostě úžasné. Z pozice církevního hodnostáře máte na starosti jednotlivé kněze. Zbývá vám ale čas a energie na to, abyste mluvil s nor­ málními lidmi? A staral se o ně?

Veliké nebezpečí je v tom, když člověk pro starost o jednotlivé potřebné lidi začne zanedbávat péči o ty, kteří jsou mu nejblíž, tedy o kněze. Takové riziko tu je. Ale přesto, a to je obrovská výhoda téhle malinkaté, čistě misijní diecéze, je i pro mne jako biskupa časově možné věnovat se péči o jednotlivé potřebné lidi. Nejsem odsouzen starat se jen o strukturu a nejbližší spolupracovníky. Bohu díky! Proč říkáte plzeňské diecézi misijní?

Protože tady je počet lidí, kteří se hlásí ke křesťanství, naprosto mizivý. My jsme úplně v jiné situaci, než je drtivá většina ostatních diecézí. Snad ještě Litoměřice jsou na tom podobně. Pro mě byl přechod z východních Čech, odkud pocházím, sem na západ jako přechod do úplně jiného světa. Věřící tady většinou nejsou schopni tvořit teritoriálně životaschopné komunity, což je velice důležité. Vezměte si třeba Stříbro. Hezké městečko, které se teď probouzí zpátky ke své dřívější kráse. Počet věřících tam ale není tak velký, aby vytvořili komunitu, která bude samostatně životaschopná a bude mít vnitřní dynamiku. Žijí tam jen jednotlivci, kteří nemají sílu vytvořit v plném slova smyslu funkční farnost, protože jich je málo. A my ve vedení diecéze tím pádem stojíme před otázkou, zda máme do budoucna vytvářet četnější misijní stanice, kde se budeme starat o jednotlivce, nebo jestli je správné se snažit lidi koncentrovat z opravdu širokého okolí desítek kilometrů a vést je tak k vytváření < Radostné a intenzivní pozdravení pokoje s mým skvělým předchůdcem biskupem Františkem při mém svěcení. širšího a  úplnějšího společenství s dětmi, mládeží, rodinami i seniory. Tím ale můžeme některé ztratit, protože nebudou ochotni pro to, aby vytvořili komunitu, někam dojíždět. A k tomu se navíc zásadně proměňuje sociální charakteristika věřících. Kterým směrem?

Církev přitahuje jen určitý typ lidí. Být v tomto misijním prostředí katolíkem tak často znamená zůstat úplně sám. Přijmout určitý druh sociální vyloučenosti. Mám teď jednu čerstvou zkušenost z biřmování. Po obřadu jsem si povídal se dvěma místními rodinami a oni mi vyprávěli, v jakém prostředí ve svých městečkách či vesnicích žijí. Jsou tam prostě za exoty. Za těchto podmínek, pokud chce věřící v církvi vydržet, musí se smířit s touto pozicí vyloučenosti. A to vůbec nezvládají všichni. Navíc je ještě realita naší oblasti dramaticky umocněná tím, že tu nikdo ve skutečnosti není historicky doma. Kromě své víry jsou tu lidé segregováni také svým původem – jedni pocházejí z Rumunska, druzí ze Slovenska, jedni z Ukrajiny, druzí z Kosova. To je radikálně jiná situace, než jakou znám z východních Čech nebo z Prahy. Co je potřeba pro to, abyste byl uvnitř církve úspěšný? Pokud neexistuje kariérní řád, na čem závisí to, jestli se třeba sta­ nete sekretářem České biskupské konference? Nebo biskupem?

Má to hodně společného s tím, co se objevuje v sociologických průzkumech, podle kterých mají církevní pracovníci ve srovnání s ostatními profesemi mimořádně vysokou loajalitu ke svému zaměstnavateli. Což platí obecně samozřejmě i o kléru: přes všechny problémy, které máme třeba s výší platů, my kněží opravdu věříme, že to, co děláme, má vyšší smysl a že to není jen otázka kariéry nebo stylu obživy. A to vytváří větší množství lidí ochotných dát své kapacity do služeb celku. Vzniká tak jakýsi přirozený výběr, který posouvá vzhůru ty, na nichž je obecná shoda, že se pro zodpovědnější posty hodí. Určitě se to někdy neobejde bez vnitřních bojů a taktik či zákulisních tahů, ale ve své většině záleží na schopnostech a kapacitě. Pro mne osobně je důležité a snad i zajímavé, že já jsem se vlastně na žádnou pozici od okamžiku, kdy jsem se stal knězem, nehlásil. Všechno přišlo tak, že mi někdo řekl: „Ty tam půjdeš!“ Opravdu jsem nikdy nebyl v situaci, že bych říkal: „Já chci. Já se hlásím.“ To znamená, že nemáte žádné ambice?

Ambice samozřejmě mám. No ale když má člověk nějakou ambici, snaží se ji uspokojit.

Já se snažil vždycky všechno, k čemu jsem byl povolán, dělat velmi dobře nebo co nejlíp. A v rámci své spirituality jsem pak zbylé věci nechával na Hospodinovi. Takže uspokojení mé ambice spočívalo v tom, že budu věci dělat co nejlíp, aby to neslo výsledky, které budou vidět. Vy mi vlastně říkáte, že stačí dělat věci nejlíp, jak dokážete, a doufat, že Hospodin zařídí všechno ostatní.

Ano, v mém případě ano. Tímhle jsem se v životě řídil. Andrej Babiš zejména v minulých volbách razil heslo „Řídit stát jako firmu“. Dá se církev řídit jako firma?

Církev v žádném případě není řízena jako firma. Dá se samozřejmě řídit jako firma, ale pak je to průšvih, protože v té chvíli je mocenská struktura chápána a hodnocena jako základní a nejdůležitější věc. Dobře je to vidět v Dostojevského textu Velký inkvizitor. Pojetí církve jako strukturálně, chcete-li firemně řízené organizace jasně vystupuje ve scéně, kdy ke Kristu přichází španělský kardinál, inkvizitor, a vytýká mu, že církev – firmu, do které vložil své ideje, neumí technicky řídit. A oni, kardinálové, že to umějí. A tak Krista naléhavě žádá: „Odejdi, protože jinak pokazíš tu myšlenku, kterou jsi do věci vložil.“ Považuji to za opravdu zásadní věc, ke které se stále vracím. Když člověk přijme teorii řízení církve primárně jako mocenské

18

struktury, a pokušení je to mnohdy obrovské, tak začne

řídit církev jako firmu. Je dobré si neustále připomínat, že

zodpovědní lidé v církvi jsou v celých dějinách, tedy i teď,

ve velkém nebezpečí tomu podlehnout.

Díky čemu je církev ve svém prostoru tak úspěšná jako žádná

jiná instituce?

Úspěšnost je dána jednak duchovní stránkou věci a pak

tou čistě praktickou. Duchovním základem je hluboká důvě

ra v to, že když bylo Ježíšem směrem k církvi na počátku

řečeno „brány pekla ji nepřemohou“, jde o zcela praktický

příslib Boží. Že přes všechny ty průšvihy, které církev udě

lala a dělá, se jí Hospodin nezřekl a nezřekne. Když k tomu

přidám praktickou rovinu: hierarchické uspořádání je stabil

nější než demokratické. Ovšem platí to jen za předpokladu,

že na vrcholu hierarchie je nad nejvyšším lidským článkem

ještě Bůh jako uznávaná autorita. Církev je pak schopna

realizovat dlouhodobé projekty, které nejsou vázány na oka

mžité preference. Třeba situace, kterou znám ze své diecéze –

pokud jsem přesvědčen, že je tu smysluplný projekt s cílem

někdy za dvacet let, tak se rozhodnu a rozjedu ho. A pokud

za pět let projekt nebude populární, ale já sám budu přesvěd

čen, že jde jen o průvodní jev, který je potřeba přežít, tak

ho prostě přežijeme. Protože jako biskup si v rámci hierar

chické struktury mohu dovolit od počátku vidět za horizont

těch dvou desítek let a až tam hledat smysl konání. Tohle si

v demokracii nikdo dovolit nemůže. Přitom některé věci,

a ne pouhé technikálie, ale věci týkající se samotného člo

věka, nejsou na volební období, ale na nesrovnatelně delší

dobu. Církev se tak dnes stává jednou z mála institucí, která

je schopná díky svému hierarchickému modelu nezávislému

na volbách vidět dál než ostatní. I když kvůli tomu může

být v danou chvíli velmi nepopulární.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist