načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Biomanžel - Michal Viewegh

Elektronická kniha: Biomanžel
Autor:

Biomanžel je volným pokračováním Vieweghova bestselleru Biomanželka, kterého se prodalo více než sto tisíc výtisků a dočkal se úspěšného divadelního zpracování. Známému ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  169
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  180 Kč
6%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 59.4%hodnoceni - 59.4%hodnoceni - 59.4%hodnoceni - 59.4%hodnoceni - 59.4% 61%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 171
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7370-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Biomanžel je volným pokračováním Vieweghova bestselleru Biomanželka, kterého se prodalo více než sto tisíc výtisků a dočkal se úspěšného divadelního zpracování. Známému spisovateli Mojmírovi praskne v cíli pražského maratonu aorta, a někdejší sebevědomý světák se tak na několik příštích let změní v komicky neurotického pacienta. Takovou proměnu unese jen málokterá žena, zvláště když se její choť ve slabé chvíli přizná k nevěře. Ani manželka Hedvika není výjimkou. V životě ji navíc čeká ještě jeden doslova koperníkovský obrat a překvapivým veletočem prochází i sám Mojmír.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



Ukázka ABZ.cz 2015-11-08
http://art.ihned.cz/knihy/c1-64775560-michal-viewegh-biomanzel
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Michal Viewegh
Biomanžel
Druhé město










michal viewegh
BIOMANŽEL





© Michal Viewegh, 2015
© Design Petr Krejzek, ReDesign, 2015
© Foto Barbora Klimszová, 2015
© Druhé město – Martin Reiner, 2015
ISBN: 978-80-7227-370-6





Poděkování




Obvykle se dedikacím vyhýbám, ale tentokrát by to byl čirý
nevděk. Musím proto na tomto místě poděkovat svým dcerám
Míše, Sáře a Báře, bez jejichž podpory a lásky by se mi tento
zdánlivě humoristický román, vznikající v dosud nejtěžším období
mého života, psal ještě o poznání hůře, a dále Rudolfu Biermannovi,
oběma svým bratrům Pepovi a Honzovi a jejich ženám Aleně
a Janě, jakož i Martinu Reinerovi, bez jejichž obětavé přátelské
pomoci by tato kniha patrně vůbec nevznikla — a vlastně i své
bývalé manželce Veronice, o níž se v jistém smyslu dá říci skoro
totéž...
Michal Viewegh





7
PROLOG
Jsem stařena. La Loba. Nejsem královna, kouzelnice ani ama -
zonka; jsem dula. Tančím se životem i se smrtí. Jsem žena, která
odhodila lodičky a nyní běhá s vlky. Poběžte se mnou, sestry
moje, vezmu vás zpět na duševní území, která nám kdysi
patřila.

Jak už mnohé z vás, milé čtenářky, víte, jsem od začátku
pevně přesvědčena, že Mojmírovo manželství s Hedvikou bylo jen
moderní soft verzí pradávného příběhu o Modrovousovi, který
vraždí své ženy. Jistě jej znáte: nezkušená kráska se provdá za
chlípné bohaté monstrum, které jí naoko poskytuje svobodu,
ale ve skutečnosti zabíjí její přirozenou krásu, talent a
nespoutanost... A jako by tohle všechno samo o sobě nestačilo, záhy
po padesátce té cizoložné a věčně ožralé lidské zrůdě jménem
Mojmír praskne aorta, takže si klidně zemře, zanechávajíc tak
Hedviku, obě své dcery a v neposlední řadě i mě skoro bez
prostředků, a ke všemu potom — pět minut po dvanácté a jaksi
zcela nevyžádaně — zázračně ožije, jenže předchozí klinická
smrt toho někdejšího mistra světa na dlouhé následující roky
změní v neschopnou, ufňukanou trosku. Ve VIP pacienta.
Pohádka skončila.





8
V rámci objektivity je ovšem třeba Mojmírovi přiznat, že způ -
sob smrti, který si ten životem unavený československý
donchuán a alkoholik — ano, skutečně je kvůli historické přesnosti
nutno psát československý, neboť dávné federální klišé prejásaný
a prepitý platí pro Mistra jaksi celoživotně; pouze by ještě bylo
nutné doplnit a pretrtkaný, cha cha cha! (Pokud vám to
použití slovenštiny připadá neorganické, či snad dokonce křečovité,
pak si, milé dámy, laskavě uvědomte, že Mojmírův raketový
vzestup započal už v roce 1990, tedy ještě před definitivním
rozpadem federace, takže jde naopak o ústrojnou a kreativní práci
s jazykem díla, jak o tom ve skvělé knize Jak napsat bestseller píše
Celia Brayfieldová.) Kde jsem to skončila? Už vím: v rámci
objektivity je nutno přiznat, že způsob smrti, který si ten životem
unavený federální kurevník a ožrala sám zvolil, nepostrádal
jistou morbidní eleganci — byť to Mojmír nakonec jako obvykle
celé zpackal a nedotáhl do konce... Cože, vy snad pochybujete,
že by nejpopulárnější tuzemský spisovatel mohl chtít ze života
odejít dobrovolně? Ale jistěže si tohle efektní úmrtí Mojmír
vybral sám! A navíc po pečlivé předchozí úvaze! Nebo si snad vy
naivkové myslíte, že prasklá aorta těsně po padesátých
narozeninách, a navíc přímo za cílovou páskou pražského maratonu
(to jest před desítkami fotoaparátů a televizních kamer a
tisícovkami aplaudujících diváků) je opravdu jenom náhoda? Proč
teda nezačal krvácet o deset minut dříve na téměř vylidněném
vltavském nábřeží nebo ještě předtím ve zcela prázdném
Karlíně? Řeknu vám to:
Protože tam nebylo dost fotografů.
Protože tam nebylo dost čumilů.
Proto!
A protože tam nebyla Hedvika a děti. Protože tam nebyl jeho
tchán, jehož černý kočár s unaveným koňským dvojspřežím





9
odnepaměti stával... Hádejte! No kde jinde než právě na Sta -
roměstském náměstí, od rána až do hluboké noci zaplněném
turisty unavenými z romantických procházek po Praze, a tedy
ideálními kunčofty... Mojmírův instinkt dramatika, jeho
zbytnělé ego a v neposlední řadě i jeho slabost pro kýčovitá
melodramata mu zkrátka nedovolily zemřít bez diváků... Ne, náš
celoživotní pozér, tenhle Fučík maratonu (cha!), se prokazatelně
pokusil zesnout přímo před zraky tisícovek lidí, včetně již
zmíněného tchána, manželky Hedviky a Sáry a Báry, obou jeho
sotva dospívajících holčiček. Jak bezohledné! A jak sobecké!
Ale hlavně to zcela zaplněné Staroměstské náměstí! Chybí už
jen kat Mydlář a koš, do něhož pohůnci popravčího po krvavé
exekuci vhodí Mistrovu celonárodně známou hlavu... Cha cha!
I já musím uznat, že Mojmírovo načasování sebevraždy je
skutečně geniální. Celé to má samozřejmě vypadat jako takzvaná
náhlá zdravotní příhoda — to jest něco, co díky Mistrově vysoké
životní pojistce zaplatí vdově a sirotkům zbytek hypotéky na
dům v Sázavě — a ještě by nám pozůstalým (jak jsem to hned
spočítala) dost zbylo...
Ale především to vskutku mistrovsky zvolené místo!
Dokážete si snad představit efektnější exteriéry pro natáčení
kýčovitého melodramatu?
Tahle Mojmírem geniálně zvolená lokace má parametry
doslova hollywoodské! Jen si to představte: Mojmír z posledních
sil probíhá Pařížskou ulicí, kde mu — jako všem závodníkům
před ním i za ním — sportovně aplaudují tisíce poučených
diváků, kteří dobře vědí, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se,
a že dneska vlastně vyhráli všichni, to jest každý, kdo překonal
sám sebe, a tak dále, bla bla bla — a mezi nimiž na Mistrovo
výslovné přání nechybí ani Hedvika s dětmi a kupodivu (sport
nesnáším!) ani moje stokilová maličkost. Cha! Po celou dobu té





10
nudné podívané si nedokážu uspokojivě odpovědět na otázku,
proč někdo dobrovolně několik hodin sleduje hubené, hekající
a ke všemu nechutně zpocené chlapy?
Zástup závodníků mířících ještě po čtyřech hodinách k cíli se
zdá být nekonečný. Vítěz, oba další medailisté a s nimi i celé
stovky běžců už jsou dávno ve sprše, nebo dokonce na večeři —
a přesto se do cíle neustále potácejí další a další. Připadá mi, že
čím později páni sportovci přibíhají, tím jsou unavenější. První
zhruba dvacítka chlapů byla ještě vcelku fit, jako by se právě
jen tak proběhli — ale o hodinu později už přibíhají jen samé
trosky. Nemělo by to být obráceně? říkám si. Vítězové by přece
logicky měli být nejunavenější, ne?
Ani přibíhající Mistr se k mé škodolibé radosti od těch
vysílených chudáků ze zadní části pelotonu nijak neliší: rty má úplně
suché a sotva vleče nohama, ale — jak jsem předpokládala —
s falešnou hrdostí odmítá přejít do chůze. Jakmile si
přihlouplý moderátor na vyvýšeném pódiu, který všechny přibíhající
takzvané známé osobnosti bůhvíproč ohlašuje divákům
jménem, přečte na Mojmírově nevkusném, brčálově zeleném dresu
závodnické číslo a jakmile následně dle startovní listiny zjistí,
že ta klopýtající zdechlina je sám velký Mistr (bez čísla by ho
nepoznal, chi chi chi!), začne jeho jméno triumfálně vyvolávat,
jako by nešlo o průměrného pisálka, nýbrž o příslušníka
nejvyšší šlechty, přicházejícího právě na ples Ludvíka XVI. A
slabomyslná většina diváků se k němu okamžitě přidá.
A pak se začnou dít věci.
Právě když se to trapně servilní skandování změní v
neméně podlézavý potlesk, Mistr nápadně zpomalí, přejde do
chůze a potom se zcela zastaví. Viditelně zavrávorá. Všichni diváci
(kromě mě, to se rozumí) polekaně zašumí. Chléb a hry,
pomyslím si. Mojmír je najednou úplně bledý. Zdá se, že chce cosi říct,





11
takže se okamžitě vyděsím, jakou narcistní hovadinu s Hedvi -
kou, dětmi a všemi těmi lidmi kolem zase uslyšíme — ale z
Mistrových úst tentokrát nevytryskne tradiční bonmot, nýbrž
troška krve, cha cha! Nejde rozhodně o žádný krvavý gejzír, nýbrž
o velmi chabý čůrek, nicméně své pochybné poslání splní i tak.
Většina lidí — ovšemže včetně Hedviky a dětí — podle
očekávání ihned neartikulovaně vykřikne a celým obecenstvem
rychle prolétne dobře slyšitelná vlna vzrušeného úleku — jako
když například tenista nečekaně pokazí klíčový úder a míček
skončí v síti.
Mistr skončí na zemi.
„Miláčku?“ vykřikne Hedvika polekaně — a bohužel tak
nahlas, že hned dva bulvární fotografové k nám okamžitě namíří
dlouhé objektivy svých Canonů. Po pár cvaknutích však ta svá
děla znovu otočí k národnímu bardovi na dlažbě (docela mě
to zklame, trochu jsem doufala, že nás požádají, zda bychom
si všechny nelehly na zem k Mistrovi a nezapózovaly jim pro
společný rodinný snímek). Když Mojmír svým zkušeným okem
zjistí, že je fotografován, poněkud teatrálně se rozkašle — a
dokonce efektně vyplivne další krev.
Dokonalé načasování! pomyslím si.
Je mi už nyní naprosto jasné, že při pohledu na spisovatele
chrlícího krev přesně na místě, kudy kráčely české dějiny,
nezůstane oko suché... Kameramani všech přítomných
televizních štábů si za kvílivých zvuků blížící se sanitky samozřejmě
dobře uvědomují, jaký kapitál jim právě spadl do klína: záběry
předčasného úmrtí literární celebrity v samém srdci stověžaté
matičky Prahy ještě týž večer uvidí nejen celá Česká
republika, ale i Slovensko, a možná i diváci v těch evropských zemích,
do jejichž jazyků byly Mistrovy povrchní románky v minulosti
přeloženy. Zároveň správně předpokládají, že díky detailním





12
švenkům přímo do obličeje umírajícího barda, ležícího v čer -
nozeleném běžeckém úboru značky Adidas (ovšem s poněkud
tupým výrazem) na studené dlažbě nejslavnějšího českého
náměstí vzroste nejen cena jejich reportáže, ale krátkodobě i cena
dotyčného spisovatele. Nebylo by to ostatně ve světě poprvé,
co nečekaná smrt literáta během jediné minuty udělala z jeho
podřadných románků naprosté bestsellery... A co teprve smrt
takto vizuálně efektní?!
Přestože tedy předpokládané příští příjmy z Mojmírových
knih každou vteřinou rostou, Hedvika pláče. Chápu to: její
nezištná, leč poněkud sentimentální duše je schopna ronit slzy
i nad tyranem... Já na rozdíl od ní cítím jen hlubokou vnitřní
radost. Letité okovy pukají — ale to Hedvika ještě neví. Její mysl
dosud zatemňuje iracionální smutek. Ještě nepochopila, že
Mojmírova smrt není tragédií, nýbrž radostnou restitucí našich
pradávných duševních území. Ještě neví, že nad domnělou ztrátou
jasně převažují zisky. Poběž se mnou, sestro moje, vezmu tě do
míst, která nám kdysi patřila!
Už dlouho jsem nebyla tak šťastná.
Siréna sanitky je stále hlasitější a shromážděný dav se před
jejím blikajícím majáčkem servilním způsobem rozestupuje. Vůz
brzdí, řidič a doktor uvážlivě vystupují, odstrkují čumily,
otvírají zadní dvířka sanitky, vytahují pojízdná nosítka a pokládají
je na dlažbu — a hned poté na ně naučeným grifem přemístí
i Mistrovo bezvládné tělo. Cha! Saniťáci ho upínají do třmenů
a poté Mojmíra i s nosítky zdvihnou, přičemž se automaticky
vysunou kolečka vozíku, a přesně ve chvíli, kdy celý podvozek
dosáhne výšky spodní hrany nákladového prostoru, jej saniťák
bleskově zaaretuje a nosítka jediným pohybem rázně zasune
dovnitř (čistě pro vaši informaci: na gymnáziu jsem sice už od
prvního ročníku vynikala spíše v klasickém vypravování, ale





13
ani slohový útvar popis — jak se můžete nyní přesvědčit — mi
nikdy nečinil větší potíže). V příštím okamžiku Mistr efektně
otevře oči a jeho vyděšený pohled hledá Hedviku, která ovšem
zrovna stojí na opačné straně vozu. Když pak namísto své choti
spatří mě, hulvátsky se ušklíbne a jeho rty se pohnou.
„A sakra,“ hlesne.
Hedvika rychle přibíhá a staví se vedle mě, do Mistrova
zorného pole.
„Copak, miláčku?“ říká rozechvěle. „Co je? Co se děje?“
Mistr zavrtí hlavou.
„Sakra,“ zopakuje ochraptěle.
Nato ten buran zdvihne ruku a namíří na mě ukazováček.
„Už... jsem... v pekle!“ pronese přerývaně.
Potom se připitoměle zachechtá, ale hned nato se
rozkašle a znovu začne chrlit krev. Dusí se a v jeho očích je zbabělý
strach.
„Miláčku!“ vykřikne Hedvika poněkud teatrálně.
Doktor ji jemně odstrčí, usedá vedle Mojmíra a chystá se
zadní dveře sanitky zavřít.
„Musíme jet,“ říká nám s vážnou tváří. „Vezeme ho do IKEMu.“
Zámek druhých dveří s bouchnutím zaklapne a sanitka s
kvílením vyjíždí.
Najednou mi dojde, co tohle všechno znamená.
Je to zcela nepřehlédnutelné. Život povrchního humoristy
právě skončil — a všechno to, co se teď děje, je jen přirozená
součást Mojmírovy počínající reinkarnace.
Už ji potřeboval jako sůl.










I










17
I
„První vyhrání z kapsy vyhání,“ citovala jsem v minulosti
Mistrovi snad tisíckrát — třeba když mi s tou svou typickou
machistickou pýchou (nevšimli jste si mimochodem někdy, že slova
machistický a fašistický znějí až podezřele podobně?) předváděl nové
volvo, nově postavený venkovní krb, nová ratanová křesla na
terasu (která byla tak nestoudně drahá, že jsem je okamžitě
zatoužila tajně prodat a oněch šedesát tisíc obratem poslat našemu
na dálku adoptovanému Tamilovi do Indie) nebo když Hedvice
s tím svým samolibým úsměvem předával velkou obálku s
potvrzením o právě zakoupeném (a jako ta křesla absurdně
předraženém) rodinném zájezdu na Maledivy. Mě tam ovšem nikdy nevzal,
jako bych snad do jejich rodiny nepatřila (a jako by navíc nevěděl,
že ony malebné tichomořské atoly o rozloze většího fotbalového
hřiště odjakživa přímo zbožňuji a že pokud o Maledivách
vysílají v televizi jakýkoli dokument, nikdy ho vynechám!). A neméně
směšný býval, když svým přátelům i pouhým řadovým známým
na potkání rozdával lístky na premiéry těch hloupých filmů,
bůhvíproč natočených podle jeho plytkých knih — nebo když
své takzvané kamarády obdarovával čerstvým výtiskem
poslední knihy (a ještě ji těm v rozpacích tonoucím chudákům zcela
nevyžádaně podepisoval a přitom se tvářil, jako by těmi dvěma
klikyháky hodnotu toho pochybného dílka právě ztisícinásobil...).
Že by však v případě jeho domněle oslnivého úspěchu mohlo
jít o výše zmíněné první vyhrání, to si náš Mistr odmítal připustit.





18
„Snadno nabyl, snadno pozbyl,“ varovala jsem ho jindy, ale
ani v téhle podobě to zjevně nepochopil a jenom se na mě mlč -
ky šklebil, jako kdybych mu vůbec nestála za odpověď.
„Kdo chce kam, pomozme mu tam!“ neudržela jsem se,
přestože jsem tušila, že se tak definitivně stávám tetou Kateřinou
číslo 2 (takto urážlivě mě totiž Mistr před pár lety nazval a od té
doby mi takto přezdíval pokaždé, kdykoli jsem mu připomněla
byť jen jediné z bezpočtu známých lidových rčení, která jsou
navzdory své zdánlivé triviálnosti — jak všichni kromě
Mojmíra víme — hlubokou studnicí lidského poznání a
nevysychajícím pramenem po generace ověřovaných životních zkušeností).
Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp, myslela jsem si, ale
už jsem raději mlčela.
Avšak posuďte sami, kdo z nás dvou se mýlil: nebylo to snad
právě osudové první vyhrání (myslím tím samozřejmě ono
první vyhrání v podobě rychlého úspěchu, který sice začal už před
čtvrt stoletím, ale nakonec Mistrovi vyhnal nejen peníze z
kapsy, ale očividně i leccos z hlavy? Cha cha! Dneska mi to píše!).
A cožpak to nebyla právě pýcha, která — ve fascinujícím
souladu s jiným domněle banálním lidovým rčením — předcházela
Mistrův pád?
Mojmírův pád však nepřišel jen tak zčistajasna. Kromě
zmíněné pýchy mu zjevně předcházely i další varovné signály,
dobře rozpoznatelné pro všechny, kteří vidí a slyší — avšak nikoliv
pro zpupné racionalisty, co výstražná znamení léta bohorovně
přehlížejí.
„Ta vaše spanilá životní jízda jednoho krásnýho dne skončí
pořádně bolestivým karambolem!“ varovala jsem Mojmíra
mnohokrát. „Víte, co jste? Mistr světa omeleta!“
„A vy jste hodně mizerná básnířka,“ opáčil nevzrušeně.





19
A takhle to bylo skoro pokaždé.
Varování — nejen ta moje — tedy přicházela, avšak Mistr zů -
stával slepý a hluchý.
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne,
myslela jsem si.





20
II


Příkladů Mojmírova rok od roku nechutnějšího
předmaratonského hédonismu je bezpočet — namátkou třeba již zmíněné
snobské dovolené na Maledivách, ale i v Dolomitech, všechny ty
jeho oblečky Hugo Boss nebo ta jeho obrovská volva, ale vůbec
nejvýmluvnější jsou podle mě tyto dva: Mistrův vztah k vínu
a alkoholu vůbec — a ony dvě rádoby legendární oslavy
Mojmírových padesátých narozenin.
Nejprve tedy na téma Mojmír a alkohol.
Mám mimořádně dobrou paměť, a k Mojmírově smůle jsem
nezapomněla ani jedinou z těch jeho takzvaně zábavných
opileckých historek z mládí — například jak se s kamarádem
Felixem na vesnické tancovačce v Bystřici u Benešova v šestnácti opili
několika panáky Staré myslivecké anebo jak se o rok později na
jakémsi čundru za odpoledne ztřískali dvěma litrovkami Buška
z Vel h a r t i c tak, že si pak Mojmír v noci nablil do spacáku. Proto
mi taky nečiní nejmenší potíže Mistrovo dnešní vinařské snobství
kdykoli s patřičnou jízlivostí demaskovat. Když si po stopadesáté
listuje Světovým atlasem vína (tušili jste, že něco takového
existuje?) nebo svůj zhýčkaný snobský rypák strká do jedné z těch
absurdně velkých sklenic s Flaccianellem, Brunellem di Montalcino
nebo Verrazzanem (abych ty pitomé názvy napsala správně,
musela jsem se prohrabat pytlem s tříděným odpadem, neboť Mistr





21
jako na potvoru všechny láhve ve vinné lednici minulý týden vy -
chlastal), vždycky mu to Klášterní tajemství, onu třináctou
komnatu jeho sommeliérství, patřičně jízlivě připomenu.
„Proberte se laskavě, Mistře!“ říkám. „I vy jste jako my všichni
celý mládí pil vína z Pražskejch vinařskejch závodů! Nebo
dokonce i to nejlacinější čučo — tak co si tu teď pokrytecky
hrajete na sommeliéra?!“
„To není pokrytectví, nýbrž zcela přirozená evoluce, madam.
E-vo-lu-ce,“ hláskuje mi. „Nevím, jestli jste to slovo na některém
z těch vašich víkendových seberozvojově-vzdělávacích
dámských kurzů slyšela...“
„Já samozřejmě vím, co je evoluce,“ říkám klidně. „Ale vy
možná, Mistře, nevíte, že evoluce je též akrobatický přemet...
To je náhoda, co?“
„O tomhle významu jsem v životě neslyšel!“ tvrdí Mojmír
odmítavě.
„Aha. A neslyšet o něčem je přece jasný empirický důkaz, že
dotyčné slovo neexistuje, že?“ opáčím posměšně. „Vy jste
evidentně něco jako Koperník gnozeologie!“
Mojmír můj brilantní sarkasmus zjevně nepochopil, protože
se ani nepousměje, a naopak se i nadále tváří jako kakabus.
„To je nějaká píčovina!“ stojí si za svým.
„To teda není!“
„To teda je! Schválně se na to někdy zeptám Berouska,“ říká
Mistr, aby mě alespoň — když už tuhle bitvu zjevně prohrál —
ohromil svými konexemi (tentokrát ovšem v řadách pouhých
cirkusáků).
„Tak to udělejte,“ říkám. „Nicméně možná úplně postačí, když
si to najdete ve slovníku, vy Berousku...“
A ještě něco: popis této stránky Mojmírova hédonismu by
nebyl úplný, kdybych zapomněla na všechny ty nákupy drahých





22
vín — samozřejmě jen v těch nejpředraženějších vinotékách,
jejichž majitelé by se patrně společensky znemožnili, kdyby ja -
koukoli láhev prodávali za méně než tisícovku — neboť kdyby
Mistra někdo z jeho snobských přátel zahlédl, jak si kupuje víno
v Tescu nebo nedejbože dokonce v Makru, bylo by to vlastně
úplně stejné, jako kdyby ortodoxního muslima během
postního měsíce ramadánu souvěrci načapali, jak se láduje vepřovým
kolenem. Cha! To bylo souvětíčko, co? Já totiž na rozdíl od
našeho slavného autora holých vět o chlastu a cizoložení vím, co je
skutečně košatý autorský styl — a podobně si na rozdíl od něj
uvědomuji, že (jak velmi vtipně konstatovala má spisovatelská
kolegyně Susan Sontagová) umění je svádění, a nikoliv znásilnění.
A nemohu alespoň krátce nezmínit všechny ty degustace vín,
jejichž skutečným cílem rozhodně není (jak Mojmír s oblibou
předstíral) osobně porovnat vína různých domácích i
zahraničních vinařů a posoudit kvalitu jednotlivých odrůd či ročníků...
Mojmírovi, Felixovi a dalším jeho kumpánům o to
pseudozasvěcené blábolení o zbytkovém cukru, tříslovinkách,
příjemných kyselinkách či nádherném buketu nikdy nešlo — jejich
jediným skutečným cílem odjakživa bylo, je a bude ztřískat se
jako dobytkové a případně ještě z posledních sil sbalit některou
z pohlednějších účastnic degustace (rovněž ožralou jak kára)...
A těmhle alkoholicko-sodomickým orgiím si Mojmír prosím
pěkně odvažuje říkat nevinný koníček...
Může se někdo divit, že ho Hedvika nakonec opustila?





23
III
Druhým exemplárním příkladem Mistrova všeprostupujícího
hédonismu jsou ony dvě snobské oslavy padesátin. Slyšíte dob -
ře: dvě. Našeho velikána totiž na rozdíl od nás, obyčejných
smrtelníků, nemůže jedna — byť třeba velkolepá — narozeninová
oslava uspokojit. Ne, nejpopulárnější český spisovatel přece
musí životní jubileum velkolepě oslavit dvakrát...
Tohle trapné megalomanství se Mojmír marně pokouší
omlouvat tím, že se jedná o narozeniny kulaté a že by měl údajně na
každého příchozího sotva dvě minuty času — a že navíc prý jde
o abrahámoviny, to jest narozeniny mimořádně významné, ne-li
ze všech nejvýznamnější, a tak dále a tak podobně. Avšak za vším
tím žvaněním je něco zcela jiného: náš velikán tím Hedvice, mně
i ostatním pozvaným lidem okázale demonstruje svou domnělou
oblíbenost... Jsem bohužel tak strašně populární a mám tak
obrovské množství přátel, že zkrátka musím mít oslavy dvě... zní Mistrovo
skryté poselství. Je prý samozřejmě rád (jak se jednou doslovně
vyjádřil), že se na jeho kulatiny chystá hotová masa lidí, jenže na JEDNU
oslavu takové davy nevmáčkne, ani kdyby se rozkrájel... Cha! Nebude
to přece pořádat v O2 aréně, to by bylo poněkud megalomanské, tvrdí
farizejsky — všichni totiž víme, že právě tam by oslavu
uspořádal vůbec nejraději.
Nakonec se smíří s módním (jak jinak) podnikem Jazz Dock,
kam bez přemýšlení pozve asi tři sta lidí — a druhou, „komor-





24
nější“ oslavu pro zhruba padesátku sázavských sousedů uspořá -
dá o týden dřív v Krkonoších, kde na dvě noci zamluví celý hotel.
(Nechci být přehnaně jízlivá, ale při pohledu na všechny ty
organizačně, logisticky a v neposlední řadě i finančně náročné
přípravy obou oslav se nemohu ubránit dojmu, že se nechystáme slavit
Mojmírovy narozeniny, nýbrž vítat Adolfa Hitlera při prvním
příjezdu do Reichstagu... Cha cha! Dneska mi to už zase píše!)
Mně se bohužel dostane nevyžádané cti zúčastnit se obou
oslav... Každému je ovšem úplně jasné, že Mistrovi, který už
předem tuší, že se na každé z těch akcí ožere jako doga, jde
především o to, abych mu pohlídala manželku a děti, že?
Ach, ty mužská žárlivosti!
Podle sebe soudím tebe, že?
Narozeninová oslava ve zmíněném a dle očekávání krajně
snobském hotýlku v Podkrkonoší (který má i vlastní golfové
hřiště...) se ještě dá jakžtakž snést — a když Mojmírovy dcery
se skupinkou spřátelených dětí zazpívají Mistrovi jakýsi
prvoplánový cajdák o prima tátovi, já ani náš zpupný racionalista
se dokonce neubráníme lehkému dojetí. Zjištění, že to falické
prase je výjimečně schopno projevit téměř lidský cit, mě naplní
opatrným optimismem.
„To bylo dojemný,“ vzlyká tiše Mojmír.
„To bylo,“ souhlasím, ale hned šeptem dodám: „Vidíte
konečně, vy troubo jeden, co všechno tim svym donchuánstvím
riskujete? To si ty děvky vážně nedokážete odepřít?“
„Ale samozřejmě že to vidim!“ přizná šeptem Mistr nečekaně.
Vzájemně se pozorujeme. Na krátkou chvíli začnu poprvé
v životě doufat, že od Mojmíra konečně uslyším něco
pravdivého — jenomže on, jako kdyby se té právě vyslovené pravdy
opožděně zalekl, tradičně uteče do laciného bonmotu.





25
„Jenže znáte to,“ zašeptá s křivým úsměvem, a dokonce šmí -
rácky bezmocně rozhodí rukama. „Umím odolat všemu kromě
p ok u š en í...“
„Znám. Oscar Wilde. Citoval jste to asi stokrát,“ zpražím ho
tak nahlas, až se po nás Hedvika a několik dalších lidí tázavě
ohlédnou. „Vy ale nevedete život požitkářskýho britskýho
ztroskotance, ale pořád ještě život svůj... Tady. V Čechách. S vaší
báječnou Hedvikou a těma nádhernejma dětma. Kdy to konečně
pochopíte?“
Překvapeně zamrká.
„To nevim,“ hlesne.
Už mě ani nedokáže urazit. Začíná to s ním být vážné,
pomyslím si.
„Tak se ale koukejte snažit!“ houknu na něho. „Jestli už ovšem
není pozdě...“ dodám ještě.
A jak se brzy ukáže, velmi prorocky.





26
IV
Pokud jsem po téhle důvěrné krkonošské debatě začala tajně
doufat, že by v sobě Mojmír snad ještě mohl najít zbytky lid -
ského citu, nebo že by se to promiskuitní zvíře mohlo dokonce
skutečně změnit, následná oslava v pražském Jazz Docku mě
tvrdě vrátí zpět do reality.
Jazz Dock! Nikdy předtím jsem o tomhle snobském
podniku na smíchovském (či snad už malostranském) břehu Vltavy,
rádoby originálně umístěném přímo na velkém visutém molu
hned nad řekou, ještě neslyšela. Nicméně všichni příchozí se
povinně tváří, že je to tady opravdu in, trendy a vůbec tak nějak
celkově cool, a vlezle Mistra chválí za skvělý výběr místa... Tohle
nechutné patolízalství má logický důvod: většina z příchozích
jsou dívky a ženy, s nimiž Mistr v minulosti alespoň jednou
cizoložil, a ony (pokud to ovšem neskončilo Mojmírovým trapným
fiaskem) mu pak na sebe daly telefon... Podle mých výpočtů je
tu zhruba padesát Mojmírových exmilenek, takže na každý rok
jeho života — včetně nejranějšího dětství — symbolicky
připadá jedna (ať se propadnu, jestli v tom nebyl právě tenhle
narcistní záměr!). Díky svým vysportovaným postavičkám a
skandálně mladistvému věku však poněkud připomínají (a věřte, že
nejen mně) skupinu spartakiádních cvičenek, v níž je z
jakéhosi absurdního důvodu namixováno zhruba patnáct žen, třicet
starších dorostenek, čtyři mladší dorostenky, a dokonce i jedna





27
starší žákyně (chi chi!), které — za hlučného doprovodu kapely
s otřesně lascivním názvem G-Point Hunters — v choreografic -
ky nepodařené sestavě víří podnikem, objednávají si koktejly
s paraplíčkem, simultánně se smějí a opakovaně se sbíhají do
nejrůznějších kruhů, hvězdic a kosočtverců. Avšak jedno mají
tyto geometrické útvary společné: všechny chtějí okamžitě
hovořit s Mojmírem.
A náš trubec je samozřejmě bzučením těch pilných včeliček
příslušně polichocen, takže se všemi diskrétně hovoří, perma -
nentně se usmívá, chlípně je objímá, a některé vybrané
cvičenky dokonce líbá na tvář!
A nakonec — věřte nebo ne — najatého fotografa nestoudně
požádá o velký skupinový snímek — a tomu chudákovi
nezbyde, než s touhle perverzností souhlasit.
„Už jste někdy fotil porno?“ zeptám se ho bez okolků.
„Ne,“ říká rozpačitě fotograf.
„To je škoda,“ opáčím sarkasticky. „Dneska by se vám to
mohlo hodit...“
A Mistr už skutečně všechny své milenky i exmilenky
panovačně svolává — a když se početná skupina jeho odalisek s
šokující ochotou a rychlostí shromáždí, Mojmír se nikterak
nestydí postavit přímo doprostřed — a ještě s sebou násilím přivleče
marně se vzpouzející Hedviku, kterou pak přede všemi
majetnicky obejme, neboť ani ona nesmí mezi jeho loveckými
trofejemi chybět, že? Hedvika je přece — jak všichni vidí — přímo
kapitální kus!
Nechutné! říkám si spolu s hrstkou zbylých žen a dívek, které
stejně jako já nebyly k účasti na skupinovém snímku přizvány,
neboť s Mistrem zřejmě nikdy nesouložily (nebo s ním kdysi
souložily, ale dnes v sobě našly odvahu se tomu odpornému
ješitovi vzepřít).





28
„Tak pozor, vyletí ptáček!“ velí fotograf.
Idiote, říkám si. To byste si, vy pitomci nekreativní, nemohli
už konečně vymyslet něco trochu originálnějšího — třeba, co
já vím, Pozor, zmizí mráček a vyleze sluníčko? Ale fotograf musí
celý proces na pár vteřin přerušit, protože jedna z těch kurev se
mu na poslední chvíli pohne, a tak si tu vrcholně trapnou scénu
ještě celou zopakujeme.
„Tenhle ptáček už vyletěl asi tisíckrát,“ říkám polohlasem,
takže nejbližší z přítomných dam to slyší — a smějí se.
Harém se chechtá sultánovi, říkám si pomstychtivě.
Chi chi!

Mojmír tuhle nechutnou donchuánskou exhibici později
střídavě vydává buďto za odvážné, byť nepřímé doznání, za částečný
narozeninový coming out — nebo (s ještě větší drzostí) za nevinné
přátelské gesto vůči všem ženám, s nimiž kdysi prožil cosi tak
intimního (sic!), že by bylo vysloveně hulvátské je nepozvat, či dokonce
za gesto smíření — jako třeba když na postavení památníku
holokaustu kromě Židů finančně přispěje i spolek německých
válečných veteránů, cha cha cha! Všichni víme, že vůbec nejvíc
šlo o zbabělou servilitu: jednoduše se všechny ty coury, s nimiž
si kdysi předával nejen tělesné tekutiny, ale občas i chlamydie
a kapavku, bál nepozvat — čímž se jaksi automaticky dostaly
na GUEST LIST...
Byla tu proto nejspíš každá, která Mistrovi podržela aspoň
dvakrát — protože nechat se ošukat dvakrát, to už je přece
plnohodnotný vztah, že? A protože kdyby měl Mistr pozvat všechny,
které mu podržely jen jednou, musel by ty narozeniny pořádat
ve Sportovní hale! Cha cha! (Původně jsem sice chtěla napsat
v O2 aréně, která je podstatně větší, takže by můj sarkasmus
byl ještě jedovatější, jenže pak jsem si vzpomněla, že už jsem ji





29
jednou použila; spisovatel by se rozhodně neměl opakovat —
nejsem jako náš Mistr, který už léta vykrádá sám sebe!)
Po celou dobu tedy stojím — spolu s dalšími, Mistrem zjevně
neošukanými chuděrkami — stranou celého výjevu. A samo -
zřejmě i Hedvika ví proč — jen si to zatím odmítá připustit...
A já zase vím, že tak, jako je čas setí a čas sklizně, i její doba
teprve přijde — a jako obvykle se ani tentokrát nemýlím!








30
V



Pokud se snad domníváte, že se Mojmírovy opilecké a svůdcov -
ské excesy omezovaly jen na zmíněné ochutnávky vín a oslavy
narozenin, pak byste možná měli vědět, že narozeninami to
zdaleka neskončilo. Řečeno přímo a bez servítků: Mojmír vždycky
byl, je a bude alkoholik a kurevník, a to jaksi bez ohledu na to,
zda právě má či nemá narozeniny. Ovšem i já připouštím, že
právě nejrůznější narozeninové oslavy, stejně jako svatby,
pohřby, plesy, nebo dokonce jen třídní schůzky či schůze
nájemníků — nemluvě už vůbec o Mistrových takzvaných veřejných
čteních, besedách a autogramiádách — riziko jeho excesů
dramaticky zvyšují. Stejně jako masové společenské akce jak
známo přitahují kapesní zloděje, tak i Mojmír s cynickým
pragmatismem nejraději lovil ve vodách, kde je nejvíce ryb — to jest na
svých čteních a besedách se čtenáři. Proč by se za kořistí honil,
když za ním dobrovolně připluje sama, že?
A za druhé: jestli si myslíte, že se Mojmír za svůj odporný
„předaortový“ hédonismus třeba jen jednou jedinkrát zastyděl,
pak jste rovněž na omylu. Mojmír nejenže nikdy nepocítil
potřebu se omlouvat — on byl na své požitkářství zvráceně pyšný!
„Hédonismus je životní nadhled,“ tvrdí mi dokonce dneska,
zatímco se na velkém jídelním stole v hale sázavského domu
marně pokouší udělat si pořádek v daňových dokladech. „Ba





31
co víc, je to statečnej, sisyfovskej boj s Nicotou. Hédonismus je
vítězství člověka nad děsivou krátkostí životní pouti.“
„Blbost!“ odpovídám mu z kuchyně. „Hédonismus je prach -
sprostý požitkářství! Tak se to nepokoušejte kamuflovat těma
rádoby filozofickejma žvástama!“
„Hédonismus je jenom jiný slovo pro oslavu života!“ zvýší hlas
Mojmír a bůhvíproč mi před očima zamává svazkem účtenek
za zakoupené knihy a kancelářské potřeby, jako by to snad byly
prapory jeho celoživotního požitkářství. „Je to triumf člověka
nad smrtí!“
„Ale prdlačky!“ nedám se oblbnout. „Hédonismus je rádoby
filozofický alibi pro obyčejný životní sobectví! Alibi pro
nezodpovědnost! Mužskou nezodpovědnost!“
Zdá se, že Mojmír nad mým tvrzením skutečně přemýšlí —
pokyvuje hlavou a nehty poklepává o desku jídelního stolu.
„Znám i pár hédonistek,“ opáčí po chvíli unaveně. „Alkoholi -
ček, rozhoďnožek...“
Zamíchám omáčkou a ještě trochu ji zahustím.
„Já bohužel taky — z vašeho soukromýho portfolia,“ pravím
pohotově, ale on jako vždy slyší jen sám sebe.
„Znám i dost ženskejch, který jsou ochotný utratit deset tisíc
za jedny boty nebo za kabelku... Opakuju vám po
stopadesátý, že hranice rozdělující požitkářství a asketismus nevede mezi
pohlavíma!“
„V tom se shodnem,“ zakončím to triumfálně. „Vede mezi
sobectvím a charakterem.“
„Ó,“ zašklebí se Mistr naoko posměšně, ale je na něm znát, že
jsem trefila do černého. „Nechám vám tuhle moudrost vytesat
do kamene!“
Dokonce vrtí hlavou — ale tohle gesto patří jakési evidentně
neznámé účtence, na kterou nyní nechápavě mžourá.





32
„Nemusíte,“ pravím a poněkud výhružně zamávám vařečkou,
takže troška koprovky odlétne na nerezová dvířka vysoké led -
nice, z nichž je vzápětí v klidu setřu ubrouskem. „Já už se
postarám, aby zůstala zachována.“
Další Mistrova účtenka — stejně jako mnohé předchozí —
končí zmuchlaná v koši. Tenhle plátce DPH je pro každý
finanční úřad hotový poklad, pomyslím si, ale neřeknu nic.
„Vážně? A jak to asi tak chcete udělat?“ ptá se mě Mojmír.
„Píšu o vás knihu,“ prozradím mu nenuceně, zatímco olizuji
vařečku.
„Tak hodně štěstí,“ opáčí kysele. „Kdyby se čirou náhodou
neprodávala, můžete chodit po domech a rozdávat ji — stejně jako
jehovisti zdarma rozdávaj Strážnou věž...“
Bůhvíproč to považuje za zdařilý vtip, takže dlaní udeří do
stolu a současně se směje tak hlasitě, až si všechny zbylé
účtenky rozfouká po celém stole.
A konečně za třetí (jsem ochotna připustit, že někdy opravdu
bývám trochu rozvláčná): jestli se snad i nadále domníváte, že
Mojmírův předúrazový hédonismus se omezoval jen na výše
zmíněné položky, pak vězte, že dosavadní výčet jeho smrtelných hříchů
není zdaleka kompletní. Připočtěte si laskavě obžerství (zahrnující
pětihvězdičkové restaurace a pětichodová menu, všechny ty food
festivaly, nejrůznější sezonní akce s názvy jako Svatomartinské
hody v Potrefené huse, Vánoce v Ambiente nebo Pomlázka v
Intercontinentalu, cha cha), všechny ty vinné sklípky, řízené i neřízené
degustace, vinotéky, Salony vín a Národní banky vín, jakož
samozřejmě i drogy (marihuana, a několikrát dokonce i hašiš a kokain),
a konečně — jak jinak! — také striptýzové bary, go-go bary, peep
show a nakonec nevyhnutelně i bordely — od luxusních, snobsky
předražených nevěstinců až po relativně laciné ordinérní ham-





33
pejzy, o nichž se mi pak dokonce nestydí sem tam zmínit, spoléha -
je přitom na můj ničím nezpochybnitelný charakter (to jest v
daném případě konkrétně na to, že — jak se jednou zcela neomaleně
vyjádřil — nejsem snad taková svině, abych to Hedvice naprášila).
Ne, nejsem — ale někdy toho opravdu lituji!
I tohle mu dnes během jeho účetnické hodinky připomenu.
„Hašiš jsem měl jednou v životě a kokain všehovšudy asi tři -
krát,“ namítá nevzrušeně Mojmír. „Tak ze mě laskavě přestaňte
dělat Huga Haase český literatury!“
„Tak vidíte, že jste drogy užíval!“ volám radostně z kuchyně.
„Vždyť to sám přiznáváte!“
Mojmír neodpoví. O čemsi přemýšlí, zatímco já myju a leštím
varnou desku. Tomu se říká tradiční rozdělení rolí!
„Sentimentálně v duchu vzpomínáte na vaše šťastné feťácké
období, co?“ říkám po chvíli. „Přiznejte se.“
„Ale jo,“ souhlasí poněkud vyzývavě. „To kratičký kokainový
období bylo fajn.“
„Myslíte?“ říkám jízlivě. „Bohužel jsem u toho vašeho šňupání
jednou byla...“
Možnost objektivního, střízlivého svědectví jeho tehdejšího
rauše Mojmíra okamžitě zaujme.
„Vážně? A co jsem třeba říkal?“
Přikryju hrnec s koprovkou poklicí, otevřu myčku, jako
obvykle se potěším pohledem na lesknoucí se nerez dvířka a se
stejnou dětinskou radostí si rychle stoupajícím proudem
horkého vzduchu nechám pohladit obličej.
„To už vážně nevím. Žádný slovní perly to ovšem nebyly,“
říkám s přimhouřenýma očima. „Vzpomínám si jenom, že jste
mluvil nejrychlejc ze všech, nikoho jste nepustil ke slovu a
motal jste pátý přes devátý...“





34
„Ta k d í k .“
Chvíli mlčíme. Vyndávám nádobí z myčky a sbírám síly na
další slovní souboj. Do toho!
„Chabou apologetiku vašeho narkomanskýho období máme
patrně za sebou, že?“ říkám. „No a co ty vaše bordely?“
„Jakou zas apologetiku? Co to blábolíte, ženská?“
Tak ať si to nádobí z myčky laskavě vyndá sám, pomyslím si
uraženě a osuším si ruce papírovou utěrkou.
„Apologetika neboli obhajoba,“ vysvětlím Mistrovi shovívavě.
„Tedy nikoliv třeba jako bohosloví... Bohosloví by k vám jaksi
ne št y mova lo.“
„Hm,“ říká bez zájmu Mojmír. „Tak jo.“
Ale mlčí.
„Takže co ty bordely?“ připomenu mu a zhasnu v kuchyni.
„Co je s nima? Chcete to šukání detailně popsat? Netušil jsem,
že k vašim úchylkám patří i voyeurství...“
Tak stupidní vtip mi ani nestojí za komentář.
„Jste idiot,“ shrnu to a jdu si pustit cestopisný pořad o
Maledivách.





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné
verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.






Michal Viewegh

MICHAL VIEWEGH


31. 3. 1962

Michael Viewegh je český spisovatel a publicista.

Narodil se v Praze do vysokoškolské rodiny, otec byl inženýr a matka právnička. Dětství prožil s Posázaví, kam se celá rodina přestěhovala kvůli otcově práci. Na základní škole platil za premianta, maturoval v roce 1980 na gymnáziu v Benešově. Poté krátce studoval ekonomii a nakonec zakotvil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na oboru čeština a pedagogie. Po vojně působil jako učitel na základní škole na Zbraslavi. Posledním Vieweghovým zaměstnáním byla práce redaktora v nakladatelství Československý spisovatel. Od roku 1995 je spisovatelem na volné noze.
Publikovat začal již během studií, od roku 1983 mu vycházely povídky v Mladé Frontě. Napsal tři novely - Názory na vraždu (1990) je Vieweghovou prvotinou, Lekce tvůrčího psaní (2005), zde zúročil vlastní zkušenosti z výuky z pozice učitele, a Andělé všedního dne (2007) nejen o smrti.
Své české i zahraniční kolegy si vzal na paškál ve dvou knihách povedených parodií Nápady laskavého čtenáře (1993) a Nové nápady laskavého čtenáře (2000).
Michal Wievegh je autorem povídkové/pohádkové knihy Krátké pohádky pro unavené rodiče (2007), které jsou určeny částečně dětem a částečně dospělým. Jeho fejetony vyšly ve sbírkách Švédské stoly aneb jací jsme (2003) a Na dvou židlích (2003). V roce 2004 napsal divadelní hru o Sametové revoluci Růže pro Markétu aneb Večírky revolucionářů.
Viewegha proslavily předvším jeho romány (z nichž mnohé byly namluveny jako audiokniha a natočeny jako film):
- Báječná léta pod psa (1992) je lehce autobiografický humorný román o rodině žijící v totalitním režimu. Kniha byla zfilmována pod stejným názvem v roce 1998.
- Výchova dívek v Čechách (1994) vypráví příběh chudého učitele Oskara, který se stane domácím doučovatelem pubertální milionářské dcery Beaty, čímž promění svůj život v chaos. Stejnojmený film spatřil světlo světa v roce 1998.
- Účastníci zájezdu (1996) popisuje dovolenkovou cestu velmi různorodé skupiny lidí, jejiž spletité osudy se při společném pobytu u moře ještě více zamotají. Film byl natočen v roce 2006.
- Zapisovatelé otcovské lásky (1998) je méně známý příběh popisující historii jedné neobyčejné rodiny se zvláštním důrazem na vyjádření vztahu otců a dcer.
- Román pro ženy (2001) je román o Lauře, která hledá lásku, štěstí a vhodného manžela... klasický námět ženských románů, ve kterých nechybí happyend. Film vznikl roku 2005.
- Báječná léta s Klausem (2002) je volné pokračování Báječných let pod psa.
- Případ nevěrné Kláry (2003) je román s detektivní zápletkou o lásce, přátelství a žárlivosti. Zfilmován byl v roce 2009.
- Vybíjená (2004) je jedna z nejzdařilejších Vieweghových knih. Popisuje osudy několika kamarádů ze střední školy od prahu dospělosti přes nejrůznější životní úskalí, prohry a ztráty iluzí. Filmové zpracování bylo uvedeno do kin 2015.
- Román pro muže (2008) je příběhem o pánské jízdě a ženském zklamání ze světa řízeného přerostlými kluky. Kniha získala ocenění Český Bestseller 2008 v kategorii Nejprodávanější kniha v češtině na Slovensku. Film byl natočen v roce 2010.
- Biomanželka je humoristický a částečně biografický příběh manželství bohatého Mojmíra a krásné Hedviky. Volným pokračováním jejich osudu je potom Biomanžel (2015).
- Mafie v Praze (2011) je svižný detektivní román popisující případy šéfů organizovaného zločinu a vysoké politiky, který je zasazen do velmi konkrétního prostředí a okolností.
- Mráz přichází z Hradu (2012) je volné pokračování Mafie v Praze, tentokrát je Viewegh ještě konkrétnější, ostřejší a cílenější.
Michal Viewegh napsal také tři životopisné knihy Báječný rok (2006) o událostech roku 2005, Další báječný rok (2011) o roce 2010 a Můj život po životě (2013), kde líčí svou obtížnou situaci po vážné srdeční příhodě z roku 2012.
Za Báječná léta pod psa získal Michal Viewegh v roce 1993 prestižní Cenu Jiřího Ortena (pro mladé české autory do 30ti let).




       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.