načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bílé město – Karolina Ramqvistová

Bílé město

Elektronická kniha: Bílé město
Autor: Karolina Ramqvistová

Karin, přítelkyně mocného a vlivného mafiánského bosse Johna, zůstává opuštěná. Sama pouze s dítětem. Bez finančních prostředků. Společníci jejího partnera se od ní odvracejí a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 167
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ze švédského originálu Den vita staden ... přeložila Irena Kunovská
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3501-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Karin, přítelkyně mocného a vlivného mafiánského bosse Johna, zůstává opuštěná. Sama pouze s dítětem. Bez finančních prostředků. Společníci jejího partnera se od ní odvracejí a jedinou návštěvou v kdysi luxusní vile je poslíček s pizzou a exekutoři. Karin se ocitá úplně na dně. Dokáže se sama postavit na vlastní nohy a začít znovu? Portrét ženy, která kvůli lásce k muži, jehož denním chlebem byl zločin a násilí, přišla o vše, včetně sebe sama. Nyní hledá vnitřní sílu, jak vzít život opět do vlastních rukou. Román volně navazuje na titul Gangsterova přítelkyně.

Popis nakladatele

Citlivě napsaný románový a pevnými konturami načrtnutý psychologický portrét ženy, která kvůli lásce k muži, jehož denním chlebem je zločin a násilí, ztrácí sebe sama a hledá vnitřní sílu, jak vzít život opět pevně do vlastních rukou. Dokáže zachránit nejen sebe, ale i svou malou dceru, se kterou zůstala sama? Kniha volně navazuje na titul Gangsterova přítelkyně.

Zařazeno v kategoriích
Karolina Ramqvistová - další tituly autora:
Gangsterova přítelkyně Gangsterova přítelkyně
 (e-book)
Gangsterova přítelkyně Gangsterova přítelkyně
Bílé město Bílé město
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bílé město

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Karolina Ramqvistová

Bílé město – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


FLEET



Bílé město


Published with the financial support of the Swedish

arts council.


7

Byl konec zimy. Pod oblohou, která tu byla odjakživa a  která teď byla potemnělá, vypadal dům pořád skoro jako nový. Zdálo se, jako by z  něj vycházela jakási zář. Kolem nebylo nic než ticho a sníh: rámoval velká okna pokrytá jinovatkou, vystupoval ze stínů, kupil se do vysokých závějí u  domovní zdi. Sníh nebyl nikde odhrabán. Nanášel ho vítr a vytvářel z něj malou hráz na schodech před vchodovými dveřmi. Zamrzlou vlnu svědčící o tom, že během několika posledních dnů do domu nikdo nevešel ani jej nikdo neopustil.

Dveře byly na vnitřní straně opatřeny závorou a pečlivě zamknuty na několik západů. Hned vedle nich stál potrhaný papírový pytel, ze kterého vyčuhovaly bílé a hnědé obálky. Účty a dopisy, jež nikdo neotvíral. Studená podlaha byla plná špinavých skvrn z roztáté vody a hlíny, blátivé skvrny byly i na pytli s poštou.

Hala se topila ve tmě, jako by ani nebylo ráno. Na zdi nakřivo viselo zašlé zrcadlo. Před ním stála Karin, nahá a bosá, opírala se o dveře koupelny, odkud jí na tělo dopadalo světlo. Ze zimy jí naskočila husí kůže, pokožku měla bledou a  namodralou. Břicho jí viselo jako vytahaný pytel, prsy měla těžké a neforemné. Levý prs jí v  noci natekl, napnutou kůží prosvítala síť tenkých žilek. Vyhladila si břicho rukama, uchopila záhyb kůže, předklonila se a začala pozorovat nerovnosti, které na ní vystupovaly jako zjizvený reliéf, od slabin směrem k pupku. Vzpomněla si na svůj poslední let do New Yorku, kdy ji vzbudil kapitánův hlas z reproduktoru, vyzýval pasažéry, aby se podívali na Island, nad kterým právě přelétali. Narovnala se v sedadle a pohlédla na ostrov pod sebou. Byl skoro celý pokrytý ledovci, přerušovaly je jen vlásečnice vodních toků. Řeky se táhly ledovou krajinou jako obrovské černé vlasy a rozvětvovaly se do tisíce praménků.

Stopy, jež jí těhotenství na břiše zanechalo, vypadaly úplně stejně, a jí při pohledu na ně připadalo, že je od nich stejně vzdálená, jako byla od ledovce, když přelétala deset tisíc metrů nad ním. Když byla těhotná, namlouvala si, že jí kůže na břiše nepopraská, bude-li se toho hodně bát.

Teď už věděla, že je to jinak.

Strach není zaklínadlo, které funguje, ale nepříjemnost pramenící z  předpokládaného rizika. Není pravda, že nikdy nedojde k tomu, čeho se člověk nejvíc obává. Spíš je nanejvýš pravděpodobné, že se to opravdu stane. Na vodní hladině pluly ledové kry, sunuly se proti sobě v naději, že k sobě budou moct přimrznout. Kolem nich se v malých kudrnatých vlnkách čeřila šedivá voda. Na protější straně jezera se nad bíle kropenatými skalisky táhl temný les, na přilehlém břehu byly ve sněhu nejasně vidět obrysy mola. Člověk by si ho asi ani nevšiml, kdyby o něm nevěděl. Nacházelo se až na konci pozemku, kde ostrá stébla rákosu vyrůstala z rozcuchaných ostrůvků sněhu.

Počasí se během posledních dnů nechtělo ustálit, trvalo to snad už týdny. Trochu se oteplilo a dokonce začalo i  tát. Seděla na vysoké stoličce u  kuchyňského ostrůvku, bylo to jeho místo, a pozorovala vodní hladinu. Otevírala se jako nenasytná, doširoka otevřená tlama. Později se mráz vrátil a všechno zase jakoby ochrnulo, ale teď se do jezera opíral vítr s takovou silou, že vodní hladina nemohla zamrznout.

Klimatizace v koupelně byla vypnutá, a jakmile pustila teplou vodu, zrcadlo se zamlžilo a  získalo stejně bělavý nádech jako led. Aniž by zavřela kohoutek, vylezla ze sprchy, zahalená do oblaku páry, a po špičkách spěchala do haly. Bylo jí nepříjemné dotýkat se bosýma nohama studené špinavé podlahy. V  tuhle dobu byla v domě největší zima.

Dream seděla v plínce na podlaze obýváku zády k ní a hrála si s bílou šňůrou od nabíječky k iPhonu. Zdálo se, že může do omrzení poslouchat šlehavý zvuk, který se ozýval, kdykoliv tenký kov uhodil o parkety. Nejspíš byla pyšná na to, že to ona dovede zvuk vyvolat, že to její ruka drží nabíječku a pohybuje s ní.

Zastavila se a dívala se na dítě, které si hrálo po svém a neuvědomovalo si nic ze skutečnosti, jež jí samé připadala tak němá, tak uzavřená, až si nebyla schopná připustit, že zároveň tvoří začátek jiného lidského života.

Pozorovala baculaté tělíčko a  jeho náhodné trhavé pohyby. Dream pro ni ještě pořád byla hádankou. Velké oči položené blízko u  sebe nepřipomínaly ani jednoho z  rodičů a  ona si musela přiznat, že pohled na ně ji přivádí trochu do rozpaků. Hlavu zdobila jedna osamělá lokýnka, uprostřed kulatých tvářiček byly načervenalé suché skvrny, které nejspíš způsobily zima a  suchý vzduch. Pod zaoblenými dětskými tvary bylo možné tušit dokonalou páteř.

Věděla, že dítě jednou bude to nejdražší, co má, zatím ale bylo velké štěstí, že je tak klidné. Možná že se člověku nerodí děti, jaké si zaslouží, ale takové, jaké umí zvládnout. Sprchovala se a  dveře koupelny vedoucí do haly přitom nechala dokořán, občas jimi vyhlédla ven. Když byla hotová, znovu pohlédla do obýváku. Dítě ještě pořád sedělo na podlaze se šňůrou v  ruce. Osušila se a oblékla si jeho župan, jediný, který tu zůstal poté, co prodala všechna svá kimona.

Ležel jí těžce na ramenou, byl jí příliš velký.

Když si ho oblékal, byla jeho pokožka vždy červená a teplá.

Zavázala si župan v pase, utáhla a chvíli tak stála nakloněná nad umyvadlem a vdechovala jeho pach, který zůstával ukrytý hluboko uvnitř v huňatém froté. Vůně zubní pasty a deodorantu a vlhké, teplé mužské kůže.

Příslib toho, že všechno dobře dopadne. Přála si, aby ji ještě chvíli obklopovalo vlhké teplo, ale skutečnost byla jiná. Když vyšla z  koupelny, byla tu ještě větší zima, než čekala. V celém domě už dřív vypnula podlahové topení, a kdykoliv teď venku trochu zafoukalo, otřásl domem ledový poryv.

Měla by zajít do garáže pro stříbrnou izolepu, kterou tam nechal, a zalepit mikroventilaci u oken ve velkém pokoji. Neprůstřelná a  neprůhledná skla nadměrných rozměrů byla tak obrovská, že se jim vlastně ani nedalo říkat okna.

Ale nikdy to neudělala.

Župan skoro vláčela po podlaze, i když byla vlastně dost vysoká. Pantofle nechala v horním patře. Na jedno chodidlo se jí přilepila nějaká špína, a když nohu zvedla a  otřela si ji do froté, znělo to, jako by na parkety dopadl nějaký kamínek. Dream byla studená jako led. Na pohovce ležely dětské dupačky, zdálo se, že jsou ještě docela čisté. Oblékla ji do nich a  zároveň se snažila zahřát jí nožičky třením. Prošla s dítětem v náručí prostornou místností do kuchyně a  zapnula varnou konvici. Ze dřezu to páchlo něčím shnilým, cítila to tu a tam už delší dobu.

Posadila Dream na podlahu vedle vysoké stoličky, a zatímco voda přicházela k varu, zavřela oči a soustředila se na svůj dech, snažila se myslet na vodu a  na vzduch a na jejich pohyb a sledovat dech střídavě v jedné a druhé nosní dírce.

Zazvonil domovní zvonek.

Vlezte mi na záda.

Zvonění se ozvalo ještě jednou. Syntetický trojzvuk.

Nevěřila, že zájemce přijde tak brzy, ale uvědomila si, že je to tak pokaždé: Zazvoní a  řeknou, že viděli inzerát a chtějí se podívat co nejdřív.

Znala to sama, pamatovala si, jaké to je, když si člověk něco doopravdy přeje.

Zvedla Dream a spěšně vyšla do prvního patra, vyndala kabelku ze skříně, seběhla dolů a otevřela. Dveře pobořily malou hradbu sněhu na schodech, uhladily ho do rovinky.

Venku bylo zamračeno a foukalo.

Vítr hvízdal a naříkal a s ním hned nalezla dovnitř zima, usadila se jí v mokrých vlasech a už v nich zůstala. Na schodech stála žena jejího věku. V kšiltovce, kožichu a černých gumových jezdeckých holínkách, které jí sahaly až po kolena. Pozdravily se, podaly si ruce a Karin se snažila usmívat. Zabouchla dveře a ženu nechala stát hned vedle nich.

Podala jí kabelku.

„Je to tahle, kterou jste chtěla vidět?“

Žena přikývla a  řekla, že jede na dovolenou a  že je kabelka na cesty moc šikovná. Usmála se, když jí Dream zamávala, zeptala se, jestli je Karin na mateřské.

„Ano.“

Znovu se jí podařilo vyloudit na tváři úsměv. Natáhla před sebe ruku s kabelkou. Dokonce i podšívka byla ve výborném stavu, nenápadný vzor zaváděl myšlenky k drahým kavárnám a bílým písečným plážím.

„Prodáváte jich víc?“

„Ano, mám ještě několik podobných. Jednu moc pěknou chanelku dvě pětapadesátku.“

Žena přikývla. Prohlížela si kabelku a  pochválila, v jakém je stavu.

„Víte co?“ řekla potom. „Ještě se vám ozvu.“

Nataženou ruku nechala zase klesnout.

„Nezdá se vám cena?“

„Ne, cena je v  pořádku.“ Žena se znovu podívala na kabelku. „Jde jen o to, že bych potřebovala certifikát pravosti ověřený butikem, kde jste ji koupila. Ne že bych vám nevěřila, ale pro případ, že bych ji sama chtěla prodat, však víte. Ale když ho seženete, vezmu si ji.“ Když stála u dveří s kabelkou v ruce a dívala se, jak žena nasedá do auta a stěrače se dávají do pohybu, zvedl se proti ní studený severák. Do domu narazil neúprosný poryv větru, a ačkoliv se opřela do dveří vší silou, ledové spršce stejně neunikla.

Otřela si chodidla o lýtka a teď jí po nich stékala voda z rozpuštěného sněhu.

Neměla sílu jít s  kabelkou zase zpátky do prvního patra. Zamkla a  zavřela závoru, kabelku pověsila na věšák v  hale. Sama pro sebe nahlas zaklela, zamířila do kuchyně a znovu zapnula varnou konvici, snažila se cítit vděčnost za to, že jí ještě pořád neodstřihli proud.

Vzala krabičku s čajem a odsypala ho tak málo, jak to jenom šlo. Potom posadila Dream na zem vedle pohovky, vrátila se zpátky a nalila vařící vodu na čajové lístky. Ani na zlomek vteřiny se přitom nemohla ubránit představě, že by mohla Dream polít a opařit vařící vodou.

V  brožurách, které dostala v  dětské poradně, stálo, že k většině vážných nehod s dětmi dochází v domácnosti. Vařící voda, pády, přiskřípnutí. Představovala si, jak se nemůže rozhodnout, jestli má s Dream běžet do koupelny a  strčit ji pod studenou sprchu, nebo jestli nemá nejdřív zavolat sanitku. A říkala si, jak těžké by bylo udělat obě věci najednou.

Vzala hrnek a usadila se na vysoké stoličce u kuchyňského ostrůvku. Jeho místo. Měl ve zvyku tam vysedávat a číst noviny, kdykoliv byl doma. Opěrka stoličky pod jejíma nohama byla studená jako led. Foukala do čaje a  držela hrnek oběma rukama ve snaze zahřát si prsty. I hrnek byl jeho. Byl otlučený, potištěný fotografií, uvnitř s černou usazeninou od nekonečného množství kávy a čaje, které z něj pili.

Nejdřív on a teď ona.

Fotografie Nicholase. Jeho úsměv, data a  písmena, RIP.

Zapnula digestoř, zapálila si cigaretu a cítila, jak se jí jed šíří tělem.

Neměla už ani noviny. Zrušila předplatné, když jí za ně přišel účet. Kdyby byla věděla, kolik stojí, byla by to udělala už dřív, teď jí ale chyběly.

Před ní ležel časopis pro nastávající maminky, který jí přinesla její kámoška Anna, Petrova přítelkyně, když byla Dream novorozeně, Petr tehdy pracoval pro Johna. Časopis byl otevřený na stránce s článkem o nějaké autorce kuchařek a jejích dětech. Fotografie smějící se rodiny, která se láduje celozrnnou kaší ve velké kuchyni. Ukládaly se v jejím nitru jako měkká vata, kdykoliv článek četla. Cítila, jak se sama plní, jako by i ona jedla stejnou kaši, jako by i ona byla ženou, která se ničeho nemusí obávat. Opatrně se napila čaje. Byl skoro bez chuti, ale vlastně jí šlo jen o to, aby se zahřála.

Zapálila si novou cigaretu a  zadívala se na krajinu před sebou.

Obloha byla šedá, stejně tak i voda.

Přestalo sněžit.

Když pozorovala přírodu za oknem, připadala si směšná a uvědomovala si, co všechno v ní probouzí.

Nebylo to tak, že by toužila jít ven, do přírody.

Chtěla s přírodou splynout v jedno.

Záviděla jí.

Chtěla ulehnout na led na skále před terasou a ležet tam až do chvíle, kdy se nad ní kámen ustrne a učiní ji svou součástí. Chtěla splynout s velkým těžkým tichem, které tam venku vládlo. Chtěla být kaménkem pod sněhem ve skalní štěrbině nebo jehličím, které lechtá šišky, když se borovice pohupují ve větru. Vlhkostí vzduchu, sněhovou vločkou, která vzniká z  mrazu a  společně s ním zaniká. Peřím labutí, které se družně houpou na vodní hladině mezi ledovými krami a vlnami, lhostejné k větru, jenž jim cuchá peří, i k mrazu, jenž je i všechno ostatní svírá ve svém objetí.

Chtěla existovat za stejných podmínek, stejně nezúčastněná, a stejně tak beze strachu ze svého vlastního zániku. Na stráni svažující se k  vodní hladině ležela hluboká závěj. Sněhová pokrývka byla neporušená až na pár osamělých ptačích stop. I větve mladých javorů, které rostly kousek od domu, byly obtěžkané sněhem. Přede dveřmi na terasu začala sněhová pokrývka pomalu tát. Tam, kde byla vrstva sněhu nejtenčí, prosvítalo staré zmrzlé listí a  také jehličí, jež loni opadalo z  borovic. Všechno to, co měla uklidit dlouho předtím, než začalo sněžit; a kdyby byla mohla, jistě by to udělala.

Na trámech terasy, které tu a tam začaly vykukovat ze sněhu, se bělaly skvrny ptačího trusu – stopy po kavkách, jež vloni na podzim přelétaly nad domem. Kmen velké olše obklopovaly černé větévky a šišky, reflektory zahradního osvětlení vyhlížely ze sněhu jako vylekané myšky. Byly teď vypnuté – větvoví stromu zůstávalo po večerech neosvětlené.

Dřív ji napadalo, že reflektory jsou kamery, které jsou zaměřené na ni, že mají sledovat její pohyb po domě. Byly to samozřejmě paranoidní myšlenky, ale v  době, kdy byl dům centrem dění, jí připadaly zcela normální.

Teď byl jen docela obyčejným domem, a ona se mu už nevěnovala se stejnou péčí jako dřív. Nestaral se o něj nikdo. Hladké plochy, jejichž třpytivý lesk kdysi tolik milovala, pokrývala špína a prach, mastné skvrny nikdo nečistil. Kuchyňský ostrůvek zdobily kulaté stopy po kávovém hrnku, jedna vedle druhé. Na podlaze se válely chuchvalce prachu, velká okna byla pokryta tenkým nánosem špíny, jako by je někdo pomaloval křídou. Jejich spodní okraj byl plný rozmazaných mastných otisků dětských ručiček.

Uběhlo víc než půl roku.

Uvědomovala si to, když před sebou viděla rostoucí dítě.

Plynoucí čas jí připomínal, co všechno si kdysi přála, všechny sny o jejich společném životě.

Měla už dávno sbalit svých pár věcí, vzít dítě a přestěhovat se někam jinam, ale nemohla se k  tomu přimět. Dům patřil k němu, a dokud se pohybovala v jeho zdech, mohla si namlouvat, že je všechno jako dřív. Tady uvnitř ještě pořád cítila jeho přítomnost; mohla si představovat, že v jedné z místností koutkem oka zahlédne jeho vytáhlou, ramenatou postavu.

Kdykoliv ale dům opouštěla, uvědomovala si svou situaci s velkou naléhavostí. Venku na ni nic nečekalo. Blížila se ke  vchodovým dveřím a  uviděla svůj obraz, jak kráčí údolím, hlubokou roklí, a  nemůže se odtud nikudy dostat ven a neví, co ji na další pouti očekává. Když se to stalo, nastěhovala se k ní Tereza. Bydlela tu s ní a s Dream až do chvíle, kdy Alex usoudil, že by to mohlo stačit, a přišel si pro ni. Naházel jí věci do svého velkého auta, vytáhl ji z baráku a přinutil ji, aby se s ním vrátila domů. Ale Tereza přišla zas. Ona nebo Anna.

Chodily za ní téměř každý den.

Uklízely a  zařizovaly, nosily jí jídlo, které nebyla schopná jíst, a filmy, na které neměla sílu se dívat, chodily ven s kočárkem, aby se mohla vyspat.

Potom s tím najednou byl konec.

Přestaly jí volat a ona jim také nevolala. Tehdy jí to vlastně přišlo víc než vhod. Odcizily se a představa, že jsou rodina – rodina, která je v jejím případě dokonce tolerantnější než ta skutečná  – se rozplynula rychleji, než čekala. Došlo k  tomu tak najednou, že nebyla schopná pochopit, nebo si i připustit, co se vlastně stalo. Anna s Terezou tvrdily, že to ona opustila je, ale ona si říkala, že jim na ní nikdy doopravdy nezáleželo, že se s ní přátelily jenom kvůli Johnovi. To on totiž v  jejich malém světě rozhodoval o všech a o všem a lidem, kteří mu byli nablízku, dodával pocit, že jsou na výsluní.

Všichni chtěli být v jeho blízkosti.

Když zmizel, jejich kruh se rozpadl. Tak to aspoň chápala ze začátku, teď ale věděla, že z něj byla vyloučena jenom ona sama. Ostatní pokračovali jako dřív, jen bez ní a  bez něj. Byli jako dva kameny, které se vydrolily ze zdi, a ta se za nimi znovu zavřela.

Ponížení z toho, že už nikoho nemá, společně se zármutkem nad jeho ztrátou prohloubilo její samotu. Pohybovala se ve světě dětského pláče a bezesných nocí, dítě ustavičně na rukou, průsvitný výtok, který jí bez přestání vytékal z  podbřišku, vyžadoval velké, tlusté vložky.

– – –


20 Zadívala se na těžkou hradbu sněhových mraků, jež visely nízko nad jezerem, skalami a černým lesem na protějším břehu. Pátrala v  mrakové peřině po trhlinách, světelných paprscích, jež by ji prorazily, po srážkách, po sebemenším znamení. Jako by nebe schované za mraky na sebe mohlo vzít úkol, se kterým se sama nedovedla vypořádat, dát jí pokyn, že už je čas.

Donutit ji, aby opustila svou skrýš.

Uslyšela za sebou, jak se něco šoupe po podlaze, otočila se a uviděla Dream. Lezla po parketách, naučila se to teprve před nedávnem, a teď se lokty opírala o podlahu, nožičky vlekla za sebou, pohled upřený přímo před sebe, u pusy jí visela tenká slina.

Kdykoliv ji takhle viděla lézt, jako vojáka na cvičišti, snažila se nemyslet na to, jak by se tomu smál. Nemyslet na jeho smích, na jeho rozesmátou tvář.

Byla toho jediným svědkem.

Dream lezla dál s pohledem upřeným před sebe. Zřejmě byla přesvědčená, že dokáže vylézt po kovových nohách i na vysokou stoličku. Zvedla dítě, a když si ho postavila na kolena, podívalo se jí do očí a zasmálo se.

V pusince se něco bíle zalesklo.

Strčila dovnitř prst, aby se přesvědčila, co to je.

Byl tam zoubek. Trčel tam jako kolík zasazený do mokré měkké dásně.

Všechno nové přicházelo vždy nečekaně, a najednou to bylo tady, jako by to tu bylo už odjakživa. Úsměv, pohled, pokus o  první krůček. Všechny ty sotva postižitelné výrazy, které se dítěti ukrývaly ve tváři jako

21

jeho vlastní dorozumívací kód patřící výhradně jenom

jemu. Nové zvuky, které se hlásily ze dne na den.

Přesto si nedovedla představit, že dítě jednou vyros

te. Že mu budou ústa sloužit ke všemu, k čemu zatím

sloužila jí. Že jimi bude vyslovovat slova, která sama

také vyslovila, a  mnoho dalších, jež si zatím nebylo

možné ani představit. Přemohla ji únava, snesla se na ni, ani nevěděla odkud, jako lehká a  průsvitná clona. Proudila jí tělem jako déšť, rozmělňovala jí myšlenky do sotva slyšitelného šumu. Nevěděla přesně, jak dlouho minulou noc spala.

Oči měla suché, pálily a svědily.

Zachvěla se zimou.

Dream si hrála s  tenkou bílou šňůrou a  ona seděla nakloněná nad kuchyňským ostrůvkem a  listovala časopisem pro maminky nebo se dívala ven z okna. Pustila se do čtení článku, jediného, který ještě nečetla, byl to rozhovor s  televizní moderátorkou o  jejích poporodních depresích. Zatímco četla, zapálila si cigaretu a v hlavě se jí rozhostila příjemná prázdnota.

Tak uběhla dlouhá chvíle. Dream seděla na podlaze se šňůrou v ruce. Najednou ji upustila, pohlédla na ni, jako by nedovedla pochopit, jak se jí dostala do ruky, a  začala lézt směrem k  pohovce. Když k  ní dorazila, podařilo se jí s  námahou vysoukat se nahoru, udělala pár krůčků tam a zpátky podél konferenčního stolku, oběma rukama se přitom přidržovala jeho desky. Najednou se stolku pustila, nahlas se zasmála a  žuchla sebou na podlahu, zadečkem napřed. Zvedla se a opakovala to znovu a znovu, dokud nezahlédla nabíječku na podlaze a nezamířila zpátky k ní.

Její nadměrně velký zadeček se k té hře skvěle hodil, a teď jí posloužil k tomu, aby se na něm usadila na podlaze s obdivuhodnou stabilitou. Dream seděla s rovnými zády, nohy natažené do obou stran, a mezi nimi už zase tancovala tenká bílá šnůra a  poslušně sledovala pohyby rukou. Když na iPhonu znovu kontrolovala čas, uběhla hodina. Zvedla se, zamířila k dítěti, zvedla ho ze země.

Venku přestalo foukat.

Za oknem vládl nehybný klid, který náhle narušil mořský pták křižující oblohu, rozťal ji vedví odshora dolů, a  zmizel pod hladinou. Stála s  Dream v  náručí, na paži cítila dotyk její teplé ruky a sledovala ptáka pohledem. Zamířila k pohovce, položila dítě a rozvázala si župan, chvíli potěžkávala oba prsy, chtěla se rozhodnout, na kterou stranu se má položit. Potom si lehla, opatrně nadzvedla Dream a  urovnala pod ní župan, zvedla její měkkou bílou paži a  lehkým trhnutím se posunula na stranu, prs se tak ocitl přímo před tváří dítěte.

Byl to vyčerpávající manévr.

Dream vytřeštila očička, pokrčila nosánek a  doširoka otevřela pusinku. Potřásla hlavou a s plnou vervou se vrhla na prs jako mládě nějakého dravého zvířete. Rty se zformovaly kolem bradavky a Dream se přisála.

Teď bolest necítila, ale přemohla ji vzpomínka na to, jaké to bylo ze začátku: jako by jí někdo v těle kroutil železnou tyčí. Byla to bolest, která se v ní zvedala jako vlna bezvýchodného zoufalství. Ležel tehdy vedle ní

24

a drsnými prsty jí utíral slzy, utěšoval ji a připomínal,

co jim řekla sestra v poradně: že se děloha při prvním

kojení začne stahovat, že se tím sama chrání a  že to

bude bolet. Tak to bylo v přírodě zařízeno.

A ji napadlo, že určitě mnohokrát pocítil bolest, kte

rá byla daleko horší. V domě vládlo ticho. Slabý šum, který teď pořád slyšela v uších, zesílil. Někde hluboko uvnitř v hlavě se jí ozýval vysoký hvízdavý tón, a  věděla, že čím víc se bude snažit ho ignorovat, tím bude hlasitější.

„No tak, no tak,“ řekla směrem k Dream, aby přerušila ticho kolem sebe, a jako odpověď dítěte bylo slyšet jen zvuk jeho cílevědomého sání.

Žasla nad tím, že mléko tělesné teploty skýtá dítěti požitek, jaký sama snad nikdy v  životě nezažila. Aby se přesvědčila, s jakou silou dítě saje, vsunula mu mezi rty špičku ukazováčku. Narušila tím podtlak, jenž měl zajistit, že se dítě prsu udrží pouhými rty, kdyby to snad bylo zapotřebí. Zasunula ukazováček trochu hlouběji a bradavka vyklouzla ven. Malý okamžik byla dlouhá a jakoby protáhlá, jako zvířecí struk. Potom se vrátila do své původní zakulacené podoby a  jí přišlo nepochopitelné, že tahle citlivá část jejího tělo může vydržet tak silné sání. Položila dítěti dlaň na bříško, druhou rukou si podepřela hlavu, zabořila se hluboko do pohovky a snažila se v ní uvelebit co možná nejpohodlněji. Soustředila se na části těla, jednu za druhou, uvědomila si, že se zuby horní a dolní čelisti dotýkají, a otevřela ústa, aby to napravila. Několikrát za sebou



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist