načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bílé kosti - Graham Masterton

Bílé kosti

Elektronická kniha: Bílé kosti
Autor:

Jednoho deštivého listopadového rána se na Meagherově farmě najdou kosti jedenácti žen.V této části země jsou neoznačené hroby běžné. Tyto kosti však ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 381
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: White bones
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Radka Knotková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1247-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jednoho deštivého listopadového rána se na Meagherově farmě najdou kosti jedenácti žen.
V této části země jsou neoznačené hroby běžné. Tyto kosti však byly pohřbeny už roku 1915­, dlouho před novodobými konflikty a nepokoji v Irsku. A co víc, zdá se, že pachatel odvedl velice pečlivou práci. Ženy byly nejspíš zaživa staženy z kůže
Komisařka Katie Maguirová z Corku je na mrtvá těla zvyklá. Ale tohle je úplná řezničina. Její tým je přesvědčen, že jen mrhají časem, že nemá cenu se zabývat zapomenutými vraždami. Avšak Katie je rozhodnuta pomoci obětem ke spravedlnosti.
Pak se ztratí mladá americká turistka a její kosti, důkladně zbavené masa, jsou nalezeny na stejné farmě. Katie se bude muset vypořádat nejen s dávnými zločiny, ale i s jejich hrůznou ozvěnou v přítomnosti. Podaří se jí vyřešit rituální vraždy spáchané před desítkami let, než brutální vrah udeří znovu?  Graham Masterton (nar. 1946) pochází z Edinburghu, v současnosti žije v Surrey v jihovýchodní Anglii. Ve čtyřiadvaceti letech byl jmenován výkonným šéfredaktorem časopisu  Penthouse  a Penthouse Forum . Masterton se proslavil jako autor hororu — hned jeho prvotina  The Manitou  (Manitou, 1976) se stala bestsellerem a dočkala se i filmového zpracování. Celkem napsal třicet pět hororových románů, za něž získal mnohá literární ocenění. Tři z těchto knih byly zfilmovány. Píše také horory pro děti a mládež. Fanoušci nadšeně přijali i jeho nejnovější sérii o komisařce Katie Maguirové — v Británii se prodalo více než 350 000 výtisků. Druhý a třetí svazek této série ( Rozbití andělé  a Červená lucerna ) připravuje nakladatelství Host k vydání v příštím roce.

Zařazeno v kategoriích
Graham Masterton - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

„Jeden z nejoriginálnějších

a nejděsivějších vypravěčů

naší doby.“

PETER JAMES, SPISOVATEL

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17



bílé kosti

Graham Masterton



Graham Masterton

Brno 2014


White Bones

Graham Masterton

Copyright © 2013 by Graham Masterton

Translation © Radka Knotková, 2014

Cover design © Jessie Price / Head of Zeus

Cover picture © Shutterstock

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-386-0 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-387-7 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-388-4 (Formát MobiPocket)

Ar scáth a chéile a mhaireas na daoine.

Lidé žijí ve stínu druhých.

Irské přísloví


7

1

John doposud nikdy neviděl, že by kolem statku poletovalo

tolik šedých vran jako toho vlhkého listopadového rána. Jeho

otec vždycky říkával, že když se slétne víc než sedm vranše

dých, znamená to, že si přišly vychutnat lidskou tragédii.

I počasí předpovídalo neštěstí. Závoje deště se na pohoří

Nagle začaly snášet už dávno před rozbřeskem a  zemina na

severozápadním poli ztěžkla natolik, že Johnovi trvalo skoro

tři hodiny, než ji zoral. Zrovna s traktorem objížděl horní cíp

pozemku, nedaleko mlází nazývaného Iollanův lesík, když si

zničeho nic všiml, jak na něj od brány horečně mává Gabriel.

John mu na oplátku také zamával. Ježíši, co ten idiot zase

chce? Kdykoliv někoho napadlo zadat Gabrielovi nějaký úkol,

raději si to nakonec vyřídil sám, protože ten chlap se pokaž dé

vyptával, čím začít, jestli má použít šrouby nebo hřebíkya z ja

kého druhu dřeva to má vyrobit. John dál nerušeně oral a z kol

traktoru nepřestávaly pršet velké kusy lepkavého bahna.Přes

to se Gabriel upachtěně rozběhl po poli, ustavičně u tohomá

chal rukama a odháněl od sebe podrážděné vrány. Bylo zřejmé,

že cosi křičí, John ho však neslyšel.

Když zadýchaný Gabriel doběhl do cíle, na sobě ošuntělý

hnědý oblek a holínky, John vypnul motor traktoru a sundal

si chrániče uší.

„Co se zas děje, Gabe? Zapomněls snad, kterým koncemlo

paty máš házet?“

„Jsou tam kosti, Johne! Kosti! Kurva, tolik kostí, že anine

jdou spočítat!“


8

John si hřbetem ruky otřel z  obličeje déšť. „Kosti? Kde?

Jaký kosti?“

„Pod podlahou, Johne! Lidský kosti! Pojď se podívat! Vypadá

to tam jak na hřbitově, sakra!“

John slezl z traktoru a zabořil se až po kotníky do bahna.

Takhle zblízka bylo z Gabriela cítit zvětralé pivo, i bez toho

však John věděl, že si při práci hojně dopřává a dává sivel

ký pozor, aby všechny prázdné plechovky od černého piva

Murphy’s schoval pod hromadu pytloviny v  zadní části sto

doly.

„Kopali jsme základy kousek od domu a najednou mi ten

kluk říká, že v zemi něco je, no tak začne hrabat rukama a co

nevytáhne? Lidskou lebku s  důlkama plnýma hlíny. Kopali

jsme ještě chvilku a našli jsme čtyři další lebky a kosti, jakejchs

v životě neviděl: holenní kosti a pažní kosti a kosti vod prstů,

i žebra tam byly.“

John rychle vyrazil k bráně. Byl vysoký a snědý, měl husté

černé vlasy a pohledný zevnějšek Španěla. Do Irska se vrátilte

prve před rokem a pořád si jen s obtížemi zvykal na myšlenku,

že je od nynějška zodpovědný za správu statku. Jednohoslu

nečného květnového rána se chystal zavřít dveře svého bytu

na Jones Street v San Franciscu, když mu znenadání zazvonil

telefon. Volala matka, že jeho otec prodělal těžkou mrtvici.

O dva dny později byl Johnův táta po smrti.

John se nezamýšlel do Irska vracet, natož se ujmoutstat

ku, jeho matka nicméně automaticky předpokládala, že to

coby nejstarší potomek udělá, a všichni jeho strýčkové,tetič

ky, bratranci i  sestřenice ho uvítali, jako by z  něj najednou

byla hlava rodiny Meagherových. Odletěl zpět do SanFrancis

ca prodat svůj inter netový obchod s  alternativní medicínou

a rozloučit se s přáteli. A teď byl tady: procházel branou statku


9

Meagherových zalévaného neutuchajícím mrholením a kousek

za ním uháněl Gabriel, jehož dech páchl po pivu.

„Podle mě to byla masová vražda,“ funěl Gabriel.

„No, to se uvidí.“

Statkářský dům byl široká, nazeleno natřená budovas še

dou břidlicovou střechou. Po jeho jihovýchodní straně rostlo

šest nebo sedm opadaných jilmů, které připomínaly skupinku

stydlivých nahých plavců. Příkře svažitá příjezdová cestaved

la k silnici směřující na sever do Ballyhooly a na jih do města

Cork, které leželo přibližně sedmnáct kilo metrů od rozcestí.

John přešel přes zablácený dvorek z  asfalto betonu a  zamířil

k severní straně domu, kde Gabriel a chlapec jménem Finbar

strhli shnilý sklad krmiva a až doteď kopali základy pro novou,

modernizovanou kotelnu.

Zatím stačili vyklidit prostor o  rozměrech tři a  půl na

šest metrů. Černá hlína byla rozkopaná a  linul se z  ní cha

rakteristicky nakyslý pach rašeliny. Finbar zkroušeně po

stával na opačném konci výkopu a v ruce svíral lopatu. Byl

to  vyhublý, mrtvolně bledý mladík s  nakrátko ostříhanými

vlasy a  odstávajícíma ušima. Na sobě měl šedý svetr nasáklý

deštěm.

Na zemi před ním ležely čtyři lidské lebky, jako by šloo vý

jev z Pol Potovy Kambodže. Poblíž vlhké, cementemomítnu

té zdi statkářského domu zela jáma přetékající zabahněnými

lidskými pozůstatky.

John si přidřepl a upřeně na lebky zíral, jako by očekával,

že mu vysvětlí, co tam dělají.

„Ježíšikriste. Ty se tady musely válet neskutečně dlouhou

dobu. Nemají na sobě ani kousíček masa.“

„Neoznačenej hrob, řek bych já,“ připojil se Gabriel. „Banda

chlapů, co si to rozlili u Irský republikánský armády.“


10

„Mě to tak strašně vyděsilo, že jsem se málem podělal,“pro

hlásil Finbar a otřel si nos do rukávu. „Kopu a kopu, kdyžnajed

nou vidím lebku, co se na mě zubí jako můj starej strejda Billy.“

John popadl protáhlý železný bodec a dloubl jím mezikos

ti. Uviděl sanici, část hrudního koše a pátou lebku. Celkem to

dávalo nejméně pět těl. Mohl udělat jedinou věc, a sicezavo

lat policii.

„Myslíš, že vo tom tvůj táta věděl?“ zeptal se Gabriel, když

Johna doprovázel zpět k domu.

„Co to je za otázku? Jasně že o tom nevěděl.“

„No, když von tvůj táta byl dost zapálenej republikán.“

John se zastavil a zůstal na něj civět. „Co se mi to snažíš

naznačit?“

„Nic, ale kdyby jistý lidi potřebovali schovat jistý kostia ne

přáli by si, aby na to někdy někdo přišel, je docela dobřemož

ný, že by jim tvůj táta prokázal malou laskavost, jestli chápeš,

jak to myslím.“

„Ale prosím tě, Gabrieli. Táta by nikdy nepřipustil, aby na

jeho pozemku kdokoli pohřbíval jakýkoli kosti.“

„Já bych si tím nebyl tak jistej, Johne. Pár věcí na tomhle

statku už nějakej čas zahrabanejch bylo, tamhle pod kravínem.“

„To myslíš zbraně?“

„Já jenom říkám, že pro všechny zúčastněný by bylo nej

lepší zapomenout, že jsme vůbec něco našli. Beztoho jsou ty

lidi dávno mrtvý a pohřbený, tak proč je rušit? I tvůj táta je

mrtvej a pohřbenej. Přece bys nechtěl, aby si lidi brali do huby

jeho dobrý jméno, ne?“

John řekl: „Gabe, ty kosti kdysi někomu patřily, proboha

živýho. Pokud je prostě zahrneme hlínou, zbyde po nich pět

rodin, který se nikdy nedozvědí, co se jejich synům neboman

želům přihodilo. Umíš si představit něco horšího?“


11

„No, asi máš pravdu. Mně se ale stejně zdá, že čeříme vodu,

když to vlastně není ani trochu potřeba.“

John vešel do domu. Uvnitř panovalo šero a páchlo to tam

vlhkem jako vždy v tomhle ročním období. Zul si boty a umyl

si ruce v  malé šatně vedle předsíně. Potom odešel do velké,

čtvercovými dlaždicemi vykládané kuchyně, kde jeho matka

zrovna pekla. V poslední době působila velice drobně; určitě

to byla vina těch bílých vlasů, sehnutých zad a očí bílých jako

mléko. Právě prosívala mouku a chystala se upéct biskupský

chlebíček.

„To už jsi s tím oráním skončil, Johne?“ podivila se.

„Ne tak úplně. Musím si zavolat.“

Zaváhal. Vzhlédla a zamračila se na něj. „Je všechnov po

řádku?“

„Jasně, mami. Prostě si akorát potřebuju zavolat.“

„Chtěl ses mě na něco zeptat.“ Jo, jeho matka byla pěkně

mazaná.

„Zeptat? Ne, nechtěl. Nedělej si těžkou hlavu.“ I kdyby otec

skutečně Irské republikánské armádě dovolil, aby na jehopo

zemku pohřbila lidská těla, John silně pochyboval, že by se

s tím otec matce svěřil. Co člověk neví, to mu uprostřed noci

nemů že zaklepat na dveře.

Odešel do obývacího pokoje, kde stál nábytek pokrytýko

bercem a velký krb z červených cihel, v němž praskala třiob

rovská polena. Na podlaze se rozvaloval černý labrador Lucifer

s nestydatě roztaženýma nohama. John zvedl sluchátkostaro

módního černého telefonu a vytočil tísňovou linku.

„Haló? Potřeboval bych přepojit na policii. Ano. Volá John

Meagher ze statku v Knocknadeenly. Právě jsme vykopalině

kolik těl.“


12

2

Když Katie Maguirová přijela v zabláceném stříbrném mondeu

na statek Meagherových, pršelo už o poznání hustěji. Všimla si,

že před ní stihl dorazit policejní inspektor Liam Fennessy se

dvěma detektivy a  čtyřmi uniformovanými policisty, kteří

ze všech sil bojovali s poryvy větru a pokoušeli se kolem místa

činu vztyčit jasně modré umělohmotné plenty.

Katie vystoupila z auta, vytáhla si límec nepromokavého

pláště až k  uším a  vykročila přes dvůr. Liam postával u od

krytého hrobu, jednu ruku měl v  kapse dlouhého hnědého

svrchníku se vzorkem rybí kosti a  ve druhé držel zapálenou

cigaretu — déšť ho očividně ani v nejmenším nevyváděl z míry.

Policejní detektiv Patrick O’Sullivan dřepěl na bobku, oblečený

ve větrovce, a  urputně se na vykopané kostry mračil. Stráž

mistr Jimmy O’Rourke se před mrholením schovával podstře

chou statkářského domu a  povídal si s  Johnem Meagherem.

„Dobré odpoledne, komisařko,“ pozdravil Liam. Byl hubený,

měl propadlé tváře, plavé uhlazené vlasy a kulaté brýles drá

těnými obroučkami skrápěné kapkami deště. Připomínal spíš

mladého Jamese Joyce než policejního inspektora. „Abychom

dneska nezmrzli na kost, co?“

„Panebože.“ Katie za svou dosavadní kariéru nic takového

neviděla. „Kdy sem dorazí tým z technického oddělení?“

„Zhruba za půl hodiny. A  náš vážený doktor Owen Reidy

sem zaskočí hned zítra ráno. Rozparovač Reidy. Z vašehodva

nácterníku by si udělal nóbl kravatu, ještě než byste stačila

naposled vydechnout.“


13

Katie se na něj mírně pousmála. „Mluvil jste s komisařem

O’Connellem z Naas?“

Jerry O’Connell velel operaci Stopa, při níž strávilposled

ních devět let hledáním osmi mladých žen, které zmizely ve

východních hrabstvích Irska.

Liam řekl: „Jo, poslal jsem mu vzkaz.“

Katie výkop pomalu obešla a  pokoušela se pochopit, co

mají znamenat všechny ty kosti, které se uvnitř povalovaly,

pomíchané jako hůlky mikáda — jako by je kdosi vyhodil do

vzduchu a nechal náhodně dopadnout. Rozeznala mezi nimi

minimálně tři pánevní a dvě hrudní kosti i nesčetné množství

obratlů.

Na mrtvoly byla zvyklá — policisté každý týden lovili z řeky

Lee tři až čtyři modravě zelené utopence. A kromě tohosamo

zřejmě nešlo opominout ta zčernalá a  nafouklá těla feťáků,

která pravidelně nacházeli na Lower Shandon Street, nebo

brunátné ožraly schoulené ve vchodech obchodů na Maylor

Street, jejichž srdce zastavila kombinace podchlazení a whisky

značky Paddy.

Tohle ale bylo jiné. Tohle byla vyslovená jatka. Katievdecho

vala rašelinitou vůni deštěm nasáklé zeminy a téměř jako by

cítila i puch hrůzných událostí, které se na tom místě přihodily.

Přistoupil k ní strážmistr O’Rourke. Byl to malý mužs pís

kově žlutými vlasy a  hranatou hlavou, která svými ostrými

rysy připomínala nedokončenou sochu. „Co si o tom myslíte,

Jimmy?“ zeptala se ho Katie.

„Nikdy jsem nic takového neviděl, madam, akorát naobráz

ku v pokoji otce Františka, u Svatého Michala, je tam navrchu

nebe a vespod peklo, však to znáte, a právě takhle vypadalo

peklo. Samé kostry, všechny nakupené na jednu haldu.“

Katie řekla: „Tamto je John Meagher, že?“


14

„Správně. Johne, toto je komisařka Kathleen Maguirová.

Ona tomuhle vyšetřování velí.“

John jí podal ruku. „Aha. Pardon, neuvědomil jsem si,

že...“

„To je v  pořádku, Johne,“ ubezpečila ho Katie. „V  Garda

Síochána zastávají myšlenku rovných příležitostí a  čas od

času se můžou přetrhnout, aby ty příležitosti byly opravdu

rovné.“

„Prozatím se zdá, že v té díře je šest až sedm koster,“pro

hlásil strážmistr O’Rourke. „Kevin napočítal třináct kotníků.“

„Máte tušení, jak se sem všechny ty ostatky dostaly?“obrá

tila se Katie na Johna.

Zavrtěl hlavou. „Vůbec ne. Rozhodně ne. Starám se o tenhle

statek už čtrnáct měsíců a od chvíle, kdy jsem ho převzal, tu

nikdo nic pohřbít nemohl.“

„A co před tím, než jste ho převzal?“

„Statek se v rodině Meagherových dědí od roku devatenáct

set třicet pět. Neumím si představit, že by tu můj tátapohřbí

val mrtvoly. Proč taky? Natožpak dědeček.“

Katie přikývla. „Má na vaše pozemky přístup i někdo jiný?

Například nájemní rolníci nebo někdo takový? A co lidiz ko

čovnické komunity?“

„Nechodí sem nikdo kromě mě, Gabriela a bratrů Ryano vých,

Denise a Bryana. Mají na starosti všemožné práce. A Mau reen

O’Donovanová mi vypomáhá v chlévě.“

„Budu si chtít popovídat i s nimi.“

„Jistě, beze všeho. Pro mě je to strašná záhada. Nejsem sice

expert, ale připadá mi, že ti lidi jsou mrtví už hrozně dlouhou

dobu.“

Katie nic neřekla, pouze si mlčky přikryla ústa rukoua pro

hlížela si nalezené kosti.


15

John počkal, až se přesune na opačný konec výkopu, a poté

ke strážmistru O’Rourkemu prohodil: „Celkem přísná, co?“

„Ani ne, obvykle ne. Ale když přijde na násilná úmrtí, ztratí

všechen smysl pro humor. Naše komisařka Maguirová. Holt

nevidí tu srandovní stránku věci, jestli mi rozumíte.“

John se díval, jak Katie krouží kolem kostí. Pozoruhodná

ženská, pomyslel si, ne vyšší než sto pětašedesát centimetrů,

nejspíš krátce po čtyřicítce, se zastřiženými červenými vlasy

s měděným nádechem, šedozelenýma očima a ostře řezanými

lícními kostmi. Vypadá tak trochu jako víla z irských pohádek,

jako by před deseti generacemi byly jejími předkynadpřiroze

né bytosti. Takový ten typ ženy, na kterou se člověk rádpodí

vá i podruhé a pak ještě jednou. Jenže ona najednou vzhlédla

a  všimla si, že si ji prohlíží. John se okamžitě odvrátil, jako

by měl důvod cítit se provinile. Bůh ví, jaké pocity by v něm

Katie dokázala vzbudit, kdyby skutečně věděl, jak se tam ty

kosti dostaly.

 Nakonec se k mužům vrátila. Ve vlasech se jí třpytilydešťo

vé kapky. „Nedonesly se k vám nějaké klepy? Třeba že sev oko

lí někdo ztratil? Nemusí nutně jít o nedávné případy. Prostě

cokoli, co by nám umožnilo udělat si aspoň hrubou představu

o tom, jak ti lidi zemřeli.“

„Musím vás zklamat — na drby místních nemám moc času.

Občas zaskočím dolů do Ballyvolane a dám si v hospoděskle

ničku. Co se ale zdejších týče, pro ně jsem nepřestal být cizinec.

Ne že by mě to překvapovalo. Pořád tomu jejich corkskému

přízvuku nerozumím, a dokud jsem se sem nepřestěhoval,po

važoval jsem to jejich chrochtání za cosi, co člověk dělá, když

to přežene s Guinessem.“

„Fajn, Johne,“ řekla Katie. „Neplánujete v  blízké budouc

nosti nikam odjet, že ne? Jakmile místo činu řádně ohledáme


16

a státní patolog prozkoumá ostatky, budeme vám musetpo

ložit pěknou řádku otázek.“

„Bez starostí, jsem vám k službám.“

Katie došla k autu a zvedla mobilní telefon. „Paule? To jsem já.

Jsem v Knocknadeenly. Jo, někdo tady našel lidsképozůstat

ky. Jo, já vím. Poslouchej, vypadá to, že domů přijedu až pozdě

večer. V mrazáku je kuřecí koláč z Marks & Spencer. Dáš ho

do trouby a zapneš ji na osmičku. Jo. Oškrábat brambory snad

umíš. Fajn, jdi do hospody, jestli chceš, každopádně ale něco

pořádného sněz. Ještě ti zavolám.“

Ke statku se po příjezdové cestě blížila bílá policejnídodáv

ka. Technické oddělení. Katie došla zpátky k výkopu a počkala,

až se nově příchozí převléknou do obleků z tyveku a nazují si

gumové boty. Shlédla na hromadu kostí a  uvažovala, komu

pro všechno na světě patřily. Obvykle jí bylo na místech činu

okamžitě jasné, co kdo komu provedl a proč. Zakrvácenépor

covací nože ve dřezu. Uškrcení kojenci se zšedlými tvářemi.

Dívky ležící někde v příkopu s obličejem k zemi a sezašpině

nými stehny, uškrcené vlastními šátky.

Tohle ale bylo jiné. A  dokud se nezjistí, jak dlouho tady

ti mrtví jsou, nemá smysl pokoušet se odhadnout, kdo jeza

vraždil a jaký k tomu měl důvod. Na první pohled bylo patrné

jenom to, že žádná z lebek nemá v týlu otvor po kulce.V opač

ném případě by se jednalo o  přesvědčivý důkaz, že policisté

mají před sebou oběti politicky motivované popravy nebovra

žedné pomsty jednoho z místních gangů.

Katie chtěla kolegy z operace Stopa o nálezu kosterinfor

movat jen proto, aby dodržela protokol. Nedomnívala se, že

mezi tímto a O’Connellovým vyšetřováním existuje nějakáspo

jitost. Dívky, po nichž komisař pátral, mizely jedna po druhé


17

v průběhu téměř celého desetiletí — poslední z nich seztra

tila v červnu roku devatenáct set devadesát osm. Z prvotního

ohledání tohoto místa však Katie měla dojem, že všechna těla

byla pohřbena naráz.

Přikročil k ní Liam a nabídl jí silný větrový bonbon. „Co vy

na to? Mohl by za to být zodpovědný Meagherův otec?“

„To se nedozvíme, dokud nezjistíme, co jsou všichni ti lidi

zač, kdy je zabili a proč.“

„Chcete motiv? Rozhlídněte se kolem sebe, prosím vás  —

taková zastrčená díra! Od úsvitu do soumraku tu člověk musí

dřít, aby si vydělal aspoň na trochu solidní živobytí. Nemá si

na kom vybít svoje frustrace, s  výjimkou dobytka a  čas od

času nějakého toho cyklisty, který projíždí kolem a hledá, kde

by strávil noc. Vzpomínáte si na ten případ v penzionu dole

v Crosshavenu? Tři oběti nacpané v prádelníku.“

Katie zvedla ruku a zaclonila si oči před deštěm. „Já nevím.

Na mě to tak nepůsobí. Úplně se to samozřejmě vyloučit nedá.

Ale celé je to nějak temné. Jak jsou všechny ty kostry zaple

tené do sebe... jako by je před zahrabáním někdo rozebral na

kousíčky.“

Modré umělohmotné plenty ozářilo několik jasnýchzábles

ků. Fotograf se pustil do práce a  členové týmu pro zajištění

stop se v  jámě kolébali sem a  tam, navlečení v  ochranných

oblecích, a  značili umístění jednotlivých lebek a  hrudních

košů.

Jeden z nich uchopil stehenní kost, na jejímž konci se cosi

houpalo. Sehnul se a zvedl další kost a pak další a další. Chvilku

je zkoumal a pak zamířil ke Katie: „Na tohle se prostě musíte

mrknout, komisařko.“

Katie si natáhla těsné ochranné rukavice a kost si od něj

vzala. V  horní části, která za jiných okolností bývá usazena


18

v  kyčelní jamce, zela díra. Procházel jí krátký umaštěný mo

touz zavázaný na uzel, na jehož konci se houpala figurka

připomínající panenku na hraní. Byla vyrobena z  kousků še

dých hadrů a  bylo do ní zapícháno šest nebo sedm zrezavě

lých hřebíků a  háčků. Stejným způsobem byly proděravěny

i  ostatní stehenní kosti a  u  každé z  nich visela malá hadro

vá panenka.

„Co vy na to, Liame?“ zeptala se Katie. „Už jste někdy něco

podobného viděl?“

Liam si figurku zblízka prohlédl a  zavrtěl hlavou. „Nikdy.

Vypadá trochu jako vúdú panenka, nemyslíte? Taková ta,

do které se zapíchávají špendlíky, aby se člověk někomu

pomstil.“

„Vúdú? V Knocknadeenly?“

Policista zajišťující místo činu si vzal kost zpátky a vrátil se

k práci. Katie řekla: „Nemám ponětí, k čemu tady došlo, Liame,

ale je to opravdu divné.“

V tu chvíli k nim přistoupil John a prohodil: „Dáte si něco

k pití, komisařko?“

Upsala by duši za dvojitého panáka vodky, ale místo toho

řekla: „Čaj, děkuju. Bez mléka a cukru.“

„A vy, inspektore?“

„Tři cukry, prosím. A nemíchat, kdybyste byl tak laskav. Na

tu sedlinu na dně šálku si moc nepotrpím.“

Od západu se začalo postupně vyjasňovat a statek zalilo mdlé

šedé světlo. Katie si šla do domu popovídat s Johnovoumat

kou. Žena seděla v  obývacím pokoji, přes ramena měla pře

hozený propínací svetr, který byl zelený jako hladina rybníka,

dívala se na televizi a hladila u toho psa. Kousek od ní stál na

stolku velký rámeček s fotografií bělovlasého muže — takhle


19

bude jednou určitě vypadat i John, pomyslela si Katie. Vedle

byl prázdný šálek od čaje a přetékající popelník.

„Ráda bych vám položila pár otázek, paní Meagherová.“

„Opravdu?“ poznamenala Johnova matka, aniž odtrhla oči od obrazovky.

„Smím se posadit?“

„Prvně si sundejte kabát.“

„Jistě.“ Svlékla si pršiplášť a složila ho na opěradlo dřevěné židle u dveří. Na sobě měla elegantní šedý kostým a červenou

halenku, která téměř dokonale ladila s jejími vlasy. Posadila se

naproti paní Meagherové, která se plně soustředila nasledování telenovely. V obývacím pokoji to bylo cítit vlhkem, jídlem

a levandulovou leštěnkou na nábytek.

„Zatím jsme našli pozůstatky osmi lidí a zdá se, že by jich

mohlo být i víc.“

„Dej jim pánbůh věčný pokoj.“

„Netušíte, kdo je tam mohl pohřbít?“

„Někdo to být musel, no ne? Sami se asi nezahrabali.“

„Nezahrabali, paní Meagherová. To by mě vážně překvapilo.

Mě ale zajímá, jestli jste si někdy nevšimla, že by váš manžel

v tom starém skladu krmiva něco dělal.“

„Chodil tam každou chvíli. Dobytek je třeba krmit.“

„Samozřejmě. Chtěla jsem se spíš zeptat, jestli jste sináhodou nevšimla, že by tam dělal něco neobvyklého. Jestli tam

třeba něco nestavěl nebo nekopal.“

„Ježíšku na křížku, snad mi nenaznačujete, že ty chudáky

zahrabal můj Michael!“

„Jen bych se ráda dozvěděla, jak se tam dostali a kdy.“

„Tak to vážně nemám šajn. Pohřbít tolik lidí by byla pořádná

fuška a Michael na něco takového neměl čas. Vždycky říkával,

že maká víc než dva koně a osel dohromady.“


20

„Zajímal se o politiku?“

„Mně je jasné, kam tím míříte. Odebíral An Phoblacht, ty

noviny, co je vydává Sinn Féin. Ale jinak na tyhle věci neměl

kdy. Nikam nechodil. Už jen dostat ho o nedělích na mši dalo

pořádně zabrat.“

„Měl nějaké blízké přátele?“

„Pár chlapů, s kterýma se seznámil v hospodě v Ballyhooly.

Občas spolu ve čtvrtek večer chodili hrát na harmoniku. To

jsou ale slabí staří chlapi, ti by neublížili ani mouše, natož aby

měli sílu ji pohřbít.“

„Nepřišel ho někdy navštívit někdo cizí? Někdo, koho jste

neznala?“

Paní Meagherová zavrtěla hlavou. „Michael rád trávil čas

s rodinou a na to, aby někoho hostil, si nepotrpěl. Občas sem

zaskočil otec Morrissey a já mu dala kousek koláče nebochle

ba se šunkou. Michael pak vždycky říkal, že když si pomyslí,

kolik ho každé sousto stojí, má chuť rozříznout tomutlustý

mu budižkničemu břicho a vzít si to jídlo zpátky.“

„Rozumím. Co myslíte, dalo se s ním vyjít? Ale samozřejmě

ho nechci nijak očerňovat.“

Paní Meagherová si odfrkla. „Na všechno měl svůj názor

a blbce nemohl vystát, ale nebyl o nic horší než ostatní chlapi.“

Jako by podle ní byli všichni muži naprosto nemožní.

„Měl s někým nějaké dlouhodobé spory?“

„Ale prosím vás. Od rána do večera sotva promluvil, natož

aby se hádal.“

„Ještě něco. Donesly se k vám někdy zvěsti o tom, že tady

v  okolí zmizeli nějací lidé? Kdykoli, nemuselo to nutně být

nedávno.“

„Lidi, co zmizeli?“ Teprve teď přestala paní Meagherovávě

novat pozornost televizi a pohlédla na Katie. „Ne, nic takového


21

se ke mně nedoneslo. Jistě, když jsem byla malá, vyprávěla

mi maminka o lidech, co je víly odnesly do neviditelnéhokrá

lovství, ale říkala to jenom proto, abych nezlobila a  dojedla

brambory.“

Katie se usmála, přikývla a řekla: „Poslední otázka: viděla

jste někdy tohle?“ Sáhla do kapsy a vytáhla umělohmotnýsá

ček na důkazy, ve kterém byla šedá hadrová panenka.

„Co to je?“

„Nikdy jste nic podobného neviděla?“

„Taková hračka se pro děti zrovna nehodí, nemyslíte? Vždyť

je to samý hřebík.“

„Podle mě to není hračka, paní Meagherová. Abych k vám

byla upřímná, nemám nejmenší tušení, co to vlastně je. Ale

ocenila bych, kdybyste se o  tom před nikým nezmiňovala.“

„Proč bych měla?“

„Já jen kdyby se vás někdo ptal. Třeba lidi z novin nebo od

televize.“

Paní Meagherová zvedla poloprázdnou krabičku cigaret

a nabídla Katie, která zavrtěla hlavou. „Vy si nedáte? Já bych

taky neměla, jsem chabrus na hrudník. Doktor říká, že mám

skvrnu na plíci.“

„Proč s tím neskoncujete?“

Žena si zapálila cigaretu a vyfoukla dlouhý proužek kouře.

„Skoncovat s tím? Proč bych se o to proboha pokoušela, když

jsem si stoprocentně jistá, že bych to nedokázala?“


22

3

Lidé z technického týmu našli do setmění jedenáct lidských

lebek a většinu ostatních kostí včetně devatenáctiproděravě

ných stehenních kostí s malými šedými panenkami. Policisté

z technického oddělení výkop v každém stadiu prácevyfoto

grafovali, informace o  všech kostech zavedli do počítačové

ho systému a jejich polohu pečlivě označili bílými vlaječkami.

Na následující ráno naplánovali balení nalezených pozůstatků,

které následně odvezou na oddělení patologie ve Fakultníne

mocnici v Corku, kde je pak prozkoumá státní patolog —dok

tor Owen Reidy, který i  se svou černou brašnou a  proslulou

špatnou náladou přiletí až z Dublinu.

Katie vyšla z domu a přistoupil k ní Liam. „Takže?“ zeptal

se a mnul si při tom ruce.

„Nic jsem nezjistila. Nechce se mi věřit, že by s tím měl otec

Johna Meaghera něco společného. Jenže kdosi v jeho skladu

vykopal díru a zahrabal do ní jedenáct koster, nemluvě o tom,

že jim provrtal stehenní kosti a ozdobil je panenkami. Nedo

kážu si představit, jak by se to mohlo stát bez vědomíMichae

la Meaghera. Podle paní Meagherové tam každou chvíli chodil

pro krmivo nebo ho zase doplňoval.“

„Vypadá to, že prostě musel vědět, co se děje.“

„A co z toho vyvozujete? Že se domluvil s nějakoupoprav

čí četou?“

„Neřekl bych, že šlo o popravu,“ podotkl Liam. „Ty probí hají

vždycky stejně: pfí!, rána do týla a  je konec. Ale co všechny

ty panenky? Jaká popravčí četa by se obtěžovala svoje oběti


23

rozřezat na kusy a vyvrtat jim do stehenních kostí díry? Spíš

by prostě nechali vykopat hrob, těla do něj hodili a klidili by

se. Ale i kdyby to poprava byla a ta těla vážně pohřbil Johnův

otec, ještě to neznamená, že to udělal dobrovolně. Třeba mu

vyhrožovali, aby držel jazyk za zuby, jinak skončí stejně.“

Katie vytáhla kapesník a utřela si nos. „Já nevím. Myslím,

že po řešení téhle hádanky se budeme muset poohlédnout

jinde.“

„Já bych z toho našeho Michaela Meaghera úplněnevylučo

val. Jak jsem říkal, tyhle odlehlé statky mi něčím připomínají

Texaský masakr motorovou pilou. Déšť, bahno a nikdo, komu

byste si mohla postěžovat, snad jenom prasatům a  kravám.

Člověk přece nemůže zůstat při smyslech, když celý den mluví

jenom s dobytkem.“

Katie se podívala na hodinky. „Dnes už toho asi vícnestih

neme. Zítra bude porada, přesně v deset. Vyřiďte Patrickovi, ať

mezitím důkladně proklepne všechny případy zmizenív oblas

ti severního Corku za posledních deset let. Řekněte mu, aby

věnoval zvláštní pozornost všem, kteří se ztratili ve skupině,

a  každému, kdo si sem vyrazil na kole, stopoval tady nebo

tu byl na túře. Ti bývají nejzranitelnější. A  ať si Jimmy pro

mluví s těmi svými kamarády z kočovnické komunity... třeba

něco vědí.“

„A co já?“

„Však vy víte, o co vás poprosím. Zajděte na skleničkus Eu

genem Ó Béarou.“

„Snad si nemyslíte, že mi něco prozradí?“

„Pokud v tom mají prsty lidi z IRA, tak ani necekne. Možná

vám ale řekne, že to nespáchali, což by mi ušetřilo hromadu

času, trápení a několik tisíc z rozpočtu.“


24

4

Bylo už skoro deset večer, když Katie konečně dorazila do

Cobhu, projela branou ke svému bungalovu a  zaparkovala

mondeo vedle Paulova pajera s pohonem na čtyři kola. Z nebe

padal západní déšť, jemný jako chmýří. Paul neměl zatažené

závěsy, a když se Katie přiblížila po příjezdové cestě k domu,

uviděla ho přecházet po obývacím pokoji sem a tam a mluvit

do telefonu. Zaklepala klíčem od vchodových dveří na okno

a Paul na pozdrav pozvedl sklenku s whisky.

Odemkla si a vstoupila dovnitř, kde se na ni okamžitě vrhl

Četník, její černý labrador. Ocasem zuřivě bušil do radiátoru,

jako by to byl bubínek bodhrán.

„Ahoj, hochu, jak ses měl? Byl tě taťka vyvenčit?“

„Ještě jsem neměl čas, brouku,“ zavolal na ni Paul. „Celý

večer mluvím s  Davem MacSweenym a  snažím se vyřídit tu

smlouvu v Youghalu. Za chvilku s ním půjdu.“

„Chudák malá. Aby se nepočural.“

Katie si v předsíni zula boty, pověsila kabát a zamířila do

obývacího pokoje, jasně osvětleného křišťálovým lustrema vy

baveného starožitným nábytkem. Všude v místnosti bylyrů

žové polštáře a výzdoba v bílé a zlaté barvě. Na zdech visely

reprodukce ve zlatých rámech: většinou mořské scenerie

s  jachtami kymácejícími se ve větru. Jednomu rohu pokoje

vévodila obrovská širokoúhlá televize, na níž stál barometr

ve tvaru lodního kormidla. V opačném koutě trůnila velkámě

děná váza s pampovou trávou obarvenou narůžovo.


25

Paul řekl: „Dobrá, Dave. Skvělé. Zítra ráno si promluvíme.

Přesně tak. To ti garantuju.“

Katie otevřela bílou barovou skříňku a vytáhla z ní lahev

vodky Smirnoff Black Label. Nalila si do sklenky z broušeného

křišťálu velkého panáka a šla zatáhnout závěsy. Četník cupital

za ní a dychtivě jí očichával nohy.

Paul manželku objal kolem pasu a  políbil ji na šíji. „No

konečně. Jak se vede? Viděl jsem tě v  televizních novinách

o osmé. Vypadalas úžasně. Kdybys nebyla moje manželka,za

volal bych do televize a řekl si o tvoje číslo.“

Otočila se k němu a políbila ho. „A já bych tě nechala zavřít

za sexuální harašení.“

Paul byl malý a obtloustlý muž, jen o několik centimetrů

vyšší než Katie. Měl boubelatý obličej, jasně modré, mírněvy

ku lené oči a tmavě hnědé kudrnaté vlasy, které mu sahaly až

k límci zářivě zeleného trička a byly zastřiženy do dávnonemo

derního účesu z  osmdesátých let. Neustále působil dojmem,

že se může přetrhnout, aby všem vyšel vstříc. Nebyl vždycky

takhle při těle. Když se s  Katie před sedmi a  půl lety vzali,

měl v  pase šestasedmdesát centimetrů a  hrával amatérsky

fotbal v Glanmire.

Před pěti lety však začala jeho stavební firmu stíhat jedna

pohroma za druhou a Paulovo sebevědomí utržilo ránu, z níž

se dodnes nevzpamatovalo. Teď trávil většinu času tím, že se

vše snažil co nejrychleji napravit a  obchodoval se vším mož

ným od ojetých toyot po zlevněný stavební materiál. Měl za

sebou příliš mnoho probdělých nocí a  příliš mnoho obědů

s muži jako vystřiženými z pánských časopisů, kteří houjišťo

vali, že mu za hubičku seženou naprosto cokoli.

„Najedl ses vůbec?“ zeptala se Katie.


26

„Dal jsem si u O’Learyho toust se šunkou a sýrem. A sáček

buráků.“

„A to má být večeře?“

„Nedělej si se mnou starosti. Stejně jsem neměl na nic chuť,

pokud tě to zajímá.“

„To bude tou whisky.“

„Ale no tak, Katie, dobře víš, pod jakým jsem tlakem. Musím

s Davem MacSweenym dohodnout tu smlouvu.“

„Dave MacSweeny — opravdu slušný člověk! Vážněnechá

pu, proč s ním chceš mít něco společného.“

„Seděl jenom jednou... a za co, prosím pěkně? Že koupilštíp

nuté kostelní piano. Hotovej Al Capone!“

„Stejně je to kariérista.“

Šla do kuchyně a Paul s Četníkem se jí drželi v patách.Ote

vřela chlebník a vzala z něj nakrájený chléb s otrubami. „Takhle

je to vždycky,“ prohlásil Paul. „Moje žena je  jediná policejní

komisařka v Irsku, takže se za všech okolností musím chovat

jako světec.“

„Ne, Paule, jako světec ne. Stačí se chovat jako zákonůdba

lý občan, který nespolupracuje s lidmi, co z veřejných staveb

odvážejí silniční techniku, pašují do přístavů cigaretya z auto

bazarů kradou náklaďáky plné pneumatik.“

Paul se zkroušeně díval, jak Katie odkrajuje tlustý plátek

červeného čedaru a  pouští se do krájení rajčat. „Dělám, co

můžu, Katie. To přece víš. Nemůžu si ale ověřovat reputaci

každého, s kým obchoduju, nemyslíš? Kdybych to dělal, úplně

by mě zazdili. Bohatě stačí, že jsi policajtka.“

Katie připravený sendvič osolila a nakrájela na čtvrtky. „To

tě nenapadlo, že s tebou obchodují právě proto? Kdo by seod

vážil ti zkřivit vlásek, ať už strážníci nebo nějací grázlové, když

jsi ženatý s komisařkou Kathleen Maguirovou?“


27

Paul se na to chystal něco říct, ale pak se zarazil. Zamířil

s Katie zpátky do obývacího pokoje a cestou zakopl o Četníka.

„Nechceš vymajznout, ty magore?“

Katie si sedla na gauč, zakousla se do sendviče a dálkovým

ovládáním zapnula televizi. Paul se posadil vedle ní a řekl:„Za

pomeňme na Davea MacSweenyho. Jak ses celý den měla? Co ta

záležitost s kostrami? Ve zprávách tvrdili, že je jich skoro tucet.“

Katie chtěla odpovědět, ale měla plnou pusu sendviče. Vtom

se na obrazovce s děsivě přesným načasováním objevil jejíobli

čej v odpoledním přítmí, které na Meagherově statku panovalo.

Rychle vzala ovladač a zesílila zvuk. „Zatím nevíme, jak dlouho

tady ti lidé byli pohřbení ani jak zemřeli. V tuto chvílinevy

lučujeme žádnou variantu. Je možné, že tu došlo k hromad

né popravě, sérii jednotlivých vražd, či dokonce přirozených

úmrtí. Ostatky musejí být nejdříve ohledány státním pato

logem. Můžete se ale spolehnout na to, že jakmile budeme znát

přibližnou dobu a příčinu smrti obětí, povedeme vyšetřování

s nejvyšší možnou důsledností.“

„Tak,“ prohlásila Katie. „A teď toho víš tolik co já.“

„To je všechno? Copak nemáte žádné stopy?“

„Nic. Mohla to být nevinná rodina, která zemřela na tyfus,

a na tom statku ji pohřbili kvůli vysokým nákladům na pohřeb.

Nebo třeba jedenáct chlapíků, kteří naštvali někohoz corkské

ho podsvětí.“

„Doufám, že se mi nepokoušíš něco naznačit.“

„Ne, Paule, jsem jenom unavená, nic víc. Co kdybys šels Čet

níkem ven, ať si vyřídí, co potřebuje, a my se můžeme jíttro

chu vyspat?“

Paul si oblékl pršiplášť a vyrazil s Četníkem na procházku.Ka

tie odešla do malé místnosti v  zadní části domu, kde měla


28

pracovní stůl a počítač. Ještě pořád jí s Paulem říkali dětský

pokoj, přestože modrou tapetu dávno strhli a malého Seamuse

tady připomínala už jen barevná fotografie pořízená o  jeho

prvních a jediných narozeninách.

Katie z hladkého pouzdra, které měla připevněné u pasu,

vytáhla poniklovaný revolver Smith & Wesson ráže 38 a zamkla

ho do nejhornější zásuvky stolu. Jako malá tu v nocisedáva

la na židli u okna, dívala se ven a představovala si, že si ji ze

tmy prohlíží nějaký dívčí přízrak. Někdy si se svým odrazem

povídala: Kdo jsi a co tu děláš? Proč se vznášíš nocí a tváříš

se tak smutně?

Nevěděla proč, ale dnešní nález na statku Meagherových ji

hluboce znepokojil. Jako by se mělo stát něco příšerného.Po

dobný pocit měla naposledy koncem loňského jara, kdyžpo

břežní hlídka našla na pláži v zátoce Carrigadda tělo Rumun ky

v pestrobarevných šatech. Během několika následujících týdnů

objevila policie podél pobřeží třicet sedm dalších mrtvol,ně

které z nich vyplavené až u města Kinsale. Všechny ženyzapla

tily dva tisíce eur, aby se dostaly do Irska. Překupníci je však

několik set metrů od pobřeží hodili i se všemi jejich věcmi do

moře. Žádná z nich neuměla plavat.

V průběhu noci se Paul převalil na záda a začal chrápat.Ka

tie do něj šťouchla loktem a  zasyčela: „Zmlkni, prosím tě!“

Na chvilku toho nechal, ale pak se chrápání ozvalo znovu

a hlasitěji. Přetáhla si peřinu přes hlavu a snažila se usnout,

jenže  to  pisklavé a  jednotvárné chrčení ji prostě příliš ru

šilo.

Procházela ztemnělými a promáčenými jatky.Neuvědomo

vala si, že spí. Někde nedaleko zněl ječivý sbor pásových pil

a mužů, kteří si při práci pohvizdovali.


29

Zahnula za roh a ocitla se v hlavní místnosti. Okolo stolů

s ocelovými deskami stálo pět nebo šest řezníků oblečených

do dlouhých kožených zástěr. Na hlavách měli lněnéklobou

ky zvláštních tvarů. Nezúčastněně rozřezávali mrtvoly a jejich

části rozdělovali na hromady. Paže na jednu, nohy na druhou,

hlavy do protějšího rohu.

Katie k ostatkům zamířila. Podlaha byla celá kluzká a ona

cítila, jak jí na bosých nohou ulpívá krev. Jakmile se k tělům

přiblížila, pochopila, že jsou lidská  — těla mužů, žen a  dětí.

Přistoupila zezadu k jednomu z řezníků a zvedla ruku, aby

mu sáhla na rameno. „Přestaňte,“ pohnula rty, jenže nevydala

ani hlásku. Muž právě narovnával setnutou hlavu a chystal se

ji rozpůlit.

„Přestaňte,“ zopakovala Katie, aniž by byl její hlas slyšet.

V tom okamžiku otevřela oddělená hlava oči a zadívala se na

Katie. Začala cosi drmolit a Katie s hrůzou došlo, že se jí snaží

vysvětlit, co se odehrálo na Meagherově statku.

„Ten chlap s  šedými panenkami! Musíš najít toho chlapa

s šedými panenkami!“

„Přestaňte! Jsem od policie!“ zaječela Katie na řezníka,kte

rý však hlavu bez váhání posunul na pásovou pilu. Ocel se

střetla s kostí a ozval se pištivý zvuk. Katiinu tvář pokropila

sprška krve.

S trhnutím se probudila. Paul stále chrápal a do okna bušil

déšť. Několik minut zůstala ležet, pak vstala z postele a šla se

do kuchyně napít perlivé vody. Pila přímo z  lahve a  dívala

se při tom na svůj odraz ve zčernalém okně. Zase ten duch,

zase si ji prohlíží.

Potřebuješ pauzu, pomyslela si. Na dovolené byla naposledy

v únoru s Paulem — koupili si organizovaný zájezd naLanzaro

te. Strávili tam deset dní, z nichž devět propršelo. Nebo možná


30

potřebovala úplně jinou pauzu. Pauzu od svého života. Pauzu

od bolesti, násilí a vykopávání dveří do vlhkých a zasmrádlých

bytů. Pauzu od viny, kterou cítí vůči malému Seamusovi.

Nedokázala však zapomenout na těch jedenáct lebek, ne

dbale pohozených vedle výkopu, v němž se povaloval zbytek

těl. A nedovedla zapomenout ani na ty malé hadrové panenky

visící u stehenních kostí. Jedenáct lidí, kteří si zasloužíspra

vedlnost. Katie z  hloubi duše doufala, že snad aspoň příliš

netrpěli.


31

5

Ve středu bylo chladné, ale jasné počasí, takže si cestou do

města musela nasadit sluneční brýle. Silnice se po ranním

dešti stříbřitě leskla a řeka Lee se třpytila, jako by ji tvořily

střepy.

Katie jela podél přístavní hráze, u níž kotvily červenobílé

tankery, lodě s přepravníky na dobytek a německý klipr setře

mi stěžni. U velké viktoriánské celnice se řeka dělila do dvou

ramen, mezi nimiž se rozkládalo centrum města na ostrůvku,

který měl necelý kilometr na šířku a  tři kilometry na délku.

S pevninou byl spojen víc než tuctem můstků a křižovaly ho

úzké, křivolaké uličky a skryté průchody.

Budovy u řeky byly natřené zelenými, oranžovýmia modrý

mi barvami a propůjčovaly tak Corku vzhled dánskéhopřísta

vu, ne pozdně viktoriánského města postaveného Angličany,

jímž ve skutečnosti byl.

Katie projela kolem radnice a zabočila do Anglesea Street,

kde v  moderní betonové budově sídlilo policejní ústředí. Za

parkovala, vystoupila a vtom si všimla, že za ní na ostnatém

drátu sedí sedm vran šedých. Nepohnuly se dokonce ani poté,

co prošla těsně kolem nich. Pírka jim v ostrém ranním vánku

povlávala a oči měly černé jako knoflíky.

Vzpomněla si, jak jí jedna jeptiška ze školy Panny Ma

rie Lurdské vyprávěla, že vrány kdysi bývaly bílé. Když ale

Noe jednu vypustil ze své archy, aby se poohlédla po souši,

nevrátila se. Bůh jí proto pírka obarvil, aby byla černá jako

ďábel.


32

Katie si v automatu na konci chodby koupila kapučínoa vy

dala se do své kanceláře. Přede dveřmi na ni čekal strážmistr

Jimmy O’Rourke zahalený oblakem cigaretového kouře.

„Z Reidyho kanceláře nám ráno poslali e-mail. O půldvanác

té doktora vyzvednu na letišti.“

Katie si svlékla pršiplášť a pověsila ho na věšák. Měla na

sobě zelené sako se vzorem rybí kosti a černý svetr. „Tonemu

síte,“ řekla. „Zajedu pro něj sama.“

„Patrick vám na stole nechal seznam pohřešovaných osob.

Dockeryho a O’Donovana jsem poslal ven, aby obešli všechny

statky okolo toho Meagherovic. A taky jsem se dozvěděl něco,

co by vás mohlo zajímat. Včera večer jsem zavolal do kempu

v Hollyhillu a jeden člověk kočovnického původu se čirouná

hodou zmínil, že se poblíž Corku potloukal Tómas Ó Conaill

s pár příbuznými.“

„Ó Conaill? Ten zmetek? Myslela jsem, že je v  Donegalu.“

„Taky že byl, i s rodinou, ale minimálně od poloviny srpna

už tam nejsou. Na tom nesejde. Najdu ho, ať je kdekoliv.“

„Díky, Jimmy.“

Katie se posadila za stůl, zapsala si do notesu jméno„Tó

mas Ó Conaill“ a třikrát ho podtrhla. Před dvěma lety Tómase

Ó Conailla zatkla za to, že v Mallow brutálně napadl těhotnou

dívku a chystal se ji rozsekat na kusy. Nikdo se proti němune

odvážil vypovídat, dokonce ani napadená dívka ne. Byl tointe

ligentní a charismatický muž, ale zároveň naprostý psycho pat.

Právě kvůli němu měla kočovnická etnická skupina neprávem

špatnou pověst, protože její hantýrku zvanou „cant“ a sklony

k  tajnůstkářství zneužíval k tomu, aby svou ilegální činnost

skryl před zákonem.

Tómas Ó Conaill. Pokud byl někdo schopen zabít a rozřezat

jedenáct lidí, tak právě on.


33

Usrkla kapučíno, podívala se z okna na nové vícepatrové

parkoviště, které stálo za policejní budovou, a zpozorovala, že

se na jeho střeše shluklo více než tucet vran.

Vstala, došla k  oknu a  pozorně si ptáky prohlédla. Nikdy

nebyla pověrčivá, i když pod žebříky procházela jen velicene

rada. Pohled na vrány na střeše nadzemního parkoviště ji však

utvrdil v přesvědčení, že se brzy přihodí cosi zlého.

Opět se posadila. Vedle počítače stála zarámovanásvateb

ní fotografie. Byla na ní ona a Paul. Katie si až teď všimla, že

Paul koutkem oka pošilhává do strany. Natáhla ruku, špičkami

prstů se fotky dotkla a zašeptala: „Promiň.“

V sedm třicet pět se ozvalo zaťukání na otevřené dveře a do

Katiiny kanceláře vstoupil vrchní policejní inspektor Dermot

O’Driscoll s topinkou v ruce. Byl to vysoký, robustní mužs bí

lou kšticí a růžovošedým obličejem, který vypadal jako kusna

loženého hovězího. Mezi knoflíky košile bylo vidět Dermotovo

vzedmuté bílé břicho porostlé chlupy. Svalil se na jednuz Ka

tiiných židlí a spustil: „Tak jak to jde, Kathleen? Uvědomujete

si, že se na nás upírá pozornost celého světa?“

„Ano, taky jsem se ráno dívala na zprávy. Ale dokud nebudu

mít k dispozici analýzu od doktora Reidyho...“

„Fajn. Já jen že novináři jsou netrpěliví a požadují zvrat ve

vyšetřování. Už mi dvakrát volali z Dublinu a ptali se, jak se

to vyvíjí.“

Katie měla Dermota ráda a  důvěřovala mu. Po jejím ne

čekaném povýšení na policejní komisařku ji ochotně chrá

nil před žlučovitou kritikou především ze strany kolegů,kte

ří na tuto pozici nedosáhli. Katie bylo v  zásadě jedno, co si

o  ní lidé od  tisku myslí, pokud ovšem nepřekrucovali fakta.

Navíc už se nemohla dočkat, až bude mít výsledky pitvy.


34

Dermotův neutuchající zájem o „vhodnou prezentaci policie“

tudíž nesdílela.

„Jsem si jistá, že to zvládneme, pane,“ řekla. „Máme k dis

pozici dostatek pracovních sil a potřebné zařízení. Podle mě

je ale za tímhle případem víc, než by se na první pohled zdálo.

Rozhodně nehodlám dělat unáhlené a  skandální závěry, jen

abych pobavila média.“

„K čemu jste zatím dospěli?“

Katie otevřela složku, kterou jí poslal policejní detektiv

O’Sullivan. „Za posledních deset let se v oblasti severníhoCor

ku ztratilo přes čtyři sta padesát lidí, nikdy ale víc než třina

ráz — k tomuto případu došlo v roce 1997 poblíž Fermoy. I když

v relativně krátkém čase zmizelo jedenáct nebo více osob,ne

zjistila se mezi nimi žádná souvislost. Léto 1995: z mostu přes

řeku Bride nedaleko Bridebridge zmizel pětačtyřicetiletý muž

z Water fordu. Den nato se z karavanu svých rodičův Shanbally

more ztratila třináctiletá dívka anglického původu. Večer toho

samého dne se domů ke své rodině nevrátil třiatřicetiletýelek

tri kář z Castletownroche. Během následujících dvou dnízmize

lo dalších osm lidí. Dohromady to dává jedenáct pohřešovaných.

Vůbec nic je ale nespojovalo — pohlaví, vzhled, věk, finanční

zázemí ani místo, kde byli naposled viděni. Ani jeden z  nich

nepůsobil před svým zmizením znepokojeně nebo rozrušeně.“

„Nejde o vraždy z pomsty nebo o popravu?“

„To zatím nelze s jistotou říct. Politický motiv zatímnemů

žeme potvrdit ani vyvrátit. Liam si půjde popovídat s Eugenem

Ó Béarou, ale nic si od toho neslibuju.“

„A co Eamonn Collins?“

„Odpoledne za ním osobně zaskočím.“

„Co myslíte, nemohlo jít o nějakou přírodní pohromu?Tře

ba o epidemii?“


35

„Patrick O’Sullivan to prošetřuje  — prochází nemocniční a lékařské záznamy z oblasti Mallow, Fermoy a Mitchelstownu.

Ale kdyby umřelo jedenáct lidí, musel by si toho přece někdo

všimnout. A pak tu samozřejmě máme ty záhadné panenky.“

„Nějaký nápad, co jsou zač?“

„Vůbec žádný. Zdá se, že mohly být součástí nějakého lidového rituálu. Na nic podobného ale zatím nikdo z  nás nenarazil.“

„Nějaké další stopy?“

„Jimmy se obrátil na pár svých spojek mezi kočovníky.Vyadá to, že se tu objevil Tómas Ó Conaill.“

„Ó Conaill? Myslel jsem, že ten irský Charles Manson jeněkde na severu.“

„Třeba s tím nemá nic společného, ale ráda bych si bylajistá. Kromě toho bych ocenila, kdybych měla k ruce aspoňdvacet strážníků, abychom mohli prošetřit i domy v okolíKnocknadeenly a pořádně prohledat statek Meagherových.“

„Co mám tedy říct médiím?“

„Že to máme pod kontrolou.“

„To není zrovna vzrušující informace, Katie.“

„Při vší úctě, pane, my tady neprovozujeme cirkus.“

„Ale no tak, Katie. Trochu diplomacie, prosím. Víte stejně dobře jako já, že jim musíte předhodit něco zajímavějšího,pokud si přejete, aby vám pomáhali. Vy sama jste vynikajícínámět na článek, na to nezapomínejte.“

„O těch panenkách nehodlám nic zveřejňovat. Aspoň dokud

nebudeme vědět, co znamenají.“

„Chápu. Co ale zveřejnit hodláte?“

„Řeknu jim, že zkoušíme pár nových tajných metod naurčení totožnosti obětí.“

„Fajn, to zní dobře. A o jaké metody jde?“

36

„Nevím. Právě proto jsou tajné.“

Vrchní policejní inspektor O’Driscoll zavrtěl hlavou. „Jste

skvělá detektivka, Katie. Patříte mezi nejlepší policisty, kteří

pro mě kdy pracovali. Musíte ale pochopit, že vaše pozicene

vyžaduje jenom detektivní schopnosti, nýbrž i  trochu taktu,

má milá.“

„Pane, až zjistím, kdo těch jedenáct lidí na Meagherověstat

ku rozsekal a zahrabal, budu učiněný milius.“

Porada byla krátká, bezvýsledná a prosycená cigaretovýmkou

řem. Policisté z technického týmu prezentovali fotografieroz

troušených koster, nezdálo se však, že by v rozmístění kostí

byla jakákoli logika. S jistotou se dalo tvrdit jediné: těla byla

před pohřbením rozebrána na kusy. Vyplývalo to z faktu, že

devět stehenních kostí se našlo na dně výkopu, na nich ležely

tři hrudní koše a pak hromada holení, lýtkových kostí a lopa

tek, spolu s lebkami a kostmi prstů z rukou a nohou.

A stehenní kosti musel pochopitelně nejdřív někdo oddělit

od zbytku těla, aby je mohl provrtat a pověsit na ně hadrové

panenky.

Strážmistr Edmond O’Leary smutně ukázal na zvětšené

snímky. „Nelze spolehlivě určit, která stehenní kost patří kekte

ré pánvi, ani která čéška patří ke které stehenní kosti. Vlastně

vůbec nejde říct, co patří k čemu.“

Liam v  zadní části místnosti potichu zabručel: „Pánevní

kost patří ke stehenní kosti a stehenní kost patří kekolenní

mu kloubu.“

Katie se otočila a rozzlobeně se na něj zamračila, on se ale

jen omluvně zašklebil a zamával na ni.

„Dokud patolog nepředloží definitivní zprávu, můžemes jis

totou říct pouze to, že všechny oběti byly ve skladu krmiva na

37

Meagherově statku pohřbeny ve stejnou dobu. Možná tam ale

nezemřely. Nelze vyloučit, že tam někdo jejich ostatky převezl

odjinud. Navíc prozatím nemáme důkazy, které by potvrdily,

že ti lidé zemřeli nebo byli zavražděni ve stejný den.“

„Našly se nějaké stopy?“ zeptal se Liam.

„Jen Johna Meaghera, jeho matky a několika dělníků.“

„Stopy pneumatik?“

„Pouze Meagherova auta, má land rover. Žádné jiné. Vlastně

ještě náklaďáku mlékárny Dawn Dairies. A jízdního kola toho

mladého pomocníka.“

„Narazili jste na nějaké oblečení nebo boty?“ zeptala se

Katie.

„Ne, na nic.“

„Knoflíky, poutka, zipy nebo jakékoli jiné zapínání?“

„Ne, což je dost neobvyklé. Rašelinitá půda je přecevynika

jící konzervant.“

„Takže šatstvo by mohlo být stopou? Máme se na něj za

měřit?“

„Ano, to by šlo. A samozřejmě hledejte taky šperky.Z roz

měrů kostí vyplývá, že šlo o dospělé, a bylo by docela zvláštní,

kdyby u sebe ani jeden člověk z jedenáctičlenné skupiny neměl

žádný krucifix, hodinky nebo snubní prsten.“

„Pusťte se do toho,“ řekla Katie Edmondu O’Learymu.„Po

ptejte se hlavně ve zlatnictvích v Corku. Zjistěte, jestli jimně

kdo nenabídl větší množství snubních prstenů a jiných tretek.

Určitě se vyplatí zkusit Gerryho Lenihana na French Church

Street. Loni jsme ho dvakrát sebrali za obchodovánís krade

nými prsteny.“

„Ještě bych chtěl dodat, že ty kosti nejspíš patří mladým

ženám. Pokud ale doktor Reidy dojde se svými znalostmik ji

nému závěru, pochopitelně se jeho názoru podvolím.“

V tu chvíli vstoupila do zasedací místnosti policistkaMaureen Dennehyová a podala Katie vzkaz. Stálo na něm: „Eamonn

Collins: Dan Lowery’s, půl třetí odpoledne.“

„Děkuju, Maureen.“

„Mimochodem, volal vám manžel. Prý možná pojede večer do Limericku, nemáte na něj čekat.“

„Fajn,“ přikývla Katie a  pomyslela si: Sakra, do čeho se to Paul zase pustil?

39

6

Katie zrovna hovořila s členem letištní ochranky, když do haly

automatickými dveřmi vešel doktor Owen Reidy a netrpěli

vě odstrčil dvě malé děti, které mu stály v cestě. Měl na sobě

hnědý balonový plášť, jenž byl v pase příliš utažený, a měkký

plstěný klobouk s širokou krempou.

„V Dublinu jsme museli dvacet minut čekat na ranveji,“za

bručel a vrazil Katie do ruky lékařskou brašnu a napěchovaný

kufr. „Co si myslí? Že máme času nazbyt a můžeme jím plýtvat

kvůli turistům z Floridy? Měli je nechat kroužit nad letištěm,

až by jim došlo palivo, havarovali by a uhořeli.“

Doktor Reidy měl široký obličej posetý jaterními skvrnami,

huňaté zrzavé obočí a za všech okolností nosil motýlkas ob

rovskými puntíky. Když byl Charlie Haughey ještě minister

ským předsedou, Reidy s ním úzce spolupracoval. Deník Irish

Examiner dokonce prohlásil, že se Reidy spolu s dalšími muži

účastnil orgií v  dublinském hotelu Grafton, což však doktor

rez



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist