načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bílá zvířata jsou velmi často hluchá – Ivana Myšková

Bílá zvířata jsou velmi často hluchá

Elektronická kniha: Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
Autor: Ivana Myšková

Přesně dávkovaným stylem a jazykem obnažuje Ivana Myšková nejednoznačné chování svých postav, které se ocitají tu ve stavu citové nouze, jindy zase až v děsivých pochybnostech, co mohou svým chováním způsobit - nebo se dokonce uklidňují a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9% 88%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 203
Rozměr: 21 cm
Úprava: 20 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7067-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Přesně dávkovaným stylem a jazykem obnažuje Ivana Myšková nejednoznačné chování svých postav, které se ocitají tu ve stavu citové nouze, jindy zase až v děsivých pochybnostech, co mohou svým chováním způsobit - nebo se dokonce uklidňují a rozptylují neobvyklými koníčky, v nichž hraje prim třeba hálkotvorný hmyz. Autorce se podařilo vytvořit téměř panoptikální galerii, z níž leckdy mrazí, z níž dýchá slabost a nedokonalost lidského jedince s jeho prohřešky, chybami a úzkostmi. Tyto emoce zdařile vyjadřuje i titulní metafora, která navíc v přeneseném významu upozorňuje na nezacelené a nezakotvené ohlasy či ozvěny v duši člověka, která se tak stává i úrodným prostorem pro vnitřní muka a trápení. I proto se hrdinové autorčiných próz užírají, zavírají do ulit, potýkají se s povahovou nevyvážeností a nejblišímu okolí, jehož se ovšem straní, příliš si ho nevšímají a už vůbec mu nechtějí naslouchat, se mohou jevit jako směšné figurky, které trpí jakousi prazvláštní chorobou: neustále se omlouvat a často se sebetrýznivou rozkoší se doznávat k tomu, proč se v konkrétních situacích zachovali právě tak a ne jinak. Soubor jedenácti povídek české spisovatelky a novinářky, jež jsou obydleny nedokonalými, mnohdy vnitřně nestabilními postavami, které řeší své soukromé, většinou tragikomické krize.

Popis nakladatele

Jsou uvězněni ve svých životech jako jelení šíje ve zpuchřelé pneumatice, chřestí garnýžemi, rozkrajují hálky a budí žlabatky, sestrojují lapače času, a hlavně srdnatě pojídají nahnilá jablíčka pravdy. Ženy zaplavují muže tirádami a muži na ženy sesílají mlčení. Postavy této knihy jsou si dobře vědomy svých slabostí a za své viny očekávají spravedlivý trest. Nejsou vláčeny neblahými historickými událostmi, na pořádné drama si zadělají samy. Pořád se něčeho bojí, hodně se štítí a občas někoho nedopatřením zabijí. Snad by trocha sebelásky vedla ke šťastnějším koncům i začátkům. Ale jak ji do nich vpravit, aby ji nevyzvracely?

 

Z ohlasů na knihu:

O souboru povídek Ivany Myškové stále platí slova, jimiž její prvotinu  Nícení  charakterizovala Alexandra Berková:  Text, který může zklamat polykače příběhů, ale jejž je radost číst: nejvyšší jazyková vytříbenost, kultivovanost výrazu, brilantní surfování na špici verbální vlny.  Druhá knížka má však navíc náboj, co nezklame ani ty „polykače“; autorčina „verbální vlna“ je dějotvorná. Tvoří tragikomické situace s erotickou podšívkou, aby vzápětí roznítila odpovědi na matoucí otázky. Nese vzkaz, že soucit povznáší a vede k obohacení.

Antonín Bajaja

Čtenář si jistě všimne, že každou z jedenácti čísel povídkové sbírky Ivany Myškové předchází motto, pozoruhodný citát z nejrůznějších autorů. Spisovatelku jako by inspiroval k budování situací. Buduje je velmi vynalézavě. Souvislost s mottem se vynoří později a je vždy překvapivá. Tento typ prózy patří k uměleckému rodokmenu, jejž v české literatuře představují například Věra Linhartová nebo Jiří Kratochvil: oporou a průvodcem hravého tvůrčího procesu je vědomí, že jde o umělé dílo. Ivana Myšková si přitom počíná po svém. Vývoj situací řídí naléhavá, přímo posedlá fantazie: míří ke stále nečekanějším a vrývavě konkrétním detailům, k zážitkům a myšlenkám, které náhle zavoní nebo zapáchají „skutečným životem“. Vyprávění zní jednou humorně, ba groteskně, jindy účastně. Pokaždé mě zaskočilo jako úchvatné dobrodružství odehrávající se v lidském světě plném nepojmenovaných prohlubní. Vypovídá o současném člověku: o tom, co zvedá vypravěččina obraznost odněkud ze dna.

Milan Uhde

 

Ivana Myšková (*1981) vystudovala Literární akademii v Praze. V letech 2007—2013 působila na stanici Vltava ČRo. Nyní je na volné noze. V roce 2007 debutovala rozhlasovou hrou  Odpoledne s liliputem , o pět let později jí nakladatelství Fra vydalo prozaickou prvotinu  Nícení .

Zařazeno v kategoriích
Ivana Myšková - další tituly autora:
Bílá zvířata jsou velmi často hluchá Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ivana myšková

bílá zvířata jsou

velmi často hluchá

Jsou uvězněni ve svých životech jako

jelení šíje ve zpuchřelé pneumatice,

chřestí garnýžemi, rozkrajují hálky

a budí žlabatky, sestrojují lapače času,

a hlavně srdnatě pojídají nahnilá

jablíčka pravdy. Ženy zaplavují

muže tirádami a muži na ženy

sesílají mlčení. Postavy této knihy

jsou si dobře vědomy svých slabostí

a za své viny očekávají spravedlivý

trest. Nejsou vláčeny neblahými

historickými událostmi, na pořádné

drama si zadělají samy. Pořád se

něčeho bojí, hodně se štítí a občas

někoho nedopatřením zabijí. Snad by

trocha sebelásky vedla ke šťastnějším

koncům i začátkům. Ale jak ji do

nich vpravit, aby ji nevyzvracely?

Ivana Myšková (* 1981) vystudovala Literární akademii

v Praze. V letech 2007—2013 působila na stanici Vltava ČRo.

Nyní je na volné noze. V roce 2007 debutovala rozhlasovou

hrou Odpoledne s liliputem, o pět let později jí nakladatel

ství Fra vydalo prozaickou prvotinu Nícení.

ISBN 978-80-7577-067-7 269 Kč

ivana

myšková

host

bílá zvířata jsou

velmi často

hluchá










ivana

myšková


bílá zvířata jsou

velmi často

hluchá

Brno 2017


Tato kniha vznikla díky laskavé

podpoře Mezinárodního visegrádského

fondu a Ministerstva kultury ČR. © Ivana Myšková, 2017 Illustrations © Martin T. Pecina © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7577-152-0 (Formát PDF) ISBN 978-80-7577-153-7 (Formát ePub) ISBN 978-80-7577-154-4 (Formát MobiPocket)

Vráťovi, mému spolutvůrci

a přemožiteli všech mých běsů

„Jak se vám, sovičko a srnečko,

můžeme odvděčit?“ „Nemusíte se nám vděčovat, my jsme zvířátka,

my všechno máme a my nic nepotřebujeme!“

— Klárka Beránková, 4 roky



6

*

7

Závěs

závěs

Ženy možná nezacházejí rády do krajnosti ve

vnějším životě, ale v životě vnitřním dovedou

každou situaci využít do dna, pokud chtějí.

— Witold Gombrowicz, Bakakaj

Neprocházej se tu nahá, řekla si Soňa sama pro sebe

a usmála se, když si vybavila Jana, jak se s obavami ohlíží

po černých čtvercích oken a galantně jí nastavuje župan.

Kdo by se sem díval, ptala se ho pokaždé, a proč zrovna

na mě? Nikdy nevíš, utrousil Jan, pořád otočený k oknům.

Jan si tu připadá jako ve výkladní skříni. Přes zimu,

když jasan před okny nemá žádné listí, je z toho nervózní

a dohlíží, aby do ložnice přebíhala jedině v jeho županu

anebo potmě. Musíme koupit závěsy, rolety nebo žalu

zie, říká po takovém rituálu. Každopádně, smála se Soňa

vždycky, když to řekl. V zimě to totiž říkal dost často

a bude to říkat do té doby, dokud se strom před okny

znovu neolistí. Pak se s ní klidně v pokoji pomiluje. Jako

by rolety měli. Natolik Jan důvěřuje zpeřenému listí.

Vzdálenosti nevěří. Soňa věří více vzdálenosti než listí.

Přes dvůr je to k protějším oknům cirka sedmdesát me

trů. Kdo by si takhle namáhal oči? A oken je na jejich

straně taky dost. Proč by se někdo díval zrovna sem?


Závěs

Soňa si připadala půvabná jen, když se zahlédla

Janovýma milujícíma očima nebo když se jí zachtělo

psát. Když všechno těkání ustalo a myšlenky vyvstávaly

hotové, celistvé a řadily se jedna za druhou a vše bylo

tak zřetelné a jasné. Ano, když k sobě konečně při volala

rozutíkané myšlenky, připadala si přitažlivá. Někdy, když

Jan ještě spal anebo už z bytu odešel, přistoupila k oknu

nahá a zvědavě vyhlížela, kdo její nové půvaby rozezná.

Možná i proto otálela s koupí závěsů, rolet nebo žaluzií, možná se jí líbilo žít ve výkladní skříni, možná ji vzrušo

valo, že je s Janem vystavena cizím očím (na odiv i na od

por), a vlastně nestála o žádnou intimitu. Možná, že to

jsou ty pravé důvody, pomyslí si Soňa, a ne to, že se nemůžeme rozhodnout, čím okna zatemnit. Nejspíš má

ráda okamžiky, kdy Jan žárlí na oči neznámého, který neexistuje, který je vymyšlen, okamžiky, kdy vlastním

županem chrání její čest a cudnost. Zřejmě jí imponuje

tehdy, když dá tím gestem jasně najevo, že ji tak trochu

vlastní a nechce se o ni, ať už jakýmkoliv způsobem, s ni

kým dělit. Vidí v něm totiž onen atavismus, něco, co její

muži před ním postupně poztráceli, jakousi chrabrost či

rytířství — šupinku toho nebo jen záblesk.

Zdá se mi nepravděpodobné, pomyslí si Soňa,

že by tam naproti někdo sledoval, až se tu objevím nahá.

Jde o mžik, než přejdu z koupelny do ložnice, a na ten

mžik že by tam naproti někdo den co den čekal? Soňa

si zkouší představit někoho takového. Někoho, kdo číhá

na okamžik, kdy přejde nahá z koupelny do ložnice. Ta

představa ji baví. Tak trpělivý člověk je jejím opakem.

8

*

9

Ona nedokáže upřít oči do jednoho bodu, nevydrží po

zorovat statickou scenerii víc než pár minut. Potřebuje

pohyb a šramot, akci a humbuk, aby se měla na co dívat.

Když upne pohled do krajiny, do vody nebo na hvězdy,

neumí myslet na to, co sledují oči. Začne myslet na sebe

a na to, že nesleduje krajinu. Na krajinu myslí, když ji

nemá před očima. Musí se jí v hlavě usadit, musí se do ní

poznenáhlu uložit jako ke spánku. Když se Soňa dívá, zá

roveň spustí kameru, zároveň nahrává. A když nahrává,

soustředí se na co nejpřesnější otisk informací, je mecha

nismem, neprožívá. To Jan si žádný záznam nepořizuje.

Nemusí si realitu vybavovat zpětně, nemusí ji zpětně

nechat ožít. Když sedí na kopci a shlíží do krajiny, tak

shlíží do krajiny, když zvrátí hlavu a kouká na hvězdy, tak

kouká na hvězdy. Nečachruje s tím, co vidí, neukrajuje si

z toho teď, aby mu zbylo na potom.

Možná, že z okna odnaproti ji večer co večer, noc

za nocí pozoruje muž podobný Janovi. Ta představa ji

pobaví. Pronajmu Janovi byt s protějšími okny a budu

se před ním schovávat, aby mě neviděl nahou. Ukážu se

mu pouze dokonale zapouzdřená. Možná koupím zá

věsy a odsunu je jenom jednou denně na pár nestřeže

ných chvil, ledabyle, pokaždé v jiný čas a pak zas nepro

dyšně zatemním, nedovolím nic. A možná tady dokonce

budu bydlet s tím neznámým mužem, v jehož bytě Jan

teď právě žije — kam by taky šel? A on teď bude mému

tělu nastavovat župan, on teď bude střežit moji cudnost

před Janem. I to by koneckonců šlo, usmívá se Soňa sama

pro sebe. I to by šlo.

Závěs

Jan si balí věci do batohu a odchází. Na týden. Ne

za protější okna. Dál. Do jiné země. Odchází už celé do

poledne, pojídá rybízový koláč, zahleděn na okna. Měli

jsme koupit ty závěsy, říká, před tou cestou. Listí letos

opadává dřív. Soňa si účastně povzdychne a doprovodí

Jana ke dveřím. Zahrne ho polibky a přeje si, aby byl

za minutu zpátky anebo aby jí za pět minut mával z pro

tějšího okna. Ale nestane se jedno ani druhé, a jí tedy

nezbude než si na jeho nepřítomnost pomaličku zvykat.

Soňa si vzpomene, jak proti tomu dříve protestovala, jak

protestovala proti veškerým zvykům, jak se bouřila. Teď

už se bouří jen trošku a mlčky, zpraktičtěla a zvěcněla.

Nanejvýš se otřese při představě, jak jim dříve postačila

jedna úzká postel a jak si v každém dalším bytě našli po

stel širší a širší, až teď na sebe skoro nedosáhnou. V ob

jetí už téměř neusnou. V objetí se jim už nepodaří usnout,

neboť není třeba šetřit místem. Rozpojila je touha po po

hodlném spánku.

Musíme žít na malých plochách, abychom se do

týkali? hořekuje Soňa. Jsme přesně uprostřed té cesty

do pekel. Vybaví si páry, které si hoví na svých odděle

ných lůžkách ve svých oddělených ložnicích. Soňa ne

souhlasně zavrtí hlavou, ale nevydá ani hlásku, nezvedne

ruku v rozčileném gestu. Zadívá se z okna. Ale nepomy

slí na muže, kterého tam někde Jan cítí, nepomyslí na

dvůr zastavěný dílnami a harampádím, neposlouchá

řezavý křik strak. Myslí na to, a představuje si to jako

scénu na divadle, jak rozdychtěný muž povalí ženu na

postel, klekne na ni, roztrhne jí šaty (nejlépe červené,

*

11

saténové, s hlubokým výstřihem), pár vteřin si prohlíží

její obnažená ňadra, pak ji cípem látky zakryje a se slovy

„To znám“ z ní otráveně sleze. Kolikrát Jan viděl tohle

tělo a mohl říct: „To znám“ a odejít? Neřekl to nikdy, ale mohl si to pomyslet, vidí ho tak často, že by ho třeba už

vidět nemusel.

Soňa vstane z křesla a setřese ze sebe župan. Rych

le se převléct a pracovat, jinak tu neděli prosním v té

zvláštní mrzutosti. Zůstane-li v županu přesčas, zkracuje

si den, župan ji drží v polospánku, nutí jí plané myšlenky,

bez kterých by se obešla. V županu nelze zastat žádnou

práci. Kdyby ano, už dávno by se pracovalo v županech.

To víc lidí pracuje bez županu, víc lidí pracuje nahých.

A já můžu dneska taky pracovat nahá, řekla si Soňa.

Když tu Jan není. A rozjařila se. A taky se můžu procházet

před okny — nahá. A zkusila se vlnivě projít před okny — nahá. A taky se můžu vyklonit z okna — nahá. A po sunula

ke straně dva květináče a otevřela okno a skutečně se vy

klonila — nahá. A taky můžu tomu někomu tam naproti,

když tu Jan, kvůli kterému to nemůžu, není, zamávat — nahá, a na dálku poslat polibek — nahá. A rozjařená, roze smátá zamávala tam někam naproti — nahá, a aniž

se podívala komu, poslala tomu někomu naproti vzdušný

polibek — nahá.

Ale když zavírala okno, všimla si jakéhosi stínu,

tam naproti, v okně, a když zaostřila, spatřila muže, ještě mladého, celkem pohledného muže, který tam přece ni

kdy být neměl, a přesto tam byl. Viděla ho, zhmotnělý

přízrak a legendu, Janovo strašidlo, viděla ho, jak klečí

Závěs

na parapetu, protože právě myje to svoje zadívané okno,

klečí vedle kýblu s teplou vodou a saponátem a dívá se

velice překvapeně, téměř až vyděšeně, s ústy dokořán:

To neznám.

Soně se rozbušilo srdce a prudce okno přibouchla,

až se sklo málem vysypalo. I přes ten zvuk a přes hu

čení v hlavě uslyšela zvenčí jakoby výkřik. Řekla si, že ji

možná volá zpátky, ale tomu přece nesmí věnovat žád

nou pozornost, a otočila se k oknu zády. Ještě rozrušená,

ale přece jen klidnější, odešla do ložnice. Navlékla si kal

hotky i podprsenku, rozhodnutá nevynechat ani jediný

díl spořádaného oblečení, barevné ponožky, které no

sívá jen doma. Seprané a obnošené kalhoty a vytahané

zelenkavé tričko stáhla z opěradla židle, kam je včera

odložila. Už se tam nepodívá, rozhodla se. Never more.

I kdybys škemral.

Rozevřela příslušnou knihu na příslušné stránce.

Ale jako by pořád nahá stála u okna, vrací se jí totéž. Udi

vený výraz myče oken. Třeba mě ten člověk jindy nesle

duje, třeba jen potřeboval umýt okno... Jak jsem si mohla

myslet něco takového? Že mě sleduje? Že na mě číhá?

Má spokojený vlastní život a nemá zapotřebí krást lidem

z oken soukromí. A když se zahlédla ve skle knihovny,

připadala si zoufale nepůvabná. I oproti knihám. Oproti

těm knihám zvlášť.

Soňa se musela situaci zasmát. Jak se nestyděla,

jak se bezostyšně, ano, to je to správné slovo, jak se bez

ostyšně vystavila cizím očím, jak se producírovala, a to

je nutné rozkošnicky slabikovat, aby vynikla ta vzácnost,

12

*

13

pro-du-cí-ro-va-la před oknem a jak on z toho okna má

lem vypadl. Je vyloučené, že by se díval na něco jiného.

Díval se na ni, až málem vypadl z okna. Možná ten po

hled nebyl tak docela obdivný, možná byl jenom zvědavý,

ale co. Musí si přiznat, že ji to těší. Obvykle ne usiluje o to,

být centrem pozornosti. Vždycky když o to usiluje, vy

mstí se jí, že si věřila. Ale občas je příjemné, když na sebe

pozornost strhne, aniž o to usiluje. Občas to příjemné

je, ať si nenalhává opak. I když — těch nepříjemných

případů je víc. Samozřejmě. Musí si přiznat, že když se

sama sobě líbí a připadá si přitažlivá, přála by si, a při

jde jí to logické, že tamten muž zakopne, když se po ní

ohlédne, tamten zas narazí do sloupu, jiný spadne z kola

(z lešení také může, proč by ne), další nabourá, klempíř

spadne ze střechy a dlaždič se klepne kladívkem přes

prsty. Velice silně. Jako by se přitažlivá rovnalo zkázo

nosná. Tak zvrácené má představy. Jen jít a vrhat do ne

štěstí. Nemusí to být smrtonosná chůze, ne, to nevyža

duje, ale rozhodně musí něco způsobit. Protože když

nic nezpůsobí, jako by nebyla. A jsou takové chůze. A ta

kové vztahy. Což jí připadá vůbec nejodpudivější. Lidé,

kteří spolu žijí, aniž si cokoliv způsobují. A nemusí to být

zrovna pád ze střechy.

Vzpomněla si na svého známého, na pravé ruce

mu chybí špičky prstů — prostředníček nemá jeden člá

nek, ukazováček dva. Na tom by nebylo nic zvláštního.

Ale jak o ně přišel! Soňa se vždycky rozněžní, když si to

představí. Je to tak fantasticky krásné... Někdy se tím

doslova opájí. Totiž: vyráběl dárek svojí ženě. Pospíchal,

Závěs

aby to stihl — snad podložku pod hrnec nebo kuchyňské

prkénko, chvilku se nesoustředil, to asi myslel na její bu

doucí radost, a ohobloval si tři články. Už to samo o sobě

je pěkné a nadosmrti to ty zkrácené prsty osmyslní. Může

si snad vyčítat, že práci nechal na poslední chvíli, ale úsilí,

které do ní vložil, bylo upřímné a opravdové. Už to samo

o sobě má význam. Ale připočtěme k tomu ještě den, kdy

se to stalo, a okouzlení nemá konce. Stalo se to o Štědrém

dnu před štědrovečerní tabulí (krátce před tím, než měli

všichni zasednout ke štědrovečernímu stolu)! To byl pak

dárek pro ženu — ohobloval si pro ni dva prsty!

Sotva se Soňa dojala, oblékla se do domácích šatů

a rozhodla se, že si přichystá práci na zítřek, aby si pak

ve spěchu nemusela „hoblovat prsty“ — ne že by to odmí

tala, ale nešlo přece o dárek Janovi, jen o obyčejné zaměst

nání. Jenomže jakmile usedla a zapnula počítač, hlava se

jí obrátila k oknu — bylo to jako nedokončený rozhovor.

Protější okno zůstalo dokořán, ale nepostřehla

v něm žádný pohyb. Schoval se, ví, že ho bude trošku

vyhlížet. Teprve teď si ale všimla — spíš periferním vi

děním — převráceného kýble na parapetu. Mydlinková

voda ještě pořád stékala přes okraj na zeď, aniž někdo

projevoval snahu o nápravu. Jsou to ale divné způsoby,

vylévat špinavou vodu z okna. A hned se jí muž trochu

zprotivil. Ale zároveň ji začínal přitahovat novou silou.

Jan by po sobě nikdy nenechal takovou spoušť. A taky

by nikdy nemyl okna, ušklíbla se Soňa. Třeba je tamten

jenom roztržitý... Utíkal k telefonu nebo otevřít, převrhl

kýbl a ještě se nevrátil. Třeba. Sledovala protější okno

14

*

15

a užívala si, že beztrestně. Jestliže ji ale zpozoruje, až se

vrátí, jak mu to asi vysvětlí? A má mu vůbec něco vysvět

lovat? Co kdybych taky začala mýt okna a on by taky

myl okna a mohli bychom na sebe pokřikovat jako myči

oken? Pokřikovat přes dvůr — z okna do okna jak pavla

čové baby. Ty už skoro nejsou — pavlačové baby. Anebo

jsou, ale bez pavlačí. Pavlačové baby jsou. Ty nevymírají.

Soňa se s úsměvem zadívala na protější dům. Mohly by tu

být pavlače. Bylo by to hezčí. Ale zas ty pavlačové baby...

Tak je lepší, že tu nejsou pavlače a jsou tu stromy. Třeba

ten jasan před našimi okny, kvůli kterému nemusíme

kupovat závěsy, nebo ten strom naproti. Co je to vlastně

za strom? Soňa zaostřila na listy protějšího stromu, jsou

zpeřené, ale jasan to není a akát by také poznala. Co je

to za strom? ptala se Soňa nějaké neviditelné mluvící

encyklopedie. Ráda by otevřela nějakou viditelnou, ale

copak může strávit odpoledne hledáním jednoho pito

mého stromu? Jan by strávil odpoledne hledáním jed

noho pitomého stromu, pro něj by to byla dobrodružná

výprava za poznáním a ten čas by si nevyčítal ani náho

dou. Dívala se na ten strom a už se rozhodla, že nechá

strom stromem a kýbl taky, okno jakbysmet a muže

každo pádně, když uviděla něco, co ji ujistilo, že nemůže.

Na jedné krajní větvi, zhruba uprostřed velké koruny,

ačkoliv nemohla ze své pozice vidět strom celý, a tudíž

ani přesně odhadnout jeho velikost, zahlédla něco čer

veného. Intuitivně zkontrolovala kýbl — pořád ležel na

parapetu, ale voda z něj už netekla žádná. Teď si byla na

prosto jistá, že je to hadr na umývání oken. Ten, kterým

Závěs

před pár minutami muž umýval svá okna. Ještě jednou se podívala na převrácený kýbl. Zatočila se jí hlava. Při

padalo jí to tak fantastické, že to nemohla být skutečnost, a zároveň to skutečnost být musela. Protože co je fantas

tičtější? Už kolikrát si přála, aby to, co se stát může a co se stát nemůže, bylo stanovené jasně, aby mezi tím a tím vedla jasná hranice. Ale jako by ji nikdo nechtěl vyslyšet, i když je to tak bezvadný nápad. Pořád jde o hranici

dohodou, kdekdo ji posunuje nebo zkracuje, není v tom

žádný řád! A přitom jasně cítíme, co se stát nemůže, co se stát může, co se stát mohlo a co rozhodně nikdy. Co ten

krát viděla, když sledovala muže, jak opatrně našlapuje,

přechází po římse muzea z jednoho okna do druhého?

V černé kukle, s naditým igelitovým pytlem? Byla to lou

pež? Za bílého dne? To nemohla být loupež před tolika svědky. Spíš umělecký akt anebo sázka. A možná taky film. To nemohla být loupež. Anebo ano? A tohle? Stalo se to, nebo si to špatně domýšlí? Odvrátila se od okna. Něco bych přece slyšela i přes zavřené okno, řekla si Soňa. Nějaký křik — ten jeho nebo

ostatních, spousta lidí je přece v tuhle dobu doma. Ne

mohl jen tak bez povšimnutí... Něco bych slyšela.

Spustila počítač. Ale pořád se nesoustředí. Zner

vózňuje ji, že nic neslyší. Vůbec nic. Teď je to jiné ticho, ale ticho o to horší. Jak se to dozví? Že se to stalo — že se

to nestalo? Půjde tam a zeptá se. Ale ví, jak se ten muž

jmenuje? A na co se bude ptát? Nic přece neviděla. Jen

převrácený kýbl a hadr na stromě. Okamžik, kdy se to

*

17

mohlo stát, propásla. Prosím vás, nevypadl v tomto domě

nějaký muž z okna? Mám o něj strach... A proč o něj

máte strach? Jste příbuzná? Ne, dnes jsem ho viděla po

prvé. Pak vám nemůžeme podat žádné informace, řekne

domovník nebo lékař anebo policajt. Pronesou tu větu

(možná všichni naráz) a vykážou mě ven bez ohledu na

to, jestli informace nemám třeba já... Co oni vědí? Já vím víc. Jako pachatel.

Otevřela složku s rozpracovanými soubory. Ale

nemohla si vzpomenout, čím vlastně v pátek skončila a čím dnes chtěla začít. Musela se zase stočit k oknu. Ne

čekala žádnou změnu. Chtěla jenom oddálit své povin

nosti. Proto ji překvapilo, když změna nastala. V okně

teď byla natažená červenobílá páska a za ní se mihl muž v uniformě. Muž v policejní uniformě. Co to znamená? Soňa si musela rukou zakrýt ústa, aby nevykřikla. Zpo

tila se. Jako by všechna zadržovaná vlhkost naráz vyrazila

z pórů. Špatně se jí dýchalo. Zakrývala si ústa a špatně

se jí dýchalo. Tak je to celé pravda. Stalo se to! Už o tom

nemůže pochybovat. Už nesmí. Je to tak. Kdyby zrovna

myla okna, rozčilením by vypadla. Jak mu asi bylo, pane

bože? Jak mu bylo? Když padal. Co si myslel? Stačil si vů

bec něco myslet, stačil si něco pomyslet? Co dělal, když se

přibližoval zemi? Co dělal? Dá se vůbec ještě něco dělat?

Takové divné chvíle. Takové strašně divné chvíle... A to

si je někteří přivozují schválně. Vrhnou se do prostoru a pak se zachrání. Ale on ne. On ne! Mají tam, na dvorku,

na opačné straně, taky takový betonový plácek jako my?

My máme před okny betonový plácek. Nemají tam třeba


Závěs

záhon růží? Nebo vysázené keře? Anebo jen trávu? Hustě

rostlou, bujnou, svěží, měkkou trávu. Snad ano. Jak to

zní na trávě, jak to zní na betonu? Zblázní se. Určitě se

zblázní. Chce křičet, křičet bezmocí, ale zakrývá si ústa,

aby všechno zdusila. Je viník! Viník!!! Musí dát o sobě

vědět. Musí se k tomu přiznat. Možná to vypadá jako ne

hoda, jako neštěstí, které se čas od času stane. Možná ani

nebudou nic vyšetřovat, případ jim připadá jasný. Až ho

prohlédne patolog, shledá, že smrt byla způsobena pá

dem ze čtvrtého patra, nikoliv kulkami vypálenými z pro

tějšího okna. Nikdo nepomyslí na vraždu. Zranění tomu

neodpovídá. Ale Soňa dobře ví, že to byla vražda. Soňa to

moc dobře ví. Přece si přála, aby kvůli ní muži padali ze

střech, z kol a třeba rovnou do kanálů. Přece si to přála!

Chtěla tak potvrdit své půvaby a teď se jí to přání vyplnilo.

Nahlédla celou jeho temnou hloubku. A zřítila se tam.

Když Janovi něco spadne, když něco upustí, když

něco provede, vykulí oči a řekne: Jejda. Co ale říct, když

někoho, čirým nedopatřením, spíš jaksi nepatřičně, za

bijeme? Soňa by nejradši řekla: Jejda, zatvářila se provi

nile a za pár minut na to zapomněla, protože se přece dějí

horší věci. Jenomže horší věci už se nedějí. Pro tuto chvíli.

Horší věci už se nemohou stát. Proto Soňa nemůže říct

jejda, proto na to nemůže zapomenout. Nevinné jejda je

jí už jednou provždy odepřeno.

Ještě se naposledy podívá do protějšího okna

a strne. V okně teď stojí žena, žena v turbanu. Opravdová

žena, pomyslí si Soňa, neboť pouze opravdové ženy jsou

s to uvázat si turban. To Soňa nikdy nesvedla, vždycky


18

*

19

ručník jen tak podivně zamotá, že se jí stejně hned roz

váže. Turban je obraz duše, řekla si Soňa, podobně jako

stůl. Žena v turbanu zamyšleně hladí parapet, dívá se na

své ruce. Vedle ní převržený kýbl. Všimne si ho a narovná

ho. Potom se trochu vykloní z okna, rychle si zakryje ústa

oběma rukama a běží do nitra bytu. Červenobílá páska

zůstala neporušená. Takže na beton, pomyslí si Soňa. Na

beton, ne na trávník, hlesne hlasem, který nepoznává.

Jeho žena ho teď uviděla poprvé od chvíle, kdy vy

šla z koupelny. On šel mýt okna a ona si šla umýt vlasy,

v přívalu vody nic neslyšela. Vypnula vodu, sprchu ob

točila kolem kohoutků a pečlivě si uvázala turban. Ještě

si ani nerozetřela všechen krém, zůstala jí bílá šmouha

na čele a na bradě, a slyší domovní zvonek. Teď? Dneska?

Proč? Žena nepospíchá. Možná ani nechtěli zazvonit na

náš zvonek, možná se spletli. Anebo chtějí jen do domu,

nacpat nám do schránek letáky. Proč bych otvírala? Žena

si jemnými hbitými prsty soustředěně vmasírovává krém

do pokožky. Nemusí spěchat. Je neděle. Ale zvonění se

opakuje. Žena se ušklíbne. Ne, chci mít klid. Zvonek teď

drnčí stále neodbytněji a žena únavou zavře oči a jem

ným poťukáváním si masíruje obličej, ne, nikdo ji ne

donutí, aby zrychlila, nikdo ji nedonutí, aby tu zklidňu

jící proceduru ukončila. Nikdo! Spěchá celý týden, jen

co otevře oči až do chvíle, než je zavře. Nebude spěchat,

když má volno. Prostě ne. K tomu ji nikdo nedonutí. Zvo

nek teď drnčí nepřetržitě.

„Zasraný parchanti!“ uleví si a je jí jedno, jak jsou

ti parchanti asi tak staří. Odtrhne se od zrcadla, zanechá


Závěs

masírování a mastnou rukou chytne za kliku. „Nemůžeš

otevřít, když já jsem v koupelně?“ zakřičí vztekle. Re

akce žádná. No dobře. Zamíří ke dveřím. Už málem bere

za kliku, přestože parchanti zvoní určitě dole, a stačí tedy

zařvat do domovního telefonu, ale tu si vzpomene, že je

odlíčená. Totálně, důkladně odlíčená. Radost jim dělat

nebudu. To teda ne. Vrátí se do koupelny. Alespoň linky

pod oči. Rychle si pod ně čmárne. Teď může otevřít a za

řvat: „Nechte ty zvonky na pokoji, parchanti zasraný.

A vymajzněte odsud, nebo si vás podám!“ A otevře rázně

ty dveře s tím, že jen seběhne dolů, ale pak úlekem za

couvá zpátky do bytu a položí si ruku na srdce jako ně

jaká stará ustrašená ženská.

A muži v uniformách, jsou dva, jí řeknou: „Váš man

žel vypadl z okna. Máme hlášení.“

A ona vyděšeně hlesne a přitom kroutí hlavou. „Ale

on je přece doma. Z žádnýho okna nevypad.“

Soňa to všechno vidí a zakrývá si oči. Ubohá žena.

Kdo ji utěší? Vždycky měla strach z výšek. Ve čtvrtém

patře byt nechci, říkala. Kupme ten ve druhém. Když

člověk spadne z druhého, dá se to přežít. Já už výš ne

chci. Neboj se, chlácholil ji manžel. Jestli jde o okna,

budu je mýt já. A na to si žena vzpomene, když jí to po

licisté trpělivě opakují. Váš muž vypadl z okna, vypadl

z okna, vypadl z okna... Víc říkat nemuseli, bylo to jasné.

Tohle je přece čtvrté patro. Než si to srovnala, natáhli

před okno červeno bílou pásku. Zatřásla hlavou a zamí

řila tam, k místu neštěstí. Jeden z nich jí zastoupil cestu,

ale druhý mu naznačil, aby šel stranou — neskočí. Jen se


20

*

21

chce přesvědčit. V tu chvíli Soňa zahlédla ženu v turbanu,

jak hladí parapet. Musím za ní, řízlo to v Soně.

Musí tam jít. Alespoň se jí omluví. Řekne: „Pro

miňte, že jsem vám zabila muže.“ Kousne se do rtu, sklopí

oči a pokrčí rameny: „Mně se to občas stává.“ A navrhne

výši odškodného. Jenomže co když se žena ušklíbne? Co

když se ušklíbne s vědomím převahy té, která si dovede

uvázat takový turban, jaký se nerozváže, ani když se vy

kloní z okna a spatří svého muže mrtvého? Co když si

Soňu pohrdavě změří od hlavy k patě a od paty k hlavě a utrousí: „Co vy mi chcete dávat? Taková chudinka! Ta

ková chudinka by nesvedla zabít mého muže...“ A Soňa

jen poníženě vycouvá ze dveří a rozpláče se na schodech,

protože ta žena vyřkla její pochybnosti. Kvůli ní muži ne

padají z oken. Jak jen tomu mohla uvěřit? Nepatří mezi

ženy, o kterých se sní. Je ženou, se kterou se žije.

Možná se prostě lekl. Možná si okouzlení spletla

s úlekem a úžas se zhnusením. Jestlipak mu ten poslední výraz ztuhl na tváři? Nemohla by se na něj podívat? Než

ho naloží do pohřebního vozu... Přesvědčit se. Jako se

tamta přesvědčila, že je mrtvý. Musím tam jít, bodlo to v Soně. Musím ho ještě jednou vidět, říká si Soňa a mecha

nicky se převléká s pohledem upřeným na ženu v turbanu v protějším okně. Ještě se učeše. Nepokládá si otázku proč, ale učeše se. Už by měla jít, ale zdržuje se před zrcadlem.

Rozhodne se opravit si černé linky pod očima a obtáhnout si rty rudou rtěnkou. Jdu přece za ženou, pomyslí si. Za že

nou, která si mě pohrdavě změří: „Ne, vy byste nebyla schopná ho zabít.“ Soňa přejde do ložnice a převlékne

Závěs

se do svého nejvyzývavějšího trika. Pak stáhne džíny

a vsouká se do přiléhavé sukně nad kolena. Tuhle kombi

naci skoro nenosí. Jan to nemá příliš rád. Z krabice vyndá

vysoké černé kozačky z lesklé kůže. A tuhle kombinaci ne

nosí už vůbec. Ale je přece vražedkyně. Ať jí tu myšlenku

nikdo nebere. Nemůže být nikdy nebezpečná? Proč má

být jenom neškodná? Tohle je sakra vážné...

A je velmi smutné, že Jan se tomu bude smát. Až

mu to řekne, začne se smát a štípne ji do tváře: „Jdi ty.

Co si to vymýšlíš? Ty ses tu beze mě nudila?“ A bude to

ještě horší, než kdyby ji do tváře štípala ta žena. Ta může

mít ještě nějaké pochybnosti, které na sobě za žádnou

cenu nedá znát. Ale Jan? Ten žádné pochybnosti nemá.

Ten si je prostě jistý, že ona by ničeho takového nebyla

schopna! Odhání ji od okna proto, aby nikdo neublížil jí,

ne proto, aby nikomu neublížila ona. Ten se bude divit,

až najde byt prázdný, pouze se vzkazem, že sedí v cele

předběžného zadržení a vrátí se až za několik let, ať se za

řídí podle svého a hlavně ať koupí závěs, protože jasan už

je málem opadaný. A rozhodně mu nenapíše, že ten zá

věs si má koupit hlavně kvůli ženě tam, na druhé straně,

kvůli ženě za oknem, z které Soňa udělala vdovu, a která

by se tedy mohla Soně pomstít na Janovi.

Soňa na to nechce myslet, ale musí. Chtěla by se

podívat na mrtvého Jana, na výraz, který mu ztuhl na

tváři? Soňa se roztřese. Netušila, že to takhle skončí. Ona

půjde do basy a Jana zavraždí ta žena stejným způsobem

jako Soňa toho muže. A to všechno jenom proto, že byli

liknaví a nekoupili závěs.

22

*

23

Volání hálek

volání hálek

Přívětivý úsměv se teď vůbec nehodil k jeho

tváři, jako by se v něm cosi rozbilo a on

to nedokázal sklížit, ať dělal, co chtěl.

— Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Idiot

V příšeří dílny mnul Richard v prstech rozčepýřený bede

guár. Byla to vlastně jen koule nedovyvinutých lístků. Na

keři bedeguár ohnivě zářil. Pod lampou rozehrál škálu

barev. Richard z řady pečlivě vyrovnaných nástrojů bez

váhání vybral skalpel. Položil bedeguár na pracovní stůl

a hrot skalpelu vrazil tam, kde tušil střed. Dál se nedostal.

Bedeguár byl příliš dřevnatý. Richard použil pilku. Jednu

larvu samozřejmě přeřízl. Smetl ji pilkou do kýblu na od

padky. Ostatní larvy se choulily ve svých komůrkách, oší

valy se a vrtěly, zaznamenaly světlo. Richard popadl foto

aparát, udělal pár makrosnímků, pak zhasl a probuzené

larvy nechal, jako už tolikrát, na stole.

Potichu za sebou zavřel dveře, zamkl a klíč scho

val do zadní kapsy džín. Po schodech dovedl našlapovat

tak tiše, že kolem Emy, rozvalené před plazmovou obra

zovkou, nepozorovaně proklouzl. Těšil se, až pošle fotky

Drabčíkovi a do předmětu zprávy vyplní svazácké: Úkol

splněn! Na splněné úkoly si potrpěl.

Volání hálek

Jinak nic zvláštního nepociťoval. Nad čím se Drab

čík tak rozplýval?

„Před prvním řezem celý hořím,“ sděloval mu. „V ja

kém stadiu je asi zastihnu? Kolik jich tam bude? Není

tam s nimi nějaký komenzál? Říkám vám, Richarde, krev

mi vždycky tepe ve spáncích. U dubových hálek se ještě

ovládám, už jsem jich rozřízl tolik, že nemohu nějaké zá

sadní překvapení čekat, ale u růžových hálek, tedy be-de

-guá-rů,“ vyslovoval rozkošnicky, „se neznám. Jako byste

udělal příčný řez domem a mohl si detailně prohlédnout

všechny jeho skuliny, včetně jeho obyvatel. Jako byste pro

nikl do lůna nově objevené planetky! Nate,“ řekl tehdy

Drabčík a třesoucí se rukou Richardovi obřadně podá

val bedeguár velikosti broskve, „zkuste si to a pochopíte.“

Richard dar přijal věcně jako reklamní předmět

z tiskové konference a slíbil, že to zkusí. Obvykle nahá

zel reklamní vzorky do zásuvky a po čase je vyhodil, ale

Drabčíkovu nadšení, na rozdíl od nadšení nejrůznějších

píáristů, ke svému údivu slabošsky podlehl. Měl z něho

zvláštní potěšení. Málokdy viděl tak zaujatého člověka.

Navíc zaujatého tak bizarními útvary na rostlinách. Mlu

vil-li o něčem jiném, pohasl. Mluvil-li o hálkách, svítil. Ri

chard si taky přál svítit.

Za Drabčíkem přijel především kvůli jeho archi

tektuře. Rozhovor se odehrával v podivné okrové bou

lovité stavbě přilepené ke střeše běžné železobetonové

kancelářské kostky. Richard stavbě familiárně říkal „ná

dor“, Drabčík to poopravil na něžnou „zduřeninku“.

24

*

25

„Berte to třeba jako zaklínání. Ale nemysleme hned

jen na rakovinu.“

Když Drabčík plynule přešel ke svému koníčku —

hálkotvornému hmyzu —, poznal Richard v Drabčíko

vých stavbách pouze důmyslné kopie těchto hmyzích

příbytků.

Richardův příbytek byl také kopií. Kopií domů na

focených v lifestylových časopisech, kam čas od času při

spíval. Bylo to bezpečné. Nemohl se zmýlit, ztrapnit, ze

směšnit. I stromy na zahradu nechal vysadit už vzrostlé,

aby nemusel přihlížet jejich dospívání a aby se v mlází ne

mohla ukrývat potulná zvířata ani lidé. Po setkání s Drab

číkem tam nechal vysadit i dub.

„Brzy se naučíte podle nepatrných dírek určovat,

který tvor se z hálky prokousal ven a který zase dovnitř.“

Richarda fascinovala Drabčíkova fascinace. Rád

přihlížel Drabčíkovu tetelení a nadskakování, rád mu

podával předměty, jež kolem sebe Drabčík rozhazoval,

a rád jej upozorňoval na nástrahy prostoru, které Drab

čík ve stavu vytržení snadno přehlédl. Hálky mu ovšem

zůstávaly lhostejné. Doufal, že se to změní, jakmile ve

jde se žlabatkami v těsnější kontakt a pochopí, jak hálky

vlastně tvoří. Potřeboval nějaký koníček. Ani ve svých

čtyřiceti ještě žádný neměl. Šachy byly příliš statické a at

letika příliš dynamická. Nerad se potil a nerad vysedával.

Sběratelem nebyl už z povahy, pěstitelem a chovatelem

také ne, od všeho mu stačil jeden kus. Na čtení si nikdy

neudělal čas. Četl pouze rešerše.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.