načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bílá růže -- Alžběta z Yorku - Philippa Gregory

Bílá růže -- Alžběta z Yorku

Elektronická kniha: Bílá růže -- Alžběta z Yorku
Autor:

Alžběta z Yorku byla odmala připravovaná na to, že se stane královnou. Jindřich Tudor VII. se s ní ožení, aby si upevnil moc. Jenže Angličané věří v návrat princů, Alžbětiných ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 368
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : 1 mapa, 1 genealogická tabulka
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The white princess přeložila Jana Vlčková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3261-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Alžběta z Yorku byla odmala připravovaná na to, že se stane královnou. Jindřich Tudor VII. se s ní ožení, aby si upevnil moc. Jenže Angličané věří v návrat princů, Alžbětiných bratrů. Ti záhadně zmizeli a Jindřich se obává, že kdyby se některý objevil, on o trůn přijde. A stane se. Alžbětu čeká volba mezi ztraceným bratrem, jehož nepoznává, a manželem, kterého miluje. Historická romance inspirovaná osudy manželky anglického krále Jindřicha VII.

Popis nakladatele

Alžběta z Yorku byla odmala připravovaná na to, že se stane královnou. Jindřich Tudor VII. se s ní ožení, aby si upevnil moc. Jenže Angličané věří v návrat princů, Alžbětiných bratrů. Ti záhadně zmizeli a Jindřich se obává, že kdyby se některý objevil, on o trůn přijde. A stane se. Alžbětu čeká volba mezi ztraceným bratrem, jehož nepoznává, a manželem, kterého miluje.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Philippa Gregory - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2013 by Philippe Gregory

Translation © Jana Vlčková, 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu THE WHITE PRINCESS

přeložila Jana Vlčková

Redakční úprava Draha Smutná

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, 

v edici Klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN  978-80-7543-398-5 (pdf)


Pro Anthonyho


Válka růží

Eduard

Černý

princ

Lancasterové Yorkové

Tudorovci

Blanka

z Lancasteru

Jan z Gauntu,

1. vévoda

z Lancasteru

Kateřina

Swynfordová

Jindřich IV.

1367–1413

Jan Beaufort,

hrabě ze Somersetu

1373–1410

Jindřich V.

1386–1422

Jindřich VI.

1421–1471

Markéta

z Anjou

1430–1482

Eduard

z Westminsteru

1453–1471

Kateřina

z Valois

1401–1437

Owen

Tudor

1400–

1461

Kašpar

Tudor

1432-

Edmund

Tudor

1430–1456

Jindřich VII.

1457–

John Beaufort,

vévoda ze

Somersetu

1404–1444

Markéta

Beaufortová

1443–

Eduard III.

1312–1377

Izabela

Kastilská

Edmund,

vévoda z Yorku

1341–1402

Richard,

hrabě z Cambridge

1385–1415

Richard,

vévoda z Yorku

1411–1460

Cecílie

Nevilleová

1415–1459

Eduard IV.

1442–1483

Alžběta

Woodewileová 1437–

Alžběta

z Yorku

1466–

1503

Cecílie 1469–

Richard 1473–

Anna 1476–

Kateřina 1479–

Brigita 1480–

Jiří,

vévoda z Clarence

1449–1478

Richard, vévoda

z Gloucesteru

1352–1485

Anna

Nevilleová

1456–1485

Izabela

Nevilleová

1451–1476

Markéta

1473–

1541

Eduard,

hrabě

z Warwicku

1475–1499

(1) (2)

(1) (2)

Rody Yorků, Lancasterů a Tudorovců na jaře 1485


Válka růží

Eduard

Černý

princ

Lancasterové Yorkové

Tudorovci

Blanka

z Lancasteru

Jan z Gauntu,

1. vévoda

z Lancasteru

Kateřina

Swynfordová

Jindřich IV.

1367–1413

Jan Beaufort,

hrabě ze Somersetu

1373–1410

Jindřich V.

1386–1422

Jindřich VI.

1421–1471

Markéta

z Anjou

1430–1482

Eduard

z Westminsteru

1453–1471

Kateřina

z Valois

1401–1437

Owen

Tudor

1400–

1461

Kašpar

Tudor

1432-

Edmund

Tudor

1430–1456

Jindřich VII.

1457–

John Beaufort,

vévoda ze

Somersetu

1404–1444

Markéta

Beaufortová

1443–

Eduard III.

1312–1377

Izabela

Kastilská

Edmund,

vévoda z Yorku

1341–1402

Richard,

hrabě z Cambridge

1385–1415

Richard,

vévoda z Yorku

1411–1460

Cecílie

Nevilleová

1415–1459

Eduard IV.

1442–1483

Alžběta

Woodewileová 1437–

Alžběta

z Yorku

1466–

1503

Cecílie 1469–

Richard 1473–

Anna 1476–

Kateřina 1479–

Brigita 1480–

Jiří,

vévoda z Clarence

1449–1478

Richard, vévoda

z Gloucesteru

1352–1485

Anna

Nevilleová

1456–1485

Izabela

Nevilleová

1451–1476

Markéta

1473–

1541

Eduard,

hrabě

z Warwicku

1475–1499

(1) (2)

(1) (2)

Rody Yorků, Lancasterů a Tudorovců na jaře 1485


1485

SKOTSKO

IRSKO

FRANCIE

BURGUNDSKO

NIZOZEMÍ

Sheriff

Hutton

Stoke

Bosworth

Dublin

Wexford

Waterford

Exeter

Portsmouth

Paříž

Blackhead

Calais

ostrov Wight

Northampton

Antverpy

Tournai

Mechelen

FLANDRY


9

HRAD SHERIFF HUTTON, YORKSHIRE,

PODZIM 1485

K

éž bych dokázala přestat snít! Modlím se k Bohu, aby

se mi už nic nezdálo.

Jsem tak unavená. Chci jenom spát. Chci prospat celý

den od svítání až do soumraku, který přichází každý den

o něco dřív a působí bezútěšně. Přes den myslím jenom na

spánek, avšak po celou noc se snažím nezamhouřit oka.

Uchyluji se do ticha uzavřených komnat. Dívám se na svíčku, jak mihotavě hoří ve zlatém svícnu a zvolnaodměřuje plynutí času. On už světlo nikdy neuvidí... Každý den v poledne sluhové vkládají do svícnu novou štíhlouvoskovici označenou čárkami, která svým plamenem odměřuje čas – ačkoliv ten už pro něho nic neznamená. Ztrácí se ve věčné tmě v bezčasí. To jen na mě jeho ztráta těžce doléhá. Celý dlouhý den čekám, až se začne zvolna smrákat a lkaní zvonu ohlásí sedmou kanonickou hodinu, kdy mohu jít do kaple a modlit se za jeho duši, přestože on už nikdy neuslyší můj šepot ani tichý zpěv kněží.

Potom se mohu odebrat na lože. Ale neodvažuji se usnout, protože nedokážu unést sny, které se neodvratně dostaví. Zdá se mi o něm. Pořád a pořád. Stále dokola.

Celý den nosím na tváři usměvavou masku. Usmívám se a usmívám, cením zuby, oči mi září. Pleť mám jako napnutý pergamen, papírově tenkou. Můj hlas zní jasně a příjemně, avšak slova postrádají jakýkoliv obsah, a někdy, když je třeba, dokonce i zpívám. V noci padnu do postele jako do hluboké vody, jenže spolu se spánkem se dostaví sny.

Nezdá se mi o jeho smrti – byla by to ta nejhorší noční můra. Nikdy se mi nezdá o bitvě. Nevidím, jak se vrhl přímo mezi gardu Jindřicha Tudora. Nevidím, jak se mezi nimiprobíjí. Nevidím, jak se na něho žene vojsko Thomase Stanleyho a on končí pod kopyty koní poté, co spadne z toho svého

PHILIPPA GREGORY

10

a poraní si ruku, v níž svírá meč. „Zrada! Zrada! Zrada!“

křičí. Nevidím Williama Stanleyho, jak zvedá ze země jeho

korunu a pokládá ji na hlavu jiného muže.

O tomhle se mi nezdá a díky Bohu za to. Stačí, když o tom celý den přemýšlím a nemohu vtíravé myšlenkydostat z hlavy. Nelze jim uniknout. Jako bych snila i ve dne. Mám jich plnou hlavu, když probírám se svými blízkými, jaké je na toto roční období nezvyklé teplo, půda je vyprahlá a sklizeň za moc nestála. Avšak noční vize jsou mnohembolestivější, protože se mi zdá, že spočívám v jeho náruči a on mě probouzí polibkem. Sním o tom, že se procházíme pozahradě a plánujeme společnou budoucnost. Ve snu čekám jeho dítě, cítím na svém kulatém břichu jeho teplou dlaň a on se spokojeně usmívá. Slibuji mu, že porodím syna, kteréhotolik potřebuje. Syna Yorků, syna pro Anglii, syna pro nás dva. „Budeme mu říkat Artuš,“ říká, „po králi z Camelotu. Dáme Anglii nového hrdinu.“

Bolest, kterou po probuzení cítím, se každý den zhoršuje. Prosím Boha, aby mě zbavil všech snů. Má nejdražší dcero Alžběto,

moje srdce a modlitby jsou s Tebou, drahé dítě. Avšak právě v této chvíli se musíš zhostit role královny, k níž jsi byla zrozena.

Nový král, Jindřich Tudor, Ti přikazuje, abys za mnou přijela do Westminsterského paláce v Londýně spolu se svými sestrami, sestřenicí a bratrancem. Za povšimnutí stojí, že nepopřel vaše zasnoubení. Tudíž předpokládám, že pokračuje.

Vím, že jsi doufala v něco jiného, má drahá, ale Richard jemrtev a tato kapitola Tvého života skončila. Jindřich je vítěz a nám nezbývá než z Tebe učinit jeho choť a královnu Anglie.

Ještě v jedné věci mě poslechneš: budeš se usmívat a působit radostně jako nevěsta, která přijíždí za svým vyvoleným.Princezna se o svůj zármutek nedělí s celým světem. Narodila ses,

BÍLÁ RŮŽE – ALŽBĚTA Z YORKU

11

abys vládla. Nezapomínej, že pocházíš z početného rodukurážných žen. Zvedni bradu a usmívej se! Čekám tu na Tebe. I já se

budu usmívat.

Tvoje milující matka

Alžběta R.

ovdovělá královna Anglie

Pozorně si přečtu její dopis, neboť matka nikdy nepatřila klidem, kteří jednají přímo. Každé její slovo proto může mítněkolik významů. Umím si představit, jak ji rozradostnila další

příležitost získat anglický trůn. Je to nezdolná žena. Viděla

jsem ji padnout na samé dno, ale nikdy, ani když ovdověla

a šílela žalem, jsem ji nespatřila poníženou.

Nařizuje mi, abych se tvářila vesele. Abych zapomněla, že muž, jehož miluji, skončil v neoznačeném hrobě. Abychzajistila budoucnost své rodiny tím, že se vrhnu do manželství s jeho nepřítelem, Jindřichem Tudorem. Na tuhle příležitost čekal celý život. Vrátil se do Anglie a vyhrál bitvu, v nížpokořil právoplatného krále a mého milence Richarda. Nyní jsem stejně jako Anglie jeho válečnou kořistí. Kdyby Richard u Bosworthu zvítězil – a koho by napadlo, že tomu taknebude? – stala bych se jeho královnou a milující chotí. Avšak skončil pod meči zrádců, týchž mužů, kteří přísahali, že za něho budou bojovat. Proto si teď budu brát Jindřicha, abáječných šestnáct měsíců, kdy jsem byla Richardovou milenkou a téměř královnou jeho dvora, a on byl mojí láskou, budezaomenuto. Vlastně bych se měla modlit, aby upadly vzapomenutí a já sama po nich ani nevzdechla.

Čtu si matčin list. Stojím u brány hradu Sheriff Hutton. Pak se otočím a zamířím do hodovní síně, kde ve velkémkamenném krbu hoří oheň a teplý vzduch je cítit kouřem ze dřeva. Zmačkám papír do kuličky, tu hodím na planoucí polena asleduji, jak se mění v popel. Každá zmínka o mé lásce kRichardovi a jeho slibech musí být zničena. Nezbývá mi než pečlivě střežit svoje tajemství, obzvlášť jedno. Vychovávali mě ve vzdělaneckém a velmi otevřeném duchu u dvora, kde jste si

PHILIPPA GREGORY

12

mohli cokoliv myslet, napsat i říct. Avšak v letech, jež uplynula

od smrti mého otce, jsem se naučila být opatrná jako špion.

Kouř z ohně mi vhání slzy do očí, ale já vím, že nemá smysl plakat. Otřu si obličej a vydám se za dětmi do velkékomnaty v západní věži, kde si hrají a vzdělávají se. Dnes ráno si s nimi zpívá moje šestnáctiletá sestra Cecílie. Stoupám po kamenných schodech a slyším vysoké hlásky a rytmickécinkání tamburíny. Sotva otevřu dveře, umlknou, a hned nato mě žádají, abych si poslechla, co zrovna složili. Moji desetiletou sestru Annu vyučovali ti nejlepší umělci, už když byla malá. Naše dvanáctiletá sestřenice Markéta dovede udržet melodii a její desetiletý bratr Eduard dostal do vínku soprán sladký jako hlas flétny. Poslouchám, jak zpívají, a pak zatleskám. „Mám pro vás novinu,“ oznámím jim.

Eduard Warwick, Markétin bratr, zvedne hlavu od tabulky. „Pro mě ne?“ zeptá se smutně.

„Pro tebe taky. I pro tvoji sestřičku Maggie, Cecilku a Aničku. Jak víte, Jindřich Tudor vyhrál bitvu a stane senovým králem Anglie.“

Jsou to královské děti, proto se chmuří. Ale dobrá výchova jim brání jediným slůvkem politovat padlého strýce Richarda. Místo toho čekají, co přijde dál.

„Nový král Jindřich bude svým věrným dobrýmpanovníkem,“ říkám a pohrdám sama sebou za to, že papouškuji slova Roberta Willoughbyho, jež utrousil, když mi předával matčin dopis. „Povolává nás, děti z rodu Yorků, do Londýna.“

„Ale stane se králem,“ poznamená mdle Cecílie.

„Samozřejmě. Kdo jiný by jím měl být?“ Rozpačitěkloýtám přes otázku, kterou jsem neúmyslně vznesla. „Vždyť vyhrál korunu. Navrátí nám naše dobré jméno a uzná nás za princezny z Yorku.“

Cecílie se zatváří trucovitě. Několik týdnů předtím, nežRichard vytáhl do bitvy, která se mu stala osudnou, mé sestře nařídil, aby se provdala za Ralpha Scropea, bezvýznamného člověka, jenom proto, aby si ji nemohl Jindřich Tudor vybrat za nevěstu, když už jsem mu unikla já. Cecílie je stejně jako

BÍLÁ RŮŽE – ALŽBĚTA Z YORKU

13

já princezna z Yorku, a manželství s kteroukoliv z nás byJindřichovi umožnilo vznést nárok na trůn. Já ztratila na lesku,

když se o mně začalo říkat, že jsem Richardovou milenkou,

a pak Richard ponížil moji sestru tím, že ji odsoudil k sňatku

pod úroveň. Cecílie tvrdí, že její manželství nebylo nikdynalněno, proto je nepovažuje za právoplatné. Matka je nechá

anulovat. Ale podle všeho je právoplatnou lady Scropeovou,

chotí poraženého přívržence Yorků, a až nám budounavráceny královské tituly a opět se staneme princeznami, bude si

muset ponechat manželovo jméno a své ponížení, přestože

nikdo neví, kde Ralph Scrope vlastně skončil.

„Králem jsem měl být já,“ prohlásí desetiletý Eduard azatahá mě za rukáv. „Jsem přece na řadě. Či snad ne?“

Otočím se k němu. „Ne, Teddy,“ odpovím mírně.„Nemůžeš být král. Ano, pocházíš z rodu Yorků a strýc Richard tě jmenoval svým následníkem, ale teď je mrtev, a novýmpanovníkem se stane Jindřich Tudor.“ Při slovu „mrtev“ se mi zlomí hlas. Nadechnu se a zkusím to znovu. „Richardzemřel, Eduarde, to přece víš. Proto se nikdy nestaneš jeho nástupcem.“

Věnuje mi tak prázdný pohled, jako by vůbec nicnepochoil. A pak mu vhrknou slzy do očí. Otočí se a píše na tabulku písmena řecké abecedy. Na okamžik se zahledím na jeho hnědé vlásky a pomyslím si, že tiše trpí stejně jako já. Až na to, že já mám přikázáno být celý den usměvavá a hovorná.

„Nemůže to pochopit,“ zašeptá Cecílie, aby ji Maggieneslyšela. „Pořád do něho hučíme, že je Richard mrtvý, ale je tak hloupý, že tomu nevěří.“

Podívám se na Maggie, jež tiše sedí vedle svého bratra a pomáhá mu s písmenky, a napadne mě, že jsem taky hloupá, protože i já tomu odmítám uvěřit. V jedné chvíli Richardmašíruje v čele nepřemožitelné armády velkých rodin Anglie a vzápětí se dozvíme, že byl poražen a tři z jehodůvěryhodných přátel jenom seděli na koních a sledovali, jak svádízoufalou bitvu o život, jako by se bavili někde na turnaji, on byl odvážný rytíř a celé to byla jenom hra.

PHILIPPA GREGORY

14

Zavrtím hlavou. Jestli budu myslet na to, jak se sám vrhá proti svým nepřátelům s mou rukavičkou zastrčenou u srdce za brněním, potom se rozpláču. Matka mi poručila, že se mám usmívat.

„Takže pojedeme do Londýna!“ vyhrknu nadšeně, jako by mě ta vyhlídka těšila. „Ke dvoru! Zase budeme žít s urozenou matkou ve Westminsterském paláci a znovu se setkáme snašimi sestřičkami, Kateřinou a Brigitou.“

Dva sirotci, kteří tu zůstali po vévodovi z Clarence, ke mně vzhlédnou. „Ale kde budeme bydlet já a Teddy?“ zeptá se Maggie.

„Třeba s námi,“ odpovím vesele. „Počítá se s tím.“

„Hurá!“ raduje se Anna a Maggie tiše šeptá Eduardovi, že pojedeme do Londýna a že on může celou cestu z Yorkshiru jet na svém poníkovi jako opravdový rytíř. Cecílie mě vezme za loket a odvádí stranou. Její prsty se mi zarývají do kůže. „A co bude s tebou?“ vyzvídá. „Ožení se s tebou král?Zamhouří oko nad tím, co jsi prováděla s Richardem? Všechno bude zapomenuto?“

„Já nevím,“ přiznám a odtáhnu se. „Co se nás týče, nikdo s králem Richardem nic neměl. Nic jsi neviděla a nebudeš o ničem mluvit. A Jindřich? Všechny nás zajímá, jestli si mě vezme, ale odpověď zná jenom on. On a možná jeho matka. Ta stará babizna, která si myslí, že může o všem rozhodovat.“

NA VELKÉ SEVERNÍ SILNICI

PODZIM 1485

C

esta na jih v teplém zářijovém počasí je příjemná a já

nařídím našemu doprovodu, že není třeba spěchat.

Slunce svítí a my často děláme přestávky, protože

mladší děti jedou na ponících a bez odpočinku nemohousedět v sedle déle než tři hodiny. Sedím obkročmo na ryšavém

honebním koni, jehož jsem dostala od Richarda, abych ho


BÍLÁ RŮŽE – ALŽBĚTA Z YORKU

15

mohla doprovázet na vyjížďkách. Těší mě, že jsem opustila

hrad Sheriff Hutton. Chtěli jsme ho přestavět na palác, který

by konkuroval Greenwichi. Alespoň se nemusím dívat nazahrady, kde jsme spolu odpočívali, navštěvovat síň, kde jsme

tančili, a kapli, kde mě vzal za ruku a slíbil, že se vezmeme,

jen co se vrátí z bitvy. Každý den se vzdaluji od místbolestných vzpomínek a doufám, že mě jednou přestanoupronásledovat. Snažím se jim ujet, ale skoro slyším, jak za mnou

cválají.

Eduard je z cesty nadšený. Užívá si volnosti i zájmu lidí, kteří se přišli podívat, co zbylo z královské rodiny Yorků.Pokaždé, když naše malé procesí zastaví, hrnou se k nám lidé, aby nám požehnali. Uctivě smekají před Eduardem, jediným zbylým dědicem Yorků, jediným chlapcem, který námzůstal. Prokazují mu úctu, přestože vědí, že na trůn usedl nový král, Velšan, jehož nikdo nezná, cizinec, který přišel bezpozvání odněkud z Bretaně nebo z Francie. Teddy předstírá, že je právoplatným panovníkem, který jede na korunovaci do Londýna. Uklání se a mává, smeká klobouk a usmívá se na poddané, kteří nám spěchají vstříc, když projíždímeměstečky. Ačkoliv mu denně připomínám, že jedeme nakorunovaci krále Jindřicha, stačí, aby někdo zvolal: „À Warwick!“ a okamžitě na to zapomene.

Maggie, jeho sestra, za mnou přijde večer předtím, než dorazíme do Londýna. „Princezno Alžběto, můžu s tebou mluvit?“

Usměju se na ni. Její ubohá matka zemřela při porodu aMaggie se tak stala matkou i otcem svému bratrovi a panídomácnosti dřív, než stačila vyrůst z dětských střevíčků. Jejím otcem byl Jiří, vévoda z Clarence. Popravili ho v Toweru na příkaz mého otce a naléhání mojí matky. Maggie vůči nám nikdy neprojevila sebemenší stopu nevraživosti, přestože nosí na krku medailon s matčinou kadeří a na zápěstí stříbrný náramek s přívěskem v podobě sudu jako upomínku na otce. Stát blízko trůnu je vždycky nebezpečné a ona to ví, byť je

PHILIPPA GREGORY

16

jí pouhých dvanáct. Rod Yorků požírá svá mláďata jakonervózní kočka.

„Co je ti, Maggie?“

Zachmuřeně krčí čelo. „Mám starost o Teddyho.“

Vyčkávám. Je bratrovi zcela oddaná.

„Bojím se o jeho bezpečí.“

„Proč?“

„Je jediný chlapec z rodu Yorků, jediný dědic,“ svěřuje se. „Jistě, jsou tu i jiní Yorkové – děti naší tety Alžběty,vévodkyně ze Suffolku, avšak Teddy je jediným přímýmpotomkem. Ostatní synové z rodu Yorků – tvůj otec, král Eduard, můj otec, vévoda z Clarence, a náš strýc, král Richard, jsou všichni mrtví.“

Když zazní jeho jméno, opět se ve mně ozve stará známá bolest. „Ano,“ přikývnu. „Všichni zemřeli.“

„Náš Eduard jako jediný nese jejich odkaz.“

Rozpačitě se na mě podívá. Nikdo netuší, co se stalo s mými bratry Eduardem a Richardem. Naposledy je viděli, jak si hrají na trávníku před londýnským Towerem. Nikdo to neví jistě, avšak všichni předpokládají, že jsou mrtví.Obklouje je rouška tajemství.

„Promiň,“ omlouvá se Maggie. „Nechtěla jsem tě rozrušit.“

„Nic se nestalo,“ odpovím, jako by mi rozhovor ozmizelých bratrech nepřinášel další bolest. „Obáváš se, aby král Jindřich nevsadil tvého bratra do Toweru, jak učinil králRichard s těmi mými? Bojíš se, aby se také neztratil?“

Rozpačitě si žmoulá prsty na rukou. „Nevím, jestli je moudré brát ho do Londýna,“ přizná nakonec. „Neměla bych se pokusit najít nějakou loď, která by nás odvezla za tetou Markétou do Flander? Ale nevím, jak to udělat. Nemámpeníze a netuším, na koho se obrátit s prosbou o pomoc. Co ty na to? Nebylo by rozumné dostat Teddyho pryč? TetaMarkéta by ho střežila a starala se o něho z lásky k rodu Yorků.“

„Král Jindřich mu neublíží,“ prohlásím. „Rozhodně ne teď. Možná se stane hrozbou později, až usedne na trůn a bude si ho chtít udržet. Až ho lidé nebudou bedlivě sledovat, zvědaví,

BÍLÁ RŮŽE – ALŽBĚTA Z YORKU

17

jak se zachová. Ale v příštích měsících bude hledat spojence,

kde to půjde. Vyhrál bitvu, teď si musí získat přízeňkrálovství. Zabít předchozího panovníka nestačí. Neobejde se bez

podpory poddaných. Nebude riskovat urážku rodu Yorků

a těch, kteří při něm věrně stojí. Možná se ožení se mnoujenom proto, aby se jim zavděčil.“

Maggie se usměje. „Bude z tebe úžasná královna! Vskutku nádherná. Aspoň bych měla jistotu, že se Eduardovi nicnestane. Mohla bys ho učinit svým chráněncem, že? Střežila bys ho. Ty přece víš, že není nikomu nebezpečný. Obabudeme věrní rodu Tudorovců. Oba budeme věrní tobě.“

„Jestli se někdy stanu královnou, postarám se, aby byl v bezpečí,“ slíbím. Myslím na to, kolik na mně závisí životů. Aspoň mé zásnuby s Jindřichem přinesou něco dobrého. „Do té doby budete žít u mojí matky v Londýně. Budeme u ní v bezpečí. Ta si vždycky ví rady. Určitě už má nějaký plán.“

Maggie váhá. Mezi její matkou Izabelou a tou mojí vládla zlá krev. Potom ji vychovávala Richardova žena Anna, která moji matku nenáviděla a považovala ji za svého úhlavního nepřítele. „Postará se o nás?“ zeptá se tiše. „Bude k Teddymu laskavá? Vždycky nám říkali, že naši rodinu nesnáší.“

„Proti tobě ani proti Eduardovi nikdy nic neměla,“ ujistím ji. „Jste její neteř a synovec. Všichni pocházíme z roku Yorků. Bude vás chránit stejně jako nás.“

Konečně má klid v duši. Věří mi a já jí nepřipomínám, že moje matka měla dva syny, Eduarda a Richarda, kterémilovala víc než svůj život, avšak ani je nedokázala udržet vbezečí. Nikdo netuší, kam se moji dva bratříčci poděli.

WESTMINSTERSKÝ PALÁC, LONDÝN,

PODZIM 1485


PHILIPPA GREGORY

18

V

Londýně nás nikdo nevítá. Když si nás všimnounějací učni a pár trhovkyň a začnou provolávat slávu rodu

Yorků, náš doprovod nás obklopí a co nejrychleji žene

na nádvoří královského paláce, kde za námi zapadne těžká

dřevěná brána. Nový král Jindřich odmítá soupeřit o přízeň

obyvatel tohoto města, které nazývá svým. Matka už na nás

čeká před vchodem do paláce spolu s mými malými sestrami,

šestiletou Kateřinou a čtyřletou Brigitou. Toporně seskočím

z koně a vrhnu se jí do náruče. Vdechuji důvěrně známou

vůni růžové vody, když mě k sobě tiskne a hladí po zádech.

Najednou mám oči plné slz a bezostyšně oplakávám ztrátu

muže, jehož jsem vášnivě milovala, a budoucnosti, kterou

jsem s ním plánovala.

„Přestaň!“ napomene mě matka a pošle mě za dveře, aby se mohla přivítat s ostatními dětmi. Brzy přijde za mnou s Brigitou usazenou na boku. Kateřinu vede za ruku, Anna a Cecílie kolem ní poskakují. Směje se a zdá se být šťastná. Zdaleka nevypadá na svých osmačtyřicet let. Má na sobě tmavě modré šaty a kolem štíhlého pasu tmavě modrýopasek. Vlasy se skrývají pod čapkou z modrého sametu. Děti pokřikují vzrušením. Odvede nás do svých soukromýchkomnat, kde usedne s Brigitou na klíně. „Teď mi musíte o všem vyprávět!“ vyzve nás. „Opravdu jsi jela celou cestu na koni, Anno? Tomu říkám výkon. Eduarde, chlapečku drahý, nejsi unavený? Co tvůj poník? Šlapal dobře?“

Mluví všichni najednou. Brigita a Kateřina divoceposkakují a pokoušejí se dostat ke slovu. Já a Cecílie čekáme, až povyk utichne. Matka se usměje a nabídne dětem švestky v cukru a malé pivo. Usadí se před krbem a pochutnávají si na pamlscích.

„A jak se mají moje dvě velká děvčata?“ vyzvídá. „Cecílie, ty jsi zase vyrostla! Přísahám, že budeš vysoká jako já.Alžběto, drahá, jsi bledá a strašně hubená. Spíš dobře? Nepostíš se, že ne?“

BÍLÁ RŮŽE – ALŽBĚTA Z YORKU

19

„Alžběta tvrdí, že není jisté, jestli si ji Jindřich vezme,“vyhrkne okamžitě Cecílie. „Ale pokud ne – co s námi se všemi bude? Co bude se mnou?“

„Samozřejmě že se s ní ožení,“ prohlásí klidně matka. „Není o tom nejmenších pochyb. Už jsem o tom hovořila s jeho matkou. Uvědomují si, že máme v parlamentu a po celé zemi hodně příznivců. Netroufnou si urazit rod Yorků. Jindřichovi nezbývá než si Alžbětu vzít. Slíbil to už předrokem a teď nemá na vybranou. Od prvopočátku byla součástí jeho plánu. Dohodl se na tom se svými podporovateli.“

„Nezlobí se na ni kvůli králi Richardovi?“ nedá si Cecílie pokoj. „Nevadí mu, co Alžběta provedla?“

Matka se přísně zahledí na mou záštiplnou sestru. „Já o uchvatiteli Richardovi nic nevím,“ prohlásí věcně. „Ty taky ne. A král Jindřich o něm ví ještě méně.“

Cecílie otevře pusu, jako by se chtěla přít, ale jedinýmrazivý matčin pohled ji umlčí. „Král Jindřich toho o své říšizatím moc neví,“ pokračuje matka plynule. „Skoro celý život strávil v zámoří. Ale my mu pomůžeme a povíme mu vše, co potřebuje vědět.“

„Ale Alžběta a Richard...“

„Tohle je jedna z věcí, kterou vědět nepotřebuje.“

„Tak dobře,“ ucedí naštvaně Cecílie. „Ale týká se to nás všech, nejen Alžběty. Alžběta tu není jediná, přestože se chová, jako by na nikom jiném nezáleželo. Warwickovy děti se pořád ptají, co s nimi bude, a Maggie se bojí o Eduarda. A co já? Jsem vdaná, nebo ne? Co bude se mnou?“

Matka se zamračí. Cecílie se vdala hodně nakvap, těsně před bitvou, a její manžel odjel do války dřív, než bylo jejich manželství naplněno. Po jejím muži se slehla zem a král, který sňatek nařídil, je mrtev. Pečlivě spřádané plány se zhroutily. Cecílie možná zase patří mezi urozené panny. Ale co když je třeba vdova, a ne opuštěná manželka?Nikdo neví.

PHILIPPA GREGORY

20

„Lady Markéta učiní z Warwickových dětí svojechráněnce. I s tebou má svoje záměry. O tobě i tvých sestrách mluvila moc hezky.“

„Stane se lady Markéta hlavou dvora?“ zeptám se tiše.

„Jaké záměry?“ chce vědět Cecílie.

„Povím ti to později, až se dozvím víc,“ sdělí jí matka a ke mně poznamená: „Bude se před ní poklekat, budeme jioslovovat ,Vaše Milosti‘ a obdrží všechny královské pocty.“

Opovržlivě se ušklíbnu. „Nerozloučily jsme se jakonejlepší kamarádky.“

„Až se vdáš a staneš se královnou, bude ti skládat hold bez ohledu na to, co si o tobě myslí,“ odvětí prostě matka.„Nezáleží na tom, jestli tě má ráda nebo ne, zkrátka se provdáš za jejího syna.“ Otočí se k mladším dětem. „Teď vám ukážu vaše komnaty.“

„Copak nebudeme ve svých ložnicích?“ vyhrknu bez rozmyslu.

Matka se škrobeně usměje. „Královské komnaty nám už nepatří. Lady Markéta Stanleyová prohlásila apartmákrálovny za vlastní. Nejlepší pokoje zabrala rodina jejího muže. Na nás zbyly druhé nejlepší. Ty budeš ve staré komnatě lady Markéty. Zdá se, že jsme si prohodily místa.“

„Markéta Stanleyová bude mít královnino apartmá?“ užasnu. „Copak ji nenapadlo, že na ně mám nárok já?“

„Zatím ne,“ zchladí mě matka. „Dokud se neprovdáš anebudeš korunována, zůstává první dámou Jindřichova dvora. Dává si záležet, aby na to nikdo nezapomínal. Už všemnařídila, aby ji nazývali Mylady králova matka.“

„Mylady králova matka?“ opakuji ten podivný titul.

„Ano.“ Matka se kysele usměje. „Není to špatné naženskou, která byla mojí dvorní dámou a poslední rok strávila v odloučení od manžela v domácím vězení za zradu. Co myslíš?“

BÍLÁ RŮŽE – ALŽBĚTA Z YORKU

21

Nastěhujeme se do druhých nejlepších komnat veWestminsterském paláci a čekáme, až nás král Jindřich k sobě povolá.

Což se nestane. Pobývá se svým dvorem v Biskupskémpaláci poblíž katedrály svatého Pavla. Běhají tam za ním ti, kdo

mají žaludek předstírat, že jsou z rodu Lancasterů, anebo staří

příznivci Tudorovců. Rojí se kolem něho a žádají odměnu za

svoji loajalitu. My čekáme na pozvání, ale žádné nepřichází.

Matka mi objedná nové šaty, čelenky, abych vypadala vyšší, a nové střevíce. Velebí moji krásu. Jsem světlovlasá jako ona a mám šedé oči. Matka je slavnou spanilou dcerou nejpohlednějšího páru říše a spokojeně prohlašuje, že jsem se vyvedla po ní.

Tváří se vyrovnaně, ale lidé už začínají reptat. Cecílie si stěžuje, že sice zase žijeme v královském paláci, ale jako poustevníci. Nehádám se s ní, ale plete se. Na rozdíl ode mě si nepamatuje, jaké to bylo, když jsme s matkou muselyvyhledat útočiště v klášteře. Není nic horšího než ticho a tma. Snad jen vědomí, že nemůžete ven. Zato kdokoliv můževtrhnout dovnitř. Naposled jsme v takovém azylu uvízly nadevět měsíců. Připadaly mi jako devět let. Bála jsem se, že bez slunečního světla uvadnu a zemřu. Cecílie tvrdí, že ona jako vdaná žena by tu s námi trčet neměla. Měli by ji pustit, aby se mohla připojit ke svému manželovi.

„Až na to, že nemáš ponětí, kde ho hledat,“ namítnu.„Nejspíš utekl do Francie.“

„Přinejmenším jsem byla vdaná,“ prohlásí významně. „Nespala jsem s mužem jiné ženy. Nedopustila jsem se opovrženíhodného cizoložnictví. A přinejmenším není mrtvý.“

„Ralph Scrope z Upsallu,“ odpovím jedovatě. „Pan Nula odnikud. Jestli ho dokážeš najít – za předpokladu, že dosud žije –, klidně si s ním žij. Mně na tom nesejde. Pokud tě bude ještě chtít. Jestli bude ochoten dál být tvým chotěm i bezkrálova rozkazu.“

PHILIPPA GREGORY

22

Cecílie nahrbí ramena a odvrátí se ode mě. „Myladykrálova matka se o mě postará,“ brání se. „Jsem její kmotřenka. Ona rozhoduje, ona velí. Vzpomene si na mě.“

Počasí se úplně zbláznilo. Slunce svítí jako divé, je úplně jasno. Přes den je horko a v noci dusno, takže nikdonemůže spát. Až na mě. Přestože mě trápí zlé sny, nedokážu se spánku ubránit. Každou noc se mi zdá, že za mnoupřišel rozesmátý Richard. Říká, že se bitva vyvíjela podle jeho představ a brzy se vezmeme. Drží mě za ruku, a kdyžnamítnu, že přece zvítězil Jindřich, políbí mě a řekne, že jsem jeho sladký hlupáček. Uvěřím mu, ale sotva se probudím, je mi zase špatně. Stačí se podívat, kde jsem se octla – vpodřadné komnatě a o postel se dělím s Cecílií. Moje láska leží ve studeném neoznačeném hrobě a její země se potí v žáru pozdního léta.

Moje komorná Jennie, jež pochází z kupecké rodiny vLondýně, mi vypráví o strašlivé nemoci, která řádí ve stísněných domcích vnitřního města. Dva z učňů jejího otce se užnakazili a zemřeli.

„Mor?“ vyhrknu a ihned od ní poodstoupím. Tahle nemoc se nedá léčit. Bojím se, že ji mezi nás přinese.

„Daleko horší než mor,“ prohlásí. „Něco takového ještěnikdo neviděl. Will, první učeň, řekl u snídaně, že má zimnici a tělo ho bolí, jako by se celou noc s někým pral. Otec hoposlal zpátky do postele. Potom se Will začal potit tak, že měl úplně mokrou košili. Máma mu donesla džbánek piva a on si stěžoval na příšernou horkost, které se nemůže zbavit. Nato usnul a už se neprobudil. Osmnáctiletý mladík. Ráno seroznemohl a odpoledne skonal.“

„Co jeho kůže?“ vyzvídám. „Měl boláky?“

„Žádné vředy ani vyrážku,“ trvá na svém. „Jak vámpovídám, mor to není. Jde o novou nemoc. Říkají tomu potivá choroba. Nový mor, který na nás uvalil král Jindřich. Každý říká, že jeho vláda začala smrtí a nepotrvá dlouho. Přinesl s sebou zkázu. Kvůli jeho ctižádostivosti všichni zemřeme. Přijel zbrocený potem a takový se na trůně dlouho neudrží.

BÍLÁ RŮŽE – ALŽBĚTA Z YORKU

23

A přitáhl s sebou tudorovskou nemoc. Je prokletý, všichni to

tvrdí. Máme podzim, a přitom je vedro jako uprostřed léta.

Všichni se upotíme k smrti.“

„Můžeš jít domů,“ poručím jí nervózně. „A, Jennie, zůstaň tam, dokud si nebudeš jistá, že jsou u vás všichni zdrávi. Moje matka nebude stát o tvoje služby, když u vás doma někdo churaví. Nevracej se, dokud nebudete v naprostém pořádku. Jdi rovnou domů a nechoď za mými sestrami ani zaWarwickovými dětmi.“

„Ale mně nic není!“ brání se. „Ta choroba je strašně rychlá. Kdybych ji chytila, umřela bych dřív, než bych vám o nístačila povědět. Pokud dojdu z domova do paláce, tak jsem v pořádku.“

„Mazej domů!“ poručím. „Dám ti vědět, kdy můžeš zase přijít.“ Nato se vydám za matkou. Není v paláci, ani na zahradě. Najdu ji sedět na stoličce na molu nad řekou, kde se nechává ovívat vánkem šeptajícím nad vodou. Naslouchá šplouchání vlnek o dřevěné pilíře.

„Dcero moje,“ zdraví mě, když k ní kráčím. Pokleknu na prkna vedle ní, aby mi mohla udělit požehnání. Pak usednu s nohama klimbajícíma nad hladinou, z níž ke mně vzhlíží můj obraz jako vodní víla žijící pod vodou, která čeká navysvobození. Ve skutečnosti jsem stárnoucí princezna, kterou nikdo nechce.

„Slyšela jsi o té nové nemoci, která řádí ve městě?“ zeptám se matky.

„Ano. Král kvůli ní odložil korunovaci s tím, že nemůže sezvat dohromady tolik lidí. Mohl by přijít někdo nakažený,“ odpoví. „A tak dokud choroba nepomine, bude Jindřichdobyvatel, a ne právoplatný král. Jeho matka z toho bude bez sebe. Prý používá zvláštní modlitbu. Domnívá se, že aždosud jejího syna provázel Bůh, ale teď na Londýn schválněseslal tuhle ránu, aby prověřil jeho duchovní sílu.“

PHILIPPA GREGORY

24

Vzhlédnu k ní. Šilhám v ostrých paprscích zapadajícího slunce, jež na zítřek slibuje další nepřiměřeně horký den. „Matko, je to tvoje práce?“

Rozesměje se. „Obviňuješ mě snad z čarodějnictví? Že jsem proklela svůj národ a seslala na něj pohromu? Ne, to bych nedokázala, ani kdybych měla tu moc. Tahle nemocpřišla s Jindřichem, protože naverboval tu nejhorší lůzu a přitáhl ji do naší země. Spolu s ní sem zavlekl chorobu špinavých žalářů Francie. Není to žádné kouzlo. Za tuhle nákazumohou žoldáci. Šířila se všude, kam vstoupili. Proto vypukla ve Walesu a pak se objevila v Londýně. Následovala Jindřicha. Nejsou to čáry, nýbrž špína, kterou po sobě zanechali spolu s ubohými znásilněnými ženami. Tohle nadělení způsobila Jindřichova odsouzeníhodná armáda, ačkoliv lidé v něm vidí znamení nepřízně Boží.“

„Nemůže to být obojí?“

„Podle mě ano,“ přizná. „Říká se, že panovník, jehož vláda začne nejistotou, bude mít co dělat, aby se na trůně udržel.Jindřichova choroba zabíjí jeho přátele a stoupence, jako by to byla zbraň namířená proti nim bez rozdílu. Nyní, po svémtriumfu, ztrácí víc spojenců než na bitevním poli. Bylo by todocela legrační, kdyby se za tím neskrývala taková tragédie.“

„Co to znamená pro nás?“ zajímá mě.

Podívá se na vodu, jako by po proudu mohla připloutodověď až k mým kývajícím se nohám. „Zatím nevím,“ přizná zamyšleně. „Nedokážu říct. Ale kdyby sám onemocněl azemřel, lidé by říkali, že ho stihl spravedlivý trest Boží, a chtěli by na trůn dosadit dědice z rodu Yorků.“

„Copak nějakého máme?“ zašeptám téměř neslyšně.

„Samozřejmě. Eduarda z Warwicku.“

Zaváhám. „Nemáme ještě jiného? Někoho, kdo stojí blíž trůnu?“

Aniž se na mě podívá, nepatrně přikývne.

„Malého Richarda?“

Zase to sotva viditelné přitakání, jako by se bála vyslovit to nahlas.

BÍLÁ RŮŽE – ALŽBĚTA Z YORKU

25

Zalapám po dechu. „Ty jsi ho dostala do bezpečí, matko? Určitě? Žije? Tady v Anglii?“

Zavrtí hlavou. „Nemám žádné zprávy. Nemůžu nic říct jistě a rozhodně ne tobě. Musíme se modlit za dva syny z rodu Yorků, prince Eduarda a prince Richarda, naše ztracené chlapce, než nám někdo poví, co se s nimi stalo.“ Usměje se na mě. „Bude lepší, když ti nepovím, v co doufám,“ přizná tiše. „Ale kdo ví, co přinese budoucnost, jestli Jindřich Tudor zahyne.“

„Nemohla bys ho uřknout?“ zadrmolím. „Nechat ho skonat na nemoc, kterou si přivezl?“

Nachýlí hlavu tak, jako by naslouchala řece. „Jestlizabil mého syna, potom už ho moje kletba pronásleduje,“přiomene mi věcně. „Vraha našich chlapečků jsi proklela se mnou, pamatuješ? Požádaly jsme vílu Meluzínu, prastarou ochránkyni matčiny rodiny, aby se za nás pomstila.Vzpomínáš si, co jsme tenkrát pronesly?“

„Přesná slova si nevybavím, ale na tu chvíli si pamatuji.“

Stalo se to v noci. Mě i matku ničil zármutek i strach, byly jsme uvězněné v klášteře. Tehdy za námi přišel strýc Richard, aby matce oznámil, že oba její synové, Eduard a Richard, moji milovaní bratříčci, zmizeli ze svých komnat v Toweru. Poté jsme s matkou napsaly kletbu na kousek papíru, složily z něj lodičku, zapálily jsme ji, pustily po proudu a sledovaly, jak plane.

Matka si pamatuje slovo od slova. Byla to nejhorší kletba, kterou na někoho kdy uvalila. „Tehdy jsme prohlásily: ,Pro- tože na tomto světě neexistuje spravedlnost pro toho, kdo nám zle ublížil, obracíme se na tebe, pradávná matko, aprosíme tě, abys zjednala spravedlnost ze svých temnýchhlubin. Ten, kdo nás připravil o našeho prvorozeného, ať pocítí tutéž ztrátu. On nám vzal našeho chlapečka, ty si vezmi toho jeho.‘“

Odtrhne zrak od řeky, zornice má rozšířené. „Už sivzpomínáš? Teď, když sedíme u Temže, u stejného toku.“

Přikývnu.

PHILIPPA GREGORY

26

„Říkaly jsme: ,O chlapce jsme přišly, aniž stačil dospět v muže. Aniž se stačil stát králem. Přestože pro obojí bylzrozen. Proto si vezmi syna jeho vraha, dokud je ještě dítě, dřív než se stane mužem a vznese nárok na svoje panství. A pak si vezmi jeho vnuka, a až se tak stane, poznáme z těchto úmrtí, že se naše prokletí neminulo účinkem. Bude to splátka za ztrátu našeho syna.‘“

Zachvěji se. Matčina jímavá slova dopadají na hladinu jako déšť. „Proklely jsme jeho syna i vnuka.“

„Zaslouží si to. Až jeho syn a vnuk zemřou a jemunezůstane nic než dívka, pak poznáme, kdo ublížil našemuchlaečkovi, Meluzíninu prapotomkovi. Tehdy dosáhneme kýžené odvety.“

„Provedly jsme hroznou věc,“ pronesu rozpačitě. „Uvalily jsme příšernou kletbu na nevinné dědice. Je strašné přát smrt dvěma nevinným kloučkům.“

„Ano,“ přisvědčí nevzrušeně matka. „Máš pravdu. Aleudělaly jsme jenom to, co někdo udělal nám. A ten někdo pozná moji bolest, až zemře jeho syn a pak i vnuk a zbude mujenom dědička.“

Lidé si odjakživa šeptali o tom, že je moje matkačarodějnice, a moje babička byla obžalována a usvědčena zprovozování černé magie. Pouze moje matka ví, jak moc věří svým nadpřirozeným schopnostem. Jenom jí je známo, co je a co není v jejích silách. Když jsem byla malá, viděla jsem, jak přivolala bouři s prudkým lijákem. Sledovala jsem, jak řeka stoupá a unáší pryč armádu vévody z Buckinghamu a spolu s ní i jeho rebelii. Tehdy jsem se domnívala, že jí stačilojenom zapískat. Vyprávěla mi o mlze, kterou vydechla za jedné chladné noci. Byla tak hustá, že se v ní skrylo celé otcovo vojsko a zastihlo tak nepřátele nepřipravené. Snadno jevyřídili pomocí mečů a bouře.

Lidé věří, že vládne nadpřirozenými schopnostmi, protože její matka pochází z královského rodu z Burgundska a kjejím prapředkům patří vodní víla Meluzína. Slyšíme ji zpívat, když zemře některé z našich dětí. Sama jsem toho bylasvědBÍLÁ RŮŽE – ALŽBĚTA Z YORKU

27

kem a je to zvuk, na který se nezapomíná. Mrazivé tichévolání se ozývalo noc co noc, a náhle si můj bratr už nehrál na

trávníku před Towerem a jeho bledá tvář se neobjevovala za

oknem. Oplakávaly jsme ho jako mrtvého.

Nikdo netuší, jaké má moje matka nadpřirozené schopnosti a kdy jí pouze přálo štěstí. Nejspíš to neví ani ona sama.Určitě spoléhá na náhodu a říká tomu magie. Když jsem byla malá, považovala jsem ji za kouzelnici, kterou poslouchají všechny řeky v Anglii, ale teď, když vidím, jak naše rodina dopadla, říkám si, že jestli moje matka skutečně dokážečarovat, tak jí to moc nejde.

Takže mě nepřekvapí, když Jindřich nezemře, přestože si choroba, kterou k nám zavlekl, napřed vyžádá životlondýnského starosty a potom jeho nakvap zvoleného nástupce, včetně šesti radních, a to skoro během jediného měsíce.Povídá se, že z každé zdejší rodiny zesnul přinejmenším jeden člen. Každou noc rachotí ulicemi káry na mrtvé, jako by se na město snesla ošklivá morová rána.

S nástupem chladnějšího počasí nemoc pomine a já nechám poslat pro svou komornou Jennie. Nepřijde, protože je mrtvá. Celá její rodina skonala během jediného dne – mezi první a sedmou kanonickou hodinou. Takhle rychlá úmrtí nikdoneamatuje. Všichni se děsí, co nám přinese vláda krále, ježzačala procesím pohřebních vozů. Teprve koncem října Jindřich rozhodne, že už je bezpečné svolat do Westminsterského opatství přední šlechtice říše a pozvat je na korunovaci. Dva heraldové, nesoucí prapor Beaufortových, spolu s tuctem strážných v barvách Stanleyových, buší na dveře paláce, aby mi zvěstovali, že mě lady Markéta Stanleyová z roduBeaufortů, Mylady králova matka, zítra poctí návštěvou. Moje matka nad tou novinou nachýlí hlavu a zašeptá, jako bychom byli příliš urození na to, abychom pouze zvýšili hlas, že nám bude potěšením Její Milost přijmout.

PHILIPPA GREGORY

28

Sotva za nimi zapadnou dveře, začneme bláznit kvůli mým šatům. „Tmavě zelené,“ prohlásí matka. „Musíš si vzít ty tmavě zelené.“

Je to jediná bezpečná barva. Tmavě modrá je královská barva smutku, avšak já nesmím ani vzdáleně vypadat, že oplakávám svého královského milence a pravého vládceAnglie. Tmavě červená je barva mučednictví, ale občas ji také nosí běhny, aby zvýraznily bezchybnou bledost své pokožky. Nechceme, aby si mě úzkoprsá lady Markéta spojovala sněčím nevhodným. Nesmí si myslet, že mi sňatek s jejím synem působí muka. Musí zapomenout, že se o mně říkalo, že jsem Richardovou milenkou. V úvahu by přicházela tmavě žlutá, ale copak v ní někdo vypadá dobře? Purpurovou nemám ráda a navíc se barva císařů nehodí k ponížené dívce, která doufá ve sňatek s králem. Musí to být tmavě zelená, protože je to barva Tudorovců a může nám jenom prospět.

„Ale já žádné tmavě zelené šaty nemám!“ zvolám. „A není čas nějaké si pořídit.“

„Jedny jsme nechaly ušít pro Cecílii, tak si je oblékneš.“

„A co si vezmu já?“ protestuje moje sestra. „Mám sepromenádovat ve starých hadrech? Anebo se radši vůbecneukazovat? Bude Alžběta jediná, kdo se s ní setká? A co my ostatní? Budeme se skrývat? Mám celý den zůstat v posteli?“

„To zajisté nebude třeba,“ odsekne bryskně matka. „Lady Markéta je tvoje kmotra, takže se ustrojíš do modrých šatů a Alžběta si vezme ty zelené. A ty se vynasnažíš –vyvineš kromobyčejné úsilí –, abys byla během návštěvy nasestru milá. Protivné holky nemá nikdo rád a já pro ně nemám pochopení.“

Cecílie zuří, ale mlčky dojde k truhle s oblečením, vyndá z ní svoje nové zelené šaty, roztřese je a podá mi je.

„Oblékni si je a přijď za mnou do komnaty,“ nařídí mi matka. „Musíme je trochu popustit.“

BÍLÁ RŮŽE – ALŽBĚTA Z YORKU

29

Ustrojená do prodloužených šatů s novou zlatou stužkou

na lemu sukně čekám v přijímací komnatě na příjezd lady

Markéty.

Já i moje sestry se zvedneme, sotva vstoupí, a ukloníme se jí, jako bychom si byly rovny. Lady Markéta úklonujenom naznačí. Ach ta ironie! Přestože je moje matka nyní známa jen jako lady Greyová, bývala korunovanoukrálovnou a tahle žena její dvorní dámou. A přestože se ladyMarkéta cítí povolána vládnout, její syn se zatím korunovace nedočkal. Zmocnil se jen zlatého kroužku, jejž Richardnosil na helmici.

Rychle zavírám oči nad tou vzpomínkou.

„Ráda bych si se slečnou Alžbětou promluvila v soukromí,“ oznámí lady Markéta mojí matce. S přivítáním se neobtěžuje.

„Její Milost princezna Alžběta z Yorku vás může vzít do mojí soukromé komnaty,“ prohlásí vlídně matka.

Kráčím jako první. Cítím v zádech mrazivé oči. Otevřu dveře a otočím se k lady Markétě. Ta se bez pozvání posadí do velkého křesla.

„Smíš si sednout,“ ucedí a já se uvelebím na židli proti ní. Vyčkávám. V krku mám sucho. Polknu v naději, že si toho nevšimne.

Změří si mě pohledem od hlavy až k patě, jako bych se ucházela o práci v její domácnosti, a pak se líně usměje.„Příroda k tobě byla štědrá,“ poznamená. „Tvoje matka platila za vyhlášenou krásku a ty se jí podobáš. Světlá, štíhlá, pleť jako plátky růže a ty nádherné vlasy, v nichž se zlato snoubí s bronzem! Nepochybně porodíš kouzelné děti.Předpokládám, že jsi na svůj vzhled náležitě pyšná. A taky jsi pořádně marnivá.“

Mlčím a ona si odkašle, jako by si vzpomněla na důvod své návštěvy.

„Přišla jsem si s tebou promluvit v soukromí jakopřítelkyně,“ spustí. „Rozešly jsme se ve zlém.“

PHILIPPA GREGORY

30

Štěkaly jsme na sebe jako trhovkyně, ale tehdy jsem si byla jistá, že můj milenec jejího syna zabije a učiní mě anglickou královnou. Dopadlo to přesně naopak a můj osud leží v jejích bílých rukou obtížených prsteny.

„Je mi to líto,“ hlesnu neupřímně.

„Mně taky,“ přikývne, čímž mě překvapí. „Stanu se tvojí tchyní, Alžběto. Můj syn se s tebou ožení. Navzdoryokolnostem.“

Štiplavé poznámce se nemá význam bránit. Jsme poraženi a moje naděje na štěstí skončily pod kopyty koní jezdcůvedených jejím synem.

Skloním hlavu. „Děkuji vám.“

„Budu ti dobrou tchyní,“ praví upřímně. „Až mě poznáš, zjistíš, že mám v sobě spoustu lásky, o kterou jsem ochotna se podělit, a umím být loajální. Jsem odhodlána splnit Boží vůli a nepochybuji o tom, že si tě Všemohoucí vybral, aby ses stala mojí snachou a manželkou mého syna. A...“ Hlaspřejde do šepotu. „...matkou mého vnuka.“ Pokračovateletudorovské linie.

Svěsím hlavu, a když ji zase zvednu, vidím, že Markétajenom září. Je plná nadšení.

„Jako mladá dívka, skoro ještě dítě, jsem byla povolána, abych porodila Jindřicha,“ zašeptá, jako by se modlila.„Myslela jsem, že mě ta bolest zabije. Avšak přežila jsem a v tu chvíli jsem věděla, že mě i dítě čeká velká budoucnost. Ta největší, jaká může být. On se stane králem Anglie a já budu ta, která ho dosadí na trůn.“

Na jejím proslovu je něco dojemného. Připomíná mijeptišku, která se vyznává ze svého poslání.

„Věděla jsem to,“ opakuje. „Věděla jsem, že se stanekrálem. A když jsem tě poznala, věděla jsem, že jsi předurčena porodit mu syna.“ Propaluje mě pohledem. „Proto jsem na tebe byla tak tvrdá. Proto jsem se na tebe tak zlobila, když jsem viděla, jak kráčíš na scestí.“

„Domníváte se snad, že je to předurčení?“ zašeptám.Působí přesvědčivě.

BÍLÁ RŮŽE – ALŽBĚTA Z YORKU

31

„Staneš se matkou příštího anglického krále,“ prohlásíneochvějně. „Rudá růže a bílá, růže bez trnů. Porodíš syna, jenž ponese jméno Artur Anglický.“ Vezme mě za ruce. „To je tvůj osud, má dcero, a já ti pomůžu jej naplnit.“

„Artur.“ Užasle opakuji jméno, které Richard vybral pro syna, o němž doufal, že ho bude mít se mnou.

„Je to můj sen,“ přizná.

Byl to i náš sen. Nechám ji, aby se mě dotýkala.

„Bůh nás svedl dohromady,“ pokračuje přesvědčeně.„Všemohoucí tě ke mně přivedl, abys mi dala vnuka. Přineseš Anglii mír, který ukončí válku bratranců. Staneš semírotvůrkyní, Alžběto, a samotný Bůh tě nazve požehnanou.“

Její vize mě zaskočila natolik, že jsem nic nenamítla anechala se držet za ruce.

***

Nikdy jsem matce neřekla, co se odehrálo mezi mnou aMylady královou matkou. Přešla moji diskrétnost s povytaženým

obočím a na nic se neptala. „Předpokládám, že nijaknenaznačila, že by změnila názor ohledně zásnub,“ poznamená

matka.

„Naopak mě ujistila, že svatba bude, a slíbila mi svoje přátelství.“

Matka schovává úsměv. „Jak laskavé.“ Víc k tomu neřekne. „Povzbudivé.“

A tak s určitou sebedůvěrou očekáváme, že budemepozvány na korunovaci a do královského šatníku, aby námupravili šaty na míru. Hlavně Cecílie se nemůže dočkat. Těší se na nové róby i na to, že se zase ukážeme světu jako pěticeprincezen z Yorku. Avšak napřed musí Jindřich zrušit výnosparlamentu, v němž stojí, že jsme parchanti, protože manželství našich rodičů bylo neplatné.

Osobně jsem přesvědčená, že se korunovace zúčastníme všechny, ale zatím je ticho po pěšině. Nepochybuji o tom, že si Jindřich bude přát, aby byla jeho budoucí choť u toho, až mu na hlavu položí korunu a on bude v ruce třímat žezlo.

PHILIPPA GREGORY

32

I kdyby na mě nebyl zvědavý, určitě chce dát všem najevo,

že nad námi zvítězil, a patřičně se předvést před bývaloukrálovskou rodinou. Jistě si přeje, abych ho viděla v okamžiku

jeho největší slávy.

Připadám si víc jako Šípková Růženka z pohádky než jako žena, která se má provdat za nového anglického vládce. Možná žiji v královském paláci a spím v jedné z nejlepších komnat, ale jsem zde v naprosté tichosti bez dvora,obvyklých lichotníků, přátel a prosebníků, bez toho, abych viděla krále. Jsem princezna bez koruny, snoubenka bez ženicha, nevěsta bez stanoveného data svatby.

Bůh ví, že jsem kdysi vešla ve známost jako Jindřichova snoubenka. V době, kdy žil ve vyhnanství, avšak stále si činil nárok na trůn, v katedrále v Rennes odpřisáhl, že jeanglickým panovníkem a já jsem jeho nevěstou. Pochopitelně tehdy stavěl svoje vojsko pro chystanou invazi a zoufale potřeboval podporu Yorků a všech jejich stoupenců. Teď když vyhrálbitvu a poslal vojsko pryč, třeba se bude chtít zbavit ipředešlého slibu. Byla to zbraň, bez níž se nyní obejde.

Matka dohlédla na to, abychom všechny dostaly nové šaty. Jsme sice bezvadně oblečené, ale nikdo nás nevidí, nikdo nás neoslovuje „Vaše Milosti“, i když jsme princezny. Nejsme na tom o nic lépe než Cecílie, jejíž manželství sice byloanulováno, ale nový ženich není nikde v dohledu. Jsme dívky beze jména, bez rodiny, bez jistot. Bez budoucnosti.

Domnívala jsem se, že coby princezna získám zpět svůj majetek, provdám se a budu korunována na slavném obřadu po Jindřichově boku, ale jeho mlčení mi napovídá, že se do manželství se mnou nijak nehrne.

„Nikam nás nepozvou,“ postěžuju si matce, když mi přijde popřát dobrou noc. Jsme spolu samy.

Potřese hlavou. „Vypadá to tak.“

„Jak to, že mě nechce mít po svém boku?“

Pomalu přejde k oknu a pohlédne na temnou oblohu sestříbrným měsícem. „Nevím přesně, ale kdybych bylaJindřichovou matkou, nechtěla bych, aby moje dítě, uchvatitel, který

BÍLÁ RŮŽE – ALŽBĚTA Z YORKU

33

si činí nárok na trůn pouze na základě jediné vyhrané bitvy,

přijímal korunu vedle právoplatné princezny z královskérodiny, krásné a milované lidmi. Kromě jiného by se minelíbilo, jak to působí.“

„Proč? Jak to působí?“ dožaduji se vysvětlení.

„Obyčejně,“ zavrhne matka Jindřicha jediným slovem. „Velmi obyčejně.“ Brzy je nám všem jasné, dokonce i Cecílii, která vydržela doufat nejdéle, skoro až do posledního dne, že Jindřich bude korunován sám. Nechce, abych stála před oltářem po jeho boku, já, vyhlášená kráska, skutečná příslušnice královského rodu. Nechce tam mít někdejší členy královské rodiny, aby se stali svědky, jak vkládá ruku na korunu, již nosil můj milenec a před ním můj otec.

Žádná zpráva nepřichází od Jindřicha ani jeho matky. Spolu s matkou zvažujeme, že napíšeme lady Markétě. Avšak žádná z nás by nesnesla to ponížení. Přece senebudeme doprošovat!

„Kromě toho, kdybych se účastnila téhle korunovace, pak bych jako královna vdova před ní měla přednost,“poznamená kousavě matka. „Třeba právě proto nás nepozvala. Po celý život mi při každé velké příležitosti stála za zády.Nejrve v tomhle paláci následovala mě, potom AnnuNevilleovou. Kráčela za ní při korunovaci a nesla jí vlečku. Možná má pocit, že má nárok stát se první dámou u dvora, a touží poněkom, kdo by se jí uctivě coural v patách.“

„Co třeba já?“ nabídne se Cecílie s nadějí v hlase. „Já jí vlečku ráda ponesu.“

„Neponeseš,“ odpoví stručně matka. Až do své korunovace pobývá Jindřich Tudor v Lambethském paláci. Kdyby zvedl oči od snídaně, spatřil by moje okno ve Westminsterském paláci. Dělí nás od sebe jenom řeka. Avšak

PHILIPPA GREGORY

34

svou neznámou nevěstou se zjevně nezabývá, protože sezatím neozval. Těsně před korunovací se v souladu s tradicí

přestěhuje do Toweru. Ubytuje se v královských komnatách

a každý den bude chodit kolem dveří, kde byli naposledviděni moji bratři. Každý den bude míjet trávník, na němž měl

můj bratr postavený terč a kde se cvičil ve střelbě z luku.

Může člověk udělat takovou věc, aniž mu pokaždé po zádech

přeběhne mráz? Aniž zahlédne bledý obličej uvězněného

chlapce, který se měl stát králem? Copak jeho matka nevidí

mihnutí stínu na schodech, a když poklekne v kapli,nezaslechne šepot dětského hlásku, odříkávajícího modlitby?

„Bude po nich pátrat,“ prorokuje chmurně matka. „Bude vyslýchat každého, kdo je hlídal. Zajímá ho, co se s princi stalo. Bude doufat, že někoho podplatí, aby vznesl obvinění. Anebo najde někoho, kdo se dá přesvědčit k přiznání. Udělá cokoliv, aby svalil vinu na Richarda. Kdyby se mu podařilo prokázat, že Richard zabil naše prince, ospravedlnil by tím svůj nárok na trůn. Princové jsou přece mrtví a Richard byl prachsprostý vrah. Jestliže se potvrdí smrt našich dětí, pak Jindřich vyhrál.“

„Matko, klidně odpřisáhnu na svůj život, že jim Richard neublížil,“ prohlásím upřímně. „Kdyby ano, přiznal by se mi. Dobře to víš. O své nevině tě přesvědčil tu noc, kdy za tebou přišel s dotazem, jestli jsi to byla ty, kdo děti odvezl.Domníval se, že jsou u tebe. Přísahám, že o nich nic nevěděl.Tráilo ho to. Zoufal si, protože netušil, koho má jmenovat svým nástupcem.“

Matka se na mě tvrdě podívá. „Věřím, že Richard chlapce nezabil. Kdybych se domnívala, že ublížil dětem svéhobratra, nikdy bych mu nesvěřila tebe a tvé sestry do péče. Avšak nikdo mu neodpáře, že unesl našeho prince Eduarda na cestě do Londýna a zabil mého bratra Antonína, když ho bránil. Odvezl Eduarda do Toweru a dělal, co mohl, aby sezmocnil i mladšího Richarda. Nebyl to on, kdo chlapce potajízabil, ale strčil je tam, kde je vrah mohl najít. Vzepřel se vůli svého otce a připravil tvého bratra o trůn. Možná jimneuBÍLÁ RŮŽE – ALŽBĚTA Z YORKU

35

blížil, ale měl oba mé syny nechat pod mojí ochranou. Byl

to uchvatitel a vrah a já mu jeho zločiny nikdy neodpustím.

Netřeba k nim přidávat další, protože za to, co pro provedl,

stejně skončí v pekle.“

Nešťastně vrtím hlavou. Mrzí mě, co matka říká o muži, jehož miluji. Nemůžu ho bránit, ne před ní, když ztratila svoje dva syny a stále netuší, co se s nimi stalo. „Já vím,“ zašeptám. „Já vím. Nepopírám, že občas musel provádět příšerné věci. Vyzpovídal se z nich před knězem a prosil za odpuštění.Nemáš ponětí, jak moc se kvůli nim trápil. Ale jsem si jistá, že smrt mých bratrů nenařídil.“

„Potom Jindřich při pátrání v Toweru nic nezjistí,“ odtuší. „Třeba moji chlapečkové žijí, schovaní někde poblíž.“

„Jak by se Jindřich zachoval, kdyby je našel živé?“ Tyhle spekulace mi berou dech. „Co by si počal, kdyby se někdo přihlásil s tím, že byli po celou dobu u něho?“

Matčin úsměv je tak smutný a pomalý jako stékající slza. „Musel by je zabít,“ odpoví prostě. „Kdyby je někde objevil, okamžitě by je připravil o život a vinu svalil na Richarda.Jenom tak by si mohl ponechat trůn. Jako když tvůj otecvyřídil starého krále Jindřicha. Takhle by se zachoval a všichni to víme.“

„Opravdu si myslíš, že by byl schopen takovéhozvěrstva?“

Pokrčí rameny. „Však on by se k tomu přiměl. Neměl by na vybranou. Jinak by válčil zbytečně a intriky a sňatek jeho matky by přišly vniveč. Ano, kdyby Jindřich někde našel tvého bratra Eduarda, na místě by ho zamordoval.Neušetřil by ani mladšího Richarda. Završil by tím jenom své dílo, které začal u Bosworthu. Vždycky se najde způsob, jakuchlácholit svědomí. Je to mladý muž, který žije ve stínu meče od chvíle, kdy jako čtrnáctiletý musel utéct z Anglie. Nyní se vrátil, aby o svůj nárok bojoval. Je připraven zabít každého, kdo se mu postaví do cesty. Král nemůže nechat své soky žít. Nemůže si to dovolit.“

PHILIPPA GREGORY

36

Jindřichův dvůr se přestěhoval do Toweru a pod tudorovským

praporem se šikuje stále víc a víc lidí, teď když triumfuje.

Zprostředkovaně se dozvídáme o štědrých odměnách, které

rozdává. Dělí se o válečnou kořist od Bosworthu. Jeho matce

se vrátila všechna půda a bohatství. Konečně se dočkaladůležitosti, jíž se vždycky oháněla, ale nikdy dřív si jí neužívala.

Její manžel Thomas se stal hrabětem z Derby a jedním znejvyšších státních úředníků. Byla to odměna za jehonezměrnou odvahu stát se licoměrníkem a zrádcem, j



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist