načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bílá lvice – Henning Mankell

Bílá lvice

Elektronická kniha: Bílá lvice
Autor: Henning Mankell

Další z případů komisaře Wallandera se odehrává na počátku 90. let 20. století. Na opuštěném venkovském statku je nalezena zavražděná mladá realitní makléřka. Mrtvola bez stop po zápasu, jen s průstřelem hlavy, napovídá popravě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 80.9%hodnoceni - 80.9%hodnoceni - 80.9%hodnoceni - 80.9%hodnoceni - 80.9% 84%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 522
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Vita lejoninnan
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Helena Stiessová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-729-4874-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další z případů komisaře Wallandera se odehrává na počátku 90. let 20. století. Na opuštěném venkovském statku je nalezena zavražděná mladá realitní makléřka. Mrtvola bez stop po zápasu, jen s průstřelem hlavy, napovídá popravě profesionálním zabijákem. Komplikovaný průběh vyšetřování vede neustále do slepé uličky. Postupně detektivové zjišťují, že vražda ženy je pouhá náhoda a celý případ nabývá souvislosti s politickým vývojem v daleké Jihoafrické republice po propuštění Nelsona Mandely a zrušení apartheidu. Detektivní thriiler je třetím příběhem oblíbeného švédského detektiva Kurta Wallandera.

Popis nakladatele

V poklidném kraji jižního Švédska náhle zmizí realitní makléřka Louisa Åkerblomová, aktivní členka metodistické církve, vzorná manželka a matka. Pro její zmizení neexistuje žádné vysvětlení ani motiv.

Komisař Kurt Wallander, který má se svým týmem případ vyšetřit, od samého začátku tuší, že Louisa už není mezi živými.

Mezitím v Jihoafrické republice zahájil prezident de Klerk spolu s Nelsonem Mandelou dlouhou cestu ke svobodě a zrušení apartheidu. Proti nim však stojí nelítostné síly, které se neštítí žádného zvěrstva. Wallander se najednou proti své vůli ocitá uprostřed tajného spiknutí, jehož cílem je uvrhnout Jižní Afriku do bezedného zoufalství. Nezbývá mu než s nasazením vlastního života zabránit ohavnému zločinu, který by znamenal přehrazení toku dějin.

Henning Mankell (nar. 1948) pochází ze Stockholmu a vyrostl na různých místech Švédska. Působí jako herec, divadelní režisér a manažer jak ve Švédsku, tak především v Mosambiku, kde vede divadelní soubor Avenida a píše stranou evropského ruchu. Jak sám říká, žije jednou nohou ve sněhu, druhou v písku. Na začátku devadesátých let vytvořil postavu komisaře Wallandera a napsal o něm jedenáct knih, které ho proslavily po celém světě. V Hostu doposud vyšly čtyři knihy z této řady, romány  Neklidný muž  (2009; česky 2012),  Vrazi bez tváře  (1991; česky 2013), Než přijde mráz  (2002; česky 2013) a  Psi z Rigy  (1992; česky 2013). Kromě série o komisaři Wallanderovi vydal Host detektivní thriller Číňan  (2009; česky 2011).

Zařazeno v kategoriích
Henning Mankell - další tituly autora:
 (e-book)
Usměvavý muž Usměvavý muž
 (e-book)
Pátá žena Pátá žena
 (e-book)
O krok pozadu O krok pozadu
 (e-book)
Firewall Firewall
 (e-book)
Pyramida -- Příběhy Wallanderových začátků. Pyramida
Italské boty Italské boty
 
K elektronické knize "Bílá lvice" doporučujeme také:
 (e-book)
Psi z Rigy Psi z Rigy
 (e-book)
Neklidný muž Neklidný muž
 (e-book)
Aristokratka ve varu Aristokratka ve varu
 (e-book)
Muž jménem Ove Muž jménem Ove
 (e-book)
Jarní mrtví Jarní mrtví
 (e-book)
Přišla z moře Přišla z moře
 
Recenze a komentáře k titulu



2019-10-03 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Krásná knížka, zajímavé téma. Napínavá až do konce. Nejedná se o klasickou švédskou drsnou detektivku.

Dobře se prolíná děj mezi Jižní Afrikou a Švédskem. Velmi čtivým způsobem je popsán nelehký život v Jižní Africe.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Případy komisaře Wallandera

prolog // jižní afrika, 1918

žena z ystadu

1 2

3

4

5

6

7

muž z transkei

8

9

10

11

12

13

14

ovečky v mlze

15

16

17

18

19 20 21 22

bílá lvice

23 24 25 26 27 bílá lvice

henning

mankell

Brno 2014

bílá lvice Henning Mankell Den vita lejoninnan

Copyright © Henning Mankell, 1993

Published by agreement with Leopard Förlag, Stockholm

and Leonhardt & Høier Literary Agency A/S, Copenhagen

Translation © Helena Stiessová, 2014

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-229-0 (Formát PDF)

isbn 978-80-7491-230-6 (Formát ePub)

isbn 978-80-7491-231-3 (Formát PDF pro čtečky)

isbn 978-80-7491-232-0 (Formát MobiPocket) Mým přátelům v Mosambiku

„Dokud budeme v naší zemi měřit význam člověka

podle barvy jeho pleti, budeme dál trpět tím, co

Sokrates nazývá lží v hloubi naší duše.“

Premiér Jihoafrické republiky Jan Hofmeyr, 1946

„Angurumapo simba, mcheza nani?“

(Kdo má odvahu si hrát, když zařve lev?)

Africké přísloví prolog // jižní afrika, 1918 prolog // jižní afrika, 1918

V podvečer 21. dubna 1918 se v jedné nenápadné kavárně ve čtvr

ti Kensington v Johannesburgu sešli tři mladí muži. Nejmladší z nich byl čerstvě devatenáctiletý Werner van der Merwe. Nej

staršímu Henningu Klopperovi bylo dvaadvacet. Třetí mladík

se jmenoval Hans du Pleiss a chybělo mu jen několik týdnů do

jednadvacátých narozenin. Na schůzce chtěli naplánovat osla

vu. Žádného z nich by ani ve snu nenapadlo, že se jejich setkání v kensingtonské kavárně zapíše do historie. Na oslavu narozenin

ten podvečer řeč nepřišla. Henning Klopper totiž přišel s návr

hem, který měl v budoucnu změnit celou jihoafrickou společnost.

Avšak ani on neměl představu, jaký rozsah či důsledky bude jeho

nahrubo načrtnutá idea mít.

Mladíci byli každý jiný, měli rozdílné povahové rysy i  odliš

nou náturu. Ale něco je spojovalo. Něco naprosto zásadního. Byli

to boere. Búrové náležející ke starým rodům, které se do Jižní

Afriky dostaly s velkou vlnou přistěhovalců z řad nemajetných

holandských hugenotů na konci sedmnáctého století. Když ze

sílil vliv Angličanů a nakonec vyústil v otevřený útisk, vydali se Búrové na dlouhou pouť do vnitrozemí, vstříc nekonečným plá

ním provincií Transvaal a Oranž. Pro tři mladíky, stejně jako pro

ostatní Búry, byla svoboda a nezávislost klíčová, aby si zachovali

svůj jazyk a kulturu. Svoboda jim zajišťovala, že nedojde k nežá

doucímu splynutí s nenáviděným anglickým obyvatelstvem, a už

vůbec ne ke smíšení s původními černošskými kmeny nebo in

dickou menšinou, která žila především z obchodu v přístavních

městech Durban, Port Elizabeth a v Kapském Městě.

Henning Klopper, Werner van der Merwe a  Hans du Pleiss

byli boere. Nikdy na to nezapomínali, neustále to měli na pamě

ti. A především na to byli hrdí. Už od útlého dětství jim rodiče vštěpovali, že patří k vyvolenému lidu. Zároveň to ovšem byla

samozřejmost, o kterou při denních schůzkách v kavárně zava

dili v hovoru jen málokdy. Rozuměla se sama sebou, tvořila ne

viditelný předpoklad jejich přátelství a důvěry, jejich myšlenek

a pocitů.


14 bílá lvice

Jelikož všichni pracovali jako úředníci v Jihoafrické železnič

ní společnosti, scházeli se vždy po práci na kávu. Obyčejně si po

vídali o děvčatech, plánech do budoucnosti, o velké válce, která

právě vrcholí v Evropě. Ale tentokrát zůstal Henning Klopper

mlčky ponořený do svých myšlenek. Jindy byl ze všech tří nej

výřečnější, a teď ho přátelé zvědavě pozorovali.

„Je ti špatně?“ zeptal se Hans du Pleiss. „Nemáš malárii?“

Henning Klopper zavrtěl nepřítomně hlavou, ale neřekl nic.

Hans du Pleiss pokrčil rameny a obrátil se k Wernerovi.

„Přemýšlí,“ konstatoval Werner. „Dumá nad tím, jak by to ještě

letos vytáhl ze čtyř na šest liber měsíčně.“

Jedním z neustále se opakujících témat jejich hovoru byly

právě úvahy, jak přimět neochotné nadřízené, aby jim zvýšili

hubený plat. Nepochybovali, že z dlouhodobé perspektivy to

v železniční společnosti dotáhnou daleko. Všichni tři oplýva

li zdravým sebevědomím, byli inteligentní a plní energie. Po

tíž byla v tom, že to podle jejich názoru šlo tak nesnesitelně

pomalu.

Henning Klopper se natáhl po svém šálku a polkl doušek kávy.

Konečky prstů se přesvědčil, že vysoký bílý límeček je na svém

místě. Potom si rukou zvolna přejel po pečlivě sčesaných vlasech

s pěšinkou uprostřed.

„Budu vám vyprávět něco, co se událo před čtyřiceti lety,“ pro

mluvil rozvážně.

Werner van der Merwe na něj mhouřil oči zpoza brýlí bez

obrouček.

„Na to jsi moc mladý, Henningu,“ řekl. „O dobách před čtyři

ceti lety nám budeš mít co povídat teprve za osmnáct let. Teď

ještě ne.“

Henning Klopper potřásl hlavou.

„Není to moje vzpomínka. Nejde ani o mě, ani o moji rodinu.

Jde o anglického seržanta, který se jmenoval George Stratton.“

Hans du Pleiss se zarazil uprostřed zapalování krátkého dout

níku.


15 prolog // jižní afrika, 1918

„Odkdy ty se zajímáš o Angličany?“ otázal se. „Dobrý Angličan

je mrtvý Angličan, ať už je to seržant, politik nebo důlní předák.“

„Taky že je mrtvý,“ odtušil Henning Klopper. „Seržant George

Stratton je mrtvý. Buď bez obav. Právě o jeho smrti vám chci vy

právět. Umřel před čtyřiceti lety.“

Hans du Pleiss otevřel ústa k další námitce, ale Werner van

der Merwe mu pohotově položil ruku na rameno.

„Počkej,“ řekl. „Nech Henninga mluvit.“

Henning Klopper si dopřál ještě jeden doušek kávy a pečlivě

si ubrouskem osušil koutky úst a tenký, světlý knírek.

„Bylo to v dubnu 1878,“ začal. „Když Britové válčili s africkými

kmeny, které se vzbouřily.“

„Tu válku prohráli,“ doplnil Hans du Pleiss. „Jenom Angliča

ni můžou prohrát válku s divochy. U Isandlwany a Rorke’s Drift

předvedla anglická armáda, k  čemu je dobrá. Aby je zmasakro

vali křováci.“

„Nech ho mluvit,“ ozval se Werner van der Merwe. „Nepřeru

šuj pořád.“

„To, co vám budu vyprávět, se stalo někde blízko řeky Buffalo,“

pokračoval Henning Klopper. „Domorodci jí říkají Gongqo. Od

díl Mounted Rifles, kterému Stratton velel, se utábořil a zaujal

pozice na otevřené pláni u řeky. Před nimi se táhlo pohoří, jehož

jméno si teď nevybavím. A za pohořím čekala tlupa bojovníků

kmene Xhosa. Nebylo jich moc a měli chabé zbraně. Strattono

vi vojáci se nemuseli nijak vzrušovat. Vyslaní zvědové se vrátili

zpátky s ujištěním, že skupina není organizovaná a zdá se, že

se chystá na ústup. Kromě toho Stratton a jeho důstojníci oče

kávali během dne posily nejmíň o síle jednoho batalionu. Jenže

najednou se seržantovi něco stalo. Obecně byl známý tím, že ni

kdy neztrácel klid, ale teď začal chodit od jednoho vojáka k dru

hému a loučil se s nimi. Ti, kdo ho viděli, to popisovali, jako by

ho postihla nějaká horečka. Pak vzal pistoli a prostřelil si hlavu,

před očima všech svých vojáků. Bylo mu šestadvacet let. O čtyři

roky víc než mně.“


16 bílá lvice

Henning Klopper se odmlčel, jako by konec příběhu zaskočil

i jeho samého. Hans du Pleiss vyfoukl kroužek kouře z doutníku

a vypadalo to, že čeká na pokračování. Werner van der Merwe

luskl prsty na černého číšníka, který právě utíral stůl na druhém

konci kavárny.

„To je všechno?“ zeptal se Hans du Pleiss.

„Ano,“ přisvědčil Henning Klopper. „Copak to nestačí?“

„Myslím, že potřebujeme ještě trochu kávy,“ prohlásil Werner

van der Merwe.

Černý číšník, který napadal na jednu nohu, s úklonou přijal

objednávku a létacími dveřmi zmizel v kuchyni.

„Proč nám tohle vykládáš?“ podivil se Hans du Pleiss. „K čemu

ta historka o anglickém seržantovi, který dostane úžeh a zastře

lí se?“

Henning Klopper s údivem pozoroval své přátele.

„Vy to nechápete? Vážně to nechápete?“

Jeho překvapení bylo nefalšované, nehrál ho ani nijak ne

při krášlil. Když čirou náhodou objevil článek o smrti seržanta

Stratto na v jednom časopise v domě svých rodičů, okamžitě cítil,

že se ho to týká. V  seržantově osudu spatřil částečně ten svůj.

Zpočátku ho ta myšlenka ohromila, jak byla nepravděpodobná.

Co by mohl mít společného se seržantem britské armády, který

se naprosto zjevně pomátl a namířil hlaveň revolveru proti sobě?

Popravdě to nebyl popis Strattonovy smrti, co upoutalo jeho

pozornost. Byly to poslední řádky článku. Jeden voják, který byl

svědkem té události, po letech vypověděl, že Stratton si během

onoho dne pro sebe mumlal pár slov, omílal je pořád dokola, jako

by vyslovoval zaklínadlo: Radši spáchám sebevraždu, než bych

živý padl do rukou Xhosaů.

Právě tak vnímal Henning Klopper svou vlastní situaci jako

Búr v Jižní Africe, kterou čím dál masivněji ovládali Angličané.

Jako by si náhle uvědomil, že stojí před Strattonovou volbou.

Podřídit se, pomyslel si. Není nic horšího než muset žít v pod

mínkách, které si člověk neurčuje sám. Celá moje rodina, můj


17 prolog // jižní afrika, 1918

lid musí žít pod anglickými zákony, v útisku, v opovržení. Naše

kultura je ze všech stran vystavená ohrožení a organizované

mu pošpinění. Angličané nás systematicky zadupávají do země.

Největší nebezpečí poroby však spočívá v tom, když se z ní sta

ne zvyk, rezignace pronikne do krve jako ochromující jed tak

nenápadně, že si toho člověk ani nevšimne. Tehdy je porobení

dokonáno. Po slední pevnost padla, vědomí se zatmělo a pomalu

odumírá.

Svým dvěma přátelům se dosud s těmi úvahami nesvěřil. Ale

všiml si, jak v rozhovorech o příkořích, která na nich spáchali

Angličané, čím dál častěji sklouzávají k hořkým a ironickým ko

mentářům. Zášť, jež kdysi vyburcovala jeho otce, aby šel do vál

ky proti Britům, zášť, která by měla být přirozená, jim chyběla.

Vyděsilo ho to. Kdo se v budoucnu postaví Angličanům na

odpor, když ne jeho vlastní generace? Kdo bude hájit práva Búrů,

když ne on? Nebo Hans du Pleiss nebo Werner van der Merwe?

Příběh seržanta Strattona mu ozřejmil něco, co už beztak vě

děl. Ale teď jako by už svému poznání nedokázal dál unikat.

Radši spáchám sebevraždu, než bych se podřídil. Ale protože

chci žít, musí zaniknout zdroj útlaku.

Tak jednoduché, a přece těžké byly dvě jasně dané alternativy.

Neuměl vysvětlit, proč si pro vyprávění o seržantu Stratto

novi zvolil právě tento den. Najednou prostě cítil, že nedokáže

dál čekat. Nadešel čas, už nemůžou při odpolední kávě v jejich

oblíbené kavárničce jen snít o budoucnosti nebo plánovat osla

vy narozenin. Existuje něco důležitějšího, co je předpokladem

pro budoucnost jako takovou. Angličané, kterým se Jižní Afri

ka znelíbila, se mohli vrátit zpátky domů nebo se přesunout na

další místo zdánlivě nekonečného britského impéria. Ale pro

Henninga Kloppera, stejně jako pro ostatní Búry, neexistovalo

vedle Jižní Afriky nic. Už to bude dvě stě padesát let, co za sebou

spálili mosty, zbavili se náboženského útisku a objevili cíp Afri

ky jako ztracený ráj. Utrpení jim vnuklo pocit, že jsou vyvolený

národ. Jejich budoucnost je právě tady, na jižní špičce afrického


18 bílá lvice

kontinentu. Buď to, nebo porobení, které obnáší pozvolnou a ne

zadržitelnou zkázu.

Starý číšník se přibelhal s táckem. Rozechvělýma rukama po

sbíral použité šálky a naservíroval čistý porcelán a konvici s ká

vou. Henning Klopper si zapálil doutník a podíval se po svých

přátelích.

„Copak to nechápete?“ zopakoval. „Nechápete, že stojíme před

stejnou volbou jako seržant Stratton?“

Werner van der Merwe si sundal brýle a čistil si je kapesníkem.

„Potřebuju na tebe dobře vidět, Henningu Kloppere,“ řekl. „Mu

sím se ujistit, že jsi to opravdu ty.“

Henning Klopper se rozlítil. Jak to, že nechápou, co se jim tu

po kouší sdělit? Vážně je se svými názory naprosto osamocený?

„Vy nevidíte, co se okolo nás děje?“ zahřímal. „Jestliže nebude

me hájit naše právo zůstat Búry, kdo to za nás udělá? To chcete

čekat, až bude celý národ tak oslabený a pošlapaný, že nám ne

zbude nic jiného než udělat to samé co George Stratton?“

Werner van der Merwe pomalu zavrtěl hlavou. V jeho odpo

vědi Henning Klopper zachytil omluvný podtón.

„Velkou válku jsme prohráli,“ řekl. „Je nás málo a dovolili jsme

Angličanům, aby se tu přemnožili, přestože země kdysi patřila

nám. Musíme se s nimi naučit žít v určité symbióze. Jiná mož

nost není. Je nás málo a víc nás už nebude. I kdyby naše ženy

nedělaly nic jiného, než rodily jedno dítě za druhým.“

„Tady nejde o to, kolik nás je,“ odtušil podrážděně Henning

Klopper. „Tady jde o víru. O zodpovědnost.“

„Nejen o ně,“ namítl Werner van der Merwe. „Už chápu, co se

nám tím příběhem snažíš říct. A máš podle mě naprostou pravdu.

Rozhodně si potřebujeme připomínat, kdo jsme, já tedy určitě.

Ale jsi snílek, Henningu Kloppere. Realita vypadá jinak. Na tom

nic nezmění ani tvůj mrtvý seržant.“

Hans du Pleiss pokuřoval celou dobu svůj doutníček a pozor

ně poslouchal. Teď odložil nedopalek do popelníku a zadíval se

na svého přítele.


19 prolog // jižní afrika, 1918

„Ty máš něco za lubem,“ konstatoval. „Co bychom podle tebe

měli udělat? To samé co komunisté v Rusku? Vzít zbraně a jako

partyzáni se vydat do Dračích hor? Navíc zapomínáš, že v téhle

zemi se nepřemnožili jenom Angličani. Největší hrozba, kte

rá ohrožuje náš způsob života, přichází od domorodců, od čer

nochů.“

„Ti se nikdy na nic nezmůžou,“ zamítl to Henning Klopper.

„Jsou nám natolik podřízení, že budou vždycky dělat, co jim po

ručíme, a myslet tak, jak jim řekneme. Budoucnost spočívá v boji

mezi námi a Angličany. Tak to je.“

Hans du Pleiss dopil kávu a zavolal na starého číšníka, který

nehybně čekal u dveří do kuchyně. Byli v kavárně sami, až na ně

jaké postarší muže, ponořené do vleklé šachové partie.

„Neodpověděl jsi mi na otázku,“ připomněl Hans du Pleiss.

„Něco tě napadlo?“

„Henning Klopper má spoustu dobrých nápadů,“ ozval se Wer

ner van der Merwe. „Buď se to týká toho, jak zlepšit organiza

ci v depech železniční společnosti, nebo jak se dvořit krásným

dámám.“

„Možná,“ odpověděl Henning Klopper s úsměvem. Konečně

měl pocit, že ho přátelé začali vnímat. Přestože jeho úvahy byly

zatím neuspořádané a neměly jasné kontury, cítil potřebu podě

lit se o to, co mu tak dlouho leží v hlavě.

Starý číšník přišel ke stolu.

„Tři skleničky portského,“ poručil Hans du Pleiss. „Příčí se mi

pít něco, po čem tak blázní Angličani, ale na druhou stranu je to

víno z Portugalska.“

„Angláni vlastní řadu významných portugalských vinic,“ na

mítl Werner van der Merwe. „Oni jsou prostě všude. Nesnáším

je, k čertu s nimi.“

Číšník začal sklízet nádobí ze stolu. Když Werner van der

Merwe mluvil o Angličanech, zavadil přitom o stůl, který se za

kymácel. Konvička s  mlékem se převrhla a  tekutina vystříkla

Wernerovi na košili.


20 bílá lvice

Kolem stolu se rozhostilo ticho. Werner van der Merwe se po

díval na číšníka. Nato mrštně vstal, chytil starého muže za ucho

a nevybíravě s ním zatřásl.

„Tys mi pobryndal košili,“ láteřil.

Vzápětí číšníkovi uštědřil políček. Rána byla tak silná, až se

stařec zapotácel. Ale neřekl ani slovo a chvátal do kuchyně pro

portské.

Werner van der Merwe se posadil a utřel si skvrny kapesní

kem.

„Afrika by mohla být ráj na zemi,“ prohlásil. „Nebýt Angliča

nů. A kdyby domorodců nebylo víc, než kolik je nezbytně nutné.“

„Proměníme Jižní Afriku v  ráj,“ navázal Henning Klopper.

„Za ujmeme přední pozice v železniční společnosti. A zároveň se

z nás stanou významní a prvořadí Búrové. Budeme naší gene

raci připomínat, co se od nás očekává. Musíme očistit a znovu

nastolit naši čest. Angličané musí poznat, že jsme se jim nikdy

nepodrobili. Nejsme jako George Stratton, my z boje neutíkáme.“

Přerušil svůj projev, když jim číšník na stůl postavil tři skle

ničky a zpola plnou láhev portského.

„Ještě ses neomluvil, kaffire,“ řekl Werner van der Merwe.

„Omlouvám se za svou nešikovnost,“ odpověděl číšník anglicky.

„V  budoucnu se naučíš mluvit afrikánsky,“ pokračoval Wer

ner van der Merwe. „Každého kaffira, který promluví anglicky,

postavíme před vojenský soud a zastřelíme jako psa. Teď běž.

Vypadni!“

„Ať nás na to víno pozve,“ navrhl Hans du Pleiss. „Zašpinil ti

košili, je jedině správné, že víno zaplatí z vlastní výplaty.“

Werner van der Merwe přikývl.

„Rozuměls, kaffire?“ řekl číšníkovi.

„Samozřejmě víno zaplatím,“ odpověděl číšník.

„S radostí,“ doplnil Werner van der Merwe.

„Bude mi potěšením víno zaplatit,“ řekl číšník.

Když osaměli, pokračoval Henning Klopper tam, kde se prve

odmlčel. Příhoda s číšníkem už byla zapomenuta.


21 prolog // jižní afrika, 1918

„Napadlo mě, že bychom založili spolek,“ řekl. „Nebo možná

klub. Samozřejmě jen pro Búry. A  v  něm bychom diskutovali,

učili se o vlastní historii. Byl by to klub, kde by nesměla zaznít

angličtina, jen náš vlastní jazyk. Zpívaly by se naše písně, četli

bychom naše národní spisovatele a jedli naše tradiční jídla. Když

začneme tady, v Johannesburgu, třeba se to rozšíří dál. Pretoria,

Bloemfontein, King William’s Town, Pietermaritzburg, Kapské

Město, všude. Potřebujeme probuzenecké hnutí. Upomínku na

to, že Búrové se nikdy nenechají zotročit, nikdy nedovolí, aby

padla jejich duše, i když tělo zahyne. Myslím si, že spousta lidí

čeká právě na tohle.“

Pozvedli skleničky.

„To je výtečný nápad,“ řekl Hans du Pleiss. „Ale stejně doufám,

že nám občas zbude chvíle na krásné ženy.“

„Samozřejmě,“ odtušil Henning Klopper. „Všechno bude jako

doteď. Jen k tomu přidáme něco, co jsme zatím potlačovali. A to

dodá našemu životu naprosto nový obsah.“

Henning slyšel, jak slavnostně znějí jeho slova, možná až pře

pjatě. Ale právě v tuhle chvíli mu to připadalo vhodné. Za těmi

slovy se skrývaly velké ideje, zásadní pro budoucnost celého ná

roda Búrů. Tak proč si nedopřát trochu patosu?

„Chceš mít ve spolku i ženy?“ zeptal se opatrně Werner van

der Merwe.

Henning Klopper zavrtěl hlavou.

„Tohle je mužská záležitost,“ řekl. „Naše manželky nebudou

běhat po schůzích. To k našim tradicím nikdy nepatřilo.“

Připili si. Henning Klopper si najednou uvědomil, že jeho dva

přátelé už se začali chovat, jako by nápad s opětovným získáním

toho, o co Búrové přišli před šestnácti lety ve válce, byl vlastně

z jejich hlavy. Ale nijak ho to nepopudilo. Naopak, ulevilo se mu.

Tak přece se nemýlil.

„Název,“ ozval se Hans du Pleiss. „Stanovy, pravidla výběru

členů, formy schůzí. Předpokládám, že už to máš všechno vy

myšlené.“


22 bílá lvice

„Na to je moc brzy,“ prohlásil Henning Klopper. „Musíme to

důkladně promyslet. Právě teď, kdy je nutné co nejdřív osvo

bodit sebevědomí Búrů, musíme být zároveň trpěliví. Pokud bu

deme postupovat příliš rychle, riskujeme nezdar. A to nesmíme

dopustit. Společenství mladých Búrů bude Angličanům trnem

v oku. Udělají všechno pro to, aby nás zastavili, vyprovokovali,

zastrašili. Musíme se dobře vyzbrojit. Pojďme se raději usnést,

že rozhodnutí padne do tří měsíců. Během té doby můžeme dál

diskutovat. Scházíme se tu přece denně. Můžeme přizvat další

přátele a vyslechnout si, co si o tom myslí oni. Ale především

musíme vnímat, co se odehrává v nás samých. Jsme připraveni

něco pro svůj lid obětovat?“

Henning Klopper se odmlčel. Pohledem klouzal střídavě po

tvářích svých přátel.

„Už je docela pozdě,“ řekl. „Mám hlad a chci se jít domů nave

čeřet. Ale zítra budeme v rozhovoru pokračovat.“

Hans du Pleiss rozlil zbytek vína z láhve do tří skleniček. Poté

vstal.

„Připijme si na seržanta George Strattona,“ vyzval své společ

níky. „Pojďme dokázat, jak nezlomná je síla Búrů, a připijme si

na mrtvého Angličana.“

Všichni si stoupli a pozvedli skleničky.

Ve stínu u kuchyňských dveří stál starý Afričan a mladíky po

zoroval. V hlavě mu bušila tíživá bolest z prožitého příkoří. Věděl

ale, že pomine. Nebo se alespoň ponoří do zapomnění, které tiší

všechen smutek. Druhý den třem mladým mužům opět na ser

víruje kávu.

O  měsíc a  něco později, 5. června 1918, založil Henning Klop

per společně s  Hansem du Pleissem, Wernerem van der Mer

wem a několika dalšími přáteli spolek, který nazvali Mladá Jižní

Afrika.

Během několika let se počet členů nebývale rozrostl a  Hen

ning Klopper přišel s návrhem, aby se společenství přejmenovalo


23 prolog // jižní afrika, 1918

na Broederbond, Bratrstvo. Od té doby bylo členství umožněno

i mužům nad pětadvacet let. Ženám byl naopak vstup do spolku

navždy zapovězen.

Ale nejdůležitější změna se udála v  zasedací místnosti ho

telu Carlton v Johannesburgu 26. srpna 1921 v pozdních večer

ních hodinách. Tehdy padlo rozhodnutí, že se z  Bratrstva sta

ne tajné společenství s iniciačními rituály a jeho členové budou

vázáni bezvýhradnou loajalitou vůči hlavnímu cíli společenství:

hájit práva vyvoleného národa Búrů v Jižní Africe, která je je

jich domovinou a které budou jednoho dne neomezeně vládnout.

Bratrstvo se mělo obestřít tichem, jeho členové budou nikým

nepozorováni pracovat na svěřeném úkolu.

Během třiceti let získalo Bratrstvo prakticky absolutní vliv na

veškeré nejdůležitější oblasti jihoafrické společnosti. Nikdo se

nemohl stát prezidentem země, jestliže nebyl členem Bratrstva

nebo neměl jeho požehnání. Nikdo se nemohl stát ministrem

vlády nebo získat významnou společenskou funkci, pokud za

jmenováním či pověřením nestálo Bratrstvo. Kněží, soudci, pro

fesoři, majitelé novin, podnikatelé, všichni vlivní a mocní muži

přináleželi k Bratrstvu, všichni mu přísahali věrnost a složili slib

mlčenlivosti týkající se velkého úkolu chránit vyvolený lid.

Bez tohoto společenství by se nikdy neprosadily zákony

apart heidu, které byly přijaty v  roce 1948. Ale prezident Jan

Smuts, podpořený stranou United Party, nezaváhal. S podporou

Bratrstva se mohl rozdíl mezi takzvanými nižšími rasami a bílou

vyšší vrstvou podřídit agresivnímu systému zákonů a nařízení,

které měly jednou provždy zajistit, že se Jižní Afrika bude měnit

podle představ Búrů. Existuje pouze jeden vyvolený národ. Od

toho faktu se odvíjí všechno ostatní.

V roce 1968 oslavilo Bratrstvo v utajení padesát let od svého za

ložení. Henning Klopper jako poslední žijící zakladatel zakončil

svůj projev těmito slovy: Uvědomujeme si vůbec hluboko v našich


24 bílá lvice

myslích, jaká nesmírná síla se dnes večer mezi těmito čtyřmi zdmi

shromáždila? Ukažte mi organizaci, která má v Africe větší vliv.

Ukažte mi organizaci, která má větší vliv na celém světě!

Ke konci sedmdesátých let se vliv Bratrstva na politiku Jižní

Afriky dramaticky snížil. Anatomie apartheidu, která stavěla na

systematickém útlaku černochů a všech ostatních obyvatel tma

vé pleti, pomalu vlivem vlastní neudržitelnosti odumírala. Bílí

liberálové už nechtěli nebo nedokázali dál pasivně přihlížet blí

žící se katastrofě.

Ale především se vzepřelo utlačované většinové obyvatelstvo.

Nesnesitelný tlak apartheidu překročil nejzazší meze. Odpor vůči

němu rostl každým dnem a okamžik střetu se blížil.

V tu chvíli už se nicméně mezi Búry sbíraly jiné síly, které se

soustředily na budoucnost.

Vyvolený národ se nikdy nepodrobí. Raději zemřít než zased

nout ke stolu a sdílet jídlo s Afričanem nebo jiným barevným,

tak zněl základní předpoklad. Fanatické poselství nezmizelo spo

lu se slábnoucím vlivem Bratrstva.

V roce 1990 byl z ostrova Robben propuštěn Nelson Mandela.

Strávil tam jako politický vězeň bezmála třicet let.

Zatímco celý svět jásal, mnoho Búrů považovalo Mandelovo

propuštění za nenápadné a v tichosti podepsané vyhlášení války.

Prezident de Klerk se stal nenáviděným zrádcem.

Tou dobou se v nejvyšším utajení sešlo několik mužů, kteří se

rozhodli vzít zodpovědnost za budoucí generace Búrů do vlast

ních rukou. Byli to nemilosrdní lidé. Ale považovali to za úkol

svěřený od Boha. Nikdy se nepodrobí. A nikdy se nesníží k tomu,

co udělal George Stratton.

Byli připraveni použít jakýchkoliv prostředků, aby ochránili

svá práva, která považovali za svatá.


25 prolog // jižní afrika, 1918

Sešli se ve vší tajnosti a učinili zásadní rozhodnutí. Rozpou

tají občanskou válku, která může skončit jen jediným způsobem.

Zničujícím krveprolitím.

V témže roce Henning Klopper zemřel. Bylo mu devadesát čtyři

let. Na sklonku života se jeho vědomí často ve snech prolínalo

se seržantem Strattonem. A pokaždé, když si ve spánku přilo

žil pistoli k hlavě, vzbudil se v temné ložnici zbrocený potem.

Přestože byl starý a už ho nezajímalo, co se kolem něj děje, do

cházelo mu, že Jižní Afriku čekají nové časy. A na ty už si nikdy

nezvykne. Ležel bdělý ve tmě a představoval si, jak asi bude vy

padat budoucnost. Ale tma kolem byla neprostupná a on občas

cítil, jak se v něm vzmáhá obrovský neklid. Viděl sám sebe jako

ve vzdáleném snu, seděl v kensingtonské kavárničce s Hansem

du Pleissem a Wernerem van der Merwem a slyšel svůj vlastní

hlas, jak mluví o zodpovědnosti za budoucnost Búrů, která leží

na jejich bedrech.

I  dnes, pomyslel si, sedí někde mladí muži, mladí boere,

a  u  kávy diskutují o tom, jak ovládnout a  ubránit budoucnost.

Vyvolený národ nikdy neskloní hlavu, nikdy se nepoddá.

Navzdory neklidu, který se ho v  temné ložnici někdy zmoc

ňoval, zemřel Henning Klopper v hlubokém přesvědčení, že jeho

následovníci se nikdy neuchýlí k tomu, co udělal seržant George

Stratton onoho dne v dubnu 1878 u řečiště v Gongqu.

Búrové se nikdy nepodrobí.



žena z ystadu



29 žena z ystadu

1

Realitní makléřka Louisa Åkerblomová vyšla ze spořitelny ve

Skurupu krátce po třetí hodině odpoledne. Byl pátek čtyřiadva

cátého dubna. Zastavila se venku na chodníku, nasála do plic

čerstvý vzduch a zároveň přemýšlela, co teď udělá. Nejradši by

pro dnešek s prací skončila a jela rovnou domů do Ystadu. Jen

že na druhou stranu slíbila nějaké vdově, která volala dopoledne, že se u  ní zastaví a  podívá se na dům, který chce žena prodat.

V duchu počítala, kolik jí to zabere času. Nejvýš hodinu, rozhodla

se. Víc určitě ne. A taky musí koupit chleba. Její manžel Robert

obvykle veškeré pečivo napekl doma, ale zrovna tenhle týden to

ne stihl. Přejela náměstí kosým pohledem a vydala se doleva smě

rem k pekařství. Když otevírala dveře, zacinkal staromódní zvo

neček. Žádní jiní zákazníci tam v tu chvíli nebyli a prodavač ka za

pultem, která se jmenovala Elsa Personová, si později vybavila,

že jí Louisa Åkerblomová připadala dobře naladěná, do konce se zmínila o tom, jak je úžasné, že konečně přišlo jaro.

Koupila tmavý žitný chleba a ještě žloutkové řezy, chtěla ro

dinu překvapit zákuskem. Pak se vrátila k budově spořitelny, kde

měla zezadu zaparkované auto. Po cestě potkala mladé manžele z Malmö, kterým právě prodala dům. Byli ve spořitelně zařídit všechny náležitosti, převést peníze a podepsat smlouvu o koupi

a hypotéce. Prožívala s nimi radost z toho, že získali vlastní by

dlení. Zároveň jí to ale dělalo starosti. Zvládnou splácet půjčku

i s úroky? Jsou těžké časy, málokdo si může být jistý, že ho zítra

nevyhodí z práce. Co když manžel zničehonic skončí jako neza

městnaný? Každopádně s  nimi důkladně prošla jejich finanční

situaci. Na rozdíl od mnoha mladých lidí nebyli zatížení nesmysl

nými dluhy z kreditních karet. A manželka vypadala jako spořivá hospodyňka. Určitě to zvládnou. Pokud ne, uvidí za čas jejich

dům v nabídce nemovitostí na prodej. Možná ho bude prodávat

zase ona nebo její manžel Robert. Nebylo neobvyklé, že během

několika málo let prodávali jeden a ten samý dům třeba třikrát.

30 bílá lvice

Odemkla auto a vyťukala na telefonu číslo do jejich kanceláře

v Ystadu. Ale Robert už odešel domů. Vyslechla si na záznamní

ku jeho zprávu, že Åkerblomova realitní kancelář má o víkendu

zavřeno, nicméně se těší na zákazníky opět v  pondělí od osmi

hodin ráno.

Nejprve ji překvapilo, že Robert šel domů tak brzo. Pak si ale

vzpomněla, že se měl odpoledne sejít s auditorem. Nahrála na

záznamník vzkaz: „Ahoj, jenom se zajedu podívat na jeden dům

u Krageholmu a pak pojedu do Ystadu, teď je čtvrt na čtyři, do

pěti jsem doma,“ a vrátila telefon do držáku v autě. Třeba se Ro

bert ještě po schůzce s auditorem do kanceláře vrátí.

Z vedlejšího sedadla vzala plastové desky a vytáhla z nich

mapku, kterou si načrtla podle ženina popisu. Dům stál u  od

bočky mezi Krageholmem a Vollsjö. Celá cesta jí zabere něco

přes hodinu, než tam dojede, prohlédne si nemovitost a pozemek

a dorazí domů do Ystadu.

Zvažovala, že to přece jen nechá plavat. Ono to počká, říkala

si. Vezmu to do Ystadu podél pobřeží a radši se na chvíli zastavím

a pokochám se výhledem na moře. Jeden dům už jsem dneska

prodala. To stačí.

Začala si broukat žalm, nastartovala a vyjela ze Skurupu. Ale

když měla odbočit na silnici do Trelleborgu, znovu si to roz mys

lela. V pondělí ani v úterý si vdovin dům prohlédnout nestihne.

Zákaznici by to mohlo odradit a obrátila by se na jinou realit

ní kancelář. To si nemůžou dovolit. Doba je už tak dost krušná.

Konkurence vystrkuje drápky. Nikdo si nemůže dopřát luxus od

mítnout zakázku, pokud není vyloženě neprodejná.

Povzdychla si a odbočila na druhou stranu. Pobřeží a moře

musejí počkat. Co chvíli zašilhala po mapce. Příští týden si kou

pí držák, aby nemusela otáčet hlavu pokaždé, když si ověřuje,

jestli jede správně. Ale vdovin dům by měla najít celkem snadno,

přestože odbočku, kterou jí žena popsala, zatím na svých cestách

míjela. Ale jinak znala místní končiny zpaměti. Příští rok oslaví

její a Robertova realitní kancelář deset let na trhu. žena z ystadu

Až ji to překvapilo. Už deset let. Jak ten čas letí, snad až moc

rychle. Během oněch deseti let se jim narodily dvě děti a celou

dobu tvrdě dřeli, aby firma prosperovala. Když začínali, bylo to

mnohem jednodušší, uvědomovala si. Dnes by se na trhu roz

hod ně neuchytili. Měla by být spokojená. Bůh byl k ní a její ro

dině milostivý. Musí si s Robertem znovu promluvit, aby zvýšili

příspěvek na Fond ohrožených dětí. Manžel bude určitě váhat,

přece jenom má větší starost o peníze než ona. Ale nakonec

ho přemluví, jako ostatně skoro vždycky.

Najednou si všimla, že jede špatně, a zabrzdila. V zamyšlení

nad rodinou a uplynulými deseti lety odbočku nejspíš přejela. Potichu se pro sebe zasmála, potřásla hlavou a bedlivě se rozhlédla, než se s autem otočila a vydala se nazpátek.

Tady ve Skåne je krásná krajina, pomyslela si. Krásná a otevře

ná. Ale zároveň tajuplná. Na první pohled se tváří jako plochá rovina, ale vmžiku se dokáže změnit v hluboké údolí, kde se krčí domy

a statky jako na opuštěném ostrově. Jezdila tudy, aby obhlédla

nějaký nový dům na prodej nebo ho ukázala zájemcům o koupi,

a nikdy ji nepřestalo překvapovat, jak je zdejší krajina proměnlivá.

Kousek za Erikslundem sjela ke krajnici a zkontrolovala po

pis cesty. Tentokrát jede správně. Zabočila doleva a už se těšila na cestu ke Krageholmu, která byla vysloveně půvabná. Silnice se jemně vlnila po kopcích a přes Krageholmský les a vlevo od ní se za listnatými stromy třpytilo jezero. Už tudy jela snad tisíc

krát, a přesto se jí ten pohled neomrzel.

Zhruba po sedmi kilometrech se začala dívat po poslední od

bočce. Vdova ji popsala jako pěšinu pro traktory, nebyla vysypa

ná štěrkem, ale byla plně sjízdná. Jakmile Louisa Åkerblomová

odbočku zahlédla, přibrzdila a zahnula doprava. Dům se měl ob

jevit po levé straně zhruba o kilometr dál.

Když ujela tři kilometry a cesta najednou končila, musela si

přiznat, že zabloudila.

Na okamžik se jí zmocnilo pokušení nechat dům na jindy a jet

radši domů. Ale pak tu myšlenku setřásla a vrátila se na hlavní

32 bílá lvice

silnici. O nějakých pět set metrů dál na sever znovu zabočila do

prava. Jenže ani tady na žádný dům, který by odpovídal popisu,

nenarazila. Povzdychla si, otočila vůz nazpátek a řekla si, že se

někoho zeptá. Chvíli předtím minula stavení, které se rýsovalo

za skupinkou stromů.

Zastavila, vypnula motor a vystoupila z auta. Stromy dýcha

ly svěží vůní. Vydala se do vršku k domu, byl to typický obílený

statek, jakých bylo v kraji plno. Ale zachovalo se jen jedno křídlo.

Uprostřed dvora stála studna s černě natřenou pumpou.

Louisa Åkerblomová se váhavě zastavila. Dům působil opuš

těným dojmem. Možná bude opravdu nejlepší, když pojede domů

a bude doufat, že se vdova neurazí.

Ale zaklepat můžu, pomyslela si. Za to nic nedám.

Na cestě k hlavní budově minula velkou, červeně natřenou

stodolu. Nedalo jí to a pootevřenými vraty nakoukla dovnitř.

To, co tam spatřila, ji udivilo. Ve stodole stála dvě auta. Ne

považovala se za kdovíjakého znalce, ale nemohla si nevšimnout,

že to jedno je hodně drahý model mercedesu a to druhé zase

luxusní bMW.

Takže je přece někdo doma, pomyslela si a pokračovala k obí

lenému domu.

A navíc ten někdo nemá hluboko do kapsy.

Zaklepala na dveře, ale nic se nedělo. Zaklepala o něco silněji,

znovu bez odpovědi. Chtěla nahlédnout do okna vedle dveří, ale

závěsy byly zatažené. Zaklepala potřetí a pak dům obešla, aby se

podívala, jestli vzadu není ještě jeden vchod.

Za statkem se rozprostíral zpustlý ovocný sad. Jabloně ni

kdo neprořezal určitě dobrých dvacet, třicet let. Pod hrušní stál

zahradní stůl a prohnilé židle. Poblíž zatřepetala křídly straka

a odletěla. Žádné dveře tu nebyly a Louisa Åkerblomová se vrá

tila před dům.

Naposledy zaklepu, řekla si v duchu. Když se nikdo neukáže,

jedu domů. A ještě se stihnu zastavit na chvíli u moře, než bude

čas vařit večeři.

33 žena z ystadu

Zabušila pěstí na dveře.

Znovu jí odpovědělo ticho.

Spíš za sebou ucítila něčí přítomnost, než že by příchozího na

dvoře zaslechla. Bleskově se otočila.

Muž stál od ní zhruba pět metrů. Vůbec se nehýbal, jen ji po

zoroval. Všimla si, že má na čele jizvu.

Najednou v ní byla malá dušička.

Odkud se tu vzal? Proč ho neslyšela přicházet? Dvůr byl vy

sypaný štěrkem. Že by se k ní přikradl úmyslně?

Udělala pár kroků směrem k němu a pokusila se o normální

tón.

„Promiňte, jestli jsem vás vyrušila. Dělám v realitách, hledám

jeden dům a zabloudila jsem. Chtěla jsem se jen zeptat na cestu.“

Muž mlčel.

Možná to není Švéd a vůbec jí nerozumí? Něco na jeho vzhle

du ji přimělo k myšlence, že je to cizinec.

Zničehonic věděla, že musí okamžitě odsud. Ten nehybný

muž se studenýma očima jí naháněl strach.

„Už vás nebudu zdržovat,“ řekla. „Nezlobte se, že jsem sem

tak vlezla.“

Vykročila, ale v půli kroku se zarazila. Nehybný muž najed

nou ožil. Vytáhl cosi z kapsy bundy. Nejprve to nepoznala. Pak

jí došlo, že je to pistole.

Pomalu zbraň zvedl a namířil na její hlavu.

Dobrý Bože, stihla si ještě pomyslet.

Dobrý Bože, pomoz mi. On mě chce zabít.

Dobrý Bože, pomoz mi.

Bylo tři čtvrtě na čtyři odpoledne, čtyřiadvacátého dubna 1992.

34 bílá lvice

2

V pondělí sedmadvacátého dubna ráno vkročil kriminální komi

sař Kurt Wallander na policejní stanici v Ystadu a doslova zuřil.

Nevzpomínal si, kdy ho naposledy něco takhle vytočilo. Vztek

ho dokonce poznamenal ve tváři, kde měl náplast a pod ní ránu,

jak se ráno řízl při holení.

Kolegům, kteří mu popřáli dobré ráno, odpověděl zabručením.

Došel k sobě do kanceláře, práskl za sebou dveřmi, vyvěsil tele

fon, posadil se a jen tak zíral prázdným pohledem z okna.

Kurtu Wallanderovi bylo čtyřiačtyřicet let. Považoval se za

schopného policistu, zarputilého a občas dokonce bystrého. Ale

tohle ráno prostě kypěl vzteky a bezmocí. Celou neděli by si nej

radši vymazal z hlavy.

Jedním z důvodů byl jeho otec, který žil sám v domě na pla

nině kousek od obce Löderup. Wallanderův vztah k otci byl od

jakživa složitý. A s postupujícími lety se to nijak nelepšilo, je

likož komisař si ke svému znechucení uvědomoval, že se otci

čím dál víc podobá. Zkusil si představit vlastní stáří a bylo mu

z toho nanic. Copak taky musí skončit jako zapšklý a nevypo

čitatelný dědek? Taky si zničehonic usmyslí nějakou totální

pitomost?

V neděli odpoledne za ním jako obvykle jel na návštěvu. Hráli

karty a pak si na verandě dali kávu. Jarní sluníčko hřálo. Načež

mu otec bez varování sdělil, že se bude ženit. Wallander nejdřív

myslel, že se přeslechl.

„Ne,“ odtušil, „nebudu se ženit.“

„Já taky nemluvím o tobě,“ prohlásil otec. „Mluvím o sobě.“

Kurt Wallander si ho nedůvěřivě prohlédl.

„Táhne ti na osmdesátku,“ připomněl mu. „Už se nebudeš že

nit.“

„Ještě nejsem mrtvý,“ přerušil ho otec. „Udělám, co budu chtít.

Radši se zeptej, koho si vezmu.“

Wallander poslechl.

35 žena z ystadu

„Koho?“

„To sis mohl spočítat sám,“ popíchl ho otec. „Měl jsem za to,

že policajti jsou placení od toho, aby si dávali věci dohromady.“

„Vždyť se s nikým stejně starým nestýkáš. Pořád jsi zalezlý

doma.“

„S někým se stýkám,“ opravil ho otec. „A kdo říká, že si musím

vzít stejně starou ženu?“

Wallanderovi se rozsvítilo. Byla tu jen jedna taková osoba:

Gertrud Andersonová, padesátiletá uklízečka, která k otci do

cházela třikrát týdně a kromě úklidu mu ještě prala.

„Ty si chceš vzít Gertrud?“ vyhrkl. „Zeptal ses jí vůbec, jestli

tě chce? Je mezi vámi třicet let. A jak si myslíš, že dokážeš žít

v jedné domácnosti s dalším člověkem? Tos přece nikdy neuměl.

Ani s mámou ti to nešlo.“

„K stáru jsem se docela zklidnil,“ odpověděl otec mírně.

Wallander nevěřil svým uším. Že by se táta na stará kolena

oženil? K stáru že se zklidnil? Vždyť je to s ním horší než kdy

předtím.

Pohádali se. Celé to skončilo tím, že otec mrštil hrnkem do

záhonu s tulipány a zavřel se do přístavku, který používal jako

ateliér a tvořil v něm obrazy s neustále se opakujícím motivem:

podzimní krajinka v západu slunce, v popředí s tetřevem nebo

bez, vše podle vkusu a přání zákazníka.

Wallander vyrazil domů a  řítil se naprosto nepřiměřenou

rychlostí. Musí ten šílený podnik zarazit. Jak je možné, že Ger

trud Andersonová u otce rok pracovala, a přesto nepochopila,

že se s ním nedá žít?

Zaparkoval před domem na Mariagatan v centru Ystadu a oka

mžitě hodlal zatelefonovat sestře Kristině do Stockholmu. Řekne

jí, ať přijede do Skåne. S otcem nehne nikdo. Ale Gertrud Ander

sonová by snad k rozumu přijít mohla.

Jenže sestře nezavolal. Když vyšel po schodech ke svému bytu

v nejvyšším patře, spatřil rozražené dveře. O několik minut poz

ději mohl jen konstatovat, že mu zloději odnesli novou hi-fi věž,

36 bílá lvice

CD-přehrávač, všechny desky, televizi s videopřehrávačem, ho

dinky a foťák. Dlouho jen ochromeně seděl na židli a dumal, co

bude dělat. Nakonec zavolal do práce a nechal se přepojit na kri

minálního inspektora Martinssona, o kterém věděl, že má v ne

děli službu.

Čekal hodnou chvíli, než to Martinsson zvedl. Nejspíš popíjel

kávu s kolegy z dopravního, kteří měli pauzu během velké terén

ní akce, probíhající celý víkend.

„U telefonu Martinsson. Co se děje?“

„Tady Wallander. Bude nejlepší, když sem přijdeš.“

„Kam jako? K tobě do kanceláře? Já jsem myslel, že máš dnes

ka volno.“

„Jsem doma. Přijeď sem.“

Martinssonovi zjevně došlo, že je to důležité. Už se na nic

dalšího neptal.

„Tak jo,“ řekl jen. „Hned jsem tam.“

Zbytek neděle padl na technické zajišťování stop v bytě a se

psání zprávy z místa činu. Martinsson patřil mezi mladší kolegy

a občas byl trochu zbrklý a ledabylý, ale Wallander s ním přesto

rád pracoval, už jen proto, že projevoval nečekaně bystrý úsu

dek. Když pak Martinsson spolu s policejním technikem odešli,

Wallander čistě provizorně opravil dveře.

Podstatnou část noci probděl a vleže si představoval, jak by

ty zloděje roztrhal na cucky, kdyby mu přišli pod ruku. A když už

neměl sílu dál se trýznit a želet všechny svoje desky, s rostoucí

rezignací hloubal nad tím, co si počne s otcem.

Za svítání vstal, uvařil si kávu a našel dokumenty o pojištění

domácnosti. Vzal si papíry k jídelnímu stolu a pěnil vzteky nad

nesrozumitelným byrokratickým jazykem. Nakonec lejstra mrskl

na stůl a šel se oholit. Když se řízl, napadlo ho, jestli se nemá ho

dit marod a jít si lehnout a strčit hlavu zpátky pod peřinu. Jen

že představa, že zůstane v bytě a nebude si moct pustit jedinou

desku, byla nesnesitelná. žena z ystadu

Teď bylo půl osmé a on seděl u sebe v kanceláři za zavřenými

dveřmi. S povzdechem se přinutil vzít na sebe zase roli policisty a vrátil sluchátko do vidlice.

Aparát okamžitě zadrnčel. Volala Ebba z ústředny.

„To vloupání mě mrzí,“ řekla. „Vážně ti vzali všechny desky?“

„Nechali mi pár šelakových gramodesek. Říkal jsem si, že si je dneska večer poslechnu. Pokud někde seženu gramofon na kliku.“

„To je hrůza.“

„Co se dá dělat. Děje se něco?“

„Je tu nějaký pán a nutně s tebou potřebuje mluvit.“

„O čem?“

„Někdo se pohřešuje.“

Wallander věnoval pohled hromadě vyšetřovacích spisů, kte

rá se mu vršila na stole.

„Nemůže si to vzít Svedberg?“

„Svedberg je venku na lovu.“

„Cože?“

„Nevím, jak bych to líp nazvala. Pátrá po mladém býčkovi, kte

rý utekl z farmy u Marsvinsholmu. Pobíhá někde po E-čtrnáctce

a dělá zmatek v dopravě.“

„To snad zvládnou dopraváci, ne? Co je tohle za dělbu práce?“

„Poslal ho tam Björk.“

„Kristepane!“

„Tak já ho pustím dál, jo? Toho pána, co chce nahlásit pohře

šovanou osobu.“

Wallander přikývl do sluchátka.

„Sem s ním.“

O několik minut později se ozvalo tak jemné zaklepání na

dveře, že si komisař v první chvíli nebyl jistý, jestli opravdu něco

zaslechl. Ale když zavolal „dále“, dveře se okamžitě otevřely.

Vždycky měl za to, že první dojem z nového člověka je roz

hodující.

Muž, který vstoupil do jeho kanceláře, nebyl ničím pozoru

hodný. Wallander odhadl, že mu bude kolem pětatřiceti let.


38 bílá lvice

Na sobě měl tmavomodrý oblek, světlé vlasy ostříhané nakrátko

a na očích brýle.

Ještě něčeho si Wallander okamžitě všiml.

Muž byl očividně rozrušený. Wallander asi nebyl jediný, kdo

měl za sebou bezesnou noc.

Vstal a podal příchozímu ruku.

„Kurt Wallander. Kriminální komisař.“

„Jmenuju se Robert Åkerblom,“ řekl muž. „Moje manželka zmi

zela.“

Mužova přímočarost Wallandera překvapila.

„Vezmeme to radši od začátku,“ vyzval ho. „Prosím, posaďte

se. Křeslo je bohužel porouchané. Levá područka vypadává. Ale

nenechte se tím rušit.“

Muž se posadil.

A zničehonic se rozplakal. Srdcervoucí, zoufalý pláč.

Wallander ochromeně stanul za psacím stolem. Pak si řekl,

že počká.

Za několik minut se návštěvník v křesle utišil. Otřel si obličej

a vysmrkal se.

„Omlouvám se,“ řekl. „Ale Louise se muselo něco stát. Nikdy

by takhle z vlastní vůle nezmizela.“

„Nedáte si kávu?“ zeptal se Wallander. „Možná by se našlo

i ně jaké pečivo.“

„Ne, děkuju,“ odpověděl Robert Åkerblom.

Wallander přikývl a z přihrádky psacího stolu vytáhl poznám

kový blok. Používal obyčejné kroužkové sešity, které si za vlastní

peníze kupoval v papírnictví. V přehršli všemožných předtiště

ných formulářů, kterými policejní prezidium zásobovalo celou

zemi, se nikdy nezorientoval. Kdysi ho napadlo, že napíše příspě

vek do časopisu Švédská policie a navrhne těm, co formuláře při

pravují, že by k nim mohli dodávat i předem sepsané odpovědi.

„Začneme vašimi osobními údaji,“ vyzval muže.

„Jmenuju se Robert Åkerblom,“ zopakoval návštěvník. „Spo

lečně s manželkou Louisou vedu Åkerblomovu realitní kancelář.“


39 žena z ystadu

Wallander si zapisoval a kýval hlavou. Věděl, že firma sídlí

vedle kina Saga.

„Máme dvě děti,“ pokračoval Robert Åkerblom, „čtyři a sedm

roků. Holčičky. Bydlíme v řadovém domku v ulici Åkarvägen 19.

Já jsem se tady v Ystadu narodil. Moje žena pochází z Ronneby.“

Odmlčel se a z kapsy saka vytáhl fotografii, kterou položil před

Wallandera na stůl. Byla na ní žena všedního vzezření. Usmí vala

se do objektivu a z fotky bylo zřejmé, že je pořízená v ateliéru.

Wallander si ženu prohlížel a napadlo ho, že se svým způsobem

k Robertu Åkerblomovi hodí.

„Ta fotka je jenom tři měsíce stará,“ dodal Åkerblom. „Přesně

takhle vypadá.“

„A vy říkáte, že zmizela?“ zeptal se Wallander.

„V pátek byla ve spořitelně ve Skurupu a vyřizovala koupi ne

movitosti. Pak se měla zajet podívat na dům, který bude na pro

dej. Já jsem to odpoledne byl u našeho auditora. Ale než jsem jel

domů, ještě jsem se stavil v kanceláři. Na záznamníku jsem od

ní měl vzkaz, že bude do pěti hodin doma. Řekla, že je čtvrt na

čtyři. Od té doby je pryč.“

Wallander svraštil obočí. Dnes je pondělí. Takže už je nezvěst

ná třetí den. Tři dny, a doma na ni čekají dvě malé děti.

Něco mu říkalo, že tohle není obyčejné zmizení. Věděl, že vět

šina pohřešovaných se dřív nebo později vrátí domů a zmizení se

vysvětlí. Lidé často prostě zapomenou říct, že cestují na pár dní

pryč. Zároveň ale věděl, že jen relativně málo žen opustí svoje

děti. Tohle bylo na pováženou.

Udělal si do bloku pár poznámek.

„Máte ještě na záznamníku její vzkaz?“ zeptal se.

„Ano. Ale nenapadlo mě vzít tu kazetu s sebou.“

„To my už si zařídíme,“ řekl Wallander. „Vyplynulo z toho vzka

zu, odkud volá?“

„Z telefonu v autě.“

Wallander odložil propisku a zadíval se na muže v křesle. Jeho

strach působil opravdově a naléhavě.


40 bílá lvice

„Napadá vás nějaké vysvětlení, proč se nevrátila?“ „Ne.“ „Nemohla jet na návštěvu k přátelům?“ „Ne.“ „A co k příbuzným?“ „Ne.“ „Žádná jiná možnost vás nenapadá?“ „Ne.“ „Doufám, že se neurazíte, když vám položím osobní otázku.“ „Nikdy jsme se nehádali, jestli máte na mysli tohle, pane komi

saři.“

Wallander přikývl. „Na to jsem se chtěl zeptat,“ potvrdil.

Vrátil se na začátek. „Takže říkáte, že zmizela v pátek odpoledne. Ale vy jste čekal

tři dny, než jste to přišel oznámit.“

„Neodvážil jsem se,“ odpověděl Robert Åkerblom.

Wallandera to překvapilo. „Jít na policii by znamenalo totéž jako přiznat si, že se jí stalo

něco strašného,“ vysvětlil Robert Åkerblom. „Proto jsem se to

bál udělat.“

Wallander mírně pokýval hlavou. Věděl přesně, jak to Åker

blom myslí.

„Určitě už jste po ní pátral,“ konstatoval.

Åkerblom přikývl. „Co ještě jste udělal?“ pokračoval Wallander a znovu si připra

vil zápisník.

„Modlil jsem se k Bohu,“ odpověděl Robert Åkerblom prostě.

Wallander si přestal zapisovat.

„Vy jste se modlil?“

„Moje rodina patří k metodistům. Včera jsme se s celým sborem

a pastorem Turesonem za Louisu modlili, aby se jí nestalo nic zlého.“

Wallander cítil, jak se mu sevřel žaludek. Před mužem v křesle

ale nedal svoje obavy najevo.


41 žena z ystadu

Matka dvou dětí a členka svobodné církve, pomyslel si. Tako

vá žena nezmizí jen tak sama od sebe. Pokud ji nepostihlo akut

ní pomatení smyslů. Nebo krize víry. Matka dvou dětí se sotva

sebere a půjde se do lesa zabít. Stává se to, ale opravdu jenom

výjimečně.

Věděl, co to znamená.

Buď došlo k nehodě. Nebo se Louisa Åkerblomová stala obě

tí zločinu.

„Samozřejmě vás asi napadlo, že mohla mít nehodu,“ řekl.

„Obvolal jsem všechny nemocnice ve Skåne,“ potvrdil Robert

Åkerblom. „Nikde není hospitalizovaná. Navíc by se mi nemoc

nice měla ozvat, pokud by ji přijali. Louisa u sebe vždycky nosí

občanský průkaz.“

„Jaké má auto?“

„Má Toyotu Corollu. Z roku 1990. Tmavě modrou. Poznávací

značka je MHL 449.“

Wallander si to zapsal.

Pak se vrátil znovu na začátek. Systematicky prošel každý detail

toho, co Robert věděl o Louisině činnosti onoho pátečního odpo

ledne. Prohlédli si spolu mapy a Wallanderovi se to vůbec nelíbilo.

Pro boha živého, jenom ať nemáme na krku zavražděnou žen

skou, pomyslel si. Cokoliv, jen tohle ne.

Ve tři čtvrtě na jedenáct odložil propisku.

„Není důvod si myslet, že by se Louisa Åkerblomová nemě

la najít,“ řekl a doufal, že nejsou slyšet jeho pochyby. „Ale vaše

oznámení samozřejmě bereme vážně.“

Robert Åkerblom se v křesle sesunul. Wallander se vyděsil, že

přijde další záchvat pláče. Bylo mu toho muže sedícího naproti

němu nesmírně líto. Nejradši by ho nějak utěšil. Jenže jak to udě

lat a zároveň nepřiznat, jak moc ho ten případ znepokojil?

Zvedl se.

„Chtěl bych si poslechnout její vzkaz,“ řekl. „Pak zajedu do Sku

rupu a skočím do té spořitelny. Máte kdyžtak někoho, kdo vám

může pomoct s dětmi?“


42 bílá lvice

„Nepotřebuju pomoct,“ odtušil Robert Åkerblom. „Zvládnu to

sám. Co se podle vás s Louisou stalo, pane komisaři?“

„Zatím nedělám žádné závěry,“ odpověděl Wallander. „Kromě

toho, že bude určitě zase brzo doma.“

Lžu, pomyslel si.

Nemyslím si to. Jen v to doufám.

Jel za Åkerblomovým autem do centra města. Jakmile si po

slechne vzkaz na záznamníku a podívá se do jejího psacího sto

lu, vrátí se na stanici a promluví s Björkem. Přestože existovaly

přesné postupy při pátrání po pohřešovaných osobách, Wallan

der si chtěl okamžitě vyžádat maximální nasazení. Zmizení

Loui sy Åkerblomové už od samého začátku vypadalo na trest

ný čin.

Realitní kancelář sídlila v  prostorách bývalého konzumu.

Wallander si obchod pamatoval z prvních let, kdy přišel do Ysta

du jako mladý policista z Malmö. V prostorách bývalého ob chodu

stály dva stoly a reklamní stojany s fotografiemi a popisem jed

notlivých nemovitostí. Na stole obklopeném židlemi ležely des

ky, do kterých se mohli zahloubat zájemci, kteří se chtěli dozvě

dět víc o nabízených domech. Na stěně visely jako v generálním

štábu dvě mapy vytečkované různobarevnými špendlíky. Vedle

kanceláře byla kuchyňka.

Dovnitř vešli vchodem ze dvora. Wallander si přesto všiml

rukou psané cedulky s nápisem „Dnes zavřeno“, která byla přile

pená páskou směrem do ulice na vchodové dveře.

„Který stůl je váš?“ zeptal se Wallander.

Åkerblom ukázal. Komisař se posadil do židle u druhého stolu.

Kromě stolního kalendáře, fotografie holčiček, několika šanonů

a stojánku na tužky byl prázdný. Vypadalo to, jako by tam někdo

nedávno utíral prach.

„Kdo vám tu uklízí?“ zeptal se.

„Máme uklízečku, která sem dochází třikrát týdně,“ odpově

děl Robert Åkerblom. „Ale sami si denně utíráme prach a vyná

šíme koše.“


43 žena z ystadu

Wallander pokýval hlavou. Pak se rozhlédl po místnosti. Jedi

ná odchylka od normálu byl malý křížek, který visel na zdi vedle

dveří do kuchyňky.

Pak udělal posunek směrem k telefonnímu záznamníku.

„Hned to bude,“ řekl Robert Åkerblom. „Byla to jediná zpráva,

která je tam nahraná z pátku odpoledne.“

První dojem, pomyslel si Wallander. Pozorně poslouchej.

Ahoj, jenom se zajedu podívat na jeden dům u  Krageholmu

a pak pojedu do Ystadu, teď je čtvrt na čtyři, do pěti jsem doma.

Veselá, řekl si Wallander. Podle hlasu je veselá a plná elánu.

Rozhodně není vyděšená nebo ohrožená.

„Přehrajte to znovu,“ požádal. „Ale nejdřív chci slyšet, jaký jste

tam dal uvítací vzkaz. Jestli to jde?“

Åkerblom přikývl, přetočil kazetu na začátek a stiskl tlačítko.

Dovolali jste se do Åkerblomovy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.