načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bigamista - Jana Javorská

Bigamista
-11%
sleva

Elektronická kniha: Bigamista
Autor:

Existuje ještě bigamie v civilizovaném světě? Jak dlouho vydrží muž tajit, že má dvě manželky popř. dvě rodiny? Když se Hedvika konečně zamiluje do toho pravého, kterého hledala ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139 Kč 124
+
-
4,1
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 220
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2200-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Existuje ještě bigamie v civilizovaném světě? Jak dlouho vydrží muž tajit, že má dvě manželky popř. dvě rodiny?
Když se Hedvika konečně zamiluje do toho pravého, kterého hledala celý život, zjistí, že vše není tak růžové, jak se původně zdálo. Nádherný byt, báječné dovolené, ani drahé dary však nemohou zamaskovat, že její vyvolený má už dávno rodinu někde jinde.
Ovšem tyto skutečnosti vyjdou najevo až po svatbě. Nečekaná událost přivede Hedviku na stopu, které se jen těžko věří, ale která se nedá přehlédnout – je druhou právoplatnou manželkou. Ale ona chce být tou první a jedinou v jeho životě.

Zařazeno v kategoriích
Jana Javorská - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Str. 1


Str. 2

Jana Javorská

Bigamista


Str. 3

Copyright:

Autorka: Jana Javorská

Obálka: Suslo (Fotky&Foto)

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2015

ISBN:

978-80-7512-198-1 (ePub)

978-80-7512-199-8 (mobipocket)

978-80-7512-200-1 (pdf)


Str. 4

Prolog

A je po legraci. Na zemi leží v kaluži krve ženské tělo – moje tělo. Poslední známka života

se z něho pomaloučku neznatelně vytrácí. Rudá skvrna se pomalu šíří kolem, jako mlha

plížící se z blat, a barví červeně okolní dlažbu.

Světlo na konci tunelu – tolikrát omílané a věčné téma – je pro mě náhle realitou. Teď se

mohu přesvědčit na vlastní kůži, že opravdu existuje.

Nevěřícně zírám shora na sebe sama. To jsem já? Takhle to přeci nemůže skončit! Něco

se zaručeně musí stát! Zavolejte už konečně někoho! Pomoooc!


Str. 5

Kapitola 1.

Hedvika

Připadá mi to jako celá věčnost. Přitom je to jen několik let. Nevím přesně, snad pět,

nebo šest. Všechno se mi už nějak rozpijí. Vzpomínky se pomalu vytrácejí, ale přitom to

bylo tak úžasné.

Jmenuji se Hedvika a jsem učitelka. Můj život byl doposud celkem nudný asi proto, že

jsem ještě nepotkala toho správného muže. Všechny moje vrstevnice jsou už dávno

vdané a já, pětatřicetiletá, s cejchem učitelky, nemám šanci najít normálního chlapa.

Tedy až do minulého týdne tomu tak zaručeně bylo.

Asi bych žila dál svůj nudný život, kdybych nepotkala toho pana Tajemného a nepadla

mu do náruče při vystupování z tramvaje. Někdo mi totiž přišlápl kabát a já padala

přímo na ústa. Nebýt dotyčného, určitě bych přijímala stravu brčkem nejméně čtrnáct

dní.

Zřítila jsem se na něho a nos mu vrazila přímo do brady, takže se mi ihned spustila

červená. Zakrvácela jsem mu sako, ale on to galantně přehlédl. Okamžitě se mi snažil

pomoct. Jak milé!


Str. 6

Když jsem se konečně vzpamatovala, seděla jsem naproti němu v kavárně a zírala do

temně hnědých očí toho tajemného cizince, jenž mi právě zachránil život. Vypadal jako

jeden z Dumasových mušketýrů zasazený do současnosti. Měl takový podivný knírek a

bradku. Někdo by mohl říci, že jeho vzezření je přímo ďábelské.

Ovšem tehdy to byl pro mě pan Božský a já si v hloubi duše přála, abych se mu mohla

upsat nadosmrti. Když jsme se toho dne rozcházeli a já třímala v ruce jeho vizitku, která

mi vlastně neříkala vůbec nic, byla jsem blahem bez sebe. Rozradostněná, že jsem ho

konečně našla.

Celý týden jsem se modlila, ať mi už zavolá. Když však moje modlitby nebyly vyslyšeny,

chopila jsem se iniciativy sama a zavolala na telefonní číslo uvedené na vizitce. Ozvala se

mi spojovatelka a dožadovala se informace, komu volám. Polekaně jsem zavěsila. Avšak

ihned, jakmile jsem se vzpamatovala z úleku, že se na druhé straně ozval ženský hlas,

opakovala jsem volání znovu, tentokrát vyzbrojena rozhodnutím setrvat, dokud

neuslyším ve sluchátku známý hlas.

„Pan ing. Pavel Rohan je pracovně mimo republiku. Můžete mu zde nechat vzkaz.“

„Ne, děkuji. Nevíte, kdy se vrátí?“ žebrala jsem zoufale do telefonu.

„Promiňte, ale takovéto informace neposkytujeme,“ odpověděla mi úsečně spojovatelka.

„Dobrá. Děkuji. Snad jen, vyřiďte mu, prosím, že volala Hedvika.“

„Ovšem a příjmení?“ vyzvídala ta dotěrná ženská.

„Jen Hedvika. On už bude vědět. Děkuji.“

Ukončila jsem rychle hovor, abych předešla dalšímu výslechu. Určitě to byla jeho

milenka, že se tak zajímala o moje příjmení. Sotva jsem však zavěsila, už bych si nejraději

nafackovala, že jsem tak dotírala. Určitě mi zavolá sám, jakmile se vrátí. Taky mě to

mohlo napadnout. Zajisté by se mi už dávno ozval, kdyby nebyl pracovně vytížený a ještě


Str. 7

někde v bůhvíjaké Tramtárii. Teď budu vypadat jako nedočkavá puberťačka. Sakra,

sakra, sakra!

Netrvalo dlouho a můj tajemný zachránce se mi ozval. A pak že to nejde! Přisvištěl za dva

dny a hned pozvání na večeři. Byla jsem v sedmém nebi. Navíc byl ke mně tak pozorný,

hotový džentlmen. Ale nejvíc mě vzrušovalo to tajemno kolem něho.

Nevím proč, ale něco bylo zvláštního. Ten pocit se dá dost špatně popsat, ale je to nějaký

šestý smysl, který každé ženě napovídá. Bohužel jsem ho v té době nedokázala ještě

čitelně rozeznat.

Užívala jsem si plnými doušky pozornost mého tajemného cizince a naše setkání se

stávala čím dál častějšími. Měla jsem pocit, že mi čte myšlenky, protože vždy přesně

věděl, jak se cítím nebo na co mám chuť.

Lichotilo mi to. Jak by také ne? Která žena by neocenila takový zájem?

V momentě, kdy jsem si v duchu říkala, že bychom snad už mohli spolu začít sexuálně žít,

vytáhl můj přítel klíč na stužce a podával mi ho. Údivem jsem otevřela ústa.

„Myslím, že je nejvyšší čas se důkladněji poznat,“ zašeptal mi u večeře v restauraci a

vtiskl mi klíč do dlaně.

Když spatřil můj vyjevený pohled, rychle dodal: „ Řekl bych, že je ten pocit vzájemný. Co

na to říkáš?“

Kývala jsem na souhlas tak mohutně, že mi málem upadla hlava. Jen se usmál, vzal mě za

ruku, kývl na číšníka a už jsme uháněli v jeho luxusním autě temným městem.


Str. 8

Celé tělo se mi chvělo toužebným očekáváním nepoznaného. Myšlenky mi v hlavě rejdily

jako vosy při rojení. Vzrušení ve mně narůstalo každým okamžikem a jen jsem tupě

zírala před sebe do tmy. Netušila jsem, kudy jedeme, ani kde vůbec jsme. Bylo mi to v ten

moment úplně jedno. Kdyby to byl masový vrah, sama si dobrovolně přiložím čepel jeho

nože na krk.

Zaparkoval auto do garáže a výtah nás odvezl několik pater do jeho bytu. Bylo to

rozlehlé apartmá na samém vrcholu věžáku. Připadala jsem si tu, jako kdybych byla na

střeše světa. Celá jedna stěna byla kompletně prosklená a skýtala úžasný výhled do

širokého okolí. Zařízení bylo dle posledního katalogu a v celém bytě byla znát odborná

ruka bytového architekta.

Několik vteřin jsem jen stála a zírala kolem dokola, zatímco on otevíral víno a naléval do

sklenic.

„Líbí se ti tu?“ zeptal se a podával mi sklenici s vínem.

„Úžasné!“

Stále jsem se nemohla nabažit pohledu na zářící město ve tmě.

„Počkej, až uvidíš svítání.“

„Netušila jsem, že jsi takový romantik.“

Přiťukli jsme si a já ochutnala první doušek toho nejlahodnějšího moku, jaký jsem kdy

pila.

„Hmmm, to je báječné. Odkud to je?“

„To je tajné,“ usmál se na mě šibalsky.

„Doufám, že mi to časem prozradíš.“

„To bych tě pak musel zabít.“


Str. 9

Jeho hlas zněl tak tajemně, až mi z něho chvílemi běhal mráz po zádech. Ale vzrušovalo

mě to stále víc. Odebral mi skleničku a postavil ji na stolek. Lehce mi přejel prsty po šíji,

aby mě tak navnadil a vzrušil. Avšak už jenom jeho přítomnost byla pro mě

afrodiziakum.

Chvěla jsem se po celém těle v očekávání, kdy mě konečně sevře v pevném objetí. Jedním

trhnutím ze mne serval halenku a obnažil moje prsa. Jeho horké rty mi vypalovaly do

kůže stopu vášně. Ve vteřině mě zbavil zbytku šatstva a zcela nahou mě odnesl do

ložnice, kde mě hrubě hodil na postel.

Moje tělo bylo napnuté jako struna před prasknutím. Jeho vášnivé polibky mě přiváděly

do transu, a stačilo jen několik letmých doteků jazykem a blížila jsem se k vyvrcholení.

Už, už mě pohlcoval orgasmus, když do mě vstoupil svým mohutným mužstvím a během

vteřiny jsem se začala zmítat v křečích rozkoše.

Ale on nepřestával. Bušil do mě víc a víc, a já si přála, ať to nikdy neskončí.

Hlavou se mi honilo stále plno podivných myšlenek a nemohla jsem se jich zbavit. Pavel

ležel vedle mě a spokojeně pochrupoval. Celé tělo jsem měla rozlámané po té eskapádě

orgasmů. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Právě tohle mě utvrzovalo v tom, že to je

konečně ten pravý. Jen ten podivný pocit mě ne a ne opustit.

Avšak vzpomínky na chvíle rozkoše ho vždy statečně přebily. Naivně jsem si myslela, že

se to časem srovná. Byla jsem bláznivě zamilovaná a absolutně šťastná. Nic mi moje

štěstí nemohlo překazit.


Str. 10

Nastěhovala jsem se do nového bytu. Myslela jsem si, že v něm budeme bydlet spolu, ale

nakonec jsem zjistila, že je určený jenom mně. Pavel v něm sice se mnou občas

přespával, ale většinu času trávil stejně na cestách a nakonec mi vysvětlil, že má po

republice bytů několik, aby nemusel vždy shánět nocleh a zároveň je to dobrá investice.

Chtěla jsem se sice zeptat, jestli mu v každém z nich také zahřívá někdo postel, ale

nepřišlo mi to příliš vtipné a raději jsem mlčela. Nechtěla jsem být za žárlivku. Řídila

jsem se pravidlem: „Nečiň jiným, co nechceš, aby bylo činěno tobě.“ Tak jsem raději

nerýpala.

Mnohdy se dva týdny neukázal a já ani nevěděla, kde vůbec je. Dokonce ani nezavolal,

nebo nenapsal. Zpočátku mě to hrozně trápilo, ale časem jsem si začala pomalu zvykat.

Kdykoli se vrátil domů, zahrnul mě dárky a spoustou něhy a sexu. Někdy se vrátil a chvíli

jen tak seděl a nesměla jsem na něho mluvit. Pil svoji černou kávu bez cukru, kouřil

doutník a mračil se. Po chvilce za mnou přišel, drapnul mě, odnesl mě do ložnice a bez

předehry mě hrubě pomiloval. Pomalu to až hraničilo se znásilněním, a dokonce mě to i

bolelo, ale nedokázala jsem se bránit.

Občas jsem se mu snažila naznačit, že mi tento druh sexu nevyhovuje, ale vůbec to

nebral v potaz. Příště se to opakovalo úplně stejně. Naštěstí takových dnů moc nebylo.

Ale když už to přišlo, nebyl to on, kdo se se mnou miloval. Jakoby to byl někdo cizí a zlý.

Jakoby ho posedl ďábel.

Další den byl ovšem jako vyměněný a nosil mi skoro modré z nebe. To mi pak bylo jasné,

že ta chvilka nepohodlí za to stála. Bral mě na nečekané výlety nebo nákupy do drahých


Str. 11

obchodů a zahrnoval mě dárky, o kterých se mi ani nesnilo. Miloval mě, ano, určitě mě

miloval a já byla opravdu šťastná.

Všechny kamarádky a kolegyně v práci mi ho nepokrytě záviděly. Dělalo mi dobře, když

jsem mohla vyprávět, co mi zase koupil skvělého, nebo kam mě vzal na výlet, či jaké

překvapení pro mě připravil.

Jen moje dlouholetá věrná kamarádka Blanka tvrdila, že z něho má divný pocit a že

určitě něco skrývá.

„To přeci není normální, aby byl chlap takový romantik,“ říkala nedůvěřivě a já se jí jen

smála. „Určitě něco tají a brzy to praskne.“

„Nestraš mě!“ varovala jsem ji. Ale ona si stála za svým.

„Hedi, mám za sebou dvě manželství a několik nepovedených vztahů. Já dobře vím, o

čem mluvím. Ten chlap má něco za lubem, na to dám krk.“

„Ale Blani, tak už ho nech. Chápu, že se ti nelíbí a není to tvůj typ, ale mně to takhle

maximálně vyhovuje.“

„Víš vůbec, čím se živí? Proč tě někdy nevezme s sebou na služební cestu?“ dotírala

Blanka dál.

„A proč by to dělal? Abych se tam nudila? Když budu někam chtít jet, tak si počkám, až

bude mít volno a pojedeme tam spolu. Nebudu přeci někde zevlovat sama,“ bránila jsem

se.

„No, já jen, že je mi to nějaké divné. Nerada bych, aby ses zase zklamala. Myslím, že už ti

to stačilo.“

„Vím, že to se mnou myslíš dobře. Ale tentokrát si vážně nemusíš dělat starosti. Jsem

opravdu šťastná a spokojená. Navíc mám volnost a můžu si dělat, co chci.“

„Jo, ale jen do té doby, než se ten tvůj podnikatel vrátí, a to pak nemůžeš ani vytáhnout

paty z domu sama.“


Str. 12

Nikdy jsem si neuvědomila, že má vlastně Blanka pravdu. Jakmile jsme spolu, musí mě

mít Pavel celou jen pro sebe. Nikdy nejdeme na večeři s žádnými kamarády. Ani mi

nikoho zatím nepředstavil. Dokonce odmítl, když jsem ho chtěla seznámit s Blankou.

Třeba má jen rád svůj klid. Uvidíme časem, až nabude jistotu, že patřím doopravdy jen a

jen jemu.

A tak už jsem raději při setkání s Blankou o něm nemluvila. Sama se sice občas zeptala,

cože ten můj tajnůstkář, ale když neshledala žádné změny, zavedla řeč jinam.

Čas plynul a náš vztah dostával svůj vlastní stereotyp. Ne, že bych se tomu nebránila, ale

v podstatě jsem toho moc nesvedla, když byl Pavel neustále někde služebně na cestách.

První Vánoce se blížily a já si radostně plánovala, jak je spolu strávíme. Pomalu jsem

nakupovala dárky a připravovala doma pravou vánoční atmosféru. Pekla jsem několik

druhů cukroví, aby si ty Vánoce konečně vychutnal podomácku.

Ovšem jaké bylo moje překvapení, když dva týdny před Štědrým večerem dorazil

s úsměvem domů. Řekl, že má pro mě dárek, který si musím rozbalit už dnes.

Byla jsem natěšená a mile překvapená, že je takový starostlivý a že se na svátky těší

stejně jako já. Podal mi velkou obálku a chtěl, abych ji ihned rozlepila.

Samozřejmě mě nemusel příliš pobízet, protože jsem byla dost zvědavá, co si to na mě

zase vymyslel. Z obálky jsem vytáhla voucher pro dvě osoby na desetidenní pobyt na

Kubě.


Str. 13

Úžasem jsem málem oněměla. Nevěděla jsem, co říci, a jen jsem na něho tupě zírala.

„No nekoukej a začni balit. Zítra letíme,“ sdělil mi, jako by to byla každodenní

samozřejmost.

„Ale já...,“ začala jsem koktat.

„Žádné ALE!“ zlobil se naoko, „ už jsem řekl.“

„Jenže já nemám co na sebe,“ zlobila jsem se na něho. Potřebovala jsem si koupit alespoň

plavky a pár dalších věcí a nějaké letní šaty.

„Klid, nakoupíme na letišti. Budeš mít dost času před odletem zavítat do butiků

v bezcelní zóně. No a zbytek si dokoupíš až na místě.“

Musela jsem se s tím tedy smířit a začala si balit kufr. Ale ještě nikdy jsem uprostřed

zimy do teplých krajin necestovala, a tak mi to všechno připadalo takové podivné.

Na druhou stranu jsem měla radost, že se vyhneme předvánočnímu bláznění a povinným

návštěvám o svátcích. Budu mít kvalitní výmluvu. Sice budeme už na Štědrý den doma,

ale to přece nikomu nemusím vyprávět. Alespoň si v klidu vybalím a připravím vše na

večer.

Už slyším, jak moje máma nadává, že se o svátcích nezastavím. Alespoň jednou v životě

nebudu muset poslouchat její vánoční stížnosti a splín. Jsem prostě nezbedná dcera, a

tak to taky zůstane. Zkrátka už lepší nebudu.

Docela mě ta myšlenka na volné a pohodové Vánoce rozradostnila natolik, že jsem si při

balení začala zpívat vánoční hitovky.


Str. 14

Druhého dne nás taxík odvezl na letiště a já se těšila jako malá holka na prázdniny. Moje

radost byla o to větší, čím krutější byla venku zima.

„Brrr, nejraději bych tam zůstala až do jara,“ prohodila jsem si jen tak pro sebe, když

jsme na letišti vystupovali z auta.

„Stačí říct. Jestli chceš, zaplatím ti dovolenou někde v Karibiku a můžeš se vrátit, až se

tady oteplí.“

„Blázínku! Takových peněz! To si ani nedovedu představit.“

„Ale jdi, vždyť jsou to jenom peníze,“ namítl Pavel.

„Už takhle z toho mám výčitky svědomí.“

„Proč, prosím tě? Vždyť je to naše společná dovolená. Chápu, že jsi byla možná zvyklá na

cestování autobusem do Chorvatska, nebo Itálie, ale na to mě vážně nenalákáš.“

Naoko se zlobil, že on – v jeho postavení – přece nebude cestovat někam upoceným

autokarem.

„Mám přeci právo si pořádně odpočinout v zaslouženém pohodlí, vždyť jsem stále

v práci a kolikrát ani nevím, co je zrovna za den.“

„Tak už se nečerti. Jen nejsem zvyklá na takové drahé dovolené. Už tak mi dalo dost

práce zvyknout si na tvůj životní styl. Dej mi čas, je toho na mě nějak hodně najednou.“

Usmála se na něho a pohladila ho po tváři. Pavel samozřejmě ihned roztál a ovinul ji

pažemi, aby ji políbil.

„Příští rok si uděláme tu dovolenou delší, když budeš chtít. Ale nemám teď tolik volna.

Bylo to narychlo. Navíc jsem čekal, že si konečně napíšeš Ježíškovi. Tak na to máš čas

během dovolené, a až se vrátíme domů, tak na tebe budou dárky čekat pod stromečkem.“

Schválně si ji dobíral, protože věděl, že jí to dělá dobře, když ji takhle hýčká.

„Však já vím, že nemáš čas na shánění dárků. Ale já opravdu žádné nechci. Už tak jsi mi

toho dal až až.“

„Bez dárků nejsou Vánoce,“ odporoval.

„Já vím, ale...“


Str. 15

Překryl jí ústa rukou, aby ji umlčel. Políbil ji na čelo a podal jí svoji zlatou kreditní kartu.

„Běž,“ ukázal směrem k butikům, „ dám si zatím kafe a počkám tady na tebe. Víš dobře,

jak moc mě nakupování nudí.“

Zdráhavě přijala jeho kartu.

„No tak běž, ať stihneme letadlo.“

Hedvika radostně vyrazila a koupila si pár nutných věcí, které mohla ještě nacpat do

příručního zavazadla, se kterým smí na palubu. Nejraději by vykoupila butik celý,

protože se nemohla rozhodnout, co je pro Pavla dost reprezentativní. Snad se za ni

nebude stydět.

Poslední výzva k odletu a už procházeli tubusem k letadlu. Nerada cestovala na tak

dlouhé tratě, vzala si proto prášek na spaní a doufala, že jí tak cesta rychle uteče.

VARADERO – nejluxusnější hotely a úžasných 20 km písečných pláží. Nachází se zde

polovina všech hotelů na Kubě, tak se není co divit, že je zde tolik lidí.

Noční život, všude hudba, tanec, zpěv. Přesně o něčem takovém Hedvika přemýšlela,

když se řeklo „dovolená snů“. Ovšem nikdy nedoufala, že se jí něco takového může

poštěstit. Najednou si připadala jak v Jiříkově vidění. Koupání v azurovém moři, spousta

barevných ryb kolem korálových útesů. Když jí Pavel řekl, že jdou šnorchlovat, netušila,

co tam bude dělat, když to v životě nezkoušela. Jakmile jí však ukázal, jak na to, rychle si

šnorchlování oblíbila.

Plavala stále dál a fotila všechny nádherné pestrobarevné ryby, které uviděla.

Zamilovala se do toho tak, že se jí už ani nechtělo povalovat se na pláži a chytat bronz.

Šnorchlování se stalo její nejoblíbenější dovolenkovou činností.


Str. 16

Na pokoji si pak třídila vše, co ulovila pod vodou. Nádherné snímky rybek, korýšů,

mořských škeblí a mořských hub si ukládala, aby potom doma vybrala ty nejúžasnější a

nechala si z nich udělat plakáty, kterými si vyzdobí kabinet.

Po večeři pak tančili salsu a rumbu a popíjeli nejrozmanitější drinky s kubánským

rumem. Lehce omámená se vracela na pokoj, kde si užívala báječného sexu se svým

divokým milencem.

Tady na Kubě jí připadal klidnější a spokojenější, než když se doma vrátí z cest unavený.

Ani sex nebyl tak drsný, jaký občas vyžadoval. Měla pocit, jako kdyby se z něho stal

rázem úplně jiný člověk – milý a citlivější. Doufala, že mu to tak vydrží až domů.

Když se kolem ní točili místní muži, majetnicky ji uchopil kolem ramen, aby dal najevo,

že zde jim pšenka nepokvete, nebo si ji odvedl někam jinam.

Hedvika však měla oči jenom pro něho a neměla důvod pokukovat po ostatních.

Procházeli se před západem slunce po pláži a povídali si o všem možném. Hedvika se

cítila neskutečně šťastná a byla ráda, že našla toho pravého.

Netušila ovšem, že Pavel každý den utíká z jejího dosahu, aby mohl zavolat domů

manželce a synovi ze svojí pracovní cesty. Hedvika si myslela, že řeší po telefonu

pracovní problémy, a na nic se ho zbytečně nevyptávala.


Str. 17

Daniela

„Zlatíčko, neboj se, tatínek se určitě včas vrátí a přiveze ti spoustu dárečků,“ uklidňovala

svého syna, který se už snad posté ptal, kde je tatínek.

„Ale slíbil mi, že půjdeme spolu koupit kapra. Musím si dát do kasičky vánoční šupinku.“

„Však to všechno stihnete. Zítra bude doma jako na koni, uvidíš,“ snažila se působit

věrohodně, ale sama těm slovům příliš nevěřila. Měla obavy, aby její syn zase nebyl

zklamaný. Jeho otec mu často něco slíbil, ale svým slibům pak nedostál a malý Matýsek

z toho byl smutný. Tehdy by svému manželovi nejraději vrazila jednu do zubů za to, jak

jejího syna zbytečně trápí planými nadějemi.

„Vyrobil jsem mu dárek, podívej!“

Matýsek ukazoval srdíčko namalované ve vánočním přání a neohrabaným kostrbatým

písmem připsané MÁM TĚ RÁD TATÍNKU.

Daniele z toho až stouply slzy do očí. Pohladila svého osmiletého synka po vláskách a

políbila ho na čelíčko.

„Neboj se. Napsal jsi Ježíškovi?“

„Napsal. Požádal jsem ho, aby nedával tatínkovi tolik práce, aby mohl být víc s námi

doma.“

„To by bylo skvělé.“

Usmála se na něho a sama si uvědomila, že by to byl ten nejhezčí dárek, jaký by mohla od

svého manžela dostat. Ani už si nepamatovala, kdy se s nimi zdržel doma celé svátky.

Jak Matýsek vyrůstal, postrádal ho čím dál víc. Ale on, jako by to snad ani nebral na

vědomí. Věčný workoholik. Někdy ho podezírala, že má raději svoji práci než vlastní


Str. 18

rodinu. Avšak na druhou stranu věděla, že bez jeho vytížení by si nemohli dovolit takový

životní standard, jaký jim manžel dopřával. Však už chtěla nastoupit do práce, ale on ji

od toho vždy statečně odradil. Přece jejich syn neporoste jako dříví v lese. Musí mít

pevný řád.

Daniela sice občas protestovala, ale veškerá snaha byla marná. Stále si vedl svou. A tak to

časem vzdala a stala se ženou v domácnosti na plný úvazek.

Díky tomu se z ní stala téměř perfekcionistka a celá domácnost musela vzkvétat.

Z prvopočátku, když byl Matýsek ještě miminko, měla na výpomoc chůvu a služku. Ale

časem se naučila rozvrhovat si povinnosti tak, aby se mohla věnovat jak dítěti, tak

domácnosti, a obě ženy propustila.

Její manžel si toho ani nevšiml. Až jednou se zeptal, jak se má vůbec jejich služka, jestli

není nemocná, že už ji nějak dlouho neviděl. Tehdy teprve přiznala Daniela pravdu.

Sice se kvůli tomu strhla hádka, ale Daniela si i přes to prosadila svou s tím, že když to

nebude zvládat, povolá služku zpátky. Tím ho na čas uklidnila a více se na toto téma u

nich v rodině už nehovořilo. Daniela si zvala výpomoc jen na svátky, aby jí někdo pomohl

s důkladným úklidem celého jejich rozlehlého domu. Však nejvíce byla spokojená, když

si mohla vše udělat sama a po svém.

Navíc kvůli manželovu věčnému pracovnímu vytížení se musela spolehnout ve většině

případů jen sama na sebe, a proto byla pyšná na to, jaká je schopná manažerka. Tajně

doufala, že ho časem přemluví, až bude Matýsek větší, a nastoupí do nějaké firmy, kde se

bude moci lépe plně realizovat.


Str. 19

Nenáviděla jeho služební cesty kamkoli, a zvláště na poslední chvíli. Už se raději ani

neptala a jen čekala, co jí vůbec řekne. Tentokrát byla stejně tak vytížená vánočními

přípravami, že si ani nepamatovala, co jí vlastně řekl, než odjel.

Určitě to bylo někam do tepla, protože litoval, že je tentokrát nemůže vzít s sebou.

Vzpomněla si, že říkal něco o doutnících. Asi to bude Kuba. Bylo jí to vcelku jedno. Už se

s ním nacestovala dost a v poslední době je na Vánoce raději doma. Není nad zasněženou

vánoční krajinu. Na pláži to není ono.

Nerada létala letadlem a obzvlášť dlouhé cesty jí nedělaly dobře. Byla vždy příliš

vystresovaná na to, aby si dovolenou patřičně užila. Raději jezdila po Evropě a autem. To

sice její manžel ani trochu neuznával, ale čas od času podlehl jejím prosbám a naložil

rodinu do špičkově vybaveného karavanu a odvezl je přesně tam, kam si přála jet jeho

žena.


Str. 20

Kapitola 2.

Vánoce. Každoročně člověka překvapí, jak rychle přiběhnou. Začne shon. A najednou

jsou tady, než se jeden pořádně rozkouká. Nový rok se překulí stejně rychle a zase

všichni toužebně očekávají příchod jara.

Hedvika sotva stihla vybalit kufry a už jí Pavel hlásil:

„ Miláčku musíme si Štědrý den udělat už dneska večer. Právě jsem dostal zprávu, že

zítra musím být pryč.“

Hedvika upustila oblečení, které právě vybalovala z kufru a zakroutila očima.

„Cože? Zbláznil ses? Vždyť nemám nic nachystané,“ zaprotestovala, ale dobře věděla, že

je to zbytečné.

„Já vím, já vím. Ale tohle je opravdu naléhavé.“

„Sakra,“ zaklela, „ tak skoč někam koupit kapra a já jdu dělat bramborový salát.“

„Já kapra nemám rád. Zajedu pro lososa.“

Oblékl si kabát a vypařil se jak pára nad hrncem. Hedvika si sklesle dřepla do křesla a

vzdychla: „ Tak takhle jsem si to teda nepředstavovala.“

Pak nacpala špinavé prádlo do koše a nevybalené tašky hodila do skříně. Však na ně

bude čas později. Oblékla se a seběhla naproti do večerky koupit to nejnutnější. Snad to

bude vypadat jako Vánoce. Na zpáteční cestě tajně ulomila před domem ze stříbrného

smrku větvičku, aby ji mohla nazdobit a postavit na slavnostní stůl.


Str. 21

Když se Pavel konečně vrátil, měla vše téměř nachystané. Jen obalit rybu a hurá ke stolu.

„Koukám, že máme i stromeček,“ pochválil ji a usmíval se překvapen, jak dokáže Hedvika

skvěle improvizovat.

„To víš, umím si poradit.“

Mrkla na něho a usmála se.

„Tak to ti pod něj musím dát nějaký dárek.“

Rychle položil na stůl malou krabičku převázanou velkou mašlí.

„Však já mám pro tebe taky jedno překvapení, i když myslím, že ta dovolená od tebe byla

za všechny dárky světa.“

Spěchala vyndat dárek, který koupila už začátkem listopadu a měla ho schovaný ve

skříni.

„No vidíš, jde to i bez předvánočního chaosu.“

„Když já ten blázinec před svátky tak nějak vlastně miluju,“ povzdechla si, „alespoň

tutově vím, že budou Vánoce.“

„Snad nelituješ, že jsme si to v teple užili?“ vylekal se Pavel.

„Ale kdepak. Bylo to báječný. Jen na něco takového nejsem zvyklá.“

Natáhl se k ní a políbil ji do vlasů.

„Nejvyšší čas, aby sis už konečně zvykla.“

„Copak o to, zvyká se na to dobře. Ale v práci už to raději nikomu nevyprávím. Mám

pocit, že mi kolegyně začínají závidět a raději se už se mnou tolik nebaví.“

„Je to smutný. Nakonec, aby se člověk styděl za to, že se má dobře. Kam ten svět spěje?“

povzdechl si Pavel.

„No nic, jdu dodělat večeři. Zatím zapal svíčky a připrav šampaňské.“

Po večeři si Hedvika rozbalila dárek a vykřikla překvapením:


Str. 22

„Panebože! Ten je nádherný! Ty ses snad zbláznil? Vypadá jako zásnubní.“

Rychle si navlékla prstýnek a prohlížela si oslnivý třpyt drahokamu. Naštěstí

nezpozorovala Pavlův vyděšený pohled, když se zmínila o zásnubách. Proč jen každá

žena myslí hned na to nejhorší? Nechápal. Vždyť jí jen chtěl udělat radost. Rychle zavedl

řeč jinam.

„No a až se vrátím, mohli bychom si zajet zalyžovat do Alp.“

„Blázníš? Ředitelka mě zabije. Už takhle jsem jí musela naslibovat hory doly, aby mě

pustila,“ zhrozila se Hedvika, ale stále se ještě vznášela na obláčku okouzlení svým

vánočním dárkem.

„Dobrá, ale o jarních prázdninách s tím počítej,“ zlobil se naoko Pavel.

„Co když budeš někde pryč? To je ještě dlouhá doba.“

„Domluvil jsem si volno výměnou za tuhle vánoční podpásovku. Je úplně jedno, kdy si ho

vyberu, jen si musím najít včas náhradu.“

„Já vím, jsi zlatíčko. Však jsme si to vynahradili předem.“

„Jsi úžasně chápající. Lepšího jsem nemohla potkat.“

Tajemně se usmíval a objímal ji, ale myšlenkami byl už zcela někde úplně jinde.

„Jsem doma!“ ozvalo se z chodby poté, co zarachotily klíče v zámku.

„Tatínek! Tatínek přijel!“ křičel Matýsek a běžel mu skočit do náruče.

„Nazdar kamaráde! Jak ses měl? Co škola? A nezlobil jsi maminku?“ Pavel sypal otázky

jednu za druhou a v náručí odnášel svého synka do kuchyně za manželkou.

„Vítej doma, miláčku! Jsem ráda, že jsi to stihnul.“

Utřela si ruce do zástěry, objala oba najednou a políbila Pavla. Pavel posadil Matýska na

barovou židli a vyndal si z ledničky pivo.

„Ani nevíte, jak rád jsem doma. To cestování mě už začíná zmáhat.“


Str. 23

„Ale jsi pěkně opálený, jako kdybys byl někde na dovolené na pláži,“

poplácala ho Daniela po tváři a pohladila ho.

„Víš dobře, že jsem vám nabízel, abyste jeli se mnou,“ škádlil ji.

„Jo a co vánoce? A stromeček? A cukroví?“

„Ale no tak! Cukroví bychom objednali, uklidila by paní Málková a všechno by bylo

skvělý. Zapomněla jsi snad, že jsme to tak dřív dělávali?“ brblal, ale ujídal cukroví

z talířku připraveného na baru.

Daniela se k němu otočila a škádlivě ho pleskla přes ruku. Dobře věděla, že její manžel

domácí cukroví miluje, a ona ho před ním musí vždy schovávat, aby zbylo něco i na

sváteční stůl.

„Máš pravdu, miláčku,“ pochvaloval si, „ to tvoje cukroví je široko daleko nejlepší!“

Pak se otočil na svého syna: „ Doufám, že jsi mamince pomáhal, jinak ten X-box, co jsi

chtěl pod stromeček, od Ježíška nedostaneš,“ škádlil ho schválně.

„Náhodou jsem s maminkou pekl, že jo mami?“ otočil se na Danielu a vyžadoval její

souhlas.

„Samozřejmě. Je to moc šikovnej kluk,“ mrkla na něho.

„Tak vidíš!“ obrátil se k otci a pokračoval, „ ty se bojíš, že budeš muset se mnou začít

sportovat, viď? Jestli dostanu X-box, tak ti to natřu, to budeš zírat.“

Pavel ho pohladil po vlasech.

„Hlavně jestli jsi to taky natřel matematice, když jsem odjížděl, moc ses s ní

nekamarádil.“

„Klídek, táto. Mám to zmáknutý.“

„No jen aby. Pak mi v pololetí polezou oči z důlků, co?“

„Náhodou,“ ohradil se Matýsek, „v pátek jsem přinesl jedničku.“

„Tak to se na toho Ježíška začínám těšit i já!“


Str. 24

„Miláčku vyzvedneš bratra z ústavu?“ poprosila ho Daniela a chystala sváteční ubrus na

stůl.

„Samozřejmě zlato, zrovna jsem chtěl vyrazit. Pojedeš se mnou Maty?“ obrátil se

k synovi a ten okamžitě radostně souhlasil.

Každý rok jezdíval pro svého bratra Petra a brával ho domů na svátky. Byl o rok mladší,

ale postihla ho mozková příhoda, když se spolu potápěli na dovolené v Egyptě. Přestože

ho okamžitě odvezl do nemocnice, jeho bratr zůstal ochrnutý a nemohl mluvit. Trávil tak

zbytek svého života na vozíku, a jelikož neměl rodinu, doktor Pavlovi doporučil, aby ho

svěřil do dlouhodobé lékařské péče. Ač nerad, Pavel s tímto rozhodnutím souhlasil.

Původně si myslel, že si přistěhuje bratra domů, ale doktor mu to důrazně rozmluvil.

Nebyla žádná možnost zlepšení a Petr vyžadoval celodenní opatrování.

Zpočátku ho navštěvoval každý den, ale když viděl, že ho nepoznává a nekomunikuje,

postupem času to vzdal. Byla to pro něho velká psychická zátěž.

Poté, co mu v devatenácti letech rodiče zahynuli při autonehodě, byl spojen s bratrem

mnohem pevnějším poutem než většina jeho vrstevníků. Nyní se cítil jako sirotek.

O to více tíhnul k rodičům svojí manželky Daniely, kteří bydleli v malé vesničce na

Slovensku. Pravidelně je i s rodinou navštěvoval o druhém svátku vánočním a trávili tam

čas až do Nového roku. Byl to takový jejich každoroční rituál.

Miloval okolní přírodu a vánoční atmosféru, kdy se tam sjela celá rodina a svátky se

slavily celý týden až do Silvestra. Na Nový rok se všichni společně naobědvali a rozjeli se

do svých domovů.


Str. 25

Daniela měla ještě tři sestry, které žily se svými rodinami v zahraničí a byly mnohem

starší než ona. Vídávala je jen jednou za rok. Zato její manžel Pavel se u nich občas

zastavil na svých pracovních cestách.

Leden utekl mnohem rychleji než konec minulého roku. Hedviku pohltila práce jako

vždy před prvním pololetím. Ani si nevšimla, kolikrát vůbec přijel Pavel domů.

Dlouho nosila na ruce prsten, který jí daroval k Vánocům, ale pohledy kolegyň byly příliš

závistivé, takže ho nakonec pečlivě uložila a navlékala jen tehdy, kdy se měl Pavel vrátit.

Její kamarádka Blanka už přestala jejich vztah komentovat a stejně jako Hedvika si

zvykla, že žijí takovým odloučeným způsobem života. Zásnubní prsten ji však utvrdil

v tom, že to Pavel zřejmě myslí s Hedvikou vážně, a přestala se do něho strefovat.

Netušila, že Pavel se vůbec ženit nehodlá, jinak už by proti němu zahájila manévry na

obranu Hedviky.

Když už se ten neutrální stav táhl příliš dlouho, začala Hedvika nenápadně vyzvídat, jak

je to vůbec s jejich vztahem a jestli si ji Pavel chce někdy vzít za manželku. Ten však

z přímé odpovědi pokaždé vycouval tak zázračně, že si ani Hedvika nevšimla, jak moc ji

vodí za nos.

Poslední dobou si začal stěžovat, že už se mu tolik nevěnuje jako dřív a že o sebe

přestává dbát. Dokonce jí vytkl, že jí roste zadek. Což se Hedviky nesmírně dotklo a

téměř okamžitě začala cvičit.


Str. 26

Blance sice řekla, že se cítí po Vánocích nějaká kulatější a musí konečně začít dodržovat

novoroční předsevzetí. Nechtěla si však přiznat, jak moc ji Pavlova poznámka mrzí a že

to vlastně dělá jen a jen kvůli němu. Chtěla pro něho být dokonalá.

„Co blázníš, prosím tě?“ obořila se na ni Blanka, když už ji po čtvrté v týdnu táhla do

posilovny, „ vždyť jsme tam každý den! Musím si taky odpočinout, už fakt nejsem

nejmladší. Bolí mě celej člověk!“

„To musíš rozhejbat! Nebuď líná, nebo to bude bolet pořád. To je jenom ze začátku,

uvidíš,“ slibovala Blance, ale ta už toho měla dost.

„Běž sama, jestli chceš. Já už dneska nikam nejdu. Dřív jak v pondělí mě tam nedostaneš.

Nejsem robot.“

„No dobrá. Co mám s tebou dělat? Ale v pondělí určitě, slibuješ?“

„Jasně. Hele a nechceš raději přijít na skleničku? Dáme relax, co říkáš?“

Blanka se ji snažila přesvědčit, aby si odpočinula, ale Hedvika byla prostě rozjetá jako

železniční vagon.

„Už jsem na cestě do posilovny. Leda v sobotu. Budu o víkendu sama doma.“

„No hurá, tak bychom mohly někam vyrazit.“

„Uvidíme, ozvu se. Tak se měj, už jsem na místě.“

Hedvika zaklapla mobil a hodila ho do tašky. Spěchala do šatny a těšila se, jak si dá do

těla. Cvičení se začínalo stávat její drogou. Však ona tomu panu Dokonalému ukáže, jaký

má skvělý zadeček.

„Nechápu, kde bereš tu energii, abys po práci mohla ještě do posilovny. Já umírám

únavou sotva za sebou zavřu sborovnu a to mě ještě čeká domácnost,“ popichovala ji

kolegyně Zuzana.

„Musíš mít motivaci,“ mrkla na ni Hedvika.

„A nechceš mi tu tvoji motivaci občas půjčit? Však já bych si s ním taky poradila, nemysli

si.“


Str. 27

Zuzana se zubila na celé kolo.

„To by ses musela občas podívat do zrcadla,“ pomyslela si Hedvika, ale nahlas raději

neříkala nic.

Její kolegyně byla, slušně řečeno, trochu korpulentní a kvůli tomu často kolem sebe šířila

nepříjemný odér, jakmile se trošičku zapotila. Ale nikdo jí to nebyl schopen říci a ona

sama se necítila. Proto se často ve sborovně větralo mnohem déle, než bylo v zimních

měsících obvyklé.

Kolegyně raději seděly kolem stolu ve svetru, než by se zajíkaly nepříjemným zápachem.

Tajně jí říkaly madam Chanel, ale dobře věděly, že ona nikdy žádný parfém nebo

antiperspirant nepoužívá. Když náhodou došla řeč na parfémy, prohlašovala

sebevědomě, že to nepotřebuje, protože se nepotí. To si vždy ostatní vyměňovaly

úsměvné pohledy a myslely si své.

„Nechápu, jak to zvládáš,“ prohodila nakonec Hedvika, aby jí polichotila, „ale pokud po

tom tolik toužíš, můžeš s námi někdy vyrazit do posilovny, tam bys určitě nějakého

fešáka mohla sbalit, co říkáš?“

„Na takový já nejsem zvědavá. Jenom se prohlížej v zrcadle, ale mozek žádnej a bůhví, co

maj v kalhotách,“ ukončila debatu Zuzana a raději spěchala nakoupit.

Hedvika se jen usmívala. Nedokázala si Zuzanu představit, jak cvičí. Určitě by se při tom

potrhala smíchy, kdyby ji viděla.

Pavel strávil jarní prázdniny s rodinou v Alpách a patřičně odpočatý se pak vrátil

k Hedvice. Ta samozřejmě nic netušila, a tak kolem něho pobíhala a chystala mu

nejoblíbenější lahůdky. Vrátil se přece ze služební cesty a musí být hrozně unavený, tak


Str. 28

byla pro něho ochotna udělat cokoli, co mu jen na očích viděla. Pavel toho samozřejmě

dokonale využíval a tvářil se, jak moc je upracovaný. Její starostlivost mu dělala náramně

dobře.

Díky svému zaměstnání si mohl žít takovýto pohodlný život a užívat si péče jak svojí

manželky, tak i svojí milenky. Jen kdyby tolik nemluvila o těch zásnubách a o svatbě

vůbec. Jestli to takhle půjde dál, bude se jí muset nakonec zbavit.

Obdivoval na Hedvice, že to s ním dokázala vydržet tak dlouho. Ostatní jeho milenky se

již po půl roce domáhaly sňatku, a tak je rychle vyměnil. Žádnou si nikdy nepustil tolik

k tělu jako právě Hedviku. Sám netušil proč.

Byla jiná než ostatní a hlavně ho neotravovala věčnými dotazy, kde zrovna je a kdy se

vrátí. Brala to tak, jak to bylo, a to mu maximálně vyhovovalo. Zřejmě byla ráda za to

málo, co jí byl schopen dát. Naopak ji zahrnoval dárky, aby jí to vynahradil mnohem víc

než kterékoli předchozí milence.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist