načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Biblické divy a zázraky - Josef Imbach

Biblické divy a zázraky

Elektronická kniha: Biblické divy a zázraky
Autor:

Známý současný švýcarský teolog rozvíjí svůj výklad v několika rovinách. V první části septá (nábožensko-historicky), jakou úlohu hrály zprávy o zázracích ve starověkém ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 202
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z německého originálu Wunder: Eine existentielle Auslegung ... přeložila Karla Korteová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9803-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Známý současný švýcarský teolog rozvíjí svůj výklad v několika rovinách. V první části se ptá (nábožensko-historicky), jakou úlohu hrály zprávy o zázracích ve starověkém světě a jak "zázraky" chápalo Písmo. Ve druhé části teologicky vysvětluje významné zázraky Ježíšovy, o kterých vyprávějí evangelisté. Nakl. anotace kráceno. Známý současný švýcarský teolog rozvíjí svůj výklad v několika rovinách. V první části se ptá, jakou úlohu hrály zázraky ve starověkém světě a jak "zázraky" chápalo Písmo. Ve druhé části teologicky vysvětluje významné zázraky v Novém zákoně.

Popis nakladatele

Známý současný švýcarský teolog rozvíjí svůj výklad v několika rovinách. V první části se
ptá (nábožensko-historicky), jakou úlohu hrály zprávy o zázracích ve starověkém světě a jak
„zázraky“ chápalo Písmo. Ve druhé části teologicky vysvětluje významné zázraky Ježíšovy,
o kterých vyprávějí evangelisté – Petrovu chůzi po vodní hladině, uzdravování lidí malomocných,
slepých nebo ochrnutých. Objasňuje, že cílem všech Ježíšových zázraků – zázračných
znamení – „je vposledku osvobodit člověka“. A to nejen od viny a od zla, ale i k sebepřijetí,
ke svobodnému rozhodování, k víře, k radosti a k pravému životu. Imbach umí svým čtenářům
svět Písma mistrně zpřístupnit. Díky jeho srozumitelnému výkladu se nakonec ukazuje,
že to, co zprvu působilo cize a nepravděpodobně, má k tázání dnešního člověka velmi blízko.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Josef Imbach - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ZÁKLADNÍ

TEOLOGICKÁ

TÉMATA


VYŠEHRAD

Biblické divy

a zázraky

JOSEF IMBACH

NADČASOVÝ

EXISTENCIÁLNÍ

VÝZNAM


Edice Teologie

Základní teologická témata, 4. svazek

Z německého originálu

Wunder: Eine existentielle Auslegung

vydaného nakladatelstvím

Echter Verlag Würzburg roku 1995,

přeložila Karla Korteová

Typografie Zbyněk Kočvar

Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2017 jako svou 1666. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 150 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Josef Imbach: Wunder

Eine existentielle Auslegung

© Echter Verlag Würzburg, 1995

Translation © Dr. Karla Korteová, 2017

ISBN 9 78 - 8 0 -742 9 -9 47- 6

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


OBSAH Předmluva ........................................ 11

DÍL PRVNÍ

ZÁZRAKY JAKO SOUČÁST

NÁBOŽENSKÝCH TRADIC .................... 15

SLEPÍ VIDÍ, CHROMÍ CHODÍ,

MRTVÍ OŽÍVAJÍ... .............................. 17

K typologii příběhů o zázracích...................... 17

Zázračná uzdravení ................................ 18

Vymítání zlých duchů .............................. 20

Zázraky normativní ................................ 22

Zázraky přesvědčovací ............................. 25

Zázračná zjevení................................... 27

Zázračná zachránění ............................... 28

Zázračné dary ..................................... 29

Typologie jako nástroj k lepšímu pochopení........... 30

CO BYLO JEŠTĚ VČERA

POKLÁDÁNO ZA ZÁZRAK..................... 31

Malá odbočka na pole dogmatiky .................... 31

Výroky církevních autorit... ......................... 31

... a problematika s nimi spojená..................... 32

VÍRY DĚCKO NEJDRAŽŠÍ?.................... 38

Jak chápe zázraky Písmo............................ 38

Nejen historická fakta .............................. 38

Od života Ježíšova k životu s Ježíšem ................. 42

Ježíš jako divotvůrce? .............................. 49

„Činy Hospodinovy jsou velké“...................... 54


DÍL DRUHÝ

ZÁZRAKY V NOVÉM ZÁKONĚ................. 57

PONOŘENI DO NICOTY?...................... 59

Petr kráčí po vodní hladině (Mt 14,22–32) ............ 59

Noc nicoty ........................................ 60

Petr aneb víra vystavená stálému nebezpečí ........... 64

Církev v krizi ...................................... 70

PRÁVO, NEBO SPRAVEDLNOST? ............ 76

Uzdravení muže s ochrnutou rukou (Mk 3,1–6) ....... 76

Zaprvé, zadruhé, zatřetí ............................ 78

Žije člověk pro sobotu? ............................. 80

Testování pravidel ................................. 86

„DEJTE VY JIM JÍST“ .......................... 92

Nasycení pěti tisíců (Mk 6,30–44) ................... 92

Paralely v hebrejské bibli............................ 93

Číselná symbolika.................................. 97

Plnit Ježíšův příkaz ................................ 100

ĎÁBEL, DÉMONI A ZLÍ DUCHOVÉ........... 104

Uzdravení posedlého v Gerase (Mk 5,1–20)........... 104

Příběh, který je urážkou zdravého rozumu? ........... 105

Satan jako marginální postava....................... 108

Co je ti po mně?.................................... 110

Jedna z nejdémoničtějších postav světové literatury .... 113

Fraška o podvedeném čertovi?....................... 116

Máme si ďábla a démony představovat jako osoby?..... 118

TO JSEM NEBYL JÁ............................ 122

Uzdravení posedlého chlapce (Mk 9,14–29) .......... 122

Honba za zásluhami................................ 122

Posedlost, nebo nemoc? ............................ 125

Vydáni napospas zlu ............................... 128

Jedině láska ....................................... 133


NALÉVAT ČISTÉHO VÍNA ..................... 136

Svatba v Káně Galilejské (J 2,1–12) .................. 136

Nesrovnalosti ..................................... 137

Čínské podobenství ................................ 140

Církev – spolek značně ubohý? ...................... 142

PŘIJMI SÁM SEBE ............................. 146

Uzdravení ochrnutého (Mk 2,1–12).................. 146

Pohled do dílny exegetů............................. 147

Hřích – „slovo laskavé, ba směšné“ .................. 150

Probuzeni k novému životu ......................... 152

Neboj se přijmout sám sebe ......................... 155

POSTAV SE NA VLASTNÍ NOHY .............. 160

Vzkříšení syna naimské vdovy (L 7,11–17)............ 160

Řeka života a průvod smrti.......................... 161

Realistické zpravodajství, nebo narativní teologie?..... 164

Vstaň! ............................................ 167

ODMÍTNUTI, VYČLENĚNI, VYOBCOVÁNI... 172 Uzdravení deseti malomocných (L 17,11–19) ......... 172

Nikoli historická fakta, nýbrž katecheze .............. 173

Dnešní malomocní................................. 176

Smysl vyprávění o deseti malomocných............... 180

TŘETÍ ZÁZRAK ................................ 184

Uzdravení slepého Bartimea (Mk 10,46–52) .......... 184

Nesmířit se s údělem žebráka........................ 185

Ve stopách kříže ................................... 188

Výklad odborných pojmů ........................... 191

Poznámky......................................... 194

Jmenný rejstřík .................................... 201


[ 11 ]PŘEDMLUVA

PŘEDMLUVA

O zázračných uzdraveních a zjeveních platí podobně jako o básních, povídkách

nebo divadelních hrách, že máme-li je správně pochopit, musíme je umětpatřičně „přečíst“, tj. vyložit. Čím více se zaměříme pouze na sílu důkazů, manipulaci

a magii a čím důkladněji se budeme zabývat medicínskými a vědeckými údaji,

tím méně budeme s to porozumět duchovním obsahům. Kdybychom ovšem

připustili, že cosi jako zázračné uzdravení opravdu existuje (ve smyslu nalezení

víry a důvěry v sílu, která přesahuje naše chápání), bylo by skutečně tak těžké

akceptovat, že taková regenerace dosahuje svého vrcholu v psychických nebo

i fyzických darech?

J. Cornwell, Mächte des Lichts und der Finsternis.

Christliche Wunder – Wahrheit oder Einbildung?, Wien 1991, 228 Zázrak je víry děcko nejdražší.

J. W. von Goethe, Faust I, verš 766 „Svatba v Káně Galilejské – tomu se mi nechce věřit, to jsou přece obrovské spousty vína,“ řekl jednou kdosi slavnému Jeronýmovi. „Ano, vždyť se jím taky napájíme dodnes,“ odpověděl učenec zamyšleně.

L. Zenetti, Die wunderbare Zeitvermehrung, München 1983, 12 O z ázracích dnes už mnozí lidé odmítají diskutovat. Poukazují na to, že pro celou řadu věcí, které byly ještě včera považovány za zázrak, lze najít přirozené vysvětlení. Svět je podle nichuzavřený celek, jehož pochopení se musí opírat o zákony kauzality. Kde se děje něco záhadného, a tudíž „zázračného“, tam je prý nutno pátrat po příčinách, jejichž poznání je – snad – jenom otázkou času.

V zázracích proto většinou už dávno nejsou schopni vidět„důkazy“ pravdivosti křesťanské víry ani sami křesťané akřesťanky, a to tím spíše, že se dnes už ví, že jevy, které bývají obvykle označovány za „zázrak“, jsou rozšířené i v jiných náboženstvích.

Kniha, kterou držíte v ruce, má tyto obtíže na zřeteli. V první části informuje – na základě mnoha příkladů nejen z pohanského [ 12 ] PŘEDMLUVA a židovského starověku, ale i z dnešních velkých světovýchnáboženství – o jednotlivých typech příběhů o zázracích,zaujímajících pevné místo v náboženských tradicích lidstva, a zkoumá, jak zachází se zázraky Písmo, především Nový zákon.Postupně tak odhaluje náboženské a dějinné souvislosti, které jsou pro pochopení biblických příběhů o zázracích nezbytné. První díl končí krátkou odbočkou, obsahující několik – nutných –dogmatických úvah.

Díl druhý se na základě několika příkladů snaží ukázatjedinečnost příběhů o zázracích, které popisují evangelisté, aozřejmit, že cílem veškerého Ježíšova jednání je koneckonců vždy osvobodit člověka – osvobodit ho nejen od viny, od zla a odhříchu, ale i k sebepřijetí, ke svobodnému rozhodování, k víře, kvykročení novým směrem, k radosti a k pravému životu. Ježíšovi zkrátka nikdy nejde o pouhé vyléčení fyzické nemoci; Ježíš se pokaždé snaží vrátit život daného člověka do správnýchkolejí a do vést ho k tomu, aby našel cestu k Bohu i k sobě samému.

Čtenářky a čtenáři tedy nejenže budou konfrontováni snáboženským poselstvím novozákonních příběhů o zázracích, ale zároveň nahlédnou i do dílny exegetů a do jejich namáhavé anaínavé badatelské práce.

Přes veškerou snahu o obecně srozumitelné formulace se tu nebylo možné zcela vyhnout některým odborným teologickým pojmům. Ke zdolání této (drobné) překážky mohou snadposloužit závěrečné v ysvětlivky.

Tři ze zde popsaných příběhů jsem před několika letyanalyzoval už v knize Jesus begegnen. Biblische Erfahrungen heute (Setkání s Ježíšem. Biblické prožitky v dnešní době), Zürich 1992. Tam jsem se nad nimi ovšem zamýšlel v jiné souvislosti; nejde tedy o pouhé opakování úvah už jednou zveřejněných.

Většina tvrzení, která v této knize předkládám, bylaotestována na dvou víkendových seminářích, jejichž pořadatelem byla Augsburská katolická akademie a které vzbudily velkýzájem. Jejich iniciátorem byl pan Franz-Xaver Spengler, ředitel této instituce, bez jehož podnikavosti by moje kniha nevznikla.

[ 13 ]PŘEDMLUVA

Srdečně mu děkuji – v neposlední řadě i za pohostinnépřije

tí a za přátelství, které nás už léta spojuje. Vděčný jsem i paní

Imeldě C asuttové, která se hbitě postarala o korekturu, a panu

Michaelovi Laublemu za pečlivý lektorský dohled.

V Římě v lednu 1995 Josef Imbach

DÍL PRVNÍ

Zázraky jako součást

náboženských

tradic

SLEPÍ VIDÍ, CHROMÍ CHODÍ, MRTVÍ OŽÍVAJÍ [ 17 ]

SLEPÍ VIDÍ, CHROMÍ CHODÍ, MRTVÍ OŽÍVAJÍ...

K typologii příběhů o zázracích

Ve svém humoristickém románu Father Malachy’s Miracle

( Zázrak otce Malachiáše) vkládá skotský spisovatel Bruce

Marshall jistému kaplanovi do úst slova: „Zázraky dnes vůbec

už vyšly z módy. Kdyby se nějaký stal v ložnici našehoveledů

stojného biskupa, udělala by Jeho Milost cokoli, jen aby se ta

nepřístojná událost ututlala.“

1

Tímto citátem bych samozřejmě

nechtěl zostudit pány kaplany ani sebeméně urazit pány biskupy.

Myslím ovšem, že Marshallovo tvrzení je vcelku opodstatněné.

Kdo totiž dnes ještě vážně počítá se zázraky, ten bývá zpravidla

pokládán za podivína.

Ve zmíněném románu Bruce Marshall ironicky a vtipněilu

struje postoj dnešního člověka, zdráhajícího se brát zázraky

vůbec na vědomí. Středem dění je zbožný otec Malachiáš, který

Boha skutečně přiměje k zázraku. Nechvalně známá městská

tančírna, podle názoru mnoha lidí opravdové semeništěneřes

ti, je ve vší tichosti odklizena na vrchol odlehlé skály.Obyva

telstvo však nemá chuť se napravit a na zázraky odmítá věřit.

Raději mluví o kejklířství a podvodu, o pověře a klamu, opsy

chóze a m asové halucinaci. Sdělovací prostředky rozpoutají

povyk a způsobí, že se z tančírny stane atrakce pro celé široké

okolí. O autorská práva se zajímá jistý mazaný podnikatel, který

chce údajný zázrak zpeněžit na knižním a filmovém trhu.Mís

to aby lidé přišli k rozumu, začnou se chovat ještě bezbožněji.

Otec Malachiáš se zarmouceně podruhé obrátí na Boha a prosí

ho, aby zázrak zrušil. A když jednoho jitra tančírna znovusta

ne na svém dřívějším místě, shodnou se všichni na tom, že se lid

stal obětí hromadného sebeklamu.

I. ZÁZRAKY JAKO SOUČÁST NÁBOŽENSKÝCH TRADIC[ 18 ]

Příhoda, kterou Bruce Marshall ve svém románu popisuje,působí bezpochyby poněkud přehnaně. To platí přirozeně o každé satiře. Přesto asi nikdo nebude chtít vážně polemizovat s tím, že skepse vůči zázrakům je už natolik rozšířená, že se k nim mnozí lidé raději vůbec nechtějí vyjadřovat.

Pojem „zázrak“ se užívá nanejvýš už jen přeneseně – jako v kdysi slavném filmu Veliká láska, kde herečka ZarahLeanderová zpívá píseň, kterou si dodnes kdekdo pamatuje: „Však já vím, jednou se stane zázrak...“ Lidé sní o velké výhře, o velkých penězích nebo o velkém štěstí. Věřit na takové soukromézázraky nepůsobí nikomu potíže, protože v ně tajně doufají všichni. Zázračná uzdravení O zázracích v užším smyslu bývá řeč především v náboženském kontextu. K dispozici máme nesčetné zprávy o všemožnýchnadřirozených událostech, o případech, kdy Bůh lidem prokázal milost v naprosto beznadějné situaci. Mnohým z vás se jistěautomaticky vybaví celá řada zázračných uzdravení popsaných v evangeliích.

Kdo se trochu vyzná v antických kulturách, ten samozřejmě ví, že víra v zázraky byla ve starověku velmi rozšířená i mezi„pohany“, že putování na posvátná místa není křesťanský vynález a že se bohům za vyslyšení modlitby už tehdy děkovalo votivní deskou.

Velmi dobře informováni jsme v tomto směru mimo jiné i díky archeologickým výzkumům v okolí Epidauru vseverovýchodní části Peloponnésu. Do Epidauru jsou dnes turisté hromadně sváženi v a utobusech proto, že se tam nalézá nejlépedochované divadlo řeckého starověku. Ve 4. století př. Kr. ovšemzaznamenávala mnohem větší nával zhruba deset kilometrů vzdálená svatyně, zasvěcená bohu lékařství Asklépiovi. V době císařské, ve 2. a 3. století po Kr., byl tento bůh uctíván téměř v celé římské říši pod jménem Aesculapius. Votivní desky vykopané v Epi dauru

SLEPÍ VIDÍ, CHROMÍ CHODÍ, MRTVÍ OŽÍVAJÍ [ 19 ]

dokládají, že se lidé tenkrát k Asklépiovi modlili s podobnýmnasazením, s jakým dnes věřící zahrnují prosbami matku Boží vbavorském Altöttingu nebo ve švýcarském klášteře Einsiedeln.

Chtěli se vyléčit ze všech možných nemocí, hledali útěchu vbezvýchodných situacích a pomoc v té či oné nouzi. Někteří chodili

k bohu lékařství s prosbami, jaké má u katolíků dodnes nastarosti svatý Antonín z Padovy. Občas mívali prosebníci přáníponěkud neobvyklá – bůh se jim měl postarat o růst vlasů, měl jezbavit hmyzu, nebo jim měl dokonce pomáhat i při hledání pokladů.

Většina díků Asklépiovi určených se ovšem samozřejmě týká zázračných uzdravení. Dobrou představu nám o nich můžeposkytnout tato votivní deska:

Pandaros z Thessalie (přišel do svatyně) s (mateřským?)znaménkem na čele. V blahodárném spánku se mu zdál sen; v něm mu bůh znaménko obvázal a poručil mu, aby si po odchodu ze svatyně obvaz sundal a věnoval jej chrámu (tj. aby jej do chrámu odnesl jako votivní dar). Za úsvitu vstal, obvaz si sundal a zjistil, že mu znaménko z tváře zmizelo. Obvaz věnoval chrámu jako votivní dar. Bylo na něm znamení z jeho čela (tj. přeneslo se na něj znaménko, které měl předtím Pandaros na čele).

2

Podle tohoto popisu došlo tedy k uzdravení prostřednictvím božího zásahu během nočního spánku, ve kterém měl poutník jménem Pandaros blahodárné vidění.

Gerd Theißen ve své obsáhlé studii přesvědčivě vyložil, že k z ázračnému uzdravování je zapotřebí přiřadit i oživovánímrtvých: „Téměř všechny starověké případy zázračného vzkříšení lze přitom chápat jako oživení zdánlivě mrtvých lidí a typické motivy se stále opakují – přenos se uskutečňuje [zpravidla] dotykem.“

3

Hebrejská bible referuje například o tom, že prorok Elijáš vzkřísil zesnulého syna vdovy, kterou potkal na cestě do Sarepty; jiné mrtvé dítě vzkřísil pak i jeho nástupce Elíša (1 Kr 17,17–24; 2 Kr 4,18–37). Jemu biblický text připisuje moc natolikzázračnou, že byla s to oživit i člověka už pohřbeného:

I zemřel Elíša a pohřbili ho. Nastávajícího roku vpadly do země hordy Moábců. Když Izraelci pohřbívali jednoho muže, spatřili

I. ZÁZRAKY JAKO SOUČÁST NÁBOŽENSKÝCH TRADIC[ 20 ]

takovou hordu. I hodili toho muže do hrobu Elíšova. Jakmile muž

přišel do styku s Elíšovými kostmi, ožil a postavil se na nohy. (2 Kr

13,20n)

Oživování mrtvých se připisuje i Ježíšovi – ten vzkřísil dceru Jairovu (Mk 5,22–24.35–43parr), syna naimské vdovy (L 7,11– 17) a Lazara z Betanie (J 11,1–44). Petr podle Skutkůapoštolů v J oppe oživil mrtvou učednici jménem Tabita (Sk 9,36–43). A o Pavlovi se píše, že vzkřísil jistého Eutycha, který během jeho kázání (!) usnul u otevřeného okna a zabil se pádem ze třetího poschodí (Sk 20,7–12).

Může se po těchto příkladech někdo divit, že se zprávy otakových událostech tradovaly i ve starověkých náboženstvích po ha nských? Podle řeckého filozofa Flavia Filostrata například mystik Apollónios, současník apoštola Pavla, vzkřísil mrtvou dívku.

4

Podobná vyprávění byla rozšířená i v prostředížidovském.

Vymítání zlých duchů

K zázračnému uzdravování má velmi blízko zahánění démonů,

ve starověku běžné. Zatímco u zázračných uzdravení stojí vpoředí pozitivní, léčivá síla toho či onoho divotvůrce, v případě

zahánění zlých duchů jde o otevřený boj proti silámnepřátelským, negativním.

K d obře známým příběhům tohoto druhu patří v„křesťanském“ Starém zákoně

5

vyhnání démona, které provedl na radu

anděla Rafaela Tóbit, když se chystal strávit první noc se svou

manželkou Sárou. Život všech sedmi předchozích mužů, s nimiž

byla Sára zasnoubená, tragicky skončil právě během svatební

noci, což vypravěč vysvětluje působením zlého ducha. Osmý

novomanžel se při vstupu do Sářiny komnaty zařídil podleRafaelova návodu:

„Co se týče srdce a jater ryby, proměň je v dým před mužem či ženou, které trápí démon nebo zlý duch, a všechno trápení od nich

SLEPÍ VIDÍ, CHROMÍ CHODÍ, MRTVÍ OŽÍVAJÍ [ 21 ]

odejde a navěky ho budou zproštěni.“ (Tób 6,8). Vzal játra ryby

a srdce z v áčku, v němž je měl, a vložil je na žhavý popel zkadidla. Vůně z ryby vytvořila ochrannou hráz a démon uprchl vzhůru

do oblastí Egypta. (Tób 8,2n)

Na základě mnoha svědectví víme, že víra v démony bylapevnou součástí starověkých kultur.

Ve starém Egyptě byla schopnost zažehnávat zlé duchypřipisována nejen mnohým božstvům, ale i jejich sochám. Že toplatilo i o soškách boha Chonse, je zřejmé z nápisu na tzv. Bentrešině stéle, vystavené dnes v pařížské Národní knihovně. Tatopamátka pochází ze 4.–6. století. K události, která je na němzaznamenaná, došlo ovšem už za vlády faraona Ramsese II. (1290–1224 př. Kr.), jehož žena pocházela z města Bechten, ležícího naseverní hranici říše. Když byly u její sestry Bentreš zjištěnypříznaky posedlosti, opatřil Ramses své švagrové sošku Chonse, boha lékařství a exorcismu:

Bůh šel k místu, kde dlela Bentreš, a dceři pána Bechtenu pomohl. Ihned se uzdravila. Duch, který byl s ní, řekl Chonsovi: „Přicházíš v míru, veliký bože, a vyháníš démony. (...) Jsem tvůj služebník. Chci splnit tvoje přání a odejít na místo, odkud jsempřiš e l .“ (...) Duch potom na Chonsův pokyn v míru odešel na příslušné místo a pán Bechtenu i všichni Bechtenští zajásali.

6

Za názorný popis exorcismu, jak se praktikoval v doběJežíšově, vděčíme židovskému dějepisci Josephu Flaviovi (37/38 až po r. 100):

Viděl jsem, jak jeden z našich (tj. Žid), jménem Eleazar, zapřítomnosti (císaře) Vespasiana, jeho synů, velitelů a ostatníchválečníků posedlé lidi osvobozoval od zlých duchů. K uzdravenídocházelo tak, že posedlému přidržel pod nosem prsten s jedním z léčivých kořenů, o kterých mluvil Šalomoun, dal nemocnému přivonět a tím z něho zlého ducha nosem vytáhl. Posedlý se okamžitě zhroutil a Eleazar pak ducha pomocí Šalomounova jména aŠalomounových přísloví zapřísahal, aby se k onomu člověku už nevracel. Aby přítomným dokázal, že skutečně vládne takovou mocí, vždy nechal stát opodál pohár vody nebo nějakou mísu a zlému duchovi poručil,

I. ZÁZRAKY JAKO SOUČÁST NÁBOŽENSKÝCH TRADIC[ 22 ]

aby nádobu, až bude odcházet, převrhl a diváky tak přesvědčil, že

dotyčného opravdu opustil. To se skutečně dělo a tím vešly veznámost Šalomounova moudrost a Šalomounovo vědění. Domníval

jsem se, že o tom musím promluvit, aby všichni věděli, jak byl duch

krále (Šalomouna) mocný a jakou k němu Bůh choval náklonnost.

7

Nový zákon se vytváření dojmu tajuplnosti, který takovéto popisy vyvolávají, vyhýbá a fenomén posedlosti jeho autoři, zdá se, v některých případech interpretují prostě a jednoduše jako symptom nemoci – například Lukáš chápe Ježíšovy exorcismy zjevně jako léčbu: „... ti všichni přišli, aby ho slyšeli a byliuzdraveni ze svých nemocí. Uzdravovali se i ti, kteří byli sužováninečistými duchy.“ (L 6,18)

Nesmí nás udivovat, že v ruinách Epidauru (ani vpozůstatcích jiných Asklépiových svatyní) se naproti tomu žádné zprávy o vymítání zlých duchů nenašly; posedlým byl do chrámového okrsku vstup zakázán. Zázraky normativní Některé biblické příběhy o zázracích si kladou za cíl zdůraznit určité Boží požadavky. V takových případech se mluví ozázracích normativních. Velmi často jde o zázraky trestající, které slouží k tomu, aby lidé přišli k rozumu. Jahve napříkladnechává zemřít dítě vzešlé z cizoložného svazku Davida a Bat-šeby (2 S 11,1–12,26). Jindy zase sešle na všechen izraelský lid mor, protože král dal provést sčítání lidu a tím si přisvojil právo, které je vlastní jen Bohu (2 S 24,1–18). Jiné známé vyprávění otrestajícím zázraku najdeme ve Skutcích apoštolů. Důležitá pro jeho správné pochopení jsou vypravěčova úvodní slova o tom, že mnozí příslušníci tehdejší jeruzalémské obce spojili svémajetky a spravovali je společně.

Také nějaký muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safiraprodali svůj pozemek. Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. Ale

SLEPÍ VIDÍ, CHROMÍ CHODÍ, MRTVÍ OŽÍVAJÍ [ 23 ]

Petr mu řekl: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhalDuchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl

sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězinaložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi

lidem, ale Bohu!“ Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev;

a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň. Mladší z bratří

ho přikryli, vynesli a pohřbili. Asi po třech hodinách vstoupila jeho

žena, netušíc, co se stalo. Petr se na ni obrátil: „Pověz mi, prodali

jste to pole opravdu jen za tolik peněz?“ Ona řekla: „Ano, jen zatolik.“ Petr jí řekl: „Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně?

Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti

odnesou i tebe.“ A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. Když ti

mládenci vstoupili dovnitř, našli ji mrtvou. Vynesli ji a pohřbili kjejímu muži. A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří

o tom slyšeli. (Sk 5,1–11)

Vyprávění o trestajících zázracích byla velmi rozšířená nejen ve světě Písma, ale i v ostatních starověkých zemích. Je tozřejmé mimo jiné i z mnoha votivních desek objevených přivýzkumech v Epidauru, například z následujícího textu, kterýnejenže vykazuje určitou shodu s výše zmíněným popisem uzdravení Pandara z Thessalie, ale zároveň se nápadně podobá i příběhu Ananiáše a jeho ženy Safiry.

Podle tohoto líčení se jistý Echedóros vypravil do Epidauru, aby se zbavil (mateřského?) znaménka. Jeho přítel Pandaros, trpící toutéž vadou, mu dal pro chrám peníze s tím, že se tak snad svého znaménka na dálku zbaví i on:

Echedóros dostal kromě svého (z namén k a) na starost i znaménko Pandarovo.

Obdržel od (svého přítele) Pandara peníze, aby je jeho jménem v Epidauru věnoval bohu. Nechtěl je však odevzdat (a raději si je nechal).

V blahodárném spánku měl vidění. Zdálo se mu, že před něho předstoupil bůh a zeptal se ho, nemá-li od Pandara jako votivní dar peníze na chrámovou sochu bohyně Athény. Odpověděl, že od P andara nic takového nedostal, ale že jestli ho bůh uzdraví,

I. ZÁZRAKY JAKO SOUČÁST NÁBOŽENSKÝCH TRADIC[ 24 ]

dá namalovat obraz a věnuje mu jej. Nato mu bůh (ve sp ánku)

znaménko obvázal Pandarovým obvazem a poručil mu, aby si jej

po odchodu ze svatyně sundal, omyl si obličej u studny a podíval se

do vody jako do zrcadla.

Za úsvitu vyšel ven, sundal si obvaz, na kterém nebylo poznaménku ani stopy, ale když se podíval do vody, viděl, že mu na tváři přibylo k původnímu znaménku ještě znaménko Pandarovo.

8

Jak už bylo řečeno, z jiných zpráv víme, že k uzdravenídocházelo zásahem boha Asklépia v některých případech přímo během nočního spánku ve svatyni. Daleko častěji dostávali však prosebníci ve snu jenom podrobný návod, jehož dodrženímdosáhli uzdravení až během času (mnohdy zcela přirozenoucestou). Pokyn, kterého se dostalo Echedórovi, ovšem k uzdravení nevedl a viníka naopak za nepoctivost potrestal dalším neduhem.

Jde nejspíš o příběh smyšlený. Zjevně je založen na zprávě, s níž jsme se setkali už v souvislosti se zázračným uzdravováním. Ta je tu jen proměněna v odstrašující příklad pro ty, kdo by snad byli vystaveni podobnému pokušení jako chudák Echedóros.Ponaučení je jasné – Echedórův příběh chce poutníky varovat, aby si dary určené bohům nenechávali pro sebe, a vybízí je, aby bohu náležitě poděkovali tím, že chrámu věnují hmotnou odměnu.

Trestající zázraky zaujímají ve starověké náboženské tradici pevné místo.

9

Nápadné je, že v souvislosti s Ježíšem se žádnýtakový zázrak netraduje – ledaže bychom chtěli do této kategorie

zařadit poněkud záhadný příběh o prokletí neplodnéhofíkovníku (Mk 11,12–14.20n par), který je však z literárněhistorického

hlediska zřejmě jen obměnou Ježíšova podobenství,zaznamenaného v Lukášově evangeliu (srv. L 13,6–9).

Zázraků normativních se ovšem o Ježíšovi traduje několik. Příkladem je případ muže s ochrnutou rukou, před jehožuzdravením klade Ježíš otázku, která s platnými normami lidského chování bezprostředně souvisí: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ (M 3,4parr)

Normativní zázraky jsou doloženy samozřejmě i jinde.Vzpomeňme třeba na „rybí zázrak“ Pythagorův (kolem 570 – kolem

SLEPÍ VIDÍ, CHROMÍ CHODÍ, MRTVÍ OŽÍVAJÍ [ 25 ]

497 př. Kr.) – během rybolovu Pythagoras předpovídá přesný

počet chycených ryb a staví se proti jejich usmrcení:

A stala se podivuhodná věc – dokud tam byl, neuhynula anijedna z r yb, které během sčítání zůstaly mimo vodu. Tehdy připomněl všem přítomným, že než se jejich duše připoutala k nynějšímu tělu, žila už v minulosti jiným životem.

10

Tento zázrak má zjevně sloužit jako důkaz nauky o stěhování duší, jejímž byl Pythagoras zastáncem, a jako odůvodněnípříkazu vegetariánství, který z ní byl odvozen.

V j udaismu (přinejmenším od roku 70 po Kr., kdy bylzničen chrám) nehrají normativní zázraky žádnou roli. Měřítkem mravného chování nejsou nová zjevení (i kdyby bylazprostředkována zázrakem), nýbrž výhradně výklad zákona předávaného z generace na generaci. Když se slavný rabi Eliezer v souvislosti se zdůvodněním platné normy odvolává na hlas z nebes, jinýtalmudista namítá: „O takové hlasy se nestaráme, protože pokyny jsme dostali už na hoře Sínaji.“

11

Zázraky přesvědčovací

Některé normativní příběhy o zázracích se vyznačují tím, že

místo aby zdůrazňovaly božský původ toho či onoho pravidla

jednání, kladou si za cíl přesvědčit lidi o božském poslání toho

či onoho konkrétního člověka. Mluvíme pak o zázracích„přesvědčovacích“. Jahve například nařizuje Mojžíšovi a Áronovi,

aby vykonali zázrak před faraonem:

Hospodin dále řekl Mojžíšovi a Áronovi: „Až k vám faraopromluví ‚prokažte se nějakým zázrakem‘, řekneš Áronovi ‚vezmi svou hůl a h oď ji před faraona‘ a stane se drakem.“ Mojžíš s Áronem tedy předstoupili před faraona a učinili, jak Hospodin přikázal. Áron hodil svou hůl před faraona i před jeho služebníky a ona se stala drakem. Farao však také povolal mudrce a čaroděje a egyptštívěštci učinili svými kejklemi totéž. Hodili každý svou hůl na zem a ony se staly draky. Ale Áronova hůl jejich hole pohltila. ( E x 7, 8 –1 2 )

I. ZÁZRAKY JAKO SOUČÁST NÁBOŽENSKÝCH TRADIC[ 26 ]

Pozoruhodné je, že zázraky konají i ti, kdo se k Izraeli stavějí nepřátelsky; takové činy bývají ovšem odhaleny jako pouhémámení. „Ukázkové“ zázraky tedy jako důkaz božského poslání samy o sobě nestačí; v případě pochybností musejí býtdodatečně něčím stvrzeny – vždyť by taky mohly být způsobeny silami ďábelskými. Ve výše zmíněném případě je takovým stvrzením to, že Áron vychází ze zápasu divotvůrců jako vítěz.

Přesvědčovací zázraky se tradují o mnoha vynikajícíchnáboženských osobnostech, zejména o samotných zakladatelích jednotlivých náboženství. Tento fenomén je kupodivu rozšířený i v islámu, přestože Korán, jak známo, zázraku žádnou důkazní hodnotu nepřiznává (súra 6,111; srv. i 17,97; 10,96–97; 6,25), což souvisí s islámským pojetím Božího působení. Na rozdíl od naší, západní představy o přírodních zákonech (za nimiž nebo vjejichž rámci věřící vidí působení Božího vlivu) odvozuje klasická islámská teologie veškeré dění přímo od Boha – co člověk vnímá jako zákonitost, to není ve skutečnosti nic jiného než Boží moc. A porušení „zákonitosti“ – které pozorovateli připadá jako„zázrak“ – je podle islámu v podstatě právě tak normální jakovšechno ostatní dění na světě, plně řízené Bohem.

Chce-li Bůh dát lidem nějaký pokyn, jedná zkrátka někdy poněkud v r ozporu se svými vlastními zvyklostmi – především jde-li mu o to, potvrdit věrohodnost toho či onoho islámského proroka. Ohledně Ježíše uvádí Korán takových znamení celou řadu: Ježíš se narodil z panny, mluvil už v kolébce, oživoval ptáky vytvořené z hlíny, uzdravoval malomocné a slepé, křísil mrtvé – a to všechno jsou věci, u nichž se navzdory subtilním spekulacím islámských teologů člověku přece jen vnucuje slovo „zázrak“.Korán ovšem praví, že se to vše děje z Boží vůle, takže původcem těchto podivuhodných událostí je v každém případě sám Alláh (srv. s. 5,110).

12

Proroci mohou konat „zázraky“ jedině s Božím

svolením (s. 40,78; 13,38).

Korán na mnoha místech poukazuje na to, že se Bůhvýslovně zdráhá potvrdit poslání posledního a největšího z proroků, proroka Muhammada, sebemenším zázrakem (srv. mj. s. 6,9;

SLEPÍ VIDÍ, CHROMÍ CHODÍ, MRTVÍ OŽÍVAJÍ [ 27 ]

17,90–93). Paradoxní je, že přitom o Muhammadových zázracích

referuje už Ibn Ishaq, první z prorokových životopisců. Islámská

lidová zbožnost se toho chytila a postupně Muhammadovipřiisovala stále nové a nové divy. Většinou jde o uzdravení nebo

o potrestání jeho protivníků – když jsou mu v patách, jejich koně

klopýtají; když se ho pokoušejí kamenovat, usychají jim ruce;

a když Muhammad předpoví, že zemřou, skutečně zemřou...

Z ryze formálního hlediska spadají tyto prorokovy neobyčejné

skutky do kategorie zázračných uzdravení nebo do kategoriezázraků trestajících, ale prakticky plní navzdory všem zmíněným

výhradám úlohu zázraků přesvědčovacích.

Podobně je tomu i s dalšími významnými náboženskýmiosobnostmi, jako jsou Buddha (6./5. stol. př. Kr.) nebo Zarathuštra (7./6. stol. př. Kr.), reformátor starověkého náboženstvíperského. Všechna náboženství zjevně tíhnou k tomu, upevňovatautoritu svých zakladatelů nebo reformátorů pomocípřesvědčovacích zázraků. Není proto divu, že se takovými zázraky staly i četné skutky Ježíšovy, popsané v evangeliích. Zázračná zjevení Každý zázrak je v jistém směru Božím zjevením. O zázračných zjeveních neboli epifaniích ve vlastním slova smyslu mluvíme pak tehdy, zjeví-li se člověku Bůh osobně. K nejznámějšímzázrakům tohoto druhu patří bezpochyby popis Božího zjevení, k němuž došlo na Sínaji:

Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl. Mojžíš vyvedl lid ztábora vstříc Bohu a postavili se při úpatí hory. Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla. Zvuk polnice víc a více sílil. Mojžíš mluvil a Bůh mu hlasitě odpovídal. ( E x 19,16 – 19; srv. i Ex 3; 1 Kr 19,11–18; Iz 6; Ez 1).

I. ZÁZRAKY JAKO SOUČÁST NÁBOŽENSKÝCH TRADIC[ 28 ]

V Novém zákoně mají mezi zázračnými zjeveními –doloženými například v souvislosti s Ježíšovým křtem (Mk 1,10–11parr; J 1,32n) nebo s Ježíšovým proměněním (Mk 9,2–8parr) –zvláštní význam zjevení zmrtvýchvstalého Krista.

Zázračná zjevení jsou ovšem i pevnou součástí náboženství jiných. Staří Řekové pokládali to, že se mohou bohové(Askléios, Apollón, Zeus) lidem zjevovat, za naprostou samozřejmost. V Egyptě – kde byl panovník považován za boží inkarnaci – byly v ptolemaiovské době (323–30 př. Kr.) vladařovy oficiálnínávštěvy ve městech přirovnávány k božímu zjevení, cožpředpokládá víru, že je takové zjevení možné. Tato víra byla rozšířená i v A sýrii, Babylonii a vůbec v celém starověkém světě, ať už šlo o vidění, anebo o slyšení božího hlasu. O rabim Akivovi, který za vlády Římanů roku 135 zemřel mučednickou smrtí, vypráví Talmud příběh vzdáleně připomínající epifanii, k níž došlo při Ježíšově křtu a při Ježíšově proměnění:

Ve chvíli, kdy vedli rabiho Akivu k popravě, bylo právě načase odříkat Šema Jisrael (tj. stvrdit víru každodenní ranní a večerní modlitbou „Slyš, Izraeli“; srv. Dt 6,4). Když mu tělo hřebelco vali železnými kartáči, vzal tedy na sebe jho nebeské nadvlády (kdo se modlí Šema Jisrael, ten se přihlašuje k jedinému Bohu a tím na sebe bere „jho Boží moci“). (...) Tu se ozval hlas, kterýpravil: „Buď zdráv, rabi Akivo, jsi určen k životu budoucího světa.“

13

Zázračná zachránění

Stálou veličinou jsou ve všech náboženských tradicíchpříběhy o zázračných zachráněních, vyprávějící o tom, jak se lidem

v nejrůznějších nebezpečenstvích, třeba tváří v tvář hrozivým

přírodním živlům nebo nepřátelským úkladům, nečekanědostalo Boží pomoci. V Jeruzalémském talmudu se dochovalovyrávění, které vzdáleně připomíná příběh o tom, jak Ježíš utišil

mořskou bouři (srv. Mk 4,35–41parr):

Na j edné pohanské lodi, plující Středozemním mořem, se plavilo

SLEPÍ VIDÍ, CHROMÍ CHODÍ, MRTVÍ OŽÍVAJÍ [ 29 ]

židovské dítě. Když se rozpoutala velká mořská bouře, všichni vstali

a jali se pozdvihovat své bůžky a vzývat je. Nadarmo. Když viděli,

že to není nic platné, řekli mu: „Vstaň a přivolej svého Boha;slyšeli jsme totiž, že vám na volání odpovídá a že je mocný.“ Tu to dítě

ochotně vstalo, pomodlilo se, Hospodin – budiž pochválen – jeho

modlitbu přijal a moře utichlo.

14

Obdobná vyprávění o zázračné záchraně před ztroskotáním bychom našli u starověkých Řeků, Římanů i Egypťanů. Na rozdíl od novozákonního vyprávění o mořské bouři, které divotvornou božskou moc připisuje samotnému bezprostředně přítomnému Ježíšovi, v nich jde zpravidla o vyslyšení modliteb určenýchbohům. Zázračné dary Příběhy o z ázračných darech vyprávějí – na rozdíl od popisů zázračných zachránění, které vždy líčí odvrácení hrozícíhonebezpečí – o tom, jak byl ten či onen člověk překvapivě zahrnut hmotnými statky.

Prorok Elijáš například v době, kdy všude kolem vládlhladomor, v S areptě jisté vdově opatřil mouku (1 Kr 17,8–16; srv. 2 Kr 4,1–7). Stoupenci islámu připisují podobné schopnostiMuhammadovi. Následující příklad pochází ze spisu pocházejícího ze 12. století, který popisuje celou řadu prorokových zázraků,doložených i ve starších pramenech:

Aijub připravil prorokovi a Abú Bekrovi přiměřené množství jídla. „Přivolej z města třicet nemuslimských předáků,“ řekl mu prorok. Učinil to, oni se najedli a nějaké jídlo stále ještě zbývalo. „Přivolej jich šedesát,“ řekl prorok. I ti se najedli a ještě nechali zbytky. A žádný z nich odtamtud neodešel, aniž přijal islám a aniž prorokovi přísahal věrnost. „Tak se z mého jídla nakonec najedlo sto osmdesát mužů,“ píše Abú Aijub.

15

Křesťanští čtenáři si tu zřejmě automaticky vzpomenou na to, že podobně zázračnou moc měl i Ježíš; příkladem je nasycení

I. ZÁZRAKY JAKO SOUČÁST NÁBOŽENSKÝCH TRADIC[ 30 ]

pěti tisíců lidí pouhými pěti chleby a několika rybami (Mk 6,30–

44parr; srv. 8,1–10par), proměna vody ve víno (J 2,1–12) neborybolov se sítěmi tak plnými, že se málem nedaly utáhnout (L 5,1–

11; J 21,1–14).

Pro všechny tyto zázračné dary je v evangeliích příznačné, že si Ježíš počíná vždy decentně – jeho konání nepředcházejížádné prosby, nedočítáme se o tom, že měl „čarodějnéschopnosti“, a zázraky sice pokaždé vycházejí z určitého vnějšíhopodnětu (lidé mají hlad, víno došlo, námaha rybářů byla marná), ale přesto nastávají zcela nečekaně. Typologie jako nástroj k lepšímu pochopení Teprve toto religionistické srovnání nám umožňuje správnězvážit jednotlivé tradice, vypracovat jejich typologii a zařadit známé příběhy o zázracích do příslušných skupin.

Jejich roztřídění není samoúčelné. Mělo by nás vést k tomu, abychom jim lépe rozuměli. Důkazem může být několikdrobných příkladů z Nového zákona. Ježíšova chůze po mořskéhladině je zázračné zjevení, nasycení pěti tisíců spadá do kategoriezázračných darů, utišení mořské bouře patří do skupiny zázračných zachránění. Dříve se přitom všechny tyto tři zázraky většinou označovaly jako zázraky přírodní.

16

Podobně platí, že příběhy

řazené kdysi mezi zázraky „průvodní“ (nebeský hlas při Ježíšově

křtu a při Ježíšově proměnění; zatmění slunce, roztrženíchrámové opony, zemětřesení a ožívání mrtvých při Ježíšově smrti;

nanebevstoupení jako viditelný děj) lépe pochopíme,budeme-li je interpretovat jako zázraky přesvědčovací. Adekvátní určení

literární formy umožňuje adekvátní interpretaci obsahu. Spříběhy o zázracích je tomu totiž podobně jako s jinými literárními

díly. Kdo si plete vědecky podepřený životopis s románem nebo

nerozezná legendu od historického dokumentu, ten nejenže si

nebude vědět rady s literárními žánry a formami, ale nebude ani

umět pochopit poselství, na kterém jsou takové texty založeny.


CO BYLO JEŠTĚ VČERA POKLÁDÁNO ZA ZÁZRAK [ 31 ]

CO BYLO JEŠTĚ VČERA

POKLÁDÁNO ZA ZÁZRAK

Malá odbočka na pole dogmatiky

„Není možné používat elektrické osvětlení a rádio nebouplatňovat při léčbě nemocí novodobé medicínské a klinicképrostředky, a zároveň věřit v novozákonní svět duchů a zázraků,“

17

napsal Rudolf Bultmann už roku 1933 ve svém slavném článku

Nový zákon a mytologie.

Výroky církevních autorit...

Od počátku novověku, zejména od dob osvícenství, se víra vzázraky opravdu postupně vytrácí i mezi lidmi náboženskyzaloženými. Církevní autority na tento pokles mohutně zareagovaly

na Prvním vatikánském koncilu, tedy v období, které sevyznačovalo poměrně bojovným teologickým zpátečnictvím. Vkonstituci o katolické víře Dei Filius, schválené 24. dubna 1870, účastníci

koncilu výslovně prohlašují:

Kdo říká, že zázraky se dít nemohou, takže je zapotřebívšechna vyprávění o zázracích – včetně těch, která jsou obsažena vPísmu – odkázat mezi pouhé smyšlenky nebo pověsti, a kdo říká, že zázraky nikdy nelze bezpečně rozpoznat a že jejich pomocí nelze plně prokázat božský původ křesťanského náboženství, ten ať je stižen anatématem (tj. vyloučením z církve).

18

Zázraky tato konstituce považuje (vedle „vnitřních oporDucha svatého) za „vnější důkazy“ pravdy Božího zjevení.

19

Chceme-li její text správně pochopit, měli bychom si blíže všimnout přinejmenším čtyř věcí:

1/ Ú častníci koncilu zcela zjevně počítají s možnostízázraků, přičemž se drží toho,

I. ZÁZRAKY JAKO SOUČÁST NÁBOŽENSKÝCH TRADIC[ 32 ]

2/ ž e za zázrak je možno pokládat pouze události určitého druhu,

3/ ž e tyto události jsou platným důkazem božského původu křesťanského zjevení (a tím i křesťanské věrouky)

4/ a ž e Bůh skutečně zázraky koná (autoři konstituce mají na m ysli hlavně vyprávění biblická, ale otázkou historičnosti jednotlivých příběhů v Písmu obsažených se nezabývají).

Tady je zapotřebí především podotknout, že všechnyvýroky uvedené v této konstituci vycházejí z určitých předpokladů, které ovšem její autoři zpravidla blíže nezkoumají. Vezměme si jako příklad bod mrazu – nikdo nemůže popřít, že když jeteplota na nule, voda mrzne. Jenže vědecké poznatky si zachovávají platnost pouze za přesně určených podmínek. Pokus s tuhnutím vody se tudíž podaří jenom při běžném atmosférickém tlaku.Panují-li tlakové podmínky jiné (atmosférický tlak je možno změnit i uměle), výrok se experimentálně potvrdit nedá. Se všemi výroky církevních autorit je tomu samozřejmě podobně. I ony vycházejí ze zcela určitých předpokladů, o kterých se většinou mlčí. A je logické, že církevní výroky jsou tedy správné jen potud, pokud jsou tyto předpoklady (zpravidla blíže nereflektované) splněny.

Z takových blíže nezkoumaných předpokladů vycházejíprávě i vyjádření Prvního vatikánského koncilu k problematicezázraků. Účastníci koncilu se přitom ve své apologetické horlivosti bohužel dali strhnout k tomu, že uspořádali hon na svéprotivníky, do jisté míry vedeni nadějí, že ty, kdo možnost zázrakůzcela popírají, přemohou na jejich vlastní (přírodovědecké) půdě. A okamžitě uvázli v teologické slepé uličce. ... a problematika s nimi spojená 1/ P roblematické je už samo jejich chápání pojmu „zázrak“.Zázrakem rozuměli neobvyklou („nadpřirozenou“) událost, kterou způsobil Bůh a kterou nelze vysvětlit pomocí přírodních zákonů. Že je toto pojetí dodnes rozšířené, dokládá jeden známý lexikon,

CO BYLO JEŠTĚ VČERA POKLÁDÁNO ZA ZÁZRAK [ 33 ]

definující zázrak jako „událost, která zjevně odporuje běžnému

chodu věcí nebo přírodním zákonům“.

20

Zajímavé je, že jim má

odporovat nikoli jen „zdánlivě“, nýbrž „zjevně“. (Kdo neví, jaký

je mezi těmito slovy rozdíl, ten ať se podívá do slovníku.)

Už středověká teologie přitom věděla (od svatéhoAugustina), že za zázraky ve vlastním slova smyslu mohou býtpovažovány pouze takové záhadné události, které se dají odvodit přímo od Boha. Toto upřesnění bylo nutné proto, že se po staletípokládalo za nespornou skutečnost, že nad lidmi mají velkou moc i démoni a duchové a že mnoho tajuplných věcí lze přičíst právě těmto temným silám. A věřilo se, že Boží zásahy do běhu světa je možno od takovýchto ďábelských, nepravých zázraků odlišit především na základě toho, že Boží dílo podporuje víru.Podstatnou úlohu hraje tedy náboženský účel – může jím být například manifestace Boží slávy. Že možnost takových zásahů víra Bohu přiznává, je samozřejmé, protože „u Boha není nic nemožného“ (L 1,37; srv. Gn 18,14; Jr 32,27). 2/ L ze však z pouhé možnosti Božího zásahu rovnou vyvodit, že Bůh ve svém působení na běh světa skutečně obcházípřírodní zákony? Ještě před několika málo desítkami letzastávali téměř všichni katoličtí teologové názor, že zázraky je možno poměrně snadno určit a empiricky doložit, a to právě proto, že se dějí v rámci přírodní reality a přitom se vymykají přírodním zákonitostem.

Přehlíželo se ovšem, že pojem „zázrak“ ve smyslu občasného Božího porušení nebo prolomení přírodních zákonů vychází ztichého předpokladu, že všechny přírodní zákony jsou už známé. V průběhu staletí přitom přírodovědci postupně objevovalizákonitosti a souvislosti stále nové, a výsledky svého bádání proto museli opakovaně modifikovat a opravovat. Už sama tatoskutečnost ukazuje, že nemáme sebemenší důvod k tomu, abychom tento vývoj prohlásili za uzavřený. Protože uzavřený prostě není. Je-li tedy přírodovědec konfrontován s tou či onou neobvyklou událostí, neslučitelnou se zákonitostmi, které jsou mu známy,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist