načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bezvědomí - Robert Kačeňák

Bezvědomí

Elektronická kniha: Bezvědomí
Autor:

Robert Kačeňák (1975) je povoláním psychiatr. Proto je pochopitelné, že se jeho dílo zabývá právě lidskou psychikou a jejími rozmanitostmi. Rozebírá různé aspekty nemocné lidské ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  120
+
-
4
boky za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Galén
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 237
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Robert Kačeňák (1975) je povoláním psychiatr. Proto je pochopitelné, že se jeho dílo zabývá právě lidskou psychikou a jejími rozmanitostmi. Rozebírá různé aspekty nemocné lidské duše - někdy ji člověk může vyléčit vlastní vůlí, většinou však za vydatné pomoci psychoterapeuta. Jsou však takové tragické případy, že choroby duše nelze vyléčit vůbec.

Děj knihy se odehrává v blíže neurčeném místě a v blíže neurčené době. Probíhá jak v realitě, tak v jakési nad-realitě. Problémy jednotlivých postav jsou však zcela reálné. Jejich osudy se za nečekaných okolností prolínají, blízcí lidé se rozcházejí, aby se později znovu sešli, a to v nové, lepší či horší podobě, někdy i v jiné roli, obohaceni o nové zkušenosti, radostné i bolestné. Ať jsou to úspěšní manželé Tyschlerovi, jimž se v pár sekundách zřítí svět, nebohý Alex, pronásledovaný vlastním stínem, psycholožka Tereza, zdravotní sestra Moira i její dvě kolegyně z oddělení, ti všichni se snaží uniknout svému trápení, obelstít osud, což se však jen málokdy a málokomu zdaří.

Zařazeno v kategoriích
Robert Kačeňák - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

BEZVĚDOMÍ

Robert Kačeňák

GALÉN



BEZVĚDOMÍ

Robert Kačeňák


Upozornění

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího

písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Galén

Na Popelce 3144/10a, 150 00 Praha 5

www.galen.cz

© Galén, 2014


BEZVĚDOMÍ

Robert Kačeňák

GALÉN


Robert Kačeňák

bezvědomí

První vydání

První vydání v elektronické verzi

Copyright © Galén, 2006

Illustrations © Jan Vlček, 2006

ISbN 978-80-7492-104-9 (PdF)

ISbN 978-80-7492-105-6 (PdF pro čtečky)

Ilustrace Jan Vlček

Vydalo nakladatelství Galén,

Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5

Editor PhDr. Lubomír Houdek

Šéfredaktorka PhDr. Soňa Dernerová

Odpovědná redaktorka Mgr. Alena Regalová

Sazba Antonín Koudela, Galén

Tisk Glos, Špidlenova 436, 513 01 Semily

G261016


Motto:

Jsou tři mezníky na cestě do bezvědomí.

Somnolence: člověk působí dojmem ospalého. Reaguje na

dotyky a oslovení. Chování však jako by postrádalo účelnost.

Sopor: člověk činí dojem spícího, k jasnějšímu vědomí ho lze

přivést jen silnými až bolestivými podněty.

Kóma: stav bezvědomí, kdy člověk nereaguje ani na bolest.

Leží nehybně, bez aktivních projevů.



7

NÁUŠNICE

Rodinné domy stály v nepravidelných rozestupech na kopci

ve čtvrti pro horních deset tisíc. V létě byl odtud krásný

výhled, v zimě však kopec bičovaly chladné větry. Všechna

okna byla rozsvícená, ale množství vánoční výzdobynaštěstí nepřecházelo počtem do nevkusu.

„Nesnáším předvánoční večírky. Nechceš si to ještěrozmyslet?“ Gregor si znechuceně utáhl uzel na kravatě

a zkontroloval svůj vzhled v odrazu na skle uzamčenévitríny s loveckými puškami.

„Nech už těch řečí, nebo si najdu jiného manžela,“pohrozila mu Hedvika.

„Moc rád bych si to s ním teď vyměnil.“

Žena stála zády k němu a upravovala si briliantovýnáhrdelník před zrcadlem, ve kterém se odrážely zvířecí trofeje

na stěnách. Dlouhé plesové šaty obepínaly její plnoupostavu a na bocích přecházely do lesklých, svůdných záhybů.

Rukama načechrala účes a spokojeně se na sebe zahleděla.

Její oči měly barvu oceli, která ještě nebyla kalená.

„Jestli mě máš rád, tak...,“ řekla mile.

Tohle neskončí dobře, pomyslel si profesor Tyschler. Zachvíli už byl v plné parádě. S oblékáním neměl nikdy problémy,

byl to typ muže, kterému všechno dobře padne. V saku

vypadala jeho ramena ještě širší než obvykle. I přes hustý

plnovous by mu nikdo nehádal přes padesát. Věkprozrazovaly jenom prošedivělé vlasy a brýle. Postavu měl podědovi, oči si pokazil sám při studiu knih. Nehybně sledoval

svou ženu, jak si uhlazuje šaty. Po vědě byly jeho druhou

vášní hony, lov přímo zbožňoval a ona byla doposud jeho

největším úlovkem. Líbila se mu i po dvanácti společných

letech.

„Tak už dost!“ obrátila se ke Gregorovi, jako by mu četla

myšlenky, ale reagovala samozřejmě na jeho mumlání.

„Řekni raději, kam jsi dal moje náušnice.“

„Co mám já s tvými náušnicemi?!“ V první chvíli senedokázal rozpomenout. Jako mnoho vědců byl poněkud roztržitý.“

„Minule jsem tě poprosila, abys mi opravil ty z Bang koku, ale ty jsi na to zřejmě zapomněl,“ dokončila smutně, ale v hlase nebyla výčitka, spíš rezignace.

„Nezapomněl, jsou dole v hale v mém šuplíku,“ řekl a v hlase mu zazněla hrdost muže, který nepomáhá často s domácími pracemi. „Bižuterie, to je jediné, co dokážou ti tví pseudointelektuálové ocenit,“ dodal s despektem.

„Jasně, pletou si bižuterii s loterií.“ Manželovo pohrdání brilianty a stejně tak bohémy jí nevadilo, dokonce s ním v hloubi duše souhlasila, přesto by to snad nikdynepřiznala. „Přineseš mi je, prosím tě?“ Vzala z poličky jednu zvoňavek a poprášila se třpytivou rosou.

„Chci ještě nahoru za Rebekou. (Raději bych s ní zůstal doma, proběhlo mu myslí.) Ty náušnice lehce najdeš.“ Nečekal na odpověď a vyšel z ložnice. Jeho poslední slova dozněla už na chodbě. Prošel předsíní, kde visely další hlavy ulovených exotických zvířat, ke dveřím dětského pokoje v prvním patře. Cestou se na malou chvíli zastavil vkuchyňském koutě a rychle do sebe obrátil připravený hrnek silné, studené kávy. Jistě neumějí udělat ani pořádné espresso,pomyslel si. Za oknem se rozsvěcovaly lampy do větrnéhoprosincového večera. Na jedné z nich postřehl zachycenou vánoční ozdobu, kterou možná někdo zahodil. Podle směru větru odhadoval, že přilétla od cihlového domu naproti. Možná ji hledají. Napadlo ho, zda by kousek zmačkaného pozlátka neměl zanést tajemnému nájemníkovi. Zpustlý dům naproti rezidenci Tyschlerů se ztrácel ve tmě. Okna byla tmavší než káva v šálku. Když na ulici před temným průčelím prošel náhodný chodec, za závěsem se rychle ukryl nejasný stín.

Když manžel odešel, Hedvika se znovu obrátila k zrcadlu. Při pohledu na svůj odraz zapomněla na rozčarování asoustředila se na detaily. Ponořila se do sebe jako kámen

do hluboké vody. Pohltila se do poslední myšlenky.Probralo ji cinknutí skla. Otřásla se. Když se koukám do zrcadla,

krade mi mou duši, napadlo ji. Od rána se snažila zahnat


9

nepříjemnou předtuchu. Neuměla ji uchopit, stejně jako

teď nevěděla, zda stojí před zrcadlem minutu, nebo dva

měsíce.

Profesor na poschodí otevřel lednici a vyndal skleněnou lahvičku s dětským džusem pro Rebeku. Za chvíli už jemně zaklepal na dveře s medvídky a vešel. Osmiletá holčička seděla na zemi před televizí. Nepoddajné kučery jí padaly na ramena, rodiče je ani nestačili přistřihávat. Kolem ní na koberci ležely poházené knihy z profesorovy knihovny. V první chvíli se zarazil a chtěl něco říct, ale slova raději spolkl. Rebece by dovolil snad všechno.

„Beko, my už půjdeme,“ řekl místo výčitky a postavil před ni džus.

„Hm.“ Prohlížela dál obrázky v knize, jako kdyby jiodchod rodičů nezajímal.

„Domluvily jste se už s Katkou?“ zeptal se a automaticky odložil jednu z rozházených hraček do poličky.

„Jóoo. Neboj se o mě. Půjdeme s Katkou do kina a pak budu spát u nich. Mám jí ještě zavolat. Nic se nestane, jsem už velká.“ Všechno řekla jedním dechem. Zná předemvšechny moje otázky, konstatoval překvapeně. Buď jsem průhledný, nebo je opravdu velice šikovná, jak tvrdí učitelka.

„Dobře, pojď dát ještě mamce a tátovi pusu narozloučenou.“ Pohladil ji po hlavě.

Rebeka vyskočila. Tvářila se komicky vážně, jak to viděla u nějakého dospělého. Tyschler v děvčátku po chvilce poznal sebe. Náhle si zděšeně všiml, že některé z knih jsou pokreslené pastelkami.

„Beko, to nemůžeš!“ pronesl rodičovsky. Děvčátkoskloilo hlavu. „Jsou vzácné,“ dodal. Na zemi u dceřiných nohou s hrůzou sledoval drahý anatomický atlas. Kniha velkého formátu s barevnými fotografiemi byla otevřená na stránce, která zobrazovala rozpitvaného kadávera napitevním stole. Profesora ovanula vzpomínka na pachformaldehydu. Mrtvola zbavená z větší části kůže mělavypreparovány základní orgány. Rebeka dokreslila na fotku mrtvoly plizovanou sukénku, dlouhé vlasy s mašlemi a barevný balon do ruky. Zpod stolku na skalpely a pilky vyrůstala pastelová fialka.

„Ty do nich taky kreslíš,“ odsekla hravě.

„Já?“ znejistěl Tyschler.

„Ano,“ ukázala na jednu z pokreslených knih. „Já jsem jenom pokračovala.“

Před oči mu podstrčila jednu z knížek. Bůh je mrtev,zatrhl v Nietzscheho Zarathustrovi. Rebeka měla svýmzpůsobem pravdu, skutečně si v knihách, z kterých se učil, podškrtával důležité myšlenky. Tyschler se nezdržel aobrátil oči v sloup. Co nadělám, stejně je to lepší, než kdyby mi knihy rozstříhala nůžkami, jako kdysi. Zamyslel se. „Natakové myšlenky máš ještě čas,“ řekl nahlas a natáhl ruce, aby děvčátko zvedl do náruče.

„Já jsem už velká,“ zopakovala, ovšem ve skutečnosti se nebránila.

Hedvika mezitím sešla po schodech dolů do malého vestibulu. Otevřela zásuvku vzadu v manželově koutku a začala se v ní prohrabovat. To je nepořádek, myslela si. Pod poházenými papírky a účty ležely šroubováky, kleště, mužův starý revolver, krabičky s různým harampádím, stará pera, pravítko, zlámané součástky. Nakonec se jí podařilo najít i náušnice. Naštěstí byly opravdu v pořádku. Popaměti si je začala připínat. Popravdě řečeno, jí se taky na večírek moc nechtělo, ale účast na vánočním soaré patřila k jejímu spisovatelskému řemeslu. Setkávat se s přáteli jejíhovydavatele a ostatními z branže, vést řeči o ničem a o všem. Přitom se samozřejmě opíjet. Mohla bych se vymluvit, že jsem náhle onemocněla, ale k tomu nemám odvahu, prostě nemám. Moje agentka by mi vyškrábala oči... Literární agentka avydavatel zasahovali do jejího života víc než nepříjemná menstruace každý měsíc. To kvůli nim měla dítě tak pozdě.

„Ještě dva dni, mami...,“ zvolala Rebeka, kterou nesl otec v náručí dolů do haly. Tiskla profesorovi před oči dvapalečky, „a budou Vánoce.“ Usmívala se a pevně držela otce kolem krku dětskýma ručkama. Donesl dcerku až kmanželce a ta ji lehce políbila na čelo. Rebeka políbila i otce a ten ji postavil na zem. Děvčátko se u jejich nohounajednou cítilo jako v zemi obrů. Odběhlo na schody a hledělo na rodiče skrz zábradlí.

11

Profesor Tyschler otevřel skříň a galantně přidržel ženě

kabát. Ucítil přitom její nevtíravou vůni. Poznal voňavku

Davidoff, která ho vždy vzrušovala. Pak vytáhl svůj baloňák

a klobouk.

„Pozdravuj Katku,“ řekla žena.

„Dej na sebe pozor,“ přidal se muž a společně vyšli ven.

„Vy taky!“ zavolala za nimi Rebeka. Rozběhla se ke dveřím

a ze skříňky vzala sluneční brýle. Zakrývaly jí půlku tváře.

Holčička se postavila do dveří a zakroutila boky.

„Na sluníčku ležím vám, do sluníčka se koukám...“za

zpívala dětským hláskem písničku z kreslené pohádky.

Tyschler se u auta otočil a taky udělal několik tanečních

kroků.

„...ale já ležím vám, do sluníčka se koukám, ale já ležím

vám, do sluníčka se koukám.“ Dozpíval společně s dcerou.

Z úst mu komicky stoupala pára. Hedvice přeběhl pozá

dech mráz, až se otřásla. Na malou chvíli ji znovuparaly

zoval nedefinovatelný děs. Proč? Nerozuměla tomu, ale

neměla taky čas nad tím hloubat.

Rebeka se zasmála a zamávala jim na rozloučenou.Ro

diče nasedli do auta a ona se ukryla v teple za dveřmi.

Děvčátko ještě chvíli stálo se slunečními brýlemi na očích

a naslouchalo, jak otec nastartoval, za závěsem se mihla

světla a auto odfrčelo pryč.

Rebeka se vrátila nahoru k televizi. Právě dávali její

oblíbený kreslený seriál: Království Santa Clause.Kamarád

ku měla volat až za půl hodiny. ALEX Na Štědrý večer přijde Ježíšek a přinese ti dárky, opakoval si Alex v duchu sarkasticky. Krutě se zasmál.

Stál před zrcadlem a lepil si na obličej bílý plnovous. Dělal to pomalu, unyle, jakoby bez zájmu a z donucení. Bylo však důležité, aby ho nikdo nepoznal.

„Mám strach, že se z toho už nikdy nedostanu.“

„Přivřete oči a zkuste si představit místo, na kterém jste šťastný.“

„To nebude fungovat, když otevřu oči, je to stále stejné. Nechci utíkat.“

„To není útěk.“

„Tak jaký to má pak smysl?“

„Pokud má člověk problém představit si sebe jako šťastného, obtížně najde štěstí i ve skutečném životě.“

(ticho)

„To, co jste řekl, bylo moc tvrdé.“

SOARÉ

Charitativní večírek se konal v obrovském doměvydavatele Vincenta T. Hoblowitze. Stromy podél příjezdové cesty

byly posety barevnými žárovkami, samotný dům se ztrácel

pod měkkou přikrývkou neporušeného sněhu. U vchodu

všechny vítal sněhulák se stříškou z otevřené knihy místo

klobouku.

Vincent T. Hoblowitz je přivítal v hale hned u dveří svým žoviálním:

„Hedviko, sto let jsem TI neviděl!“ Smál se vlastnímu vtipu. Podali si ruce a zlehka se políbili. Hned potom se šeptem úzkostlivě zeptal: „Vypadám dobře?“ Když Hedvika přikývla, znovu se hlasitě rozesmál a místo vysvětlení se s otevřenou náručí rozběhl k dalším hostům.

„Vždy jsem ti záviděl tvé přátele bez vysoké školy,“poznamenal ironicky Tyschler.

„Přestaň...,“ řekla s nuceným úsměvem Hedvika.

Tyschlerovi se zamíchali mezi ostatní hosty. Výstřední bohatí a ještě bohatší stáli nebo seděli ve skupinkách po celém domě. Kapela na pódiu s vánočním stromkem hrála swing. Pod obrovským jehličnanem se kupily krabice dárků v nadživotní velikosti, převázané barevnými stuhami. Profesor přemýšlel, zda skrývají opravdové překvapení, nebo jsou to jenom prázdné obaly. Od Vincenta T.Hoblowitze se dalo čekat obojí. Hosteska mu nabídla sklenici šampaňského, ale odmítl. Jeho žena si vzala.

„Vítejte na swingové party,“ ozval se za nimi příjemný smyslný ženský hlas. „Konečně přišli Santa Claus aSněhurka!“ Tyschler se poprvé tenhle večer zasmál. Uvědomil si, že slova celkem trefně vystihují jejich vzájemný kontrast. Oba se otočili. Uviděli před sebou štíhlou ženu se složitým účesem a ve vypasovaných kožených kalhotách. Jen vrásky v dekoltu velikého poprsí přibližně prozrazovaly jejískutečný věk. Byla to Eva, druhá manželka Vincenta T.Hoblowitze, už mírně přiopilá.

„Nádherné náušnice,“ zalichotila.

„Koupila jsem si je, když jsem dopsala svoupředposlední knihu,“ odvětila pyšně Hedvika.

Tyschler se s přehnanou zdvořilostí vzdálil a zamířil do kuřáckého salonu. Ženy pokračovaly v rozhovoru.

„Co je nového?“

„Míň než nic, z připravované knihy mám zatím jen osm stránek,“ trpce se zasmála Hedvika. Nepříjemnoupředtuchu, která ji provázela od rána, si nechala pro sebe.

„Bláboly, víš, že mě knihy nezajímají. Znáš mě... Všimla sis toho fešáka u pohovky?“

„Kde? Je tu tolik lidí.“ Hedvika se rozhlížela očimaunavenýma od neustálého psaní na počítači.

„Tsss..., neštvi mě! Přece u pohovky, té za osmdesát tisíc.“

„Ten vysoký?“

„Ano, ano, co mu říkáš?“ netrpělivě poskakovala Eva.

„Hm, kdo to je?“

„Mário Sant, stál by za hřích.“

„Měla bys navštívit psychoterapeuta.“

„Vždyť právě, on je psychoterapeut!“

„Ach bože,“ rezignovaně zakroutila hlavou Hedvika.

„Nehraj si na neviňátko. Řekni, co profesor?“ Usmála se a naklonila blíž. „Nebo je už někdo jiný?“

„Ne, není nikdo jiný, blázníš!“ prudce se ohradilaHedvika.

„No, milostné scény v tvých knihách mluví o něčem jiném.“

„Říkala jsi, že tě knihy nezajímají.“

Hostitelka pokrčila rameny. Hedvika byla na sebe i na ni trochu naštvaná. Na sebe proto, že kvůli obchodu musí být nejlepší přítelkyní vydavatelovy ženy, a na Evu za to, jak toho zneužívá. Chtěla jí to nějak vrátit. Nemusela dlouho přemýšlet, věděla, co ji raní.

„Hodně času trávím s Rebekou, je velmi vyspělá. Ne umíš si představit, jak mě vlastní dcera dokáže obohatit.“

Eva zvážněla. Vincent nechtěl děti. Odmítal je zpřesvědčení. Po chvilce se zeptala:

„A kde je teď?“

Hedviku ten zájem překvapil. Možná jsem ji špatně od hadla.

„Šla s kamarádkou a její mámou do kina. Ne, neznáš je.“ Zarazila gestem další poznámky.

„Nebojíš se nechat ji samotnou?“ Její hlas zněl prázdným smutkem. „Slyšela jsi o vraždě na Starém sídlišti?“

„To byl nějaký opilec,“ odvětila zamyšleně Hedvika a upila z poháru.

„Já mám místo vlastních dětí Vincenta,“ vzdychla po chvilce paní domu.

„Nejsem si jistá,“ prohodila Hedvika a ukázala kešvédským stolům. Vincent T. Hoblowitz stál ve společnosti podivného neforemně rozkynutého mladíka v špatně padnoucím obleku, obklopen třemi dlouhonohými, spoře oblečenými modelkami. Pokud existovalo něco jakoosobní intimní zóna, tak pro těch pět to rozhodně neplatilo.

Hostitelka se zamračila.

„Promiň...,“ Hedvika jí položila ruku na předloktí.

„Vždyť říkám, jako dítě,“ odsekla Eva. „Každá žena chce mimino, zvlášť když je alespoň trochu šarmantní a bohaté,“ zhodnotila chladně, jako kdyby ani nemluvila o svémmanželovi. Hedvika přemýšlela, jak z rozhovoru vycouvat.

„Nemusíš se omlouvat, nic se neděje. Je neskutečně žárlivý..., sleduj mě,“ dodala naštvaně Eva.

Bez upozornění se pomalým krokem, pohupujíc se v bocích, vydala přes celou místnost. Polovina mužů se po ní chtě nechtě ohlédla. Hedvika upila ze svéhošampaňského, vzápětí se ale zakuckala z překvapení, divnepoprskala kolem stojící dav. Eva kráčela přímo k jejímu muži. KLÍN KLÍNEM Moira se dlouze, beze slova dívala na dohořívajícímarlborku. Modrý dým stoupal vzhůru, pak se začínal vlnit,zpočátku nepatrně, pak stále víc a víc, až se nakonec stáčel v chaotických vírech. Zkoušela zastavit nepatrné chvění ruky, aby se cigaretový dým úplně vyrovnal. Pokaždé se rozplynul. Jako můj život, pomyslela si. Naposledy krátce potáhla a rozmáčkla nedopalek v popelníku jak odporného švába.

„Moc mi to nechutná, vždycky si pak říkám, že to byla zbytečná cigareta,“ řekla Heleně, kolegyni sedící na bobku vedle ní.

„Zapal si ještě jednu,“ děvče vydechlo kouř k zemi.

„Klín klínem..., to znám,“ řekla Moira a neochotněvytřásla z krabičky další cigaretu.

Obě sestřičky v modrém stejnokroji s bílými zástěrami dřepěly opřeny o zeď v tmavém mezipatře vedle chladných plechových dveří, kam se částečně tajně, polooficiálně uchylovala třetina nemocničního personálu na „cigáro“. Dým z tabáku jen zlehka překrýval pach šmíru ze soukolí výtahů ve strojovně za plechovými vraty. Moira s Helenou usrkávaly kávu z automatu, kterou si přelily do jednoho velkého hrníčku s kresbou domečku a slunečné zelené louky. Venku za oknem sněžilo tak hustě, že se jejich tváře ztrácely v šeru chodby. Občas se přiblížily kroky a vedle nich se rozhořela nová cigareta. Byla to jen další z kolegyň. Doktoři si mohli kouřit v pracovně. Někdy byla vnemocnici tak dusná atmosféra, že nezbylo nic jiného než ukouřit se do bezvědomí.

Moira si zapálila cigaretu a koukla do prázdné krabičky marlborek. Dvacet osm let ji tížilo jako dvacet osm kil navíc.

„Hjustn, máme problém. Zůstala mi už jenom jedna,“ řekla tónem, který naznačoval, že nečeká odpověď.

„Dnes se to vleče.“ Sestřička vedle ní si odhrnula z čela neposlušné vlasy.

„Stejně není kam jít, venku je strašná plískanice.“ Moira mávla neurčitě rukou, jako by chtěla naznačit nějaký směr, ale pak si to rozmyslela.

Helena pohlédla ke špinavému oknu, za nímž se vsychravém šeru rozplývala zpustlá věžička s hodinami, které už léta stály. Neodmyslitelný kolorit nemocnice Jaroslava Heyrovského. Nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží Štědrý den.

„Máš už dárky?“ zeptala se Moira.

„Svátky jdou mimo mě. Ty ještě věříš na Ježíška?“

„Koupila jsem mámě novou knihu od Tyschlerové. Teda asi jo, věřím, samu mě to překvapuje.“

„Stejně nemám pro koho nakupovat.“

Možná právě v tom je problém, pomyslela si Moira auhasila další cigaretu. Ani tato marlborka jí nechutnala. V jejím případě to znamenalo, že brzy dostane menstruaci.

„Co na to říká malej, že jsi zase v sobotu večer v práci?“ zeptala se Helenka.

„Naštěstí si ho vzal na víkend Bývalý. Byl teď na řadě.“

Kolegyně počkala, až Moira udusí cigaretu, a pak i ona típla nedopalek do začmoudlé plechovky na podlaze. Moira se postavila, uhladila si šaty a vydala se na oddělení. Přešla několik kroků, než ji Helena dohnala.

„Bacha, aby sis nezapomněla telefon.“ Podávala jí starší nemotorný model, který si Moira zapomněla ve tmě upoelníku.

„Dík. Kdo by mi ho bral?“ řekla naoko lhostejně. Jak jsem jen mohla zapomenout? Sevřelo se jí srdce. Natáhla ruku po telefonu, ale mladší sestřička se ho nechtěla vzdát.

„Možná bludní Holanďané,“ prohodila Helenka.Nazývali tak bledé příbuzné, bloudící nemocnicí. Tradovala se pověra, že někteří z nich nejsou skuteční, ale jenompřízraky. Určitě tak alespoň vypadali. Obracela telefon v ruce a náhodně ťukala do svítících číslic.

„Neměla bys věřit každé hlouposti,“ odfrkla nervózně Moira.

„Minule jsem měla ve špitále svou kočku, a když kolem kráčel bludný Holanďan, div se nezbláznila.“

„A já se zblázním z tebe,“ zakončila kamarádkasebevědomě a vytrhla jí konečně telefon z ruky.

„Nechceš si ho nechat na sesterně?“ zkusila to ještějednou Helenka.

„Raději ho nosím u sebe.“

Vyšly z mezipatra na schody. Ve dveřích se srazily se zřízencem Zlyskem, který vytahoval z kapsy cigarety.Střídání stráží. Moira na chvíli zamrkala, oslepená světlembílých nemocničních neonů. Na rozdíl od zakouřeného mezipatra s nízkým stropem bylo všude cítit pach sterilní čistoty. Helenka pustila Moiru do dveří a potom za ní kráčela poslušně jako štěňátko. Svobodná kolegyňkavzhlížela k Moiře trochu jako ke zkušenější a trochu jako k ženě, jejímuž příkladu je třeba se vyhnout a poučit se z něj.

INTERMEZZO

Tyschler stál stranou, hleděl z okna na zasněženou krajinu

a bafal zamyšleně z dýmky, která už vyhasla.

„Gregore! Tak rychle jsi od nás utekl!“ Eva stála těsně u něj. „O čem to pořád přemýšlíš?!“ Byla tak blízko, že cítil ostrou vůni parfému na jejím horkém těle.

Tyschler myslel na dcerku, ale místo toho raději řekl: „Myslel jsem na Nietzscheho.“

„To je úžasné!!!“ Eva se rozesmála, hlasitě a vyzývavě. Profesor nechápal, co je jí k smíchu. Lidé kolem si mysleli, že řekl nějaký vtip. Chtěl od ní trochu poodstoupit, ale ona se o něj opřela, jakoby vyčerpaná smíchem.

„Vidím, že se dobře bavíte!“ snad přímo z podzemí vedle nich vyrostl naštvaný Vincent T. Hoblowitz. CTITEL Hedvika se dívala na průběh celé scénky neschopnápohybu. Coura..., řekla si. Zároveň se však v duchu musela smát,

když viděla, jak v jediné vteřině nakladatel jejích knih, který

stále ještě hovořil s obtloustlým mladíkem, zneklidněl.

„Vy dva jste ztraceni!“ šťouchla rozpustile donakladatele jedna z blond modelek ve večerních šatech. „Knihynemůžou být víc než skutečný život.“

Oba muži si vyměnili pohledy. Mladík nejistě přešlápl

z jedné nohy na druhou a očkem hodil do dekoltu dámy

z eskort servisu po své pravé ruce. Odkašlal si.

„Romy Schneiderová hrající Sissi ve filmu, je v anketě

populárnější než samotná Sissi, manželka Františka Josefa,“

řekl mladík pisklavým hlasem. „Fikce je mocnější nežrealita.“ Modelky na jeho poznámku nijak nezareagovaly.

Mladý muž se konečně odhodlal a objal kolem ramensexuální bohyni po své pravé ruce. Ta se z jeho objetí decentně vymanila.

Nakladatel chtěl odejít, ale tři krásky ho zadržely. Oslovil

je s úsměvem, který nevěstil nic dobrého:

„Vy tři jste hezčí než Romy Schneiderová.“

Děvčata se polichoceně zasmála.

„Myslím dohromady,“ dodal chladně.

Modelky se zarazily, Hoblowitz využil momentupřekvaení a unikl z jejich sevření. Tyschlerová sledovala, jak

rychle kráčí za svou ženou, ve tváři ostražitý a zároveňvystrašený výraz. Zatínal pěsti. Měla bych se připojit,

pomyslela si.

„Dobrý večer,“ ozvalo se znenadání vedle ní.

Oslovil ji nevysoký mladý muž, oblečený spíš s nedbalou

elegancí. Štěstí, že jeho slova slyšela, protože stál uctivě

možná o trochu dál, než je zvykem. Hned ho odhadla

na fanouška.


21

„Vám taky,“ řekla s nacvičeným úsměvem, o něcoupřímnějším než obvykle, mladík jí byl sympatický. Bylo mu kolem třiceti, oválná tvář s vlasy učesanými na pěšinku.

„Jsem velkým ctitelem vašich knih,“ potvrdil jejípředpoklad.

Netrpělivě pohlédla směrem k manželovi. Bála se, že se strhne rvačka, mohlo to mít nepředstavitelné důsledky. Vincent T. Hoblowitz rozhodoval o osudu jejích knih.

„Děkuji,“ řekla mladému muži. „Pojďte, seznámím vás s manželem a přáteli.“ Chytla ho pod paží a vlekla s sebou. Až teď si všimla, že v jedné ruce drží její knihu a pero. Budeš si muset autogram zasloužit! pomyslela si škodolibě.

Už zdálky slyšela nakladatelův nepříjemný hlas. Lidé kolem ztichli.

„Takže vy jste mluvili o Nietzschem!?“ zeptal se jízlivě.

„Moc jsme toho nestihli,“ řekl profesor suše. „Chcete něco dodat?“

„Ani se nedivím.“ Vincent, ignoruje druhou větu,obdařil svou ženu výmluvným pohledem: Ty a Nietzsche? Nedej

se vysmát!

„Jo, o Nietzschem, Bůh je mrtev a tak,“ snažila sezapojit Eva. Kdoví jestli neobratnost předstírala, aby vydráždila

manžela, nebo skutečně tak rychle zkrotla.

Hedvika dotáhla mladíka až úplně k nim. Ať Eva závidí.

„Můj manžel,“ představila Tyschlera a po podání rukou

se otočila k Hoblowitzovi, „a můj skvělý nakladatel.“ Mocný

muž rezervovaně kývl hlavou. Hedvika se vyzývavězahleděla na Evu, aby zachytila její pohled, ale ta se spokojeně

vinula kolem jejího manžela jako krajta, která právěpozřela buvola.

„Přišel jste si pro autogram?“ zeptala se Hedvika s hlavou

na nakladatelově rameni.

„Vlastně ano.“

„Pro koho to bude?“

„Jmenuji se Bartoš. Lukáš Bartoš.“

Mladík podal knihu Hedvice, která se rozmáchla,podesala a připsala i věnování.

„Tomu se říká sláva,“ poznamenal pyšně doktor Tyschler.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist