načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů ČR - Ján Šugár; Lenka Jakubcová

-7%
sleva

Elektronická kniha: Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů ČR
Autor: ;

Monografie přináší výsledky výzkumu postojů příslušníků Policie ČR k vybraným negativním společenským jevům a možnostem jejich prevence a řešení.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69 Kč 64
+
-
2,1
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Verbum
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 146
Rozměr: 21 cm
Úprava: barev. ilustrace , mapy
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-875-0041-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Monografie přináší výsledky výzkumu postojů příslušníků Policie ČR k vybraným negativním společenským jevům a možnostem jejich prevence a řešení.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Bezpe čnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů ČR Ján ŠUGÁR Lenka JAKUBCOVÁ Radim Bačuvčík – VeRBuM, 2013 2 Ján Šugár, Lenka Jakubcová KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Šugár, Ján Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů ČR / Ján Šugár, Lenka Jakubcová. – 1. vyd. – Zlín : VeRBuM, 2013. – 146 s. Anglické resumé ISBN 978-80-87500-41-5 364.6 * 316.48 * 005.931 * 005.934 * 351.74 * (437.3) - 2010-2013 - sociální problémy – Česko - sociální konflikty – Česko - krizový management – Česko - bezpečnostní management – Česko - policie – Česko - monografie 351 - Úkoly veřejné správy, správní opatření, legislativa [15] Tato vědecká monografie je jedním z výsledků řešení výzkumného úkolu v rámci výzkumného projektu „Bezpečnostní management a krizové řízení“, který byl realizován na katedře krizového řízení Policejní akademie České republiky v Praze v letech 2010 – 2013. Autorský kolektiv: Dr. Ján Šugár, CSc. – odpovědný řešitel dílčího výzkumného úkolu v rámci výzkumného projektu „Bezpečnostní management a krizové řízení“ Mgr. Lenka Jakubcová – spoluřešitelka dílčího výzkumného úkolu Recenzovali: prof. PhDr. Ing. Bohuslav Minařík, CSc. doc. Dr. Karol Murdza, Ph.D. doc. Ing. Jozef Sabol, DrSc Vydání této monografie doporučila Vědecká redakce nakladatelství VeRBuM. © Dr. Ján Šugár, CSc., Mgr. Lenka Jakubcová, 2013 © Radim Bačuvčík – VeRBuM, 2013 ISBN 978-80-87500-41-5 Bezpe čnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 3 OBSAH Úvod 5 1 Přístupy k analýze sociálních jevů – teoreticko-metodologická východiska 7 1.1 Vybrané teoretické přístupy k pojetí sociálních jevů 7 1.2 Sociální realita a sociální jevy 12 1.3 Sociální deviace a právo 15 1.4 Negativní sociální jevy 18 1.5 Sociogenní mimořádná událost 19 2 Bezpečnostní aspekty negativních sociálních jevů 22 2.1 Negativní sociální jevy jako zdroje hrozeb pro bezpečnost občanů 22 2.2 Sociální konflikt 29 2.3 Charakteristika vybraných negativních sociálních jevů 32 2.3.1 Náboženské konflikty a střety ohrožující životy, zdraví a majetek 34 2.3.2 Národnostní, etnické a rasové konflikty a střety ohrožující životy, zdraví a majetek 36 2.3.3 Teroristické útoky 40 2.3.4 Masové stávky přerůstající v pouliční nepokoje 41 2.3.5 Hromadné střety extremistů při ohlášených i neohlášených demonstracích 42 2.3.6 Masové nelegální překračování státních hranic ze strany cizinců (nelegální migrace) 46 2.3.7 Masový nelegální pobyt cizinců v regionu 48 2.3.8 Velká kriminalita cizinců 50 2.3.9 Nadměrný legální pobyt cizinců ohrožující fungování regionu 54 2.3.10 Městské „války gangů“ v rozsahu vnímaném jako ohrožení bezpečnosti občanů 57 2.3.11 Masové demonstrace proti způsobu výkonu státní moci a veřejné správy 59 2.3.12 Selhání územní samosprávy ohrožující fungování regionu 60 2.3.13 Sabotáže 61 2.3.14 Hromadné vzpoury ve věznicích a nápravných zařízeních a s tím spojené akty násilí 62 2.3.15 Hromadné útěky vězňů 63 2.3.16 Sportovní a divácké násilí ohrožující životy, zdraví a majetek 64 2.3.17 Rabování jako následek jiné mimořádné události (např. při povodních) 65 3 Základní cíle a metodika výzkumu 67 3.1 Negativní sociální jevy jako předmět zkoumání a jejich klasifikace 67 3.2 Základní cíl, objekt, předmět a problém výzkumu 69 3.3 Výzkumné předpoklady (hypotézy) 70 3.4 Metodika výzkumu 70 4 Ján Šugár, Lenka Jakubcová 4 Výsledky výzkumného šetření 71 4.1 Výskyt negativních sociálních jevů 71 4.2 Výskyt vytipovaných negativních sociálních jevů podle krajů 72 4.3 Nejčastější výskyt negativních sociálních jevů v roce 2011 83 4.4 Vzájemné souvislosti výskytu negativních sociálních jevů 84 4.5 Negativní sociální jevy jako hrozba pro bezpečnost občanů 86 4.6 Vnímání vytipovaných negativních sociálních jevů jako hrozeb podle krajů 89 4.7 Největší hrozby v roce 2011 90 4.8 Nejčastější zásahy policie při negativních sociálních jevech a prognóza jejich dalšího vývoje 91 4.9 Příčiny vzniku negativních sociálních jevů podle názorů policistů 93 4.10 Možnosti prevence negativních sociálních jevů 103 4.11 Vzájemné souvislosti mezi negativními sociálními jevy vnímanými jako hrozby 103 5 Vzájemné souvislosti výskytu negativních sociálních jevů a jejich vnímání jako hrozeb 105 6 Ověřování výzkumných předpokladů 107 6.1 Analýza statistické významnosti vzájemné závislosti vztahu výskytu jevu a jeho vnímání jako hrozby 108 6.2 Analýza věcné významnosti vzájemné závislosti vztahu výskytu jevu a jeho vnímání jako hrozby 109 6.3 Koeficienty věcné významnosti 114 6.4 Ověřování výzkumných předpokladů – výsledky 117 Závěry a doporučení 125 Resume 127 Literatura 131 Přílohy 135 Jmenný rejstřík 144 Věcný rejstřík 145 Bezpe čnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 5 Úvod Problematika negativních sociálních jevů není nová. Život společnosti, sociální skupiny i jednotlivce byl vždy doprovázen sociálními jevy, které byly hodnoceny buď pozitivně, nebo negativně, a to zejména podle důsledků, které se projevovaly v životě společnosti jako celku nebo v některých sociálních skupinách či životě jednotlivců. Negativní sociální jevy jako kriminalita, násilné st řety různých sociálních skupin motivované odlišnou ideologií nebo náboženstvím, problémy spojené s integrací cizinců, terorizmus a řada dalších provázejících vývoj současné společnosti, se v ČR vykytovaly i v nedávné minulosti. Případné národnostní, ideologické a jiné sociální konflikty byly však řešeny ze strany státu většinou za použití represívních metod a různými zákazy, omezováním náboženských a politických svobod a dalších lidských práv. Přijetí Listiny základních práv a svobod Federálním shromážděním České a Slovenské federativní republiky v roce 1991 1 a její začlenění do ústavního pořádku ČR od jejího vzniku k 1. 1. 1993 2 umožnilo realizaci základních lidských práv a svobod i v praxi. „Úprava základních práv a svobod vymezuje jednak vztah státní moci k jedinci obecně (rovnost a nediskriminace), jednak autonomní prostory jednotlivce chráněné před zásahy státní moci (liberální stát), možnosti jednotlivce podílet se na správě veřejných věcí (demokratický stát), popř. i úkoly státu poskytovat jednotlivci nějaká plnění (sociální stát) a poskytovat jedinci právní prostředky, kterými se proti zásahům státní moci může bránit (právní stát).“ 3 Existence právního státu umož ňuje každému občanu realizovat své potřeby a zájmy, pokud nejsou zákonem zakázány, a nikdo zároveň nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (např. pracovní povinnost). Při realizaci svých zájmů a potřeb někteří občané, případně sociální skupiny diferencované svými politickými, ideologickými či jinými sociálními zájmy a postoji často nerespektují právní předpisy ani oprávněné zájmy a potřeby jiných jednotlivců nebo skupin a dostávají se do konfliktu se státem nebo mezi sebou navzájem. V současné společnosti se vyskytují některé negativní sociální jevy, které mohou, v případě absence jejich řešení, vést k sociálním konfliktům ohrožujícím životy, zdraví a majetek občanů. Tyto jevy jsou v řadě studií i závěrečných zpráv z výzkumných šetření popsány, avšak bez podrobnější analýzy jejich vztahu k bezpečnosti občanů. Doposud nebyl uceleným způsobem zpracován přehled typických negativních sociálních jevů, které mohou vést k ohrožení bezpečnosti občanů. Z tohoto důvodu považujeme monografii, ve které se pokusíme na základě teoretických poznatků a empirického šetření vymezit oblast negativních sociálních jevů ve vztahu k bezpečnosti občanů, za důležitou a aktuální. Význam níže 1 Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky v platném znění. 2 Čl. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky v platném znění. 3 FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 48. 6 Ján Šugár, Lenka Jakubcová uvedených závěrů, zejména pro prevenci negativních sociálních jevů, podtrhují i názory příslušníků Policie České republiky, kteří jsou zpravidla těmi prvními, kdo přicházejí do kontaktu s důsledky těchto jevů. Základním cílem monografie je seznámit odbornou ve řejnost s vybranými výsledky výzkumného úkolu „Bezpečnostní management a krizové řízení“, který byl realizován na katedře krizového řízení Policejní akademie České republiky v Praze v letech 2010 – 2013. Z pohledu formální úpravy je monografie rozdělena na šest kapitol, které jsou následně členěny na podkapitoly. První dvě kapitoly vymezují teoretickometodologická východiska zkoumání negativních sociálních jevů. Uvedeny jsou vybrané osobnosti a základní teoretické směry a jejich přístupy k uvedené problematice. Zároveň jsou zde definovány základní pojmy týkající se této oblasti, vymezení vytipovaných konkrétních jevů, včetně statistických dat. Další dvě kapitoly jsou věnovány metodice výzkumu a výsledkům analýzy dotazníkového šetření. Poslední dvě kapitoly se zabývají odhalováním vzájemných souvislostí výskytu negativních sociálních jevů a jejich vnímáním jako hrozby pro bezpečnost občanů, včetně zjištění příčin vzniku těchto jevů a možností prevence. Bezpe čnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 7 1. Přístupy k analýze sociálních jevů – teoreticko-metodologická východiska Život jednotlivého člověka i celého lidstva se realizuje v obecné rovině ve třech relativně samostatných vzájemně se prolínajících formách životního prostředí, které představují „systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou nebo mohou být s uvažovaným objektem ve stálé interakci. Je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů, včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje.“ 4 První forma životního prostředí je představována přírodou (země se svými geografickými a klimatologickými poměry a jevy včetně bližšího vesmírného okolí), která existuje nezávisle na vůli člověka, avšak je nutnou podmínkou jeho existence. Druhá forma je výsledkem aktivní činnosti člověka a je představována zejména sídelní, průmyslovou a dopravní infrastrukturou. Tato forma životního prostředí, někdy označovaná jako druhá příroda nebo kultura, je po svém vzniku (vytvoření člověkem) na jeho vůli relativně také nezávislá, avšak v důsledku aktivní činnosti člověka může dojít k její změně nebo i zániku (k zániku této formy může dojít i v důsledku jevů probíhajících v přírodě). Třetí forma životního prostředí člověka je bezprostředně spojena s jeho existencí jako společenské bytosti. Člověk je při své činnosti nucen vstupovat do různých kontaktů s jinými lidmi, čímž vytváří síť různých sociálních vztahů (rodinných, právních apod.), na jejichž existenci je do určité míry závislý a bez nichž nemůže existovat jako společenská bytost. Ve všech těchto formách životního prostředí dochází k jevům a událostem, které působí na život člověka a konkrétní lidské společnosti. 1.1 Vybrané teoretické přístupy k pojetí sociálních jevů Vývoj lidské společnosti je doprovázen řadou sociálních událostí a jevů, které mohu být vyvolány různými příčinami. Část těchto událostí a jevů může být vyvolána přirozenými skutečnostmi souvisejícími s reprodukcí a existencí lidské společnosti (porodnost, úmrtnost, sňatečnost) a část může být způsobena v důsledku zamýšleného (věda, válka apod.) i nezamýšleného jednání a činnosti lidí. 5 Konkrétní sociální událost nebo jev může mít na další vývoj jednotlivého člověka, sociální skupiny nebo širší společnosti pozitivní, ale i negativní vliv a dopady. Složitá společenská realita, kterou sociální jevy našemu poznání zprostředkovávají, vyžaduje příslušné postupy jejího zkoumání. Metodologické 4 ŠAUER, Petr a kol. Úvod do ekonomiky životního prostředí. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1997, s. 10. 5 Např. činnost odborového svazu, který prosazením vyšších mezd pro své členy přispěje ke zvýšení nezaměstnanosti. 8 Ján Šugár, Lenka Jakubcová postupy nebo přístupy ke studiu sociálních jevů mohou být chápány na jedné straně velmi jednoduše jako jednotlivé postupy jejich poznávání, případně jako konkrétní techniky v rámci společenskovědního výzkumu. Na straně druhé mohou být chápány i tak, že zahrnují podmínky, za kterých poznávací proces probíhá, nebo při jakých zdůvodněných redukcích či zvýraznění některých stránek zkoumaných jevů probíhá. V průběhu poznávání sociálních jevů se vykrystalizovaly tři základní přístupy, ze kterých pak metodologie jejich zkoumání vyplývá. První metodologický přístup ke zkoumání sociálních jevů se opírá o teoretické koncepce hlavních představitelů či hlavních teoretiků, a to zpravidla v historické posloupnosti. Druhý přístup staví při zkoumání sociální jevů do popředí jednotlivé školy nebo teorie. Nakonec třetí, v současnosti nejčastěji respektovaný přístup, je přístup paradigmatický 6 , který v podstat ě představuje kombinaci obou předchozích. Paradigma představuje souhrn všech nebo nejčastějších pojetí vědní disciplíny v určitém časovém úseku. Ke každému paradigmatu patří i metodická pravidla řešení, intuitivní postoje a hodnocení problémů. Výběr příslušné metodologie zkoumání sociálních jevů je ovlivňován především výzkumným cílem, záměrem, který autor výzkumu sleduje. V praktické činnosti často dochází ke kombinaci uvedených přístupů, kdy může být např. hlavní představitel teoretické koncepce zároveň i stěžejním tvůrcem příslušné teorie nebo i tvůrcem paradigmatu převládajícího v určitém období. I přesto, že cílem monografie není zkoumání podstaty jednotlivých (níže uvedených) sociálních jevů, v následujících částech práce se pokusíme ve stručnosti ukázat, jak se na tuto problematiku postupně vytvářely různé přístupy a názory. Problematika sociálních jevů se do popředí zájmu teoretiků a vědců dostala v podstatě až na přelomu 19. a 20. století. Tento fenomén byl a je předmětem řady vědních disciplín. První pokusy vymezit sociální jev a postavit jeho zkoumání na v ědecký základ, byly uskutečněny v oblasti společenských věd, především sociologie. Např. jeden ze zakladatelů moderní sociologie, É. Durkheim, považuje za sociální (společenský) jev „každý druh jednání, ustálený nebo ne, schopný vnějšího tlaku na jedince; anebo takový, který v rozsahu dané společnosti je všeobecný, ale má při tom svůj vlastní život nezávislý na svých individuálních projevech“. 7 É. Durkheim požaduje, aby sociální jevy byly zkoumány jako fakta, tedy jako jevy, pro které lze formulovat objektivní, na lidech nezávislé metody poznání. Chápal sociální jevy (sociální fakta) jako něco autonomního, co stojí nad jednotlivcem a jeho vůlí a ovlivňuje ho. K základním sociálním faktům zařadil druhy jednání, myšlení a cítění existující mimo jedince a nadané donucovací silou, kterou se mu vnucují, a stavy kolektivního vědomí, které se projevují v sociálním nátlaku na jednotlivce a objektivizují se v sociálních institucích. 8 I když Durkheim 6 NOVÝ, Ivan a Alois SURYNEK. Sociologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada Publishing, 2002, s. 63-65. 7 DURKHEIM, Émile. Pravidla sociologické metody. Praha: Orbis, 1926, s. 32-33. 8 DURKHEIM, Émile. Pravidla sociologické metody. Praha: Orbis, 1926, s. 26-31. Bezpe čnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 9 chápe sociální jevy jako něco autonomního, považuje sociální realitu za součást reality přírodní. Jeho první pravidlo pro pozorování společenských jevů zní: „První a nejzákladnější pravidlo je, pokládati společenské jevy za věci.“ 9 Z toho d ůvodu požaduje, aby metody, kterými lze sociální realitu uchopit, byly analogické metodám přírodních věd. Jiné, odlišné pojetí sociálních jev ů lze najít v dílech G. Simmela, podle něhož tyto jevy představují různé formy společenských sdružení a sociální interakce (tj. forem vztahů mezi jedinci). Věda se má zaměřovat na studium procesů, které vedou lidi k tomu, že se sdružují ve skupiny. Pod zdánlivou jedinečností sociálních jevů a neustálou proměnlivostí sociálního života lze podle Simmela najít určité pravidelnosti a společné rysy. Úkolem je izolovat z různorodého „obsahu“ rozmanitých mezilidských interakcí v různých oblastech sociálního života (např. v rodině nebo v politice) stejné znaky – stejné formy interakcí (např. vztahy nadřízenosti a podřízenosti, vztahy konfliktu a kooperace). 10 Simmel rozlišoval formu a obsah sociálních jevů. Zajímaly ho jen obecné formy vztahů, které nejsou vázány časově ani prostorově. Jsou to např. vztahy nadřízenosti a podřízenosti, nápodoby, dělby práce, konkurence, vytváření stran, reprezentace, vnitřní konsolidace. Tyto formy lze nalézt v rozmanitých sociálních skupinách lišících se cíli i významem (stát, hospodářské společenství, rodina, církev, gang atd.). V průběhu dalšího období se problematikou sociálních jevů zabývala řada teoretických škol a směrů, na které navazovala konkrétní paradigmata. Paradigmatem lze rozumět určitý specifický pohled na společnost nebo konkrétní jevy, který zahrnuje výklad vyjádřený ve specifickém jazyce, plyne ze specifické metodologie nebo ji zakládá. 11 Paradigma je tedy způsob vidění světa vědcem a představuje celek poznatků a vědeckých postupů, které si vědec osvojil a které uplatňuje ve vědecké praxi, soubor historicky vzniklých způsobů rozvíjení vědy v určitém období. Paradigma je určující pro výběr a formulaci problémů v daném období a obsahuje i kritéria, zda jsou řešení daných problémů přijatelná. Paradigma plní tři základní funkce: 12 1) orientační (vymezuje předmět zkoumání), 2) metodologickou (stanoví pravidla řešení problémů), 3) normativní (formuje ustálené vzory řešení). Role paradigmat v sociálních vědách je odlišná od jejich role ve vědách přírodních. V sociálních vědách představují paradigmata odlišné perspektivy s ohledem na sociální a lidskou realitu, to znamená, že nemohou být pravdivá či nepravdivá, jen více či méně užitečná. Sociální paradigma tak představuje určitý 9 DURKHEIM, Émile. Pravidla sociologické metody. Praha: Orbis, 1926, s. 34. 10 SIMMEL, Georg – německý sociolog, filosof a teoretik kultury. [online]. [cit. 10. 3. 2013] Dostupné z: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=135&lst=112 11 ALAN, Josef a Pavel MACHONIN. Jak se rodí sociologický výzkum. Praha: Karolinum, 1992, s. 33. 12 OLECKÁ Ivana a Kateřina IVANOVÁ. Metodologie vědecko-výzkumné činnosti. Olomouc: Moravská vysoká škola Olomouc, 2010, s. 10. 10 Ján Šugár, Lenka Jakubcová specifický pohled na společnost nebo její podstatnou část, zahrnující výklad (teorii) společnosti nebo její části, který je obvykle proveden ve specifickém jazyce a s použitím svébytné terminologie, opírá se o specifickou metodologii, vyplývá z ní nebo ji iniciuje, řeší relativně ustálený typ problémů relativně ustálenými postupy a opírá se o poměrně stabilní okruh autorit, jejichž vědní aktivita slouží jako model provozování vědy. Každé ze sociálních paradigmat akcentuje určitý aspekt, umožňuje klást určité otázky a nacházet určité odpovědi. V současnosti se v sociálních vědách rozlišují nejčastěji následující teoretické směry, jimž odpovídají i příslušná paradigmata. 13 1) Konsensuální – předpokládá, že v základu sociálního řádu stojí nepsaná úmluva, podle níž se lidé vědomě zavazují, že budou dodržovat pravidla umožňující jim vzájemné soužití. Potřeby, zájmy a cíle nadindividuálního sociálního celku jsou nadřazeny potřebám, zájmům a cílům jedinců. Vztahy mezi částmi sociálního celku jsou vyrovnány. Rozhodující je efektivní součinnost pro naplňování cílů celku. 2) Konfliktní – vychází z předpokladu, že jakákoli forma lidského soužití vyhovuje vždy jen části zúčastněných. Ostatní jsou k účasti na daném sociálním řádu donuceni, i když to pro ně mnohdy není vůbec výhodné. Sociální celek je odvozeným důsledkem střetávání – konfliktů mezi jednotlivými sociálními subjekty (resp. mezi částmi uvnitř celku). Sociální celek není charakterizován společnými potřebami a zájmy. Jsou jen potřeby a zájmy jedinců a maximálně existují sdílené cíle. Při jejich prosazování je možné uzavírat dočasné koalice. Jsou však velmi labilní. Sociální celek má procesní charakter, je velmi dynamický. 3) Interpretativní – svůj zájem přesunuje od společnosti, velkých sociálních skupin ke každodennímu životu běžných lidí. Společnost existuje díky tomu, že řadoví členové svým jednáním stále znovu společnost vytvářejí. Konsensuální paradigma vychází zejména z teorie strukturního funkcionalismu a teorie sociální směny. Strukturní funkcionalismus p ředstavoval dominující teoretický systém ve 40. a 50. letech 20. století. Stoupenci tohoto směru navazují na díla A. Comta, H. Spencera nebo W. Pareta a É. Durkheima. Představitelé tohoto paradigmatu zdůrazňují vzájemnou závislost části systému na celku, význam vnitřní rovnováhy pro fungování sociálního organismu, ideu harmonické seberegulace jako cílového stavu chování systému. Významným představitelem tohoto směru byl americký sociolog T. Parsnos. Ve svých dílech, zejména pak v díle Sociální systém, konstatuje, že sociální systém má určité systémové potřeby, které musí být uspokojeny, má-li systém v prostředí přetrvat. Na společnost nahlíží jako na systém, který je určitým způsobem uspořádán, a v němž všechny procesy a vztahy v rámci 13 NOVÝ, Ivan a Alois SURYNEK. Sociologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada Publishing, 2002, s. 65-66. Bezpe čnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 11 jeho struktury mají tendenci nebo plní funkci udržet společnost ve stavu rovnováhy, stability. 14 Na teorie strukturního funkcionalismu navazuje teorie sociální směny (social exchange theory). Tato teorie je rozvíjena od přelomu 50. a 60. let 20. století. Na základní otázku, jak je udržován ve společnosti řád, odpovídá tato teorie pomocí pojmů z ekonomie. Funguje na principu ztrát a zisků, jejichž poměr slouží ke kvantifikaci hodnoty výsledku. Chování lidí je chápáno jako neustálá směna statků a služeb všeho druhu. Směna různých typů lidských činností je fundamentem všech společenských vztahů, na němž vyrůstají různé další strukturní útvary, jako je moc, prestiž, statusová struktura, konformita atd. Konsensus (dobrovolný souhlas zúčastněných) je v této teorii chápán jako nezbytný předpoklad směny, nikdo nemůže být k transakci nucen jinak než tlakem svých vlastních potřeb, a hodnota znamená, že má pro nás něco určitý význam. Zdroji této teorie se staly politická ekonomie, behaviorální psychologie a antropologie. Teorie směny je pokusem o absolutizaci tržní situace na celou oblast sociálního života. 15 Jako reakce na jednostrannosti strukturně funkcionálního přístupu vzniká paradigma konfliktní. Základním východiskem teorie konfliktu je neodstranitelná protikladnost zájmů. Teorie konfliktu zdůrazňuje více či méně zásadní protikladnost zájmů jednotlivců i celých sociálních skupin, které ve společnosti koexistují. Rozpory mezi různými sociálními skupinami vedou často ke zvratům, nezřídka k rozmetání celého systému v jeho dosavadní podobě. Struktura společnosti není statická, ale je ohniskem dynamických společenských změn. 16 Z pohledu interpretativního paradigmatu je člověk vsazen do systému daných společenských vztahů a normativních struktur. Podle tohoto paradigmatu jsou analyzovány způsoby, jimiž člověk v průběhu svého každodenního života vnáší uspořádanost a rutinní řád do předem nestrukturované reality. Z hlediska tohoto přístupu je však jedinec chápán jako aktivní bytost, jako aktivní subjekt, jenž uvádí dané struktury v život tím, že jim připisuje smysl, význam, vykládá je a interpretuje, a teprve na základě jejich interpretace jedná. Člověk tedy jedná podle toho, jak stávající situaci vlivem svého subjektivního poznání vidí, jak ji hodnotí, za co ji sám považuje. Vychází z toho, že svět, který nás obklopuje, je závislý na našem přístupu k němu. Lidé jsou aktivní bytosti, které při svých setkáváních navzájem vyjednávají podobu reality. Lidský svět je v tomto smyslu výtvorem těch, kdo v něm žijí. Společnost je výtvorem svých členů, není však výtvorem hotovým, minutu po minutě je svými členy znovu předělávána. Sociální skutečnost nečeká, až bude vysvětlena společenským vědcem, protože je permanentně předmětem interpretace ze strany aktérů sociálního života. 17 14 KOSEK, Martin. Teorie sociálních systémů. Sociální systémy v pracích Talcotta Parsonse a Niklase Luhmana. [online] 2009. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.martinkosek.com/clanky/socialni-patologie-a-sociologie/teorie-socialni- systemu.html 15 PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 1307-1308. 16 KELLER, Jan. Sociologie konfliktu. Brno: Masarykova univerzita, 1990, s. 5-6. 17 PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 1068. 12 Ján Šugár, Lenka Jakubcová Patří sem sociologické školy a směry symbolického interakcionismu (základem a podstatou sociální reality je interakce jedinců nebo skupin prostřednictvím symbolů, osobnost a mysl nejsou součástí vnitřního vybavení osobnosti, ale jsou konstruovány při komunikaci), 18 fenomenologické sociologie (nauka o podstatách, předmětem je čisté transcendentální vědomí jevů, tedy toho co je dáno a co je předpokladem zkušenosti) 19 a etnometodologie (zkoumá každodenní postupy, kterými se lidé pokoušejí zvládat b ěžné rutinní záležitosti a také zvláštní situace, a zaměřuje se na rozbor metod, jež lidé v interakci používají k tomu, aby porozuměli světu, v němž žijí, a aby mu dali smysl, tedy aby jej učinili z hlediska svých praktických cílů racionálním). 20 1.2 Sociální realita a sociální jevy Pojmem jev je nejčastěji označován souhrn vnějších proměnlivých, smyslově vnímaných vlastností věci nebo události. Pojem jev tedy vyjadřuje fakt, proces nebo událost, jež lze smyslově pozorovat. 21 Sociální jev je termín používaný b ěžně k pojmenování čehokoli, co má společenskou povahu a odlišuje se tak od individuálního, psychologického, biologického nebo fyzického. Někdy je sociální jev kladen do protikladu k "jevu přírodnímu" jako něco vzniklé uměle, působením lidí, jejich vzájemnou interakcí. 22 Na základě výše uvedených teoretických přístupů a paradigmat můžeme sociální jevy vymezit jako jevy, které vyrůstají ze vztahů mezi lidskými jedinci a nemohou bez těchto vztahů existovat. Probíhají však v dimenzích, které překračují možnosti jedince ovládnout tyto vztahy. Sociální jevy nelze spojovat s činností jednoho konkrétního člověka, ale s nadindividuálními celky, i když mají významný vliv na jeho chování. Lze je proto identifikovat jako skutečnosti, které vykonávají na člověka nátlak, a on se jim přizpůsobuje. Sociální fakta jsou zřetelné podoby sociálních jevů, na které se může soustředit záměrná, soustavná a koordinovaná poznávací činnost. 23 Metodologickým východiskem pro vymezení sociálního jevu je pojem sociální skutečnost (realita). Sociální skutečnost není přírodní daností nezávislou na vůli lidí (jako např. střídání dne a noci, zemětřesení, klimatické změny). Sociální skutečnost je konstrukt, a to v objektivním i subjektivním smyslu. V objektivním v tom, že je myslitelná jen jako produkt aktivní každodenní činností lidí, a v subjektivním směru v tom, že se v procesu jejího poznání vždy znovu odhaluje. Např. zaměstnanost sama o sobě neexistuje. Je tvořena každodenní aktivní prací lidí v různých odvětvích ekonomiky. V průběhu poznávání skutečností souvisejících s tím, proč lidi chodí do práce (nebo naopak nechodí), se pak odhalují další stránky 18 PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 1255. 19 PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 341. 20 PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 283. 21 REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2001. Heslo „jevit (se)“, s. 249. 22 PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 464. 23 NOVÝ, Ivan a Alois SURYNEK. Sociologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada Publishing, 2002, s. 15. Bezpe čnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 13 tohoto konkrétního sociálního jevu, např. věková, vzdělanostní a jiná struktura nezaměstnaných osob, místa s nejvyšším počtem nezaměstnaných osob. Sociální skutečnost je totiž specifická tím, že je pozorovateli, a tedy tvůrci teorie nejen objektivně daná, ale že je permanentně interpretována sociálními aktéry a tyto interpretace samy tvoří dokonce podstatnou součást sociální skutečnosti. Pozorovatel a tvůrce sociální reality je tak sám její součástí. 24 Každá sociální skutečnost (realita), událost, proces, činnost se navenek nějakým způsobem projevuje a poznávací subjekt tyto projevy určitým způsobem vnímá. Samotné vymezení sociálního jevu však naráží v praxi na některé problémy: 25 • Sociální jev je smyslovému vnímání většinou nedostupný. Např. nezaměstnanost jako sociální jev nelze vnímat lidskými smysly, lze vnímat pouze konkrétní lidi nebo skupiny lidí, kteří nemají práci. K odhalení nezaměstnanosti jako sociálního jevu dospějeme v průběhu analýzy příčin, které tento jev vyvolávají. • Neuzavřenost sociálních jevů představuje další problém jejich poznání. Každý sledovaný jev je jednotkou, která je ovlivňována řadou faktorů, jež lze spolu se sledovaným jevem chápat jako nový jev. Ten je ovlivňován zase dalšími faktory atd. Protože popis sociálního jevu nemůže obsahovat nekonečný nebo příliš rozsáhlý soubor informací, je nutné zkoumaný jev přesně vymezit, zjednodušit a počet informací omezit. • Sociální jevy mají procesní a dynamický charakter, tzn., že se vyvíjejí v čase i místě. Procesní charakter sociálních jevů vychází z proměnlivosti jeho nositelů. Proměny záměru lidí, změny ve vztazích a střídání nositelů, mají za následek i proměnu samotných sociálních jevů. V průběhu analýzy konkrétního sociálního jevu dokážeme popsat jeho minulý vývoj a aktuální stav. Prognóza jeho dalšího vývoje má již stochastický charakter, protože nikdy nemůžeme poznat všechny sociální příčiny, které vedou ke vzniku daného sociální jevu. • Sociálních jevů se účastní „neohraničený“ počet sociálních jednotek – jedinců a skupin. Tato „hromadnost“ je dána tím, že sociální jevy jsou produkované v chování velkého množství jedinců. Z tohoto důvodu lze jen s obtížemi určit, kdo je skutečným nositelem konkrétního sociálního jevu. Např. u zmíněného jevu nezaměstnanosti, ne všichni lidé, kteří nemají práci, jsou nositeli tohoto sociálního jevu (někteří nepracují proto, že nemohou, někteří, že nechtějí, ale podporu v nezaměstnanosti pobírají obě skupiny). • Sociální jevy mají náhodný a pravděpodobnostní charakter. Pravděpodobnost vzniku určitého sociálního jevu je dána zejména náhodným charakterem chování jeho nositelů. U všech nositelů sociálního jevu, např. nezaměstnanosti, nelze s jistotou určit, proč jsou nezaměstnaní. Mezi jevy, které vedou 24 PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 774. 25 NOVÝ, Ivan a Alois SURYNEK. Sociologie pro ekonomy a manažery. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006, s. 243. 14 Ján Šugár, Lenka Jakubcová k nezaměstnanosti, mohou být pozorovány souvislosti (např. nízká mzda, nedostatek pracovních příležitosti v konkrétním místě apod.), ale nikoliv příčinné závislosti. Ty mohou být odhaleny v procesu poznávání jen s určitou mírou pravděpodobnosti. Pokud má vstupní hodnota (příčina existence sociálního jevu) náhodný charakter, bude mít i výstupní hodnota, tedy konkrétní sociální jev, náhodný charakter. Ke vzniku nezaměstnanosti v místě s nedostatkem pracovních příležitosti může dojít, ale také nemusí, protože lidé se mohou za prací odstěhovat do místa, kde je pracovních příležitostí dostatek (nebo mohou za prací dojíždět). Z výše naznačeného pohledu je sociální jev reflexí sociální skutečnosti, tj. reálných činností lidí nebo sociálních skupin, která má své časové a prostorové parametry. V procesu poznání získáváme informace o sociálních jevech v podobě sociálních faktů. Sociální fakt je jakýkoliv aspekt sociální skutečnosti, který má rozhodující vliv na jednání jedinců (např. mzda, právo, morálka, jazyk, etnikum, náboženství). V konkrétní podobě je sociální fakt údaj, který je dostatečně průkazným postižením nebo vyjádřením určitých stránek, rysů a vlastností sociálního jevu nebo vztahů mezi jevy (počet nezaměstnaných, počet nezaměstnaných žen, vysokoškoláků apod.) a který se získá popisem části sociální reality v určitém časoprostorovém intervalu, konkrétně popisem chování lidí a sociálních skupin, produktů lidské činnosti apod. Sociální fakt je výsledkem poznávacího procesu, předběžným a přechodným, protože formy a metody poznání se neustále vyvíjí a zdokonalují. Předpokladem vzniku a existence nějakého sociálního jevu je přítomnost sociální nebo jiné (např. přírodní) příčiny. 26 Tato sociální p říčina je sama sociálním jevem, jehož důsledkem je vznik a existence jiného sociálního jevu. Např. důsledkem finanční krize jako sociálního jevu je prohloubení stávající nezaměstnanosti. Nezaměstnanost může zase být sociální příčinou jiných sociálních jevů, jako je nárůst kriminality, rozvodovosti, ztráta kvalifikace, apod. Smyslem a cílem zkoumání konkrétních sociálních jevů je odhalit a poznat ta sociální fakta, která nejbezprostředněji a nejintenzivněji působí na vznik nebo existenci zkoumaného jevu. V případě nezaměstnanosti se jedná např. o identifikaci osob, které jsou bez práce, ale práci si hledají nebo čekají, až se budou moci po dočasném přerušení do práce vrátit, ale i osob, které sice zaměstnání nemají, ale práci aktivně nehledají; dále zda se jedná o cyklickou nezaměstnanost nebo sezónní, krátkodobou nebo dlouhodobou, strukturální nebo oborovou apod. Vztah mezi sociální příčinou, sociálním jevem a sociálním faktem lze schematicky zobrazit následujícím způsobem: 26 Ke vzniku n ěkterých sociálních jevů může dojít i v důsledku určitých přírodních jevů. Např. přírodní katastrofa vyvolaná rozsáhlými povodněmi, ohrožující velké skupiny lidí na životech, může v případě selhání orgánů veřejné správy vést k takovým sociálním jevům, jako je např. rabování. Bezpe čnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 15 Důvody zkoumání jednotlivých sociálních jevů mohou být různorodé. Mohou vycházet přímo ze sociální skutečnosti, tzn. z reálné činnosti lidí (např. v posledních letech stoupající zadluženost občanů může být sociální příčinou řady negativních sociálních jevů, jako jsou např. exekuční řízení, která dostanou řadu lidí do sociálně tíživé situace), případně z poznatků orgánů veřejné správy apod. 1.3 Negativní sociální jevy a sociální deviace Jak bylo uvedeno výše, sociální skutečnost či sociální realitu lze vnímat v objektivním i subjektivním slova smyslu jako konstrukt, neboť je myslitelná jen jako produkt každodenní aktivní činnosti lidí. Sociální jev je manifestací sociální reality, je reflexí sociální skutečnosti, jež má své časové a prostorové parametry. Podle toho, jak daný sociální jev interpretuje na základě své hodnotové orientace většina společnosti, můžeme jej označit z celospolečenského hlediska za pozitivní či negativní. Výraz negativní sociální jev je tedy spíše hovorovým označením projevů sociální reality, které hodnotící subjekt, jímž je zde společnost jako celek, vnímá negativně. V užším slova smyslu se jedná o společenské jevy nekriminální povahy, které se v negativním smyslu odchylují od norem a hodnot uznávaných společností. Tyto společností negativně vnímané jevy nejsou sice platným právem sankcionovány, neboť se nejedná o odchylky od norem právních, ale jsou v zásadním rozporu s hodnotami a normami, které společnost akceptuje. Vyznačují se určitou masovostí, trvalostí a rozšířeností ve shodných sociálních podmínkách. Patří sem sebevražednost, alkoholismus, sexuální promiskuita, vysoká rozvodovost, bezdomovectví apod. Pojem deviace sám o sobě nemá negativní konotace. Deviace je zcela charakterizována faktem odchylky od nějaké strukturální, behaviorální nebo funkční normy, aniž by bylo nutné specifikovat, o jakou normu se jedná, kdo nebo co se od ní odchyluje, zda jde o odchylku mírnou nebo silnou, pozitivní nebo negativní. Jednotlivé případy každého takového jevu představují kontinuum míry odchylky od „normálního“ stavu jevu k deviaci, přičemž až určitá stanovená nebo dohodnutá míra odchylky od statistického průměru nebo od jiného standardu určujícího normální úroveň jevu znamená deviaci 27 . Patologická tedy není samotná existence deviantních případů, ale až jejich nadměrný počet. Určitá míra deviantních projevů je pro každou společnost „normální“ a tolerovatelná. Každá společnost, jež uznává, že lidské bytosti mají různé hodnoty a zájmy, musí najít prostor pro jednotlivce nebo skupiny, jejichž činnost není konformní vůči normám dodržovaným většinou, 27 HRČKA, Michal. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s. 11. Sociální příčina (jiný sociální jev neindividuální povahy, který je reflexí sociální skutečnosti vzniklý v důsledku reálné činnosti lidí nebo skupin, např. finanční krize) Sociální jev (nemusí být pozorovatelný, nap ř. nezaměstnanost jako stav, kdy se část pracovních sil nachází mimo výrobní proces a služby) Sociální fakt (znak sociálního jevu, který dokážeme smyslov ě pozorovat = tj. vnější projev, např. počet nezaměstnaných, dobrovolná (nedobrovolná) nezaměstnanost 16 Ján Šugár, Lenka Jakubcová pokud touto činností neomezují práva a svobody jiných. Nelze také popřít, že v historickém kontextu odchýlit se od dominantních norem společnosti bývá nezbytnou podmínkou k provedení změn, jež se posléze mohou ukázat jako všeobecně prospěšné. U negativního sociálního jevu, na rozdíl od sociální deviace, se nemusí vždy jednat přímo o porušení některé ze sociálních norem (na druhou stranu se tyto dvě kategorie mohou v mnoha případech prolínat). Např. výše zmiňovaná nezaměstnanost také není spojená s narušováním konkrétních sociálních norem (v tržním hospodářství je naopak určitá míra nezaměstnanosti považována za pozitivní jev). Negativním sociálním jevem se nezaměstnanost stává v okamžiku, kdy vede ke zvýšeným nárokům na veřejné výdaje určené k řešení důsledků nezaměstnanosti a značná část lidí se dostane do sociálně tíživé situace. Za deviantní jednání v negativním smyslu je pak považováno jednání nezaměstnaného, který pobírá sociální dávky v nezaměstnanosti, ale nemá zájem najít si novou práci. Kritériem pro označení konkrétního sociálně deviantního jevu jako negativního je vztah k sociálním normám. Sociální normy jsou standardy, které regulují chování lidí ve skupině i chování samotných skupin a vyjadřují charakteristické chování pro většinu příslušníků konkrétní společnosti. Jsou vymezeny jako soubor institucionalizovaných či kolektivních očekávání a hodnocení určitých typů chování v dané sociální jednotce. Sociální norma je pro fungování celé společnosti, skupin, ale i rodin, vnímána jako abstraktní vzor, který se vztahuje k nějakým pravidlům, jež zavazují jedince k určitému chování. 28 Podle závažnosti odchylek od sociální normy a nebezpečnosti nebo důsledků ohrožujících společnost nebo skupinu či jednotlivce, je možné sociální jevy rozdělit do následujících typů: 1. Negativní sociální jevy – nežádoucí sociální procesy vesměs nekriminální povahy, které se většinou negativně odlišují od norem a hodnot uznávaných společností. K odchylkám od sociálních norem výrazněji nedochází, ale důsledky konkrétního sociálního jevu jsou negativní buď v celé společnosti, nebo skupině lidí (na řešení důsledku takového jevu je potřeba vynaložit určité náklady, jedná se např. o vysokou nezaměstnanost, fluktuaci, nemocnost, úrazovost). Vyznačují se však trvalostí, masovostí a často jsou výchozí základnou ke kriminálnímu způsobu života. 2. Asociální (protispolečenské) jevy – reflektují jednání, které je již závažnější, protože (ať již záměrně či nezáměrně) narušuje normy politické, ekonomické, právní i morální. Patří sem výtržnictví, veksláctví, šikana, působení extrémních hnutí, sekt, vandalismus, sprejerství, xenofobie a další. V důsledku asociálního jednání jednotlivců a skupin již dochází u oprávněných subjektů ke vzniku újmy ekonomické, fyzické nebo psychické i morální. 3. Sociálně patologické jevy – jsou ty, které z hlediska fungování společnosti pokládáme za nejproblematičtější, nejnebezpečnější a mající největší negativní důsledky. Jde o zjevné závažné poruchy v chování jedince či skupiny 28 HRČKA, Michal. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s. 198. Bezpe čnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 17 projevující se v chování (jednání) porušujícím sociální, někdy i trestněprávní normy. Jsou to poruchy, které se vyznačují určitou hromadností výskytu, stabilitou ve vnějších projevech, rozšířeností při stejných sociálních podmínkách a mají stejnou nebo podobnou etiologii. Patří k nim projevy, které jsou nepochybně závadné, ale samy o sobě nejsou trestné, např. útěky z domova, prostituce, účast na činnosti extremistických skupin, spáchání sebevraždy včetně pokusu, návykové nadužívání alkoholických nápojů, zneužívání drog, patologické hráčství, projevy vandalství, ale i takové projevy, které naplňují skutkovou podstatu trestných činů, včetně dětské delikvence, na niž pro nízký věk pachatelů nelze reagovat prostředky trestního práva 29 . Identifikace škodlivých důsledků předpokládá, že tyto důsledky jsou pozorovatelné, měřitelné, a to i v případě, že samotný negativní sociální jev přímo pozorovatelný není. Aby bylo možné hovořit o negativním sociálním jevu, je nutné, aby splňoval určitá kritéria, zejména: 30 • opakovatelnost jevu (časové nebo teritoriální řezy) – konkrétní sociální jev se musí v čase i místě pravidelně nebo nepravidelně opakovat, nemělo by se tedy jednat o jev vyskytující se ojediněle a nahodile, • hromadnost jevu (ve větších sociálních skupinách) – sociální jev se musí dotýkat větších sociálních skupin, např. zaměstnanci, podnikatelé, mládež, důchodci, • sociální závažnost (jak daná společnost posuzuje dané chování) – tento znak vychází z požadavku, aby sociální jev, který je označen za negativní, byl takto vnímán i širší, případně celou společností (tato podmínka je splněna u odchylek od právních norem, kdy přijetím příslušné normy vlastně společnost vyjádřila svůj postoj k samotnému sociálnímu jevu, např. zákaz prodeje alkoholických nápojů osobám mladším osmnácti let, jehož smyslem je chránit před vznikem závislosti na alkoholu děti, jejichž fyzická a psychická úroveň vyspělosti není dostatečná k tomu, aby se mohly samostatně a zodpovědně rozhodovat o svém životě - negativním sociálním jevem je potom alkoholismus mladistvých), • podobná etiologie jevu (podobné příčiny vzniku umožňují aplikovat jev) – pro studium negativního sociálního jevu je nutné vymezit podmínky, v nichž se jevy odehrávají. Etiologie sociálního jevu jako soubor poznatků je důležitá z hlediska poznání příčin jeho vzniku a existence informací o jeho nositelích. Různé chování a jednání lidí označené konkrétním negativním sociálním jevem se musí vázat na soubor podobných příčin („nedobrovolná“ nezaměstnanost jako negativní sociální jev by měla být způsobena u všech anebo u většiny nositelů tohoto jevu stejnou příčinou, např. propuštěním z práce v důsledku omezování výroby, a do tohoto sociálního jevu by neměla být zařazena dobrovolná nezaměstnanost apod.). Bezpečnostní aspekty lze však nalézt i u negativních sociálních jevů, které nemusí vždy naplňovat výše uvedená kritéria. Např. terorismus bude označen za 29 ZOUBKOVÁ, Ivana a kol. Kriminologický slovník. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, s. 164-165. 30 URBAN, Lukáš a Josef DUBSKÝ. Sociální deviace. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 44. 18 Ján Šugár, Lenka Jakubcová negativní sociální jev i v případě ojedinělého výskytu s potenciální možností jeho opakování; většinou se týká velmi malých skupin, v extrémních případech i jednotlivců. 1.4 Negativní sociální jevy a právo Obecně lze říci, že odlišnost právního systému a ostatních normativních systémů (např. zvyků a obyčejů) spočívá zejména v tom, že vznik a fungování právních norem je závislé na fungování státní organizace, která disponuje různými možnostmi sankcionování porušení právní normy a obnovení jejího dodržování. Právo tak představuje specifický systém, který má mezi ostatními normativními systémy zvláštní postavení. Je jediným normativním systémem, který je univerzálně srovnatelný a představuje relativně rovné měřítko chování lidí rozdílného společenského statusu. Stejně jako ostatní sociální normy plní funkci regulativní a funkci kontroly sociálního chování – objektivizuje kritéria hodnocení sociálního chování. Hranice mezi jednáním sociálně negativním, které ještě nevykazuje znaky porušení práva, a jednáním, které je již vykazuje, je velmi tenká. Základním předpokladem pro jejich odlišení je vymezení rozdílu mezi pojmy protispolečenské (sociálně negativní) a protiprávní chování, případně jejich vzájemného vztahu. Jak bylo naznačeno výše, pojem sociálně negativní označuje mnohem širší okruh lidského jednání než pojem protiprávní jednání. Sociálně negativní jednání představuje narušení jakékoli sociální normy, nejen normy právní. Protispolečenské (sociálně negativní) jevy můžeme vymezit jako záměrná i nezáměrná jednání, která narušují ekonomické, morální nebo politické zájmy společnosti. Většinou společnosti jsou tato jednání pociťována jako nežádoucí. Za protiprávní se označují jen taková protispolečenská jednání, která se dostávají do konfliktu s právní normou (zákonem). Vzájemný vztah sociálně negativního a protiprávního jednání lze posuzovat v několika rovinách. V první rovině je odlišnost mezi sociálně negativním, jako odchylky od jiné než právní normy, a protiprávním jednáním zcela zřejmá. Jednání označené jako sociálně negativní sice vykazuje odchylky od některých sociálních norem, ale neporušuje žádnou z právních norem. Ve druhé rovině se vztah mezi sociálně negativním a protiprávním jednáním částečně projevuje v tom, že jednání označené jako sociálně negativní porušuje i některé právní normy, ale jeho sankcionování požaduje pouze část společnosti. Jedná se např. o kouření na veřejnosti. Ve třetí rovině se vztah mezi sociálně negativním a protiprávním jednáním prohlubuje. Jde o takové jednání, které porušuje právní normy, ale společnost se v jejich hodnocení rozchází a významná část společnosti je k takovémuto jednání tolerantní. Jedná se např. o držení lehkých drog. Bezpe čnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 19 Ve čtvrté rovině je vztah nejužší, sociálně negativní jednání a protiprávní jednání jsou v podstatě totožná. Takovéto jednání je společností hodnoceno jako špatné a škodlivé. Jde o jednání, které vykazuje znaky trestného činu nebo přestupku, tzn., že jednoznačně porušuje právní normy (např. vražda, krádež, znásilnění). Z hlediska bezpe čnostního budeme za sociálně negativní jednání považovat ta, která mohou představovat hrozbu pro bezpečnost občanů, i když, v ojedinělých případech, nemusí porušovat žádnou právní normu. 1.5 Sociogenní mimořádná událost Kromě pojmů negativní sociální jev a sociální deviace se v literatuře v posledních letech objevuje i pojem sociogenní mimořádná událost. Poprvé byl tento pojem použit v projektu výzkumného úkolu Identifikace a systemizace soc


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.