načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů ČR - Ján Šugár; Lenka Jakubcová

Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů ČR

Elektronická kniha: Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů ČR
Autor: ;

Monografie přináší výsledky výzkumu postojů příslušníků Policie ČR k vybraným negativním společenským jevům a možnostem jejich prevence a řešení.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Verbum
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 146
Rozměr: 21 cm
Úprava: barev. ilustrace , mapy
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-875-0041-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Monografie přináší výsledky výzkumu postojů příslušníků Policie ČR k vybraným negativním společenským jevům a možnostem jejich prevence a řešení.

Další popis

Základním cílem monografie je seznámit odbornou veřejnost s vybranýmivýsledky výzkumného úkolu „Bezpečnostní management a krizové řízení“, kterýbyl realizován na katedře krizového řízení Policejní akademie České republikyv Praze v letech 2010 – 2013.



Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bezpečnostní aspekty vybraných negativních

sociálních jevů v názorech policistů ČR

Ján ŠUGÁR

Lenka JAKUBCOVÁ

Radim Bačuvčík – VeRBuM, 2013


2 Ján Šugár, Lenka Jakubcová

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Šugár, Ján

Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů

ČR / Ján Šugár, Lenka Jakubcová. – 1. vyd. – Zlín : VeRBuM, 2013. – 146 s.

Anglické resumé

ISBN 978-80-87500-41-5

364.6 * 316.48 * 005.931 * 005.934 * 351.74 * (437.3)

- 2010-2013

- sociální problémy – Česko

- sociální konflikty – Česko

- krizový management – Česko

- bezpečnostní management – Česko

- policie – Česko

- monografie

351 - Úkoly veřejné správy, správní opatření, legislativa [15]

Tato vědecká monografie je jedním z výsledků řešení výzkumného úkolu v rámci

výzkumného projektu „Bezpečnostní management a krizové řízení“, který byl

realizován na katedře krizového řízení Policejní akademie České republiky v Praze

v letech 2010 – 2013.

Autorský kolektiv:

Dr. Ján Šugár, CSc. – odpovědný řešitel dílčího výzkumného úkolu v rámci

výzkumného projektu „Bezpečnostní management a krizové řízení“

Mgr. Lenka Jakubcová – spoluřešitelka dílčího výzkumného úkolu

Recenzovali: prof. PhDr. Ing. Bohuslav Minařík, CSc.

doc. Dr. Karol Murdza, Ph.D.

doc. Ing. Jozef Sabol, DrSc Vydání této monografie doporučila Vědecká redakce nakladatelství VeRBuM. © Dr. Ján Šugár, CSc., Mgr. Lenka Jakubcová, 2013 © Radim Bačuvčík – VeRBuM, 2013 ISBN 978-80-87500-41-5 Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 3 OBSAH

Úvod

5

1 Přístupy k analýze sociálních jevů – teoreticko-metodologická

východiska

7

1.1 Vybrané teoretické přístupy k pojetí sociálních jevů

7

1.2 Sociální realita a sociální jevy

12

1.3 Sociální deviace a právo

15

1.4 Negativní sociální jevy

18

1.5 Sociogenní mimořádná událost

19

2 Bezpečnostní aspekty negativních sociálních jevů

22

2.1 Negativní sociální jevy jako zdroje hrozeb pro bezpečnost občanů

22

2.2 Sociální konflikt

29

2.3 Charakteristika vybraných negativních sociálních jevů

32

2.3.1 Náboženské konflikty a střety ohrožující životy, zdraví a majetek

34 2.3.2 Národnostní, etnické a rasové konflikty a střety ohrožující životy, zdraví a majetek

36 2.3.3 Teroristické útoky

40 2.3.4 Masové stávky přerůstající v pouliční nepokoje

41 2.3.5 Hromadné střety extremistů při ohlášených i neohlášených demonstracích

42 2.3.6 Masové nelegální překračování státních hranic ze strany cizinců (nelegální migrace)

46 2.3.7 Masový nelegální pobyt cizinců v regionu

48 2.3.8 Velká kriminalita cizinců

50 2.3.9 Nadměrný legální pobyt cizinců ohrožující fungování regionu

54 2.3.10 Městské „války gangů“ v rozsahu vnímaném jako ohrožení bezpečnosti občanů

57 2.3.11 Masové demonstrace proti způsobu výkonu státní moci a veřejné správy

59 2.3.12 Selhání územní samosprávy ohrožující fungování regionu

60 2.3.13 Sabotáže

61 2.3.14 Hromadné vzpoury ve věznicích a nápravných zařízeních a s tím spojené akty násilí

62 2.3.15 Hromadné útěky vězňů

63 2.3.16 Sportovní a divácké násilí ohrožující životy, zdraví a majetek

64 2.3.17 Rabování jako následek jiné mimořádné události (např. při povodních)

65 3 Základní cíle a metodika výzkumu

67

3.1 Negativní sociální jevy jako předmět zkoumání a jejich klasifikace

67

3.2 Základní cíl, objekt, předmět a problém výzkumu

69

3.3 Výzkumné předpoklady (hypotézy)

70

3.4 Metodika výzkumu

70


4 Ján Šugár, Lenka Jakubcová

4 Výsledky výzkumného šetření

71

4.1 Výskyt negativních sociálních jevů

71

4.2 Výskyt vytipovaných negativních sociálních jevů podle krajů

72

4.3 Nejčastější výskyt negativních sociálních jevů v roce 2011

83

4.4 Vzájemné souvislosti výskytu negativních sociálních jevů

84

4.5 Negativní sociální jevy jako hrozba pro bezpečnost občanů

86

4.6 Vnímání vytipovaných negativních sociálních jevů jako hrozeb

podle krajů

89

4.7 Největší hrozby v roce 2011

90

4.8 Nejčastější zásahy policie při negativních sociálních jevech

a prognóza jejich dalšího vývoje

91

4.9 Příčiny vzniku negativních sociálních jevů podle názorů policistů

93

4.10 Možnosti prevence negativních sociálních jevů

103

4.11 Vzájemné souvislosti mezi negativními sociálními jevy

vnímanými jako hrozby

103

5 Vzájemné souvislosti výskytu negativních sociálních jevů

a jejich vnímání jako hrozeb

105

6 Ověřování výzkumných předpokladů

107

6.1 Analýza statistické významnosti vzájemné závislosti

vztahu výskytu jevu a jeho vnímání jako hrozby

108

6.2 Analýza věcné významnosti vzájemné závislosti

vztahu výskytu jevu a jeho vnímání jako hrozby

109

6.3 Koeficienty věcné významnosti

114

6.4 Ověřování výzkumných předpokladů – výsledky

117

Závěry a doporučení

125

Resume

127

Literatura

131

Přílohy

135

Jmenný rejstřík

144

Věcný rejstřík

145

Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 5 Úvod

Problematika negativních sociálních jevů není nová. Život společnosti,

sociální skupiny i jednotlivce byl vždy doprovázen sociálními jevy, které byly

hodnoceny buď pozitivně, nebo negativně, a to zejména podle důsledků, které se

projevovaly v životě společnosti jako celku nebo v některých sociálních skupinách

či životě jednotlivců.

Negativní sociální jevy jako kriminalita, násilné střety různých sociálních

skupin motivované odlišnou ideologií nebo náboženstvím, problémy spojené

s integrací cizinců, terorizmus a řada dalších provázejících vývoj současné

společnosti, se v ČR vykytovaly i v nedávné minulosti. Případné národnostní,

ideologické a jiné sociální konflikty byly však řešeny ze strany státu většinou za

použití represívních metod a různými zákazy, omezováním náboženských a

politických svobod a dalších lidských práv. Přijetí Listiny základních práv a svobod

Federálním shromážděním České a Slovenské federativní republiky v roce 1991

1

a

její začlenění do ústavního pořádku ČR od jejího vzniku k 1. 1. 1993

2

umožnilo

realizaci základních lidských práv a svobod i v praxi. „Úprava základních práv a

svobod vymezuje jednak vztah státní moci k jedinci obecně (rovnost a

nediskriminace), jednak autonomní prostory jednotlivce chráněné před zásahy

státní moci (liberální stát), možnosti jednotlivce podílet se na správě veřejných věcí

(demokratický stát), popř. i úkoly státu poskytovat jednotlivci nějaká plnění

(sociální stát) a poskytovat jedinci právní prostředky, kterými se proti zásahům

státní moci může bránit (právní stát).“

3

Existence právního státu umožňuje každému

občanu realizovat své potřeby a zájmy, pokud nejsou zákonem zakázány, a nikdo

zároveň nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (např. pracovní povinnost). Při

realizaci svých zájmů a potřeb někteří občané, případně sociální skupiny

diferencované svými politickými, ideologickými či jinými sociálními zájmy a postoji často nerespektují právní předpisy ani oprávněné zájmy a potřeby jiných jednotlivců nebo skupin a dostávají se do konfliktu se státem nebo mezi sebou navzájem.

V současné společnosti se vyskytují některé negativní sociální jevy, které

mohou, v případě absence jejich řešení, vést k sociálním konfliktům ohrožujícím

životy, zdraví a majetek občanů. Tyto jevy jsou v řadě studií i závěrečných zpráv

z výzkumných šetření popsány, avšak bez podrobnější analýzy jejich vztahu

k bezpečnosti občanů. Doposud nebyl uceleným způsobem zpracován přehled

typických negativních sociálních jevů, které mohou vést k ohrožení bezpečnosti

občanů. Z tohoto důvodu považujeme monografii, ve které se pokusíme na základě

teoretických poznatků a empirického šetření vymezit oblast negativních sociálních

jevů ve vztahu k bezpečnosti občanů, za důležitou a aktuální. Význam níže

1

Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní

zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky v platném znění.

2

Čl. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky v platném znění.

3

FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vyd. Brno: Masarykova

univerzita, 2004, s. 48.


6 Ján Šugár, Lenka Jakubcová

uvedených závěrů, zejména pro prevenci negativních sociálních jevů, podtrhují

i názory příslušníků Policie České republiky, kteří jsou zpravidla těmi prvními, kdo

přicházejí do kontaktu s důsledky těchto jevů.

Základním cílem monografie je seznámit odbornou veřejnost s vybranými výsledky výzkumného úkolu „Bezpečnostní management a krizové řízení“, který byl realizován na katedře krizového řízení Policejní akademie České republiky v Praze v letech 2010 – 2013.

Z pohledu formální úpravy je monografie rozdělena na šest kapitol, které jsou následně členěny na podkapitoly. První dvě kapitoly vymezují teoretickometodologická východiska zkoumání negativních sociálních jevů. Uvedeny jsou vybrané osobnosti a základní teoretické směry a jejich přístupy k uvedené problematice. Zároveň jsou zde definovány základní pojmy týkající se této oblasti, vymezení vytipovaných konkrétních jevů, včetně statistických dat.

Další dvě kapitoly jsou věnovány metodice výzkumu a výsledkům analýzy dotazníkového šetření.

Poslední dvě kapitoly se zabývají odhalováním vzájemných souvislostí výskytu negativních sociálních jevů a jejich vnímáním jako hrozby pro bezpečnost občanů, včetně zjištění příčin vzniku těchto jevů a možností prevence. Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 7 1. Přístupy k analýze sociálních jevů –

teoreticko-metodologická východiska

Život jednotlivého člověka i celého lidstva se realizuje v obecné rovině ve třech relativně samostatných vzájemně se prolínajících formách životního prostředí, které představují „systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou nebo mohou být s uvažovaným objektem ve stálé interakci. Je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů, včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje.“

4

První forma životního prostředí je představována přírodou (země se svými

geografickými a klimatologickými poměry a jevy včetně bližšího vesmírného

okolí), která existuje nezávisle na vůli člověka, avšak je nutnou podmínkou jeho

existence.

Druhá forma je výsledkem aktivní činnosti člověka a je představována zejména sídelní, průmyslovou a dopravní infrastrukturou. Tato forma životního prostředí, někdy označovaná jako druhá příroda nebo kultura, je po svém vzniku (vytvoření člověkem) na jeho vůli relativně také nezávislá, avšak v důsledku aktivní činnosti člověka může dojít k její změně nebo i zániku (k zániku této formy může dojít i v důsledku jevů probíhajících v přírodě).

Třetí forma životního prostředí člověka je bezprostředně spojena s jeho existencí jako společenské bytosti. Člověk je při své činnosti nucen vstupovat do různých kontaktů s jinými lidmi, čímž vytváří síť různých sociálních vztahů (rodinných, právních apod.), na jejichž existenci je do určité míry závislý a bez nichž nemůže existovat jako společenská bytost.

Ve všech těchto formách životního prostředí dochází k jevům a událostem, které působí na život člověka a konkrétní lidské společnosti. 1.1 Vybrané teoretické přístupy k pojetí sociálních jevů

Vývoj lidské společnosti je doprovázen řadou sociálních událostí a jevů, které mohu být vyvolány různými příčinami. Část těchto událostí a jevů může být vyvolána přirozenými skutečnostmi souvisejícími s reprodukcí a existencí lidské společnosti (porodnost, úmrtnost, sňatečnost) a část může být způsobena v důsledku zamýšleného (věda, válka apod.) i nezamýšleného jednání a činnosti lidí.

5

Konkrétní sociální událost nebo jev může mít na další vývoj jednotlivého člověka,

sociální skupiny nebo širší společnosti pozitivní, ale i negativní vliv a dopady.

Složitá společenská realita, kterou sociální jevy našemu poznání

zprostředkovávají, vyžaduje příslušné postupy jejího zkoumání. Metodologické

4

ŠAUER, Petr a kol. Úvod do ekonomiky životního prostředí. Praha: Vysoká škola ekonomická,

1997, s. 10.

5

Např. činnost odborového svazu, který prosazením vyšších mezd pro své členy přispěje ke

zvýšení nezaměstnanosti.


8 Ján Šugár, Lenka Jakubcová

postupy nebo přístupy ke studiu sociálních jevů mohou být chápány na jedné straně

velmi jednoduše jako jednotlivé postupy jejich poznávání, případně jako konkrétní

techniky v rámci společenskovědního výzkumu. Na straně druhé mohou být

chápány i tak, že zahrnují podmínky, za kterých poznávací proces probíhá, nebo při

jakých zdůvodněných redukcích či zvýraznění některých stránek zkoumaných jevů

probíhá.

V průběhu poznávání sociálních jevů se vykrystalizovaly tři základní

přístupy, ze kterých pak metodologie jejich zkoumání vyplývá. První

metodologický přístup ke zkoumání sociálních jevů se opírá o teoretické koncepce

hlavních představitelů či hlavních teoretiků, a to zpravidla v historické

posloupnosti. Druhý přístup staví při zkoumání sociální jevů do popředí jednotlivé

školy nebo teorie. Nakonec třetí, v současnosti nejčastěji respektovaný přístup, je

přístup paradigmatický

6

, který v podstatě představuje kombinaci obou předchozích.

Paradigma představuje souhrn všech nebo nejčastějších pojetí vědní disciplíny

v určitém časovém úseku. Ke každému paradigmatu patří i metodická pravidla

řešení, intuitivní postoje a hodnocení problémů.

Výběr příslušné metodologie zkoumání sociálních jevů je ovlivňován

především výzkumným cílem, záměrem, který autor výzkumu sleduje. V praktické

činnosti často dochází ke kombinaci uvedených přístupů, kdy může být např. hlavní

představitel teoretické koncepce zároveň i stěžejním tvůrcem příslušné teorie nebo i

tvůrcem paradigmatu převládajícího v určitém období.

I přesto, že cílem monografie není zkoumání podstaty jednotlivých (níže

uvedených) sociálních jevů, v následujících částech práce se pokusíme ve stručnosti ukázat, jak se na tuto problematiku postupně vytvářely různé přístupy a názory.

Problematika sociálních jevů se do popředí zájmu teoretiků a vědců dostala

v podstatě až na přelomu 19. a 20. století. Tento fenomén byl a je předmětem řady

vědních disciplín.

První pokusy vymezit sociální jev a postavit jeho zkoumání na vědecký

základ, byly uskutečněny v oblasti společenských věd, především sociologie. Např.

jeden ze zakladatelů moderní sociologie, É. Durkheim, považuje za sociální

(společenský) jev „každý druh jednání, ustálený nebo ne, schopný vnějšího tlaku na

jedince; anebo takový, který v rozsahu dané společnosti je všeobecný, ale má při

tom svůj vlastní život nezávislý na svých individuálních projevech“.

7

É. Durkheim požaduje, aby sociální jevy byly zkoumány jako fakta, tedy

jako jevy, pro které lze formulovat objektivní, na lidech nezávislé metody poznání.

Chápal sociální jevy (sociální fakta) jako něco autonomního, co stojí nad

jednotlivcem a jeho vůlí a ovlivňuje ho. K základním sociálním faktům zařadil

druhy jednání, myšlení a cítění existující mimo jedince a nadané donucovací silou,

kterou se mu vnucují, a stavy kolektivního vědomí, které se projevují v sociálním

nátlaku na jednotlivce a objektivizují se v sociálních institucích.

8

I když Durkheim

6

NOVÝ, Ivan a Alois SURYNEK. Sociologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada Publishing,

2002, s. 63-65.

7

DURKHEIM, Émile. Pravidla sociologické metody. Praha: Orbis, 1926, s. 32-33.

8

DURKHEIM, Émile. Pravidla sociologické metody. Praha: Orbis, 1926, s. 26-31.


Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 9

chápe sociální jevy jako něco autonomního, považuje sociální realitu za součást

reality přírodní. Jeho první pravidlo pro pozorování společenských jevů zní: „První

a nejzákladnější pravidlo je, pokládati společenské jevy za věci.“

9

Z toho důvodu

požaduje, aby metody, kterými lze sociální realitu uchopit, byly analogické

metodám přírodních věd.

Jiné, odlišné pojetí sociálních jevů lze najít v dílech G. Simmela, podle

něhož tyto jevy představují různé formy společenských sdružení a sociální interakce

(tj. forem vztahů mezi jedinci). Věda se má zaměřovat na studium procesů, které

vedou lidi k tomu, že se sdružují ve skupiny. Pod zdánlivou jedinečností sociálních

jevů a neustálou proměnlivostí sociálního života lze podle Simmela najít určité

pravidelnosti a společné rysy. Úkolem je izolovat z různorodého „obsahu“

rozmanitých mezilidských interakcí v různých oblastech sociálního života (např.

v rodině nebo v politice) stejné znaky – stejné formy interakcí (např. vztahy

nadřízenosti a podřízenosti, vztahy konfliktu a kooperace).

10

Simmel rozlišoval

formu a obsah sociálních jevů. Zajímaly ho jen obecné formy vztahů, které nejsou

vázány časově ani prostorově. Jsou to např. vztahy nadřízenosti a podřízenosti,

nápodoby, dělby práce, konkurence, vytváření stran, reprezentace, vnitřní

konsolidace. Tyto formy lze nalézt v rozmanitých sociálních skupinách lišících se

cíli i významem (stát, hospodářské společenství, rodina, církev, gang atd.).

V průběhu dalšího období se problematikou sociálních jevů zabývala řada

teoretických škol a směrů, na které navazovala konkrétní paradigmata.

Paradigmatem lze rozumět určitý specifický pohled na společnost nebo konkrétní

jevy, který zahrnuje výklad vyjádřený ve specifickém jazyce, plyne ze specifické

metodologie nebo ji zakládá.

11

Paradigma je tedy způsob vidění světa vědcem a představuje celek poznatků

a vědeckých postupů, které si vědec osvojil a které uplatňuje ve vědecké praxi,

soubor historicky vzniklých způsobů rozvíjení vědy v určitém období. Paradigma je

určující pro výběr a formulaci problémů v daném období a obsahuje i kritéria, zda

jsou řešení daných problémů přijatelná. Paradigma plní tři základní funkce:

12

1) orientační (vymezuje předmět zkoumání),

2) metodologickou (stanoví pravidla řešení problémů),

3) normativní (formuje ustálené vzory řešení).

Role paradigmat v sociálních vědách je odlišná od jejich role ve vědách

přírodních. V sociálních vědách představují paradigmata odlišné perspektivy

s ohledem na sociální a lidskou realitu, to znamená, že nemohou být pravdivá či

nepravdivá, jen více či méně užitečná. Sociální paradigma tak představuje určitý 9

DURKHEIM, Émile. Pravidla sociologické metody. Praha: Orbis, 1926, s. 34.

10

SIMMEL, Georg – německý sociolog, filosof a teoretik kultury. [online]. [cit. 10. 3. 2013]

Dostupné z: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=135&lst=112

11

ALAN, Josef a Pavel MACHONIN. Jak se rodí sociologický výzkum. Praha: Karolinum, 1992, s.

33.

12

OLECKÁ Ivana a Kateřina IVANOVÁ. Metodologie vědecko-výzkumné činnosti. Olomouc:

Moravská vysoká škola Olomouc, 2010, s. 10.


10 Ján Šugár, Lenka Jakubcová

specifický pohled na společnost nebo její podstatnou část, zahrnující výklad (teorii)

společnosti nebo její části, který je obvykle proveden ve specifickém jazyce a

s použitím svébytné terminologie, opírá se o specifickou metodologii, vyplývá z ní

nebo ji iniciuje, řeší relativně ustálený typ problémů relativně ustálenými postupy a

opírá se o poměrně stabilní okruh autorit, jejichž vědní aktivita slouží jako model

provozování vědy. Každé ze sociálních paradigmat akcentuje určitý aspekt,

umožňuje klást určité otázky a nacházet určité odpovědi.

V současnosti se v sociálních vědách rozlišují nejčastěji následující

teoretické směry, jimž odpovídají i příslušná paradigmata.

13

1) Konsensuální – předpokládá, že v základu sociálního řádu stojí nepsaná

úmluva, podle níž se lidé vědomě zavazují, že budou dodržovat pravidla

umožňující jim vzájemné soužití. Potřeby, zájmy a cíle nadindividuálního

sociálního celku jsou nadřazeny potřebám, zájmům a cílům jedinců. Vztahy

mezi částmi sociálního celku jsou vyrovnány. Rozhodující je efektivní

součinnost pro naplňování cílů celku.

2) Konfliktní – vychází z předpokladu, že jakákoli forma lidského soužití

vyhovuje vždy jen části zúčastněných. Ostatní jsou k účasti na daném sociálním

řádu donuceni, i když to pro ně mnohdy není vůbec výhodné. Sociální celek je

odvozeným důsledkem střetávání – konfliktů mezi jednotlivými sociálními

subjekty (resp. mezi částmi uvnitř celku). Sociální celek není charakterizován

společnými potřebami a zájmy. Jsou jen potřeby a zájmy jedinců a maximálně

existují sdílené cíle. Při jejich prosazování je možné uzavírat dočasné koalice.

Jsou však velmi labilní. Sociální celek má procesní charakter, je velmi

dynamický.

3) Interpretativní – svůj zájem přesunuje od společnosti, velkých sociálních skupin

ke každodennímu životu běžných lidí. Společnost existuje díky tomu, že řadoví

členové svým jednáním stále znovu společnost vytvářejí.

Konsensuální paradigma vychází zejména z teorie strukturního

funkcionalismu

a teorie sociální směny.

Strukturní funkcionalismus představoval dominující teoretický systém ve 40.

a 50. letech 20. století. Stoupenci tohoto směru navazují na díla A. Comta, H.

Spencera nebo W. Pareta a É. Durkheima. Představitelé tohoto paradigmatu

zdůrazňují vzájemnou závislost části systému na celku, význam vnitřní rovnováhy

pro fungování sociálního organismu, ideu harmonické seberegulace jako cílového

stavu chování systému. Významným představitelem tohoto směru byl americký

sociolog T. Parsnos. Ve svých dílech, zejména pak v díle Sociální systém,

konstatuje, že sociální systém má určité systémové potřeby, které musí být

uspokojeny, má-li systém v prostředí přetrvat. Na společnost nahlíží jako na systém,

který je určitým způsobem uspořádán, a v němž všechny procesy a vztahy v rámci

13

NOVÝ, Ivan a Alois SURYNEK. Sociologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada Publishing,

2002, s. 65-66.


Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 11

jeho struktury mají tendenci nebo plní funkci udržet společnost ve stavu rovnováhy,

stability.

14

Na teorie strukturního funkcionalismu navazuje teorie sociální směny (social

exchange theory). Tato teorie je rozvíjena od přelomu 50. a 60. let 20. století. Na

základní otázku, jak je udržován ve společnosti řád, odpovídá tato teorie pomocí

pojmů z ekonomie. Funguje na principu ztrát a zisků, jejichž poměr slouží ke

kvantifikaci hodnoty výsledku. Chování lidí je chápáno jako neustálá směna statků

a služeb všeho druhu. Směna různých typů lidských činností je fundamentem všech

společenských vztahů, na němž vyrůstají různé další strukturní útvary, jako je moc,

prestiž, statusová struktura, konformita atd. Konsensus (dobrovolný souhlas

zúčastněných) je v této teorii chápán jako nezbytný předpoklad směny, nikdo

nemůže být k transakci nucen jinak než tlakem svých vlastních potřeb, a hodnota

znamená, že má pro nás něco určitý význam. Zdroji této teorie se staly politická

ekonomie, behaviorální psychologie a antropologie. Teorie směny je pokusem

o absolutizaci tržní situace na celou oblast sociálního života.

15

Jako reakce na jednostrannosti strukturně funkcionálního přístupu vzniká

paradigma konfliktní. Základním východiskem teorie konfliktu je neodstranitelná

protikladnost zájmů. Teorie konfliktu zdůrazňuje více či méně zásadní protikladnost

zájmů jednotlivců i celých sociálních skupin, které ve společnosti koexistují.

Rozpory mezi různými sociálními skupinami vedou často ke zvratům, nezřídka

k rozmetání celého systému v jeho dosavadní podobě. Struktura společnosti není

statická, ale je ohniskem dynamických společenských změn.

16

Z pohledu interpretativního paradigmatu je člověk vsazen do systému daných

společenských vztahů a normativních struktur. Podle tohoto paradigmatu jsou

analyzovány způsoby, jimiž člověk v průběhu svého každodenního života vnáší

uspořádanost a rutinní řád do předem nestrukturované reality. Z hlediska tohoto

přístupu je však jedinec chápán jako aktivní bytost, jako aktivní subjekt, jenž uvádí

dané struktury v život tím, že jim připisuje smysl, význam, vykládá je a interpretuje,

a teprve na základě jejich interpretace jedná. Člověk tedy jedná podle toho, jak

stávající situaci vlivem svého subjektivního poznání vidí, jak ji hodnotí, za co ji

sám považuje. Vychází z toho, že svět, který nás obklopuje, je závislý na našem

přístupu k němu. Lidé jsou aktivní bytosti, které při svých setkáváních navzájem

vyjednávají podobu reality. Lidský svět je v tomto smyslu výtvorem těch, kdo

v něm žijí. Společnost je výtvorem svých členů, není však výtvorem hotovým,

minutu po minutě je svými členy znovu předělávána. Sociální skutečnost nečeká, až bude vysvětlena společenským vědcem, protože je permanentně předmětem interpretace ze strany aktérů sociálního života.

17

14

KOSEK, Martin. Teorie sociálních systémů. Sociální systémy v pracích Talcotta Parsonse

a Niklase Luhmana. [online] 2009. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z:

http://www.martinkosek.com/clanky/socialni-patologie-a-sociologie/teorie-socialni-

systemu.html

15

PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 1307-1308.

16

KELLER, Jan. Sociologie konfliktu. Brno: Masarykova univerzita, 1990, s. 5-6.

17

PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 1068.


12 Ján Šugár, Lenka Jakubcová

Patří sem sociologické školy a směry symbolického interakcionismu

(základem a podstatou sociální reality je interakce jedinců nebo skupin

prostřednictvím symbolů, osobnost a mysl nejsou součástí vnitřního vybavení

osobnosti, ale jsou konstruovány při komunikaci),

18

fenomenologické sociologie

(nauka o podstatách, předmětem je čisté transcendentální vědomí jevů, tedy toho co

je dáno a co je předpokladem zkušenosti)

19

a etnometodologie (zkoumá každodenní

postupy, kterými se lidé pokoušejí zvládat běžné rutinní záležitosti a také zvláštní situace, a zaměřuje se na rozbor metod, jež lidé v interakci používají k tomu, aby

porozuměli světu, v němž žijí, a aby mu dali smysl, tedy aby jej učinili z hlediska svých praktických cílů racionálním).

20

1.2 Sociální realita a sociální jevy

Pojmem jev je nejčastěji označován souhrn vnějších proměnlivých, smyslově

vnímaných vlastností věci nebo události. Pojem jev tedy vyjadřuje fakt, proces nebo

událost, jež lze smyslově pozorovat.

21

Sociální jev je termín používaný běžně k pojmenování čehokoli, co má

společenskou povahu a odlišuje se tak od individuálního, psychologického,

biologického nebo fyzického. Někdy je sociální jev kladen do protikladu k "jevu

přírodnímu" jako něco vzniklé uměle, působením lidí, jejich vzájemnou interakcí.

22

Na základě výše uvedených teoretických přístupů a paradigmat můžeme

sociální jevy vymezit jako jevy, které vyrůstají ze vztahů mezi lidskými jedinci a

nemohou bez těchto vztahů existovat. Probíhají však v dimenzích, které překračují

možnosti jedince ovládnout tyto vztahy. Sociální jevy nelze spojovat s činností

jednoho konkrétního člověka, ale s nadindividuálními celky, i když mají významný

vliv na jeho chování. Lze je proto identifikovat jako skutečnosti, které vykonávají

na člověka nátlak, a on se jim přizpůsobuje. Sociální fakta jsou zřetelné podoby

sociálních jevů, na které se může soustředit záměrná, soustavná a koordinovaná

poznávací činnost.

23

Metodologickým východiskem pro vymezení sociálního jevu je pojem

sociální skutečnost (realita). Sociální skutečnost není přírodní daností nezávislou na

vůli lidí (jako např. střídání dne a noci, zemětřesení, klimatické změny). Sociální

skutečnost je konstrukt, a to v objektivním i subjektivním smyslu. V objektivním

v tom, že je myslitelná jen jako produkt aktivní každodenní činností lidí, a

v subjektivním směru v tom, že se v procesu jejího poznání vždy znovu odhaluje.

Např. zaměstnanost sama o sobě neexistuje. Je tvořena každodenní aktivní prací lidí

v různých odvětvích ekonomiky. V průběhu poznávání skutečností souvisejících

s tím, proč lidi chodí do práce (nebo naopak nechodí), se pak odhalují další stránky

18

PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 1255.

19

PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 341.

20

PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 283.

21

REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2001. Heslo „jevit (se)“, s. 249.

22

PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 464.

23

NOVÝ, Ivan a Alois SURYNEK. Sociologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada

Publishing, 2002, s. 15.


Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 13

tohoto konkrétního sociálního jevu, např. věková, vzdělanostní a jiná struktura

nezaměstnaných osob, místa s nejvyšším počtem nezaměstnaných osob.

Sociální skutečnost je totiž specifická tím, že je pozorovateli, a tedy tvůrci

teorie nejen objektivně daná, ale že je permanentně interpretována sociálními aktéry

a tyto interpretace samy tvoří dokonce podstatnou součást sociální skutečnosti.

Pozorovatel a tvůrce sociální reality je tak sám její součástí.

24

Každá sociální skutečnost (realita), událost, proces, činnost se navenek

nějakým způsobem projevuje a poznávací subjekt tyto projevy určitým způsobem

vnímá. Samotné vymezení sociálního jevu však naráží v praxi na některé

problémy:

25

• Sociální jev je smyslovému vnímání většinou nedostupný. Např.

nezaměstnanost jako sociální jev nelze vnímat lidskými smysly, lze vnímat

pouze konkrétní lidi nebo skupiny lidí, kteří nemají práci. K odhalení

nezaměstnanosti jako sociálního jevu dospějeme v průběhu analýzy příčin, které

tento jev vyvolávají.

• Neuzavřenost sociálních jevů představuje další problém jejich poznání. Každý

sledovaný jev je jednotkou, která je ovlivňována řadou faktorů, jež lze spolu se

sledovaným jevem chápat jako nový jev. Ten je ovlivňován zase dalšími faktory

atd. Protože popis sociálního jevu nemůže obsahovat nekonečný nebo příliš

rozsáhlý soubor informací, je nutné zkoumaný jev přesně vymezit, zjednodušit

a počet informací omezit.

• Sociální jevy mají procesní a dynamický charakter, tzn., že se vyvíjejí v čase

i místě. Procesní charakter sociálních jevů vychází z proměnlivosti jeho

nositelů. Proměny záměru lidí, změny ve vztazích a střídání nositelů, mají za

následek i proměnu samotných sociálních jevů. V průběhu analýzy konkrétního

sociálního jevu dokážeme popsat jeho minulý vývoj a aktuální stav. Prognóza

jeho dalšího vývoje má již stochastický charakter, protože nikdy nemůžeme

poznat všechny sociální příčiny, které vedou ke vzniku daného sociální jevu.

• Sociálních jevů se účastní „neohraničený“ počet sociálních jednotek – jedinců a

skupin. Tato „hromadnost“ je dána tím, že sociální jevy jsou produkované

v chování velkého množství jedinců. Z tohoto důvodu lze jen s obtížemi určit,

kdo je skutečným nositelem konkrétního sociálního jevu. Např. u zmíněného

jevu nezaměstnanosti, ne všichni lidé, kteří nemají práci, jsou nositeli tohoto

sociálního jevu (někteří nepracují proto, že nemohou, někteří, že nechtějí, ale

podporu v nezaměstnanosti pobírají obě skupiny).

• Sociální jevy mají náhodný a pravděpodobnostní charakter. Pravděpodobnost

vzniku určitého sociálního jevu je dána zejména náhodným charakterem

chování jeho nositelů. U všech nositelů sociálního jevu, např. nezaměstnanosti,

nelze s jistotou určit, proč jsou nezaměstnaní. Mezi jevy, které vedou 24

PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 774.

25

NOVÝ, Ivan a Alois SURYNEK. Sociologie pro ekonomy a manažery. 2. vyd. Praha: Grada

Publishing, 2006, s. 243.


14 Ján Šugár, Lenka Jakubcová

k nezaměstnanosti, mohou být pozorovány souvislosti (např. nízká mzda,

nedostatek pracovních příležitosti v konkrétním místě apod.), ale nikoliv

příčinné závislosti. Ty mohou být odhaleny v procesu poznávání jen s určitou

mírou pravděpodobnosti. Pokud má vstupní hodnota (příčina existence

sociálního jevu) náhodný charakter, bude mít i výstupní hodnota, tedy konkrétní

sociální jev, náhodný charakter. Ke vzniku nezaměstnanosti v místě

s nedostatkem pracovních příležitosti může dojít, ale také nemusí, protože lidé

se mohou za prací odstěhovat do místa, kde je pracovních příležitostí dostatek

(nebo mohou za prací dojíždět).

Z výše naznačeného pohledu je sociální jev reflexí sociální skutečnosti, tj.

reálných činností lidí nebo sociálních skupin, která má své časové a prostorové

parametry. V procesu poznání získáváme informace o sociálních jevech v podobě

sociálních faktů. Sociální fakt je jakýkoliv aspekt sociální skutečnosti, který má

rozhodující vliv na jednání jedinců (např. mzda, právo, morálka, jazyk, etnikum,

náboženství). V konkrétní podobě je sociální fakt údaj, který je dostatečně

průkazným postižením nebo vyjádřením určitých stránek, rysů a vlastností

sociálního jevu nebo vztahů mezi jevy (počet nezaměstnaných, počet

nezaměstnaných žen, vysokoškoláků apod.) a který se získá popisem části sociální

reality v určitém časoprostorovém intervalu, konkrétně popisem chování lidí a

sociálních skupin, produktů lidské činnosti apod. Sociální fakt je výsledkem

poznávacího procesu, předběžným a přechodným, protože formy a metody poznání

se neustále vyvíjí a zdokonalují.

Předpokladem vzniku a existence nějakého sociálního jevu je přítomnost

sociální nebo jiné (např. přírodní) příčiny.

26

Tato sociální příčina je sama sociálním

jevem, jehož důsledkem je vznik a existence jiného sociálního jevu. Např.

důsledkem finanční krize jako sociálního jevu je prohloubení stávající

nezaměstnanosti. Nezaměstnanost může zase být sociální příčinou jiných sociálních

jevů, jako je nárůst kriminality, rozvodovosti, ztráta kvalifikace, apod. Smyslem a

cílem zkoumání konkrétních sociálních jevů je odhalit a poznat ta sociální fakta,

která nejbezprostředněji a nejintenzivněji působí na vznik nebo existenci

zkoumaného jevu. V případě nezaměstnanosti se jedná např. o identifikaci osob,

které jsou bez práce, ale práci si hledají nebo čekají, až se budou moci po dočasném

přerušení do práce vrátit, ale i osob, které sice zaměstnání nemají, ale práci aktivně

nehledají; dále zda se jedná o cyklickou nezaměstnanost nebo sezónní, krátkodobou

nebo dlouhodobou, strukturální nebo oborovou apod. Vztah mezi sociální příčinou,

sociálním jevem a sociálním faktem lze schematicky zobrazit následujícím

způsobem:

26

Ke vzniku některých sociálních jevů může dojít i v důsledku určitých přírodních jevů. Např.

přírodní katastrofa vyvolaná rozsáhlými povodněmi, ohrožující velké skupiny lidí na životech,

může v případě selhání orgánů veřejné správy vést k takovým sociálním jevům, jako je např.

rabování.


Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 15

Důvody zkoumání jednotlivých sociálních jevů mohou být různorodé. Mohou

vycházet přímo ze sociální skutečnosti, tzn. z reálné činnosti lidí (např.

v posledních letech stoupající zadluženost občanů může být sociální příčinou řady

negativních sociálních jevů, jako jsou např. exekuční řízení, která dostanou řadu

lidí do sociálně tíživé situace), případně z poznatků orgánů veřejné správy apod.

1.3 Negativní sociální jevy a sociální deviace

Jak bylo uvedeno výše, sociální skutečnost či sociální realitu lze vnímat

v objektivním i subjektivním slova smyslu jako konstrukt, neboť je myslitelná jen

jako produkt každodenní aktivní činnosti lidí. Sociální jev je manifestací sociální

reality, je reflexí sociální skutečnosti, jež má své časové a prostorové parametry.

Podle toho, jak daný sociální jev interpretuje na základě své hodnotové orientace

většina společnosti, můžeme jej označit z celospolečenského hlediska za pozitivní či

negativní. Výraz negativní sociální jev je tedy spíše hovorovým označením projevů

sociální reality, které hodnotící subjekt, jímž je zde společnost jako celek, vnímá

negativně. V užším slova smyslu se jedná o společenské jevy nekriminální povahy,

které se v negativním smyslu odchylují od norem a hodnot uznávaných společností.

Tyto společností negativně vnímané jevy nejsou sice platným právem

sankcionovány, neboť se nejedná o odchylky od norem právních, ale jsou

v zásadním rozporu s hodnotami a normami, které společnost akceptuje. Vyznačují

se určitou masovostí, trvalostí a rozšířeností ve shodných sociálních podmínkách.

Patří sem sebevražednost, alkoholismus, sexuální promiskuita, vysoká rozvodovost,

bezdomovectví apod.

Pojem deviace sám o sobě nemá negativní konotace. Deviace je zcela

charakterizována faktem odchylky od nějaké strukturální, behaviorální nebo funkční

normy, aniž by bylo nutné specifikovat, o jakou normu se jedná, kdo nebo co se od

ní odchyluje, zda jde o odchylku mírnou nebo silnou, pozitivní nebo negativní.

Jednotlivé případy každého takového jevu představují kontinuum míry odchylky od

„normálního“ stavu jevu k deviaci, přičemž až určitá stanovená nebo dohodnutá

míra odchylky od statistického průměru nebo od jiného standardu určujícího

normální úroveň jevu znamená deviaci

27

. Patologická tedy není samotná existence

deviantních případů, ale až jejich nadměrný počet. Určitá míra deviantních projevů

je pro každou společnost „normální“ a tolerovatelná. Každá společnost, jež uznává,

že lidské bytosti mají různé hodnoty a zájmy, musí najít prostor pro jednotlivce

nebo skupiny, jejichž činnost není konformní vůči normám dodržovaným většinou,

27

HRČKA, Michal. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s. 11.

Sociální příčina

(jiný sociální jev

neindividuální povahy,

který je reflexí sociální

skutečnosti vzniklý

v důsledku reálné

činnosti lidí nebo skupin,

např. finanční krize)

Sociální jev

(nemusí být

pozorovatelný, např.

nezaměstnanost jako stav,

kdy se část pracovních sil

nachází mimo výrobní

proces a služby)

Sociální fakt

(znak sociálního jevu, který

dokážeme smyslově

pozorovat = tj. vnější

projev, např. počet

nezaměstnaných,

dobrovolná (nedobrovolná)

nezaměstnanost


16 Ján Šugár, Lenka Jakubcová

pokud touto činností neomezují práva a svobody jiných. Nelze také popřít, že

v historickém kontextu odchýlit se od dominantních norem společnosti bývá

nezbytnou podmínkou k provedení změn, jež se posléze mohou ukázat jako

všeobecně prospěšné.

U negativního sociálního jevu, na rozdíl od sociální deviace, se nemusí vždy

jednat přímo o porušení některé ze sociálních norem (na druhou stranu se tyto dvě

kategorie mohou v mnoha případech prolínat). Např. výše zmiňovaná

nezaměstnanost také není spojená s narušováním konkrétních sociálních norem

(v tržním hospodářství je naopak určitá míra nezaměstnanosti považována za

pozitivní jev). Negativním sociálním jevem se nezaměstnanost stává v okamžiku,

kdy vede ke zvýšeným nárokům na veřejné výdaje určené k řešení důsledků

nezaměstnanosti a značná část lidí se dostane do sociálně tíživé situace. Za

deviantní jednání v negativním smyslu je pak považováno jednání nezaměstnaného,

který pobírá sociální dávky v nezaměstnanosti, ale nemá zájem najít si novou práci.

Kritériem pro označení konkrétního sociálně deviantního jevu jako

negativního je vztah k sociálním normám. Sociální normy jsou standardy, které

regulují chování lidí ve skupině i chování samotných skupin a vyjadřují

charakteristické chování pro většinu příslušníků konkrétní společnosti. Jsou

vymezeny jako soubor institucionalizovaných či kolektivních očekávání a

hodnocení určitých typů chování v dané sociální jednotce. Sociální norma je pro

fungování celé společnosti, skupin, ale i rodin, vnímána jako abstraktní vzor, který

se vztahuje k nějakým pravidlům, jež zavazují jedince k určitému chování.

28

Podle závažnosti odchylek od sociální normy a nebezpečnosti nebo důsledků

ohrožujících společnost nebo skupinu či jednotlivce, je možné sociální jevy rozdělit

do následujících typů:

1. Negativní sociální jevy – nežádoucí sociální procesy vesměs nekriminální

povahy, které se většinou negativně odlišují od norem a hodnot uznávaných

společností. K odchylkám od sociálních norem výrazněji nedochází, ale

důsledky konkrétního sociálního jevu jsou negativní buď v celé společnosti,

nebo skupině lidí (na řešení důsledku takového jevu je potřeba vynaložit určité

náklady, jedná se např. o vysokou nezaměstnanost, fluktuaci, nemocnost,

úrazovost). Vyznačují se však trvalostí, masovostí a často jsou výchozí

základnou ke kriminálnímu způsobu života.

2. Asociální (protispolečenské) jevy – reflektují jednání, které je již závažnější,

protože (ať již záměrně či nezáměrně) narušuje normy politické, ekonomické,

právní i morální. Patří sem výtržnictví, veksláctví, šikana, působení extrémních

hnutí, sekt, vandalismus, sprejerství, xenofobie a další. V důsledku asociálního

jednání jednotlivců a skupin již dochází u oprávněných subjektů ke vzniku

újmy ekonomické, fyzické nebo psychické i morální.

3. Sociálně patologické jevy – jsou ty, které z hlediska fungování společnosti

pokládáme za nejproblematičtější, nejnebezpečnější a mající největší negativní

důsledky. Jde o zjevné závažné poruchy v chování jedince či skupiny

28

HRČKA, Michal. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s. 198.


Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 17

projevující se v chování (jednání) porušujícím sociální, někdy i trestněprávní

normy. Jsou to poruchy, které se vyznačují určitou hromadností výskytu,

stabilitou ve vnějších projevech, rozšířeností při stejných sociálních

podmínkách a mají stejnou nebo podobnou etiologii. Patří k nim projevy, které

jsou nepochybně závadné, ale samy o sobě nejsou trestné, např. útěky

z domova, prostituce, účast na činnosti extremistických skupin, spáchání

sebevraždy včetně pokusu, návykové nadužívání alkoholických nápojů,

zneužívání drog, patologické hráčství, projevy vandalství, ale i takové projevy,

které naplňují skutkovou podstatu trestných činů, včetně dětské delikvence, na

niž pro nízký věk pachatelů nelze reagovat prostředky trestního práva

29

.

Identifikace škodlivých důsledků předpokládá, že tyto důsledky jsou

pozorovatelné, měřitelné, a to i v případě, že samotný negativní sociální jev přímo

pozorovatelný není. Aby bylo možné hovořit o negativním sociálním jevu, je nutné,

aby splňoval určitá kritéria, zejména:

30

• opakovatelnost jevu (časové nebo teritoriální řezy) – konkrétní sociální jev se

musí v čase i místě pravidelně nebo nepravidelně opakovat, nemělo by se tedy

jednat o jev vyskytující se ojediněle a nahodile,

• hromadnost jevu (ve větších sociálních skupinách) – sociální jev se musí

dotýkat větších sociálních skupin, např. zaměstnanci, podnikatelé, mládež,

důchodci,

• sociální závažnost (jak daná společnost posuzuje dané chování) – tento znak

vychází z požadavku, aby sociální jev, který je označen za negativní, byl takto

vnímán i širší, případně celou společností (tato podmínka je splněna u odchylek

od právních norem, kdy přijetím příslušné normy vlastně společnost vyjádřila

svůj postoj k samotnému sociálnímu jevu, např. zákaz prodeje alkoholických

nápojů osobám mladším osmnácti let, jehož smyslem je chránit před vznikem

závislosti na alkoholu děti, jejichž fyzická a psychická úroveň vyspělosti není

dostatečná k tomu, aby se mohly samostatně a zodpovědně rozhodovat o svém

životě - negativním sociálním jevem je potom alkoholismus mladistvých),

• podobná etiologie jevu (podobné příčiny vzniku umožňují aplikovat jev) – pro

studium negativního sociálního jevu je nutné vymezit podmínky, v nichž se

jevy odehrávají. Etiologie sociálního jevu jako soubor poznatků je důležitá

z hlediska poznání příčin jeho vzniku a existence informací o jeho nositelích. Různé chování a jednání lidí označené konkrétním negativním sociálním jevem se musí vázat na soubor podobných příčin („nedobrovolná“ nezaměstnanost jako negativní sociální jev by měla být způsobena u všech anebo u většiny nositelů tohoto jevu stejnou příčinou, např. propuštěním z práce v důsledku omezování výroby, a do tohoto sociálního jevu by neměla být zařazena dobrovolná nezaměstnanost apod.).

Bezpečnostní aspekty lze však nalézt i u negativních sociálních jevů, které

nemusí vždy naplňovat výše uvedená kritéria. Např. terorismus bude označen za

29

ZOUBKOVÁ, Ivana a kol. Kriminologický slovník. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, s. 164-165.

30

URBAN, Lukáš a Josef DUBSKÝ. Sociální deviace. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 44.


18 Ján Šugár, Lenka Jakubcová

negativní sociální jev i v případě ojedinělého výskytu s potenciální možností jeho

opakování; většinou se týká velmi malých skupin, v extrémních případech i

jednotlivců.

1.4 Negativní sociální jevy a právo

Obecně lze říci, že odlišnost právního systému a ostatních normativních

systémů (např. zvyků a obyčejů) spočívá zejména v tom, že vznik a fungování

právních norem je závislé na fungování státní organizace, která disponuje různými

možnostmi sankcionování porušení právní normy a obnovení jejího dodržování.

Právo tak představuje specifický systém, který má mezi ostatními normativními

systémy zvláštní postavení. Je jediným normativním systémem, který je

univerzálně srovnatelný a představuje relativně rovné měřítko chování lidí

rozdílného společenského statusu. Stejně jako ostatní sociální normy plní funkci

regulativní a funkci kontroly sociálního chování – objektivizuje kritéria hodnocení

sociálního chování.

Hranice mezi jednáním sociálně negativním, které ještě nevykazuje znaky

porušení práva, a jednáním, které je již vykazuje, je velmi tenká. Základním

předpokladem pro jejich odlišení je vymezení rozdílu mezi pojmy protispolečenské

(sociálně negativní) a protiprávní chování, případně jejich vzájemného vztahu. Jak

bylo naznačeno výše, pojem sociálně negativní označuje mnohem širší okruh

lidského jednání než pojem protiprávní jednání. Sociálně negativní jednání

představuje narušení jakékoli sociální normy, nejen normy právní.

Protispolečenské (sociálně negativní) jevy můžeme vymezit jako záměrná i

nezáměrná jednání, která narušují ekonomické, morální nebo politické zájmy

společnosti. Většinou společnosti jsou tato jednání pociťována jako nežádoucí. Za

protiprávní se označují jen taková protispolečenská jednání, která se dostávají do

konfliktu s právní normou (zákonem).

Vzájemný vztah sociálně negativního a protiprávního jednání lze posuzovat

v několika rovinách.

V první rovině je odlišnost mezi sociálně negativním, jako odchylky od jiné

než právní normy, a protiprávním jednáním zcela zřejmá. Jednání označené jako

sociálně negativní sice vykazuje odchylky od některých sociálních norem, ale neporušuje žádnou z právních norem.

Ve druhé rovině se vztah mezi sociálně negativním a protiprávním jednáním

částečně projevuje v tom, že jednání označené jako sociálně negativní porušuje i

některé právní normy, ale jeho sankcionování požaduje pouze část společnosti.

Jedná se např. o kouření na veřejnosti.

Ve třetí rovině se vztah mezi sociálně negativním a protiprávním jednáním

prohlubuje. Jde o takové jednání, které porušuje právní normy, ale společnost se

v jejich hodnocení rozchází a významná část společnosti je k takovémuto jednání

tolerantní. Jedná se např. o držení lehkých drog.


Bezpečnostní aspekty vybraných negativních sociálních jevů v názorech policistů 19

Ve čtvrté rovině je vztah nejužší, sociálně negativní jednání a protiprávní

jednání jsou v podstatě totožná. Takovéto jednání je společností hodnoceno jako

špatné a škodlivé. Jde o jednání, které vykazuje znaky trestného činu nebo

přestupku, tzn., že jednoznačně porušuje právní normy (např. vražda, krádež,

znásilnění).

Z hlediska bezpečnostního budeme za sociálně negativní jednání považovat

ta, která mohou představovat hrozbu pro bezpečnost občanů, i když, v ojedinělých

případech, nemusí porušovat žádnou právní normu.

1.5 Sociogenní mimořádná událost

Kromě pojmů negativní sociální jev a sociální deviace se v literatuře

v posledních letech objevuje i pojem sociogenní mimořádná událost. Poprvé byl

tento pojem použit v projektu výzkumného úkolu Identifikace a systemizace

sociogenních mimořádných událostí s možným dopadem na obyvatelstvo a území

státu zpracovaného na Policejní akademii ČR v Praze v roce 2005. V tomto projektu

však nenajdeme jasné vymezení sociogenní mimořádn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist