E-kniha: Bezčasí -- Nohybská kultura v letech 1976-1985 - Ivan Dvořák

Galén

Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5

www.galen.cz

© Galén, 2011

Upozornění

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové,

elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

1

Obsah

Titul 1

Autorska práva 6

Přílohy 165

Obrazová dokumentace v textu 219

O autorovi 222

Jmenný rejstřík 223

Zkratky

Tiráž 230

2

3

Ivan DvořákBezčasí

Nohybská kultura v

letech 1976–1985

Zuzana Michnová • Petr Kalandra • Oskar Petr • Vladimír Merta • Oldřich Janota

Jakub Noha • Jiří Tichota • Eva Lifková • František Nedvěd • Jan Nedvěd • Oldřich Ortinský

Dušan Vančura • Miroslav Keller • František Novotný • Zdena Tichotová • Vladimír Mišík

Jan Hrubý • Petr Lutka • Vlastimil Třešňák • Dagmar Voňková • Břetislav Šebek • Emil Viklický • Luboš Andršt

Frank Towen a Jazz Dance • Jan Burian • Jiří Dědeček

Jiří Suchý • Martha Elefteriadu • Jiří Stivín • Ladislav Malina • Ondřej Soukup

Michael Kocáb • Milan Svoboda a Pražský Big Band • Jiří Černý • Daniel Špička, Ingeborg Žádná a Renesex

František Stralczynský • Pepa Nos • Pavel Klikar • Jan Štolba • František Rubáš

Jiří Gilík • Jiří Šícha • Tomáš Velínský • Václav Harmáček • Ondřej Havelka

Frances Ježková • Jiří Voskovec • Vladimír Svitáček • Alan Vitouš • Eva Olmerová • Zdeněk Hostek

Jaroslav Šolc • Rudolf Ticháček • Svatopluk Čech • Josef Nachtman • Zdeněk Zahálka

Ivan Umáčený • Michal Gera • Václav Král • Bohuslav Volf • Karel Stiefel • Antonín Keller

Ivan Horák • Zdeněk Fišer • Aleš Benda • Jaroslav Plaček • Jaromír Helešic • Ladislav Malina

Majka Buksová • Jiří Kohoutek • Karel Velebný a SHQ • Jaromír Štětina • Ladislav Kantor

Luboš Pospíšil • Wabi Ryvola • Wabi Daněk • Jindřich Kučera • Miroslav Horníček

Jaroslav Velinský – Kapitán Kid • Josef Streichl • Lubomír Unzeitig

Josef Šimek • Jiří Opluštil • Jaromír Helešic • Mirka Křivánková • Vlastimil Marek • Milan Vitoch

Miki Ryvola • Zuzana Navarová • Zdeněk Vřešťál • Vít Sázavský • Vladimír Vytiska • Irena Budweiserová

Karel Zich • Jan Thorovský • Věra Nerušilová • Růžena Lieslerová • Antonín Viktora

Václav Šalbaba • Svatopluk Košvanec • Rudolf Dašek • Zdeněk Fibrich • Zdeněk Hrášek • Aleš Charvát

Miroslav Klimeš • František Kop • Petr Kořínek • Vladimír Kulhánek • Svatobor Macák • Josef Rejman • Aleš Sládek

Ivan Smažík • Jan Střížkovský • Josef Vejvoda • Luboš Zajíček

Antonín Matzner • Iva Bittová • Pavel Fajt • Václav Koubek • Marek, Kryštof a David Ebenovi

Ivan Dvořák

Bezčasí

Nohybská kultura v letech 1976–1985

Galén

Všechna práva vyhrazena.

Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršním systému nebo přenášena jakýmkoli způsobem

(včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez písemného souhlasu nakladatelství.

© Ivan Dvořák, 2011

© Galén, 2011

Illustrations © Vladimír Jiránek, Břetislav Šebek, Josef Šimek – heirs, archiv Ivana Dvořáka, 2011

Photos © Hana Holešovská, Ladislav Hovorka, Milan Pitlach, Alfréd Schubert, Petr Šolar, Ivan Štecha, archiv Ivana Dvořáka, 2011

Posters © Ivan Krasický, Alfréd Schubert, Břetislav Šebek, Josef Šimek – heirs, archiv Ivana Dvořáka, 2011

Epilogue © Radkin Honzák, 2011

Typography © Bedřich Vémola, 2011

První vydání v elektronické verzi

ISBN 978-80-7262-778-3 (Pdf)

ISBN 978-80-7262-779-0 (Pdf pro čtečky)

7

Úvodem

Je to už víc než rok, co jsem seděl s Ivanem v jednékar

línské hospodě. Semleli jsme všechno možné, není divu,

že přišla řeč i na koncerty, které Ivan v sedmdesátých

a osmdesátých letech uspořádal pod hlavičkou Nohybu

a za pomoci mnoha Nohybáků. Řekl jsem, že by se tahle

část nohybské historie měla sepsat, a Ivan mě překvapil

odpovědí: „Já už to mám dávno sepsaný.“

Pár dní nato už jsem četl rukopis Ivanovyautobiogra

fické knihy. Z ní jsme vybrali to podstatné o nohybských

folkových (a taky jazzových) koncertech a doplniliobra

zovou dokumentací. Tak vznikla knížka Bezčasí.

Petr Kudrnáč



9

Otec byl naivní komunista. Věřil tomu komunistickému

náboženství dost dlouho. Teprve v roce 1968 ses komunismem nadobro rozešel. Máma měla na světneideologický, střízlivý názor. Někdy se s tátou o politiku pohádali.

Já se sestrou už jsme byli v posteli a z haly k námdoléhaly vzrušené hlasy. Hrozně mi to vadilo, chtěl jsem, aby

rodiče byli jednotní. Nejméně do deseti let jsempapouškoval tátův pohled na svět i ve škole. S jednímspolužákem „antikomunistou“ jsem vedl politické diskuse. Když

si na to vzpomenu, tak ještě teď, po těch mnoha letech,

cítím trapnost. Ničemu jsem nerozuměl a hádal jsem se.

Byl jsem v Pionýru a i do školy jsem nosil pionýrskýšátek. Asi jsem si to přečetl v nějakých stanovácha dodržoval jsem je. Ostatní děti byly rozumnější, vázaly si šátky jen na 1. máje do průvodu. Maminka mým pionýrstvím jistě nadšená nebyla, ale nemluvila mi do toho. Jenjedenkrát se vzepřela – když jsem přišel s tím, že budububeníkem. Reminiscence na Hitlerjugend byla pro ni přílišsilná, a tak mi to zakázala. Se snahou o objektivitu dodám, že ačkoliv „otcové“ pionýrské organizace chtěli děti politicky zpracovávat už v útlém věku, v praxi se to moc nedařilo. Na schůzkách jsme si hráli a pionýrské tábory byly často vedeny ve skautském duchu.

V šesté třídě jsem se stal takzvanou spojkou meziškolní organizací a pionýrským domem, který byl ve výstavní vile Grébovka na Vinohradech. Jednoho dne jsem se tam ocitl ve správnou chvíli na správném místě. Přišli tam dva pánové, dramaturg a asistent režie z Československé televize a hledali kluka do populárně-vědeckéhopořadu pro mládež, který se jmenoval Víš, co nevíš? Byl jsem vybrán, a tak se mi otevřel nový, zajímavý svět. Mojespolupráce s televizí měla několikaleté trvání, během něhož jsem v přímém přenosu odvysílal přes padesáthodinových pořadů a jednu televizní inscenaci. Ve Víš, co nevíš? byl mojí rolí zvědavý, vyptávající se kluk.

Ta jediná inscenace byla dramatizací klasické knižní

předlohy od maďarského autora Ference Molnára Chlapci

z Pavelské ulice. Já hrál hlavní roli Němečka, moumaminku Vlasta Chramostová, tatínka Václav Lohniský,kamaráda z klukovské party Vašek Postránecký a náčelníky dvou

soupeřících klukovských part Cupák a Vinklář. Obsazení

dvou posledně jmenovaných bylo největší slabinounastudování. Ti dva mohli jen těžko diváky přesvědčit, že jsou

sedmnáctiletí, když byli nejméně o patnáct let starší. Však

taky kritik Milan Schulz ve Večerní Praze pochválil jenom

mě. Napsal: „Malého Němečka živě zahrál mladý IvanDvořák.“ Byl to můj první a zároveň poslední herecký úspěch.

Dostal jsem sice po této inscenaci jednu nabídku do filmu,

ale rodiče ji rozumně odmítli. Bylo to pro mě zpestření,

ale nikdy mě nenapadlo, že bych měl jít studovat herectví.

Necítil jsem se na to. Ostatně jen z málokterého dětského

herce vyrostla herecká osobnost. Václav Postránecký je

jednou z výjimek.

V prvním ročníku střední školy ještě doznívala mojetelevizní kariéra. Můj milý pan režisér Lang, se kterým jsem

spolupracoval v pořadu Víš, co nevíš?, mě angažoval jako

reportéra do seriálu Pozor na  pět reportérů, který chtěl

děti, nebo spíš mládež, uvést do světa umění. Pronedostatek kvalitních scénářů seriál skončil asi po čtyřech

dílech, rozhodně dříve, než byl původní záměr. V téže

době jsem pro sebe objevil svět písniček Voskovce,Wericha a Ježka.

Ne že bych mnohé neznal už dřív, ale teprve tehdy,

kolem svého patnáctého roku, jsem začal chápat, jak jsou jejich písničky chytré. Šťastnou náhodou jsem zjistil, že v některých gramofonových prodejnách ještědoprodávají standardní desky s tvorbou V+W+J. Zchodil jsem všechny prodejny v centru, na Smíchově a na Malé Straně a s každou nově nabytou deskou jsem zažíval pocit štěstí. Když pak moje sbírka dosáhla počtu čtyřiceti kusů,objevila se na trhu reedice na dlouhohrajících deskách, které jsem si samozřejmě rovněž pořídil.

Vztah k protagonistům – jak V+W říkával v televizi

Václav Holzknecht, aby se vyhnul jménu Voskovec, které

bolševik nerad slyšel – jsem mohl zdědit, protože rodiče

měli Osvobozené divadlo rádi, párkrát v něm i byli a sem

tam si přede mnou nejznámější písničky z jejich herzpívali.

V  rodičovské knihovně jsem objevil útlou knížku

Tak žil Jaroslav Ježek a později jsem si sám koupilknihu Jaroslav Ježek + Osvobozené divadlo, obě od Ježkova

přítele, už zmíněného doktora Holzknechta. V roce 1961

vyšly také vybrané hry V+W. Koupil jsem si první díl,

k tomu mě určitě zlákala Muzikova veselá obálka, kde

písmena jsou oblečena do červenozelenéhoklaunského šatu s knoflíky. Holzknechtovy knížky jsem přečetl,

ale popravdě přiznávám, že hrami jsem se neprokousal.

K četbě divadelních her je asi třeba schopnost velkého

soustředění a speciální představivosti, které mi nejsou

dány.

Na jaře 1961, nadšen objevem Osvobozeného divadla,

jsem o něm připravil veřejnou produkci. Podívám-li se

zpátky, musím uznat, že příliš novátorství a vtipu jsem

při způsobu zpracování tématu neukázal. Vlastně jsem

zkopíroval inscenační způsoby tehdejšího Divadlahudby. Na kraj jeviště jsem ke stolečku s lampou posadil dvě

spolužačky, které střídavě předčítaly z Holzknechtovy

knihy, další spolužák obstarával epidiaskop, kterýmpromítal na plátno fotky a kresby ilustrující text, a jávyměňoval desky na gramofonu, jejichž hlasitou reprodukci

do sálu pro dvě stě lidí zprostředkovalo naše rodinné

rádio Philips.

Po osvětové části jsme sehráli se spolužákem Petrem

Hartmanem dialog V+W z Vest Pocket Revue, ten sesirkami s obrázkem Hradčan. Jednu zkoušku jsme siudělali u Hartmanů v jejich dejvickém bytě. Petr mi tehdy

u  otevřeného okna, zalitého jarním sluncem, zahrál

takové skvosty jako Kolumbovo vejce, Politické nebe

na  zemi a nějaké orchestrálky, které jsem neznal. Jeho

maminka, které jsme svěřili, co připravujeme, násnabádala k opatrnosti: „Jen abyste chlapci neměli ve škole

nepříjemnosti.“

Byl jsem tak zaujat přípravou našeho vystoupení, že

jsem zanedbal jeho propagaci. Tak se stalo, žev Křížkově síni evangelického kostela na Santošce sedělo jen

pár spolužáků, několik rodičů a naše učitelkastavitelství, paní doktorka Šulová. Když jsme ve finále s Petrem

pozvali spolužáky, aby si s námi na jeviště přišli zazpívat

Nebe na zemi, hlediště se natolik vylidnilo, že by sinezasvěcený příchozí mohl myslet, že je účastníkem nějaké zkoušky. Zmíněná paní učitelka možná přišla z nostalgie, protože, jak nám řekla, ona byla jedním z diváků slavné premiéry Vestpocketky v sedmadvacátém rocev Umělecké besedě. Já jsem jí Wericha asi nepřipomenul, alemožná že když viděla na jevišti mého partnera PetraHartmana, vzpomněla si na Voskovce, protože Petr byl náš třídní elegán. Nikdy později jsem už nepřečetl tolik knih jakov průběhu střední školy. Několikrát, zaujat knihou, jsem četl až do rána. Po pročtené noci jsem se cítil slavnostně jako po  vykonání dobrého skutku. Nikdy později jsem už nezhlédl tolik činoher, oper, nenavštívil tolik koncertů. Není divu, vždyť doba dospívání je dobou otázeka hledání postoje k světu. Podvědomě jsem tušil, žev umění bych snad nějakou odpověď nebo alespoň nápovědu mohl najít.

S moderním jazzem jsem se poprvé setkalna koncertu v Lucerně. Hrálo několik souborů, v jednom také

kontrabasista Luděk Hulan. Zaujaly mě ty jeho běhy

po strunách, jak se vzdaloval hlavní melodii a jak se k ní

zase vracel. Připadal mi jako dítě, které se odkope, a tak

poznává nový svět. Když se vrátil k tématu, jako by se

vrátil do bezpečí pod peřinou.

Jazz mě neupoutal jen jako hudba. Přitahovalo mě celé

to prostředí kolem něho, skvělé pražské publikum. Rád

jsem se stával součástí jazzové obce, vždyť před jazzem

jsme si byli všichni rovni. Když čas od času přijela nějaká

americká nebo britská jazzová hvězda, dokázali jsme ze

sálu vytvořit svobodné jazzové exteritorium.

V roce 1964 mi sestřenice poslala poštou z Izraeledesku Perný den od Beatles. Obal té desky se během několika

let úplně rozpadl, to byl hmatatelný důkaz četnostijejího hraní. Moje první setkání s bigbítem bylo o dva roky

staršího data, na školním večírku, kam spolužák přinesl

pásek s orchestrálkami The Shadows. V rádiu se tato nová

hudba téměř nevyskytovala, přesto ji mladý člověknemohl minout. Na plesech většinou hrály dva orchestry, jeden

velký taneční a tím druhým byla bigbítová skupina. Buď se

střídaly nebo, pokud to bylo možné, big band hrálve velkém sále a bigbít v malém. Bigbít duněl v klubech a čas

od času i v té naší zlaté Lucerně. Jednou se pořadatelé, aby

propašovali do Lucerny bigbít, schovali za rámec jakéhosi

výchovného koncertu. Nazvali ho Kytara na mnohozpůsobů. Vzpomínám si, jak se blížilo finále, měl nastoupitbigbít, ale konferenciér ještě uvedl zpěváka s kytarou. Jeho

jméno mi utkvělo v paměti, byl to Majka Čech, který se

zhluboka nadechl a spustil: „Já neumím tančit vůbec,protože jsem dřevorubec...“ Další slova už zaniklave strašném pískotu a vřískotu publika. Majka odešel a nastoupil

bigbít, kvůli kterému jsme přišli.

Po  pomaturitních prázdninách jsem začal studovat

na Stavební fakultě ČVUT. Studium to bylo dlouhé a já

jsem si ho přerušením, a navíc i rozložením posledního

ročníku na dva roky, ještě prodloužil. Proto jsemvojenskou základní službu nastoupil 2. září 1974, ve svých více než osmadvaceti letech. Vypadal jsem docela mladě, takže jsem se mezi těmi o tři roky mladšímiabsolventy vysoké školy ztratil. Přes Opavu a přes Jince jsem se dostal do Chrástu u Plzně, kde jsem velel, nebo přesněji měl na starost desetičlennou pracovní skupinu vojáků, kteří pracovali ve škodovácké slévárně v obci Dýšina. Jako v padesátých letech byli takzvaní pétépáci, sdružení v pracovních praporech, tak v sedmdesátých letech byly obdobné jednotky, které se jmenovaly silniční prapory. Kdo se k nim dostal, měl zvláštní vojnu; tu mupřipomínala jenom uniforma a omezení osobní svobody, jinakchodil normálně do práce. V Chrástu jsem se svými vojáky obýval jednopatrový dům poblíž nádraží. Měl jsem svou místnost, mezi níž a světnicí mužstva byla chodba se schodištěm. To byla výhoda, protože menší rozbroje mezi vojáky jsem neslyšel.

Ráno jsem vojáky vzbudil a společně jsme se v houfu

přemístili do závodní jídelny na snídani. Oni šli do práce

a já k telefonu. Měl jsem povinnost zavolat na posádku

do Jinců, že se v naší odloučené jednotce nic nestalo. Pak

jsem měl volno až do odpoledne. V 15 hodin jsem vyhlásil

denní rozkaz. Po něm už měli volno i vojáci.

Největší trápení jsem měl o sobotách a nedělích,protože vojáci šli do hospody, opili se a někteří vyváděli.

Třeba vojín Depeš se jednou opil a polonahý mi sdělil, že

jestli ho dostanu do vojenské basy, po propuštění si mě

vyhledá a zabije. Řekl jsem mu, ať se jde vyspat.

Nebo vojín Fojtášek, který v opilosti úderem karate

vysklil okno. Chirurg v Plzni si ještě ráno stěžoval, že

z něho táhne alkohol. „Zlobičáky“ si pamatuju,bezproblémoví jsou už dávno zapomenuti.

V Chrástu byla aktivní organizace SSM. Měli svouklubovnu, která byla místem setkávání kluků s holkami

a naopak. Občas mohli uspořádat tancovačku díky tomu,

že byli takzvaným právním subjektem, a měli tudížrazítko. Nebyli to žádní nadšení stoupenci Husákova režimu,

jenom věděli, že pokud chtějí pěstovat na vesnici nějaký

společenský život, nezbývá jim nic jiného než se sdružit

v tehdejší jediné organizaci mládeže.

Zadní hospoda v Chrástu byla klasická, včetnědivadelního sálu pro případné ochotníky a pro plesya tancovačky. Napadlo mě, že bych v něm mohl uspořádatfolkový koncert. Nápad to nebyl nový, nosil jsem ho v hlavě

už pět let. Ovšem to, že jednou svůj první folkový koncert

uspořádám ve vesnici nedaleko Plzně, by mě ani ve snu

nenapadlo. Výběr účinkujících byl jasný: Vladimír Merta

a Marsyas.

S Vláďou už jsem se znal od roku 1970. Se Zuzanou

Michnovou a s Petrem Kalandrou z Marsyasu jsem se

seznámil v téže době na soukromé produkcive střešovické hospodě Na Andělce. Zuzanu jsem tam slyšel

poprvé a byl jsem nadšený jejím zvláštním plným,dyšným hlasem. Obrátil jsem se na nejbližšího souseda: „To

je hlas! Znáš se s ní?“ Odpověděl mi: „Zuzana je moje žena.“ Měl jsem říct „blahopřeji“, ale tak pohotový jsem nebyl.

V Chrástu, a ještě k tomu na vojně, byl pro mě jediným možným partnerem pro uspořádání koncertu SSM.Oslovil jsem je tam a oni byli pro. Se svým svědomím jsem si to srovnal lehce. Pro mě i pro diváky bylo důležité, kdo zpívá, a ne kdo je pořadatel.

Příprava koncertu mě bavila. Sám jsem zhotovil malý plakát a místní mladý výtvarník nakreslil velký poutač se stylizovaným krkem kytary.

Otevřel jsem dva předprodeje vstupenek, jedenv prodejně hraček v Chrástu a druhý v Supraphonu na hlavním náměstí v Plzni.

Nebylo vyprodáno, ale bylo pro koho hrát. Považuji za úspěch, že přijelo i pár Plzeňáků, a taky miudělali radost kamarádi, kteří si s ohledem na moji produkci nasměrovali výlet na Plzeňsko.

Průběh koncertu předznamenala krásná Rudyz trampské party, která mi poslala telegram s textem: ZASILAME PLAMENNE POZDRAVY. NECHT ZIJE FOLG 1. RUDY.

Chrást skutečně žil dobré čtyři hodiny folkem. Byl to jeden z mála koncertů, kde jsem vystoupil na jeviště jako konferenciér. Převyprávěl jsem divákům poučnou báji o Marsyasovi a své vystoupení jsem ukončil slovy:

„Slyšel jsem, že v Americe se v reklamě nesmípoužívat superlativ, tedy nejlepší. Vážení diváci, dovolte,abych na jevišti přivítal přední českou folkrockovou skupinu Marsyas!“

Marsyas byli jedineční. Kdo slyšel poprvé jejich

vícehlas, byl překvapen, že takhle kvalitní folkrockový

soubor u nás v Čechách máme. Ve druhé půli vystoupil

Vláďa Merta. Merta je mistr. Skvělý kytarista, nápaditý

skladatel, vynikající textař a dobrý zpěvák. Navíc pokud

vystupuje, jako zde, se spřátelenou kapelou,ctižádostivost ho nutí do velkého výkonu, ze kterého má prospěch

divák.

Když Merta dohrál, Petr Kalandra sedící v sále vykřikl:

„Koncert skončil, začíná jam session!“ Jeho délkuomezil pouze čas odjezdu nočního vlaku do Prahy. Kolem

půl jedenácté za odjíždějícími folkaři zazvonil zvonec

u chrásteckých závor, a to je i konec vyprávění o mé

podivné vojně.

V červenci 1976 jsem byl s kamarády na velkémletním putování v  rumunských Karpatech. Chodili jsme

po horách v oblasti Tibles.

Můj odjezd byl o nervy. Ještě hodinu před odjezdem

našeho vlaku z hlavního nádraží jsem doprodávalna Smíchovském nádraží Večerní Prahu. Asi mně bylo líto ztráty

pár korun za neprodané výtisky. Vlak do Bukurešti byl

vypraven právě ze Smíchova, takže jsem v jednomvagoně narazil na dva kamarády, kteří patřili do naší výpravy

a vyhovovalo jim nasednout už na Smíchově. Divili se,

jak chci stihnout odjezd. Tehdy jsem si teprve uvědomil,

do jak velkého časového presu jsem se dostal. Zabalil

jsem prodej a sedl na tramvaj. Už cestou domů jsem si

řekl, že se nemohu zdržovat úhledným balením věcí, že

vše, co potřebuju, naházím do velkého poštovního pytle

a hurá na Hlavní nádraží.

Odpolední dopravní špička udělala svoje, takže když

tramvaj dojela na náměstí I. P. Pavlova, do odjezdu vlaku

zbývaly už jen minuty. Tramvaj stála na červenou před

Legerovou ulicí. Uviděl jsem před hotelem Kriváňna stanovišti taxíka, rozrazil jsem dveře tramvaje a rozběhl

jsem se k němu, pytel přes rameno.

Na nástupiště jsem doběhl pár minut po pravidelném

odjezdu, ale vlak tam ještě stál. Měl jsem kliku, že jeden

kamarád z naší party pracoval na dráze a znal předpisy. Věděl, že z vážných důvodů smí výpravčí zdržet odjezd vlaku o nějakou minutu – honem za ním běžel, vysvětlil mu situaci, že naše výprava postrádá jednoho účastníka, který každou chvíli dorazí.

Zažil jsem si tehdy těžké chvilky. Ve vlaku mikamarádi dali napít nějakého alkoholu a mně se vrátilabarva do tváře. Vytáhl jsem ze svého pytle zbytek výtisků

Večerní Prahy a pokusil se doprodat je cestujícím vlaku.

Tento husarský kousek ale nebyl z mé strany myšlenpříliš vážně. To jsem dělal „šou“ pro kamarády.

S dnešní znalostí věcí nacházím ve svém chování před

odjezdem do Rumunska manické rysy, hlavně ten jeden,

který se v mániích opakuje, a sice balanc nad propastí

nebo, chcete-li, kdy je zaděláno na průšvih.

Ve vlaku jsem přišel na to, že jsem do pytle zapomněl

vložit důležitý předmět – baťoh. Moji šikovní kamarádi mi

z řemínků, provazů a poštovního pytle zhotovilináhradní, který jsme nazvali „pošťárna“.

Čtrnáctidenní putování po horách jsem prožil bezproblémů, tedy i bez konfliktů s kamarády. Snad jenobčasná mnohomluvnost připomínala mé „bivojské“ naladění.

Jednou jsem se partě ztratil, ale dobře to dopadlo.

Nebývám na  trampu vůdcem, tedy neurčuju trasu,

kudy půjdeme. Naštěstí ráno toho dne, co jsem seztratil, jsem vyslechl poradu nad mapou a pochopil směr

pochodu. Když se to stalo a já osiřel, nepropadl jsem

panice. Řekl jsem si, buď kamarády najdu, nebo se

dostanu k vlaku a pojedu sám domů. Pas mám,peníze mám – tak to musím zvládnout. Hlavou mi proběhla

další myšlenka: nemám proč a kam spěchat. Byl krásný

slunečný den. Umyl jsem se u potoka, vypral jsem si

a teprve pak jsem začal stoupat na hřeben. Když jsem

se na něj vyšplhal, měl jsem dvě možnosti. Buď jít tam,

nebo zpátky. Věřil jsem, že „tam“ odpovídá rannímu

rozhovoru nad mapou.

Po pěti hodinách chůze jsem po levé ruce, tři stametrů pod hřebenem, uviděl seník a u něj své druhy. Jeden

z nich nadával jako špaček, když mě spatřil. V tomhorském tichu jsem slyšel každé jeho slovo. Asi měl o mě

strach.

Naše výprava se skládala ze dvou skupin. Jedna byla

trampská a ke druhé patřili Nohybáci. Nohyb jeturistický klub, který založili v roce 1968 recesisti, ale současně

také sportovci a turisté, kteří – jak už název napovídá – ,

ke svým aktivitám potřebují nohy. Jedním zezakládajících členů Nohybu byl Miloš Váňa, zvaný Prťák, který se

v roce 1970 zúčastnil expedice Sakura. Čtyři kluci, mezi

nimi i širší veřejnosti známý fotograf a spisovatel Zdeněk

Thoma, se rozhodli, že se autostopem, pěšky a na závěr

lodí dostanou na Světovou výstavu EXPO 70 do Ósaky,

a skutečně se jim to podařilo.

Většinu blízkých kamarádů jsem poznal v době své

puberty a postpuberty. Prťáka jsem potkal až ve svých

třiceti letech. Byl výjimkou. Ostatně on byl rovněžvýjimečný. 17

S  tímhle Prťákem jsme jedné noci v  rumunských

horách zůstali sedět sami u ohně. Bavili jsme se spolu

o folku i o jazzu, vyprávěl jsem mu, jak jsem uspořádal

dva folkové koncerty, když jsem byl na vojně. Že jsem

k tomu potřeboval razítko místních mládežníků a dva

podpisy jejich funkcionářů. Zeptal jsem se Prťáka,zdali bych něco podobného nemohl podnikat pod hlavičkou

Nohybu v Praze.

„To víš, že to půjde!“ řekl Prťák.

A já začal nahlas snít, že jednou si uspořádámeLucernu podle svého gusta. Ten večer předurčil, co se mělo stát

hlavní náplní mého volného času v následujících devíti

letech.

15. září 1976 jsem nastoupil do zaměstnání v maléprojekční kanceláři Středočeských státních lesů, která měla

sídlo v Bolzanově ulici, poblíž Hlavního nádraží. Měl jsem

za úkol projektovat lesní cesty, respektive úzké lesnísilnice pro svážení při těžbě dřeva.

Mojí první prací v novém místě bylo nivelovánív jednom lesíku blízko Českého Brodu. To šlo dobře. Měřil

jsem a hlavou mi šly myšlenky o mém třetím a v Praze

prvním folkovém koncertu. Rozhodl jsem se, že navážu

na to, čím jsem v Chrástu skončil. Po dvou vojnových

koncertech Folk 3 budou celovečerně Marsyas.S kapelnicí Zuzanou Michnovou už jsem telefonicky dohodl

datum koncertu: 2. listopadu 1976. Až když byl termín

určen, teprve jsem si uvědomil, že to bude na denpřesně po dvou letech po prvním Folku v Chrástu. Nevím už,

kdo mě upozornil na jedinečný sál v radlické hospodě

Za větrem. Zajel jsem si tramvají číslo 14 na konečnou

do Radlic, a když jsem popošel asi sedm minutz města, ocitl jsem se na návsi před venkovskou hospodou se

zahradou. Byl jsem na venkově, a přitom dvacet minut

od Václavského náměstí. Vešel jsem do hospodya promluvil s hostinským. Řekl jsem mu, že bych se rádpodíval na sál, že v něm chceme uspořádat hudební produkci.

Hostinský sundal klíč z háku ve výčepu a odemkl dveře

do sálu. Zachoval jsem kamennou tvář, ale v duchu jsem

jásal: To je ono!

Sál byl prostřední velikosti, pokud by si diváci sedli

na zem, tak by se jich tam vešlo víc jak dvě stě. Vpředu

byla kruchta, židle thonetky a stoly byly zašlé provozem

snad stoletým. Když do tohoto prostoru naveze zvukař

svou moderní audiotechniku, vznikne krásný kontrast.

Neexistovala žádná příručka Jak vyhovět všem bolševickým zákonům, předpisům a  vyhláškám při pořádání hudební produkce. Všechno, co jsem potřeboval znát,

jsem se naučil za pochodu.

Za prvé člověk musel vědět, že existuje třídílnýpovolovací formulář, který bylo možno vyzdvihnoutna kulturním odboru národního výboru. Mimo názvu pořádající organizace, jmen a adres dvou jejích odpovědných

činitelů bylo třeba sepsat repertoár, který pak podléhal

zpoplatnění Ochrannému svazu autorskému. Povolení

uděloval inspektor pro kulturu u příslušného národního výboru. Pokud šlo o Radlice, bylo to v kompetenci ONV 5, kde byla v té době slušná paní těsně před důchodem, s níž byla rozumná řeč.

Jestliže byl umělec „zprostředkován“ nějakou státní

agenturou, tedy byl u ní registrován (v Praze byly tři:

PKS, Pragokoncert a SKKS), povolování nebylo obtížné,

protože za  ideovou nezávadnost repertoáru agentura

zodpovídala. Za vystoupení zprostředkovaných umělců

pořadatel zaplatil agentuře a ta pak s jistým zpožděním

účinkujícím vyplatila honorář. K  proplácení Vladimíra Merty, kterého žádná agentura nezajišťovala, jsme

používali vyhlášku ministerstva školství ČSSR, podle

které bylo možné občanům, čelným osobnostem našeho

veřejného, kulturního, vědeckého a  sportovního života při účinkování v rámci kulturně výchovných pořadů

vyplatit až 400 Kč. Stejným způsobem jsme pak později

platili publicistovi Jiřímu Černému. Na něj tatovyhláška pasovala, ten skutečně kulturně výchovné pořady

vytvářel – na rozdíl od Merty, jehož produkce se pouze

jako výkladový pořad tvářily svým názvem, kupříkladu

Cesta folku, ale ve skutečnosti to byly regulérní koncerty.

Ze zneužití vyhlášky při Mertových produkcích jsme se

naštěstí nikdy zodpovídat nemuseli.

Vracím se k listopadovému koncertu Marsyasu. Asi

měsíc před produkcí jsem navštívil jejich vystoupení v sále

Elektra Dopravních podniků v Holešovicích. Potřeboval

jsem, aby mi Zuzana podepsala repertoár. Měl jsem štěstí,

že tam byl přítomen jeden ostřílený kozák showbusinessu

Hynek Žalčík; jako začínajícího pořadatele mě upozornil,

že mimo povolení produkce musím mít i schválenou cenu

vstupenek, takzvaný cenový výměr, který mi vystaví paní

Čermáková, úřadující na Národním výboru hlavníhoměsta Prahy na Náměstí primátora Vacka (dnešní Mariánské

náměstí). Kdybych výměr neměl, tak riskuju průšvih.

Samozřejmě jsem za tou paní zašel. Na spolupráci s ní

si jsem si nemohl stěžovat, vyřizovala všechnona počkání. Cena se stanovovala v závislosti na počtu míst v sále

a podle kvalifikační třídy umělců. Z dnešního pohledu

vycházela směšně nízká. Na radlické produkce bylajednotná cena deset korun.

Měl jsem povolení i cenový výměr, takže jsemkonečně mohl orazítkovat a  popsat vstupenky. Manipulace

se vstupenkami mě bavila. Považoval jsem to za určitou

magii:vstupenkyapírky se při ní proměnily na peníze

a moji diváci si v mnou určený den a hodinu udělali čas

a přišli do sálu na produkci, kterou jsem pro ně připravil.

Při prvních radlických produkcích jsmespolupracovali s jediným předprodejem, s Melantrichem, který sídlil

v pasáži Rokoko. Na Marsyas jsme jim tři týdny předkoncertem předali sto vstupenek a oni jich prodali čtyřicet

pět. Mnoho diváků přišlo přímo, takže hned při pražské

premiéře jsme měli sál plný.

Vzpomínám na ono úterní listopadové ráno. Ještě před

prací, kolem šesté hodiny ranní, jsem zajel do Radlic

a na dřevěné sloupy elektrického vedení jsem připíchal

plakátky s šipkami, od konečné tramvaje až k hospodě, aby diváci večer netápali. Pozval jsem všechny svémožné i nemožné známé, mezi nimi i maminčinu skautskou kamarádku, překladatelku z  holandštiny, paní Kazdovou. Ta bezmála sedmdesátiletá dáma překvapivě přišla. Ve svatém nadšení jsem si neuvědomil, že to pro ni bude poněkud hlučná muzika. Vyhledala mě o přestávce,poděkovala za pozvání, pochválila mě, že se věnuju kulturní činnosti, a pak požádala, abych ji omluvil, že je unavená a odchází. Mladé publikum nechtělo odejít anipo druhé půlce. S úsměvem vzpomínám, jak jsem se zvukařem Jiřím Pečeným dohadoval na pisoáru, za kolik je ochoten ozvučit přídavek ke koncertu.

Toho večera mohli být všichni spokojeni, obzvláště

Marsyas: myslím, že spontánnější ohlas za svou kariéru

těžko někde jinde zažili.

Poslední listopadový večer šestasedmdesátého roku

patřil sál radlické hospody Vladimíru Mertovi.

Skóre v předprodeji Melantrichu bylo tentokrátabsolutní. Ze sta dodaných vstupenek jich bylo sto prodaných.

Neudivilo mě to. Merta nebyl „jejich“ (bolševiků), a lidé to

věděli. Co se týče veřejného vystupování, střídala se u něj

dvě období: buď byl zakázaný, nebo trpěný. Punc zákazu

dělal svoje, a navíc diváci přítomností na jeho koncertě

demonstrovali svůj negativní postoj k bolševikovi.

Aby diváci nemuseli sedět na holé zemi, zakoupil jsem

a rozstříhal vietnamské rohože. Lidí však přišlo na Mertu

víc, než bylo těch rákosových čtverců. Vláďu jsmeposadili na stůl pod kruchtou a nasvítili lampou na rameni

z kreslicího prkna. S minimálními prostředky jsmedosahovali účinku až divadelního. Mezi písněmi mluvil Merta

k publiku tak, jako by mluvil s kamarádem. Onnerozlišuje, jestli je v sále padesát nebo pět set lidí. Nenímnoho těch, kteří jsou obdařeni takovou bezprostředností.

Napadá mě, že Jiří Stivín rovněž mezi ně patří. S tím jsem

ale spolupracoval až později, když jsem rozšířil svou

působnost i na „jazzové pole“.

Mertův listopadový koncert měl reprízu 21. prosince.

Samozřejmě se o žádném opakování nedalo mluvit.Každá folková produkce je jedinečná, ta prosincová se navíc

lišila tím, že si Vladimír přizval hosty. Velký časovýprostor tehdy dostal ve druhé půli Oldřich Janota i s malým bigbítem, který ho doprovázel. Jako pořadatel jsem se spravedlivě rozčilil, že mě Vláďa postavil před hotovou věc, tvrdil jsem, že divák má právo předem vědět, kdo bude vystupovat i kdo bude případným hostemhlavního aktéra večera. Navíc Janotovo číslo nebylopovedené, malý prostor sálu byl nedokonalým ozvučením přehlušen. Po koncertě Merta naši rozepři vyřešil po svém. Zápasnicky mě uchopil, takže jsme si spolu, místovykouření dýmky míru, zatančili takový medvědí tanec.

Následovala moje a Mertova návštěva u Janotů, kteří bydleli nedaleko hospody, přímo u smyčky konečnétramvaje v Radlicích. Došli jsme k jednopatrovému domu, někdejšímu činžáku, který Oldřichova žena koupila i s jedním nájemníkem. Ostatní už odešli, protože dům byl v havarijním stavu, což také vysvětlovalo, proč ho stát byl ochoten prodat.

„Noste na stůl, hosti jdou,“ vykřikl Vláďa do tichanoční ulice. V okně nad námi se vzápětí objevila usměvavá Danina tvář.

„Vítejte, pojďte nahoru,“ zvala nás Dana dál. Prošli jsme strašidelnou chodbou, plnou všelijakéhoharampádí. Na zdi ještě visely čtyři zrezivělé schránky, vzpomínka na někdejší nájemníky. Na dvoře jsem zahlédl zednický kalfas, předzvěst renovace domu.

V pokoji v prvním patře bylo příjemné teplo. Uvelebili jsme se, Dana uvařila ovocný čaj. Návštěvou jsme jivyrušili ze studia na postgraduální zkoušku, kterou skládala