načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bez spojení není velení a bez pakárny není vojna - Jiří Glet

Bez spojení není velení a bez pakárny není vojna

Elektronická kniha: Bez spojení není velení a bez pakárny není vojna
Autor:

Dvouletá základní vojenská služba v sedmdesátých letech 20. století, v době tvrdé normalizace, nebyla vůbec jednoduchá. Důstojníci vyžadovali po mužstvu kázeň a plnění ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  95
+
-
3,2
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7293-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dvouletá základní vojenská služba v sedmdesátých letech 20. století, v době tvrdé normalizace, nebyla vůbec jednoduchá. Důstojníci vyžadovali po mužstvu kázeň a plnění rozkazů a politruci zase prosazovali tu „správnou“ ideologii. Byla to rovněž mazácká vojna, ve které vojíni prvního ročníku základní vojenské služby měli jen minimum práv a spoustu povinností. Poznejte mazáckou vojnu a správnou vojenskou pakárnu, o které autor píše s nadhledem a humorem.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bez spojení není velení a bez pakárny není vojna

Jiří Glet

1. vydání

vydáno v lednu 2018 jako 64. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN 978-80-7570-077-3 (epub)

ISBN 978-80-7570-078-0 (mobi)

ISBN 978-80-7570-079-7 (pdf)


Per aspera ad astra - přes překáţky ke hvězdám,

alespoň k těm důstojnickým

poručík v záloze Jiří Glet


JAK JSEM SE NESTAL ŠPAGÁTEM

Bez spojení není velení, na toto vojenské heslo nikdy nezapomenu. Měl jsem ho dva roky denně na očích, ať jiţ na nástěnkách v poddůstojnické škole ve slovenském Popradu, nebo na nástěnkách bojového útvaru protivzdušné obrany státu v Moravské Nové Vsi. Jak to vlastně začalo? Jak jsem se učil u bigošů

Ve třetím ročníku na vysoké škole v Brně, bylo to v roce 1972, nám studentům začala vojenská příprava. Za totáče byli totiţ vysokoškoláci, oproti ostatní muţské populaci, co se týče základní vojenské sluţby, poněkud zvýhodnění. Dva roky chodili jednou týdně na vojenskou přípravu a po závěrečném měsíčním soustředění pak sloţili důstojnické zkoušky. Na vojnu nastupovali jako absolventi poddůstojníci a vlasti slouţili nikoliv dva roky, ale pouze jeden rok. Nosili důstojnickou uniformu se zlatými knoflíky a na výloţkách měli svoji poddůstojnickou hodnost mezi dvěma zlatými kolejničkami. Říkalo se jim špagáti. Špagáti jiţ od samého počátku vojenské sluţby poţívali poddůstojnické výhody, nezaţili ţádnou mazáckou vojnu a mnozí z nich trávili vojenskou sluţbu tak, ţe posedávali a podřimovali ve vojenských kancelářích. Ba co více, zpravidla po půl roce vojny jim byla udělena důstojnická hodnost podporučíka.

Co to v praxi znamenalo? No velmi mnoho. Takový špagát podporučík pobíral měsíčně sluţné, lidově ţold, za hodnost 400 korun československých a zpravidla ještě několik stokorun měsíčně za vojenskou funkcí. V dalším textu jiţ budu pouţívat pro tehdejší československou měnu tehdy běţnou zkratku Kčs.

To takový vojín základní vojenské sluţby pobíral ţold pouhých 70 Kčs měsíčně. Pro vaši představu, krabička nejlevnějších cigaret stála 4 Kčs, krabička amerických cigaret pak 20 Kčs. Jedno pivo desítka stálo 2 Kčs, pivo dvanáctka stálo 4 Kčs. Hold voják dvouleté základní vojenské sluţby si fakt nemohl vyhazovat z kopýtka.

Byla zde ještě jedna velká výhoda důstojníků špagátů. Po denním rozkaze ve čtyři hodiny odpoledne, pokud neměli sluţbu, mohli se kaţdý den zcela volně vzdálit z kasáren a vrátit se třeba ráno. To vojáci základní dvouleté vojenské sluţby museli doslova prosit o kaţdou vycházku na několik hodin. Mazákům byla vycházka udělena jednou, dvakrát týdně a vojáci prvního ročníku zvaní zobáci nebo zobani,byli moc rádi, kdyţ jim byla udělena vycházka za bránu kasáren tak jednou za čtrnáct dní.

Další výsadou špagátů bylo, ţe měli loţnice po dvou nebo třech muţích. U vojáků dvouleté základní sluţby to bylo jiné. Mnohdy spala na jedné cimře celá četa, to jest 25 vojáků, vojenská loţnice pro dvanáct vojáků, to byl jiţ docela luxus. Je tedy zřejmé, ţe špagáti nebyli mezi muţstvem příliš oblíbeni, ale nějaké výjimky se vţdycky našly. Také já jsem se touţil stát špagátem, kdyţ uţ jsem neměl tu vytouţenou modrou kníţku, neboť slouţit socialistické vlasti pouhý jeden rok bylo mnohem lepší neţ slouţit roky dva.

Kaţdý čtvrtek ráno se studenti oblékali do „slušivých“ kopřivových uniforem a mířili na vojenskou přípravu na Kraví horu v Brně. Já jsem patřil mezi ně. Všichni kolemjdoucí dobře věděli, ţe jsou to studenti, kteří si hrají na vojáky. Snadno nás poznali podle kopřivových uniforem, které sice v Československé lidové armádě byly dávno vyřazené, ale pro studenty byly ještě dobré.

Náčelníkem vojenské katedry byl podplukovník Pokorný, chlapík tak okolo padesáti let. Vypadal celkem sympaticky a přišel s námi na učebnu pobesedovat. Povídal, ţe ho máme brát vlastně jako svého tátu, ať se zeptáme ohledně vojenské sluţby na cokoliv, ţe nám rád odpoví a zůstane to jen mezi námi vojáky.

Já hlupák mu na to skočil, ţe jsem raději nedrţel hubu. Zeptal jsem se, proč v jednom státě máme dvě armády československou a sovětskou, vţdyť by nám zcela stačila pouze ta československá armáda. Takové otázky se ale v době tuhé normalizace nekladly.

Podplukovník si mě důkladně prohlédl, něco si poznamenal do svého notýsku a povídá:

„Student, který nechápe internacionální pomoc bratrských socialistických zemí, nemůţe být důstojníkem Československé lidové armády.“

No, dělal proto co mohl, moji „vojenskou kariéru notně přibrzdil,“ takţe jsem se stal důstojníkem aţ za hezkých pár let. Nebudu ale předbíhat.

Na vojenské katedře jsme byli školeni na budoucí velitele čet u motostřelců, zvaných bigoši. Nebyl to ţádný med. V učebně to ještě šlo, ale často jsme jezdili v obrněných transportérech a běhali po polích, předstírajíce, ţe rozvíjíme rojnici. Několik studentů slabší povahy to vzdalo, doufajíc, ţe se jim podaří získat modrou kníţku.

Soudruh podplukovník Pokorný si na mě vyloţeně zasedl. V motostřeleckém druţstvu čítajícím dvanáct vojáků, kteří tvořili posádku jednoho obrněného transportéru, bylo několik velmi nepopulárních postů. Byl to kulometčík, tahaje na zádech lehký kulomet, který byl ale pořádně těţký a pomocník kulometčíka, který kromě samopalu nosil ještě těţké zásobníky nábojů pro kulomet. Dále to byl pancéřovník, vláčeje na zádech pancéřovou pěst a pomocník pancéřovníka, který kromě samopalu na zádech tahal v batohu ještě čtyři náboje do pancéřové pěsti. Ty bratru váţily dobře 20 kg.

Jak se jiţ mnozí čtenáři dovtípili, za pomocníka pancéřovníka jsem byl soudruhem podplukovníkem vybrán právě já, ačkoliv jsem byl drobnější postavy. Chlapi jako hory, měřící okolo metru devadesáti, se pak po polích proháněli pouze se samopalem.

Taky z dalšího jednání podplukovníka Pokorného bylo zřejmé, ţe by byl moc rád, kdybych vojenskou katedru sám opustil. Já se ale rozhodl, ţe mu tuto radost neudělám a stanu se špagátem. Plnil jsem své vojenské povinnosti a drţel jazyk za zuby, i kdyţ jsem měl občas chuť něco podotknout.

Tak například, kdyţ soudruh podplukovník vyprávěl, ţe v těţkém boji, kdy útočí tanky a duní děla, je ţivotnost bigoše zhruba půl hodiny. Chtěl jsem se zeptat, proč tedy stále dokola nacvičujeme rozvinutí motostřelecké rojnice, vţdyť jestliţe máme do půl hodiny padnout v boji, je zcela jedno jestli padneme v rojnici, nebo jen tak bloumající po válečném poli. To víte, ţe jsem se na to nezeptal, maje za to, ţe soudruh podplukovník se časem umoudří, kdyţ uvidí mou usilovnou snahu o vyučení se vojenskému řemeslu a třeba mě zařadí mezi své oblíbence. Tak jsem s těţkým batohem s náboji do pancéřové pěsti, létal po poli, plazil se v blátě, házel dýmovnice a vůbec předstíral vojenskou horlivost. Nebylo mi to však nic platné, přišel úder, který jsem vůbec nečekal. Na dva roky na vojnu

Na konci školního roku se konaly ročníkové zkoušky, zdánlivě nic tak důleţitého, neboť důstojnické zkoušky se konaly aţ za rok. Taky jsem se jich nebál, neboť nastudovat tři menší vojenské příručky, pro studenty práv, kteří na kaţdou zkoušku museli znát několik set stránek takřka nazpaměť, by to neměl být ţádný problém.

Zkušební komisi tvořili tři vojáci z povolání. Předsedou komise byl podplukovník Pokorný a členové komise byli dva kapitáni, které jsem neznal. Taky otázku jsem si vybral celkem lehkou, měla dvě části:

 Sloţení motostřeleckého druţstva

 Hygienická očista při jaderné radiaci


Dle mého názoru jsem na tuto otázku odpověděl celkem slušně a byl jsem poslán na chodbu, zatímco zkušební komise se radila. Myslel jsem si, ţe jsem zkoušku sloţil na jedna, nebo nejvýše na dvě s přihlédnutím k mé drzé hubě.

Jaké pak bylo moje překvapení, kdyţ mi Pokorný sdělil, ţe jsem zkoušku neudělal, další zkouška je nepřípustná a tudíţ, ţe jsem vyloučen z vojenské katedry. Mohu se však ještě odvolat k rektorovi vysoké školy.

To jsem taky udělal, poukazuje na to, ţe přece na vysoké škole kaţdou neúspěšně provedenou zkoušku mohu ještě dvakrát opakovat. Z rektorského dopisu, který byl převáţně předtištěn, jsem se však dozvěděl, ţe vojenská katedra má zvláštní reţim, mé odvolání je nedůvodné a zamítá se. Toto rozhodnutí je konečné. Tak se moje představa, ţe budu jako špagát slouţit jen jeden rok vojny nenaplnila a čekaly mě dlouhé dva roky základní vojenské sluţby.

Ještě jsem si několik dní zahrával s myšlenkou, ţe si budu ohledně tohoto rozhodnutí stěţovat na nejrůznější státní orgány, ale poté jsem tuto myšlenku zavrhl. Byla tuhá normalizace a stěţovat si na rozhodnutí rektora vysoké školy, na které jsem studoval, by nebylo dobré. A pak, i kdyby nakrásně došlo k přezkoumání tohoto rozhodnutí, copak by členové zkušební komise potvrdili, ţe se mýlili, a ţe jsem zkoušku fakticky udělal? Naivní to představa.

Pak tu byla ještě jedna věc. Kdyţ si budu stěţovat, co kdyţ si soudruzi poloţí tento dotaz: Jak tento student můţe studovat vysokou školu, kdyţ neudělal ani jednoduché vojenské zkoušky? Mohli mě ještě vyhodit z vysoké školy a to bych fakt nerad, vţdyť jsem měl za sebou uţ tři úspěšné ročníky a zbývaly mi pouhé dva.

Na soudruha podplukovníka se uţ dávno nezlobím. Docela chápu, ţe v době normalizace musel taky na vojenské katedře občas odhalit nějakého toho „třídního nepřítele“ a já jsem mu k tomu svým drzým dotazem vlastně pomohl.

Mladý člověk se však zpravidla nikdy moc dlouho nermoutí. Za

pár dnů jsem uţ zase skotačil a co bude za dva, za tři roky, to jsem si

moc nepřipouštěl.

Náčelník vojenské katedry v Brně podplukovník Pokorný mě

jako třídního nepřítele poslal na dva roky na vojnu. JAK JSEM SE STAL ABSOLVENTEM SPOJAŘSKÉ PODDŮSTOJNICKÉ ŠKOLY V POPRADU

Vysokou školu jsem dokončil a nastoupil do zaměstnání, ale vojenští páni na mě nezapomněli. Dostal jsem povolávací rozkaz, ţe 1. 4. mám nastoupit dvouletou základní sluţbu ke spojařskému vojenskému útvaru ve slovenském Zvolenu.

Teď na chvíli přeruším svoji vojenskou anabázi, neboť povaţuji za nutné zmínit se o Československé lidové armádě jako takové, abyste lépe porozuměli dalšímu textu. Některé pojmy jsou totiţ veřejnosti jiţ zcela neznámé, neboť vojáci, kteří zaţili opravdovou mazáckou vojnu v sedmdesátých letech 20. století, jsou uţ vlastně dědkové. Zejména ochránci lidských práv, nechť následující text raději nečtou, neboť lidská práva a mazácká vojna nejdou moc dohromady.

V základních řádech Československé lidové armády byla uvedena jedna moudrá věta: „Kaţdý voják zná své místo v tvaru.“

Jinými slovy řečeno, vojín se nemůţe vydávat za důstojníka, nebo nováček, zobák za mazáka. Toto pravidlo by mělo platit i v občanském ţivotě. Člověk by měl umět odhadnout svůj talent a své schopnosti, najít si své místo ve svém ţivotě a společnosti a nedávat si před sebe nesplnitelné cíle. Tímto realistickým postojem se lidé vyhnou mnoha zklamáním. Mnozí lidé však mají příliš velké sebevědomí, coţ je mnohdy na škodu. Kaţdý mazal má za to, ţe je velkým malířem a celebrita, která nic neumí, vám v rozhovoru v časopise tvrdí, ţe bude nejdříve modelkou, pak zase zpěvačkou a ještě k tomu herečkou.

Vraťme se však zase k Československé lidové armádě. Ta se skládala z vojínů, poddůstojníků, absolventů, důstojníků, praporčíků a můţeme k nim ještě přiřadit civilní zaměstnance. Československá armáda tak měla více neţ dvě stě tisíc vojáků v činné sluţbě a další statisíce vojáků v záloze, kteří byli pravidelně povolávání na vojenská cvičení. To uţ byla pořádná armáda. Vojíni

Vojíni tvoří muţstvo a jsou základem kaţdé armády. V československé armádě byl vojínem voják s nejniţší vojenskou hodností a jeho výloţky byly prázdné. Byli zde vojíni prvního ročníku základní vojenské sluţby takzvané mladé vojsko neboli zobáci a vojíni druhého ročníku zvaní mazáci. Mazácká vojna

Stručně řečeno zobáci měli minimum práv a plno povinností, mazáci byli mnohem více svobodní, neboť velkou část svých povinností přehrávali na zobáky. Byla zde tedy mazácká vojna. Jistě, byly zde rovněţ případy psychické a fyzické šikany mladých vojáků, coţ bylo jistě zavrţeníhodné. Takové jednáni však zpravidla odsuzovali i sami mazáci a dokázali se s takovým mazákem, který šikanoval mladé vojsko vypořádat.

Mazácká vojna spočívala na jiném, velmi jednoduchém principu. V prvním roce vojny budeš makat jako mourovatý a v druhém roce budeš odpočívat a zašívat se. Bylo to do jisté míry spravedlivé a vojáci se mohli pořád na něco těšit. Zobáci se těšili na dobu, aţ se stanou mazáky a skončí jim tak doba jejich nepřetrţité práce a mazáci se zase těšili na civil. Poněvadţ v Československé lidové armádě byly dva nástupní termíny k 1. 4. a k 1. 10, tak se časem vyvinuly čtyři základní skupiny vojínů. Zobáci

Mladý voják, pták, zobák nebo zoban, tak se nazývali vojáci, kteří na vojně slouţili první aţ šestý měsíc. Právě tito vojíni zaţívali nejhorší mazáckou vojnu. Pokud nebyli ve sluţbě, vlastně nepřetrţitě pracovali od budíčku aţ po večerku. Tak předně měli na starosti úklid kasáren, takzvané rajony, které se konaly kaţdý den ráno a večer. Tak se uklízely ubytovací světnice, společenské místnosti, hygienická zařízení, myly se schody a chodby. Jasně, ţe v denním rozkaze byly rajony rozepsané na zobáky i mazáky, ale rajony dělali výhradně zobáci. Na podzim zobáci zametali kaţdý den listí a v zimním období topili v kamnech, neboť vojenské cimry byly většinou vytápěny kamny na tuhá paliva. Na vojenských cimrách byly poschoďové ţelezné postele a zobáci spali výhradně na horní posteli, zvané bidlo. Pokud byli ve sluţbě s mazákem, plnili značnou část sluţebních povinností právě zobáci a tak bych mohl dále pokračovat, těch povinností měli opravdu spoustu. Televizní noviny byly povinné pro zobáky i mazáky, ovšem na zábavné programy se zobáci mohli dívat jen zcela výjimečně. Vycházky mimo kasárna pak byly pro zobáky opravdovou vzácností. Starší rajonisté

Starší rajonisté, neboli půlročáci byli vojáci, kteří slouţili šestý aţ dvanáctý měsíc vojny. Měli před zobáky přeci jen určité výhody. Pokud pracovali společně se zobáky, měli právo vybrat si lehčí práci. Tak například, pokud společně dělali rajony, zobáci čistili hygienická zařízení a starší rajonisté umývali chodby. Kdyţ se zametalo listí, byli to právě zobáci, kteří listí zametali a starší rajonisté je dávali na hromadu a pálili. Starší rajonisté se taky častěji dostali na vycházky, zpravidla jednou za čtrnáct dnů. Starší rajonisté se jiţ těšili na dobu, kdy se stanou mazáky, osobami svobodnými. Mazáci

Za mazáky byli povaţováni vojáci, kteří na vojně slouţili třináctý aţ osmnáctý měsíc. Byly to osoby svobodné, vojenským zvykovým právem zbavené povinnosti vykonávat rajony a další pomocné práce. Měli sice jen základní vojenskou hodnost vojína, ale v rámci mazácké vojny mazáci udělovali rozkazy a příkazy zobákům a starším rajonistům a důsledně dbali na jejich plnění. Mazáci plnili pouze své nezbytné vojenské povinnosti a na vycházky se dostali tak dvakrát týdně. Kromě toho často opouštěli kasárna ve večerních hodinách bez povolení přes plot a touto cestou se v noci zase vraceli. Někteří z nich, ale byli to spíše jednotlivci, psychicky i fyzicky šikanovali vojáky prvního ročníku, coţ ovšem odporovalo základním pravidlům mazácké vojny a zpravidla ostatní mazáci sami zasáhli a učinili patřičná opatření, aby k obdobným případům nedocházelo. Super mazáci

Super mazáci, neboli supermázy, to byla šlechta mezi vojáky dvouleté základní vojenské sluţby. Byli to mazáci, kteří slouţili devatenáctý aţ čtyřiadvacátý měsíc vojny. Vykonávali jiţ jen pouze nejnutnější vojenské povinnosti a většinou se někde zašívali. Na vycházky chodili takřka denně a nebyl pro ně ţádný problém se kdykoliv i mimo vycházku dostat se za bránu kasáren. Kdyţ kroutili posledních pět měsíců vojny, tak „stříhali metr.“ Z krejčovského metru, o délce 150 cm si vytvořili barevný trhací kalendář. Kaţdý den po denním rozkaze jeden centimetr odstřihli a zahodili. Měli to prostě „za pár.“ Kdyţ potkali zobáka nebo staršího rajonistu, řekli jen „vrkni číslo.“ Pokud nováček správně odpověděl kolik suprákovi chybělo dnů do civiliu, například 135, dostal „mazáckou pochvalu.“ Super mazák rozhodl, ţe tento nováček byl pro jeden večer osvobozen od rajonů, nebo se výjimečně mohl podívat na nějaký zábavný pořad v televizi. Poddůstojníci

Poddůstojníci, to byla sice jen niţší vojenská šarţe, ale na vojně měli velký význam. Byli osvobozeni od rajónů a dalších pomocných



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist