načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Beton - Iva Pekárková

Beton

Elektronická kniha: Beton
Autor:

Povídková knížka autorky, která ráda boří klišé. Iva Pekárková dlouho tvrdila, že zatímco se v cizině - v Americe, v Anglii, v Nigérii - příběhy doslova válejí na ulicích a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  175
+
-
5,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3% 45%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 286
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3474-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Prozaička a nevšední osobnost Iva Pekárková poznala kus světa a své zkušenosti, zážitky a postřehy reflektuje ve svých literárních dílech. I v nové povídkové sbírce Beton se jedná o příběhy, které spisovatelka "sbírá na ulici" a častým motivem je téma prolínání a střetávání rozličných kultur po celém světě. Nechybí ani povídky z Česka, které zasahují i do nedaleké totalitní minulosti. Originální autorka má nejen dar vidět podstatné, ale dokáže vše i sugestivně a s upřímnou syrovostí zprostředkovat čtenáři. Známá spisovatelka přichází s další povídkovou knihou reflektující život. Příběhy mají často hořkou příchuť, a jak už je pro její tvorbu charakteristické, pohybuje se i zde v multikulturních sférách a nevynechává tentokrát ani Česko.

Popis nakladatele

Povídková knížka autorky, která ráda boří klišé. Iva Pekárková dlouho tvrdila, že zatímco se v cizině - v Americe, v Anglii, v Nigérii - příběhy doslova válejí na ulicích a stačí se pro ně shýbnout a zmocnit se jich, v českém prostředí se příběhů nedostává. Pak se ale podívala líp - a vida, i v Čechách a na Moravě se daly nalézt příběhy. Některé staršího data, jiné nové a ještě jiné sice z doby moderní, ale takové, co se v nich odrážela minulost. K domácím příběhům jsme přidali i vybrané zahraniční - z New Yorku, Londýna i Nigérie. Ve většině z nich se ze všemožných úhlů probírá oblíbené velké téma Ivy Pekárkové: prolínání a střety kultur na celém světě.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Iva

Pekárková

Beton

MLADÁ FRONTA


© Iva Pekárková, 2014

ISBN 978-80-204-3474-6


z Česka


6

/DŮM U ZMOKLÉ HRDLIČKY/ Hedvika tu věc nenáviděla. Nenáviděla ji tak šíleně, jak je to možný jen v  sedmnácti. Nenáviděla tu věc víc než deskriptivní geometrii, víc než rodičovský rady, lednovou šeď, zašlý rudý transparenty hlásající budovatelské kraviny a  frontu před masnou. Od tohohle všeho toužila pouze UTÉCT, zmizet někam hodně daleko, ale tu věc by nejradši rozervala, rozdupala, rozkousala, rozcupovala na cáry, který by poházela po Praze od Modřan až po Letňany.

Hymen. Blanka Panenská. To první znělo jako starověkej utahanej cajdák, při kterým je nutný se vztyčit do  pozoru a  stát jak tvrdý Y. A  to druhý jako brejlatá, uhrovatá premiantka ze třetího ročníku s  mastnejma vlasama staženejma do  gumičky, s  nemožnou sukní a  nemožnejma botama. Teda tak trochu jako... Hedvika.

Vyhynuli brontosauři a  šestnáctiletý panny, tvrdí každej pitomec kolem ní a  přiblble se u  toho chechtá. Jo! Přesně tak! chce se jí vykřiknout. Brontosaury zabila kometaa panny umřely studem. Kvůli tý jedný věcičce, která z nich dělá zašitej pytel. Zalepenou obálku. Nenačatou konzervu.(„Myslíš, že tahle je ještě nenačatá?“ volali na sebe klucidivadelním šepotem, když pokukovali po spolužačkách.)

Hedvika se už od  nepaměti, nejmíň tak dva tři měsíce, zoufale sháněla po otvíráku.

Nejdřív to zkoušela jen tak – prstem. Vždyť prst je koneckonců podobnej... tamtomu, a na rozdíl od... tamtoho má v  sobě kost, měl by to zvládnout, ne? Ze začátku to vypadalo slibně, ale jakmile se to celé tak jako shrnulo ke straně, začalo ji to šíleně bolet a  tlačit, ta bolest jí pronikla až do  plazího mozku, Hedvika si po  špičkách došla do kuchyně pro obrovskej žabikuch (kterým matka několikrát týdně ODBLAŇOVALA maso na guláš), jenomže vzápětíbeznadějně vyměkla. Zkoušela to banánem (na kterej osobně vystála frontu), ale ani to se nepovedlo, a  banán se přece... tamtomu podobá stoprocentně. Není vyloučený, že se ta věc dík veškeré Hedvičině svépomocné snaze tak trochu roztáhla a  uvolnila, ale ještě pořád tam BYLA! Hedvika, sedmnáctiletá stále-ještěanna, vyhynula po  meči i  po  přesličce (té druhohorní) a usoudila, že se nedá nic dělat. Zbývá jí jedna jediná možnost.

Katka jí před časem vyprávěla, jaký to bylo poprvý. Prej to jen trochu píchlo a zasvědilo a na posteli byl trochu flek. Jejího miláčka to rozzlobilo: „Tos mi nemohla, sakra, říct, že máš zrovna krámy?“

Katka si při vyprávění trochu zaslzela (nána pitomá) a Hedvika litovala, že to oficiálně dělá už od čtrnácti, takže jí nemůže prozradit, jak ráda by si s ní vyměnila místo:Katka už to má za sebou a podařilo se jí pro tu příležitost najít chlapa tak blbýho, že si jejího handicapu vůbec neráčilvšimnout. Takový štěstí Hedviku nepotká. Zaručeně ne.

Stála před zrcadlem a  koukala se na  sebe. Přesně ta činnost, pro kterou se jí doma všichni smáli. (Babička: „No ovšem, ovšem. Už se zase zhlíží.“ Otec: „Prosím tě, běž se radši učit. Kdo má přes tebe pořád klopýtat?“ Vysoké zrcadlo viselo v předsíni, mezi lednicí, kam si otec chodil prolahváče, a záchodem, kam chodil močit. Matka: „Vypadáš DOBŘE. Tak už toho nech.“ Brácha: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“) Hedvika ovšem zrcadlo potřebovala, i  když už ne tak často jako dřív. Kdykoli se do té lesklé plochyzahleděla, zamračila se na  ni holka, na  které až na  těch pár uhříků, co ještě občas vyskočily na  čele, nebylo objektivně vzato nic nemožnýho. Stačilo vydolovat vlasy z  gumičky, rozčesat si je kolem obličeje, natočit se bokem, aby vyniklo pozadí, a  odmyslet si ten nemožnej pruhovanej svetr, kterej pro ni upletla babička (a kazila si u toho oči, takže hoHedvika měla za povinnost nosit, kdyby trakaře padaly). Jasně, bylo potřeba si odmyslet víc věcí, třeba ten zbytečně široký nos, ty oči příliš daleko od sebe – ale jinak na ní bylovšechno v pořádku. Měla vypoukliny tam, kde mají být,prolákliny na těch správných místech, dvě zdravé nohy, dvě zdravé ruce a  – bohužel – hlavu, která po  většinu doby celkem logicky myslela (takže jí babička prorokovala, že se v  životě neprovdá). Vysvlečená z toho nemožného svetříku byvlastně vypadala docela dobře. A  což teprv vysvlečená z  té nemožné šmolkově modré sukně se špatně přišitým páskem? Nebo bez podprsenky – jedné z  těch, které pro ni taky šila babička? Ramínka se jí zařezávala do masa a do košíčků by si mohla přizvat kamarádku, ale babička jí je stejněvnucovala s výkřikem: „Jen počkej, až budeš mít dítě!“ Hedvika se natřásala před zrcadlem, pečlivě naslouchala zvukůmz obýváku, aby stačila utéct, kdyby někdo vkročil do  chodby, a zachmuřeně přemýšlela o  tom, že ta špatně padnoucí sukně, Blanka Panenská, dítě i  případné vdavky/nevdavky spolu souvisí způsobem, který se jí vůbec, ale vůbec nezamlouvá.

S tím úplně stejným podmračeným výrazem na tvářistouala Hedvika po  prošlapaných schodech do  druhého patra činžáku. Tentokrát měla na sobě jiný nemožný úpletový svetr a jinou špatně padnoucí sukni, nechutně zelenoua v pravidelných intervalech posetou zelenohnědými žmolky, které zřejmě měly sloužit jako ozdoba. (Když Hedvikaprotestovala, že je ušitá z  látky na  závěsy, babička se urazila a  ona ji pak musela nosit o to častěji.) Sukně se při výstupupo schodech nepříjemně krčila, shrnovala a Hedvika si ji oběmarukama nervózně stahovala pod kolena. (Babička šila všechny sukně tak, aby sahaly těsně pod kolena – byla to délka tak přesně vypočtená, že v nich snad každá ženská vypadala jak nadrozměrný trpaslík se zakrnělými hnáty.)

Honza (představil se jí tak a trval na tom, aby mu tykala) jí lehce položil ruku na rozhraní stehna a zadečku. Povedlo se mu to docela elegantně i přes tu tlustou sukni a bylo tozároveň žhavý a ledový. Mělo to grády. Celý její tělo sesoučasně zaťalo a uvolnilo. Trvalo to jen zlomek vteřiny, pak Honza odemknul byt. Čím logičtěji se pokoušíme uvažovat, napadlo Hedviku (zrovna prožívala delší období, kdy ji bavilo všechno zobecňovat), čím pečlivěji si plánujeme život, tím víc si s náma pohraje náhoda. Viděla to všude kolem sebe. Babička si prý plánovala, že stráví celý život s jediným manželem, ale ten jí v osmadvaceti umřel a  ona se pak vdala ještě dvakrát. Matka hodlala mít šest dětí a strávit celý život na mateřské, ale Hedvičin brácha ji vevnitř nějak natrhl či co, takže teď dělala prodavačku, přestože odjakživa tvrdila, že lidi nesnáší. Otec se připravovalna profesuru, ale místo toho přišli Rusáci a  on teď vyučoval na  střední škole účetnictví – pracoval s  puberťáky, ze kterých na  něj šly mdloby, a  vzdělával je v  oboru, který považoval za  podřadný. Katka chtěla mít o  první noci romantiku – a  místo toho dostala vynadáno, že po  ní zůstal na  gauči flek. Karel si myslel na  Hedviku – a  teď si nejspíš doma opakuje německá slovíčka (němčinu nenávidí), zatímco Hedvika vstupuje do  bytu toho chlapa. A ona sama se navzdory předsevzetí, že její první muž musí být pitomec, kterého vůbec nenapadne, že ho používá jako otvírák, právě teď nechává vtlačovat do  předsíně chlapa nejmíň dvakrát tak starého jako ona, chlapa s kočičími pohyby playboye, chlapa, kterému stačí na  ni kradmo sáhnout a  ona taje jak nanuk na  Sahaře, rudne jak Václavák na  prvního máje a  klepe se jak dokonale seřízenej zetor. Odíraného chleba největší krajíc, pronesla by moudře babička.

(Jak ji sbalil? Copak na  tom záleží? Oslovil ji na  ulici: „Nešla byste na  kafe?“ – a  Hedvice, nijak zvlášť oslněné originalitou jeho návrhu, nakonec vylezly oči z důlků, když zjistila, že ji na to kafe pozval do svého bytu v Košířích.)

„Trochu jsem tě mystifikoval, promiň. Mám jen vodu nebo třeba čaj. Nevadí? Uvařím ho.“ Když o tom později – v budoucnu – uvažovala tou svoulogickou hlavou, došlo jí, že ji okouzlily barvy. Ale co – okouzlily! Barvy se po ní vrhly, začly ji ochmatávat a mazlit se s ní,pronikat do těch nejintimnějších míst jejích myšleneka přemalovávat jí šedou kůru mozkovou na zeleno, žluto, růžovo, fialovo. Anebo třeba na teple hnědo. I hnědá v Honzově bytě získala průraznost. Barvy obrazů rozvěšených všude po zdech,pokladených podél stěn, volně ložených na podlaze braly Hedviku útokem, a přitom se ani trochu nepraly s ošlapaným vzorkem linolea, se sepraným přehozem na pohovce (ale bez fleků!), se socialisticky rudým odstínem Honzových trenýrek, které si co nejrychleji stáhl a zmuchlal pod nohama. Hrozně se za něstyděl, tak jako se Hedvika styděla za nemožnou sukni ze závěsu a nemožnej pruhovanej úpletovej svetr a nemožnouneforemnou podprdu a  nemožný kytičkovaný bombarďáky, který jí sice babička neušila, ale vypadaly skoro stejně blbě.

Ne, babičku by v životě nenapadlo, že garderóba,do které vnučku navléká, způsobí, že se stydlivá Hedvika bude v situacích podobných té dnešní cítit líp nahá než oblečená. Servala ze sebe všechno dřív, než se na to stačil pořádněpodívat, a nacpala to za pelest.

A když pár minut nato, krásní a nahatí, leželi vedle sebe na  přehozu, začala se Hedvika preventivně stydět za  ten flek, kterej – (a nevěděla, jak mu to má říct).

Ale ne. Bylo to úplně jinak. Honza vzal čtvrtku (s dovolením), chvíli se přebíral v uhlech a začal skicovat její nahé tělo. Soustředěně. Pomalu. Stál docela nahej vedle pohovky a Hedvika se poprvé v životě pořádně podívala na... tamto.

11

Bylo to větší, než myslela, zároveň elegantní a  neforemný,

vypadalo to jak obnažený, zvědavý malý zvířátko a klikati

la se po tom vystouplá modrá žíla, ve který pulzovala krev.

Cítila, jak rudne i tam, kde by ji to předtím vůbec nenapadlo.

Ne že by se jí nikdy předtím nikdo nedotkl. I kdyžodpočí

tala mámina pohlazení a tátovy facky, babiččiny prstyna krej

čovském metru (kterým jí už zase brala míru na rakevv po

době háčkované vesty), bráchovo pubertální ochmatávání

a upocené ruce tělocvikáře, kterýma dával dívkám„záchra

nu“ i  na  dost intimních místech, pár doteků na  sobě měla.

Některé cítila i po letech. Třeba plíživé chmatání Úchylase,

ke kterému si jako malá občas chodila pro desetikačku.Úchy

las byl fenomén, o kterém si hihňavě vyprávěly celé generace

dospívajících děvčat. Úchylas zřejmě už od pravěku proseděl

denně celé hodiny na  lavičce v  plechové čekárně u  stanice

tramvaje a  čekal. Nečekal na  tramvaj. Jakmile se vedle něj

posadila holka tak do třinácti, zafuněl blahem jak plemenný

býk. Potom se plaše rozhlédl, přisedl blíž a vyjel jí pravačkou

od stehna ke klínu. Přes šaty, nikdy si nedovolil víc. Milena

sice vyprávěla, že se jí opřel hřbetem dlaně o rozkrok a jezdil

sem a tam, sem a tam, ale kámošky jí to moc nevěřily. Úchylas

byl střelhbitý. Jakmile nahmatal lem kalhotek, zafuněl, a než

přijela tramvaj, vsunul děvčeti do dlaně nahnědlou bankovku.

VŽDYCKY to byla desetikačka. Vždycky byla staráa ohmata

ná a srolovaná do ruličky – a vždycky to bylo v okamžiku, kdy

tramvaj s cinknutím vjížděla do zastávky. Holky (celégenera

ce holek!) nikdy nevypátraly, co je Úchylas vlastně zača od

kud bere tolik prachů, když celý den prosedí v  budce u sta

nice tramvaje. Ale předháněly se v  tom, která desetikačku

vydělá za kratší dobu – chodily si k němu sedat v okamžiku,

kdy tramvaj už už vyjížděla zpoza rohu. Nejúspěšnější Lucii

na  to stačilo deset vteřin. Korunu za  se-kundu, vyjádřila se

Hedvika s despektem, ale i ona si sedala k Úchylasovi, dokud na  to ještě měla věk. Každá holka se mohla živit Úchylasem tak půl roku nebo rok. Pak jednou nastal čas, kdy jí Úchylas ruku na stehno nepoložil. Seděl zhrouceně v budce, díval se stranou a nevšímal si jí. Byla moc stará.

A taky měla Hedvika – ale na to nerada vzpomínala – taky měla na sobě doteky jistého Karla, toho, co teď zaručeněšprtá derdýdaz. Byly to doteky ulepené, rozechvělé, neschopné a žádostivě milující. Doteky kluka, který by ji zaručeněnedokázal zbavit té věci. (Protože kdyby nějaká taková věc u kluků existovala, Karel by ji měl hodně tvrdou a tááákhle velikou.)

Hedvika stačila nastřádat doteky na kůži. Ale TAKHLE – uhlem po papíře – se jí ještě nikdy nikdo nedotkl. Vůbec se jí to nelíbilo. A omdlívala blahem.

Za oknem Honzova bytu, pár metrů od postele, tak blízko, až se zdálo, že by stačilo se trochu vyklonit a mohli byste si o ni ohřát ruce, svítila sodíková zářivka. Jasně žluté světlo serozlévalo po ulici, vrhalo po pokoji tajemné měkké stíny a barvilooblohu nad městem na hnusně šedo-rudo-fialovo. Šedivě narudlá koróna visela nad Košířemi a pod ní se nezvykle rychlesmrákalo. Honza nerozsvítil. Dál zkušenou rukou črtal do skicáku, pokládal na stůl list za listem a prohlížel si je v tom tajuplném světle. Nepromluvil. Jen k ní čas od času přistoupil(vystouplá žilka sebou zacukala) a  beze slova ji nastavoval do  trochu jiné polohy. Byl čím dál blíž a blíž. Nejdřív nakreslil pár celkem cudných aktů. Pak podpaží a místo, kde se dotýkalo Hedvičina prsu. Pak její bradavku s širokou aureolou. Pak pupík, bříško, ze kterého mezitím stačila zmizet rýha od  sukně. Pak koleno a  stehno. Pokreslených čtvrtek na  stole přibývalo. A  potom...

Teprv když vydechl „No teda! Vážně?“, uvědomila siHedvika, že ji maluje odprostředka. Ležela jako ve snu na pohovce a neschopná pohybu sledovala, jak Honza zvěčňuje TU VĚC. Klečel teď s blokem u jejího klína a s podmračenýmsoustředěním přenášel na papír zdroj Hedvičina studu. Dával si záležet.

Pak pomalu, opatrně odložil skicák a uhel (nikdy jimineházel), sklonil se tváří k jejímu břichu a políbil ji tam.

Hedvika si z  toho všeho pamatovala jen zmatek a rozechvění, které jí proměnilo končetiny v  kusy rosolu a  zalilo je do rychle tuhnoucího betonu, takže se nemohla ani pohnout. Ani na okamžik necítila bolest – anebo se možná bolestproměnila v otřepanou, unavenou malou hrdličku s šedivěnavlhlými křídly, která se usadila na lampě u okna a s nakloněnou hlavičkou ji pozorovala kulatým vševědoucím okem. Tuhle hrdličku tam pak vídala vždycky. Bůhví, kde poletovala a čím se živila, když zrovna Hedvika nebyla na  posteli. Přece tam, přitisknutá bříškem k  teplé lampě, nemohla sedět věčně, umřela by hlady. Ale kdykoli Hedvika přišla, odhodila šaty a  hupla na  pohovku, byla tam. Sledovala ji kulatým okem lemovaným červeně a  sušila si křídla. Pokaždé byla navlhlá, téhle hrdličce kapalo celou zimu z křídel, tak jako některým lidem kape celou zimu z nosu, slabounce, ale vytrvale. Nikdy tak docela neuschla, i když šeď jejího peří někdy jasněla, jak ji vysoušelo teplo lampy. Hedvika ji před Honzou ani jednouneoslovila. Ale mluvila s ní doma, před spaním, foukala jído peříček, vybírala čmelíky a ptala se, co si o tom všem myslí. Ano, bylo to tak: tahle hrdlička je její bolest, její křídla, jejíkamarádka a důvěrnice. (Ale to přišlo až pak.)

Honza zafuněl jako kdysi Úchylas, jenomže několikrát, potom se vztyčil, otřel si... tamto do ručníku, kterým jipředtím podložil, posunkem jí přikázal, ať se nehýbá, a  zas vzal do ruky skicák.

A tak se Hedvika té věci zbavila. A nejen to. Zmařenía zánik té věci, její zneškodnění a  rozcupování na  kousíčky, její konečná prohra, její zmizení v  hlubokém propadlišti dějin, to všechno bylo pečlivě, kousek po  kousku, zaznamenáváno na  čtvrtky Honzovou jistou, vypracovanou rukou malíře. Hedvika za  ním chodila skoro denně, vždycky hned po  škole, aby to potom včas stihla domů a nedostala zaracha, a už mezi dveřma, ještě pořád se školní brašnou v  ruce, se kus po  kuse svlékala. Honza si ji stavěl do  všech možných pozic – vleže s  rozhozenými stehny. Vestoje s  levým chodidlem na  podlaze a pravým na stole. V křesle s nohama na opěradle.Na pohovce s nohama za hlavou. Na stole v asáně lotosového květu.Vymýšlel pro ni všemožné pozice. Ale vždycky takové, aby bylo dobře vidět na  ubohé zbytky té věci. Byl z  ní teď jen blanitý čtyřlístek, lemující vstup do otvoru, kterému říkal „ráj“. Honza si to vždycky párkrát naskicoval, a jakmile na jejích stehnech uviděl ruměnec, odkládal kreslicí potřeby, aby uspokojil ty jiné.

Hedvika ničím jiným nežila. A přece o tom kroměhrdličky nevyprávěla živé duši. A potom se to stalo. Souvislosti, o kterých už dávno přestala uvažovat (Blanka, dítě, vdavky a  tak dál), zas jednou zapůsobily. Hedvika čtrnáct dní prozvracela, potom půl dneproseděla v čekárně a potom doktor řekl: „Tak, dívko, tohletěhotenství je. Počkejte si, než vám sestra vypíše těhotenskou průkazku.“

Tentokrát tu nemožnou letní květovanou sukni (byl zničehonic konec dubna) neservala z  těla už v  předsíni. Stála v  ní a  v  nemožné puntíkované halence bez rukávů u  okna Honzova bytu, dívala se na hrdličku, která i v těchto dnech posedávala na lampě, i když ještě nebyla rozsvícená, a říkala už asi popáté: „Ale ne! Já nechci, abys PŘIZNÁVAL otcovství. Já nechci, abys na to dítě platil. Já se NECHCI vdávat. Já jen potřebuju, abys se mnou šel k potratový komisi.“

Hrdlička to pořád a pořád nechápala.

„Prostě to nejde,“ pronesl Honza nezvykle tvrdě. A  pak dodal mnohem mazlivějším hlasem: „Ale mohli bysme toho využít... Teď už si není proč dávat pozor...“

A položil jí ruku na stehno.

„Vážně nepudeš?“ zaprosila, už mezi dveřmi. V kalhotkách jí to čvachtalo.

„Copak tam nemůžeš jít sama?“

(Nemůže? Možná by mohla. Ale Katka, která teď už má za  sebou i  tohle, říkala, že vždycky vyžadují otce. „Otec neznámý“ ti, holka, neuvěří, a  „otec cizinec“ by tě mohlo dostat do  ještě většího maléru, než v  jakým už seš. Budou si myslet, že sis začala s bůhvíkým, a schválně ti to nepřiklepnou: „Jen si toho svýho černouška vychovávej, ty kurvo!“ Takže vlastněnemůže. To jediný pozitivní na týhle situaci je fakt, že za tři týdny jí bude osmnáct a všechno se může odbýt bez vědomí rodičů.)

„Víš, já už tu vlastně dlouho nebudu,“ oklepal se Honza.

Ne, neumíral, i  když to občas tak připadalo jemu i Hedvice. Musí se dokonale odříznout od tohohle života, aby pak ÚPLNĚ JINDE mohl začít život ZCELA NOVÝ. Komplikace v  podobě Hedvik, potomků či potratových komisí teď nemůže ani trochu potřebovat. Dítě, které podle všeho zplodil (celkem to přiznával, i když ji nikdy nenechal na pochybách, že jí tak docela nevěří), by mohli použít jako záminku, aby ho nikam nepustili. To si prostě nemůže dovolit.

Odříkával to mechanicky, s pečlivou výslovností a pomalu, aby to už nemusel víckrát opakovat. Recitoval to jako herec svou roli, přestože tohle bylo poprvé, kdy něco podobnéhovyslovoval nahlas. Díval se přitom na  hrdličku, ale je možné, že ji neviděl. Zmoklá hrdlička byla středobodem téhle diskuse, která nikdy neměla nastat, úběžníkem, ve  kterém se střetávaly rovnoběžky jejich životů (pomyslela si Hedvika poeticky a hned se jí do toho prolnula odporná úloha z deskriptivy).Cháala VŠECHNO. Namáhavě se zdvihla, udělala pár kroků a pak si zase přičapla. Na křídlech se jí nejspíš srážela rosa. Temněly.

Před dvěma lety Honza podepsal Chartu. Nic proti tomu papíru neměl, byl to zaručeně skvělý traktát – a  kolik lidí kvůli němu trpělo! Honza ovšem po  utrpení netoužil. Chtěl ven. Ale jiný způsob ho prostě nenapadal, zkoušel to předtím několikrát a  vždycky bezúspěšně. Ostatně, chartisté začátkem osmdesátých let už přece nebyli elita, uzavřená skupina politiků praktikujících moc bezmocných, nebyli to svobodní zednáři a bojovníci za pravdu. Anebo možná byli, aspoň někteří, ale Honzu to nezajímalo. Nejdůležitější mu připadalo, že nebylo nesnadné do jejich středu proniknout – a  podepsat to, aniž by bylo třeba se přetvařovat. Honza to podepsal. A pár týdnů nato si zažádal o vystěhovalecký pas.

Po  dvou letech pravidelných výslechů, pravidelného dokazování, že má z  čeho žít, aby ho nezavřeli za příživnictví (postupně nosil do  antikvariátů knihy po  otci, prodával nábytek, v  létě dokonce jezdil na  borůvky – a  potvrzení si vždycky pečlivě schoval), po  půldruhém roce, kdy se živil vařenými bramborami s cibulí, protože na nic jiného neměl (malířské potřeby mu naštěstí zůstaly z lepších časů), a dával si pozor, aby se k něčemu nepřipletl, to vypadalo, že mu to konečně přiklepnou. Průser jménem Dítě by mohl všechno zase zvrátit a Honza by začínal od bodu A.

„Chápeš to?“ vykřikl nakonec.

Hrdlička pochopila. A tak jsem do toho vstoupil já. Vstoupil jsem zkroušeně, ale odhodlaně do prosklených dveří rohového baráku a za ruku jsem vtáhl dovnitř vzpouzející se Hedviku. Bylo to po dlouhé době poprvé, co mi dovolila, abych na ni sáhl. Momentálně mi musela stačit její horká suchá dlaň, za kterou jsem ji vlekl, tak jak jsme si to domluvili. Šlo o  to, že žena je slabší polovička, ona si možná i  trochu zaslzí, ale já musím být neoblomný: Nedávno mi bylo osmnáct, chci studovat, o děcko nemám zájem – tahle holka, to byl vlastně omyl. Nehodlám se s ní oženit, pánové (a dámy. Vždycky u toho bývají jak muži, tak ženy. Konsorcium tří, čtyř, někdy i pěti největších kokotů a drben na obvodě.)

No ano, já jsem ten Karel, co Hedvu pořád ještě miluje. Co bez ní nemůže žít. Co teď zoufale svírá její suchou horkou dlaň a ví, že prostě NESMÍ vyhrknout: „Poslechni, já si těvezmu – a pomůžu ti to dítě vychovat. Mně nevadí, že není moje. Já tě mám prostě rád!“

Je mi jasný, že tohle nesmím říct – ani slovy, ani dotekem, ani očima. Snad ani myšlenkama. Nadosmrti bych se u  ní znemožnil.

A  přišel jsem k  tomu jako slepej k  houslím. Jako panic k potratový komisi. Čekali necelé dvě hodiny. Karel – ten skvělej, obětavej kámoš, z  jehož oddanosti se jí dělaly za  ušima boule, jí svíral ruku upocenou dlaní, až ji měla celou červenou. Ale kromě toho to nebylo tak hrozný. Měli to tady dobře zorganizovaný – komise zasedala každý týden a mohli jste se k ní objednat jako k  zubaři. Pak jste počkali v  čekárně, až vás pozvou dovnitř. Co se dělo tam, za zavřenýma dveřma, z toho jste slyšeli jen ozvuky: tu a tam pláč, občas hlasitě pronesenou oficiózněkáravou větu – slovům sice nebylo rozumět, ale vy jste i takpřesně věděli, čeho se týká. Hedvika se rozhlížela po spoluhříšnicích. Většinou sem přicházely v  podobě nervózního párku o málo staršího než Karel a ona. Některé párky byly sehrané, domlouvaly se očima. Jiné seděly vedle sebe, jako by se vůbec neznali, jako dva bezúhonní občané, kteří se jednou ráno(každý na své posteli a navlečení ve flanelovém pyžamu) probudili a  zjistili, že jim čáp přinesl miminko a  umístil ho do  dělohy. Byly tu zamilované dvojice, které se za  opěradly židlí hladily po  rukou a  už teď věděly, že smrtí tohohle dítěte umře i jejich láska. Řada žen kupodivu přišla bez partnera. Byla tuexkluzivní blondýna s odrůstajícími kořínky, které tam vevnitř za  dveřma zaručeně nikdo neuvěří, že otcem není prachatý cizinec. Byla tu utahaná šedá myš, navlečená do konfekčních hadrů, ale tak špatně vybraných, že by je pro ni klidně mohla ušít Hedvičina babička. To bude nejspíš otec neznámý – nebo otec tak nadraný, že ho sem nemohla přivést. Byla tumamina se dvěma školáky, které neustále okřikovala („Tak drž už hubu, nebo dostaneš!“), a ta v dlani žmoulala výplatní pásku – důkaz, že si třetí, nechtěné dítě nemůže dovolit. A byla tu žena v  paruce, co vypadala tak na  šedesát (kdopak tu vykopávku přivedl do  neštěstí?) – a  z  té vystupovala bezhlesá, ale pronikavá mantra: „rakovina... dítě... nemůžu donosit“. Někteří otcové přecházeli po  místnosti a  tu a  tam si někdo povzdechl, že jim to nějak dlouho trvá, ale nikdo mu neodpověděl.

Fakt to tu vypadalo, jako že celá čtvrť je v tom – a nikdo to dítě nechce.

Pokud to Hedvika dovedla posoudit, v téhle nemocnici to fungovalo jako na vojně. Jméno, číslo, svlíknout se do naha, nechat se oholit břitvou a  ve  spořádaném šiku nastoupit k „výkonu“. Trvalo to prý sedm minut. Když na ni došla řada, přivázali ji ke koze, píchli jí do žíly thiopental a začali jí mezi nohy strkat nějakej plechovej hnus. Než se propadla do bílé vířivé tmy prosáklé dezinfekcí, napadlo ji, že tahle bolest je daleko horší než všechno, co až dosud zažila. S Honzou o tom pak nikdy nemluvili. A teprve teď jídocházelo, že nemluví vlastně nikdy o ničem. Místo dotýkacích séancí uhlem po čtvrtkách je teď spojovalo jen trapné mlčení a...tamto. Konečně jí Honza uvařil čaj (ten, co jí slíbil hnedka první den, ale potom se k tomu nedostali), a zatímco ho srkala – bez cukru a bez citrónu –, pokusil se naskicovat pár obrázků. Bylo to teď obrostlé krátkými hustými chloupky a  blanitý čtyřlístek byl pryč. Hedvika měla pocit, že je průchodná jak potrubí.

A Honza odložil blok. „Už to není tak zajímavý. Teď už je to NORMÁLNÍ.“

Hedvika by ho nechtěla za  muže! Čekaly na  ni mnohem větší lásky. A přece teď, když se jí vzdaloval, cítila prudce jeho nepřítomnost. Ovšem, Honza tu pořád ještě byl. Na jaře, v létě i za podzimních podvečerů na ni čekal ve druhém patře domu U Zmoklé hrdličky, v pestrobarevném bytě. Anebo možnánečekal. Prostě tam byl, a  když za  ním přišla, pustil ji dovnitř. Už skoro vůbec ji nekreslil. Většinou ji hned povalilna pohovku a dělal to s ní trochu mechanicky, ale pořád ještě mámivě.

Hrdlička na lampě seděla dál.

Seděla tam, i když už se Honzův byt začal pomaluvyprazdňovat. Honza rozprodal, co se dalo, a teď začal věci rozdávatkamarádům. Z knihovny zmizela Světová literatura ze šedesátých let, ve které si Hedvika ráda četla. Obrazy na zdechi na podlaze prořídly a  odhalily flekatou malbu a  prošlapané linoleum s  jizvami po  nábytku. Mizely židle. Zmizel stůl a  štos čtvrtek s Hedvičinou anatomií teď stál na podlaze. Honza si na rozdíl od  jiných emigrantů mohl dovolit byt zcela vyprázdnit. Stěhoval se legálně. Dlouho předem sepisoval seznam majetku, který si odváží s sebou (dvoje ponožky, jeden pásek, jeden pár hnědých tesilových kalhot, dvoje rudé trenýrky, jedny polobotky, jeden nátělník, dvě košile), a  věděl, že jestli zapomene na seznamu něco uvést, třeba dioptrické brýle nebo kapesník, mohli by ho vrátit od hranic. Hedvika mu pomáhala sepisovat. Ovšem, že během toho skoro roku, který s  Honzou strávila, dělala Hedvika ještě jiné věci. Učila se. Lhala rodičům. Chodila na mejdany. Brečela a hádala se s mokrou hrdličkou. Jezdila stopem. Držela si kamaráda Karla od těla – a když ji pozval do hospody, do kina, na vandr, skoro vždycky přijala. Kamarád Karel ji miloval láskou tak neměnnou a spolehlivou, že ho musela mít stále v  dohledu. Nikdy nepochopila, co na ní vlastně vidí, ale vyhřívala se v jeho citech jak kotě ve slunci, jako užovka na kameni. Jednou to s ním dokonce oprubovala, ale stálo to za hovno. Dál byli kámoši.

Z  Honzova bytu zmizela kredenc, kuchyňský stůl, lednice, sporák i pohovka. JEJICH pohovka. Dělali to teď na linoleu a Hedvice se zdálo, že i vlhká hrdlička se tomuhle všemutrochu diví. Viděla na ni z podlahy dík nízkým parapetůma všimla si, že její zarudlé moudré oko už skoro vůbec nemrká.

A potom Honza odjel. Byl to šok. Byl to úplně stejný šok, jako když někdo, na kom nám záleží, už dlouho trpěl rakovinou – a pak tu zničehonic není. Byl to šok, proti kterému bychom se měli umět obrnit. Ale většině z nás to nejde.

Hedvika BYLA RÁDA, že kdesi v  dalekém Rakousku, za  ostnatými dráty, na  Honzu čeká fungl nový život. FAKT mu to přála. Ale cítila, že by mu to měla přát ještěUPŘÍMNĚJI, tak jako buddhisté přejí krásný nový život svým zemřelým příbuzným. Vždyť Honza vlastně taky umřel. Odjel vlakem do Vídně a zem se nad ním slehla.

Nad jistými věcmi se ovšem země neslehla. Třeba nad komínkem čtvrtek s realistickými skicami Hedviky ze všech stran a úhlů. Hedviky zepředu. Hedviky zezadu. Hedvikyodrostředka. Honza jí dokonce nabídl, ať si je odnese, jenže to nepřipadalo v úvahu. Kam by je dala? Spálit je – to seneodhodlali, a  vyhodit je do  popelnice se jim nezdálo zrovna bezpečné. Byl přece jen začátek osmdesátých let a po Praze brouzdalo příliš mnoho starců a  stařenek s  mizivým důchodem, holí na hrabání a nekonečnou trpělivostí.

A tak ten problém nevyřešili. Doprovodila Honzuna nádraží, on ji roztržitě políbil a  zmizel ve  vagónu směřujícím na  Benešov – Tábor – České Budějovice – České Velenice – Wien. Uprostřed jeho pokoje pořád trčela hromada Hedvik.

Potom tam Hedvika chodila hlídat. Stála na ulicia vzhlížela k setmělým oknům bytu ve druhém patře činžáku,dívala se na lucernu a na hrdličku. Kolem chodili chodci, cinkaly tramvaje a funěly autobusy, ale Hedvika to nevnímala.

Čekala, až přijedou. Vždycky přece přijíždějí. A pak se dočkala. Bylo to na den přesně deset nedělpo Honzově odjezdu. Zase byl leden a  z  oblohy se na  zem snášel mokrý sníh. Ve druhém patře se svítilo, okno bylo dokořán a  z  něj na  chodník před budovou padaly ohmatané knihy, rozbitý vysavač, pár kulhavých židlí. S  elegancí uondaných bílých netopýrů se k zemi snášely staré povlaky. Nebyloještě pět, po ulicích spěchali chodci a na zjizvený asfaltchodníku s žuchnutím dopadaly zbytky Honzova života. Všechno to mokvalo ve sněhové břečce.

A  teď – teď se začaly z  okna snášet TY čtvrtky. Ano, TY. Některé z  nich se řítí střemhlav dolů, načež se chvíli rozmýšlejí, než s  povzdechem dopadnou. Jiné se ve  vzduchu předvádějí – dělají přemety jak kaskadéři, sviští u uší – a než usoudí, že bude nejlépe svůj život skončit na protějšímchodníku, ovanou několik občanů svou přítomností. Ještě jiné si to namíří z okna přímo vpřed, vyhozené velkou silou, a pak poněkud překvapeně po balistické křivce klesají ažk Hedvičiným nohám.

Na Hedviku padá mokrý sníh a desítky, stovky, tisíceobnažených, necudných, dvojrozměrných Hedvik. Hedva tam stojí ve žlutém hacafráčku ostudného střihu a vytírá sipěstmi z očí horký slaný sníh.

Hrdlička, vyděšená náporem vzpomínek, které ji minuly o pár centimetrů, konečně zamávala křídly a odrazila se. Je mokrá, těžká, propadá se, stojí ji hodně námahy, aby doletěla na okraj protější střechy. Hedvika už na ni nevidí. Ale pořád tam ještě je.

/MĚKKÁ HORA ZA BAREVNOU ŘEKOU/ Svobodné slovo, 27. března 197-. Kraj Severočeský. Osmašedesátiletá důchodkyně J. P. se oběsila ve své cele poté, co byla vzata do vazby pro podezření z rozkrádání majetkuv socialistickém vlastnictví. Hrozil jí nepodmíněný trest odnětí svobody v délce až tři roky. Když je zima nebo předjaří a topoly jsou opadané, mámkrásný výhled na  řeku. Někdy se na  ni dívám. Tedy dost často. Dívám se, jak se valí ve  svém korytě, čeří se a  přeskakuje po kamenech, protože je to spíš velký potok, i když jí říkáme naše řeka. Dívám se, jak tiše plyne mezi břehy a  líně si to šine pryč, anebo, když je voda vysoká, jak na břehy šplíchá, vymílá z  nich šedohnědý jíl s  úlomky betonu a  mísí ho se svou vlastní barvou.

Naše řeka je totiž barevná. Někdy červená, někdy zelená a někdy – tu a tam – tak hluboce modrá, až by vás to zmátlo. Mě to ovšem nezmate. Za ta léta, co se na ni dívám, jsem se naučila rozeznávat barvy vody naší řeky z dálky – podle pěny na  její hladině. Když je pěna jedovatě zelenožlutá, je řeka zelená. Oranžová pěna znamená, že je řeka rudá a  v textilce nejspíš barví plátno na  transparenty. Když je pěna tak bílá, až bodá do očí, znamená to, že řeka je modrá. To se ale nestává moc často. Navíc, pokud je venku hezky, ztrácí se modrá barva pod nebem, a když se pozorně zadíváte, působí celý úsek krajiny jako špatně kolorovaná černobíláfotografie a  zčeřená hladina naší řeky jako falešné, leskle modré, poďobané zrcadlo.

Ne, nemusela bych tu sedávat, zírat do proudu řekya podle pěny odhadovat, na  čem teď zrovna pracují v  textilce. Mohla bych se na to zeptat Fandy. Fanda to ví vždycky, i když s  dvoudenním zpožděním. Fandovi se dá věřit. Kdybych se ho zeptala: „Jaká barva to byla předevčírem?“, sjel by měnejdřív pohledem a  pak procedil mezi zuby: „Copaks to neviděla, máti?“

Má pravdu, samozřejmě. Předevčírem to byla zelená.

Z  našeho okna vidím taky na  most. Tedy – most: je to lávka pro pěší, prastará, věčně vlhká, z  prohnilých prken a s rozviklaným zábradlím. Ostatně – proč by ji opravovali? Přes tuhle lávku lidi nechodí. Nemají proč. Na druhé straně stojí jen pár baráků, polorozpadlých barabizen, ke  kterým se sice dá dostat autem (po úzké silničce vedoucí prudcez kopce dolů), ale proč? Nikdo tam nebydlí. Jenom pár osamělých důchodkyň, které už dlouho nikdo nenavštívil. Pokud se chtějí dostat do města, mají na vybranou: buď nahoru a dolů po  příkré silničce až na  most, za  kterým najdou samošku, kulturák, stanici autobusu a pohostinství, anebo přes tuhle kluzkou lávku na naši stranu řeky a pak dál po rovině.

Většinou si důchodkyně vyberou to první a tahají kabely s  nákupem do  kopce a  zase z  kopce dolů, jen aby nemusely přes lávku přecházet. Z té lávky mají hrůzu.

Ovšem až na babku Šmaťchalovou. Pro babkuŠmaťchalovou tahle lávka představovala nejbližší spojnici k  Měkké hoře.

Vlastně nevím, jestli jsem jí tak začala říkat já, Fanda, anebo lidi v našem městě. Nejdřív si na ni postěžoval Fanda, ta hora mu prostě pila krev. Musel se svojí vétřieskouvždycky nacouvat až skoro do tovární haly, pak tam stát v pozoru jak tvrdé Y (no dobře, Fanda se o tom vyjadřoval jinak, vážně nechápu, kam na ty výrazy chodí!) a čekat, až mu ženské niť po niti naloží plnou korbu hadrů. Někdy je pakovalydo beden, a to pak Fanda tolik nenadával. Ale většinou je holýma rukama sbíraly z podlahy tovární haly a házely mu jena korbu, dokud z toho Fandu nechytnul ďas. Vždycky si myslel, že vétřiesky jsou tady od toho, aby převážely tuny a tunymateriálu na stavbu sídliště nebo přehrady nebo takového něco. Místo toho teď s tímhle uřvaným nákladním tankem dovážel buď sudy čehosi do textilky, anebo z textilky odvážel plnou korbu měkkého odpadu. Tedy – kdyby aspoň plnou korbu! Naházeli mu na  vůz pár odstřižků a  řekli: „Jeď, soudruhu. Odvez to někam pryč.“

A  tak náš Fanda začal jezdit na  Měkkou horu. Řekli mu: „Někde to vyklop.“ Fanda to začal vyklápět u  remízku na kraji pole sto metrů za barákem. Tak blízko, že kdyžvyhlédnu z okénka v předsíni, uvidím její špičku. A v zimě nebo v  předjaří, když je remízek holý, ji vidím celou, skrz šedivou trnitou mříž.

Kdyby se byl Fanda se mnou poradil, věděla bych o lepším místě. Necelé dva kilometry odsud je opuštěná zarostlá rokle. Stačilo by k  ní zacouvat a  ty barevné ústřižky, které Fanda tak nenávidí, by korba po korbě, vrstva po vrstvěmizely do hlubin, propadaly by se do hlohového křoví, kam už by pro ně nikdo nelezl.

Ani babka Šmaťchalová ne.

Jenomže Fanda se mě nezeptal. A  tak kousíček za naším barákem začala vyrůstat Měkká hora. Vyklápět korbu na Měkké hoře nebyla žádná legrace. Kola vétřiesky seobalovala bahnem, namotávaly se na  ně barevné hadříky a  ty pak za Fandou vlály až před barák. Fanda, který nechtěl mít ze stroje vlajkoslávu, je potom zuřivě skopával a  jednou si škaredě nakopnul palec.

Fanda směl s vétřieskou parkovat před domem, měl topovolené od vedoucího, pokud ovšem každé ráno v šest stálpřiraven před branou textilky. Snacha, ta se s tím neobtěžovala, vstávala až ve  čtvrt na  sedm, a  tak jsem Fandovi každý den namazala pár chlebů a uvařila mu k snídani pořádný plecháč kafe, aby měl něco teplého do žaludku, když tolik pracuje.

Pak jsem si na chvíli sedla u okna a sledovala řeku.

Je to snad moje vina, že bába Šmaťchalová byla od  jisté doby první člověk, kterého jsem poránu viděla? Vidět hned poránu starou bábu, to přináší neštěstí, říkají lidi, a  bába Šmaťchalová toho byla důkazem. Fanda si ukopl palec, snacha potratila a  já jsem si musela dojít k  očaři pro brýle na čtení. Doplácela jsem čtyři stovky.

V létě, když je i před šestou světlo, to ještě vcelku šlo. Ale v  zimě to bylo něco příšerného. Skrz opadané topoly jsem viděla, jak babka Šmaťchalová pozhasínala v  domě, pak se zjevila jako duch z  nočních stínů na  protějším břehu a pomaloučku, krůček za krůčkem, jako by buď ona, anebo zem, anebo oboje, bylo ze skla a mohlo se to každou chvíliroztříštit, pajdala k mostu a přes most k nám.

Dívala jsem se na ni, jak, navlečená ve vatovaném kabátě a  s  loktuší pod paží, třímá obouruč vyviklané zábradlí, jak každé prkno dlouho omakává nejdřív tou dobrou nohou, rozmýšlí se a teprv pak na něj přesune i druhou, pajdavou, s  chodidlem vytočeným v  pravém úhlu dovnitř. Stoupne si na  prkno plnou vahou a  já vždycky zadoufám, že jedno z nich přes noc prohnilo ještě víc, takže se bábaŠmaťchalová dnes bude máchat v proudu, s přeraženou i dobrou nohou a s fialovou zadnicí.

Ale pokaždé to vydržela všechna.

Babka Šmaťchalová se na  roztřesených kolenou objeví přímo před mým oknem.

„Brejtro!“ povídám. „Zdravíčko! Tak jak jdou kšefty?“řekla jsem to už nejmíň tři sta dvacetkrát.

Ani nečekám, že bába odpoví. Říkám to jenom ze zvyku. A proto, že se mi nelíbí, jak v téhle zemi upadají mravy.Tytam jsou dobré vztahy mezi sousedy – lidé vám už anina pozdrav neodpovědí. Snažím se jít příkladem a  vždycky zdravím první.

(Teprv pak nenápadně uplivnu. Lidi říkají, že když první, co ráno uvidíš, je škaredá stará bába, je nejlepší si uplivnout. Neštěstí možná bude zažehnáno. I když tak jisté to není.)

Babka prošmaťchá kolem mě ve  věčně zablácených důchodkách, nabalená do vatovaného kabátu, ve kterémsplývá se šedými stíny, a vydá se směrem – k naší Měkké hoře!

Přece jsem to Fandovi říkala. Měl ty své odstřižkyvykláět do zmoly. Tam by bába Šmaťchalová nedolezla.

Takhle každý den, ať už bylo hezky, pršelo, mrzlo, nebo padal sníh, šplhala celé hodiny po  Měkké hoře a  přebírala hadříky. V létě jsem ji moc často neviděla, ale v zimě, když byl remízek opadaný, stačilo přejít k  okénku v  předsíni a  mohla jsem sledovat, jak se babka Šmaťchalová opatrně, pomalu láme v kříži, jak z hromady vytahuje odstřižky látek, jak každý z  nich mne v  prstech, prohlíží proti světlu, čichá k němu a pak ho jenom drží a váhá nad ním, načež ho hodí zpátky na hromadu, anebo ho pomalým, loudavým krokem odnese k loktuši, kterou si rozložila u úpatí hory.

Proboha, nemyslete si, že bych babce Šmaťchalovénepřála těch pár hadříků. Ovšemže přála! Ale den co den měrozčilovala ta její pomalost! Kdykoli Fanda zastaví s vejtřaskou před barákem, přineseme si se snachou židle, vylezeme na korbu – šup, šup, šup – a máme vybráno. Ve fabrice někdy vyhazují i  celé nepotřebné štůčky. Snacha si ušila moc hezké povlečení.

My dvě se nesmíme zdržovat s  vybíráním. Musíme být rády, že Fanda zastavil.

„Počkám vám na  jedno cigáro,“ ucedí vždycky a  zapálí si. Ale tak dlouho nám to netrvá, nechceme Fanduznervózňovat. Pokud má pocit, že se s  tím moc páráme (on ovšem užívá jiné slovo), začne dupat okolo, kopat do  pneumatik – a co kdyby si zas poranil palec? Hrabeme rychle a efektivně. Máme vysokou racionalizaci práce.

Ale bába Šmaťchalová? Panebože! Vždyť jí trvá hodiny a hodiny, než si nasbírá pár hadrů do loktuše. Tu si pakdeset minut uvazuje na záda a obtěžkána třemi kily textilií se belhá po lávce domů.

„Tak zase na viděnou!“ volám na ni, když prochází kolem mého okna.

Odpovědi se nedočkám. Babka Šmaťchalová se obouruč chytne zábradlí a  vydá se krokem cvičeného medvěda na  svoji stranu řeky. Na  zádech s  loktuší v  barvě surového plátna vypadá jako šnek s nakřáplou ulitou.

Odpoledne bába Šmaťchalová leze přes most zas,a s plnou loktuší. Žene se přímo k  mému oknu. Ne vždycky se stačím schovat včas.

Schválně ji nezdravím, vyčkávám, co bude.

Bába Šmaťchalová zavolá: „Dobrej den, sousedko. Kupte si! Kupte!“

Já ovšem vím, co se sluší a patří, a tak jí odpovím.„Dobrej, dobrej,“ řeknu a  ona s  tou svojí šnečí pomalostí rozváže loktuši, rozloží ji na  zem pod mým oknem a  vytahuje z  ní – žlutou zástěru s  modrým laclíkem a  zelenou kapsou. Ubrus – nebo snad přehoz na  postel? – sešitý dohromady z  trojúhelníčků látek různé kvality, různých barev a  různě vzorkovaných. Froté osušku ze čtyř barevných kusů. Šátek! Povídám: „Kdo by něco takovýho nosil na hlavě? S tím bych mohla leda tak do cirkusu!“

Ale ona mě neposlouchá. Je hluchá jak poleno, a pokud se nedívá přímo na vás, netuší, o čem je řeč.

„Kupte, kupte, sousedko!“ mele dál svou. „Šátečekza korunku! Ručníček za dvě. Suknička za pět. No, vám by asinebyla, ale třeba pro dcerušku? Můžu ušít i  pro vás! Takhle lacino nikde nenakoupíte! Kupte, sousedko, kupte!“

Pak ten svůj krámek zase spakuje a pajdá po roviněsměrem k městu. Někdy si za ní uplivnu, za čarodějnicí!

A  představte si, lidi ty hrůzy kupují! Už dlouho si říkám, že v  téhle zemi dočista upadá vkus. Druhá snacha se mi chlubila – mně! – se zbrusu novým povlečením. Je zelenobíle pruhované, ale na bílých pruzích jsou černé puntíkya na zelených hnědí šneci. No viděli jste kdy větší příšernost? Pod něčím takovým by mě každou noc pronásledovaly zlé sny! Celá obludnost je pěkně sešitá proužek po  proužku, rovnými, jistými stehy. Jak z galanterie.

„Kdes to koupila, prosím tě? A kdes na to vůbec vzala?“ osopím se na  druhou snachu. Určitě ví, že vím, že si Pepa mohl vybrat líp.

Drze se na mě zasměje. „Bylo to za babku. Od té babičky, co sem chodí. Přece ji znáš.“

„Vyhoď tu hrůzu, povídám! Já ti pořídím lepší.“

Ale ona se drze uculí: „Ani nápad! Oživuje to ložnici.“

Jako by zrovna to potřebovali. Druhá snacha má už třetí dítě a pořád stejně holé pozadí.

Babka Šmaťchalová mi dlouho pila krev. Ne že byna Měkkou horu nechodily i  jiné. Zejména v  létě, když bylo teplo a  hezky, když odstřižky nebyly navlhlé, špinavé a  ani trochu nepáchly hnilobou a rozbahněnou zemí, takže se nemusely prát, se na  Měkkou horu sbíhala půlka města. Ženské výskaly, mávaly ve vzduchu ústřižky látek, chovaly se jako fúrie a přebíraly o sto šest. To potom bába Šmaťchalová většinou zůstala doma, seděla za  svým strojem z  roku raz dva a činila se. Než ji dali do  penze, dělala dlouho šičku ve  fabrice a i s těma roztřesenýma rukama se jí dařily rovné stehy.Fortel, ten bába Šmaťchalová měla, jen kdyby měla taky trochu vkus! Vždycky si ze své osobní Měkké hory (kterou už dávno musela mít hned vedle postele!) vybrala pár kousků, které se k sobě zoufale nehodily, a pustila se do práce. Cit prolátku zaručeně měla, stehy se nekrčily ani po  vyprání a barvy se nevymývaly jedna do  druhé. (Aspoň to tvrdila druhá snacha.) Ale možná že byla barvoslepá. Jen tak si jejíslátaniny dovedu vysvětlit.

A  ženské to kupovaly! Kupovaly i  věci, které zaručeně nepotřebovaly, kýče, které by si na  sebe nevzal ani papoušek kakadu. Kupovaly jen proto, že to bylo laciné a  že jim to babka Šmaťchalová donesla až před práh. Dostala i  pár zakázek: na závěs, na sukni, dokonce na sako. Copak toneříkám? Vkus upadá.

Ale některé věci přece jen pořád fungují skvěle. Stačila jediná výprava do kulturáku, ve kterém sídlí Národní výbor, a mohla jsem si zas sednout do okna. Výsledek na sebenenechal dlouho čekat.

Na  protější stráni nad řekou se rozblikala elektricky modrá. Auto sjíždělo z  kopce po  úzké silničce, zpomalilo, zaváhalo – a pak s obnovenou jistotou zamířilo ke správnému domku. Už se stmívalo. Za dvě minuty v domku zhaslosvětlo a  já jsem skrz opadané topoly viděla, jak mladý policajt, hezký skoro jako můj Fanda, podpírá bábu Šmaťchalovou na cestě k antonu.

Už jsem neseděla u  okna. Cosi mě přinutilo vběhnout do  ložnice, padnout po hlavě do ustlaných peřin a dát se do pláče.

Ale i tak jsem byla u toho, když jí ten mladý hezkýpolicajt pomohl do vozu, a zatímco jí nasazoval želízka, zeptal se zdvořile a úslužně: „Sedí se vám dobře, babi?“

Nerozumí mu. Neslyší. Otočí se k němu celou tváří, a když policajt zopakuje otázku, babka Šmaťchalová se s tou svou příšernou pomalostí zarazí, zamyslí se a  potom vděčně vykoktá: „Ano. Ano. Ano.“

/BETON/ ... a  obejmul ho prostor. Siločáry se prohnuly, přimkly se k  němu, obkroužily ho jako na  vzorci mandragory, tak silně a  léčivě vnímal obrysy svého těla, ruce, nohy, hlavu, trup, jeho tělo vrostlo do  prostoru a  náhle nevážilo vůbec )nic, tíha života z něj unikala pryč, vznášela se nad ním a pod ním a kolem něj, a křivka obzoru, ten nudný půlkruh ploché země, se proměnila ve vrcholky a údolí, ve špice a prolákliny, v  křivku kardiografu zvaného vesmír, který teď měřil – tik, tik, tik jak se mu naposled rozbušilo srdce. Konečně pochoil, že i on má křídla.

DESET

Po  slizkých betonových panelech sklouzával do  vody a zase se z ní škrábal, zachycoval se špičkami bot o kruhové díry v šedých šestiúhelníkách, co zapadaly do sebe jakbuňky na  včelím plástu, až na  to, že nebyly tak úhledné, tu a tam se odchlipovaly, Jára si pamatoval, že ještě před půl rokem se viklaly, ale teď už seděly pevně, chráněné vrstvou zelenošedého slizu. Byl to sliz od  řas, fuj-fuj-fuj, říkal mu vždycky děda, „Nehrabej se v  tom rukama“, a  podával mu klacek. Věděl, že malí kluci jako Jára se prostě musí něčím hrabat v potoce, a protože tohle byl smrdutý potok a  žádné jiné tady nebyly, děda vždycky někde našel klacek a Járovi ho podával. Nosil u sebe zavírací nůž a Jára se směl dívat, jak si děda vždycky vyhlídne větvičku na keři, na stromku – někdy dokonce takovou, co přečuhovala přes plot u  sousedů, tu se spikleneckým úsměvem –, vytáhne z  kapsy zavírák a  pak pomalu, trpělivě nařízne v  jednom místě kůru, dřevo odlomí a za chviličku mu ho podáopracované do hladka. „Na,“ říkal mu pokaždé, „rukama se v tom nehrab.“

A tak se Jára hrabal klackem, seděl na bobku na tomsvažitém betonovém plástu, nakláněl se do  tmavošedých hlubin potoka, do kterých nebylo vidět, jen jsi někdy při břehu mohl zahlédnout, jak mozaika plástů pokračuje. Někdyšvihal do hladiny dědovým klackem, až na ní našlehal bubliny – a  pak se divil, když ten světle šedý nadýchaný chuchvalec pomalu odplul, vždycky stejným směrem.

Jen podle toho, říkal děda, anebo když na hladinu hodíš placatý list, poznáš, že potok někam teče! Za  jeho mládí i v téhle ploché krajině potok probublával peřejemi, vždycky si našel kořen nebo kámen, kterému se musel vyhýbat, vinul se loukou pěkně klikatě a pod kořáním žili raci.

A tihle raci, to byly potvory! Stačilo zašmátrat rukou pod břehem – a už tě chytil za prst klepetem: au, to byla bolest!

Jára seděl v podřepu na betonovém plástu, klacek už dávno zahodil a až po loket byl zabořený v tajemné neprůhledné vodě bez raků. Zmáčel si rukávy, boty a kalhoty až nad kolena, pod hladinou mohlo být cokoli! a on se tak sladce, nádherně bál až k pláči, když nahmatal rukou cosi tajemného. A vytáhl to ven.

Nekouslo ho to. Nebyl to rak.

„Plovatka,“ řekl děda. Šnek měl tvar oblého trojúhelníku, uplynula ještě spousta let, než Jára pochopil, že ho šnekfascinoval svou geometričností. A  geometrickým kontrastem s  druhým šnekem, který tady žil – to byl okružák, placaté šedohnědé kolečko s reliéfem spirály na povrchu. Pamatoval se, jak dřepí u potoka, v jedné ruce svírá plovatku, ve druhé okružáka, cítí, jak se jim studené ulity ohřívají horkem jeho dlaní, pomalu klouže po betonové plástvi do vody, jezmatený smradem/vůněmi a krásou/ošklivostí a tím, jak se oběma šnekům s teninkým mlaskáním rozevírá a svírá dýchacíblána a – prvně v životě – naplněný až k prasknutí čímsizoufalým, křehkým a  bolavým, tím matoucím, rozechvělým čímsi, o čem, když už to dávno necítil, pochopil, že je to štěstí.

Děda umřel a až na pohřbu se Jára dozvěděl, že byldlouho nemocný, že prý jim léta scházel před očima. Jára si nikdy nevšiml, že by snad děda někam scházel, a když se pokoušel představit si to, děda mu před očima nescházel, ne. Pomalu se sunul dolů po  nakloněné rovině podobné včelímu plástu, co nikde nekončila, sklouzával po šedozelených šlemech dál a dál, hloub a hloub pod hladinu potoka, bezhlese, bezvýrazu. Do vody se mu nořily nohy, trup, krk, už z něj byla vidět jen hlava, v ruce zdvižené na úroveň očí držel svůj zavírací nůž a do hladka opracovával pátrací klacek, až nakonecúplně zmizel pod hladinou a  nebylo ho vidět, ať se Jára nakláněl sebevíc. Ale on věděl, že tam přece někde je, že je jen otázkou času, kdy vytáhne dědu zpod hladiny namísto plovatky anebo okružáka a  rozehřeje ho teplem dlaně. Našlehal vodu do  bublin a  sledoval, jak se šedobílý chuchvalec točí na jednu stranu, pak na druhou a pomalu, důstojně odplouvá pryč. Dvakrát popotáhl nosem a tím dědečka oplakal.

Už počtvrté se uhodil o  beton na  okraji školního hřiště. Byl ze cvičenců nejneohrabanější, tak ho schovali dozadu, aby se ostatním nemotal pod nohy a  nekazil jim rytmus. Nacvičovali „cvičení chlapců“ s  tímhle nebo támhletím, už si nevzpomíná, bylo sedm hodin ráno a  celá třída povinně nacvičovala na  spartakiádu, na  kterou pojede jenom pár vyvolených. „A netvářit se zmučeně!“ osopila se na nějučitelka. „Spartakiáda – to je radost! Copak ty se nechceš podívat do Prahy? Plachý, neschovávej se! Stejně ti koukají uši!“

Plachý Jaroslav si třel koleno, syknul bolestí a nejradši by se propadl. Tady. Na  tomhle místě. Povrch školního hřiště nebyl hladina, ale on si přesto představoval, jak se tu Země rozevřela a přijala ho do sebe, ochránila ho před učitelkou, před břesknou spartakiádní muzikou z  magiče, ze které se mu dělala husí kůže, před spolužáky, kteří se teď po  něm otáčeli, hihňali se a  šklebili, schovávali úšklebky do  dlaní, kterýma si drželi pusu. „Sloní uši, sloní uši!“ skandujeZdeněk, jen o řadu před ním. Skanduje tiše, rytmicky. Otočí se, aby to úča neviděla, a plivne po něm dírou mezi zuby. Strefí se mu do  nohy. Slina Járovi stéká po  holém, růžově bílém lýtku, a i když jí v ničem není podobná, připomene mu pěnu na  potoce. Tu pěnu, co vždycky našlehal na  hladině klacíkem od  dědy. Sehne se, aby si slinu setřel, kluci se ušklibují do dlaní a –

„Plachý!“ zaječí učitelka. „Co to tam děláš? Vybíráš siblechy? Trochu života do toho umírání!“

Říkali mu Slon, Netopýr, Tlustokožec – kvůli těm uším a taky proto, že byl šíleně přecitlivělý. Neuměl se prát.A stačilo ho párkrát píchnout do  zad pravítkem, dupnout mu na  nohu, sebrat mu školní brašnu a  vytahovat z  ní, jednu po druhé, všechny věci a štítivě je házet na podlahu – a on už natahoval moldánky. Doslova nebrečel, to ne, ale s  takovým šíleně hlubokým smutkem, co spolužáky nutil ke  smíchu (divnému, nedobrému smíchu, který je samotné přiváděl do rozpaků), si začal třít lopatku, omakávat chodidlo anebo sbírat věci do  aktovky. Ve  tváři nezčervenal, spíš zbledl, ale uši se mu proměnily ve  vzteklé rudé plachty, jaké by mohly sloužit za transparent – jenže na rozdíl od transparentůJárovy uši nelhaly, mohli jste z nich poznat, jakou má náladu, co si myslí. Děda (druhý děda, ten ze Smiřic) nad nima vrtěl hlavou a  pátral v  rodinných albech po  předcích, po  kom je asi zdědil. Máma mu pletla široké čepice, takové kulichy po stranách rozšířené, aby se mu do nich uši vešly, a ty mu ještě ve dvanácti nasazovala, než ho vystrčila ze dveří, takže se mu během let několikrát stalo, že ho některý ze spolužáků v tom speciálním kulichu zahlédl a celá třída se měla týden čím bavit. Bylo mu už skoro třináct, když mu ušioperovali – táta mu to vysvětlil: prý mu uši ze strany zastřihnou, aby nebyly tak velké, a  Jára se už pár týdnů před operací znova a znova budil představou, jak se k jeho hlavě blížíchirurg s obrovskými zahradnickými nůžkami...

... ale potom, když už to měl za sebou, ho překvapilo, že mu uši vůbec nezastřihli, jen mu je dvěma stehy (říkaldoktor), dvěma štychama (říkala sestřička) přišili k  hlavě. To stačilo. Uši už mu neodstávaly, Jára nevypadal jako slon – nebo spíš jako tapír, vždycky si myslel, že spíš jako tapír – a spolužáky dlouho nebavilo posmívat se mu: „Koukněte se na slona! Přišili mu uši!“ Posmívali se mu teď kvůli jinýmvěcem. A  Jára si nechal dorůst vlasy, aby mu uši zakryly – bylo to rebelantství, ale rodiče mu to dovolili. Jen občas měli řeči, ale k holiči ho nehnali.

Jednou, už na  střední škole, hráli takovou hloupou hru. Paní profesorka si možná přečetla (v  Pedagogických listech či kde), že takhle se před ní studenti nejspíš otevřou. Dostali se přece do věku, kdy se začali vyptávat sami sebe, co na ně čeká. Kdo jsou? Co jsou? Jakému zvířeti se nejvíc podobají? A  jakým zvířetem by si přáli být? A  tak se jich na  to začla ptát. No tak, nestyďte se, vždyť je to jenom taková hra.

Hra se moc nedařila. Studenti se rozpačitě šklebili,poposedávali v lavicích, škrábali se na nose a za krkema rozpačitě si mnuli ruce a říkali jen: „Já nevím.“

Konečně Richard, ten, co měl, co ho znali, ksicht plnýbeďárů, ale o kterém se říkalo, že to dělá už od základky – (a ten, co potom ve čtvrťáku, půl roku před maturou, řekl ředitelce, že se na školu může vysrat a ať mu komunisti políběj – načež ho už nikdy neviděli a on tím samozřejmě získal status hrdiny, který mu vydržel i přesto, že pak prý dělal na stavběpřidavače) – tak Richard, pohodlně opřený v lavici a s vystrčenýmtlustým panděrem, zatím neexistujícím, Richard v  typické richardovské pozici, v  jaké bude sedat po  celý život, v  ruce půllitr piva se zazděným frťanem namísto propisky, zatímco mu břicho bude rok od roku růst, tak tenhle Richard zakřičel: „Pes!“

„Co jste to říkal, Karasi? Čím byste si přál být?“

„Chci bejt pes!“

„Vy byste chtěl být psem? Proč byste chtěl být psem,Karasi? Vstaňte, když odpovídáte. Aby vás všichni slyšeli.“

Richard se hlučně vyškrabal na nohy. „Pes, ten jen šoustá, spí a žere. A sere.“

A zase se posadil.

Richard měl samozřejmě malér, ale takhle lapidárněshrnutý životní program spolužáky nadchl. Proč nikoho z nichnenaadlo, jak jednoduché to může být? Všichni je pořád nabádali, že se musejí pilně učit, poctivě pracovat, aby z  nich vyrostlo něco pořádn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist