načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Best of Vol I. – Zdeněk Zapletal

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Best of Vol I.

Elektronická kniha: Best of Vol I.
Autor: Zdeněk Zapletal

– Prózy Zdeňka Zapletala (1951) seřazené do tohoto svazku přinášejí odpověď těm, kdo se ptají, co se to s nimi za posledních zhruba třicet let v naší společnosti vlastně stalo. Sen na konci rána vyšel sice v roce 1988, ale na konci textu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 818
Rozměr: 21 cm
Úprava: sv.
Vydání: Vyd. tohoto souboru 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2010-
ISBN: 978-80-871-6273-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Prózy Zdeňka Zapletala (1951) seřazené do tohoto svazku přinášejí odpověď těm, kdo se ptají, co se to s nimi za posledních zhruba třicet let v naší společnosti vlastně stalo. Sen na konci rána vyšel sice v roce 1988, ale na konci textu čteme datum a místo vzniku: 1981 Gottwaldov. Letargickou atmosféru bezradnosti, ve které odcházel reálný socialismus, pociťoval autor velmi intenzivně a dokázal zachytit, jak se v ní rozkládaly lidské vztahy a slova ztrácela význam. Kobova garáž z roku 1992 vypráví o tom, jak obyčejní lidé prožívali čas, kdy se z Gottwaldova stával zase Zlín. Zapletal však nepíše žádnou obecní kroniku, splétá osudy svých hrdinů v román o erotických kolapsech, zalidněných náměstích, cizích bytech k milování, pasťácích a sirých ubytovnách pro osamělce. Zobrazuje sílu lidské slabosti žít. Andělé a Démoni (1996) se vydávají do otevřeného světa a svěřují se s tím, jak si v něm autorova generace mohla konečně začít plnit mladické sny a čím za to zaplatila. Jaké to bylo ocitnout se najednou v San Francisku od mládí vyhlíženém? Jak to vypadá, když na vás zničehonic sáhne smrt? Jde tu o autobiografičnost málo skrývanou, snad proto že příliš hořkou.

O autorovi

Spisovatel, scenárista. Narozen 3. 9. 1951. Vystudoval Farmaceutickou fakultu UK v Bratislavě. Od roku 1986 svobodné povolání. Od roku 2000 se věnuje výhradně psaní scénářů. Žije ve Zlíně. Knihy: 1980 Až přijdou plískanice, Mladá fronta, 1980 Proč se nás srny bojí – triptych Před vyplutím, Mladá fronta, 1982 Poslední knížka o dětství, Mladá fronta (Paradox 1993), 1983 Pozdě na hlasitou hudbu, ČS (tamtéž 1991), 1986 Půlnoční běžci, ČS (tamtéž 1987), Petrov 2001 – cena Jiřího Wolkera, 1988 Sen na konci rána, Mladá fronta (Votobia 1997) – cena Literárního fondu, 1988 Stůl pro dva, ČS - dialogy s Petrem Bílkem, 1989 Křehké zboží, ČS (Optys 1995), 1990 Nekonečný striptýz, ČS, 1992 Kobova garáž, K. B. K. P. (Votobia 1999), 1992 Poslední mejdan (Kecy) – kecy s Jaromírem Nohavicou, 1994 Born in ČSR aneb Vekslštůbe cimrfraj, Akropolis, 1995 Probuď se a zpívej, Akropolis, 1996 Andělé & Démoni, Votobia, 2000 Půlnoční pěšci, Petrov. Scénáře, filmy: 2003 Kobova garáž – dvoudílný TV film, scénář podle vlastní knižní předlohy (režie: J. Procházka), 2006 Comeback – námět a původní scénář, hudební film (režie V. Křístek, hudba Vlasta Redl), 2011 Krysy – námět a původní scénář, krimi-komiks (režie: R. Sedláček). Realizované TV seriály: 2009 Odsúdené – 30ti dílný seriál TV JOJ, oceněný serverem a časopisem Kinema jako Televizní událost roku 2009 na Slovensku (autor projektu, 19ti námětů a storyline a 6ti scénářů), 2010 Prvé oddelenie – krimiseriál TV JOJ (autor 10ti epizod), 2010 Súdna sieň – seriál TV JOJ (autor 3 epizod).

 

Zařazeno v kategoriích
Zdeněk Zapletal - další tituly autora:
Půlnoční pěšci Půlnoční pěšci
Popík Popík
Život a doba soudce A. K. Život a doba soudce A. K.
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

fleet


Zdeněk Zapletal

Best of vol. I.



zdeněk zapletal

best of vol. I.


Copyright © Zdeněk Zapletal, 2010

Cover and layout © Lucie Mrázová, 2010

ISBN 978­80­87162­73­6 (tištěná kniha)

ISBN 978­80­87497­90­6 (PDF)


sen na konci rána



9

1

Lehký vítr profukoval zelenými listy ořechu. Ze dvou oken

vedle sebe vykukovaly vyložené peřiny jak vyplazené jazyky.

Kdyby tu byla housata, uždibovala by zelenou trávu a svou

žlutou barvou by kontrastovala se sytou zelení letní trávy. Bylo

léto. Začínalo léto. Začínaly prázdniny. Janovi se zdálo, že

všechno začíná vždycky létem. Každý rok začíná létem a po

kračuje přes dozrávání, padání listů, přes plískanice a první

sníh, přes beznadějnost šedivých dnů podzimu, přes závěje,

zimní rekreace, přes idyly Vánoc, přes zešedlý únorový sníh

k prvním květům jara, k jiným květům jara a nového léta. Po

řád dokola. Rok co rok. Pokaždé je to stejné a přitom úplně

jiné. Kdyby tu nebylo město a kdyby ta tráva nebyla na malém

prostranství mezi několika domy, mohly na ní růst letní květi

ny. Jestřábníky, zvonky, rozrazily. Kdyby to byl záhon, mohly

tu růst begonie, petúnie, řeřichy a růže. Byl to kousek města.

Ze zeleně vyrážely bílé hlavičky jetele. Někdy si tu hrály děti.

Někdy tu Marta našla několik čtyřlístků za sebou.

Bez několika zanedbatelných roků to bylo dva tisíce let, co

se narodil Kristus. Ježíš Kristus byl zabit, když mu bylo třicet

tři let. Před jednou a půl miliardou let prý vznikl na zemi život.

Vznikl z jednoduchých bílkovin. Poslední ve vývojové řadě ži

vočichů byl ČLOVĚK. Homo sapiens. Vývoj každého člověka

je zkráceným opakováním historického vývoje druhu. Když se


10 nad tím Jan zamyslel, vždycky znovu mu to připadalo úžasné. Vždycky znovu byl překvapen dokonalostí života. Jako by nejrozumnějšímu bylo poskytnuto, aby poznal všechno. Jaké to je být rybou? Nepamatoval si. Jsme lidé moudří. Moudří lidé. Téměř na všechno jsme už přišli. MY. Umíme transplantovat orgány, umíme rodit děti „ze zkumavky“, známe způsoby, jak prodloužit lidský život. Známe všechny způsoby, jak zabíjet jiné lidi, jak jiné lidi okrádat, zmrzačovat fyzicky i psychicky. Vším jsme už prošli. Vysvětlili jsme si, jak to funguje v mozku. Naučili jsme se analýze a syntéze. Ale přesto, že všechno už víme a všechno jsme prožili, nepoučili jsme se z toho. Pořád stejné chyby. Opakování chyb. Stotisíckrát jsme si mohli přečíst výklady o smyslu života. Stotisíckrát jsme je mohli pochopit. Ale byly to CIZÍ ŽIVOTY. Důležité bylo pochopit TEN SVŮJ. – Pamatuješ na to, když jsi byla rybou? zeptal se Jan. Marta seděla vedle něho. Pila citronovou šťávu s ledem. Sklenice byla orosená. – Ano, řekla. – Měla jsem modrostříbrné šupiny. Uměla jsem krásně plavat... – Nepamatuju se, řekl Jan.

Později večer seděli v hospodě a pili pivo. Venku mezitím létali netopýři a chrousti. Venku byla mezitím tma. Letní tma otevřeného nebe. Marta a Jan seděli u stolu s Jiřím a pili pivo. Hospoda byla plná. Byla to letní hospoda. Hosté postávali mezi stolky a vestoje pili pivo. Všichni měli žízeň. Později se k Martě, Janovi a Jiřímu připojil Pavel. Byl to zvláštní večer. Bylo horko. Janovi a Martě, ale i Jiřímu připadalo všechno podivně neskutečné. To teplo i všichni ti lidé kolem. Mladíci žebrali o cigarety s nevinným a upřímným obličejem. Ta zvláštní nálada... Bylo to jako SEN.

Jan, Marta a Jiří poslouchali Pavla, který byl v hospodě už od oběda. Pavel se rozvedl. Jeho žena měla jiného muže. Jeho žena měla syna. Ten syn byl i Pavlův syn. Marta a Jan seděli v hospodě u piva a poslouchali, i když věděli nejméně o dvou tisících jiných způsobech, jak prožít večer. Mohli se milovat, večeřet, dívat se na TV, poslouchat rozhlas, desky, kazety, mohli se hádat, natírat, lakovat, mohli mluvit, lhát si, dívat se na film v kině, poslouchat koncert, líbat se v parku, procházet se, mohli si číst, hrát karty, zpívat si atd. Mohli dělat tisíc jiných věcí, ale ze všeho si vybrali právě tohle. Sedět, pomalu pít pivo, kouřit a poslouchat cizí vyprávění. Bylo to pro ně stejně důležité jako všechno to ostatní, co mohli dělat.

Večer pokračoval. Stáli před vchodem domu, kde bydlel Jiří. Poslouchali Pavla. Hlavní ulice města byla osvětlená po obou stranách zářivkami a výlohami obchodů. Bylo teplo. Vítr už nefoukal. Ti čtyři stáli čelem k silnici, takže všichni najednou uviděli kolo a na něm tři muže. Jeden řídil a šlapal, druhý seděl na „štangli“, třetí seděl na blatníku. Téměř před očima Marty, Jana, Jiřího a Pavla se zadní kolo složilo v půlce a muži se ocitli na silnici. – To by chtělo centrovací klíč. Nechcete centrovací klíč? Já ho mám doma, volal na muže na silnici Pavel. Neodpověděli mu. Majitel kola rovnal rukama zadní kolo. Druzí dva stáli na chodníku a radili mu. Když se řidiči podařilo zadní kolo vyrovnat, nasedli všichni tři znovu a rozjeli se. Ujeli deset metrů a kolo se ohnulo v půlce jak list papíru. Cestující opět seděli na silnici. Pavel, Jiří, Marta a Jan se zasmáli. Majitel rovnal kolo. Pasažéři odešli pěšky. Řidič srovnal kolo, nasedl a vyjel ke křižovatce. Na křižovatce blikalo oranžové světlo. – No nic. Půjdu, řekl Pavel. – Půjdu za těma třema. Třeba s nima ještě bude sranda. Jiří odemkl klíčem a zmizel. Marta a Jan šli pomalu k bytu, kde bydlel Jan. V bytě, kde bydlel Jan, bydlela někdy taky Marta.

Doma se Marta dívala, jak překapává voda přes filtr s kávou. Jan se holil. – Dáš si kávu? zeptala se. – Ne. – Budeš ještě dneska něco dělat? zeptala se. – Ne, řekl. Marta si připravila kávu. Odnesla si ji do pokoje. Položila ji na kulatý stůl se skleněnou deskou. Zapálila si cigaretu. Nohy si natáhla na protější křeslo. Šaty jí sklouzly a odhalily opálená stehna. Jan si sedl na zem na ostře hnědý koberec. Zapálil si cigaretu s bílým filtrem a natáhl se pro popelník ze silného bílého skla. Marta listovala v nějakém časopise s barevnými obrázky. Jan se natáhl na koberci a sledoval bledě modrý proužek dýmu z cigarety. – Problém je v tom... Myslel si. – Proč problém?

12

Od mládí jsme vychováváni pohádkami. Dobrodružná četba

jsou pohádky. Vyfabulované příběhy... A dítě doroste a hledá

kolem všechna ta dobrodružství, kterými bylo krmeno, a zjistí,

že to tak opravdu není, že život je obyčejný. Od rána do ve

čera. Žádné únosy, hrdinství, čest, pravda... Všechno to má

ostříhané hroty... Nějak cítíme přítomnost toho všeho, ale

proplouváme mimo to. Vykrmení pohádkami a neskutečnými

příběhy. Dožadující se pohádek, které nám realita obyčejného

života odmítá dávat... A někdo se vrhne na detektivky, někdo

se stane opravdovým špionem nebo letcem, někdo se vrhne

na sexuální dobrodružství, někdo prožívá dobrodružství alko

holických cest... Vybočení. Hledání sebe jako vysněného hrdi

ny. Hledání bez výsledku. Náhradní hrdinství. Náhradní pro

gram. Ale kdybychom předložili dětem život úředníka místo

Robinsona... Utíkali autoři pohádek před realitou? Potřebují

děti pohádky? Asi jo... Ale musí to být těžce vyfabulovaná do

brodružství? Existují pohádky v dospělém životě? Ano... Kaž

dý z nás je pohádka. Každý z nás přibarvuje obyčejné prožit

ky. Lže, aniž by chtěl ubližovat. Ubližuje, aniž by lhal...

V tu chvíli se Marta zvedla z křesla. Zamáčkla cigaretu a od

ložila časopis na skleněnou desku stolu. Vstala a položila bo

sou nohu na pás kůže, který se objevil Janovi, nataženému na

koberci, mezi kalhotami a vysoukaným tričkem. – Co děláš?

zeptala se. – Myslím... Tedy měl bych být, řekl Jan. – Jdu se

vykoupat, řekla. Cestou si rozepínala šaty. – Tedy jsem, myslel

si Jan. – Je vůbec moje pohádka ke čtení? Vždycky se najde

podobný blázen. Možná je moje pohádka cestou z osamělos

ti. Navázat kontakt. Přidružit se. Přisednout si k ohni a kouřit,

opékat kusy masa, podělit se a jíst. Podílet se. Být při tom.

Někoho mít. Aby měl někdo mě...

Marta se tehdy odešla koupat. Jan ležel natažený na koberci.

Říkal si, že tady dnes v noci bude Marta spát. Věděl to už

dřív, ale uvědomil si to úplně, až když slyšel šustot tekoucí

vody. Představil si, jak zvedá levou nohu a namáčí ji do horké

vody. Marta ještě nikdy nebyla ničí manželka. Marta nebyla

13

ani Janova manželka. Jan už jednou byl něčí manžel. Marta

byla pěkná žena. Vlasy měla o něco méně červené než Eva.

Eva měla vlasy ještě méně červené než Rita Hayworth. Jan si

představil Martu, jak si opatrně sedá do vany, jak si oběma

rukama sčesává dozadu vlasy o něco méně červené než Eva

a o hodně méně červené než Rita Hayworth. Jan si představil

Martu, jak se pomalu klade na záda do horké vody a voda vy

stoupí až po pojistný kanálek a začne pomalu crčet a přetékat

kanálkem někam do hlubin kanalizace. – Marta se natáhne,

na chvilku se uvolní s rukama podél těla, očima zabloudí na

strop, ale strop neuvidí, protože na šňůrách nad vanou visí

moje slipy, košile a ponožky. Uvidí moje prádlo. Pravou ruku

ohne v lokti a pohladí si prsa. Přejede rukou po břiše, před

stavoval si Jan. Pak si sedl a zavolal: – Marto!

Marta ležela uvolněná ve vaně. Ruku ohnutou v lokti měla

volně položenou na břiše. – Marto! zavolal Jan a ona řekla:

– Co je? – Nic... Jen mě tak něco napadlo, řekl Jan už ve dve

řích koupelny. Stál a díval se na Martu. Marta byla pěkná

žena. Měřila 171 cm. Měla dlouhé, opálené nohy. Nehty na

prstech mívala obvykle tmavě červené. – Co tě napadlo? ze

ptala se Marta a otočila hlavu na Jana. – Nic... Nedokázal

jsem si tě před chvílí vybavit... Musel jsem se jít podívat, řekl

Jan. – Jsi cvok, řekla Marta. Jan se vrátil do pokoje. Natáhl se

do křesla, zapálil si cigaretu s bílým filtrem a vyfoukl kouř.

Teď si dokázal vybavit Martu úplně přesně. – Marta má hně

dé oči. Maluje si řasy. Nepoužívá stíny. Jenom hnědou tuž

ku. Má dlouhý krk. Má dlouhý, štíhlý krk. Má ňadra s velkými

tmavými bradavkami, říkal si Jan, ale nedokázal odhadnout

jejich velikost podle čísla prádla, protože Martu nikdy nikdo

v podprsence neviděl. Měla o něco menší ňadra než Eva. Eva

měla určitě menší ňadra než Rita Hayworth. Má velké rty,

které se jí někdy lesknou... – Jendo, máš nějaký čistý ručník?

zavolala z koupelny. Jan se zvedl z křesla, otevřel skříň, vybral

veliký žlutý froté ručník a podal ho Martě. Na Martu padala

voda ze sprchy. Měla za měsíc oslavit dvacáté páté narozeni

ny. Jan před čtrnácti měsíci oslavil třicetiny.

14

Marta si utřela tělo žlutým froté ručníkem, vylezla z vany

a natírala se pleťovým mlékem. Jan čekal v pokoji. Nechtělo se

mu spát, pocítil nervozitu, ale nevěděl proč. Vzpomněl si na

to, co kdysi někde četl. Autoři toho článku doporučovali, aby

se fotograf s modelkou úplně sžil, že jenom tehdy se bude

práce dařit, opadne-li ostych, tréma, zábrany. Doporučovali,

aby umělec s modelkou prožil týden, ale doporučovali taky,

aby se s ní nikdy nevyspal. Doporučovali určité napětí mezi

umělcem a modelem. Něco, co by umělce hnalo k tomu, aby

udělal dobrý portrét, aby do toho dal všechno, co si ušetřil

v posteli. Jan si na to vzpomněl a uvědomil si, že po této strán

ce jsou jako umělec a modelka dávno vyřízení. Marta taky ne

byla žádná modelka. Živila se poctivou prací v psychiatrické

léčebně. Její pracovní zařazení bylo: klinická psycholožka.

– Moje matka je zdravotní sestra, řekla mu kdysi Marta. Po

vídala mu o sobě, ale neřekla mu toho moc. – Moje matka

je zdravotní sestra, řekla mu a pak mlčeli, jako by tím bylo

řečeno vše. – A otec? pomohl jí Jan, aby nebylo ticho. – Ob

voďák... Matka je jeho druhou ženou... Předtím, než se vza

li a než jsem se narodila, měl jinou zdravotní sestru, ale ta

zas nebyla moje matka. Jinak je to úplně fuk... – To je pěkné.

Chceš mi vůbec něco říct? zeptal se Jan. – Nevím. Nejsem si

jistá... Jestli na tom vůbec záleží... – Nezáleží, ale zkus to. Ko

nečně, tys to byla, kdo mě seznámil s psychoanalýzou a poj

my jako ego, superego, terapeut, podvědomí, pudy... – Tys

o tom fakt předtím nic nevěděl? – Nic moc, ale teď mám chuť

tě vyslechnout. Vyměníme si úlohy. Zapadnem sem do lokálu,

něco si dáme a budeš mi povídat..., řekl Jan, ale nezapadli

nikam. Šli k němu domů. Marta si lehla na postel. Otevřeli si

láhev vína. Zapálili si a zhasli světlo. Bylo to jednou v zimě.

Přes světlo lampy za oknem mohli vidět vločky padajícího

sněhu. – Moje matka je zdravotní sestra, řekla Marta. – Já vím,

řekl Jan a pak už se nedívali jeden na druhého a Marta poví

dala a Jan si představoval lékaře v bílém plášti, v nejlepších

letech, v jakých se právě nacházel i on. Viděl pokoj lékařů, bílé

15

kovové skříně plné barevných krabiček tablet, injekcí, sterili

zátory z ušlechtilého kovu, knihovnu plnou odborných knih,

stůl, na něm starý psací stroj značky Underwood nebo Royal,

viděl toho lékaře, jak přechází po místnosti, má noční službu,

dívá se z okna a kouří cigaretu bez filtru. Letku nebo globus

ku nebo lípu. Viděl mladou sestru, která si sundala čepeček

a zástěru. Viděl nevěru budoucího Martina otce s Martinou

budoucí matkou. Ona měla tmavé vlasy vyčesané do drdolu

nebo nahoru podle módy tehdejších let. On měl krátkého jež

ka a jmenoval se Neuman. A doma měl jinou zdravotní sestru,

se kterou to kdysi začalo stejně. Neměli děti. Možná to byl

důvod, proč padl do náruče jiné zdravotní sestry. Možná to

bylo něco docela jiného, ale to už dnes nikdo neví. Stalo se.

Scházeli se tajně po kavárnách staré Olomouce. Milovali se

při nočních službách. Pokud to jen trochu šlo. Trvalo to rok,

dva roky. – Jak dlouho to trvalo? zeptal se Jan a Marta řekla:

– Co? Když jí Jan vysvětlil, o co mu jde, odpověděla mu: – To

já nevím. Nemělo cenu se tím zabývat. Doktor Neuman se

rozvedl a oženil. Z nemocnice přešel na obvod. Bydleli v jed

nom pokoji u rodičů Martiny budoucí matky. Jan viděl, jak

jim to vadí, jak je to štve, jak hledají soukromí. Jan si předsta

voval, jaký měli oba strach předtím, než se Marta narodila,

protože oba si dokázali představit detaily, oba byli zdravot

níci a oba byli pověrčiví. Ale navzdory všemu se jim narodi

la fialová holčička, které dali jméno Marta. Prosadil si to on,

i když ona chtěla Zuzanu. Měli Martu a přivezli si ji domů, do

jednoho pokoje u rodičů Martiny matky. Měli Martu a Marta

bývala často nemocná a v noci plakala a on ji nosil na rukou,

a když nebyl doma nebo když byl utahaný jak pes, nosila ji na

rukou její matka. Často měla nemocné průdušky. Byla hube

ná, bledá holčička, která i v létě nosila béžové punčocháče.

Když konečně dostali byt, přestěhovali se na Foerstrovu ulici

do domu, který z letadla vypadal jako protažené „S“, který

byl postavený z panelů skoro až na konci města Olomouce.

Zařídili si byt. Koupili si nábytek, koberce, televizor a Škodu

Octavii. Otec měl rád klasickou hudbu. Když měl čas, pouštěl

16

si Beethovena, Mozarta, Chopina, ale i Berlioze. Když měla

čas matka, poslouchala i ona. Holčička Marta se pohybovala

v rodinném prostředí, kde vládl vzácný klid, oboustranné po

rozumnění a pohoda. Chodila do školky a lpěla na učitelkách.

– Měla jsem je ráda. Opravdu, řekla Marta a pak poprosila

o cigaretu. Když jí Jan podal zapálenou cigaretu, pokračova

la: – Ze začátku jsem se tam bála. Bála jsem se ostatních dětí.

Bála jsem se chodit sama přes chodbu na záchod. Jednou,

když jsme po obědě spali, jsem se pokakala... Janovi to na

jednou připadalo strašně směšné. – Čemu se směješ? – Nic.

Jenom jsem si představil, že by ses mi teď vykakala do po

stele... – Jsi normální? – Promiň, promiň, mluv. Moc mě to

baví. Já už nebudu debil. – Tak mi aspoň dolij. Jan vzal její

skleničku a dolil ji až po okraj bílým vínem. Jan řekl: – Ale...

Ale pokračuj. – Ale ty mi dlužíš taky jedno sezení, řekla Marta

a myslela tím to, že jí ještě Jan o sobě skoro nic neřekl. – Ale

teď jsem terapeut já, řekl Jan. – Ale ještě jsi mi nikdy neřekl nic

o své ženě Evě... – Moje žena Eva byla moje žena, řekl Jan.

– No tak promiň, řekla Marta. – Není co... Pokračuj, prosím tě.

– Dolij... – Tys to už zničila? – Už jsem to zničila a začínám být

opilá, zarýmovala. – Opij se, Martuško. Opij se. Stejně jsem tě

v takovém stavu ještě nikdy neviděl. – Ale víš, že to nedělám.

– Co? – Mám ti opravdu odpovědět, nebo to byla z tvé strany

stupidní slovní hříčka? – Mám ti opravdu odpovědět, nebo to

víš? řekl Jan a Marta se zasmála a Jan se přestěhoval z křesla

do své postele. Jan měl širokou postel, kam se dva lidé poho

dlně vešli vedle sebe, aniž by se museli dotýkat. Leželi vedle

sebe na zádech a po chvilce prošení Marta pokračovala.

Jan seděl v pokoji. Mezi ukazovákem a prostředníkem levé

ruky držel vyhasnutou cigaretu s bílým filtrem. Slyšel Martu,

jak otvírá skříň na chodbě. – Ano, slyšel jsem Martu, jak otvírá

skříň na chodbě a očima a rukama si vybírá jednu z mých

košil, aby si ji natáhla na své nahé tělo... V poslední době se

jí zalíbilo nosit moje košile. A samozřejmě, že si vybere ty nej

lepší. Ty, co nosím nejradši. Tu světlou s jemnými modrými a žlutými čárami, nebo tu černou, kterou mi koupila Eva v Budapešti. Na levé manžetě už je trochu roztřepená. To asi od hodinek... Pod levou paží má malou dírku, která se pořád zvětšuje... Jednou se utrhne celý rukáv... Jednou se utrhne celý rukáv a bude ji mít na sobě Marta a já si nerad kupuju košile. Košile by měly dávat mužům ženy. Jako dárky, nebo jako košile...

Marta vešla do pokoje v černé košili, kterou koupila Janovi Eva v Budapešti. Přešla k přepážce, která oddělovala zařízení pokoje od místa, kde měl Jan postel. Jan měl velikou postel. Matrace byla dvacet centimetrů nad zemí. Těch dvacet centimetrů tvořil prostor, kam se měly ukládat přikrývky. Jan to dělal málokdy. Marta vždycky. Nad postelí bylo několik poschodí polic. Na policích ležely knihy, rádio značky SONY, budík a všelijaké zbytečnosti. Stěna v nohách postele byla natřena bílou barvou. Jan si tam vyvěšoval svoje poslední fotografie. Polštáře a přikrývka měly tmavě zelené povlečení, které ladilo s celkovým zařízením pokoje. V pokoji převládala tmavě zelená a bílá. Doplňky byly ze skla a chromovaného kovu. Koberec byl ostře hnědý.

Jan slyšel šustění přikrývky. Slyšel lupnutí, jak Marta zapnula tranzistorové rádio u postele. Slyšel hudbu. Přímo královská filharmonie hrála Mozarta ve stylu disco. Pak rádio řeklo: – In fünf Sekunden ist es dreiundzwanzig Uhr... Bong!!! Es ist dreiundzwanzig Uhr... – Pojď si lehnout, řekla Marta. – Ale jo. Už jdu, řekl Jan a do zpráv v německém jazyce si svlékl tričko a kalhoty. – To dnešní kouzlo je jaksi pryč, řekl ještě a šel si vyčistit zuby. – Bylo kouzlo, bude jiné, říkal si při čištění zubů a pak se vrátil a lehl si k Martě. – Natáhni mi budík, řekla. – Ty zítra nevstáváš, řekla s výčitkou v hlase. – Ale vstával jsem v sobotu, myslel si Jan. Odložil budík, a když se ruka vracela, zůstala na Martině ňadru. – Zhasni a něco mi chvilku povídej, řekla. – K čemu povídání... To dnešní kouzlo... – Já vím, je pryč, řekla. Zasmáli se. – Tak ať... – Dej mi pusu, řekl. Dala mu pusu. Jan jí dal taky pusu. Ona mu dala novou pusu a on jí zase další a další, až už nevěděli, kdo komu dává pusu, a pootevřeným oknem vnikala do pokoje letní noc. Na pouliční lampu narážely můry. Oranžová světla na křižovatce nepřestávala blikat. Někde v dálce zahoukal vlak na nechráněném přejezdu. – One of us is lonely, zazpívalo rádio, které nevypnuli. – Miluj mě už, řekla moc potichu. – Miluj mě ty, řekl ještě tišeji a pak už neříkali nic. Jenom milovali jeden druhého a druhý prvního, až už vůbec nevěděli, kdo koho miluje, a necítili strach, smrt, žízeň, osamělost, myšlenky, stud, starosti, světlo, tmu, barvy, vůně, konvence, peníze, morálku, okolní svět.

Jan se ústy dotýkal nahého levého ramene. První, co ho napadlo, bylo: – Máš krásně opálené nohy... Leželi vedle sebe a mlčeli a pak Marta vstala a odešla do koupelny. Jan slyšel, jak teče voda. Marta se vrátila. – Dobrou noc, řekla a Jan řekl: – Dobrou. Vypnul rádio. Marta se k němu přitiskla zadkem. Jan ležel na zádech a nechtělo se mu spát a ještě pořád myslel na to ztracené kouzlo.

Nechtělo se mu spát. Měl chuť na cigaretu. Vstal, přešel pokoj a vešel do druhého pokoje, který sloužil jako ateliér. V místnosti byla tři plátěná křesla, malý stolek a skříň, v níž měl uloženy fotografie a negativy, filmy a papíry. Pracovní pult byl pod oknem. Mimo to tam byly polštáře, tři reflektory, Janovy fotoaparáty, gramofon SONY a dvě reprobedny, zásoba cigaret a alkoholu. Jan si rozsvítil světlo nad pultem. Odhrnul závěs a otevřel okno. Záclony tam nebyly. Záclony nebyly ani v obývacím pokoji, ani v malé modré kuchyni. Nebyly nikde. Jana nikdy nenapadlo, že by si je mohl pořídit. (Bylo tolik jiných věcí, které neměl.) Ale měl chuť na cigaretu. Zapálil si a posadil se do plátěného křesla, které bylo někde uprostřed ateliéru. Pak vstal, vzal si z pultu popelník, přitáhl si malý stolek, položil na něj popelník a nohy, ale ještě pořád to nebylo ono. Znovu vstal, otevřel skříň a nalil si bílé víno do sklenice od hořčice. Pak se vrátil, napil se, ale pořád to nebylo ono. – Chtěl jsem si jenom zakouřit a něco si vypít, abych líp usnul, ale nepomohlo to. Musel jsem myslet na Martu a na Evu a na svoji práci a na práci jiných a na to, na co jsem myslel předtím, než jsme se s Martou milovali...

Teď už Marta spala, ale musel na to myslet pořád. Jako by si v něčem chtěl udělat pořádek. V něčem, kde se už dávno pořádek měl udělat, i když věděl, že když se někde udělá pořádek, trvá jenom chvilku, aby se změnil v nepořádek, že pořádek není trvalý stav, že vyrovnanost není trvalý stav. V tu chvíli cítil, že miluje Martu. Noc trochu ochladila léto. Ke světlu se přimotaly můry. Chtěl posbírat všechno, co věděl, co mohl vědět, co nevěděl a co nemohl vědět, a někam to zavřít do šuplíku, napsat na to kód, založit, utřídit, zapomenout, ale MÍT TO. V tu chvíli chtěl naložit se svým životem jako se svými negativy. Cítil, že miluje Martu. Cítil z toho citu vyrovnanost a sílu, aby to dokázal. Otevřeným oknem znovu zahoukal vlak. Byla nedělní noc. Ochlazená letní nedělní noc. Jan upil vína a potáhl z cigarety a nevěděl, jak začít, jak se pohnout z místa. Bylo toho tolik... (Bylo toho tolik?)

– Příliš mnoho lidí se zabývá podružnými věcmi, napadlo ho. – Příliš mnoho lidí myslí na cenovou politiku, na přednosti a nevýhody nové škodovky, na výhody a nevýhody sporožira, družstevní výstavby svépomocí, na výhody plynu proti elektřině, na přednosti hovězího zadního před přednostmi hovězího předního. Příliš mnoho lidí jezdí městskou dopravou. Příliš mnoho lidí si chce užít všechno, co je možné si užít za peníze. Příliš mnoho lidí miluje sebe. Příliš mnoho lidí si chce nakládat se svým tělem a se svým svědomím, jak se jim zlíbí. Příliš mnoho lidí nechce zvítězit, nebo prohrát. Příliš mnoho lidí se smířilo se stavem mezi tím, se setrvalým stavem. Příliš mnoho lidí umírá na rakovinu a infarkt myokardu. Příliš mnoho lidí věří v články typu: věřte-nevěřte. Příliš mnoho lidí si plánuje dopředu budoucnost. Příliš mnoho lidí žije o samotě. Příliš mnoho lidí konzumuje alkohol. Příliš mnoho lidí nevěří ničemu, myslel si Jan a dopil víno, dokouřil cigaretu a dolil si víno a zapálil si novou cigaretu a znovu se vrátil na své místo, i když se nedokázal v myšlenkách vrátit tam, odkud přišel.

Vzpomněl si na jinou knížku, kde si četl o tom, co provádí NORADRENALIN, ACETYLCHOLIN, HISTAMIN, 5 – HT, GABA, transferázy, koenzymy, enzymy, hormony, lipázy,

20

dehydrogenázy, co to je DNK a RNK. Myslel na to, ale ne

dokázal si představit, že by život znamenal jenom dvě spirály

nabité aminokyselinami, které mají úplně přesný pořádek.

Jedna vedle druhé. Nedokázal pochopit, že tak moc záleží na

nějakém dusíku, kyslíku nebo síře, a když ano, pak by mělo

jít všechno dokázat. Že lásku způsobuje zvýšený obsah toho

a toho v mozku, toho a toho v krvi a toho a toho v moči, že

přirozená žravost se dá zničit úbytkem toho a toho v tkáňo

vém moku, v plazmě, v ribozomech, že rakovina se dá léčit

tím a tím, že smrt je vlastně zbytečná baba...

Jan přešel k oknu a díval se ven. Opět zahoukal vlak. Prázd

nou ulicí projelo auto. Byla letní noc. Někde daleko dopad

ly hrací kostky na zelený potah stolu. Někde někomu padla

karta a vyhrál peníze. Někde někdo nemohl spát a rozsvítil

si noční lampičku, noční světlo, aby nebyl tak sám. Někde se

někdo modlil k Bohu. Někde někdo žárlil. Někde se milovali.

Někde někdo nalil tmavě červenou tekutinu na kostky ledu.

Někdo cucal citron. Znovu zahoukal vlak. Železničář v tmavě

modrých špinavých montérkách mával špinavým žlutým pra

porkem. Přednosta stanice zvedl telefon. Lékař, jenž měl noč

ní službu, se natáhl v bílých plátěných kalhotách a přikryl se

dekou. Noční hlídač obešel svůj rajon a pak se vrátil do budky,

odstranil gumu, která držela víko kastrolu, a lžičkou začal jíst

vepřový guláš. Několik zfetovaných mladíků se tisklo do koutů

ve špinavém pokoji polozbouraného domu. Vrchní v nočním

klubu začal inkasovat od posledních hostů. Barmanka setře

la hadrem beztak už dost čistý a lesklý barový pult. Číšník,

který se přišoural, si zapálil cigaretu a barmanka mu podala

po zrcadle stolu jednu malou vodku. Strážmistr, který byl na

obchůzce, se ohlásil vysílačkou a pak si zapálil cigaretu. Opi

lí hosté z nočního klubu se vypotáceli na nezkažený vzduch

a začali zpívat. Někdo někomu telefonoval, psal dopis, knížku,

poslední dopis. Někdo se přecpal barbituráty a zvracel a če

kal na smrt, kterou si nedokázal představit. Někdo se právě

narodil a řval na svět. Někde v panelovém městě si promítli

pornografický film a pak nevěděli, co dělat. Někoho řezalo

21

svědomí. Někoho mučilo tělo. Dozorčí na bráně se podíval na

hodinky a hlasitě zívl. Řezník na sanitních jatkách rozřízl pra

seti břicho. Někdo hleděl do skript a snažil se pochopit PROČ

a JAK. V továrnách, kde se pracovalo v noci, někdo pracoval.

Někdo se ukryl za haldu pytlů s materiálem a spal. Někdo

počítal peníze. Někdo minuty, hodiny, dny... Ale většina lidí

spala. Spala v lehkých pyžamech pod lehkými přikrývkami.

Spala bez pyžam, bez přikrývek, v šatech, v tričkách, spolu,

o samotě, se sny, beze snů. Většina si žila svou třetinu života

potmě, se zavřenýma očima.

Jan přivřel okno a vešel do pokoje, kde spala Marta. Marta

spala na pravém boku. Čelem ke zdi. Viděl její vlasy. (O něco

méně červené než měla Eva. O hodně méně červené než

měla Rita Hayworth.) Viděl její ramena, která se pravidelně

pohybovala. Viděl světlo, které dopadalo na spící Martu, ale

nedokázal v něm najít nic zvláštního a zajímavého. Odhrnul

přikrývku, lehl si a přitiskl se k tomu horkému tělu. Marta se

pohnula. Protáhla se a přetočila se na záda. – Marto, Martuš

ko, měl jsem sen, řekl Jan tak potichu, aby to neslyšel nikdo

jiný než ona. – Co blbneš... Spi už, řekla a v tu chvíli, v tu letní

noc, v tu vteřinu se stala pro Jana znovu obyčejnou ženou.

Zazvonil budík. Marta se natáhla a přerušila zvonění. Jan se

převrátil na druhý bok a přetáhl si přikrývku přes ramena.

Marta vstala a zaskřípala na parketách. Z kuchyně se ozvala

tichá hudba z tranzistoru, který si tam přenesla. Jan chtěl spát,

ale nemohl. Čekal, až se zavřou domovní dveře, až zaharaší

klíč v zámku. Ještě předtím slyšel téct vodu v koupelně. Slyšel

syčení plynu v malé modré kuchyni. Slyšel zprávy rakouského

rozhlasu a znovu hudbu. Věděl, že ho Marta nebude budit,

že si vypije kávu nalačno a k tomu si vykouří cigaretu. Vyčiš

těná a umytá si stáhne vlasy dozadu a nasadí si brýle, které

nosí do zaměstnání stejně jenom pro efekt, protože její oční

vada je zanedbatelná. Oblékne si obyčejné letní šaty, které

nosí do práce. Energicky zamáčkne cigaretu s dlouhým hně

dým filtrem do skleněného popelníku a půjde se kontrolovat

22

k zrcadlu, jestli vypadá dost pracovně. Střízlivá, obrýlená in

telektuálka bez sexapealu. Tak si přeje vypadat, když odchází

mezi své cvoky, blázny, idioty, alkoholiky, retardované děti,

neurotiky, psychotiky, schizofreniky. Bere TO i SEBE v TOM

strašně vážně. – Nemůžu si dovolit být ženou mezi kolegy ani

mezi pacienty. Odvádí to pozornost od toho podstatného, ří

kává a někdy k tomu dodává: – Rozumíš mi? – Snažím se, od

povídá jí obvykle Jan, i když to nechápe. Říká to, aby jí udělal

radost. – Stejně jako tvoje práce je pro tebe to nejdůležitější,

tak i pro mě je moje, říkává.

Jan ležel se zavřenýma očima a čekal, až Marta odejde,

a když konečně slyšel zvuky klíče v zámku, vstal, přešel k oknu

a podíval se ven. Bylo dobré světlo. – Je dobré světlo, řekl si.

– Je to dobré, řekl jsem si a šel jsem se vymočit a v polospán

ku jsem se vrátil a svalil se do postele a ještě asi hodinu a půl

spal. Když jsem se probudil, venku už rachotily náklaďáky

a slunce popošlo pěkných pár decimetrů na své cestě. Všichni

mají své oběžné dráhy, řekl jsem si a chvilku jsem ležel a hle

děl do stropu, po kterém mi kreslilo světlo. Měl jsem volný

den. V pondělí bylo v mém fotoateliéru zavřeno. PONDĚLÍ

JE ZAVÍRACÍ DEN. Nechtělo se mi z postele. Vzpomínal jsem,

o čem jsem to vlastně včera v noci přemýšlel. Co mi to vrta

lo hlavou? Co jsem vyřešil? Proč jsem nešel spát? Taky jsem

přemýšlel o Martě a o tom, že je venku dobré světlo a že bych

měl něco dělat. Alespoň vstát z postele. Ale to se mi nechtělo.

Nic z toho, co bych mohl dělat, kdybych vstal, mě ani tro

chu nelákalo. Na nic jsem se netěšil, ale dal jsem si dvacet

minut na to, abych se dal dohromady a vystrčil nohy a hlavu

z postele. Taky jsem dumal o tom, co se mi zdálo. Byly v tom

vlaky a cestování. O tom se mi zdálo často. V posteli jsem nic

nevymyslel. V posteli se moc nového už ani nedá vymyslet.

Zvážil jsem neděli a vyšlo to naprázdno. Naplánoval jsem si

obrovský program a začal jsem se na něj těšit. Ten program

měl začít tím, že bych vystrčil nohy a hlavu z postele. Vystrčil

jsem nohy a hlavu z postele.

2

– Záleží vůbec na tom, odkud přicházíme? Záleží vůbec na tom, kdo jsme a kam jdeme? Uvědomujeme si přesně, co potřebujeme? Nenamlouváme si to všechno? Je myšlení k něčemu? Nejde vlastně o to, prožít to tu v pohodě? Má význam trápení? Je svědomí užitečné? Je láska jenom výsledkem působení hormonů? Je opravdu člověk nejdokonalejší tvor na této planetě? Je opravdu člověk pánem všeho živého na zemi? Existuje doopravdy krása, neštěstí, narození, smrt? Co je to pravda? Mají vůbec slova jiný význam než ten, že vyplňují ticho mezi činy? Je hrdinství? Existují zločiny? Proč je všechno tak, jak je? Má vůbec cenu takhle se ptát? zakončoval obvykle sérii nesmyslných otázek. A pak se ptal ještě dál. – Co je to vlastně všechno? Není to sen?

Někdy to viděl docela přesně. Viděl zasněžená nádraží, nákladní vlaky, viděl mráz, který štípal železničáře do obličeje. Vítr, který si pohrával se sněhem mezi kolejnicemi. Viděl ty špinavé čekárny, a špína mu nevadila, nepobuřovalo ho to, seděla mu v tom, co viděl. Zašlé jízdní řády na tlustých válcích s odjezdy podtrhanými červenou pastelkou. Viděl kmitající žlutá světla a cítil tu zimu a chlad. Viděl sebe, jak vchází do prázdné čekárny, kde hřála stará kamna na uhlí. Posadil se na žlutou židli a rozhlédl se kolem. Do odjezdu jeho vlaku chyběl celý věk. Nahrblý železničář v montérkách vrzl dveřmi, aby přiložil do kamen. Jan viděl rudé uhlíky a slyšel slova, která muž řekl. Nebyla to zvláštní slova. Něco jako: – Dneska je ale venku samec. Jan to slyšel, ale nedokázal odpovědět. Řekl jen něco jako: – Ano... Je zima. Obvykle muž zamumlal něco v tom smyslu, že do rána ještě přituhne, a vyštrachal se ven. Prázdná čekárna. Jan se zadíval na hodiny. Jejich ručička každou minutu udělala skok. Jan viděl čas. Měl hodně času a dlouho se díval na hodiny. Ciferník byl bílý. Číslice černé.

Někdy viděl nádraží v jiném čase. Byl podzim nebo léto. Začínalo léto. (Vždycky všechno začíná jednoho letního dne, kdy začíná léto.) V oknech přednosty stanice kvetly muškáty. Železničáři v lehkých, promaštěných modrácích promazávali veliká černá kola s červeným klínem. Ve vzduchu bylo cítit kouř. Zeleně natřené lavičky byly od sazí. Tehdy vždycky sedával venku. Posadil se na prázdnou lavičku a rozhlédl se kolem. Jeho vlak měl jet za hodinu. Viděl staré muže s aktovkami, kteří kouřili. Viděl sváteční babičky vypravené na trh nebo do města. Viděl dělníky sledující bez zájmu čas, který je dělil od návratu domů. Viděl jejich týdenní jízdenky do poloviny procvikané kleštěmi průvodčích. Viděl muže a ženy ve svátečním, kteří mířili ke svým dětem na návštěvu. Tušil v jejich zavazadlech plody venkova ve městech tak neobyčejné. Někdy viděl košíky hroznů nebo jablka. Někdy cítil jitrnice, tlačenku, ovar nebo klobásy. Viděl demižony vína na cestu, připravené láhve s ovázaným krkem. Viděl zakřiknuté malé kluky šoupající podrážkou v drobném kamení. Viděl průbojné malé holky skotačící mimo dosah rodičů a babiček. Děti lízající zmrzliny, pojídající čokolády, bonbony, sušenky, perníky. Díval se na učnice v džínsách, které kouřily zakázané cigarety. Viděl kluky v pomalovaných bundách, k jejichž frajerství je opravňovalo jejich mládí. Na uhrabaném záhonku mezi maceškami seděl hrad nebo zámek z drobných kamínků. Pak přišel čas k odjezdu. Chraplavý hlas ohlásil směr a cíl jízdy. Nikdy mu nerozuměl, ale vstal z lavičky, přešel kolem lokomotivy, která odfukovala bílou páru, a dosedl na dřevěné lavice lokálky. Vlak se rozjel. Někdy se za jízdy zvedl a vyšel na plošinu, která spojovala vagony mezi sebou. Stál tam a bylo léto a vítr mu foukal do obličeje. Byl to teplý vítr. Viděl lesy a pole, cesty a silnici v dálce. Obloha byla modrá. Na ní byly bílé mraky.

Někdy viděl jiná nádraží a jiné cesty. Byly to horské železnice s kupami sněhu podél kolejí. Cestující byli ve sportovním. Táhli lyže a batohy. Smáli se a hlasitě si povídali.

Jednou běžel na lyžích. Vál silný vítr, byla mlha a ostatní mu utíkali, ubíhali před ním a on zůstával sám a uvědomoval si, že se mu to jenom zdá, že tu opravdu nezůstane sám, že tu opravdu nezmrzne. Kolem krku a přes ústa měl převázaný šál nasycený Evinou vůní. Docházely mu síly. Občas se zastavil a vdechoval tu vůni. Nedokázal ji nikdy popsat. Byl unavený,

25

a tak si sedl na sníh, odepnul lyže, přitáhl si šálu a vdechoval,

a v té vůni bylo všechno, co ho čeká, co ho čekalo. Nemo

hl přestat, ale uvědomoval si, že když nepřestane, zmrzne,

a vůně ho lákala k životu. Zvedl se na nohy. Nohy byly těžké.

Vlekl za sebou lyže, bořil se do sněhu a šel a mlha byla hustší

a těžší, padala mu na oči, až viděl jenom ji, a únavou se mu

točila hlava a všechno se točilo. Jenom ta vůně zůstávala. Je

nom ta vůně a dlouhý sen.

Ten obrovský program, který si Jan ráno naplánoval, nebyl

ani tak moc obrovský. Vylezl z postele a dlouho si čistil zuby

a cákal na sebe vodu. Pak posbíral prázdné láhve a s mod

rou taškou se vypravil do toho dobrého světla. Sešel dolů

do samoobsluhy, vrátil láhve, koupil litr mléka, tři piva, čtyři

loupáčky a kávu. Šel kolem trafiky na Kvítkové a přemýšlel,

jestli si má koupit noviny. Rozhodl se, že si noviny nekoupí.

Přešel přes Murzinovu ulici, prošel ulicí 25. února, nahlédl do

výkladu s knihami, přešel náměstí Míru, po schodech vešel do

budovy MNV. V přízemí byla pošta MLÍN 1. Jan šel k okénku,

které bylo nadepsáno: INKASO – PŘÍJEM POUKÁZEK. Položil

na pult složenku a peníze. Dívka je bez řeči vzala. – Potřebu

jete nějaké drobné? zeptal se Jan a byla to první hlasitá věta,

kterou toho dne řekl. Dívka zavrtěla hlavou a položila na pult

před Jana drobné a útržek, kterým by se mohl v případě po

třeby vykázat. Jan sebral papír a kov a napadlo ho, jak málo

slov potřebujeme k tomu, abychom existovali.

Znovu přešel náměstí Míru. Před výkladem, který se hono

sil nápisem KLENOTY, stála dívka a prohlížela si klenoty. Jan si

prohlédl dívku. Vedle, před obchodem s ovocem a zeleninou,

stálo několik prázdných bedýnek od zámořských dodavatelů.

Důchodkyně v tmavých šatech si mezi nimi vybírala tu pravou.

O několik metrů dál nabízela figurína zahalená do květované

látky Janovi ruku. Všiml si toho, ale odmítl. Počkal na křižovat

ce, až blikne červená pro auta, a hned potom vyrazil na zebru

přechodu, protože věděl, že ještě než ujde pět kroků, bude

svítit zelená. (Přecházel tu křižovatku denně a věděl to. Byla

26

to stejná křižovatka, na níž v neděli v noci blikalo oranžové

světlo.) Přišel domů, pustil si rádio, otevřel ledničku v malé

modré kuchyni a vyskládal do ní piva a láhev mléka. Pak si

vzpomněl, že bude snídat, a znovu ledničku otevřel, nalil si do

sklenice mléko, rozkrojil jeden loupáček, namazal ho máslem

a na máslo položil tvrdý sýr a salám. To všechno si odnesl ke

stolu. Sedl si na židli, natáhl nohy a jedl a upíjel mléko. Posta

vil si vodu a nasypal do šálku dvě vrchovaté lžíce kávy a na ně

položil dvě kostky bílého cukru. Když začala pára v konvici

pískat, vstal a zašel do druhého pokoje, kterému říkal ateliér.

Vzal fotoaparát značky NIKON F 2, vrátil se do kuchyně a ně

kolikrát zmáčkl spoušť. Teprve potom si uvědomil, jak ho

dopolední světlo a slunce přicházející do kuchyně fascinují.

Teprve potom si uvědomil, kolik okýnek filmu spotřeboval ve

svém životě na toto dopolední slunce řádící po kuchyni. Po

ložil fotoaparát před sebe na stůl a zalil kávu vařící vodou.

Přinesl si ji na své místo u stolu. Odsunul talířek, který teď už

nepotřeboval. Lokl si kávy, spálil si jazyk a hlasitě zaklel. – Do

prdele, řekl a byla to druhá hlasitá věta toho dne. Zapálil si

a chvilku se bavil tím, jak si kouř hraje se světlem. Brzy ho to

přestalo bavit. Pak zjistil, že jeho obrovský program není vlast

ně ani tak moc obrovský. Nikam nespěchal. Pondělí byla jeho

neděle. Několik minut nevěděl, co s ní. Pak se rozhodl. Dopil

kávu, položil šálek do dřezu. Ze stolu vzal NIKON F2 a zavřel

přístroj do černé brašny, kterou si přehodil přes rameno. Šel

na autobusové nádraží a chvilku čekal. Když přijel autobus,

požádal řidiče o týdenní jízdenku za třináct korun. – Víte, že si

to máte koupit už v pátek, řekl mu řidič. – Já vím. Omlouvám

se. Byl jsem nemocný, řekl Jan a ta lež a ta lehkost, s jakou

to řekl, ho pobavila. Vrátila se mu ranní nálada. Třetí hlasitá

věta tohoto dne mu vylepšila náladu. Sedl si k oknu a díval se

ven. Na koupališti za městem viděl první milence léta. Když

přijel do Bystřice, blížilo se poledne. Vystoupil a šel ke své

mu království. Na starém domě visel nápis: FOTOGRAFIA.

Vyšel tři schody nahoru a odemkl si klíčem FAB. Obklopilo

ho důvěrně známé šero. Zamkl za sebou, prošel kolem pultu,

27

sešel dva schody dolů, sundal tašku z ramene a položil ji na

svůj pracovní stůl. Potom rozsvítil světlo. Několik metrů od

pracovního stolu byl kulatý stůl s mramorovou deskou a ve

dřevě zabudované dvě sedačky. Zbylo to tu snad po zrušení

staré cukrárny. Starý, dobrý mramorový stolek. Jan se posadil

k mramorovému stolku, zapálil si cigaretu s dlouhým hnědým

filtrem a říkal si, že by měl udělat něco pro sebe, že by měl

vyvolat filmy, které sám udělal, že by měl retušovat, aby si

v úterý mohl dělat něco pro sebe, že by měl dělat zakázky

na středu. Bylo toho moc, co by měl udělat. Proto se zvedl

a odešel vedle do bufetu na oběd.

– Dobrý den, řekl. – Co mi dneska nabídnete, paní barman

ko, řekl vedoucí bufetu, protože jí tak říkal. – Ale dnes je pon

dělí, řekla barmanka – vedoucí bufetu. – Já vím, ale mám hlad

jako pes. Žena se zasmála. – Karbenátek se zelím, řekla a Jan

řekl: – O. K. Sedl si za stůl pokrytý pogumovaným ubrusem,

odhrnul záclonu a viděl hlavní třídu městečka Bystřice. – Už

je to tady, pane fotograf, řekla žena a přinesla mu talíř s pří

borem ke stolu. – Děkuju, paní barmanko. Ještě pivo a moji

skleničku, řekl a uvědomil si, že ze sebe dělá šaška, blázna,

blba. – Pane fotograf... Říkají mi pane fotograf. Zní to jako

pantograf, ale přece je to o něco lepší. Dělám ze sebe blba,

abych se pobavil, abych je pobavil, říkal si pan fotograf a za

krojil tupý nůž do karbenátku. – Karbenátek – Kar – Benátek,

řekl si a okusil zelí. Zelí měl moc rád. – Já bych mohl snad zelí

snídat, obědvat i večeřet, řekl plnou pusou Jan. – Na to mě

vždycky nachytáte... I když je to s karbenátkem. – To my víme,

řekla druhá žena, která pracovala v bufetu – polotovarech

a zrovna ukládala cigarety na polici k cenovkám. Od MARL

BORO až po START. – Ale není to nejhorší, paní barmanko.

I když je to určitě výběr ze zbytků z talířů z celého širokého

kroměřížského okresu, řekl Jan plnou pusou. – Vy jste výmys

lo, řekla ta žena. Říkala to často. Patřilo to ke hře. K Janovu

šaškovství. – Paní barmanko, řekl Jan a patřilo to opět k tomu.

– Budu platit, řekl a ukládal použité nádobí na výdejní pult.

(Použité nádobí vraťte u výdejního pultu.) Žena řekla cenu a Jan zaplatil. Vyšel ze dveří, přešel deset kroků, tři schody a odemkl klíčem FAB. Čekalo ho důvěrně známé šero.

Uvařil si kávu a přenesl si ji na pracovní stůl. Pracovní stůl měl skleněnou desku. Pod sklem byla jediná fotografie. Byl to Martin portrét, který Jan udělal, ještě když to mezi nimi šlo jako mezi umělcem a modelkou. Jinak už pod sklem nebylo nic. Jan si zapálil a díval se na Martu. Byla to stejná Marta, se kterou se včera miloval. Marta, která ráno odešla. Byla to stejná žena, která mu kdysi v zimě povídala o sobě. Pili bílé víno. Leželi na posteli, kde se nemuseli dotýkat jeden druhého. A Martě ten večer chutnalo víno. – Moc mi to chutná, řekla a Jan si na to vzpomněl a vzpomněl si taky na to, jak se jednou ve školce pokakala. Ručičky hodinek přestaly ukrývat dvanáctku. Venku pražilo letní slunce. – Ale tehdy sněžilo. Mohli jsme vidět vločky, jak poletují proti světlu pouliční lampy. Miloval jsem ji tehdy? Nevím. Opravdu nevím, přemýšlel Jan a najednou si připadal pustý, prázdný, obyčejný. – Co vlastně chceš, když to sám nevíš? Kdo to má vědět? Pořád čekáš na lásku... Na lásku jako s Evou, ale Eva byla Eva. Bylo mi o pár roků míň. Bylo to něco úplně jiného. Člověk nepotká desetkrát za život stejnou lásku a idealizuje si vzpomínky. To je normální, přemýšlel Jan a snažil se vzpomenout na to, co mu tehdy v posteli povídala Marta. – Moc mi to chutná, řekla. Venku sněžilo. Byla zima. Jan se dotkl ukazováčkem pravé ruky Martiných rtů pod sklem. Potom už myslel na to, co mu tehdy povídala, a znovu si to představoval.

Představil si byt v paneláku. Jak holčička Marta přišla ze školy. Převlékla se do domácích šatů a začala psát úkoly. Někdy později se ozval zvonek. Marta vyskočila od učení a běžela otevřít. Maminka nesla nákupní tašky. Marta jí pomohla, a zatímco se matka přezouvala, odtáhla nákup do kuchyně. – Co si uděláme k večeři? ptávala se jí matka, když měla dobrou náladu. A usmívala se a Marta se usmívala taky. Někdy jí matka dovolila, aby jí pomáhala v kuchyni. Když měla matka špatnou náladu, neptala se Marty na nic. Ještě tak se zmohla na otázku: – Co ve škole? Na to měla holčička Marta vždycky

29

připravenou odpověď. – Nevím, proč jsem se tak dobře učila,

řekla tehdy Marta. – Asi jsi už tenkrát byla geniální, řekl jí na to

Jan a ona ho nějak usadila, ale Jan si nevzpomněl jak. Martin

otec chodil domů později. Po manželském polibku vyslechla

Marta údaje o počtu pacientů toho dne, o zvláštních přípa

dech, o řediteli polikliniky, o tom, co je nového. Kdo s kým,

kde, jak, kolik... K tomu Martina matka přidala údaje o tomtéž

v nemocnici. Když si vzpomněli na dceru, řekli: – Už jsi cviči

la? nebo – Úlohy už máš hotové? Marta si hrála s panenkami.

Jan viděl holku Martu za zavřenými dveřmi. Viděl pokojíček,

který postavila pro své panenky – děti, děti – panenky. Slyšel

ta potichu říkaná slova, která říkají holky svým panenkám –

dětem. Viděl holku Martu, jak si bere pytlík s cvičkami a od

chází do baletu, jak si nese tašku not a odchází do LŠU, aby

tam předvedla, co se naučila na piano. Viděl tu holku Martu,

jak čeká v únorové břečce města Olomouce na červenobílý

autobus. Slyšel, jak hraje stupnice na křídle značky PETROF.

Slyšel v jejím podání PRO ELIŠKU, přehrávané někde na be

sídce. Viděl její matku v tmavě modrých šatech, které blon

dýnám ladí k vlasům. Doktora Neumana přivlečeného na be

sídku na oprátce proužkované kravaty. Viděl ostatní rodiče

pyšné na své děti, slavnostně vyzdobený sál, ztrémované děti.

Viděl Martu baletit na útlých nožkách a slyšel potlesk všech

hrdých rodičů.

– Když neměl otec službu, večeřeli jsme všichni společně,

řekla Marta a to stačilo, aby Jan viděl rybí filé, žluté brambory

omaštěné máslem a posypané sytou zelení petržele, cinkání

příborů a holku Martu, trpící nechutenstvím, zápolící s měk

kým bílým masem. Večeře končí a doktor Neuman nasazuje na

kotouč gramofonu: SYMFONIE č. 41 C DUR, JUPITER, K. 551

(Moskevský komorní orchestr – řídí Rudolf Baršaj). Zátka od

červeného rulandského vyprskne. Víno se rubínově zatřpytí

v bříšku sklenice. Pánové v parukách nasadí těla houslí pod

bradu, představoval si Jan, ale nedokázal si představit, co se

dělo v tu chvíli v hlavě doktora Neumana, a už vůbec si nedo

kázal představit, co cítil ten mladý génius s vysokým rovným

30

čelem a s vlasy staženými vzadu do cůpku. – Nenáviděla jsem

Mozarta a všechny ostatní, řekla Marta. Matka umývala ná

dobí a nechala je mokré jako porci reality pro Martina otce.

– Otec mi dal facku snad třikrát v životě. Měla jsem ho radši než

matku. Byl klidný, vyrovnaný, chladný, moudrý. Když mi bylo

třináct, našla si matka milence. Nebo on ji..., povídala tehdy

Marta. – Nedokázala si snad vybrat hnusnější dobu... A věděla

jsem to já i otec a matka byla na mě hrubá, drsná na dospíva

jící holku, rozumíš mi? povídala Marta a vločky sněhu poleto

valy mrazivým světlem. – Měla jsem samé jedničky, ale nebyla

jsem šprt. Měla jsem kamarádky, i když... Nebyla jsem nafou

kaná. Spíš taková uťápnutá holka s fůrou kroužků a starostí...

a matka si našla chlapa. Jan viděl Martinu matku, jak přichází

večer domů, a Martina otce, jak se stoickým klidem přijímá

věty a slova, která neříká žena muži, kterého miluje. – Vašku, já

už prostě nemůžu dál, říkala a Marta to slyšela za přepážkou

panelové ložnice. – Mezi náma to všechno skončilo, povídala

matka a tehdy ještě holka Marta nedokázala oddělit pozérství

a prázdná slova od toho podstatného. Herecké výkony své

matky brala ona jediná vážně. Ten její frajer byl nějaký údrž

bář ze špitálu... – Hodně jsem o tom přemýšlela. Tehdy i teď.

Samozřejmě že se nějaká vysvětlení nabízejí a měla bych tomu

aspoň teď rozumět. Ale pořád to nechápu. Jsou to moji rodi

če... Čert ví... Ale matka měla milence a byla z toho celá pryč.

A oba jsme to s otcem věděli. – Moji rodiče se taky rozvedli,

řekl Jan. – Ale oni se nerozvedli. Smířili se. Tehdy to bylo sen

zační. Nedokážeš si představit, jak jsem v tu dobu byla šťastná.

Říkali si křestním jménem a drželi se za ruce a byli na mě hodní

a v noci vypadli tančit a bavit se. Byla jsem šťastná puberťačka

a jasně že jsem se zamilovala, a naši mě vzali i s mým klukem

na výlet. Byli jsme u moře. Dva zamilované páry. Ve stylové

restauraci jsme jedli rybu a pili víno. Vrátili jsme se večer a oni

šli tancovat. Dali se dohromady právě včas. Tu noc na pláži

jsem přišla o panenství, řekla Marta. – Napijeme se, řekl hlasi

tě a oběma dolil. Zapálil jí cigaretu s dlouhým hnědým filtrem

a sobě cigaretu s bílým filtrem. Popelník z těžkého bílého skla

31

si položil na břicho. Napil se a řekl: – Pokračuj, i když věděl, že

informace, které vyslechne, ho nepotěší. Nepřipustil si, že by

mu mělo vadit, když mu bude Marta povídat o minulých mi

lencích, i když v tu chvíli věděl, že mu to vadit bude. Patřilo to

ke hře. Ke stylu jejich života. Ke stylu jejich vztahu, jejich divné

lásky. Patřilo ke hře poslouchat dál. A Jan poslouchal. – Jas

ně že skončily prázdniny a skončila i moje láska, moje pitomé

panenství. Chodila jsem na tamější gympl a pořád do klavíru

a pořád jsem baletila. Pořád vzorná holčička, pořád do ně

koho zamilovaná... Taky jsem si psala deník. V osmnácti jsem

skončila a od té doby jsem to nečetla. A furt jsem měla samé

jedničky a nové kluky. Někdy jsem chodila za školu. Vlastně

k nám domů. Naši pracovali. Omluvenky jsem... Ale to je fuk.

Baví tě to ještě? zeptala se Marta a Jan řekl: – Děsně. Kdyby

nevypila to, co vypila, postřehla by z jeho hlasu ironii a necha

la by toho. Možná by toho nechala i za jiných okolností, ale

rozjela se a už se nedalo mlčet. Něco ji nutilo dopovědět to do

konce. Jan dopil svoje víno, vstal a otevřel novou láhev. – Ale já

už nebudu, řekla Marta. – Nemusíš, řekl a nalil si sám a Marta

mluvila a Jan si představoval Martu na diskotéce, na podlaze

svítící růžovými a zelenými květy. Martu, kterou někdo dopro

vází domů a ve dveřích paneláku ji objímá a líbá, udýchanými

ústy si domlouvají rande na zítra. Viděl večírky v soukromí,

slyšel ječivý hlas Barryho Gibba, slyšel staré slaďáky v podá

ní Shakin' Stevense, zelené dveře, It's raining, vybavil si Pink

Floyd, Queen a Martu, pohybující se v té muzice, pohazující

ňadry, nabízející očima všechno, co teď může mít on... – Měla

jsem jenom pár velkých lásek. Tu první, potom jednoho kluka,

co dělal medinu, a já jsem v té době byla na gymplu, a pak na

vysoké toho asistenta, ale o tom jsem ti už povídala... – Nic

jsi mi ještě nepovídala, Martuško, řekl jí Jan a dolil si a Marta

měla obavu, aby se neopil, a on jí řekl, že se neopije, že se

opije, jenom když chce, a že ho baví, co mu povídá, a dotkl se

jejího těla a ona pokračovala. – S tím medikem to trvalo dva

roky. Scházeli jsem se u nás, byli jsme spolu o prázdninách

na brigádě. Chtěli jsme se vzít. Kupoval mi kytky a platil za

32

mě útratu v kavárnách druhé a třetí cenové skupiny. Byl milý,

hodný... – Proč sis ho nevzala? zeptal se Jan. Marta se usmála

a řekla: – Nevím. Okolnosti... Pořád okolnosti a lidé, kteří se

zklamávají jeden v druhém, v sobě... – Nechceš o tom mlu

vit? – Ale jo. Proč ne... Na jednom mejdanu se přede mnou

muchloval na gauči s kamarádovou holkou... Po té epizodě mi

začal být úplně lhostejný. Jan viděl šňůry světel podél hlavní

cesty, autobus, kterým Marta utíkala domů. Cítil, jak se jí svíral

žaludek, jaký tlak cítila mezi očima. A láska byla pryč. – Několi

krát za mnou přišel a prosil, ale já jsem už byla jiná. Byla jsem

sama a dokonale jsem prožívala tu samotu, zklamání a věřila

jsem tomu, že už nikdy nepotkám takovou lásku. Jedničkářka

z gymplu ztratila zájem o svět a donesla v pololetí dvě trojky.

Pro naše to byl šok, řekla Marta. – Pro mě taky, řekl Jan a napil

se. – Tehdy se fakt něco ve mně zlomilo a byla jsem už jiná.

Přestala jsem věřit. Sobě, lidem okolo, tomu, že to má nějaký

smysl... Byla jsem hloupá. Když si představím tu scénu, když

za mnou přišla Frantova žena s malou holkou v náručí a říkala

mi slečno... Slečno, prosím vás, nechte Frantu na pokoji... Žili

jsme si tak pěkně, říkala a já byla tehdy blbá svině... Víš, co

jsem jí řekla... Řekla jsem jí, že se svým tělem a svědomím ať si

dělá každý co chce... Určitě to nečekala. Rozbrečela se a ta její

holka na rukách taky... Ale Frantu jsem milovala. Opravdu. Byla

jsem sobec, jedináček. Nechtěla jsem ho ztratit. Nikdy, rozu

míš mi... – Nevím, řekl Jan. – Nevím, kdo to byl Franta. Neznal

jsem tě, Martuško. – Ty mi někdy tak pěkně říkáš... Martuško.

– V Bratislavě se to říká běžně, řekl Jan. Marta se usmála. Jan

ji poprosil, aby pokračovala. Venku ještě pořád sněžilo. Venku

za oknem byla noc a oni leželi na posteli. Marta povídala a Jan

si představil letní brigádu, mladého asistenta a žačky – vyso

koškolačky, které vědí, že asistent je v šestinedělí, že má doma

zbrusu novou holku. Žačky – vysokoškolačky jsou veselé, už

trochu zkažené holky a trápí asistenta – otce tím, že nosí trička

na nahá ňadra, že nosí miniaturní plavky. Žačky – studentky si

hrají, provokují. Otec asistent je známý pevným charakterem,

přísností u zkoušek a věrností své manželce. – Vsadila jsem se. O to, kdo ho dostane... Vyhrála jse



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.