načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Best of Vol I. - Zdeněk Zapletal

Best of Vol I.
-21%
sleva

Kniha: Best of Vol I.
Autor:

Prózy Zdeňka Zapletala (1951) seřazené do tohoto svazku přinášejí odpověď těm, kdo se ptají, co se to s nimi za posledních zhruba třicet let v naší společnosti vlastně stalo. Sen na ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
pravděpodobně doručíme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  499 Kč 394
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
13,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 818
Rozměr: 21 cm
Úprava: sv.
Vydání: Vyd. tohoto souboru 1.
Vazba: vázaná s potahem z jiného materiálu
ISBN: 9788087162736
EAN: 9788087162736
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Prózy Zdeňka Zapletala (1951) seřazené do tohoto svazku přinášejí odpověď těm, kdo se ptají, co se to s nimi za posledních zhruba třicet let v naší společnosti vlastně stalo. Sen na konci rána vyšel sice v roce 1988, ale na konci textu čteme datum a místo vzniku: 1981 Gottwaldov. Letargickou atmosféru bezradnosti, ve které odcházel reálný socialismus, pociťoval autor velmi intenzivně a dokázal zachytit, jak se v ní rozkládaly lidské vztahy a slova ztrácela význam. Kobova garáž z roku 1992 vypráví o tom, jak obyčejní lidé prožívali čas, kdy se z Gottwaldova stával zase Zlín. Zapletal však nepíše žádnou obecní kroniku, splétá osudy svých hrdinů v román o erotických kolapsech, zalidněných náměstích, cizích bytech k milování, pasťácích a sirých ubytovnách pro osamělce. Zobrazuje sílu lidské slabosti žít. Andělé a Démoni (1996) se vydávají do otevřeného světa a svěřují se s tím, jak si v něm autorova generace mohla konečně začít plnit mladické sny a čím za to zaplatila. Jaké to bylo ocitnout se najednou v San Francisku od mládí vyhlíženém? Jak to vypadá, když na vás zničehonic sáhne smrt? Jde tu o autobiografičnost málo skrývanou, snad proto že příliš hořkou.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Zdeněk Zapletal - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

zdeněk zapletal

best of vol. I.


Copyright © Zdeněk Zapletal, 2010

Cover and layout © Lucie Mrázová, 2010

ISBN 978-80-87162-73-6


729

Láska ve Zlíně

„Láska ve Zlíně je záležitost střízlivá a praktická jako všecko

v tomto podivuhodném městě...“

Evžen Erdély: Baťa – Švec, který dobyl světa

(nakladatelství A. Kahler 1932, Archa Zlín 1990)

5:26

Nikdy ses už do Zlína nechtěl vrátit. Kvůli vzpomínkám. Kvůli

snům. Trvalo to víc než deset roků. Potom jsi přestal snít aza

čal zapomínat vzpomínky. Vrátil ses. Stojíš u okna hotelového

pokoje a díváš se ven. Nad Zlínem se rozednívá. Vidíš mra

kodrap, budovy továrny, za nimi nepravidelný koberec světel

sídliště Jižní Svahy. Díváš se na obchodní dům, na protáhlou

budovu Tržnice. Vybaví se ti vůně bot a barva linolea napod

laze z doby, kdy se ještě v Tržnici prodávaly boty. Představíš

si prodavačky v modrých pláštích, zrcadla těsně u země,čer

vené koženkové sedačky a lesklé nazouváky. Je s tebou matka

nebo otec. Je ti to dost? Tlačí tě to? Pohni palcem, říkají ti

a ty hýbeš palcem a snažíš se vyhovět, ale stejně nevíš. Vku

pování bot je cosi intimního. Boty jsou intimnější než spodní

prádlo. Baťa to možná věděl.


730

5:41

Stojíš u okna hotelu Moskva. Svět nad městem se rozsvěcuje.

Cihly a okna. Parky a náměstí. Zelená a cihlová červeň.Cvr

kot trolejbusů, šumění aut, světla na křižovatce pod Velkým

kinem. Přemýšlíš o tom, co v tobě toto město zanechalo. Co

jsi v něm zanechal ty? Nic tě ale nenapadá.

6:34

Nemůžeš spát. Kvůli městu a kvůli vzpomínkám, které se

pokoušíš vybavit. Vracíš se. V návratu je prý pravda. Jdeš

do koupelny, sprchuješ se a potom se pečlivě holíš, ale čas

se posunuje pozvolna. Natíráš se vodou po holení a znovu

přistoupíš k oknu, odhrneš záclonu a díváš se. Ženy veZlí

ně. Láska ve Zlíně. Taky jsi tu měl ženu. Pomalu se oblékáš.

Potom si leháš na postel a čekáš a představuješ si. Vybavíš

si barvu koberců ve zlínském bytě. Představíš si oranžový

věšák na prádlo, který visel v koupelně nad vanou, a modré

skříně v kuchyni.

7:12

Máš sto osm minut čas. Zavřeš oči a posuneš se někam do

šedesátých let nebo na začátek let sedmdesátých. Taneční

zábavy na Družbě, narvaná, bzučící, zakouřená Myslivna,

kluci s dlouhými vlasy, fernet jako módní hit, štíhlé dívky

s rovnými vlasy, kalhoty do zvonu, batikovaná trička,korál

ky, Love Me Do, Satisfaction a odpovědi i otázky poletují ve

větru, jsi básník a spolužačka ti dává kytku do vlasů, hrajete

si na hippies, a vaše květinová revolta je bez drog, bez volné

lásky a vlastně i bez revolty, splývá s pubertou, na sobě máš

první džínsy značky Rifle a pocit, že až to rozjedeš, bude ti

patřit svět, jsi s dívkou, jste sami v bytě jejích rodičů, hledáte

jeden druhého, sex, chuť a obavy, bílé víno a cigarety a řeči

o ničem, spousty zbytečných slov. Pojď k nám, nikdo není

doma. Vyfotím tě jenom tak, říkáš jiné dívce a ona předstírá,

že nechce a že se stydí, a pak jde a dobrovolně se svléká

a provokuje tě, a potom se toho sama leká. Je to hra. Na


731

něco si hraješ. Pořád sis na něco hrál. Cit za drsností,prázd

no za velkými gesty, obyčejné věci za velkými frázemi.

7:27

Vstaneš, projdeš se po pokoji a zase se zastavíš u okna.Všec

ko dobré a všecko špatné, co se ti stalo, se pojí se Zlínem.

Díváš se ven a vidíš sám sebe s červenou aktovkou na zádech.

Je jaro, v cukrárně na rohu Školní ulice si kupuješ šumák

v kostkách značky TIKI, jindy si koupíš bleděrůžové nebožlu

té nebo bledězelené tabulky kačeního mýdla, uhryzneššpič

ku, ukusuješ po malých kouscích, aby ti kačení mýdlo dlouho

vydrželo a míříš nahoru k přehradě na Kudlovském potoku.

S kamarádem Jiřím jste hokejisti, neúnavní borci, měníte si

jména a mužstva, pořád jste někdo jiný, hrajete ligu stenisá

kem na betonovém dvorku za domem, který stojí na hlavní

třídě. Dny jsou tak krátké. Je podzim, procházíš se s rodiči po

nábřeží Dřevnice, jdete přes Podvesnou k nemocnici, nabíráš

si na boty spadané listí. Tak dlouho, až nemůžeš uzvednout

nohu, tak dlouho, než si toho otec nebo matka všimnou avy

nadají ti. Máš na sobě přešitý zimník pepř a sůl, vlněnou šálu,

co ti pletla matka a která kouše do krku, a na hlavě baret. Jak

idiot. Cítíš se jak idiot, ale nedokážeš se ještě vzepřít. Je zima,

bruslíš na přehradě, hrajete hokej, branky jste si udělali z bot

a puk se v uježděném sněhu těžko pohybuje. Nikdo nechce

být brankářem.

7:32

Vrátíš se k posteli a pustíš rádio. Zaslechneš útržek politic

ké zprávy a hned zase rádio vypneš. Přemýšlíš, jestli se máš

ještě jednou osprchovat, ale pak to zavrhneš. Napadá tě, že

bys mohl někomu zavolat, ale nevíš přesně komu. Ani proč.

Konečně, je ještě ráno. Automaticky projedeš šuplíky vesto

le. Prázdno. Posadíš se a snažíš si vybavit jména spolužáků

a kamarádů. Hašpica, Hnilo, Vlk, Špíšek, Krček, Petlach, Vy

sloužil, který měl stejné křestní jméno jako prezident Gott

wald, po němž se jmenoval Zlín. Vybavíš si seřadiště u škol,


732

je listopadový podvečer, děcka se scházejí a učitelky štěkají

povely. Holčičky v doprovodu maminek a babiček hrdě nesou

rozsvícené lampiony už z domova. Největší lotři sipřipravu

jí ampule s benzinem. Lampionový průvod. Ohňostroj před

Domem umění. Ranní dechovky na prvního máje, rozjásaní

hlasatelé, semknuté šiky pracujících ze závodů, kolujícíples

kačky, prapory, mávátka a nafukovací balónky. Proč jsme to

dělali? ptáš se, aniž bys čekal, že si odpovíš.

7:40

Vybíráš si košili. Jednu ze dvou, které sis přivezl. Rozhodneš

se pro černou a přistihneš se, že už zase myslíš na Sáru. Sára

měla černou ráda. Sára byla černá kočka, říkáš si auvědo

míš si banalitu toho dvojsmyslu. Potkali jste se na večírku.

Tenkrát byl každý den večírek. Hlasitá muzika, kouř z cigaret,

moře chlastu. Lovci a oběti. Nejdřív tě všichni vyháněli, když

jsi vytáhl foťák. Potom si zvykli. Fotils, vole? Máš fotky? po

křikovali na tebe druhý nebo třetí den v hospodě a ty jsi jim

hodil na stůl hromádku černobílých fotek, pokud jsi neztratil

foťák, pokud jsi stačil vystřízlivět a nějaké udělat. Neuměl jsi

hrát na kytaru ani zpívat, neměl jsi spoustu LP ani stereo,ne

dokázal jsi ani moc balit holky. Myslel sis, že sex patří k lásce

a láska k sexu. Ještě pořád si to myslíš. Ani tenkrát nebylo

snadné každý týden se zamilovat. V ničem jsi nevynikal. Dělal

jsi fotky. Panelákové byty, byty v cihlových činžácích, pokoje

v baťovských půldomcích na Letné nebo v Lesní čtvrti, chaty

na Rusavě a v Hostýnských horách, místnosti, tráva, obloha,

opilé tváře. Alena s Borisem a Cecílie s Davidem, Erika líbá

Frantu, Gábina zvrací, cizí ruka pod cizí sukní, ukradenépo

libky, flašky a flašky, uchlastaná generace, uchlastaná sedm

desátá léta.

7:45

Nefoť mě, řekla ti tenkrát Sára, když jsi na ni zamířil objektiv.

Usmál ses a zmáčkl spoušť. Proč to děláš? zeptala se.Zmáč

kl jsi podruhé. Otočila se k tobě zády. Zlobila se. Jak malá


733

holka. Zapomněl jsi na ni. Ztratila se někde ve víru mejdanu.

Vzpomněl sis až druhý den, když jsi vyvolal film. Udělal jsi

pracovní fotky a pak řadu zvětšenin. Potom jsi vyběhl do ulic

a každému známému jsi cpal pod nos Sářinu fotku a ptal ses,

jestli ji nezná. Nakonec ti nějaký dement řekl: To je Sára, ty

vole. Židovka z Toleda.

7:59

Bereš si bundu a kontroluješ se v zrcadle. Zamykáš pokoj

a jdeš na snídani. Nesjíždíš dolů výtahem, jdeš po schodech

a okny v mezipatrech vidíš internáty. V jídelně voní káva, vody

po holení a parfémy. Lidé na cestách, obchodníci, cesťáci,čis

té košile, čerstvé make-upy, decentní tlumené hovory. Nemáš

hlad. Dáváš si jenom čaj a dva koláčky s tvarohem a povidly.

Vzpomínáš, kolikrát jste tu byli se Sárou. Vybaví se ti taneční

sál. Tančíte. Kapela hraje hity sedmdesátých let. Napadne tě,

že jste se Sárou netančili často. Nevíš, jestli ti to má být líto.

Je to pryč.

8:22

Když jsi zjistil, kde Sára bydlí, poslal jsi jí fotky. Omluvil ses

jí. Čekal jsi na ni před školou. Když vyšla, zeptal ses, jestli se

na tebe pamatuje. Pamatovala se. Už se nezlobila. Pozval jsi

ji do hospody v Jaroslavicích, které se říkalo Tatry. Vypili jste

colu s rumem. Snažil ses být vtipný a zábavný, ale byl jsi spíš

křečovitý a trapný. Sára se tvářila neutrálně. Nechtěl jsi o ni

přijít. Vyšli jste z hospody a ty jsi ji vlekl lesem ke Kudlovu.

Povídali jste si. Co maminka, co tatínek, co doma, muzika,

knížky, filmy... Povídali jste si o Johnovi a o Paulovi a o dalších

idolech té doby. Recitovali jste si navzájem texty PaulaSimo

na, které vyšly v překladu na supraphonském albu. Snažili jste

jeden druhého zaujmout tím málem, co jste věděli, tím, co

jste se doslechli, co jste se dočetli ve stejných knížkách ača

sopisech. Vyprávěl jsi jí o svých snech a představách. Dívka,

která byla královnou tvých snů se stále víc podobala Sáře.Po

vídal jsi jí o tom, jak se ti vynořila z vývojky. Stmívalo se, když


734

jste se spouštěli z kudlovského kopce zpátky do města a ty

jsi přeskočil plot a na jedné zahrádce utrhl tulipán a dal ho

Sáře a ona se usmála a čichla si a potom se zeptala, jestli si

myslíš, že tulipány jsou symbolem hlouposti. Nemyslel sis to.

Zastavili jste se na mostě, který vedl přes Kudlovský potok ke

sběrně. Za plotem sběrných surovin štěkali vlčáci. Opírali jste

se o zábradlí a kouřili egyptské cigarety Golden West. Když

jste vyšli na Hradskou, vzal jsi Sáru za ruku. Držel jsi Sáru za

ruku a nemínil ji nikdy pustit. Vedl sis Sáru až ke kostelu, přešli

jste křižovatku u divadla a šli dolů po Dlouhé, která se tenkrát

jmenovala jinak, přišli jste k podjezdu a ty jsi Sáře řekl, jak

jsi tady vždycky chodil po betonových obrubnících, které se

s klesajícím terénem postupně zvyšovaly. Do půlky ses mohl

držet otcovy ruky, tu nejvyšší část jsi musel projít sám apo

tom se spustit z výšky do otcovy náruče. Sára ti řekla, že když

byla malá, dělala to přesně tak. Zopakovali jste si to. Nejdřív

šla po obrubníku Sára a ty jsi ji držel za ruku, potom jste se

vystřídali. Za mostem přes Dřevnici jste zabočili a šli poná

břeží až na Zálešnou. Stáli jste před vchodem domu, kde Sára

bydlela. Nechtělo se ti odejít. Ani Sáře se nechtělo domů. Stáli

jste a nevěděli. Potom Sára řekla: Nedáš mi pusu?

8:38

– Nedáte si ještě něco? ptá se tě servírka. Když zavrtíš hlavou,

sebere ze stolu nádobí. Vrátíš se do svého pokoje. Odhodíš

bundu na postel, jdeš k oknu a díváš se ven. Vypadá to na

příjemný den začínajícího léta. Když se posuneš úplně do

prava, zahlídneš kousek budovy Velkého kina. Tady jsi poprvé

jako kluk viděl film Vinnetou. Útržek známé filmové melodie.

Pokusíš se znovu spustit film ve své hlavě. Objeví se Sára ve

stovce svých rozostřených podob. Pokoušíš se zaostřit.As

poň nějaký detail, říkáš si, ale nedokážeš si vybavit ani její

obličej při milování. Naskakují ti běžné všední sekvence. Oba

jste na škole. Sára v Brně, ty v Olomouci. Vídáváte se až na

konci týdne. Už si tak často neopakujete mantru, kterou jste si

vymysleli. Už si tak často neříkáte: ÚPLNĚ NEJVÍC... NIKOHO


735

JINÉHO... JENOM TEBE. Už skoro nikdy si neříkáte: MILUJU

TĚ, MÁM TĚ RÁD. A Sára je krásná a divoká a něžná, v jejích

očích někdy vidíš strach z pogromů, v jejích vlasech si ně

kdy představuješ vítr z haličských rovin, dotýkáš se černých

prstýnků na jejím pohlaví a myslíš na biblické ženy, nabiblic

ké matky a kurtizány. Ztrácíte se jeden druhému, nevyznáte

se v sobě, v chaosu svého vztahu ani v chaosu světa. Pijete,

hádáte se a bouřlivě se usmiřujete a potom, jedné studené

noci, si slavnostně a pateticky vytyčíte zásady a pravidlasvé

ho vztahu. NEZÁVISLOST – SVOBODU – VOLNOST – TO

LERANCI... Vymyslíte si taky novou mantru: NENÍ DŮVOD

BÝT VÁŽNÝ.

8:53

Není důvod být vážný. Vždycky jste si to říkali, i když skoro

vždycky nějaký důvod byl. Zkontroluješ se v zrcadle. Než

opustíš pokoj, podíváš se, co po sobě zanecháváš.Rozháze

né věci, neustlaná postel, šaty na opěradle křesla, slupky od

pomeranče, ohryzek, dvě plechovky od limonády.

9:00

Jsi přesný. Až moc. Lidé v hotelové hale jsou stejní jako v každé

hotelové hale v Evropě, jako na každém letišti. Italové sespre

sem a cigaretami, dokonale vyholení, pronikavě vonící Němci

s klíčky od mercedesů, Indové s tajným posláním. Rannínála

da, ze které vyroste AKTIVITA, ENERGIE, OBCHOD.Prochá

zíš halou a prohlížíš si vystavené věci ve vitrínách. Věci. Knihy.

Návody, jak správně žít, v co věřit, co si myslet. Z návodů, jak

si zachovat duševní zdraví, ses málem zcvoknul. Uteč, blázne!

říkáš si v jednu chvíli, ale víš, že utéct není kam. Nasadíš sibrý

le proti slunci. Nikomu už neukážu svoje oči, napadá tě, ale

zní to jako fráze. Navíc v brýlích si připadáš jako blb. Schováš

je do kapsy bundy a zamíříš k baru. Sedneš si k volnému stolu.

Barmanka má krátké tmavé vlasy ostříhané na kluka a bílou

halenku. Objednáš si espreso a deci džusu. Rozhlížíš se, jestli

už nepřišel zástupce firmy, pro kterou máš pracovat. Muž,


736

který si tě najal a vyplatil ti zálohu za práci, na kterou jsi zatím

ani nesáhl. Teoreticky jsi připravený, ale prakticky nevíš vůbec

nic. Víš, že Tomáš Baťa nosil špatně uvázané kravaty, že míval

v levé horní kapse vesty černý kroužkový notes a v pravéhor

ní kapse vesty na černé šňůrce, a později na zlatém řetízku,

plnící pero i s tužkou. Víš, že si Velký Tom do toho bloku psal

poznámky ve formě rozkazů a sekretářka je hnedrozdělova

la, ale nevíš, jak vyfotit správní budovu, ve které měl Baťakan

celář ve výtahu. Nevíš, jak vyfotit jednu z prvních výškových

budov v Evropě a udělat to tak, jak to nikdo před tebouneu

dělal. Mrakodrap. Byli jste tu se školou v obuvnickém muzeu.

Všechny děti ze Zlína tu byly někdy se školou. Skoro všechny

si z muzea zapamatovaly jenom obrovské polobotky, které

byly speciálně vyráběny pro holešovského obra Drásala.

9:07

Objevuje se muž, který si tě najal. Omlouvá se za zpoždění,

tiskne ti ruku. Doprovází ho kolega s dobře uvázanou, ná

padně pestrou kravatou a žena, která na první pohledvypa

dá jako akční podnikatelka z televizní reklamy. Vlasy sčesané

k hlavě, brýle, černý kostým, červená halenka, pěkné dlouhé

nohy v černých punčocháčích. Představujete se, třesete si

rukama. Muži objednávají kávy a limonády. Kravata si zapálí

cigaretu. Muž, který si tě najal, volá na barmanku, že si dá

panáka Four Roses. A colu a hodně ledu. – Takhle zředěné to

není skoro ani alkohol, zažertuje. Není důvod být vážný.

9:10

Muž s whisky ti vysvětluje záležitosti kolem projektu. Už jsi to

jednou slyšel, ale něco se říkat musí. Kravata přikyvuje, ob

čas zdvořile přeruší kolegu nějakou zbytečnou poznámkou.

Žena má pěknou postavu, vlasy jako čerstvě vyloupnutýkaš

tan a za brýlemi zajímavé oči. Přes její pracovní výraz máš

pocit, že potřebuje ochránit. Může mít kolem třiceti. Kromě

svého jména při představování neřekla ještě nic. To jméno jsi

zapomněl. Stejně jako jméno Kravaty a všech ostatních lidí, se


737

kterými ses setkal poprvé. Říkáš si, že kdyby ses s tou ženou

dostal do postele, požádal bys ji, aby si nechala na očíchbrý

le. Neposloucháš moc pozorně. Kravata se tě něco ptá, ale ty

nevíš co. – Promiňte, omluvíš se a Kravata zopakuje otázku.

Ano, s hotelem jsi spokojený, říkáš a usmíváš se. Four Roses

znovu připomíná detaily, na kterých jim záleží. Žena otvírá

desky, kde je seznam a popis objektů, na které bys nemělza

pomenout. Chápeš. Usmíváš se na ženu. Ona se neusměje.

Muž s whisky říká, že jejich spolupracovnice je tu proto, aby

tě provedla Zlínem a všecko ti ukázala. – Teda, úplně všecko

mu, Edito, ukazovat nemusíš, zažertuje Whisky. Není důvod

být vážný.

9:47

Vycházíte s Editou před hotel. Ptá se tě, jestli chceš vidětně

jaké archivní materiály. Má zastřený hlas. Jako by měla něco

s hlasivkami. Archivní materiály vidět nechceš. Dokážeš si je

vybavit. Stejné fotky. Pořád dokola. Edita rozhoduje, že sepů

jdete podívat na objekty a místa, na kterých její firmě záleží.

Neprotestuješ. Zamíříte dolů k Velkému kinu. Minete sochu

koželuha. Zastavíš se a vůbec poprvé si sochu prohlídneš.Na

kročený koželuh drží kůži. Má knírek, vrásky na čele azarpu

tilý výraz v obličeji. Zahnete doprava, procházíte kolem výloh

obchodního domu. Naproti je Tržnice. Teď zblízka vidíš, že

budova dost chátrá. Říkáš to hlasitě. Edita ti začne vysvětlovat

složité propletence obchodních vztahů. Jména lidí, o kterých

jsi nikdy neslyšel. Přicházíte k prostranství, odkud je výhled

nahoru k Domu umění. Dlouhá louka lemovaná stromy. Na

místě, kde stála socha člověka, po kterém se Zlín jmenoval, je

prázdno. Edita vzpomene události roku 89 a slavnéodstraně

ní sochy. Potom si všimneš, že základní škola, kam jsi chodil,

už neexistuje. Za sochou TGM je tráva a dvě cesty, které vedly

podél křídel školy. To prázdné místo se ti zdá hrozně malé.

Škola ti připadala tak obrovská a rozlehlá. – Tady stála škola,

kam jsem chodil, řekneš své společnici. Potom jí vysvětlíš, že

vlastně žádného průvodce po Zlíně nepotřebuješ, že jsi tu


738

dlouhé roky žil. – Já to vím, řekne Edita svým nemocnýmhla

sem. Nerad bys o ni přišel, ale musíš to říct. – Jestli máte něco

důležitějšího na práci... – Nemám nic důležitějšího. Toto je

moje práce, řekne a usměje se.

9:56

V pravém křídle v přízemí byla zvláštní škola. Říkalo se jípo

mocná a jejím žákům pomocňáci. Občas jste se spolužáky

o přestávce sledovali pomocňáky na chodbě. Bavili se stejně

jako vy. Narozdíl od nás byli bezprostřednější a možnášťast

nější, říkáš si. Na chodníku před Musiclandem A jsou střepy

z flašky od vodky a prázdný zapalovač. Ptáš se Edity, jestli si

pamatuje, když Musicland bylo kino Svět. Nepamatuje si. Říká

ti, že tu nežije dlouho. Pochází z Olomouce. Vzpomeneš, jak

jste v tomto kině povinně sledovali nekonečný sovětský film

Ruský zázrak. Procházíte kolem školní tělocvičny, kteroune

zbourali, a ty si vybavíš pach potu, zapocených tenisek,žíně

nek, koz a koňů našíř. Napravo je školní hřiště. Černáškváro

vá dráha je zarostlá trávou. – Tady jsem kdysi začal s atletikou,

řekneš Editě. – Jakou disciplínu jste dělal? zeptá se. – Střední

tratě... – Byl jste dobrý? – Docela jo. – Proč jste toho nechal?

zeptá se. Máš připravenou historku o zranění, ale řekneš jí

pravdu. Zraněný jsi sice byl, ale vzdal jsi to po jedné špatné

sezóně. Byly v tom taky cigarety, alkohol, rock and roll a jedna

Věra. Na přechodu na Štefánikově ulici čekáte na zelenou.

– Já jsem zase plavala, říká ti Edita. – To bych do vás neřekl,

poznamenáš a ona se zeptá proč. – No, svaly, ramena a tak...

– Co můžete vědět? říká ti.

10:02

Přicházíte na Školní ulici. Nalevo je park. Sem ses chodilhou

pat na houpačky. V altánu uprostřed parku hrávala v neděli

dopoledne dechovka. Neděle dopoledne, vůně hovězí po

lévky, řízky, vojenská hudba, dechovka nebo symfonickýor

chestr? Sváteční hudba. Zeptáš se Edity, v jakém je znamení.

– Lev a vy? – Já jsem panna, řekneš a přeješ si, aby to bylo


739

opačně a po Školní se valí stovky lidí, a za výklady jeelektro

nika, z Rybeny je cítit ryby a z masny svítí krev a z klenotnictví

zlato a hodinky ukazují:

10:04

– Můžeme jít tudy? ptáš se své průvodkyně a aniž bys čekal

na její odpověď, odbočíš na Sadovou. Zastavíš se u vchodu

do domu, kde jsi bydlel. Hledáš na zvoncích jmenovku seSá

řiným jménem, ale Sára už tam nebydlí. Vrátíš se k Editě avy

světlíš jí, co jsi hledal. – Rozvedli jste se? ptá se tě po chvíli.

– Ne, nikdy jsme se nevzali. Dojdete na konec ulice. Nalevo

kostel, pod ním parkoviště, naproti divadlo, dole jedna zhlav

ních křižovatek města. Edita ukáže nahoru ke Kolektivnímu

domu a řekne, že tam zase pět roků bydlela ona. – Rozvedli

jste se? vrátíš jí po chvíli otázku. – Ano, řekne. Čekáte napře

chodu k budově Fotografie. Pozoruješ Editin profil. Předstí

rá, že o tom neví. Přejdete třídu Tomáše Bati a míříte dolů

po Dlouhé. Banka, Baťa, Dům potravin, vchod do podcho

du. Ukazuješ Editě místo, kde dřív byla masna U Kříže. Před

obchodem byl velký dřevěný kříž. K masně se sestupovalo

po několika schodech. Za rohem na Kvítkové žil v přízemním

domku brusič nožů a nůžek. Naproti, na rohu ulice Zarámí,

byla mlékárna. Vyprávíš Editě, jak ses tady jednou ztratil, jak

ses bál, že už nikdy neuvidíš matku. Edita se usmívá. – Mohlo

mi být takových... – Šestnáct? přeruší tě. Zasmějete se. Není

důvod být vážný. Za oknem jednoho z domků tady na Zarámí

byly vystaveny panenky. Někdo tu opravoval panenky. Jdete

k jednomu z objektů, na který nemáš zapomenout. Povídáš

Editě o Kvítkové ulici. Dřív to byla jedna z hlavních ulic Zlína.

Výpadovka na Vizovice. Na konci bylo mýto. Jméno dostala

podle toho, že ji lemovaly zahrádky s květinami. A tak dál.

10:18

Zarámí, banky, pojišťovna, nová pošta. Pokusíš se předsta

vit, jak to tu vypadalo dřív. Stála tu sběrna, kam jste nosili

jako školáci starý papír. Vzpomeneš si, jak jsi tady kdysi pozdě


740

k ránu nesl Sáru na rukou. Zase myslíš na Sáru. Měli jste sice

svoji svobodu, nezávislost, volnost a toleranci, ale nijak zvlášť

sis svojí svobody a nezávislosti neužil. Sára byla tvojesvobo

da a nezávislost. Proklamovali jste svobodu a toleranci, ale

toužili jste jenom po lásce, po velké, opravdové, dokonalélás

ce bez kazu, toužili jste po jistotě, po čistotě, po normálním

manželství s televizí, s knedlíky a s nedělní návštěvou rodičů.

– Myslíte, že se ještě někde opravují panenky? ptá se těEdi

ta. Nevíš. Panenky, city, vztahy, duše. Ptáš se Edity, kde je tu

nějaké bistro nebo bar. Když ti to řekne, pozveš ji na panáka

nebo na kávu. Není proti. Říká, že si stejně musí odněkudza

telefonovat.

10:38

Sedíte v restauraci, v posledním patře banky. Edita pije suché

martini, ty kávu a džus. Připálíš jí jejím zapalovačem. Řekne,

že moc nekouří, ale že nedokáže přestat úplně. Vyprávíš jí

o tom, jak jsi přestával kouřit ty. V lokálu hraje místnírozhla

sová stanice. Poznamenáš něco o nezadržitelněbezprostřed

ních moderátorech a ona se zasměje. Mluvíte o muzice. Máte

skoro stejný vkus. Doporučíš jí nějaká alba a kapely a onado

poručí tobě něco, co by sis neměl nechat ujít. Bavíte se ovel

kém soudním procesu, který právě probíhá, povídáte si oří

zení auta a orientaci ve velkých městech, o zvířatech v bytě,

o platech sportovců. Ptáš se na její práci a ona ti o ní povídá

a ty si uvědomíš, že věty, které začne říkat, bys za ni mohldo

končit. Víš dopředu, co ti řekne. Její osmiletá dcera se jmenuje

Laura jako hlavní hrdinka Saroyanova Tracyho tygra. Zeptáš

se Edity, jestli tu knihu zná, a potěší tě, když ti řekne, že patří

k jejím nejoblíbenějším. Mluvíte o českých filmech zšedesá

tých let a potom o slavných italských hitech Felliniho aAnto

nioniho. Vyprávíš jí o ranním nebi nad Římem, o televizních

anténách na střechách římských činžáků, o dopravní špičce

na nábřeží Tibery. Je ti s ní dobře. Jako s někým, s kým se znáš

už dlouho. Po chvíli váhání řekneš: – Já jsem Martin..., jestli

vám to nevadí. Zdá se ti to moc oficiální a trapné. Vždycky ti


741

takové chvíle připadaly trapné, ale Edita to zvládne důstojně

a elegantně. Usměje se, sundá si brýle, podá ti přes stůl ruku

a řekne: – Já jsem Edita, jestli ti to nevadí. Na moment se ti

zdá, že je podobná Sáře.

11:16

Když vyjdete ven, připomeneš Editě, že chtěla telefonovat.

Podívá se na hodinky a řekne, že je ještě čas. Procházíteko

lem pošty na náměstí Míru. Budova radnice, prodejní buňky.

Vzpomínáš, kde stávalo železářství U Lidmilů, kde bylaměst

ská kašna. Edita vchází do knihkupectví Archa. Prohlíží sikni

hy. Postavíš se tak, abys nepřekážel kupujícím. Myslíš na Sáru.

Všechno v tomto městě s ní souvisí. Vzpomeneš si na dobu,

kdy dostudovala a nastěhovala se k tobě do bytu na Sadové.

Společné zařizování, přátelé, víkendy na horách, oslavykaž

dého svátku, oslavy každého dne. Někdy jste nechtěli nikoho

vidět a celé dny jste zůstávali v posteli. Láska, italské vínoRuf

fino v opletených láhvích, očka, černý kaviár, ruský sekt nebo

topinky s česnekem, tvarůžky a pivo. Sára byla psycholožka.

Ty jsi fotil pro časopisy, dělal jsi katalogy firmám, kalendáře.

Nějaké fotky jsi prodal do zahraničí. Pracovní život se začal

vměšovat do vaší lásky. Napadne tě slogan PRACOVNÍLÁS

KA a v tu chvíli zaregistruješ, že Edita stojí u tebe a prstem se

dotýká tvé paže.

11:31

Bartošova ulice. Vzpomeneš si na obchod s textilem, kterému

se říkalo U Žaludků. Na rohu Soudní stávala vinárna UMa

lotů. Místo ní je tu obchodní dům. Tady měla Sára maturitní

večírek. Zase Sára. Napadne tě, že na ni nikdy nedokážešza

pomenout. Říkáš Editě něco o vztahu života člověka a místa,

kde žije, ale dřív než stačíš sklouznout do stupidity, zastaví

tě nějaký muž. Nevíš, kdo to je, ale pamatuješ si jeho tvář.

Muž se tě vyptává, jak se ti daří, co děláš a přitom pokukuje

po Editě. Trpělivě odpovídáš. Tušíš, že chce, aby ses ty zeptal

na stejné věci jeho, ale neuděláš to. – Co Sára, jak se jí daří?


742

zeptá se nakonec muž. Řekneš mu, že už spolu deset roků

nežijete a on se omluví, rozloučí a odchází. Jdete po Soudní,

podél zámeckého parku a ty říkáš Editě, že nevíš, kdo to byl

a omlouváš se, že jsi ji nepředstavil. Vejdete do trhu. Od dívky

s rudými vlasy koupíš dva pomeranče a jeden podáš Editě.

Oloupá ho a jí. Jde trhem v kostýmu podnikatelky z reklamy

a pojídá pomeranč a šťáva jí teče po prstech. Neznáš niko

ho, kdo by to dokázal udělat tak samozřejmě. Představíš si

ji s rozpuštěnými vlasy, ve žlutých pletených šatech, v jakých

se poprvé zjevila Tracymu a jeho tygrovi Laura. Řekneš jí to.

O té samozřejmosti, o těch vlasech i o těch šatech. – Jedny

žluté pletené doma mám. Hrozně dlouho jsem je neměla na

sobě, řekne Edita.

11:47

Stojíte na jediném nástupišti zlínského nádraží. Motoroválo

komotiva posunuje nákladní vagony. Nádraží je obklopené

továrními budovami. Potrubí, komíny, stroje. Duch starých

továren, starých nádraží. Cesta a práce. Lákají tě starétovár

ny. Líbí se ti malá nádraží. Vůně, představy. Něco z minulého

života. Vrátíš se do minulosti toho svého současného. Čekáte

se Sárou, až přistaví lůžkový vůz do Prahy. Máte dvoulůžkové

kupé. Těšíte se, že se cestou budete ve vlaku milovat.Vzpo

meneš si na to, jak Sára snídávala kávu a cigaretu a ty jsi jí

vždycky říkal, že snídá jak Remarqueovy hrdinky. Vzpomeneš

si, jak jste jeli kdysi prvním ranním trolejbusem z Otrokovic.

Jeli jste ve vlečce a hlasitě zpívali. Vzpomeneš si na Sáru v lese

za internáty, na Sáru v hospodě v Malenovicích, na Sáru na

mladcovském kopci, na Sáru na Tlusté hoře u vysílaček.Stov

ky vzpomínek a představ. Celé toto město je Sára. Říkáš si, že

ses sem neměl vracet. Nože vzpomínek ve starých ranách.

Stará rána v nových vzpomínkách.

11:54

Procházíte autobusovým nádražím. Všimneš si, že se Editě

v botách na podpatku nejde zrovna nejlíp. Navrhneš, abyste


743

se vrátili do hotelu, poobědvali a potom třeba pokračovali

v cestě po Zlíně autem. Edita souhlasí. Nemáš hlad. Jenom

chceš sedět proti Editě, dívat se na ni, a nevidět Sáru. Mluvit

s ní, a nemyslet na Sáru. Nesrovnávat, nehodnotit, neanaly

zovat, nevzpomínat, nemyslet.

12:10

Hotel Moskva, Bulldog's Pub. – Ty vůbec nepiješ? zeptá se tě

Edita, když si k jídlu objednáš matonku. – Už dva roky... Kvůli

pití jsem přišel kdysi o všecko, na čem mi záleželo, řekneš. Zní

to pateticky, ale v podstatě je to pravda. Čekáš, že se tě Edita

zeptá na detaily, ale neudělá to. Hraje si s jídelním lístkem.

Když jí ho servírka s úsměvem vezme, poznamená: – Můj otec

se upil... – To je mi líto, řekneš. – Co je ti líto? – Že se tvůj otec

upil. – Mhm..., řekne. Přinesou vám colu a matonku scitro

nem. Připijete si. – Řekni mi něco o sobě, vyzveš Editu. –Cel

kem není co... Nebyla jsem v Římě. – Máš ale žluté pletené

šaty a dceru Lauru... – To mám... Mám taky byt na JižníchSva

zích, kde je spousta kytek a taky velký černý kocour. – Můžu

hádat, jak se jmenuje? – Můžeš, ale neuhodneš to. Není to

Tracy ani Thomas ani William... Jmenuje se Zoe.

12:48

– Proč jsi nebyl deset roků ve Zlíně? Kvůli tvojí ženě? zeptá

se Edita. Přikývneš. – Viděla jsem nějaké tvoje fotky. Je to ta

tmavovláska, co se na nich pořád opakuje? – Je, řekneš.Otí

ráš si ubrouskem ústa. Edita ještě jí. – Je krásná... Jmenova

la se Sára? řekne. Odpovíš a ona se zeptá, jestli je Židovka.

– Poloviční. Otec byl Žid, řekneš. Není ti moc příjemné mluvit

o Sáře, ale Edita tě požádá, jestli bys jí o ní nemohl říct něco

víc. – Sára snídala cigaretu a kávu jak Remarquovy hrdinky,

řekneš. Chvíli je ticho. Edita mezitím dojí a zeptá se tě: – Proč

jste se rozešli? Snažíš se zformulovat odpověď do jedné věty,

i když by se o tom dalo mluvit dlouhé minuty, možná hodiny.

– Nedokázali jsme si odpustit... Nedokázali jsme sineubližo

vat a nedokázali jsme si odpustit, říkáš. Jsi s odpovědí docela


744

spokojený. V podstatě nějak tak to bylo. Zeptáš se na stejnou

věc Edity. Říká ti, že se rozvedla proto, že se se svým mužem

přestali mít rádi. Je to tak jasné, přesné, obyčejné a pravdivé,

že tě to skoro dojme. Objednáš kávu. Když ji dopijete,doha

dujete se, kdo zaplatí. Nakonec zaplatíte účet společně.

13:02

Když vyjdete z restaurace, Edita se omluví a jde telefonovat.

Přemýšlíš, jestli ji máš pozvat k sobě do pokoje, alerozhod

neš se, že to neuděláš. Nechceš to všecko pokazit tím, že by

pozvání nepřijala. Nechceš to pokazit tím, že by pozvánípřija

la. Nikomu už neukážu svoje oči, napadne tě znovu. Když se

k tobě Edita vrátí, zeptáš se, jestli má dobré zprávy. Řekne ti,

že volala domů Lauře. Vycházíte znovu před hotel. Projdete

parkovištěm k tvému autu. Omlouváš se za nepořádek uvnitř.

Edita říká, že jí to nevadí. Posadí se. Špičkou boty odhrne na

stranu kelímek od kávy a obal od oplatků. Vyjedete zparko

viště. Zamíříš nahoru k zimnímu stadionu. Vyjedeš pomalu

až k filmovým ateliérům a zaparkuješ. Staré cihlové baťovské

budovy, filmové studio. Jdete k Lesnímu hřbitovu. Vyprávíš

Editě o školních exkurzích do studia, o konkursech, které jsi

jako děcko absolvoval. Povídáš jí o baťovských sloganech na

továrních budovách: LIDEM MYŠLENÍ – STROJŮM DŘINU,

o nápisech, které byly dřív v parcích: OBEJDI TO, NELEŇ.ŠE

TŘI TRÁVU, ZELEŇ. Odbočíte na lesní cestu. Edita se zastaví,

otočí se k tobě zády, vyhrne si sukni a stáhne si punčocháče.

Potom si sundá boty. Zahlídneš její bílé kalhotky. Punčocháče

schová do tašky. – Máš moc pěkné nohy, řekneš. – Já vím,

řekne Edita a usměje se. Jdete velmi pomalu lesem. Edita

nese boty v ruce a opatrně našlapuje. Vyprávíš jí o člověku,

kterému se říkalo Hlúpý Tomáš. Svého času to byla ve Zlíně

výrazná postava. Boty nosil špičkami od sebe, ale ty sis toho

nikdy nevšiml. Povídáš Editě o třech svérázných sestrách –

sudičkách, které chodily vždycky spolu a ve zlínských parcích

pracovaly na záhonech. Ona ti zase povídá o exotickýchpo

stavách, které potkávala ve svém okolí. Mluvíte o vůni a chuti


745

moře, o plážových psech, o cikádách a horkých nocích,mlu

víte o létě ve zlínských ulicích. Vyprávíš Editě o kavárně Avion,

o Bzenecké vinárně, o Společenském domě v Otrokovicích,

o kulturáku v Lesní čtvrti, o dávných hospodách, kterépřesta

ly existovat, o dávných extravagancích dávno zapomenutých

bavičů.

14:38

Vracíte se k autu. Pomalu projíždíš přes kopec ke Kudlovu.

Zamíříš k Pindule a zase myslíš na Sáru. Je neděle, jdete tudy

na procházku, tlačíš kočárek, Alice si ve spánku cucá palec

pravé ruky, je jaro a mezi vámi je na chvíli zase NĚCO, co bylo

na začátku, co bylo předtím, než se to stalo. Sára nese v ruce

jehnědy nebo kočičky nebo petrklíče. Žlutá a zlatá. Jaro.Přije

deš až k hospodě na Pindule, ale je zavřeno. Vracíte se zpátky.

Projíždíš Kudlov a vybaví se ti chuť rumu s colou, který jste se

Sárou pili v zakouřené vesnické hospodě a potom jste ces

tou z kopce zpívali a drželi jeden druhého a kdesi v kapli jsi

hrál na varhany a bylo jaro nebo začátek léta a úplně všechno

bylo před vámi.

14:51

Zastavíš u mostu přes Kudlovský potok. Hájenka za mostem

se časem moc nezměnila. Ze sběrny se stala opravna apůj

čovna kompresorů, elektrických kladiv, vrtaček a podobně.

Kolem je les. Po silnici občas projede auto. Opřeš se ožlu

točerné kovové zábradlí. Řekneš Editě o Sáře a o cigaretách

Golden West, které jste tady kouřili. Edita přejde k zábradlí

na druhé straně mostu a chvíli se dívá dolů. Potom si zapálí,

pomalu přijde k tobě, opře se o zábradlí vedle tebe a podá ti

cigaretu. Dvakrát si potáhneš a cigaretu jí vrátíš. – Stýkáte se?

zeptá se Edita a myslí na Sáru. – Asi deset roků jsem ji neviděl,

řekneš. Chvíli je ticho, než se Edita zeptá: – Pořád na nimys

líš? Zavrtíš hlavou, ale není to pravda. Ještě pořád cítíš jarní

vůni Sářiných vlasů z vlasů jiných žen.


746

15:10

Projedeš po Dlouhé až k domu, který patřil Winklerovým.Ci

gánov. Původně se toto místo jmenovalo předměstí svatého

Antonína, ale ten název se nikdy neujal. Jdete podél Dřevnice.

Edita ti vypráví o pionýrských táborech a zájmových krouž

cích, do kterých musela chodit. Říká ti, že ještě teď se někdy

budí s děsem, že nic neumí do hodiny klavíru. Přejdete po

mostě a vracíte se po druhém břehu zpátky. Přijdete až kpod

jezdu pod železniční tratí. Uvědomíš si, že bys tady chtěl být

se Sárou. Žádná slova. Jenom být.

15:43

Procházíte s Editou ulicemi Lesní čtvrti. Mluvíš o místech,

která určují to, čím jsme, čím se staneme. Mluvíš o tom, že

my ovlivňujeme místa tím, čím jsme a jací jsme. Každý vidí

město přes filtr svých zážitků a vzpomínek. Místa jsou kulisy

pro naše příběhy. Všichni s sebou táhneme svoji velkou bo

lest, hrstku radostí a album šťastných chvil. Slova. Díváte se

s Editou dolů na město. Jste nahoře u gymnázia. Potkáváte

studenty z odpoledního vyučování. Někteří si vás pobaveně

prohlížejí. Manekýna z reklamy na byznys a playboy naodpo

činku. Odpolední slunce. Nasadíš si brýle. Mysli na své stáří.

Nikomu už neukážeš svoje oči.

16:05

Prožíváš něco jako déjà vu. Už jsi to žil. Vybaví se ti verše

z básně Bohuslava Reynka. – Jsou to psi oblaka, běží anekví

lí. Smutkem jsme opilí, kam jdeme nevíme... Jací jsme? Role

a podoby? Co je naše pravá podoba? Mluvíš o tisícovkách

bezejmenných lidí, které každé ráno vyklopily autobusy atro

lejbusy před bránami Svitu, o lidech, kteří den co den osm

a půl hodiny dělali boty a pak se vyhrnuli zpátky do města

a do trhu, povídáš jí o výchovných koncertech, o jarníDřevni

ci a prezervativech v ní, o fotbalech na hřišti u továren, o vůni

cigaret a piva na tribuně, o tenisových kurtech, které už tune

jsou, o chladicích věžích, které už tu nejsou, o pocitech, které


747

jsi měl, když jsi projížděl kolem na kole jako kluk. Trávníky,

Prštné, Malenovice. Vracíte se zpátky do centra a Edita těpo

žádá, abys jí zastavil někde, odkud by mohla telefonovat. – Už

musíš domů? zeptáš se a ona pokrčí rameny a ty si uvědomíš,

že ti něco začíná unikat. Něco ti uniká, a ty se bojíš to zadržet.

Bojíš se investovat. Bojíš se ještě někomu ukázat svoje oči.

16:20

Čekáš v autě na parkovišti u autobusového nádraží. VidíšEdi

tu, jak pospíchá k tobě. Pracovní účes po celém dnu trochu

rozjetý, naboso, s punčocháči v tašce. Nasedne a ty se zeptáš,

jestli má ještě čas. – Asi hodinu, řekne ti a ty se zeptáš, jestli

chce do hospody nebo radši někam jinam. – Pojďme někam

jinam, řekne. Zeptáš se jí kam. – Nevím, ty to tady přece znáš,

řekne. Vyjedeš k lesu nad Mladcovou. Vystoupíte. Pod vámi

je město. Pěkná vyhlídka. Bellevue. Edita se ujistí, že si dobře

pamatuješ termín další schůzky s jejími zaměstnavateli. Po

tom už mlčíte. Edita si zapálí, a po pár tazích cigaretuodho

dí. Zkontroluje hodinky. – Edito..., řekneš, ale nevíš, jak po

kračovat. Podívá se na tebe a potichu řekne: – Je mi s tebou

pěkně. – Je mi s tebou pěkně, opakuješ po ní. – Je mi s tebou

moc pěkně, řekne. – Mně je s tebou taky moc pěkně, řekneš.

Políbíte se. Krátce a něžně. Edita se usměje a sundá si brýle.

Znovu se políbíte. Potom si položí hlavu na tvoje rameno.

16:49

Držíš Editu za ruku. Jdete pomalu po lesní cestě. Už dlouho

jsi s nikým nešel za ruku. Nevíš, jestli se to ještě dělá. Jestli to

není zvrhlé nebo zvrácené. Edita se tě zeptá, co si o nímys

líš. – Nejsem taková, jak si myslíš, řekne. – Nemyslím si, že jsi

nějaká... Nevím, co si o mám o tobě myslet. Musím si něco

myslet? Je mi s tebou dobře, řekneš a Edita ti dá pusu.

17:17

Sedíte v autě. Edita se kontroluje v zrcátku, rozčesává siroz

cuchaný pracovní účes. Řekneš jí, že jí to s rozpuštěnými vlasy


748

moc sluší. Políbíte se. Potom nastartuješ a pomalu zamíříš

k sídlišti. Držíš Editu za ruku. Řídíš a řadíš levou. Edita těna

směruje na jedno z parkovišť mezi paneláky. – Tady zastav,

prosím tě, řekne ti. Předá ti seznam objektů, které bys ne

měl při focení vynechat. Dá ti lístek se svým telefonním čís

lem domů a poznamená, že není v seznamu. Schováš ho do

kapsy bundy. – Přijedeš ještě někdy? zeptá se. – Určitě, mám

tady práci, řekneš, ale ten žert se moc nevydaří. Edita setvá

ří vážně. – Taky bych tě chtěl vidět v těch žlutých pletených

šatech, řekneš. Edita se trochu usměje a otevře dveře auta.

Díváš se za ní, jak odchází.

17:28

Čeká tě večer a celá noc. Nemáš žádný program. Napadne

tě vrátit se domů, ale rozhodneš se zůstat ještě jednu noc ve

Zlíně. Zaparkuješ pod kostelem a procházíš znovu středměs

ta. Možná hledáš Sáru. Doufáš, že ji potkáš. Napadne tě, že

se tvoje vzpomínky scvrkly na most u sběrny a goldenwestky.

Milovali jste se ale taky na strništi, na schodech, na chodbě

činžáku, ve vaně, ve sprše, na pračce, v hotelových pokojích,

v lese, ve skladišti, na lodi. Staré vzpomínky překrývají čerstvé

zážitky s Editou. Jdeš znovu poloprázdným trhem a vidíš Editu

s pomerančem a v parku si zase představíš Sáru s kočárkem,

běžíš jí naproti a přitiskneš ji k sobě. Láska ve Zlíně. V bistru

na Soudní si objednáš kávu a pozoruješ krásnou barmanku

při práci. Co dělá večer? Co dělá v noci ve Zlíně? A kde je

Sára? Žije s nějakým mužem? Co dělá Alice? Jak vypadá? Ví

o mně? Co dělá Edita? Připravuje večeři a Laura sedí uku

chyňského stolu a píše úlohu do školy? Povídají si spolu? Je

tam nějaký muž? Na vousech ještě cítíš Editin parfém. Nové

vzpomínky, staré představy, staré vzpomínky, nové představy.

A tak dál.

18:31

Vyjedeš nahoru k Domu umění. Další místo, odkud je dobrý

výhled na město. Průchod k bývalému Letnímu kinu, chemická


749

průmyslovka, budova policie, nahoře umělá sjezdovka, po

tom už jenom les. Sejdeš kolem internátů ke Stadionu mlá

deže, projdeš po Hradské k Zimním lázním a po Rúmech se

vrátíš zpátky. Žádná známá tvář, žádný detail, žádný pokyn,

který by tě nasměroval. Trochu tě bolí nohy. Stmívá se.

19:22

Vracíš se k hotelu, zaparkuješ auto. Ve vestibulu italštísexuál

ní turisti a novodobí veksláci. Aktivitu, energii a obchod z rána

vystřídal SEX, ALKOHOL, ZÁBAVA. Napadne tě, že aktivita,

energie a obchod jenom dostaly jiné znaménko. Vejdeš do

Bulldog‘s Pubu, posadíš se ke stejnému stolu, kde jste seděli

s Editou, a objednáš si sýrové toasty a tonik. Přemýšlíš, co jsi

dnes prožil. Den života s Editou. Nevíš, co mohlo být dál.Ne

chtěl jsi to pokazit. Nikomu už nechceš ukázat svoje oči. Na

druhé straně tě napadne všeho nechat a začít žít jinak, jinde,

obyčejně, mít někoho, kdo na tebe bude čekat, kdo se o tebe

bude bát, když bude venku padat mrznoucí mrholení, koho

si budeš moct vážit, komu budeš moct věřit, s kým se budeš

denně milovat, někoho, s kým usneš v náruči pozdě v letní

noci a nebude to pes, ani děvka.

19:46

Objednáš si další tonik. Představuješ si sebe v Editině pa

nelákovém bytě. Nevíš přesně, jestli ta žena je Edita, ale ve

tvých představách se jí hodně podobá. Oknem do pokoje

vniká slunce, snídáte, ona má na sobě bavlněnou noční ko

šili a natažené nohy opřené o židli, kouří, konvice s kávou,

šálky z tenkého porcelánu, paprsky slunce přes kouř,částeč

ky prachu. Vždycky jsi chtěl něco tak obyčejného,sentimen

tálního, banálního. Něco jako je láska. Něco, co jste měli se

Sárou, než se to stalo. K tvému stolu si přisednou dvě silně

nalíčené blondýny. Zapálí si a objednají si aperitiv. Povídají si

o nějaké Evě a o nějakém Pavlovi Kozinovi. Řeči, svištěnínoč

ních trolejbusů, premiéra v Městském divadle, které bylo dřív

pracujících, šum splavů na Dřevnici, luxusní prodejny bot,


750

oděvů, zlata a kancelářských potřeb na Baťově třídě, second

hand na autobusovém nádraží, rockový klub na Tržnici, světla

v pavilonech Baťovy nemocnice, podchod a otevřená hlavní

brána Svitu, osvětlené zastávky, trolejbusy na Svahy, hrozny

lidí, Zlín... Blonďatější blondýna mluví o kosmetice a tmavší

o spodním prádle. Láska ve Zlíně. Sex ve Zlíně, Baťovy stroje,

lidem myšlení, strojům práci. Napadne tě, že bys blondýnám

mohl navrhnout, aby s tebou šly obě na pokoj. Napadá tě

přerušit jejich hovor a říct jim: Hej, ztratil jsem lásku! Ztratil

jsem sebe v tomhle magickém městě!

20:30

Kupuješ si oplatky Opavia a dvě litrové krabice džusu. Když

přijdeš do pokoje, odložíš nákup na stolek, bundu hodíš na

křeslo a rozsvítíš všechna světla. Sprchuješ se. Smýváš zvou

sů poslední zbytky Editina parfému. V duchu sestavuješ se

znam lidí, kterým zavoláš. Potom vyjdeš z koupelny, oblék

neš si čisté tričko, naliješ si džus a otevřeš telefonní seznam.

Hledáš Sářino příjmení. Když ho najdeš, rozbuší se ti srdce.

Vypiješ na ex džus a doliješ si. Třikrát za sebou si přečteš její

adresu na Jižních Svazích a číslo 433 21. Poznačíš si to číslo

na papír. Rozhodneš se, že začneš s někým, s kým to nebude

tak těžké. Vytočíš číslo svého spolužáka. Je překvapený, ževo

láš a že jsi ve Zlíně. Ptá se, jak žiješ a sděluje ti novinky, které

se odehrály v jeho životě za dobu, co jste se neviděli. Zeptáš

se ho, jestli nemá chuť někam si sednout. Lituje, zítra májed

nání, včera byl v Praze, rád by se věnoval svojí nové mladé

ženě a nové dceři. Chápeš to. Voláš dalšímu kamarádovi.Za

stihneš ho uprostřed mejdanu. Čekáš, že tě pozve, ale říká, že

je to večírek s obchodními partnery. Asi čtyři minuty mluvíš

s matkou. Po otcově smrti se přestěhovala k sestře doNapa

jedel. Peníze, vztahy, kdy se oženíš, starosti matek. Zavoláš

kamarádce, ale vezme to její muž. Nemáš chuť nic muvysvět

lovat. Řekneš, že je to omyl. Dáš si chvíli pauzu. Pojídášoplat

ky a díváš se před sebe na číslo 433 21. Potom zkusíš dalšího

kamaráda. Nemůže si vzpomenout, kdo vlastně jsi. Když to


751

pochopí, ptá se tě, jestli už máš taky velká děcka, která chtějí

na Vánoce auto a o prázdninách do Ameriky. Řekneš mu, že

žádné děti nemáš. Nechce se ti nic vysvětlovat. Dalšíhobývalého spolužáka nezastihneš. Záznamník ti nabídne číslo na

mobil. Zavoláš mu tam. Je rád, že mu voláš, ale má spoustu

práce. Navrhne ti, abyste se setkali zítra. Řekneš mu, že zítra

ráno odjíždíš. – Taky jsi furt ve fofru, co? Čas nemáme, aleasoň máme prachy, ne, zasměje se. Nevyvracíš mu to. Dalšího

kamaráda se ptáš, jestli neví něco o Sáře. Občas ji potká ve

městě. – Žije s někým? zeptáš se. Známý to neví. Ví jenom, že

bydlí na Jižních Svazích. Dívku, se kterou jsi kdysi chodil, bolí

hlava a nemá náladu povídat si. Natáhneš se na postel asbíráš sílu zavolat na to poslední číslo, které už znáš zpaměti.

21:11

Odkládáš to, představuješ si, jak Sára vypadá, co dělá, co ti

řekne, co uděláš, když to vezme muž nebo Alice nebo někdo

jiný. Přehraješ si ten rozhovor v duchu:

– Ahoj, Sáro, stýská se mi po tobě, často na tebe myslím... Taky se mi stýská... Můžu se zastavit? Ne, radši ne... Proč ne? Nemělo by to význam. Domluvili jsme se přece... Žiješ sněkým? Proboha, to sis myslel, že budu sama? Čekala jsem na tebe skoro dva roky...

Dva je moc. Rok, rok a půl, maximálně, rozhoduješ.

– Čekala jsem na tebe rok a půl... Jak, čekala? Čekala jsem, že se vrátíš, že se ozveš... Ale Sáro...

Příliš nepravděpodobné.

– Jak se má Alice? Jak vypadá? Učí se dobře? Je krásná? Nemá to smysl, Martine. Prosím tě, nakaz mi život...

To je dost silné. Tak by to Sára nikdy neřekla.

– Nevstupuj mi do života...

Ještě horší.

– Zničil bys dvěma lidem všecko, co mají.

Moc dramatické a patetické.

– Rozboural bys dvěma lidem jejich jistoty... Naboural bys dvěma lidem vztah...

752

Přestaneš si představovat. Určíš si nejzazší termín, kdy Sáře

zavoláš.

21:30

Vytáčíš 4 – 3 – 3 – 2 – 1... Po čtvrtém zazvonění máš chuť

zavěsit. Po šestém to vezme Sára a řekne: – Prosím... – Ahoj,

tady je Martin, řekneš. – Dobrý večer. Který Martin? zeptá se

Sára. Řekneš svoje příjmení. – Nezlobte se, to bude asi omyl,

řekne. Nemůžeš tomu uvěřit. Vysvětluješ, že voláš Sáru Fis

cherovou, číslo 433 21. – To jsem já, řekne Sára. – Sáro, ty si

na mě nepamatuješ? Bydleli jsme spolu na Sadové, mášpře

ce dceru Alici... – Mám dceru Alenu a Katku. Nikdy jsem na

Sadové nebydlela. Asi jste se spletl. – Sáro, to myslíš vážně?

– Asi jste se zmýlil, dobrou noc. – Nezlobte se..., řekneš ještě

do sluchátka, než se ozve oznamovací tón.

21:35

Nemůžeš tomu uvěřit. Nerozumíš tomu. Nic nevíš. Připa

dáš si jako ve snu. Sára neexistuje nebo na tebe zapomněla

nebo jsi mluvil s jinou Sárou Fischerovou. Připustíš sidokon

ce, že Sára nikdy neexistovala. Přistoupíš k oknu, odhrneš

záclonu a v osvětleném okně uvidíš sebe. Přitiskneš čelo na

sklo a díváš se ven. Představíš si Editiny vlasy a nohy,vzpo

meneš si, jak se tě ptala, jestli se ještě dnes někde opravují

panenky, vzpomeneš si na detaily o její babičce, vybavíš si

dokonce jméno její nejlepší školní kamarádky a jméno jejího

kocoura. Zoe, Limonádový Zoe, napadne tě, a nejsi si jistý,

jestli se ti to všechno jenom nezdálo, jestli nejsi cvok, jestli

to všechno neexistuje jenom ve tvých představách. Sen ve

Zlíně. Napadne tě, že Editě zavoláš, ale najdeš si důvody,

proč to neudělat. Možná už spí nebo se koupe, možná se

dívá s někým na televizi, telefon by probudil její dceru ako

coura, možná by ho vzal Editin přítel nebo někdo, kdo by tě

neznal. Další omyl. Nevíš, co bys řekl. Kdo vlastně jsi? Proč

voláš?

753

21:47

Svlékneš si kalhoty a ponožky a vlezeš do postele. Sníš na

jeden zátah celé balení oplatků a dopiješ první litr džusu.

Pokoušíš se vybavit si, kde měla Sára mateřská znamínka.

Vzpomeneš si na jedno na levém stehně. Představuješ si její

chůzi, její dikci, gesta, detaily. Vzpomínáš na chvíle, události

a náhody, které vás se Sárou rozdělily. Existují vůbec náhody?

napadne tě. Možná existuje ďábel, říkáš si. Za dobro přichází

odměna a za zlo taky, jenom nevíš kdy a v jaké formě a nevíš,

co je odměna a jak vypadá.

22:02

Měli jste se Sárou všecko. Nechybělo vám nic, ale přesto jste

se často hádali. Většinou kvůli zbytečnostem. Každý chtělpro

sadit svoje ego a svoje ambice. Váš život se téměř rovnoumě

rou dělil mezi práci a zábavu. Žádné povinnosti jste neměli.

Žádné velké starosti. Potom Sáře selhala antikoncepce. Byla

těhotná a ty jsi samozřejmě nabídl, že si ji vezmeš. Odmítla to.

Řekla ti, že tě nechce omezovat. Argumentoval jsi tím, že to

není omezování, že to chceš, že je to tvoje svobodná volba, ale

Sára trvala na vaší nezávislosti, volnosti, svobodě a toleranci.

Sáro, to už ale není film, to už není jako, to je doopravdy,sna

žil ses ji přesvědčit. Nekřič na mě. Já to vím. Teď to alenebu

deme řešit. V každém případě ti děkuju, řekla. Zeptal ses, kdy

to vyřešíte, a Sára ti řekla, že až bude čas. Čekal jsi na ten čas

devět měsíců. Potom se Sáře narodila dcera. Chtěl jsi, aby se

jmenovala Alena, ale Sáře se víc líbilo jméno Alice. Přinesl jsi jí

do porodnice třicet růží a znovu jsi jí nabídl, že se s ní oženíš.

Víš, myslím, že už přišel ten čas, kdy bysme to měli vyřešit,řek

la. Políbil jsi ji na suché, po porodu rozpraskané rty, hladil ji po

vlasech a aspoň třikrát jí zopakoval: Ty blázne, miluju tě.

22:44

Vstaneš, otevřeš druhou krabici džusu a naliješ si. Zhasneš

světla kromě lampy u postele a znovu si lehneš. Stíny na

stropě. Zvuky hotelu. Zvuky noci, zvuky a obrazy v tvé hlavě.

754

Tisíckrát promítnuté záběry. Všechno jsi tisíckrát probral,roze

bral a zhodnotil. Není co měnit. Narození dcery a plánovanou

svatbu jsi oslavil velkolepým flámem s přáteli. Byly tam taky

přítelkyně. Většinou Sářiny. S jednou z nich jsi skončil vpo

steli. Jmenovala se Pavlína. Říkali o ní, že je dobrá. Líbila se ti.

Přitahovala tě. Byli jste opilí. Ráno se někdo dobýval do bytu.

Pokoušel se odemknout. Když se mu to nepodařilo, vytrvale

zvonil. Tvůj klíč byl zevnitř. Bylo ti špatně. Měl jsi výčitky, strach

a kocovinu. Jediný další klíč od bytu měla Sára, ale bylo ne

pravděpodobné, že by ji třetí den po porodu pustili domů. Šel

jsi otevřít. Pavlína se začala ve spěchu oblékat. Za dveřmi byla

Sářina matka. Klíč jí dala Sára. Měla připravit plínky, postýlku

a ostatní věci pro malou. Řekla ti, že měla strach, že se ti něco

stalo, když jsi neotvíral. Potom vešla do pokoje. Dívka, sekte

rou jsi strávil noc, seděla polonahá na gauči a česala si vlasy.

23:07

Bál ses, že se Sára k tobě už nevrátí, že se i s dítětemodstě

huje k rodičům, ale vrátila se. Nic ti nevyčítala. Nevzpomněla

taky, že byste se měli vzít. Holčička dostala její příjmení. Někdy

v noci ses probudil a přistihl Sáru, že pláče. Prosil jsi ji, aby

ti odpustila, a ona kývala hlavou a tvrdila, že se nezlobí, že ti

nemá co odpustit, když jste přece svobodní a tolerantní.Bo

lelo tě, že se trápí. Po šesti týdnech ses pokusil se Sároupomi

lovat. Omluvila se. Zkoušel jsi to skoro každý den. Já chci, ale

nemůžu, opravdu, nejde to, nenuť mě, říkala ti vždycky. Byl jsi

trpělivý. Čekal jsi. Říkal sis, že se to spraví. Staral ses o Alici,

vstával jsi k ní v noci, staral se o plínky, krmil ji sunarem, vozil

ji v kočárku na dlouhé procházky. Žil jsi jako vzorný manžel

a otec. Umýval jsi podlahu a nádobí a třikrát týdně nosil Sáře

snídani do postele. Udělal bys všechno, aby ti odpustila, aby

bylo všecko jako dřív.

23:39

Obrazy na stropě hotelového pokoje. Zvažuješ, jestli máš užít

něco na spaní, ale nechce se ti vstát, nechce se ti pohnout. Za

755

zavřenýma očima vidíš Sáru tři měsíce po porodu. Je hube

nější, vážnější. Pohybujete se v bytě kolem sebe. Žijete spolu

a míjíte se. Už se ani neodvážíš říct jí slogan o tom, jak není

důvod být vážný. Prosíš ji, aby ti vynadala, aby se vybreče

la na tvém rameni, aby ti odpustila, a ona ti říká, že není co

odpouštět. Není o čem mluvit. Večeříte se Sárou v kuchyni.

Smutné světlo. Umyješ nádobí a utečeš do hospody. Když se

vrátíš, Sára leží



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist