načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Běsi, co mě sužují - Patrick Declerck

Běsi, co mě sužují

Elektronická kniha: Běsi, co mě sužují
Autor: Patrick Declerck

Belgický psychoanalytik ve svém románu plně zužitkovává své profesní zkušenosti a s jemným vtipem popisuje nevšední dětství a dospívání v kruhu nejrůzněji psychicky postižených ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 64.3%hodnoceni - 64.3%hodnoceni - 64.3%hodnoceni - 64.3%hodnoceni - 64.3% 68%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 235
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z francouzského originálu Démons me turlupinant ... přeložil Tomáš Kybal
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7034-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Belgický psychoanalytik ve svém románu plně zužitkovává své profesní zkušenosti a s jemným vtipem popisuje nevšední dětství a dospívání v kruhu nejrůzněji psychicky postižených lidí s faktem hovořícím za vše, že jejich rodinným lékařem byl psychiatr. Autorova životní cesta tak nějak přirozeně vedla od pozice neurotika k pozdějšímu psychoanalytikovi a odtud už to byl jen krůček k uspořádání poznatků o lidské duši a jejích tíživých běsů do podoby nevšedního sugestivního a zajímavého románu. V hlavní roli sympatického psychologického románu, ve kterém autor otupuje hořkost nadhledem, je sama psychoanalýza. Život občas přináší tolik komplikací, že jen náš rozum a duševní odolnost nás mohou povznést nad to, abychom se nezbláznili.

Popis nakladatele

Dětství v Bruselu. Škola, kde jsem otupělý nudou pozoroval oknem, jak prší. Víkendy v Ostende se stínem Jamese Ensora na dosah ruky. Babička byla šílená. Charcotovská hysterička. Strejda tíhl spíš k lehké psychopatii. A táta byl ochotný odjet kamkoliv: do Argentiny, do Ameriky… Kamkoliv, jen když to bylo někde daleko… Vezmem kramle, říkal… Celé té podivné skupince se moc dobře nevedlo. O něčem svědčí už jen to, že náš rodinný lékař byl psychiatr… Takže se ze mě nutně stal napřed neurotik a potom, o dost později, psychoanalytik… Mezitím, v čase svěžího a radostného dospívání, jsem se pokusil odjet mezi Tupamaros v Uruguayi. Skončil jsem pod stanem v horách poblíž Briançonu…

Nakonec, abych si to vyřídil s ubíhajícím časem a zvítězil nad svými obsedantními zábranami, jsem se přinutil, po vlastní psychoanalýze a díky ní, ke psaní. Psát všemu navzdory.

Román? No ano, román, chcete-li…  Ale román, jehož hrdinkou i základní zápletkou pak bude psychoanalýza.

P. D.

-----

Každý má své chutě, mě psychoanalýza nebere, Oidipus a Iokasté mě nudí stejně jako Ježíš a Marie. Jenže Decklerck píše o tolik lépe než ten pisálek, co zplodil bibli, a to všechno mění!  - critiqueslibres.com

 

Je to vskutku román, kde hlavní roli hraje paměť. A co víc, paměť psychoanalytika! Člověk se ho brzy snaží analyzovat mezi řádky. Jako by nám autor pobaveně svěřil navlhlé klíče ke svému nevědomí. A sám Declerck měl jistě oči zarudlé od toho, jak zkoumal a pozoroval v zrcadle, v ušmudlaném zrcadle, sám sebe. Jak tomu čelit? Humorem a smíchem.  - Libération

 

Patrick Declerck (nar. 1953) je belgický filozof, antropolog, psychoanalytik a spisovatel. Zabývá se tématy, jako je desocializace, bezdomovectví nebo alkoholismus. Je autorem jednoho z nejvýznamnějších děl současné antropologie  Les naufragés. Avec les clochards de   Paris  (Ztroskotanci. S pařížskými bezdomovci, 2001). Za knihu  Běsi,   co mě sužují  (2012) získal belgickou cenu Prix Victor-Rossel. Česky vyšla jeho sbírka povídek z roku 2004  Tábor Radostné vědy  (Dauphin 2008).

Zařazeno v kategoriích
Patrick Declerck - další tituly autora:
Běsi, co mě sužují Běsi, co mě sužují
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18



PATRICK

DECLERCK

BĚSI,

CO MĚ SUŽUJÍ



PATRICK DECLERCKPATRICK DECLERCK

BRNO 2017BRNO 2017


Démons me turlupinant

Copyright © Éditions Gallimard, Paris, 2012

The e-book is protected by copyright laws,

only home reading is allowed.

Translation © Tomáš Kybal, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

Kniha vychází s laskavou podporou

Zastoupení Valonsko-Brusel

This publication has been funded by

Délégation Wallonie-Bruxelles

ISBN 978-80-7577-155-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-156-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-157-5 (Formát MobiPocket)


Věnováno památce doktora Michela Renarda



Nicméně — nemohu to popřít — v radostném

pesimismu, který pro mě byl vždy typický, z těch dvou

slov někdy jasně získává převahu to první.

SIGMUND FREUD MAXI EITINGONOVI,

9. května 1919

The fault, dear Brutus, is not in our stars,

But in ourselves, that we are underlings.

WILLIAM SHAKESPEARE,

Julius Caesar



11

1

Babička byla šílená. Hysterická. Omdlévala, kdy se jí za

chtělo, pro nic za nic. Naschvál. Pro nějaký spor. Sebemen

ší překážku, která se jí postavila do cesty... Anebo prostě

z  nudy. Už v  dívčím věku se tak jednou provždy zbavila

všech náboženských povinností, když prohlásila, že kadidlo

při obřadech jí kdoví jakým záludným a dosud neznámým

etiopatologickým procesem nevyhnutelně působí ztrátu

vědomí. Pravda byla prostší: nedokázala zůstat zticha déle

než pár minut. Patřila k těm příšerným ženským, co musejí

neustále hovořit. Aby si vybily jakési nejasné vzrušení, kte

rého je na ně příliš. Aby ukonejšily svou neurčitou úzkost.

Závrať z  podezření ze své vnitřní nicoty, své nezměrné

prázdnoty...

Ale stejně byla koneckonců ta záležitost s komatogen

ním kadidlem dost dobře vymyšlená a taková duševní i tě

lesná nemoc, byť jakkoliv ochromující a  bolestná, posky

tuje jistá okrajová uspokojení. Určité mechanismy, jimiž se

libido, ta zběsilá lačnost jedné bytosti po druhé, postará,

aby si ještě jakž takž přišlo na své, sice ne úplně, ale přece

jen alespoň trochu. Druhotné výhody...


12

Nedělní ulejvky z církevních obřadů nebránily mé babič

ce chovat vysloveně antropologicky pověrčivou zbožnou

úctu k  šestákovým svatým ženám. Říkám svatým ženám, jelikož vzhledem k  tomu, že schopnost ztotožnit se je u hysteriček obecně a u mé babičky obzvlášť omezena na

bezprostřední obzor jejich základního egocentrismu, byly tyto strážné postavy, hrdinky ze supermarketů, samozřej

mě vždycky ženy. A nejlépe lidového původu, skutečného

či předpokládaného, neboť má babička neměla ráda lidi, co

„se nosí“, kdepak. Kdyby si dokázala představit hybridní by

tost, ze třetiny Cosette, ze třetiny sestru Emmanuelle a ze třetiny lehkou holku z donucení (která se prodává jen kvůli tragické, ale nevyhnutelné povinnosti kojit své nemluvně),

ovládla by tato stvůra, ten ženský kentaur, celý její život.

Taky si stavěla na šatník ve své ložnici asi stopu vysokou

sošku nebohé svaté Terezičky z Lisieux (ta druhá Tereza, z Ávily, v ní nevzbuzovala žádnou důvěru. Básnířka. A ještě

k tomu Španělka. To je skoro jako negerka...). Fosforesku

jící soška (a vzhledem ke stavu chemie v padesátých letech

pravděpodobně pěkně karcinogenní), která, zalitá nemilo

srdnou zelenkavou aureolou, shlížela na postel. Jak se mému ubohému dědečkovi mohlo za těchto podmínek dařit udr

žet čas od času nesmělou erekci, zůstává pro mě hlubokou

záhadou i ohromným pomníkem tělesnosti k oslavě testo

steronu spojeného s umíněností.

Babičce jsem říkal „bábi“, oslovením tak zbaveným smy

slu a  natolik poznamenaným trapnou vulgárností mého

původu, že ještě dnes, čtyřicet let po její smrti, se mi hnusí to napsat... No a „bábi“ měla navíc fobii z hmyzu, z toho,

co létá, co se plazí, ze všeho, co se jí zdálo zlověstné a ne

polapitelné. A  obzvláště z  krabů. Toto zvíře, nenápadný

členovec, který se dal snadno ulovit během našich každo

ročních letních pobytů u  moře, bylo pro mě příležitostí

k terorizování té ubohé ženy, a k tomu, jak ji víceméně po

libosti přivádět do mdlob. Jestli se dnes při vzpomínce na ten dětinský sadismus cítím provinile? Upřímně, ne. Nebo

skoro ne. Protože zkrátka — jen tak mezi námi — mluvme jasně a buďme upřímní: od dokonalé hysteričky k chronické

semetrice a od chronické semetriky ke kastrační černé vdo

vě jsou jen dva nepatrné a snadno zdolané krůčky...

Bábi měla dva syny... Děda byl fakt kanón! Protože

všichni konečně víme, co se obyčejně stává náruživým

samečkům, kteří se nechají přimět k  laškování se samič

kou černé vdovy, jakmile je akt dokonán: šmik! Není to jen tak... Ne bez důvodu, věřte mi, jsem měl z pavouků vždycky

hrůzu...

Takže dva syny. Mého otce Rogera a  jeho o  dva roky

mladšího bratra Andrého, mého strýce. Stejný trest, stejný motiv. Při obou porodech to bylo stejné drama: bábi,

rozhořčená, že přivedla na svět dva syny s malými falusy,

k  nimž od začátku chovala nesmiřitelnou nenávist, vyrá

žela ještě hlasitější výkřiky po porodu než během něj a od

mítla se na ty naduté dešťovky podívat nebo je nakojit.

Odporní skrčci, kteří už pouhou svou hnusnou existencí

tupili smyšlenou všemohoucnost toho, co pro ni předsta

vovalo ženství, a dávali jí najevo tu znepokojivou a přitom

nevyhnutelnou pravdu: existují dvě pohlaví.

Jenže bábi bude, přes všechna ta křečovitá gesta, vždyc

ky jenom žena. Celá hysterická se tedy kroutí vztekem proti

omezení svého rozkroku, který považuje za anatomicky

neurčitou zející díru a potupnou pasivitu. Konečně hyste

rička, to je vždycky něco, co nemá hlavu ani patu...

14

Bábi se narodila následkem nešťastného uklouznutí,

k němuž došlo mezi její matkou (vdovou a již matkou dvou

dalších legitimních dětí) a tlustým měšťanem (důstojným

pravičákem, silným pánbíčkářem a  ostatně také značně

ženatým otcem rodiny), u nějž uklízela. Hmm... Bábi byla

levoboček.

Levoboček. A po sedmdesát šest let, a až po nemocniční

postel svých posledních dní, se uboze snažila skrýt před

zraky ostatních své osobní doklady, na nichž figuroval ne

zvratný důkaz tohoto prvotního cejchu: „Otec neznámý.“

A její matka, má prababička, jak tak byla zmatená z vlast

ní potrhlosti, ji nepochopitelně pokřtila Arsène. Mužským

jménem, jež rovnováhu této mladé osobnosti, zatížené už

in utero, nijak neposílilo. Arsène... Bábi to jméno samo

zřejmě nesnášela. Takže odmítala slyšet na jiné oslovení

než „Marcelle“. „Marcelle“, tudíž další jméno, v němž byla

sexuální dvojznačnost... Klasický úskok nevědomí a neuro

tické vzpoury, a tedy, z povahy věci, nezralý a vždycky od

souzený k  nezdaru: pod protestujícím a  hlučně vyhlašo

vaným opakem se skrývá pohodlně usazený, zlomyslně se

šklebící návrat téhož.

Jo, ženská! Bábi, ta mstivá čarodějnice, se tedy pomsti

la tím, že převlékala oba chlapce za holčičky, až je jejich

otec, který už toho měl dost, odvedl — v devíti letech — ko

nečně k holiči, aby jim ostříhal vlasy, které měli skoro do

pasu. Později se André, aby se pokusil konečně uniknout

tyranskému matčinu tlaku, uchýlil k  horlivému obskako

vání nepříliš ctnostných dam, stal se žoldákem v Katanze,

prožil nevyrovnaný život, často na hraně zákona, a zemřel

v  padesáti letech na alkoholismus. Roger, můj otec, ten

zase, aby na chvíli zapomněl na rodinné scény, užíval látky,

k nimž mu skýtala přístup jeho vědecká studia, natažený

na mramoru laboratorního stolu se často opájel výpary éte

ru. Oženil se, jakmile mohl. Ve třiadvaceti, a všechny zuby

vlastní. Katolík a panic. Neposkvrněný a jistým způsobem

mučedník. Později byl i on analyzován, s relativním úspěchem. Relativním, jak už bývají všechny úspěchy.

A během mých prvních let žila ta malá veselá společnost

pospolu, sdílela jeden velký dům, hádala se s  neměnnou

pravidelností a pokřikovala na sebe z poschodí do poschodí. Jednou to byl otec, který když už to nemohl déle vydržet, vynadal babičce s oním chirurgickým pohrdáním, jehož ta

jemství tak dobře znal. (A za něž jsem mu hluboce vděčen, že mi ho předal, neboť v tom je jeden z nejdokonaleji od

pudivých rysů mé povahy. To znamená, že na něm lpím...)

Slzy, kvílení, bědování, všeobecné zoufalství a celá důstojná

zdrženlivost palestinského pohřbu... Jindy dům zase přišla

prohledat policie, aby nalezla revolver, který krátce před

tím koupil potají strýc (taškář strejda!) od nějakého náhod

ného hospodského známého. Kterýžto revolver předtím

posloužil při jedné nebo dvou vraždičkách. Nový křik. Nové

roztržky. Nové šachy.

Bábi byla dominantní osoba, prohnilý středobod toho

blázince, toho chronicky opilého korábu. Z mého otce to

udělalo skoro mrzáka, téměř nedokázal pracovat, byl těžce depresivní a — jednou hysterik, navždy hysterik — ochro

mený utrpením, které ho křivilo bolestí.

Já pozoroval ten zmatek zpovzdálí, a  jako zazděný ve

vnitřním tichu. Děti mají jen málo psychického prostoru,

kde se mohou rozvalovat a vytvářet si představy. Mají jen

málo slov. A tudíž málo možných myšlenek. Opravdových

myšlenek, to znamená jasných, vypracovaných a vědomých

si sama sebe. Zato mnohem více než dospělí podléhají ne

jasným dojmům, skryté moci nevyřčeného, agresivním vpá

dům nezdravého prostředí a projekci šílenství druhých —

a jak by ne, když jim slova neslouží za obranu ani za štít.

Malý človíček se rodí nezralý a v jistém smyslu vždycky

předčasně. Rodí se naprosto závislý, pokud jde o jeho bez

prostřední přežití: teplo, potravu, ochranu. Nezralý fyziologicky, nezralý psychicky. Fyziologická závislost a psychická

symbióza. Právě to druhé způsobuje, že jeho vlastní iden

tita, jeho mentální integrita vzniká jen nesnadno. Tomu

človíčkovi bude trvat léta, než se pomalu vymezí. V dětství

bude cítit, vnímat a  dělat si představu o  sobě i  o  věcech

skrze vnímavost a  více či méně zdravá, více či méně cho

robná fantazmata nevědomí dospělých, kteří ho obklopují.

Svět, do nějž se dítě probouzí, je tak vždycky předzobraze

ný, předvysvětlený, prefabrikovaný. Aby vybředl z této hlušiny a tápavě si vytvořil vlastní úsudek, bude muset překo

nat dětství a jinošství, pokud se mu to ovšem vůbec podaří.

Většině se to nepodaří nikdy. A  tak se kulhavě belhají

až k  smrti, otroci sebe samých i  ostatních, přibližné od

nože rodičovských fantazmat, a neuvědomují si, co se děje

ani ubíhající čas. Trochu jako dobytek. Jako mořští šneci.

Polypy...

Já jsem svou neschopnost jasně porozumět skutečnosti

řešil tím, že jsem se pokoušel, co to šlo, ulevit si od okol

ní bídy tím, že budu rozesmávat. Pohledu okolního svě

ta  jsem velmi brzy začal nastavovat masku dítěte-šaška,

o  níž jsem doufal, že je přijatelná. Ale za mými grimasa

mi byla vyděšená jasnozřivost a chladný pohled. Smutný

klaun, jímž jsem pořád... Nevím ostatně, co být jiného...

Jak být jiný...

Uprostřed tohoto zpomaleného troskotání na mě či

nil hluboký dojem jeden muž. Jmenoval se Charles Fontaine-Vincent. Byl to neuropsychiatr ze staré školy a jeden z prvních psychoanalytiků, a byl ošetřovatelem mé babičky.

A  naším rodinným lékařem. To byla rodina! Doktor Fon

taine se narodil před rokem 1900. Tedy ne v minulém století.

Ale  — umíme si ještě něco takového vůbec představit?  —

na konci předminulého století... Kolem roku 1955, v době, z  níž pocházejí mé první vzpomínky na něj, mi byly dva

roky. Tehdy byl přibližně stejně starý jako já dnes. Připadal mi prastarý.

Vlasy měl sčesané dozadu a na krku si je nechával del

ší, byl učesaný přesně stejně jako nebožtík Charcot. Na

stěně jeho ordinace ostatně visela reprodukce známého

Brouilletova obrazu Klinická lekce Dr Charcota. Byl na ní

Mistr ukazující fascinované posluchárně chorou hysterič

ku podpíranou v podpaží Babinským. Pacientka je mladá

žena. Horní polovinu těla má zvrácenou dozadu, dlouhé

vlasy rozcuchané, blůzu široce rozepnutou na ramenou,

její postoj připomíná zároveň mdloby a orgastické vytržení. Poddává se, je úplně mimo. Určitě má krásná prsa. Tak je to vždycky... Tuhle reprodukci, přesně stejnou, vlastnil

Freud. Tak se spřádá obskurní skrytá síť vedlejších souvis

lostí a substitucí. Tak se buduje mytická historie sebe sama.

Genetika — to, co dav v megalomanském opojení pudem,

který ho vede k tomu, aby se do nekonečna reprodukoval, nazývá „krev“ — není naštěstí všechno. A tak existují rodiny

biologické a rodiny adoptované. Dědictví skličující a dědictví ušlechtilá. Osudy vnucené a osudy zvolené. A bylo by

dost troufalé tvrdit, že jedny jsou skutečnější než druhé...

Poznané možnosti jsou vždy, a dokonce až do konce, více


18

či méně složité. To věděl dobře Hamlet, jenž žil vždycky

až nadoraz: The readiness is all... Všechno tkví v  tom, být

připravený. Pohotově si zvolit. Chopit se toho. Vždycky při

pravený k usilovné snaze. Připravený dokonce i na smrt...

Jenže to toho musí být člověk schopný... V tom je ten háček,

ta nuance. V tom je skrytá němá hranice mezi normálním

a patologickým. The readiness is all... Ještě je ale třeba moci.

Ještě je třeba moci...

Coby dítě, poněkud zapomenuté během vrcholících

krizí jednoho či druhého, jsem mohl po libosti pozorovat

doktora Fontaina, když v  naléhavých případech přichá

zel do domu, obyčejně neučesaný a  oblečený s  naprosto

anarchickou nedbalostí — s odřeným límečkem košile, v dě

ravých kalhotách, saku s  lokty ošoupanými až na útek  —

uklidnit bábi nebo ulevit tátovi od bolesti injekcí morfia.

Taky jsem tušil, že mě pozoruje, a myslel jsem si, že mě

nemá moc rád. O třicet let později, když jsem sám byl na

psychoanalýze, se mi přiznal, že si o  mě tehdy dělal váž

né starosti. A obával se, abych se v tom těžko snesitelném

každo denním dění neuchýlil do nějakého příliš vzdálené

ho jiného světa a aby se ze mě nestal schizofrenik...

Otázka: Zdvojit se do pravého/falešného „já“ v  celém

autobiografickém psaní, ať už zašifrovaném, či ne — je to

známkou zdařilé schizofrenie? Anebo přece jen poněkud

nepodařené?...

Fontaina jsem nikdy neviděl, že by se nechal vyvést

z  míry, jakési zákonité dobrosrdečnosti prodchnuté při

tom neúprosnou rázností. Hovořil, trochu žertoval, a pak

se v  něm najednou objevila jakási přesnost a  učinil to

správné odborné gesto. Trošku komediant. Maličko divo

tvůrce. Byl to odborník. A  v  mých očích muž pořádku.


19

Opravdového pořádku. Ne toho policejního nebo společen

ského, nebo pořádku pozlátek choromyslné normálnosti.

Ale dobrého pořádku. Jedinečného: pořádku pokojného

a neměnného rozumu. Pořádku, jemuž vládne Logos.

V těch chvílích se mi jevil jako Mojžíš rozdělující Rudé

moře... Mojžíš, otec národa. A moře jako matka, řádně roz

štípnuté, podřízené falické vůli a  odkázané na své pravé

místo. A do té škvíry...

Neboť není nic velkého, nic dokonalého, aniž to má také

někde škvíru... Falus a  vagína, pronikající a  proniknutá,

mužský rod a  ženský rod, jsou potřeba oba, ne identičtí,

a  ještě méně sobě „rovní“, jak by si tolik přáli dobří lidé,

ale naopak právě nerovní a ne totožní, to znamená odlišní.

Rozdílní, ale ovšem dva! A  — ksakru  — ať žije odlišnost!

A do této škvíry se tedy vrhá národ a uniká tak vražed

ným smečkám, jež ho pronásledují. A pak, když Židé prošli,

když jsou Židé zachráněni, moře se uzavře nad egyptský

mi hordami. Válečníci, dvořané, rytíři, pěšáci, koně, vozy,

všichni, všichni zhynou ve smrtícím chaosu běsnících vln.

Vln rudého moře. Rudého  — hele!  — jako zkažená men

struač ní krev. Byl to ale čtverák, ten Jehova!...

Chci být tím mužem, řekl jsem si ve dvou letech. Chci

být Fontainem. Já si chci taky zahrát na svého Mojžíška

a poroučet nepořádku rozbouřené vody a tyranských bez

uzdných vášní. Chci mít moc rozdělovat. Chci umět rozlišo

vat. Instinktivně jsem přitom cítil, že tu nejde o nic menšího

než o mé přežití.

A proto jsem se koneckonců později, mnohem později,

stal psychoanalytikem. Abych se nezničil — tělem možná,

duší jistě — ve ztroskotání nerozumu. Abych se nezbláznil?

Ne přesně. Ale každopádně aby ve mně zavládlo alespoň


20

trochu ticho. A aby se v tom tichu mohla konečně dostavit

schopnost získat odstup a vážit věci správně.

Chceme vážné a hluboké myšlení? Toho střízlivého a za

staralého pomocníka, který nás může ušetřit nadbytečné

ho bloudění a zbytečné námahy? Pak není jiná alternativa

k procvičování rozumu. Buď rozum, nebo malost. Buď ro

zum, nebo nic. A je to nakonec vždycky on, naše poslední

vzpoura a nejradikálnější přečin.


21

2

Nevzpomínám si, kdo ji za mnou poslal, ani na její první

telefonát, aby se u mě objednala. Ale vidím ji před sebou,

když jsem otevřel dveře...

Analytická paměť je podivná. Časem se detaily ztrácejí,

dějinné peripetie blednou, jasné kontury se rozplývají, ale

stále zůstává zvláštní zabarvení, styl, lehké cosi, čemu se

nic nevyrovná, jež zajišťuje, že když se s analyzantem (jak

ošklivé slovo je pacient!) opět setkáme, třeba po letité pře

stávce, jsme naráz vrženi do předchozí důvěrnosti, jež je tu podivně nedotčená a nabízí se nám v celé své úplnosti.

Ano, je to shledání...

A přede mnou na podestě stála nemotorně a lehce na

kloněná kupředu — před jakou agresí se to snaží chránit,

když zaujímá tenhle postoj zvířecí kapitulace? pomyslel jsem si — mladá žena, skoro hubená, s dlouhými blond vla

sy a ztrhanými rysy. Sukni měla kapku moc krátkou. Podpatky, kapku moc vysoké, způsobovaly, že kráčela poněkud nejistě. Ve všem, co měla na sobě, vypadala jaksi jako stará mladá. Jako dítě převlečené za ženu. Oblečená nad svůj

věk a své možnosti. Napůl v rozpacích, napůl provokativní.


22

Zároveň mladistvá a podivně již trochu uvadlá, a přitom

na ní vše ukazovalo, jak je křehká. Byla průhledná, říkejme

jí Claire.

Jak bez bezděčného a  nemístného sentimentu dodat

tomu prchavému doprovodu, tomu těsnému sbližování,

těm lehkým dotykům jako z  krajek a  z  mlhy něco přimě

řeného, nějakou notu, která by je ospravedlnila... Ships in

the night...

Byla tady. Byla jinde. Nebyla nikde. Byla v koncích... Bylo

jí osmadvacet let.

Byla dítětem nezralých a patologických rodičů, oněch

nedokonalých osobností, z  nichž některé, co si pletou

osvobození s  přistoupením k  činu, věřily, že nacházejí

útočiště v očividné postosmašedesátnické anomii, a měla

psychotickou, dlouhodobě hospitalizovanou sestru. Je

likož její matka rodinu dost brzy opustila a  nedávala

o  sobě vědět, vychovával ji otec. „Vychovával“ je silné

slovo...

Ten otec, údajný umělec, jakýsi věčný kutil bez jasné

profese, vyžíval z čeho se namanulo, podle hubených pří

ležitostí. Patřil mezi ty narcisy z předměstí zahalené v gé

niu, jehož naprostou očividnost vidí jen oni sami, pročež

se jim svět zdá příliš ubohý — radši si šetří síly na budoucí

uskutečnění nějakého nejasného, ale rozhodně velkolepé

ho úkolu, který se naštěstí nikdy nerealizuje — a vždycky

se vystříhají toho, aby se zapojili do nesnesitelné determi

nity věcí, takže nakonec neudělají nikdy nic. Patřil mezi

ty zkrachovalé mluvky, co se opájejí slovy a živí nudlemi...

Aby si pomohl vydržet tu nesnesitelnou nespravedlnost

svého průměrného postavení vzhledem ke svým přitom

nesporným zásluhám, a  rozumně soudě, že to, co bylo


23

koneckonců dost dobré pro Baudelaira, musí být nutně

dobré i pro něj, kouřil navíc spoustu, spoustu hašiše...

Tuhle nevyhraněnou a nepřizpůsobivou osobnost mu

čily noční úzkosti. Malá Claire pak převracela jak role, tak

generace, sedala si vedle jeho postele a hladila mu čelo, až

se uklidnil a kolem půlnoci konečně usínal. Někdy mu dá

vala na hlavu a na prsa chladné obklady.

Když bylo Claire přibližně pět let, dal se její otec dohro

mady s  jednou perverzní a  vzteklou ženskou, která obě

děvčata nenáviděla a  trápila je. Zvláště Claire jí sloužila

za hromosvod a  byla často bita otcem i  macechou při ri

tuálu, který se brzy erotizoval. Rány uštědřované holčičce

a její výkřiky se tak staly předehrou ke vzrušení dospělých.

Po projevech tohoto úvodního sadismu, chabě skrývané

verze pravděpodobně pedofilních a  krvesmilných sklo

nů, následovaly hlučné a dvojnásob obscénní soulože do

spělých.

Claire, zároveň otec i  matka vlastního otce, děvčátko

mučedník a sexuální rekvizita, se divila, že ji její dětství pro

stě nezabilo. Mívala hlad a bylo jí zima a pořád se bála, a na

to dětství si pamatovala jako na dlouhé bloudění smutnou

a prázdnou krajinou. Šeď dělená rudými a černými bouře

mi, za nichž byla bita, asi jedinými okamžiky, kdy se jí dařilo

díky bolesti vnímat, že je naživu...

Tak tak přežila, závislá na velkodušnosti několika sou

sedů a  rodičů jedné či dvou spolužaček. Asi v  šestnácti

opustila otcovský příbytek a usadila se u jedné své učitelky,

jež jí pomohla s maturitou, kterou proti všemu očekávání

udělala.

Když jsem Claire poprvé přijal, uplynulo od toho ne

čekaného úspěchu přes deset let. Od té doby se její život


24

jakoby zastavil. Od brigády k  brigádě, od předčasně pře

rušených školení k  opuštěným plánům se v  podstatě ne

stalo nic. Deset let černé díry v zastaveném čase. Deset let

nicoty v bezmocné touze.

Zkusila, a stále zkoušela, různé umělecké kariéry, aniž

se dokázala rozhodnout pro jednu konkrétní. Jednu po

druhé, někdy zároveň: zpěvačka, hudebnice, spisovatel

ka, básnířka, malířka, sochařka — byla vším, nebyla ničím,

jako Cyrano. Byla inteligentní a nadaná, ale přitom se vy

čerpávala v dlouhé a neplodné nehybnosti. Claire také šla

z hospitalizace do hospitalizace, z rozličných důvodů: za

žívacích, gynekologických, a  hlavně traumatologických.

Nehody a  špatné zacházení způsobily, že měla postupně

zlomené všechny kosti v těle.

Mnoho nocí trávila v putykách. Vždycky stejný scénář:

opilá a zfetovaná pak často končila kdoví kde s bůhví kým...

Obyčejně ji nějaký náhodný muž odvedl na zbytek noci

k sobě. Někdy tam byli i další muži, kteří ji zneužívali, více

či méně při vědomí, více či méně s jejím souhlasem, více či

méně zmoženou, více či méně znásilněnou... Oddávala se

jim jako pasivní odpad, zmítaná touhou druhých. Druhých,

kteří ji systematicky ničili. Nikdy nezažila vztah s mužem,

který by ji nebil, až jí způsobil otevřené rány a zlomeniny...

Tahle analýza, kterou jak tvrdila, se mnou chce zahájit,

byla podle ní její poslední šance, její poslední záchrana. Na

vrhl jsem jí sezení mezi čtyřma očima dvakrát týdně. Jenže

ona přišla jen na pár schůzek a  pak se celé týdny nedo

stavila a  nedávala o  sobě vědět. Potom se krátce znovu

objevila a  opět zmizela. A  brzy se zavedl ten cyklus: jed

no, někdy — vzácně — dvě sezení a po nich dlouhé absen

ce beze zpráv... O  jejích návštěvách, stejně jako o  jejích


25

absencích se nedalo nic říct ani myslet. O  jedněch jako

o druhých. Tak to bylo, toť vše.

Její stav byl stanoven, ale až na ten nářek bylo nemožné

něco určit, něco vyšetřit, něco vypracovat.

Naše schůzky před polednem byly pro ni ještě příliš

brzy, přesunul jsem je na konec odpoledne. To bylo zase

z  různých důvodů (kvůli přijímacím pohovorům apod.)

často příliš pozdě... Změny rozvrhu, změny dnů, omezení

na jedinou schůzku týdně, to vše, samozřejmě, k ničemu

nebylo. Po čtyřech nebo pěti měsících jsem jí řekl, že za

těchto podmínek to dál nejde — že je to všechno k ničemu

a ona na tom jenom tratí, protože ji to stojí peníze — ale že

můžeme úplně změnit režim, pak by neměla žádné předem

určené schůzky. Zatelefonovala by mi a jednotlivé schůzky

bychom si domluvili... Vyděšeně mě žádala, abych hlavně

nic neměnil. Její sezení jsou její, říkala. Jestli přijde, nebo

ne  — z  důvodů, o  nichž tvrdila, že jsou dokonale nahodilé a nemají nic společného s její vůlí, jak vědomou, tak

nevědomou — je jistě problematická otázka, nicméně ale okrajová. Hlavně ať nic neměním. Hlavně abych ji nevyhodil. Hlavně abych ji neopustil... Tohle „analyzování“ bylo v jejím životě jediná věc, která měla smysl a váhu i důleži

tost. Pokračovat v něm navzdory všemu bylo pro ni otáz

kou života a smrti. Moci zajistit jeho financování bylo pak

vrcholnou věcí její cti...

Pod pláštíkem strašlivé důležitosti jejího terapeutické

ho projektu jsem se tak stával nástrojem a vykonavatelem

jejího masochismu. Já, její psychoanalytik, její údajný zachránce, jsem jí nepomáhal v  ničem, leda k  ještě trochu většímu zchudnutí. Její nevědomé provinění, že se odvážila  — touto terapií  — konečně se o  sebe postarat, bylo

26

vykupováno penězi, které ji to zbytečně stálo. A  celý po

sun k něčemu lepšímu se propadal do jejích chronických

vytáček...

Ona byla samé utrpení. Byla jako prázdný otisk, exis

tovala jen v nepřítomnosti. A bylo to, jako bychom museli,

ona a já, zůstat takhle nehybní a zhroucení, omráčení, zlo

mení v dramatu a neštěstí.

V  této nepřekonatelné slepé uličce jsem mohl pouze

strávit asi rok tím, že jsme se co možná nejohleduplněji je

den od druhého odpoutávali. Podařilo se mi, že přistoupila

na to, jít konzultovat jednoho kolegu psychiatra, u nějž by

alespoň byla sezení částečně hrazena. Claire za ním byla

jednou...

Co jiného dělat? Tyto debakly v  sobě měly celou hoř

kost tragédie. Tragédie, jako každá jiná, ohlášené, před

vídatelné a stejně tak nevyhnutelné. Znovu na to myslím.

Neřekl bych, že mě její křehká postava pronásleduje. To

je lež a  bylo by to opovrženíhodně a  svůdně snadné. Ale

myslívám na to. Pravidelně se k tomu vracím. Udělal jsem

nějakou chybu? A jestli ano, tak jakou? Má vina je ona dob

ře známá a tisíckrát popsaná chyba trosečníků: byl jsem ve

člunu. Byl jsem na voru. V jedné chvíli — ve které? — jsem

pustil její ruku... Ale co jiného dělat? Co se dalo dělat jiné

ho? Proud ji odnesl... Žije ještě? A jak? Byl život úspěšný

tam, kde jsme, ona a já, propadli?

Ponecháváme si je u sebe, ty, které jsme propásli a kteří

nás přitom prodchli neobyčejnou nevinností, křehkou krá

sou, něžnou snahou. Ponecháváme si je. Hýčkáme si jejich

příslib, strnulou možnost, otázku stále visící ve vzduchu.

Vroucně je milujeme, ty svědky našich žalostných krachů,

jako mrtvě narozené děti. Žije ještě?

Na polici v knihovně mám sošku, kterou pro mě Claire

udělala. Je celá pozlacená, ale přitom je to jen hlava a poprsí, není jasné, zda mužské, nebo ženské. Z těch beztva

rých hmot vyrůstají paže a nohy, což jsou jen ohnuté dráty.

Žádná chodidla, žádné dlaně, jen uzly z odhaleného kovu.

Bez jakékoliv opory. A bez možnosti cokoliv uchopit. Žije

ještě?

Takové bolesti vytvářejí artikulační bod různých pře

ludů... Obyčejná konzultace, jak vidíme, má své hranice,

svá omezení. Člověk si říká, že u  takto raněných bytostí

by bylo třeba něčeho jiného. Rád by je ochránil před nimi

samými i před ostatními. Vzal je k sobě a vytvořil pro ně na nezbytnou dobu, pravděpodobně na léta, konečně možné podmínky k růstu a rozvoji. Nějaké chráněné pro

středí, kde by se mohla projevit jejich destruktivnost bez nevratných následků. Představuje si, jak by vytvořil nějakou psychiatrickou kliniku, která by jako psychiatrická

klinika nebyla. Nějaký azyl. Jiný prostor tvořený tolerancí

a volným pohybem. Místo, kde se dát dohromady a dát si

čas, než znovu začne to, co kdysi naráz přestalo. Nějakou

falangu předčasně narozených dětí. Jakési Opatství thelém

ské pro poraněné ptáky. Útěšný a vlahý skleník. Laskavou

dělohu... Taková místa existují. S  obtížemi. Bídně. Jedno

či dvě. Krajně vzácná a  zaplavená žádostmi. Plná neko

neč ného zoufalství nevyléčitelných psychotiků, které není

kam jinam dát...

Je ale pravda, že ti, z nichž skutečně neplyne žádný vý

nos, normalitu nezajímají. Normalita má jiné naléhavé

starosti. A  och, o  kolik vážnější. Společnost se nezdržuje. Společnost, ta jde stále dál. Běží. Zajisté slepě. Ale přesto

běží. A naprosto bezcílně. To je její podstata. I její obrana.

28

Kdyby se zastavila, posadila se, kdyby si, byť na okamžik,

prohlížela svou tvář v zrcadle, zemřela by. Hanbou, zoufal

stvím nebo překvapivým vzepětím důstojnosti, kdo ví?  —

ale z  nesnesitelného uvědomění si sebe sama by umřela.

Přežít jí umožňuje jen její zakořeněná hypománie. Obrov

ská činnost... Nekonečný slovní průjem... Věčná onanie...

Takže azyl. Skutečný. A konečně hodný toho krásného

pojmenování. Ale přece jen, přišla by Claire do takového

prostoru? Souhlasila by — a i další jako ona, ne ti chroničtí

a ti, co jednou provždy přešli na druhou stranu noci, ale

ty mezní případy, ty, co se potácejí na hraně, ale u nichž se

lze přece jen ještě o něco pokoušet, něco zachránit — sou

hlasila by s tím minimálním závazkem, jistým omezením,

nezbytným zřeknutím se, byť částečným, různých uspo

kojení, ať už třeba masochistických a nebezpečných, která

jí vzdor všemu skýtá její chování a její symptomy? Přijala

by více, poté co nedokázala přijmout méně? Nic není ne

jistější. A ostatně, jak?

Ale v tom je riziko našich napravovatelských přeludů...

Útěšných alespoň pro nás, když už nemohou být pro ně...

Hnusný svět!...

29

3

Znáte příběh Ernsta Wolfganga Halberstadta, Freudova

vnuka? No ano. Příběh Ernsta Wolfganga Halberstadta zna

jí všichni. Když mu bylo asi osmnáct měsíců, vymyslel si jed

nou, v kolébce, slavnou hru: fort-da. Šlo o dřevěnou špulku

přivázanou na provázku. Ernst držel provázek v ruce a od

hazoval špulku. Když mu zmizela z očí, tvářil se rozmrze

le a vykřikoval cosi, co znělo jako fort, „pryč“... Pak tahal

za provázek, až se mu špulka opět objevila v zorném poli.

Nato se zařehnil a  volal da, „je tu, tady“. Bylo to také ob

dobí, kdy se Ernst jako všechny děti obával matčiny nepří

tomnosti. Freud, jenž ho pozoroval, jak se věnuje fort-da,

se domníval, že je to pro Ernsta způsob, jak si přehrávat

neškodnou verzi traumatu z  toho, co prožíval jako opuš

tění matkou. Takže ve hře se ta špulka, která představova

la matku, nejen pokaždé vrátila, ale vracela se, když si to

chlapec přál. Při ztrátě už nebyl úplně pasivní a pomalu se

dokonce naučil, jak ji ovládat.

S  bábi jsme si taky hráli. Ona byla Blanka, dcera Vel

kého indiánského náčelníka. Nevím, jestli jste si všimli,

že hysteričky se v  písemnictví často jmenují „Blanka“.

Uvedu například Blanku Castafiore, pro niž hoří srdce ka

pitána Haddocka. Blanka „Cudný květ“! Lépe byste to nevymysleli...

Já si nevzpomínám, že bych měl nějaké zvláštní jméno,

ale byl jsem kovboj, který vždycky zasáhl v pravou chvíli. Je

třeba říci, že Blanka (dcera Velkého náčelníka) neměla štěs

tí. Pokud nebyla unesena bandity nebo prodána Apačům

(těm nejstrašnějším a  nejkrvelačnějším ze všech Rudých

tváří, jak každý ví), zhasl jí za sněžné noci táborák v pory

vu ledového větru. K nebezpečí okamžitého podchlazení

se nevyhnutelně přidávalo nebezpečí útoku vyhladovělých vlků, kteří ji mohli zaživa sežrat. A vtom jsem přišel já, a pif

a  paf! Veni, vidi, vici, jak říkal Buffalo Bill. A  několika vý

střely z revolveru byli bídní banditi, krutí Apači a pažraví vlci vyřízeni. A  já se pak mohl konečně oženit s  Blankou

(zmínil jsem se o tom, že byla ostatně taky dcerou Velkého

náčelníka?), která byla bez sebe vděčností a již jsem odjakživa miloval. Tuto svou lásku jsem však až dosud opomněl vyjádřit, neboť i  když jsem byl coby kovboj nutně velmi

statečný, byl jsem taky dost nesmělý vůči slabému pohlaví.

To je u kovbojů častý hendikep...

Tahle hra trvala celé hodiny a začínala stále znovu. A za

tu trochu představivosti, kterou dneska mám, vděčím jistě

bábi. Ne že by měla moc společného s nynějším obsahem

mých představ (i  když...), ale alespoň mávala tou hrdou

standartou: „Snít není zakázané.“ To bylo heslo, které ne

padlo do ucha hluchému...

Ano. A  bábi, pod záminkou, že si mě netroufá nechat

chvilku samotného — neboť bábi byla vzorem lásky a oddanosti — měla ve zvyku brát mě s sebou na záchod. Pak

si vyhrnula sukni a  stáhla si napřed tlustou bokovku, ja

kýsi obrněný krunýř, a pak spoďáry. Spoďáry měla vždyc

ky volné a z růžového hedvábí. Bábi byla zrzavá, a já pak jasně viděl chorobně bílý podbřišek, vypouklý a protkaný modrými žilami. Níže, v ypsilonu tvořeném jejími tlustými

stehny, byl šedý a špičatý porost jejích chlupů. Bábi si sed

la a já slyšel jednou zurčení praménku moči, jindy tlumené šplouchání výkalů nořících se do vody jako podmořské miny. Seděl jsem na podlaze, opřený o vanu, bolela mě záda

a  díval jsem se pokud možno před sebe... A  přitom jsem

samozřejmě pošilhával...

Trauma? Ve všech traumatech, je-li to trauma, nejde

nikdy pouze o danou skutečnost, čin či událost. Obyčejný

člověk má ve zvyku říkat, že to vlakové neštěstí bylo trauma

tizující nebo že smrt jeho sestřičky ho traumatizovala... Není to zcela chybné, ale je to nedostatečné. Traumatizující není nikdy sama skutečnost — byť jakkoliv nesporně příšerná.

Aby vzniklo trauma, je třeba setkání mezi skutečností, ja

koukoliv, a psychikou, která je na tu skutečnost obzvláště

citlivá. Skutečnost sama o  sobě bude vždycky jen poten

ciálně traumatogenní. Trauma je zcela v psychice. Z toho

ostatně plyne nesporná klinická zvláštnost, že událost, jež

je příčinou nějakého někdy i hlubokého traumatu, se může

ve skutečnosti jevit  — sama o  sobě a  nahlížena z  objek

tivního hlediska  — jako něco dost banálního. Naneštěstí

ale pokud jde o  psychiku, skutečnost sama o  sobě neexis

tuje, stejně jako objektivní hledisko... Trauma každopádně

vzniká z nečekaného střetu mezi skutečností a psychikou.

Je výsledkem náhlého proniknutí skutečnosti do samotné

psychiky. Spíše než jizvou po dávném zranění je zraněním,

které se právě nedokáže zcela zahojit. A které se při sebemenším popudu znovu otevře a  bude se otevírat stále...

Trauma? Rozhodně jsem si myslel, a  myslím si to po

řád, že bábino pohlaví muselo mít kyselý pach a  hořkou chuť a  zanechat na jazyku jakýsi zrnitý pocit. Každopád

ně jsem si za půl století nikdy netroufl svléknout nějakou

zrzku. Zrzavé ženy se mi fyzicky oškliví. A průsvitná bělost

jejich pokožky mi nevyhnutelně připomíná bledost mrtvol...

Mrtvoly zřídkakdy vypadají pěkně.

Ale naštěstí, k velké úlevě mého endokrinního systému,

všechny ženy nejsou zrzavé, ani zdaleka. Takže se člověk

nějak zařídí...

A  naopak si dokonale pamatuju na svůj první Playboy.

Jaro  65. Bylo mi jedenáct a  to odpoledne jsem byl doma

sám. Vedený bůhví jakou intuicí, že někde je něco, pustil

jsem se do systematického prohledávání místnost po míst

nosti. Sáhl jsem až na konec horní skříňky v  kuchyni, té

nad linkou. Až vzadu jsem tam ucítil položený výtisk něja

kého časopisu. Věděl jsem, že jsem to nalezl, a srdce se mi

zastavilo. Konečky prstů se mi podařilo ho pomalu, poma

loučku vytáhnout... (Nezmačkat, neohnout, zapamatovat

si, kterým směrem tam byl schovaný, co vepředu, co vzadu,

přední strana, zadní strana. Metodicky. Metodicky...) Nako

nec se mi ho povedlo uchopit a vestoje na židli ho třesoucí

ma se rukama prolistovat, až jsem objevil nedostižnou nád

heru tmavovlasé Miss April, neobyčejně proprsenou, jejíž

ohromující tvary, jemnost pokožky a  vystupující prsy mě dojaly až k slzám. Přísahám: až k slzám. Radosti! To bude

nádhera! opakoval jsem si. To ale bude nádhera!... O tom, že Hugh Hefner, zakladatel a majitel Playboye, je stejně jako Pasteur a Fleming dobrodinec lidstva, není pochyb.

Ano. A když si bábi po dlouhé týdny se zataženými zá

clonami léčila už potisící nespavost, zůstával jsem vedle ní a  byl jsem hodný a  nehlučel. A  tak si vzpomínám, jak jsem se onoho tichého odpoledne v  přítmí věnoval jiné

hře. Jistým způsobem své osobní verzi fort-da. Když jsem měl za úkol bdít u té polomrtvé, posunoval jsem věci dále

a vychyloval je do krajnosti. A co kdyby byla bábi opravdu

mrtvá? říkal jsem si. A  děda? A  táta? A  strejda? A  co kdy

by — v tom okamžiku jsem byl jako zkamenělý na pokraji

hrůzné propasti — a co kdyby umřela i máma? A tak jsem

si to představoval v každém případě zvlášť a potom nakonec tu případnou všeobecnou katastrofu, kdy bych se ocitl úplně sám na světě, jediný, kdo by tu hekatombu přežil, jak bych se živil, jak bych se zahříval, kam bych šel, s kým

bych žil. Stejně jsem si ale představoval, že jsem to nějak

dokázal, na soumračném okraji věcí, jako jakési zvíře, coby

polodivoch. Ale ať jsem dělal co jsem dělal, nedařilo se mi

vymyslet, že by se mě někdo ujal. Pokud jde o  sirotčince,

těm jsem byl vždycky pevně rozhodnutý uniknout. A  tak jsem se připravoval, duševně jsem se cvičil na život v neko

nečném bloudění, zcela pohlcený tím obrovským úkolem

vydržet do dalšího dne.

Připadal jsem si v těch okamžicích jako dítě na konci svě

ta. Všichni odešli pryč (fort). A z onoho pryč nebylo návratu...

Jen já sám jsem zůstal tady (da). Nenalézající útěchy, ale

živý. Přeživší a trudnomyslný. Trudnomyslný, ale přeživší...

V té době jsem také při velkém větru trpěl fobií, že ulétnu.

Závrať ze stoupání, jež se mě zmocňovala, hlavně když jsem

pozoroval oblohu. Že vzlétnu jako balonky, jako ta malá bílá pírka, jež jsou účelem pampelišek. Vzlétnout si jakoby nic.

A  často sním, že žiju v  doupěti se stěnami opálenými

a celými začernalými po někdejším požáru. Střecha je dě

ravá a prší skrz ni...

34

A úplně nedávno jsem si uvědomil, že když procházím

kolem nějaké realitní kanceláře, mám tendenci se zastavit

a hledat mezi vyvěšenými inzeráty, co by tam bylo nejlev

nějšího a nejmenšího. Kdyby náhodou...

To proto, že zřejmě ještě pořád nejsem úplně přesvěd

čený o definitivním trvání věcí...

Ano. V lednu 1920 nejstarší Freudova dcera Sophie Hal

berstadtová podlehla během pár dní španělské chřipce. To

byla matka malého Ernsta. A tak, přes odhazování a přita

hování špulky na provázku, se tomu dítěti přece jen splni

ly jeho nejhorší obavy. Jeho matka ho opustila doopravdy

a navždy. Nebylo mu ani šest let.

A  mně je dnes osmapadesát. A  Hughu Hefnerovi už

pěta osmdesát. A co se stalo s Miss duben 65, nikdo neví...

4

Kde je Valda? Té holčičce je osm. Přesně. A zítra je svátek

otců. Den, kdy se musí říct tatínkovi, že ho milujete. Ona

svého tatínka nevídá často. Každou středu odpoledne. Čas

od času o víkendu. Dva týdny o hlavních prázdninách... Ani

se nepamatuje na dobu, kdy její rodiče žili společně. Vždyc

ky je znala takhle, vzdálené jednoho od druhého, sotva

schopné spolu promluvit. Zato ví, že máma není moc spo

kojená, když jde s tátou na procházku. V ty dny je máma nervózní a hned se rozzlobí. A když se holčička vrátí domů, máma toho moc nenamluví a tváří se trochu zle. Je to vidět na jejích pokleslých koutcích úst. A  pak na jejích tvářích,

které úplně ztuhnou. Ta malá dobře pochopila, že o tátovi

se nemá s mámou moc mluvit. Protože ji to trápí a zlobí ji to. Pochopila už dávno, že máma ji má radši jen pro sebe.

Už dávno ví, že má tátu ráda, ale že to nemá moc ukazovat.

Hlavně ne mámě. A ani tetě, a ještě méně babičce. To všech

no dokonale ví, ale ví to, jak může člověk vědět věci v osmi

letech. Ví to jakoby zamlženě, v mlze z velkých kusů vaty,

které prolétají kolem a nikam nesměřují. Ví, aniž ví, že ví.

Ví, ale beze slov. Jen z  prchavých a  rozmazaných obrazů.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist