E-kniha: Běsa – Dita Táborská

Hlavně nepřejet. Sabina se zálibně asi po pěti minutách znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě i vzbudí. Budou tam až po třetí hodině. Jak to všechno vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí pro lyže. Dostaly s Běluch u parádní nový artisky, a dokonce přeskáče, to se teda máma plácla přes kapsu. Džíny pro Běluchu, hodinky pro ni a lyže dohromady a — svázaný provázkem s cedulkou Běsa. Nebo spíš se a plácl Vladivoj Debilvoj. Ona by si ty džíny teda nikdy apřed mámou nenatáhla, ale stejně chtěla po ségře, aby jí je půjčila s sebou do Tater. Nepůjčila, kráva. Bude v nich kroutit zadkem na Mariana. Pche, jako by jeho znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. i vzbudí. Budou tam až po třetí hodině. Jak to všechno Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě i vzbudí. Budou tam až po třetí hodině. Jak to všechno Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, pro lyže. Dostaly s Běluch u parádní nový artisky, a a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí pro lyže. Dostaly s Běluch u parádní nový artisky, a a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí dokonce přeskáče, to se teda máma plácla přes kapsu. dokonce přeskáče, to se teda máma plácla přes kapsu. Džíny pro Běluchu, hodinky pro ni a lyže dohromadyDžíny pro Běluchu, hodinky pro ni a lyže dohromady

Běsa. Nebo spíš se a . Nebo spíš se a

plácl Vladivoj Debilvoj. Ona by si ty džíny teda nikdy plácl Vladivoj Debilvoj. Ona by si ty džíny teda nikdy apřed mámou nenatáhla, ale stejně chtěla po ségře, aby apřed mámou nenatáhla, ale stejně chtěla po ségře, aby plácl Vladivoj Debilvoj. Ona by si ty džíny teda nikdy apřed mámou nenatáhla, ale stejně chtěla po ségře, aby plácl Vladivoj Debilvoj. Ona by si ty džíny teda nikdy plácl Vladivoj Debilvoj. Ona by si ty džíny teda nikdy apřed mámou nenatáhla, ale stejně chtěla po ségře, aby plácl Vladivoj Debilvoj. Ona by si ty džíny teda nikdy dokonce přeskáče, to se teda máma plácla přes kapsu. dokonce přeskáče, to se teda máma plácla přes kapsu. Džíny pro Běluchu, hodinky pro ni a lyže dohromadyDžíny pro Běluchu, hodinky pro ni a lyže dohromady

BěsaBěsa. Nebo spíš se a . Nebo spíš se a

 



  (nar. )

vystudovala Filozockou fakultu Univerzity

Karlovy v Praze. Pracovala externě pro

Českou televizi a Český rozhlas, působila

na politickém a tiskovém oddělení

izraelského velvyslanectví a v roce ƒ„„

vstoupila do služeb českého ministerstva

zahraničních věcí. V roce ƒ„ˆ vydala

románovou prvotinu Malinka.

znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. znovu podívala na svoje zbrusu nové digitálky, zmáčkla a Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. čudlík na boku a displej se podsvítil. Nula jedenáct. Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě Neměla by se už chystat? Blbost, ještě je spousta času. i vzbudí. Budou tam až po třetí hodině. Jak to všechno i vzbudí. Budou tam až po třetí hodině. Jak to všechno Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě i vzbudí. Budou tam až po třetí hodině. Jak to všechno Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě i vzbudí. Budou tam až po třetí hodině. Jak to všechno Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, pro lyže. Dostaly s Běluch u parádní nový artisky, a a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí pro lyže. Dostaly s Běluch u parádní nový artisky, a a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí dokonce přeskáče, to se teda máma plácla přes kapsu. dokonce přeskáče, to se teda máma plácla přes kapsu. a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí pro lyže. Dostaly s Běluch u parádní nový artisky, a a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí pro lyže. Dostaly s Běluch u parádní nový artisky, a a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí dokonce přeskáče, to se teda máma plácla přes kapsu. a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátía ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí pro lyže. Dostaly s Běluch u parádní nový artisky, a pro lyže. Dostaly s Běluch u parádní nový artisky, a a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí pro lyže. Dostaly s Běluch u parádní nový artisky, a a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátía ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí pro lyže. Dostaly s Běluch u parádní nový artisky, a a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí dokonce přeskáče, to se teda máma plácla přes kapsu. dokonce přeskáče, to se teda máma plácla přes kapsu.

Foto © AŒmons Foto

 Kč

 - ---

   
,

  .  

,     ­.

Běla a Sabina jsou jednovaječná

dvojčata. Mimořádně silné vzájemné

napojení, v němž vyrůstají, však rozleptají

droŒy a jen jedna ze sester nad nimi

zvítězí. Jejich matka se od té doby utápí

v sebelítosti a ztracenému dítěti věnuje

většinu svých myšlenek a lásky. Druhá tak

přichází nejen o své dvojče, ale i o matku.

Ve stejném roce jako obě dívky se v české

vesnici na Ukrajině narodí Vitalij, který

se v dospělosti rozhodne odjet do vysněné

země svých předků. V Praze se však zaplete

s pasákem a obchodníkem s Œastarbeitery

Lubošem, který jej připraví o všechny iluze.

A pak se narodí jedno dítě, které osudy

všech hrdinů propojí a přinutí je přehod

notit jejich představy o tom, co zname

ná být sestrou, matkou... ale i otcem.

Román Běsa je mnohovrstevnaté

existenciální drama, které volně souvisí

s autorčiným velmi úspěšným románem

Malinka.

 



Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě i vzbudí. Budou tam až po třetí hodině. Jak to všechno Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě i vzbudí. Budou tam až po třetí hodině. Jak to všechno Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě i vzbudí. Budou tam až po třetí hodině. Jak to všechno Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě i vzbudí. Budou tam až po třetí hodině. Jak to všechno Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě i vzbudí. Budou tam až po třetí hodině. Jak to všechno Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě i vzbudí. Budou tam až po třetí hodině. Jak to všechno Hlavně nepřejet, i když jí průvodčí slíbil, že ji v Popradě vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, vynese z vlaku? Do vlaku jí pomohla máma s Běluchou, a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátía ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne, a ten přenese chodbičkou ke dveřím k hajzlu. Pak se vrátí ale jak to udělá sama? Nejdřív sundá kufr, to snad zvládne,

Autorka z výsostně ženských pozic buduje emočně nabitý exis

tenciální román, který jde za problematiku adopce. Zachycuje

hlubokou krizi identity a vznáší základní otázky lidského bytí.

Je možné žít bez důvěry, bez lásky, bez porozumění? Jak hledat

smysl života, když nonsensem už začíná? Když já jsem nonsens?

K€teřin€ Čopj€kovŽ o romŽnu  ,  

„Pojď sem, séŒra,“ Bělka plácla rukou vedle sebe

na sedačku a poodkryla deku, kterou se zpola přikrýva

la. Sába přisedla a obě se zadívaly na obrazovku televize,

kde už skončily televizní noviny a začal hlavní proŒram,

televizní hra o hledání morálních hodnot, jak oznámila

hlasatelka. Zrak oběma čas od času putoval na nástěn

né hodiny nad kuchyňským koutem a obě si začínaly

připouštět myšlenku, že dnes večer doopravdy nezavolá.

Nikdo. Pan Nikdo. Sabině začalo zklamání prolézat celé

tělo, úplně ji to bolelo a Běla to cítila. Dotýkala se sestry

kolenem a tím kolenem to proudilo i do ní. Bylo jí Sabi

ny líto. Když jely závěrečné titulky, naklonila se k sestře,

jejíž skelné oči byly upřené na obrazovku.

„SéŒra, tak už pojď na to biŒo.“

Sabina otočila k sestře hlavu a kývla. Televizi

nechaly zapnutou, šly si beze slova obléct bundy a boty

a Běla opatrně vytáhla z peřinového povlaku ciŒaretu.

Vyšly ven, ještě pořád slabě mrholilo, a zamířily k zídce

ohraničující nedaleký vybetonovaný plácek. Zalezly si na

její konec, který byl ve stínu lampy. Běla zapálila ciŒare

tu, potlačila zakašlání a hned ji předala Sabině. Ta lačně

natáhla dým, který — jak věřila — jí pomůže.

Dita Táborská

Běsa

Dita Táborská

Běsa

Dita TáborskáDita Táborská

bRno 2018

© Dita Táborská, 2018 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

isbn 978-80-7577-550-4 (Formát pdf)

isbn 978-80-7577-551-1 (Formát ePub)

isbn 978-80-7577-552-8 (Formát MobiPocket) Janovi, mému bratrovi První

Majka přibouchla dveře, ruce se jí chvěly vzteky. Smo­

távala si šátek z krku a koutkem oka sledovala Sábu, která netečně převalovala ve zpola otevřené puse žvýkačku. Majka

zavřela oči, za nimi vířily divoké obrazce nikoli nepodobné těm na šátku, tmavé barvy se míhaly jedna přes druhou, tem­ ně fialová, okrová, jedovatě zelená. Přidržela se oprýskaného

botníku ve stísněné chodbě bytu a přinutila se rozsvítit. Bělka

si opatrně zouvala boty v koutě chodby a snažila se žádným

zvukem nenarušit husté napětí rytmizované mlaskavým žvý­ káním své sestry.

Majka chňapla Sábu pod krkem za schrutou těžkou látku

svrchníku, hlavy měly těsně u sebe.

„Proč jsi mi o tom proboha neřekla? Proč se všechno do­

zvídám zase jako poslední? Uvědomuješ si, jak je to pro mě

ponižující? To si myslíš, že jsi za hvězdu, Sabino? To se chceš

takhle blejsknout před třídou? Vždyť se neučíš špatně, tak

proč si pořád potřebuješ před učitelkama něco dokazovat? Nad

nima nemůžeš vyhrát, i kdybys měla stokrát pravdu, pochop to! Proč to děláš, Sabino?“

Sabina se trochu zalekla mámina hněvu a zaváhala — bude

mámin výbuch ten normální, co se odbude řevem a cloumá­ ním, nebo ji seřeže? Nestávalo se často, že by jí ujely nervy, ale

párkrát už jo. A bylo to i docela zábavné, když se máma vůbec

neovládla. Chutnalo to sladce, i když to bolelo. Sába zvrátila hlavu dozadu a zavřenými ústy se jí dral ven smích.

10

„Odpověz!“ Majka řvala, tenké dveře jejich panelákové gar­

sonky lehce propustily ohlušující výpověď jejího mateřství

všem slídivým uším v baráku.

Sába se napřímila, vytrhla se Majce ze sevření, poodešla

a sykla: „Aby se jim chtělo blejt. Aby byly zhnusený a aby

jim bylo zle!“ Vypadala klidně a čekala, co máma na to. Ne

máma, ale Královna, hnusná zlá Královna. A zoufalá. Je zou­

falá, jasně, už se klepe. Za chvíli je to tady, slzy jí začnou stříkat

do všech stran a z beďarovitýho nosu jí potečou lepivý nudle.

A Bělucha debilka ji pohladí a řekne jí: Mami, už nebreč. Ona to

tak nemyslela. Márová si na ni zasedla, Sába přece neřekla nic zas tak

hroznýho. Ó, jak dojemné! Měly by bejt milenky, ty dvě, měly

by spolu spát.

Majka zalapala po dechu a mimoděk zavřela nadávky, které

jí jako první vyskakovaly z pusy. „Proč? Proč chceš, aby bylo

učitelkám zle z těch tvejch oplzlostí? Copak jsem tě tak špatně

vychovala? Kde se to v tobě bere, Sabino?“ Cítila, co cítily i obě

její dcery — slabost. Sabina odešla ještě oblečená do koupel­

ny a práskla za sebou dveřmi, Běla už byla zutá, podívala se

prosebně na mámu a hořce se pousmála. Chvilku nervózně

postála a odešla do pokoje. Dveře za sebou tiše zavřela a Majka

osaměla ve stísněné prostoře, kde byly všude po zemi poházené

boty, skříň byla pootevřená a na jejích dveřích bylo zavěšené

ramínko se třemi bundami přes sebe.

Majka popadla síťovku s nákupem z rána a šla do kuchyně.

Rohlíky už jsou okoralé, no jasně. Když na linku vyndávala

pytlík mléka, zpod ruky jí ukapávaly malé kapičky bílé te­

kutiny. Majka vzhlédla ve směru do chodby a uviděla z nich

pravidelnou cestičku. Sakra, to musela propíchnout teď někdy,

pytlík byl naštěstí ještě dost plný. Přelila ho do odměřovací ná­

doby, zapálila sporák a postavila na něj konvici s vodou na čaj.

11

Pak přešla do pokoje, který byl od kuchyňského koutu oddě­

lený jen zašupovacími dveřmi, a převlékla si sukni a halenku

za tepláky a tričko. Znovu si pomyslela, jaká je to paráda, to

ústřední topení, a tělem jí projel záchvěv zimy a hnusu, když

uslyšela zvuk kusů uhlí nabíraných kovovou lopatkou ve skle ­

pě jejich dřívějšího smíchovského bytu. Sabina byla pořád

v koupelně, a tak si ruce opláchla jen ve dřezu a jala se roz­

krajovat rohlíky a mazat je máslem.

„Bělko! Sábo! Večeře!“

Bělka se přihrnula do kuchyně, prsty levé ruky měla napnuté

a doširoka rozevřené a za ní se táhl pach acetonu. To snad ne!

Majka se tázavě zadívala na růžovou barvu jejích nehtů.

„Mamííí, dyť jsi řikala, že na víkend můžu...“ zakňourala

Běla a Majka se nakonec jen slabě pousmála a podstrčila dceři

talíř s rozkrojeným rohlíkem.

„Nemáme paštiku?“

„Ne, Bělko. Ale můžeš si otevřít marmeládu, měla by tam

být ještě jedna višňová.“

„Od babičky?“

„Od babičky, samozřejmě!“

„Nééé, ta je děsně kyselá. A nemáme vajíčka?“ Běla otráveně

otevřela ledničku a prohlížela si její obsah.

„Ne, ale zítra prý budou mít levný křapky, bude o ně mela.

Dám si budíka na pátou. Půjdete obě se mnou, kdyby prodá­

vali omezenej počet na hlavu.“

„Mami, já se chci vyspat!“

„Spát budeš potom.“

Sabina přešla nejdřív k televizi a zmáčkla knoflík. Netečně

si vzala talíř s rohlíkem, odnesla ho zpátky a s výskokem těžce

dosedla na chatrnou hnědou sedačku překrytou pruhovanou

dekou. Sedačka zaúpěla a Majka v duchu také.

12

Majka se prosebně zadívala na svou jen o pár minut starší

dceru a tiše řekla: „Sabinko, vypni prosím tu televizi a pojď si

s námi u stolu sníst večeři, ano?“

Sába se skutečně zvedla, vymáčkla knoflík a obraz se s jek­

nutím stáhl z rohů až do temnoty. Sedla si k mámě a sestře

a začala rohlík žmoulat se zjevnou nechutí. Jak nesnášela má­

minu hladovost! Majčiny čelisti lupaly, když žvýkaly těstovou

hmotu, a protože hlady nestíhala zapíjet sousta čajem, polyka­

la hlasitě, jak jí jídlo, které vysálo všechnu vláhu úst, jen ne­

ochotně propadávalo hltanem. Sabina zavřela oči. Uviděla se

v chladné kamenné síni bez oken, kde sedí na druhém konci

dlouhého stolu naproti Královně, která se nezřízeně cpe a po­

bízí ji s hnusným smíchem k dalším a dalším soustům. Jez !

Tlustý jsou šťastnější! Jez přece! A dlouhými pěstěnými růžovými

nehty ťuká o desku stolu. Přicházejí Podnožci, kteří nesou zá­

řící konvici s kávou a nalévají Královně do šálku, jenže ucint­

nou. Královna po nich štěkne, ale potom svými pysky hltavě

vysává ze stolu každou kapičku, aby nic nepřišlo nazmar.

„Mami, co ty rifle? Kdy už mi je koupíš?“ vytrhla Sábu

z úvah Běla.

Majka si s nevolí odtáhla zbytek rohlíku od úst. „Bělko,

říkala jsem ti přece, že strejda Vladimír mi zajistí bony, nechci

je kupovat za ty šílený prachy od veksláků, ale nebude to hned.

Musíme mu být vděčné za ten byt, nemůžu po něm pořád

něco chtít. Musíš být trpělivá!“

Bělka otráveně odfrkla. „A proč mu furt říkáš strejda? Dyť

to žádnej náš strejda není, ne?“ zeptala se podrážděně.

Majka se zadívala na dceru s útrpným výrazem a pokračova­

la v jídle. Tohle Sabina vůbec nechápala. Copak by si Běluna

doopravdy mohla natáhnout rifle od toho kreténa? To tedy ona,

Sabina, bude radši donekonečna nosit kamaše, i v mrazech.

13

Copak Běluně nevadí, jak se máma ponižuje? Tohle přece vůbec

nemá zapotřebí! Proč se musí tahat s tím plesnivým starým

ženáčem, když je přece pořád docela krásná, určitě by to zvlád­

ly samy. Smíchovskej byt byl stejně mnohem lepší, rozhodně

větší, nemusely mít s Bělunou palandu, do školy a všude to

bylo kousek, zatímco odsud z Proseka to autobusama trvá celou

věčnost, a pavlač mohly používat jako balkon, i když tam teda

furt courali debilní Karáskovi, ale zase se z nich dala dobře

dělat prdel. Ty fronty ráno na hajzl nebyly nic příjemnýho, to

je fakt, ale aspoň tam nebylo slyšet, jak prdí soused seshora,

jako tady. Prosek je vůbec dost divnej.

Sabině se skoro zatočila hlava, když si vybavila vůni smí­

chovského bytu, vlhkou a zahnilou, ještě pořád trochu na­

sáklou starým čoudem z dob, kdy s nimi bydlel táta a rodiče

kouřili i doma.

Sabině bylo strašně smutno a zatoužila být sama. „Mami,

jdeš dneska večer pryč?“ zeptala se neutrálním tónem.

Majka se trochu ošila a bylo vidět, že přemýšlí, jak nejlépe

odpovědět. „No, ráda bych, s Vladimírem bychom chtěli zajít

na vínko, jestli vám to nevadí.“

„Jasně že ne, mami,“ odpověděla rychle Sába a Majka pocítila

úlevu. Sabinka sice zrovna prožívá dost drsnou pubertu, ale

je to hodná holka, obě její holky jsou hodné, to ona přece dobře

ví. Bože, vždyť už bude šest a s Vladimírem jsou domluvení na

sedmou, to sotva stihne! Kdyžtak zavolá do vinárny, aby mu

číšník vyřídil, že se trochu opozdí, snad se nic tak hrozného

neděje. Ještě se chtěla vykoupat, ale na to může zapomenout.

Má vůbec připravené šaty? Vezme si ten vínový kostýmek,

v tom se mu vždycky líbí. A kozačky na podpatku. Majka do

sebe rychle natlačila zbytek rohlíku, vyskočila od stolu a ještě

na holky zahalekala, ať si po sobě uklidí a umyjí nádobí.

14

„Běluno,“ otočila se Sába přidušeně k sestře, „ukradni mámě

cíga z kabelky, ať máme na večer!“

„Ne, fakt, já nechci, ségra. Čórni si to sama, mně to ne­

chutná.“

„Neser! Když jsem na řadě já, tak ti vždycky chutná, že jo?

Srabe! Bez cíg mi nelez na voči!“ sykla Sába po sestře a šla

umýt nádobí, aby zase nebyl kravál a máma vypadla co nejdřív.

Majka šla na záchod, a když seděla na míse, zamyšleně za­

balila použitou vložku do novin. Ze skříňky vyndala balíček,

ale našla v něm už jen jeden smotek vaty v síťce, který si vloži­

la do kalhotek na okrajích už potřísněných krví. Jak je to mož­

né? Vždyť si kupovala nový balíček a holky snad nemenstruují,

dnes si do práce určitě brala jen tři a balík vaty, kterým vložky

ještě obkládala, aby vydržely déle. Copak už vypotřebovala

celý balík? Otráveně spláchla a šla si rychle umýt ruce a odlíčit

obličej, aby si na něj mohla nanést zbrusu novou vrstvu záři­

vých barev, které snad zamaskují únavu.

V obýváku si ze skříně vyndala kostýmek a po očku se ujis­

tila, že se holky nedívají. Sabina myla nádobí a Běla utírala

stůl. Majka se sklonila za stůl a vytáhla ze zdi zástrčku od

telefonu. Teprve potom se začala oblékat.

„Hele, holky, vy teď nemáte měsíčky, že?“ zeptala se.

Sába vzhlédla překvapeně od dřezu. „Ne, proč jako? Copak

jsme tak protivný?“

„Ale ne, já jen že už jsem zase dobrala vložky, tak je mi to

trochu divný.“

Běla nic neřekla, doutírala stůl, otřela si ruce do utěrky

a odešla do dětského pokoje. Zavřela za sebou dveře, sedla si

na postel, rozepnula knoflíčky na povlečení deky a zašátrala

hluboko v povlaku. Vyndala dvě z několika vložek, které tam

měla schované, zastrčila si je za tepláky pod tričko a šla se

15

zamknout na záchod, kde je vrátila do prázdného obalu ve

skříňce. Potom šla zpátky do pokoje a sedla si vedle Sáby před

televizi. Majka už byla oblečená, u kuchyňského stolu se sklá­

něla před malým zvětšovacím zrcadlem a nanášela si řasenku.

„Sabino, o tom tvým výstupu s Márovou si ještě promlu­

víme. Nemysli si, že ti to jen tak projde.“ Majka pozorovala

dceru v zrcátku. Ruka se jí trochu třásla, mrkla a šťouchla se

štětečkem do víčka. Zaklela a kapesníčkem si opatrně otřela

černou skvrnu z oka.

„Mami,“ řekla Sabina smířlivě, „vždyť je pátek, já už se ne­

chci bavit o škole...“

Majka rezignovaně vzdychla a zašroubovala víčko řasenky.

„Holky, a neponocovat, jo? V deset jděte spát, do půlnoci jsem

doma, tak ať je všechno v cajku!“ Sába s Bělou si netečně braly

z pytlíku křupky a vypadaly, že ji vůbec neslyšely. Majka to

vzdala a šla si zkontrolovat obsah kabelky. Blížila se půl sedmá,

jestli nechce přijít pozdě, už musí vyrazit. Oběma holkám dala

pusu na čelo a letmo je pohladila po vlasech, které byly stejné

barvy i délky, jen ty Bělčiny byly stažené gumičkou do culíku,

zatímco Sabině neúpravně povlávaly všude možně.

Když si Majka v předsíni obouvala kozačky, ruka na jezdci

zipu se jí zadrhla v půli, Majka na moment zavřela oči a hlava

jí v předklonu ještě více poklesla. Ne, na tohle přece nemá

právo. Stejně by si je našel. Zpola obuté boty zase zula, vběhla

do pokoje a znovu zapojila telefonní kabel do zástrčky. Ruka

byla ještě nezbednější, než když se malovala, cítila, že se jemně

třese už po celém těle a vyschlo jí nepříjemně v ústech. Otočila

se k holkám.

„Sábo, Bělko, musím vám něco říct.“ Holky se na ni ani ne­

podívaly a to jí vrátilo kuráž. Došla k televizi, rázně ji vypnula

a stála před nimi rozkročená jako voják.

16

„Dnes za mnou do práce přišel váš táta.“ Bělce se údivem

rozšířily oči a pootevřela ústa, Sabinina ruka s křupkou se za­

stavila, vrátila ji zpět do misky a misku odložila na stolek.

„Co?“ zeptala se Sába. „Kdo?“ řekla Běla.

„No, váš otec, Bořek. Je teď na nějaký čas v Praze a rád by se

s váma setkal. Domluvili jsme se, že vám dnes v osm zavolá.“

Běla na mámu zírala nevěřícně a naštvaně. „A ty jdeš pryč?

To nás tu necháš samotný?“ zeptala se s naléhavostí, která

Majku zaskočila.

Majka se nadechla k odpovědi, ale najednou k ní slova ne­

přicházela. Podívala se na své propletené prsty, které se vzá­

jemně nervózně třely. „Já už musím jít,“ řekla a odešla znovu

do chodby. Běla za ní vyběhla a s úžasem pozorovala, jak se

máma obouvá a bere si béžový baloňák, na kterém si utahuje

pásek o něco rázněji, než bylo třeba.

„Mami, počkej, a co mu jako máme říct?“

Majka se unaveně podívala na svou dceru a bylo jí strašně

líto, v jakém je zmatku, jenže jí nedokázala pomoct.

„Bělko, já nevím, prostě se s ním jen pozdravte, bude se asi

ptát na školu, na klavír, já nevím, něco mu prostě řeknete. Je

to přece váš otec.“

Běla začínala natahovat, oči se jí zalévaly slzami. „On se

jako najednou ozval, po třech letech? A to nám říkáš jenom

tak, jako by se nechumelilo, a jdeš si za tím svým strejdou? To

nemyslíš vážně, mami!“

Majce se sevřelo srdce, jemně naklonila hlavu a popošla

směrem k dceři, ale ta se rozběhla do ložnice, práskla za sebou

dveřmi a bytem se nesly její hlasité vzlyky. Majka položila

kabelku na zem a po špičkách, aby neklapala podpatky, šla za

Bělou, jemně zaťukala, vzala za kliku a sedla si na okraj poste­

le, na které Běla ležela. Pohladila ji po vlasech, ale Běla se po

17

ní ohnala a přitiskla se ke stěně s tváří zabořenou do polštáře.

Majka vzdychla a zašeptala: „Vím, že je to těžký, Bělunko, i pro

mě je to těžký, hrozně moc. Ale buďte rády, že na nás nezapo­

mněl úplně, je dobře, že se zajímá. Má na vás právo, je to váš

táta.“ Běla se ani nepohnula a dál plakala. Majka se po chvilce

zvedla a odešla z bytu do sychravého listopadového večera.

Majka šla okolo obrovských paneláků, na které si po­

řád nemohla zvyknout, svižným krokem. V hlavě jí vířil ob­

raz jejího bývalého muže a starý pocit nesmírného zklamání,

který ji úplně fyzicky bolel, se vracel. Nebyla mu dost dobrá,

a holčičky už vůbec ne. Tolik doufala, že si je zamiluje! Byla

pyšná, že se jim narodila dvojčátka, ale bylo to strašně náročné

a on jako by to vůbec nevnímal. Věřila, že až holčičky povy­

rostou, až to nebudou jen otravná žvatlající stvoření, ale malí

parťáci, změní se to, jenže ono to nepřicházelo.

Jednou musí Majka zůstat v práci déle a volá Bořkovi, aby

výjimečně holčičky vyzvedl ze školky. Nejpozději o půl páté,

ano? Můžu se spolehnout? Zkontroluj jim kalhoty na ven,

a pokud budou zablácené, vezmi je domů vyprat. No, to si

prostě musíš poradit, samozřejmě je těžké obléknout je obě

najednou, tak si vezmi do šatny nejdřív jednu, pak dojdi pro

druhou a tu první oblečenou už vystrč do chodby, ať jí není

vedro. Ne, nebrečí, když odcházejí, neboj se. A podívej se do

jejich desek, kdyby tam měly nové výkresy, vezmi je domů.

Ne, Bělunka má zajíčka a Sabinka má tulipán. Ne sněženku,

tu má jiná holčička, tulipán, ten má květ nahoru. A doma

jim dej večeři, dorazím snad po šesté. Majka odemyká, je čtvrt

na sedm. V bytě se svítí a hraje rádio. Zavírá za sebou dveře

a letmým pohledem zjistí, že tam nejsou boty, které dnes

18

holčičkám do školky obula. Jde do kuchyně, tam nikdo není.

Jde do obýváku, Bořek sedí za stolem a ťuká do psacího stro­

je, kterému se míhají nosnice s písmenky závratnou rychlostí.

Bořku, kde jsou holky? ptá se s děsivou předtuchou. Bořek se

otáčí a rukou si zakryje ústa, která se vyděšením otevřela němě

dokořán. Majka na nic nečeká, vybíhá z bytu a co nejrychleji

běží do nedaleké školky. Budova už je zhasnutá, před vcho­

dem na lavičce sedí naštvaná učitelka Monika a z každé strany

jedna holčička, jsou uplakané a obě žmoulají špinavé venkovní

kalhoty. Sabinka drží ještě počurané kalhotky a do látky čpící

močí zarývá prstíky, až se jí bělají klouby.

Majka nastoupila do autobusu, tísnila se mezi lidmi, kteří

se o pátečním večeru vyráželi bavit, jako by na povel začínala

dobrá nálada. Ta její ale byla tatam. Vnímala ten svíravý pocit

zklamání a samoty, který se jí rozléval okolo žaludku, a mysle­

la na svoje holčičky. Ne, na svoje slečny! Panečku, už jim bude

čtrnáct! To snad není pravda. Čtrnáct! Copak už je to čtrnáct

let, co z ní vylezly a co Bořek, když je tři dny po porodu poprvé

uviděl, poznamenal, že po něm určitě nejsou? Majka spolykala

směs slin a staronových slz, které rozhodně nebyly určeny pro

Vladimírovy oči. Je třeba se uklidnit, musí být přece příjemná

společnice, tohle Vladimír opravdu nebude chtít poslouchat.

Majka vešla do známé vinárny a zamířila k jejich boxu.

Zdálky viděla, že lampička je rozsvícená, takže Vladimír už

tam sedí. Přišla o čtvrt hodiny později, určitě bude naštvaný,

nedochvilnost nemá rád. Uviděla jeho nahrbenou siluetu, od­

klepával popel z cigarety a potom si pootočil řemínkem hodi­

nek. Hezký muž! Majka znovu pocítila tu trochu staré hrdosti,

jako když jí před necelými dvěma lety přišla v práci potrubní

poštou zpráva od něj: Marie, nezašla byste na sklenku? Upřímně váš

VH. Ta odvaha! Do Mladé fronty chodila potrubní pošta jen

19

z Četky a na dálnopisech, kde Majka pracovala, bylo zaměst­

nankyň víc. Jak mohl takovou zprávu odeslat a jak si mohl

být jistý, že ji otevře zrovna ona? Nikdy jí to nevysvětlil, prý

je to jeho tajemství. Možná do Četky prostě zavolal a nadikto­

val to. Nebo tam osobně došel a zařídil, že mohl zprávu poslat.

Ať to bylo jakkoli, vyšlo mu to, protože jemu vyšlo vždycky

všechno. Majce se zatočila hlava, když ucítila tu chvíli — sedí

za strojem, do něhož mechanicky vyťukává zprávu a ta z něj

vylézá jako tenký proděravělý proužek. Když to dokončí, chce

ji u jiného přístroje odeslat, ale vtom se ozve známé hlasité

zarachtání, když trubkou přilétne tuba se zprávou. Neochotně

přeruší práci a jde otevřít malá dvířka. Je úplně štajf a rychle

probírá všechny kolegy a porovnává jejich monogramy, v tu

chvíli si ještě není jistá, kdo je pisatelem, ale je jasné, že adresát

je ona — jiná Marie na dálnopisech není. Viděla v tom důkaz,

že se za své city nestydí, že jsou opravdu vážné a že by se kvůli

ní třeba i rozvedl. Byla nesmírně polichocená a nechápavým

slídivým pohledům ostatních soudružek se jen smála. Jenže

po čase pochopila, že se smějí spíš ony jí, její naivitě, tomu,

že je jedna z řady vydržovaných samoživitelek, kvůli které se

nestane vůbec nic, rozhodně ne rozvod. Majka se zadívala

na toho vlastně cizího muže v obleku, po celém dni jistě pro­

poceném, a z toho pachu, který najednou ucítila přes celou

prostoru vinárny, se jí udělalo nevolno. Naštěstí dnes ne. Rifle,

nesmí zapomenout!

Vladimír Majku uvidí, trochu se pousměje, ale jeho úsměv

je kožený. Jde jí pomoct z kabátu a stroze ukazuje, aby se po­

sadila. Ano, dá si také sklenku, ráda. Cigaretu jí nenabídne,

Majka si tedy bere svou krabičku z kabelky. Je otevřená. To je

divné, nekupovala si snad novou? Nebo už dnes kouřila? Ale

to je jedno, na tom teď nezáleží.

20

„Marie, ty jsi pořád krásnější! Jak jen to děláš?“

Majka se nervózně pousměje a nevěří mu. Do krásy už tedy

rozhodně nekvete, i když něco z ní možná ještě zbývá. Musí

ji vzít do hrsti. Něžně se červená, napřímí se a kouř z cigarety

vdechuje o trochu živelněji, než by bylo nutné.

„Omlouvám se, Vládíčku. Měly jsme dnes s holkama trochu

náročný večer, mrzí mě, žes musel čekat,“ zkouší to.

„Ale to je v pořádku, kočičko, to je přece v pořádku.“ Vladimír

vypadá, že Majčinu omluvu skutečně přijal, takže to by bylo.

„Co kdybychom si láhev vzali dnes s sebou na pokoj? Při­

znám se, že dnes ti to sluší opravdu mimořádně a nechci se

o tebe dělit vůbec s nikým.“

Cože? Vždyť mu snad jasně naznačovala, že dnes nemůže,

přece se o tom bavili, když na sebe dopoledne natrefili na

chodbě, když běžela do Mladého světa sídlícího přes pavlač od

deníku! A jak to může vypálit takhle od boku? Vždyť se ještě

ani nenapila! To má být trest za pozdní příchod? V Majce se

vzedme vlna prudké nevole z pocitu ponížení, že už mu nestojí

ani za pár zdvořilostních frází, ale potlačí to.

„Vládíčku, přece jsem ti říkala, že dnes to není vhodné, bohu­

žel mi není dobře.“ Dívá se omluvně, ale není si jistá, jestli se

jí to daří. Vladimír neudrží své zklamání na uzdě.

„Už zase? Ty už to zase máš? Nemáš to náhodou nějak často?“

Majka se na něj užasle zahledí a v hlavě se jí přemílají divné

pocity. Uráží ji! Copak se bude nějakému ženáčovi zpovídat ze

svého cyklu? Nejraději by zašátrala v punčochách, vytáhla svou

poslední vložku a plácla ji na naleštěný stolek vedle sklenice

naplněné tekutinou barvy krve. Jo, idiote, už zase! Mě­síč­ky!

Mě­síc! Tři­cet! Ne, dvacet osm. Kdybys se mnou žil, měl bys

spoustu času v mezidobí a důkazů bys měl pravidelně plný od­

padkový koš. Majka se znovu červená, ale tentokrát to není

21

jednolitá barva, nýbrž rudé fleky vzteku, které se postupně zvět­

šují směrem od dekoltu k tváři. Vladimír to ale nezaznamená.

„No, co se dá dělat. Ty ženské problémy! Ty mi fakt kompli­

kujou život. Tak já ti teda naleju.“ Vladimír kyne na číšníka,

který přináší další vinnou sklenku, a nalévá Majce víno. Ta

ani nemá chuť, ale připije si s ním.

„Trochu trpké, zdá se,“ řekne Majka odvážně, ale hned si

uvědomí, že přestřelila.

„Marie, to je to nejlepší víno, které tu mají, a rozhodně není

laciné. Nehraj si na zmlsanou odbornici, na to — troufám si

říct — nemáš, při vší úctě k tvému vkusu v jiných oblastech,“

řekne Vladimír stroze a v jeho očích je nějaká výstraha, hroz­

ba. Usměrňuje Majku do patřičných mezí, kterých si má být

vědoma.

„Je moc dobré, to byl jen první doušek,“ slyší se Majka říkat

a stydí se za sebe. Pomyslí na Sabinu a je ráda, že tohohle

nikdy nebude svědkem. Hřeje ji, že tohle by její starší dcera ni­

kdy neudělala, ona ne. Běla ovšem možná, to je otázka. Bělka

je... křehčí. Anebo naopak právě Sabinka?

„Tak co ty tvoje cácory? Něco nového?“ Čte jí myšlenky?

Možná má stranické pověření i na tohle, napadá ji. Majka se

toho zaleká.

„No,“ hledá Majka čas, aby mohla zvážit, jestli může Vladi­

mírovi svěřit záležitost s Bořkem, ale už je to vlastně zpola

venku, už to nestíhá přešaltovat někam jinam. Už to vlastně

o moc víc pokazit nemůže, takže co už. „Dnes se u mě v práci

stavil můj bývalý muž.“

Vladimír pokládá skleničku a se zájmem zvedá obočí. „Ále,

neříkej, pan Postradatelný se zjevil? Co tak najednou?“

„No, já vlastně moc nevím, neměla jsem na něj čas. Prostě

se mu zastesklo po holkách, nebo to aspoň tvrdí.“ Pohledem na Vladimírovy hodinky Majka zjišťuje, že je tři čtvrtě na

osm. Nejraději by tu zástrčku znovu vytáhla, vyrvala ze zdi

i s kusem omítky, aby tam už nešla znovu dát. Proč to ne­

dokázala? Proč konečně jednou neochránila svoje holčičky,

jako by to neměla tisíckrát vyzkoušené? Jak je pitomá! A teď

tu místo toho, aby byla s nimi, sedí s kádrovákem svého menstruačního cyklu. Jak jen mohla vypotřebovat celý balík

vložek?

Vladimír se pohodlně opře o vysoké polstrování lavice a ruku

s cigaretou natáhne na její horní okraj. Sako už má sundané

a v podpaží se mu na košili rozlévá obrovský koláč potu. Je neuvěřitelně velký a látka je tak nasáklá, že se znatelně prově­ šuje. Majka odvrátí zrak.

„Bořislav Vrána. Pěknej ptáček, ten tvůj bejvalej. Narozen tu­

ším roku 1942 v Novém Bydžově do dělnické rodiny, ale v mla­

dém Bořislavovi se vzedmula láska ke knihomolství. Studuje

češtinu a literaturu na pedagogické fakultě v Hradci Králové

a po studiích nastupuje na základní školu do České Třebo­

vé a vstupuje do strany. Má spisovatelské ambice a skutečně

mu tu a tam vyjde nějaký fejetonek nebo povídka. Napíše ro­ mán — název jsem, vzhledem k tomu, že nikdy nikde nevyšel,

zapomněl, jenže v roce šedesát devět se rozhodne nepodepsat

souhlas s bratrskou pomocí a strana se ho zbavuje. O tři roky

později, v roce 1972, si bere jistou Marii Podleskou, politicky

neaktivní vyučenou cukrářku, narozenou roku 1952 v České

Třebové. Kádrově to není špatný tah, jenže Bořislava Vránu ani

nenapadne, že mu ten román nikdo nevydá hlavně proto, že

se to prostě nedá číst. No a za dva roky se jim narodí dvojčata

a v roce 1980 se rozvádějí. Vrána začíná pít, ale nakonec přece

jen dostává rozum. Od roku 1985 je zaměstnancem Benziny,

bydlí v Ostravě.“

23

Majka lapá po dechu, dívá se na toho cizího muže, o kterém

si ještě docela nedávno myslela, že by snad mohl být její, že

ho zná a má ho ráda. Jednou už se takhle cítila, bylo to před

potratovou komisí. Seděli naproti ní a četli přesně tohle.

„Na co si to hraješ, Vladimíre? Vím, že o mně i mé rodině

víš všechno, je to tvůj styl ve vztazích, ne? Proč mi to tu říkáš

jako nějaké usmrkané žačce před tabulí? To mě jako chceš

vystrašit nebo co?“

Vladimír přechází z útoku do polohy konejšivé, což Majku

rozčílí ještě víc.

„Ale no tak, Maruško! Samozřejmě že tě nechci vystrašit,

proč bych to dělal, vždyť já tě mám rád! Jenom si prostě mys­

lím, žes naletěla pěknýmu idiotovi...“

Majka se rozesměje a kývne, Vladimír se načuří. „... v osobě

svého bývalého manžela, mám na mysli. No, a já se ti snažím

pomoct, snažím se ti otevřít oči a uchránit tě dalšího zklamá­

ní, to je všechno. Vzal si tě z vypočítavosti, Maruško, a ta jeho

podělaná knížka pro něj vždycky znamenala víc než ty i holky

dohromady. Proč si myslíš, že se ti tak najednou ozval? Copak

ty vážně věříš, že se mu najednou zastesklo? Někomu, kdo

se o tvoje dcery nikdy nezajímal, kdo ani neplatil vyměřené

mini mální alimenty a kdo byl všechno možné, jen ne fungu­

jící otec rodiny? Nebuď naivní!“

„Tak ty máš školení už i v psychologii, jo? Neříkej!“ Majčin

tón je uštěpačný, je břitká a dobře ví, že si to jen sotva může do­

volit. Jenže nemá čas zvažovat důsledky. Najednou je zase že­

nou svého bývalého muže a tuhle slídivou vyděračskou životní

šanci nechává vědomě projet jako rychlík do Ostravy. „Tak proč

mě podle tvého rozboru teda vyhledal? Můžeš mi to vysvětlit?“

Žaludek se Majce nepříjemně svírá, ale už nemůže couvnout.

Co to má všechno znamenat? Co je tohle za rande?

24

„Každý přece něco chceme, Maruško,“ říká Vladimír poma­

lým tempem a se slovy se mazlí, jako se mazlívá s Majčinými

chodidly v silonových punčochách, která si přikládává na roz­

krok. „Nikdo neděláme nic jen tak, pro nic za nic, ne?“

Majka se dívá na Vladimíra pohrdavě a nejradši by se mu

vysmála. „Tak co podle tebe chce? Moje tělo už se mu patrně

zajedlo, peníze dluží on mně, nikoli naopak. A jestli máš na

mysli nějaký to svoje politikaření, tak si uvědom, že mě poli­

tika vůbec nezajímá, ve straně jsem nikdy nebyla a nic na tom

měnit nehodlám. Taky to po mně nikdy nikdo nechtěl, abys

věděl, třeba holky na dálnopise rozhodně nejsou všechny ve

straně a nevzpomínám si, že by to byl problém. A Bořek by

nikdy politiku domů netahal, na rozdíl od tebe!“

Vladimír se lstivě a vědoucně usmívá. „Pssst! Maruško, já

přece nic takového netvrdím.“

Majka si uvědomuje, že musela zvýšit hlas. Je pět minut po

osmé, měla by jet domů, holčičky, otec. Tohle je úplně mimo,

snaží se ji zmanipulovat způsobem, který je mu vlastní, on

totiž už ani nic jinýho neumí. Umí jenom strašit a vydírat,

i kdyby mělo jít jen a pouze o sex. Možná právě tehdy. Majka

se omlouvá a jde na toaletu.

Sakra, vložka je úplně nasáklá a krev se rozlévá do kalhotek.

Majka v kabelce našátrá pytlík s vatou, kus utrhne a položí

na vložku. Jde si opláchnout ruce, kohoutek nejde dotáhnout,

voda stále něžně doráží na umyvadlo. Majka zvažuje, jak tuhle

seanci zakončit. Rifle! Jediné, o co jde, jsou její holčičky.

Majka se rozhoduje jít rovnou na věc, protože cítí, že lepší

už to nebude. „Vánoce jsou za dveřmi a Bělka by si moc přála

rifle. Vladimíre, sliboval jsi mi nějaké bony. Mohl bys mi

je zajistit? Co myslíš?“ Dívá se mu zpříma do očí, je zase

klidná.

25

Vladimíra zjevně poněkud vyvádí z míry Majčina drzost,

počítal s tím, že ho bude ujišťovat o své loajalitě a tahat z něj

rozumy, ale její pragmatičnost mu na okamžik bere nadhled.

„Marie, dobře víš, že ti pomáhám, jak jen to jde. Ale měla by

sis uvědomit, že jsou důležitější věci než nějaký blbý kalhoty!“

Chachá! Takže ty nepřestaneš buzerovat, ty vyděračskej

srabe!

„Budiž, nechme toho, však na tom nezáleží. Co kdybychom

se bavili zase chvíli o tobě? Co tvoje žena? Jak jste daleko

s žádostí o rozvod?“ usmívá se Majka kysele.

„Maruško, no tak. Říkal jsem ti přece, že to bude ještě na­

dlouho, že je to složitý.“

„Je moc milá, mimochodem,“ střílí Majka od boku a sází

na to, že jí to zbaští.

„Ty ji znáš?“ Vladimír neskrývá údiv, hlava se mu zavařuje

zrychleným vypočítáváním situací, kde by Majka mohla po­

tkat jeho manželku.

„Helena Holubová. Provdala se za tebe v roce 1984 a o rok

později se vám narodil syn Václav. Pravidelně ji podvádíš a po­

mlouváš a už několik let mi vyprávíš, že se rozvádíte, o čemž

ona nemá tušení.“

Vladimír se rozesměje a v očích se mu poprvé za dnešní ve­

čer zaleskne živý zájem o Majku, znovu si stoupne na pevnou

zem. „Ty vůbec nejsi hloupá holka, Marie, vůbec ne!“ Jeho

smích ji nakazí. Vladimírovy ruce zmizí pod stolem, berou

její nohu, rozepínají kozačku a nechávají ji spadnout na zem.

Vkládají její chodidlo mezi své vlastní nohy a začínají jím třít

látku tesilových kalhot. Teď, nebo nikdy.

„Tak co ty bony?“ Majčin natažený prostředníček přejíždí

bříškem po jejích rtech, ústa má pootevřená a dívá se Vladi­

mírovi do očí, které jsou rozšířené žádostivostí.

26

„Zítra se u mě zastav, kočičko,“ říká, ale bohužel vypadá, že

si to vůbec neuvědomuje. Ale to už mu Majka ráda připome­

ne. Má před očima balíček zabalený v bílém papíře potištěném modrými stromky a sněhuláky s velkým B nadepsaným černou fixou a tělem se jí rozlije uspokojení, uspokojení z mateřství.

„Búúú, búúú! Maminkóóó, nenechávej nás tu samot­

né!“ Sabina se šklebila nad sestřinou postelí. Bělčina ubrečená tvář se vztekle zvedla z polštáře a její ruka by ráda něco mrš­ tila, jenže neměla co. A tak se tělo vyklonilo z postele a ruka

sevřenou pěstí udeřila Sabinu silně do stehna.

„Jau! Ty vole, se neposer, ne!“ Sabina se překvapeně chyti­

la v místě utržené rány, otevřela prosklené dveře a odešla do kuchyně. Bělka to ale dlouho nevydržela a vyběhla za sestrou, která seděla rozvalená na pohovce a usrkávala sodovku.

„Copak tobě je to úplně jedno, Sábi?“ V Bělině hlase už nebylo tolik vzteku, přehlušila ho naléhavost z nepochopení, které je dělilo, ačkoli jinak byly tak pevně spojené.

„Jako co?“ Sabina schválně vypadala netečně, ale ve sku­ tečnosti s ní také cloumaly emoce. Nemohla si však sestru nevychutnat, protože se to prostě nabízelo a takovéhle šance

se nenechávají ležet ladem.

„Jako to, že nám zavolá táta? Že nám to máma řekne jen tak,

mezi dveřma, a zmizí?“

„Ne,“ odpověděla lakonicky Sába, nasála doušek vody a prud ­

ce ho sešpulenými rty vstříkla zpět do sklenice.

„No a... co budeme dělat?“

„Jako s čím?“

„No jako s tím telefonem? Ty to vezmeš?“ Běla stála nad

rozvalenou sestrou a byla jako u vytržení.

27

„Jasně. Ty ne?“ zeptala se Sabina stále stejným tónem.

„No já teda rozhodně ne! V žádnym případě! To jako si na­

jednou po třech letech vzpomene jakoby nic, a teď se s ním

budeme bavit o škole, jo?“

Sabina položila skleničku na stolek, sedla si a vzdorovitě

zdvihla bradu. „Furt lepší než chtít džíny vod toho slizouna,

ségra. Jsou to džíny, rozumíš? Žádný rifle, debilko!“

„Co to s tim má co společnýho? Strejda se aspoň stará, po­

máhá nám, to mi připadá furt lepší, než když po nás táta ani

nevzdech!“ Běla zase začínala natahovat, nešlo to zastavit, ale

před ségrou to bylo jedno. Sice jí to dá sežrat, ale stejně ji

potom nikdy nepotopí, když jde do tuhýho. Je to přece ségra.

„Tak aby bylo jasný, náš táta je dobrej a máma ho milovala.

Ne jako tohohle slizouna, se kterym se kurvila jenom kvůli

bytu a teď se kurví kvůli tvejm džínům. Já zase nechápu, jak

po ní tohle můžeš chtít, Běluno!“ Sabina se zvedla a taky zvy­

šovala hlas, sestru už proškolila svou kamenností, to by stačilo,

teď se to může rozjet naplno.

„Jasně, dobrej. Ten je dobrej tak akorát na to, aby ti dával

cigára. Copak ty si to nepamatuješ? Jak nás naposled nevrá­

til včas, máma mu bušila na dveře, že zavolá vébé a on nám

oběma držel rukama pusy, abysme nemohly řvát? Copak ty si

to nepamatuješ?“

„Právě že pamatuju, hrozně nás chtěl, chápeš? Hrozně s náma

chtěl bejt, ale máma to nedovolila. To si právě pamatuju moc

dobře, a teď už to nedovolím! Je to kurva můj život, můžu si

bejt, s kym chci!“

„A co dělal celý ty tři roky?“

Hádku prořízl ostrý zvuk červeného aparátu, který se celý

třásl a sluchátko na něm poskakovalo. Obě dívky zděšeně ztuh­

ly, zíraly na otočný číselník a obě najednou napadlo, že je divné,

28

že devítka je už skoro smazaná, zatímco ostatní číslice jsou

čitelné. Telefon zazvonil podruhé, potřetí. Sabina se neochotně

pohnula, přišlo jí, že je slyšet, jak jí kloubní plošky třou o sebe

a jak se jí napínají svaly. Pomalu zvedla sluchátko a přiškrce­

ným hlasem řekla své příjmení.

„Dobrý den, tady Patrik. Prosím vás, je doma Sába?“

„Nazdar, ty vole!“ odpověděla Sabina uvolněným hlasem,

Běla si odfrkla a odešla do pokoje. Bylo teprve tři čtvrtě na osm.

Běla seděla na posteli a nechala zhasnuto. Rukama si objí­

mala kolena, zírala do okna, kterým se v dešti mihotalo světlo

pouliční lampy, a poslouchala sestřino otravné švitoření. Pat­

rik. Největší debil ze školy. Za chvíli sestřin hlas ustal a po­

tichu se otevřely dveře.

„Hele,“ řekla Sabina smířlivě, „já ten telefon vezmu a vyří­

dim to, jo?“ Sabinina hlava vykukovala do temnoty pokoje

a mluvila směrem k prázdnému psacímu stolu. Chvíli jí trvalo,

než uvykla tmě a detekovala Bělu na posteli.

„Jdi do háje,“ odpověděla Bělka způsobem, který v jejich řeči

znamenal Tak jo, díky. Přešla k polici s kazetami a po paměti

vybrala tu, kterou si dnes přinesla od kamarádky. Dala ji do

kazeťáku a hlasitost zvýšila skoro na maximum. Sabina zmi­

zela, ale za chvíli hudbu přehlušily tupé údery do ústředního

topení. Sabina znovu rozrazila dveře.

„Stáhni to, ségra, neblbni!“

„Copak? Neslyšela bys telefon?“ odpověděla Běla uštěpačně,

ale poslušně otočila kolečkem. Slyšela, jak Sabina vedle za­

pnula televizi. Osm nula jedna. Osm nula tři. Osm nula sedm.

Osm deset. Běla to nevydržela a šla do obýváku. Sabina si jí

nevšimla, seděla na okraji sedačky a očima fixovala telefon,

který byl zlověstně potichu.

„Pojď na cigáro, ségra!“ řekla Běla lítostivě.

29

Sabina sebou trhla. „Teď ne.“ V jejím hlase byl strach nebo

možná zklamání.

„Copak? Ty nechceš jít na bigo, jo? A ty tu čekáš na co jako?

Nezavolá! Sabino, ne­za­vo­lá! Pochop to!“

Sabina rázně vstala, přešla okolo sestry a zavřela se na zá­

chodě. Běla přešla za ní, chvíli postála u zavřených dveří a chtě­

la je otevřít, protože jí bylo jasné, že ségra sedí na vaně a čumí

do tmy. Nakonec to neudělala a šla ji vystřídat na sedačku.

Osm čtrnáct. Osm osmnáct. Sabina vyšla z koupelny a bez­

radně stála nad Bělou.

„Pojď sem, ségra,“ Bělka plácla rukou vedle sebe na sedač­

ku a poodkryla deku, kterou se zpola přikrývala. Sába přisedla

a obě se zadívaly na obrazovku televize, kde už skončily tele­

vizní noviny a začal hlavní program, televizní hra o hledání

morálních hodnot, jak oznámila hlasatelka. Zrak oběma čas

od času putoval na nástěnné hodiny nad kuchyňským koutem

a obě si začínaly připouštět myšlenku, že dnes večer doopravdy

nezavolá. Nikdo. Pan Nikdo. Sabině začalo zklamání prolézat

celé tělo, úplně ji to bolelo a Běla to cítila. Dotýkala se sestry

kolenem a tím kolenem to proudilo i do ní. Bylo jí Sabiny líto.

Když jely závěrečné titulky, naklonila se k sestře, jejíž skelné

oči byly upřené na obrazovku.

„Ségra, tak už pojď na to bigo.“

Sabina otočila k sestře hlavu a kývla. Televizi nechaly za­

pnutou, šly si beze slova obléct bundy a boty a Běla opatrně

vytáhla z peřinového povlaku cigaretu. Vyšly ven, ještě pořád

slabě mrholilo, a zamířily k zídce ohraničující nedaleký vy­

betonovaný plácek. Zalezly si na její konec, který byl ve stínu

lampy. Běla zapálila cigaretu, potlačila zakašlání a hned ji pře­

dala Sabině. Ta lačně natáhla dým, který — jak věřila — jí

pomůže.

30

„Ti volal ten tvůj, jo?“ zeptala se Běla.

„ Jo.“

„Proč nejste dneska spolu?“

„Rodinná oslava nebo co.“

„Hmmm.“

Sabina předala cigaretu sestře, která s nevolí potáhla a kašel

už déle neudržela.

„Dej to sem, lemro.“

„Sem myslela, že ti dal kopačky.“

Sabina se udiveně podívala na sestru. „Patrik? Neser, ten

do lejzá!“

„A líbáte se jazykama?“ Běl