načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Beru to na sebe - Lucie Šilhová

Beru to na sebe

Elektronická kniha: Beru to na sebe
Autor: Lucie Šilhová

Jsem hezká, ale ne Barbie, jsem chytrá, ale ne intelektuálka, jsem vtipná, ale ne za každou cenu. Takovou ženu by chtěl každý muž. Než však k této dokonalosti žena dozraje, stihnou se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 221
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1560-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jsem hezká, ale ne Barbie, jsem chytrá, ale ne intelektuálka, jsem vtipná, ale ne za každou cenu. Takovou ženu by chtěl každý muž. Než však k této dokonalosti žena dozraje, stihnou se jí zpravidla kromě obzorů rozšířit i boky a kromě životních zkušeností prohloubit vrásky. Tak co je vlastně nejdůležitější? Přece nadhled, humor a zážitky. A o tom tahle knížka je. Potkáte se v ní s ženou bez make-upu, bez iluzí, bez krajek. Zato opravdovou a především velmi, velmi důvtipnou. O tom, co si ženy myslí, ale nikdy to neřeknou nahlas.

Popis nakladatele

O tom, co si ženy myslí, ale nikdy to neřeknou nahlas.

Jsem hezká, ale ne Barbie, jsem chytrá, ale ne intelektuálka, jsem vtipná, ale ne za každou cenu. Takovou ženu by chtěl každý muž. Než však k této dokonalosti žena dozraje, stihnou se jí zpravidla kromě obzorů rozšířit i boky a kromě životních zkušeností prohloubit vrásky. Tak co je vlastně nejdůležitější? Přece nadhled, humor a zážitky. A o tom tahle knížka je. Potkáte se v ní s ženou bez make-upu, bez iluzí, bez krajek. Zato opravdovou a především velmi, velmi důvtipnou.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Beru to na sebe

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Lucie Šilhová

Beru to na sebe – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2019


OBSAH

Úvod .............................................................5

I. V lednu zhebnu ..........................................15

II. Únor bílý, srdce šílí ....................................31

III. Březen, pod koberec vlezem .....................45

IV. V dubnu zblbnu .........................................63

V. V máji jsem v háji .......................................81

VI. V červnu se nehnu .....................................97

VI. Červenec, místo pupku pupenec ............ 113

VIII. V srpnu Ve stanu záchvat dostanu .........131

IX. Září učeně se tváří ...................................151

X. V říjnu po ránu budu za dámu ................169

XI. V listopadu koše s jídlem nepokladu ..... 187

XII. Prosinec, v pohádkách mám blázinec ... 207


[ 5 ]

ÚVOD

Na sexu po dvaceti letech manželství je nejlepší, když ho odložíte na zítra, říkám si s úlevou, když slyším z  vedlejšího lůžka první zachrápnutí. Po pětadvaceti letech, opravím se v duchu.

Většinu pravd si říkám v  duchu. Protože jak­ mile je vyslovím nahlas, změní se pravdy ve vel­ mi poťouchlé bytosti. Ve spánku mi kreslí pod oči kruhy a dělají dolíky do stehen, přes den v dokla­ dech přepisují data narození. Nevím, co by se dělo, kdyby teď můj hlas vypustil do světa pravdu, že jsem vdaná přesně polovinu svého života. Našla bych ráno na nočním stolku klaunský nos? Sva­ tozář? Telefonní číslo na psychiatrii? Poukázku na neomezenou konzumaci alkoholu? Účinný jed? (A komu z nás dvou bych ho měla podat?) Nebo jed­ nosměrnou jízdenku do stanice Dejte-mi-všichni-pokoj?

Možná by ta nahlas vyslovená pravda mohla tentokrát vyvést nějakou zlomyslnost chlapovi, co mě dojal. Vlastně pojal. Jenže jakou? Vlasy už mu

[ 6 ]

vypadaly tak dávno, že mu slovo „hřeben“ připo­ míná nějakou mladickou nerozvážnost, ale zaboha si nemůže vzpomenout, o co tehdy šlo, a vrásky na čele si hýčká.

„Díky nim je hned poznat, že jsem přemýšlivý typ,“ zapřemýšlel tuhle.

Mohu potvrdit, přemýšlení mu jde fakt dobře. Jenže zatímco jiní muži používají přemýšlení jako odrazový můstek k činům, ten můj ho povýšil na čin samotný. Takže už mu na nic jiného nezbý­ vá ani čas, ani energie. Ale stejně ho podezírám, že usilovnou činnost mozku jenom hraje. Protože pokud se od přemýšlení skutečně dělají vrásky na čele, vypadal by dávno jako šarpej.

Vida, kam se moje myšlenky dostaly cestou z  ložnice na toaletu. Tím vůbec nechci říct, že je všechno v  hajzlu. Ale asi brzy bude. Dneska mě v tramvaji minuli dva revizoři a automatické dveře budovy, kde pracuji, mě ignorovaly taky. Otevřely se, až když před nimi stanula mladší kolegyně.

Zítra mi bude padesát. Netušila jsem, že to pů­ jde tak rychle. „Ujišťuju tě, že se vůbec nic nezmění!“ haleká do telefonu energicky máma.

Té se to říká, když je jí pětasedmdesát. Ale co si mám s padesátkou počít já, když mě ještě bolí

[ 7 ]

hlava ze včerejší narozeninové oslavy? Byla to taková přátelská generálka na ty další, oficiální, trochu nečekaná, o  to však lepší. Ačkoliv jak se to vezme. Ve tři ráno jsem se ovíjela kolem po­ uliční lampy přesvědčená, že je to tyč v baru, oko­ lo které tančím lépe než Mata Hari. A možná to tak dokonce i bylo, protože mi ráno přišla velmi lichotivá SMS:

„To byl teda tanec! Nic podobného jsem v životě neviděl. A doufám, že už nikdy neuvidím.“

No dobrá, lichotivá byla ta zpráva jenom napůl. Ale když dá Mirka Spáčilová filmu padesát pro­ cent, taky je to vlastně úspěch. Mě teď spíš zají­ má, kdo mi tu SMS poslal. A proč. Kde vzal moje telefonní číslo? A kde se vzala lampa, u které jsem se svíjela? Marně se snažím přeplavat řeku Pinot Noir a překonat kaskádu rumů Diplomático, abych dosáhla bodu, kdy byla moje mysl ještě jasná. A to je trochu problemático.

Naštěstí mám externí paměť.

Jitka, která je přesvědčená, že absence milého muže v jejím životě – vlastně jakéhokoliv muže – způsobuje předimenzovaný zadek, zatímco my všichni víme, že jsou to spíš předimenzované náro­ ky, které nemůže splnit žádná lidská bytost, natož chlap, totiž zase držela dietu. Takže celý večer pila jen vodu a přikusovala k ní kůžičku kolem nehtů. To dělá vždycky, když má chuť na víno. Možná její

[ 8 ]

kůžička obsahuje antabus nebo náhražku alkoho­ lu, kdoví. Každopádně to, že drží dietu, poznáte spíš na Jitčiných prstech než na její zadnici. A těmi svými okousanými prsty mi Jitka vyťukala do mobilu dlouhou zprávu, která mě uvrhla do těžké morální kocoviny.

„Potkaly jsme ho cestou z  baru. Měl na hlavě klobouk, a když nás míjel, s úsměvem ho pozvedl. Tys ho zarazila a  řekla, že chlapa v  klobouku jsi ještě nikdy nelíbala. On na to, že dobře děláš. Tys mu ten klobouk sebrala a nedala jinak, než že mu ho vrátíš, až když si s tebou zatančí. Pak ses zača­ la ovíjet kolem lampy. Kde vzal tvoje číslo, nevím. Ale mám takový dojem, že když jsem nasedala do taxíku, zrovna jsi mu vnucovala vizitku.“

Ježišmarjá. Zná moje jméno. Ví, kde pracuji. Možná už si našel můj profil na LinkedIn, fotky na Facebooku, komentáře na Twitteru a  videa na InstaStories. Ještě že jsem si na WhatsApp nedáv­ no nahrála profilovku, na které mi to fakt sluší, napadne mě iracionálně. Ty seš úplně padlá na hla­ vu, okřiknu se. Ten chlap tě viděl zlitou jak zahradu po májovém dešti, a ty řešíš, jak vypadá tvůj elek­ tronický otisk. Další dvě hodiny si střídavě přiklá­ dám na hlavu mokrý hadr a k uchu telefon, jako že mu zavolám a omluvím se. Jenže co když je ženatý a já mu vpadnu do nedělního oběda s tchyní nebo intimní chvilky s manželkou? (Jen to nepoplést!)

[ 9 ]

Mohla bych mu napsat. Krátce, vtipně, neotře­ le. Aby věděl, že umím být zábavná i ve střízlivém stavu. Jenže všechny použitelné mozkové buňky právě leží na ARO. Ježišmarjá podruhé! Doufám, že jsem mu na zprávu neodpovídala ještě v noci! Hypnotizuji mobil v naději, že vyšle nějaké zname­ ní. Nebo že sám čestně spáchá androidí harakiri, než aby vydal děsivé svědectví, že vůbec nejsem taková dáma, za jakou se považuji.

„Zdtacim! Vrátikaksem to klůobjouk... nisí ti?“

Nejsem.

Vypínám mobil. Jak je chytrý, tak je hloupý! Proč ještě nikdo nevymyslel telefon, který podle toho, jak často zvednu ruku se sklenkou s  alko­ holem k  ústům, vyhodnotí, kolik mám promile, a jakmile dosáhnu hodnot zavánějících trapnost­ mi, zablokuje všechny moje funkce? Tedy kromě těch tělesných...

V šest večer vyskočí kocour na botník, pes zved­ ne ucho a klíče zachrastí v zámku. Polovina naší manželské dvojice (vida, taky padesát procent, ne vždycky však mohu s Mirkou Spáčilovou souhlasit) se vrací z víkendu.

„Proč máš mobil, když se ti stejně nikdy nedo­ volám?“ zahaleká místo pozdravu. „Co ti je, na co koukáš, máme něco k  jídlu?“ shrne pak jed­ nou větou situaci na domácím kolbišti. Ve snaze zamaskovat svůj stav pustím v  televizi sportov­

[ 10 ]

ní kanál, který vždycky spolehlivě odvede pozor­ nost od zelené ženy a prázdné lednice. Dneska mě zklamali. Parkur by mi nespolknul, ani kdyby byl kůň.

„No ty vypadáš,“ zalichotí mi a  opře o  čerstvě vymalovanou zeď čerstvě zablácené kolo. A  mě poprvé v životě napadne, jestli můžou cyklistovi selhat brzdy. Zase lžu. Napadlo mě to už několikrát. Na mou obranu však třeba říci, že to bylo vždy ve vypja­ tých situacích. Jako třeba tenkrát, když jsme se s  dcerou vrátily z  Alp, celé natěšené, že po sed­ mihodinové jízdě ve sněhové vánici sebou koneč­ ně praštíme do postele. Jenže ouha. Klíče v zám­ ku. Kolikrát jsem říkala, ať to nedělá! Zvoníme, ticho. Prdlajs ticho, chrápání. Nereagoval ani na mobil. V půl druhé v noci, notabene v neděli, kdo by v takové situaci nepřemýšlel o vraždě? I naše dcera tu myšlenku připustila. Možná dokonce byla první, kdo ji vyslovil. Holka je to učenlivá, to se musí nechat.

Nutno konstatovat, že brzdy se vyrábějí spo­ lehlivé. Pořád je naživu. Dobrému zdraví se ostat­ ně kromě něj těší i pes a kocour. Asi se jim u mě daří dobře. Pravidelné krmení, pravidelná péče, pravidelné čištění kožichu i pelechu plus pravidel­

[ 11 ]

ně dávkovaná pozornost, to všem třem náramně svědčí. Mně už méně.

Že bych se zkusila proměnit v domácího mazlíč­ ka, aby mě aspoň občas vzal někdo na procházku? Ostatně, mojí hrdince z dětských let, fence Fifince z komiksového Čtyřlístku, už je taky pade. A víte, co prý dostala k narozeninám? Koloběžku! Doufám, že mě takhle nevytrestají. Nevidím jediný důvod, proč bych ve svém věku drandila na vratkém kovu, když mě to nebavilo ani v dětství. Já vím, teď jsou koloběžky trendy, a jezdí na nich i mnohem star­ ší bytosti, než jsme my s  Fifinkou. Ale jedna věc je na mém věku skvělá  – už nemám potřebu být u všeho. Dřív jsem se bála, že mi něco uteče. Když se dívám zpětně, neuteklo by mi vůbec nic. A ješ­ tě bych získala čas naučit se spoustu užitečných věcí. Třeba šít. Nemusela bych pak hořekovat, že v  obchodech s  konfekcí visí kilometry klonova­ ných modelů, které odlišuje jen cedulka výrobce. Uměla bych si vyrobit svůj vlastní originál, který podtrhne moji osobnost, a ne sebevědomí, jak se to někdy povede konfekci.

Taky bych se mohla naučit hrát na flétnu a při­ blížit se tak aspoň spirituálně idolu s  uhranči­ vým pohledem, divokým hlasem a  nekonečným dechem, díky němuž vyluzuje ze svého nástroje ďábelské tóny. Za lístky na koncert Jethro Tull s Ianem Andersonem v čele bych ve dvaceti upsala

[ 12 ]

duši. Žádný pekelník však o ni nestál. Což je vlast­

ně dobře, protože víte, jací mamlasové v peklech

přebývají. Všechno popletou a zkazí. Moje duše by

určitě skončila v  prackách nějakého echt nemo­

tory, který by ji vypustil neznámo kam. A chodit

světem jako tělo bez duše, to teda děkuji pěkně.

Zejména v té slastné etapě života, kdy už se koneč­

ně začínám se svým tělem smiřovat. Ono mi totiž

nic jiného nezbývá. Ale nemyslete si. Pořád usiluji

o to vypadat dobře. Moje máma totiž měla prav­

du. (Jako vždycky.) Fakt se toho zase tolik nemění.

Jenom svůdné krajky pomalu vytlačuje stahovací

prádlo a místo lodiček nosím tenisky. Tvrdím, že

to vypadá mladistvě. Ve skutečnosti mě v nich ze

všech bot nejméně bolí haluxy.

Brzy prý taky přestanu menstruovat, nechal se

slyšet můj gynekolog a  po očku mě sledoval, jak

tu „ztrátu“ přijmu. Nevím, jaká reakce se v danou

chvíli očekává. Hysterické štkaní? Rituální zažeh­

nutí krabičky menstruačních tamponů? Pokrčila

jsem rameny a potlačila nutkání opáčit: „No a co.

Tobě už je pětašedesát, dědku. A jak se držíš.“

Moje pocity jsou neutrální. Mně je to totiž fuk.

Od přiblblých reklam na intimní pomůcky si stej­

ně neoddechnu. Jenom se z  cílové skupiny „fer­

tilní“ přesunu do skupiny „inkontinentní“. Tam

[ 13 ]

si s  nabídkou dozajista užiju taky dost srandy. Ostatně, smíchy jsem se počurala už v  osmnácti s kamarádkou Martinou na lyžařském vleku. Teď mě aspoň nebudou studit šponovky, když budu nosit „extra dry“ plenkové kalhotky. (Sakra, dosta­ la jsem chuť na martini. To se mi v gynekologické ordinaci ještě nestalo.)

Z mého kalendáře sice zmizí menstruační hiero­ glyfy, ale kromě bolesti kyčlí zatím větší zásek do života nečekám. I bez menstruace budu na jaře řešit špeky, v létě dovolenou a na podzim depku. A celo­ ročně chlapy, rodiče, děti, chlapy, práci, kamarády, kamarádky, psy, kočky, chlapy, morčata, vnoučata, vztahy, manžele, milence, milenky, chlapy, jídlo, peníze, dluhy, chlapy, radosti, starosti, domy, byty, chalupy, nemoce, emoce... a chlapy a taky sex, ex, líbí–nelíbí, slíbí–neslíbí, dá–nedá...

Já vím, že o některých věcech se nemluví a ně­ které pravdy je lepší nevyslovovat nahlas. Ale víte co? Mně už je fuk, co si o mně kdo myslí. Takže to beru na sebe. Řeknu to za vás. A za vás taky. A za vás, co támhle schováváte pod slunečními brýlemi pr v n í v rá sk y, t a k y.

Beru to na sebe za všechny ženské, které jsem v životě potkala a jejichž zážitky, prožitky a požit­ ky se ve mně zabydlely tak přirozeně, že vytvo­ řily jednu univerzální ženu, která právě teď na jeden rok ožila. Protože když muži mohou mít své

dny, my klidně můžeme mít své měsíce. (Když už

nemáme ty měsíčky.) A  klidně i  s  pranostikami

navrch.

I.

V LEDNU ZHEBNU

Je to měsíc bez chuti a bez zápachu. Nejšedivější,

nejsmutnější, nejnudnější, nejospalejší, nejuna­

venější, nejmrazivější, nejméně oblíbený a nej­

delší. Jediná činnost, která v lednu dává smysl,

je konzumace hořké čokolády (posiluje imuni­

tu), konzumace severských detektivek (posilují

vědomí, že by mohlo být hůř) a konzumace tele­

vizních reality show (posilují sebevědomí). Čin­

nost, která naopak v lednu nedává smysl vůbec,

je hubnutí. K  tomu totiž potřebujete energii,

veselou mysl a  čerstvou zeleninu. Ani jednoho

není v lednu nazbyt. Přesto jsou pár dní po Sil­

vestru narvaná fitka, v  temném parku o  sebe

zakopávají běžci a košíky nakupujících vypada­

jí, jako by v kraji zavládla sacharidová prohibice.

Ale ne, to je jen leden, měsíc, kdy všichni uvěří­

me zázraku, že tuk, kterým jsme se deset let sys­

tematicky obalovali, teď shodíme za deset dní.

[ 16 ]

Stejně jako se o svatojánské noci otevře zem, aby

vydala své poklady, my otvíráme v  lednu svoje

vyhublé (vida!) peněženky a vydáváme bankovky.

Ještě pořád jsme totiž ochotni uvěřit klamu, že

permice do fitka je něco jako substituční terapie,

pokud nám chybí pevná vůle. Když už té se nám

nedostává, tak aspoň hrozba prošustrovaných

peněz nás zvedne z gauče. Nezvedne. Všechna fit­

ka světa by mohla být vytapetována propadlými

permicemi, a možná by ještě zbylo na podpal ohně,

ve kterém shoří všechny naše naděje, že za pár dní

budeme k nepoznání.

Já jsem ve své víře v  zázrak pevná. Pohříchu

už mnoho let. A to navzdory vymítačům v podobě

osobních trenérů, nutričních specialistů, výživo­

vých poradců, hypnotizérů, majitelů zkrášlujících

salonů a distributorů proteinových tyčinek, hub­

noucích pilulek a magnetických náramků. Nikdo

z  nich nevymýtil z  mého těla ani gram tuku.

Za ta dlouhá desetiletí, co se snažím zhubnout,

[ 17 ]

jsem objevila jediný spolehlivý způsob tvarová­ ní postavy: stahovací kalhotky. Můžete to brát jako podvod, ale já mám svědomí čisté. Fakt jsem se snažila. A rozhodně víc než moje sestra, která tvrdí, že nemá nadváhu, ale podvýšku. „Kdybych měřila tři metry, mám ideální hmotnost. Můžu snad za to, že jsem to dotáhla sotva na sto šedesát centimetrů?“

Jak říkám, snažila jsem se. Ale to by se muse­ li snažit také jiní. Hned v raných začátcích mého hubnutí mě zklamal jakýsi doktor Středa. Ve všech tehdy dostupných tiskovinách inzeroval přístroj, který zhubne každého, kdo o  to jen trochu sto­ jí. Tady jsem věděla hned, že něco není v  pořád­ ku. Každý soudný člověk přece hubne od pondělí. Proč se doktor Středa, který se kasal, jak prosto­ rově výrazným spoluobčanům rozumí, nepřejme­ noval na Pondělí? Umělci přece mívají pseudonym! A přesvědčit lidi, že za vás nějaký přístroj zhubne, je sakra umění! Pokud doktor Středa nebyl s to udě­ lat tento malý osobní ústupek, je mi líto, pro mě byl jakožto odborník nedůvěryhodný. Můj kama­ rád mi tuto domněnku za několik týdnů potvrdil. Do přístroje doktora Středy vrazil velké peníze a velká očekávání.

„Jak to dopadlo?“ ptám se dychtivě, protože mi je žinantní sklopit zrak k jeho džínům, abych odpočítala dírky na pásku u kalhot.

[ 18 ]

Kamarád si s klidem člověka smířeného se svým osudem pohladil břicho a řekl: „Jak vidíš. Zadělal jsem na pekáč buchet a vyšel mi z toho mazanec.“

Vždyť to říkám. Doktor Středa se měl přejme­ novat na Pondělí. Sama nevím, co je na pondělku tak zázračného. Po­ dle mě je to ekvivalent ledna přepočítaný z měsíců na týdny. Proč by řízek nebo palačinky nedělně neškodné měly být najednou pondělním nepříte­ lem číslo jedna? A pardon, jedna palačinka tu ješ­ tě od včerejška zbyla. Tak já začnu v úterý. Jenže začínat hubnout v  úterý je divné. Jako byste se milovali bez polibku. Od středy? Bez předehry. Od čtvrtka? Pod peřinou. Od pátku? Oblečení. Od soboty? Bez předchozího představení. Od neděle? Jako byste se nemilovali vůbec.

Pondělí je jistota úspěchu. A  když ne celé, tak určitě pondělní dopoledne. To mám totiž ještě v ži­ vé paměti  – a  někdy nejen tam  – nedělní řízek z krkovice a makový závin se švestkami. Touto ješ­ tě nevybledlou vzpomínkou si dochutím vařené kuřecí maso. S odpoledním bílým jogurtem mi už dochází humor. Já, jejíž nejoblíbenější film je Čokoláda, nejoblíbenější politik francouzský prezident Macron a nejoblíbenější písnička Sweet Dreams, do sebe soukám kyselou hmotu a sním o Řecku, kde

[ 19 ]

si ji ochucují medem a  ořechy. Když už mě honí mlsná z  jednoho patra do druhého, snažím se ji utopit v ovocném čaji s umělým sladidlem. Příchuť čaje: jahody se šlehačkou. Ale moje druhdy tak buj­ ná fantazie (hle, co vše je na mně bujné!) selhává. Ten nápoj nechutná jako jahodový koláč. Ani jako jahodový pohár. Chutná přesně tak, jak je napsáno na obou krabičkách. Ovocný čaj. Umělé sladidlo. Chutná zkrátka jako ovocný čaj s  umělým sladi­ dlem. Domů z práce dorazím tak frustrovaná, že přemýšlím, na jak dlouho mám vrazit do mrazáku bramboru, aby zesládla.

Ve dvě v noci mě manžel přistihne v kuchyni se sítem v ruce, ana se snažím z müsli vydolovat pár hoblinek čokolády, poté co jsem vydloubala rozin­ ky ze ztvrdlé vánočky. Jedním trhnutím otevře šuplík, kde má pes schované piškoty, rychle je pře­ počítá a pak ho uklidněn zavře.

„Už jsem se bál, že zítra půjdeme na cvičák s prázdnou.“

„Prosím tě, copak se neumím ovládat?“ Neumím. „Sníst psí piškoty by mě ani nenapadlo.“ Napadlo.

„Ale já vím, že umíš. Dokazuješ mi to už pěta­ dvacet let.“ První rána. „Jenom nechápu, proč se pořád tak tejráš. Vždyť jsi furt stejná, ať držíš dietu, nebo ne.“ Druhá rána. Místo třetí z milosti pak pronese něžně: „Ženská bez prdele, tejden bez neděle. Tak už se na to vykašli.“

[ 20 ]

Za pár minut už s  nesmírnou úlevou rozbaluji sójový suk, který mám pro případ napadení scho­ vaný pod polštářem. Tenhle týden na to už kašlu, ale od pondělí začnu, slibuji si. A  zatímco se mi sladká chuť rafinovaného cukru, transportovaná na molekulách palmového oleje, zažírá do všech buněk v těle, přemýšlím, co dobrého uvařím a upe­ ču v neděli. Na to, jak jsem se ofrňovala nad ovocným čajem coby lahůdkou, jsem si vzpomněla o rok později, kdy jindy než v lednu. Navíc to byl leden magický, protože na pondělí připadlo datum prvního. Tady nebyl prostor na výmluvy! Což jsem pochopila už o pár dnů dřív, když moje kamarádka Jitka dora­ zila do baru s narvanými igelitkami.

„Opožděný Ježíšek?“ napadlo mě jako první.

„Zbrojím na leden,“ mrkla na mě Jitka a nechala mě nahlédnout do jedné z tašek. Měla tam nákup potravin na celý měsíc. „Když budu jíst a pít jenom tohle, mám za čtyři týdny osm kilo dole.“ Tváře jí zahořely nadšením.

„Ráno koktejl, v  poledne tyčinka a  večer kok­ tejl,“ přehrabuji se v  tašce. „Kolik jsi za to dala?“

„Osm tisíc,“ zčervená ještě o jeden stupeň.

„Co kilo, to tisícovka?“ otevřu v úžasu ústa.

„Dala bych i dvě. Čím dražší, tím větší motiva­

[ 21 ]

ce,“ opáčí a  zvedne k  přípitku sklenku prosecca. Spolknu svou teorii o permicích a připiji si s ní na úspěch. O dvě hodiny a dvě lahve prosecca později mi už nepřipadá tak nemožný. Pak jsme si objed­ naly další prosecco, ale už jen decku. Vždycky když vypijeme dvě lahve, další neobjednáváme. Pijeme už jen po sklenkách. Zaplatíme sice víc, ale máme pocit, že jsme toho vypily méně. Pár sklenek pro­ secca zní rozhodně lépe než pár lahví prosecca. Tak po těch pár dalších sklenkách mi připadalo, že nakoupit předraženou umělou výživu je ta nej­ lepší motivace na světě.

Jitka ještě z baru brnkne své dealerce, já ještě z  baru pošlu peníze, a  než na druhý den stihnu vystřízlivět, stojí mi igelitky v předsíni. Zakopnu je do šatny. Zítra je přece Silvestr, čekají mě chle­ bíčky a cukroví a bramborový salát a koleno a dršť­ kovka a pivo a víno...

Prvního ledna ráno si otevřu proteinový nápoj, i když bych si stokrát raději otevřela žlutou limo­ nádu a utopence. Pak otevřu oči a přečtu si manuál k té dietě. Kromě průmyslově zpracovaných, prů­ myslově zabalených a průmyslově distribuovaných kilojoulů si jídelníček mohu zpestřit jenom černou kávou a černým čajem. Udělalo se mi černo před očima. Měsíc bez ovoce a  zeleniny? To nepřeži­ ju. A  tak jsem si opět potvrdila, že moje teorie o  permicích je správná. Jenom jsem netušila, že

[ 22 ]

ztroskotá zrovna takhle. Na čokoládě? Na chlebu

s ořechy? Na štrúdlu? To klidně. Ale na řapíkatém

celeru? Toho bych se skutečně nikdy nenadála.

Podle vymítačů kilogramů a výživových věrozvěs­

tů bych už dávno měla být samý sval a šlacha. Ne­

jím chipsy, nepiju limonády, a když si dám čoko­

ládu, mám výčitky svědomí. Pravidelně běhám,

cvičím pilates a jógu. Přesto se stále pyšním posta­

vou krev a mlíko. Ano, čtete správně. Pyšním. Mám

ráda svůj zadek, protože je to kus poctivé české

práce. Je to něco jako můj zadní airbag. Když upad­

nu na lyžích, vždycky je to do měkkého. Když do

mě někdo na ulici vrazí, odletí stranou, ani nemrk­

ne. Jediná nevýhoda velkého zadku je, že se do

něj dobře trefuje. Ale já dobře vím, proč ho mám.

Jsem totiž bytost složená z  mnoha žen, jak pro­

hlásil muž, který by rád dobyl aspoň jednu z nich.

Takže abychom nemusely sedět jedna druhé na

klíně, dopřála jsem nám takový zadek, na kterém

můžeme pohodlně sedět všechny. A k tomu ještě

silná stehna, aby nás všechny unesla, a široké srd­

ce, aby se tam vešlo vše, co máme rády.

Mimochodem, nejsem zdaleka jediná fanynka

mého zadku. Moje kamarádka Jana by ho brala

z  fleku. Ona totiž nemá žádný. Což se jeví jako

výhoda, jste­li nesnesitelný puberťák a jediné, co

[ 23 ]

na vás platí, je rákoska. Jenže každý puberťák jed­ nou vyroste, zklidní se, a rád by si třeba jen tak na chvíli poseděl. A to je bída, když nemáte na čem.

„Moji předci mi dluží zadek,“ zavrtěla se kdesi nad Istanbulem na sedadle 23F Jana, když jsme byly napůl cesty do Emirátů. Zastyděla jsem se stejně, jako když mi paní učitelka v  první třídě vyčetla, že se nerozdělím o svůj pytlík bonbonů. Můj zadek má početnou fanouškovskou základnu rovněž mezi muži. O  výroku mého manžela zde již byla řeč. O  výrocích dalších bych ze solidari­ ty ke svému čtvrt století trvajícímu manželství pomlčela. Samozřejmě že se najdou i tací, kterým je zatěžko se s tím nadělením srovnat. Jako třeba tehdy, když jsem se omylem přimotala do ama­ térského cyklistického závodu. Bylo to na začátku prudkého stoupání, závodníci měli v nohou mini­ málně šedesát kilometrů, a  tak se s  tím kopcem pral každý po svém. Nikdo nemluvil, kolem se ozý­ valo jen supění, funění a oddechování. A do toho jsem vlítla já, s necelými pěti kilometry v nohou, takže je jasné, že jsem za sebou nechávala postup­ ně jednoho muže po druhém.

Nešlo si nevšimnout houstnoucího napětí a zlo­ věstného ticha. Ti muži snad přestali dýchat nebo co. Já je chápu. Když chlapa předjede v  těžkém

[ 24 ]

terénu ženská, je to vždycky zlá věc. Když ho ovšem předjede prdelatá ženská, která by se po­ dle všech fyzikálních zákonů měla skulit z kola po prvním šlápnutí do pedálů, je to pro mužské ego těžká rána. Ale zase je to zásah čistý a bezbolest­ ný, ego klesne k zemi, aniž vydá hlásku. Až teprve nahoře jedno z eg přišlo k sobě, zalapalo po dechu a pravilo směrem k druhému: „Ta ženská si z nás dělá prdel?“

Druhé ego se za dané situace zmohlo na obdi­ vuhodně rychlou a  vtipnou reakci, když opáčilo: „Ona si ji nedělá. Ona ji má.“

Já se proto na muže nehněvám. Podle mého nemohou za to, že mají prostě příliš úzké vidění ženského půvabu, než abych se jim tam se svou zadnicí vecpala. A já se o to popravdě ani nesnažím. Jednou mi to stačilo. Bylo mi patnáct a  měla jsem rande s  klukem, do kterého jsem byla zamilovaná snad od první třídy. Konečně si toho všiml!

„Naskoč si,“ zavelel fanfarónsky a  natočil ke mně řídítka svého závodního kola. Říkalo se jim „berany“ a v pravěku, kdy se kola dělila pouze na pojízdná a  nepojízdná, je kluci mívali frajersky otočené nahoru. Naskočit metr a  půl nad zem, abych se zadkem trefila přesně do prostoru mezi

[ 25 ]

berany a  ještě u  toho vypadala, jako že je to pro mě ta nejpřirozenější činnost na světě, bylo nad mé síly. Ale nakonec jsem se tam nějak vyškrába­ la a své již tehdy dost prostorově výrazné pozadí jsem mezi řídítka nakonec narvala. Místo abych si užívala jízdy mezi jeho mužnými sedmnáctile­ tými rameny, přemýšlela jsem celou cestu na kou­ paliště, jak svůj zadek vyprostím. Nebo řeknu, že se nechci koupat? Opravdu stojím o to, aby opřel kolo i se mnou o strom?

Málem to tak nakonec dopadlo. Zkuste se bez opory nohou a minimální možnosti vzepřít se rukama zvednout z  křesla. Taky pohoříte. A nakonec budete rádi, že se najdou tři osvalení kamarádi, kteří si vzpomenou na pohádku o řepě a  budou tahat tak dlouho, dokud váš zadek ne­ udělá zvuk jako špunt právě vytažený z hrdla lah­ ve. Tradovalo se dokonce, že to znělo jako zátka od sektu. Ale to jsou pomluvy. Každopádně jsme se pak váleli v prachu všichni – já, moji zachrán­ ci i  kolo. Jenom moje superschopnost hned se ze všeho otřepat, vypěstovaná dvěma staršími sestrami, které mazánka vskutku nešetřily, mě zachránila od osudu zamlklé, zapšklé a koktající staré panny.

Domů z koupaliště jsme šli pěšky. Věřila jsem, že to bylo jeho gentlemanské gesto, když říkal, že má chuť se projít. A bývala bych tomu nejspíš věři­

[ 26 ]

la dodnes, kdyby mi na rozloučenou nepodal ruku se slovy: „Ale že to byla prdel, co?“ Když se moje tělo jednou rozhodne postavit si hla­ vu, tak neuhne. Vzdoruje statečně pokusům udělat z něj cokoliv jiného, než mu matka příroda před­ určila. Proto je mi k  smíchu heslo „Sport je naše droga“. Já taky sportuji. A docela často. Dokonce i ráda. Ale rozhodně bych se neoznačila za pohy­ bově závislou. Ne že bych nechtěla. Naopak! Já se těším, že jednou přijde den, kdy se nebudu muset k běhání přemlouvat. Zatím nepřišel. Zatím bych ještě pořád raději ležela na gauči s  knihou, než běhala po lese s čelovkou. A tak se ptám: Kdy? Kdy se dostaví závislost, která bude silnější než moje záliba v nicnedělání?

Dávky endorfinů, které prý pohyb vyvolává, do sebe vpravuji už dlouho. Běhat jsem začala v  do­ bách, kdy všichni ti, které dnes v  lesoparku po­ tká vám, za sebou ještě tahali squashovou rake­ tu. Tehdy to bylo in. Nebylo manažera, kterému by netrčela squashová raketa z manažerské tašky. Dneska není manažera, kterému by netrčela žeb­ ra zpod košile, protože kdo hodně běhá, je hubený jako lunt. Kromě mě.

Běhat jsem začala ještě v době, kdy mi k tomu stačily obyčejné kecky a tepláky. Barevné oblečky

[ 27 ]

přišly až pak. Taky jsem si je pořídila. Třeba to

nějak nakopne můj výkon. Nenakoplo. Tak jsem

přidala kompresní podkolenky, neonové boty na

běh v terénu a čelovku pro běh v noci, aby mě v tom

duhovém nadělení pokud možno nikdo neviděl.

Pořád nic. Furt jsem se potila, furt jsem hekala,

furt jsem to chtěla po prvních stovkách metrů

vzdávat, furt jsem dýchala jako lokomotiva.

Tak jsem přizvala do party vědu a technologie.

Tedy spíš vědu a byznys. Nechala jsem si spočítat,

jakou mám mít tepovou frekvenci, abych během

hubla, pořídila jsem si hrudní pás, který mi měřil

tep, a  hodinky, které mě nesmírně stresovaly.

Ukazovaly totiž hodnoty, které se mi pranic nelí­

bily. Buď jsem běžela málo, nebo moc, buzerova­

ly mě, kdykoliv jsem zastavila, a  každý den, kdy

jsem nevyběhla, mi připomínaly, jaký jsem lajdák

a kolik dnů mi zbývá do chvíle, než definitivně pro­

padnu svou lenivou duší peklu. Kromě toho mě

hodinky stále dokola nabádaly, abych svoje výko­

ny sdílela. V tomto ohledu ale moc sdílná nejsem.

Neumím si představit, že by někoho mohlo zají­

mat, že si čas od času nazuju kecky a  jdu hledat

vlastní plíce. Proč bych měla do světa vytrubovat,

že jsem běžela v dešti, zatímco vy ostatní, hanbáři,

jste trávili den srabácky v suchu? Připadala bych si

totiž jako idiot, že jsem na tom gauči neležela taky.

Jediný příspěvek na sociálních sítích, který jsem –

[ 28 ]

pokud jde o  běh  – skutečně ocenila, jsem našla na Facebooku. Status zněl: „Víš, kolik lidí zajímá, kolik kilometrů jsi dnes uběhl?“ A  pod tím byla coby odpověď na mapě krásně vykroužená trasa v podobě nuly.

A tak místo aby hodinky daly mému sportová­ ní řád, způsobily, že jsem začala vážně uvažovat, že začnu hrát šachy. Dřív mi běh přinášel aspoň uspokojení, když už ne kýženou závislost, teď jsem si však připadala jako nýmand, který není schopen na sobě ani trochu zapracovat. Běhala jsem pro hodinky, ne pro radost. A jestli si někdo myslíte, že jsem aspoň něco udělala pro své zdraví, tak vás musím zklamat. Jak jsem na ně pořád čučela v oče­ kávání pochvaly, která se nikdy nedostavila, pro­ tože algoritmus hodinek nebyl na pochvalu nasta­ vený, nedávala jsem pozor na cestu. Místo aby mně trčela žebra ze štíhlého těla jako těm uběhaným manažerům, trčela mi z nohy kost. To nebyl pěkný pohled. Ale ten pocit! Věděla jsem, že s běháním je na pěkných pár měsíců konec. Naposledy jsem tedy hodinky políbila a  pak je obloukem poslala doprostřed remízku.

Jako bych se zbavila okovů. Nebýt zranění, mož­ ná bych se domů dovznášela, jak jsem si připadala najednou lehká. Díra v noze se zahojila, hodinky se nenašly. Díky tomu už zase běhám bezstarostně a s obrovským ulehčením, že když nebudu moct,

tak se prostě zastavím. To by s hodinkami nešlo.

Ty mi vždycky tvrdily, že mám ještě devadesáti­

procentní rezervu. Možná jsem ji i měla, ale copak

hodinky vědí, na co všechno budu ještě dnes potře­

bovat energii, a  že si musím dávat sakra pozor,

abych ji hned po ránu nevyplácala na polních ces­

tách mezi remízky? Nevím, jaká je moje průměrná

rychlost (to se snad měří u  aut, ne?), jaké tempo

při běhu mám, jaké převýšení jsem zdolala (počí­

tají i ponížení?), co u běhu cítím a na co myslím.

Důležité pro mě je, že se vždycky vrátím tam,

odkud jsem vyrazila.

A že mě cestou někdo doběhne? Nevadí, však se

mi to během roku stane ještě mnohokrát. Nejen

v lednu.

II.

ÚNOR BÍLÝ, SRDCE ŠÍLÍ

Je věčně druhý. Čas od času překvapí a trvá o tro­

chu déle, ale po počáteční euforii, kterou pocítí

všichni, co ve zdraví přežili leden, plný marných

nadějí a  zbytečných předsevzetí, sklouzne do

nudných kolejí i únor. Chvíli se raduji, že je tady,

ale pak mi dojde, že to zase taková výhra není.

Dochází mi energie i nápady a slovo „vášeň“ ve

mně vyvolává stejné pocity jako smažení chrous­

ti. Je to škodolibá náhoda, že zrovna v  tomhle

měsíci slavíme Svátek zamilovaných? Myslím, že

ne. Většina lásek má totiž podobný vývoj.

[ 32 ]

Upadnout se dá do lecčehos. Do dluhů. Do zapo­

mnění. Do zajetí. Do závislosti. Do euforie. Do

bezvědomí. Do rozpaků. Do deprese. Angličané,

jindy tak neúsporní, pokud jde o počet významů

jednoho slova, by to možná všechno shrnuli pod

spojení „upadnout do lásky“. Protože tohle všech­

no se vám může stát, když se zamilujete. Pády to

bývají strmé a  leckdy nekontrolovatelné. V  prv­

ní fázi se většinou padá do peřin, protože tam

už při seznámení všichni tak nějak míří. Láska je

přece nemoc a − tady končí veškerá sranda – s ní

se musí do postele. Některé pády jsou hluboké.

Tak hluboké, že vyhrabat se zase nahoru je výkon

hodný důlního mistra. V případě Markéty důlní

mistryně.

Šéfredaktorka české mutace prestižního světo­

vého magazínu dostávala desítky e­mailů, jak už

se tak šéfredaktorkám prestižních magazínů stá­

vá. A protože to byl magazín vědecký, psali jí hlav­

ně vědci, aby ji pokárali za chyby. Taky jí psali vše­

[ 33 ]

vědci, aby ji pokárali za všechno. Spokojení čtenáři nepsali, ti se o svou spokojenost nehodlali s nikým dělit. Sami máme málo! Až na jednoho. Psal Mar­ kétě, že je spokojený s tím, jak časopis vede, že je spokojený s jejími články, a nejvíc spokojený je prý s její fotkou, kterou v časopise objevil.

„Vyzařuje z Vás energie a já mám rád energické ž e ny.“

„Vážený pane, děkuji Vám za e­mail. Já mám zase ráda muže, kteří mají jasný názor a neváhají se o něj podělit,“ dovolila si trochu zaflirtovat Mar­ kéta a otřela si z čela pot. Být frivolní v osmapade­ sáti letech, to už přece jen stojí trochu úsilí.

„Podělil bych se s vámi o víc věcí než jen o názor,“ přistála vzápětí odpověď.

Markéta se lekla a zmáčkla Delete. Přece jen byla už patnáct let rozvedená a tohle nevinné elektro­ nické laškování jí trochu narušilo mantru, kterou si opakuje každé ráno od té doby, co manžel utekl s krotitelkou lachtanů. Sice vycmrndlou, studenou a věčně nastydlou, leč čerstvě dvacetiletou. „Muž je nepochopitelný tvor,“ děla Markéta, když kroti­ telku zahlédla poprvé. „Jedině takový může věřit, že oživí leklou rybu.“

Po třech dnech se spokojený čtenář osmělil a na­ psal znovu.

„Chtěl jsem se podělit, ne to podělat.“

A protože Markéta si okamžitě zamiluje každé­



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist