načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Berlínský zápisník - Dora Kaprálová

Elektronická kniha: Berlínský zápisník
Autor:

Průzračné i křehké, jedovaté i poťouchlé výseky ze života filmařky, básnířky, cestovatelky, matky a citlivé pozorovatelky jsou deníkovými záznamy, které mají v české literatuře ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 174
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7382-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Průzračné i křehké, jedovaté i poťouchlé výseky ze života filmařky, básnířky, cestovatelky, matky a citlivé pozorovatelky jsou deníkovými záznamy, které mají v české literatuře 20. století bohatou tradici. Ale na rozdíl od autorů cenzurovaných a zakazovaných obzírá dnes Kaprálová pestrobarevný, zmatený, rozpohybovaný, ale svobodný svět. Svižně těká mezi Berlínem, Strmilovem i Brnem a potkává místní i zaváté a sváté bytosti. Zájem o ně v jejich poklidné existenci či v osudových momentech vždy tryská v přesných větách. A ať už jde o „umírající tetu Zuzanu“ či o řezníka v berlínském krámku — k těsné důvěrnosti stačí jen pár detailů. Berlínský zápisník je čtení bez patosu, zato poetické i humorné, přičemž nikterak nepomíjí hloubku, složitost a také smutek světa, spjatý s živou dychtivostí po dalším setkání.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Dora Kaprálová - další tituly autora:
Návraty do Želar Návraty do Želar
Legátová, Květa; Kaprálová, Dora
Cena: 110 Kč
Říkadla pro tři holčičky a jednoho kluka Říkadla pro tři holčičky a jednoho kluka
Kaprál, Zeno; Kaprálová, Dora
Cena: 310 Kč
Zimní kniha o lásce -- Je jeden muž, Barrichello Zimní kniha o lásce
Kaprálová, Dora
Cena: 203 Kč
Berlínský zápisník Berlínský zápisník
Kaprálová, Dora
Cena: 239 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











dora
kaprálová
berlínský
zápisník





dora
kaprálová
berlínský
zápisník
druhé město, brno 2016





© Dora Kaprálová, 2016
Photos © Nataša von Kopp, Zdeněk Mezihorák, 2016
© Druhé město — Martin Reiner, 2016
ISBN 978-80-7227-690-5





část první
(5. 2. 2013 – 28. 5. 2013)










7
5. 2. 2013
Dnes je pondělí. To znamená den plný aktivity. Ale
mohla by být zrovna tak sobota podvečer a vyšlo by to
nastejno. E. leží druhý týden v  horečkách, má zánět
ucha, teď už i spojivek, F. pokašlává, smrká a ze spánku
přede takový ten srandovní sen, co se obyčejně zdává
malým holkám s ucpaným nosem, běhací sen, podle po -
hybů a mlaskání snad i dobrodružný. Já sama jsem mezi
vařením čajů a předčítáním dětských knih zažila jen
jeden jediný nákup v řeznictví. Ale i krátká cesta do
masny a  zpět může být tichým dobrodružstvím, meditací.
Tak ji vstříc blížící se půlnoci zaznamenávám:
Je jeden muž. A  je to náš berlínský řezník. Chodím
k němu často jen tak, na čumendu. Nabízí mně plecko
a kotletu. Chodí tam hodně dělňasů. Je hodný.
Pozoruju jeho tlusté, masité prsty, jak jezdí po pipině masa.
Říká se tomu pipina masa, ach, jak se tomu vlastně
říká? Was wollen Sie? ptá se mě německy, česky on
neumí. A  já že nejsem Ruska? A  proč mám teda na sobě
kožich, he? No to je dlouhá historie, ty kokotku,
odpovídám mu jako obyčejně, to je po jedné mrtvé, ty
řezníčku detektive, řezníček a detektiv, to tu ještě nebylo.
Polka taky dobrý, vysmívá se mi dál ta hodná mlátička.
A zase se usmívá, jelítko boží. Maso je tam hnusné, sedí
na něm mouchy, je to typická DDR-masna ve
vymydlené čtvrti Berlína, co brzy zkrachuje. Nechci maso, ří-





8
kám, chci, abys mě rozkrájel, hlupáčku... Echt? To je
mně ovšem eklhaft, říká i dnes zlomyslně. No ano, při -
znávám, i mně je ta představa odporná. Tak nic,
zapomeňte na to, tak prosím tři párky. A když se venku
nikdo nedívá, poskládám ty uzeniny jako vždy způsobně
symetricky vedle nejbližší popelnice, pro pejsky a krysy.
Dětem koupím lepší, bez namletých much, u  nás
v  domě, v  bioladen. Zpátky se dnes z  masny prodírám
mezi policejními antony a davem demonstrantů. Bojují
proti zrušení squatů, samé bubny a tlampače, tleskání,
jedno srdce, jeden dav. Děsivý, agresivní průvod
přestárlých levičáckých veganů, militantních ovesňáků,
maskulinní nejistoty, femininní prázdnoty, třetí
generace hipíků s kreditkami v kapse. Jen já jsem mezi
všemi těmi zůstala klidnou, netleskala jsem a netančila,
nebušila do bubínků, nekřičela, pevně se země nohama
dotýkala, a bylo mi i v únorovém dešti lehce. Náš
berlínský řezník je pracant, nikdy by s tupým davem
alternativců nešel. Musím tu historku říct před spaním muži,
až dohraje level. O řezňovi řezňáckém.





9
12. 2. 2013
Je jeden berlínský muž. Stojí se zlatým zubem na mostě
poblíž stanice Möckernbrücke. Ta hra by se mohla jme -
novat Chytni si svého děda. Když ho tam teď v zimě
náhodou chytnu, vhodím mu do futrálu od tahací
harmoniky drobné a  on mi zahraje. Postojím, poslouchám
a pozoruji kanál řeky, líné labutě, kachny v bílé,
berlínské krajině. Most je zastřešený, zasklený, a  tak i  on,
když hraje, je celý zasklený, zastřešený, klidný.
Poslouchám ho a miluji, nechce se mi hnout. Také on
pozoruje při hraní líné labutě a  kachny.  Vybral jste si, pane,
krásný světa kout, říkám mu jednou pateticky, když
dohraje. A on se usmívá, zub se mu zaleskne. Spasiba, říká
mi, spasiba. Je to estetický dědo, je to dědo estetik, je
rusky spanilý. Jeho osud mi není lhostejný, kdykoliv ho
tam chytnu. Dokud hraje, neopouštím ho. A ani on, zdá
se, neopouští mě.
Je jiný berlínský muž.  Je to popelář. Pozoruji ho
z  okna kuchyně. Močí diskrétně do sněhu u  zídky ve
dvoře, zatímco jeho braši v oranžových vestách
berlínských veřejných služeb válejí popelnice, kutálejí je,
kontejnery na kolečkách táhnou prudkými pohyby hlučně
ze dvora ven, na ulici. V kontejnerech jsou tříděné
odpadky, ale taky pár krys, nepoužitý lístek na vlak, dopis
jedné ženy jednomu muži, nikdy neodeslaný, starý
hřeben, použité plíny, prasklý míč, lampa a čísi fialová rtěn-





10
ka. Mohla bych toho muže milovat? Mohl by on mě?
Ale co je to za únorovou otázku, vždyť ho jen tak pozo -
ruji, co je komu do nás, co je do nás nám? Vidím, že
močí u kontejneru, do kterého jsem před chvílí vhodila
igelitovou tašku s odpadky. Vidím, že močí a že po něm
zůstane ve sněhu malá žlutá skvrna, gelbe fluss, žltá
riečka. A že někdo, kdo toho popeláře skutečně miluje,
bude tu malou žlutou říčku láskyplně zkoumat.
Pohledem ji polaská a občerstven odejde. Třeba jeden
z brachů jeho. Nebo Asiat, Číňan třeba nějaký. V tom lepším
světě. Tam, kde zpívá svoje hity Antony (and the
Johnsons).
Je ještě jiný berlínský muž a je to mladý drobný
Maďar z Pešti. Maďar tanečník. Potkáváme se
v Krossenerstrasse, Seumestrasse a někdy i Gartnerstrasse, tam ale
děláváme, že se nevidíme, není to v  našem teritoriu.
Nejčastěji se však potkáváme v  chodbě našeho domu,
kde do sebe vždycky vrazíme. Ať se vyhýbáme jakkoliv,
vrazíme do sebe. Chodba je úzká, vrazíme do sebe;
nepříliš prudce, ale přece jen. Je to i divné. Všelijak
zaklesnutí, atavisticky, ruka do oka, loket do ušního bubínku,
rty o koleno. Habsburskomonarchisticky se o sebe
opíráme; pak se vzájemně omlouváme, vysvětlujeme,
obhajujeme. Chystám se ho pokaždé zeptat, jak je to
proboha možné, takto do sebe strkat. Vždyť on je tanečník,
a  ne žádné nemehlo; a  ani já nejsem snad dosud tak
vratká. Ale kdykoliv se nadechnu, řekne mi: „Muss ich
leider schon, mein Geliebter wartet auf mich!“ Ano,
odpovím. Podaří se nám zachovat korektní sousedské





11
vztahy. Chodba se vrátí do původní dimenze. A je to tak
i dobře.





12
19. 2. 2013
V sobotu slavila přítelkyně N. narozeniny. Třicet devět
let, třicet devět stupňů. Narozeniny horečky. Sešly se
tam nakonec jen ženy (ale i tak to bylo krásné). Ukrajin -
ská politička Oksana mluvila s  pohnutím o  hnutí
Femen, které se snaží zdiskreditovat to dobré z Ukrajiny,
a při vzpomínce na naděje Oranžové revoluce se
rozplakala. Čtyřicetiletá Julia s polsko-židovskými kořeny se
bláznivě smála, že Tel Aviv je nejrasističtější místo na
světě. Ultralevicová Berlíňanka Rike s  náušnicí v 
horním rtu mluvila o životě v maringotce jako o jediné
srozumitelné odpovědi na zmatenost dneška.
Všechny jsme byly tak trochu vyšinutě, jeble
angažované; ženy vstupující do místnosti středního věku, a tou
místností byl pokoj mé přítelkyně, co slavila
narozeniny... V pokoji květiny, spousta jídla a vína. (Ani na
rozjívené hovory o mužích nedošlo, nebo až v noci, když se
všem jazyky zmotaly...) Jen Chorvatka Jasminka rušila
tu fassbinderovskou atmosféru. Básnivě opilá
vzpomínala na strýčka z Hercegoviny, co postavil dům, v němž
nikdo nechtěl bydlet, a  tak strýček do toho velkého
prázdného domu v  horách nastěhoval šaty všech
příbuzných; od Bosny až po Slovinsko. „Je to dům plný
šatů, dům rodinné historie,“ volala ta čistá duše, ale
ostatní ženy měly spíš na srdcích Femeny, Pussy Riot
a etiopské uprchlíky v Tel Avivu. Pak jsme mluvily o uri-





13
noterapii. Jak k tomu došlo, si nevybavím; ale hovor to
byl bezpečný. Vzpomněla jsem si, že prezident Miloš Ze -
man pije svou moč, nemá-li po ruce becherovku. Pak
mně ale došlo, že to nebude pravda, že se mi to patrně
namíchalo do nějakého zmateného snu a  že žádná
z mých přítelkyň Zemana nezná; ale copak já ho znám?
Copak jsem s  ním pila moč? Urinoterapie byla
každopádně zábavnějším tématem. Mlčela jsem, popíjela,
trochu se přejídala a myslela na to, že únor má jen dvacet
osm dní a za nic vlastně nemůže.
A dnes mě napadlo, že je to ještě pořád únor, v němž
jsem právě teď měla odjíždět do Korutan natočit
rozhovor s  rakouským prozaikem Winklerem. Ale nejedu.
Cesta nakonec nevyšla. Proč, to je fuk. Na únoru je
hezké, že si lze spoustu věcí jen představovat. Cestování
třeba. Záznam z  nerealizované cesty jsem si před pár
dny skutečně pořídila pro případ, kdyby to nevyšlo.
Takže je všechno, jak má být. V únoru kratičkém
a snivě prudkém.





14
26. 2. 2013
Obecně si myslím, že si lidé nijak zvlášť nerozumí.
V únoru. Včera třeba ve Frenštátě pod Radhoštěm vy -
bouchnul dům. Prý úmyslný čin problémového
nájemníka, co se měl vystěhovat a hrozil sousedům smrtí. Pak
tedy ano — apokalypsa se naplnila. Ale co když jde
o křivé obvinění? Je to strašná zpráva a je to i únorová
zpráva, mediální zpráva ze zimy, která nekončí,
a pomalu by měla.
A  ještě k  tomu neporozumění. Jednoznačně
nejsilnější ze tří hraných filmů, které jsem minulý týden
viděla na Berlinále, byl gruzínský snímek nepřeloženého
titulu Grzeli nateli dgeebi. Příběh z  Tbilisi na pozadí
válečného konfliktu, dospívání dětí a  odcizení rodičů,
film plný násilí i něhy. Po filmu diskuse s gruzínskou
režisérkou Nanou Ekvtimishvili, která odpovídala na
otázky dvou německých, militantně naladěných
feministek. „Proč ukazujete agresi mužů v  tak pozitivním
světle?“ ptala se jedna a druhá jí skočila do řeči. „Proč
nedovysvětlíte, jak vztah mezi mužem a ženou v Gruzii
skutečně funguje?“ Režisérka se usmívala, snažila se
nedat najevo smutek, ale ani z  osmé řady nešlo
přehlédnout, jak zuřivě mačká cíp své halenky. Další otázky
byly korektnější, ale stejně (západoevropsky) arogantní
a zcela mimo smysl a podstatu filmu.





15
5. 3. 2013
Berlín — deníček (čtvrtek až pondělí)
Přemýšlet, analyzovat, dumat, rozkrývat, ohraničit, ro -
zebírat, ohmatávat, pečlivě rozbrázdit vrstvy
skutečnosti, bedlivě zkoumat, vkročit do hlubin, vnořit se do
krtinců, objevit jádro pudla, vypísknout racionálně,
čmuchat zmámeně, sklonit hlavu láskyplně, vklínit se
mezi kolena milovaného muže (mého muže)... anebo:
dětinsky a svobodně plácat páté přes deváté.
Snažím-li se poslední dobou o  první, vychází mi to
druhé. Věty mi běžně utíkají; ledabylí mravenci ve
vesmíru. Jejich vyznění se rozmazává těsně před
ukončením (před tou definitivní zatáčkou u  studánky). A 
zatímco na to myslím, pavouk v  horním rohu pokoje se
sebejistě věší na své dílo. Síť zničím vzápětí smetákem.
(Odpusť mi, zvířátko.)
Dnešní rozpačité rozkazy: Už nikdy nenapsat ani
jeden text na téma Je jeden muž. Poslouchat, mlčet,
hodně se nořit do dětských her anebo spát. S  chutí vařit
a  péct. Koupit novou dortovou formu. Myslet
stroboskopicky, a jen je-li to nutné. Uvažovat minimalisticky
pouze z nezbytnosti. Všednost prožívat spíše rozmařile.
Surovější věty nechat spát. Ale opravdu mám ráda lidi,
kteří se nebojí mlčet. Já se často mlčet bojím. Melu pak





16
páté přes deváté (viz věta první a věty následující).
Berlín — cestopisný deníček (čtvrtek až pondělí)
Chorvat v  nacpaném U-Bahnu směr Alexanderplatz
vykřikl náhle SMRT a kousnul přítelkyni do ucha. Oto -
čili se patrně všichni Slované (celkem tři cestující
včetně mě).
Nejstarší žena z  našeho domu, osamělá paní Kranz,
dává naší tříleté F. pokaždé ve dveřích nějakou
sladkost. Bydlí ve druhém patře, my ve čtvrtém. F. se
naučila kouzelné zaklínadlo žebráků: Ich habe Hunger. Jde
po schodech, opakuje si tu větu, piluje výslovnost
k dokonalosti; pospíchá ke dveřím ve druhém poschodí a já
za ní rozrušeně volám: „Zazvoníš pod podmínkou, že tu
větu nevyslovíš.“ Pak většinou F. od svého záměru
lehkomyslně ustupuje a  dál zvesela stoupáme vzhůru, až
k nám.
Mladý maďarský soused K. se společně se mnou
vracel z večerního představení berlínského divadla Ramba
Samba. Říká mi ve skoro jarní tramvaji M10: “Untill
I  was twenty one, I  did nothing.” Chci podotknout,
že nedělat nic se nedá. Ale nejde to. Chci tu větu
vyslovit a  nemohu ji vyslovit, je najednou celá nesmyslná.
Cos tedy dělal, chlapče, do svých jedenadvaceti let?
“I did really nothing,” tvrdí neústupně a víc z něj
nedostanu. Tak se aspoň krátce s tímto milým gayem
něčemu zasmějeme. Čemu ale?
Dnes jedu od 6.45 vlakem do Prahy, rozednívá se. Po
berlínské zimě s rodinou týden v Praze bez rodiny. Ne
výlet. Ne cesta. Ne zima. Ne jaro. Ne veselo. Ne smutno.
Tak něco mezi. Pracovat. Jít plavat do lázní Axa. Na cizí





17
muže se příliš nedívat, jen na jejich tkaničky od bot, to
bych snad i mohla; letmo. S nikým příliš nediskutovat,
nekonfrontovat se, do řeči se nedávat, nezapřádat ho -
vory s lidmi jako smyslů zbavená, být spíše želvou jara.
Nechtít jedno a neběžet ke druhému. Na dálku i nadále
milovat své bližní. Ano. Želvou jara se stát.





18
12. 3. 2013
Pondělí: Cesta s N. vlakem do Prahy. Mezi Ústím a Roz -
toky docházím k poznání, že nebýt degenerace naší
rodiny, nebýt sňatku babičky Jany s pokrevním
bratrancem Ivanem, mohla jsem být Pamelou Andersonovu
s  mozkem Marka Zuckerberga. Ono to vlastně není
směšné, vtipné už vůbec ne. Bratrovy roztrhané košile,
mé díry v ponožkách. Lež má krátké nohy a já lžu často,
ještě rok dva budu, pak už nadobro ne (pozor: krátké
nohy!). Mé nohy jsou ve skutečnosti dlouhé. Takže
pravdomluvné. Wittgenstein... A už je tu Praha. A zde
první polízanice. Olízat se na uvítanou se čtyřiadvaceti
převážně balkánskými účastníky filmového workshopu,
kterého se účastníme, my dvě přerostlé školačky od
filmu; uvítat se s jižany. Nahradit pocit zoufalého
vyčerpání z  cizích slin radostí z  toho, že i  oni jsou mnou
(námi) tak troufale olízáni, přesmíru a současně
korektně středoevropsky. Ale páni, kdo jsou vůbec ti lidé, co se
s námi vítají, jako bychom se znali odjakživa? Jako
bychom v třiadevadesátém společně v Bečići protancovali
noc...
Úterý: Příprava na sobotní pitching (už jen to slovo
ošklivé), hovory s lidmi, kteří stejně jako my vymýšlejí
legrační, často i  směšné či strastiplné strategie, jak co
nejlépe udat vizi svého filmu. Mé nohy jsou dlouhé.
Wittgenstein. Polední přestávka, místo oběda cesta me-





19
trem za dvaadevadesátiletou pratetičkou do Thomay -
erovy nemocnice. Tetička leží v LDN, zápal plic, prý
konečná stanice. Srdce mi bije pomaleji, v  té dlouhé
chodbě LDN. A  hele, hovno, říká můj bratranec a  její
nejmladší syn P.  Na chodbě LDN skutečně leží suché,
docela malé lidské hovínko... Sbírám ho ze země
mechanickým pohybem, jako bych to dělala odjakživa.
V papírovém kapesníčku držím to lejno, usmívám se
nepříliš bystře na stařenku o berlích. Skloní se nade mnou
anděl. A není to anděl; je to saniťák: „Co mi kradete
práci? Vraťte mi to!“ Nešikovně se o  hovínko v  ubrousku
přetahujeme, jsme veselí a už i špinaví, trus nám padá
zpátky na zem. Krátká meditace. Jdeme chodbou dál.
Tetička mě v  pokoji poznává a  nepoznává, je krásná,
i když má už fousy. Říkám jí: „Chceš domů, teto
Zuzano?“ Odpovídá, že chce na Sicílii. Stařičká žena docela
vpravo prchá v nestřežený okamžik z místnosti, chytá ji
až sestra ve dveřích. Vedle tetičky leží jiná stařenka
a obviňuje saniťáka z krádeže knihy, známá firma,
usmívá se saniťák. I můj bratranec se najednou usmívá. Říká
mi: „Vidíš, tady natočte to vaše road movie, tady
všichni plují pomalu na sever, tady se zastav, zastav se na
chvíli.“ Říká mi: „Není už kam spěchat.“ A je to můj
nejbližší bratranec, a vždycky byl. I on je už starý muž,
napadá mě, kudrnaté prošedivělé vlasy mu pečlivě odhrnu
z čela, co taky jiného. Zastavit se.
Středa: Ráda bych se zastavila, ráda bych zase tam,
za tetou, s bratrancem P. Místo toho však o polední
přestávce běžím na magistrát pro žádost o občanský
průkaz. A  potkávám dvě úřednice. Hodnou a  zlou. Ta zlá





20
mě nechá přepisovat lejstra, protože jsem levačkou
a  píšu nečitelně, slovo nečitelně vysloví jako necitelně.
Ta hodná, maminka s  křížkem na krku, v  tmavě
hnědém roláku, zazpívá své kolegyni mezitím tento
žalozpěv: „Slyšela si, Zdenko, jak na Mánesáku spadla
chudák žena... aby se autu vyhnula... utonula... radši do
řeky skočila. Boty ji stáhly ke dnu, bunda jí jistě
ztěžkla, čepice a šála, jistě i děti měla.“ Hlas se jí zlomil, té
rolákové katolické úřednici, té víle pražského magistrátu,
té jemné duši mezi lejstry. Lejna včerejška. Lejna
budoucnosti. Lajna života.
Čtvrtek: Klidný den.
Pátek:  Ale co je to vlastně klidný den? Klidný den
znamená třeba zahrát si badminton, ten zklidní
i trestance před popravou. Badminton jsme však včera ani
dnes nehrály. Zato jsme s N. byly večer v lázních Axa Na
Poříčí. A po plavání, z kukaně patrové kavárny, jsme
pozorovaly za hudby valčíku poslední plavce před
zavíračkou. (Trestanci před popravou?) Napravo plaval muž
Buldozer (motýlka, jako by tančil, svaly a  veliké tělo),
vprostřed ajťák Žabička (plaval zešikma prsa, trochu se
topil a  dojímal hubeností i  vůlí k  činu), docela nalevo
plaval starý pán Mrož kraul (muž, pro něhož je voda
životem). Vymyslely jsme u piva s N. celý ten náš slavný
film. Rozhodně musíme navštívit aspoň třikrát
v rozličných okresních středoevropských městech místní
lázně. Pozorovat láskyplně životy plavců. Vždyť bazén
třicet krát patnáct metrů je pro plavce domovem. Zvlášť





21
když k tomu z reproduktorů vyhrává Straussův valčík...
Pocit naplněnosti, dokud nezjistím, že mi někdo mezi -
tím čmajznul ze skříňky zlaté náušnice po tetičce
z Arizony.
Sobota: Pitching. Ani neklid, ani klid. Vrcholový sport
evropské institucionalizované dokumentaristiky; sport,
jenž nám má dopomoci ke shánění peněz, gymnastika
cizích slov. Pocit vděku, vyčerpání a páni, tolik
nekvalitního alkoholu, co nám nabízejí na závěrečném večírku.
Ano, asi i  opilost, ano, i  hrůzyplná! Panáci a  panáci.
Wittgenstein v povzdálí. Dlouhé nohy má krátká lež.
Neděle:  Otrava alkoholem, vidím svět rusky modře,
nebýt N. a její péče, kdo ví, co by se mnou bylo, napadá
mě během denního spánku, v němž se vracím pomalým
modrým tobogánem kamsi domů, k pradávnu,
popletená, zpocená a zmatená, cítím vůni babiččiny koupelny,
slyším její hlas, budím se až večer, s  výčitkami a 
pocitem studu.
Pondělí: Již nikdy žádný alkohol, píšu si do deníčku.
Cesta vlakem Praha–Berlín. Za Drážďany mě napadá, že
nebýt sňatku mého dědečka s  mou babičkou... Miluji
pocit být doma. Pomačkat se s dětmi a přivítat se
s milým. Už pro jednoduchost toho slova, té věty. Doma být.
Doma. Před týdnem jsem to nevěděla.





22
19. 3. 2013
Úterý: Nasněžilo, všude bílo. Devítiletá E. minulý týden
ztratila svetr, tenisky, průkazku do školní jídelny, psací
pero, pravou rukavici, kozačky se jí rozpadly; úterní od -
poledne ve znamení náprav, jdeme nakupovat. Po
týdenní nepřítomnosti po sobě občas plaše pokukujeme.
Říká mi, že se mnou nerada mluví o špatných tématech,
a špatné téma, to jsou třeba drsní kluci ve třídě. A říká
to najednou tak závažně, mám chuť kousnout ji do
ucha. Propadám na chvíli i  kratičkému zoufalství, že
roste příliš rychle, aspoň ji zlehýnka šťouchnu, už zase
je tak zasněná; obrací oči v sloup, mami, co blbneš...
Kozačky a tenisky chce koupit jakékoliv, je jí to vážně
jedno, hlavně ať nejsou růžové a  ať už tam nemusí být,
v obchoďáku, potřebuje přece kreslit svůj komiks
o kanibalech, z nakupování je upřímně zpruzená. Klidnější
jsme až u švestkového koláče v turecké pekárně, občas
prohodíme něco o lidech, co stojí ve frontě. Ti lidé mluví
turecky, polsky a  ten další jazyk nedokážeme
rozpoznat, esperanto snad? E. říká, že má s  Wang Li svůj
vlastní jazyk, a  to přece k  životu stačí; k  čemu nějaké
pošahané esperanto. Pak zase mlčky jíme a E. znovu
začíná, znovu se rozjíždí: „K  čemu ty nákupy, mami, no
k čemu, proč raději lidi nemalují doma pod lampičkou
kanibaly,“ prudí dál. Říkám a zvyšuji už trochu hlas, že





23
ti lidé pak doma nakoupené zboží jistě ihned sežerou,
protože jsou nenasytní, tak jako my doma sežereme ty
její nové tenisky, kozačky, rukavice, svetr, abychom si
zase mohly brzy udělat hezké společné odpoledne v ob -
choďáku. A teď už se obě smějeme, no konečně, E.
melancholie je dočasně pryč.
Středa: Sníh, a tak jdu s malou F. sáňkovat do
Görlitzer Parku. E. má dnes aikido (ovšem zapomene si
peníze, tak ji mistr posílá zpátky domů, o tom však my,
závodnice na saních, nemáme tušení). V  odpoledním
parku prudce zasvítí slunce, iluze jarních hor, svět
jakoby nachystán k tání, jen ten mráz vše brzdí. Tvář
natáčím k paprskům, i černošští dealeři v bílém parku mají
dnes pod afročepičkami naraženy sluneční brýle
a hulákají o poznání hlasitěji; možná že jsme v poušti, napadá
mě blábolivě, když líně kloužeme po zmrzlém kopci
dolů. A sjíždíme z toho jediného vrcholku přímo
k amfiteátru. Tam a zase zpátky. Tam a zase zpátky. Na
kandelábru posedává partička zhulenců, zpívají Dylana a F. se
ptá: „Proč je, mami, kytara?“ „To je tak složité vysvětlit,“
říkám jí s pohledem na zhulence. „A proč ty seš tak
složitá?“ ptá se zase malá F., zatímco čahoun hraje Just
a perfect day. A má recht, čahoun i má malá F.
Čtvrtek:  F. má horečku. To asi to dlouhé, radostné
sáňkování v  mrazivém odpoledni v  Görlitzer Parku.
I tak to stálo za to, říkám si nejistě a F. ukazuje v tom
nejošklivějším dětském časopise, co všechno jí mám
koupit — barbínu, klouzačku, plastikovou postýlku pro
panenky; no ano, všechno ti koupím, to víš (a nejradši
v obchoďáku s E.). Po obědě hrajeme z dlouhé chvíle F.





24
oblíbenou hru: Seš brambora, seš lampa, seš housenka,
seš nůžky. F. vyhrává, protože po chvíli zvolá: „Seš prs -
týnek blázna.“ Nic lepšího mě pochopitelně nenapadá.
Vzdávám se — jsem prstýnkem blázna, hurá, sláva,
polní tráva. Prstýnkem blázna jsem.
Pátek: F. nemá horečku a chce dnes koupit
v nejošklivějším z ošklivých dětských časopisů úplně, ale
opravdu úplně všechno, rozhodně i  jedovatě zelený traktor
s motorkem a umělohmotnou vrtačku na baterky! Čtu
si Gaovu Bibli osamělého člověka a  raduji se z  jeho
ctnosti nic nemít a nic nechtít.
Sobota: Odpolední krátké kafe v klubu Szimpla
s Maďarkou Zsofi; píše mi ale, že nepřijde, a já už jsem venku
z  bytu, už jsem všem doma zamávala, tak co s  tím, co
s volnou hodinou... Pokračuji rychlou chůzí
a vyhledávám nehostinná místa, bazary s auty, benzinky
a opuštěné plochy továren; jako bych zatoužila ocitnout se
přímo v  centru brněnských Zábrdovic a  pokračovat na
Starou Osadu, která navzdory názvu představuje
socialistické mraveniště prázdných, periferních ploch. Jako
bych se dnes s Berlínem vítala a současně loučila. Ale já
se vlastně s tímto městem stále jen vítám a loučím,
jinak tu žít nedokážu. Jen v permanentní slavnosti lásky
a nenávisti.
Neděle:  Mezi třetí a  šestou hodinou ranní, zatímco
tvrdě spím, mi přišly dva krátké maily s  fotografiemi
diskotéky ve městě Graz, jejichž autorem je trochu
zvláštní Rakušák, co ho sotva znám. Píše, že tanec je
osvobozující, no ano, to i  spánek, říkám si spokojeně.
Odepisuji mu ve vší slušnosti, že si vážím možnosti stát





25
se jeho nočním deníkem. Můj muž zatím žertuje v ku -
chyni, odpovím mu, že vtipkovat se takto naučil
v osmnácti ve zlínském skladě s nábytkem a od té doby se
nijak neposunul. Vidím vnitroblok berlínského dvora
a  vidím současně Brno, náš poslední brněnský byt...
A  posunula jsem se já? — ptá se vyzývavě z  kuchyně.
Samozřejmě. V  pěti letech jsem se nechala zavřít o  tři
roky starším chlapečkem do peřináče s  mrtvou myší,
jen aby mě políbil. V sedmi letech jsem přeplavala celý
bazén pod vodou, jen abych mohla nocovat ve stanu se
stejně starým chlapcem, a o rok později jsem skočila na
lyžích z velkého můstku, protože když to udělám, dá mi
Švarc ze 7. B francouzák. A teď už na to na všechno, víš,
tak nějak trochu seru, uvař si, miláčku, to kafe sám.
„Nejsem nafouknutá, jsem skromná,“ zavolá malá F.
a  buší paličkou do skla poličky. „Nafouknutá žába
nejsi?“ ptám se roztržitě, a  teprve pak si uvědomuji, že
holčička demoluje nábytek. „Přestaň,“ zvolám, avšak
slabě, neboť mě nebaví být přísnou vychovatelkou,
matkou pluku, nedej bože ženou, co má život pod
kontrolou. Nene. Dítě i tak přestává po chvíli bušit, nic se
nerozbilo a já se zachumlám na pět minut do peřin. Pojď
za mnou na chvíli, lákám ji. Takový nedělní svět mám
vcelku ráda. Takový zabydlený, peřinový svět.





26
26. 3. 2013
Berlínem koluje takový vtip. Jaro samozřejmě přijde,
přijde; ale až po Silvestru. V sobotním vlaku Berlín–Str -
milov (nejprve EuroCity, pak rychlík a nakonec
osobáček) vymyslela E. taky vtip. Jaký je rozdíl mezi Berlínem
a Strmilovem? Žádný. Obě místa leží pod sněhem
a nikdy tomu nebude jinak.
Všímám si zde na vsi, že jihočeští domorodci jsou za
stálého sněžení a mrazivého povětří ještě zamlklejší než
obyčejně. Jen místní alkoholik pan V. číhal dnes po
poledni za potravinami Olga, aby mi řekl pár sprostých
vět. „Roztáhneš nohy a  hups na seno / kamarád taky
rád / kurva kurva na stáří, chemoška tě vozáří.“ Ale
neměl čepici. „Nemáte čepici,“ řekla jsem mu přísně a on
zase stejně rychle zalezl.
Jinak se v  této krásné vsi, kde se musí a  nesmí žít,
podobně jako ve městech B. a B., příliš mnoho za čtyři
měsíce nestalo. Jen evangelický farář prchnul ze své
farnosti k vojákům. Maminka ho potkala náhodou na
nádraží v  Telči, na sobě měl vojenskou čepku, brašnu
a  maminka se chlubila, jak ho přesně odhadla:
„Nepoznala jsem zpočátku, kdo to je, jen mě napadlo, že je to
muž, co je vojákem, i když by měl být farářem. Zeptala
jsem se: Promiňte, nejste náhodou farářem? A on zrudl
jako pravý farář, přiznal se ke všemu, že slouží u vojáků,





27
ale do války ho zatím nepošlou, protože není ostřílený.
Kdepak ten a ostřílený! S knoflíkovou tváří a příliš dob -
rosrdečnýma očima. Taky,“ říkala m., „si četl na nádraží
Bibli, a to ho v mých očích usvědčilo!“
Ve vlaku Berlín–Strmilov, mezi Planou nad Lužnicí
a  Veselím, přistoupil do kupé po sedmihodinové jízdě
průvodčí. Také jeho tvář byla knoflíková. A tento
knoflíček se nás ptá, jedete až do Veselí? Ano, odpovíme
a  jsme samy veselé, že nás pan průvodčí tak laskavě
oslovil. A nejen oslovil, vrátil se před Soběslaví a donesl
dětem plný sáček bonbonů Haribo Smiling-Balla. Děti
jásaly. Pak ze své pracovní brašny vytáhnul malinkou
reprodukci obrazu E. Neumanna z roku 1913. Svatý Cyril
a svatý Metoděj. Vzadu na obrázku stála tato přímluvná
modlitba: Bože, tys poslal našim předkům svaté Cyrila
a Metoděje, aby jim hlásali evangelium slovanským
jazykem. Dej, ať i my přijímáme s radostí tvé poselství,
řídíme se jím ve svém životě a  na jejich přímluvu ať jsme
všichni spojeni v jednotě víry a lásky. Amen.
Poděkovala jsem i za holčičky, ve Veselí nedal
věrozvěst jinak, než že nám ještě odnese těžký kufr na
peron, mávaly jsme s  pusama plnýma Haribo
Smiling-Balla. Štěstí je jednoduchá věta popsaná složitým
souvětím. Wittgenstein. Ne. Kaprálová.
Bonbony měly chemicky-metafyzickou příchuť, ještě
teď mě svědí pod jazykem.
Jinak se tedy v obci S. nestalo nic. Až na zmíněný
odchod evangelického faráře a nucený odchod předčasně
penzionovaného katolického faráře, co trpěl depresemi.
(Ukryli ho v klášteře.) Svým chováním si za tři roky po-





28
pudil všechny ovečky, poslední rok už ani neměl při mši
ministranty a kázal pěti důchodcům obvykle o tom, jak
škodlivé je tancovat na místní diskotéce v  kulturáku.
Ale k jeho nejslavnějšímu vystoupení patřilo loňské ve -
likonoční kázání. Přišel, pět minut mlčel, věrní bratři
a sestry pokašlávali, botama šoupali po zemi, ale on nic.
A pak řekl jen: „Perly sviním házet. Amen.“ A hříšníci se
rozešli.
Tuto neděli přišel do farnosti nový mladý farář,
Polák. Na Poláka mluví výborně česky, šlo šeptandou vsí.
Kostel byl narvaný, přes padesát lidí. Inu, každá změna
zavání vzrušením. A  i  když je to Polák, je koneckonců
též křesťanem, katolíkem, nakonec katolickým knězem.
Velikonoce se blíží. Malujeme s  dětmi vajíčka. Jsou
barevná, aby byla hezky vidět ve sněhu; i mé děti jsou
barevné, strakaté a věčně umouněné.
Na evangeliu svatého Cyrila a Metoděje se mi
opravdu líbí, že ho hlásali slovanským jazykem. Tímto
jazykem, v degradované podobě, přeji nyní polskému faráři,
aby mu jeho optimismus a světlo vydržely v obci S. co
nejdéle, aby se nezaleknul lehce dusivé xenofobie, která
se vznáší nad vylidněným krámem drobného
a lekavého vietnamského prodavače, kolem domu pěstounské
rodiny s cikáňaty či před nejnovější náplavou, totiž
rodinou, o níž jde vsí sugestivní šeptanda, že jsou to
zloději. A teď už spát. V obci S. odbíjí desátá.





29
2. 4. 2013
Velký pátek (o divadle)
Je jeden muž. Je to Ježíš a není to Ježíš; je to herec di -
vadelní scény. Hraje Ježíše o Velkém pátku ve městě B.,
když sněží. Má pružné tělo atleta a nepříliš dobrý
herecký projev. Na zápěstí levé ruky slabou tetuáž, roucho
z bílého prostěradla, pod ním trenýrky, sympatická
prostoto, zřejmě OP Prostějov. V pondělí se
pravděpodobně vydá na mrskut a zmrská herečku, co hraje v Pašijích
Máří Magdalenu a  nejspíš i  Marii pleskne za vajíčko.
Slova monologu občas splete, podle krátkého dialektu
a prudkých gest pochází ze severní Moravy. Hraje, jako
by spal, napadá mě, jako by byl ještě někým jiným než
hercem a  Ježíšem. Ale možná že přesně takovým by
současný Ježíš byl: trochu fejkem, trochu hipsterem,
trochu barmanem s hereckými sklony. Už po pěti
minutách se cítím podvedeně. A když se mě herec zeptá:
„Copak nevěříš, že jsem skutečný Ježíš?“, odpovím, že je
hercem, který se za Ježíše vydává. „Nevěříš v Ježíše,“
interpretuje vulgárně a já se konečně z první řady
přestávám soustředit na fyzickou blízkost jeho trenýrek; má
už teď trochu mrzutý výraz ve své chlapecky krásné
tváři. Tento dialog nemá cenu, pomyslíme si vzápětí
oba a na zbylých sedmdesát minut se od sebe odvrací-





30
me. Jiným divákům omývá nohy, jiné divačky oslovuje
a raduje se z jejich studu. I já jsem plná rozpaků, tohle
jsem přece nechtěla, takový konflikt, nechtěla jsem ti
ublížit, herče. Slibuji si, že až se mě znovu zeptá, budu
taktně mlčet. Ale on se nezeptá, už na mě do konce
Pašijí nepromluví. Při Poslední večeři o mě okem
nezavadí, je to tedy nejen herec, co se vydává za Ježíše, ale
i Ježíš, kterému je minimálně jedna lidská bytost v hledišti
dokonale lhostejná. A k tomu je to Ježíš trestající a mě
smutně napadá, že vidí-li toto ten skutečný Ježíš, pak
musí stát při mně, a křičí-li tento Ježíš na konci
avantgardních Pašijí jako nějaká histrionská kuběna „Pane,
proč jsi mě opustil“, mohu zvolat tu repliku v  duchu
s ním. A pocítím najednou v závrati, že s ním v ten
okamžik konečně splývám. S jeho zoufalstvím, čert vem že
hraným, bůhví zda hraným, se zoufalstvím z  divadla.
V ten Velký pátek, který byl kdysi skutečně velikým.





31
9. 4. 2013
Všechny děje se stávají ve městě B., ale ne v tom neko -
nečném, spíše v tom konečném.
V takovém městě jsem venčila psa Ivoše. A protože
jsem byla v moravském, ne německém B., volala jsem na
něj Ivošu. Žila jsem s  Ivošem dva dny; v  Lužánkách
a okolí jsem ho chválila za hovínka, dávala mu psí
bonbony, ukázala mu sochu Václava Merhauta, honili jsme
společně sýkorky, občas jsem ho laškovně zatáhla za
provázek, z huby jsem mu vytahovala krvavé sáčky,
milovala jsem Ivoše a  on myslím miloval mě. Byla jsem
vděčná jeho paničce Z., ke které cítím sesterské pouto,
že mi umožnila časově ohraničený, bezvýhradně
milostný život s  psíkem. Druhého dne ráno jsme s  I. potkali
K., malého, zavalitého malíře, potměšilého skeptika,
plachého ironika. Místo ahoj nás s Ivošem přivítal
slovy, že se mu o mně zdál v noci sen a že nežertuje.
Nepravděpodobné, vždyť při našem posledním náhodném
setkání před deseti lety stále žertoval. Ale dobrá, když
nežertuje, pak ať se nad našimi dušemi vznáší mystično.
K. šel s námi do Tyršáku. Tam jsme s psíkem obíhali
kolečka a  navazovali na hovor, který ne a  ne se započít,
stejně jako se Ivoš ne a ne vyprázdnit.
Pak nás K. pozval k sobě domů na čaj. Správcuje
v suterénním bytě jedné brněnské církve. Čaj mi donesl od
věřících z patra. Vzduch byl v nevětraném bytě dusný,





32
nábytek erární, záclony umělohmotné, koberce církev -
ní, stav duší provizorní. Bylo to smutné setkání, jedno
z nejsmutnějších, jaké si lze vůbec představit. Naprostý
nedostatek slov, která by mohla opsat tu strašlivou
životní K. únavu; tolik jsem se těšila na vzduch, ale na
stole už stál vroucí čaj od věřících, nehodilo se odejít,
Ivoš u  mých nohou. „Počkej,“ říká K., „kamarád si za
chvíli přijde pro čepici.“ Potom z rozpaků pokračuje, že
mi fandí, takto se vyjadřují sympatie ve městě B. „Taky
ti fandím,“ odpovídají tiše moje ústa jeho kulaté tváři,
zatímco ve dveřích se objevuje kamarád, vstoupivší,
usedající, po čepici chmatající. „Jak se máš, jak se máš,“
zeptají se teď dvakrát zpomaleně K. ústa. „No jakby asi,“
odpovídají kamarádova ústa ještě pomaleji, zatímco
jeho oči těkají nevětraným vzduchem, „sekl jsem
s prací, psychiatr mně to nařídil.“ Pak ti dva muži
v suterénním bytě mluví už zase běžnou rychlostí mluvy o cestě
z Hrušovan do B., o tom, jak se dá brodit řekou do
Zábrdovic a  ještě dál... Ivoš kouše do dřevěné nohy stolu.
„Ivošu, půjdeme?“ ptám se prosebně psíčka. K. mi dává
malý dárek, mosaznou kliku. Přebírám ji mlčky,
obřadně, loučíme se. Mám kliku od smolaře. „Pojď, Ivošku,
pojď, musíme, mizíme, tak pojď už, prosím. Jsem zlá
a mám dlouhé nohy.“
O den později (avšak stále ještě ve městě B.)
potkávám — už bez Ivoše — v  budově ČRo jiného dávného
přítele. A  je to muž starý jako metuzalém, kterému,
když se protáhne, praskají kosti v těle, a tohoto milého
muže vidím necelých pět minut a on po celou tu dobu
poskakuje, jako by byl na pružině. „Jsi na pružině?“ Chci





33
ho nějak obejmout, zklidnit. Ale má ruka, v  níž držím
papírovou tašku se zelenou halenkou, učiní nečekaně
prudký pohyb k  jeho hřbetu, a  ano, papírová taška se
srazí s jeho zády. Je to zbrkle energický švih, takže ho
skutečně uhodím, navíc zezadu (tedy podle), praštím ho
taškou... Ale to už se završuje náš společný čas, pátá mi -
nuta koncuje se životem, se sebou samou, pauza v ČRo
končí, pauza ve městě B. končí, ve městě, kde je
všechno jen dočasné, a takový život se mi vlastně i líbí.
Ještě o den později si s pražským bratrancem
pouštíme v Praze tři kotouče vzácných rodinných snímků na
osmičkách, z nichž bych ráda natočila film. Promítačka
chrčí, rok 1958, vidím Ádu, muže tety Zuzany, sebrat
obrovský hřib v jihočeském borovém lese, v ruce hůl, děti
poskakují kolem košíků plných hub. Jinde Áda s dětmi
a tetou Zuzanou vaří v kotli u rybníka borůvkové
knedlíky, Zuzana se převléká, jsou jí vidět prsa, směje se
a schovává. Pak vidím svého tatínka; rok 1966, záda ve
svetru už trochu nahrbená, před ním jeho sestřenice,
kterou tajně miluje, jdou deštěm polňačkou od
kulatého autobusu, dávno mrtvý dědeček jim kyne na
pozdrav z vikýře chaty.
Ty tři kotouče jsem předevčírem dovezla do Berlína.
A včera mi přišla zpráva, že teta Zuzana právě v pražské
LDN zemřela. Přes sedmdesát let kouřila dvacet cigaret
denně, byla vtipná, laskavá, statečná, seděla u rybníka
s obnaženými ňadry a teď je tedy mrtvá.
Berlín je nekonečný a  Brno konečné. Život je spíš
jako Brno.





34
16. 4. 2013
Pátek
Za dvě hodiny začíná v  Praze pohřeb tety Z., na který
nejedu. Přesto jsem od rána spíš tam než tady. Za chvíli
zavolám Berlíňanu Wernerovi, válečnému, předmanžel -
skému dítěti tetina muže Ády. W. se narodil v Ženských
domovech na Smíchově, v květnu 1945. Jako nemluvně
byl s  německou maminkou odsunut, česky nemluví,
svého dnes mrtvého tatínka Ádu potkal poprvé
a naposledy v šestačtyřiceti letech a zbožňuje ho. Jsem si jistá,
že na pohřeb své nevlastní maminky neodjel, bude
v rozpacích, když mu zavolám, a já mu přesto zavolám.
Nenapíšu ale, o čem jsme si povídali, o čem bychom si
mohli po telefonu povídat? Bude to hovor jistě křehký,
opatrný, zdánlivě berlínsky veselý, plný gramatických
chyb.
U snídaně malá F. vyprávěla vzrušující příběh. Končil
extatickým výkřikem: „A zmrzlina se tam, v dětské
kavárně, jí bílou lžičkou z plastiku.“ Mít srdce čtyřletého
musí být punk s prvky barokní hudby. A to mi
připomíná, že v úterý večer jsem byla v Spreewaldbadu,
a protože tam krátce před mým příchodem ve velkém bazénu
plavalo hovno, byl veřejnosti uzavřen, plavci zděšeně
opustili areál, takže jsem plavala ve zcela prázdném
dětském bazénku vlevo od místa nehody, za levno
a šťastně, jako bych byla čtyřletou.





35
Teď však něco skutečně k pobavení. V B. (tom koneč -
ném) mi minulý týden daroval knihkupec M. Ž. balíček
starých Tvarů a A-dvojek. Jaký to dar pro dobrovolnou
emigrantku! Hltavě je v  Berlíně čítávám po nocích, ze
všech Tvarů mě navzdory poučnému, hlubokému eseji
o  poezii z  pera Petra Krále nadchnul vlastně jen starý
známý básník Mnoháček Zgublačenko, zejména jeho
báseň Autistický vtip:
Průvodčí vejde do vagónu a říká:
„Dobrý den, kontrola jízdenek!“
Cestující autista však slyší:
„Dobrý den, kontrola. Jí Zdenek?“
Proto průvodčímu odpoví:
„Jestli jí Zdenek, to nevím,
ale já už jsem jedl.“
A  pak mě ve Tvaru potěšily všechny texty z  rubri -
ky Haló, tady čistička, co je napsal Patrik Linhart,
trubadúrský cvikýř z Duchcova, co popisuje svět tak nějak
zvostra, lovely, že se často tiše směji a dostanu chuť
třeba i na kubánský rum.
Slíbila jsem, že nenapíšu, o  čem jsme si povídali
s Wernerem, ale napíšu, je to totiž zcela prosté. Jeho
telefon byl obsazený, a mně se ulevilo. Protože bývám
občas i z podstaty malou, zavalitou malířkou
z provizorního suterénního bytu. Tetička má dnes pohřeb a ano, já
maluji tímto textem obraz, v němž žiji tady i tam,
v Berlíně i na pražském pohřbu, dnes, kdy ve městě B. tak po
vojensky, braniborsko-prušácky prší, kapky jsou
symetrické, přísné, kaluže se poslušně plní a ano, já se dokon-





36
ce na ty kapky usmívám, jako bych byla mosaznou kli -
kou.





37
23. 4. 2013
Úterý: výlet do Deutsches Theater (jarní vášeň chlad -
ných vět)
Blízkost slov narcistický a  nacistický vyvolá před
opuštěným areálem letiště Tempelhof na rtech cizího
muže pouštějícího draka jarní úsměv. Má zelené šortky.
Spatřím ho z  přibržďujícího vozu S-Bahnu. Mířím do
Deutsches Theater.
V ten samý podvečer v oblasti spletitých uliček
Mitte sahají německé ženy bezostyšně za chůze na zadky
svých protějšků. (Jsem pohoršená, to se ví.)
Tytéž německé ženy sahající na zadky mužů jsou
jako němečtí muži kontrolující, jak se cítím v kavárně
Deutsches Theater v pokrytecky družném hovoru
o developerech.
Pocity v kavárně skrývám pod úpěnlivým mícháním
cappuccina s ornamentem mléčné větvičky.
Rozpaky z větvičky barvy semene.
Jaro přece není vždycky takové!
Jakékoliv semeno chybějící v  tupém, konzervativ -
ním divadle Deutsches Theater...
V divadle bezsemenných herců bidýlko, na němž
zakřičí plešatý muž šikmo od nás nečekaně bravo!
Vyskočím úlekem a  nehtem si protrhnu silonovou
punčochu na levém stehně. Kapka krve je nepatrná;
žádné baroko.





38
Další  bravo  vycházející z  úst plešatce svíjejícího se
v objetí s kávovou větvičkou. No konečně. No sláva. Na -
konec se aspoň něco spojí v touze po přesahu.
A  naopak: nebýt na bidýlku sedícího muže
volajícího bravo, nemělo by žádnou cenu do divadla jít.
Nejkrásnější zážitek představení: Straussův valčík.
Pět minut jen s hudbou a herci ve štronzu.
Herci ve štronzu; bez myšlenek na mléčné větvičky.
Herci nemyslící na takové věcičky nejsou ale zároveň
žádnými herci. Troubové to jsou.
Odlíčená, masitá těla herců v  šortkách odjíždějí po
práci na kolech domů. Kolena obnažená.
Jedou tmou a v zákoutích... Tolik hmoty, tolik
hmoty!





39
30. 4. 2013
Odpoledne jedeme s F. na kole krmit do Volksparku ka -
čeny. Stojíme v mírném dešti u secesního zábradlí
jezírka. Voláme na ně, hážeme jim nadrobené rohlíky a ony
nic. Jsme čím dál skleslejší. Dokonce i pekingský kačer,
co vypadá jako pankáč z  porcelánu, jen líně připlave,
naprázdno cvakne zobákem a zase odpluje. F. je z toho
do breku. Žužlá teď sama rohlík, a jak je rozrušená,
rohlík padá k zemi. A vtom se to stane! Najednou se na
rohlík vrhá hejno drzých vrabců. V tu samou chvíli, kdy
napětí v  tomto mikrosvětě dramaticky roste, se z  jezera
nečekaně vynořují tlamičky kapříků žeroucích hladově
rohlíky pro kačeny... Chachá, zvoláme hlasem
humanitárních pracovnic na vypaseného pekingského kačera
a jeho družky, chachachachá! A pekingský pankáč
(s kreditkou v  zobáku) s  melancholickým výrazem
zdegenerovaného Evropana mizí pod hladinou. Jeho družky ho
potupně následují. Co z toho plyne? Že i ve světě
berlínských zvířat existují země třetího světa. A že obyvatelé
těchto podvodních i vzdušných krajin našimi dary
nepohrdnou.
Pod stanicí U-Bahnu Hallesches Tor žijí v tunelu tři
polští bezdomovci: Jaša, Paša a Čert. Chodíme jim
nevědoucně nad hlavami, zakopáváme o  nerovnou dlažbu,
nervózně hážeme špačky do kanálu. Jaša, Paša a  Čert
mají v tunelu barevnou televizi, kterou si v noci
přivazují řetězem k  nohám, vaří si v  kotlíku špagety, hrají
karty a dokonce nad nimi bdí právník, co bydlí v seces -
ním domě šikmo nad tunelem. Bdí nad nimi
s paragrafy, občas jim donese deky a chlast. Ti tři by na svém
životě neměnili vůbec nic; ke štěstí jim chybí snad jen
ženy. Aspoň tak to říkali jednomu novináři, co o  nich
psal. Reportáž s  fotkami usměvavých vousáčů jsem si
vystřihla a  půjdeme je s  N. brzy navštívit, s  kamerou.
Kdybychom se nevrátily, choďte nám nad hlavami
a vězte, že země má mnoho podlaží a v každém je
možné být snad i šťastným.
Nebýt dvou zmíněných vjemů, nezdál by se mi
možná dnes v noci tento sen: Jdu s dětmi na výlet. Krásná
krajina, vede podél cintorínu. Cintorín, pak tedy asi
slovenská krajina a katolická pouť. Na polňačce v kopcích
sbírají děti kamínky, ale nejsou to kamínky, jsou to
zuby nebožtíků, a hele, támhle dokonce lebka. Den je to
krásný, vše rozkvetlé. U  pomníčku Panenky Marie
kupuji holčičkám jako suvenýr bavlněné punčocháče
(pančuchy), zelené a růžové, místo peněz vhodíme do
kasičky slavnostně zuby nebožtíka.





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist