načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Berlínský zápisník - Dora Kaprálová

Berlínský zápisník

Elektronická kniha: Berlínský zápisník
Autor: Dora Kaprálová

Průzračné i křehké, jedovaté i poťouchlé výseky ze života filmařky, básnířky, cestovatelky, matky a citlivé pozorovatelky jsou deníkovými záznamy, které mají v české literatuře ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 174
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Sociologie kultury. Kulturní život
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7382-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Průzračné i křehké, jedovaté i poťouchlé výseky ze života filmařky, básnířky, cestovatelky, matky a citlivé pozorovatelky jsou deníkovými záznamy, které mají v české literatuře 20. století bohatou tradici. Svižně těká mezi Berlínem, Strmilovem i Brnem a zachycuje lidské bytosti tu své osobě blízké, tu jen náhodou se poblíž vyskytující. Zájem o ně v jejich poklidné existenci či v osudových momentech vždy tryská v přesných větách. A ať už jde o "umírající tetu Zuzanu" či o řezníka v berlínském krámku - k těsné důvěrnosti stačí jen pár detailů. Berlínský zápisník je čtení bez patosu, zato poetické i humorné, přičemž nikterak nepomíjí hloubku, složitost a také smutek světa, spjatý s živou dychtivostí po dalším setkání. Soubor krátkých povídek a črt, jejichž hlavním tématem je současný Berlín.

Popis nakladatele

Průzračné i křehké, jedovaté i poťouchlé výseky ze života filmařky, básnířky, cestovatelky, matky a citlivé pozorovatelky jsou deníkovými záznamy, které mají v české literatuře 20. století bohatou tradici. Ale na rozdíl od autorů cenzurovaných a zakazovaných obzírá dnes Kaprálová pestrobarevný, zmatený, rozpohybovaný, ale svobodný svět. Svižně těká mezi Berlínem, Strmilovem i Brnem a potkává místní i zaváté a sváté bytosti. Zájem o ně v jejich poklidné existenci či v osudových momentech vždy tryská v přesných větách. A ať už jde o „umírající tetu Zuzanu“ či o řezníka v berlínském krámku — k těsné důvěrnosti stačí jen pár detailů. Berlínský zápisník je čtení bez patosu, zato poetické i humorné, přičemž nikterak nepomíjí hloubku, složitost a také smutek světa, spjatý s živou dychtivostí po dalším setkání.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Dora Kaprálová - další tituly autora:
Berlínský zápisník Berlínský zápisník
Berlínský zápisník Berlínský zápisník
Ostrovy Ostrovy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

dora

kaprálová

berlínský

zápisník


dora

kaprálová

berlínský

zápisník

druhé město, brno 2016


© Dora Kaprálová, 2016

Photos © Nataša von Kopp, Zdeněk Mezihorák, 2016

© Druhé město — Martin Reiner, 2016

ISBN 978-80-7227-690-5


část první

(5. 2. 2013 – 28. 5. 2013)



7

5. 2. 2013

Dnes je pondělí. To znamená den plný aktivity. Ale

mohla by být zrovna tak sobota podvečer a vyšlo by to

nastejno. E. leží druhý týden v  horečkách, má zánět

ucha, teď už i spojivek, F. pokašlává, smrká a ze spánku

přede takový ten srandovní sen, co se obyčejně zdává

malým holkám s ucpaným nosem, běhací sen, podle po

hybů a mlaskání snad i dobrodružný. Já sama jsem mezi

vařením čajů a předčítáním dětských knih zažila jen je

den jediný nákup v řeznictví. Ale i krátká cesta do mas

ny a  zpět může být tichým dobrodružstvím, meditací.

Tak ji vstříc blížící se půlnoci zaznamenávám:

Je jeden muž. A  je to náš berlínský řezník. Chodím

k němu často jen tak, na čumendu. Nabízí mně plecko

a kotletu. Chodí tam hodně dělňasů. Je hodný. Pozoru

ju jeho tlusté, masité prsty, jak jezdí po pipině masa.

Říká se tomu pipina masa, ach, jak se tomu vlastně

říká? Was wollen Sie? ptá se mě německy, česky on ne

umí. A  já že nejsem Ruska? A  proč mám teda na sobě

kožich, he? No to je dlouhá historie, ty kokotku, odpo

vídám mu jako obyčejně, to je po jedné mrtvé, ty řezníč

ku detektive, řezníček a detektiv, to tu ještě nebylo. Pol

ka taky dobrý, vysmívá se mi dál ta hodná mlátička.

A zase se usmívá, jelítko boží. Maso je tam hnusné, sedí

na něm mouchy, je to typická DDR-masna ve vymydle

né čtvrti Berlína, co brzy zkrachuje. Nechci maso, ří


8

kám, chci, abys mě rozkrájel, hlupáčku... Echt? To je

mně ovšem eklhaft, říká i dnes zlomyslně. No ano, při

znávám, i mně je ta představa odporná. Tak nic, zapo

meňte na to, tak prosím tři párky. A když se venku ni

kdo nedívá, poskládám ty uzeniny jako vždy způsobně

symetricky vedle nejbližší popelnice, pro pejsky a krysy.

Dětem koupím lepší, bez namletých much, u  nás

v  domě, v  bioladen. Zpátky se dnes z  masny prodírám

mezi policejními antony a davem demonstrantů. Bojují

proti zrušení squatů, samé bubny a tlampače, tleskání,

jedno srdce, jeden dav. Děsivý, agresivní průvod pře

stárlých levičáckých veganů, militantních ovesňáků,

maskulinní nejistoty, femininní prázdnoty, třetí gene

race hipíků s kreditkami v kapse. Jen já jsem mezi vše

mi těmi zůstala klidnou, netleskala jsem a netančila, ne

bušila do bubínků, nekřičela, pevně se země nohama

dotýkala, a bylo mi i v únorovém dešti lehce. Náš berlín

ský řezník je pracant, nikdy by s tupým davem alterna

tivců nešel. Musím tu historku říct před spaním muži,

až dohraje level. O řezňovi řezňáckém.


9

12. 2. 2013

Je jeden berlínský muž. Stojí se zlatým zubem na mostě

poblíž stanice Möckernbrücke. Ta hra by se mohla jme

novat Chytni si svého děda. Když ho tam teď v zimě ná

hodou chytnu, vhodím mu do futrálu od tahací harmo

niky drobné a  on mi zahraje. Postojím, poslouchám

a pozoruji kanál řeky, líné labutě, kachny v bílé, berlín

ské krajině. Most je zastřešený, zasklený, a  tak i  on,

když hraje, je celý zasklený, zastřešený, klidný. Poslou

chám ho a miluji, nechce se mi hnout. Také on pozoru

je při hraní líné labutě a  kachny.  Vybral jste si, pane,

krásný světa kout, říkám mu jednou pateticky, když do

hraje. A on se usmívá, zub se mu zaleskne. Spasiba, říká

mi, spasiba. Je to estetický dědo, je to dědo estetik, je

rusky spanilý. Jeho osud mi není lhostejný, kdykoliv ho

tam chytnu. Dokud hraje, neopouštím ho. A ani on, zdá

se, neopouští mě.

Je jiný berlínský muž.  Je to popelář. Pozoruji ho

z  okna kuchyně. Močí diskrétně do sněhu u  zídky ve

dvoře, zatímco jeho braši v oranžových vestách berlín

ských veřejných služeb válejí popelnice, kutálejí je, kon

tejnery na kolečkách táhnou prudkými pohyby hlučně

ze dvora ven, na ulici. V kontejnerech jsou tříděné od

padky, ale taky pár krys, nepoužitý lístek na vlak, dopis

jedné ženy jednomu muži, nikdy neodeslaný, starý hře

ben, použité plíny, prasklý míč, lampa a čísi fialová rtěn


10

ka. Mohla bych toho muže milovat? Mohl by on mě?

Ale co je to za únorovou otázku, vždyť ho jen tak pozo

ruji, co je komu do nás, co je do nás nám? Vidím, že

močí u kontejneru, do kterého jsem před chvílí vhodila

igelitovou tašku s odpadky. Vidím, že močí a že po něm

zůstane ve sněhu malá žlutá skvrna, gelbe fluss, žltá

riečka. A že někdo, kdo toho popeláře skutečně miluje,

bude tu malou žlutou říčku láskyplně zkoumat. Pohle

dem ji polaská a občerstven odejde. Třeba jeden z bra

chů jeho. Nebo Asiat, Číňan třeba nějaký. V tom lepším

světě. Tam, kde zpívá svoje hity Antony (and the John

sons).

Je ještě jiný berlínský muž a je to mladý drobný Ma

ďar z Pešti. Maďar tanečník. Potkáváme se v Krossener

strasse, Seumestrasse a někdy i Gartnerstrasse, tam ale

děláváme, že se nevidíme, není to v  našem teritoriu.

Nejčastěji se však potkáváme v  chodbě našeho domu,

kde do sebe vždycky vrazíme. Ať se vyhýbáme jakkoliv,

vrazíme do sebe. Chodba je úzká, vrazíme do sebe; ne

příliš prudce, ale přece jen. Je to i divné. Všelijak zakles

nutí, atavisticky, ruka do oka, loket do ušního bubínku,

rty o koleno. Habsburskomonarchisticky se o sebe opí

ráme; pak se vzájemně omlouváme, vysvětlujeme, obha

jujeme. Chystám se ho pokaždé zeptat, jak je to probo

ha možné, takto do sebe strkat. Vždyť on je tanečník,

a  ne žádné nemehlo; a  ani já nejsem snad dosud tak

vratká. Ale kdykoliv se nadechnu, řekne mi: „Muss ich

leider schon, mein Geliebter wartet auf mich!“ Ano, od

povím. Podaří se nám zachovat korektní sousedské


11

vztahy. Chodba se vrátí do původní dimenze. A je to tak

i dobře.


12

19. 2. 2013

V sobotu slavila přítelkyně N. narozeniny. Třicet devět

let, třicet devět stupňů. Narozeniny horečky. Sešly se

tam nakonec jen ženy (ale i tak to bylo krásné). Ukrajin

ská politička Oksana mluvila s  pohnutím o  hnutí Fe

men, které se snaží zdiskreditovat to dobré z Ukrajiny,

a při vzpomínce na naděje Oranžové revoluce se rozpla

kala. Čtyřicetiletá Julia s polsko-židovskými kořeny se

bláznivě smála, že Tel Aviv je nejrasističtější místo na

světě. Ultralevicová Berlíňanka Rike s  náušnicí v  hor

ním rtu mluvila o životě v maringotce jako o jediné sro

zumitelné odpovědi na zmatenost dneška.

Všechny jsme byly tak trochu vyšinutě, jeble angažo

vané; ženy vstupující do místnosti středního věku, a tou

místností byl pokoj mé přítelkyně, co slavila narozeni

ny... V pokoji květiny, spousta jídla a vína. (Ani na roz

jívené hovory o mužích nedošlo, nebo až v noci, když se

všem jazyky zmotaly...) Jen Chorvatka Jasminka rušila

tu fassbinderovskou atmosféru. Básnivě opilá vzpomí

nala na strýčka z Hercegoviny, co postavil dům, v němž

nikdo nechtěl bydlet, a  tak strýček do toho velkého

prázdného domu v  horách nastěhoval šaty všech pří

buzných; od Bosny až po Slovinsko. „Je to dům plný

šatů, dům rodinné historie,“ volala ta čistá duše, ale

ostatní ženy měly spíš na srdcích Femeny, Pussy Riot

a etiopské uprchlíky v Tel Avivu. Pak jsme mluvily o uri


13

noterapii. Jak k tomu došlo, si nevybavím; ale hovor to

byl bezpečný. Vzpomněla jsem si, že prezident Miloš Ze

man pije svou moč, nemá-li po ruce becherovku. Pak

mně ale došlo, že to nebude pravda, že se mi to patrně

namíchalo do nějakého zmateného snu a  že žádná

z mých přítelkyň Zemana nezná; ale copak já ho znám?

Copak jsem s  ním pila moč? Urinoterapie byla každo

pádně zábavnějším tématem. Mlčela jsem, popíjela, tro

chu se přejídala a myslela na to, že únor má jen dvacet

osm dní a za nic vlastně nemůže.

A dnes mě napadlo, že je to ještě pořád únor, v němž

jsem právě teď měla odjíždět do Korutan natočit rozho

vor s  rakouským prozaikem Winklerem. Ale nejedu.

Cesta nakonec nevyšla. Proč, to je fuk. Na únoru je hez

ké, že si lze spoustu věcí jen představovat. Cestování

třeba. Záznam z  nerealizované cesty jsem si před pár

dny skutečně pořídila pro případ, kdyby to nevyšlo.

Takže je všechno, jak má být. V únoru kratičkém a sni

vě prudkém.


14

26. 2. 2013

Obecně si myslím, že si lidé nijak zvlášť nerozumí.

V únoru. Včera třeba ve Frenštátě pod Radhoštěm vy

bouchnul dům. Prý úmyslný čin problémového nájem

níka, co se měl vystěhovat a hrozil sousedům smrtí. Pak

tedy ano — apokalypsa se naplnila. Ale co když jde

o křivé obvinění? Je to strašná zpráva a je to i únorová

zpráva, mediální zpráva ze zimy, která nekončí, a poma

lu by měla.

A  ještě k  tomu neporozumění. Jednoznačně nejsil

nější ze tří hraných filmů, které jsem minulý týden vidě

la na Berlinále, byl gruzínský snímek nepřeloženého ti

tulu Grzeli nateli dgeebi. Příběh z  Tbilisi na pozadí

válečného konfliktu, dospívání dětí a  odcizení rodičů,

film plný násilí i něhy. Po filmu diskuse s gruzínskou re

žisérkou Nanou Ekvtimishvili, která odpovídala na

otázky dvou německých, militantně naladěných femi

nistek. „Proč ukazujete agresi mužů v  tak pozitivním

světle?“ ptala se jedna a druhá jí skočila do řeči. „Proč

nedovysvětlíte, jak vztah mezi mužem a ženou v Gruzii

skutečně funguje?“ Režisérka se usmívala, snažila se ne

dat najevo smutek, ale ani z  osmé řady nešlo přehléd

nout, jak zuřivě mačká cíp své halenky. Další otázky

byly korektnější, ale stejně (západoevropsky) arogantní

a zcela mimo smysl a podstatu filmu.


15

5. 3. 2013

Berlín — deníček (čtvrtek až pondělí) Přemýšlet, analyzovat, dumat, rozkrývat, ohraničit, rozebírat, ohmatávat, pečlivě rozbrázdit vrstvy skutečnosti, bedlivě zkoumat, vkročit do hlubin, vnořit se do krtinců, objevit jádro pudla, vypísknout racionálně, čmuchat zmámeně, sklonit hlavu láskyplně, vklínit se mezi kolena milovaného muže (mého muže)... anebo: dětinsky a svobodně plácat páté přes deváté.

Snažím-li se poslední dobou o  první, vychází mi to druhé. Věty mi běžně utíkají; ledabylí mravenci ve vesmíru. Jejich vyznění se rozmazává těsně před ukončením (před tou definitivní zatáčkou u  studánky). A  zatímco na to myslím, pavouk v  horním rohu pokoje se sebejistě věší na své dílo. Síť zničím vzápětí smetákem. (Odpusť mi, zvířátko.)

Dnešní rozpačité rozkazy: Už nikdy nenapsat ani jeden text na téma Je jeden muž. Poslouchat, mlčet, hodně se nořit do dětských her anebo spát. S  chutí vařit a  péct. Koupit novou dortovou formu. Myslet stroboskopicky, a jen je-li to nutné. Uvažovat minimalisticky pouze z nezbytnosti. Všednost prožívat spíše rozmařile. Surovější věty nechat spát. Ale opravdu mám ráda lidi, kteří se nebojí mlčet. Já se často mlčet bojím. Melu pak páté přes deváté (viz věta první a věty následující).

Berlín — cestopisný deníček (čtvrtek až pondělí)

Chorvat v  nacpaném U-Bahnu směr Alexanderplatz vykřikl náhle SMRT a kousnul přítelkyni do ucha. Otočili se patrně všichni Slované (celkem tři cestující včetně mě).

Nejstarší žena z  našeho domu, osamělá paní Kranz, dává naší tříleté F. pokaždé ve dveřích nějakou sladkost. Bydlí ve druhém patře, my ve čtvrtém. F. se naučila kouzelné zaklínadlo žebráků: Ich habe Hunger. Jde po schodech, opakuje si tu větu, piluje výslovnost k dokonalosti; pospíchá ke dveřím ve druhém poschodí a já za ní rozrušeně volám: „Zazvoníš pod podmínkou, že tu větu nevyslovíš.“ Pak většinou F. od svého záměru lehkomyslně ustupuje a  dál zvesela stoupáme vzhůru, až k nám.

Mladý maďarský soused K. se společně se mnou vracel z večerního představení berlínského divadla Ramba Samba. Říká mi ve skoro jarní tramvaji M10: “Untill I  was twenty one, I  did nothing.” Chci podotknout, že nedělat nic se nedá. Ale nejde to. Chci tu větu vyslovit a  nemohu ji vyslovit, je najednou celá nesmyslná. Cos tedy dělal, chlapče, do svých jedenadvaceti let? “I did really nothing,” tvrdí neústupně a víc z něj nedostanu. Tak se aspoň krátce s tímto milým gayem něčemu zasmějeme. Čemu ale?

Dnes jedu od 6.45 vlakem do Prahy, rozednívá se. Po berlínské zimě s rodinou týden v Praze bez rodiny. Ne výlet. Ne cesta. Ne zima. Ne jaro. Ne veselo. Ne smutno. Tak něco mezi. Pracovat. Jít plavat do lázní Axa. Na cizí

17

muže se příliš nedívat, jen na jejich tkaničky od bot, to

bych snad i mohla; letmo. S nikým příliš nediskutovat,

nekonfrontovat se, do řeči se nedávat, nezapřádat ho

vory s lidmi jako smyslů zbavená, být spíše želvou jara.

Nechtít jedno a neběžet ke druhému. Na dálku i nadále

milovat své bližní. Ano. Želvou jara se stát.

18

12. 3. 2013

Pondělí: Cesta s N. vlakem do Prahy. Mezi Ústím a Roz

toky docházím k poznání, že nebýt degenerace naší ro

diny, nebýt sňatku babičky Jany s pokrevním bratran

cem Ivanem, mohla jsem být Pamelou Andersonovu

s  mozkem Marka Zuckerberga. Ono to vlastně není

směšné, vtipné už vůbec ne. Bratrovy roztrhané košile,

mé díry v ponožkách. Lež má krátké nohy a já lžu často,

ještě rok dva budu, pak už nadobro ne (pozor: krátké

nohy!). Mé nohy jsou ve skutečnosti dlouhé. Takže

pravdomluvné. Wittgenstein... A už je tu Praha. A zde

první polízanice. Olízat se na uvítanou se čtyřiadvaceti

převážně balkánskými účastníky filmového workshopu,

kterého se účastníme, my dvě přerostlé školačky od fil

mu; uvítat se s jižany. Nahradit pocit zoufalého vyčer

pání z  cizích slin radostí z  toho, že i  oni jsou mnou

(námi) tak troufale olízáni, přesmíru a současně korekt

ně středoevropsky. Ale páni, kdo jsou vůbec ti lidé, co se

s námi vítají, jako bychom se znali odjakživa? Jako by

chom v třiadevadesátém společně v Bečići protancovali

noc...

Úterý: Příprava na sobotní pitching (už jen to slovo

ošklivé), hovory s lidmi, kteří stejně jako my vymýšlejí

legrační, často i  směšné či strastiplné strategie, jak co

nejlépe udat vizi svého filmu. Mé nohy jsou dlouhé.

Wittgenstein. Polední přestávka, místo oběda cesta me

19

trem za dvaadevadesátiletou pratetičkou do Thomay

erovy nemocnice. Tetička leží v LDN, zápal plic, prý ko

nečná stanice. Srdce mi bije pomaleji, v  té dlouhé

chodbě LDN. A  hele, hovno, říká můj bratranec a  její

nejmladší syn P.  Na chodbě LDN skutečně leží suché,

docela malé lidské hovínko... Sbírám ho ze země me

chanickým pohybem, jako bych to dělala odjakživa.

V papírovém kapesníčku držím to lejno, usmívám se ne

příliš bystře na stařenku o berlích. Skloní se nade mnou

anděl. A není to anděl; je to saniťák: „Co mi kradete prá

ci? Vraťte mi to!“ Nešikovně se o  hovínko v  ubrousku

přetahujeme, jsme veselí a už i špinaví, trus nám padá

zpátky na zem. Krátká meditace. Jdeme chodbou dál.

Tetička mě v  pokoji poznává a  nepoznává, je krásná,

i když má už fousy. Říkám jí: „Chceš domů, teto Zuza

no?“ Odpovídá, že chce na Sicílii. Stařičká žena docela

vpravo prchá v nestřežený okamžik z místnosti, chytá ji

až sestra ve dveřích. Vedle tetičky leží jiná stařenka

a obviňuje saniťáka z krádeže knihy, známá firma, usmí

vá se saniťák. I můj bratranec se najednou usmívá. Říká

mi: „Vidíš, tady natočte to vaše road movie, tady všich

ni plují pomalu na sever, tady se zastav, zastav se na

chvíli.“ Říká mi: „Není už kam spěchat.“ A je to můj nej

bližší bratranec, a vždycky byl. I on je už starý muž, na

padá mě, kudrnaté prošedivělé vlasy mu pečlivě odhrnu

z čela, co taky jiného. Zastavit se.

Středa: Ráda bych se zastavila, ráda bych zase tam,

za tetou, s bratrancem P. Místo toho však o polední pře

stávce běžím na magistrát pro žádost o občanský prů

kaz. A  potkávám dvě úřednice. Hodnou a  zlou. Ta zlá mě nechá přepisovat lejstra, protože jsem levačkou a  píšu nečitelně, slovo nečitelně vysloví jako necitelně. Ta hodná, maminka s  křížkem na krku, v  tmavě hnědém roláku, zazpívá své kolegyni mezitím tento žalozpěv: „Slyšela si, Zdenko, jak na Mánesáku spadla chudák žena... aby se autu vyhnula... utonula... radši do řeky skočila. Boty ji stáhly ke dnu, bunda jí jistě ztěžkla, čepice a šála, jistě i děti měla.“ Hlas se jí zlomil, té rolákové katolické úřednici, té víle pražského magistrátu, té jemné duši mezi lejstry. Lejna včerejška. Lejna budoucnosti. Lajna života.

Čtvrtek: Klidný den.

Pátek:  Ale co je to vlastně klidný den? Klidný den znamená třeba zahrát si badminton, ten zklidní i trestance před popravou. Badminton jsme však včera ani dnes nehrály. Zato jsme s N. byly večer v lázních Axa Na Poříčí. A po plavání, z kukaně patrové kavárny, jsme pozorovaly za hudby valčíku poslední plavce před zavíračkou. (Trestanci před popravou?) Napravo plaval muž Buldozer (motýlka, jako by tančil, svaly a  veliké tělo), vprostřed ajťák Žabička (plaval zešikma prsa, trochu se topil a  dojímal hubeností i  vůlí k  činu), docela nalevo plaval starý pán Mrož kraul (muž, pro něhož je voda životem). Vymyslely jsme u piva s N. celý ten náš slavný film. Rozhodně musíme navštívit aspoň třikrát v rozličných okresních středoevropských městech místní lázně. Pozorovat láskyplně životy plavců. Vždyť bazén třicet krát patnáct metrů je pro plavce domovem. Zvlášť když k tomu z reproduktorů vyhrává Straussův valčík... Pocit naplněnosti, dokud nezjistím, že mi někdo mezitím čmajznul ze skříňky zlaté náušnice po tetičce z Arizony.

Sobota: Pitching. Ani neklid, ani klid. Vrcholový sport evropské institucionalizované dokumentaristiky; sport, jenž nám má dopomoci ke shánění peněz, gymnastika cizích slov. Pocit vděku, vyčerpání a páni, tolik nekvalitního alkoholu, co nám nabízejí na závěrečném večírku. Ano, asi i  opilost, ano, i  hrůzyplná! Panáci a  panáci. Wittgenstein v povzdálí. Dlouhé nohy má krátká lež.

Neděle:  Otrava alkoholem, vidím svět rusky modře, nebýt N. a její péče, kdo ví, co by se mnou bylo, napadá mě během denního spánku, v němž se vracím pomalým modrým tobogánem kamsi domů, k pradávnu, popletená, zpocená a zmatená, cítím vůni babiččiny koupelny, slyším její hlas, budím se až večer, s  výčitkami a  pocitem studu.

Pondělí: Již nikdy žádný alkohol, píšu si do deníčku. Cesta vlakem Praha–Berlín. Za Drážďany mě napadá, že nebýt sňatku mého dědečka s  mou babičkou... Miluji pocit být doma. Pomačkat se s dětmi a přivítat se s milým. Už pro jednoduchost toho slova, té věty. Doma být. Doma. Před týdnem jsem to nevěděla.

22

19. 3. 2013

Úterý: Nasněžilo, všude bílo. Devítiletá E. minulý týden

ztratila svetr, tenisky, průkazku do školní jídelny, psací

pero, pravou rukavici, kozačky se jí rozpadly; úterní od

poledne ve znamení náprav, jdeme nakupovat. Po tý

denní nepřítomnosti po sobě občas plaše pokukujeme.

Říká mi, že se mnou nerada mluví o špatných tématech,

a špatné téma, to jsou třeba drsní kluci ve třídě. A říká

to najednou tak závažně, mám chuť kousnout ji do

ucha. Propadám na chvíli i  kratičkému zoufalství, že

roste příliš rychle, aspoň ji zlehýnka šťouchnu, už zase

je tak zasněná; obrací oči v sloup, mami, co blbneš... Ko

začky a tenisky chce koupit jakékoliv, je jí to vážně jed

no, hlavně ať nejsou růžové a  ať už tam nemusí být,

v obchoďáku, potřebuje přece kreslit svůj komiks o ka

nibalech, z nakupování je upřímně zpruzená. Klidnější

jsme až u švestkového koláče v turecké pekárně, občas

prohodíme něco o lidech, co stojí ve frontě. Ti lidé mluví

turecky, polsky a  ten další jazyk nedokážeme rozpo

znat, esperanto snad? E. říká, že má s  Wang Li svůj

vlastní jazyk, a  to přece k  životu stačí; k  čemu nějaké

pošahané esperanto. Pak zase mlčky jíme a E. znovu za

číná, znovu se rozjíždí: „K  čemu ty nákupy, mami, no

k čemu, proč raději lidi nemalují doma pod lampičkou

kanibaly,“ prudí dál. Říkám a zvyšuji už trochu hlas, že ti lidé pak doma nakoupené zboží jistě ihned sežerou, protože jsou nenasytní, tak jako my doma sežereme ty její nové tenisky, kozačky, rukavice, svetr, abychom si zase mohly brzy udělat hezké společné odpoledne v obchoďáku. A teď už se obě smějeme, no konečně, E. melancholie je dočasně pryč.

Středa: Sníh, a tak jdu s malou F. sáňkovat do Görlitzer Parku. E. má dnes aikido (ovšem zapomene si peníze, tak ji mistr posílá zpátky domů, o tom však my, závodnice na saních, nemáme tušení). V  odpoledním parku prudce zasvítí slunce, iluze jarních hor, svět jakoby nachystán k tání, jen ten mráz vše brzdí. Tvář natáčím k paprskům, i černošští dealeři v bílém parku mají dnes pod afročepičkami naraženy sluneční brýle a hulákají o poznání hlasitěji; možná že jsme v poušti, napadá mě blábolivě, když líně kloužeme po zmrzlém kopci dolů. A sjíždíme z toho jediného vrcholku přímo k amfiteátru. Tam a zase zpátky. Tam a zase zpátky. Na kandelábru posedává partička zhulenců, zpívají Dylana a F. se ptá: „Proč je, mami, kytara?“ „To je tak složité vysvětlit,“ říkám jí s pohledem na zhulence. „A proč ty seš tak složitá?“ ptá se zase malá F., zatímco čahoun hraje Just a perfect day. A má recht, čahoun i má malá F.

Čtvrtek:  F. má horečku. To asi to dlouhé, radostné sáňkování v  mrazivém odpoledni v  Görlitzer Parku. I tak to stálo za to, říkám si nejistě a F. ukazuje v tom nejošklivějším dětském časopise, co všechno jí mám koupit — barbínu, klouzačku, plastikovou postýlku pro panenky; no ano, všechno ti koupím, to víš (a nejradši v obchoďáku s E.). Po obědě hrajeme z dlouhé chvíle F. oblíbenou hru: Seš brambora, seš lampa, seš housenka, seš nůžky. F. vyhrává, protože po chvíli zvolá: „Seš prstýnek blázna.“ Nic lepšího mě pochopitelně nenapadá. Vzdávám se — jsem prstýnkem blázna, hurá, sláva, polní tráva. Prstýnkem blázna jsem.

Pátek: F. nemá horečku a chce dnes koupit v nejošklivějším z ošklivých dětských časopisů úplně, ale opravdu úplně všechno, rozhodně i  jedovatě zelený traktor s motorkem a umělohmotnou vrtačku na baterky! Čtu si Gaovu Bibli osamělého člověka a  raduji se z  jeho ctnosti nic nemít a nic nechtít.

Sobota: Odpolední krátké kafe v klubu Szimpla s Maďarkou Zsofi; píše mi ale, že nepřijde, a já už jsem venku z  bytu, už jsem všem doma zamávala, tak co s  tím, co s volnou hodinou... Pokračuji rychlou chůzí a vyhledávám nehostinná místa, bazary s auty, benzinky a opuštěné plochy továren; jako bych zatoužila ocitnout se přímo v  centru brněnských Zábrdovic a  pokračovat na Starou Osadu, která navzdory názvu představuje socialistické mraveniště prázdných, periferních ploch. Jako bych se dnes s Berlínem vítala a současně loučila. Ale já se vlastně s tímto městem stále jen vítám a loučím, jinak tu žít nedokážu. Jen v permanentní slavnosti lásky a nenávisti.

Neděle:  Mezi třetí a  šestou hodinou ranní, zatímco tvrdě spím, mi přišly dva krátké maily s  fotografiemi diskotéky ve městě Graz, jejichž autorem je trochu zvláštní Rakušák, co ho sotva znám. Píše, že tanec je osvobozující, no ano, to i  spánek, říkám si spokojeně. Odepisuji mu ve vší slušnosti, že si vážím možnosti stát

25

se jeho nočním deníkem. Můj muž zatím žertuje v ku

chyni, odpovím mu, že vtipkovat se takto naučil v osm

nácti ve zlínském skladě s nábytkem a od té doby se ni

jak neposunul. Vidím vnitroblok berlínského dvora

a  vidím současně Brno, náš poslední brněnský byt...

A  posunula jsem se já? — ptá se vyzývavě z  kuchyně.

Samozřejmě. V  pěti letech jsem se nechala zavřít o  tři

roky starším chlapečkem do peřináče s  mrtvou myší,

jen aby mě políbil. V sedmi letech jsem přeplavala celý

bazén pod vodou, jen abych mohla nocovat ve stanu se

stejně starým chlapcem, a o rok později jsem skočila na

lyžích z velkého můstku, protože když to udělám, dá mi

Švarc ze 7. B francouzák. A teď už na to na všechno, víš,

tak nějak trochu seru, uvař si, miláčku, to kafe sám.

„Nejsem nafouknutá, jsem skromná,“ zavolá malá F.

a  buší paličkou do skla poličky. „Nafouknutá žába ne

jsi?“ ptám se roztržitě, a  teprve pak si uvědomuji, že

holčička demoluje nábytek. „Přestaň,“ zvolám, avšak

slabě, neboť mě nebaví být přísnou vychovatelkou, mat

kou pluku, nedej bože ženou, co má život pod kontro

lou. Nene. Dítě i tak přestává po chvíli bušit, nic se ne

rozbilo a já se zachumlám na pět minut do peřin. Pojď

za mnou na chvíli, lákám ji. Takový nedělní svět mám

vcelku ráda. Takový zabydlený, peřinový svět.

26. 3. 2013

Berlínem koluje takový vtip. Jaro samozřejmě přijde, přijde; ale až po Silvestru. V sobotním vlaku Berlín–Strmilov (nejprve EuroCity, pak rychlík a nakonec osobáček) vymyslela E. taky vtip. Jaký je rozdíl mezi Berlínem a Strmilovem? Žádný. Obě místa leží pod sněhem a nikdy tomu nebude jinak.

Všímám si zde na vsi, že jihočeští domorodci jsou za stálého sněžení a mrazivého povětří ještě zamlklejší než obyčejně. Jen místní alkoholik pan V. číhal dnes po poledni za potravinami Olga, aby mi řekl pár sprostých vět. „Roztáhneš nohy a  hups na seno / kamarád taky rád / kurva kurva na stáří, chemoška tě vozáří.“ Ale neměl čepici. „Nemáte čepici,“ řekla jsem mu přísně a on zase stejně rychle zalezl.

Jinak se v  této krásné vsi, kde se musí a  nesmí žít, podobně jako ve městech B. a B., příliš mnoho za čtyři měsíce nestalo. Jen evangelický farář prchnul ze své farnosti k vojákům. Maminka ho potkala náhodou na nádraží v  Telči, na sobě měl vojenskou čepku, brašnu a  maminka se chlubila, jak ho přesně odhadla: „Nepoznala jsem zpočátku, kdo to je, jen mě napadlo, že je to muž, co je vojákem, i když by měl být farářem. Zeptala jsem se: Promiňte, nejste náhodou farářem? A on zrudl jako pravý farář, přiznal se ke všemu, že slouží u vojáků, ale do války ho zatím nepošlou, protože není ostřílený. Kdepak ten a ostřílený! S knoflíkovou tváří a příliš dobrosrdečnýma očima. Taky,“ říkala m., „si četl na nádraží Bibli, a to ho v mých očích usvědčilo!“

Ve vlaku Berlín–Strmilov, mezi Planou nad Lužnicí a  Veselím, přistoupil do kupé po sedmihodinové jízdě průvodčí. Také jeho tvář byla knoflíková. A tento knoflíček se nás ptá, jedete až do Veselí? Ano, odpovíme a  jsme samy veselé, že nás pan průvodčí tak laskavě oslovil. A nejen oslovil, vrátil se před Soběslaví a donesl dětem plný sáček bonbonů Haribo Smiling-Balla. Děti jásaly. Pak ze své pracovní brašny vytáhnul malinkou reprodukci obrazu E. Neumanna z roku 1913. Svatý Cyril a svatý Metoděj. Vzadu na obrázku stála tato přímluvná modlitba: Bože, tys poslal našim předkům svaté Cyrila a Metoděje, aby jim hlásali evangelium slovanským jazykem. Dej, ať i my přijímáme s radostí tvé poselství, řídíme se jím ve svém životě a  na jejich přímluvu ať jsme všichni spojeni v jednotě víry a lásky. Amen.

Poděkovala jsem i za holčičky, ve Veselí nedal věrozvěst jinak, než že nám ještě odnese těžký kufr na peron, mávaly jsme s  pusama plnýma Haribo Smiling-Balla. Štěstí je jednoduchá věta popsaná složitým souvětím. Wittgenstein. Ne. Kaprálová.

Bonbony měly chemicky-metafyzickou příchuť, ještě teď mě svědí pod jazykem.

Jinak se tedy v obci S. nestalo nic. Až na zmíněný odchod evangelického faráře a nucený odchod předčasně penzionovaného katolického faráře, co trpěl depresemi. (Ukryli ho v klášteře.) Svým chováním si za tři roky popudil všechny ovečky, poslední rok už ani neměl při mši ministranty a kázal pěti důchodcům obvykle o tom, jak škodlivé je tancovat na místní diskotéce v  kulturáku. Ale k jeho nejslavnějšímu vystoupení patřilo loňské velikonoční kázání. Přišel, pět minut mlčel, věrní bratři a sestry pokašlávali, botama šoupali po zemi, ale on nic. A pak řekl jen: „Perly sviním házet. Amen.“ A hříšníci se rozešli.

Tuto neděli přišel do farnosti nový mladý farář, Polák. Na Poláka mluví výborně česky, šlo šeptandou vsí. Kostel byl narvaný, přes padesát lidí. Inu, každá změna zavání vzrušením. A  i  když je to Polák, je koneckonců též křesťanem, katolíkem, nakonec katolickým knězem.

Velikonoce se blíží. Malujeme s  dětmi vajíčka. Jsou barevná, aby byla hezky vidět ve sněhu; i mé děti jsou barevné, strakaté a věčně umouněné.

Na evangeliu svatého Cyrila a Metoděje se mi opravdu líbí, že ho hlásali slovanským jazykem. Tímto jazykem, v degradované podobě, přeji nyní polskému faráři, aby mu jeho optimismus a světlo vydržely v obci S. co nejdéle, aby se nezaleknul lehce dusivé xenofobie, která se vznáší nad vylidněným krámem drobného a lekavého vietnamského prodavače, kolem domu pěstounské rodiny s cikáňaty či před nejnovější náplavou, totiž rodinou, o níž jde vsí sugestivní šeptanda, že jsou to zloději. A teď už spát. V obci S. odbíjí desátá.

29

2. 4. 2013

Velký pátek (o divadle)

Je jeden muž. Je to Ježíš a není to Ježíš; je to herec di

vadelní scény. Hraje Ježíše o Velkém pátku ve městě B.,

když sněží. Má pružné tělo atleta a nepříliš dobrý herec

ký projev. Na zápěstí levé ruky slabou tetuáž, roucho

z bílého prostěradla, pod ním trenýrky, sympatická pro

stoto, zřejmě OP Prostějov. V pondělí se pravděpodob

ně vydá na mrskut a zmrská herečku, co hraje v Pašijích

Máří Magdalenu a  nejspíš i  Marii pleskne za vajíčko.

Slova monologu občas splete, podle krátkého dialektu

a prudkých gest pochází ze severní Moravy. Hraje, jako

by spal, napadá mě, jako by byl ještě někým jiným než

hercem a  Ježíšem. Ale možná že přesně takovým by

současný Ježíš byl: trochu fejkem, trochu hipsterem,

trochu barmanem s hereckými sklony. Už po pěti minu

tách se cítím podvedeně. A když se mě herec zeptá: „Co

pak nevěříš, že jsem skutečný Ježíš?“, odpovím, že je

hercem, který se za Ježíše vydává. „Nevěříš v Ježíše,“ in

terpretuje vulgárně a já se konečně z první řady přestá

vám soustředit na fyzickou blízkost jeho trenýrek; má

už teď trochu mrzutý výraz ve své chlapecky krásné

tváři. Tento dialog nemá cenu, pomyslíme si vzápětí

oba a na zbylých sedmdesát minut se od sebe odvrací



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist