načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Berlínské epizody -- Příspěvek k dějinám filologie v Čechách a na Moravě 1878–1914 - Michal Topor

Berlínské epizody -- Příspěvek k dějinám filologie v Čechách a na Moravě 1878–1914

Elektronická kniha: Berlínské epizody -- Příspěvek k dějinám filologie v Čechách a na Moravě 1878–1914
Autor:

Kniha Berlínské epizody mapuje prostřednictvím dosud nezpracovaných a v naprosté většině nepublikovaných archivních materiálů (univerzitních matrik, korespondencí, zápisků apod.) ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  239
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Institut pro studium literatury
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 396
Rozměr: 23 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-9913-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Publikace českého literárního vědce mapuje pobyty českých a německých filologů z českých zemí na berlínských univerzitách v letech 1878-1914.

Popis nakladatele

Kniha Berlínské epizody mapuje prostřednictvím dosud nezpracovaných a v naprosté většině nepublikovaných archivních materiálů (univerzitních matrik, korespondencí, zápisků apod.) berlínské cesty a pobyty česky i německy mluvících studentů a badatelů pocházejících z Čech a Moravy. Právě díky jejich svědectvím přináší zásadní informace k poznání základů filologických oborů jak v českých zemích, tak v berlínském univerzitním prostředí, a to v době jejich zásadních proměn, hledání a nalézání moderních metodologických přístupů. Na poli filologicky založených disciplín přitahoval Berlín logicky v první řadě germanisty, resp. různě orientované filology zabývající se dějinami moderních jazyků a literatur (romanisty, slavisty) s podstatnými zájmy germanistickými. V  chronologicky postupujícím výkladu zaměřeném na období 1878–1914 jsou představeny berlínské osudy a vazby jak osobností proslulých či občas připomínaných (např. Arne Nováka, Otokara Fischera, Arnošta Krause, Roberta Priebsche, Jana Krejčího, Isidora Pollaka, Aloise Musila, Františka Groha, Bedřicha Hrozného, Františka Lexy, Otakara Jirániho, Erharda Preissiga ad.), tak těch, jejichž dráhy dosud naprosto zůstávaly stranou pozornosti. Monografie jako celek je příspěvkem k dějinám jednotlivých vědních oborů, především filologie a literární historie. Množství dosud neznámých a nepublikovaných materiálů zpřístupňuje ve velkém rozsahu dalším badatelům a dává tak impulsy k dalšímu zkoumání.

Předmětná hesla
* 19.-20. století
* 1878-1914
Filologové -- Česko -- 19.-20. století
Filologie -- Česko -- 19.-20. století
Filologie -- Německo -- 19.-20. století
Univerzity -- Německo -- 19.-20. století
Intelektuální život -- Německo -- 19.-20. století
Berlín (Německo)
Zařazeno v kategoriích
Michal Topor - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

...

. ...

*

Michal Topor

Michal Topor

Berlínské epizody

Příspěvek k dějinám filologie

v Čechách a na Moravě

1878–1914

Berlínské epizody

Institut pro studium literatury


Lence, Matoušovi, vojtovi

Michal Topor Berlínské epizody

Příspěvek k dějinám filologie

v Čechách a na Moravě

1878–1914

Institut pro studium literatury Tato publikace vznikla díky podpoře Grantové agentury České republiky v rámci postdoktorského projektu P406/12/P309 (Berlínské epizody. Čeští filologové v Berlíně /1882–1914/). LektorovaLi Mgr. Alice Stašková, Ph. D. PaedDr. Luboš Merhaut, CSc. © Michal Topor, 2015 © Institut pro studium literatury, 2015 ISBN 978-80-87899-13-7 [tištěná kniha] ISBN 978-80-87899-22-9 [PDF]

Předmluva

[...] věda teoretická se vždy doplňuje s historickou a obě mají společný základ,

jímž je filologie nebo archeologie nebo jiná nauka zpracovávající prameny.

karel svoboda, 19371

Dějiny Berlína jako přitažlivé učenecké, resp. univerzitní metropole nelze oddělit od proměn, jež město prodělávalo i v jiných životních sférách. Za klíčovou

událost – vzhledem k éře, jíž se bude tato kniha věnovat – lze bezpochybypovažovat pruský triumf ve válce s Francií na počátku sedmdesátých let. V polovině

ledna 1871 bylo ve Versailles proklamací vyhlášeno německé císařství2 a kancléř Bismarck a Hohenzollern Wilhelm Friedrich Ludwig von Preußen dohlíželi na etablování nové (říšské) prestiže, která se měla odrážet jak v její ideologii,

tak i architektuře, a současně stát – ve směsi mytologie a dynastického kultu (viz

Kipper 2002) – na starobylých základech; jejím centrálním areálem byly logicky

berlínské ulice, prostranství.3

Nově budovaná sláva však předháněla realitu – což neopomněl takřka jízlivě zaznamenat pražský filozof a estetik Josef Durdík, který Berlín navštívil jako

turista. „Bydlím ‚pod lipami‘, první to třídě berlínské, vidím braniborskoubránu a na konci lip pomník Friedricha II. Ba pořádek je tu snad až úzkostlivý, ale co

do výstavnosti a čistoty zůstal Berlína daleko za mými představami, [...] spodivením spatříš v ulicích berlínských skutečné struhy a přes ně lávky, nemáťBerlín posud žádných stok,“ pohoršeně referoval v srpnu 1875 v týdeníku Světozor.

Fascinovalo-li Durdíka něco, byly to zoologická zahrada, Brehmovo akvárium

(otevřené roku 1869), „muzea, v nichžto jsou poklady umělecké a starožitnické sneseny; zejména jsou oddělení egyptské a nordické pravou studnicí historických znamenitostí“, a obrazárny. Durdík se v letních dnech vypravil také

1 Karel Svoboda: Literární věda, její soustava a rozvoj, Listy filologické 64, 1937, č. 2,

s. 81–102, zde s. 102.

2 Srov. Weinholdovu jubilejní úvahu o významu této události – Karl Weinhold: Zum Gedächtnis des

18. Januars 1871. Rede bei der Erinnerungs-Feier der Königlichen Friedrich-Wilhelms-Universität

zu Berlin am 18. Januar 1896, Berlin 1896, případně Adolph Wagner: Die Entwicklung der

Universität Berlin 1810–1896. Rede zur Gedächtnisfeier der Stiftung der KöniglichenFriedrich-Wilhelms-Universität zu Berlin am 3. 8. 1896, Berlin 1896 (rektorská řeč), zejm. s. 35–40.

3 Srov. Henry Vizetelly: Berlin under the New Empire. Its Institutions, Inhabitants, Industry,

Monuments, Museums, Social Life, Manners, and Amusements, 2 sv., London, Tinsley Brothers,

Catherine Street, Strand 1878, 1879. Nověji Dauss 2007. Viz také Lunačarského poznámku

o Wagnerovi, píšícím „kovově znějící pochody na počest vítězů“: „těžkopádná forma jeho

hudebních děl má původ v téže okázalosti vítězného kapitálu, která poznamenala mnohé ulice

a náměstí v Berlíně“ (Lunačarskij 1979, s. 363).

Obsah

Předmluva ............... 5

Filologové z českých zemí v Berlíně 1878–1889 ............... 11

Filologie pod hvězdami moderny 1890–1899 ............... 55

Berlín po přelomu století 1900–1903 ............... 113

Podzim 1903 – léto 1905 ............... 177

Podzim 1905 – léto 1908 ............... 221

Léta předválečná: podzim 1908 – podzim 1914 ............... 261

Shrnutí ............... 353

Literatura ............... 357

Resümee ............... 373

Jmenný rejstřík ............... 375


6 7

do univerzitní posluchárny – „univerzita berlínská leží ‚pod lipami‘ – i poznal

jsem několik proslulých profesorův berlínských, zejména též Helmholtze aslyšel jej přednášet fyziku, zrovna partii o spektrální analýze – v mužné, plné tváři

jeho pronikavé, ale přece klidně-rozumové oko, takže se člověk až trochuzalekne toho pohledu – ale přednáška sama se mi valně líbiti nechtěla. Ze všech,které jsem poslechl, líbila se mi nejlépe přednáška známého mluvozpytce Steinthala,

jenž sice trochu tence, ale zřetelně a elegantně rozpráví. Užívání latiny co jednacího jazyka jest zvláště na filozofické fakultě mnohem hojnější než v Praze.

Na dvě osobnosti jsem se zvláště těšil, však byly už z Berlína pryč: totiž naEduarda Hartmanna, známého původce filozofické soustavy ‚bezvědomého‘, a ještě

více na Eugena Dühringa.“4

V červenci 1877 se do Berlína vypravil dvaadvacetiletý Bohuslav Bauše, veden zájmy přírodovědnými. Reportáž z jeho pobytu, otištěná počátkem roku 1878

ve Světozoru, se zabývala v první řadě berlínskou zoologickou zahradou, vevybraných fragmentech-monumentech ale současně nechala vystupovat velkoměstský prostor – militaristický, exotický, rušný: „Od Braniborské brány vede

tam [k zoologické zahradě] stinná cesta, po níž zvlášť v neděli pěšky, po omnibusech všeho druhu, po tramvaji, koňmo i v elegantních povozech tisíce lidíspějí pro zábavu i poučení.“5

Zmíněná setkání českých intelektuálů – pražského univerzitního profesora a dychtivého přírodozpytce – s berlínským prostředím patří do okruhušťastných, ovšem solitérních nálezů. Studentskou peregrinaci6 na trase české země (tj.

zvláště Praha, případně Vídeň, kde často studovali Moravané) – Berlín lzenaštěstí sledovat systematičtěji: je možné vyjít z údajů rozptýlených v sérii Amtliches

Verzeichnis des Personals und der Studierenden der KöniglichenFriedrich-Wilhelms-Universität zu Berlin,7 tj. v seznamech studentů (a od roku 1908 i studentek),kteří se imatrikulovali na berlínské univerzitě. Podstatným indexem je zde evidovaná

země původu: „Böhmen“ či „Mähren“.8

4 Josef Durdík: Výlet do Anglie, Světozor 9, 1875, č. 35, 27. 8., s. 411–412, 413; text pokračuje

i v dalších číslech: „Z Berlína severním Německem do Rýna Kolína!“ atd.

5 Bohuslav Bauše: Berlín. Zoologická zahrada. Akvaria, Světozor 12, 1878, č. 5, 1. 2., s. 57–59;

č. 6, 8. 2., s. 70–71, zde s. 58.

6 K pojmu akademické peregrinace, byť především v souvislosti se staršími obdobími dějin,

srov. Svatoš 1995.

7 Dostupné na internetové stránce <edoc.hu-berlin.de/browsing/digi_hist_dokumente>.

8 Jen ojediněle jsem u studentů, pocházejících doložitelně z Čech či Moravy, zaznamenal domicil

„Österreich“. Nutno podotknout, že tyto soupisy, vydávané od 1830, představují fascinující

pramen k „českým“ dějinám všech oborů, jež bylo možné na berlínské univerzitě studovat.

Jejich paralelou jsou tzv. matriky, v nichž byli studenti řazeni nikoli podle abecedy, nýbrž tak,

jak se postupně zapisovali. Uloženy jsou v archivu Humboldt-Universität zu Berlin (dále A HU).

K významu berlínských univerzitních matrik, byť pro starší období, srov. Bahl 2013.

Cílem následujících kapitol je představit – v mezích možného, dostupného, resp. nalezeného – všechny české a moravské protagonisty studentské a jiné

mobility, kteří zamířili do Berlína jako do střediska rozvoje filologickyfundovaných oborů.9 Tato snaha a sázka na administrativní text-výčet jako základ dalších

operací vede k tomu, že budoucí hvězdy disciplín se ocitnou v jedné řadě s těmi,

o nichž dnes nejednou není známo téměř nic. Výsledné pojednání si však jentěžko bude moci nárokovat hodnotu prosopografickou – v případě některýchberlínských studentů s českým či moravským domicilem jsou zmínka v soupiseimatrikulovaných studentů, potažmo dochované, k určitému datu vystavené berlínské

univerzitní „vysvědčení na odchodnou“ (Abgangszeugnis)10 jedinými doložitelnými dokumenty existence (v tom ohledu nabývá každé alespoň skromnéosvětlení té které figury významu takřka lexikografického).

Zvláště to platí pro filology-cestovatele, příslušející k německojazyčné vrstvě obyvatelstva Čech a Moravy. Ty přitom mohla k pruskému státu přirozeněpojit užší vazba – na rozdíl od studentů, jejichž zázemí tvořilo především českojazyčné prostředí (ve smyslu drah iniciace, vzdělávání a budování společenského

statusu, kariér).11 Umělecké, intelektuální i vědecké působení českých amoravských Němců (resp. těch, kteří němčinu jako rodinný, profesní či úřední jazyk

9 Základní obrys dějin berlínské univerzity podal nedávno Charles E. McClelland (2012).

Vývoj berlínského institucionálního zázemí jednotlivých disciplín (jejich univerzitního

provozování) především v počátcích načrtli Holger Dainat (pro oblasti klasické, germánské

a orientální filologie) a Marie-Luise Bott (pro oblasti filologie románské, anglické

a slovanské), viz Tenorth – Hess – Hoffmann (eds.) 2010, s. 319–338, 339–392. Viz též –

ve vztahu k dobovým pojetím filologické práce – pojednání Wilfrieda Nippela (Genese und

Ausdifferenzierung der Altertumswissenschaften, tamtéž, s. 199–215) a Henninga Wredeho

(Archäologien – Konstitution und Ausdifferenzierung, tamtéž, s. 217–236). K dějinám

jednotlivých univerzitních pracovišť srov. také Lenz (red.) 1910, zejména pojednání Johanna

Vahlena (filologický seminář, s. 208–216), Ulricha von Wilamowitz-Moellendorffa (institut

pro archeologii, s. 216–219), Gustava Roetheho (germanistický seminář, s. 222–230), Adolfa

Toblera a Heinricha Morfa (romanistický seminář, s. 230–233), Aloise Brandla (anglistický

seminář, s. 233–238), Wilhelma Schulzeho (indogermánský seminář, s. 238–239) a Eduarda

Sachaua (seminář pro orientální jazyky, s. 239–247). Počátky a proměny berlínské univerzitní

nordistické filologie v těsné blízkosti, ba v proplétání s filologií germánskou zevrubně

pojednala Jutta Hoffmann (2010).

10 Velká část těchto dokladů oficiálního ukončení studia (často včetně výčtu zapsaných

přednášek a cvičení) je dnes k dispozici v archivu Humboldt-Universität zu Berlin. V řadě

případů však taková osobní dokumentace chybí, resp. je velmi sporá; jen zřídka se poté

podařilo najít odpovídající doklady ve fondech českých archivů (např. v podobě berlínských

indexů Aloise Musila či Edvarda Beneše).

11 Srov.: „Jazyk sdílené zkušenosti objektivuje a v rámci jazykového společenství je zpřístupňuje

všem, čímž se stává jak základem, tak nástrojem sociální zásoby vědění [...] Jazyk se stává

úložištěm nesmírného množství skupinových sedimentací“ (Berger – Luckmann 1999,

s. 70, 71 – kap. Sedimentace a tradice). V tomto rámci je nicméně třeba počítat s pestrostí

a spletitostí individuálních loajalit, rozhodnutí a cest a s tím, že v realitě životních světů

jednotlivých aktérů se jazykově určené oblasti v různé míře prostupovaly, také v souvislosti

s regiony pobytu (viz k tomu např. Luft 1996). 9 preferovali) je sice v poslední době vydatněji zkoumáno, toto úsilí však nutněnejednou troskotá na řídkosti a nesoustavnosti archivace materiálů tétoprovenience po druhé světové válce.12

Kostru výkladu zakládá zřetel chronologický; počíná podzimem 1878, kdy

do Berlína vyrazil Wendelin Toischer, učedník Ernsta Martina, resp. pražskéuniverzitní germanistiky (ještě před jejím rozdělením), a uzavírá ho kapitola věnovaná letům těsně předválečným a prvním měsícům války (podzim 1914).Portréty osobností pracují především s daty získanými z administrativních dokumentů

(v rytmu příjezdů a odjezdů), bio-bibliografickými odkazy, drobnýmiepistulárními objevy, úryvky memoárů a dalšími příklady reflexe, kontaktů a vazeb mezi

českými zeměmi a pruskou metropolí.13 Pouze v případech, kdy lze berlínskéstudijní mise díky dochovaným pramenům doložit detailněji (tak jako v případech

Otokara Fischera či Arne Nováka), tempo se zvolňuje; proměňuji se v editora,prostředkujícího řeč z terénu.

Usiluji rekonstruovat, resp. novými postřehy ozřejmit zjevné i tušené(nejednou přetržité) kontinuity a spojitosti: dědictví osobních vazeb (např. MaxRoediger se vzpomínkou na Arnošta Krause opakovaně vlídně přijímá české studenty),

gesta dobrozdání, doporučení (ti, kteří v Berlíně byli, orientují své následovníky

a jejich studia), autoritativní vzory, fundující a moderující určité „styly“ filologické práce.14 Jakkoli synekdochicky, v detailech spjatých s uloženým rámcem,15

jde tedy o příspěvek k poznání formování filologických disciplín,16 resp.rozpravy, v níž byl pojem filologie v průběhu naznačených desetiletí znovu a znovu, ať

12 Jak před lety konstatoval Carlo Ginzburg: „každý pohled na realitu je nejen hluboce selektivní

a dílčí, ale odvíjí se také od mocenských vztahů, které možností přístupu k dokumentaci

ovlivňují celkový obraz, jejž po sobě společnost zanechává“ (Ginzburg 2013, s. 45).

13 S vědomím, jak radostné by bylo dokonale dostát nároku vytyčenému Michalem Svatošem:

„Historik si již nevystačí s katalogy posluchačů a matrikami promovaných, univerzitními

úředními knihami nebo seznamy přednášek a vyučujících, ale musí vzít v úvahu širokou škálu

pramenů biografického rázu, vlastní odbornou a literární produkci, měl by spolehlivě znát

nejen dobový kontext a reálie dané školy, ale i rodinné, školní a sociální zázemí zkoumaného

okruhu osob. Měl by ovšem také vědět, co bylo obsahem knihoven, které formovaly jejich

profil, měl by znát vývoj jednotlivých univerzitních disciplín atd. atp.“ Ostatně sám pisatel

dodal: „Již tento výčet stačí, aby bylo zřejmé, že je to úkol nad síly jedince“ (Svatoš 1999).

14 K pojmu „stylu“ jako více či méně záměrného, reflektovaného projevu určité osvojené

metodologie viz Werle 2005, s. 23–30. Součástí peregrinační zkušenosti byly nesporně

konfrontace (nejednou svůdné k nápodobě, či odpuzující) s určitými typyučenecko-pedagogické fyziognomie, s různými formami realizace akademického habitu (srov. sondy,

jimiž Rainer Rosenberg na poli dějin německé germanistiky rozvinul Bourdieuův koncept

„člověka akademického“, Bourdieu 1992, Rosenberg 2009).

15 Viz proti tomu kupříkladu „textarcheologické studie“ Johanny Wolf, pozoruhodně

v postupných sondách, na pozadí podstatných paradigmatických posunů, osvětlující dějiny

německé romanistiky (Wolf 2012).

16 Srov. Nebrigovy úvahy o pojmu disciplíny v souvislosti s formováním (germanistické)

rozpravy o básnictví (Nebrig 2013, zejm. s. 12–52 /kap. Moderne Literatur und Philologische

Bildung/).

už explicitně nebo implicitně, přezkoumáván, rozkolísáván nebo upevňován,pohybuje se mezi jednotou, spoluprací a štěpením (srov. Kindt – Müller 2004).17 Byl

jsem si přitom vědom toho, že zvolené rozpětí od filologie „klasické“ přesodvětví orientalistiky po obory soustředěné k dějinám starších i novějších forem jazyka

a literatury bude riskantní, že zdaleka ne všem partiím již v poslední čtvrtinědevatenáctého století silně specializovaného vesmíru budu – jsa v první řaděliterárním historikem, bohemistou – práv a že leccos pozoruhodného přehlédnu.Ostatně: dominantními průvodci-komentátory se mi počínaje lety „vynoření“ (1900,

resp. 1902) stanou Arne Novák a Otokar Fischer, fascinující proponenti dilemat

své i mé „vědy“.

Za cenné rady, otázky, námitky a jiné podněty při přípravě rukopisu a knihyděkuji děkuji Evě Taxové, Václavu Petrbokovi, Luboši Merhautovi, Alici Staškové,

Zuzaně Jürgens, Evě Jelínkové, Lucii Bartoňové, Jiřímu Císlerovi a TerezeŠtechové, vděčně se obracím také k těm, kteří mi zejména v badatelnách ArchivuUniverzity Karlovy, Literárního archivu Památníku národního písemnictví, Archivu Akademie věd České republiky, Archivu Národního muzea, Národního archivu

a archivu Humboldt-Universität zu Berlin – leckdy s takřka nepatřičnou trpělivostí a vstřícností – prostředkovali potřebné materiály.

17 Proměny v pojetí dějin věd v posledních desetiletích nedávno poučně vyložili Lucie Storchová

a Jiří Růžička; inspirativním shledávám mj. poukaz k úvahám Hanse Jörga Rheinbergera –

k chápání „vědecké práce“ (a tedy snad i práce filologické, literárněhistorické apod.) jako

„procesu utváření diferencí“: „Význam tedy nevzniká tím, že by výzkumníci odkazovali

k něčemu reálně existujícímu vně, ale ‚pouze‘ prostřednictvím odkazů na jiné označující.

Takovýto proces ‚vykládání stop prostřednictvím jiných stop‘ ovšem zůstává otevřený,

význam se v něm nikdy nefixuje definitivně. Během výzkumu se pak některé diference

stabilizují jako poukaz k ‚novému‘ (jako objevy). Teprve zpětně se mezi nimi utvářejí rétorické

vazby, jež výzkum popisují jako ‚cestu vedoucí k výsledkům‘“ (Storchová – Růžička 2014,

s. 278–279; autoři zde citují z Rheinbergerovy knihy Experimentalsysteme und epistemische

Dinge /2001/).


Filologové z českých zemí

v Berlíně 1878—1889


13

Červená kabelka aneb Jan Gebauer

a metropole nad Sprévou

Počátkem roku 1879 odjel Jan Gebauer do Berlína, strávil tam tři týdny:

Prof. Jagić, těše se zvláštní důvěře, získal na čtyři neděle rukopis z Wittenberga, a pozval srdečně otce, aby byl na ten čas, který bude práce vyžadovat, hostem

v jeho domácnosti.1

Tatínek, který dostal na tuto práci 50 zl. od Matice české, přijal Jagićovo pozvání.

Po denní práci procházívali se pak oba filologové, které věkem dělilo jen několik

týdnů, po metropoli nad Sprévou.

Temperamentní Jagić ukazoval a vykládal klidnému Gebauerovi pamětihodnosti města.

Přišli na Kurfürstenbrücke a prohlíželi sochu velkého kurfirsta od Schlütra.

„Vidíte, až vás Prušáci dostanou, udělají z vás samé takovéhle nebožáky,“upozorňoval Jagić na zuboženou postavu, která měla zřejmě [představovat, MT]slovanský typ, umístěnou na spodku pomníku. [...] Když se tatínek vrátil, vypravoval

nám mnoho o svém pobytě v Berlíně, o životě v tak velikém městě, a na maličkém

albu, které přivezl, nám ukazoval a popisoval věci, které viděl.

Dlouho jsem nosila malou, červenou kabelku, kterou mi odtamtud přivezl akterá se mi zdála neobyčejná.

(Gebauerová 1926, s. 166–167) Vatroslav Jagić tehdy sám zastupoval berlínskou univerzitní slavistiku,2 odpočátku svého zdejšího působení měl blízko k nestorovi berlínské germanistiky Karlu Müllenhoffovi:3 ještě v únoru 1880 přednášel v kruhu prestižní „středečníspolečnosti“, kam vedle Müllenhoffa patřil např. i archeolog a historik umění Ernst Curtius, o počátcích církevně slovanského jazyka.4 Než téhož roku Jagić odešel do Petrohradu – v Berlíně ho vystřídal Aleksandr Brückner –, přispěl svým dobrozdáním k tomu, že v lednu 1880 byl do pozice vedoucího nově ustaveného 1 Srov. Žaltář wittenberský, k tisku připravil a výklady i slovníkem opatřil Jan Gebauer, Praha

1880, s. XXXIV–XXXV. Viz též Gebauerův dopis Josefu Královi z 19. 1. 1879: „Byl jsem tyto dni

v Berlíně a srovnával jsem si tam svou kopii staročeského žaltáře, řečeného Wittenberského,

s originálem“ (Svatoš 1989, s. 177; též Sylaba 1992, s. 159–167). V pozůstalosti Jana

Gebauera se dochoval dopis, kterým mu V. Jagić 23. 12. 1878 oznamoval, že rukopis má

dočasně v Berlíně (LA PNP, f. Jan Gebauer). 2 K okolnostem zřízení berlínské „katedry slavistické“ v kontextu německé slavistiky srov.

Murko 1937, s. 468–479 (původně otištěno v Internationale Monatsschrift für Wissenschaft,

Kunst und Technik 12, 1917, s. 225–252, 295–320). 3 Jagić 1930, s. 303, srov. též Murko 1940 (edice dvou vzpomínkových dopisů někdejších

Jagićových berlínských žáků – Felixe Hartmanna a Georga Heinricha Mahlowa). 4 Srov. Bott 2010, zejména s. 384, též Kurz 1971.

14 15

pražského slovanského semináře zvolen nikoli Martin Hattala, ale právě Gebauer;

navíc se Jagić tehdy netajil tím, že Gebauera – který již roku 1877 přispěl dober

línského časopisu Archiv für slavische Philologie (srov. Gutschmidt 1992) –dopo

ručil pruským úřadům jako svého možného nástupce na slavistice berlínské(Ge

bauerová 1926, s. 171–172; Jagić 1930, s. 384–385).5

Gebauerova cesta do Berlína byla ryze badatelská, jeho přístup k textu,uvažo

vání o něm a zacházení s ním, byly v té době již ustáleny. Úkolem filologa je pro

něj systematické restaurování, prověření a zpřístupnění „památky“ (Denkmal);6

edice – dominantní, prestižní odborný žánr – je budována jako ekvivalent, conej

bedlivější, k detailu citlivý přepis fyzicky obtížně dostupné archiválie. Takovýto

přepis měl de facto archiválii zastoupit, učinit ji – vždy za cenu ztráty určitéinfor

mace – disponovatelnou a diskutovatelnou:

[...] veledůležito jest poznati pozitivní data, která jsou obsažena v jazyce samém

a bez nichž všeliká kombinace má půdu pod sebou vratkou a vodí k výsledkům

nejen nejistým, nýbrž i absurdním. Poznání však takového nelze dobývati jinak,

než zkoumáním jazykových památek, a k tomu zase jest potřebí, aby ty památky

staly se přístupnými, aby byly vydány ve věrných tiscích.7

V komentáři k edici Žaltáře wittenberského věnoval Gebauer (paleograf) pozornost

materiálním kvalitám originálu (typu písma, barvě, proporcím – včetně např.

5 V prosinci 1901 Gebauer v rámci polemiky s Janem Kvíčalou (reaguje na Kvíčalovu poznámku

o nevděčnosti; vždyť právě on, Kvíčala, počátkem osmdesátých let „způsobil“ „mé rychlé

povýšení z extraordináře za ordináře“) napsal: „vím, že tu velice vážil projev filozofické fakulty

berlínské, která 1880, podávajíc svému ministerstvu návrh o nástupci po prof. Jagićovi, uznala

a vyslovila, že bych se výborně hodil za řádného profesora slavistiky na univerzitě berlínské,

kdyby má vědecká činnost podle úkolu mně předepsaného nebyla příliš speciálně k českému

jazyku a české literatuře obrácena“ (Jan Gebauer: „Odpověď“ p. dv. r. prof. Kvíčalovi, Listy

filologické 28, 1901/1902, příloha Několik slov k otázce pana dvor. rady prof. Kvíčaly, redaktora

Českého musea filologického, o panu dr. Václ. Flajšhansovi, s. 7).

6 Metodiku vydávání „starých textů“ Gebauer formuloval již v článku O přepisování

textů staročeských, se zvláštním ohledem k Rukop. Královédvorskému (Listy filologické

a paedagogické 2, 1875, č. 2/3, s. 167–180). Jako reprezentativní realizaci žánru

„památek“ srov. germanistickou řadu Denkmäler deutscher Poesie und Prosa

aus dem VIII. – XII. Jahrhundert (1864–1892; ed. Karl Müllenhoff, Elias von Steinmeyer

a Wilhelm Scherer). Pozoruhodným svodem dobových představ o celku filologických sfér je

kniha Augusta Boeckha Encyklopädie und Methodologie der philologischen Wissenschaften

(Leipzig, 1877, ed. Ernst Bratuscheck), po Boeckhově smrti († 1867) sestavená na základě

jeho přednáškového cyklu. Obrysový výklad povahy pohybů mezi filologií a etablující se

vědou literární v 19. století podali Lutz Danneberg, Wolfgang Höppner a Ralf Klausnitzer

ve 3. svazku kompendia Handbuch Litteraturwissenschaft (Danneberg – Klausnitzer 2007,

srov. též Řezníková 2000).

7 Jan Gebauer: Quattuor Evangeliorum codex glagoliticus, olim Zographensis nunc

Petropolitanus. Characteribus cyrillicis transcriptum notis criticis, prolegomenis,

appendicibus auctum editit V. Jagić. Berolini 1879, Listy filologické a pedagogické 6, 1879,

č. 1, s. 172–173, zde s. 172.

vzdálenosti mezi řádky, počtu řádků na listu apod.) –, jako by usiloval vytvořit

písemný inkarnát jedinečného exempláře, v duchu „pozitivistického snu o řeči“,

„řeči-obrazu“ (Foucault 2007, s. 229). V edici Žaltáře wittenberského Gebauer

navíc čtenářovu představivost vybavil vizuální pomůckou: připojil fotolitografie

dvou vybraných stránek kodexu, pořízené „v ústavu bratří Burchardův v Berlíně“

(s. XL).8 „Staročeská“ památka byla fetišem, plným stop, svědectví:9 východiskem

ke spekulacím o „provenienci“, o autorovi, o překladatelské, opisovačské praxi,

ke zkusmým zasazením textu do nutně řídkých, fragmentárních řad jazykově

-literárních, na horizontech stanovených „pravidel“ proměn jazyka (na všech

úrovních, počínaje hláskoslovím) a znalostí podobných dokumentů, „žánru“.10

Tvorba edice, včetně komentáře a dalšího aparátu, představovala vrcholnývýsle

dek odborné činnosti, ukázku takřka detektivních, srovnávacích a kombinato

rických schopností, současně se jí autor zapojoval do určité části odborné(aktuál

ní i tradované) rozpravy; využití či přezkoumání a revize cizích tvrzení a edičních

počinů patřily ke znakům solidnosti:

[...] jakákoli disciplína definuje samu sebe souborem předmětů, celkem metod,

uceleným korpusem propozic, jež jsou považovány za pravé, jistou hrou pravidel

a definic, technik a nástrojů [...] aby nějaká propozice náležela k botanice nebo

k patologii, je třeba, aby odpovídala podmínkám, jež jsou v jistém smyslu přís

nější a složitější, než je čistá a jednoduchá pravda. Musí se obracet k určité rovině

předmětů [...] propozice k tomu, aby mohla náležet k určitému oboru, se musíve

psat do určitého typu teoretického horizontu11

(Foucault 1994, s. 17, 18)

Součástí dominantní filologické rozpravy na přelomu let sedmdesátých aosmde

sátých 19. století byla snaha o definitivní rozřešení sporných otázek, tedy i otázek

tzv. pravosti či padělanosti českojazyčných archiválií, tak jako v případěstaročes

kého zlomku svatojánského evangelia, jímž se tehdy Gebauer zabýval. Vpřednáš

ce v Královské společnosti nauk 15. prosince 1879 a poté obšírněji v samostatné

8 Königliche Hof-Steindruckerei bratří Burchardů patřila k renomovaným firmám

spolupracujícím s berlínskými učenci: v polovině roku 1881 kupř. vytiskla bibliofilskou edici

spisku Der Schelmen Zunft Thomase Murnera z roku 1512, připravenou a uvedenou v rámci

řady Deutsche Drucke älterer Zeit in photolithographischer Nachbildung Wilhelmem Schererem.

9 Felix Vodička psal o „filologické akribii, úctě k textu a srovnávací metodě“, tj. „metodách

klasické filologie“, jako o prospěšných základech studia „textů literatur národních“ –

v doprovodu „kritického a vydavatelského zájmu“. Gebauerovo „filologické prozkoumávání

materiálu staročeské literatury“ Vodička spojil s pozitivistickým „empirismem“ (Vodička

1942, s. 313–318).

10 K nutnosti extrapolací, tj. konstruování obecnějších představ na základě dostupných faktů,

„právě ve spojitosti se staršími vývojovými fázemi jazyka“, srov. Kučera 1992.

11 Podnětně je v poslední době v oblasti „dějin vědy“ rozpracovávána pojmová triáda styl, škola

a disciplína, srov. Danneberg – Höppner – Klausnitzer 2005, dostupné též z http://fheh.org/

images/fheh/material/disziplin-schule-stil-v02.pdf [cit. 17. 5. 2014]. 17

brožuře znovu nechal vystoupit Jagiće a spolu s ním berlínského historika, profesora Wilhelma Wattenbacha (1819–1897), jako garanty určitého soudu: „Vúnoru 1880 poslal jsem prof. V. Jagićovi do Berlína fotografický otisk celé lícní strany

EJ (sloupce A, B, R) za tím účelem, aby jej předložil prof. Wattenbachovi apožádal o jeho úsudek. Prof. Jagić učinil tak a napsal mi (3. června a 13. srpna 1880),

co prof. Wattenbach podle fotografie předložené o EJ usoudil: že totiž nečiní

na něho dojmu, aby nemohlo býti pravé.“12

12 Jan Gebauer: Staročeský zlomek Evangelia svato-Janského a filologická svědectví o jeho původu,

Praha, Matice česká 1881, s. 136.

Johann Kelle, Ernst Martin a jeho kruh,

Wendelin Toischer

Český učenec Gebauer se celkem pragmaticky příležitostně obracel s žádostí

o radu a pomoc na několik vstřícných berlínských kolegů; se svými berlínskými

kontakty byl ovšem v českojazyčných kruzích patrně výjimkou. Vzdělávací

a učenecké instituce dynamicky se rozvíjející pruské, říšské metropole vábily

na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let především příslušníky německé

menšiny usazené v tzv. českých zemích.13 Tito také – v první řadě – zprostředkovávali Berlíňanům představu o „českém“ světě (míněno teritoriálně, tedy sdíleně, i jazykově, tedy často odděleně, v distanci), se středem v interiérech pražského Německého domu a v činnosti spolku Concordia.14 S nimi

je – navzdory nepominutelnému, živoucímu napětí mezi ideami rakušanství

a velkoněmectví15 – třeba počítat jako s pohostinnými ostrovy, obrácenými vstříc

berlínským impulzům a importům. Podstatným styčným bodem byla pražská

13 Řada z nich do Berlína odcházela a mohla svým krajanům vytvářet zázemí. Auguste Sobotka

se po měsících, jež v průběhu šedesátých let strávila v berlínském dívčím penzionátu

Jesenius, do Berlína definitivně přesunula roku 1871 po svatbě s tamějším továrníkem

Benno Hauschnerem (Teufel 1991, s. 57–58). Roku 1876 odešel z Prahy do Berlína také

její bratranec Fritz Mauthner – svou berlínskou zkušenost mimo jiné zachytil v románové

trilogii, věnované společenskému životu v Berlin-Westen (Quartett, 1886, Fanfare, 1888,

Villenhof, 1890; Zimmermann 1991, s. 49–50, k okolnostem Mauthnerova odchodu do Berlína

srov. též Kühn 1975, s. 128–129). V deníku Bohemia lze následně číst řadu Mauthnerových

„berlínských dopisů“ (podepisovány F. M.). V Berlíně pobýval v první polovině osmdesátých

let také Julius Lippert, publikoval zde několik respektovaných prací v oboru mytologických

bádání (resp. v oblasti dějin kultury) – srov. Josef Král: O nynějších směrech bádání

mythologického, Listy filologické 15, 1888, s. 224–242, 332–345, 413–431, konkrétně

na s. 430; dále Julius Lippert †, Bohemia, 12. 11. 1909 (večerní vydání), s. 3; † Julius Lippert,

Prager Tagblatt, 13. 11. 1909, s. 3. 14 Z iniciativy spolku Concordia přednášel v Praze koncem roku 1875 drážďanský Hermann

Hettner (referát – Bohemia, 7. 12. 1875, s. 5, 8. 12., s. 5); v říjnu 1882, v souvislosti

s přednáškou, jež měla proběhnout v Německém domě, byl Erich Schmidt „z Vídně“ Bohemií

představen jako „bezesporu jeden z našich nejznamenitějších mladých literárních historiků,

který se – vycházeje ze Schererovy školy – spojením vědecké důkladnosti a spolehlivého

soudu postavil jako rovnocenný vedle svého mistra“ [úryvek přeložil MT, což platí i pro další

překlady z německojazyčných pramenů, pokud nebude uvedeno jinak]. Schmidt přednášel

o Heinrichu von Kleistovi (srov. Concordia-Vorträge, Bohemia, 22. 10. 1882, s. 8; referát

o přednášce, včetně citací – Prager Tagblatt, 6. 11. 1882, s. 2; resp. Bohemia, 6. 11. 1882,

s. 4). Ke Schmidtovu vídeňskému působení viz např. Murko 1949, s. 45–46. 15 Srov. „Patříte celou svou podstatou do metropole, a že jste se odhodlal k odvážnému

rozhodnutí opustit Vídeň a plně zůstat Němcem, patříte k nám, patříte do Berlína“ (Theodor

Mommsen Wilhelmu Schererovi, 25. 5. 1877, Scherer 2005, s. 278–279); srov. též Müller

1983, Zeman 2011. 19 česko-německá univerzita. Na její filozofické fakultě kupříkladu počínaje rokem 1879 působil Carl Stumpf, žák a později přítel Brentanův (srov. Stumpf 1919; Brentano 1989) – mimochodem: jeden z mála pražských přispěvatelů Deutsche Litteraturzeitung16 – a strýc Wilhelma Scherera.17 „Brentanova filozofie bylaKarlem Stumpfem, rodilým Bavorem, vynikajícím psychologem hudby, který tu učil od r. 1879–1884 a pak odešel do Halle a později do Berlína, kde podnes působí, přenesena do Prahy a zůstala tu vládnoucí soustavou až do dneška,“ konstatoval v roce 1920 August Sauer (s. 112), cituje ovšem také Stumpfova slova: „S tím, že jsem vyhověl [na podzim 1884] povolání do Halle, Brentano nesouhlasil.Shledával v tom jakousi nevděčnost k Rakousku, kde se mnou vláda dobře jednala. Já však zatím myslím, že jsem své povinnosti k státu poctivě splnil a byl jsemživotem v Praze fyzicky a duševně tak zničen, že jsem návrat do spořádaných aklidných poměrů pozdravil jako vykoupení“ (tamtéž, s. 117; Sauer citoval podle: Kraus 1919, s. 138).

V sedmdesátých letech strávil několik měsíců v Berlíně pražský klasický filolog

Alois Rzach (nar. 1850 v Pacově): poslouchal přednášky Adolfa Kirchhoffa,Johannesa Vahlena, Johannesa Schmidta, Heinricha Steinthala, Theodora Mommsena

či egyptologa Karla Richarda Lepsiuse. Roku 1876 se Rzach habilitoval na pražské

univerzitě, v roce 1884 byl jmenován mimořádným profesorem německéuniverzity.18 Také pražský orientalista Alfred Ludwig studoval v letech 1855–1857 vBerlíně a navštěvoval přednášky Albrechta Webera (o sanskrtu), Augusta Boeckha a Moritze Haupta (Sicherl 2003, s. 397).19 Roku 1881 se Ludwig stal členem

Deutsche Morgenländische Gesellschaft,20 jež sice nesídlila v Berlíně, nýbrž vLipsku, její podstatou nicméně byla spolupráce napříč německými orientalistickými

16 List založený v roce 1880 Schererem a Mommsenem (srov. Müller 2010, s. 147) byl

pravděpodobně jedním z předobrazů Masarykova Athenaea – srov. zmínku o „německém

listu literaturném, vycházejícím v Berlíně“ –, který ovšem na rozdíl od Athenaea „zanedbává

literatury slovanské“ (T. G. Masaryk: Vysvětlivky k programu, Athenaeum 1, 1883/1884, č. 2,

15. 11. 1883, s. 62–63, zde s. 63).

17 V části Schererovy pozůstalosti uložené v berlínské Staatsbibliothek se dochoval jeden dopis,

který Schererovi adresoval Carl Stumpf (Smíchov, 30. 12. 1881; Staatsbibliothek Berlin

N. 166 /Wilhelm Scherer/).

18 Hedda Sauer: Vzpomínky na rodinu, strojopis, LA PNP, f. Hedda Sauer.

19 V neuspořádané pozůstalosti Alfreda Ludwiga (LA PNP, 414/07) se dochoval diplom

z roku 1855, dokládající Ludwigovo berlínské studium, podepsaný M. Hauptem. Tamtéž

lze číst také dopisy, jež Ludwigovi adresovali jednak indolog, od roku 1867 řádný profesor

berlínské univerzity Albrecht Weber (1825–1901; korespondenční lístky ze sedmdesátých

a osmdesátých let) a jednak orientalista, znalec sanskrtu Paul Deussen (1845–1919;

korespondenční lístky z let osmdesátých), v letech 1881–1889 soukromý docent a posléze

mimořádný profesor na berlínské univerzitě, od roku 1889 profesor na univerzitě v Kielu.

20 Die Deutsche Morgenländische Gesellschaft 1845–1895. Ein Ueberblick. Leipzig, Commission

bei F. A. Brockhaus 1895, s. 86. Jejími členy se v dalších letech stali např. Jacob Tauber (1884,

Moravský Přerov), Rudolf Dvořák (1888, Praha), Josef Zubatý (1889, Praha), Wenzel Gerber

(1890, Praha, Německá univerzita), Jaroslav Sedláček (1892, Praha).

pracovišti, v Berlíně např. rabínským seminářem (das Rabbiner-Seminar) akrálovskou univerzitní knihovnou, k oficiálně spřízněným institucím od roku 1877

patřila též pražská univerzitní knihovna.

Zásadní význam v udržování živých vazeb mezi Prahou a Berlínem – jedním

z nesporných center germanistického „transferu vědění“ (Werle 2012) – mělseminář pro německou filologii, který na půdě pražské filozofické fakulty vznikl v roce 1874. Jak Johann Kelle, tak Ernst Martin, kteří se na jeho založení podíleli, byli již svým životaběhem připoutáni k Berlínu. Kelle (nar. 1828 v Řezně)

v letech 1848–1854 studoval v Mnichově, v letech 1855–1856 pobýval v Berlíně

(srov. Pokorná 2001), stýkal se tehdy mj. s bratry Grimmy.21 V březnu 1857 se stal

profesorem pražské germanistiky. Byl v kontaktu s řadou pozoruhodnýchosobností napříč germanistickými pracovišti, včetně Berlína – viz dále úryvky z jeho

korespondence s Konradem Hofmannem, Eliasem von Steinmeyer či Wilhelmem

Schererem. I Ernst Martin (1841–1910) studoval v Berlíně, a sice počátkemšedesátých let – pod vedením Karla Müllenhoffa; k jeho spolužákům patřil mj. i Wilhelm

Scherer. Roku 1862 Martin v Berlíně promoval, 1863 složil státní zkoušky –

a do roku 1866 vyučoval na jednom z místních gymnázií. Také Martin bylbohatě zapojen do středoevropské oborové sítě.22 Brzy po svém příchodu do Prahy se

začal podílet na činnosti pražského Spolku pro dějiny Němců v Čechách (Verein

für Geschichte der Deutschen in Böhmen),23 pomáhal vyvracet Palackého soudy představující německé středověké písemnictví na území Čech jako fragmentární soubor nepodstatných počinů. Zkoumání staroněmeckých památek české

provenience dokonce vyhradil soukromý pondělní seminář ve svém bytě (o 8–10

účastnících).24 Získal mladé spolupracovníky, jeho byt se stal místem „transferu“

– osvojování pojmů, procedur, metody, „explicitně a implicitně (např. skrzevýklad, názornou demonstraci a imitace) zprostředkovaných postupů, zahrnujících rozličné vědecké činnosti – od pozorování (textů, kontextů a text-kontextových konstelací) až ke způsobu citování“ (Klausnitzer 2011a, s. 27). Činnost

Martinova kruhu rezonovala i v německém zahraničí – viz poznámku MaxeRoedigera v úvodu podrobné kritické recenze Knieschkovy edice textu Ackermann

21 Srov. Johann Kelle: Otfrids von Weißenburg Evangelienbuch. Erster Band. Text und Einleitung,

Regensburg 1856, s. VI.

22 Martinovy úzké styky s berlínskými pedagogy-badateli dokládá například Steinmeyerova

poznámka v dopise adresovaném Schererovi z Berlína: „Martin je nyní zde, dnes v poledne

jsem s ním byl u Müllenhoffa“ (dopis z 24. března 1874, Scherer – von Steinmeyer 1982,

s. 44). Niedersächsische Staats- und Universitätsbibliothek v Göttingen kupř. chová

4 Martinovy dopisy adresované Schererovi (z let 1876–1877), intenzivně si Martin dopisoval

s Eliasem von Steinmeyer (dopisy z let 1869–1907, Universitätsbibliothek Erlangen).

23 V roce 1887 byl Martin jmenován čestným členem spolku. K ediční činnosti Martinova kruhu

srov. též Vodrážková-Pokorná 2007, s. 174–176.

24 K fenoménu „semináře“ srov. Danneberg 2012. 21 aus Böhmen:25 Roediger upozornil na Martinův germano-bohemikální projekt, odkazuje k Martinovu článku v Anzeiger für deutsches Alterthum und deutsche Litteratur26 – zásadnímu přehledu dějin německého středověkého písemnictví české provenience současně s bilancí jeho dosavadní filologické reflexe. Martin byl zároveň respektován i na české straně. Redakce Muzea království Českého (patrně Josef Emler) uvítala dvě práce, vzniklé v Martinově pracovním kruhu slovy: „Spolek pro dějiny Němců v Čechách obrátil mimo jiné pozornost svou k středověké literatuře německé v Čechách a ustanovil se na tom, památky duševní činnosti Němcův ve vlasti své sebrati a veřejnosti podati. Vedení celého podniku svěřeno síle k tomu nad jiné povolané, druhdy prof. na zdejších vysokých školách Arnoštovi Martinovi.“27 Pisatel uvítal započatý ediční podnik, kterýpobízí „literární historiky naše“, aby bedlivě, svědomitě a nestranně zvážili zejména Knieschkovy diskutabilní závěry.28 Pražské pracoviště v Martinovi poté, co v létě 187729 po Schererově odchodu do Berlína nastoupil na uprázdněné místo veŠtrasburku, ztratilo iniciativního, nadaného a respektovaného vědce a pedagoga.

Právě v Martinově knihovně Wendelin Toischer (1855–1922) našel opisrozsáhlé epické skladby Wilhelm von Wenden Ulricha von Eschenbach – básníka žijícího

u dvora českého krále Václava II. –, jejíž edicí již v roce 1876 upoutal pozornost.30

V době, kdy Gebauer dlel krátce v Berlíně (leden 1879), pobýval tamtéž i Toischer,

který zde od října 1878 navázal na svá pražská studia, která zakončil v červnu 1877

25 Max Roediger [Berlin, 22. 3. 1878]: Der Ackermann aus Böhmen, Herausgeben und mit dem

tschechischen Gegenstück Tkadleček verglichen von Joh. Knieschek. Prag, Zeitschrift für

deutsches Alterthum 22, 1878, č. 2, s. 352–358. Knieschkovu práci recenzoval např. i Hans

Lambel – v Literární příloze Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen

16, 1877/1878, Literarische Beilage, s. 25–27. 26 Ernst Martin: [Praha, 24. 1. 1877]: Bibliothek der mhd. Litteratur in Böhmen, Anzeiger für

deutsches Alterthum und deutsche Litteratur 3, 1877, sv. 2, duben, s. 107–118. 27 R.: Bibliothek der mittelhochdeutschen Literatur in Böhmen, herausgeben von Ernst Martin.

a) Wilhelm von Wenden. Ein Gedicht Ulrichs von Eschenbach. Herausgeben von Wendelin

Toischer. Prag 1876, b) Der Ackermann aus Böhmen. Heraugeben und mit dem tschechischen

Gegenstück Tkadleček verglichen von Joh. Knieschek. Prag 1877, Časopis Musea království

Českého 51, 1877, č. 4, s. 665–666. 28 Srov. Jan Gebauer: Der Ackermann aus Böhmen, Listy filologické a paedagogické 4, 1877,

č. 2, s. 314–317; Gebauer popsal edici a věnoval se dále zejména Knieschkovu tvrzení

o odvozenosti českého Tkadlečka od německojazyčné skladby, registroval „důvody“, některé

z nich problematizoval. Obecně nicméně respektoval Knieschkovu práci jako plodný příspěvek

k úpravě „dat literárně historických“. 29 Naopak pražská univerzitní orientalistika získala právě v tomto období významnou posilu

v Maxi Grünertovi (akta k jeho habilitaci v oboru „orientálních jazyků“ a také rozvrhy prvních

přednášek počínaje jarem 1877 – A UK, NU, k. 10, osobní spis – Max Grünert; v řízení

rozhodovala komise ve složení A. Ludwig, I. Kaempf a J. Kvíčala). 30 Wilhelm von Wenden. Ein Gedicht Ulrichs von Eschenbach, ed. Wendelin Toischer. Praha, Verein

für Geschichte der Deutschen in Böhmen 1876 [Bibliothek der Mittelhochdeutschen Litteratur

in Böhmen, red. Ernst Martin, sv. 1]. E. von Steinmeyer Toischerovu edici zmínil hned rok nato

v rámci hesla Ulrich von Eschenbach v Allgemeine deutsche Biographie (sv. 6, 1877, s. 340).

promocí 31 a v prosinci 1877 je potom doplnil zkouškou, jež mu umožnila vyučovat

na středních školách německou a klasickou filologii (Bok 2006). V Martinověgermanistickém semináři – vzpomínal později Toischer – byla pozornost věnována

„romancím a baladám; Lessingovi a dramatu jeho doby; Schillerovým filozofickým

básním a estetickým pojednáním; v každém letním semestrustředohornoněmeckým textům (za pomoci cvičebnic Müllenhoffovy a Pfeifferovy).“32 Toischer nejel do Berlína jako neznámý student: kromě výše zmíněné edice také v roce 1878

otiskl v Zeitschrift für deutsches Alterthum fragment objevený v knihovně premonstrátského kláštera na Strahově – rukopisný opis části epické básně Wolframa

von Eschenbach Willehalm.33

31 A UK, Rigorózní protokol filozofické fakulty něm. univ. 24. 3. 1877 – 18. 12. 1913. Toischer

obhájil práci Ulrich von Eschenbach und sein Werk, 20. dubna 1877 složil rigorózní zkoušku

v oboru klasické filologie a starších dějin, 8. června potom z filozofie.

32 Wendelin Toischer: Ernst Martin, Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen

in Böhmen 49, 1911, seš. 3, s. 269–277, zde s. 271. Srov. též Wendelin Toischer: Johann

Knieschek, Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 30, 1891–1892,

seš. 2–3, s. 297–302, zde s. 297–298, případně Bok 1992.

33 Wendelin Toischer: [Smíchov]: Bruchstück einer Hs. von Wolframs Willehalm, Zeitschrift für

deutsches Alterthum 22, 1878, sv. 1, s. 237–242. V témže svazku publikoval edici rukopisu

nalezeného v severočeských Vejprtech (Weipert) také další Martinův žák – Alois Hruschka

[Praha, duben 1877]: Über eine Handschrift in Privatbesitz, Zeitschrift für deutsches Alterthum

22, 1878, sv. 1, s. 78–82. Srov.: „Martin mi poslal také jednu maličkost svého žáka Hruschky

a jiné věci dal k posouzení“ (Erlangen, 28. 4. 1877, Scherer – von Steinmeyer 1982, s. 101).


22 23

Karl Müllenhoff, Wilhelm Scherer

V Berlíně Toischer pobyl dva semestry.34 Ve stejné době tam žil jediný další student,

u jehož jména stojí v Amtliches Verzeichnis des Personals und der Studierendenatribut „Böhmen“, a sice historik Karl Ringhoffer (imatrikulován již na podzim 1875).

V Berlíně tehdy studoval také vídeňský rodák Jakob Minor (1855–1912), který své

zážitky bohatě vypsal v listech adresovaných vídeňskému příteli – AugustuSauerovi. „Jeden Čech [ein Böhme] je tu také: Dr. Toischer z Prahy, žák Martinův,“

oznamoval Minor 16. listopadu 1878.35 Dá se doložit, že Toischer vídal Scherera

i Müllenhoffa.36 Nedochoval se bohužel soupis přednášek a cvičení, jež si zapsal,

a tak lze pouze nastínit, jaké možnosti se mu nabízely. Karl Müllenhoff (1818–

1884) přednášel jednak o Nibelungen Nôt, jednak o písních Eddy, krom toho vedl

tzv. „německá cvičení“,37 v letním semestru 1879 potom pojednával „německou

gramatiku“, věnoval se staroněmecké metrice a výkladu písní Walthera von der

Vogelweide. Především však Müllenhoff jako by přicházel z jiných časů –setkání s ním znamenalo setkání s „mistrem“ –, srov. jubilejní dvoulist Dem Meister

ze září 1878, podepsaný jeho „žáky a ctiteli“ (mimo jiné Martinem, Minorem,Roedigerem, Sauerem, Schererem, E. Schmidtem).38 Ve zdravici Müllenhoffa označili za pedagoga, který jim ukázal, že lze propojit „obezřetnost a odvahu, pečlivost a fantazii, [...] přísnou práci a dalekosáhlou kombinaci, [...] pozorování

a srovnávání, pronikavost a šíři [...] německé a klasické, formální a reálnou filologii“. O několik let později bude Roediger Müllenhoffa traktovat – na pozadí

představy jeho osiřelého domu – jako více než „vědeckého otce“ pomyslnéger>34 V Berlíně počátkem roku 1879 vznikl Toischerův posudek Jirečkovy edice tzv. Dalimilovy

kroniky. Toischer se v něm velice podrobně (a s mnoha výhradami vzhledem k jeho

prezentaci) věnoval staroněmeckému (prozaickému) překladu kroniky a několika dalším

staroněmeckým fragmentům, jež Jireček do edice včlenil, srov. Wendelin Toischer [Berlin

3. 1. 79]: Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila. Di tutsch kronik von Bohemiant

(Fontes rerum Bohemicorum tom. III 1–3), vydal Josef Jireček, Prag 1878, Anzeiger für

deutsches Alterthum und deutsche Litteratur 5, 1879, sv. 4, září, s. 348–358.

35 Faerber 2004, s. 344–354, zmínka o Toischerovi na s. 346. Počátkem roku 1879 Minor

publikoval pod pseudonymem Junius ve vídeňském týdeníku Literatur-blatt sérii „berlínských

dopisů“ (Berliner Briefe), reflexi dění na berlínských divadelních scénách.

36 Srov. životopis předložený habilitační komisi 14. 2. 1896 (habilitace pro obor pedagogika),

A UK, Prof. Dr. Wendelin Toischer; Toischer je tu výslovně v souvislosti s pobytem v Berlíně

označen za „žáka Müllenhoffova, Schererova“.

37 Verzeichniss der Vorlesungen welche auf der Friedrich-Wilhelms-Universität zu Berlin imWinter-Semestr vom 16. October 1878 bis 29. März 1878 gehalten werden, s. 18–19; i v dalším

budu, co se týče evidence nabízených přednášek a cvičení, vycházet z údajů rozptýlených

v příslušných svazcích této série.

38 Universitätsbibliothek Erlangen, f. Elias von Steinmeyer, Ms 2616, Drücke zur Ehrung und

Würdigung des Werkes von Karl Müllenhoff.

manistické rodiny.39 Současně to byl právě Müllenhoffův názor (zakotvený vpřesvědčení o klasické filologii jako základu jakékoli filologické práce), jenž vedle

byrokratických a ekonomických okolností brzdil vznik samostatného germanistického semináře na berlínské univerzitě – a Scherer vůli svého učitele a kolegy

respektoval (Höppner 1987a; Müller 2010, s. 151).

Scherer do Berlína přišel v létě 1877. Jeho příchod tehdy přilákal celou řadu

pozoruhodných studentů a mladých badatelů: 29. října 1877 se k účasti v Schererových „germanistických“ cvičeních přihlásili „stud. phil.“ Edward Schröder

a „Dr. phil.“ August Fresenius, 30. října potom „Dr. phil.“ August Sauer, 2. listopadu „stud. phil.“ Paul Schlenther – a sice korespondenčním lístkem, zaslaným přímo na profesorovu adresu (Heydtstraße 1a).40 V době Toischerova pobytu

Scherer dokončoval – za přispění Jakoba Minora, Ericha Schmidta a Maxe

Posnera – knihu komentářů k drobným textům mladého Goetha.41 Uplynulo již

takřka deset let od chvíle, kdy do své metodologické úvahy nechal vplynoutoptimistické přitakání silokřivkám přítomnosti, jež si však měly vyžádat nový jazyk:

Ptáme se, kde jsou ty skutečnosti, jimž se otevře nové porozumění? S pěknými

míněními, duchaplnými slovy, všeobecnými frázemi si nepomůžeme. Chceme

dílčí průzkumy, jimiž spolehlivě poznaný jev bude přiřazen k působícím silám,

které ho přivolaly k bytí.

Přikládat toto měřítko jsme se naučili od přírodních věd. A tím jsme dospěli do

bodu, kde se vyjevuje samotná S i g nat u ra tem p or i s . Táž síla, jež k životuprobouzí tramvaje a telegrafy, táž moc, která vyvolala neslýchaný rozkvětprůmyslu, znásobila pohodlnost života, zkrátila války, mohutně zkrátka pokročila, co se

týče panství člověka nad přírodou – tato síla řídí také náš duchovní život: učinila

konec dogmatům, proměnila vědy, otiskla se v poezii. Př í ro d n í vě da táhne jako

triumfátorka na vítězném voze, na němž sedíme my všichni.

Nikoli jen s ohledem k řadě důležitých úloh duchovních věd je třeba žádat pomoc

přírodovědného bádání: celý charakter vědecké práce se proměnil [...]

Svědomité prozkoumání skutečného je prvním a nevyhnutelným požadavkem.

Ale jednotlivá fakta jako taková pro nás ztratila na ceně. To, co nás zajímá, je spíše

zákon, který se v nich projevuje. Odtud mimořádný význam, který také vezkoumání duchovního života nabyly učení o nesvobodě vůle, o přísné kauzalitě.42

(Die neue Generation, 1870)

Felix Vodička v roce 1942 představil Scherera jako zástupce „literárního dějeisu v období pozitivismu“, v jehož čelo postavil Hippolyta Taina, zdůrazňuje

39 Max Roediger: Worte gesprochen am Grabe Karl Müllenhoffs bei Übergabe seines Denksteins

an die Familie den 19. Februar 1885, tamtéž.

40 Staatsbibliothek Berlin, Nachlass 166 (Wilhelm Scherer), 235.

41 Aus Goethes Frühzeit. Bruchstücke eines Commentares zum jungen Goethe. Strassburg, 1879.

42 Wilhelm Scherer: Vorträge und Aufsätze zur Geschichte des geistigen Lebens in Deutschland und

Österreich. Berlin 1874, s. 411–412.


24 25

význam jeho úvodu k Dějinám literatury anglické (1864). Scherera označil zaza

kladatele „celé vědecké školy“, balancující mezi „konstruktivním úsilím oce

lek literatury nebo osobnosti“ a „filologickým smyslem pro „detail“, „touhou

po přesnosti a úplnosti“ v dílčích pracích (Vodička 1942, s. 317, 323).Hodnoce

ní Scherera jako ryze prototypické figury „pozitivistického“ přístupu kpísem

nictví a jeho dějinám bylo nicméně v posledních desetiletích – právě spolu spo

jmem literárněhistorického pozitivismu – podrobeno komplikující, odstiňující

a doplňující revizi.43

Jakob Minor v roce 1886 vzpomínal: „Pevně a neotřesitelně tu stál KarlMüllen

hoff jako mocné dubisko [...] Jeho učená, avšak formálně nemotorná povahana

šla ve svém žáku Schererovi šťastné doplnění.“ Scherera Minor líčil jako entu

ziastickou, pohyblivou bytost, nezanedbávající při přísných vědeckých nárocích

zákony krásné formy.44 Nepominutelné svědectví45 o tehdejším Schererově zjevu

podal ve svých pamětech anglista Alois Brandl (1855–1940; v letech 1884–1895

působil v Praze,46 poté dlouhá léta vedl anglistiku v Berlíně). Brandl přišel doBer

lína z Vídně na jaře 1878, motivován mimo jiné pochvalnými zmínkami o Sche

rerovi, jež do svých přednášek vplétal Schererův někdejší učitel Richard Heinzel

(1838–1904), a studoval zde ještě i v době Toischerova pobytu.47 Scherer bylpod

le Brandla „hlavním exponentem“ pocitu velkoněmeckého vzmachu, který tehdy

oživoval berlínské intelektuální prostředí.

Jednoho květnového rána v osm hodin začala v pochmurném přízemním uni

verzitním sále jeho goethovská přednáška, a nebyli zde jen studenti, nýbrž – což

bylo neobvyklé – pánové ze společnosti s kravatami a sponami diplomatů.Vstou

pil muž střední postavy, světáckého ošacení i postoje, avšak s vážnou učeneckou

hlavou, černé vlasy jednoduše dozadu zčesané, energie v každém pohybu; klidný,

pevný pohled držel ohnivého ducha na opratích. Nejprve uctivě pozdravilskupi

nu pánů a vystoupil na pódium [...] Žádného profesora literatury jsem před ním

neviděl tak pronikat ke klíčovému problému oboru, totiž jak vzniklo básnictví.

(Brandl 1936, s. 113)

43 Například v pracích Jürgena Sternsdorffa, Rainera Rosenberga, Wolfganga Höppnera či

Hanse-Haralda Müllera (Sternsdorff 1979, s. 85–145; Rosenberg 1981, s. 101–116; Höppner

1993a, s. 192–210; Müller 2000). Srov. též Wyss 1999, s. 70–73.

44 Jakob Minor: Wilhelm Scherer, Deutsche Dichtung 1, seš. 5, 1. 11. 1886, s. 123–124, zde

s. 123.

45 Srov. řadu zmínek o Brandlovi v dopisech, jež si na konci sedmdesátých let vyměnili Minor

(z Berlína) a Sauer (z Vídně) – Faerber 2004, s. 324–396. V téže době studoval v Berlíně také

Otto Brahm – i on psal o Schererovi jako o přednášejícím (Brahm 1915, s. 297, 301).

46 Srov. Brandl 1936 (kap. Prag. Ostern 1884 – Ostern 1888), s. 202–217, viz též Brandlovy

dopisy Adolfu Pichlerovi (Brandl – Pichler 1983, s. 144–199).

47 Srov.: „Za studia na berlínské univerzitě, na které strávil rok po dosažení doktorátu

vídeňského, přilnul zejména k W. Schererovi, jehož vlivem postoupil od pouhé knihopisné

metody Schipperovy k vystižení literární osobnosti na pozadí celé doby“ (Trnka 1941, s. 411).

Dle Brandla Scherer během přednášek nejednou obracel pozornost k palčivým

peripetiím přítomnosti: „tak začal mluvit o Praze jako rodišti spisovné němčiny,

‚již by tam nyní nejraději vyhubili‘“ (tamtéž, s. 114, 115). Akcentace národního

bytí a jeho rozvoje – vzpomínal Brandl – byly zásadními ingrediencemiScherero

va literárněhistorického uvažování: „Literatura mu nebyla zábavou pro zahálčivé

hodiny nebo příležitostí ke hrám důvtipu, byla mu nejušlechtilejším vyjadřova

cím prostředkem a nejvlivnějším nástrojem vzdělávání národa, hlavní nositelkou

a hlavní hybatelkou veřejného mínění“ (tamtéž, s. 117). Schererovovelkoněmec

tví ovšem nezahrnovalo složku antisemitskou: v lednu 1880 Scherer například –

věren svému pojetí role intelektuála ve veřejné rozpravě48 – vystoupil proti

antisemitskému článku historika Heinricha von Treitschke.49 Scherer vzhlí

žel k osvícenské tradici lessingovské; připomínán bývá jeho výrok z roku 1876:

„Němci, kteří to s estetickým vzděláním svého národa myslí dobře, vycháze

jí z řecké školy. V Aténách je jejich duchovní vlast, nikoli v ponurých (kalných)

hlubinách Rýna“ (Höppner 1987b, s. 183). Posláním filologie na ose Berlín–Výmar

bylo dle Scherera světit dílo Goethovo a Schillerovo jako potenciální výchovnou

sílu; nicméně, jak upozornil Wolfgang Höppner, toto optimistické vychovatelské

krédo lety chřadlo tváří v tvář sílícím společenským trendům (teutonskýšovini

smus, dělnické hnutí).

48 Srov: „Politika a žurnalistika ve vysoké vědě: to bylo něco neobvyklého a mnohé běžné

učence to dráždilo. Ale Scherer rozvíjel své moderní národní zásady také v soukromých

hovorech a deníkových článcích“ (Brandl 1936, s. 118). Míšení sfér patrně stálo také

v základu několikaletého nesouladu mezi Schererem a jeho učitelem a přítelem Müllenhoffem,

jehož počátek Brandl klade právě do prvních let Schererova berlínského pedagogické



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist