načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Berlín 1936: Šestnáct srpnových dnů – Oliver Hilmes

Berlín 1936: Šestnáct srpnových dnů

Elektronická kniha: Berlín 1936: Šestnáct srpnových dnů
Autor: Oliver Hilmes

Příběh o šestnácti dnech Hitlerovy olympiády. V létě 1936 se v Berlíně všechno točí kolem olympijských her. Desetitisíce lidí proudí do německého hlavního města, které chtějí národní socialisté prezentovat jako světovou a otevřenou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 305
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z německého originálu Berlin 1936: Sechzehn Tage im August ... přeložil Tomáš Dimter
Skupina třídění: Sport. Hry. Tělesná cvičení
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1811-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh o šestnácti dnech Hitlerovy olympiády. V létě 1936 se v Berlíně všechno točí kolem olympijských her. Desetitisíce lidí proudí do německého hlavního města, které chtějí národní socialisté prezentovat jako světovou a otevřenou metropoli. Oliver Hilmes sleduje prominentní i zcela neznámé osoby, Němce i zahraniční hosty na stadionech i v ulicích, které žijí nejen sportovní událostí. Na krátkou chvíli zmizely cedule zakazující Židům to či ono, místo nacistické hymny Horsta Wessela zní jazz. Jako by se Berlín změnil na úplně normální evropské velkoměsto. Jenže nacistický režim v pozadí dál pracuje na tom, aby ovládl veškeré dění v zemi. V knize Berlín 1936 vypráví Oliver Hilmes o atmosféře města, kde se po čtrnáct dní setkávali nejlepší světoví sportovci, diplomaté a nacističtí pohlaváři, stejně jako transvestité, prostituti, majitelé restaurací, Berlíňané i turisté. Jsou to příběhy, které nás fascinují a překvapují, ale z nichž nás také mrazí.

Popis nakladatele

Příběh o šestnácti dnech Hitlerovy olympiády.

V srpnu 1936 se v Berlíně všechno točí kolem olympijských her. Do německého hlavního města, které chtějí národní socialisté prezentovat jako světovou a otevřenou metropoli, proudí desetitisíce lidí. Oliver Hilmes sleduje prominentní i zcela neznámé osoby, Němce i zahraniční hosty na stadionech a v ulicích, které žijí nejen touto sportovní událostí. Na krátkou chvíli zmizely cedule zakazující Židům to či ono, místo nacistické hymny Horsta Wessela zní ve městě jazz. Jako by se Berlín změnil v úplně běžné evropské velkoměsto. Jenže v pozadí se nacistický režim dál snaží ovládnout veškeré dění v zemi. V knize Berlín 1936 přibližuje Oliver Hilmes atmosféru města, kde se po šestnáct dnů setkávali nejlepší světoví sportovci, diplomaté a nacističtí pohlaváři, stejně jako transvestité, prostituti, majitelé restaurací, sami Berlíňané i turisté. Jejich příběhy nás fascinují a překvapují, ale zároveň nás z nich mrazí.


Oliver Hilmes (nar. 1971) je německý historik, publicista a kulturní manažer. Vystudoval historii, politologii a psychologii v Marburgu, Paríži a Postupimi. Od roku 2002 pracuje jako osobní poradce generálního ředitele Berlínských filharmoniků. Je autorem životopisných knih o Alme Mahlerové-Werfelové, Cosime Wagnerové, Franzi Lisztovi a bavorském králi Ludvíku II., ze kterých se staly bestsellery.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Oliver Hilmes - další tituly autora:
Berlín 1936 Berlín 1936
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Sobota

Neděle

Pondělí

Úterý

Středa

Čtvrtek

Pátek

Sobota

Neděle

Pondělí

Úterý

Středa

Čtvrtek

Pátek

Sobota

Neděle

Co se

stalo

s...?

Oliver Hilmes

Berlín 1936

host



oliVer hilmeS



brno 2017brno 2017


Original title: Berlin 1936. Sechzehn Tage im August

Copyright © 2016 by Siedler Verlag, München,

a division of Verlagsgruppe Random House GmbH,

München, Germany

Cover picture © ČTK / Ullstein Bild

Translation © Tomáš Dimter, 2017

The translation of this work was supported by

a grant from the Goethe-Institut.

Překlad této knihy podpořil Goethe-Institut.

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-272-5 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-273-2 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-274-9 (Formát MobiPocket)


Mé rodině



přeDpoVěĎ říšSké meteoroloGické Služby pro berlín

Velká oblačnost, občas

zataženo s dešťovými

přeháňkami. Mírný

jihozápadní až západní vítr.

Poněkud chladněji. 19 stupňů.

Sobota

1. srpna 1936

Sobota


Berlín v létě 1936. Statisíce zvědavců den co den lemují ulice a čekají, až kolem

projede Adolf Hitler.


11Sobota

V apartmá Henriho de Baillet-Latoura tiše zazvoní tele

fon. „Excelence, je sedm třicet,“ oznamuje recepční.

„Bon,“ odpoví hrabě, „už jsem vzhůru.“ Spolupracov

níci hotelu Adlon, kde Baillet-Latour přebývá, se chovají

ke svému hostu s mimořádnou úctou, neboť Henri de

Baillet-Latour je cosi jako předseda vlády. Nemá ovšem

žádnou zemi, není vládcem žádné republiky a není ani

regentem monarchie. Hrabě Henri de Baillet-Latour

je prezidentem Mezinárodního olympijského výboru

(MOV). Až bude dnes přesně v 17.14 hodin na ber

línském olympijském stadionu vztyčena olympijská

vlajka, převezme šedesátiletý Belgičan na šestnáct dní

v jis tém smyslu pomyslnou nadvládu nad berlínskými

spor tovišti.

Do té doby ale musí Baillet-Latour absolvovat nabitý

program. S kolegy z olympijského výboru navštíví boho

službu, čestnou přehlídku wehrmachtu a nakonec polo

ží v Neue Wache věnec u památníku padlým za světové

války. Po vojenském obřadu přivítá členy MOV pruský

předseda vlády Hermann Göring.

Teď je 8 hodin a na náměstí Pariserplatz před hote

lem Adlon zní pochodová hudba, která je přerušová

na budicím voláním a písní Radujte se ze života. „Veliké

buzení“, jak se onen rituál jmenuje, je jednou z mnoha

poct, které projevují národní socialisté Mezinárodnímu

olympijskému výboru. Zatímco Henri de Baillet-Latour

z okna apartmánu sleduje dění, může se cítit jako hlava

státu a Adlon považovat za svou rezidenci. MOV sídlí

v nejlepším sousedství: naproti hotelu se nachází fran

couzské velvyslanectví, nalevo se tyčí Braniborská brána

a hned vedle nejslavnějšího poznávacího znamení Berlí

na se nachází Palais Blücher, který patří Spojeným státům


12 1234567483905 ře7d8i5t

americkým. Vlastně by rozlehlá budova měla být síd

lem amerického velvyslanectví, ale komplex roku 1931

vyhořel a rekonstrukce se protahuje. Naproti tomu Adlon

na Pariser Platz sousedí se starobylou a uznávanou Aka

demií umění a směrem k Wilhelmstraße pak s Palais

Strousberg, kde sídlí anglické velvyslanectví.

Henri de Baillet-Latour mezitím dosnídal a chystá se

Adlon opustit. Na dnešní oslavu se hrabě obleče mimo

řádně slavnostně; má na sobě šedé kalhoty, tmavý žaket,

boty s kamašemi, cylindr a honosný úřední řetěz. Když

ho takhle spatří Joseph Goebbels, zavrtí si pro sebe hla

vou. Do deníku si poznamená: „Olympionici vypadají

jako ředitelé blešího cirkusu.“

*

S Paulinou Straussovou si není radno zahrávat. Paní Pau

line je choť známého skladatele Richarda Strausse a do

káže naprosto cizím lidem říkat do očí ty nejhorší věci.

Ovšem ani přátelé a známí nejsou před její pověstnou

neomaleností v bezpečí. „Paní Straussovou, jež byla na

vzdory svému zvyku u čaje ještě veskrze přívětivá, nyní

opět přepadl jeden z jejích polohysterických záchvatů

nevhodného chování,“ vzpomíná hrabě Harry Kessler

na setkání v jednom berlínském noblesním restaurantu.

Stoly jsou prostřené drahým porcelánem, ušlechtilými

stříbrnými příbory a broušenými sklenicemi, livrejovaní

číšníci se pohybují prostorem takřka neslyšně a hosté

se baví tlumeně. Pauline Straussová ovšem nikoli. Když

Kessler vypráví očividně nepříliš zajímavou anekdotu

o známém pařížském gastronomovi, skočí mu paní

Straus so vá halasně do řeči: „Vždyť ten bude dávno mrt

vej, dávno mrtvej, než tu historku dovyprávíte do konce!


13Sobota

No jo, to je tak, když někdo vykládá nudnej příběh tak

hle pomalu! Jen se radši koukněte támhle na toho vykrmenýho čuníka...“ Hosté se na ni udiveně podívají.

„No jo, tamhle to vypasený prase, ten tlustej oficír tamhle

u toho stolu,“ vysvětluje paní Straussová a prstem uka

zuje na mimořádně tělnatého důstojníka u vedlejšího

stolu. „No co? Chci si jen trochu s tím vypaseným ču

níkem pošpásovat,“ opakuje a upřeně se na důstojníka

dívá a pak vítězoslavně zvolá: „No jen se přece podívejte,

teď na mě ten čuník zamilovaně mrká. Já si fakt myslím,

že si přijde přisednout k našemu stolu.“ Ve společnosti

zavládne znechucení, spisovatel Hugo von Hof manns

thal, který je taktéž přítomen, rozpačitě hledí do talíře

a Richard Strauss střídavě bledne a rudne. Jenže Strauss

skandální výstup své manželky mlčky přechází, zřejmě

ale jen proto, aby nevyvolal ještě větší pozdvižení. Jed

nou, když jí při podobné scéně učinil výtku, prý před

všemi přítomnými zakřičela: „Ještě slovo, Richarde, a já

okamžitě odcházím na Friedrichstraße a sbalím prvního, kterej se namane.“

Není divu, že Pauline Straussová je postrachem všech

hotelových portýrů, číšníků a pokojských. Včera do

poledne dorazili manželé Straussovi v doprovodu své hospodyně Anny do hotelu Bristol. Bristol se nachází

co by kamenem dohodil od známého hotelu Adlon na

berlínské výstavní třídě Unter den Linden. Samozřejmě

nabízí všechny moderní vymoženosti. Prostorné pokoje

a apartmány jsou vybaveny honosným mobiliářem a dis

ponují vlastní koupelnou. Kromě toho má hotel i mimo

řádně hezké společenské prostory — například písárna

a čítárna jsou zařízeny v gotickém stylu, zatímco čajový

salon zdobí těžký anglický kožený nábytek. 1234567483905 ře7d8i5t

Dvaasedmdesátiletý Richard Strauss nemá téměř pří

ležitost si pohodlí svého nocležiště užít. Včera ho zaměst

návaly zkoušky, dnes odpoledne je na programu pre mié

ra nové skladby a už zítra dopoledne odjede z Berlína

a zamíří do Bavorska. Jako jeden z nejvýznamnějších skladatelů současnosti je Richard Strauss beztak značně

vytíženou osobou. V březnu absolvoval koncertní tur

né po Itálii a Francii, které jej zavedlo až do Marseille,

v dubnu dirigoval v Paříži a Kolíně nad Rýnem a v červ

nu v Curychu a nedávno opět v Kolíně. Kromě toho si

vždycky najde čas, aby napsal nějaké nové hudební dílo.

Kus, který bude za několik hodin premiérově uveden, se

jmenuje Olympijská hymna, a jde o skladbu na zakázku od olympijského výboru pro dnešní slavnostní zahájení

her. Strauss o sobě tvrdí, že dokáže všechno převést do

tónů. „Pokud hudebník chce,“ pravil jednou posměš

ně, „musí umět zhudebnit i jídelní lístek.“ Skládání je pro Strausse vždycky také otázkou píle a disciplíny. Se stoickým klidem usedá za psací stůl a rozvrhuje dílo za dílem. Theodor W. Adorno bude o mnoho let později

razit kousavý výraz „stroj na komponování“: Strauss podle něho zradil modernu a vlichocoval se širokému publiku — je to prý mistr povrchnosti, jenž skládal to, co se dalo prodat za mrzký peníz.

Olympijská hymna pro sbor a velký symfonický or

chestr patří očividně do kategorie píle, jelikož Strauss se o sport pranic nezajímá. Lyžování je podle jeho soudu činnost pro norské poštovní doručovatele. Když se

v únoru 1933 dozví, že jeho bydliště Garmisch plánuje

pro financování zimních olympijských her zavést mimo

řádnou daň, energicky protestuje. Obecní radě napíše:

„Za předpokladu, že nová občanská daň bude sloužit


15Sobota

k pokrytí nezměrných nákladů sportovního nesmyslu

a zcela zbytné olympijské propagandy, vznáším proti tomu námitku, a jelikož nevyužívám žádné sportovní za

řízení: bobovou dráhu, skokanský můstek atd., a trium

fálního oblouku na nádraží se také rád zřeknu, žádám,

abych byl od této daně osvobozen a aby byla předepsá

na jen těm, kteří mají o olympiády a podobné podvody

zájem. Má peněženka je dost zatížena státními daněmi

na podporu lenochů, jíž se říká sociální péče, a podom ní

žebrotu, jež je v Garmischi značně rozbujelá.“

Tento protest ovšem Richarda Strausse neodradí od

toho, aby za složení hymny, jíž má být oslavován „sportovní nesmysl“, nepožadoval honorář ve výši deseti tisíc

říšských marek — šek světí prostředky. Jenže značná suma

dalece překračuje rozpočet olympijského výboru, takže se Strauss po dlouhých vyjednáváních úhrady zřekne úplně. Neudiví tudíž, že se do práce pouští s pramalým

nadšením. „Ubíjím adventní nudu tím, že komponuji olympijskou hymnu pro proletáře,“ píše v prosinci 1934

Stefanu Zweigovi, „já, zapřisáhlý nepřítel a pohrdavý

od půrce sportu. Ano, zahálka je počátek všeho zlého.“

Libreto je vybráno na základě soutěže a pochází od

nezaměstnaného herce a příležitostného básníka Roberta Lubahna. Když Joseph Goebbels namítá, že Lubahno

va báseň pramálo odpovídá duchu třetí říše, jsou ně

která místa pozměněna. Z Lubahnovy strofy „mír nechť

je výzvou k boji“ se stane „čest nechť je výzvou k boji“.

Formulace „moc práva je to nejvyšší“ se změní na „být

věren přísaze je to nejvyšší“. Robert Lubahn se musí chtě

nechtě podvolit, olympijský výbor jako zadavatel hym

ny nestrpí žádný odpor — a Richardu Straussovi je to pravděpodobně úplně fuk. 1234567483905 ře7d8i5t

Bezprostředně po dokončení zhruba čtyřminutové

ho díla v prosinci 1934 se Strauss obrací na Hanse Hein

richa Lammerse, vedoucího říšského kancléřství, a žádá,

aby směl hymnu přehrát Hitlerovi, „neboť jemu, Vůdci

a protektorovi olympiády by se měla líbit především“.

Po zdlouhavém váhání — Hitlerův zájem o setkání není

tak velký jako Straussův — dochází k dohodě na termí

nu: konec března 1935. V návaznosti na soukromý koncert, který proběhne v Hitlerově bytě, věnuje Strauss svému Vůdci podepsaný opis hymny a Hitler jej s vel

kým díkem přijme.

Pro podbízivost Richarda Strausse režimu existují

zcela světské důvody. Jeho nová opera Mlčenlivá žena

měla mít premiéru v červnu 1935 v Drážďanech. Ministr propagandy Joseph Goebbels je proti dílu, neboť lib

reto pochází od Stefana Zweiga, který je coby Žid ve třetí říši persona non grata. Ovšem Hitler udělí opeře

mimořádné svolení, za něž mu Strauss chce očividně poděkovat Olympijskou hymnou. Zájem světoznámého skladatele o nacistické Německo ovšem zanedlouho upadá do těžké krize, když gestapo zachytí Straussův dopis Stefanu Zweigovi, v němž si Strauss utahuje ze své

činnosti prezidenta Říšské hudební komory. V polovině

července musí Strauss z této funkce odstoupit a Mlčen­

livá žena je po dvou dalších reprízách stažena z progra

mu. Pro méně prominentního umělce by tato příhoda

mohla snadno znamenat konec. Jenže Richard Strauss je příliš významný, než aby se ho národní socialisté mohli

zříci nadlouho. O rok později — v létě 1936 — je afé

ra zapomenuta a Strauss smí Olympijskou hymnu osobně uvést. Zatímco manželé Straussovi právě sedí u snídaně

v takzvaném Terasovém sálu hotelu Bristol a Pauline jako


17Sobota

obvykle peskuje obsluhu, myslí Richard na to, jaké to

asi bude, dirigovat dnes odpoledne před více než sto

tisíci proletáři.

*

„Kde to vlastně jsme?“ ptá se Max Hoyos svého souse

da Hannese Trautlofta. Max se také probral a netuší, jak

dlouho spal. Zívne, promne si oči a natáhne ruce do

výšky. „Ještě pořád na Labi,“ odpoví Hannes. Max ne

vypadá nijak zvlášť udiveně. „Já mám ale hlad!“ zvolá

a vyskočí ze své kóje. Oba mladí muži sdílejí kajutu na

parníku Usaramo a nacházejí se na cestě z Hamburku do

Španělska. S více než osmdesáti dalšími osobami patří

ke skupině, která si říká „Cestovní společnost Union“.

Tento spolek tvoří výhradně muži, kteří se chovají zvlášt

ně a od ostatních pasažérů se separují. Když se jich ně

kdo zeptá na cíl jejich cesty, žádné odpovědi se nedočká.

Zdá se, že pánové nejsou movití turisté, kteří vyrazili

na okružní plavbu, neboť na to se nepohybují dost ele

gantně. Jeden by je málem považoval za vojáky, proti

čemuž ovšem hovoří to, že mají na sobě civilní šaty. Co

je ve spoustě velkých beden, které byly naloženy v Ham

burku? I o tom se mlčí. Jedno je jasné: s Cestovní spo

lečností Union není něco v pořádku.

*

V berlínském parku Lustgarten začíná ve 12 hodin mani

festace Hitlerjugend, které se účastní rovných devěta

dvacet tisíc chlapců a dívek seřazených do šiků tak rov

ných, jako když střelí. Ze střechy městského zámku

člověk přehlédne rozlehlý areál mezi Starým muzeem,

Berlínským dómem a zámkem. Jednotlivé osoby není


18 1234567483905 ře7d8i5t

možné v tom davu rozeznat, co vidíme, je masa lidí. Jako

mnohé přehlídky v těchto dnech je i tato demonstra

cí moci zacílenou na zahraniční hosty. Adolf Hitler se

může na svou mládež spolehnout, zní poselství, které

je klidně možné vnímat také jako varování.

Jako dobře promazané soukolí do sebe zapadají růz

né body programu. Zdravice Mezinárodního olympij

ského výboru končí přesně, načež čestní hosté musí ujít

jen pár metrů z Kupolového sálu Starého muzea před

budovu. Na otevřeném schodišti vedoucím z muzea do

parku je zbudována řečnická tribuna, z níž nyní k Hit

lerově mládeži po sobě promlouvají říšský vůdce mlá

deže Baldur von Schirach, říšský sportovní vůdce Hans von Tschammer und Osten, říšský ministr výchovy Bern

hard Rust a nakonec Joseph Goebbels. „Impozantní

podívaná,“ poznamenává si říšský ministr propagandy

do deníku. „Co už tady člověk může říct zvláštního? Pak přichází olympijský oheň. Úchvatný okamžik. Jem

ně prší.“

Běh s olympijským ohněm, který předběžně končí

v parku Lustgarten, není, jak by si bylo možné myslet,

tradicí ze starého Řecka, nýbrž vynálezem jednoho spor

tovního funkcionáře z Würzburgu. Čtyřiapadesátiletý

Carl Diem je coby generální sekretář organizačního

výboru jednou z ústředních postav olympijských her v Berlíně. Dobrých tři tisíce kilometrů dlouhá běžecká

trasa z Olympie přes Athény, Delfy, Soluň, Sofii, Běle

hrad, Budapešť, Vídeň, Prahu a Drážďany do Berlína

vytvořila most mezi starověkem a novověkem, tvrdí vy

nalézavý Diem. Že se při olympijských hrách v antice

žádné pochodňové běhy nekonaly, pro něj není důležité,

jde přece pouze o to, propůjčit berlínským hrám pokud Sobota

možno velebný charakter. Joseph Goebbels, jehož ministerstvo propagandy je za průběh mládežnické demonstrace v parku odpovědné, se pro tento nápad okamžitě

nadchne. Goebbels nechává nejdřív nosiče pochodně proběhnout špalírem Hitlerjugend před Staré muzeum a tam zapálit ohňový oltář. Následně mladý muž s pochodní doběhne před městský zámek, aby tam na „pla

menném oltáři národů“ zažehl druhý plamen.

Skutečný vozový park limuzín je nyní připraven do

pravit zástupce Mezinárodního olympijského výboru a ostatní čestné hosty k paláci říšského kancléře do

Wilhelmstraße. Tam si Henri de Baillet-Latour vezme

slovo, aby Hitlerovi poděkoval za německou pohostin

nost. Domácí pán odpovídá krátce a zdůrazňuje mezi

národní charakter her. Na 14. hodinu je v programu lapidárně uvedeno: „Občerstvení“.

*

Mezi 15.00 a 15.07 hodin opouštějí Hitlerovi hosté říšské

kancléřství a míří na olympijský stadion. Kolony vozů

zahýbají z Wilhelmstraße na „Via triumphalis“. Tak orga

nizátoři her nazývají jedenáct kilometrů dlouhou ulici mezi parkem Lustgarten na východě a olympijským stadionem na západě města. Ve starém Římě sloužila

„Via triumphalis“ slavnostnímu vjezdu vítězných voje

vůdců, v Berlíně po ní jede Adolf Hitler v otevřeném

mercedesu na hry, které se konají v aréně, jež byla vytvořena jako nápodoba římských amfiteátrů. Panem et

circenses.

Celou silnici lemují obrovské hákové kříže a olympij

ské vlajky a bezpečnost zajišťuje čtyřicet tisíc příslušní

ků SA. Za špalírem stojí statisíce zvědavců, kteří čekají


20 1234567483905 ře7d8i5t

na událost, jež je naplánovaná na 15.18 hodin: „Odjezd

Vůdce k olympijskému stadionu“.

Někde v davu se nachází pětatřicetiletý Američan

jmé nem Thomas Clayton Wolfe. Tom, jak mladému

muži říkají jeho kamarádi, pochází z Asheville ve státě

Severní Karolína a do Berlína dorazil teprve nedávno.

S výškou téměř dva metry a váhou kolem sto dvaceti kilo

vypadá jako obávaný Hun a skutečně ho nelze přehléd

nout. Bylo by možné považovat ho za koulaře, avšak

naprosto mylně. Tom Wolfe je spisovatel — dosti zná

mý dokonce —, jehož prvotina Look Homeward, Angel

vyšla v roce 1932 v německém překladu v nakladatelství

Rowohlt. Ernstu Rowohltovi — Tomovu vydavateli —

se vydáním knihy Dívej se domů, anděli podařil parádní

kousek. Kritici se o autorovi z Nového světa vyjadřovali

nadšeně a během několika let se prodalo dobrých deset

tisíc výtisků.

Na konci roku 1926 přicestoval Tom Wolfe do Ně

mecka poprvé, strávil dva týdny ve Stuttgartu a v Mnichově a od té doby se téměř rok co rok na nějakou dobu

vracel. V roce 1935 poprvé navštívil také Berlín, kde —

jak se svěřil svému deníku — se jej zmocnil pocit, „který

ve svém životě už častokrát nezažiju. Byla to jistota, že

jsem se poprvé objevil ve skutečně významné světové

metropoli.“ Další týdny v hlavním městě německé říše

Wolfe prožil jako nepřetržité opojení: „Divoký, fantas

tický, neuvěřitelný rej večírků, čajových dýchánků, slav

nostních večeří, nočních tahů, novinových inter view,

rozhlasových pořadů, focení a tak dál.“ Wolfe cítí k Ber

línu příslovečnou lásku na první pohled. Že je Berlín

také epicentrem brutální diktatury, která pronásleduje politické odpůrce, zavírá je do vězení nebo je vraždí, Sobota jako by ho ani nezajímalo. Ale není to tak. Svého času

Američan velebil Němce coby „nejčistší, nejpřátelštější,

nejsrdečnější a nejupřímnější národ, který jsem v Evropě poznal“.

Když Tom Wolfe město na Sprévě uprostřed červ

na 1935 opouští, je si zcela jist, že se bude chtít při nejbližší příležitosti vrátit. Tato chvíle se nabízí právě teď —

v srpnu 1936. Mezitím mu totiž u Rowohlta vyšel román

O čase a proudu, kterému je třeba udělat reklamu. Že se

souběžně v Berlíně konají olympijské hry, je pro americ

kého sportovního nadšence dalším dobrým důvodem,

proč nastoupit na palubu zaoceánského parníku.

Wolfe bydlí — jako už předchozí rok — v Hotelu am

Zoo, který sice nepatří mezi „prvotřídní“ domy, zato

má jiné přednosti. Hotel am Zoo je útulný. Wolfe mi

luje útulnost, nikoli nabubřelost jako v Adlonu, Bris

tolu nebo Edenu. Zejména si cení polohy hotelu na

Kur fürstendammu. Co by si počal u Braniborské brány,

kde stojí Adlon? Kurfürstendamm, to je Berlín. Kdykoli

opustí hotel, podívá se nalevo a spatří zlaté věžní hodiny

na kostele Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche. To pova

žuje za magický moment. Pak se ho zmocní ono zvláštní

berlínské kouzlo, pak cítí, že tomuto městu podlehl. Na

Kurfürstendammu za sebou následují kavárny, restaura

ce a bary, ba co víc, Wolfe vnímá Kurfürstendamm jako jednu velikou kavárnu. „Pod stromy na Kurfürstendam

mu korzují lidé, terasy kaváren jsou do posledního místa obsazené a vzduch těchto zlatem jiskřících dní pulzuje jako hudba.“ V Berlíně by Thomas Wolfe v žádném případě nechtěl žít jinde. Jenom tady.

Jenže nyní čeká Američan jako mnozí jiní na „Via

triumphalis“. „Pomalu se blížil Vůdcův nablýskaný vůz,“ 1234567483905 ře7d8i5t

vzpomíná, „v něm stál on, tmavý muž s operetním knír

kem, vzpřímený jako svíce, bez hnutí a bez úsměvu, paži

zvednutou nikoli k běžnému nacistickému pozdravu,

nýbrž vysoko napřaženou v žehnajícím gestu jako nějaký

Buddha nebo Mesiáš.“

*

Přesně ve 13 hodin se otvírají brány olympijského sta

dionu. Sto tisícům diváků z celého světa je nařízeno, aby

zaujali svá místa nejpozději v 15.30. 246 metrů dlouhá

vzducholoď Hindenburg, jedna z tehdy největších po

stavených vzducholodí, už tou dobou krouží nad stadio

nem a dole v aréně se o zábavu stará Olympijský symfo

nický orchestr se slavnostním koncertem. Na programu je vedle bravurního kusu Franze Liszta Les Préludes také

Richard Wagner a jeho ve třetí říši nepominutelná pře

dehra z Mistrů pěvců norimberských. Velké hodiny na věži

Maratonské brány ukazují 15.53 hodin, když odtamtud

najednou z výšky zahrají trumpety a pozouny fanfáru.

O sedm minut později — přesně v 16 hodin — vstoupí

Adolf Hitler za doprovodu členů Mezinárodního a Ně

meckého olympijského výboru na stadion velkým schodištěm u Maratonské brány. Fanfáry utichnou a orchestr spustí Wagnerův Holdovací pochod. S tím, že pochod,

který Wagner kdysi napsal na počest krále Ludvíka II.,

patří ke skladatelovým nejslabším dílům a je trapně nedostatečný, jsou organizátoři tiše smířeni. V tomto případě je titul důležitější než hudba. Jde o hold Adolfu

Hitlerovi, který stejně jako římský císař kráčí po stadionu

k čestné lóži. Vůdce se musí krátce zastavit, protože se

mu do cesty postaví pětiletá dcera Carla Diema Gudrun s kyticí. „Heil, mein Führer“ pozdravila údajně dívenka. Sobota

Pan otec předstírá podobně radostné překvapení jako

Hitler a nechce se k této vsuvce pranic znát.

Když Hitler vstoupí do lóže, zazní Dvojí hymna, kte

rou zavedli národní socialisté a kterou tvoří první strofa

z Německo, Německo nade všechno a Píseň Horsta Wessela.

Na stožárech nyní stoupají do výšky vlajky zúčastněných

národů a přes Maifeld, zatravněné prostranství nachá

zející se západním směrem, zní až na stadion odbíjení olympijských zvonů. Pak následuje nástup družstev —

Řecko na prvním, Německo na posledním místě. Zatím

co Angličany zdraví publikum nesrovnatelně chladněji

(Goebbels si do deníku poznamenává: „Trochu trap

né!“), Francouzi vyvolávají opravdu bouřlivý potlesk, protože zdraví nataženou pravicí. Přitom se však nejed

ná o „salut hitlérien“, vysvětlují zástupci Francouzů později, nýbrž o olympijský pozdrav, což lze ovšem odlišit jen stěží. Lidé na stadionu si každopádně myslí, že Francouzi použili „hitlerovský pozdrav“.

Po Hitlerově pravici zaujal místo Henri de Baillet

-Latour, po jeho levici sedí postarší pán, kterého by

Joseph Goebbels také mohl považovat za principála

blešího cirkusu: Theodor Lewald, prezident organizač

ního výboru. Pětasedmdesátiletý právník a sportovní funk cio nář je vedle svého generálního sekretáře Carla

Diema hnací silou her XI. olympiády. Bez pánů Lewalda

a Diema by berlínské hry nebyly. Ale je třeba také dodat, že Jeho Excelenci, jak Lewalda s respektem oslovují,

národní socialisté využívají. Neboť Dr. Theodor Lewald je podle představ nacistů „poloviční Žid“. V inscenaci olympijských her si sám přisoudil roli „Žida jako alibi“: slouží coby vývěsní štít, aby světové veřejnosti dokázal,

že režim nemá na hry žádný vliv. Ve skutečnosti jsou


24 1234567483905 ře7d8i5t

Lewaldovy dny již sečteny. Ovšem až do jeho vynuce

ného odstoupení z funkce, což je dávno hotová věc, smí

Jeho Excelence nadále plnit své úkoly.

Krátce po 17. hodině přistoupí Lewald k mikrofonu

a pronese patnáctiminutový projev. Dobře si musel pro

myslet, jak řeč zahájí. Mohl by ji uvést slovy „Velevážený pane říšský kancléři“, což by bylo protokolárně v po

řádku. Mohl by pozdravit Henriho de Baillet-Latoura

a ostatní významné olympijské hodnostáře, mohl by přivítat přítomné velvyslance, zkrátka mohl by zaháje

ní svého textu zformulovat tak, jak by bylo podle diplo

matických zvyklostí záhodno. Jenže Theodor Lewald se

rozhoduje pro podstatně kratší oslovení: „Můj Vůdce!“

Nic víc.

Po tomto holdu se slova ujímá Hitler. Baillet-Latour

předtím diktátora nabádal, aby hry otevřel jedinou větou. Načež prý Hitler pronesl: „Pane hrabě, vynasnažím se, abych se tu větu naučil nazpaměť.“ Což se snadněji

řekne, než udělá. Namísto oficiální verze („Hry v Berlí

ně na oslavu XI. olympiády našeho letopočtu prohlašuji

za zahájené“) použil Hitler formulaci, která gramaticky odhalí jeho rakouský původ: „Vyhlašuji hry v Berlíně

na oslavu XI. olympiády našeho letopočtu za zahájené.“

To jsou jediná slova, která v těchto dnech pronese na

veřejnosti.

Nyní zavlaje na stožáru olympijská vlajka, dělostře

lectvo vypálí salvu a k nebi nad Berlínem vystoupá asi

dvacet tisíc holubic míru. Mezitím sedí Richard Strauss

na židli vedle orchestru, nohu přes nohu a tváří se znuděně. Někdo mu pošeptá, že to za okamžik vypukne.

Načež se Strauss zvedne, vystoupá k dirigentskému pul

tíku a v 17.16 hodin dá znamení trubačům na MaratonSobota ské bráně. Stadionem zazní krátký fanfárový motiv, pak se přidá celý orchestr. Olympijský symfonický orchestr tvoří Berlínský filharmonický orchestr a Berlínský zemský orchestr, sbor byl sestaven z nejrůznějších souborů a čítá tři tisíce zpěvaček a zpěváků. Joseph Goebbels je

Olympijskou hymnou nadšen. „Je opravdu báječná,“ ra

dostně oznamoval už po zkoušce. „Ten chlapík umí komponovat.“ Ale také Adolf Hitler je se Straussem spokojený. Přeje si skladatele na chvíli spatřit, jak přikazuje pobočníkovi. Pauline Straussová si do svého deníku

následně poznamená: „Hitler mi podal ruku.“

Divákům není dopřána žádná přestávka. Už ve chvíli,

kdy Strauss sestupuje ze stupínku, doráží k východní

bráně arény běžec nesoucí olympijský oheň na posled

ním úseku od Lustgarten ke stadionu, přebíhá škváro

vou dráhu k západní bráně a zapaluje tam ohňovou mísu.

Nabitý symbolickou silou je také následující bod progra

mu. Spyridon Louis, vítěz maratonu na olympijských

hrách 1896 v Athénách, předává Hitlerovi olivovou ra

tolest z Olympie. Na závěr obřadu následuje olympijská přísaha. Všechny sportovce při přísaze zastupuje

německý vzpěrač Rudolf Ismayr, a místo aby se při aktu dotkl olympijské vlajky, sáhne raději po vlajce s háko

vým křížem. Henri Baillet-Latour je tímto porušením

olympijského protokolu zhnusen, jenže co má v této situaci dělat?

Tím je slavnostní zahájení téměř u konce. Dříve než

v 18.16 hodin opustí Adolf Hitler stadion, zazní posled

ní bod programu, Aleluja z oratoria Georga Friedricha

Händela Mesiáš. Zatímco sbor zpívá slova „a nyní vládne

navždy a navěky, pán pánů, bůh světů. Aleluja!“, klepe

Józef Lipski, polský velvyslanec v Berlíně, Henrimu


26 1234567483905 ře7d8i5t

de Baillet-Latourovi na rameno. „Před národem, který dokáže takhle organizovat, se musíme mít na pozoru,“

zašeptá Lipski hraběti. „Tak by v téhle zemi bez sebe

menšího zaváhání proběhla i mobilizace.“

*

Také rakouský velvyslanec v Berlíně Stephan Tauschitz

podává zneklidňující zprávu o zahajovacím ceremoniá

lu. Státnímu sekretáři pro zahraniční věci píše: „Jak mi

vyprávěl jeden bývalý rakouský důstojník žijící v Berlí

ně, který (...) na stadionu seděl mezi hosty z Rakouska, jen málokdy prý v Německu viděl tak zfanatizované lidi, jak je mohl pozorovat mezi Rakušany, neboť provolá

ní Rakušanů, a zejména Rakušanek ‚Heil Hitler‘ a ‚Sieg

heil‘ ve chvíli, kdy se objevil říšský kancléř, už nebyla

provoláními, nýbrž sledem žhavých výkřiků, jež nebylo

možné více vystupňovat. (...) Jakýsi postarší návštěv

ník z Vídně sedící nedaleko zpravodaje si stěžoval, že bohu žel Hitlera nezahlédl, neboť jakmile se Vůdce objevil, začaly mu prý z očí téct proudy slz.“

Denní hlášení Státní policie berlín: „Krejčí

Walter Harf, narozen 3. 12. 90, bytem Lützowstraße 45,

se měl údajně při příležitosti slavnostního zahájení olympiády vyjádřit následovně: ‚Teď by měl být na Vůdce spáchán atentát, stejně jako na anglického krále.‘ Byl vydán

rozkaz k Harfově zatčení, pokud se najdou spolehliví svědci pro obvinění.“ přeDpoVěĎ říšSké meteoroloGické Služby pro berlín

Převážně zataženo, občasné

lehké přeháňky, teploty

prakticky beze změny, slabý

vánek. 19 stupňů.

Neděle

2. srpna 1936

Neděle


Klub Quartier Latin je místem, kde se scházejí krásní a bohatí. Leon Henri Dajou

je vždy připraven přijmout tu své elegantní hosty.


29neDěle

Toni Kellnerová je nedůvěřivá žena. Když vejde do svého

malého jednopokojového bytu v ulici Tegeler Weg 9 ve

čtvrti Charlottenburg, okamžitě za sebou zamkne dveře

a pro jistotu je ještě zajistí řetízkem. Johanna Christe

nová bydlí v protějším bytě od dubna, ale svou soused

ku za celou dobu ani nezahlédla. Jen jednou zaslechla

šramot na schodech a potají přiložila oko ke kukátku.

Uviděla kyprou ženu v dlouhém kabátě a staromódním

klobouku. Už za pár okamžiků neznámá opět zmizela

za zavřenými dveřmi.

Toni Kellnerová mívá návštěvy jen velmi zřídka. Tu

a tam se za ní staví její třicetiletá svobodná dcera Käthe,

která popisuje Toni jako srdečnou, ale pedantickou

osobu. Udržuje různé malé rituály, uvede slečna Käthe později do protokolu: například když ráno vstane, jako první odtrhne list z kalendáře na toaletním stolku. Další příležitostná návštěvnice se jmenuje Anna Schmidtová,

vdova po někdejším spolupracovníkovi Toni Kellnero

vé. Schmidtová uvádí, že Toni Kellnerová si s několika

známými smluvila tajné znamení a domovní dveře ote

vře, jen když návštěvník třikrát zaklepe měděným víkem

schránky na dopisy. Ale proč je vlastně Toni Kellnerová tak vystrašená? Čeho se bojí?

Toni Kellnerová je transvestita. V červnu 1873 se na

rodila jako Emil Kellner, cítí se, respektive cítila se už dříve jako zajatá v cizím těle. Emil se stává policejním úředníkem, z čirého zoufalství se ožení, a když manželka

není doma, nosí její šaty. Sňatek ztroskotá a Emil odchá

zí z policejní služby. Zbaven velkého břemene požádá o takzvaný doklad pro transvestity, jenž mu umožňuje nosit ženské šaty, a od pruského ministerstva spravedl

nosti získává sexuálně neutrální křestní jméno. Z Emila 1234567483905 ře7d8i5t se stává Toni, z policejního úředníka žena s tajemstvím.

Teď si nechává šít kostýmy a nadále pracuje jako soukro

mý detektiv. Na scéně je známá jako „velká Polly“. Jsou

to Toniny zřejmě nejkrásnější roky. V Berlíně Výmarské

republiky bují bohatá subkultura s vlastními bary, lokály

a podniky pro všechny, kteří žijí a mají rádi život mimo běžné normy. Ovšem s Hitlerovým převzetím moci se to mění. Transvestité jako Toni budou od té doby spadat do kategorie homosexuálů. V roce 1935 nacisté zpřísňují

nechvalně známý paragraf 175 říšského zákoníku a zřizují centrálu pro potírání homosexuality a potratů. Trans

vestity nyní národněsocialističtí strážci mravů považují

za úchyly. Jen tomu, kdo může prokázat heterosexualitu, bude prodloužena platnost dokladu o transvestitismu

z výmarských dob. Není divu, že Toni Kellnerová má strach — strach ze sousedů, z Hitlerjugend, jež si hraje

na ulicích, nebo z mužů z jednotek SA, kteří pravidelně pochodují po ulici Tegeler Weg.

Už delší dobu se Toni Kellnerová necítí dobře. Srdce.

A astma — alespoň si to myslí, neboť k lékaři se neodva

žuje. Poslední den svého života má Toni na sobě dám

skou košili, kalhotky a rudé šněrovací kozačky až po ko

lena, když se jí náhle udělá nevolno a klesne na postel.

Z úst jí teče krev, praskla jí tepna. Nikdo ji nepostrádá.

Až o čtrnáct dní později sousedy znepokojí zápach vy

cházející z jejího bytu. Policii se zprvu nedaří do bytu

vniknout, jelikož Toni dveře zavírala a zabezpečovala

několikerým způsobem. Když přivolaní hasiči vlezou dovnitř kuchyňským oknem, kalendář na Tonině toalet

ním stolku ukazuje neděli 2. srpna 1936.neDěle

Denní hlášení Státní policie berlín: „Na zákla

dě nařízení pana SS Gruppenführera Heydricha bude

olympijský policejní štáb od dnešního dne pro potřeby

tajné státní policie, jež je bude rozesílat dále, vyhotovovat denní hlášení ve 4 průklepech. Bylo zjištěno, že

hejtman Göres z velení bezpečnostní policie sepisoval

pochybná denní hlášení. Hejtman Göres žádost o hlášení ve čtverém provedení odmítl se zdůvodněním, že

je to technicky nemožné. Tudíž rozdělování denních

hlášení podle nařízení nemůže být provedeno.“

*

Joseph Goebbels se od svého osobního nepřítele Alfre

da Rosenberga právě dozvídá o milostné aféře své ženy.

„V noci Magda přiznala, že záležitost Lüdecke je pravda,“

poznamenává si Goebbels do deníku. „Jsem tím velmi

deprimován. Permanentně mi lhala. Velký úbytek důvěry. Vše je tak hrozné. Člověk se v životě bez kom

promisů neobejde. To je to strašné!“ Magdina nevěra

je sice už tři roky stará, jenže pro Goebbelse je to z poli

tických důvodů vysloveně nepříjemné. Jeho žena si pro

svá milostná dobrodružství nemohla vybrat trapnějšího

partnera než Kurta Georga Lüdeckeho. Lüdecke je ne

spolehlivá figura z prvních dnů NSDAP. Kombinace

dandyho, gigola a hochštaplera, kterého Hitler vícekrát využil pro mimořádné a delikátní mise. Ve Spojených

státech, kde Lüdecke několik let pobýval, získal pro teh

dy malou nacistickou stranu peníze od Henriho Forda, v Římě navštívil jako předvoj Benita Mussoliniho. Opa

kovaně se dostává do konfliktu se zákonem, neboť se

dvoří bohatým dámám a pak je vydírá. Poté co Hitler

převzal moc, by si chtěl i Lüdecke ukousnout svůj díl 1234567483905 ře7d8i5t

koláče, ale místo toho je zatčen. Muž jako on má mno

ho nepřátel. Roku 1934 se vydává do USA, kde začíná

pracovat na rukopisu, v němž hodlá odhalit mnoho věcí o Hitlerovi. Joseph Goebbels je nervózní — radši ani

nemyslet na to, co kdyby tenhle „Felix Krull“ zveřejnil

i milostný poměr s paní Magdou.

*

Erna a Willi Rakelovi jsou prostí lidé: Erna si vydělává

jako dělnice, její druh Willi je foukač skla. Rakelovi žijí

ve čtvrti Köpenick, Wendenschloßstraße 212, jednodu

chý obytný dům, šestnáct nájemníků, stísněné poměry, temný zadní dvůr. Záchody na mezipatrech. Erna a Willi se o ně musí dělit s Mehlovými (on pokladač trubek, ona

hospodyně), se švadlenou Rabeovou a s vdovou Leh

mannovou. Tady ve Wendenschloßstraße je Berlín úplně obyčejný a Kurfürstendamm s elegantními kavárnami, bary a obchody daleko. V Köpenicku je to podstatně ze

mitější: Luise Burtchenová provozuje ve Wendenschloßstraße 202 malou prádelnu, v sousedním domě se nachá

zí výdejna firmy Linoleum Werke AG a v čísle 218 sídlí továrna na výrobu nitritu Nitritfabrik AG. Po práci muži chodívají na pivo do hospody Bernharda Woicka.

Ze včerejšího slavnostního zahájení olympijských her

se toho do Wendenschloßstraße moc nedostalo, sem

žádní turisté nezabloudí. Ernu sport beztak nezajímá,

má úplně jiné problémy. Už nějakou dobu se necítí dob

ře. Tělesně je pětadvacetiletá žena naprosto v pořádku,

není jí dobře duševně. Nosí v sobě tajemství. Musí to být tajemství ponuré, jelikož se je neodvažuje nikomu prozradit. S Willim o tom nemůže mluvit, možná je ale

Willi také částí onoho problému — nevíme.


33neDěle

Jisté je, že Erna dnes kolem poledne přišla na vlako

vou zastávku Neukölln. Zastávka v Neuköllnu je částí

okružní linky, která jednou povede kolem celého Berlí

na. Druhý den olympijských her je tady podle očekávání

velký shon, na závody míří četní hosté. Lidé se smějí

a jsou veselí. Erna si razí cestu mezi čekajícími a staví se

do první řady. Nachází se necelého půl metru od kolejí.

Z tlampače zaslechne jenom útržky: „Pozor... Vlak při

jíždí do stanice... ustupte od kolejiště!“ Když je od ní vlak ve 12.34 hodin vzdálen jen několik metrů, udělá Erna Rakelová krok vpřed.

*

V 15 hodin začíná na olympijském stadionu hod oště

pem žen. Nastupuje čtrnáct atletek, mezi nimi i tři ně

mecké sportovkyně: Ottilie „Tilly“ Fleischerová, Luise

Krüge rová a Lydia Eberhardtová. Za favoritky jsou považovány Luise Krügerová a Rakušanka Herma Baumová. Už druhým pokusem hází Tilly Fleischerová oštěp

na 44,69 metrů a o rovný centimetr překonává olym

pijský rekord z Los Angeles. Po dalších třech pokusech

hodí Fleischerová 45,18 metrů a opět tak ustavuje nový

olympijský rekord. Tilly Fleischerová, dcera řezníka

z Frankfurtu nad Mohanem, získává pro německou

olympijskou výpravu první zlatou medaili. Druhé mís

to patří Luise Krügerové, bronzová medaile připadne Polce Marii Kwaśniewské.

Po slavnostním vyhlášení a společném fotografování

pozve Adolf Hitler ony tři sportovkyně k sobě do lóže,

k zlosti Mezinárodního olympijského výboru, jenž si

nárokuje roli hostitele pro sebe. Jenže Hitler zná moc

obrazu. „Málem jsem se před Vůdcem rozplakala,“ citují 1234567483905 ře7d8i5t

noviny Tilly Fleischerovou. Německý tisk se rozepisuje o diktátorově gratulaci, vznikne vícero snímků, na nichž jsou Hitler, Hermann Göring a říšský sportovní vůdce

Hans von Tschammer und Osten vedle čtyřiadvacetileté

Tilly. Na fotografiích nejsou slzy na Tillyině tváři patrné,

přestože vidíme malé, asi pětadvacet centimetrů vysoké duby, jež získávají držitelé zlaté medaile. V jednom foto

albu komentuje Tilly suše: „Adolf + já s dubem.“

*

Hubertus Georg Werner Harald von Meyerinck pochá

zí ze staré pruské důstojnické a úřednické rodiny a měl

vlastně nastoupit vojenskou dráhu nebo se stát přinej

menším duchovním, jenže už záhy ho to táhlo k divadlu a filmu. Jeho přezdívka Hupsi by se kariéře důstoj

níka nebo faráře zřejmě postavila do cesty, v hereckém světě roku 1936 je ale Hupsi značka. S olejnatě lesklými

napomádovanými vlasy, monoklem a menjouov ským

knírkem ztělesňuje Hupsi slizce úhořovitého lotra, sku-

ril ního velkoměšťáka, přihlouplého šlechtice nebo ga

lant ního excentrika. Umí hlučet jako pruský náfuka

a huhňat jako arogantní hejsek. To se publiku líbí. Hubert von Meyerinck točí deset filmů ročně, na konci

května měl v Primusově paláci premiéru jeho nejnovější

snímek. V komedii Rozkaz je rozkaz hraje rotmistra ze

Schlack bergu — přelétavého hochštaplera, který chce

rychle zbohatnout.

Jako filmová hvězda je Hubert von Meyerinck pev

nou součástí berlínského nočního života. Rád navště

vuje restaurant Schlichter nebo — jde-li o mimořádně

slavnostní událost — Horcher, vídávají ho také u Aenne

Maenzové, u Mampeho, v Taverně, v baru Ciro a u Sher


35neDěle

bi niho. Hupsi ale nejraději tráví večery v Quartier Latin. Quartier Latin by se dal označit téměř za jeho štam

lokál, ovšem v souvislosti s tímto noblesním podnikem

se označení „hospoda“ zapovídá. Quartier Latin na kři

žovatce Nürnberger Ecke a Kurfürstenstraße je nejele

gantnější a nejdražší klub hlavního města Říše. Kdo sem

chodívá, musí mít smoking (páni), večerní šaty (dámy) a hodně peněz (hosté). Na dodržování tohoto dress code se důrazně dbá, výjimky nejsou v zásadě povole

ny, a to ani u prominentních současníků. Hnědokošiláči a jiní nositelé uniforem by se v Quartier Latin hledali

marně. Jak to tak vypadá, zde se čas zastavil v roce 1926

nebo možná 1928, jenže zdání klame. Lokál rozhodně

není pozůstatkem zlatých dvacátých let. Otevřen byl teprve na konci září 1931 a svou zářnou dobu prožije

za třetí říše.

Quartier Latin tvoří malinký vstup se šatnou a dvěma

místnostmi za sebou. V první části se nachází bar s koktejlovými stolky včetně patřičných vysokých stoliček, ve druhé místnosti je restaurant, taneční parket a pódium pro kapelu. Samozřejmostí je, že se v Quartier Latin hraje výlučně živá hudba.

Jakmile do baru vejde Hubert von Meyerinck nebo

jiný známý host, okamžitě se zjeví Leon Henri Dajou.

Tvoří uvítací výbor, pomáhá filmové divě z kožichu,

uvádí skupinu velkoprůmyslníků ke stolům a přijímá první objednávky. V neposlední řadě je Leon Hen ri Dajou majitel podniku. Jako šéf je doslova všudy přítom ný, bystrým pohledem a několika pokyny řídí četné spolupracovníky.

Hupsi nazývá Dajoua přítelem, ale vlastně toho o něm

mnoho neví. Říká se, že Dajou pochází z Rumunska,

36 1234567483905 ře7d8i5t

jiní tvrdí, že do Německa přijel z Alžírska nebo Maroka

a v hotelu Adlon pracoval jako placený tanečník. Hedda

Adlonová, družka ředitele hotelu, se prý do gigola zakou

kala a vydržovala si ho. Šušká se, že peníze na otevření

baru pocházejí taktéž od paní Adlonové, ale nic přes

nějšího se neví.

I když je Dajouův původ obestřen tajemstvím, je

zřejmé, že mu obchody šlapou jako hodinky. Může si

dovolit drahý byt na Kurfürstendammu i drahý cadillac.

Užívá si, že může jezdit v noblesní káře ulicemi a par

kovat přímo před Quartier Latin. Leon Henri Dajou má

také přítelkyni: Charlotte Schmidtkeovou, táhne jí na

třicet, je pohledná, blonďatá, typ manekýnky. Slečna

Schmidtkeová nepracuje, obývá ovšem luxusně zařízený

pětipokojový byt v postranní ulici kolmé na Kurfürsten

damm. Proslýchá se, že nezbytné kapesné na takovou

životní změnu dostává od Dajoua, ale nic přesnějšího se

také neví. Kdykoli Hubert von Meyerinck položí svému

příteli otázku na soukromí, Dajou se zasměje. Dajou se

Hupsimu nevysmívá ani neposmívá, prostě se smíchem

otázky pomíjí. „Ale, Hupsi...,“ řekne potom — a dolije

mu sklenku šampaňského.

Návštěvníci Quartier Latin jsou tak třpytiví, jako je

jejich patron neprůhledný. U jednoho stolu sedí osob

ně Pola Negri, která právě dokončila nejnovější film

Moskva—Šanghaj. Na sobě má hermelínový plášť a dlou

hé černé rukavice, tváře bíle nalíčené, rty krvavě rudé.

Vypadá (díky tomu) jako moderní Lucrezia Borgia.

Ovšem nedrží v ruce jedovatý koktejl, nýbrž sklenku

whisky — svůj oblíbený nápoj (v Quartier Latin k mání

od 2,25 marek — malé jmění). U jiného stolu si vykládají

filmový producent Willi Forst a herečka Elsa Wagnerová, neDěle v jednom rohu se baví spisovatelka Lally Horstman nová,

dcera z židovské bankéřské rodiny ze Schwabachu, a její

choť, náramně bohatý sběratel umění Alfred Horstmann.

U baru postává Wolf-Heinrich von Helldorf, berlínský

policejní prezident. Hrabě je považován za brutálního

muže dychtícího po moci, na jeho rukou údajně lpí krev.

Jenže to by nikoho ani nenapadlo, když ho ve smokin

gu vidí v Quartier Latin popíjet šampaňské. Ke stálým

hostům patří také Ernst Udet, mnohokrát vyznamenaný

válečný letec a plukovník válečného letectva, který stále

usrkává z jedné skleničky, ale nakonec se z něho vyloup

ne zarytý milovník swingu. Kdykoli se v Berlíně ocitne

čtyřiadvacetiletý syn nakladatele Axel Springer, také za

jde do Quartier Latin. Mladý Springer je světák a snob —

a Quartier Latin zcela podle jeho gusta. Jeho žena Mar tha

pro jistotu zůstává v Hamburku, zatímco on v Berlíně vyráží za nočními dobrodružstvími. V srpnu 1936 je

Springer často vídán v doprovodu jakési Chilanky pů

vabné jako obrázek, jde prý o zpěvačku a herečku Ro

situ Serranovou, která odnedávna žije v Berlíně a vystu

puje ve varieté Wintergarten. Horst Winter, jehož malá

jazzová kapela je kvůli olympijským hrám v Quartier Latin angažována, často sleduje Axela Springera a jeho

dámský doprovod, jak v objetí protančí celou noc.

„Jednoho večera přišli ti dva s obvázanými zápěstími,“

vzpomíná si Winter později. „Šuškalo se cosi o pokusu

o sebe vraždu, nešťastné lásce, ale zdálo se, že to oba tak

nějak zvládali.“

Leon Henri Dajou zná spoustu drobných i velkých

tajemství svých hostů — a mlčí. Diskrétnost je nejvyšší

princip. Jen občas nechá obezřetnost plavat a stane se

součástí uvolněného a slavícího davu. Pak se v Quartier 1234567483905 ře7d8i5t

Latin odehrají scény, o nichž se člověk domníval, že by

se v kultivovaném podniku v hlavním městě třetí říše

nikdy udát nemohly. Například na začátku ledna 1935 přišla do klubu skupina stálých hostí. Mezi sebou se

znají, Dajou jim platí rundu koňaku. Následují další

rundy, dokud všichni nejsou víceméně opilí. Najed

nou se zvedne jakási dáma, přejde k tanečnímu parketu a začne extaticky tančit. Aby se mohla lépe pohybovat,

vykasá si sukni, která ji stále sjíždí dolů. Dajou pocho

pí, v čem je problém, dojde na scénu a dámě prostě sukni svlékne. Herec Ernst Dumke se škodolibě ušklíb

ne: „Slečno, zavoláme policii, ukazujete nám příliš málo.“

Slečna se nedá dlouho prosit. „A v tu chvíli se dáma

odhalila úplně, protože si svlékla i blůzu,“ vzpomíná si svědek. „Této senzace okamžitě využila Jeho Výsost princ August von Hohenlohe k tomu, aby si riskla ta

neček s dámou. To pana Dajoua popíchlo k tomu, aby

vzal do ruky sklenku vína a podržel ji dámě zezadu

mezi nohama, přičemž si k tomu klekl. Chtěl tím je

nom naznačit, aby dáma nach..la celou sklenku, neboť se následně postavil a prázdnou sklenku symbolicky

vypil.“ Jako by Dajou odhodil obvyklou zdrženlivost:

vydal se ke své kapele, která celou dobu vyhrávala,

a vzal jednomu muzikantovi okurkovité chřestítko na

rumbu. „Tento nástroj si pan Dajou vzal, zastrčil si ho

mezi nohy, takže vypadal jako obrovský pohlavní úd, a zezadu se přiblížil k oné dámě, jež ještě tančila s panem Dumkem, a naznačoval pohyby jako při po

hlavním styku.“

Quartier Latin je vulkán a na jeho dně tančí hosté. Jako

by třetí říše na pár hodin ani neexistovala. Leon Henri

39neDěle

Dajou je lehkomyslný, proto nechce brát nebezpečí váž

ně. A přitom má už v této chvíli kolem krku smyčku.

Během olympijských her se smyčka utáhne. Pondělí

3. srpna 1936

přeDpoVěĎ říšSkého meteoroloGického ÚřaDu pro berlín

Oblačno, občasné přeháňky,

slabý vítr, poněkud tepleji.

21 stupňů.

Pondělí


Na olympijském stadionu jsou pro uskutečnění her vynaloženy do té doby nevídané

technické a osobní prostředky. Neporaženou hvězdou a miláčkem publika se stává

Jesse Owens.


43ponDělí

Mascha Kaléko není jako spisovatelka tak známá jako

Thomas Mann, jenž před sedmi lety obdržel Nobelovu

cenu, přesto navzdory svému mladému věku sedma

dvaceti let již upoutala značnou pozornost. Není tomu

tak dávno, kdy ji řadili k největším literárním nadějím

německého literárního provozu. Renomované deníky

se rvaly o její básně, jež jsou svižné a zároveň plné něžné

melancholie a náramně tak zachycují životní pocit ra

ných třicátých let dvacátého století. Často v nich jde

o výšiny i hlubiny mezilidské komunikace, o vzlety

i pády partnerství a o život ve velkoměstě... V básni

Další ráno se píše:

Pak procitli jsme. Slunce k nám jen matně

vnikalo šedí starých žaluzií.

Tys zívl ztěžka... Já přiznám se čestně:

docela hrůza. — Až došlo mi jasně:

tohle se věčně láskám nepromíjí.

Pak důkladně holil ses před zrcadlem,

zatímco já už chtěla do postele.

Jak tvé vousy mizely v umyvadle,

já měla pocit, že bez nich tu vedle

snad stojí někdo, kdo dělá vše skvěle.

Bože, jak všechno je najednou přítěž!

Pokoj, ty, květina, co skoro shnila,

sklenky vína, od včera nedopité,

kompotu zbytky, ještě nevylité.

... Po ránu pachuť tu po každém zbyla.


44 1234567483905 ře7d8i5t

Při snídani jsi mlčel (k houskám čelem).

Fajn hygiena, ale jinak bída.

A chléb jsi máčel, lehce otupěle,

do ranní kávy, rty měls jako želé.

Tak tohle vážně nechci dále vídat.

Vstala jsem a tys sledoval mé nohy.

Ve vzduchu zápach tvé vyčpělé kávy.

Čas začít znovu, pěkně od podlahy,

táhlo mi hlavou... však nechtěla jsem zlobit.

A tak jsem řekla: „Jdu to někam strávit...“

Všednodenní lyrika Maschy Kaléko se dobře prodává —

i poté, co se moci chopili nacisté. V březnu 1933 vychází

v nakladatelství Rowohlt výběr z jejích básní. Svazek jde

na odbyt tak skvěle, že v prosinci 1934 následuje další

kniha. Jenže pak někdy funkcionáři Říšské cenzurní ko

mory zjistí, že básnířka je Židovka. Z mladé velké naděje

se ve třetí říši stává nežádaná lyrička. Jako by to nebylo

už beztak zlé, i s jejím osobním životem to jde z kopce.

Zkrátka: v srpnu 1936 se autorka nachází v hluboké ži

votní krizi.

Dnes má Mascha Kaléko nakvap. Vezme si svazek

klíčů, zabouchne za sebou dveře od bytu a sejde po

schodech dolů. Pokaždé, když vychází z domu, vidí

jako první finanční úřad Wilmersdorf-Nord. Úřad se

nachází na protější straně ulice — chladný a odmítavý,

jak už finanční úřady bývají. Mascha Kaléko žije již rok

v Lietzenburger Straße 32 a na pohled na šedivou kra

bici si zvykla. Ovšem teď stejně nemá oči pro soused

ství, neboť nejenže spěchá, nýbrž se nachází ve stavu

radostného očekávání. Kráčí několik metrů doprava,


45ponDělí

přejde Sächsische Straße a po několika krocích konečně

vejde do domu v Lietzenburger Straße 35. Tam se na

chází další úřad, totiž pošta pro obvod W15. Postaví se k okénku pro výdej uložených zásilek, řekne své jméno

a o chvíli později dostane dopis. Tak už to chodí několik

týdnů. Většinou jí poštovní úřednice předá jen jeden

dopis, ale někdy to Mascha Kaléko na poštu nestihne,

a tak se dopisy hromadí a při své další návštěvě dostane

svazeček dopisů. Nikdy by nevěřila, že by ji návštěva

poštovního úřadu páchnoucího linoleem mohla pra

videlně rozjitřovat. Ale poštovní úřad v Lietzenburger

Straße je přesně ten případ, neboť tady si Mascha Kalé

ko vyzvedává dopisy od milence. Co na to asi řekne pan

Kaléko?

*

„S Magdou jsem si pohovořil ještě doma,“ píše se v Goeb

bel sově deníku. „Vše v pořádku.“ Goebbels se místo

toho vrhá do práce a přijímá četné návštěvnice a návštěv

níky, mimo jiné i italského korunního prince Umber

ta společně s chotí, italského ministra Dina Alfie riho,

man želku anglického diplomata Saritu Vansittar tovou

(„bigotní dáma“) i několik hereček. V roli svůdce se

Goebbels stejně cítí nejlépe. Přestože se vůči vlastní ženě

chová chladně, ta věc s Lüdeckem mu nejde z hlavy.

Ustavičně si klade otázku, jak mohla být Magda nato

lik lehkomyslná a spustit se s tak rozporuplnou osobou,

jako je Lüdecke.

Není to poprvé, co Goebbelsovi kvůli manželce

hrozí politické turbulence. Čtyřiatřicetiletá Magda je

žena s minulostí. Johanna Maria Magdalena se narodila

v listo padu 1901 v Berlíně-Kreuzbergu. Rodinné poměry


46 1234567483905 ře7d8i5t

byly nuzné a neuspořádané: Auguste Behrendové — Magdině matce — bylo při narození dcery dvaadva

cet let a pracovala jako služebná u jakési majetné ro

diny v Büllow straße. Magdin otec je zřejmě neznámý,

každo pádně v jejím rodném listu není žádný uveden.

Auguste bude později tvrdit, že Magdin otec je bohatý

stavební podnikatel z Godesbergu Dr. Oskar Ritschel,

dokonce si jej prý vzala za muže, ovšem později se zase

rozvedli. Jenže to není pravda — Auguste Behrendo

vá a Oskar Ritschel nikdy nebyli svoji, jak se Magda

dozví až na konci října 1931. „Magda tady sedí, úplně

zdrcená,“ píše Goebbels ve svém deníku. „Od matky

se dozvěděla, že nikdy nebyla provdaná za jejího otce. Magda o tom neměla tušení. Teď není k utišení.“ Ale

pro Magdu je to ještě mnohem horší: Ritschel ani není

jejím otcem.

Pravda je komplikovanější. Oskar Ritschel, snaživý

továrníkův syn, a Auguste Behrendová, mladá žena

z prostých poměrů, na sebe narazili pravděpodobně

v elegantním badgodesberském hotelu Rheinhotel Dree sen, kde Auguste jednu sezonu pracovala jako po

kojská. Očividně mezi nimi došlo k intimnímu styku,

neboť Ritschel nepojme žádné podezření, když Auguste

označí budoucí přírůstek za jeho — Ritschelovo — dítě. Dobrovolně platí tři sta marek měsíčně a později také financuje Magdino školní vzdělání. Co ale netuší: biolo

gickým otcem dívenky není on, nýbrž židovský obchod

ník Richard Friedländer, narozený roku 1881, za něhož

se Auguste provdá až v prosinci 1908. V úředním zápisu

uvádí Richard Friedländer Magdu jako svou dceru. To

je tedy pravda, které



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.