načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Behemot -- Dějiny továrny a utváření moderního světa – Joshua B. Freeman

Behemot -- Dějiny továrny a utváření moderního světa

Elektronická kniha: Behemot
Autor: Joshua B. Freeman
Podnázev: Dějiny továrny a utváření moderního světa

Historik Joshua B. Freeman zkoumá moderní svět a jeho průmyslovou revoluci z nečekané perspektivy: prostřednictvím továren. První mechanizované tkalcovské stavy, monstrózní ocelárny i současné plně automatizované výrobní linky jsou přitom ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 420
Rozměr: 24 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Behemoth ... přeložil Daniel Řezníček
Skupina třídění: Hospodářská a výrobní odvětví
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-275-0006-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historik Joshua B. Freeman zkoumá moderní svět a jeho průmyslovou revoluci z nečekané perspektivy: prostřednictvím továren. První mechanizované tkalcovské stavy, monstrózní ocelárny i současné plně automatizované výrobní linky jsou přitom hlavními protagonisty širšího příběhu moderní civilizace: určují podobu a hodnotu práce, a tudíž formují společenské vztahy i politiku, postupně likvidují přírodní zdroje a neustále chrlí další a další výrobky, jež dnes definují člověka a ničí planetu.

Popis nakladatele

I moderní civilizace si vychovala svého Behemota, svou vlastní nepřemožitelnou supící obludu, která zotročuje lidstvo a požírá zemi: továrnu.

Žijeme ve světě vyrobeném v továrně. Pocházejí z ní věci, které nás obklopují a bez nichž si nedovedeme představit moderní život. A i ten do značné míry utvářejí a organizují továrny.

Historik Joshua B. Freeman v erudované a zároveň čtenářsky přístupné knize zkoumá moderní svět a průmyslovou revoluci z nečekané perspektivy: prostřednictvím samotných továren. První mechanizované tkalcovské stavy, monstrózní ocelárny i současné plně automatizované výrobní linky jsou hlavními protagonisty širšího příběhu moderní civilizace: určují podobu a hodnotu práce, a tudíž formují společenské vztahy i politiku, kousek po kousku požírají přírodní zdroje a neustále chrlí další a další výrobky, jež dnes definují člověka a ničí planetu.

-----

Více než ekonomickými dějinami nebo kronikou architektonických vylepšení a pracovních hnutí je Behemot velkolepým a ambiciózním popisem zanikajícího světa, který však stále živí národní představivost.

— The New York Times

Freeman ukazuje, jak obrovský vliv měly továrny na to, jakým způsobem pracujeme, myslíme, cestujeme, bavíme se a bojujeme.

— The Washington Post

(dějiny továrny a utváření moderního světa)
Předmětná hesla
Průmyslové podniky – dějiny
průmyslová revoluce
Industrializace
Sociální změna
Zařazeno v kategoriích
Joshua B. Freeman - další tituly autora:
Behemot -- Dějiny továrny a utváření moderního světa Behemot
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dějiny továrny

a utváření moderního světa

Joshua B.

Freeman


Behemoth

This edition published by arrangement

with the first publisher of the English edition

W. W. Norton & Company, Inc.

Copyright © 2018 by Joshua B. Freeman

Cover art: Pittsburgh by Elsie Briggs, 1927

© 2019 Digital image, Whitney Museum

of American Art / Licensed by Scala

Translation © Daniel Řezníček, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0086-4 (PDF)


Jako vždy,

Debbie, Julii a Leně


ÚVOD 13

KAPITOLA 1 21

„Jako Minerva z hlavy Jupiterovy“

Zrození továrny

KAPITOLA 2 63

„Životní světlo“

Novoanglický textilní průmysl a utopické vize

KAPITOLA 3 99

„Civilizační pokrok“

Průmyslové výstavy, výroba oceli a cena za prométheovství

KAPITOLA 4 137

„Zbožňuji továrny“

Fordismus, dělnictvo a velkotovární romantika

KAPITOLA 5 187

„Komunismus je sovětská moc

plus elektrifikace celé země“

Překotná industrializace Sovětského svazu


KAPITOLA 6 243

„Společné industrializační požadavky“

Hromadná výroba za studené války

KAPITOLA 7 287

„Foxconn City“

Obří továrny v Číně a Vietnamu

ZÁVĚR 333

PODĚKOVÁNÍ 343 POZNÁMKA PŘEKLADATELE 347 POZNÁMKY 349 REJSTŘÍK 405

Když jsem si znova přečetl Tvůj spis, uvědomil jsem si s  lítostí, jak stárneme.

Jak svěže a vášnivě, s jakou odvážnou předvídavostí ses do toho dal, beze všech

učených a  vědeckých pochybností! A  sama iluze, že zítra či pozítří se vynoří

na denní světlo historický rezultát, dává tomu všemu vřelost a optimistickou

náladu — a od toho se zatraceně nepříjemně odráží pozdější „šedivá šeď“.

 — karl marx z dopisu Friedrichu Engelsovi z roku 1863

o knize Postavení dělnické třídy v Anglii

Na moři mají námořníci neustále plné ruce práce [...]. Vyrábějí nevzhledný

druh provázku na oplétání lan zvaný dvoupramenný motouz [...]. Jako ma

teriálu používali zbytků starého lanoví zvaného cucky, jež se cupuje na kousky

a pak kroutí v nové kombinace, stejně jako se vyrábí většina knih.

 — herman melville, První plavba

ÚVOD

Většina z nás žije ve světě, který byl vyroben v továrně. Téměř vše, co je

v pokoji, v němž právě píšu tyto řádky, pochází z továrny: nábytek, lampa,

počítač, knihy, tužky, pera, sklenice. Totéž platí o mém oblečení, botách, hodinkách a  mobilu. V  továrně vyrobili i  většinu samotného pokoje:

sádrokartonové příčky, okna a okenní rámy, klimatizaci, parketovou podlahu. V  továrnách vzniká jídlo, které jíme, léky, které užíváme, auta, kterými jezdíme, i rakve, v nichž nás jednou pohřbí. Pro většinu z nás by bylo

velmi obtížné přežít alespoň nějakou dobu bez věcí vyrobených v továrně.

Přesto většina lidí věnuje průmyslovým výrobnám, na nichž jsou zá

vislí, pramálo pozornosti (snad tedy s výjimkou samotných továrních děl

níků). Většina spotřebitelů průmyslových výrobků nikdy v továrně nebyla a nemá ani příliš povědomí o tom, co se uvnitř děje. Ve Spojených státech

se více než o přítomnosti továren mluví o jejich absenci. Ztráta přibližně

pěti milionů výrobních pracovních míst mezi roky 2000 až 20161 vyvolala napříč politickým spektrem ostrou kritiku mezinárodních obchodních

smluv, které ji měly údajně zapříčinit. Práce v  továrně je považována za

„dobrou práci“, aniž by se pořádně řešilo, co vlastně obnáší. Jen málokdy

se továrny dostanou na titulní stránky. Ojedinělým příkladem bylo špatné

zacházení s čínskými dělníky sestavujícími iPhony, jež vyplulo na povrch

v roce 2010 a nakrátko se z něj stalo mezinárodní téma.

Vždy tomu tak ale nebývalo. Továrny, zejména ty největší a technolo

gicky nejpokročilejší, se kdysi těšívaly značnému zájmu. Spisovatelé od

Daniela Defoea a  Frances Trollopové po Hermana Melvilla a  Maxima


14 ÚVOD

Gorkého nad nimi žasli, nebo z nich měli hrůzu. Továrny navštěvovali

nejrůznější zvědavci, mimo jiné Alexis de Tocqueville, Charles Dickens,

Charlie Chaplin nebo Kwame Nkrumah. Ve dvacátém století se staly ob

líbenou předlohou či námětem pro významné malíře, fotografy a filmové tvůrce, jako byl Charles Sheeler, Diego Rivera nebo Dziga Vertov. O jejich

významu pojednávali političtí myslitelé od Alexandera Hamiltona po Mao

Ce-tunga.

Nejrůznější pozorovatelé již od dob Anglie osmnáctého století roz

poznávali v továrně její převratnost. Továrny byly neoddiskutovatelným

poslem nového světa. Jejich novátorské strojní vybavení, nebývale velká

pracovní síla a zcela identické výrobky budily značnou pozornost, stejně tak jako hmotná, sociální a  kulturní opatření, která se za účelem jejich

provozu prováděla. Velké průmyslové podniky vyrábějící obrovské množ

ství spotřebního i výrobního zboží udělaly tlustou čáru za minulostí, a to

jak v rovině materiální, tak intelektuální. Velká továrna se stala symbolem

ambicí a úspěchů lidstva, ale také jeho utrpení. Opakovaně sloužila jako lakmusový papírek našeho přístupu k práci, spotřebě a moci; byla ztělesněním našich snů i nočních můr ve vztahu k budoucnosti.

Dnes již v důsledku všudypřítomnosti továrních výrobků vyčpěl punc

novosti továrny, a tak nedoceňujeme mimořádnou lidskou zkušenost, která

se s ní historicky pojí. Přinejmenším v rozvinutém světě jsme si už zvykli brát modernitu vyrobenou v továrně jako něco samozřejmého, jako přiro

zenou součást života. Přitom nic není pravdě vzdálenější. Doba tovární je

jen nepatrným zábleskem v dějinách lidstva, který nesahá ani k Voltairově

první hře nebo nantucketským velrybářským lodím. Ke zrodu továrny bylo zapotřebí nebývalé důmyslnosti, sveřepého odhodlání a bídy. Naše

generace zdědily její zázračné výrobní schopnosti a s ní spojenou dlouhou

„tradici“ vykořisťování, aniž bychom se nad tím nějak pozastavovali.

Ale to bychom právě měli. Továrna stále ještě definuje náš svět. Ame

ričtí učenci a novináři už téměř půl století ohlašují konec doby průmyslové a přechod země k takzvané postindustriální společnosti. Dnes v sektoru

výroby pracuje pouze osm procent amerických zaměstnanců, zatímco

v  roce 1960 jich bylo dvacet čtyři procent. Továrny a  jejich dělníci ztra

tili společensko-kulturní význam, který měli dříve. Avšak v celosvětovém ÚVOD měřítku výroba zažívá absolutní rozkvět. Dle údajů Mezinárodní organi

zace práce pracovalo v roce 2010 v „průmyslu“ téměř dvacet devět procent celosvětové pracovní síly, tedy pouze nepatrně méně než při předkrizo

vém maximu třiceti procent v  roce 2006  a  výrazně více než v  roce 1994,

kdy šlo pouze o dvacet dva procent. V Číně, která je největším výrobcem na světě, průmyslová odvětví v roce 2015 zaměstnávala čtyřicet tři procent

její pracovní síly.2

Největší továrny, které svět kdy viděl, jsou v provozu právě dnes. Vy

rábějí například smartphony, notebooky nebo značkové tenisky, tedy

předměty, jež v očích miliard lidí po celé planetě definují, co to znamená být moderní. Tyto továrny jsou nevěřitelně velké: některé zaměstnávají i více než dvě stě tisíc lidí. Nelze však říci, že by neměly své předchůdce.

Mimořádně velké továrny jsou součástí života v průmyslové společnosti

již více než dvě stě let. Od chvíle, kdy továrna přišla na svět, zažila každá

historická etapa průmyslové komplexy, které vybočovaly ze standardů

společenské a  kulturní krajiny dané doby, ať už svou velikostí, používanými stroji, výrobními postupy, výrobky či problémy, úsilím a  bojem

svých dělníků. Už jen jejich názvy — Lowell, Magnitogorsk nebo dnes tzv.  Foxconn City  — byly vždy spojeny s  určitými mentálními obrazy a asociacemi.

Tato kniha vypráví příběh oněch význačných továren a mapuje přesuny

průmyslového gigantismu z Anglie osmnáctého století do amerického textilního a  ocelářského průmyslu devatenáctého století, automobilového

průmyslu počátku dvacátého století, Sovětského svazu třicátých let téhož

století, nových socialistických států vzniklých po druhé světové válce a konečně do dnešních asijských behemotů. Částečně také prozkoumává

výrobní logiku, která v  určitých dobách a  místech vedla k  intenzivnímu

soustředění výroby do obrovských a výrazných závodů, zatímco v jiných dobách a místech naopak k jejímu rozptýlení a společenské neviditelnosti.

V neposlední řadě je tato kniha studií o tom, proč a jak se velké továrny

staly nositeli snů a nočních můr spojených s industrializací a společenskou

změnou.

Továrna stála v  čele revoluce, která proměnila lidský život i  celosvě

tové životní prostředí. Po většinu dějin lidstva — až do prvních náznaků ÚVOD

průmyslové revoluce a vystavění prvních továren zkraje osmnáctého století — byla naprostá většina světové populace chudá a soustředěná na venkově. Vratké životy lidí provázel hlad a  nemoci. V  Anglii nedosahovala

v polovině osmnáctého století střední délka života ani čtyřiceti let a v ně

kterých částech Francie se jen polovina dětí dožívala svých dvacátých narozenin. Průměrný roční růst světové ekonomiky na hlavu byl v období mezi narozením Ježíše Krista a vystavěním první továrny prakticky nulový.

Během osmnáctého století se ale dal do pohybu a mezi lety 1820 a 1913 se

přiblížil jednomu procentu. V následujících letech růst pokračoval a svého

vrcholu dosáhl mezi lety 1950 až 1970, kdy měl hodnotu tří procentních

bodů. Kumulativní účinek zvýšené produkce zboží a služeb měl vskutku dalekosáhlé dopady. Nejsnáze je lze vyčíslit nárůstem střední délky života, která nyní ve Spojeném království přesahuje osmdesát let, ve Francii je

ještě o  trošku vyšší a  celosvětově se pohybuje na úrovni takřka šedesáti

devíti let. Stabilní přísun jídla, čisté vody a obstojná hygienická opatření

jsou nyní ve velké části světa standardem a nikoli jen výsadou malých sku

pin bohatých obyvatel těch nejrozvinutějších oblastí. Zároveň se ovšem

značně proměnil zemský povrch, složení oceánů a  teplota ovzduší, a  to do té míry, že je nyní v ohrožení samotná existence lidského druhu. Ne

všechny tyto změny byly nutně důsledkem průmyslové revoluce, natož

velkých továren, ale mnoho z nich ano.3

Jak v kapitalistických, tak v socialistických zemích byla velká továrna

prosazována jako způsob dosažení nového a lepšího života cestou zvýšené efektivity a výrobního výkonu, což umožnily především pokročilé technologie a úspory z rozsahu. Velké průmyslové projekty nebyly vnímány jako

pouhé prostředky ke zvyšování výnosů a  hromadění zásob, ale jako ná

stroje širšího společenského pokroku. Továrny brzy ztělesňovaly modernitu jako takovou a spisovatelé a další umělci se předháněli v opěvování

jejich fyzických schránek i  procesů ukrytých uvnitř, jelikož jim  v  jejich

očích propůjčovaly nespočet symbolických a estetických kvalit. Ale stejně tak jako vzbuzovaly utopické sny a  nekritické záchvaty uctívání strojů,

vyvolávaly též obavy z budoucnosti. Pro mnoho dělníků, společenských

kritiků či umělců byla velká továrna synonymem soužení pracovníků, společenského konfliktu a ekologické katastrofy.ÚVOD

Porozumění dějinám velkých továren nám může pomoci v rozhodo

vání, jakou budoucnost si vlastně přejeme. Obří továrny dokázaly divy

v  oblasti snižování jednotkových nákladů a  chrlení ohromného množ

ství zboží. Přesto se tito svědkové lidské vynalézavosti a práce ve většině

případů vyhřívali na piedestalu slávy jen krátce. Většina závodů, kterým

se bude tato kniha věnovat, již neexistuje, anebo funguje ve značně ome

zeném provozním rozsahu. V Evropě, na obou amerických kontinentech a  nově také v  Asii se opuštěné továrny staly až příliš častým a  znepokojivým jevem. Soustředění výroby do několika velikánských komplexů opakovaně činilo tento výrobní model zranitelným, poněvadž volné

pracovní síly vždy jednou došly a zaměstnanci začali vznášet nároky na odpovídající finanční ohodnocení, lidské zacházení a  demokratické za

stoupení (řada výrobců v  mnoha zemích čelí těmto požadavkům ještě dnes). Vysoké kapitálové investice zužovaly manévrovací prostor, když

se na trhu objevily nové výrobky nebo výrobní technologie. Odpadní

produkty průmyslové činnosti a obrovská spotřeba energie způsobily de

vastaci životního prostředí. To, co zatím stále drží model průmyslového

gigantismu naživu, není jeho udržitelnost na jednom libovolném místě, ale naopak jeho neustálé znovuvznikání v nových lokalitách s novou pracovní silou, dalšími přírodními zdroji a snadno zneužitelnou zaostalostí.

Dnes, kdy jsme dost možná svědky historického zenitu konceptu velké

továrny, ekonomická a ekologická situace naznačuje, že budeme muset

pojmu modernity vtisknout nový význam a rozhodnout se, zda má být nadále ztotožňován s donekonečna rostoucí materiální výrobou probíha

jící v rozsáhlých a hierarchicky organizovaných průmyslových závodech,

na jejichž ramenou spočívá lesk a sláva, ale také prokletí a jedovaté výpary minulosti.

Když dříve ikonické továrny v Evropě a ve Spojených státech zavřely

jednou provždy své brány a  zanechaly za sebou jen ruiny a  sociální pro

blémy, vzedmula se po nich a jejich světě, zejména mezi modrými límečky,

vlna nostalgie. Existují webové stránky, které s  láskou dokumentují to

várny, jejichž okna jsou již dávno zabedněná. Jsou součástí širšího jevu,

v  angličtině občas přezdívaného jako „smokestack nostaglia“ (nostalgie

po vysokých průmyslových komínech) nebo sarkastičtěji jako „ruin porn“

18 ÚVOD

(ruinové porno).

*

Tento fenomén má i  svou literární podobu. Marshall

Berman poukazuje v eseji o americkém spisovateli Philipu Rothovi na

to, že důležitým tématem jeho románu Americká idyla je

údajně tragický úpadek amerických průmyslových měst [...]. [Roth]

píše s  vervou už o  samotném rozkladu a  zmaru, ale jeho vyprávění

nabírá ještě větší obrátky, jakmile se snaží představit si příslušné město

coby průmyslovou Utopii. Jeho vypravěčský hlas by se dal nazvat

„ průmyslovou idylou“. Jednotícím prvkem je zde pocit, že včerejší ži

vot, kdy muži v  těžkých botách vyráběli věci, byl mnohem „opravdo

vější“ a  „autentičtější“ než dnes, kdy je mnohem obtížnější vypovědět,

co vlastně celý den děláme. Každopádně, důležitým rysem idylického

pohledu na svět je, že nevidí špinavou práci.4

Síla nostalgie po továrnách vychází částečně ze silného konotativního

spojení mezi továrnou a myšlenkou pokroku. Osvícenství nám odkázalo

představu, že pomocí lidského úsilí a  racionality lze ze světa vytvořit

místo hojnosti, blahobytu a lepšího mravního řádu, představu, která tvo

řila ústřední přesvědčení jak podnikatelů, kteří drželi opratě průmyslové

revoluce, tak socialistů, kteří byli jejich nejzarytějšími odpůrci. Továrna

byla pravidelně vykreslována jako nástroj pokroku, jako téměř kouzelný

prostředek k  dosažení modernity, součást širšího projektu emancipace

člověka od Boha a  přírody, jenž nám přinesl velké přehrady, elektrárny,

železnice a kanály, které proměnily tvář naší planety.

Dnes je pro mnoho lidí samotná myšlenka pokroku již poněkud zasta

ralá a  překonaná, ne-li přímo zkázotvorná; relikt viktoriánské éry, který

nemohl obstát tváří v tvář světovým válkám, genocidám a materiálnímu

přebytku. Ve světě, který se prohlašuje za postmoderní, působí modernost

obstarožně. Z pohledu jiných lidí však idea pokroku nadále může uchva

covat představivost a uchovává si hluboký morální význam rámující touhu

po návratu — anebo konečném dospění — ke světu velkoprůmyslu.

* Spojením ruin porn se většinou  označuje vyhledávání a  fotografování opuštěných tová

ren a městských čtvrtí, často s uměleckými ambicemi — pozn. překl.ÚVOD

Abychom porozuměli konceptu velké továrny, je třeba nejprve ucho

pit myšlenku pokroku a modernity. Úplný popis dějin velké továrny se nemůže omezovat pouze na strohé pojednání o architektuře, technolo

gii nebo průmyslových vztazích, ba naopak, musí nás zavést za hranice továrních zdí, k  historicky se měnícím morálním, politickým a  estetickým vjemům a  ohlasům a  k  tomu, jakou roli továrna hrála v  jejich

utváření.

Modernita, s níž je továrna často spojována, je ošemetný pojem. Může

prostě jen označovat moderní povahu věci, tedy to, že je současná, existu

jící v této chvíli. Většinou je jím však míněno něco více než jen neutrální

kategorizace. Do devatenáctého století byly věci označované za moderní

zpravidla nepříznivě stavěny do stínu minulosti. S  nástupem doby továren začala modernost postupně vyvolávat představu něčeho vylepšeného,

žádoucího, toho nejlepšího, co je k dispozici. Modernost se pojila s popře

ním minulosti, odmítnutím starobylého ve prospěch nejnovějšího a přijetím pokroku. Jeden slovník angličtiny definuje modernitu takto: „vyzna

čuje se opuštěním či zavržením tradičních myšlenek, doktrín a kulturních

hodnot ve prospěch soudobých či radikálních hodnot a  přesvědčení“.

Umělecká a  literární moderna zformovaná v  devatenáctém století se

oddala, slovy Jürgena Habermase, „kultu nového“ a přijala modernost za

své motto, přestože ji někdy sama kritizovala a posmívala se jí. Novost se

stala samostatnou ctností, zbraní v boji proti tradičním hodnotám a vládnoucím autoritám. Tovární systém a závratné tempo změn, který umožnil, byly základním předpokladem pro tento postoj. Nepřekvapí nás tak, že

samotné továrny často sloužily modernistickým umělcům jako předloha a inspirace.5

Tato studie se nesoustředí na všechny továrny, ale na skutečně velké

továrny, na továrny s  největším počtem dělníků, kteří v  nich pracovali.6

Obří továrny sloužily jako šablony pro budoucí vývoj a  určovaly pod

mínky a hranice technologických, politických a kulturních diskusí. Nebyly typické. Většina továren byla menší a méně důmyslná. Velmi často v nich byly horší pracovní podmínky. Nicméně velké továrny na sebe strhávaly

veškerou pozornost veřejnosti. Pře, disputace a rozpravy o významu tová

ren se zpravidla soustředily na průmyslové behemoty své doby. BEHEMOT

Dosud vyšlo o továrnách (natož o velkých továrnách) jen velmi málo

studií, které o  nich pojednávají napříč časem a  prostorem. Málokdy je

sama továrna považována za instituci s  osobitou historií, estetikou, společenskými vlastnostmi, politickým významem a  ekologickými dopady.7

Naproti tomu o  jednotlivých továrnách toho bylo napsáno hodně. Platí

to zejména o těch, jimž se věnují následující strany. Zvolil jsem je částečně i proto, že už ve své době byly vehementně oslavovány a zatracovány. Bez

práce jiných odborníků a také bohatých novinářských záznamů, vládních

zpráv, vizuálních materiálů, hereckých ztvárnění a  osobních popisů by tento text nemohl vzniknout. Úsilí mých předchůdců je zvláště působivé

v  tom smyslu, že ačkoli někteří výrobci stavěli své továrny hrdě na odiv,

mnohé jiné továrny, od nejstarších anglických závodů na výrobu textilu

po dnešní ohromné komplexy, byly pečlivě střeženy za účelem ochrany obchodních tajemství a utajení nekalých a nelidských praktik.

Problematika továrny může mnoha dnešním lidem připadat na míle

vzdálená od jejich každodenních starostí a strastí. Není tomu tak. Bez ní

by jejich životy vypadaly dramaticky jinak. Až na pár čestných výjimek

jsme všichni součástí továrního systému. Vzhledem k nesmírným obětem

a ohromnému užitku, který nám velká továrna přinesla a přináší, dlužíme

sami sobě snahu porozumět tomu, kde se tu vlastně vzala.

KAPITOLA 1

„Jako Minerva

z hlavy

Jupiterovy“

Zrození továrny

Roku 1721 byla na ostrově na řece Derwent v anglickém městě Derby, co by

kamenem od kostela (dnes katedrály) Všech svatých dohodil, postavena

první úspěšná továrna v dnešním slova smyslu. Na rozdíl od mnoha star

ších typů budov, jako jsou třeba kostely, mešity, paláce, pevnosti, divadla,

lázně, dormitáře, posluchárny či auly, soudní síně, vězení nebo radnice, je továrna čistě plodem moderního světa, který do značné míry sama pomáhala utvářet. Je pravdou, že již ve starověku se nárazově shromažďovaly

velké skupiny dělníků za účelem vedení války nebo výstavby objektů, jako

byly pyramidy, silnice, opevnění či akvadukty. Avšak výroba jako taková

probíhala až do devatenáctého století obvykle v  mnohem menším mě

řítku. Její hnací silou byli řemeslníci a  jejich pomocníci pracující samo

statně či  v  malých skupinkách, anebo rodinní příslušníci, kteří vyráběli

zboží pro domácí spotřebu. Ještě v  roce 1850 zaměstnávaly americké výrobní závody v průměru méně než osm lidí.1

Se vznikem závodu na zpracování hedvábí bratrů Johna a  Thomase

Lombeových v Derby přišla továrna na svět jako blesk z čistého nebe a při

tom rovnou plně rozvinutá, bez jakýchkoli přechodných či přípravných fází.2 Při pohledu na vyobrazení budovy v  ní okamžitě vidíme typickou továrnu. Tento pětipodlažní cihlový objekt obdélníkového půdorysu, z jehož fasády zejí pravidelně uspořádaná velká okna, připomíná svým vzhledem tisíce jiných továren, které teprve měly spatřit světlo světa a z nichž je

jich mnoho dodnes v provozu. Uvnitř se nacházely všechny typické znaky


22 BEHEMOT

moderní továrny: velké množství lidí zapojených do organizované výroby

za pomoci strojní techniky. Tím bylo v tomto konkrétním případě vodní

kolo o průměru sedmi metrů. Kombinace různých zařízení poháněných

nějakou vnější silou a spousty lidí pracujících společně na jednom místě v nás dnes už asi mnoho nadšení nevyvolá, ale tehdy toto spojení představovalo počátek nového světa.3

První fabriky ovšem nevznikaly na pozadí velkých společenských vizí.

Naopak, motivací pro jejich zakládání nebylo nic ušlechtilejšího než snaha

využít obchodní příležitost. Bratři Lombeovi svou továrnu postavili proto,

že anglický trh trpěl nedostatkem organzínu, tedy druhu hedvábné příze

používané jako tkalcovská osnova. Tkanina vzniká tak, že příze zvaná útek,

se v příčném směru proplétá soustavou rovnoběžných nití, které se říká

osnova. Vzhledem k tomu, že vlákna osnovy se při tomto postupu střídavě

zvedají, aby se jimi mohl provléknout útek, jsou značně namáhána a mu

sejí být dostatečně pevná. Tento požadavek splňoval právě organzín. Jeho

výroba spočívala v  tom, že dlouhá vlákna získaná z  výměšků housenky

bource morušového či několika jiných housenek se nejprve navinula do

přaden. Z nich se poté převinula na cívku (čímž vznikl potáč), zakroutila,

vzájemně provázala s jinými vlákny do jedné nitě a ta se následně zakrou

tila znovu, čímž vznikla výsledná příze. Tento způsob úpravy hedvábné

příze se nazývá skaní. Zatímco v kontinentální Evropě se k tomuto účelu

již používaly stroje, Angličané nadále skali pomocí obyčejných kolovratů.

Celý proces tak trval příliš dlouho a poptávku tkalců po organzínu se ne

dařilo uspokojit.

Jistý derbský advokát si tedy roku 1704 nechal postavit třípodlažní to

várnu na vodní pohon a vybavil ji skacími stroji dovezenými z Holandska.

Najít recept na výrobu kvalitní příze se mu však nepodařilo a jeho podni

katelský záměr skončil nezdarem. Po něm se rozhodl zkusit štěstí již zmí

něný místní obchodník s textilem Thomas Lombe. Nejprve vyslal svého

nevlastního bratra Johna do severní Itálie s úkolem obhlédnout tamní me

tody úpravy hedvábí. Ten se nezdráhal ignorovat platné zákony zakazující vyzrazení informací o  výrobě skacích strojů a  do Anglie se vrátil s  něko

lika italskými dělníky a dostatkem technických poznatků. Lombeovi tak

byli schopni ve spolupráci s místním stavitelem a konstruktérem postavit

23KAPITOLA 1

a  vybavit svou vlastní továrnu. Velkou část práce v  ní podle všeho zastá

valy děti.

Samotný Thomas Lombe tvrdil, že jeho přádelna nebyla žádnou vel

kou trefou do černého, a to částečně i proto, že se mu jen horko těžko da

řilo dovážet surové hedvábí z Itálie. Z jeho strany však mohlo jít o strategii,

jak odradit konkurenci a přesvědčit parlament, aby mu prodloužil dočasný

patent, který mu byl na jeho stroje při zprovoznění továrny udělen. Britská

vláda se ovšem místo toho roku 1732 rozhodla podpořit rozvoj průmyslu

a vyplatit Lombeovi velkou částku v hotovosti výměnou za to, že modely

svých strojů zveřejní.4

Síť továren se rozrůstala pomalu. V roce 1765 existovalo pouze sedm

závodů na výrobu organzínu, ačkoli je pravdou, že jeden z nich, nedaleko

Manchesteru, zaměstnával na konci století dva tisíce dělníků, což bylo

v tehdejším měřítku obrovské číslo. Běžnější byly menší mechanizované

dílny na výrobu tramy, tedy o něco méně pevného druhu hedvábné příze

používané jako útek.5

Zatímco podnikatelé vedeni praktickými úvahami následovali příkladu

bratrů Lombeových jen váhavě a obezřetně, nezávislí pozorovatelé vy tušili

novátorství a význam derbské přádelny téměř okamžitě. Daniel Defoe na

vštívil továrnu, onen „mohutný kolos“, ve dvacátých letech osmnáctého

století, přičemž ji prohlásil za „zvláštnost vskutku mimořádnou“. Defoe

se ve snaze najít pevnou půdu pod nohama tváří v tvář tomuto divu mo

dernity obrací — tak jako Dickensova fiktivní archetypální postava ztěles

ňující raně průmyslovou éru Tomáš Gradgrind — na „fakta, fakta, fakta“

a „nic než fakta“. V předtuše exaltovaného údivu mnoha budoucích popisů

velkých továren líčí, jak strojní technika bratří Lombeových „zahrnuje

26 586 kol a 97 746 pohyblivých částí, které zpracují 73 726 yardů hedváb

ného vlákna s  každým otočením vodního kola, což je třikrát do minuty,

tedy celkem 318 504 960 yardů za den a noc“.6 James Boswell, jenž tutéž

továrnu navštívil o půl století později jako jeden z nesčetných turistů, kteří

se přijeli podívat na tuto novinku, popsal její vybavení poněkud strozeji

jako „příjemné překvapení“.7

Pokud by byla derbská továrna zůstala osamocena, možná by se ni

kdy nestala ničím víc než jen onou „zvláštností vskutku mimořádnou“. BEHEMOT

Dopadlo to ale tak, že se z ní vyklubal zárodek průmyslové éry. Následo

valy další a další továrny, které postupem času dramaticky proměnily brit

skou ekonomiku a nakonec i celou lidskou společnost. Velká továrna se

ukázala být průkopníkem a hlavním symbolem širší průmyslové revoluce,

z níž vzešel dnešní svět.

Bavlna

Historický význam továrny bratří Lombeů nespočíval v tom, že by se stala

předlohou pro přádelny hedvábí, ale že se stala předlohou pro přádelny

bavlny. Omezená poptávka, zahraniční konkurence a obtíže se sháněním vhodného surového materiálu zamezily významnějšímu rozmachu výroby

hedvábí v Británii. U bavlny byla situace zcela opačná. Tento materiál se

stal hnací silou celé průmyslové revoluce a stál za vznikem systému tovární

výroby, který využíváme dodnes.

Bavlněná tkanina využívaná pro oděvní a dekorativní účely je na světě

mnohem déle než nejstarší britské přádelny. V průběhu šestnáctého století

se látky předené a tkané v Indii začaly vyvážet do Evropy, západní Afriky

a  na oba americké kontinenty. O  sto let později už platily za skutečnou

celosvětovou komoditu.8

Ještě ke konci sedmnáctého století by bylo v Evropě výjimkou potkat

někoho v  bavlněných šatech. Dovážené bavlněné látky se používaly převážně k výzdobě domácností a většina oděvů se vyráběla z jiných vláken: vlny, lnu, konopí nebo hedvábí.9 Avšak kvalita a rozmanitost bavlněných

látek z nich v Evropě brzy učinily preferovaný oděvní materiál. S rostou

cím počtem obyvatel a jejich rostoucími příjmy, které zvyšovaly poptávku,

se místní kupci snažili převzít alespoň některé postupy výroby bavlněných

látek od zahraničních výrobců. Jednalo se o raný příklad náhrady dovozu

domácí produkcí.10 Místo dovážení kalika, bavlněné tkaniny s natištěnými vzory, tak evropští obchodníci začali nakupovat bílou indickou tkaninu v plátnové vazbě, kterou pak nechávali zdobit u místních řemeslníků. V po

lovině osmnáctého století tak v nejrůznějších koutech Evropy fungovaly velké tiskařské dílny, z nichž některé zaměstnávaly stovky lidí.11 Angličtí

kupci také začali z dovážené bavlněné příze v kombinaci s lněným vláknem

tkát barchet.12KAPITOLA 1

V  roce 1774 byla v  Británii zrušena omezení týkající se výroby a  zdo

bení bavlněných textilií, která byla dříve zavedena z důvodu ochrany hed

vábného a  vlnařského průmyslu. Deregulace a  výroba barchetu přispěly

k dramatickému nárůstu poptávky po bavlněné přízi.13 Kupci, řemeslníci a podnikatelé vycítili šanci a začali trh zaplavovat místními výrobky. Avšak

překážky, kterým zpočátku čelili, nebyly nezanedbatelné.

Základním problémem byl nedostatek surové bavlny. Indičtí výrobci

používali místní, indickou bavlnu. Evropské podnebí však její pěstování neumožňovalo. Na konci osmnáctého století tak Britové bavlnu dováželi, a to doslova z celého světa včetně Asie a nejrůznějších částí Osmanské říše.

Její přísun však stále pokulhával za poptávkou. To vedlo k  rozvoji pěsto

vání bavlny s využitím práce otroků na americkém kontinentu. Zpočátku

se jednalo o oblast Západní Indie a o Jižní Ameriku. Později, poté co Eli

Whitney vynalezl stroj na vyzrňování bavlny (patentován roku 1794), se

pěstování rozšířilo i  na jih Spojených států. Na počátku devatenáctého

století více než devadesát procent bavlny zpracovávané v Británii pěstovali otroci v Americe. Britská textilní výroba prudce rostla a pěstitelé bavlny

v USA se začali přesouvat na západ do údolí řeky Mississippi. Tam na práci

zotročených Afričanů, oné „potravy pro pole s bavlnou“, jak je nazval Frederick Douglass, vybudovali krutou říši. Nástup tovární výroby, která je

jako taková úzce spjata s  modernitou, tak velmi výrazně stál na rozvoji

otrokářství. „Bez otroctví by nebylo bavlny; bez bavlny by nebylo moderního průmyslu,“ napsal Karl Marx.14 Je to sice přehnané tvrzení, ale i tak

v sobě skrývá hodně pravdy.

Další výzvu představovala technická náročnost přeměny surové bavlny

v  útkovou a  osnovní přízi. Jak poznamenal Edward Baines ve své knize

History of the Cotton Manufacture in Great Britain (Dějiny výroby bavlny

ve Velké Británii) z roku 1835, zatímco „u hedvábí je pro dosažení požado

vané pevnosti zapotřebí pouze to, aby se vlákna pocházející od housenky

svázala zákrutem, bavlna, len a vlna se vyznačují krátkými a útlými vlákny,

z nichž je nutno nejprve upříst nitě, než se přikročí ke tkaní látky “. Surová bavlna používaná tou dobou v Británii se skládala z vláken, jež většinou nebyla delší než 2,5 centimetru. Aby se z nich stala příze, musela nejprve

podstoupit proces mykání, případně česání, při nichž se jejich struktura BEHEMOT

rozvolňuje na jednotlivá vlákna, která se zároveň napřimují do rovnoběžné

polohy a vytvářejí pramen vláken. Prameny se pak protáhnou do podoby

stužky o  předepsané tloušťce a  zpevní se zákrutem (vznikne tak přást).

Celý tento proces se nazývá předení.15

Až do šedesátých let osmnáctého století bylo předení domácí činností.

Muži měli na starost fyzicky náročné mykání a  ženy na kolovratu spřá

daly výslednou přízi. Děti vypomáhaly tam, kde bylo třeba. Jak upozorňuje Baines, „stroje, kterých se využívalo, [...] byly téměř stejně prosté

jako ty v Indii“. Nicméně vyrobit bavlněnou přízi bylo v Británii dražší než

v  Indii a její kvalita byla nižší; byla příliš jemná, než aby se dala použít jako

osno va. Navíc jí byl nedostatek. K tomu, aby měl jeden tkadlec (většinou

se jednalo o muže) dostatečný a nepřetržitý přísun příze, bylo zapotřebí

alespoň tří přadlen či přadláků a  několika pomocných pracovníků, což v praxi znamenalo, že tkalci se museli po materiálu často poohlížet i mimo vlastní domácnost. Tento problém se ještě prohloubil ve třicátých letech

osmnáctého století po vynálezu létajícího člunku, jelikož tato inovace

značně zvýšila produktivitu tkaní.16

Situace byla zralá na radikální změnu. Rozvoj v punčochářství, ve vý

robě barchetu i  bavlněných textilií zaručoval vynálezcům i  investorům

profit, pakliže dokázali zvýšit produkci, zlepšit kvalitu a snížit náklady na

výrobu bavlněné příze. Obchodníci-podnikatelé již měli zkušenosti s vý

robou ve velkém měřítku, jelikož organizovali a řídili rozsáhlé sítě doma

pracujících přadláků či přadlen a tkalců či tkadlen. Ústřední zprostředko

vatel jim dodával suroviny pro výrobu konkrétního druhu příze či tkaniny

a  oni pak byli placeni za kus. Bankovní sektor v  oblastech vyrábějících

textil měl sice omezené finanční a  technické zdroje, ale výrobci, kupci

a nižší pozemková šlechta disponovali dostatečným kapitálem k zakládání

či zajišťování nových podniků. Masy lidí živících se zemědělstvím, v rámci

něhož nevyužívali svou pracovní kapacitu vždy efektivně a  beze zbytku,

představovaly potenciální zdroj pracovní síly pro nový velkoprůmysl.17

V  posledních desetiletích osmnáctého století vyvinuli angličtí vy

nálezci, řemeslníci a  obchodníci-výrobci několik strojů, které zlepšily

kvalitu a  zvýšily produkci místní bavlněné příze. James Hargreaves vyvinul v  roce  1764 první mechanický spřádací stroj spinning jenny (tento KAPITOLA 1

původní anglický termín se běžně používá i v českém prostředí). Jeho vy

užití však bylo omezené, protože se osvědčil pouze pro předení útkových

přízí a musel s ním pracovat zkušený pracovník. Většího úspěchu dosáhl

Richard Arkwright. Tento všestranný člověk, který zažil několik vzletů

a  pádů coby holič, parukář a  hostinský, podal roku 1768 žádost o  patent na vylepšený dopřádací stroj a o sedm let později na víčkový mykací stroj.

Spolu s několika společníky nejprve v Nottinghamu založil závod, v němž

jeho dopřádací stroje poháněla koňská síla. Brzy se však rozhodl přejít na

vodní pohon, který již dávno předtím využívaly pily, obilné a rudné mlýny

či papírny. Postavil tedy novou továrnu v odlehlé vesničce Cromford vzdá

lené asi pětadvacet kilometrů proti proudu řeky Derwent od místa, kde o několik desetiletí dříve vybudovali svůj závod bratři Lombeovi. Poté co

Arkwright své dopřádací a mykací stroje zdokonalil, vystavěl spolu s růz

nými partnery podél řeky Derwent a jinde další továrny. Zisky z provozu továren a výnosy z patentů udělaly z Arkwrighta boháče.18

Vývoj dopřádacích a  mykacích strojů však pokračoval, částečně i  ze

snahy obejít Arkwrightovy patenty. Významnou inovací byl například

zdokonalený dopřádací stroj Samuela Cromptona zvaný spinning mule.

Díky tomuto vývoji se novým výrobcům bavlněné příze otevírala možnost

volby konkrétních strojů. Některé byly vhodnější pro předení osnovní

příze, jiné zase pro útkovou přízi. Pokroky v  produktivitě byly ohromu

jící. Nejstarší verze strojů spinning jenny zvýšily produkci jednoho pracov

níka minimálně šestkrát. Arkwrightovy stroje byly ve své nejdokonalejší

specifikaci ještě několiksetkrát výkonnější. Na konci osmnáctého století

spatřily světlo světa první člunkové tkací stroje, díky nimž se zmechani

zovala další fáze výroby textilu. První verze těchto strojů se ale potýkaly

s četnými problémy a bylo pomocí nich možné utkat pouze tkaniny nízké kvality. Až do dvacátých let devatenáctého století tak v bavlnářství nadále

převládalo ruční tkaní. Česané příze a  vlna se tkaly ručně ještě déle. Po

stupné vylepšování člunkových tkacích strojů však časem vedlo k tomu, že

se tento způsob výroby stal normou takřka u všech typů tkaní.19

Arkwrightův nottinghamský závod zaměstnával tři sta dělníků, tedy

přibližně stejně jako továrna bratří Lombeů. Jeho první cromfordská továrna byla o  něco menší; zaměstnávala asi dvě stě lidí, většinou děti. BEHEMOT

Ve druhé továrně, kterou postavil v Cromfordu, již pracovalo osm set lidí.

Jedidiah Strutt, punčochář a po určitou dobu Arkwrightův společník, vy

stavěl výrobní komplex v Belperu, asi jedenáct kilometrů jižně od Cromfordu, a  zaměstnával dvanáct až třináct set dělníků v  roce 1792, patnáct

set v  roce 1815  a  dva tisíce k  roku 1833. Soustava továren ve skotské vesničce New Lanark, kterou pomohl založit Arkwright, ale poté ji převzal

Robert Owen a jeho společníci, v roce 1816 zaměstnávala mezi šestnácti

a sedmnácti sty dělníky. Tou dobou se již ve městech stavěly přádelny na

zpracování bavlny využívající parní pohon. Několik takových vzniklo na

příklad v  Manchesteru a  zaměstnávaly přes tisíc dělníků. Velká továrna byla na světě.20

Proč právě velká továrna?

Proč výrobci bavlny přešli na tovární způsob výroby? A proč jejich továrny

dorostly do takových rozměrů? Tyto otázky padaly už v  dobách, kdy se

první velké továrny zakládaly. V  poslední době se na ně pokoušela najít odpověď i akademická obec. Podle běžně rozšířeného názoru byl zrod továren jakýmsi nevyhnutelným důsledkem technologického pokroku, bezpro

střední reakcí na několik přelomových vynálezů, jako byly Arkwrightovy

spřádací stroje. Nicméně řada badatelů již prokázala, že mezi mechanickými inovacemi, společenským uspořádáním a  objemem výroby takto

jednoduchá souvztažnost neexistovala.

Rané částečně mechanizované spřádací stroje se nemusely nutně umís

ťovat do továren. Původní modely Arkwrightových strojů byly malé a bylo

možné pohánět je ručně přímo doma. To platilo i pro první verze strojů

spinning jenny a spinning mule. Arkwright se tedy podle všeho nerozhodl

jít cestou centralizované tovární výroby z technických důvodů, ale proto,

aby si zajistil vyplácení patentových licenčních poplatků. Jeho úvaha spo

čívala v tom, že pokud by se jeho stroje běžně používaly v domácí výrobě,

byly by nevyhnutelně napodobovány a on by za jejich kopie neinkasoval

žádné peníze. Proto své stroje licencoval pouze pro použití v jednotkách

o tisíci či více vřetenech. Taková specifikace byla totiž prakticky použitelná

jedině ve velkých továrnách na vodní pohon, jaké on sám ostatně stavěl

(odtud také pochází zažitý název jeho dopřádacího stroje water frame, tedy


29KAPITOLA 1

vodní zařízení). Arkwright se i tak sveřepě snažil udržet informace o svých

strojích v tajnosti. V roce 1772 psal Struttovi: „Jsem pevně rozhodnut již nikoho nevpustit dovnitř, aby se tu jen tak zbůhdarma rozhlížel.“21

Na počátku devatenáctého století už byly velké továrny relativně běž

ným jevem, který by málokoho zvedl ze židle. Přesto v britském textilním

průmyslu stále ještě nepředstavovaly nejrozšířenější způsob výroby. Netovární výroba rozhodně neskomírala, ba naopak, v některých odvětvích tohoto průmyslu se dokonce dále rozvíjela. Ještě v  polovině devatenáctého století si mnoho výrobců textilu kromě provozu továren na spřádání a tkaní udržovalo i síť ručních tkalců či tkadlen pracujících doma.22 Kromě toho po značnou část devatenáctého století měla typická britská výrobna textilu podobu spíše větší dílny. V  roce 1838 zaměstnávaly bavlnářské

závody v  průměru 132 pracovníků. U  výroben vlny to ale bylo pouhých

39 pracovníků. V nejvýznamnějším regionu textilního průmyslu, v anglic

kém hrabství Lancashire, zaměstnávalo v  roce 1841 více než pět set lidí

pouze 85 z 1 105 závodů.23

Továrny ne vždy nutně přebíraly výrobní model bratří Lombeů a  Ri

charda Arkwrighta. Ne vždy jeden výrobce provozoval celou, a  k  tomu

ještě mechanizovanou továrnu. V některých závodech například pracovali

lidé se stroji na ruční pohon. Rovněž ještě ve dvacátých letech devatenáctého století bylo běžné, že provozovatel továrny pronajímal prostory a hnací sílu několika menším zaměstnavatelům. Například v roce 1815 zabíraly dvě třetiny manchesterských bavlnářských firem pouze část určité továrny. Jedna výrobna ve Stockportu sdružovala pod jednou střechou dvacet sedm řemeslnických mistrů, kteří dohromady zaměstnávali dvě

stě padesát lidí. Tento systém nebyl nepodobný tomu, jenž běžně fun

goval i v kovodělnických továrnách, kde si řemeslníci pronajímali vlastní

pracovní prostory a přístup k parní energii. Stejně tak ve vlnařském průmyslu bylo až do poloviny devatenáctého století „běžné, že v  jedné to

várně působilo více subjektů a podnajímaly se prostory i energie“, jak na

psal jeden historik. Existovaly dokonce i  „družstevní“ závody sdružující malé výrobce. Když se ve čtyřicátých a padesátých letech devatenáctého

století začaly v hedvábném průmyslu zavádět parou poháněné tkalcovské

stavy, nová technologie se uzpůsobila pro domácí výrobu. Na koncích řad BEHEMOT tkalcovských domků se instalovaly parní stroje a energie, kterou vytvářely,

se pomocí hřídelí rozváděla do jednotlivých obydlí, v nichž se nacházelo několik stavů.24

Ještě téměř sto let poté, co začaly fungovat první velké bavlnářské

továrny na vodní pohon, existovaly nesčetné formy uspořádání výrobní technologie, objemu výroby a podnikové organizace. Výrobní model založený na strojích poháněných vodou či parou a umístěných v továrnách, které vlastní a provozuje jeden a tentýž obchodní subjekt, začal ve všech hlavních odvětvích britského textilního průmyslu převládat až v polovině devatenáctého století. Přitom továrny, které by šlo podle tehdejších měřítek označit za velké, tedy takové, jež zaměstnávaly přes tisíc lidí, byly stále

ještě výjimkou, nikoli pravidlem, a to jak ve městech, tak i na venkově.25

Byla jim však věnována neúměrně velká pozornost  — již  tehdy a  od té

doby až dodnes  —, jelikož symbolizovaly špičku průmyslového a  technologického vývoje, ale také novou podobu společenského uspořádání.26

Proč se majitelé výroben rozhodli jít právě touto cestou, tedy převzít

model velké centralizované továrny? Charles Babbage, významný anglický matematik a  vynálezce, věnoval tomuto tématu celou kapitolu ve

své vlivné knize z roku 1832 On the Economy of Machinery and Manufactu

res (O ekonomice strojů a výrobků). Nazval ji „On the Causes and Con

sequences of Large Factories“ (O příčinách a důsledcích velkých továren).

Babbage kapitolu otevírá konstatováním již zřejmé skutečnosti: nástup

strojů obvykle vedl k většímu objemu výroby, což následně vedlo k „zakládání velkých fabrik“. Jakožto odborník na dělbu práce tvrdil, že efektivní

výrobní jednotky musejí být násobkem počtu pracovníků potřebných k co

nejefektivnější dělbě práce v příslušném výrobním procesu. Všímal si také různých úspor z rozsahu. Mezi ně patřily například náklady na údržbáře, opraváře a účetní, kteří by v příliš malé továrně nebyli využiti naplno. Dále centralizace různých fází výroby do jedné budovy snižovala náklady na

přepravu a  kontrolu jakosti mohla vykonávat jen jedna organizační jednotka, takže se snížila pravděpodobnost chybovosti.27

Jak se ale poznalo, která továrna je už velká a která ještě malá? Babbage

objasnil faktory k  určení spodní hranice efektivní velikosti, ale už ne to,

jak určit velikost optimální. V  bavlnářském průmyslu stačilo k  obsluze


31KAPITOLA 1

každého spřádacího či tkacího stroje jen pár pracovníků. V  prvních de

setiletích devatenáctého století přitom praxe naznačovala, že model obrovské bavlnářské továrny nabízel jen velmi málo výrobních úspor nad rámec těch, na něž dosáhly i  střední či menší podniky. Alfred Marshall,

průkopnický ekonom své doby, na konci devatenáctého století napsal:

Existují [...] určitá odvětví, v  nichž se výhody, které z  ekonomiky

strojů vyplývají velkým továrnám, vytrácejí již po dosažení přiměřené

velikosti továrny. [...] V  případě spřádání bavlny nebo tkaní kalika

obstojí i  relativně malá fabrika, která též dokáže ve všech procesech

výroby naplno využít nejmodernější techniky, takže velká továrna je

v tomto případě pouhým souhrnem několika menších továren pod jed

nou střechou.28

Těsně po Babbageovi publikoval Edward Baines, již zmíněný novinář

z města Leeds. Ten sdílel některé jeho argumenty vysvětlující, proč se ujal

právě tovární model výroby, ale zároveň přidal pár svých postřehů, jež mí

řily trochu jiným směrem. Podle něj centralizace umožňovala lepší dozor

kvalifikovaných dohlížitelů nad každou fází výroby. Dále také snižovala riziko plýtvání a  krádeže materiálu a  v  neposlední řadě usnadnila koordinaci jednotlivých fází výrobního procesu, čímž se předešlo „značným nepříjemnostem, které by vyplývaly z  neúspěšného plnění pracovních

povinností jedné skupiny pracovníků, na níž jsou přímo závislé další sku

piny pracovníků“.29 Zkrátka a dobře, centralizace poskytla výrobcům lepší dohled a umožnila jim lépe koordinovat práci mnoha jednotlivců, kteří by

jinak v rámci nákladnického systému sami dohlíželi na svou práci (a práci

dalších rodinných příslušníků) ve svých odlehlých domovech.

Bainesovy argumenty dále rozpracovali někteří akademici snažící

se najít vysvětlení pro vzestup továrního systému výroby. Až do sedmdesátých let dvacátého století historici považovali za hlavní hnací sílu

změny samotnou technologii. David Landes ve své knize The Unbound

Prometheus (Odpoutaný Prométheus, 1969) na začátku dlouhé kapitoly

o průmyslové revoluci v Británii uvádí: „V osmnáctém století několik no

vých vynálezů proměnilo anglický bavlnářský průmysl a  dalo vzniknout


32 BEHEMOT

novému způsobu výroby: továrnímu systému.“ Nové stroje otevřely cestu ke zvýšení produktivity a zisku, což vyvolalo řadu organizačních a spole

čenských změn, často poměrně překotných, a to včetně vzestupu velkých

fabrik a průmyslové „revoluce“, která s ním šla ruku v ruce.

Oživení neomarxistického diskurzu v  akademické sféře, k  němuž za

čalo docházet právě v době, kdy Landes dokončoval své dílo, ovšem vedlo

k přehodnocení této interpretace. Nově se v souvislosti se vzestupem to

váren začalo poukazovat spíše na výhody dohledu nad prací než na vliv

samotné techniky. Pracovníky soustředěné na jednom místě bylo možné donutit pracovat déle a  tvrději než pracovníky rozptýlené, přičemž vý

sledná podoba výrobků byla mnohem konzistentnější a  omezilo se tradiční rozkrádání a  zpronevěra. Tímto se také vysvětluje vznik prvních továren, které pracovníky sdružily pod jednu střechu, aniž přitom do výroby zavedly mechanizované stroje či nové postupy. Další odborníci nicméně později zpochybnili myšlenku, že za úsporami spojenými s tovární

výrobou stála právě reorganizace práce. Místo toho zdůrazňovali některé

z  výhod, o  nichž mluvili už Babbage, Baines a  Marshall, tedy například

přenesení rozličných procesů, které dříve zajišťovali externí zprostředko

vatelé, na jedno místo a pod křídla jedné firmy. Inventáře tak byly kratší

a  přehlednější, náklady na přepravu se snížily a  výroba mohla pružněji reagovat na změny v poptávce.30

Souběžně s disputacemi o tom, z jakého důvodu převládl tovární sys

tém, získávala na významu také literatura, která odmítala samotnou myšlenku, že industrializace znamenala nějaký radikální předěl a proměnu dří

vějších poměrů. Historici ekonomie totiž tvrdili, že méně nápadný proces,

určitá protoindustrializace, už dříve vytvořil podmínky pro pozdější, mno

hem dramatičtější a viditelnější změny, kterým dnes říkáme průmyslová revoluce. Již na počátku osmnáctého století kupci a podnikatelé v Anglii i jinde v Evropě organizovali rozsáhlé sítě výrobců pracujících z domova,

prodávali jejich výrobky na rozšiřujících se trzích a  akumulovali kapitál.

V  rámci tohoto procesu se dříve městská výroba přesouvala na venkov,

který nabízel nevyužitou pracovní sílu v  podobě přebytečných rolníků

či zemědělců, jimž skončila pěstební sezona. Jinými slovy, velkoobje

mová výroba využívající venkovskou pracovní sílu existovala ještě před KAPITOLA 1

příchodem strojních vynálezů a velkých továren, takže onen zdánlivě re

voluční předěl nebyl ve své podstatě až tak hluboký.31

Žádná z těchto starších či novějších teorií vzestupu továrního systému

však stále nevysvětluje, proč přádelny bavlny tak rychle dorostly k  počtu

tisíc až patnáct set zaměstnanců, ale poté růst přestaly a nově zakládané to

várny bývaly dokonce menší. V počátcích tovární výroby byl vodní pohon

faktorem, který mohl velkým továrnám nahrávat, a to vzhledem k poměrně malému počtu vhodných lokalit a vysokým kapitálovým investicím, jež byly nutné pro vybudování přehrad a kanálů přivádějících nepřetržitý proud na

vodní kola. Ve vsi New Lanark, v největším továrním komplexu v Británii,

museli dělníci do skály vysekat přibližně devadesátimetrový tunel pro pří

vod vody. Parní pohon již poskytoval více flexibility. Ačkoli některé továrny

poháněné parou byly také velké, snad z důvodu rychlého zisku významněj

šího podílu na trhu, historik V. A. C. Gatrell tvrdí, že po skončení první vlny

budování přádelen bavlny se již noví zájemci o  vstup na trh nesnažili na

podobit velikost prvních továren, poněvadž v tom spatřovali jen málo pro

storu k úsporám a větší rizika. Ba co víc, uvědomovali si, že různá manažer

ská omezení mohou znamenat naopak menší efektivitu velkých továren.32

Možná že velikost továrny nebyla vždy jen výsledkem ekonomického

kalkulu. V  dobách, kdy většina bohatství v  Británii vycházela z  vlastnictví půdy nebo státních dluhopisů, se velké továrny nabízely jako nástroj

pro dosažení určitého společenského postavení. Arkwright si nedaleko

svých cromfordských továren nechal postavit hrádek Willersley poté, co

skoupil většinu okolních pozemků. Z bývalého holiče se tak brzy stal sho

vívavý a  osvícený magnát, který vystavěl kapli a  školu (s  povinnou do

cházkou) pro děti, jež tvořily významnou část jeho pracovní síly, nebo

financoval festivaly pro svoje dělníky. V rámci extravagantního gesta, které

dokresluje jeho společenský vzestup založený na vynálezech a továrnách,

půjčil Arkwright pět tisíc liber vévodkyni z Devonshiru na pokrytí jejích dluhů z  hazardu. Jeho syn, kromě toho, že nadále provozoval rodinné továrny, silně investoval do půdy a  státních dluhopisů a  poskytoval hy

potéky nižší i  vyšší šlechtě, což z  něj učinilo nejbohatšího neurozeného

člověka v  Británii. Rodina Struttova, byť byla už předtím lépe situována

než Arkwright, šla v podobných šlépějích. Frances Trollopová vykreslila BEHEMOT

proměnu společenského postavení pomocí velké továrny ve svém románu

z roku 1840 s názvem The Life and Adventures of Michael Armstrong the  Factory

Boy (Život a dobrodružství Michaela Armstronga, kluka z továrny), v němž

si sir Matthew Dowley postavil vilu na pozemku, z  něhož bylo vidět na

„pochmurně vyhlížející kuželovité komíny “ jeho továrny.33 Velká továrna

tedy nepřinesla pouze nový způsob výroby, ale poprvé (a v budoucnu ještě mnohokrát) také novou třídu zámožných průmyslníků, kteří se chtěli zařadit mezi vládnoucí elitu.

Utváření továrního prostředí

Velikost přádelen bavlny byla nesouměřitelná s  malými obchodními

a  obytnými budovami běžnými v  údolích řek a  městečkách, v  nichž se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.