E-kniha: Běh života -- Lid versus O.J.Simpson – Jeffrey Toobin

Jeffrey Toobin

BĚH ŽIVOTA

Lid versus O. J. Simpson

Copyright © 1996, 1997 by Jeffrey Toobin

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Jiří Talafant, 2017

Obálka © Jiří Miňovský – ARBE, 2017

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2017

ISBN 978-80-7585-482-7 (pdf)

Jeffrey Toobin

BĚH ŽIVOTA

Lid versus O. J. Simpson

Přeložil: Jiří Talafant

Mé nejoblíbenější novinářce,

M A R L E N E S A N D E R S O V É,

mé matce

Nicole!

Takže, zdá se, že ta nejhorší část je za náma.

Chci, aby jsi věděla, že i když si budeš myslet cokoliv

naopak, celou zodpovědnost za tohle jsem vzal na sebe.

Stalo se to a já dělám všecko možný,

aby se to nestalo znova. Ale dřív nebo pozdějc musíme

začít s naší budoucností. Moc se mi líbilo, jak jsme ztrávili

minulej víkend.

Vím, že pro tebe to nemuselo být nic moc, ale

ukázalo se, že spolu vyjdem.

Miluju tě a přijít o tebe je jediná věc, co

pro mě něco znamená. Tak nezapomínejme na minulost.

Pracujme

společně (poprvé) na zlepšení budoucího

společnýho života. Nic jinýho nezáleží, když tě miluju.

O. J.

Dopis O. J. Simpsona Nicole Brown Simpsonové,

poslaný po prohlášení, že nemá žádné námitky proti žalobě

ve věci domácího násilí v roce 1989.

7

PROLOG: Co věděli právníci

J

aguáry, různá BMW, i to divné Porsche jedno po dru

hém odbočily z Avenue of the Stars a vklouzly do té

měř opuštěných podzemních garáží. Majitelé těchto aut, asi

pětadvacet špičkových právníků ze západního Los Ange les,

se pozdravili lehce provinilými úsměvy. Všichni byli bělo

ši, prakticky všichni muži a většinou čerstvě překročili pa

desátku – představovali výkvět společnosti. Takové, v níž

workoholismus není ctností a víkend v kanceláři je rouhání. A přesto přijeli onoho překrásného letního odpoledne v sobotu 25. června 1994 a zřekli se golfu i rodiny kvůli jednání v Century City Towers. Přijeli, protože každý chtěl kousek z onoho případu – obhajoby Orenthala Jamese Simpsona, obžalovaného z vraždy své bývalé manželky Nicole a jejího přítele Ronalda Goldmana.

Mimoto ale přijeli proto, že je o to požádal Robert Sha

piro, Simpsonův hlavní právník. Mnozí z těchto advokátů, přestože Shapira znali velmi dobře, nevěděli docela přesně, co si o svém příteli mají myslet. Dokázali by rychle vypočítat jeho chyby: přerostlé ego, posedlost sebou samým, přehnaná spokojenost s morálními nejasnostmi jejich profese. „Bob by si klidně dal koktejl s Hitlerem,“ říkávala manželka jednoho z přítomných advokátů. Posmívali se jeho nekonečným společenským závazkům.

Shapiro vlastnil tři smokingy. Jednou odmítl jít na oběd s jiným z přítomných právníků, Alvinem Michaelsonem, a vysvětlil mu to bez špetky humoru: „Obědvám jen s lidmi, kteří mi mohou být prospěšní. Je to součást mého pracovního dne. Jím s klienty, soudci a státními zástupci.“ Ale tito právníci znali také Shapirovu jinou stránku. Znali ho jako štědrého přítele.

Když před několika lety zemřela po strašlivém zápasu s rakovinou manželka Rogera Cossacka, Bob Shapiro přijel jako první do Cossackova domu, aby mu po pohřbu nabídl útěchu. Když začal IRS (daňový odbor Ministerstva financí USA – pozn. překl.) prošetřovat účetnictví profesionálních sportovců pro podezření, že neplatí daně z příjmů za účast na autogramiádách, mnozí utíkali k Shapirovi s prosbou o pomoc. On zase velkou část případů postoupil přátelům, čímž následně zaplatil za přístavby k domům několika jiným právníkům. Zapamatovali si to. Proto přijeli, když zavolal.

Onu sobotu přivítal Shapiro svoje kolegy všeobecně známým medvědím objetím a uvedl je do konferenční místnosti. Když jste se pozorně zadívali z okna, mohli jste rozeznat Bundy Drive v Brentwoodu, jen tři míle na západ odsud. Třináct dnů před tímto setkáním byli na Bundy, kousek od vstupního schodiště domu Nicole Brown Simpsonové, nalezeni dva zavraždění lidé. Simpsonová a její přítel Ronald Goldman. Hrůznou scénu objevil pár, který venčíval psa pozdě v noci: Nicole ležela u spodního schodu a hrdlo měla proříznuté až k obratlům, Ron ležel zhroucený o kus dál a trup a krk měl zohavené smrtelnými ranami. V následujícím týdnu byl Shapiro najat, aby zastupoval hlavního podezřelého, O. J. Simpsona, Nicolina bývalého manžela a slavného muže. Dne 17. června Shapiro dohodl, že se Simpson vzdá policii, ale týž den bývalá fotbalová hvězda zmizela. Doslova celý národ sledoval v televizi, když Simpsonův přítel Robert Kardashian přečetl vzkaz, který po sobě Simpson zanechal a jenž zněl jako sebevrahův dopis

na rozloučenou. Simpson si nakonec život nevzal. O něco

později tentýž den se po surrealistické honičce na dálnicích

jižní Kalifornie nakonec policii vzdal.

Technicky vzato, prostor, ve kterém se advokáti shromáž

dili, vůbec nepatřil Shapirovi. Protože neměl vlastní konfe

renční místnost, vypůjčil si ji od jedné velké právnické firmy,

u které si pronajímal kanceláře. Pod tlakem Simpsonova pří

padu ji Shapiro bude používat tak často, že nakonec nechá

konferenční místnost přidat do nájemní smlouvy. Shapiro

vedl, stejně jako většina obhájců, i těch nejznámějších, jen

malý podnik. Měl sekretářku a dva mladé právníky jako spo

lupracovníky. Každý měsíc vypisoval ručně všechny šeky

na pokrytí kancelářských výdajů, které zahrnovaly i výplaty.

V nedávných letech s nimi neměl potíže – obchody se dařily,

ale Shapiro vždy dbal na obhájcovo dilema: Ať jste úspěšní,

jak chcete, nemůžete nikdy počítat s tím, že se vaše obcho

dy budou opakovat. Vždy musíte hledat nekonečný přísun

klientů. Hledání klientů – vlastních i těch pro přátele – bylo

důležitým podtextem shromáždění, které svolal na ono letní

odpoledne.

Když je začátkem týdne obvolával, říkal, že chce prodisku

tovat Simpsonův případ. Předběžné řízení mělo začít násle

dující čtvrtek, 30. června. Shapiro říkal, že si chce předem vy

brat ty nejlepší mozky v oboru. Prosím, pomozte mi, říkal.

Potřebuji vaši pomoc.

Jak Shapiro předpokládal, právníci se seběhli. Věděl, že

jen samotné pozvání je jako dárek. Simpsonův případ se už

v té době stal národní senzací. Dobře odhadl, že v klevetivém a soutěživém právním světě Los Angeles bude o jeho tajné schůzce brzy mluvit celé město (což se skutečně stalo). Kterýkoli právník by si cenil možnosti zmínit se o tom, že Bob Shapiro mu zavolal, aby si s ním promluvil o případu O. J.

Na přátele, kolegy, a obzvlášť klienty (a o to víc na perspek

tivní klienty) to udělá dojem. Na nejvyšší úrovni obhajoby v trestním právu se pracuje pouze na bázi doporučení – to znamená, že právníci se najímají, protože je doporučili jiní právníci – a Shapiro věděl, že jeho hosté ze sobotního odpoledne jen tak nezapomenou, že je pozval na tuhle výjimečnou schůzku. Výnosné doporučení bude vhodným vyjádřením vděčnosti.

Když se advokáti usadili kolem velkého oválného stolu, Shapiro otevřel jednání otázkou.

„Takže,“ řekl. „Kolik z vás si myslí, že to O. J. udělal?“

Všichni ztuhli. Po chvíli se několik právníků nervózně zasmálo a ostatní protočili oči. Touto rychlou otázkou Shapiro vystihl, jak zvláštní tohle setkání je. Obhájci spolu probírají svoje případy pořád, často s brutální otevřeností. Půjde můj člověk k soudu, nebo ne? Obstojí můj případ u soudu? Dá se to vyhrát? Při těchto rozhovorech je vina dána. Zkušení obhájci – ti úspěšní – si moc iluzí nedělají. Tyto rozhovory jsou soukromé a případy jsou pro veřejnost obvykle neznámé. Ale Shapiro mluvil o něčem, co se mělo stát nejsenzačnějším soudním řízením v historii Spojených států. Taková otázka nepatřila k těm – alespoň jak se zdálo –, na niž by chtěl zkušený obhájce projednávat odpověď při téměř veřejném zasedání.

Ale Shapirova otázka byla zásadní. Přestože se stal slavnějším než kdokoli z jeho přátel kolem konferenčního stolu, protože byl nyní Simpsonovým obhájcem, stále byl jedním z nich. Stále věděl, jak to chodí. Nedělal si žádné iluze o tomhle ani o jiném klientovi. Záře reflektorů ho neoslepila, stále vnímal realitu.

Počáteční dotaz vyvolal jen nepříjemné ticho, a proto Shapiro rychle představil dva ze svých hostů – Skipa Tafta a Roberta Kardashiana, kteří byli pro Shapirovy záměry nejdůležitějšími hosty na jednání. Taft i Kardashian byli také právníci, ale to nebylo to nejdůležitější. Taft byl obchodní manažer O. J. Simpsona, muž, který mimo jiné rozhodoval o tom, kolik dostane Shapiro zaplaceno. Kardashian znal Simpsona třicet let a v čase, který uběhl od vraždy, se ukázal být nejbližším přítelem a poradcem obžalovaného. Říkalo se, že tihle dva stáli za výměnou Simpsonova původního advokáta Howarda Weitzmana právě za Shapira. Tady bylo potřeba být na pozoru. Zejména pro ně uspořádal Shapiro tuhle přehlídku právních špiček.

Téměř všichni ostatní se navzájem znali. Sešla se tu, jak občas žertovali, celá židovská mafie západního L. A. (Taft a Kardashian patřili k těm několika v místnosti, kteří nebyli židovského původu). Když se skupina usazovala, pošeptal Alvin Michaelson svému sousedovi: „Takhle to muselo být v Apalachinu.“ Tedy na nechvalně proslaveném shromáždění mafiánských bossů ve státě New York v roce 1957. Seděla tu důkladně provázaná skupina lidí, jejichž vzájemné propojení sahalo často o celá desetiletí zpátky. Mezi Shapirovy nejstarší přátele patřil Roger Cossack, který se Shapirem skládal přísahu při vstupu do spolku Zéta Beta Tau (ZBT) na Kalifornské univerzitě v šedesátých letech.

Simpsonův případ měl změnit Cossackův život stejně jako Shapirův. Cossack se stal místním odborníkem na tento soudní proces pro CNN, a když bylo po všem, skončil s právem úplně a přestěhoval se do Washingtonu, aby tam na kabelové televizi začal s vlastním denním pořadem o soudních případech.

V momentě, kdy státní žalobci začali prošetřovat Kardashianovo chování krátce po vraždách, najal si jako svého právního zástupce Michaelsona. Když byl později Shapiro žalován pro urážku na cti ve spojitosti se Simpsonovým případem, požádal dalšího z účastníků tehdejšího jednání, Larryho Feldmana, aby ho zastupoval. Feldmana si toho dne ostatní nemilosrdně dobírali, protože měl jít na svatbu a do Shapirových kanceláří se dostavil v černém obleku. Shapiro naopak předsedal jednání ve značkové bílé teplákové soupravě.

Jednou z mála odbornic na občanské soudní spory na jednání byla Patricia Glaserová, partnerka ve velké právnické firmě, tehdy známé jako Christensen, White, Miller, Fink a Jacobs. O rok a půl později, když byl Simpsonův případ ukončen, přidali její jméno do názvu firmy společně se jménem nejnovějšího partnera – Roberta Shapira.

Další ze Shapirových bratří ze spolku ZBT, Mike Nasatir, byl také přítomen spolu se svým dlouholetým pracovním partnerem Richardem Hirschem. Asi před patnácti lety zaměstnali jako praktikantku studentku práv jménem Marcia Kleksová (později se provdala za Gordona Clarka a přijala jeho jméno). Johnnie Cochran, který nebyl součástí Shapirova společenského prostředí, nebyl pozván.

„Požádal jsem vás, abyste sem dnes přišli, protože všichni víte, jak posoudit případ,“ řekl Shapiro, „a já se nebojím požádat vás o pomoc.“

Ale ve skutečnosti položil Shapiro několik otázek, a přestože ho velmi potěšilo, že shromáždil všechny tyhle výborné právníky, příliš nenaslouchal tomu, co k tomu chtěli říct. Shapirova jistota byla udivující: pro O. J. Simpsona už měl odpověď. Jeho klient, jak přísahal, půjde k soudu a bude zproštěn viny. Strategii už měl promyšlenou. Jen jednou nachytali Shapira nepřipraveného. Michael Baden, význačný forenzní specialista, kterého Shapiro získal jako odborníka pro tento případ, zmínil při jednání, že výsledky pitvy obětí ukazují na možnost, že Nicole a Rona nezabil jen jeden pachatel. Robert Shapiro se odmlčel, aby si promyslel, co z toho vyplývá. „Takže,“ zeptal se skupiny, „to znamená, že to udělal O. J., a kdo další?“

I tato poznámka vyvolala ohromené ticho a brzy potom se jednání rozpadlo. Shapiro vzal několik z účastníků na večeři v restauraci Nicky Blair’s, význačném (a dnes už zaniklém) podniku v Hollywoodu. Pár vytrvalců zakončilo večer popíjením v rezidenci v Beverly Hills, která patřila Shapirovu příteli a dřívějšímu klientovi Robertu Evansovi, filmovému producentovi, jehož Shapiro vyvedl s čistým štítem z formální ho obvinění ve věci nechvalně známé vraždy v Cotton Clubu v roce 1983.

Největší radost z toho, že může být přítomen, měl mezi pozva nými Marshall Grossman. I když požíval značných úspěchů v civilním právu, ještě si nikdy nezkusil proces v trestním právu a ono kouzlo a vzrušení Simpsonova případu ho přitahovaly. Nicméně když Grossman o něco později přemýšlel o tom, co slyšel na setkání, zaváhal. Grossman měl za sebou případy, v nichž šlo o mnoho, ale uvědomil si, že se tenhle proces, podle toho, jak jej Shapiro plánoval vést, stane něčím mnohem větším než procesem s jediným obhájcem. Kdyby bylo po jeho, Shapiro by do případu zatáhl (a nejspíš by jím i pohltil) celé město Los Angeles. Nakonec se Grossman rozhodl, že taková veřejná podívaná nebude nic pro něj.

Představa, že by Grossman mohl sehrát nějakou roli v Simpsonově případu, vyvolala v jeho právnické firmě vzrušení a on cítil, že kolegům dluží vysvětlení svého rozhodnutí. V čase 11:12, 6. července 1994, poslal hromadný e-mail, ve kterém se psalo: „Během dopoledne pošlu dopis vedoucímu právníkovi případu, v němž ho budu informovat o svém rozhodnutí nepřipojit se na stranu obhajoby. Simpsonův případ,“ pokračoval Grossman, „s sebou přináší vysoké riziko rasového rozvracení naší komunity, což je situace, ke které si nepřeji přispívat. Radě ji bych si zamluvil příležitost ujmout se role léčitele, bude-li to zapotřebí.“ ||||||| Johnnie L. (jen „L“) Cochran junior zbožňoval, když se mohl objevit v Nightline (Noční linka – noční zprávy televize ABC – pozn. překl.), stejně jako v Today (Dnes – ranní pořad televize NBC – pozn. překl.), v CBS Evening News (Noční zprávy televize CBS – pozn. překl.) nebo v NBC Nightly News (Noční zprávy televize NBC – pozn. překl.). Ve dnech přímo následujících po vraždách v Brentwoodu se objevil ve všech a producenti těchto programů byli šťastní, že ho získali. Cochran byl vždy připravený, uznávaný, v televizi dobře vypadající afroamerický právník, splněný sen každého televizního impresária. V Today ho během týdne následujícího po vraždách najali jako placeného konzultanta.

Mezitím byl na večer 17. června 1994 – onoho dne provedl Al Cowlings americký národ honičkou po dálnicích Los Angeles – Cochran zamluven pro Nightline, aby tam analyzoval události dne. Přestože o tom televizní diváci neměli ani tušení, Cochranova pozice v případu byla mnohem komplikovanější než u jiných právních expertů, kteří se vynořili v médiích, aby analyzovali případ. Cochran osobně věděl, co se děje v zákulisí. Byl přítelem O. J. Simpsona. Za normálních okolností sice nebyl jeho osobním důvěrníkem, ale rozhodně se dlouho znali. Ode dne vražd byl Simpson s Cochranem v telefonickém spojení, mluvil s ním o své prekérní situaci a žádal ho, aby se přidal na stranu jeho obhájců. V televizi se Cochran vyjadřoval opatrně a jen mírně ve prospěch obhajoby. Jeho komentář toho večera v Nightline byl typickým příkladem toho, jak se vyjadřoval ve všech zpravodajských pořadech: „Myslím si, že je důležité, aby všichni Američané pochopili, že toto je tragický, tragický případ, ale v tuto chvíli je (O. J. Simpson) stále považován za nevinného.“

Ovšem mimo kameru si Cochran mohl dovolit mluvit více bez obalu, stejně jako Shapiro. Například během přestávky ve vysílání pořadu Nightline, 17. června ve studiích ABC v Los Angeles, Cochran shrnul situaci velmi odlišně od toho, co říkal televizním divákům. „O. J. je ve fázi masivního popírání,“ sdělil Cochran příteli. „Očividně to udělal. Měl by prohlásit, že to udělal ve střídavém pominutí smyslů, a doufat, že se dostane ven po nějaké rozumné době.“ Když následující týden přijel do Burbanku na brzké ranní vysílání v Today, vyjádřil svoje mínění stejně – přátelům, mimo kameru.

Ale v příštích dnech, když Cochran i nadále naslouchal Simpso novým naléhavým žádostem, zjistil, že obžalovaný nemá v nejmenším úmyslu prohlásit se za vinného. Chtěl jít k soudu a vyhrát ho – a chtěl, aby ho Cochran zastupoval. Cochrana to táhlo na obě strany. Práci v televizi si užíval. Byla snadná, lichotivá, beze stresu, a protože dostával několik set dolarů za jedno posezení v Today, nebyla ani špatně placená. Ale jak by mohl odmítnout případ, který se pomalu začínal profilovat jako případ století? Na rozdíl od Shapira vynikal Cochran při práci během procesu, když stál před porotou v soudní síni. Když Bryant Gumbel zpovídal Cochrana v pořadu Today 20. června, neodpustil si poznámku ohledně odliš ností v reputaci obou právníků. „Pan Shapiro má skvělou pověst jako někdo, kdo usmlouvá každou obhajobu,“ řekl Gumbel. „Myslíte si, že to z něj dělá nejvhodnějšího kandidáta na zástupce O. J. při trestním procesu?“ Cochranova odpo věď byla studií povýšené blahovůle vůči Shapirovi – a nic jiného než sebepropagace.

„Tak tedy,“ řekl Cochran Gumbelovi, „myslím, že jsou právníci a právníci. Je to výborný právník, ale pokud to půjde k soudu, myslím, že ten člověk potřebuje někoho, kdo má rozsáhlé zkušenosti a schopnosti v oblasti soudních procesů – advokáta, chcete-li. A nepřekvapilo by mne, kdybychom viděli právníka – dalšího právníka, soudního právníka –, který do pro cesu vstoupí a bude Simpsona obhajovat přímo u soudu.“ Cochran samozřejmě nedodal, že právě v onom okamžiku zvažuje, jestli má on sám převzít roli bezprostředního soudního obhájce.

Poté, co 8. července skončilo předběžné řízení a bylo přijato usnesení, že do šedesáti dnů bude Simpson muset před soud, Cochran věděl, že se musí rozhodnout. Měl široký okruh přátel a rád sám sebe přemlouval, aby se pro něco rozhodl (nebo proti něčemu) tím, že své myšlenky konfrontoval s jinými lidmi. Cochran zasedl k telefonu.

Jednoho odpoledne uprostřed července zazvonil telefon v kanceláři právníka, který také znal stresy z vysoce exponovaných případů. „Ty bys to měl vzít,“ pošťuchoval jej Cochran, ačkoli sám v mysli převracel své možnosti. Světlou stránku případu nebylo tak těžké rozpoznat. Každý advokát by si smlsl na možnosti předvést se největšímu publiku v histo rii amerického práva. Temná stránka, jak to Cochran vysvětloval, byla komplikovanější. Simpson patřil ke stejnému druhu. „Je to přítel,“ říkal Cochran, „a to nedělá dobrotu, když se pokusíš obhajovat kamaráda.“ Cochran tehdy uvažoval, jestli by jejich přátelství mohlo bránit jeho schopnosti vést případ způsobem, jaký si představoval. Poslední starost byla ze všech ta nejpodstatnější. Cochranův vztah k tomuto příteli byl takový, že si téměř rozuměli beze slov. Chvíli váhal, než veřejně prohlásil, co si myslí. Pokud by existovalo něco, co dosud definovalo kariéru Johnnieho Cochrana, pak by to byl fakt, že rád vyhrával. Ale i tak si promluvil se svým možným klientem a vyjmenoval všechny důkazy proti němu. Cochranův problém se Simpsonovým případem byl nakonec velmi prostý.

„Ten případ,“ prohlásil Cochran, „se nedá vyhrát.“ ||||||| Samozřejmě to věděli.

Robert Shapiro a Johnnie Cochran samozřejmě věděli od začátku to, co by došlo i každému rozumně uvažujícímu vyšetřovateli vražd Nicole Brown Simpsonové a Ronalda Lyle Goldmana: že O. J. Simpson se provinil jejich zabitím. Jejich dilema pak bylo to nejstarší, stejně jako nejběžnější dilema v historii trestních obhájců: co dělat s klientem, který to udělal.

Odpovědí, jak se rozhodli, byla rasa. Vzhledem k drtivým důkazům Simpsonovy viny nemohli jeho právníci začít s obhajobou, která by dokázala jeho nevinu. Takovou, která by – řekněme – dokazovala, že vraždy musela spáchat jiná osoba. Namísto toho, s udivující legální bravurností, ušili pro svého klienta – muže, o němž věřili, že je vrahem – plášť oběti. Téměř v tentýž den, kdy byl Simpson uvězněn, vymysleli jeho právníci oddělený příběh, jakousi alternativní realitu pro události z 12. června 1994. Tato fiktivní verze reality byla elegantní i dramatická. Stanovila, že Simpson je obětí širokosáhlé konspirace rasistických členů orgánů činných v trestním řízení, kteří uměle vyrobili a rozeseli důkazy, aby se stal podezřelým ze zločinu, který nespáchal. Byla to samozřejmě i obscénní parodie na skutečný zápas v občanském právu, která stavěla vinnou oběť proti nevinným „zločincům“.

Tyhle závěry jsou výsledkem mého více než dvouletého zpravodajství o Simpsonově případu. Týden po vraždách jsem byl nasazen, abych se věnoval tomuto případu pro magazín The New Yorker. Kromě toho, že jsem docházel k vrchnímu soudu v Los Angeles na Simpsonův proces, zpovídal jsem více než dvě stě lidí, některé z nich opakovaně.

Měl jsem přístup ke kompletním dokumentačním záznamům o případu – včetně interních memorand pro členy obžaloby i obhajoby –, k doporučením vydaným soudními konzultanty obžalobě i obhajobě, k policejní „knize vražd“ (složce policejního vyšetřování), obsahující hlášení o výslechu svědků policejním oddělením Los Angeles – LAPD), ke zprávám o rozhovorech, které se svědky vedli členové týmu obhájců, k až dosud neuveřejněným výpovědím před velkou porotou a k výpovědím z nevyřízeného občanského soudu se Simpsonem.

Dále jsem prozkoumal ono enormní množství zpráv v médiích, což byl v kontextu tohoto případu obzvláště důležitý úkol. Účastníci soudu se Simpsonem se až obsesivně snažili ovlivnit tisk. Tyto snahy upravit vyznění zpráv – některé úspěšné, některé nikoli – měly důležitý a trvalý dopad na celý případ, nocí vražd počínaje, ránem verdiktu konče.

A skutečně, v samém srdci strategie obhajoby se nacházela snaha veřejně vyprávět smyšlenky, snaha vytvořit jakýsi protipříběh založený na myšlence policejní konspirace, která chtěla obvinit Simpsona. Pro svoje snahy potřebovala obhajoba publikum otevřené takovým příběhům, jež jistojistě našla v Afroameričanech, kteří převládali mezi možnými porotci losangeleského soudu. Strategií obhajoby bylo hrát na zkušenosti, jež byly vším možným, jenom ne fikcí. Nade všemi se potom klenula desetiletí praxe s rasismem prorostlým policejním oddělením Los Angeles.

Obhajoba se snažila popsat Simpsonův případ jako nejnovější událost v sérii policejního hrubého zacházení na základě rasy, které vyvolávalo tak známé pobouření jako v případě Rodneyho Kinga a tisíce velkých i malých urážek a útoků. Nedůvěra Afroameričanů vůči LAPD byla živnou půdou, ze které strategie Simpsonovy obhajoby vyrostla. Jak se postupně odvíjely další události v případu, LAPD předstihlo svou pověst jednoho z nejhorších velkoměstských policejních oddělení ve Spojených státech. Oddělení, které toleruje lenost, neschopnost a rasismus. Přesto to nebylo to zlé LAPD, kdo vrhl na O. J. Simpsona podezření. Nikdo tam nevyrobil ani nevymyslel žádný důkaz. Obhajoba ve skutečnosti chytře zastřela jedinou policejní konspiraci, která byla během případu odhalena – při níž se policisté oslnění americkou hvězdou pokusili minimalizovat nebo omluvit historii domácího násilí O. J. Simpsona.

Už navždy zůstane tajemstvím, jestli by se obžalobě podařilo prokázat vinu obžalovaného v Simpsonově případě navzdory snahám obhajoby udělat z procesu rasové referendum, kdyby se odehrálo nějaké brilantní vystoupení na straně žalobců. Takové vystoupení se ale bohužel nekonalo. Navzdory nejlepším úmyslům zfušovali případ hlavně v losangeleské kanceláři oblastního prokurátora. Žalobce zradilo dvojnásobné postižení, nejběžnější mezi státními zástupci:

19

arogance (převážně u Marcii Clarkové) a nejapnost (hlavně

u Christophera Dardena). Opilí mocí žalobci promarnili i tu

maličkou šanci, kterou na vítězství měli.

Simpsonův případ byl v jádru sice strašlivou, přesto rutinní

vraždou, jíž předcházela historie domácího násilí. To meta

stázovalo do národního dramatu, které odhalilo hluboké trhli

ny v americké společnosti. Z jediného důvodu: protože práv

níci obžalovaného si mysleli, že když využijí v obhajobě jeho

rasu, pomůže to jejich klientovi k osvobození. To se také stalo.

A to jediné je také zajímalo. Před více než deseti lety podal

Alan Dershowitz, jeden ze Simpsonových právníků, otevře

né shrnutí takového přístupu, který byl charakteristický i pro

obhajobu v případu O. J. Simpsona. Dershowitz napsal ve své

knize The Best Defense (Nejlepší obrana): „Jakmile se rozhodnu

případ vzít, mám jen jeden cíl: chci vyhrát. Pokusím se z toho

svého klienta dostat za využití všech poctivých a legál ních po

stupů – bez ohledu na následky.“ 1. K smrti úžasný Z

eměpisnou páteří Brentwoodu – samozřejmě páteří celé

ho bohatého západního Los Angeles – je Sunset Boulevard. Legendární hlavní třída začíná skromně, jen několik bloků od budovy losangeleského trestního soudu, v zanedbaném centru města. Odtud se vydává na dvaatřicetikilometrovou cestu na západ směrem k Tichému oceánu. Směrem z centra prochází lacinými čtvrtěmi Hollywoodu a potom míří stále výš, přes Beverly Hills až do Bel-Air. Když potom Sunset Boulevard překříží sandiegskou dálnici, vzduch se vyčistí – doslova. Následuje čtvrť Brentwood, kde mořské větry seškrabují z nebe všeprostupující smog. Tady, na poslední zastávce před oceánem, se Sunset Boulevard kroutí předhůřím, které vede až do pohoří Santa Monica. Když plánovači ve dvacátých letech minulého století navrhli Brentwood, byl jejich vzorem park Golden Gate (Zlatá brána – pozn. překl.) v San Franciscu. Cestičky, které pučí ze Sunsetu, stále opisují křivky hor. V Brentwoodu byly vždy pravidlem velké domy postavené ve směsici stylů, obvyklé pro bohaté Los Angeles: cosi mezi farmou z Normandie, anglickým domem v tudorovském stylu, anglickou cotswoldskou chatou a španělským neokoloniálním stylem. V jednom ohledu se domy v Brentwoodu liší od svých bohatých bratranců v hollywoodských horách nebo v Beverly Hills. Brentwood se tolik nevychloubá, nenajde se tu tolik modernistických architektonických gest a rokokových evropských bláznivin. Brentwood je konzervativní.

Železné pravidlo realitních agentů v Brentwoodu je jednoduché a neměnné: sever Brentwoodu, občas nazývaný Brentwood Park, je lepší než jih. Dne 23. února 1977 si O. J. Simpson koupil dům na hlavním rohovém pozemku ulice North Rockingham 360 za 650 000 dolarů. Realitní agenti říkají, že v roce 1996 má dům hodnotu asi čtyř milionů. Dům odráží netečnou velkolepost hornatého sousedství na sever od Sunset Boulevardu: 557 metrů čtverečních v rámu ze dřeva a z kamene, s bazénem a tenisovým kurtem. Skoro dvoumetrová zeď chrání soukromí domu. Některé ze Simpsonových měsíčních nákladů, uveřejněné v zákonných dokumentech o rozvodu s Nicole v roce 1992, dávají představu o rozměrech domu: 13 488 dolarů činí roční poplatky za technické vybavení domu, 10 129 dolarů za zahradníka a 4 371 dolarů za údržbu bazénu a tenisového kurtu.

Krátce po tom, co O. J. dům koupil, se začal scházet s osmnáctiletou Nicole Brownovou a následně se rozešel se svou ženou Margueritte. V té době mu bylo třicet a blížil se ke konci kariéry profesionálního hráče amerického fotbalu. O. J. a Margueritte se rozvedli v roce 1979. Tedy ve stejném roce, kdy se jejich dvouletá dcera Aaren nešťastnou náhodou utopila v bazénu na Rockingham. Nicole žila s O. J. v domě na Rockingham více než deset let. Od sňatku v roce 1985, přes narození jejich dcery Sydney o osm měsíců později a narození jejich syna Justina v roce 1988. Nicméně, když se v únoru roku 1992 rozešli, nevznikla nikdy jediná pochybnost, že dům patří jemu. Jak Simpson uvedl v prohlášení zaneseném jako součást rozvodové procedury s Nicole: „Pro povahu mého jmění a mých existujících závazků jsem vyžadoval, aby (Nicole) podepsala předmanželskou smlouvu. V období sedmi až devíti měsíců probíhala důkladná jednání, jež vyústila v podepsání smlouvy, podle které všechna práva k nemovitosti zůstanou výslovně oddělená.“

A tak se Nicole s oběma dětmi přestěhovala na Gretna Green Way 325, do tiché a příjemné části Brentwoodu bez domů s branami, na jih od Sunsetu. Její nový dům byl postaven v jednom z nejběžnějších stylů v moderní Kalifornii – v čemsi, co by se dalo nazvat jako „Výprava za slevami“. Nastříkaná štukatura lemovala vnější zdi, několik dřevěných trámů okrašlovalo strany domu a hliněné dlaždice pokrývaly střechu. Přední části domu dominovala garáž pro dvě auta.

Jak se v roce 1992 odvíjelo jejich rozvodové řízení, vyšlo najevo, že se Nicole před mnoha lety dala všanc štěstí O. J. Při rozvodu žádala Nicole po O. J. nejen výživné pro děti, ale i pro sebe, a zdůrazňovala, že je na něm finančně naprosto závislá. „V současné době nejsem zaměstnaná a svůj čas trávím tak, že se starám o své dvě malé děti,“ prohlásila v místopřísežném prohlášení. Její právní zástupci v souhrnu sepsali, že jako náctiletá, někdy v době, kdy potkala Simpsona, pracovala Nicole „dva měsíce jako číšnice a předtím jako prodavačka v butiku, kde pracovala dohromady dva týdny a neprodala vůbec nic. Tato dvě zaměstnání jsou celkovým výčtem jejích pracovních zkušeností“.

Při setkání s odborným poradcem při volbě zaměstnání, které nařídil soud, se Nicole popsala jako „vymetačka večírků“ a řekla, že její osobní cíle jsou „vychovat svoje děti tak dobře, jak jen dovedu. Jinak jsem o sobě příliš nepřemýšlela“. A dodala: „Jsem si jistá, že jednoho dne si nějaký cíl najdu.“ Nicole muselo být třicet a musela se rozvést, než začala pomýšlet na vstup do světa obchodu. Její kamarádka a „večírková spoluvymetačka“ Faye Resnicková později uvedla v knize o Nicole, že v době, kdy zemřela, obě doufaly, že si společně otevřou kavárnu v Brentwoodu, která se měla jmenovat „Java Café“ nebo tak nějak, kde by se „předčítala poezie a pily by se báječné čaje a kávy“.

Rozvod O. J. a Nicole se odehrál bez soudního procesu. 15. října 1992 se obě strany dohodly, že O. J., jehož měsíční příjem po zdanění činil 55 000 dolarů (což znamená roční příjem 660 000 dolarů), bude platit Nicole měsíčně 10 000 dolarů na děti. Nicole si měla ponechat nárok na nájem z bytového domu v San Franciscu a O. J. souhlasil s tím, že jí jednorázově vyplatí 433 750 dolarů. „Záměrem obou stran je,“ udávalo usnesení, „že podstatná část této částky bude použita (Nicole) k nabytí sídla.“ ||||||| Realitní agenti v Brentwoodu vyprávějí o tom, jak neobvykle intimní vztahy mají s klienty. Jedná se často o ženy, pro které vstup do obchodu znamená novou kariéru ve středním věku. Jedna zkušená agentka prohlásila: „Lidé jsou tu tak zabalení do svých domů, že se vlastně stanete jejich zpovědníkem. Je úžasné, co všechno slýchám. Lidé nemají problém svěřit se svému agentovi, že je jako děti zneužíval vlastní otec.“ Nicole Simpsonová si rychle vypěstovala blízké přátelství s Jeane McKennovou, která se realitami v Brentwoodu zabývala od roku 1978. Měly toho hodně společného: obě se provdaly za prominentní sportovce v Los Angeles. Bývalý manžel McKenno vé byl Jim Lefebvre, dřívější hráč ve vnitřním poli za baseballový tým Dodgers, se kterým se seznámila, když pracovala jako letuška. Když se v říjnu 1993 potkaly, dozvěděla se McKennová, že Nicole je rozvedená už asi rok. Po obdo bí hádek a usmiřování s O. J. byla konečně připravená koupit si vlastní dům.

Nicole měla dobrý důvod přestěhovat se rychle. Prodala dům s nájemními byty v San Franciscu, a aby se vyhnula daním z prodeje, potřebovala získanou částku urychleně investovat do nějaké nemovitosti, která také vytváří nájem. Podle Jeane McKennové: „Na Gretna Green platila pět tisíc měsíčně. Měla tam bazén a dům pro hosty, takže kdyby si koupila nový dům, nedostala by všechno, co měla předtím, ale patřilo by to jen jí.“ Jak se ukázalo, McKennová měla přesně to, co Nicole hledala.

Jeane McKennová si zvykla o domu na South Bundy Drive 875 podrážděně mluvit jako o „položce“ ve svém profesním životopise. Jako o domě, který nemohla prodat. Ulice Bundy Drive je hlavní severojižní tepnou Brentwoodu, hlučná, nepřehledná, neustále plná aut. McKennová se starala o severní stranu kondominia pro dvě rodiny v oblasti, které se mezi realitními agenty říkalo Brentwoodské byty nebo občas Brentwood pro chudáky. McKennová měla své jméno na ceduli „Na prodej“ už déle než šest měsíců, když jí v říjnu 1993 zavolala Nico le. „Není to úplně nejlepší místo v Brentwoodu, na jih od Sunsetu. Okna jsou dvojitá, takže neuslyšíte hluk z ulice, a když jsem začala to místo nabízet na trhu, říkala jsem potenciál ním kupcům, Nicole nevyjímajíc: ‚Nejspíš tam nebudete pořádat nějaké venkovní večírky, když kolem vás budou projíždět všechny ty autobusy a sirény.‘ “ Ale třípatrový obytný dům měl i své výhody. Byl moderní, postavený v roce 1991 a měl patrový obývací pokoj, několik střešních oken a k tomu mnoho technologických vymožeností, například vířivku nebo vestavěnou lednici s mrazákem. A kuchyň plnou mramoru. Přesto se dům McKennové nedařilo prodat, dokud se neobjevila Nicole.

Té se obytný komplex na Bundy líbil, částečně pro jeho blízkost ke škole. Nicole chtěla bydlet blízko hřiště, protože její děti přišly o dvorek. McKennová vyjednala pro Nicole dohodu, podle které měla koupit dům za 625 000 dolarů, ale cena se nakonec zvýšila o dalších 30 000 dolarů. „Prodával to nějaký televizní producent, který měl finanční potíže, takže Nicole musela zaplatit i všechny náklady spojené s prodejem,“ vysvětlovala McKennová. „Opravdu o ten dům stála.“

V lednu 1994, když se Nicole do obytného domu na Bundy nastěhovala, její vztahy s O. J. oscilovaly mezi usmířením a konečným odtržením a finanční rozpory mezi nimi narůstaly. První konflikt vyvstal kolem muže jménem Kato Kaelin. Přestože Simpsonova aféra spojila jméno Kato s pojmem podnájemník, jeho původní vztah k Nicole byl mnohem bližší než jen nájemníka k bytné. Kaelin si pronajímal dům pro hosty na Gretna Green za pět set dolarů měsíčně, tedy za částku, kterou mohl poněkud snížit tím, že se jí staral o děti. Během tohoto období si ho Sydney a Justin natolik oblíbili, že svého pejska Akitu pojmenovali právě po něm. Když se Nicole přestěhovala na Bundy, plánovala, že dohodu s Kaelinem prodlouží. Kato měl platit nájem za malý hostinský pokoj vtisknutý mezi garáž a kuchyň. Nicméně krátce před stěhováním řekl O. J. Kaeli novi, že přestože nic nenamítal proti tomu, aby bydlel v odděle ném domě pro hosty na Gretna Green, nyní si nepřeje, aby bydlel s jeho exmanželkou pod jednou střechou. Dal mu za to bezplatně k dispozici pokoj v domě pro hosty u sebe doma na Rockingham. Nabídka od O. J. tak odstranila potenciálního rivala v náklonnosti k Nicole a zároveň jí vyprázdnila kapsu. A Kaelinovi zajistila prominentní místo v historii bezplatných pronájmů.

V květnu 1994 skončil poslední pokus o usmíření mezi O. J. a Nicole. Vedl k finančnímu sporu, který naprosto zastínil hádku ohledně Kato Kaelina. Kolem Dne obětí války, méně než půl roku potom, co se s dětmi usadila v obytném domě na Bundy, zavolala Nicole Jeane McKennové a sdělila jí, že se bude muset vystěhovat. O. J. jí totiž vyhrožoval, že ji nahlásí IRS (daňovému odboru Ministerstva financí).

Když Nicole prodala svůj nájemní dům v San Franciscu, investovala výnos do domu na Bundy, ale na IRS zjevně nahlásila, že nový dům na Bundy je také nájemní. Tím se vyhnula placení daně za původní prodej. Kvůli daním si ponechala Rockingham jako svoje trvalé bydliště. Kolem Dne obětí války jí O. J. řekl, že už jí nadále nedovolí používat jeho adresu. „Vyhrožuje mi, že prozradí IRS, že bydlím na Bundy,“ řekla McKennové. Z právního hlediska měl O. J. pravdu, ale McKennová byla přesvědčená, že Simpson nebude svoje děti nutit stěhovat se podruhé ve stejném roce. „Ale ano, to tedy bude,“ řekla Nicole své agentce. „Samozřejmě, že bude, to hovado.“ Dne 3. června si Nicole zapsala přesné znění Simpsonovy hrozby: „Včera večer jsi mi zavěsila telefon, za to zaplatíš, děvko. Nezaplatilas IRS, pudeš do vězení, ty zasraná píčo. Myslíš si, že si můžeš dělat, co se ti, kurva, zachce, řekla sis vo to. Už jsem si vo tom promluvil s právníkama, děvko – dostanou tě za daňovej únik, děvko, na to dohlídnu. Nezůstane ti ani vindra, děvko, atd.“

V pondělí 6. června O. J. svou hrozbu splnil. Poslal své bývalé manželce varování v ledově oficiálních termínech, ve strojopisném, formálním dopise, který začínal: „Drahá Nico le, na radu právního poradce a vzhledem ke změně v našich vztazích jsem nucen tě písemně upozornit, že nadále nemáš mé svolení nebo nárok na užívání adresy mého stálého bydliště na North Rockingham 360... za žádným účelem, jako místa svého bydliště nebo jako doručovací adresu... Nemohu se nadále podílet na žádné tvé aktivitě, jež by mohla záměrně či nechtěně vést k obelhání IRS...“ Nicole dopis ukázala své přítelkyni Cynthii Shahianové 7. června. Jak se dalo čekat, dopis Nicole vyděsil. Obzvlášť proto, že se bude muset z Bundy vystěhovat tak brzy poté, co tam s dětmi začala bydlet. Ve stejný den, kdy Shahianové ukázala dopis, tedy 7. června, Nicole také zavolala do chráněného bydlení pro oběti domácího násilí v Santa Moni ce, že ji O. J. pronásleduje.

Ve čtvrtek 9. června McKennová oficiálně inzerovala podle Nicolina návodu dům na South Bundy 875 k pronajmutí za 4800 dolarů měsíčně. „K smrti úžasný městský dům z roku 1991 v srdci Brentwoodu“, tak ho McKennová popisovala v nabídce. Nicole prozradila Jean McKennové, že kdyby zůstala na Bundy, stálo by ji to 90 000 dolarů na daních, což bylo tak zhruba všechno, co na světě měla. Nechtěla to obětovat, a tak se rozhodla, že bude pro sebe a děti hledat nový domov.

Následujícího rána, v pátek 10. června, mluvila Nicole

se svým přítelem Ronem Hardym, barmanem a uvaděčem

v něko lika nočních podnicích v Los Angeles. Nicole se mu

svěřila, že právě vyráží na obhlídku nových domů s McKen

novou. „Byla šťastná,“ vzpomínal později Hardy. „Říkala, že

je všechno skvělé, že jí už dlouho nebylo tak dobře. Cítila, že se

konečně dostala přes O. J.“ Nicole se s Hardym domluvila na

večeři v pondělí a potom strávila zbytek dne s McKennovou

hledáním nového domu k pronajmutí. „Byly jsme spolu celý

den a prohlížely jsme si domy,“ vzpomínala později McKenno

vá. „Věděla, že dětem se na Bundy opravdu líbí a nebudou se

chtít odstěhovat. A tak pro ně chtěla udělat něco zvláštního,

dát jim něco, co by si přály – hlavně bazén. A ke konci dne

jsme jí našly jeden dům v Malibu, moderní přízemní dům

s bazénem a výhledem na oceán za pět tisíc měsíčně. Vzpomínám si na to, jak jsme tam spolu stoupaly do kopce. Kouřily jsme. Nikdo v Brentwoodu nekouří, tak jsme kouřily spolu, tajně, a ona říkala, jako by tomu vůbec nemohla uvěřit: ‚Já to dokážu. Můžu pronajmout dům a přestěhovat se. Já to vážně dokážu.‘ “

Nicole volala McKennové v sobotu večer, aby se zepta

la, kdy bude před jejím domem stát cedule „K pronajmutí“. „Hrozně chtěla, aby tam už byla,“ řekla McKennová, „protože se chtěla v životě konečně někam posunout, ale také protože chtěla, aby ceduli viděl O. J. a aby mu mohla říct ‚Kašlu na tebe‘.“ McKennová právě tehdy přecházela z jedné realitní kanceláře ke druhé, a tudíž mohla ceduli umístit až následujícího dne, v neděli 12. června. Asi v sedm večer ji McKennové přivezl kolega z nové kanceláře, právě když se chystala odejít na večírek. McKennová si pomyslela, že ji umístí k domu Nico le až potom. Připravila si na to kladivo do auta.

Večírek, na který se McKennová chystala, byl v Beverly

Hills, takže se po cestě zpátky musela rozhodnout, kudy pojede, aby se stavila na Bundy. „Toho času,“ vzpomínala později McKennová, „jsem žila na severu Bundy a ona žila na jihu. Vzpomínám si, že jsem se podívala na hodiny v autě, když jsem dojela na křižovatku Bundy se San Vicente. Bylo čtvrt na jedenáct. Dojet k jejímu domu by mi zabralo pět minut. Řekla jsem si: ‚Ále co, udělám to zítra.‘ “ ||||||| V noci 12. června 1994 sledoval Pablo Fenjves zprávy v deset se svou manželkou Jai, kostýmní návrhářkou, v hlavní ložnici ve třetím patře. Žil asi pětapadesát metrů od kondominia Nico le Simpsonové. Nicoliny i Fenjvesovy zadní dveře se otevíraly do stejné uličky, i když se nikdy nepotkali. Nicole se nastěhovala do sousedství krátce po Fenjvesovi. Dům na adrese South Bundy 875 byl v nabídce i tehdy, když si domy prohlížel Fenjves. Ten jím během svého hledání také prošel. Připadal mu příliš úzký, příliš drahý a příliš hlučný, což si o něm ostatně mysleli všichni potenciální kupci.

Pablo Fenjvesovi bylo v roce 1994 čtyřicet jedna a začal sklízet plody mnohaleté práce v Hollywoodu. Jeho rodiče přežili holokaust v Maďarsku, emigrovali do Venezuely a mladý Pablo odešel do Illinois na vysokou a do Kanady na krátké studium žurnalistiky. Z Montrealu odjel v sedmdesátých letech na Floridu, kde psal články plné „lidsky zajímavých příběhů“ pro National Enquirer. I když měl díky svému zaměstnání možnost vést rozhovory s takovými významnými osobnostmi jako s nejstaršími siamskými dvojčaty na světě (bylo jim přes dvacet a pracovala v pojízdném panoptiku zrůd), Fenjvesovi se Enquirer rychle přejedl a zhruba do roka odešel. Od té doby se živil psaním scénářů.

Fenjvesův pokrok v oboru byl sice pomalý, zato trvalý. V roce 1986 se přestěhoval z východního pobřeží do bytu v Santa Monice. Tam započal dlouhou a značně úspěšnou etapu kariéry tvorby v tzv. stínovém Hollywoodu. Prodával totiž scénář za scénářem, nikdo je ale netočil. Přesto prodával stále více scénářů. Na začátku devadesátých let se konečně štěstí otočilo. Bodem obratu, alespoň částečně, se stal prodej mezirasové romance, což byla taková sázka na jistotu. HBO Showcase koupilo a natočilo film The Affair (Aférka – pozn. překl.), příběh o černém vojákovi, který se zamiluje do bílé ženy během druhé světové války. Fenjves si koupil BMW a Mercedes a rozhodl se přestěhovat do Brentwoodu. A protože nechtěl za dům utratit víc než „jen“ půl milionu dolarů, musel se vlastně omezit na oblast na jih od Sunsetu.

Někdy po desáté hodině večer 12. června slyšeli Pablo a Jai štěkot psa. Pablo následně upřesnil čas na něco kolem 22:15. O pár chvil později sešel Pablo po schodech do své pracovny, aby si pohrál se scénářem nazvaným Posledni svobodný mládnec. Byla to romantická komedie o zamilovaném hráči baseballu. Krátce před 23:00 vyšel zpátky do ložnice, kde jeho manželka sledovala seriál Dynastie: Setkání po letech. Štěkot nepřestával, ani když už na obrazovce běžely závěrečné titulky. Fenjves si ten štěkot pamatoval, protože to nebylo pravidelné poštěkávání psa od sousedů.

To, co slyšel, popsal Fenjves později jako „žalostné naříkání – znělo to, no, víte, jako zvuky velmi nešťastného zvířete“. Sedm měsíců před vraždami napsal Fenjves scénář s názvem Falešné obvinění, policejní drama, podle kterého vznikl televizní film pro televizi USA Network. V první scéně scénáře napsal Fenjves: „Je slyšet žalostné naříkání policejní sirény.“ Podle nejlepší hollywoodské tradice vykradl Fenjves dílo, i když vlastní, které mu přineslo přechodnou slávu. ||||||| Pablo Fenjves nebyl jediný soused Nicole, který slyšel naříkajícího Akitu v době po 22:15. „Psí svědci“, jak se jim začalo říkat, odráželi typickou povahu sousedství. Téměř nikdo z obyvatel například neměl to, co by běžný Američan popsal jako práci, což znamená místo, kam se museli dostavit pět dní v týdnu

a být tam osm hodin denně. Sousedé Nicole spíše pracovali

na volné noze, většinou v zábavním průmyslu – jako scená

risté, designéři a podobně – a všichni doufali, že přijde velká

změna v jejich životech, která je katapultuje na sever od Sun

setu. Mnozí vlastnili psa a v atomizované, na auta orientované

kultuře Los Angeles znali jen ty sousedy, kteří také venčili psy.

Nakonec doslova každá osoba s bydlištěm kolem nebo na

South Bundy 875 odpověděla na jednu otázku ohledně noci

12. června stejně: Co dělali krátce po desáté večer? Dívali se

na televizi.

Steven Schwab sledoval Show Dicka Van Dykea každou noc.

Schwab byl stejně jako Fenjves scenáristou. Nedosáhl ovšem

takového úspěchu, a proto žil mnohem skromněji, v bytě na Montana Avenue, asi tři bloky od Nicole. Statný a vousatý Schwab mluvil téměř děsivě monotónním hlasem, jenž, jak se zdálo, dokonale ladil s extrémní pravidelností jeho vlastních návyků. Jak později vypověděl: „Během týdne venčím psa mezi 23:00 a 23:30, abych stihl dojít domů a dívat se v televizi na Show Dicka Van Dykea. O víkendech venčím psa mezi 22:30 a 23:00, protože Show Dicka Van Dykea končí o půl jedenácté.“ Protože 12. června 1994 byla neděle, vyrazil z domu se psem Sherry o půl jedenácté v noci, krátce poté, co skončil jeho oblíbený televizní pořad.

Schwab chodil se psem na procházku vždy stejným smě

rem po sousedství, v okruhu, který sledoval stejně věrně jako svůj televizní program. Asi kolem 22:55, když procházel uličkou za domem Nicole, uviděl Schwab něco neobvyklého: překrásného bílého Akitu, jak štěká na dům. Chování psa ho zarazilo a trochu mu dělalo starosti, protože byl zjevně opuštěný. Přistoupil k němu, nechal se očichat a prohlédl si jeho obojek. Všiml si, že je to drahý kousek – „Nic takového bych si pro svého psa dovolit nemohl.“ Ale nebylo na něm jméno ani adresa. Když si prohlédl psa pozorněji, uvědomil si něco dalšího. Měl všechny čtyři packy od krve.

Schwab nedokázal zjistit, komu pes patří, a tak se prostě vrátil domů. Akita šel s ním. V srpnu 1994 „vyslechl“ Akitu seržant Donn Yarnall, vrchní výcvikový důstojník Patroly K-9 policejního oddělení v Los Angeles. Yarnallova zpráva ho popisuje jako psa s „velmi dobrou povahou“, ale s „neadekvátními instinkty nebo odvahou chránit své teritorium, vlastníka nebo sebe sama“. Se psem v patách došel Schwab domů krátce po 23:00, právě když začínala Show Mary Tyler Mooreové. O osm měsíců později Schwab vzpomínal: „Byl to díl, který jsem už viděl. Bylo to o tom, jak Mary chodí s někým z konkurenční stanice.“

Schwab vyprávěl své ženě Lindě, že ho domů doprovodil velký pes. „Děláš si legraci,“ řekla, ale pak jí ukázal Akitu, který trpělivě čekal na odpočívadle před jejich bytem ve druhém poschodí. Zatímco se Steve a Linda dohadovali, co počít dál, dali mu napít vody. Mezitím vstoupil do obytného komplexu Schwabův soused Sukru Boztepe. Asi ve 23:40. Ten den pořádali Boztepe, opravář laserových tiskáren na volné noze, který stále ještě mluví s tureckým přízvukem, a jeho žena Bettina Rasmussenová, narozená v Dánsku, garážový výprodej.

Poté, co se oba páry několik minut dohadovaly, souhlasil Boztepe, že u sebe se ženou nechají psa přes noc. Ale když ho vpustili dovnitř, tak byl velmi rozrušený. Boztepe později vypověděl: „Ten pes byl velmi nervózní, pořád pobíhal po bytě, škrábal na dveře a nebylo nám příjemné spát s tak velkým psem v bytě. Rozhodli jsme se, že ho vezmeme na procházku. Tak jsme vyrazili.“ Nechali se Akitou vést a pes je dotáhl zpátky na Bundy Drive: „Byl pořád nervóznější a táhl mne stále silněji.“ Těsně po půlnoci se pes zastavil před branou k domu na Bundy s číslem popisným 875. Boztepe vzpomínal, že v okolí byla taková tma, že sám by se na cestičku za branou nepodíval, kdyby ho na to pes neupozornil.

Co tam viděl?

„Viděl jsem, jak tam leží nějaká dáma celá od krve.“ 2. Parkerovo středisko D

ůstojník Robert Riske z LAPD objížděl při obhlídce zá

padní Los Angeles v černobílém policejním autě, když

ho 13. června v 00:09 volali rádiem. Někdo na adrese South Bundy 874 v Brentwoodu ohlásil zločin. O čtyři minuty později dojeli Riske a jeho partner na adresu, kde bydlela postarší žena, Elsie Tistaertová. Zavolala na policii, protože před chvílí zabušili na její dveře nějaký muž a žena – jak se ukázalo, byli to Sukru Boztepe a Bettina Rasmussenová. To se tady v okolí obvykle nestávalo a Tistaertová byla vyděšená. Zavolala 911 a ohlásila možný pokus o vloupání.

Když vjel Riske do ulice, objevil Boztepeho a Rasmussenovou, kteří se stále ještě věnovali Akitovi jménem Kato. Policejnímu důstojníkovi se rychle podařilo vyřešit zmatek kolem toho, proč je tu zapotřebí zásahu policie. Boztepe vzal Riskeho přes ulici a ukázal mu cestičku vedoucí k číslu 875. Policista posvítil baterkou na tělo Nicole Brown Simpsonové.

Nicole ležela na úpatí čtyř schodů vedoucích na plošinu před vstupními dveřmi. Kaluž krve kolem ní byla větší než ona sama. Krev pokryla většinu imitace dláždění na cestičce ke schodům, kterou z obou stran ohraničovaly křoviny. Když Riske posvítil trochu víc doprava, zahlédl další tělo. Byl to svalnatý mladý muž s tričkem přetaženým přes hlavu. Muž, později identifikovaný jako Ronald Goldman, ležel zhroucený u kovového plotu oddělujícího číslo 875 od sousedního pozemku. U Goldmanových nohou zaregistroval Riske tři věci: černou kuklu, bílou obálku postříkanou krví a jednu koženou rukavici. Když obrátil pozornost zpátky k Nicole, objevil u jejího těla jediný čerstvý otisk podpatku v krvi kolem ní. Možná ještě důležitější bylo to, co Riske nenašel: ačkoli byla všude krev, nikde nebylo vidět krvavé stopy vedoucí ven z brány na chodník na Bundy Drive.

Opatrně, aby sám nenadělal otisky v krvi, prošel Riske po špičkách křovím doleva od cestičky, kolem těla Nicole a nahoru na plošinu. Z plošiny posvítil baterkou na cestičku, která se táhla kolem celé severní strany domu. Po celé délce cestičky, zhruba 37metrové, zahlédl Riske krvavé otisky jediného páru bot. Vypadalo to, že vrah odsud odešel zadem, do uličky, již Nicole sdílela s Pablem Fenjvesem a ostatními sousedy. Při bližším ohledání zaznamenal Riske další zajímavost: čerstvé kapky krve vlevo od otisků bot. Vrah možná při odchodu sám krvácel z levé ruky.

Přední dveře domu na South Bundy 875 byly otevřené. Riske vstoupil na scénu domácí pohody. Jako by se tu nic nestalo: žádné známky rabování nebo krádeže. V obývacím pokoji blikaly svíčky. Policista vystoupal po schodech. Svíčky svítily i v hlavní ložnici a koupelně s vanou plnou vody. Objevil další dvě ložnice. V jedné spala holčička a v té druhé mladší chlapeček.

Robert Riske znal svoje místo v policejní hierarchii. Jakmile identifikoval mrtvé a uzavřel přístup na místo zločinu, jeho jedinou povinností bylo přivolat vyšetřovatele, kteří měli začít hledat stopy. Odehrál se vážný zločin v nepravděpodobné loka litě. Celkově bylo v oblasti Los Angeles v roce 1994 zavražděno 1811 lidí, ale tohle bylo teprve číslo devět a deset pro policejní divizi v západním Los Angeles a číslo jedna a dvě v Brentwoodu toho roku. Když se Riske připravoval přivolat posily „roverem“, přenosnou vysílačkou, zahlédl na stole

v přední hale dopis. Zpáteční adresa naznačovala, že ho poslal

O. J. Simpson. Plakát s dřívější hvězdou amerického fotba

lu visel na severní zdi haly. Při bližším pohledu objevil Riske

Simpsonovy fotografie mezi rodinnými obrázky rozestavený

mi po stolech.

Všechny tyhle nálezy urychlily změnu v Riskeho plánech.

Rozhodl se zavolat pomoc telefonem, protože jak uvedl

pozdě ji: „Nechtěl jsem vysílat z ‚roveru‘, že tu mám možnou

dvojnásobnou vraždu, do které je zapletená celebrita.“ Repor

téři monitorovali policejní frekvence, a kdyby použil „rover“,

jak řekl: „Moje posily by se sem přes média ani nedostaly.“

Robert Riske sloužil u policie v Los Angeles teprve čtyři

roky, když učinil ony strašlivé nálezy. Jeho jméno se ani ne

objevilo v Los Angeles Times, ale jeho postup demonstroval, že

už získal jistý instinkt a zkušenost ohledně pracovních metod

tisku. V tom byl typickým příkladem losangeleského policisty.

Více než kterákoli policie ve státě, ta losangeleská žila v po

divné a komplexní symbióze s médii, která trvala už několik

desetiletí.

|||||||

Moderní policejní oddělení v Los Angeles bylo převážně vý

tvorem jediného muže, Williama H. Parkera. Narozen v roce

1902 a vychován na tvrdých polích Jižní Dakoty, Parker poz

ději charakterem připomínal strohé podmínky svého mládí.

V roce 1923 se přestěhoval na západ do Los Angeles, a za

tímco studoval na jedné z mnoha právnických škol pro zele

náče, které po městě rostly jako houby po dešti, přivydělával si

řízením taxíku. K policii v Los Angeles se přidal v roce 1927, pracoval v noční hlídce a v roce 1930 se stal členem důstojnického sboru. O několik let později se seznámil s jiným mladým důstojníkem losangeleské policie, Genem Roddenberrym. Ten se později dal na psaní sci-fi a stal se autorem seriálu Star Trek. Říká se, že předobrazem Spocka (jeden z hlavních hrdinů seriálu, postava, která perfektně ovládá své emoce – pozn. red.) byl právě Bill Parker.

Parker nastoupil k policii v době, která ambicióznímu a neúplatnému mladému důstojníkovi přála. Celá léta plulo LAPD spolu se zbytkem městských představitelů mořem úplatků a úsluh. Ve třicátých letech se situace na policii nedala dále tolerovat a nejvlivnější městští podnikatelé se rozhodli, že je čas na změnu. Najali řadu mimoměstských policejních náčelníků, kteří chtěli policii změnit a přinesli s sebou evangelium „profesionalizace“ sboru. Nové vedení zlepšilo zácvik, došláplo na korupci a izolovalo policii od toho, na co se tehdy nahlíželo jako na zlověstný vliv volených městských zastupitelů.

Poslední úkol se stal zvláštní misí Billa Parkera. Ten ve spolupráci s policejními odbory navrhl změny v paragrafu 202 městských stanov, které zdvihly neprůstřelný štít zákona kolem všech policejních důstojníků. Poté, co voliči tyto úpravy v roce 1937 odsouhlasili, bylo prakticky nemožné vyhodit policistu z práce. Mohli být pouze odvoláni výborem složeným z trvale vstřícně smýšlejících „bratří“. Zákon dokonce nařizoval, aby se policejní náčelník volil podle předpisů veřejné služby, což znamenalo, že LAPD si samo určilo, kdo mu bude sloužit jako velitel. Jakmile byl velitel policie takto zvolen, směl požívat ochrany zákona o veřejné službě, která obnášela i doživotní funkční období na nejvyšší pozici v los angeleské policii. Jak popsal úpravy v paragrafu 202 historik LAPD Joe Domanick: „Polomilitantní organizace se prohlásila za nezávislou na zbytku městského představenstva a dostala se mimo kontrolu policejních komisí, radnice nebo kterých koli jiných veřejných činitelů, mimo demokratický systém kontroly a rovnováhy.“

Parker se stal velitelem v roce 1950, když se Los Angeles nacházelo uprostřed období velkolepého poválečného růstu. Tehdy už město nebylo, jak řekl H. L. Mencken, „dvojnásobné Dubuque“ (zapadlé městečko ve východní Iowě – pozn. překl.) – izolovaná, téměř kompletně bílá předsunutá hlídka středozápadu na břehu Tichého oceánu. Ale jestliže se měnilo Los Angeles, policejní oddělení se neměnilo vůbec. Parker si pro svůj policejní sbor vzal za vzor námořní pěchotu, čímž se z policie stalo cosi jako okupační armáda pro ty, kteří nesdíleli Parkerovy názory na etnickou příslušnost. Ale pro zbytek světa se policejní oddělení v Los Angeles za Billa Parkera stalo vzorem výkonnosti a schopnosti. Což samozřejmě nebylo náhodou.

Krátce potom, co převzal velení, se Parker seznámil s mladým rozhlasovým producentem jménem Jack Webb. V roce 1949 zahájil Webb vysílání seriálu Dragnet (Zátah – pozn. překl.), založeném na práci losangelské policie. Parker byl ze začátku k tomuto seriálu velmi podezřívavý, obával se, že by mohl vrhnout na jeho milované oddělení nelichotivé světlo. Webb si jeho nelibost uvědomil a navrhl dohodu: na oplátku za spolupráci policie dá oddělení právo schválit každý scénář. Parkerovo podezření polevilo. Když se seriál Dragnet přestěhoval z rádia do televize, pochopil Parker, jak výhodnou dohodu uzavřel.

Seržant Joe Friday se stal vzorem toho, jaký by podle Parkera měl být policejní důstojník: neúplatný běloch, který s vědeckým odstupem vyjížděl do sousedství, k němuž neměl žádná osobní nebo citová pouta, aby tam vytahoval lehce odpudivé obyvatele města z kaše, do které se sami dostali. Brzy mohl být Parker na vrcholu štěstí, když každotýdenní díl seriálu Dragnet končil oznámením: „Právě jste sledovali Dragnet, seriál autentických případů z oficiálních složek... Technické poradenství Dragnetu přichází z kanceláře náčelníka LAPD W. H. Parkera.“

Jack Webb, který později napsal obdivnou Parkerovu biografii, vytvořil jeden z nejdéle trvajících žánrů televizního

programu, polic