načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bavič – Karel Šíp

Bavič

Elektronická kniha: Bavič
Autor: Karel Šíp

Populární moderátor, skladatel a bavič sepsal příběh svého dosavadního života, v němž nechybí vážné ani úsměvné momenty. Do vyprávění zahrnul také historky, vzpomínky a úvahy na různá témata, kterými se zaobírá ve volném čase. Co si myslí o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 287
Rozměr: 21 cm
Úprava: obrazových příloh: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
Téma: herci --, hudebníci --, moderátoři --, baviči --, čeští --, Šíp, Karel --, životopisy
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-7530-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Populární moderátor, skladatel a bavič sepsal příběh svého dosavadního života, v němž nechybí vážné ani úsměvné momenty. Do vyprávění zahrnul také historky, vzpomínky a úvahy na různá témata, kterými se zaobírá ve volném čase. Co si myslí o psaní, jaký vztah má k automobilům a proč nemá rád diskotéky? Rozšířené vydání autobiografie doplňují písňové texty, fotografie a také drobné ilustrace

Popis nakladatele

Život a vzpomínky známého baviče a moderátora v rozšířeném vydání.

Populární moderátor, skladatel a bavič sepsal příběh svého dosavadního života, v němž nechybí vážné ani úsměvné momenty. Do vyprávění zahrnul také historky, vzpomínky a úvahy na různá témata, kterými se zaobírá ve svém volném čase. Co si myslí o psaní, jaký vztah má k automobilům a proč nemá rád diskotéky? Nové, rozšířené vydání autobiografie Karla Šípa doplňují písňové texty, fotografie a také drobné ilustrace Jiřího Slívy.

Zařazeno v kategoriích
Karel Šíp - další tituly autora:
Kohout v akci - Televizní scénky, monology a jiné srandičky Kohout v akci
 (CD)
Bláznivej kmet (70 let, 21 nejlepších textů)- CD Bláznivej kmet (70 let, 21 nejlepších textů)- CD
Karneval paměťových buněk Karneval paměťových buněk
 (e-book)
Karneval paměťových buněk Karneval paměťových buněk
 (audio-kniha)
Karneval paměťových buněk Karneval paměťových buněk
Bavič Bavič
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bavič

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Karel Šíp

Bavič – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


BAVIČ

Karel Šíp





7

BAVIČ

Vážený čtenáři

Jsou v podstatě dvě možnosti. Buď držíš knihu s tímto názvem v ruce po­

prvé a v tom případě dovol, abych ti nejprve pogratuloval. Skvělá volba.

Nebudeš litovat, o tom jsem přesvědčen. Navíc přece víš, do čeho jdeš.

Autobiografie jednoho baviče. To přece slibuje hromadu srandy, protože

co jiného mohl asi tak zažít ve svém životě člověk, jehož pracovní ná­

plní je bavit. No, jenom abys nebyl v tomto směru překvapenej. Pokud

se začteš – a já věřím, že ano –, sám dojdeš k poznání, že moje cestičky

životem byly často klikaté, a  dokonce byly chvíle, kdy se humoru jaksi

nedostávalo. Nicméně všechno, co je tu zaznamenáno, je pravda. Někde

možná pravda trochu přibarvená, ale jenom proto, aby se to lépe četlo.

A pak je tady druhá možnost. Knihu jsi už v ruce držel, v lepším

případě ji dokonce i  přečetl. Ano. Toto je nové vydání (odborně se

tomu říká reedice) stejné autobiografie, která vyšla před lety. To není

nic nového, běžně vycházejí knihy tohoto typu znovu a znovu z mno­

ha důvodů. Jednak proto, že je předešlé vydání vyprodané. Jednak

proto, že tehdy to mohlo některým čtenářům uniknout, pak to shá­

něli, avšak marně. A teď pozor. Bylo by hloupé, předložit dneska čte­

nářům jedno a to samé. Co už vyšlo, co už četl, akorát na to zapomněl

a teď se dožaduje v knihkupectví vrácení peněz. Vydání, které, vážený

čtenáři, držíš v ruce, totiž není zcela totožné s tím předešlým. Ne že

bych svůj životopis jakkoliv upravoval, nebo snad dokonce cenzuro­

val. Ne. Jen jsem si dodatečně vybavil určité momenty, které jsem

tehdy pominul. Netajil, pominul, v tom je rozdíl. A tak je tohle nové

vydání o  ty dodatečné vzpomínky obohaceno. Najdeš tu například,

jak jsem prožíval revoluční letopočty 1968 či 1989 nebo proč nemám

rád diskotéky. Když si k tomu připočteš, že toto vydání je na rozdíl od

předešlého obohaceno o nápadité karikatury Jiřího Slívy, zjistíš, že je

to vlastně úplně nová knížka. Tolik jsem považoval za nutné sdělit

úvodem a teď si přečti to původní slovo úvodem.


8

Karel Šíp

Slovo úvodem

Někdy kolem roku 2000 jsem se pokusil o autobiografické zpracová­

ní toho, co jsem si ze svého dosavadního života pamatoval a co jsem

pova žoval za důležité. Co by zvídavému čtenáři nejen osvětlilo tem­

ná zákoutí mého dosavadního života, ale zároveň by ho to případně

i  pobavilo. Celé jsem to shrnul do knížky s  názvem Skopičiny mýho

života. Nyní jsem byl požádán o  stejnou věc. Na mou námitku, že

epizody z mého života už v knižní podobě existují, mi bylo sděleno,

že přece od té doby kapitol v mém životě přibylo, a ty v té autobio­

grafii logicky nejsou. Zároveň je tu možnost, že se s přibývajícími léty

mohl můj pohled na dosavadní život poněkud změnit. Stejný zážitek

se mi může jevit jinak, i hodnoticí kritéria sebe sama mohla s věkem

prodělat určité změny. A  je tu ještě jedna věc. Je přece známo, že

k stáru se člověku vybavují vzpomínky, které do té doby zůstávaly za­

suté kdesi v mozkovém suterénu. Odsouze né k trvalému zapomnění.

Jenomže je přece všeobecně známo, že starší mozek ty zasuté sám

od sebe vyplavuje, aniž by o to byl požádán, bez jakéhokoliv impul­

su, člověk se nemusí mučit vzpomínáním a najednou něco vyplave.

Jako kus bahna, který se sám od sebe uvolní ze dna rybní ka a vyplave

na hladinu. A tohle u mě už propuklo. Najednou zničeho nic vypla­

ve vzpomínka například na mé šesté narozeniny, jak dostávám svoje

první kolo, jak na něj usedám v Liberecké ulici v Teplicích, kde jsme

bydleli, která se svažuje od Malého nádraží až dolů k našemu šedivé­

mu činžáku, jak jásám, že jedu sám a bez pomoci, tatínek běží vedle

mě a já najednou hystericky křičím, že mě nenápadně vzadu drží za

sedlo, abych nespadl, ať mě pustí, že už umím jezdit sám, tatínek se

směje a říká, že mě přece nedrží, že jedu sám, že jsem šikovnej, po­

prvé na kole, a hned jedu sám, já ale vím, že mě drží, a protestuju, že

takhle tedy ne, a chci zastavit, jenže neumím ještě brzdit, ale přesto

zpomaluju, až zastavím úplně, tatínek mě chválí, prvně na kole, a už


9

BAVIČ

umíš i zastavit, je udýchaný a ruku má otlačenou od sedla, které do

té doby zezadu ne nápadně křečovitě držel, a já brečel, že mně zkazil

první jízdu na kole, kterou bych zvládl určitě i bez jeho pomoci. Tak

tohle se vyplavilo ze dna rybníka. Ale že jsem měl včera cestou domů

koupit máslo a chleba, to zůstalo přilepené na dně.

A  tak jsem pod zorným úhlem těchto skutečností přistoupil

k téma tu znovu.


10

Karel Šíp

Bavič

Rád bych uvedl ve známost, že slovo bavič, které v našem šoubyzny­

su zdomácnělo, vzklíčilo v mé hlavě. Říkám to i s vědomím, že ten­

hle výraz má mnoho odpůrců i mezi baviči, což dost dobře nechápu.

Když někdo taví železo, tak je tavič, kdo kalí, je kalič. Jsou případy,

kdy kalí i bavič. Kdo tráví, je travič, když tráví ženská, je to travička,

často i zele ná. No a když někdo baví lidi, tak je snad bavič, ne? Vím, že

někteří mí kolegové si dokonce nepřejí být takto označováni a trvají

na slově ko mik, humorista, cokoliv, jen ne bavič. Připadá jim to spíš

jako nadávka. Že by je to ušpinilo. Novinář tohle slovo používá, jak­

mile chce zdůraznit pokleslost zábavného žánru a jmenovaného tím

slovem hodit někam do umělecké žumpy. Tenhle názor samozřejmě

nesdílím. Nejen proto, že se považuju za baviče, ale zkrátka i proto,

že vím, jak nelehké je kolikrát diváka pobavit, o což se pokouší mno­

ho bavičů, kteří si však nepřejí být za baviče považováni.

Ještě v  časech, kdy jsme s  Jardou Uhlířem dělali svoje Hitšarády,

ve chvíli, kdy nás opustilo prvotní nadšení z práce a dostavila se fáze,

kte rou bych přirovnal k profesnímu dospívání, začali jsme se zajímat

o své honoráře. Tahle ekonomická puberta nás přivedla ke zjištění, že

možná nejsme za své výkony spravedlivě hodnoceni. Finančně hod­

noceni. Na po radách kladně, to ano, ale finančně... nic moc. Jelikož

jsem byl v našem tandemu pasován na organizačního šéfa, vzal jsem

si za své prošetřit, zdali bychom nemohli být placeni lépe. S tím Jarda

vehementně souhlasil. Sám se v  tom sice nijak neangažoval, věděl,

že ať dosáhnu čehokoliv, vždycky budeme honorováni stejně, že si

nebudu zařizovat vyšší honorář jen pro sebe, ale automaticky pro nás

oba, a  taky tomu tak vždycky bylo. Navíc jsem byl sice výkonným

umělcem, avšak bývalým produkčním, takže jsem se i trochu vyznal.

Mí bývalí kolegové z  produkce mi nyní vystavovali smlouvy coby

umělci (přiznávám, to mi fakt dělalo dobře, já to psaní smluv teh­


11

BAVIČ

dy nenáviděl a najednou je jenom podepisuju na tečkovaném řádku, pod kterým bylo napsáno „podpis umělce“). I zjistil jsem, kde je zako­ panej pes. Tehdejší sazebník hereckých honorářů byla poměrně tlus­ tá bichle, která přesně určovala, kdo a jak má být za co placen, když vystupuje v  televizi. Když přišel do studia na besedu třeba úderník z nějaké Brigády socialistické práce, byl placen podle stejného met­ ru jako my. Mně se však zdála naše činnost poněkud odlišná, hod na lepšího ocenění, dokonce i  údernější než činnost úderníka. Jenom­ že produkční nás platit lépe nemohli, nebyli jsme herci, i když často vlast ně ano. Co s tím? To je těžký, pravil mi bývalý kolega. Ve scénáři je na psáno, co říká Šíp, pak co mu odpoví Uhlíř. Pod svými civilními jmény nemáte nárok na víc než třeba host z ČKD. To všechno je pub­ licistika, vy dva tím pádem taky. Ale my se přece dopouštíme hraných skečů, předem napsaných a naučených dialogů, to je publicistika? Jo. Podle sazebníku jo. Nechtěl jsem to tak nechat.

Usedl jsem k  psacímu stroji, abych včas odevzdal další scénář Hitšará dy, a přemýšlel. Užuž jsem skoro mechanicky vyťukal:

Šíp: Dobrý večer, vážení diváci, vítejte u dalšího vydání Hitšarády.

Uhlíř: Vítězem minulého kola se podle vašeho hlasování stala pís­ nička...

A už bych jel.

Já z  toho ta naše jména musím přece dostat. Abychom nebyli publi cistika.

Aby produkční mohl napsat do kolonky „druh výkonu“ slovo role. Role někoho. Jasně, my musíme někoho hrát. Ale koho, když tam jsme pak stejně za sebe? To byl klíčový moment. I  vyťukal jsem na stroji.

1. bavič: Dobrý večer, vážení diváci...

2. bavič: Vítězem minulého kola...

A bylo. Nemohl jsem se dočkat, až scénář odevzdám s upozorně­ ním, že tentokrát je náš výkon nikoliv publicistický, ale herecký. Aha, a co v tom hrajete? Hrajeme baviče. Protože chceme bavit lidi. Svými dialogy mezi písničkama. Tak jsme baviči. Produkční to přelítl očima a sáhnul po hereckém sazebníku. Vypadli jsme mu v tom okamžiku z publicisti ky a spadli mezi herce. Karel Šíp

Herecký sazebník měl 5 kategorií, od nejnižší po nejvyšší. S uvede­ ním konkrétních jmen herců, kterým přísluší jaká třída, v každé třídě bylo určité finanční rozpětí, kolik může herec podle rozsahu ztvárňo­ vané role dostat, tedy minimum a maximum, kolik doopravdy, to už určovali produkční pracovníci. Tehdy byli v té nejvyšší, 5. kategorii, snad jen národní umělci. Naše jména v sazebníku samozřejmě chybě­ la, pla tilo pravidlo, že kdokoliv nový se dopustil v televizi hereckého výkonu, automaticky mu byla přiznána nejnižší třída, tedy jednička. I ta však byla finančně o stupínek výš než publicistické vystoupení.

A tak slovo bavič trvale zakotvilo v mých scénářích, ale především ve smlouvách, kde stálo pokaždé v kolonce „druh výkonu“: herecký výkon role 1. baviče, u Jardy to byl 2. bavič. Nešlo o to, že první byl něco víc, to byla jen technická věc, to věděl i Jarda, já jen většinou, ani nevím proč, naše pořady vždycky začínal nějakou tou úvodní větou a Jarda vždycky vzápětí replikoval. Samozřejmě, mohla mě tehdy napadnout spousta jiných výrazů, mohl jsem tam uvést třeba role průvodců, mohli jsme si dát jména, jakákoliv, Jára a Kája třeba nebo První hitšarádník, Dru hý hitšarádník, na tom vůbec nezáleželo, v pořadu samotném jsme se stej­ ně nijak neoslovovali ani slovo bavič jsme nikdy nepoužili. Byla to čistě administrativní věc, která neřešila nic jiného, než abychom dostá vali lepší prachy. Tak jsem si vymyslel slovo bavič. Došel jsem k tomu nej­ spíš nějakou dedukcí, že vlastně nechceme víc a nemáme větší ambici než bavit lidi, a tak mi tenkrát slovo bavič vytanulo na mysli a nepřišlo mi ani nijak nepatřičné. Za své dítě ho považuji dodnes. Nemohl jsem samozřejmě tušit, že z anonymity našich hereckých smluv a scénářů se nějakým způsobem proklube na veřejnost a stane se běžně užívaným vý razem. No a když jsme se tehdy přes ty baviče sami vpašovali mezi herce, bylo zajímavé, jak nám za chvíli začalo být těsno v té nejnižší 1. kategorii a chtěli jít vejš, to už jsme pociťovali jakousi dávku popularity a hodlali to proměnit v lepší honorář.

Jenže tehdy se o  přeřazení do vyšší třídy muselo poníženě žádat, a  když těch žádostí bylo víc, sešla se jakási umělecká rada a  žádosti po suzovala. Buď vyhověla, nebo ne. Místo aby vedení televize samo došlo k  tomu, že ten či onen by si zasloužil vyšší třídu, ponechali to tehdejší televizní vládci na umělcích, ať sami žádají vrchnost o zlepše­ V písničce Dráty pletací jsem si zahrál školníka

14

Karel Šíp

ní svých ho norářů. Po některých hercích se při té příležitosti možná

začaly požado vat určité úlitby... Hmm, chceš do vyšší honorářové ka­

tegorie? A víš, že teď se bude inscenovat hra Kremelský orloj? Co kdyby

sis tam zahrál, sou druhu, Lenina? Vím z doslechu, že tahle forma vy­

dírání herců existova la, vydírat však tímhle baviče pochopitelně nešlo.

Pustit nás dva v nějaké inscenaci do blízkosti Vladimíra Iljiče by bylo

riskantní i  pro samotné ho Lenina, pokud si měl zachovat důstojnou

tvář. Ale vzpomínám si, že právě ve zmíněném Kremelském orloji si

zahrál malou roli jakéhosi ruského mužika dokonce Vladimír Menšík.

A myslím, že snad dokonce vzápětí mu dali národního umělce. Jemu

to však z  hereckého kumštu ani nebetyčné popularity u  diváků nijak

neubralo, naopak, kvůli němu jsem tehdy inscenaci viděl a  mám do­

jem, že jeho ruský mužik byl věrohodnější než samotnej Lenin v podá­

ní angažovaného, avšak mizerného herce Václava Švorce, jinak bratra

známější Jiřiny Švorcové. Po čase jsem tuto poníženou žádost za nás za

oba skutečně napsal a poskočili jsme do dvojky i bez Lenina. Proto se

vztyčenou hlavou znovu opakuji, že se považuji za baviče se vším, co

k tomuto slovu dneska patří. Nejen proto, že se hlásím k jeho autorství

z  výše uvedených pohnutek. Já se oprav du snažím diváky bavit, o  víc

mi nejde. Vyvolat divákův smích je něco, co nelze učit na uměleckých

školách. Na to nejsou žádné recepty. Jak toho dosáhnout, totiž nikdo

neví. Do poslední chvíle se to neví. Něco si člověk usmyslí, jde s  tím

před lidi či před kamery a čeká. Smích se buď dostaví, v horším případě

nedostaví. Někdy je to jen otázka slovosledu. I takové případy jsem už

řešil. Stačí prohodit pořadí slov a zafunguje to. A to je potom nádhera.

Ale pustit se do analýzy humoru, rozepsat se o vzácných okamžicích,

kdy se podaří diváky rozesmát, na to si v tuhle chvíli netroufám. To by

si zasloužilo snad i  samostatnou knížku. Možná někdy příště. Zatím

pouze konstatuji, že mi dělá radost smích. Že se i nadále snažím smích

vyvolávat a bavit lidi. Koneckonců, vždyť jsem jenom obyčejnej bavič.

Teplice

Víte, dneska je genetika na vysoké úrovni. Mnohem vyšší než v do­

bách mého dětství, kdy žádná genetika nebyla. Tedy, vona byla, ale

nevědělo se o  ní. O  dědičnosti se mluvilo i  tehdy, ale o  genech ani

15

BAVIČ

slovo. Jenom... To má po tatínkovi, ten je celá máma, to se říkalo...

Ale nikdo neřekl: Tohle komediantství má v  genech. Tím chci říct,

že díky genům nej spíš dělám to, co dělám. Odmalička jsem se po­

hyboval mezi divadlem a školou. Nikdy nezapomenu na svoje první

vystoupení na divadelních prknech. Stalo se tak v Teplicích, kde jsme

bydleli. A tam také došlo k mému osudovému setkání s divadelními

prkny. Teplické divadlo dá valo jakousi hru o husitech, jmenovala se

Práčata. Nevím, kdo to napsal, Tyl to asi nebyl, to bych věděl. O Ty­

lovi jsem toho už tehdy věděl dost, až jsem z  toho byl mírně otylý.

(Pardon, ale pokleslé frky mi tu budou občas prosakovat.) Moje první

divadelní role byla v Práčatech. Děti, které sice nevedou žádnou vál­

ku s křižákama, ale jsou schované někde v zá větří, a když naši (tedy

husiti) prohrávaj, odněkud se vyřítěj s obyčejnejma prakama – odtud

Práčata – a začnou střílet šutry na křižáky, a ti v panice utíkají. O tom

byla hra Práčata. Práčat bylo zapotřebí hodně, v bitvách i v divadle,

byla tam i  spousta mluvených rolí, bylo mi asi osm let, mluvenou

roli jsem nedostal a upřímně řečeno, nevzpomínám si, že jsem o to

tehdy nějak stál. Tatínek věděl, že se hraje hra plná dětí, tak mě tam

dodal. Klasický kompars. Skryt v  davu s  jedinou povinností – přijít

s  ostatními a  pak odejít s  ostatními. Samozřejmě setrvat na jevišti

dle režijních pokynů, tedy hlavně nevybočovat z davu. Chovat se jako

husitské dítě, tedy zločinecky, protože zabít křižáka kamenem z pra­

ku bylo jedinou ctižádostí těchto dětí. Hra měla mít výchovný cha­

rakter, hrávala se především v dopoledních časech, jelikož byla urče­

na pro ško ly. A já byl už taky školák. Nemohl jsem dospat, když jsem

se dověděl, že naše škola jde na Práčata. Den předtím jsem oznámil

třídnímu učiteli, že bohužel jít se školou do divadla nemůžu. Proč?

Divil se. Protože já už tam budu, protože v  tý hře, pane učiteli, tak

v  tý hře já hraju. A  že tam musím být brzo, kvůli líčení, kostýmní­

mu převleku a tak dále. Dě lal jsem na učitele chytrýho a používal di­

vadelní hantýrku, kterou jsem měl odposlouchanou od tatínka. Že

před představením je krátká opra šovačka, musím do vlásenkárny pro

paruku, no zkrátka pan Důležitej. Tím jsem byl omluven z povinné

návštěvy kulturního zařízení, neboť jsem byl jeho součástí. Zároveň

přede mnou byla první šance ukázat spolužákům, hlavně však spo­

16

Karel Šíp

lužačkám, s  kým mají tu čest. Kdo sedí tiše ve třetí lavici a  jeví se

nenápadně. Herec. Představení se rozběhlo a přišla scéna, kdy jsem

se vrhl na jeviště s ostatními dětmi herců v otrhané košili a prakem

v  ruce. Plné jeviště práčat. Někdo tam sice něco říkal, to by se děj

jinak moc nepohnul, ale já to na starost neměl. Já byl v  davu. Jan

Žižka možná v  tu chvíli vysvětloval práčatům, kam tím prakem na

křižáka mířit, jenže to já nesledoval. Pátral jsem očima v hledišti, kde

sedí naše třída. Popostrkoval jsem se z  davu víc dopředu, abych byl

vidět a sám v té tmě lépe viděl. A pak jsem je našel a začal jim mávat.

Upo zorňovat na sebe. Opětovali moje pozdravy. Volali na mě, bez

ohledu na závažná rozhodnutí přítomného jednookého vojevůdce:

Čau, Karle, přijď si odpoledne zakopat... na ten plácek u mlíkárny...

Jasně, jenom to tady skončí, skočim si domu pro kecky a jsem tam...

Hele, Pepiku, fakt nevim, jak to tu může dlouho trvat, je to eště tak

na hodinu a půl... Teda snažil jsem se šeptat, ale seděli daleko. Ostat­

ním divákům z  jiných škol, kteří mě neznali, se můj výstup docela

líbil. Tak nějak se jim ta hra zdála srozumitelnější, když věděli, že

malý bojovník za práva husitů si po válce chodí zakopat k mlíkárně.

Po představení kontaktoval mého tatínka režisér té hry a oznámil, že

jsem svým nepřístojným chováním oslabil dramatické vyznění díla,

a s mým herectvím na prknech teplic kého divadla byl konec. Osud to

však zařídil jinak a já celé své dětství stejně prožil nakonec v divadle.

Ostrava

Když mi bylo asi deset let, tatínek povýšil. Z  oblastního teplického

divadla obdržel nabídku do divadla státního. Dneska to zní podivně,

ale pro herce to asi byl solidní služební postup a nejspíš i lepší plato­

vé podmínky. To je jako třeba ve fotbale... trenéři si vyhlídnou talent

v nižší soutěži a on jde za lepším. Takhle šel tatínek do 1. herecké ligy,

operetní extraligou už bylo jen divadlo karlínské. Tak jsme se stěho­

vali do Ostravy. Nebylo pro mě lehké loučit se s kamarády v Teplicích,

zá roveň – a to si pamatuju – jsem byl dychtiv, co nového mě čeká v ji­

ném městě, větším městě, když maj větší, a dokonce státní divadlo.

Stěhování nábytku organizoval tatínek sólově, my s maminkou jsme

cestovali do nového bydliště vlakem. Oknem jsem pořád vyhlížel, kdy Na školní besídku jsem si nacvičil hru o zbojníkovi Ondrášovi Tatínek zamlada

BAVIČ

už se objeví na obzoru mé budoucí bydliště, neznámá Ostrava. Nikdy předtím jsem tam totiž nebyl. Cesta hezky ubíhala... Česká Třebová... Zábřeh... Olo mouc... kolem hezká krajina, liboval jsem si, Teplice v  padesátých letech nevypadaly vábně, ač to byly lázně. O  Ostravě jsem do té doby jen četl v čítance, že to je hornické město a Klement Gottwald ho překřtil na ocelové srdce republiky, protože tam byly hutě. Nabyl jsem přesvědčení, že jdu do lepšího. Podezření jsem začal mít až někde kolem Hranic na Moravě... ve Studénce už jsem chtěl vystoupit a jet zpátky do Teplic. Kraj za okny rychlíku začal totiž tak nějak podivně šednout... Blížili jsme se k Ostravě. Stáhl jsem okénko v uličce rychlíkového vagonu, abych viděl panorama města na vlastní oči. Maminka mi vyčistila oči od sazí, když jsem neprozřetelně vystr­ čil hlavu z okna a užasle hleděl na záhadné ob rysy města. Města, nad kterým se tyčila věž jedné radnice, dvou kostelů a nejmíň deseti těž­ ních věží. Tehdy jsem ovšem nevěděl, co je to těžní věž, předpokládal jsem, že jde spíš o  nějaké velké pouťové atrakce pro děti, a  několik vteřin jsem se do Ostravy snad i těšil. V domnění, že Ostrava je jeden velký Prátr... ten jsem znal z pohlednic. Pocit, že se stěhuju do takové české Vídně, mě opustil na peronu Ostrava hl. n., když jsem vdechl první dávku ostravského vzduchu. Směsici dýmů, kouřů, sirna tých výparů, které se už na nádraží mísily se zaschlou močí 2. nástupiště a  rumovými výpary cestujících, kteří vystupovali s  námi, tedy nej­ spíš domorodců. O městu Ostravě, v porovnání s klidným lázeňským pro středím Teplic, jsem už na nádraží ztratil jakékoliv iluze.

Ale pořád přede mnou bylo navázání nových kamarádských vzta­ hů s budoucími spolužáky, proč to neříct, tehdy jsem byl zvědav už i na spolužačky.

Teprve uprostřed tohoto nového kolektivu jsem definitivně pro­ padl depresím, které mě přepadávají občas dosud. Kdo se blíž nepo­ tkal s Ostravskem, neví, o čem teď mluvím. Rodilí Ostraváci jsou na své město, svůj kraj, velice pyšní. Svoji severomoravskou baštu vždyc­ ky považovali tak trochu za autonomní. Mnozí totiž už tenkrát těžce nes li tu podřízenost Praze. Nevím, jak tuto podřízenost vnímají v ji­ ných městech, a zdaleka si nemyslím, že tím trpěli všichni obyvatelé Ost ravska. Ale bylo mi deset let, vnímal jsem to tak. Měl jsem pocit,

20

Karel Šíp

jako by mi dávali najevo, že se do jejich města přijel usadit nepřítel.

Čech. Jejich averze ke všemu českému byla zjevná. A  nedokázali ji

maskovat ani před drobným chlapcem, který mezi ně přišel s čistými

úmysly. Jako nový žák páté třídy na škole, které se říkalo Bílá, protože

vedle ní stála jiná, akorát z červených cihel, které se pro změnu říkalo

Červená. Hned první den v kolektivu jsem cítil, že se poněkud liším od

ostatních kluků i vizuálně. Maminka mi tehdy česala vlasy na pěšin­

ku, vepředu načesávala velkou vlnu, takovou patku ozdobnou, čímž

jsem byl zo hyzděn na neúnosnou míru... Ale odporovat mamince

v tomhle nešlo. Patka se dělá tak, že se ty vlasy nejdřív namočej, uče­

še se to na pěšinku a ten delší úsek vlasů se vepředu rukou vymáčkne,

takže vznikne vlna, nebo patka, chcete­li, která drží nějakej čas i po

zaschnutí. To byl můj každodenní ranní rituál. Tak jsem chodil ven

a do školy. Tím to však nekončí. Další odlišnost praskla, když jsme se

v šatně převlékali na tělocvik. Já nosil dětské punčocháče, sice s vel­

kou nenávistí k  tomuto spodnímu oděvu, ale mamince víc záleželo

na mém dokonale teplém oblečení než na mém názoru. Punčochá­

če, Ostraváci říkají „štrample“. Všichni nosili trenýrky a já štrample.

A abych neměl starosti při čůrání, tak mi do těch silných punčocháčů

vepředu maminka vždycky nůž kama prostřihla díru, abych měl kudy

vyndavat. Nové, z krámu přinesené punčocháče rovnou znehodnoti­

la střihnutím nůžek, protože jinak to bylo určený holkám. To ale ma­

mince nevadilo. Důležitější se jí zdálo, že mám celej spodek v teple.

Takto vybaven jsem vplul do Ostra vy. Štrample, vymáčklá patka a ke

všemu ještě řeč. V  Ostravě se mluví kratce. Já mluvil dlouze. Smáli

se mi, že když mluvím, tak zpívám. Přišlo jim směšné, jak mluvím.

Já kratce neuměl, teprve později jsem leccos odposlouchal, snažil se

přizpůsobit, škrtl jsem ve své řeči všechny dlouhé samohlásky, ale

nic naplat. Spolužáci věděli, že to jen hraju, že ostravský přízvuk jen

napodobuju a že se chci přizpůsobit. Brali to, že jejich nářečí zesměš­

ňuju. Byl jsem Čech, jak oni tehdy posměšně říkali, Čížek. Tím být

v deseti letech mezi ostravskými dětmi, jste oka mžitě bílou vránou.

Samozřejmě mluvím o těch začátcích, prvních dojmech z mé strany,

to všechno se posléze upravilo a rychle jsme se stali výbornými kama­

rády. Ale ten první kontakt, kdy mi dávali najevo jisté opovržení, to si

21

BAVIČ

vybavuju přesně. A tak jsem ze začátku nesplynul s kolektivem škol­

ním, ale divadelním. Tatínek byl hercem a dětí herců a celého diva­

delního personálu se po dvoře Divadla Jiřího Myrona po hybovalo víc.

A jelikož divadlo bylo místem, kde se běžně měnili herci a často jich

mnoho přicházelo z Čech, těmito kluky jsem byl přijat zcela normál­

ně, a i když mě školní kolektiv po čase bez problémů při jal, přece jen

jsem většinu času svého ostravského dětství trávil s dětmi z divadla.

Kája Poloch, syn pozounisty divadelního orchestru, sám pak vystu­

doval hudbu a jeden čas, jak jsem slyšel, byl dokonce šéfem or chestru

i dirigentem. Jirka Kašťák, syn herce ostravské činohry Jiřího Durase.

Pak ještě syn tajemníka divadla Jirka Křenek, který se ukázal jako vel­

ký tenisový talent, takže mě chuť na tenis přešla, jakmile jsem viděl,

jak mu to jde a mně ne. K tomu se ale vrátím, až budu podrobně líčit

své sportovní ambice.

Tím bych normálně tuhle úvahu o  těžkostech malého Čecha

v  jámě ostravské nejspíš skončil. Jelikož jsem ji už před lety někde

publikoval, tak jsem ji taky takhle nějak skončil. Jenomže má to do­

Na srazu po padesáti letech se spolužáky z Ostravy – vlevo můj tehdejší

ochránce Pepa Ptašinský, vlevo sedí náš třídní učitel Ratislav Karel Šíp hru. Mí ostravští spolužáci ze základní školy zorganizovali sraz po padesáti letech. V  Ostravě. Zvali mě i  na srazy předešlé, ale to ně­ jak neklaplo. Ale čím je člověk starší, tím víc tíhne ke vzpomínkám z dětství, rád si je oživuje, připomíná, navíc, má­li s kým. Proto jsem se z Prahy na sraz svých bývalých spolužáků s radostí vypravil. Salo­ nek restaurace v centru města byl plný mně zcela neznámých tváří. Směsice dědků a babiček, nejspíš jsem tu špatně, spletl jsem si adresu a spolužáci jsou jinde. Nebyli. Oni mě poznali hned, já je nikoliv.

Mě oni tu a tam někde vidí, moji fyzickou proměnu, jdoucí ruku v ruce s věkem, mohou sledovat takřka online. Tak jsem začal hádat. No, dva jsem poznal, Frantu Kosíka, dneska je to právník, a Miladu Frébortovou, dneska je to vdova. A po chvilce váhání i Pepu Ptašin­ ského, kterého jsem jako kluk obdivoval. Byl sice ještě o něco menší než já, ale měl sílu tří buldozerů. A  nevyhýbal se rvačkám, kterých já se bál. A  kdykoliv mi něco hrozilo, Pepa Ptašinský to řešil za mě. Vlastně to byl takový můj bodyguard, i  když se tomu tak tehdy ne­ říkalo. Nepamatuju si, kdo nás učil chemii či zeměpis, ale pamatu­ ju na přestávkové divadlo, které se v  naší třídě občas odehrálo. Na stupí nek před tabuli o přestávce předstoupili dva žáci, žák Ptašinský a žák Blaškovič, který byl o dvě hlavy větší než Ptašinský. David a Go­ liáš. Vstoupili na stupínek jako do ringu. A začali se řezat. Rány pěstí do obličeje, krev tam byla hned, klasický gladiátorský boj. Dodnes ne vím, proč to dělali. Jestli spolu měli nevyřízené účty a takto veřejně to chtěli uzavřít, nebo jim šlo jen o tu řež, dokázat si, kdo je největším silákem třídy. Údery Pepy Ptašinského, všechny vedené zdola naho­ ru, na bradu Blaškoviče, vidím před očima dodnes. Byl jsem v té třídě nováčkem a  netušil jsem, jestli to třeba nejede podle abecedy. Jestli se příští týden nebudou rvát na stupínku jiní dva žáci, až to postupně dojde k  písmenu Š a  budu tam muset jít já. Naštěstí to tak nebylo, rvali se vždycky jenom tihle dva. A oba dva dorazili i na padesátiletý sraz. Hned jsem se zeptal, jestli i dneska bude rvačka. Nebyla.

Po zdvořilostních úvodních pozdravech si vzal slovo Franta Kosík. Že si přečetli moji vzpomínku na ostravská školní léta a to že oni teda ne chápou. Jak prej můžu vůbec napsat, že jsem měl v  jejich ostrav­ ském kolektivu nějaké potíže. To přece není pravda! Tak to nebylo!

23

BAVIČ

Zahří mal právník Kosík. Vždyť my jsme tě přece měli všichni rádi!

Aha. Tak jste mě měli rádi, já vás měl taky rád, ale muselo dojít třeba

jen jednou k  něčemu, co mou citlivou dětskou duši poranilo, jinak

bych to přece v hlavě nenosil tolik let. A vzápětí jsem si vybavil, jak

jsem šel jednou ze školy a celou cestu mi Franta Kosík s Bédou Kubi­

šem podráželi nohy s jediným cílem – abych upad, což jim připadalo

vese lé. Teď se dovídám, že mě chtěli vidět válet se na chodníku, pro­

tože mě měli rádi. Tak jsem připustil, že mám asi zkreslené vzpomín­

ky, možná mi dávali najevo nevraživost žáci jiné třídy, nevím. Tak mi

tu zmínku v  mých dřívějších memoárech odpusťte. Já vás měl taky

všechny rád. Odpustili. Bavili jsme se, popíjeli, Pepa Ptašinský vytáhl

kytaru, hrál a zpíval písničky, které sám složil, takže jsme si s ním my

ostatní zazpívat nemohli, ale i tak to bylo fajn. Tu noc jsem byl uby­

tovaný v nedalekém hotelu. Když třídní sraz skončil, k hotelu mě šel

doprovodit Franta Kosík. Celou cestu mi podrážel nohy.

Herecké dítě

Herecké prostředí má svoji atmosféru a já to tehdy vnímal nejen jako

svět kašírovaných divadelních kulis, které jsem znal z druhé strany,

čili že jde jen o pomalovaná plátna přitlučená na dřevěných rámech

a  připevněná k  podlaze jeviště obyčejnými vruty. Znal jsem svět di­

vadla z druhé strany po všech stránkách. Záhy jsem pochopil, co pro

herce znamená příchod do herecké vrátnice, kde se vyvěšovaly fer­

many, tedy rozpis představení na další měsíc, ale kde se vyvěšovaly

zároveň tituly dalších her, které se začnou zkoušet s vypsaným obsa­

zením jednotlivých rolí. Jako chlapec, který si jenom hraje s kamará­

dy na dvoře divadla, jsem velmi záhy po chopil, co pro herce znamená

přečíst si ve vrátnici tyhle nové informace.

Koho hraju? Ne! A von hraje hlavní roli? Takovej nýmand? Co ten

ví vo divadle? Je ředitel u sebe? Častá otázka vrátnému, protože herci

uvedení v  druhé polovině herecké tabulky byli vždycky nevýznam­

nou rolí dotče ni a byli pevně rozhodnuti dát výpověď nebo výpovědí

alespoň řediteli pohrozit, pokud se jim obsazení zdálo nespravedlivé.

Nemusím asi vy světlovat, co je druhá polovina hereckého obsazení.

Soupis postav a  je jich představitelů je uváděn od nejhlavnějších až

24

Karel Šíp

po ty menší a nejmenší. Co já viděl v té vrátnici zklamaných a záro­

veň nadšených herců, musím objektivně přiznat, že emotivně tyhle

situace prožíval i tatínek a často pak o skvělé roli či nepochopitelné

„čurdě“, kterou v té či oné hře dostal, doma s maminkou mluvil. Spe­

ciální druh herecké řevnivosti vyvolávají takzvané alternace. To už

je přímá konfrontace kvalit. Kdo bude v  té roli lepší. Oba kolegové

se při zkouškách navzájem ujišťují, že to každý bude hrát po svém,

čili jinak než ten druhý, takže si vlastně ničím nekonku rují, ale já

vím, že si vždycky hryzali nehty a velmi, velmi se obávali, že z toho

souboje vyjdou poraženi. Nemluvím už vůbec o  blížící se premi éře

a s tím spojenými nechutnými zákulisními boji o to, kdo bude hrát

první premiéru a kdo až tu druhou, neboť to dávalo většinou jasnou

odpověď režiséra i ředitele na to, kdo z alternantů je lepší, čili spor­

tovně řečeno, druhou premiéru většinou hrává Béčko. Mně osobně

se tyhle hry dospělých docela líbily, ale zvlášť se mě nijak netýkaly.

Dětský kompars býval většinou bez alternace, s  konkurencí nebyla

Na školní karneval jsem zvolil masku Japonce, se mnou i můj spolužák

Aleš Lylo

25

BAVIČ

starost, my kluci byli většinou rádi, když jsme v něčem hráli všichni,

aspoň jsme byli pohromadě, mohli dělat blbiny, převlíkat se do kostý­

mů, takže tento způsob dětství byl pro nás napůl takovej permanetní

maškarní bál. Lí čení obličeje, zatuchlá vůně kostýmů z fundusu a ba­

letky. Operetní kusy se neobejdou bez baletu a takové baletky se mu­

sej před představením pořádně rozcvičit. Kolik my jsme tenkrát vy­

sledovali takových rozcviček, nic krásnějšího jsem do té doby neviděl.

Ta estetika těla baletky ve mně už tehdy probouzela pocity do té doby

nepoznané... Jako součást hloučku dětí pobíhajících po jevišti jsem

prošel takovými operetami, jako je Noc v Benátkách, Paganini, Cikán

ská láska a mnoho dalších. Kromě klasiky zařazovala tehdy divadla do

repertoáru i kusy nové, současné, aktuální. I v operetě. Zvlášť si vyba­

vuji operetu, odehrávající se v pro středí cyklistického Závodu míru.

Možná to bylo dílko místních ostrav ských autorů, nevím. Ale dodnes

vidím, jak na sebe pupkatí operetní tenoři navlékli závodnická trič­

ka a vjížděli na jeviště do cílové pásky. Jak se mazali jakoby od bláta

a  předstírali totální vyčerpání po namáhavé etapě. A  diváci, místo

aby se smáli téhle kravině, se tvářili vážně a sna žili se hledat společné

rysy mého tatínka s  cyklistickým fenoménem té doby Janem Vese­

lým. I  já to prožíval takhle. Například jsem těžce nesl, když tatínek

přišel o žluté tričko vedoucího závodníka. K tomu si při myslete, že ti

cyklisté taky zpívali. Na stupni vítězů spustil árii, jak je šťasten a jak

věří, že žluté tričko doveze až do Varšavy. Ale v padesá tých letech se

nejspíš podobné slátaniny dávaly i v jiných divadlech po celé repub­

lice. Já tuhle zhůvěřilost zmiňuji jen kvůli ilustraci té doby. Jednou

však přišel tehdejší režisér ostravské operety Mojmír Vyoral za tatín­

kem s tím, že se divadlo chystá uvést novou hru od Juliana Tuwima

s názvem Vojín královny Madagaskaru a on že to bude režírovat. A že

jed nou z hlavních rolí tam je dvanáctiletý chlapec, syn upjatého pro­

fesora, který se nějakým nedopatřením dostane do šantánu, doupěte

neřesti plného kankánových tanečnic, a z toho pak vyplývá spousta

komických situací. No a  že si s  tím dvanáctiletým chlapcem myslí

na mě. Profesora že bude hrát Josef Kobr. Bez alternace. Tatínek to

nechtěl rozhodnout sám. A  tak k  nám režisér přišel domů požádat

mě a maminku, abych roli vzal. Vzhledem ke školním povinnostem Karel Šíp a tak. Plácli jsme si. Denně jsem pak chodil divadelní vrátnicí a čekal na vyvěšení fermanu na hru Vojín královny Madagaskaru, kde už jsem věděl, že budu psanej druhej odshora. Stalo se. Nenápadně jsem pak svoje komparsové kamarády, kteří do té doby hráli dětský dav spoleh­ livě stejně jako já, pod nějakou záminkou vtáhl do té vrátnice a před­ stíral, že ten ferman vidím popr vé... Jé, hele... to snad není pravda, co to mám hrát? Není to překlep, není to táta? No není, je tam přece za jménem napsáno ml., Karel Šíp ml. No to jsem já, jasně. A druhej odshora, to bude možná něco větší ho. Uvidíme, hele, kluci, až se to vysvětlí, dám vám vědět, třeba to bude chtít alternaci, určitě to bude se mnou dělat někdo z  vás. Takhle blbej jsem tenkrát už byl. Nevě­ da, jak si užít tu pýchu. Už jsem byl nějak nasáklej těma hereckejma manýrama, už v duši dítěte začal klíčit malej hereckej šmírák. Kde já bych skončil, kdybych v tom herectví pokračo val, nevím. K tomu ale naštěstí nedošlo.

No a pak to šlo podle plánu. Scénář. Tehdy se říkalo divadelní kni­ ha. Ve hře jsem se jmenoval Kazík. Polská hra to byla. Pečlivě jsem si v knize podtrhal, co všechno tam řikám. To herci dělaj, podtrhávaj si v  knize svůj vlastní text. Bylo toho fakt dost a  druhej odshora jsem byl psa nej plným právem. Začalo se zkoušet. To jsem neznal, protože dětskej kompars se zkoušek nezúčastňoval, až těch posledních, pak generálek a  rovnou premiéra. Tady jsem musel být od první čtené zkoušky, která se mi zdála zbytečná, protože já svůj text uměl zpamě­ ti dlouho předtím. Já se to naučil jak básničku. Jinými slovy jsem tím byl doslova posedlej, užuž jsem chtěl vidět svůj budoucí kostým, teh­ dy to byl námořnickej obleček a indiánská čelenka, neboť Kazík byl kluk hravý a pořád si hrál na indiána, čímž uváděl do rozpaků nejen tatínka­profesora, ale i  celé okolí. Svými nečekanými indiánskými bojovými pokřiky dokázal Kazík na jevišti rozvrátit i tu nejzdvořilejší debatu. Čtené zkoušky mě nudily, protože to herci pořád četli, seděli, kouřili a já už chtěl vědět, odkud přijdu, kam si sednu.

Možná mně v té době poněkud unikaly informace o chemických sloučeninách a  matematických vzorcích, ač jsem tatínkovi slíbil, že uči vo mám dokonale zmáknuté a jedna větší rolička v divadle nemů­ že moje studijní nasazení oslabit.

27

BAVIČ

Dočkal jsem se, nadešla premiéra. S  líčením mi nikdo nic moc

ne radil, dneska vím, že nemuselo být žádné. Ale já chodil do školy

kolem vývěsky s fotografiemi Divadla Petra Bezruče, které se teprve

o mnoho let později stalo významnou činoherní scénou se skvělým

hereckým an sámblem v  čele s  Janem Kačerem a  Petrem Čepkem.

Tehdy bylo takřka výhradně specializované na hry pro děti a mládež.

A já chodil kolem těch vitrín s fotkama a tam jsem si všiml fotografií

ze hry o  Tomu Sawyerovi a  Huckleberry Finnovi a  ti dospělí herci,

kteří hráli tyhle klu ky, měli na nose namalované pihy, aby vypadali

klukovsky. Černou tuž kou naťukané pihy. Rozhodl jsem se, že Kazík

bude mít taky pihy, když je to poznávací znamení rošťáctví. Pod do­

jmem rozlehlosti divadla jsem nabyl dojmu, že ty pihy musej bejt vi­

ditelný až nahoře na balkoně. V tom divadle nebyly žádné maskérky,

tam se každý líčil sám, byla jen vlásen kárna, kde se nasazovaly a lepily

mastixem paruky a fousy. Ale líčení bylo na každém herci. Každý měl

v šatně svůj stolek, já sedával samo zřejmě u stolku tatínka, který v té

hře nehrál. V  tom stolku měli herci svoje líčidla, králičí pacičku na

zapudrování tělky na obličeji atd. Nikdo myslím ani nepřemýšlel nad

tím, že bych se neměl líčit sám jako ostat ní. Černé kuličky, které jsem

si vykroužil na nose a  kolem něj, možná připomínaly víc neštovice

než pihy, ale jak říkám, nikdo mi do toho ne mluvil, tak jsem si to

takhle líčil pořád. Do premiéry jsem nemohl dospat. Pár jsem jich

předtím zažil, ale teď poprvé jako jeden z hlavních herců jsem oku­

sil to nervózní napětí před premiérou, kdy se ručičky hodin přibližují

k devatenácté hodině a herci absolvují všechny možné herecké rituály,

některým jsem ani nerozuměl. Když jsem viděl kolem sebe samé tfuj

tfuj a  kopání do zadku, tak jsem taky na někoho plivnul a  kopnul

ho do zadku. Dostal jsem facku, protože při tfuj tfuj se neplive, to

se jen tak předstírá, a  kopanec do zadku je jen lehký, bezbolestný,

a ne modřinový. A zase jsem byl o něco chytřejší. Premiéra byla fakt

úspěšná. Ta hra byla docela dobře napsaná, aspoň jak se mi to zpětně

jeví. Byl to vaudeville, čili neměla svoji původní hudbu, ale byly tam

použity slavné melodie z  jiných hudebních komedií či operet, to je

princip takzvané ho vaudevillu. Jen texty, pochopitelně, byly napsané

pro tuto hru, šlo vlastně o  jakési parafráze či rovnou parodie odji­ Karel Šíp nud známých melodií. Tím byl úspěch předem zaručen, když divák ty melodie zná. Mnoho dnešních muzikálů mimochodem sází na stejnou kartu. Humor té hry jsem stoprocentně nechápal, ale velmi jsem vnímal počet smíchů a  po tlesků, těšilo mě, že hra má úspěch, mimochodem to i s odstupem času bylo jedno z parádních čísel Jose­ fa Kobra, skvělého ostravského komika, který z té hry vlastně udělal své vlastní one man show a  sklízel velké úspěchy. Při premiéře, to si vzpomínám, jsem prvně v životě zaimpro vizoval. To dělají zkuše­ ní herci až tak od padesáté reprízy. Se svým tatínkem – Kobrem – jsme byli na jakési návštěvě u starší, upjaté dámy, kterou hrála Zdena Poláčková, výborná herečka ostravského divadla, její doménou byly především komediální role, tehdy byla zároveň i životní partnerkou Josefa Kobra. To jen tak pro úplnost. Já jako synek nezvedený jsem seděl u jakéhosi toaletního stolku a z nudy jsem probíral nějaké pu­ dry a parfémy. To jsem měl v roli. Jenže jejich dialog byl delší a já už si s rekvizitami na stolku nevystačil. A tak mě napadlo roli trošičku ro zehrát, zdůrazňuju, že až při té premiéře, nikdy, ani při generálce, mi to na mysl nepřišlo.

Slezl jsem z té židle a po zemi jsem se začal plížit k židli, na které zády ke mně seděla paní Poláčková. A  jelikož jsem hrál dítě posed­ lé indi ánskými postavami, měl jsem také dětskou špuntovku. Diváci už podle směru mého plížení tušili, co má chlapec za lubem, herci na jevišti to ale netušili. Své extempore jsem zakončil výstřelem ze špuntovky přímo do zadku jmenované herečky.

V  sále smích. Vyděšený pohled paní Poláčkové, přičemž ani na vteři nu nevypadla ze své role. Josef Kobr po mně šlehl káravým po­ hledem, protože premiéra je plná napětí, herci jsou rádi, když si pa­ matují text, a  takovéto improvizované výstřelky nejsou při premié­ ře namístě. Ale ro zumíte, v  sále smích. Ten pocit jsem si vepsal do dětské dušičky. Když vymyslíš legraci a povede se, diváci se smějí. Já tehdy samozřejmě ani v nejmenším netušil, že čekání na smích a ne­ ustálé pokusy o něj se mi stanou osudem.

Kdybyste se tehdy zeptali kohokoliv v  mém okolí, čím asi budu, všichni by se shodli, že budu hercem. Mé aktivity se totiž už v takto dětském věku rozrůstaly.

29

BAVIČ

V té době už u nás začala vysílat televize. Ostravsko bylo důleži­

tým regionem a hned po Praze vzniklo televizní studio i v Ostravě.

A  tak se na mě začali obracet režiséři z  místního studia a  v  pořa­

dech pro děti a  mládež jsem účinkoval často. Ani rozhlas nemo­

hl pominout dětskou hereckou hvězdu ostravské divadelní scény

a  her pro děti se vysílalo mnoho. Ve vrátnici divadla jsem začal

pravidelně nacházet velké obál ky se svým jménem, tu scénář z roz­

hlasu, tu scénář z televize, do toho asi tak dvacet představení mě­

síčně. Já měl v  té době víc kšeftů než tatí nek. Unaveným hlasem

jsem se vždycky ptal vrátného, jestli tam něco nemám, i když jsem

tu obálku viděl jasně vystavenou, jen abych slyšel: Jasně, Karliku,

přišlo něco z rozhlasu..., nebo: Zas tu máš něco z tele vize... Už zase?

Voni mi nedaj pokoj, copak v celý Ostravě není lepší dětský herec?

Rozumíte, typickej šmírák se vším všudy. Odkoukané manýry do­

spělých a  ještě teď bych si za to zpětně dal nejradši fac ku. Vrchol

mé mediální slávy měl však teprve přijít, protože ostravská televize

se rozhodla, že odvysílá v  přímém televizním přenosu právě hru

Vojín královny Madagaskaru. Po celé republice. Tehdy byla televi­

ze jako médium naprosté zjevení, televizor neměl zdaleka každý,

přístroje s  černobílými obrazovkami nevelkých rozměrů měli jen

ti movitější. Režisérem onoho přímého přenosu byl tehdy mladý,

začínající tele vizní režisér Ivo Paukert. Druhý den po onom přeno­

su jsem přišel do školy. Už u vchodu při kontrole přezůvek službu

konajícím učitelem jsem cítil, že je to ve vzduchu. Jo, viděli mě. Náš

žák byl včera v televizi. Celá republika ho viděla. A teď jde k nám na

vyučování. Stačil ses dost vyspat? ptal se mě učitel, a kdybych řekl,

že málo, že po představení byla ještě menší oslavička v divadelním

klubu, kde se chlastalo do čtyř do rána, možná by mě i uvolnil z vy­

učování a  poslal domů dospat. Jenže já musel jít do třídy, abych

si zmapoval, jestli na televizi onoho večera koukali také spolužáci,

hlavně spolužačky. Samozřejmě jsem druhý den nebyl z ničeho vy­

volanej, to si žádný z  učitelů netroufl, v  jejich očích jsem četl po­

chopení, že po tak náročném hereckém vý konu jsem přece nemohl

ještě před spaním louskat dějepis a chemii. Hvězdné manýry mnou

opravdu lomcovaly. Možná je dobře, že jsem si tyhle věci odbyl

30

Karel Šíp

už v  raném věku, kdykoliv jsem totiž v  dospělosti podobný pocit

nezřízené pýchy zaregistroval, okamžitě jsem ho doká zal zapudit.

Díky těmhle aktivitám se všeobecně čekalo, že se jednou stanu her­

cem. Karlíčku, napřed půjdeš na dvanáctiletku a pak se při hlásíš na

DAMU. Doma jsem tohle často slýchal. Jenže mně v té době neuča­

rovalo divadlo, jak si každý myslel. Mě právě velmi fascinovalo to

prostředí televize, kam jsem docházel účinkovat. Bylo to všechno

v plenkách, žádné záznamy, všechno se vysílalo živě, kamery, světla,

spousta lidí kolem a já byl rozhodnut, že až vyrostu z dětských rolí,

chci pracovat právě v tomhle prostředí. Že chci pracovat v televizi.

A jednou to dotáhnout třeba až na režiséra, tedy těm, co se hemžej

okolo, poroučet. Realizovat své umělecké záměry – už tenkrát jsem

jich měl spoustu. Na dvanáctiletku se mi nechtělo. Protože čekat

mě neba vilo, já chtěl tu filmařinu studovat hned. Ale nevěděl jsem

jak a  hlavně kde. Náhoda zapracovala. Maminka si často povídala

s  naší sousedkou v  ostravském činžáku, která bydlela na stejném

patře. Znáte to, nejde se do bytu té nebo té, ženský stojej na chod­

bě, jako by si chtěly v  tom fofru říct jen pár vět, a  pak tam větši­

nou drbou hodinu. No a  tak jednou přišla řeč na to, co se mnou

po škole. Sousedka, paní Halanová se jmenovala, měla v  té době

syna z  prvního manželství na vysoké škole, na FAMU. Učil se být

filmovým režisérem. A tak když jednou přijel navštívit do Ostravy

svoji maminku, moje maminka se ho ptala, jestli neví, jak bych se

mohl nejlíp připravit na tutéž školu, tedy na FAMU, co by pro mě

bylo nejlepší. A on řekl, že ví o jedné škole, střední škole, která má

právě toto zaměření, tedy film a televizi, proč tedy ztrácet roky vše­

obecným vzděláním, ať se přihlásím rovnou tam. Škola byla v  Či­

melicích u Písku. Tím synem paní Halanové byl dnes známý a re­

spektovaný režisér Dušan Klein. Sám už měl za sebou roli ve filmu

Můj přítel Fabián, kde hrál romského synka, jeho otce hrál ve filmu

Otto Lackovič. Jako dítě čichnul k herectví a taky u toho nezůstal,

asi věděl proč, myslel jsem si tenkrát. Od té chvíle jsem nemyslel na

nic jiného. Jít na tuhle školu. A samozřejmě se tam napřed dostat,

udělat úspěšně přijímací zkoušky. No, řeknu vám, nebylo to zas tak

jednoduché, jak jsem si původně myslel...

31

BAVIČ

V operetě Vojín královny Madagaskaru s Josefem Kobrem a Zdenkou

Poláčkovou

32

Karel Šíp

Herecké dítě a role ve filmu

Byl jsem už zavedeným divadelním hercem, hrál snad ve všem, co

tehdy ostravská opereta dávala. Kluci a  hlavně holky z  naší třídy

o mém divadelním působení věděli, to nešlo utajit především proto,

že jsem to utajit nechtěl. Na mé divadelní úspěchy sice spolužactvo

nechodilo, to byla večerní představení, školní mládeži sice přístupná,

avšak večer dětem málo dostupná, to se ostatní většinou učili nebo

psali domácí úkoly. Zatímco já poletoval po jevišti za zvuků melodií

Nedbala, Lehára nebo Strausse. Tento poklidný stereotyp byl jedno­

ho dne nečekaně narušen. Během vyučování přišla do naší třídy ja­

kási paní, o které nám třídní učitel prozradil, že je z Prahy, pracuje na

Barrandově čili u filmu, a že přijela do Ostravy hledat pro chystaný

film představitele jedné z  hlavních dětských rolí. Třída se po mně

nenápadně ohlédla, učitel cosi paní z Barrandova pošeptal. Ta se na

mne dlouze zahleděla, se souhlasem učitele vyvedla na chodbu, tam

si sepsala potřebné údaje a  sdělila, kam a  kdy se mám dostavit ke

konkursu. Šel jsem tam ve smluvený den a  hodinu. Plná tělocvična

dětí v jedné z ostravských škol. Od ostatních adeptů na roli jsem se

nepochybně lišil svým suverénním vystupováním, ostřílenej opere­

ťák udělal beze studu, co se po něm chtělo, ještě něco přidal, nějaké

to gesto, vtípek, vidina role ve filmu mi dávala doslova křídla. Ano,

vybavuju si to naprosto přesně. Hrát ve filmu, to zatím v mé herecké

kariéře scházelo. Postupoval jsem, okruh adeptů se zmenšoval. Vy­

rozumění o výsledcích konkursu přišlo poštou a tím i současně po­

zvání ke kamerovým zkouškám v  Praze na Barrandově. Byl jsem ve

finále. Ranním rychlíkem, zvaným Ostravan, jsem dojel do Prahy ko­

33

BAVIČ

lem osmé, tam nás, výběr ostravských kandidátů na roli, naložili do

barrandovského mikrobusu a odvezli na barrandovský kopec. Psal se

rok 1959, bylo mi 14 let a tahle cesta mohla být možná nejdobrodruž­

nější z těch, které jsem do té doby zažil. Jedu si na Barrandov pro roli

ve filmu. Jmenoval se Přátelé na moři. Už jsem měl přečtený scénář,

takže jsem věděl, že film se většinou odehrává na černomořském po­

břeží a že tam dojde k navázání mnoha neformálních přátelství mezi

českými a sovětskými dětmi. Šlo o koprodukční spolupráci česko­so­

větskou. Režisérem filmu byl Rus, Lev Kulidžanov. Ten se však ke ka­

merovým zkouškám z Moskvy do Prahy nedostavil, měl na to své lidi.

Konkurs vedl český režisér Stanislav Strnad, nejspíš pověřený funkcí

pomocného režiséra. Předem mi byl doručen domů text scény, která

se bude točit a na té scéně se bude posuzovat, kdo se na roli hodí nej­

víc. Kdo bude nakonec vybrán a pojede filmovat do Sovětského svazu

k moři, u kterého jsem do té doby nikdy nebyl. Text své role jsem se

naučil bez problémů zpaměti, místy jsem se ho snažil i trochu vylep­

šit, abych se blejsknul, odlišil se od ostatních amatérských herců, aby

bylo jasné, že já jsem na rozdíl od nich herec. Dodnes bych si za to

nejradši nafackoval. Ale ta ambice hrát ve filmu byla pro mně tehdy

nejspíš nezvladatelná. Šlo konkrétně o scénu, ve které se na nástupiš­

ti pražského Hlavního nádraží potkají prvně kluci, kteří mají vlakem

odjet do Sovětského svazu na mezinárodní pionýrský tábor. K moři.

Filmování je v  podstatě nezáživná činnost, plná časových prostojů,

pořád se na něco čeká, až se připraví scéna, až se správně posvítí,

nastaví, zatímco my herci čekáme. Pro ostatní kluky nuda. Ne však

pro mě. Hlásil jsem se zrovna na filmovou průmyslovku, za pár týdnů

mně čekaly přijímačky, film se měl stát mojí budoucí profesí, takže

při ohlášené pauze jsem se vydal po rozlehlém ateliéru a seznamoval

se se svým budoucím pracovištěm. Protáhl jsem se se pootevřenými

dveřmi jednoho z ateliérů, protože bylo jasné, že tam se pracuje, že

tam se natáčí nějaký film. Nenápadně jsem se přiloudal, co nejblíž to

šlo, a přikrčen jsem prvně v životě sledoval natáčení opravdového fil­

mu. Hraného, barevného. Byla to pohádka. Princezna se zlatou hvěz­

dou. A  hemžilo se to tam tehdejšími hereckými hvězdami, všechny

jsem je od vidění znal, protože jsem už tehdy viděl kdejaký film. Právě

34

Karel Šíp

se natáčela scéna, kdy jsou k princi zavoláni oba kuchaři, tedy herci

Stanislav Neumann a  Josef Vinklář. Odněkud od kamery vycházely

hlavní pokyny jako kamera, stop, pojedeme ještě jednou... Na malé

bedýnce vedle kamery seděl muž s  kostkovanou kšiltovkou na hla­

vě, který ty pokyny udílel. Dnes vím, že to byl režisér Martin Frič,

tehdy jsem ale znal jen herce, režiséry zatím ne. Tu scénu jeli snad

desetkrát a já obdivoval, že to herci jeli jakoby přes kopírák. Vždycky

naprosto stejně. Gesta, intonace hlasu, Josef Zíma jako princ vždycky

naprosto stejný, širokorozchodný úsměv. Kladnější už ten princ snad

ani nemoh bejt. S každým slovem z jeho úst vytékal med. Proto jsem

se divil, proč z něj mají kuchaři tak nahnáno. No ale v pohádce je po­

voleno skoro všechno. Když tutéž scénu jeli počtvrté, popáté, trochu

mě to znejistilo. Přestalo mě to bavit. A já vážně začal uvažovat, jestli

ta filmařina není otravná práce, kde se opakujou pořád stejné věci.

Jestli by mě to vůbec bavilo. Princezna se zlatou hvězdou je v televizi

velmi často reprízovanou pohádkou. A já pokaždé čekám až do místa,

kdy na scénu přibíhají kuchaři. A  v  duchu si k  té scéně dokresluju

čtrnáctiletého kluka, kterej se tam někde ve tmě krčí a prvně v životě

kouká, jak se natáčí film.

Do filmu o přátelích na moři jsem nakonec vybrán nebyl. Šlo totiž

o to, aby byl ten kluk jednoznačně poznatelný Ostravák, aby mluvil

po ostravsky, tedy kratce. To je takové to nenapodobitelné ostravské

nářečí. Styl mluvy. Žádný rodilý Ostravák v sobě tohle nedokáže po­

přít, i když chce. A to byl ten kámen úrazu, protože to já jsem neuměl.

V Ostravě jsem se nenarodil, nevyrůstal tam, tudíž jsem ostravštinou

nikdy nenasákl. Věděl jsem, že jde právě o tohle, snažil jsem se „krat­

koslabičny“ dialekt napodobit, jak jsem ho měl částečně naposlou­

chaný. Jenomže kopie od originálu je v tomto směru snadno rozpo­

znatelná. Poznal to i režisér Strnad. Pražák, co hraje Ostraváka. Kvůli

tomu se přece nejel dětský herec hledat až do Ostravy. Ve filmu jsem

si tedy nezahrál, moře jsem uviděl na vlastní oči až o pár let později.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.