načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Baví mne svět - Božena Klímová

Baví mne svět

Elektronická kniha: Baví mne svět
Autor:

Úsměvná knížka povídek a fejetonů s autobiografickými prvky ostravské spisovatelky Boženy Klímové. Velmi humornou formou v ní píše o svém dětství a hlavně o postavičkách ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: ŽÁR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 114
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-902-4066-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Úsměvná knížka povídek a fejetonů s autobiografickými prvky ostravské spisovatelky Boženy Klímové. Velmi humornou formou v ní píše o svém dětství a hlavně o postavičkách příbuzných a známých, kterými je obklopena, a nazývá je „krásnými blázny“, neboť mnozí z nich skutečně vystupují v rolích, jaké by jim při nejlepší fantazii nevymyslel žádný autor - jen opravdový život.

Zařazeno v kategoriích
Božena Klímová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LISTOPAD 2013


Text © Božena Klímová, 2001

Kresba na obálce © Božena Klímová, 2001

Grafická úprava, koláže © Dušan Žárský, 2001

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být přenášena

nebo reprodukována bez předchozího písemného souhlasu držitele práv.

Božena Klímová

BAVÍ MNE SVĚT

Kresba na obálce Božena Klímová

Grafická úprava, sazba a koláže Dušan Žárský

Vydal Dušan Žárský – ŽÁR, info@zar.cz

Vydání druhé, v elektronické podobě první

ISBN 978-80-86725-14-7


DEDiKAcE:

Tuto knihu připisuji těm,

kteří (jako já) berou tragikomičnost života

za očistu duše.



Toto srdečné poděkování autorky patří nejen Dušanu Žárskému,

nakladatelství Žár Ostrava, ale také těm, kteří jakkoliv napomohli

vydání:

Jiří Klíma, Ostrava

Lukáš Klíma, Ostrava

Msgre. Josef Veselý, opavský děkan, Opava

Václav Halat, Chlebovice

Václav Foltýn, Ostrava

Vlasta Kurková, Ostrava

Jeroným Foltýn, Hradec nad Moravicí

spisovatel Ladislav Muška, Ústí nad Labem

... a další



ČÁST PRVNÍ

VSICHNI KRÁSNÍ BLÁZNI

V




ZVU JEDNOHO KAŽDÉHO Z VÁS MEZi KRÁSNOU

SPOLEČNOST. VÁŽNĚ, DOcELA DOBŘÍ BLÁZNi JSOU TO,

cO KRÁČEJÍ V MÝcH VZPOMÍNKÁcH,

SEM TAM SE UcHicHTNOU SAMi SOBĚ, JEN TAK DO DLANĚ,

UMNĚ STOČENÉ DO KORNOUTU.

KDYŽ DOJDOU AŽ KE MNĚ, DLAŇ ROZPROSTŘOU

JAKO LiST PAPÍRU, JÁ V RÝHÁcH POZNÁM SAMA SEBE.

TAK SE ZAŘADÍM, KRÁČÍM S NiMi, TAKÉ SE SEM TAM

UcHicHTNU A SNAŽÍM SE BÝT „BLÁZNEM NA ÚROVNi.“

Pořád je to lepší, nežli nic ...




Každý v krvi nosíme vzkazy svých dávných předků. Někdy jsme

jimi smýkání aniž bychom věděli proč a kam. Je proto dobré znát

víc, než v ro dové posloupnosti vlastního otce a matku. Je dobré

znát víc, než v ro dové posloupnosti dědečka a babičku. Také pra­

dědeček se někdy sejde a prapraděd též.

Potom lehce určíme, po kom máme krátký a zakřivený malíček

u obou rukou, tupozraké oko, degenerované kosti, nos neznatelně

vy kloněný z osy, už v mládí šedivou hlavu, ale za to jsme geniální!

Naše rodina nikdy nedbala příkazů, které smetly vzpomínky,

a úsvit lidství svázaly do opičího uzlu. Naše rodina v myšlenkách

pečovala důsledně s láskou o své předky. Proto je mi známo, proč

jsem „geniální“.

A to ostatní? To je něco jako daň z příjmu...

Jeden z mých předků byl prý šlechtic, obtížen tituly, jměním,

možná hradem a zámky. Trochu ho to zmáhalo a na pohled zdála

se mu komorná vlastní matky více přitažlivá, než statky zemské.

Komorná byla nejdříve nebezpečně půvabná a potom bezpečně tě­

hotná. Tam ten pře dek byl tvrdohlavý beran, zvolil, dostal „glejt,“

přijal údajně či snad... jméno své ženy a opustil rodné sídlo. Na­

vždy. V podzámčí pak plodil v dobré pohodě jednoho potomka za druhým. A tak byla založena dynastie krásných bláznů.

Ti, v nevhodných podmínkách, rozvíjeli zakódované zvyklosti,

myslivost, hudbu, malířství, a – psali b á s n ě . Umírali poměrně

mladí, jaksi předčasně a nečekaně, na nemoci, jež byly poslány

z bohaté minulosti do chudičké přítomnosti.

Proto nejen život, ale i smrt mých příbuzných jevila se býti vý­

střední.

11



KRÁL

T

ak došlo pořadí na mého dědečka. Děda byl král bláznů. Zbožňo−

val koně, jezdecký bičík a naleštěné jezdecké holínky, které voně­

ly jemnou kůži přes celý malý svět. Děda často práskal bičíkem, často

zuřil, a v zuřivosti házel po členech rodiny sekerou. Vzpěnil tak rychle,

že než okolí stačilo podchytit příčinu hněvu, už dostalo po palici. Říka­

lo se o něm proto, že je asi šílený zuřivec, ale nahlas, nahlas to nevy­

slovil ani živáček!

Přezdívali mu – Krásný Antonín.

což o to. Děda pohledný byl. Vysoký, hnědovlasý, oči modré, jako

voda horského potoka. Občas i myšlenky byly tak divoké, zbrkle se

hnaly dědovou hlavou a on jim nestačil ani na hřbetě nejrychlejšího

ko ně. Proto byl nešťastný.

Přes děsivé pověsti, které se k němu pnou a tradují v naší rodině,

cosi mne k němu podivně táhne, jako bych měla v srdci klíč k jeho

zou falé duši.

Alespoň ve snu bych ho chtěla potkat...

Možná je to pochybený nápad. Kdyby byl děda zrovna v ráži a

případně s chutí hodil sekerou, nedokázala bych – to mi věřte, s fran­

couzskými berlemi kličkovat jako jeho vlastní děti, co v běhu předčily

zajíce. To by byl úder mezi lopatky, tak trochu hrabalovsky laděno, já

pak pro vždy – Žena se sekerou v zádech.

Přesto, nebo právě proto (?), toužím dědu potkat. Děda však nemá

čas, děda sedí na hřbetě koně jako ulitý, v hulánském stejnokroji,

a někdy se pod mohutným navoskovaným knírem podivně (věru, že

podivně) pousměje.

Zrovna, když se tak pousmál, šla starobylou uličkou, ve starobylém

polském městě, má příští babička, a nebylo co dodat.

Děda na ni upřel divoké modré oči, babička zmrtvěla. On popadl

dostatečně zmrtvělou Marii (babičku), přehodil si ji jako balík přes sed­

lo, pobídl koně, až běloušovi z pod kopyt jiskřilo, a odcválal, aby

neprodleně zplodil mého strýce, později zvaného Divous.

13


V chvatu obřad v kostele a babička se ocitá v jakési Zlámané Lhůtě,

aby tu v chalupě pod kaštanem rodila děti a byla šťastně nešťastná, to

vše až do smrti.

Ptáte se, co dělala mladinká babička ve starobylém polském městě sama, a proč po ní nikdo nepátral? Protože byla utopená, ano dědeček unesl „utopenou“ Marii.

Jedno pořekadlo praví – Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hle­ dá.

Tak se našli...

14


MARIE

B

abička se utopila úmyslně. Šla na to, jak se říká, od lesa. Takto

vyklouzla beztrestně (domnívala se) z chystané svatby, která jí

vůbec nebyla po chuti. Vždyť ženich, Němec, továrník sice, nešel ba­

bičce k pleti. Ona byla celá čokoládová, cop tlustý jako mužská ruka

až k pa tě, i s očima byla celá čokoládová, a on? Bělásek, bezbarvý,

řiďounké obočí a řasy, věčně mžikající víčka, vodnaté oči, běda! Jí

nebylo ještě šestnáct let a jemu, ó hrůzo, dobrých třiatřicet! Pro babič­

ku to byl bři chatý stařec nevhodný k ženění, a když, tak ne s ní. Ona

měla o lásce a vlastní svatbě jinačí představy.

Konečně – říkala si – ať si ho vezmou švagrové, když se jim tolik

zamlouvá. Ale ženy Mariiných bratrů neměly tušení, o čem to děvče

přemýšlí, a mnuly si radostně dlaně, ty dvě, že se zbaví starostí o nej­

mladší dítě už zemřelého tchána. Tchán býval zvěrolékařem u carského

dvora. Tento, už v mládí stříbrovlasý muž, prý často povídal si s panov­

níkem, jehož následníka nazvou Krvavým. Budoucí čas hubení lidských

duší však položí jinak otázku. Když tedy Františkovi ze Lvova vypo­

vědělo srdce, poroučel se k zemi, aby ji opustil. Při slavném pohřbu

uloží ho po boku ženy Kateřiny, původem z Francie, a tak tříletá Marie

započala svoji pouť od jednoho ženatého bratra k druhému.

Děvče rostlo a zatím, co se učilo francouzsky, německy a překláda­

lo z latiny, švagrové si podělily nemalé Mariino věno. To podivné dítě

jim šlo na nervy. Místo, aby vyšívalo, milovalo matematiku. Jako blá­

zen! – křičely ženy, když se Marie vyhoupla na koně a bez sedla uhá­

něla, až za ní ve větru cop vlál jako ohňový jazyk.

Když se objevil ženich, který nechtěl, než tu čokoládovou pro ni

samu, pro její původ, švagrovým se ulevilo. Nebudou muset mužům

vysvětlovat, proč je jejich sestra „nemajetná“.

Jakýsi den před svatbou vyjela Marie z bratrova dvorce brzy zrána

na koni, a nikdo se nepodivoval, vždyť i střílet dovedla. Dojela k řece,

svlékla šaty, pohodila je do trávy, boty i klobouk hodila na zem.

Popleskala koně po lesklém boku dlaní, pobídla ho:

15


– Běž domů, běž...

Kůň zafrkal, jako by nevěřil, potom se rozeběhl zpátky. A ona zatím na šňůře upevněné zavazadlo hodila přes záda a vstoupila do studené vody. Širokou řeku snadno přeplavala, aby vystoupila na travnatý svah, jenže ten už patřil Polsku. Za řekou pak po marném hledání oplakali „utopenou“ a symbolicky ji uložili k poslednímu odpočinku vedle rodičů. Koho by napadlo, že divoch žije. Samotná, mezi cizími lidmi. Kdepak samotná. chytla se života a rodinné šperky jí pomohly přečkat první chvíli.

Jenže... jednou jde takhle starobylou ulicí starobylého polského města a na koni přicválá jakýsi blázen, pudivítr, hodí po ní okem, až babičce zmrtví tělo, duše i rozum ustrne, jen srdce vzlétne jako výkřik. Kam až?

Ten blázen ji popadne jako věchet, hodí přes sedlo, na nic se ne ptá.

Ona mu ještě v Krakově porodí prvního z řady synů, Divouse, a potom už hulán se ženou a dítětem jedou a jedou, až kamsi do Zláma­ né Lhůty. Tady bude Marie šťastně nešťastná až do smrti. Ale nejdříve při vede na svět kupu mých příbuzných, aby mi oni připravili vstup na scénu.

Ačkoliv někdy se vážně sama sobě divím, proč jsem roli v tomto představení vlastně brala?

16


STRÝC DIVOUS A JOHANA

S

trýc Divous propadl lovu. Zvláště po tom, co se dost nešťastně

oženil. Vzal si ženu, která s krásnými blázny neměla vůbec co

dělat. Patřila spíše k typu – spal, když pánbůh rozum rozdával.

Strýc Divous vždy udiveně pokyvoval kudrnatou hlavou, když nara­ zil na další nesnesitelnou prostomyslnost vlastní ženy. Když to tetka přepískla, ten příliš vzrostlý anděl Divous se vznítil, popadl psa a puš­ ku, a utíkal k blízkému lesu, jako by mu za patama hořelo, aby nemu­ sel tlouct manželku jako žito.

Občas chvátal tolik, že to bylo o duši, v rozčílení táhl pušku za ře­ men po zemi a loveckého psa přehodil přes rameno. Pes byl cvičený a už zvyklý, tiše visel v této nedůstojné poloze, s vyplazeným jazykem. Ani nezakňučel. i tak by mu to nebylo nic platné, poněvadž strýc byl hluchý jako poleno zrovna na to ucho, blízko něhož byl pes „uložen“.

Jediný, kdo ječel, byla tetka Johana, která na dvorku hrozila za­ ťatými pěstmi k nebi a docela sprostě nadávala. Když se vyzuřila a došla jí zásoba tří neslušných slov, co znala, šla do kuchyně, aby na kamnech nahřála v obřím hrnci vodu, tu lila do necek a v neckách, ano, v neckách – myla nádobí. Tento podivný zvyk přinesla z rodného domu jako součást věna. Nádobí se skladovalo týden i dva. Až už nebyl „hrnec a ležka,“mylo se. Mylo se též proto, že nebylo kam usednout. Vesničané, když viděli, jak strýc běží lehce nachýlen a obtížen psem k nedalekému lesu, pokyvovali hlavami a vážně mezi sebou prohodili:

– Johana zas coši vymamlasila...

A těšili se do hospody na pivo, až přijde už dokonale smířený a usměvavý strýc posedět a popovídat!

Tato podívaná se leta letoucí opakovala, jen tetka se strýcem stárli a občas byl vyměněn pes, vhodný k nošení přes rameno. Strýc, aby vydržel býti optimistou, opouštěl domácnost a jezdil po montážích. S pravidelnou úporností se vracel. Domácí zvířata poznala bezpečně dobu, kdy se páníček „zjeví,“ tedy Divous. Poznal to kocour, pes, včely i králíci, jen teta Johana nikdy nevystihla pravý moment,

17




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist