načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Básně - Spisy I - František Gellner

Básně - Spisy I

Elektronická kniha: Básně - Spisy I
Autor:

Úvodní díl Spisů pojímá veškerou Gellnerovu poezii, k ní přiřazuje málo známou básnickou pozůstalost a překlady. František Gellner byl představitelem osamocené revolty, výsledkem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 500
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 3., (V Carpe diem 2.)
Spolupracovali: k vydání připravil Michal Huvar
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-6268-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Úvodní díl Spisů pojímá veškerou Gellnerovu poezii, k ní přiřazuje málo známou básnickou pozůstalost a překlady. František Gellner byl představitelem osamocené revolty, výsledkem byla ironie a hořce výsměšný postoj ke společnosti, někdy až provokativní. Zpočátku se vysmíval měšťáckým ideálům, morálce a šosáctví. Později ironickým postojem zastíral bolest zklamaného srdce a v básních sílila touha po citu a lásce, smutek přecházel v tesknou melancholii. Jeho poezie je dodnes hojně čtena a hudebně zpracovávána.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
František Gellner - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

FRANTIŠEK GELLNER – SPISY I



2011

František

GELLNER

BÁSNĚ


© Carpe diem, 2011

Editor © Michal Huvar, 2011

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-87195-21-5


Po nás ať přijde

potopa!



7 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Přetékající pohár

Já držím pohár ve své dlani.

Je zpěněný a přetéká.

Já držím pohár ve své dlani,

jenž čeká na rty člověka.

Jenž čeká, zdali víno jeho

se do brázd vyschlých rozleje,

na snivých květech v jiných světech

zda zavěsí své krůpěje.

Jenž čeká, zda se sehnou květy

pod onou tíží ku zemi.

Jenž čeká, zdali jiné světy

rozzáří svými vůněmi.

Já držím pohár ve své dlani,

jenž čeká na rty člověka.

Já držím pohár ve své dlani:

své srdce, které přetéká.


8 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Píseň dobrodruhova

Domov mých otců byl kdesi v dálce.

(Jak je to dávno již, kdožpak to ví!)

Po krajích oněch, jež v zuřivé válce

probili, ztratili – v zoufalé válce! –,

orel mé touhy nehladoví.

Dobře však cítím v sídle svém novém,

kde nyní dlím, že jen cizincem jsem.

Jak je mně cizí vše pod tímto krovem,

u lidí skrčených pod nízkým krovem,

jak je mi cizí ta nevlídná zem!

V srdci mi žhnoucí plameny hoří.

V pusté své jizbě kovám si štít.

Spěti chci k oblastem dalekých moří,

na vlnách neznámých, bouřlivých moří

do živlů zuřivých veslem chci bít.

Až mne kdys bouře zachvátí ve snu,

v úskalí vjedu rozkoší mdlý,

Mystickým orkánům v náručí klesnu,

tajemným přerodům v náručí klesnu,

v nichž se má touha nezrcadlí.

(1900)


9 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Přátelství duší

Toužil jsem na své cestě osamělé

po duši něžné, upřímné a vřelé.

Můj sen se v tobě ztělesnění dožil.

Své srdce jsem ti v tvrdé ruce vložil.

Nejdřív’s je líbal, pak jsi na ně plival,

za rok a za den při vzpomínce zíval. –

Pro nový žal mám srdce málo smělé.

Má touha mře na cestě osamělé.


10 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Puberta

Příliš záhy lásky o hodech mně pěla,

o zhýřených nocích, o náručích děv,

příliš záhy znavil údy mého těla

její lákavý a slibující zpěv.

Ale marně ruce mé se vztahovaly

ku prostřeným stolům, byť jen po zbytcích.

Na svá prsa, v nichž se žáry masa vzňaly,

rval jsem jenom chimér mlhovitý sníh.

Ó ty dlouhé noci zoufalého bdění,

když se v okna jitro stále nevrací,

a když tělo, pro něž není ukojení,

v nelítostné temno tupě krvácí.


11 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Pozdrav rodnému kraji

Den slunce je a vůně plný.

Oslněn kráčím krásou dne.

Obilím táhnou dlouhé vlny

po lánech půdy úrodné.

Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat

požitek turisty a dost.

Vzpomínat hnusno. Dobře je snad,

že k srdci mému nepřirost.

Láskou jej nezdravím, leč smíchem. –

Mně vstříc po žluté silnici

jde měšťák s naduřelým břichem

se svojí tlustou samicí.

Dost možná: Zde se narodili

a žili v tupém štěstí svém.

Několik bytů zalidnili

života schopným potomstvem.

A až kdys naplní svá léta,

pak spát zde budou v pokoji

a ještě vděčně ten kout světa

svou vlastní mrchou pohnojí.


12 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Kázání Spartakova

I

Z kasematy vás věznící

v tmu hoďte oheň smolnicí,

své pochybnosti dravé.

Má-li vzplát spása z plamene,

dál živte v kobce kamenné

své pochybnosti dravé.

Vy, kteří chcete slunce svit,

již silní chcete v středu žít

svých silných dcer a synů,

a kteří v dusném vězení

v tvář zříte na smrt zemdleni

bezkrevných dcer a synů,

vy, kterým touhy nezbytí

na cestu káže svítiti

v tmách tápajícím, bídným,

a jimž za pěstí zdviženou

jest jíti drahou určenou

v tmách tápajícím, bídným,

vy, kterým nestačí váš kout

své všechny síly rozvinout:

Ó pochybujte, druzi!

Čas brzy přijde k vyjití.

Ať každý plamen roznítí

svých pochybností dravých!

Z žalářní stavby prokleté

až trosky zbudou, vyjdete

s rudými pochodněmi.

A potáhnete tmou a tmou

kams v dálku, v dálku neznámou

si hledat Novou Zemi.


13 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

II

Paže svislé, beze slova sedíte tu, přátelé.

Hlava skleslá, smutek v očích, čelo bledé, nesmělé.

Teskníte, že zítra v cirku, zhoubné meče v rukou svých,

musíte svým žitím živit luzy potlesk, jásot, smích.

Že dnes ještě sedíte tu v úzkostlivé předtuše,

zítra mnohý ležet bude v písku cirku bez duše.

Slyšte, druzi, i vy, kterým zítřkem končí běh se dní:

Pěstě naše, meče naše, naděj’ naše poslední.

III

Muž bledý často vypravuje tiše

za šera vám

mdlou řečí, která něžným smutkem dýše.

Nerad ho slýchávám.

On mnoho let prý bloudil pouští v bílá

jsa roucha oblečen

a nelkal, když pěst poutem spjata byla,

když k vám byl zavlečen.

Za soumraků teď vykládá vám tiše

své vidiny:

že přijde Mesiáš a boží říše,

království chudiny.

Ten bledý muž sny svými meče z dlaní

vám vyráží.

Ó nedbejte ho! Nezahoďte zbraní,

dál buďte na stráži!

Zášť k věštcům, jichž řeč vás jen mdlobou raní,

si vpište do lebek!

Svým dětem kořist svou, ne tužeb lkání

vhoďte do kolébek!

(1900)


14 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Reflexe

Noc temná je. V podkrovní světnici

lampa na jitro čeká.

Po zvětralých zdech v pusté ulici

se reflexe krvavá smeká.

Půjdou-li tudy potají

divocí komunardi,

kteří ve zbraních čekají,

až Nové Jitro se zardí,

neb budou-li tudy před katem

utíkat zločinné davy,

jež okovy šíleným záchvatem

o vládců drtily hlavy,

neb jestliže hlouček tudy by táh’

těch, kteří zbloudili s cesty,

neb samotný kdos, jenž v temnotách

vyřk’ kletbu nad spícími městy,

ať je jim světlo to signálem,

že kdosi zde do noci čeká.

V tmách ulice po zdivu zvětralém

se krvavá reflexe smeká.


15 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Na divou montaň zřel jsem se zápalem*

Můj mladý věk tak do šestnácti roků!

Své nejkrušnější děkuju mu dny,

své msty a nenávisti kalnou stoku,

své nejživější děkuju mu sny.

Chtěl jsem se tehdy státi jenerálem,

ne však se bít ve službách koruny.

Na divou montaň zřel jsem se zápalem

a na nešťastné hochy z Komuny.**

Já doufal jsem, že ve vražedných bojích

oběti krásou v plamen vznítím se,

a když pak vzejde zora tužeb mojich,

se střelou v prsou s koně zřítím se.

Čas šel. Já zatím staré modly ničil,

hvozd vegetací dávných zžíhal v prach

a bez živného ohně poustevničil

věčného ledu v smutných končinách.

Tam zemřela má sebevíra žalem,

tam resignovat učil se můj cit.

Vím, nestanu se nikdy jenerálem

rakety vzpoury metajícím v lid.

Když v šero rudý kohout zakokrhá,

k snům svého mládí navrátím se zpět.

A budu z těch, jež ruka druhů vrhá

po vykonané práci do šachet.

* Pozn. editora: Montaň – franc. la montagne = hora, pohoří; ve franc.

revoluci se tak nazývala nejradikálnější strana revolučního Národního

shromáždění, protože její příslušníci seděli na nejvýše položenýchseda

dlech.

** Pozn. editora: Připomínka popravy revolucionářů z pařížské Komuny

r. 1871.


16 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Vzduchoplavec

Jak lovci rozstřílený dravec

slét’ balón v srázy ledných skal.

Zřítil se s člunu vzduchoplavec

a údy své si roztřískal.

Plynuly tichem těžké chvíle.

Konečně probudil se z mdlob

a viděl širé pláně bílé,

své lože smrtelné a hrob.

Zachvěl se mrazem. Mdlou mu hlavou

fantómy táhly v směsici.

Zřel domov, slunce kouli žhavou

a útulnou svou světnici.

Spatřil svou plavovlasou lásku. –

Kdo ji to parkem provádí?

Své dítě poznal podle hlásku. –

Zemru-li, kdo je pohladí?!

V zoufalství marném zalkal. Běda

mu, kdo svou hroudu opouští!

Výsměšně: lidstvo, pokrok, věda

znělo to ledných do pouští.


17 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Neděle

Slunce umírá s večerem.

Ve prachu zvířeném davy

vesele proudí Práterem.

Lid jednou v týdnu se baví.

Čas nudný v hospodě zabíjím.

Co venku je rušno a živo,

zdlouhavým douškem dopíjím

z prasklé sklenice pivo.

Tobě, má milá, na zdraví!

– Víš, za dar tvého těla,

když jsi se v extázi pohlaví

úděsem přijetí chvěla.

Na zdraví tobě a na zdraví všem,

kdož tebe užili, drahá,

a všem, které ještě vášnivým rtem

ve křeči zulíbáš nahá!

Kol oken hrne se v soumraku

dav příručích, prostitutek,

žen s dětmi, služek a vojáků.

Mně zpívá nad hlavou smutek:

že pijáku dotěrná reflexe

požitek z opilství kazí,

že marně vzněcuje člověk se,

když v duši skepse ho mrazí.


18 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Bezcestí

Má nečinnost se mně již k smrti hnusí

a k práci své jsem vždy byl bez lásky.

Ó moci rázem roztrhati v kusy

své cíle, poměry a závazky!

Však nově začít – je to bezvýsledné,

když zklamání mé všecko proklíná,

a ruka moje, sotva že se zvedne,

již znavená mi padá do klína.

A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou,

tak silám světa nastavil bych líc

a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou

své tělo šel bych prodat do ulic.


19 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Po nás ať přijde potopa!

Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit

se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou,

co lidstvu nové ráje chcete stvořit,

vám zpívám píseň na rozloučenou.

Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času,

rez s pochvou srostil meče rukojeť.

Brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu

v svém srdci jsem si zamiloval teď.

Mí přátelé se v sympoziích baví,

by zase zítra klesli do bídy.

Na večer z loží zvedajíce hlavy

se v duchu těší: Diem perdidi.

Se zbožnou úctou nelíbají holku,

je nevábí zjev plodných samiček.

V kavárnách nočních u politých stolků

jsou rytíři pochybných dámiček.

Mám za přátele marnotratné muže.

Z nás každý rád svou hřivnu zakopá.

My do svých vlasů vplétáme si růže,

a po nás – – ! což – ať přijde potopa!


20 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

To je teď celá moudrost moje

To je teď celá moudrost moje:

Milovat hlučnou vřavu boje,

za nocí vnikat do snů žen

a trochu býti zadlužen,

pískat si, jak mi zobák narost’,

vínem si plašit s čela starost,

svůj život rychle utratit,

nic nezískat, nic neztratit.


21 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Na sofa zeleném

Na sofa zeleném v zšeřelém kabinetu,

kde slunce žhavý žár spád rulet zaclání,

líbal jsem její tvář a tenké pruhy retů

a spánky průsvitné jsem tiskl do dlaní.

Na hlavě mojí se jí prsty třásly jemně

ve svitech zjemnělých na sofa zeleném – –

Ó dálky průhledné! Ó něžný smutku ve mně!

Ó zlaté paprsky na moři ztišeném!


22 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Jako ty polní rostliny

Nekrotím sfingu teoriemi

ješitné büchnerské doktriny.

Zřím bezstarostně na nebe a zemi

jako ty polní rostliny.

Slunce se vlastním žárem svým spálí

a klasy zemrou, abych já žil.

Jsou dálky, obzory, tesknící žaly,

abych se rytmem roztoužil.

Oběti mé se nekoří k bohu.

Dech smrti duši mou nezjitří.

Žitím se protloukám, jak nejlíp mohu,

bez velkých nadějí do zítří.


23 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Noc byla touhou přesycená

Já nehledal jsem vilnou Frynu

pro flirt a k ukrácení dne.

Utišení jsem na tvém klínu

pro srdce žádal neklidné.

Noc byla touhou přesycená

a vábila a lákala.

V tvé jizbě lampa rozsvícená,

vím, že můj příchod čekala.

A lože ztřísnilo se krví. –

A já se zachvěl vědomím,

že srdce tvé jsem vznítil prvý

a že je prvý rozlomím.


24 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Demaskovaná láska

Dobře jsem jed’ a dobře jsem pil

na večer ve Pšorbroji

a v noci jsem se nasytil

smyslnou láskou tvojí.

Tvá malá ramena líbal jsem

něžně znova a znova.

V přívalu vděčnosti říkal jsem

sladká a dětinská slova.

Nevím, ženo, jak v tobě ďas

vzbudil šlapanou pýchu,

že ironizovat začalas

vážnost našeho hříchu

a sliby, které se neplní,

a vášeň, co do rána zchladne,

a něhu, jež nitro nezvlní,

za niž se zastydím za dne.

Zamrazilo mne. Pravdy slov tvých

vědom byl jsem si zcela.

Drzé své ruce jsem zahanben zdvih’

s tvého dívčího těla.


25 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Perspektiva

Má milá rozmilá, neplakej!

Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí

na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.

Zejtra si lehneme do rakví.


26 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Záchvat nervózní

Na večer včera tvá tři políbení

přivedla všecku krev mou do varu.

Snažím se darmo nalézt zapomnění

pohledem dlouhým na dno poháru.

Že ani jednu noc nebudeš mojí,

zoufalým výkřikem mou hlavou zní.

(Tvá dušička se konsekvencí bojí!)

Mým tělem třese záchvat nervózní.

V mé krvi žádost tvého těla zpívá.

Svou skoupou něhou nezraňuj mi hruď!

Zatáhni drápky, ty má kočko divá,

a mojí lásce milostivá buď!


27 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Pro klid své duše

Králové staří truchlí na svém trůně

a bázeň jímá šlechtu bezduchou,

sny básníků, jichž duše smutkem stůně,

se choře barví tesknou předtuchou.

Rouhači skleslí staví bohu chrámy,

burzovní židi činí pokání,

hnilobný zápach prostopášné dámy

k potlačování vášně dohání.

Pro klid své duše nejtěžší si víno

a nevřelejší ženu vyberu. –

Vybízím vás, má drahá, vilná Fryno,

k jednomu tanci v tlamě kráteru. –

(1901)


28 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Píseň

Vím, skepse má je příliš tvrdá,

a mysl má je příliš hrdá

a výsměch zlý a rouhavý

extáze moje otráví.

Rád v noci bdím a ve dne dřímám

a paradoxní názory mám.

Své lásky k zášti přinutím

a přátele si znechutím.

Je pro mne málo směrodatný

soud bližních dobrý jako špatný.

V čas pole svá si pokosím.

A o pohřeb se neprosím.


29 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Smuteční

Zbyla mně veteš vzpomínek,

zástavní list z mých hodinek

a zablácená promenáda

z dob, kdys mne ještě měla ráda.

V městě teď bouří karneval,

a já bych slzy proléval.

K úpadku spěje moje firma.

Pánbu mne pere všema čtyrma.


30 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Vzpomínka

Táhlo už k ránu. U stolů

ospalí sklepníci snili.

My ještě vesele pospolu

bílé víno jsme pili.

Víno vzbouzelo ohněm svým

smyslnost naší krve.

Druhům jsem vyprávěl opilým

o svojí lásce prvné.

Doma, v hnízdě, kde přišel jsem v svět,

švadlena ráda mě měla.

Mně bylo tehdy šestnáct let,

jí třicet nebylo zcela.

U kříže v polích jsem scházel se s ní.

Cesta byla tam pustá.

Líbal jsem s prudkostí nervózní

její červená ústa.

V šeru jsme k lesu šli. Něžní a mdlí

láskou svou byli jsme sami. –

Vojáci taky tam chodili

se svými milenkami. –


31 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Rusá láska

Má tlustá blondýnko! Má Ofelie,

hladové vášně unavená bojem!

Že Hamlet tvůj den ze dne chladnější je,

tvé srdce pláče teskným nepokojem.

Nahrben Hamlet v lenošce sedí,

své žluté vlasy rukou hladí líně.

Na rudé růže klidným zrakem hledí,

na rudé růže schnoucí na tvém klíně.

Vše marno, Ofelie! Nerozpěje

se Hamlet sladkostí tvých bílých údů.

Zemdlením tělo tvé se nezachvěje

po divém tanci rozzuřených pudů.

Však do kláštera nejdi přese všecko!

Za noci duše k smrti truchlivá je,

a Hamlet usne jak při krbu děcko,

tvé teplé tělo bílé objímaje.


32 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Chiméra

Vím, že jednou ke mně vkročí

cosi tiše za šera.

Vítězně se zadívá v mé oči

chiméra.

Vytuším jí po bok sedna,

že se snášet začíná

s beder otců snaha bezvýsledná

na syna.


33 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

A přece zdráhám se

Skleněná lahvička, a lebka na vignettě

v mou duši vbodává svůj pohled příšerný.

Den ze dne s myšlenkou o onom lepším světě

já neznaboh se stávám více důvěrný.

Chlebíček vezdejší a rozmnožení rodu

rád lidu zůstavím s instinkty zdravými,

a velké žádosti mé, jak sníh v kalnou vodu,

jak jen se dotknu jich, se mění v dlani mi.

A přece zdráhám se, já piják notorický,

svým hrdlem prolíti svůj doušek poslední.

Sny směšných zázraků mne uchlácholí vždycky,

a stesk můj udusí noc jedna výstřední.


34 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Miluju severní nebe

Miluju severní nebe

bílé a bez citu,

kterým se marně prodírá slunce

chladné a bez svitu.

Miluju severní pláně

se smutkem zavátých cest.

Miluju večerní mlhy

severních velkoměst.

Miluju severní muže

těl těžkopádných a mdlých

s bezradnou, truchlivou touhou

v srdcích tesklivých.

Miluju severní ženy

bázlivě stulené v tmách,

které prožívají své lásky

v snech a vzpomínkách.


35 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Sentimentální žádosti

Má touha rameno hubené

v pláči vášnivém zvedá.

Teplo zhaslého plamene

v studeném popeli hledá.

Sentimentální žádosti

v duši mé křídloma tlukou.

Má touha pláče a tělu se mstí

třeštivou, horečnou mukou.

Jsem dneska zase nemocný.

Krev v spáncích bije mi prudce.

Tesklivě sahají v moje sny

dvě bílé panenské ruce.


36 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Stísněnost

V mé hlavě ještě chaos bezradný je,

(noc celou prohýřil jsem do jitra)

a již zas tíseň bezdůvodná bije

údery těžkými mně do nitra.

Na čas jsem vínem utopil ji včera

a zpěvem srdce ohlušujícím,

a hudbou hřmící do smutného šera,

a zrakem holky drze vábícím.

A za svítání městem vrávoral jsem

s tupými smysly, mdlý a vysílen.

A tíseň spala. Oči upíral jsem

lhostejně v mroucí plamen svítilen.


37 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Blasfemie

Dlouho to trvalo, než pravdy věčné

v prázdnotě sobecké jsem uviděl.

Za tvůrce a za nahé tvorstvo vděčné,

za sebe sama jsem se zastyděl.

Jsem Adam, jak nás mnoho toho druhu,

jenž přejedl se plody poznání,

a koneckonců jde mně přec jen k duhu

hněv boží a mé z ráje vyhnání.

Bych v lítosti si chléb svůj vydělával,

k tomu mne pánbůh nemoh’ přinutit.

Jak divadelních dojmů pestrý nával

působí denní život na můj cit.


38 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Elegie

Vše zklamalo mne. Srdce žen mně milých,

vím to dnes, nikdy zprudka nevzňal cit.

A přátelé mí v nestřežených chvílích

svou surovost mně dali pocítit.

Jen, Marie, ty ještě drahá jsi mi. – –

A já tvou duši přišel otrávit,

bych nudné hejsky řečmi cynickými

u plných sklenic mohl pobavit.

Má dnešní láska jiné vzezření má.

V mé pusté jizbě zima vane tmou.

Mně je tak smutno. Upracovanýma

rukama stiskni horkou hlavu mou!


39 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Na dálném jihu snad

Reflexy severu jsem vsál pletí pobledlou,

znavený rytmus líně mou krví bije mdlou.

Mně vášeň žádná duší vítězně nehřměla,

jen žhavé barvy snů mých bolestě setřela.

Truchlivá moje láska v své něze dojemné

mé tělo vysiluje a enervuje mne,

tesknoty sirný plamen horečně roznítí,

však mojí touze nikdy, té nedá zemříti.

Nemožno, aby vzňaly mé srdce do žhava

ty loutky, která matka s přívažkem prodává,

a ženy, pro kus chleba co tělo ztřísnily,

a ty, jichž smysly a bída a práce ztupily.

Kdes v zemích bez kultury, na dálném jihu snad,

je bytost, již bych mohl vášnivě milovat,

jež moji touhu mohla by zdusit zúplna,

brutální, silná, divá, jak zvíře smyslná.


40 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Náhle se zachvěje má duše

Pro fixní ideje

mám dithyramby* na rtu,

své všechny naděje

na jednu sázím kartu.

Pro fixní ideje

se biju v ohni prudkém. –

Až náhle zachvěje

se duše trapným smutkem.

Se srdcem vyprahlým

a pustým vystřízlivím

a mrtvým vznětům svým

se ironicky divím.

* Pozn. editora: Dithyramb – starořecká sborová píseň k poctě bohů,pů

vodně Dionýsa.


41 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Epilog

Ne, tohle není život, o němž pěly

naděje v představ žhavé orgii.

Čekal jsem vášně, jež by sopkou vřely,

a vysílení, která zabíjí.

Mdlobu a hnus mně láska vstřikla do žil,

lítost, již marně ironizuju.

Svatebních nocí, jež jsem kdysi prožil

v svých předrážděných snech, teď lituju.

Se srdcí závoj nekles’ pod mou rukou,

jen sarkasmy se v slovech zablýskly.

Duše jak psi, jež pro zábavu tlukou,

před cynismem se do tmy přitiskly.

Na místo vzdoru ohněm planoucího

a zvonů v bázni hřmících na poplach

viděl jsem skleslost davu stupidního,

žvýkajícího novinářský tlach.

Z divadel dvorních nuda vyhnala mne,

z promenád žebrající mrzáci.

Z chansonett* laxních bída řvala na mne

a z grimas duše, která krvácí.

Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vřela,

a v něžnou přízeň duší citlivých,

čekal jsem vzpurná, vzdorovitá čela

a bujných retů rozpustilý smích. – –

Naděje lhavé duši otrávily

a zoufalství se vrhlo na sousto.

Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly

a již se zříci ho přec nejsou s to.

* Pozn. editora: Chansonetta (čti šansoneta) – kabaretní zpěvačka.


42 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!

Mé srdce divě životu se rouhá,

mé srdce divě život miluje.

Přes mrtvoly snů bolestná má touha

za novou fikcí v běh mne bičuje.


Radosti života



45 RADOSTI ŽIVOTA

I

A nastává mi, tuším, vážná jízda.

Před sebou samým v dálku utíkám.

Mé srdce, to si bezstarostně hvízdá,

a rozum ptá se nudně kudy kam.

Buď sbohem, podunajská metropole,

ulice křivé, jež jste patřily

na mne, jak ztrácím klobouky a hole,

za tmy se domů klátě opilý.

Na Práter jistě stěží zapomenu,

kde hýříval jsem často za noci.

Za večeři tam koupí člověk ženu

s nádavkem venerických nemocí.

Hotely vždycky budou žít v mé touze

s portýry zdvořilými u vrátek,

s pokoji pro dva s jedním ložem pouze

a s legiony drobných zvířátek.

Na policii budu myslit v světě,

jíž osoba má spáti nedala,

která v mém opuštěném kabinetě

spisy a třaskaviny hledala.

A s šantány se těžce loučit budu,

v nichž večer chudý sbor své písně pěl,

i s kavárnami. Mám tak rád jich nudu.

Dvě mladá léta jsem v nich prodřepěl.

(Vídeň, v květnu 1901)


46 RADOSTI ŽIVOTA

II

Napsala mi psaní

srdce mého paní,

že mne bude milovati

do skonání.

Duše moje klidná

se zas rozrušila.

Proč mi děláš těžké srdce,

moje milá?!

Jako kočka s myší

se mnou jsi si hrála,

o lásce a záští stejně

jsi mi lhala.

Chtěl jsem tvoje srdce,

podalas mi kámen.

Zvolna dohořel mi v duši

bílý plamen.

Hlava má je chorá,

a tak teskno je mně.

Pohádky mi vyprávět chce

černá země.

Za bezesných nocí

v lampy pološeře

šílenství mi dutě buší

na mé dveře.

Má tvé rudé rety

rozevřené v smíchu,

na panenském čele pečeť

krutých hříchů.


47 RADOSTI ŽIVOTA

Má tvé modré oči,

dětinské a lhavé,

a tvé zlatě prozářené

vlasy plavé.

Má tvé bílé tělo

s všemi dary blaha.

Nelítostně na mé dveře

biješ nahá.

Hlava má je chorá,

a tak teskno je mně.

Pohádky mi vyprávět chce

černá země.

(1902)


48 RADOSTI ŽIVOTA

III

Pod Svatou Horou v Příbrami

najal jsem za sedm zlatých

pokoj s třiceti soškami,

kříži a obrazy svatých.

Zima je věru trapná dost

každému božímu tvoru.

V létě táhnou mně pro radost

poutníci na Svatou Horu.

Přišlo procesí z Bavor. V něm

(pět neděl je tomu nyní)

holku jsem viděl – – oči jsem

nechat moh’ na Němkyni.

Zbožně jsem na ni zřel, bezmála

jak středověký šlechtic.

Ona se na mne usmála,

srdce mé zlomiti nechtíc. – –

Zábavě naší nescházel

sentimentální nádech.

Večer jsem k městu ji provázel.

V noci jsem líbal ji v sadech.


49 RADOSTI ŽIVOTA

IV

Bláznění vjelo do párů

a v hudby potrhlou notu.

Sál byl pln kouře a výparů

piva a lidského potu.

V kole jsem pobyl jen krátký čas.

K tanci mi scházejí vlohy.

Hrubci mi šlapali – sper je ďas! –

na revmatické nohy.

Svou holku vzal jsem za ruku,

vyved’ ji z divého ruchu.

Šli jsme se nalokat v noční tmu

trocha čerstvého vzduchu.

A když jsme z hospody vyšli ven,

k sobě jsem přitisk’ ji prudce.

Dech ve vášnivý přecházel sten,

chvět se nám počaly ruce.

Vysokou zdí byl obehnán dům. –

Přemilosrdný bože,

jakés to stvořil milencům

tvrdé svatební lože!

(1902)




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist