načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Básně - Spisy I - František Gellner

Básně - Spisy I
-6%
sleva

Elektronická kniha: Básně - Spisy I
Autor:

Úvodní díl Spisů pojímá veškerou Gellnerovu poezii, k ní přiřazuje málo známou básnickou pozůstalost a překlady. František Gellner byl představitelem osamocené revolty, výsledkem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219 Kč 205
+
-
6,8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 500
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 3., (V Carpe diem 2.)
Spolupracovali: k vydání připravil Michal Huvar
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-6268-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Úvodní díl Spisů pojímá veškerou Gellnerovu poezii, k ní přiřazuje málo známou básnickou pozůstalost a překlady. František Gellner byl představitelem osamocené revolty, výsledkem byla ironie a hořce výsměšný postoj ke společnosti, někdy až provokativní. Zpočátku se vysmíval měšťáckým ideálům, morálce a šosáctví. Později ironickým postojem zastíral bolest zklamaného srdce a v básních sílila touha po citu a lásce, smutek přecházel v tesknou melancholii. Jeho poezie je dodnes hojně čtena a hudebně zpracovávána.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
FRANTIŠEK GELLNER – SPISY I 2011 František GELLNER BÁSNĚ © Carpe diem, 2011 Editor © Michal Huvar, 2011 www.carpe.cz Made in Moravia, Czech Republic, EU ISBN 978-80-87195-21-5 Po nás ať přijde potopa! 7 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Přetékající pohár Já držím pohár ve své dlani. Je zpěněný a přetéká. Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka. Jenž čeká, zdali víno jeho se do brázd vyschlých rozleje, na snivých květech v jiných světech zda zavěsí své krůpěje. Jenž čeká, zda se sehnou květy pod onou tíží ku zemi. Jenž čeká, zdali jiné světy rozzáří svými vůněmi. Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka. Já držím pohár ve své dlani: své srdce, které přetéká. 8 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Píseň dobrodruhova Domov mých otců byl kdesi v dálce. (Jak je to dávno již, kdožpak to ví!) Po krajích oněch, jež v zuřivé válce probili, ztratili – v zoufalé válce! –, orel mé touhy nehladoví. Dobře však cítím v sídle svém novém, kde nyní dlím, že jen cizincem jsem. Jak je mně cizí vše pod tímto krovem, u lidí skrčených pod nízkým krovem, jak je mi cizí ta nevlídná zem! V srdci mi žhnoucí plameny hoří. V pusté své jizbě kovám si štít. Spěti chci k oblastem dalekých moří, na vlnách neznámých, bouřlivých moří do živlů zuřivých veslem chci bít. Až mne kdys bouře zachvátí ve snu, v úskalí vjedu rozkoší mdlý, Mystickým orkánům v náručí klesnu, tajemným přerodům v náručí klesnu, v nichž se má touha nezrcadlí. (1900) 9 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Přátelství duší Toužil jsem na své cestě osamělé po duši něžné, upřímné a vřelé. Můj sen se v tobě ztělesnění dožil. Své srdce jsem ti v tvrdé ruce vložil. Nejdřív’s je líbal, pak jsi na ně plival, za rok a za den při vzpomínce zíval. – Pro nový žal mám srdce málo smělé. Má touha mře na cestě osamělé. 10 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Puberta Příliš záhy lásky o hodech mně pěla, o zhýřených nocích, o náručích děv, příliš záhy znavil údy mého těla její lákavý a slibující zpěv. Ale marně ruce mé se vztahovaly ku prostřeným stolům, byť jen po zbytcích. Na svá prsa, v nichž se žáry masa vzňaly, rval jsem jenom chimér mlhovitý sníh. Ó ty dlouhé noci zoufalého bdění, když se v okna jitro stále nevrací, a když tělo, pro něž není ukojení, v nelítostné temno tupě krvácí. 11 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Pozdrav rodnému kraji Den slunce je a vůně plný. Oslněn kráčím krásou dne. Obilím táhnou dlouhé vlny po lánech půdy úrodné. Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat požitek turisty a dost. Vzpomínat hnusno. Dobře je snad, že k srdci mému nepřirost. Láskou jej nezdravím, leč smíchem. – Mně vstříc po žluté silnici jde měšťák s naduřelým břichem se svojí tlustou samicí. Dost možná: Zde se narodili a žili v tupém štěstí svém. Několik bytů zalidnili života schopným potomstvem. A až kdys naplní svá léta, pak spát zde budou v pokoji a ještě vděčně ten kout světa svou vlastní mrchou pohnojí. 12 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Kázání Spartakova I Z kasematy vás věznící v tmu hoďte oheň smolnicí, své pochybnosti dravé. Má-li vzplát spása z plamene, dál živte v kobce kamenné své pochybnosti dravé. Vy, kteří chcete slunce svit, již silní chcete v středu žít svých silných dcer a synů, a kteří v dusném vězení v tvář zříte na smrt zemdleni bezkrevných dcer a synů, vy, kterým touhy nezbytí na cestu káže svítiti v tmách tápajícím, bídným, a jimž za pěstí zdviženou jest jíti drahou určenou v tmách tápajícím, bídným, vy, kterým nestačí váš kout své všechny síly rozvinout: Ó pochybujte, druzi! Čas brzy přijde k vyjití. Ať každý plamen roznítí svých pochybností dravých! Z žalářní stavby prokleté až trosky zbudou, vyjdete s rudými pochodněmi. A potáhnete tmou a tmou kams v dálku, v dálku neznámou si hledat Novou Zemi. 13 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! II Paže svislé, beze slova sedíte tu, přátelé. Hlava skleslá, smutek v očích, čelo bledé, nesmělé. Teskníte, že zítra v cirku, zhoubné meče v rukou svých, musíte svým žitím živit luzy potlesk, jásot, smích. Že dnes ještě sedíte tu v úzkostlivé předtuše, zítra mnohý ležet bude v písku cirku bez duše. Slyšte, druzi, i vy, kterým zítřkem končí běh se dní: Pěstě naše, meče naše, naděj’ naše poslední. III Muž bledý často vypravuje tiše za šera vám mdlou řečí, která něžným smutkem dýše. Nerad ho slýchávám. On mnoho let prý bloudil pouští v bílá jsa roucha oblečen a nelkal, když pěst poutem spjata byla, když k vám byl zavlečen. Za soumraků teď vykládá vám tiše své vidiny: že přijde Mesiáš a boží říše, království chudiny. Ten bledý muž sny svými meče z dlaní vám vyráží. Ó nedbejte ho! Nezahoďte zbraní, dál buďte na stráži! Zášť k věštcům, jichž řeč vás jen mdlobou raní, si vpište do lebek! Svým dětem kořist svou, ne tužeb lkání vhoďte do kolébek! (1900) 14 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Reflexe Noc temná je. V podkrovní světnici lampa na jitro čeká. Po zvětralých zdech v pusté ulici se reflexe krvavá smeká. Půjdou-li tudy potají divocí komunardi, kteří ve zbraních čekají, až Nové Jitro se zardí, neb budou-li tudy před katem utíkat zločinné davy, jež okovy šíleným záchvatem o vládců drtily hlavy, neb jestliže hlouček tudy by táh’ těch, kteří zbloudili s cesty, neb samotný kdos, jenž v temnotách vyřk’ kletbu nad spícími městy, ať je jim světlo to signálem, že kdosi zde do noci čeká. V tmách ulice po zdivu zvětralém se krvavá reflexe smeká. 15 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Na divou montaň zřel jsem se zápalem* Můj mladý věk tak do šestnácti roků! Své nejkrušnější děkuju mu dny, své msty a nenávisti kalnou stoku, své nejživější děkuju mu sny. Chtěl jsem se tehdy státi jenerálem, ne však se bít ve službách koruny. Na divou montaň zřel jsem se zápalem a na nešťastné hochy z Komuny.** Já doufal jsem, že ve vražedných bojích oběti krásou v plamen vznítím se, a když pak vzejde zora tužeb mojich, se střelou v prsou s koně zřítím se. Čas šel. Já zatím staré modly ničil, hvozd vegetací dávných zžíhal v prach a bez živného ohně poustevničil věčného ledu v smutných končinách. Tam zemřela má sebevíra žalem, tam resignovat učil se můj cit. Vím, nestanu se nikdy jenerálem rakety vzpoury metajícím v lid. Když v šero rudý kohout zakokrhá, k snům svého mládí navrátím se zpět. A budu z těch, jež ruka druhů vrhá po vykonané práci do šachet. * Pozn. editora: Montaň – franc. la montagne = hora, pohoří; ve franc. revoluci se tak nazývala nejradikálnější strana revolučního Národního shromáždění, protože její příslušníci seděli na nejvýše položených sedadlech. ** Pozn. editora: Připomínka popravy revolucionářů z pařížské Komuny r. 1871. 16 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Vzduchoplavec Jak lovci rozstřílený dravec slét’ balón v srázy ledných skal. Zřítil se s člunu vzduchoplavec a údy své si roztřískal. Plynuly tichem těžké chvíle. Konečně probudil se z mdlob a viděl širé pláně bílé, své lože smrtelné a hrob. Zachvěl se mrazem. Mdlou mu hlavou fantómy táhly v směsici. Zřel domov, slunce kouli žhavou a útulnou svou světnici. Spatřil svou plavovlasou lásku. – Kdo ji to parkem provádí? Své dítě poznal podle hlásku. – Zemru-li, kdo je pohladí?! V zoufalství marném zalkal. Běda mu, kdo svou hroudu opouští! Výsměšně: lidstvo, pokrok, věda znělo to ledných do pouští. 17 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Neděle Slunce umírá s večerem. Ve prachu zvířeném davy vesele proudí Práterem. Lid jednou v týdnu se baví. Čas nudný v hospodě zabíjím. Co venku je rušno a živo, zdlouhavým douškem dopíjím z prasklé sklenice pivo. Tobě, má milá, na zdraví! – Víš, za dar tvého těla, když jsi se v extázi pohlaví úděsem přijetí chvěla. Na zdraví tobě a na zdraví všem, kdož tebe užili, drahá, a všem, které ještě vášnivým rtem ve křeči zulíbáš nahá! Kol oken hrne se v soumraku dav příručích, prostitutek, žen s dětmi, služek a vojáků. Mně zpívá nad hlavou smutek: že pijáku dotěrná reflexe požitek z opilství kazí, že marně vzněcuje člověk se, když v duši skepse ho mrazí. 18 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Bezcestí Má nečinnost se mně již k smrti hnusí a k práci své jsem vždy byl bez lásky. Ó moci rázem roztrhati v kusy své cíle, poměry a závazky! Však nově začít – je to bezvýsledné, když zklamání mé všecko proklíná, a ruka moje, sotva že se zvedne, již znavená mi padá do klína. A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou, tak silám světa nastavil bych líc a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou své tělo šel bych prodat do ulic. 19 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Po nás ať přijde potopa! Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou, co lidstvu nové ráje chcete stvořit, vám zpívám píseň na rozloučenou. Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času, rez s pochvou srostil meče rukojeť. Brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu v svém srdci jsem si zamiloval teď. Mí přátelé se v sympoziích baví, by zase zítra klesli do bídy. Na večer z loží zvedajíce hlavy se v duchu těší: Diem perdidi. Se zbožnou úctou nelíbají holku, je nevábí zjev plodných samiček. V kavárnách nočních u politých stolků jsou rytíři pochybných dámiček. Mám za přátele marnotratné muže. Z nás každý rád svou hřivnu zakopá. My do svých vlasů vplétáme si růže, a po nás – – ! což – ať přijde potopa! 20 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! To je teď celá moudrost moje To je teď celá moudrost moje: Milovat hlučnou vřavu boje, za nocí vnikat do snů žen a trochu býti zadlužen, pískat si, jak mi zobák narost’, vínem si plašit s čela starost, svůj život rychle utratit, nic nezískat, nic neztratit. 21 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Na sofa zeleném Na sofa zeleném v zšeřelém kabinetu, kde slunce žhavý žár spád rulet zaclání, líbal jsem její tvář a tenké pruhy retů a spánky průsvitné jsem tiskl do dlaní. Na hlavě mojí se jí prsty třásly jemně ve svitech zjemnělých na sofa zeleném – – Ó dálky průhledné! Ó něžný smutku ve mně! Ó zlaté paprsky na moři ztišeném! 22 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Jako ty polní rostliny Nekrotím sfingu teoriemi ješitné büchnerské doktriny. Zřím bezstarostně na nebe a zemi jako ty polní rostliny. Slunce se vlastním žárem svým spálí a klasy zemrou, abych já žil. Jsou dálky, obzory, tesknící žaly, abych se rytmem roztoužil. Oběti mé se nekoří k bohu. Dech smrti duši mou nezjitří. Žitím se protloukám, jak nejlíp mohu, bez velkých nadějí do zítří. 23 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Noc byla touhou přesycená Já nehledal jsem vilnou Frynu pro flirt a k ukrácení dne. Utišení jsem na tvém klínu pro srdce žádal neklidné. Noc byla touhou přesycená a vábila a lákala. V tvé jizbě lampa rozsvícená, vím, že můj příchod čekala. A lože ztřísnilo se krví. – A já se zachvěl vědomím, že srdce tvé jsem vznítil prvý a že je prvý rozlomím. 24 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Demaskovaná láska Dobře jsem jed’ a dobře jsem pil na večer ve Pšorbroji a v noci jsem se nasytil smyslnou láskou tvojí. Tvá malá ramena líbal jsem něžně znova a znova. V přívalu vděčnosti říkal jsem sladká a dětinská slova. Nevím, ženo, jak v tobě ďas vzbudil šlapanou pýchu, že ironizovat začalas vážnost našeho hříchu a sliby, které se neplní, a vášeň, co do rána zchladne, a něhu, jež nitro nezvlní, za niž se zastydím za dne. Zamrazilo mne. Pravdy slov tvých vědom byl jsem si zcela. Drzé své ruce jsem zahanben zdvih’ s tvého dívčího těla. 25 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Perspektiva Má milá rozmilá, neplakej! Život už není jinakej. Dnes buďme ještě veselí na naší bílé posteli! Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví. 26 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Záchvat nervózní Na večer včera tvá tři políbení přivedla všecku krev mou do varu. Snažím se darmo nalézt zapomnění pohledem dlouhým na dno poháru. Že ani jednu noc nebudeš mojí, zoufalým výkřikem mou hlavou zní. (Tvá dušička se konsekvencí bojí!) Mým tělem třese záchvat nervózní. V mé krvi žádost tvého těla zpívá. Svou skoupou něhou nezraňuj mi hruď! Zatáhni drápky, ty má kočko divá, a mojí lásce milostivá buď! 27 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Pro klid své duše Králové staří truchlí na svém trůně a bázeň jímá šlechtu bezduchou, sny básníků, jichž duše smutkem stůně, se choře barví tesknou předtuchou. Rouhači skleslí staví bohu chrámy, burzovní židi činí pokání, hnilobný zápach prostopášné dámy k potlačování vášně dohání. Pro klid své duše nejtěžší si víno a nevřelejší ženu vyberu. – Vybízím vás, má drahá, vilná Fryno, k jednomu tanci v tlamě kráteru. – (1901) 28 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Píseň Vím, skepse má je příliš tvrdá, a mysl má je příliš hrdá a výsměch zlý a rouhavý extáze moje otráví. Rád v noci bdím a ve dne dřímám a paradoxní názory mám. Své lásky k zášti přinutím a přátele si znechutím. Je pro mne málo směrodatný soud bližních dobrý jako špatný. V čas pole svá si pokosím. A o pohřeb se neprosím. 29 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Smuteční Zbyla mně veteš vzpomínek, zástavní list z mých hodinek a zablácená promenáda z dob, kdys mne ještě měla ráda. V městě teď bouří karneval, a já bych slzy proléval. K úpadku spěje moje firma. Pánbu mne pere všema čtyrma. 30 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Vzpomínka Táhlo už k ránu. U stolů ospalí sklepníci snili. My ještě vesele pospolu bílé víno jsme pili. Víno vzbouzelo ohněm svým smyslnost naší krve. Druhům jsem vyprávěl opilým o svojí lásce prvné. Doma, v hnízdě, kde přišel jsem v svět, švadlena ráda mě měla. Mně bylo tehdy šestnáct let, jí třicet nebylo zcela. U kříže v polích jsem scházel se s ní. Cesta byla tam pustá. Líbal jsem s prudkostí nervózní její červená ústa. V šeru jsme k lesu šli. Něžní a mdlí láskou svou byli jsme sami. – Vojáci taky tam chodili se svými milenkami. – 31 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Rusá láska Má tlustá blondýnko! Má Ofelie, hladové vášně unavená bojem! Že Hamlet tvůj den ze dne chladnější je, tvé srdce pláče teskným nepokojem. Nahrben Hamlet v lenošce sedí, své žluté vlasy rukou hladí líně. Na rudé růže klidným zrakem hledí, na rudé růže schnoucí na tvém klíně. Vše marno, Ofelie! Nerozpěje se Hamlet sladkostí tvých bílých údů. Zemdlením tělo tvé se nezachvěje po divém tanci rozzuřených pudů. Však do kláštera nejdi přese všecko! Za noci duše k smrti truchlivá je, a Hamlet usne jak při krbu děcko, tvé teplé tělo bílé objímaje. 32 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Chiméra Vím, že jednou ke mně vkročí cosi tiše za šera. Vítězně se zadívá v mé oči chiméra. Vytuším jí po bok sedna, že se snášet začíná s beder otců snaha bezvýsledná na syna. 33 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! A přece zdráhám se Skleněná lahvička, a lebka na vignettě v mou duši vbodává svůj pohled příšerný. Den ze dne s myšlenkou o onom lepším světě já neznaboh se stávám více důvěrný. Chlebíček vezdejší a rozmnožení rodu rád lidu zůstavím s instinkty zdravými, a velké žádosti mé, jak sníh v kalnou vodu, jak jen se dotknu jich, se mění v dlani mi. A přece zdráhám se, já piják notorický, svým hrdlem prolíti svůj doušek poslední. Sny směšných zázraků mne uchlácholí vždycky, a stesk můj udusí noc jedna výstřední. 34 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Miluju severní nebe Miluju severní nebe bílé a bez citu, kterým se marně prodírá slunce chladné a bez svitu. Miluju severní pláně se smutkem zavátých cest. Miluju večerní mlhy severních velkoměst. Miluju severní muže těl těžkopádných a mdlých s bezradnou, truchlivou touhou v srdcích tesklivých. Miluju severní ženy bázlivě stulené v tmách, které prožívají své lásky v snech a vzpomínkách. 35 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Sentimentální žádosti Má touha rameno hubené v pláči vášnivém zvedá. Teplo zhaslého plamene v studeném popeli hledá. Sentimentální žádosti v duši mé křídloma tlukou. Má touha pláče a tělu se mstí třeštivou, horečnou mukou. Jsem dneska zase nemocný. Krev v spáncích bije mi prudce. Tesklivě sahají v moje sny dvě bílé panenské ruce. 36 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Stísněnost V mé hlavě ještě chaos bezradný je, (noc celou prohýřil jsem do jitra) a již zas tíseň bezdůvodná bije údery těžkými mně do nitra. Na čas jsem vínem utopil ji včera a zpěvem srdce ohlušujícím, a hudbou hřmící do smutného šera, a zrakem holky drze vábícím. A za svítání městem vrávoral jsem s tupými smysly, mdlý a vysílen. A tíseň spala. Oči upíral jsem lhostejně v mroucí plamen svítilen. 37 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Blasfemie Dlouho to trvalo, než pravdy věčné v prázdnotě sobecké jsem uviděl. Za tvůrce a za nahé tvorstvo vděčné, za sebe sama jsem se zastyděl. Jsem Adam, jak nás mnoho toho druhu, jenž přejedl se plody poznání, a koneckonců jde mně přec jen k duhu hněv boží a mé z ráje vyhnání. Bych v lítosti si chléb svůj vydělával, k tomu mne pánbůh nemoh’ přinutit. Jak divadelních dojmů pestrý nával působí denní život na můj cit. 38 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Elegie Vše zklamalo mne. Srdce žen mně milých, vím to dnes, nikdy zprudka nevzňal cit. A přátelé mí v nestřežených chvílích svou surovost mně dali pocítit. Jen, Marie, ty ještě drahá jsi mi. – – A já tvou duši přišel otrávit, bych nudné hejsky řečmi cynickými u plných sklenic mohl pobavit. Má dnešní láska jiné vzezření má. V mé pusté jizbě zima vane tmou. Mně je tak smutno. Upracovanýma rukama stiskni horkou hlavu mou! 39 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Na dálném jihu snad Reflexy severu jsem vsál pletí pobledlou, znavený rytmus líně mou krví bije mdlou. Mně vášeň žádná duší vítězně nehřměla, jen žhavé barvy snů mých bolestě setřela. Truchlivá moje láska v své něze dojemné mé tělo vysiluje a enervuje mne, tesknoty sirný plamen horečně roznítí, však mojí touze nikdy, té nedá zemříti. Nemožno, aby vzňaly mé srdce do žhava ty loutky, která matka s přívažkem prodává, a ženy, pro kus chleba co tělo ztřísnily, a ty, jichž smysly a bída a práce ztupily. Kdes v zemích bez kultury, na dálném jihu snad, je bytost, již bych mohl vášnivě milovat, jež moji touhu mohla by zdusit zúplna, brutální, silná, divá, jak zvíře smyslná. 40 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Náhle se zachvěje má duše Pro fixní ideje mám dithyramby* na rtu, své všechny naděje na jednu sázím kartu. Pro fixní ideje se biju v ohni prudkém. – Až náhle zachvěje se duše trapným smutkem. Se srdcem vyprahlým a pustým vystřízlivím a mrtvým vznětům svým se ironicky divím. * Pozn. editora: Dithyramb – starořecká sborová píseň k poctě bohů, původně Dionýsa. 41 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Epilog Ne, tohle není život, o němž pěly naděje v představ žhavé orgii. Čekal jsem vášně, jež by sopkou vřely, a vysílení, která zabíjí. Mdlobu a hnus mně láska vstřikla do žil, lítost, již marně ironizuju. Svatebních nocí, jež jsem kdysi prožil v svých předrážděných snech, teď lituju. Se srdcí závoj nekles’ pod mou rukou, jen sarkasmy se v slovech zablýskly. Duše jak psi, jež pro zábavu tlukou, před cynismem se do tmy přitiskly. Na místo vzdoru ohněm planoucího a zvonů v bázni hřmících na poplach viděl jsem skleslost davu stupidního, žvýkajícího novinářský tlach. Z divadel dvorních nuda vyhnala mne, z promenád žebrající mrzáci. Z chansonett* laxních bída řvala na mne a z grimas duše, která krvácí. Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vřela, a v něžnou přízeň duší citlivých, čekal jsem vzpurná, vzdorovitá čela a bujných retů rozpustilý smích. – – Naděje lhavé duši otrávily a zoufalství se vrhlo na sousto. Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly a již se zříci ho přec nejsou s to. * Pozn. editora: Chansonetta (čti šansoneta) – kabaretní zpěvačka. 42 PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! Mé srdce divě životu se rouhá, mé srdce divě život miluje. Přes mrtvoly snů bolestná má touha za novou fikcí v běh mne bičuje. Radosti života 45 RADOSTI ŽIVOTA I A nastává mi, tuším, vážná jízda. Před sebou samým v dálku utíkám. Mé srdce, to si bezstarostně hvízdá, a rozum ptá se nudně kudy kam. Buď sbohem, podunajská metropole, ulice křivé, jež jste patřily na mne, jak ztrácím klobouky a hole, za tmy se domů klátě opilý. Na Práter jistě stěží zapomenu, kde hýříval jsem často za noci. Za večeři tam koupí člověk ženu s nádavkem venerických nemocí. Hotely vždycky budou žít v mé touze s portýry zdvořilými u vrátek, s pokoji pro dva s jedním ložem pouze a s legiony drobných zvířátek. Na policii budu myslit v světě, jíž osoba má spáti nedala, která v mém opuštěném kabinetě spisy a třaskaviny hledala. A s šantány se těžce loučit budu, v nichž večer chudý sbor své písně pěl, i s kavárnami. Mám tak rád jich nudu. Dvě mladá léta jsem v nich prodřepěl. (Vídeň, v květnu 1901) 46 RADOSTI ŽIVOTA II Napsala mi psaní srdce mého paní, že mne bude milovati do skonání. Duše moje klidná se zas rozrušila. Proč mi děláš těžké srdce, moje milá?! Jako kočka s myší se mnou jsi si hrála, o lásce a záští stejně jsi mi lhala. Chtěl jsem tvoje srdce, podalas mi kámen. Zvolna dohořel mi v duši bílý plamen. Hlava má je chorá, a tak teskno je mně. Pohádky mi vyprávět chce černá země. Za bezesných nocí v lampy pološeře šílenství mi dutě buší na mé dveře. Má tvé rudé rety rozevřené v smíchu, na panenském čele pečeť krutých hříchů. 47 RADOSTI ŽIVOTA Má tvé modré oči, dětinské a lhavé, a tvé zlatě prozářené vlasy plavé. Má tvé bílé tělo s všemi dary blaha. Nelítostně na mé dveře biješ nahá. Hlava má je chorá, a tak teskno je mně. Pohádky mi vyprávět chce černá země. (1902) 48 RADOSTI ŽIVOTA III Pod Svatou Horou v Příbrami najal jsem za sedm zlatých pokoj s třiceti soškami, kříži a obrazy svatých. Zima je věru trapná dost každému božímu tvoru. V létě táhnou mně pro radost poutníci na Svatou Horu. Přišlo procesí z Bavor. V něm (pět neděl je tomu nyní) holku jsem viděl – – oči jsem nechat moh’ na Němkyni. Zbožně jsem na ni zřel, bezmála jak středověký šlechtic. Ona se na mne usmála, srdce mé zlomiti nechtíc. – – Zábavě naší nescházel sentimentální nádech. Večer jsem k městu ji provázel. V noci jsem líbal ji v sadech. 49 RADOSTI ŽIVOTA IV Bláznění vjelo do párů a v hudby potrhlou notu. Sál byl pln kouře a výparů piva a lidského potu. V kole jsem pobyl jen krátký čas. K tanci mi scházejí vlohy. Hrubci mi šlapali – sper je ďas! – na revmatické nohy. Svou holku vzal jsem za ruku, vyved’ ji z divého ruchu. Šli jsme se nalokat v noční tmu trocha čerstvého vzduchu. A když jsme z hospody vyšli ven, k sobě jsem přitisk’ ji prudce. Dech ve vášnivý přecházel sten, chvět se nám počaly ruce. Vysokou zdí byl obehnán dům. – Přemilosrdný bože, jakés to stvořil milencům tvrdé svatební lože! (1902) 50 RADOSTI ŽIVOTA V Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře! Ostatně je mi to jedno, s kým. Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře! (Chci se zas opít šampaňským.) Skromní lidé mívají štěstí. Nečiníš velkých nároků. Někdo ti pomůže nudu tvou nésti, někdo ti hnít bude po boku. Snadno lze riskovat radosti chudé. Duše je po nich vyprahlá. Když nejhůř bude, sklenka ti zbude, srdce se utiší znenáhla. Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře! Ostatně je mi to jedno, s kým. Chci se zas opít! chci se zas opít! chci se zas opít šampaňským!!! (1902) 51 RADOSTI ŽIVOTA VI A nový den se hlásil kuropěním. Na nebi ztrácel se srp měsíce. Znavena neustálým nočním bděním zhasiti lampu chtěla sklepnice. A krčma byla pustá již a prázdná. Jen v koutě se kdos neměl ke spaní. V svých očích nejistý měl pohled blázna a hlavu těžkou klopil do dlaní. Ten dal si znova nalít ještě jednu. „Počkej zde, děvče, až se napiju. Rozum jsem ubil, však se brzy zvednu, jen ještě co své srdce ubiju.“ (1902) 52 RADOSTI ŽIVOTA VII Já jsem k tobě nepřišel v roztoužení tklivém. Ruce jsem si zahřát chtěl, mrtvé ruce zahřát chtěl na tvém srdci živém. V scenerii mladých let hlavu skláním v žalu. Poslední jsem probil vznět, plachý, něžný srdce vznět, ve špíně a kalu. V bahně skončí moje dny pro dar zapomnění. Mosty jsou již spáleny, mosty za mnou spáleny, návratu již není. Nebyl bych tak nesmělý v posledním svém běhu, kdyby ke mně nezněly, hlasy měkké nezněly z protějšího břehu. Zkusil jsem dost bolesti, snesu ještě více. V pračkách měl jsem neštěstí a u holek neštěstí s dohrou na klinice. Tyhle žaly – vzal je ďas! Já se jenom střehu, abych neuslyšel hlas, něžných retů měkký hlas z protějšího břehu. 53 RADOSTI ŽIVOTA Proto jsem ti políbit nechtěl úběl čela, proto zapřel jsem svůj cit, bázlivě svůj zapřel cit. – – Krev má vzdorně vřela. Vřela a vře dneska zas pro tvých očí něhu. Opět mučí mne ten hlas, něžných retů měkký hlas z protějšího břehu. A já k tobě nepřišel v roztoužení tlivém. Ruce jsem si zahřát chtěl, mrtvé ruce zahřát chtěl na tvém srdci živém. 54 RADOSTI ŽIVOTA VIII A přijde den, a růže vonět budou těžce a omamně. Nad duší pustou, vyprahlou a chudou zapláče touha mně. A přijde den, a luh se zazelená, zpěv zazní do ticha. A země jako roztoužená žena smyslně zavzdychá. A přijde den, a žár se mladým lidem rozlije po lících. A panny touhou rozrušeným klidem zapláčou v ložnicích. A přijde den, a růže zavonějí. – – Pověz mi, srdce mé, v kterou poušť světa se svou beznadějí se smutni skryjeme? (1902) 55 RADOSTI ŽIVOTA IX Na dnešek měl jsem pěkný sen o tobě, moje milá. Zdálo se mi, však zdálo jen, že jsi mou ženou byla. Tvrdý chléb chudoby rádi jsme v lásce lámali spolu. – Byl večer. Seděli za tmy jsme u neprostřeného stolu. Touha má kvésti počala. Líbál jsem tvoje ruce. Hlubokým dechem se zdvihala hruď tvoje dětská prudce. – – – V tom jsem se vzbudil. Na zemi zavládlo přítmí ranní. Skutečnosti sevřela srdce mi ledově studenou dlaní. Zase mně nemožnou zdála se jistota krutého děje, že sladká tíž tvého těla se v náručí jiného chvěje, že se tvá bytost zářivá dechem jiného chvěje, že mi než lítost nezbývá, hořkost a beznaděje. – Vstal jsem a pokojem kráčel jsem dlouhými, prudkými kroky. Budoucí život svůj viděl jsem, dny marné a marné roky. 56 RADOSTI ŽIVOTA U okna stanul jsem. V svítání spaly neznámé dálky. Tam život je, bouří povstání a zuří vražedné války. Nutno je v životě účast mít, k některé přidat se straně a svoje srdce nastavit dobře mířené ráně. 57 RADOSTI ŽIVOTA X Buď matka boží pomocná ti v stavu přetěžkém. Má milá, jsi prý nemocná. Prý chodíš s útěžkem, cha cha! prý chodíš s útěžkem. V srdci ti píseň dozněla tulácké svobody. Vyhledala sis manžela pro svoje porody, cha cha! pro svoje porody. Lásce, co v srdci kvetla kdys, ať lehká zem je jí! Kdybys mou byla, jistě bys nebyla v naději, cha cha! nebyla v naději. Jsem na škodu jen bližním svým, vlasti a národu. Spaluju dechem mrazivým veškerou úrodu, cha cha! veškerou úrodu. Můj zrak se vášní zakalil, z mých retů dýchal blín. Buď ráda, že jsem nespálil tvůj požehnaný klín, cha cha! tvůj požehnaný klín. 58 RADOSTI ŽIVOTA XI Konečně zármutek všechen jak voda uplyne. Věru, nějak se žije, nějak se zahyne. Hledím v ten krátký život: Žalu i radosti dost. Pak smrt se očekává jako příjemný host. Za svou vášnivou touhou nekráčím kupředu. Život mne neopíjí kouzlem svých pohledů. Ani ty černé oči mne teď už netrýzní. Jenom bolestná píseň ještě mi v duši zní. 59 RADOSTI ŽIVOTA XII Rum smutně pil pan řiditel, já srkal černou kávu. On dřevěný již jazyk měl a já měl těžkou hlavu. Čas utíkal a utíkal, a v rozespalé ticho pan řiditel si naříkal, že se mu ztrácí břicho. A stěžoval si v slovech zlých na nevděk obecenstva, na tvrdá srdce hostinských, na hlad a žízeň členstva. „Nejlépe praštit uměním a jíti oběsit se!“ Hleděla s porozuměním naň první milovnice. Ta pohled měla truchlivý, do dálek roztoužený, obličej dětský, bázlivý a sladké tělo ženy. Když odešla, já za ní šel ve sněhu po šlépěji. Pojednou jsem se rozsmutněl pro mladou krásu její. 60 RADOSTI ŽIVOTA XIII Vzdušné mé vidiny, nádherná těla, zuřivým kvapíkem zardělá čela, vzdušné mé vidiny, nádherná těla, která z vás touhu mou ubít by chtěla? V krvi mé vyšlehl smyslný plamen dotykem nádherných, smyslných ramen, v krvi mé vyšlehl smyslný plamen, vlastní svou krví já zpit jsem a zmámen. Vzdušné mé vidiny, nádherná těla, zuřivým kvapíkem zardělá čela, která z vás touhu mou ubít by chtěla? Sítě své prostírám vášní se třesa. Jedna mi po druhé v náručí plesá. Má hlava znavena klesá... 61 RADOSTI ŽIVOTA XIV Drobky pod stůl hází nám osud, ostatní vše je nicota. Alkohol ještě je! Holky jsou posud! Jsou ještě radosti života! Žena jak žena. V života vraku konečně jedno vše bude ti. Jedna ubíjí něhou svých zraků, druhá jedem svých objetí. Šetřiti léty, jež nemají ceny, v tom velká moudrost nevězí. Dobré je opium, alkohol, ženy, schází-li schopnost k askezi. Askety vycházeti vidím z téhož jak já na svět názoru, stejně jak oni nenávidím rozumy dobráckých pastorů. Jsem smutný mládenec, rouhavý cynik, v rozpuku mládí zhořkl mi svět, v ovzduší krčem a v zápachu klinik vypučel písně mé jedový květ. Děkuju bohu a děkuju čertu za plaché chvíle prchavý dar. Života číši jsem naklonil ke rtu, piju z ní smutek a bolest a zmar. (1902) 62 RADOSTI ŽIVOTA XV Závratná, tajemná věčnost je, čas je jen ješitná fikce, závratná nekonečnost je, vesmír je nevhodná dikce. Na světů neznámých rozhraní před nedostupným prahem k tisíci životům poutáni jsme temným, tajemným vztahem. I kdo má moudrosti nejvíce, málo jen chápe a myslí. Kolem nás světů je tisíce, pro které schází nám smysly. Hledím v bezedných propastí sráz. Hlavu mou jímá závrať. Matičky země slyším hlas: „Navrať se, synu můj, navrať! Dám tobě pití i jídla dost a na prachovém lůžku přichystám tobě pro radost hezoučkou miloučkou družku. A v poslední tvé hodině náruč svou rozervu tobě. Pozvu své červíčky k hostině v černém, studeném hrobě.“ 63 RADOSTI ŽIVOTA XVI Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá v mé duši smutek s chladným podzimem. Nevím přec, proč bych litovat měl léta, jež nezažehlo ohně v srdci mém. Večerní mlha lehla na dláždění. A připadá mi všecko jako sen, ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není, ty cizí tváře v záři svítilen. A cítím, kterak zvolna v duši moji nového cosi teskně vstoupilo jak vzpomínka, jež přesnosti se bojí, vzpomínka na něco, co nebylo: Na něžná slova, kterých neslyšel jsem, na teplo krbu, jež mne nehřálo, na všechno, o čem snad kdys přemýšlel jsem co se však nikdy skutkem nestalo. Na souzvuk srdcí, jenž mne nedojímal, na věrných rukou vřelé soužití, na duše klid, který mne neobjímal a po kterém jsem přestal toužiti. Na krásu jara, kterou nepoznal jsem, na jeho snů a touhy sladký hlas, na mladé dívky, kterým nelíbal jsem v záchvatech něhy dlouhý, měkký vlas. 64 RADOSTI ŽIVOTA XVII Což, páni spisovatelé, Vašeho nejsem druhu. Proto jsem stál tak nesměle ve Vašem ctěném kruhu. Vy jste – jak řek’ bych – takoví – no – – – uhlazení páni. Já rostl bez vší výchovy v pračkách a snižování. Do intimity Vašich sfér nevnikal pokřik luzy. Já bouřlivý byl debatér anarchistických schůzí. Do Vašich snů se dívaly horoucně krásné dámy. A já jsem student zhýralý a ztrhaly mé flámy. Ne, nikdy jsem se nedostal v společnost slušnou dámskou. – Snad že jsem o to málo stál. – Má láska byla krámskou. Má řeč je hrubá jak můj smích a jako moji známí. A alkohol (to myslil bych!) jemnosti nepřidá mi. Vím, z francouzských co románů lze vyčíst elegance. Však čert ví, kdy se dostanu francouzské ku čítance. (1902) 65 RADOSTI ŽIVOTA XVIII Už se mi k smrti protiví ve svých citech se nimrat. Už se mi k smrti protiví bolestí svou se šimrat. Nejlépe bylo by přetrhnout všechna pouta a svazky, minulost svoji zavrhnout, zříci se poslední lásky, cynickým smíchem zabušit v marnou ješitnost svoji, stesk svého srdce přehlušit bouřemi, bídou a boji. Nejlépe bylo by vzdálit se a nikdy se nenavrátit, svým bližním a nejbližším ztratit se a sám sobě se ztratit (1902) 66 RADOSTI ŽIVOTA XIX Od rána dřepěl jsem vesele v hospodě při plné sklence. Se mnou seděli přátelé, ztracené existence. Kouřil jsem tabák laciný, z úst kouř jsem vypouštěl líně, přitom jsem četl noviny, zprávy ze soudní síně. Čet’ jsem o podvodu, o krídě* beze vší morální vzpruhy. „Nač, bratří, žíti o bídě, když ještě rostou nám dluhy?!“ O zběhlém studentu stíhaném četl jsem historku pěknou. „Bratří, kdo ví, kam se dostanem, až se nás rodiče zřeknou!“ Četl jsem neslané, nemastné, pozorně přečet’ jsem všecko o mladé matce nešťastné, která své zabila děcko. „Ten svět je samé vězení a samá loupež a vražda, a v tisíceré trápení zvrhne se radost každá. Včera s holkou šel za tmy jsem. Na moje rámě se věsíc v rybník se dívala s úděsem. Teskně v něm zhlížel se měsíc. * Pozn. editora: Hovorově úpadek, konkurs. 67 RADOSTI ŽIVOTA Já byl jsem touhou a nocí zpit. Jí rty se zachvěly zrádně. Co by se dalo bídy skrýt v tom tichém rybníku na dně!...“ (1902) 68 RADOSTI ŽIVOTA XX Konečně je to možná věc, že ještě něčím budu. Do Afriky se vypravím dobývat zlatou rudu. A nebude-li ze mne nic, co tulák bez profese budu se s šelmami o závod prohánět po pralese. Za ženu vezmu si gorilu. Myslím, že shodneme se. Má srdce divoké jako já a též je bez konfese. 69 RADOSTI ŽIVOTA XXI Nečekám nic od reforem, nových zásad, nových norem, miluju jen kladivo, které bije na zdivo, na zvětralé zdivo. Svět, jak byl, vždy bude stejný, život stejně beznadějný, lze jen tíží kladiva udeřiti do zdiva, do starého zdiva. Nad mou hlavou rudý prapor hlásá pouze zmar a zápor, hlásá ránu kladiva, která padne do zdiva, do starého zdiva. 70 RADOSTI ŽIVOTA XXII Sobota, myslím, byla snad. Židovský pánbůh měl svátek a Židi mu šli děkovat za všechen vezdejší statek, za prosperování obchodů galanterních a střižních, za těhotných žen úrodu a za hloupost svých bližních, za jmění Rotschildů veškerých, (bože, kde krást a nebrat?!) za zdraví souvěrců, u kterých musí králové žebrat, za slávu továrních komínů, za marnou závist chátry, za chladnokrevnost vojínů, kteří střílí své bratry, za všechny dary přírody, za vhodná krupobití a za hesla pokroku, svobody, jichž možno zneužíti. 71 RADOSTI ŽIVOTA XXIII A těla žen jsou rozkošná a sladká, když mládí bouří v krvi bezcitné, a cesta k nim je snadná tak a hladká. – – A náhle srdce ze sna procitne. – – Vzduch vlažný je a venku již se stmělo. Mé mládí se mnou prudce hovoří. Toužebným vzruchem chvěje se mé tělo. – Ale mé srdce, ne, to nehoří. Milenci spolu alejí jdou temnou. Omamnou vůni vydechuje sad. Snad našel bych tu, která šla by se mnou. – Ne, neumím už ani lásku lhát. Lži moje mrou, než byly vysloveny. Pohledy lhavé duši pokoří. – – Mně stýská se po teplých loktech ženy. – Ale mé srdce, ne, to nehoří. 72 RADOSTI ŽIVOTA XXIV Jednu věrnou duši potkal jsem v svém žití, nedoved’ jsem její lásku oceniti. Co mi dával život, vše mi bylo málo. Moje věrná duše, co se s tebou stalo? Rukama jsi nad svou hlavou zalomila, hořce zaplakala a mne odsoudila, želela jsi dne, kdy ohlédla ses po mně na prohnilých schodech v starém tichém domě. Na Dunaji vlny mají sílu dravou, nad hlubokou tůní mrtvá těla plavou. Srdce mé se chvěje, jako by se bálo. Moje věrná duše, co se s tebou stalo? 73 RADOSTI ŽIVOTA XXV Když skutečnost mou nezlomila bytost, reminiscence, ta jí nezlomí. Cyniku sešlý, zaboř se v svou lítost a provětrej své špatné svědomí! Den za dnem v stejné prázdnotě se ztrácí. I hospody svůj půvab ztrácejí. Minulé dny jak poděšení ptáci se do mé duše s šerem vracejí. Vídeňské noci, jak vás miloval jsem, opilost vaši, vaši hýřivost! Své dravé vášně na lup vysílal jsem všech předsudků a všeho citu prost. – Za tmavé noci šel jsem po nábřeží v zákoutí velkoměstské kloaky, holku jsem viděl, kterak v bázni běží obtěžována drze vojáky. Rozjařen vínem rytířsky hned vzal jsem bázlivou holku ve svou ochranu. Spíš zpit než ze soucitu riskoval jsem, že nějaké to bití dostanu. A věru že by mnohá rána byla mne bezbranného jistě zasáhla, však za ruku mne vzala holka milá a rychle z dostřelu mne odtáhla. Po milých slovech přišel vřelý pohled a po pohledech prudkost pocelů, a konečně jsem přemoh’ všechen ohled a zavlékl ji v lože hotelu. 74 RADOSTI ŽIVOTA Co holek měl jsem, ani jedna rovna jí nebyla svých citů prudkostí. V mém náručí noc proplakala zrovna radostným smutkem, smutnou radostí. Pamatuju se, v bouřlivé své touze když jsem ji z šatů svlékal, chudinku, že na svém těle měla jednu pouze, – v takové zimě! – jednu sukýnku. Já při loučení jméno neřek’ ani, však řekli jsme si, kde se sejdeme. Já nepřišel a nevzpomněl si na ni. Tenkráte ještě spalo srdce mé. Teď za večerů smutných přicházívá v mou pustou jizbu v trpké vzpomínce. Ve sněhu čeká, do dálky se dívá, prokřehlá zimou v jedné sukýnce. 75 RADOSTI ŽIVOTA XXVI Jako kluk nejraděj’ ze všeho, o ruce podepřev hlavu, sedal jsem u Porše starého vzadu na tkalcovském stavu. Páka se hřmotně zvedala, a pro malé člunky v chvatu hrbatá babka soukala cívky na kolovratu. Stroj už starý a špatný byl. A jak se tak někdy stává, když se jen trochu pokazil, dlouho trvala správa. Té bídné rachoty pokojně starý Porš nespravoval. Klel přitom hrozně a o vojně mnoho mi vypravoval. Přemáhal poddaných nevěru v Uhrách a Itálii. A potom dostal choleru a válečnou medaili. A přišel mír po dobách zlých. Zdraví se vrátilo. Hlídal pak těžké zločince v Kartouzích. I Babinského tam vídal. Tehdy byl Babinský starý muž, měl dlouhé vousy bílé, se šíjí shrbenou chodil už, hlavu svou kupředu chýle. 76 RADOSTI ŽIVOTA Odsouzen byl po svém zatčení k smrti. Však milost mu dána. Byl v doživotním vězení z milosti císaře pána. Babinský nebyl člověkem zlým. Boháčům peníze brával a chudým lidem a nešťastným štědře všechno zas dával. Na pány zlost měl. – Jaký div?! Řezal jim nosy a uši. – Aby byl pánbůh milostiv jeho nešťastné duši! 77 RADOSTI ŽIVOTA XXVII Vlak do nádraží zvolna vjel a vyzývavě hvízdá. Jak rád bych si teď vyletěl ze svého nudného hnízda! Daleko za horami až leží matička Praha. Zdali tam na mne vzpomínáš, ty moje duše drahá? Vnad svůdných mnoho Praha má. Tam po chodníku jdou bílém dragouni s křivýma nohama, s kníry jak císař Vilém. Medici jsou tam a juristé a mladí, pěkní kněží. Ti mnoho v knihách zajisté, víc ještě u holek leží. – – V lásce, ach, člověk upadá z nesnáze do nesnáze. Mé srdce touhou uvadá a ty mi flámuješ v Praze. 78 RADOSTI ŽIVOTA XXVIII Nic vyčítat ti nechci, moje milá, vždyť konečně jsem zrovna takový jak spřež ta, jež tvé srdce otrávila, spřež mužů řádných dobré výchovy. Mé mládí ještě dnes mne ve snu straší, ta pustá léta smutná k zoufání! Snesla se starost těžce k střeše naší, já poslouchal jsem její skuhrání. Pln touhy srdce na stožár jsem přibil. Však nikdo nešel. Sám jsem smutný žil. Já v mládí chorobně až citlivý byl, a kdo šel kolem, ten mne ponížil. A zlhostejněl jsem pokročilým věkem, poslouchat přestal, kde kdo naříká. A zesílil jsem hořkým vzdoru mlékem, svět odsoudil jsem smíchem cynika. Zoufalých moudrost světa užíti je. Chtěl jsem být bleskem vášní zasažen. Požitků ze všech žena největší je. V sny zahřměla mi nahá krása žen. Vzpomínám často na ty vzněty klamné, jež umíraly v prvním světle dne. Že dobrou vzpomínku by měla na mne, říc’ nemohu z žen ani o jedné. Mé srdce zchudlo u holek a piva. Dnes teskně v sluch tvůj moje slovo zní, nešťastná holko, výčitko má živá, má bledá lásko tuberkulózní. 79 RADOSTI ŽIVOTA Můj život bez tebe je k smrti pustý, a v lásku nevěřím, jež uzdraví. Však aspoň krev, jež řine se ti ústy, v přilnutí dlouhém ret můj zastaví. 80 RADOSTI ŽIVOTA XXIX Jsem člověk nemravný a zanedbaný a lehké holky měl jsem příliš rád. Však miloval jsem opravdu tři panny, ach, je mi stydno na to vzpomínat! Říkali Elis první mojí lásce, k níž jsem vší silou svého mládí lnul. Však pohříchu jsem jednou na procházce ji in flagranti s jiným přistihnul. A po druhé, to jsem si zamiloval přítele holku, jenž byl na vojně. Ctnost její v tančírnách jsem ochraňoval a choval jsem se velmi důstojně. Přítel se vrátil domů z vojny zase a dostal pohříchu z mé ruky ji, ve ctnosti nezměněnou ani v kráse, neposkvrněnou bílou lilii. A třetí byla holka osiřelá. Neštěstí její procítil jsem s ní. O poslední, co po rodičích měla, ji okrad’ poručník a příbuzní. A jednou z rána bolestí jsem zbledl, když napsala mi na dopisnici, že jakýs hejsek z legrace ji svedl, a že je právě v pátém měsíci. Jsem špatný člověk pokažených mravů, však třikráte jsem opravdu měl rád. Je směšno v pláči skloniti svou hlavu a trapno je se srdci svému smát. 81 RADOSTI ŽIVOTA Je vlažný večer k lásce stvořen dneska, a plno žen je v hlučných ulicích, a mezi nimi stvořeníčka hezká, smyslné růže kvetou na lících. 82 RADOSTI ŽIVOTA XXX Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali. Přede mnou citem se rozplývali, za zády se mi vysmáli. Žurnály, básníci, učenci lhali, po léta za nos mě vodíce, muži mi lhali, a ženy mi lhaly. Ženy ty lhaly mi nejvíce. Srdce mé stále po lásce prahne, nikomu však již nevěřím. Když někdo ke mně ruce své vztáhne, ustoupím bojácně ke dveřím. Řek’ bych, že všechno je ztraceno v žití, žití je však tak záhadné! Klidný jsem, mohu-li pivo své píti. Hořící tabák nezchladne. Touha má bloudí těkavě světem, a já popíjím v úzkých zdech. Co je mi po tom, budu-li dětem cestou k domovu na posměch! Propil jsem peníze, na dluh pít budu. Šťasten, kdo propije boty své! Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu. Podzim se stromů listí rve. 83 RADOSTI ŽIVOTA XXXI V kavárně u stolku lecco se řekne, srdce se zachvěje, srdce se lekne. Trochu se vraždilo, trochu se kradlo, pereme, pereme špinavé prádlo. Otec tvůj poslední prodal již krávu, matku bůh povolal ve svoji slávu. Trochu se vraždilo, trochu se kradlo, pereme, pereme špinavé prádlo. Slova jsou slova a mladost je mladost, genitálie si přejí svou radost. Trochu se vraždilo, trochu se kradlo, pereme, pereme špinavé prádlo. Ve zraku holek plá nemilá tklivost, hostinských zmáhá se netrpělivost. Trochu se vraždilo, trochu se kradlo, pereme, pereme špinavé prádlo. 84 RADOSTI ŽIVOTA XXXII Ovál mne vlažný, lidumilný vítr. Je v světě každý člověk našinec! Ať od úst k ústům koluje můj litr, ať svět je jeden velký zvěřinec! Nenávist je jen minulosti omyl. Napij se, Turku, Žide, křesťane! Komu zvyk předků pohlavní úd zchromil, ať se mu horšího cos nestane! Jen připijte si, milí bratři Němci! Lidskosti růže kvetou rozvité. Slovani, pijte! Pijte, cizozemci! Pofoukejte si hřbety rozbité! Živte se klidně úrodou své země a u manželek spěte z večera! Když zestonásobí se vaše plémě, pak obrodí vás hlad a cholera. 85 RADOSTI ŽIVOTA XXXIII Pomalu v revolver se ztrácí víra a o důvěru přichází též jed. Sešlostí věkem nejlépe se zmírá, líp ještě sešlostí svých mladých let. Neznámá věčnost za člověkem leží, a marná zvědavost je škol a sekt. Před pohledem ji úzkostlivě střeží nízký a úzký lidský intelekt. Věčně jsme byli, věčně taky budem, z ducha jak hmoty nic se neztratí. Je to jen marná honba za přeludem v smrti své vykoupení hledati. Za námi věčnost, před námi je věčnost, bezpočtukrát se vrátí tentýž děj. Komu mám za to projevit svou vděčnost? Pánbůh má štěstí, nevěřím-li v něj! 86 RADOSTI ŽIVOTA XXXIV Lombroso muž je vzácné učenosti, a to mu neupírám ani já. Vskutku jen značné kvantum naivnosti zachrání před šílenstvím génia. Anarchisté jsou více méně blázni a stiženi jsou fixní idejí. V špinavých krčmách kluci bohaprázdní záporem státu mysl zpíjejí. Stát fixní idejí též může býti, než aspoň národů všech sankci má. Je v širém světě hlupců jako kvítí, však málokterý stříhá ušima. Ať se co dobrého či zlého stalo, bylo to vždy jen plané bláznění, co onen projev vyprovokovalo. Na stavu věci nic to nemění. Idejí fixní lásek beznadějných je koneckonců tělo panenské. Sekundáni se při požitcích stejných obejdou zcela dobře bez ženské. Já nechci sahat do svědomí bohu. Je jich už příliš, kdož se nemodlí. Na scestí zaved’ rozum lidskou nohu. Važte si, lidé, svého pohodlí! Probádav mnoho, mnoho lecjak znaje, člověk přec není o nic chytřejší. Hloupost jak chléb nám k žití potřebná je. Dej nám, ó bože, chléb náš vezdejší! 87 RADOSTI ŽIVOTA XXXV Noc byla. Usnout nemoh’ jsem. To z míry by jistě přivedlo i mudrce. – Škoda, že v mládí ztratil jsem skvost víry a nemohu si zaklít od srdce! Noc byla věčná jako hloupost lidská a jako život byla zoufalá. V hlubokém tichu píseň elegická na struny srdce hořce zahrála. Peřinu shodil jsem, své šaty zvedal jsem se země a byl jsem brzo v nich. Chvíli jsem v kapsách marně sirky hledal. Pak zaskřípěl klíč v dveřích domovních. Manželé řádní u manželek spali, mír tichých srdcí vanul nad nimi. V hospodách ještě politizovali muži se zájmy všeobecnými. Přivřel jsem oči. V dálné výši slyšet údery křídel bylo příšerné. Z moudrých a známých předpokladů vyšed jsem viděl, jak je všechno titěrné: boj o život a blaho jednotlivce, za ideální statky národa hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce, umění, syfilis a svoboda. Z bordelu zněly ke mně hlasy ženských, vábících smíchem vilné samečky. Jak prapor míru z oken kasárenských komisní bělaly se podvlečky. 88 RADOSTI ŽIVOTA Z města jsem vyšel. Šel jsem podle řeky, a vrby, chtějíce mne poděsit, volaly na mne posměšnými skřeky: Příteli, bratře, pojď se oběsit! Nové verše 91 NOVÉ VERŠE Můj hrad Nad srázy ve tmách jsem šlapával chodník a ještě dnes možná dovedu ledaco z toho, co kdysi jsem podnik’ pro kouzlo ženského pohledu. Vznětlivý snadno a při všech svých vadách, osobních zájmů svých nemaje, s dobrými druhy v bojovných řadách zvěst svobody křičel jsem do kraje. Zdraví a rozum, co byly mi platny? Chodil jsem s nimi dům od domu, počtář špatný, syn marnotratný... Své srdce však nedal jsem nikomu. Když bázeň zkroušeně pravdy se zříká a z pustých polí stesk vane a chlad, když hloupost špinavou pěnou svou stříká, mám vždy svůj útulek, pevný svůj hrad. (1913) 92 NOVÉ VERŠE Jarní píseň Hleď, slunce světu vyznává svou lásku. Zem voní úrodou. Pojď, moje milá, půjdem na procházku do lesa za vodou. Mé dítě zlaté, poklade můj sladký, pojď, potěš srdce mé! Do trávy zelené jak v náruč matky si měkce lehneme. Les mlčelivý v pološeru dříme, jen listí ševelí. Pojď, moje milá, tam si dopovíme, kterak jsme trpěli. Prožijeme spolu svoje štěstí krátké. Pojď, nechať spočinu na srdci tvém! Je malé tak a sladké a silné k zločinu. (1906) 93 NOVÉ VERŠE U Labe Seděl jsem pod stromy s Ernestinou na břehu Labe v hospodě a díval jsem se, jak po vodě do dálky zvolna parníky plynou. A moje malá přítelkyně hovořila. A její hlas se vzduchem vlažným diskrétně třás’, co pod námi vlny se valily líně. Mluvila o mládí znectěném hříchem, o šílenství, jež přec k dobru jest co duší silných krvavých křest, o sympatiích a o štěstí tichém. Konečně byl jsem nucen jí říci, co jsem si nechával kposledu: „Má drahá, pozítří odjedu. Pošlu ti z Paříže pohlednici.“ (1911) 94 NOVÉ VERŠE Mravoučná povídka o hodném a zlém hochu Na gymnáziu spolu žili dva nerozluční přátelé. Ze sklenky téže svorně pili a z téže mísy svorně jedli, a kvartýrská je v tutéž chvíli honila ráno z postele. Jeden z nich jmenoval se Venda, a druhý jmenoval se Jenda. Co Venda dělal preparaci, Jenda jen myslil na legraci. Rozbíjel okna, umývadla a chodil vždycky do divadla, když kus byl přísně zakázán. Neuměl, když byl otázán. Byl mistrem v drzosti a lhaní a rušil při vyučování, cigára kouřil v záchodě, povaloval se v hospodě, byl často trestán karcerem a býval plísněn páterem, jenž jeho hříšnou duši pěstil a záhubný mu konec věstil. Jenda si dělal z něho smích. Však skutečně se zpozdil o rok v gymnaziálních studiích. Katecheta byl dobrý prorok. Když složil Jenda maturitu, byl skoro stovku dlužen v bytu.


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist