načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Barva vraždy Bee Larkhamové - Sarah J. Harrisová

Barva vraždy Bee Larkhamové

Elektronická kniha: Barva vraždy Bee Larkhamové
Autor: Sarah J. Harrisová

- O Jasperovi byste měli vědět tři věci: . Vidí svět úplně jinak než vy.  Nedokáže rozpoznávat obličeje. Ani svůj vlastní.  Stal se jediným svědkem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 421
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The colour of Bee Larkham’s murder ... přeložila Tereza Marková Vlášková
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7751-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Od chvíle, kdy se Jasper stal svědkem vraždy Bee Larkhamové, se do jeho zvláštního způsobu vnímání přidala naprosto nová a velmi nepříjemná barva. Barva vraždy. Jasper trpí specifickou neurologickou poruchou a je pro něj velmi těžké vyznat se nyní ve svých nepříjemných vzpomínkách. Nakonec zjistí, že nejúčinnějším způsobem bude příběh vraždy paní Bee namalovat. Je tu však kdosi, kdo se zuřivě snaží Jasperovo úsilí překazit.

Popis nakladatele

O Jasperovi byste měli vědět tři věci: .

Vidí svět úplně jinak než vy.  Nedokáže rozpoznávat obličeje. Ani svůj vlastní.  Stal se jediným svědkem vraždy své sousedky Bee Larkhamové. Jenže chytit vraha, jehož obličej si nepamatujete, není jednoduché… 

 

Svět třináctiletého Jaspera Wisharta je vymalovaný barvami, které nikdo jiný nevidí. Slova, čísla, hudba, dny v týdnu, hlasy lidí — to vše má svůj vlastní, jedinečný odstín. V pátek však Jasper objevil novou barvu, která se mu nelíbí a které nerozumí — barvu vraždy. 

Jasper má podezření, že provedl něco strašného a že s tím má něco společného i jeho otec. Zakrvácený nůž, křik a obrazy, které mu víří v hlavě, chlapci nahánějí strach. Rozhodne se proto znovu projít události posledních měsíců a poté příběh svého vztahu s Bee namalovat. 

Jasper se zoufale pokouší vyznat ve svých vzpomínkách i barvách, které ho nakonec dovedou k pravdě. Zdá se však, že ve hře je ještě někdo další, kdo se jeho úsilí snaží překazit. 

 

 

Neobvyklá a chytře napsaná kniha.
— BBC News 

Jasperova vášeň pro barvy nepřestává čtenáře fascinovat a překvapovat. Nikdy nevíte, jaké barevné odstíny se na jeho cestě životem objeví. Jasperův příběh změní vaše vlastní vnímání toho, jaký by svět mohl být.
— Siobhan Harveyová, autorka sbírky básní  Cloudboy o životě s autistickým synem

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Barva

vraždy

Bee

Larkhamové

SARAH J.

HARRISOVÁ




The Colour of Bee Larkham’s Murder

Copyright © Sarah J. Harris, 2018

Cover design Connie Gabbert

Cover image by Mark Owen / Trevillion Images

Translation © Tereza Marková Vlášková, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019 (elektronické vydání)

ISbn 978-80-7577-880-2 (PDF)

ISbn 978-80-7577-881-9 (ePUb)

ISbn 978-80-7577-882-6 (MobiPocket)


Darrenovi, Jamesi a Lukovi.

A také mým milovaným rodičům a Rachel.



„Mohla bych vám vypravovat, co dobrodružného jsem

zažila — ale jenom od dnešního rána,“ řekla nesměle Alenka.

„Na včerejšek darmo vzpomínat, protože jsem byla docela jiná.“

Lewis CarroLL: AlenkA v kRAJI dIvů

synestesie [-ézi-], synestézie, -e, ž. (z řec.) psych. vyvolání

vjemu jednoho smyslu podnětem z jiné smyslové oblasti

(např. při barevném slyšení): s. zrakového a sluchového

vjemu u Bezruče

Slovník SpISovného JAzykA čeSkého



11

1

Úterý (lahvově zelená)

Odpoledne

Vražda Bee Larkhamové byly ledově modré krystalky se třpy

tivými okraji a stříbřité rozeklané rampouchy.

Takhle jsem to řekl hned prvnímu policistovi, kterého jsme na stanici potkali, ještě než mě táta zarazil. Chtěl jsem se přiznat a skoncovat s tím, mít to za sebou. Ale on mi buď nerozuměl, nebo to zapomněl vyřídit kolegovi, co mě právě teď

vyslýchá.

Tenhle pán mi už pět minut a dvacet dva sekund pokládá otázky, které nemají nic společného s tím, co se v pátek večer stalo mojí sousedce, Bee Larkhamové.

Tvrdí, že je detektiv, ale já o tom teda nejsem na sto procent přesvědčený. Místo uniformy na sobě má bílou košili a šedivé kalhoty a sedíme na flekatých karmínových pohovkách v místnosti vymalované krémově bílou. Na stěně po mojí levici visí zrcadlo a v pravém rohu u stropu je připevněná kamera.

Tady se nevyslýchají kriminálníci, rozhodně ne ti dospělí. Na poličce sedí hračky spolu se starou ročenkou Top Gear

a poničeným výtiskem prvního dílu Harryho Pottera, který vy

padá, jako by se ho nějaké dítě pokusilo sníst. Jestli mě tohle má uklidnit, tak to nefunguje. Ten jednoruký klaun se na mě rozhodně dívá dost zle.

Řekl bys, že jsi ve škole šťastný, Jaspere?

Kamarádíš se s nějakými kluky ze třeťáku?


12

Víš něco o těch chlapcích, co chodí k Bee Larkhamové na ho­

diny hudby?

Poprosila tě někdy slečna Larkhamová, abys někomu z těch

chlapců doručil zprávu nebo dárek, třeba Lucasovi Drurymu?

Víš, na co se používají kondomy?

Ta poslední otázka je legrační. Jsem v pokušení detektivovi

odpovědět, že obaly od kondomů vypadají jako blýskavé bon

bony, jenže jsem zrovna nedávno zjistil správnou odpověď.

Je to SEX: slovo růžové jako žvýkačka, s hanbatým lila nádechem.

Ale znovu: co to má společného se mnou a s Bee?

Na začátku výslechu se nám ten pán představil jako Richard

Chamberlain.

Jako ten herec, řekl.

Nemám nejmenší tušení, kdo je herec Richard Chamber

lain. Možná hraje v některém z těch amerických detektivních

seriálů, co má táta tak rád — v Myšlenkách zločince nebo Krimi­

nálce Las Vegas. Nevím, jakou barvu má hlas toho herce, ale

odstín hlasu tohohle Richarda Chamberlaina je narezlá chro

mová oranž.

Snažím se jeho barvu ignorovat, nepříjemně se mísí s táto

vou blátivě okrovou a mě z toho bolí oči.

Dneska ráno taťkovi někdo zavolal a požádal ho, aby mě při

vezl na stanici, že by mi chtěli položit pár otázek ohledně Bee

Larkhamové — otec jednoho mladíka, který k ní chodí na ho

diny hudby, vůči ní vznesl závažná obvinění. Kolegové toho

policisty prý hodlají vyslechnout i ji, aby si o případu udělali

ucelený obrázek.

Taťka zdůrazňoval, že nejsem v průšvihu, ale já poznal, že

má strach.

Napadlo ho, že bychom s sebou měli vzít moje zápisníky a ob

rázky. Řekneme policii o tom, jak postávám s dalekohledem

v okně a pozoruju alexandry, co hnízdí na dubu u Bee Lark

hamové. A taky o tom, že si zapisuju všechno, co z okna vidím.


13

Je důležité, aby policie viděla, že ochotně spolupracujeme a že

se nesnažíme něco skrývat, Jaspere.

Nechtěl jsem nic riskovat, takže jsem ke vchodovým dve

řím nanosil sedmnáct nejdůležitějších obrázků a osm krabic

se zápisníky — všechno správně seřazené v krabicích označe

ných daty.

Nezamlouvalo se mi, že se teď ocitnou všechny pohromadě

v jediném stísněném prostoru, v tmavém kufru tátova auta. Co

kdybychom se vybourali a auto vzplanulo? Moje záznamy by

byly tytam. Přišel jsem s praktickým nápadem, že si ty krabice

rozdělíme a pojedeme na policejní stanici dvěma taxíky, jako

členové královské rodiny, ti spolu přece taky nesmí cestovat

v jednom letadle.

Taťka to zavrhl a zamumlal: „Ono by možná neškodilo, kdy

by ty krabice shořely.“

Vřískal jsem na tátu lesklé akvamarínové obláčky s ostře

bílými okraji, dokud mi neslíbil, že se mých zápisníků ani ob

rázků nikdy nedotkne. Jenže už to nešlo vzít zpátky a já jeho výhrůžku ani ty barvy nemohl dostat z hlavy, ať jsem jí třásl

sebevíc. Zlomyslně se mi mísily za očima. Nedokázal jsem se

na tátu ani podívat a nechtěl jsem myslet na ty příšerné věci,

jakých je schopný.

Jaké už udělal.

Vrátil jsem se do skrýše v rohu svého pokojíku a mnul v ruce

knoflíky maminčina propínacího svetru, dokud jsem se trochu

neuklidnil. Strávil jsem tam devětadvacet minut a táta zatím všechno odnosil do auta beze mne. Pár mých očíslovaných kra

bic se zápisky o lidech v naší ulici nahradil mnohem staršími

krabicemi z půdy.

To je ale chyba, upozornil jsem ho. Tyhle zápisníky jsou staré

už několik let, jsou v nich seznamy postav a figurek Star Wars.

Taťka řekl, ať to neřeším. Policisty prý nejspíš bude zajímat

rozptyl mojí práce, a když jim dáme od každého trochu, aspoň

je tím zabavíme.

Takové vysvětlení se mi moc nezamlouvalo. A co hůř: když

jsem se pořádně podíval do kufru, došlo mi, že taťka položil krabici číslo čtyři na krabici číslo šest.

„Číslo čtyři je mrkvově oranžové a záludné!“ řekl jsem. „Ne

můžeš ho dát na tlumeně růžové a přátelské číslo šest. Ty k sobě

vůbec nepatří! Jak to, že to ještě pořád nevíš?“

Chtělo se mi dodat: Jak to, že nevidíš to co já?

Nemělo to smysl. Nikdy to nemá smysl. Táta je slepý vůči

spoustě věcí, zvlášť když se týkají mě. To maminka mým bar

vám rozuměla, když jsem byl ještě malý. Jenže ta už tu s námi

není a táta nic z toho vědět nechce.

Pustil mě zpátky dovnitř. Tentokrát jsem se tedy radši točil

na židli v kuchyni, místo abych zase běžel do skrýše. Neměli jsme čas, ale oběma nám bylo jasné, že už se nesmím víc roz

čílit. Připadal jsem si jako herec v roli Jaspera Wisharta, už od

toho večera, kdy Bee Larkhamová...

Nemůžu na to myslet. Ještě ne.

Nejdřív si budu muset dát do pořádku tu dlouhou pásku,

co mám v hlavě. Celá se mi zamotala, důležité části se poško

dily a pomíchaly. Nedaří se mi přijít na to, jak ji zase urovnat, abych si mohl přehrát, co se tehdy stalo.

Ještě víc mě ale děsilo, že přijedeme pozdě. Taťka říkal, že

to bude v pohodě a že se nemám bát, jenže totéž říká pokaždé, když nám přijde upomínka za nezaplacenou elektřinu. Nejsem

si jistý, jestli ještě můžu věřit jeho úsudku.

Dvakrát jsem zkontroloval krabice v kufru a pak jsme se

ujistili, že máme zapnuté pásy, protože když si nezapnete pás, je třicetkrát vyšší pravděpodobnost, že proletíte oknem.

Když jsme konečně dorazili, měli jsme zpoždění patnáct

minut a čtyřicet tři sekund. Seržant na recepci nám řekl, že

to nevadí a že se máme posadit, za chvíli se nás ujme někdo

z detektivů.

Hlas seržanta na recepci měl seržově modrý odstín. Snažil

jsem se té ironii nechechtat. Nikdo jiný na policejní stanici by

15

ten vtip nepochopil, teda až na tátu, a ten by se stejně nesmál.

Jemu moje barvy nepřijdou legrační.

Nejradši bych poletoval po čekárně jako alexandr. Místo

toho jsem si pevně založil ruce na prsou a předstíral, že jsem

normální třináctiletý kluk. Sledoval jsem hodinky. Odpočítával

jsem čas.

Pět minut, čtrnáct sekund.

Dveře se s pípnutím otevřely — světlé našedivěle tyrkysové

kruhy —, vyšel z nich muž v šedém obleku a potřásl tátovi ru

kou, aniž se na mě podíval.

„Dobrý den, detektive,“ pozdravil táta. „Vy vedete vyšetřo

vání ohledně Bee a těch chlapců?“

Muž si tátu odvedl stranou a tiše, v tlumených šedobílých

linkách, s ním rozmlouval. Na mě nemluvil, vůbec si mě ne

všímal.

Zaslechl jsem, jak se mu táta svěřuje se svými pochybnost

mi o tom, že bych jim snad mohl pomoct, když vůbec neroze

znávám obličeje. Prý to asi nějak souvisí s mojí poruchou autis­

tického spektra. To ale bude muset posoudit nějaký odborník.

Ještě pořád mě chce pan detektiv vyslýchat? Dost možná to

bude pro všechny ztráta času.

„Jasper vidí barvy a tvary při jakémkoliv zvuku, ale to taky

nikomu moc nepomůže,“ dodal táta.

Jak se opovažuje něco takového říct? Mně to pomáhá, díky

rozdílným barvám hlasů rozeznávám lidi. Navíc to není jenom

užitečné, je to taky úžasné — tohle táta nikdy nepochopí.

Můj život je strhující kaleidoskop barev, které vidím pouze já.

Když vykouknu z okna v pokojíku, pěnkavy v korunách

stromů spustí na pozdrav serenádu maršmelounově růžových

trylků a rozdurdění kosi vysílají do světa světle tyrkysové čáry,

které mě vždycky rozesmějí.

Když v sobotu ráno polehávám v posteli a taťka v kuchyni

poslouchá rádio, bombarduje mě elektrizujícími odstíny zele

né, tmavými odstíny fialové a barvami nezralých malin.

16

Jsem rád, že nejsem jako většina kluků v mém věku, proto

že vidím svět v celé jeho pestrobarevné kráse. Nedokážu sice

rozpoznat obličeje lidí, ale vidím barvy zvuků a to je mnohem

lepší.

Nemohl jsem se dočkat, až tomu policistovi budu moc říct,

že táta vidí jenom stovky barev, zato já miliony.

Na světě ovšem existují i příšerné barvy, jaké by nikdo ne

měl za žádných okolností spatřit. Pár takových ohavných odstí

nů nemůžu už od pátečního večera dostat z hlavy, ať se snažím

sebevíc.

Zoufale jsem toužil neposlechnout tátu a říct tomu detek

tivovi, že když večer zavřu oči, ta změť barev je ještě živější,

ještě krutější.

To proto, že před sebou pořád vidím barvu vraždy.

17

2

Úterý (lahvově zelená)

Pořád téhož odpoledne

Taťka mi ještě cestou na stanici zakázal mluvit o pátečním ve

čeru. Prý se mám držet jenom toho, co jsme spolu probírali.

Jenže sotva jsme dorazili na místo, hned se od toho plánu sám

odchýlil. Stáli sice s detektivem na druhé straně čekárny, ale

já tu tátovu palbu otázek stejně slyšel.

„Jedná se o oficiální výslech?“ ptal se. „A má se to týkat těch

kluků, kteří chodí k Bee domů?“

Z detektivových úst zazurčelo tiché zamumlání, šedobílá

zvuková kulisa, která rychle odplula pryč, jako by na sebe ne

chtěla strhávat pozornost.

„Aha, takže zatím žádná oficiální svědecká výpověď, jenom

informativní protokol týkající se Bee a hlavně jejího vztahu

s Lucasem Drurym? To je všechno? Pokoušel jsem se Jasperovi

vysvětlit, na co se ho asi budete ptát, ale pro někoho jako on

je to složité.“

Šedobílé čáry se změnily v nadýchané obláčky a odvály pryč.

„A zkoušeli jste se už spojit s Bee?“ pokračoval táta.

Další barevně nevýrazné mumlání, které detektiv provázel

pokyvováním hlavou — cosi o tom, že se policii doposud ne

podařilo ji najít, aby ji mohli vyslechnout.

Co je to informativní protokol? Proč tu vlastně jsem?

Díval jsem se z jednoho na druhého, ale z jejich tváří jsem

žádnou nápovědu nevyčetl. Chtějí snad táta s tím detektivem

slyšet, jaký byl můj první dojem z hlasu Bee Larkhamové?

18

Nebeská modř.

Co se mi vybaví z našeho prvního setkání?

Pocit, že z nás budou skvělí kamarádi.

Nebo snad chtějí slyšet, jak mi poprvé vyhrožovala?

Buď to pro mě uděláš ještě dneska večer, nebo ti už nikdy nedo­

volím pozorovat alexandry od sebe z ložnice. Když neuděláš, co po

tobě chci, nebudu je ani krmit.

Chtěl jsem, aby mi táta vysvětlil, o čem se to bavili, ale on

musel jít do auta pro krabice. Během čekání jsem poklepával

nohou, sledoval tu světlou holubičí šeď a cítil, jak se mi de

tektivovy oči jako nůž prořezávají čelem až do mozku, jako by

znal každičký detail od začátku až do konce. Celý ten děsivě

zabarvený příběh bez úprav.

Stěny čekárny kolem mě se začaly stahovat. Nemohl jsem

dýchat. Neviděl jsem ani neslyšel žádné barvy. Zapomněl jsem,

co že jim to vlastně mám říct, přestože to se mnou táta doma

celé hodiny nacvičoval. Místo toho jsem se zhluboka nadechl

a rozhodl se rovnou přiznat, když už byla příležitost. Detektiv

celou dobu mlčel a já mu vyprávěl všechno o alexandrech ma

lých, co hnízdí na dubu v zahradě Bee Larkhamové:

Jsou nesmírně inteligentní a hudebně pestrobarevní jako orchestr

pulzující životem. Už jsem se kvůli nim dostal do potíží s policií i se

sousedy, ale pořád jsou to ptáci, které mám ze všech na světě nejradši.

Ale hlavně jsem nahlas a zřetelně řekl: „Ledově modré krys

talky se třpytivými okraji a stříbřité rozeklané rampouchy.“

Neměl jsem čas vysvětlit, že takové barvy a tvary křičela Bee

v pátek večer, táta se totiž vrátil s prvními dvěma krabicemi.

„Beze mě nic neříkej, Jaspere,“ varoval mě. „Sedni si tamhle.“

Mezi obočím se mu objevila hluboká rýha. Byl rozmrzelý

nebo rozhořčený nebo rozčilený strachy, protože jsem se pustil

do vyprávění bez něj. Ale bál se zbytečně. Strávil jsem tři minuty

a třiadvacet sekund popisováním alexandrů a jejich velkolepých

barev a vůbec jsem se nedostal ani k tomu, jak jsem Bee Lark

hamové ublížil ostrým blyštivým nožem, ani k té spoustě krve.

Taťkovi cukalo v levém oku. Otočil se k muži v obleku: „Ve

škole má nejradši výtvarku. Musíte ho zarazit, jinak se ne

chá unést a bude vám donekonečna vykládat o barvách a malování.“

Tátův blátivě okrový hlas ke mně vyslal zašifrované varování:

Buď zticha, nebo tě odvedou pryč, daleko od tvého světa.

Vrátil jsem se na svítivě oranžovou plastovou židli, detektiv

vyťukal kód do stříbrně cinkajícího číselníku u dveří a zmizel.

Táta chodil s krabicemi tam a zpátky. Složil jsem si ruce do

klína, aby si snad seržově modrý odstín nemyslel, že je mám založené na prsou v obranném gestu a že něco skrývám.

Táta vždycky říká, že první dojem je důležitý:

Soustřeď se na obličej toho druhého a dívej se mu do očí, jinak to bude vypadat, že lžeš.

Když ti to nepůjde, zírej tomu druhému nad obočí, ať to vypadá, že se mu díváš do očí.

Snaž se chovat normálně.

Nemáchej rukama.

Nekývej se.

Nevyprávěj donekonečna o těch svých barvách.

Neříkej nikomu, cos provedl Bee Larkhamové.

Kvůli tomu tady dneska nejsme, na to nezapomeň.

Určitě jsem na toho detektiva udělal dojem. Řekl jsem mu naprostou pravdu. Teda šedesát šest procent naprosté pravdy. Neřekl jsem mu všechno. Na těch chybějících třicet čtyři procent jsem myslet nechtěl.

Po třech minutách a patnácti sekundách zmáčkl seržant na

recepci bzučák a pustil nás do jakési malé místnosti. Táta tam odnosil moje krabice.

O deset sekund později za námi přišel pán v bílé košili. Pohlédl na mě a pak se zadíval ke stropu do kamery.

„Ahoj, Jaspere. Děkuju, že ses dostavil. Do záznamu uvádím,

že výslech povede konstábl Richard Chamberlain. Přítomný

je dále Jasperův otec Ed Wishart. Je úterý dvanáctého dubna

20

a budeme si spolu povídat o obvinění, které bylo vzneseno vůči

vaší sousedce Bee Larkhamové.“

Jeho hlas měl odpudivý odstín narezlé chromové oranže.

„Jak že se jmenujete?“ zeptal jsem se a otřásl se odporem.

„Richard Chamberlain, jako ten herec,“ odpověděl. „Jiné

nároky na slávu si bohužel činit nemůžu. Tak co, pustíme se

do toho?“

Seděli jsme proti sobě na pohovkách a já se posouval pořád

dál od skvrny připomínající zvratky, až jsem málem přepadl

přes okraj, ale táta mě chytil a přitáhl si mě zpátky.

Srdce mi žuchlo jako obrovský prosklený výtah. Tohle nebyl

ten detektiv z čekárny, co mlčky poslouchal a mluvil tichou,

uklidňující šedobílou.

Tohle byl ten narezle chromově oranžový chlap, pojmeno

vaný nejspíš po jakémsi záhadném herci z blíže neurčeného

amerického krimiseriálu.

Od první chvíle mi byl nesympatický, a to kvůli:

1. své barvě (samozřejmě),

2. tomu, jak mluvil o pitomých hercích a tvrdil, že je slavný,

3. a tomu, jak na mě zíral.

Bez varování mě začal častovat podivnými otázkami o škole,

kamarádech a učitelích, o dárcích pro kluky a obalech od kon

domů, co se klidně můžou vydávat za blýskavé bonbony. Ty

otázky byly od začátku špatně a vůbec se nelepšily.

Kde je ten pán z čekárny, ten v tom šedivém obleku?

„Nechci být neslušný, ale máte příšernou barvu a nechci s vámi

mluvit.“

„Jaspere! Tohle jsme přece probírali, synku. Máš zdvořile

a slušně odpovídat na otázky.“

„Jo, ale nemohl by se vrátit ten policista, co šedobíle šep

tá? Přišlo mi, že mi rozumí. Nechci, aby tu byl tady tenhle

21

Richard Chamberlain (jako ten herec). Chci toho prvního de

tektiva z  čekárny.“

Ticho.

Lidé říkají, že mlčeti zlato. To se ale mýlí. Ticho a mlčení

nejsou ani zlaté, ani jinak barevné.

Narezlá chromová oranž znovu promluví: „To jsem ale byl

já, Jaspere, v té čekárně. Vyprávěls mi o barvách a alexandrech.“

„Cože?“

Chopí se svého notesu. „Ledově modré krystalky se třpyti

vými okraji a stříbřité rozeklané rampouchy. Taky jsi říkal, že

alexandři jsou nesmírně inteligentní.“

Podívám se na tátu, jestli tu narezlou chromově oranžovou

historku potvrdí.

Táta zahýbe hlavou nahoru a dolů. „Když jsem šel do auta

pro krabice, povídal sis tady s konstáblem Chamberlainem.“

Moc se mi tomu nechce věřit. Na tátu ani na toho detekti

va z čekárny, co se proměnil v Richarda Chamberlaina neboli

narezlou chromovou oranž, se nedokážu ani podívat. Radši

upírám pohled na šedivé sako, co leží vedle detektiva na po

hovce. Sundal si ho. Vůbec jsem si nevšiml, že si ho sem při

nesl.

„Aha.“ Nenapadá mě, co jiného říct. Aha je malé slovíčko —

a přesně tak si teď taky připadám.

Maličký. Bezvýznamný.

Aha: barva, kterou lidi nevidí.

„Pardon, já zapomněl.“ Je to lež, jak jinak, ale užitečná. Něco

jako pardon, nevšiml jsem si vás. Tuhle větu říkám pořád dokola,

minimálně jednou denně, když nepoznám někoho, koho bych

poznat měl.

„Já jsem vám to říkal,“ povídá tátův blátivě okrový hlas Ri

chardu Chamberlainovi. „Nepozná ani mě, když se nečekaně

objevím ve škole.“

Má pravdu.

Nepamatuju si tátův obličej.

Ani obličej Richarda Chamberlaina.

Ani kohokoliv jiného.

Vidím je, a přesto nevidím. Aspoň ne jako ucelené obrázky.

Zavřu oči. Slyším tátův blátivě okrový hlas, jeho obličej si

ale v duchu vybavit nedokážu. Kdyby přede mnou stála řada mužů v modrých džínech a modré košili, jaké obvykle nosí i táta, nedokázal bych říct, který z nich je on. Má vůbec dneska

na sobě totéž? Nevzpomínám si. Nevěnoval jsem tomu dosta

tečnou pozornost.

Když Richard Chamberlain promluví, tluče mě do očí na

rezlá chromová oranž, ale kdybych ho potkal na ulici, nepo

znal bych ho, leda bych si zapamatoval nějaký jeho výrazný

rys, třeba jak vypadají jeho hodinky, klobouk, ponožky s ob

rázkem nějaké postavy typu Homera Simpsona, nebo barvu jeho hlasu. Na takové věci se soustředím ze všeho nejdřív, je

to lepší než pamatovat si barvu vlasů nebo účes — ten se totiž mění, kdykoliv si lidi prohrábnou vlasy rukou.

Otevřu oči. Dneska mi žádná z mých obvyklých pomůcek

nepomohla. Narezle chromově oranžový detektiv na sobě nemá

nic neobvyklého. Obalamutil mě tím, že si sundal to šedé sako a šeptal, takže skutečnou barvu svého hlasu zakryl bílými a še

dými čárami.

Šeptání nesnáším, vždycky úplně změní odstín hlasu. Stej

ně zákeřné jsou v tomhle ohledu kašel a rýma, to je taky podlost všech podlostí.

Další bezbarvé ticho.

Trvá déle než to první. Odpočítám si jazykem deset zubů,

pak teprve si Richard Chamberlain odporným okrovým odstí

nem odkašle.

„Ty ses do toho, koukám, opřel,“ ukáže na hromadu krabic

vyskládaných na sebe. Já zatím sedím na půlce hýždí, naklo

něný na stranu, abych se nedotkl toho fleku ve tvaru volského

oka.

Povzdechnu si. „Neopřel. To by ty krabice popadaly.“


23

„Áááháá.“ Narezlá chromová oranž se protáhne do obdobně

protivného nahnědlého bahna.

Richard Chamberlain — klidně mi říkej jenom Richarde — mi

vysvětlí, že ho jenom překvapilo, kolik zápisníků už jsem po

psal, a ještě zdůrazní, že jsme jich s sebou dneska nemuseli

vozit tolik. Zajímá ho jen, jestli by něco z toho, co jsem viděl,

nemohlo pomoct při vyšetřování.

Než mě táta stihne zastavit, vytáhnu z krabice číslo šest ten

nejdůležitější zápisník a najdu v něm zápisky z dvaadvacáté

ho ledna. Celé to sice začalo ještě o něco dřív, ale tohle datum

stálo na začátku řetězce všech následujících událostí:

07:02

Na dubu v zahradě domu číslo popisné 20 na Vincent Gar­

dens právě přistáli alexandři.

Veselé zářivě růžové a safírové spršky s kapičkami zlaté.

07:06

V horním patře domu vedle Bee Larkhamové otevírá okno

nějaký pán v pyžamu zeleném jako hlávkové zelí. Řve na ale­

xandry pichlavě rajčatovou červenou. Pomůcka: Dům číslo

popisné 22 patří Davidu Gilbertovi.

„Nemohli bychom něco málo přeskočit?“ přeruší mě narezlá

chromová oranž a já zaskřípu zuby. „Řekl bych, že tohle ni

kam nevede.“

Povzdechnu si. Jsme tam, kde jsme byli — narezlá chromo

vá oranž zase klade špatné otázky.

Kdyby byl jako detektiv co k čemu, poprosil by mě, abych

se vrátil ještě dál do minulosti, ke dni, kdy to všechno začalo:

k sedmnáctému lednu.

Ke dni, kdy se k nám do ulice přistěhovala Bee Larkhamová.

Netrpělivost narezlé chromové oranže v podstatě chápu. Od

vraždy uběhly už čtyři dny a on si zatím nejspíš ani neuvědomuje,


24

že Bee Larkhamová je mrtvá. Nicméně takhle na přeskáčku by

to nešlo. Znovu se pustím do zápisků z dvaadvacátého ledna,

tuhle část událostí mám totiž v hlavě srovnanou. Žádný zmatek

se zatím nekoná:

08:29

Táta se na ulici baví s třešňovými manšestráky. Mají s sebou

psa štěkajícího žluté hranolky. Přichází černý hubertus, jeho

hlas ale neslyším.

Třešňové manšestráky vyhrožují, že postřílí alexandry

brokovnicí. Barva kalhot, tlumeně červený zrnitý hlas a ten

pes mi napoví — to bude David Gilbert z čísla popisného 22.

Barva hlasu černého hubertusu mi nic neříká. Později se

na něj ptám táty. Prý to byl Ollie Watkins. S tím jsem ještě

nikdy nemluvil. Přistěhoval se k nám do ulice před dvěma

týdny, vrátil se domů, aby se mohl starat o svoji matku Lily

Watkinsovou, která v čísle popisném 18 umírá na ra kovinu.

Odmlčím se a čekám, až to narezlé chromové oranži dojde —

tohle je přece první předzvěst toho, že v naší ulici dojde k vraž

dě. On si ale poťukává propiskou o koleno a ta zásadní stopa

mu úplně unikla.

Ťuk, ťuk, ťuk.

Světle hnědý zvuk s modročernými šupinkami po okrajích.

Nevšímám si té protivné barvy a popoběhnu o devět minut

dopředu.

08:38

Vyrážíme s tátou do školy. David Gilbert mi dělá starosti.

Žije u nás v ulici stejně dlouho jako paní Watkinsová. Ptám

se táty, proč David Gilbert říkal to s tou brokovnicí. Táta mi

vysvětluje, že je hajný v důchodu a každý rok chodí střílet

bažanty a koroptve.


25

Proč se jenom někdo toho potenciálního vraha Davida

Gilberta nepokusí zastavit?

09:02

Dorazili jsme do školy. Pozdě. Táta mi říká, že se tím nemám

trápit. Mrzí ho to. Měl o tom koníčku a bývalém zaměstnání

Davida Gilberta raději pomlčet. Mám na to zapomenout.

09:06

Musím zachránit alexandry. Soustředit se na potenciálního

budoucího vraha Davida Gilberta z čísla popisného 22. Jdu

na záchod, vytočím na mobilu 158 a nahlásím vyhrožování

smrtí.

09:08

Operátor říká —

„Dáme si chvilku pauzu, Jaspere,“ skočí mi narezlá chromová

oranž do řeči. „Tohle bychom asi měli probrat. Jak tak koukám,

podle těch tvých zápisků jsi poslední dobou volal na policii víc

krát.“ Odmlčí se a pak znovu spustí. „Nejednalo se ale o žádné

skutečné ohrožení. Takové zbytečné telefonáty policisty leda

zdržují od skutečných naléhavých případů. Marníš tím jejich

čas.“

Co je to za idiota? To on sám teď zrovna marní můj čas,

mohl jsem místo toho dohlížet na svoje alexandry. I ten herec

Richard Chamberlain bude nakonec chytřejší než on.

„To ale byl naléhavý případ! Vždycky to bylo naléhavé! Co

pak to nechápete? Nahlásil jsem bezprostřední ohrožení na

životě. A kdybyste to brali vážně, mohli jste zabránit vraždě.“

„Jaspere!“ okřikne mě táta.

„To je v pořádku.“ Narezlá chromová oranž pokyne rukou

jako strážník na křižovatce.


26

Doufám, že mu řízení dopravy jde líp než výslechy o závaž

ných zločinech.

„Tvůj táta už se mi zmínil, že někoho podezříváš ze za bití

několika alexandrů, co hnízdí na zahradě před domem slečny

Lark hamové.“

„Nepodezřívám, já vím, že jich zahynulo už dvanáct. Tři

náct, pokud počítáte i to mládě, co zemřelo čtyřiadvacátého

března, ale to byla nehoda. Ostatní rozhodně zemřeli násil

nou smrtí.“

Hlava narezlé chromové oranže poskakuje nahoru a dolů.

„Je mi jasné, že tě ty nedávné události dost rozrušily.“

„To ano,“ přitakám. „Vražda mě vždycky rozruší.“

„Nech toho, Jaspere!“ varuje mě táta.

Narezlá chromová oranž už zase zastavuje hlavou auta. „Jen

ho nechte, pane Wisharte. Já to zvládnu.“

Nakloní se ke mně a já málem spadnu z pohovky, jak před

ním uhýbám.

„Neboj, Jaspere. Rád si vyslechnu, co tě tak trápí ohledně těch

mrtvých alexandrů. Nejdřív bych si ale chtěl povídat o tvých

kamarádech, Bee Larkhamové a Lucasovi Drurym.“

Kde proboha Metropolitní policie vyhrabala tohohle ňou

mu? Je to snad poslední člověk, co přežil zombie apo kalypsu?

Já si vážně myslel, že přesně o tomhle jsme se bavili, než tak

zničehonic změnil téma a začal o tom masakru mých alexandrů.

Asi bych mu měl dát ještě jednu šanci, i když je to od něj

teda vážně hloupost, myslet si, že jsme s Lucasem kamarádi.

Nikdy jsme kamarádi nebyli. Byli jsme kamarádi Bee Lark

hamové. Její ochotní komplicové.

Snažím se mu to vysvětlit: „Ledově modré krystalky se třpyti

vými okraji a stříbřité rozeklané rampouchy.“ „Rampouchy“ vy

slovím obzvlášť důrazně, ty jsou důležité. Jsou tím jediným, co

mi z pátečního večera utkvělo v paměti. Zbytek mám jako v mlze,

ve vzpomínkách je příliš mnoho prázdných míst a vlnitých otaz

níků, ale rozeklané špičky rampouchů mi připomínají ten nůž.


27

„To už opakuješ potřetí, jenže mně malířské barvy bohužel nic moc neříkají,“ řekne narezlá chromová oranž. „Hele, mrzí mě, jestli jsem tě něčím vyvedl z míry. Jedno si ujasníme: nikdo z těch kluků, o kterých tu mluvíme, není ani v průšvihu, ani

v nebezpečí. Jenom se pokoušíme zjistit víc informací, abychom

našli slečnu Larkhamovou a mohli si s ní osobně promluvit.“

Pokouším se mu sdělit, že s Bee Larkhamovou si už nikdy

nepromluví, jeho to však nezajímá. Jeho hlas skřípe jako nehty po tabuli.

„Chci jít domů.“

„Jaspere, prosím tě! Soustřeď se! Už to bude jenom chvilka.“

Tátova blátivě okrová v sobě nese nažloutlý nádech prosby.

„Tohle já nezvládnu! Jsem na to moc mladej! Tohle já nezvládnu! Jsem na to moc mladej!“

Křičím, ale táta mě neposlouchá.

„Jasper vážně nebude ideální svědek,“ říká. „Určitě jsou ve

škole i jiní kluci, co by vám mohli pomoct s vyšetřováním, ne?

Kluci, co nemají tyhle speciální vzdělávací potřeby?“

Jedinou mojí potřebou je vrátit se domů. Jinou speciální

potřebu nemám. Bolí mě břicho. Nikdo mě neposlouchá. Tak je to ostatně pořád. Jako bych ani neexistoval. Možná jsem se

v zákrytu dlaní rozplynul jako pára.

„Chápu vaše obavy, pane Wisharte. Nadnesu to tenhle týden na poradě k případu. Na Jasperův vztah se slečnou Larkhamo

vou a Lucasem Drurym se každopádně musíme podívat blíž.

Domníváme se, že možná ví něco, co by nás mohlo nasměrovat.

Třeba si ohledně toho jejich údajného vztahu zapsal nějaké

důležité časové údaje.“

„To pochybuju.“

Třepotavá světle citronová žluť.

Jeden z mých zápisníků se vzpouzí útoku tátových prstů.

„Tak třeba tenhle zápis. O lidech, co chodí k Bee domů, si zaznamenává jen to nejzákladnější: vchází černý blejzr, odchází světle modrý kabát a tak dále. Jasper absolutně netuší, jak ti

28

lidé vypadají, neví ani, jestli to jsou ještě studenti, nebo dospě

lí. Pochybuju, že by Lucase nebo kteréhokoliv z těch ostatních

kluků dokázal identifikovat.“

Táta dál listuje mým notesem.

„Většina Jasperových zápisů se ani lidí vůbec netýká. Zazna

menává si vše o alexandrech na tom stromě a o dalších ptácích.

Ornitologie, to je jeho.“

Ruka narezlé chromové oranže zašátrá v jedné z krabic

a vytáhne ocelově modrý notes s bílým králíkem na předních

deskách.

„Něco je špatně!“ ozvu se překvapeně. „Ten králík tam ne

patří.“

„Aha, promiň,“ omluví se narezlá chromová oranž.

Blok s bílým králíkem putuje zpátky do krabice.

„Koukněte se třeba na tohle,“ podává mu táta další notes.

„Nepíše tu o ničem než o těch svých barvách. Jak by vám to asi

mohlo pomoct? Koho to zajímá?“

Chce se mi ječet a kopat a máchat rukama.

Na tom, že jsem jiný, nevidí táta nic dobrého, nemá pocit,

že bych vyhrál ve sportce. Vůbec se nesnaží hledat barvy, kte

ré bychom měli společné, zajímají ho akorát ty, které nás od

sebe oddělují.

Musím se udržet. Musím se soustředit na barvu, kterou

mám ze všech na světě nejraději: na kobaltovou modř.

Nic jiného mi po mamince nezbylo, jenom barva jejího hla

su, jenže co se k nám do ulice nastěhovala Bee Larkhamová,

nějak se mi ten odstín naředil. Dělo se to pozvolna, vůbec jsem

si toho nevšiml, až když už bylo pozdě.

„Odvez mě domů!“ křičím. „Hned! Hned! Hned!“

Překvapuje mě barva i zubaté okraje mého hlasu. Obvykle

je studeně modrý, světlejší odvar maminčiny kobaltové modři.

Dneska ale vypadá divně. Není ve skutečnosti ještě tmavší než

ten maminčin? Víc do šediva? Ne a ne se mi vybavit. Nesmím

na ni zapomenout. Chci namalovat její hlas.

„Musím odsud pryč!“

Pozdě. Její barva mi prokluzuje ze sevření, protéká mi mezi konečky prstů jako písek. Přimáčknu si dlaně na oči. Chci si tu kobaltovou modř udržet za očními víčky, jasnou a uklidňující.

Mnout, mnout, mnout.

Chci její svetr. Zapomněl jsem si s sebou vzít knoflík, proto

že jsem musel dávat pozor, aby byly krabice správně seřazené,

a teď nemám co mnout v ruce.

Pohlédnu na druhou stranu místnosti a zježí se mi chlupy na rukou. Od narezlé chromové oranže se mi dostalo ujištění,

že to zrcadlo je tu jenom na ozdobu, stejně jako ten obrázek

lodi na protější stěně. Ubezpečuje mě, že za ním nikdo není, jeho barvě se ovšem nedá věřit.

Někdo za tím zrcadlem určitě stojí, prohlíží si můj obličej i svérázné chování a směje se tomu, jak zmatkuju. Na karmínových pohovkách před touhle stranou zrcadla sedí hned tři cizí lidi.

Nepoznávám ani jednoho z nich.

Nejmenší z nich, ten s tmavě blond vlasy, co se kývá ze předu dozadu, právě otevírá pusu a ječí.

Světle modrá s vodorovnými nepatrně nafialovělými čárami.

Pak pozvrací pohovku.

Táta mlčí. Nepustí si bbC dvojku ani nebubnuje prsty o volant.

Po tom fiasku se zvracením na tom nejspíš není nic zarážejícího. Pořád se na mě zlobí, i když si s tím podle narezlé chromové oranže nemá dělat starosti. Prý tam zvrací spousta dětí. Policejní sbor zaměstnává někoho, kdo to po nich uklízí. Táta

říká, že přesně takováhle podřadná práce čeká i mě, jestli se

nebudu víc snažit zvládat ty svoje záchvaty.

Ta pohovka ale rozhodně neviděla zvratky poprvé. Co taky

narezlá chromová oranž čeká, když si tam pověsí takové psycho zrcadlo? V jednu chvíli si myslíte, že jste tam sami, a vzápětí je kolem vás spousta cizích lidí!

30

Když jsem se uklidnil, ukázal mi zeď za zrcadlem. Nebylo

na ní nic zvláštního.

Žádné tajné okno do vedlejší místnosti.

Žádné schované nahrávací zařízení.

Pokouším se vytlačit z mysli ty tmavé barvy a křiklavé tvary

náklaďáků a aut, která burácejí kolem nás. Táta nepromluvil už

od chvíle, co otočil klíčkem v zapalování (marmeládově oranžová

s ostrými žlutými hroty). Třeba se na mě nezlobí. Třeba přemýšlí

o Bee Larkhamové.

Ví, že oba potřebujeme čas, abychom si ujasnili, co se stalo.

Mě nesmí rozptylovat žádné zbytečné barvy a tvary, jeho zase

to moje věčné kafrání o nich.

Měl bych ho zkusit nějak rozveselit, když toho pro mě to

lik udělal. Celé tři dny mě nechal zalezlého ve skrýši, jedinou

výjimkou byla ta návštěva policejní stanice. Včera zavolal do

školy a omluvil mě s tím, že mám velké bolesti břicha. Aspoň

tohle nebyla lež.

„Neboj, tati,“ řeknu po dlouhém přemýšlení. „Myslím, že

jsme to zvládli.“

„Co jako?“ zeptá se, aniž na mě pohlédne.

„Že nám ta vražda prošla. Richard Chamberlain (jako ten

herec) nic netuší.“

Táta si vztekle uleví slovem nažloutlým jako kočičí zvratky.

Nesnáším nadávky. A on to ví.

Mstí se mi za to, že jsem narezlé chromové oranži pozvra

cel pohovku.

„Promiň, Jaspere. Tohle mi ujelo. Rozumíš aspoň něčemu

z toho, co jsem ti říkal? Vážně si myslíš, že se stalo právě tohle?“

Pevně zavřu oči a stočím se pod pásem do klubíčka.

Jo, myslím. Vážně. Že se tam stalo právě tohle.

Táta mě sice opakovaně varoval, ať jsem zticha, ale já se sna

žil přiznat. Opravdu jsem se snažil, mě totiž to, co se stalo v ku

chyni domu číslo popisné 20 na Vincent Gardens, doopravdy

moc mrzí. Zasloužím si trest.

31

Narezle chromově oranžový detektiv mě ale neposlouchá.

Pochybuju, že začne hledat Beeino tělo.

Takže mám dost času.

Dost času, abych ochránil zbývající alexandry. Potřebuju

toho času docela hodně, asi tak čtyři dny, než mláďata na dubu

Bee Larkhamové vylétnou z hnízda a odletí daleko, předaleko

od všech těch nebezpečí, které v naší ulici číhají.

Já ale odejít nemůžu.

Já už ty barvy nemůžu dál ignorovat.

Musím se postavit pravdě čelem. Musím si vzpomenout, co

se stalo tu noc, kdy jsem zavraždil Bee Larkhamovou.

32

3

Úterý (lahvově zelená)

Večer

Večer ležím v posteli a prstem přejíždím po fotografiích alexan

drů malých v Encyklopedii ptáků. Dospělý sameček alexandra se

pozná snadno, má kolem krku růžovo -černý proužek. Samičky

ho sice mají taky, barva se ovšem příliš neliší od různých od

stínů zelené na zbytku těla a proužek se obtížněji hledá.

Celkem dvanáct úmrtí.

Bee Larkhamová mi před smrtí neřekla, jaký byl přesný po

měr zavražděných samečků a samiček. Musím je co nejdřív

znovu spočítat, než bude pozdě. Než opustí svá hnízda.

Když jsme se vrátili z policejní stanice domů, táta se ani

nezeptal, jestli se cítím na odpolední vyučování. Připravoval

sýrové toasty a hledal prášky na bolení břicha a já jsem zatím

popadl poloprázdný pytlík se zrním. Došel jsem s ním ale je

nom na chodbu, pak mě táta zastavil.

Nechoď k domu Bee Larkhamové krmit alexandry.

Slibuješ?

Nepohazuj nám po zahradě kousky jablek pro ptáky. Přilákáš

tím krysy.

Slibuješ?

Už nevolej na tísňovou linku.

Slibuješ?

Narůžověle šedé slovo se zvlněnými okraji, z něhož mě

vždycky tak nějak zvláštně rozbolí břicho — uvnitř, ne jako

teď, kdy mě zvenku pálí pupík jako suchý led a vypadá jako

pootevřená pusa.

Slíbil jsem mu to, ale za zády jsem překřížil prsty, což zna

mená, že můj slib neplatí. Někdo přece musí alexandry krmit, a Bee Larkhamová to dělat nemůže.

Táta si to neuvědomuje, ale dům Bee Larkhamové se už teď

hlásí o pozornost. Všech šest krmítek na zahradě před domem

zeje od pátečního večera prázdnotou. Bee Larkhamová nerozvěsila po stromech buráky ani nedala za okna talíře s nakráje

nými jablky a lojem. Nepouští si hodně hlasitou muziku jako

obvykle. Alexandrové nezpívají serenády a sousedé si nestěžu

jí na hluk. Dneska neotevírala dveře žákům, co k ní po škole

chodí na pětačtyřicetiminutové hodiny klavíru a kytary vždyc

ky od čtyř hodin odpoledne dál. V domě vládne tma a ticho už

od pátečního večera — toho indigově modrého dne, kdy Bee

Larkhamová zemřela.

Tato důležitá fakta mi neunikla díky tomu, že jsem se poté,

co mi táta zakázal chodit krmit alexandry, zabarikádoval u sebe v pokojíku. Nejdřív jsem se soustředěně snažil nakreslit ma

minčin hlas, ale pořád jsem nedokázal namíchat ten správný

odstín. Barvy odmítaly spolupracovat a chovaly se hulvátsky.

Takhle táta mluví i o mně.

Těžko zvládnutelný.

Prohlásil, že po zbytek dne bude pracovat z domova, ale

já při malování viděl zezdola z obýváku barvy televize. Když

se mi i po půlhodině maminčina opravdová kobaltová modř

pořád vzpouzela a černostříbrné pruhy televize mě příšerně

rozptylovaly, nechal jsem akrylovky akrylovkami a postavil

jsem se s dalekohledem do okna.

Jako obvykle jsem si zapisoval veškerá důležitá pozorování,

tentokrát do nového chrpově modrého bloku. Založil jsem si

ho především proto, že mi přišlo správné oddělit zápisy „po

tom“ od zápisů „předtím“, aby se mi ještě nepomíchaly.


34

15:35

Do koruny vletěl sameček alexandra s nějakými bobulemi

v zobáku.

16:02

Bee má dávat hodinu klavíru. Kluk v ledňáčkově modrém kabá­

tě má dvě minuty zpoždění. Běží po pěšině. Dívá se na prázd­

ná krmítka. Buší na dveře barvu kartonové krabice. Dveře se

neotevírají. Kluk v ledňáčkově modrém kabátě odchází ulicí.

16:11

Na větvi společně sedí pět alexandřat.

16:45

U Bee má začínat hodina kytary. Kluk v kabátě barvy mořské

zeleně ťuká na dveře: prašná světle hnědá. Dveře se neote­

vírají. Kluk v kabátě barvy mořské zeleně nasedá zpátky do

černého auta.

Bee Larkhamová měla i nečekanou návštěvu, takovou v roz

vrhu nemá.

17:41

Pán v tmavě modré kšiltovce.

Buch, buch, buch.

„Bee, otevři! Musíme si promluvit!“ Špinavě hnědé obláčky

s uhlovými okraji.

Nejradši bych se byl vyklonil z okna a zavolal na něj: Běžte

pryč a vemte si s sebou i ty svoje obláčky!

To ale samozřejmě nešlo. Na to jsem se toho muže v tmavě

modré kšiltovce moc bál. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem ho už

někdy viděl, jedno mi ale bylo jasné: nelíbily se mi jeho barvy.

Ani jeho kšiltovka.


35

Pořádně jsem si dalekohledem prohlédl strom. Alexandro

vé se dál schovávali ve vrcholku koruny. Dokonce ani mláďata

na sebe neupozorňovala tím svým pronikavým pípáním. Chytří

ptáčkové.

17:43

Pán v tmavě modré kšiltovce jde pozpátku pěšinou k brance

a dívá se do okna Beeiny ložnice. Otočí se —

Pero mi vypadlo z ruky a rozprsklo po zeleném koberci neúpros

né světle hnědé kapičky. Vrhl jsem se po hlavě do skrýše a scho

val se pod deky. Seděl jsem v tom tmavém a teplém kokonu,

hladil knoflíky maminčina svetru a vdechoval vůni růží.

Nakonec jsem vylezl a opatrně vykoukl z okna. Pán v tmavě

modré kšiltovce byl pryč. 18:14. Vím to, protože jsem si to ově

řil hned dvakrát — na hodinkách a na budíku. Přesné detaily

jsou důležité.

Teď, v 19:56, musím zapsat i zbytek, o hodinu a dvaačtyři

cet minut později, s vědomím neúplných záznamů bych to

tiž nemohl usnout. Vezmu si modré plnicí pero, co si nechá

vám na nočním stolku, a začnu větu nanovo. Hned to vypadá

lépe, když mi ruka nepanikaří a nesnaží se utéct ze stránky.

Píšu:

17:43

Pán v tmavě modré kšiltovce jde pozpátku pěšinou k brance

a dívá se do okna Beeiny ložnice. Otočí se a zahlédne mě, jak

ho pozoruji dalekohledem. Vydá se směrem k našemu domu.

?????????????????????????????????

18:14

Pán v tmavě modré kšiltovce je pryč.


36

Co se událo během těch jedenatřiceti minut, kdy jsem se scho

vával? Na těch třiatřicet otazníků, co jsem si tu napsal, odpo

věď nemám.

Chtěl mi ten pán v tmavě modré kšiltovce vynadat, že ho

šmíruju, ale pak si to rozmyslel? Neslyšel jsem, že by táta ote

víral vchodové dveře. Zakryl jsem si uši dlaněmi a hlasitě si zpí

val písničku „Bad Blood“ od Taylor Swift. I tak bych to ale za

znamenal, ne? Viděl bych tmavě hnědé tvary klepání na dveře.

Slyšel bych barvu hlasů.

Doplním si zápisky o nejnovější otázku:

Kdo byl ten pán v tmavě modré kšiltovce a co u Bee Larkhamové

pohledával?


37

4

Úterý (lahvově zelená)

Pořád téhož večera

Doplním chybějící zápisky, zastrčím si notes pod polštář a vrá

tím se k přejíždění prstem po fotografii alexandřího samečka.

Na pána v tmavě modré kšiltovce myslet nechci. Ještě by se

mi vrátily noční můry a z těch mě pak bolí břicho, i když jsem

spolkl prášky od táty.

A nechci myslet ani na krev, jenže starosti mě neopouštějí.

Ta krev se jen tak neztratila. Táta nejspíš schoval nůž i s mým

oblečením z pátečního večera za sekačku, kterou máme v bou

dě na konci zahrady. Tam on ukrývá veškerý kontraband, co si

domů propašuje rádoby bez mého vědomí — nouzové zásoby

cigaret, ačkoliv měl přestat kouřit.

„Všechno v pohodě?“ Blátivě okrová.

Encyklopedie se mi pokusí sklouznout z peřiny. Naštěstí

ji včas zachytím a ještě stihnu loktem přimáčknout polštář,

abych ochránil své zápisky. Táta nesmí zjistit, že si je dál vedu.

Mám teď před ním tajemství. O tom, co si pamatuju, uslyší

vážně nerad.

Je 19:59. Přišel mi dát dobrou noc dřív než obvykle. V tele

vizi určitě co nevidět začne nový díl Myšlenek zločince.

„Byl to náročnej den, ale už je dobře,“ říká. „Nechci, aby tě

to s tou policií rozčilovalo. Teď jsem si promluvil s konstáblem

Chamberlainem a o všechno se postaral. Nechme to na nich,

Bee už není náš problém.“

Dál se soustředím na fotky alexandrů.


38

„A co její tělo?“

Táta se v kouřově okrových chomáčcích zprudka nadechne.

„To už jsme si přece vysvětlovali aspoň tisíckrát! S Bee jsem

všechno zařídil. Už si o ni nemusíš dělat starosti.“

„Ale —“

„Povídám, že už nás nebude otravovat, ani jednoho. Slibuju.“

Ticho. Bezbarvé.

„Jaspere? Vnímáš mě ještě?“

„Jo. Vnímám.“ Bohužel. Kéž by to tak nebylo. Kéž bych byl

alexandr, co se choulí hluboko v hnízdě na tom dubu u silni

ce. Vsadím se, že tam mají krásně útulno. Když odsud zmizely

veverky, hnízdili tam datlové, ale pak jejich starý příbytek ob

sadili alexandři. Podle Davida Gilberta prý vždycky zaberou

cizí hnízdo, třeba brhlíkům.

„Jaspere! Dívej se na mě, do obličeje se mi koukej! A sou

střeď se na to, co ti teď řeknu!“

Já nechci.

Přinutím se zvednout oči od knížky, aby se mi ji táta nepo

kusil vzít jako předtím zrní. V duchu si sestavím základní rysy

jeho obličeje do zjednodušené podoby: modrošedé oči, trochu

větší nos, úzké rty. Zavřu oči a obrázek zase zmizí, jako bych

ho nikdy nenakreslil.

„Otevři oči, Jaspere.“

Poslechnu a táta se jako mávnutím kouzelného proutku

znovu objeví. Pomáhá mi jeho hlas. Blátivě okrová.

„Už jsem ti vysvětloval, že policie Beeino tělo nenajde, pro

tože žádné neexistuje.“

Teď zase svým dechem vytvořím prapodivnou barvu já, jak

se zprudka nadechnu. Tenhle odstín modré je tmavší, ocelo

vější.

Snaží se předstírat, že s těmi událostmi pátečního večera

v kuchyni Bee Larkhamové nemáme ani jeden nic společné

ho. Možná podezřívá narezle chromově oranžového detekti

va z toho, že mi sem nasadil štěnice. Klidně mohl nastražit


39

odposlouchávací zařízení po celém domě. V Zákoně a pořádku

to policie dělá každou chvíli.

Představuju si, jak nám před domem parkuje tmavá dodávka. Uvnitř sedí dva muži, na uších mají sluchátka, odposlouchávají naše rozhovory s tátou a doufají, že tak získají usvěd

čující důkaz v případu Bee Larkhamové.

Musím lhát konzistentně.

Žádné tělo neexistuje.

Potichu si to zopakuju.

Policie nemůže najít tělo Bee Larkhamové, když ho nehledá,

a ona ho nehledá, to už nám potvrdil ten tupec s hlasem barvy

narezlé chromové oranže. Zadupal do země všechny drobečky, kterými jsem mu vysypal cestičku jako v pohádce o perníkové chaloupce, a vůbec si nevšiml, že vedou až k zadním dveřím domu Bee Larkhamové. Pak pokračují do kuchyně a tam stopa zničehonic končí.

Netuším, kde by se drobečky měly zase objevit. Táta mi ne

řekl, co se dělo po mém útěku z místa činu. Její tělo se klidně

může rozkládat celé měsíce, než ho najdou.

Jestli ho vůbec někdy najdou.

Žádné tělo neexistuje.

„Tak jo, tati. Když jsi si tím tak jistý...“

„To teda jsem. Drž se od jejího domu dál a víckrát mi o ní

nemluv. Už nikdy od tebe nechci slyšet její jméno. Chci, abys zapomněl na ni i na to, co se mezi vámi v pátek večer stalo. Když to budeš pořád omílat, budou z toho akorát problémy.“

Několikrát pohnu hlavou nahoru a dolů.

Táta by měl všechno vědět líp, je přece starší a moudřejší

než já. Jenže ať už tvrdí cokoliv, na klidu mi to nepřidá.

Vytáhnu zpod knihy na nočním stolku jednu fotku. Je nová.

Ne snad že by někdo vyfotil maminku zrovna před chvílí, to by ani nešlo. Umřela, když mi bylo devět. Na pohřeb jsem nesměl, táta říkal, že by mě to moc rozrušilo. Tuhle fotku jsem nikdy předtím neviděl, ani v žádném z alb, ani u něj v zásuvce

40

nočního stolku. Našel jsem ji zastrčenou vzadu ve skříňce v tá

tově pracovně.

Prohlížím si těch šest lidí stojících v řadě vedle sebe. „Která

z nich je máma?“

„Cože?“ Táta se dívá na hodinky. Zdržuju ho od důležitých

záležitostí FbI. Zápletky bývají složité. Teď už se do toho ne

dostane.

„Která z nich je máma?“ zopakuju. „Tady na té fotce?“

„Ukaž.“

Zvednu fotku do vzduchu, ale nedovolím mu, aby si ji vzal.

Ještě by mi ji zničil mastným otiskem prstu.

„No teda, tuhle fotku jsem neviděl pěkně dlouho. Kdes ji

vyhrabal?“

„No... já...“ Nechce se mi přiznávat, že jsem se už zase pro

hraboval ve skříňce a v zásuvkách u něj v pracovně.

Hrabat se v tátových věcech, když jsem doma sám, je hned

po alexandrech a malování moje nejoblíbenější zábava.

„Byla zastrčená za jednou fotkou v albu.“ Obecně vzato to

byla celkem malá lež.

Táta svraští obočí. „No páni. To jsou vzpomínky. Ta fotka

je z oslavy babiččiných pětasedmdesátin.“

Zajímavé, ale na to jsem se neptal.

„Která z těch paní je maminka?“

Táta si povzdechne: příjemně hladké světle okrové puntíky. „Ty

ji vážně nepoznáš?“

„Jsem unavený. Nemůžu se pořádně soustředit.“ Další uži

tečná lež, věrný kamarád podobně jako tlumeně růžové číslo

šest.

„Tahle,“ ukáže na jednu z postav. „Ta úplně vpravo.“

„Paní v modré blůze, co objímá kolem ramen nějakého klu

ka.“ Opakuju si to, abych si zapamatoval, kde přesně na fotce

stojí.

„Tebe. Objímá tebe. A oba se do objektivu usmíváte.“

Prohlížím si ty cizí obličeje.

„A kdo je tohle?“ ukážu na další paní o kus dál. Taky má modrou halenku, což je matoucí.

„To je babička. Umřela měsíc...“ Blátivě okrový hlas se odmlčí uprostřed věty.

Dokončím ji za něj. „Měsíc po mamince. Z toho zármutku

a šoku ze ztráty jediné dcery jí přestalo tlouct srdce.“

Táta se zprudka nadechne. „Jo.“ To slovo je jako zoubko

vaná šipka svištící vzduchem.

Já ten neopodstatněný útok odrazím. „Věděla, že maminku

nahradit nemůže. To by bylo neproveditelné.“

„Samozřejmě že ji nemohla nahradit. Lidi nahradit nejde, nejsou to věci. Takhle to v životě nechodí, Jaspere. To snad chápeš, ne?“

V hloubi duše musí vědět, že je lhář, ale na to teď myslet

nechci.

„Jakou barvu měl maminčin hlas?“ změním téma.

Táta se znovu podívá na hodinky. Měl si tu televizi stopnout,

než mi šel dát dobrou noc. Už mu uteklo šest minut a devětadvacet sekund Myšlenek zločince. Sériový vrah si mezitím nejspíš našel další oběť.

„To přece víš. Pořád o ní mluvíš.“

„Kobaltová modř.“ Stejně jako předtím na policejní stanici pevně stisknu víčka. Nefunguje to. Otevřu oči a zadívám se na svoje obrazy. Vystavil jsem si je pod okno, hned pod dalekohled na parapetu. Vyčítavě mi pohled oplácejí.

„Maminka byla kobaltově modrá. Takhle si ji chci pamato

vat. Pableskující kobaltově modré stužky.“

„Jo, to byla její barva,“ přitaká táta. „Modrá.“

„Určitě? Určitě byla kobaltově modrá?“

Tátova ramena se zvednou a zase se spustí. „Netuším. Když

mluvila, viděl jsem...“

„Co?“ Koušu se do rtu a čekám. „Cos viděl?“

42

„Zkrátka mamku. Žádnou barvu. Vypadala úplně normál

ně. A stejně tak ji viděli i všichni ostatní. Všichni kromě tebe.“

Odvrátí se, ale já na tu maminčinu barvu nemůžu přestat

myslet.

„Když jsem byl malý, taky jsem říkal, že je mamka kobaltově

modrá?“ naléhám na něj. „Nemluvil jsem někdy o jiném odstí

nu modré? Třeba o blankytné?“

„Nechme toho. Je pozdě. Jseš unavenej. A já jsem taky ho

tovej.“

Chce tím říct, že nemá náladu na další rozhovor o těch mých

barvách. Chce, abych předstíral, že vidím svět stejně jako on,

jednobarevný a tlumený. Že ho vidím normálně.

„Tohle je důležité! Musím mít jistotu, že si to pamatuju

správně.“ Odkopnu přikrývku, škrtí mi nohy.

„Nevím, co mě to popadlo. To víš, že byla kobaltově modrá.“

Tátův hlas je tak tichoučký, že by ho klidně odfoukl i mírný

letní vánek. „Ale nerozčiluj se kvůli tomu takhle před usnutím.

Musíš jít spát. Zítra je škola a já musím do práce. Nemůžu si

zase brát volno. Musíš přestat myslet na Bee a začít se soustře

dit na školu. Bříško už tě netrápí, ještě by to ale chtělo srovnat

si to v hlavě. Platí?“

Vrátí se, skloní se ke mně a dá mi pusu na čelo. „Dobrou

noc, Jaspere.“

Čtyři dlouhé kroky a táta je u dveří. Přivře je jako obvykle:

mezera je přesně sedm a půl centimetru široká.

Další lež.

Tahle noc vůbec není dobrá. Právě naopak.

Počkám si, dokud ke mně z obýváku nedolehne tmavě ví

nové zavrzání koženého křesla, a pak vyskočím z postele a po

sbírám obrázky maminčina hlasu.

Přesný odstín kobaltově modré se v tubě nesežene. Člověk

si ho musí sám namíchat. Pokoušel jsem se změnit odstín tro

chou bílé, přimíchal jsem i černou, abych získal sytější odstín,

zatím se ale kýžený výsledek nedostavil.

Když mě takhle klamou tyhle obrazy, nejsou ty ostatní taky jenom sérií lží? Prohledám krabice v šatní skříni a vytáhnu

všechno, co jsem namaloval ode dne, kdy se v ulici poprvé ob

jevila Bee Larkhamová. Celkem mám sedmasedmdesát obrazů. Roztřídím si je do jednotlivých kategorií: alexandři, písně jiných ptáků, Beeiny hodiny hudby a obyčejné zvuky.

Tyhle obrázky mi starosti nedělají. Jejich barvy mi ublížit

nemůžou.

Ne tolik jako hlasy. Z těch si udělám hromádky, abych se mohl na jejich barvy zaměřit pozorněji: Bee Larkhamová. Táta. Lucas Drury. Sousedi.

Všichni hlavní aktéři.

Namaloval jsem si je, abych si zapamatoval jejich obličeje.

Některé obrázky se ale odmítají chovat spořádaně. Barvy rozhovorů krvácejí jedna do druhé a vytvářejí tak úplně jiné odstíny.

A vtom po dlouhé době konečně prozřu. Tak z toho pramení

moje problémy, to proto se mi nedaří na sto procent správně zachytit maminčin hlas! Vždyť já už nevím, které barvy jsou správné a pravdivé, které mě jenom balamutí a které jsou prolhaní lháři!

Musím začít nanovo. Nikdy se nedozvím, co se stalo, po

kud je nepřinutím chovat se ukázněně. Pokud neodliším dobré barvy od těch špatných.

Namočím si veliký štětec a smíchám si na paletě kadmiově

žlutou s alizarinově karmínovou.

Připadám si klidnější a silnější. Zase mám nad vším kon

trolu. Namaluju ten příběh od začátku: od sedmnáctého led

na, ode dne, kdy to všechno začalo. První obrázek se jmenuje

Krvavě oranžová útočí na zářivě modré a fialové kruhy na plátně.

Však já ty barvy donutím, aby mi řekly pravdu.

Jeden tah štětcem po druhém.


44

5

17. ledna, 07:02

Krvavě oranžová útočí na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist