načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Barva kouzel - Terry Pratchett

Barva kouzel
-11%
sleva

Elektronická kniha: Barva kouzel
Autor:

Ve světě, který leží na krunýři obrovské želvy, se vydává na cestu rozverná, temperamentní a neuvěřitelně výstřední výprava. Setkáte se s lakomým a naprosto neschopným ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 133
+
-
4,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 292
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-856-0928-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ve světě, který leží na krunýři obrovské želvy, se vydává na cestu rozverná, temperamentní a neuvěřitelně výstřední výprava. Setkáte se s lakomým a naprosto neschopným čarodějem Mrakoplašem, naivním turistou Dvoukvítkem, jehož Zavazadlo za ním běhá jako pes na stovce malých nožiček, s draky, kteří existují pokud na ně opravdu věříte, a samozřejmě dojdete až na okraj této podivné planety.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 1983 by Terry Pratchett

‘€’‹€“ˆŽţČĔĔρ˜ € €“ó‘„Š

Cover © 1985 by Josh Kirby

Originally published in Great Britain

by Colin Smythe Limited, 1983

䄂‡€‘¢•€•˜‡‘€™„€ō|¢ƒŽ”­¢’““²“ŽŠˆ‡˜„Â

ƒŽ•Ž‹„ŽŽ”þ“„Ž‰€ŠùŒŠŽ‹ˆ•™ó’Ž„Œ‘„‘Žƒ”ŠŽ•€“

€äÂሓ„™’Ž”‡‹€’”€Š‹€ƒ€“„‹„ō

ISBN 978-80-7197-504-5 (ebook)


BARVAKOUZEL

PROLOG

Ve vzdáleném, starobylém seskupení rozměrů, v astrálnírovině, která původně vůbec nebyla určena k pohybu, se zachvěly

a rozdělily spletené hvězdné mlhy...

Pohle%me...

Tam přichází želva, Velká A’Tuin, a pomalu se prodírámezihvězdnými proudy, nemotorné končetiny obaleny jinovatkou zmrzlého vodíku a prastarý krunýř zbrázděný krátery podopadu meteoritů. Oči velikosti moří, zakalené revmatismem aprachem rozpadlých asteroidů, upírá neochvějně k Osudu.

V mozku větším než město probíhají s geologickoupomalostí myšlenky, které se upínají k jedinému – k váze.

Většinu váhy samozřejmě tvoří Berilia, Tubul, T’PhonVelký a Jerakeen, čtyři obrovští sloni stojící na krunýři želvy, na jejichž mohutných, hvězdami ožehnutých hřbetech spočívákoláč Světa. Svět je po okrajích lemován třpytivými závěsy dlouhých vodopádů a překlenut nebeskou bání v barvě modři dětských očí.

Astropsychologie zatím nebyla schopna odhalit, co si tato úctyhodná čtveřice myslí.

Velká želva byla také jen pouhou legendou až do dne, kdy se malému a velmi tajnůstkářskému království Krull, jehožpohraniční hory přesahují Okraj, podařilo sestrojit složité zařízení z kovových ramen, kladek a lan. Toto zařízení umístili nanejvzdálenějším výběžku hor a s jeho pomocí spustili přes Okraj

1


několik pozorovatelů v mosazné kouli s křiš7álovými světlíky,

kteří konečně poodhalili závoj tajemství.

Tito první astrozoologové, které z vesmírných hloubekvytáhla zpět na světlo světa úctyhodná armáda otroků, přinesli velké množství údajů o vzhledu a chování A’Tuin i všech čtyř slonů, ale nebyli schopni rozřešit žádnou ze základních otázek o původu a smyslu vesmíru.

Tak například, jaké bylo pohlaví želvy A’Tuin?Astrozoologové, jejichž autorita vzrostla nebývalou měrou, tvrdili, že tuto životně důležitou otázku nelze rozřešit, dokud nebudezkonstruován mnohem větší a silnější jeřáb, na kterém by mohla být spuštěna z Okraje lo%, určená k cestám do hlubokého kosmu.Zatím byla každá teorie o odhaleném vesmíru pouhou spekulací.

V této situaci vzniklo známé učení o tom, že A’Tuin přichází odnikud a bude kráčet svým pomalým, neohrabaným krokem navěky nikam. Tato teorie byla zvláště populární mezi akademiky.

Její obměna, hýčkaná především příslušníky všechnáboženských kultů, říkala, že A’Tuin kráčí od Zrození k času Páření, tak jako ostatně všechny hvězdy oblohy, pohybující se nazádech jiných želv. Až se všechny sejdou, krátce a divoce se spáří, poprvé, jedinkrát a naposled. Z těchto spojení se zrodí nové želvy, které na svých bedrech ponesou jiné a mladé světy. Tahle teorie byla známa také pod jménem teorie Velkého třesku.

Tak se stalo, že mladý kosmoželvolog ze skupiny příznivců Pravidelného kroku, testující nový teleskop, kterým se mu, jak doufal, podaří změřit přesné albedo pravého oka Velké A’Tuin, byl první, kdo zahlédl kouř, stoupající k nebesům. Ten kouř se valil z nejstaršího města světa.

Mladý vědec se později v noci natolik zabral do svýchvýzkumů, že na to úplně zapomněl. V každém případě zahlédl kouř první.

A byli tady i další...

2



BARVA KOUZEL

V ulicích dvojměstí Ankh-Morpork hučely plameny. V místech,

kde ohně hltaly Čtvr7 Mágů, hořely všemi odstíny modré azelené a tu a tam v nich dokonce proskočily podivné záblesky

osmé barvy – oktaríny. Tam, kde si předvoje plamenů našlycestičku do nádrží a skladiš7 olejů, ležících podél celé Obchodnické

ulice, pokračovaly ve své cestě sérií planoucích gejzírů amohutných výbuchů. V ulici Voňavkářů vydával oheň omamnou vůni,

a když začal hltat balíčky vzácných sušených bylin a drog veskladištích drogistů a mastičkářů, většina lidí zešílela a mluvila o bohu.

V těchto chvílích už plameny zachvátily celé morporské Dolní město a bohatší a významnější občané Ankhu, ležícího na protějším břehu, odvážně řešili situaci tím, že ničili mosty. S veselým praskotem vzplály lodě z morporských doků,naložené zrním, bavlnou a dřevem a dlouhé roky natírané dehtem. Když přehořela poutací lana a dřevěná mola se měnila vplanoucí pochodně, zachytil lodě odliv a unášel je s sebou. Pluly dolů k moři, zapalovaly cestou paláce a letohrádky na nábřeží a vypadaly jako veliké tonoucí světlušky. Žhavé oharky a jiskry unášel svěží větřík a pokládal je daleko na druhém břehu do ukrytých zahrad a vzdálených stodol, sýpek a stohů.

Kouř z toho překrásného ohně se zvedal do výše mnoha mil a ten větrem modelovaný černý pilíř bylo možno zahlédnout odkudkoliv z celé Zeměplochy.

Obzvláště působivý byl pohled z chladného tmavéhovrcholku kopce, který se tyčil pár mil za městem, odkud požárpozorovaly s neobyčejným zájmem dvě postavy.

4


Vyšší z obou mužů ohryzával kuřecí stehno a opíral sepřitom o meč sotva kratší, než je výška průměrného muže. Kdyby se kolem něj nevznášela neviditelná aura ostražité inteligence, mohl by si člověk skoro myslet, že je to barbar ze středových pustin.

Jeho druh byl mnohem menší a od hlavy k patě ho halilširoký hnědý pláš7. Později, když se mu naskytla příležitostpohnout se, bylo vidět, že se pohybuje s kočičí lehkostí.

Ti dva za posledních dvacet minut sotva vyměnili nějaké to slovo. Jedinou výjimkou byla krátká a nikam nevedoucí hádka o to, zda poslední silný výbuch způsobily olejové nádrže vústředním skladišti, nebo dílny zaříkávače Keribla. Nakonec sedokonce vsadili o nějaké peníze.

Obr dohlodal kuřecí stehno a holou kost odhodil sesmutným úsměvem do trávy.

„Tak, a kde je konec všem těm úzkým uličkám! Měl jsem je rád.“

„A kde jsou všechny ty klenotnice,“ přitakal mu mužík.Zamyšleně pak dodal: „Poslyš, tak si říkám, hoří drahé kamení? Prý je nějak spřízněné s uhlím.“

„A všecko to zlato, už vidím, jak se taví a odtéká do kanálů,“ nevšímal si ho velký a pokračoval ve své samomluvě. „Avšechno to víno, co se vaří v sudech.“

„Taky tam byly krysy,“ připomněl mu jeho hnědý společník.

„Krysy! To máš tedy pravdu.“

„Vůbec se tam v létě nedalo vydržet.“

„No, to taky. Jeden se neubránil dojmu, že – te% mě zrovna nenapadá, jak bych to...“

Hlas se mu vytratil, ale pak se mu na tváři objevil vítězný úsměv a dodal: „Starému Fredorovi u Karmínové pijavkydlužíme osm stříbrňáků.“ Mužík spokojeně pokýval hlavou.

Nová série výbuchů vykouzlila rudý pás v relativněnejtmavší části největšího města světa. Pak se obr neklidně zavrtěl.

„Lasičko?“

„No?“

5


„Tak si říkám, kdo to má asi na svědomí?“

Malý šermíř, známý jako Lasička, neřekl nic. Jeho pohled se obrátil k cestě ozářené blikavým světlem. Od chvíle, kdy se Deosilova brána mezi prvními zřítila v dešti žhavých uhlíků, přešel po cestě jen málokdo.

Te% se po ní blížily dva stíny. Lasička byl proslulý svýma očima, které byly nejostřejší v pološeru a mlhách, a te% zachytil obrysy dvou jezdců a jakéhosi nízkého zvířete, které jimklusalo v patách. Bezpochyby bohatí obchodníci, prchající zhořícího města s poklady, které se jim podařilo zachránit. Lasička se v tomto smyslu vyjádřil ke svému společníkovi, který sizhluboka povzdechl.

„Jak špatně se k nám hodí ta profese lapků,“ zabručel barbar, „ale jak sám říkáš, časy jsou těžké a ani dnes v noci nás měkká postel nečeká.“

Přehmátl rukou na meči, a když se první jezdec přiblížil,postavil se doprostřed cesty. Pozvedl ruku a ve tváři měl přesně nacvičený výraz, který byl na první pohled uklidňující, alezároveň v sobě nesl neurčitou výhrůžku. „Račte prominout,pane –“ začal.

Jezdec přitáhl koni otěže a shodil z hlavy kapuci, která mu padala do čela. Obr se zadíval do tváře pokryté rudýmiskvrnami popálenin, kterými tu a tam prorážely štětičky zuhelnatělých vousů. Chybělo i obočí.

„Vodprejskni,“ řekl zarudlý obličej. „Ty seš Bravd, Stře%an, co?“*

Bravd si uvědomil, že jaksi ztrácí iniciativu. * Poznámka autora: Na tomto místě by bylo pravděpodobně dobré

zmínit se o tvaru a kosmologii plošné soustavy. Na Zeměploše jsou

samozřejmě dvě hlavní světové strany–Střed a Okraj. Plocha rotuje

kolem Středu, a to rychlostí jedné otáčky za osm set dnů (podle

teorie Reforgula z Krullu proto, aby se váha Zeměplochy rozložila

stejnoměrně na každého ze čtyř obrovských býložravců), takže

existují ještě dvě vedlejší světové strany a to Posměr a Protisměr.

6


„Prostě běž pryč, jo?“ pokračoval jezdec. „Nemám na tebe

čas, rozumíš?“

Rozhlédl se kolem a dodal. „A to platí i pro toho tvýhopar>7áka, toho malýho blechavce. Jak ho znám, je zalezlej někde

vokolo ve stínu.“

Lasička přistoupil ke stojícímu zvířeti a podíval seneupravenému jezdci do tváře.

Protože malé slunce ozařující Zeměplochu obíhá po stálé a kruhové

dráze, zatímco se pod ním pomalu otáčí majestátní kotouč světa,

každý snadno pochopí, že rok se na Zeměploše neskládá ze čtyř, ale

z osmi ročních období. Léta jsou ta období,kdy slunce vychází nebo

zapadá na nejbližším místě Okraje, zimy naopak období, kdyvychází a zapadá v místě posunutém zhruba o devadesát stupňů po

obvodu Plochy.

Z toho plyne, že v zemích kolem Kruhového moře začíná rok Nocí

prasečí hlídky, pokračuje prvojarem ke svému prvnímu slunovratu

(Svátek všech malých bohů), dále proběhne prvopodzim a uprostřed

roku přispěchá druhozima (známá také jako Pootočna, protože

slunce vychází po směru otáčení), sedící obkročmo na dni Krutolivu

(krutého přílivu). Nasledují druhojaro, v patách s druholétem,

a přesné tři čtvrtiny roku označuje noc Všech ladem ležících – jediná

noc, ve které podle pověstí všichni mágové a čarodějnice zůstávají

v posteli. Lijáky končí a mrazivé noci nás postrkují k prvozimě,

neboli Protiotočně, v jejímž srdci hnízdí jako ledový šperk Den

prasečí hlídky. Slabé slunce ovšem nikdy nestačí dostatečně vyhřát

krajiny kolem Středu, takže ty jsou neustále sevřeny v krunýři

permafrostu. Naopak Okraj je oblastí prosluněných ostrovů apomalých, líných dnů.

Samozřejmě, že poplošný týden má osm dnů a poplošné světelné

spektrum se skládá z osmi barev. Osmička je na Zeměploševšeobecně číslo nedozírného okultního významu a žádný čaroděj je nesmí

nikdy vyslovit.

Zatím nevíme přesně, proč jsou výše uvedené věci tak, jak jeuvádíme, ale pomáhají nám alespoň zčásti pochopit, proč na Ploše

nejsou bohové ani tak uctíváni, jako spíš obviňováni.

7


„No né, to je přeci mág Mrakoplaš, co?“ prohlásilpotěšeným tónem a v duchu si opakoval slova, kterými ho mág popsal. Chtěl si je dobře zapamatovat pro případ, že by se mu vbudoucnosti naskytla možnost neuspěchané pomsty. „Hned jsem si říkal, že ten hlas poznávám.“

Bravd si odplivl a zastrčil meč do pochvy. Pouštět se do sporů s mágy se většinou nevyplácelo, nemluvě o tom, žemálokdy mívali něco, co by jako kořist stálo za řeč.

„Na pouličního čaroděje si trochu moc dovoluješ,“ zavrčel.

„Ty víš pendrek,“ odpověděl mu mág unaveně. „Jsem takvyděšenej, že se mi páteř proměnila v rosol, v týhle chvíli trpím předávkováním hrůzou. Chci tím říct, že teprve až se z toho dostanu, budu mít čas uvědomit si, že se bojím i vás.“

Lasička ukázal k hořícímu městu.

„Prošel jsi tamtím?“

Mág si přejel popálenou rukou přes oči. „Byl jsem u toho, když to začalo. Vidíte ho? Tamhle toho?“ Ukázal za sebe nacestu, po které se přibližoval jeho spolucestující. Šlo mu to pomalu, protože jel zvláštním způsobem, při kterém každých pár vteřin spadl s koně a pak se pracně hrabal do sedla.

„Co je s ním?“ zeptal se Lasička.

„Za všecko může von,“ odpověděl odevzdaně Mrakoplaš.

Bravd a Lasička se obrátili k postavě, která te% s jednou nohou ve třmeni poskakovala vedle koně po cestě.

„Takže žhář, co?“ zabručel nakonec Bravd.

„No,“ odpovídal Mrakoplaš, „tak docela bych to zase neřek. Víte, kdyby nastal poslední nekonečnej chaos a všude mlátily blesky, tenhle chlápek by stál v dobře navlhčeným měděným brnění na vršku kopce a vykřikoval by: ,Všichni bohové jsou sviňáci.’ Nemáte něco k jídlu?“

„Je tam kus kuřete,“ přikývl Lasička. „Vyměním ho za ten příběh.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Bravd, který měl pocit, žezaostává v konverzaci.

8


„Dvoukvítek.“

„Dvoukvítek?“ zakroutil Bravd hlavou. „To je ale komické jméno.“

„Co ty vo tom víš,“ zabručel Mrakoplaš a sesedl s koně. „Vůbec nic nevíš. Takže kuře, říkáš?“

„Jo, po %ábelsku.“ přikývl Lasička. Mág zasténal.

„To mně připomíná,“ prohlásil Lasička a luskl prsty, „asi před půl hodinou ve městě něco pořádně vybuchlo...“

„To byly nádrže oleje v hlavním skladišti,“ odpovědělMrakoplaš a při vzpomínce na ohnivý déš7, který po výbuchunásledoval, zamrkal.

Lasička se otočil a s očekáváním se zašklebil na svéhodruha, který zavrčel a podal mu minci z váčku zavěšeného u pasu. V tom okamžiku se od cesty ozval výkřik, který zmlkl, jako když utne. Mrakoplaš od svého kuřete ani nezvedl oči.

„Jedna z věcí, které neumí, je jezdit na koni,“ prohlásilplnými ústy. Pak ztuhl, jako by ho náhlá vzpomínka udeřila přes hlavu pytlíkem písku, vydal ze sebe slabý ustrašený výkřik a vrhl se do tmy. Když se vrátil, visel mu přes rameno bezvládný tvor jménem Dvoukvítek. Byl velice drobný a hubený a na sobě měl neobyčejně zvláštní kalhoty, které mu končily nad koleny, akošili v takové směsici barev, že Lasičkovy citlivé oči barevný náraz i v tom šeru téměř odstonaly.

„Podle toho, jak vypadá, si nic nezlomil,“ uklidňoval se Mrakoplaš. Namáhavě dýchal. Bravd mrkl na Lasičku a vydal se prozkoumat to, co oba považovali za nákladní zvíře.

„Jestli ti můžu poradit,“ ozval se mág, aniž přerušilohledávání bezvládného těla, „tak na to rychle zapomeň. Věř mně. Chrání to Síla.“

„Myslíš kouzlo?“ zeptal se Lasička a sedl si na bobek.

„Neé. Ale je to nějakej druh magie, řek bych. Ne takový tý vobyčejný. Víš, umí to přeměnit zlato na mě%, ale při tom je to pořád zlato, vobohacuje to lidi tím, že je to připraví vo majetek, umožňuje to bezbrannejm potulovat se beze strachu mezilap>9


kama a mordýřema, prochází to i nejpevnějšíma bránama azavětří to i ty nejlíp střežený poklady. Dokonce i te% mě to má ve

svý moci, takže musím volky nevolky následovat tohohle šílence

a chránit ho, aby se mu nic nestalo. Je to mnohem silnější než

ty, Bravde, a mnohem mazanější než ty, Lasičko.“

„A jak se tohle mocné kouzlo jmenuje?“

Mrakoplaš pokrčil rameny. „V našem jazyce by se to řeklo asi jakoodražený-zvukodzemních-duchů. Víno nemáte?“

„Pamatuj, že co se týče magie, nejsem žádný nováček,“pokračoval Lasička v hovoru. „Například v loňském roce jsem – za pomoci tady svého přítele – připravil proslulého a mocného Arcimága z Triquercusu o jeho kouzelnou hůl, opasek posázený měsíčními kameny a o život. To vše v uvedeném pořadí.Nebojím se tohoodraženého-zvukuodzemních-duchů, o kterých mluvíš. Pravdou je,“ pokračoval, „že mě to vypravěníneobyčejné zajímá. Co kdybys mi o tom řekl víc?“

Bravd se mezitím zadíval k nízkému obrysu na cestě. Ten se pomalu přibližoval a v předjitřním světle byl mnohemzřetelnější. A7 Bravd dělal co dělal, zdálo se mu, že se to ze všeho nejvíc podobá –

„Truhlice na nožičkách?“ ozval se nejistě.

„Já vám vo ní povyprávím,“ pokýval hlavou Mrakoplaš, „teda, jestli máte nějaký to víno.“

Zespoda z údolí se ozval strašlivý hluk a divoké syčení.Nějaký obyvatel města, mnohem chytřejší než ostatní, dal příkaz k uzavření mohutných říčních vrat, která se nacházela v místě, kde řeka Ankh opouštěla město. Protože jí byla odepřenavolnost, na jakou byla zvyklá, vylila se z břehů a te% začalazaplavovat ohněm požírané ulice. Netrvalo dlouho a ohnivýkontinent se změnil na pouhopouhé ohnivé souostroví a jednotlivé ostrovy se se stoupající černou hladinou neustále zmenšovaly. Z ulic páchnoucího a zakouřeného města se vyvalil obrovský oblak špinavé páry a zakryl hvězdy. Lasička si pomyslel, že vypadá jako odporný černý hřib.

10


***

Všechna města vesmíru a v kterémkoliv čase byla, jsou abudou pouhými odrazy dvojměstí, vzniklého spojením pyšného Ankhu a kacířského Morporku. Ankh-Morpork, praotec všech měst, zažil ve své dlouhé a pestré historii mnoho pohrom anásilí, ale vždy se znovu pozvedl k nové slávě. Tentokrát to byl oheň, následovaný umělou záplavou, ničící všechno, co nebylo z hořlavého materiálu. Obyvatelům, kteří přežili požár, působil divoký a hučící proud zalévající ulice města nemalé starosti. Jenže tím celá ta historie zdaleka nekončila, požár v nípředstavoval spíš jakési ohnivé interpunkční znaménko, plamennou čárku nebo snad salamandří středník.

Několik dnů před tou událostí připlula s ranním přílivem do Ankhu lo% a zakotvila mezi mnoha dalšími, které stály vbludišti kotviš7 a přístavních můstků na morporském břehu.Přivezla náklad růžových perel, mléčných ořechů, pemzy, několik úředních dopisů pro Patricije z Ankhu a vylodila jednoho muže.

Právě ten muž přilákal pozornost Huga Slepce, jednoho z žebráků, na kterého vyšla tahle nevděčná ranní služba vPerlovém doku. Š7ouchl loktem do boku Wa – Mrzáka a mlčky ukázal rukou.

Cizinec stál na přístavním můstku a pozoroval skupinku námořníků supících námahou, vlekoucích po lodních schůdcích z lodi obrovskou, mosazí kovanou truhlu. Vedle něj stáldalší člověk, bezpochyby kapitán. Hugovo tělo mělo jednuvýjimečnou vlastnost – stačilo, aby se v okruhu padesáti metrůkolem objevilo sebemenší množství i nepříliš čistého zlata a Slepec se začínal třást. Te% se mu napnul každý nerv a v hlavě muhučely poplašné signály. Z kapitána přímo vyzařovala jistotačlověka, který ví, že v několika následujících okamžicích nesmírně zbohatne. A přesně tak to dopadlo. Když zpocení námořníci položili truhlu na dláždění z kočičích hlav, sáhl cizinec do váčku u pasu a zableskla se mince. Několik mincí. Zlatých. Hugo, jehož tělo se kroutilo jako lísková virgule v přítomnosti vody,

11


si pro sebe hvízdl. Znovu strčil do Wa a vzápětí už Mrzák pajdal

nedalekou uličkou, vedoucí do srdce města.

Když se kapitán vrátil na palubu své lodi a cizinec zůstal stát na nábřeží sám, vytáhl Hugo Slepec žebráckou misku, na tvář nasadil poctivý, mírně podlézavý výraz a začal se šourat po nábřeží. Když ho cizinec uviděl, začal se horečnatě zabývat svým váčkem na peníze.

„Uctivý dobrý ráno jim přeju, velkomožnej pane,“ začal Hugo profesionálně a zjistil, že hledí do tváře se čtyřma očima. Zděšeně se obrátil k útěku.

„!“ řekl cizinec a chytil ho za ruku. Hugo si všiml, ženámořníci, lemující lodní zábradlí, se mu smějí. V téže vteřině také jeho jednostranně zaměřené smysly zachytily silnou auru peněz. Ztuhl. Cizinec ho pustil a začal rychle listovat v malé černé knize, kterou vytáhl z pasu. Potom řekl „Nazdar.“

„Coó?“ řekl Hugo. Muž na něj nechápavě zíral.

„Nazdar?“ opakoval znovu, tentokrát mnohem hlasitěji, než bylo potřeba. Vyslovoval přitom tak, že Hugo zřetelně slyšel, jak se kutálejí samohlásky a duní a drnčí souhlásky.

„Sám seš nazdar!“ odrazil Hugo neohroženě cizincův útok. Cizinec se široce usmál a začal se znovu hrabat ve svém váčku. Když se jeho ruka vynořila, svíral v prstech velikou zlatouminci. Přesněji řečeno, mince byla o chloupek větší nežosmitisícitolarová ankhská koruna a její vzhled byl Slepci neznámý. K Hugově nitru však promlouvala jazykem důvěrně známým. Můj momentální majitel, říkala ta mince, potřebuje radu apomoc, proč mu ji neposkytneš, abychom si potom mohli my dva, ty a já, vyrazit a někde v koutku si to pořádně užít?

Viditelná změna v Hugově chování očividně dodala cizinci určité jistoty. Znovu nahlédl do malé knihy a řekl: „Mohl byste mne zavést do hotelu, hostince, noclehárny, penzionu,ubytovny, karavanseraje?“

„Cože? Tam všude chcete?“ zeptal se zaraženě Hugo.

„?“ řekl cizinec.

12


Hugo si uvědomil, že je se zájmem pozoruje stále rostoucí hlouček rybářských žen, lovců ústřic a čumilů na volné noze. „Hele%te,“ pustil se odhodlaně Hugo na tenký led, „známbezvadnou hospodu, to by nestačilo?“

Otřásl se při pomyšlení, že by ta překrásná zlatá mince mohla zmizet z jeho života. Tu si nechá pro sebe, i kdyby všechny ostatní shrábl pro sebe Ymor. A ta velká bedna, kterápředstavovala prakticky všechna cizincova zavazadla, se zdá být plná zlata, pomlaskával si Hugo v duchu.

Čtyřoký se zahloubal do své knihy.

„Mohl byste mne, prosím, dovést do hotelu, místa, kde se odpočívá, hospody...“

„Nojo, tak jo,“ skočil mu Hugo spěšně do řeči. Zvedl jeden z cizincových ranečků a rychle se pustil ulicí. Cizinec naokamžik zaváhal, ale pak se vydal za ním.

V Hugově mozku se roztočil vír myšlenek. Jestli se mu skutečně podaří cizince tak snadno dostat k Prokopnutému bubnu, bude to š7astná náhoda a Ymor ho bezpochyby odmění. Jenže přes veškerou mírnost, která se linula z Hugova nového známého, cítil Slepec jakousi podivnou nejistotu a za živého boha nebyl s to přijít na to proč. A nebyly to ty dvě oči navíc, i když byly neobyčejně podivné. Ohlédl se.

Človíček se za ním loudal prostředkem ulice a s výrazem hlubokého zájmu se rozhlížel kolem.

Vzápětí zahlédl Hugo ještě něco a málem zaječel strachem.

Těžká dřevěná truhlice, kterou naposled viděl nehybně ležet na nábřeží, se s lehkým kolebáním táhla svému pánovi v patách. Hugo, který se neodvažoval rychleji pohnout, protože měl strach, že by ztratil kontrolu nad vlastními rozechvělými koleny, se pomalu naklonil a nahlédl pod truhlici.

Uviděl tam spousty a spousty malých nožiček.

Hugo se velice rozvážně narovnal, pomalu se otočil anesmírně opatrně vykročil směrem k Prokopnutému bubnu.

***

13


„Divný,“ prohlásil Ymor.

„Má tu velikou dřevěnou truhlu,“ připomínal mu WaMrzák.

„Musí to bejt bu% kupec, nebo špión,“ řekl s přesvědčením Ymor. Utrhl kousek masa z velké kotlety, kterou držel v ruce, a vyhodil ho do vzduchu. Maso ani nestačilo dosáhnoutvrcholku své dráhy, když se ze tmy mezi trámy v rohu místnostivynořil černý stín, snesl se dolů a lapil cár ve vzduchu.

„Jo, vobchodník, nebo špión,“ trval na svém Ymor. „Byl bych radši, kdyby to byl špión. Špión se vyplácí dvojnásobně, protože za něj většinou ještě dostaneme odměnu, když hopotom předáme úřadům. Co tomu říkáš, Witheli?“

Druhý nejproslulejší ankh-morporský lupič, sedící protiYmorovi, napůl přimhouřil své jediné oko a pokrčil rameny.

„Poptal sem se na tu lo%,“ zabručel. „Je to nezávislýobchodník. Občas zajíždí i na Hnědé ostrovy. Tam žijou samí divoši. O vyzvědačích nemaj ani páru a předpokládám, že na kupci by si s nadšením pochutnali.“

„Von vážně trochu vypadal jako kupec,“ vymáčkl ze sebe Wa, „akorát že nebyl tlustej.“

Na okně zapleskala křídla. Ymor zvedl těžké tělo ze židle, přešel místnost a vrátil se s velikým havranem. Z nohy muodenul malé pouzdro a pták odletěl za svými druhy, kteří se ukrývali ve stínech mezi trámy. Withel pozoroval ptáka bez jakékoliv sympatie. Ymorovi havrani byli proslulí oddaností ke svému pánu. Jejich náklonnost byla tak silná, že muž, který byl jejich pánovi pravou rukou, zaplatil svůj první a poslední pokus stát se nejproslulejším lupičem Ankh-Morporku levým okem. Ne však životem, protože Ymor nikdy nevyčítal Withelovi jeho ambice.

„Od B12,“ zabručel Ymor, když odhodil stranou prázdné pouzdro a roztáhl malý svitek, který byl uvnitř.

„Gorrin, zvaný Kocour,“ odpověděl Withel automaticky.„Stanoviště na věži s gongem v chrámu Malých bohů.“

14


„Zpráva říká, že Hugo odvedl cizince k Prokopnutémububnu. Tak to je výborné. Broadman je... naším přítelem, že ano?“

„Jo, pokud nechce mít potíže se živností.“

„Ten tvůj chlápek, ten Gorrin,“ řekl Ymor nesmírněpříjemně, „musel bejt v tý hospodě už nějakej čas na výzvědách,poněváč tady píše vo nějaký chodící truhle na nožičkách, jestli tu škrabanici čtu správně.“

Podíval se na Withela přes horní okraj papírku.

Withel uhnul pohledem. „Potrestám ho,“ řekl nevýrazně. Wa se podíval na toho muže, který se pohodlně opíral ve své židli. Byl celý v černém a i při svém netečném vzhledu vypadal jako puma ze zemí Okraje, odpočívající na stromové větvi. Wa došel k názoru, že Gorrin z chrámu Malých bohů sepravděpodobně brzo sejde s patrony svého stanoviště v mnohočetných rozměrech velkého Neznáma. A Waovi dlužil tři mě%áky.

Ymor zmačkal zprávu a odhodil ji do kouta. „Myslím, že bysme si mohli na chvíli k Bubnu zajít, Witheli, a samivokoštovat to pivo, který ty tvoje chlapy tak táhne.“

Withel mlčel. Být Ymorovou pravou rukou bylo totéž,jako nechat se něžně ubičovat k smrti navoněnými tkaničkami do bot.

Dvojměstí Ankh-Morpork, nejvýznamnější město zemíobklopujících Kruhové moře, bylo mimo jiné domovemobrovského počtu gangů, zlodějských cechů, syndikátů a dalšíchpodobných organizací. To byl i jeden z důvodů, proč bylo tak bohaté. Většina chudáků na okrajovém břehu řeky, žijících v bludišti špinavých uliček, si vydělávala na své skromné živobytí tím, že hráli malé úlohy v některé z mnoha soupeřících tlup. Tak se stalo, že ve chvíli, kdy Hugo s Dvoukvítkem dorazili na dvůr pajzlu U prokopnutého bubnu, většina náčelníků těchto spolků věděla, že do města přijel někdo, kdo je výjimečně bohatý. Zprávy některých bystřejších pozorovatelů zahrnovaly i popis podivné knihy, která napovídala cizinci, co má říkat, a okované

15


samochodné truhlice. Tyto podrobnosti byly okamžitěprohlášeny za nesmysl, protože co svět světem stojí, neobjevil se na

dohled hradeb Ankh-Morporku mág schopný takových kouzel

Bylo časně, touhle dobou většina obyvatel města teprvevstávala, nebo se ukládala k spánku a jen pár lidí u Bubnu vidělo Dvoukvítka a Huga sestupovat po schodech ze dvora domístnosti. Když se za nimi objevilo Zavazadlo a se značnousebedůvěrou se začalo valit po schodech do lokálu, všichni návštěvníci kolem hrubých stolů jako jeden muž upřeli podezíravé pohledy na své sklenice. Broadman právě peskoval malého trolla, který zametal lokál, když kolem něj trojice prošla. „Co to má k čertu znamenat?“ zavrčel.

„Jazyk za zuby,“ sykl Hugo. Dvoukvítek už zase listoval ve své knize.

„Co to dělá?“ ptal se Broadman a rozhazoval rukama.

„Ta knížka mu napovídá, co má říkat,“ odpověděl mu Hugo. „Jo, já vím, že to vypadá jako pitomost,“ dodal spěšně.

„Jak může jednomu napovědět knížka, co má říkat?“

„Chtěl bych ubytování, pokoj, lůžko, nocleh, plnou penzi, jsou vaše pokoje čisté, pokoj s vyhlídkou, kolik si počítáte za jednu noc?“

Broadman upřel oči na Huga. Žebrák pokrčil rameny.

„Má spoustu prachů.“

„Tak mu řekni, že za nocleh účtuju tři mě%áky. A ta... ta věc, musí do stáje.“

„?“ řekl cizinec. Broadman zvedl tři červené tlusté prsty a mužíčkova tvář se rozzářila náhlým porozuměním. Sáhl do váčku a položil Broadmanovi do dlaně tři velké zlaté mince.

Broadman na ně upřel oči. Ty tři mince představovaly zhruba čtyřikrát větší hodnotu, než jakou měla celá hospoda Uprokopnutého bubnu včetně kompletního personálu. Znovu se podíval na Huga. Nezdálo se, že by se od něj mohl dočkat pomoci.Podíval se na cizince a polkl.

„Ano,“ prohlásil nepřirozeně pisklavým hlasem. „Jenže ještě

16


je tady cena za stravu, že? Hm. Rozumíš? Jídlo. Potrava. Co?“

Při své řeči vykonával příslušnou pantomimu.

„Ponrava?“ tázavě pronesl mužík.

„No jasně,“ přikyvoval Broadman, který se začínal potit. „Podívej se do tý tvý knížečky, já bych to teda na tvým místě udělal.“

Cizinec otevřel knihu a na jedné straně pomalu jel prstem shora dolů. Broadman, který uměl jakž takž číst, nahlížel přes okraj knihy. To, co tam viděl, nedávalo žádný smysl.

„Potrrrava,“ rozzářil se cizinec. „Ano. Kotleta, haše, řízek, sekaná, omáčka, ragú, frikasé, mleté maso, suflé, knedlík,pudink, šerbet, ovesná kaše, párek, nemít párek, fazole, bez fazolí, delikatesa, marmeláda, džem. Polévka z drůbků.“ Znovu zazářil na Broadmana.

„To všechno chce?“ zeptal se hospodský slabým hlasem.

„Ne, von tak jenom mluví,“ uklidňoval ho Hugo. „Neptej se mě proč. Prostě to tak je.“

Všechny zraky v místnosti se upíraly na cizince, s výjimkou očí mága Mrakoplaše, který seděl v nejvzdálenějším koutěmístnosti a před sebou si hýčkal džbán, nebo přesněji džbáneček piva.

Mrakoplaš pozoroval Zavazadlo.

My pozorujme Mrakoplaše.

Podívejte se na něj. Kost a kůže, jako většina mágů, oblečený do vínově červeného šatu, na němž bylo vyšito dávno zašlými flitry několik tajemných znamení. Někdo by ho mohl považovat za pouhého učně – zaříkávače, který utekl svému pánovi kvůli vzdoru, nudě, strachu, a vábení heterosexuality. Jenže na krku mu visel silný řetěz s bronzovým osmiúhelníkem, který měli právo nosit jen absolventi Neviditelné univerzity, vysoké školy magické, jejíž areál, umístěný mimo prostor a čas, není nikdy ani tady, ani tam. Její absolventi byli určeni k provozovánímágského řemesla, ale Mrakoplaš ji po jedné velice neš7astnépříhodě opustil se znalostí jednoho jediného zaklínadla. Te% se

17


přiživoval ve městě tím, že využíval svého opravdu výjimečného

nadání pro cizí jazyky. Vyhýbat se práci patřilo k jeho základním

životním pravidlům, ale měl bystrý mozek, který ho málokdy

nechal na holičkách. A když uviděl dřevo Myslícíhohruškovníku, tak ho taky poznal. Te% ho tedy viděl a nevěřil vlastním

očím.

Arcimág, který by vynaložil obrovské úsilí a nesmírnémnožství času, by mohl nakonec jako výsledek svého úsilí získatmalou hůlku, vyrobenou ze dřeva Myslícího hruškovníku. Strom se vyskytoval velice zřídka a to jen na místech s prastaroumagickou historií. Ve všech městech kolem Kruhového moře se takové hůlky vyskytovaly snad jen dvě. Ale že by někdo měl obrovskou truhlu, vyrobenou z jeho dřeva, no... Mrakoplaš se s tím pokoušel vyrovnat a nakonec došel k názoru, že i kdyby byla ta bedna plná hvězdných opálů a tyčí aurikoláta, nebude mít její obsah ani desetinu ceny obalu. Na čele mu začalanervózně tepat žilka.

Vstal a došel ke trojici u výčepu.

„Nemoh bych vám nějak pomoct?“ navazoval řeč.

„Vodpal, Mrakoplaši,“ zavrčel Broadman nespolečensky.

„Jenom mě napadlo, že by nebylo od věci, oslovitdžentlmena v jeho vlastním jazyce,“ oponoval mu mág mírumilovně.

„Hele%, de mu to docela dobře,“ odpověděl mu hospodský, ale potom trochu ustoupil.

Mrakoplaš vrhl na cizince společenský úsměv a pokusil se o několik slov v chimérštině. Pyšnil se tím, že tenhle jazyk zná opravdu plynule, ale cizinec na něj upíral zmatené oči a mlčel.

„Nefunguje to,“ prohlásil Hugo znalecky. „To je touknížkou, víš? Tam hledá, co má říct. Kouzla, ne?“

Mrakoplaš přešel do vysoké borograviánštiny, vratispletštiny, do jazyka ostrova Sumatří a nakonec zkusil i černouoroogujštinu, jazyk, který nemá samohlásky a jen jedno jediné přídavné jméno, které je navíc neobyčejně vulgární. Každý z těch pokusů se setkal s bezmocným nepochopením. Mrakoplaš v posledním

18


zoufalém vypětí sil zkusil pohanskou trobštinu a mužíčkova

tvář se rozzářila ve š7astném úsměvu.

„Konečně!“ zvolal. „Můj drahý pane! To je skutečněznamenité!“ (Je ovšem třeba podotknout, že jeho poslední slovo se v trobštině vyjadřovalo výrazem „věc, která se přihodí jednou za dobu životnosti kanoe vyrobené pilným dlabáním pomocí sekery a ohně z nejvyššího diamantového stromu z proslulého diamantového pralesa rostoucího na úpatí hory Auwajauwa, domova bohů, jak se o ní říká“.)

„Co to všechno znamenalo?“ zeptal se Broadmanpodezřívavě.

„Co říká ten hospodský?“ zeptal se mužík.

Mrakoplaš polkl. „Broadmane,“ začal, „dej nám dva džbány svýho nejlepšího piva, bu% tak hodnej.“

„Ty mu rozumíš?“

„Co? Jo, no jo.“

„Řekni mu... řekni mu, že je tady vopravdu vítanej. Taky mu řekni, že snídaně je za... jeden zla7ák.“ Pak se naBroadmanově tváři promítl děsivý vnitřní boj a nakonec dodal vzáchvatu lidumilnosti: „Započítám mu do toho i tvoji snídani.“

„Cizinče,“ obrátil se Mrakoplaš k návštěvníkovi, „jestlizůstaneš tady, do večera tě někdo probodne nebo otráví. Aleneřestávej se usmívat, nebo se totéž stane i mně.“

„Ale jděte,“ odpověděl mu cizinec a pokojně se rozhlížel kolem. „Vždy7 je to takové roztomilé místo. Skutečnámorporská taverna. Víte, já jsem o nich tolik slyšel! Všechny ty obrovské malebné trámy! A všechny zdravé!“

Mrakoplaš se rychle rozhlédl kolem v náhlé naději, že zeČtvrti Mágů na protějším břehu uniklo nedopatřením zaklínadlo, které je přeneslo někam jinam. Ale ne, byli pořád ještě u Bubnu, s jeho stěnami očazenými kouřem, podlahou poházenourákosem plným prapodivných brouků a s kyselým pivem, které si člověk vlastně nekupoval, ale jen na krátkou chvíli půjčoval. Pokusil se nějakým způsobem spojit to, co viděl, se slovem

19


„malebné“, nebo spíš s nejbližším trobským ekvivalentem, který

zněl „ta příjemná obzvláštnost provedení, uplatňovanápředevším u korálových domků pygmejů Orohajského poloostrova,

kteří se živí mořskými houbami“.

Hlava se mu z té námahy zatočila. Návštěvník pokračoval. „Jmenuji se Dvoukvítek,“ řekl a natáhl ruku. Všichni třiokolostojící se mu instinktivně zahleděli do dlaně, aby zjistili, zda tam není další mince.

„Těší mě,“ řekl mág. „Mé jméno je Mrakoplaš. Podívejte se, já sem nežertoval. Tenhle pajzl je vážně nebezpečnej.“

„Výborně! Přesně to jsem si přál!“

„Cože?“

„Co je to za nápoj, to v těch džbánech?“

„Todle? To je pivo. Díky, Broadmane. Jo, pivo. Znáte to. Pivo.“

„Aha, ten tak typický nápoj! Myslíte si, že ta piva nebudou stát víc než malý zla7ák? Nerad bych se hospodského dotkl.“

To už měl peníz skoro vyndaný.

„Grrr,“ zakrákoral Mrakoplaš, „chtěl sem říct, že ta mince určitě nikoho neurazí.“

„Říkal jste, že je to nebezpečné místo. Výborně. Chtěl jste tím říci, že sem chodí i různí dobrodruzi a hrdinové?“

Mrakoplaš o jeho otázce chvíli přemýšlel. „Ano.“ vypravil za sebe konečně.

„Výtečně! Rád bych se s některými z nich setkal.“

Konečně napadlo mága alespoň trochu rozumné vysvětlení. „Aha! Vy jste sem přišel najmout žoldnéře! (,válečníky, kteří bojují za kmeny živící se převážně mléčnými ořechy’).“

„Ale ne, já se s nimi chci prostě jen setkat. Abych mohl doma, až se vrátím, vyprávět, že jsem je viděl.“

Mrakoplaš si pomyslil, že pokud by se Dvoukvítek sešel s kterýmkoliv pravidelným návštěvníkem Bubnu, znamenalo by to pravděpodobně, že už svůj domov nikdy nespatří. Pokud ovšem nebydlel někde po proudu a náhodou by neproplul kolem.

20


„Odkud jste?“ zeptal se. Všiml si, že Broadman vyklouzl někam dozadu. Hugo je podezřívavě pozoroval od nejbližšího stolu.

„Slyšel jste o městě Bes Pelargic?“

„No, jak bych to řek, já byl v Trobu akorát pár dnů. Vlastně jsem tam jen projížděl, víte...“

„Ale ne, to není v Trobu. Já mluvím trobštinou proto, že v našich přístavech je vždycky mnoho trobských námořníků. Bes Pelargic je hlavní přístav Agateánské říše.“

„Obávám se, že jsem to jméno nikdy neslyšel.“

Dvoukvítek pozvedl obočí. „Ne? Ale přitom je naše země dost velká. Když se poplavíte z Hnědých ostrovů asi tak týden směrem po směru, připlujete přímo k nám. Není vám něco?“

Oběhl stůl a několikrát opatrně udeřil mága do zad.Mrakoplaš se totiž málem zadusil svým pivem.

Vyvažovací kontinent!

O tři ulice dál upustil jeden stařec minci do porcelánové misky s kyselinou a jemně miskou zakroužil. Broadmannetrpělivě čekal na výsledek zkoušky a navíc se cítil velice nesvůj v místnosti, kde syčely kotlíky a bublaly křivule a jejíž stěny byly lemovány temnými policemi plnými lebek a vycpaných potvor.

„Tak co,“ naléhal na starce.

„Tyhle věci se nedají uspěchat,“ odpovídal věkovitýalchymista nevrle. „Analýza prostě potřebuje svůj čas. Aha.“ Postrčil misku, ve které te% ležící minci zahalil obláček zelené barvy. Potom vzal útržek pergamenu a chvilku na něm počítal.

„To je výjimečně zajímavé,“ zabručel nakonec.

„Je pravá?“

Stařec našpulil rty. „To záleží na tom, jak chceš definovat pravost.“ Zavrtěl pak hlavou. „Jestliže se mne ptáš, je-li tahle mince stejná jako řekněme padesátitolar, pak musímodpovědět ne.“

21




Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist