načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Baronka Blixenová - Dominique de Saint Pern

Baronka Blixenová

Elektronická kniha: Baronka Blixenová
Autor:

ROMÁN O ŽENĚ, KTERÁ PROŽILA ROMÁNOVÝ ŽIVOT Příběh vášnivé svobodomyslné ženy, jejíž jméno zdá díky filmu Vzpomínky na Afriku celý svět Karen Blixenová… baronka, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 254
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Ivana Sůsová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9477-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Karen Blixenová, zvaná také Tanna, Tania, Titanie či Isak Dinesen, byla nevšední ženou. Proslula svojí svobodomyslností a nespoutaností, která ji dovedla až do Afriky, kde našla skutečný domov a lásku, ale kde také prožila nejhorší rány osudu: zradu manžela, těžkou nemoc, zkrachování milované farmy a nakonec i smrt milence. Snad i proto se upnula do svého světa příběhů, které nejprve vyprávěla a po návratu do Dánska i začala psát. Proslavila se však nejvíce díky zfilmované knize Vzpomínky na Afriku. V tomto románově zpracovaném životopisu znovu ožívá baronka Blixenová a lidé z jejího okolí prostřednictvím vzpomínek barončiny tajemnice a věrné průvodkyně Clary Svendsenové, vyprávěných během příprav natáčení filmu Vzpomínky na Afriku. Románová fikce, inspirovaná reálným životem dánské spisovatelky - baronky Karen Blixenové, pro kterou se Afrika stala největší životní láskou.

Popis nakladatele

ROMÁN O ŽENĚ, KTERÁ PROŽILA ROMÁNOVÝ ŽIVOT Příběh vášnivé svobodomyslné ženy, jejíž jméno zdá díky filmu Vzpomínky na Afriku celý svět Karen Blixenová… baronka, Tania, Tanna, Titanie, Isak… Kolika jmény ji nazývali, kolik tváří tato podivuhodná žena měla. Lovkyně lvů a paní africké farmy, mondénní hostitelka, vypravěčka pohádek, žhavá milenka, divoká, nespoutaná duše, záhadný autor podivuhodných příběhů… Tímhle vším byla. Meryl Streepová , hollywoodská hvězda filmu Vzpomínky na Afriku se dokonce vydala před natáčením do míst, kde Karen žila, aby se dokázala převtělit do ženy, kterou měla představovat. Dominique de Saint Pern uvádí na scénu nejen odvážnou ženu, snad dokonce ďáblici, ale nechává zaznít také hlas její nejvěrnější průvodkyně Clary, která jí byla ošetřovatelkou, sekretářkou i služkou. Otevírá před námi duši tohoto zlatého věku, kdy lidé ještě dokázali velkolepě milovat, psát i umírat.

Předmětná hesla
Blixen, Karen, 1885-1962
* 19.-20. století
* 1885-1962
dánské spisovatelky -- 19.-20. století
Cesty a pobyt -- Keňa
Zařazeno v kategoriích
Dominique de Saint Pern - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1BARONKA BLIXENOVÁ

Dominique de Saint Pern

BARONKA BLIXENOVÁ


3BARONKA BLIXENOVÁ

Dominique de Saint Pern

BARONKA

BLIXENOVÁ

Přeložila

Ivana Sůsová


4 Dominique de Saint Pern

Copyright © Éditions Stock, 2015

Translation © Ivana Sůsová, 2015

Czech edition © Metafora, 2016

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-708-5 (pdf)

Toto dílo je fikce. Jména, místa, postavy a události neodpovídají

vždy skutečnosti a vycházejí z autorčiny fantazie.


5BARONKA BLIXENOVÁ

Památce

Jima Hodgettse


7BARONKA BLIXENOVÁ

Drahoušku, běž stisknout ruku vévodkyni z Westmorlandu,

je aristokratkou až do morku kostí.

– Jean-Jacques Schuhl, Obsessions

Petursson studoval její hubená ramena. Byla to drobná,

nepřemožitelná žena. Nikdy by nesložila zbraně.

– Gilles Lapouge, L’Incendie de Copenhague


9BARONKA BLIXENOVÁ

PROLOG

Kodaň 1983


11BARONKA BLIXENOVÁ

Určitě existuje duch, který bdí nad odcházejícími legendami. To aby zachránil tak trochu pozapomenuté hvězdy.

Strážný anděl připravený opustit sváteční banket bohů.Jinak si to nedokážu vysvětlit.

Blixenová. Karen Blixenová. To jméno dnes už nic moc neřekne. Ani jméno Isak Dinesen, její literární pseudonym. Hebrejsky „ten, který se směje“. Isak, to byl věčný příslibNobelovy ceny za literaturu, který se nikdy nevyplnil. Pokud jde o baronku Blixenovou... ještě žila, ale její mladé krajanky už ji měly za mrtvou. Její život i povídky náležely době, která se přežila. Poválečný svět byl jiný, dospěl k existencialismu a ve sklepeních Saint-Germain propadl džezové horečce.

Mrtvá? To byste ji špatně znali. Žila jsem víc než dvacet let vedle Karen Blixenové. Hvězdě zmrtvýchvstání. A velmi silné. Plné sebedůvěry a okouzlujícího vzhledu... Dokázala vstát z hrobu, kam si pospíšily ji strčit nové módní směry, byť netrvalo dlouho a samy se v něm ocitly, nepočítaje v to úsilí lékařů, kteří zkoumali její trpící tělo, drtili ho, aby odstranili nerv na konci žaludku, a pod záminkou, že ho chtějí zachránit, ho rozkrájeli na kousky. Navzdory všem prognózám se ale ze všeho dostala a znovu vás očarovala.

Ve věku, kdy z jiných žen jsou již staré dámy, jsem jividěla coby vampa dobývat Manhattan. Grandiózní. Večtyřiasedmdesáti letech jí Amerika se svými červenými koberci ležela u nohou. Byla jsem při tom.

New York 1959. Ten neuvěřitelný rozruch, tozbožňování...

Poté lhostejnost. A zapomnění. Dominique de Saint Pern

Naposledy vydechla na podzim roku 1962, posedmdesáti sedmi letech života, jehož jeden jediný rok by mě zcela vyčerpal.

Zničehonic se ozval Hollywood. „Životopisný film,“ říkají. Její život v Africe. Bude se to jmenovat Vzpomínky na Afriku podle názvu její literárně nejúspěšnější knihy afrických vzpomínek. Její vyprávění přenesené na filmové plátno.Meryl Streepová, Robert Redford. Líbilo by se jí to. Co?Filmové hvězdy, reflektory, večírky, záře legendy, kterou takpečlivě vytvořila.

Dopřát si tak poslední návrat z onoho světa. A vidět.

Produkční mě pozvala na natáčení. Uspěchaná nadruhém konci drátu. „Přejeme si vás mít v Nairobi. PaníStreeová se chce s vámi setkat, abyste jí mohla vyprávět o paní Blixenové.“

Jak ji jen mohlo napadnout, že bych s vyprávěním oKaren souhlasila? Co víc o ní vím než jiní? Ostatně, co doopravdy víme o těch, které jsme milovali... Odcházejí azanechají vám pár společných vzpomínek a střípky historie svého života; mezi těmi střípky je však mnoho hluchých míst. Mluví ty zlomky pravdu? To už se nikdy nedozvíme.

„Víte, já jsem baronku Blixenovou poznala až dlouho poté, co se z Afriky vrátila... Co víc bych mohla paníStreeové povědět než to, co už ví?“

Produkční ale trvala na svém. V jejím hlase jsem postřehla záblesk hysterie. Tahle žena nesmí prohrát.

„Paní Svendsenová, žila jste v její blízkosti víc než dvacet let, kdo by ji měl znát lépe nežli vy?“

Znát ji...? Viděla jsem ji skomírat jako plamínek svíčky na konci knotu a poté se znovu rozhořet. Nebo zkřivenou bolestí, jak píše své povídky, aby si zkrátila probdělou noc. Přistihla jsem ji, jak si vymýšlí romantické příběhy, jejichž aktéry ale byli reální lidé, jak rozbíjí zamilované dvojice jen proto, aby na troskách jejich vztahů vytvořila nové. Znala jsem ji jako sud plný střelného prachu, s výkřiky radosti, kousavou i něžnou, veselou, pokaždé jinou, ale vždy poháněnou nezvladatelnou vášní hráče. Hrála si stejně jako děti, když si ve své všemohoucnosti vymýšlejí jiný svět, jako bohové nevázaně se bavící na úkor smrtelníků způsobem vůči nim dost krutým.BARONKA BLIXENOVÁ

Dovedla být nesnesitelná. Na zabití. Vyznat se v ní... Jsou mi k smíchu všichni ti novináři, spisovatelé, nakladatelé, kteří mi kladli otázky a čekali, až jim na ně Karen odpoví mým hlasem, protože každé její dílo okamžitě vyvolalopozornost a otázky na pravou identitu jejích postav.

Nikoho ale ani ve snu nenapadlo se zeptat: A ty, Claro, kdo jsi ty?

Tomu, kdo by se přece jen otázal, bych odpověděla: Jmenuji se Clara Svendsenová a narodila jsem se celkem dvakrát. Poprvé v Dragøru v Dánsku v roce 1914, v rodině rybáře. Diplomovaná absolventka literárních studií, polyglot, latinářka, ve volném čase klavíristka, studnice obdivu a hrdosti na svůj prostý původ.

Můj dosavadní život se skládá jen z hrstky faktů: byla jsem tajemnicí ženy mimořádného ducha, po určitém čase pak její společnicí, ošetřovatelkou, překladatelkou,nejnáročnější čtenářkou, oddanou otrokyní, tu a tam placenou, obvykle ale bez výplaty. Považovala mě za odpornébřemeno, za něco lepkavého, co se na ni přichytilo a už to nešlo odlepit. Týrání, které si vymýšlela, rozjitřená fyzickou bolestí, ale kupodivu nikdy nenahradilo důvěru, kterou ke mně měla, neboť mě určila vykonavatelkou své literární závěti. Jinak řečeno, musím jí sloužit až do posledníhodechu.

Dobrá, ale kdo doopravdy jsi, Claro?

Nezřetelná silueta ve stínu ženy zvyklé přitahovatpohledy, dobrácký obličej za přísným vzezřením baronky. Bez ní neexistuji. Nemám přátele, nemám žádný vztah, který by předtím neměla ona, nebo který by neřídila. Aniž bych si to uvědomila, snášela jsem vejce do cizího hnízda. Nadruhou stranu dobře věděla, že dohled nad jejím dílem ze mě udělal mocnou ženu. Kdybych chtěla, mohla jsem zadupat do země celou její slávu, stejně jako ona zadupala můjživot. Ve dvaceti letech jsem se mohla stát spisovatelkou,zalíbit se nějakému muži, založit rodinu a samu sebe posouvat dál a dál. Místo toho jsem zaklepala u jejích dveří.

Nevím už, který spisovatel poradil svému mladémuobdivovateli: „Nikdy se nechtějte seznámit s autorem, jehož díla milujete.“ Proč jsem to jen nevěděla dřív!

Osvobodit se z její nadvlády mi trvalo víc než dvacet let. Dominique de Saint Pern Jednoho rána jsem se probudila a prostě věděla, že jsem volná, nevím sice jak, ale věděla jsem to. Ten den, který jsem pojmenovala „mé ráno propuštěného vězně“, jsem podala žádost o změnu jména. Stala se ze mně ClaraSelbornová. O jedno písmeno navíc a je to Selfbornová. Jako bych se sama v sobě znovu narodila. V sedmdesáti letech! Myslím, že by ji to pobavilo.

Slyším se, jak napůl oblečená pronáším:

„Clara Selbornová, mé příjmení je Selbornová.“

Za skly mé pracovny sněží. Sníh pokrývá japonský most i jezírko. Bílá krajina zvolna dýchá. V bílém zimním tichu tak zaniká hluk vln burácejících na druhém konci domu.

V jiný, ale stejně zasněžený den, jsme se, já a Karen,vydaly objevovat Ameriku. Baronka se svými jednatřiceti kily kostí a já se svými obavami, že se cestou rozsype. Zůstaly mi po ní v paměti spousty scén, ale tato jediná poměrně přesně zachycuje styl, jakým Karen Blixenová žila. Je to její zmrtvýchvstání, je to jeden večer roku 1959 naManhattanu.

Pozvali ji, aby uspořádala několik přednášek. Amerika byla jedinou zemí, která roku 1937 vydala jejích podivných Sedm fantastických příběhů a nadchla se pro tutoDánku, která tak náhle zazářila. Zmatená veřejnost i kritika ji oslavovaly a označovaly za zázračnou spisovatelku. O něco později pak tento národ průkopníků oslnily zase Vzpomínky na Afriku. Posléze ale vše utichlo a ona se marně snažila o návrat. Amerika se jí vyhýbala. Až teď, dvaadvacet let poté, si ji tahle Amerika, známá svými vrtochy, žádá, přeje si ji mít na své půdě a vzdát jí čest.

Toho lednového večera roku 1959, v klubu poezie Young Men’s-Young Women’s Hebrew Association, Asiocacemladých židovských mužů a žen, by na kartu Karen Blixenové nikdo nevsadil ani šilink. Mladý básník Jay William Smith, méně než nikdo, ji měl přivést na jeviště.

Poprvé se ale setkali už o něco dřív, v jedné knihovně v centru. Smithe ta schůzka vyděsila.

Ztracená v obrovském křesle, s nohama komíhajícíma se ve vzduchu, obutá do střevíčků na podpatku, baronka gestem naznačila, že chce vstát a pozdravit ho, ale že toho není schopna. Smith uviděl velmi křehkou, vyzábloustařeBARONKA BLIXENOVÁ nu. Oči, udivené, jako by se jejich majitelka náhle probudila a byla ještě trochu zmatená, si ho dlouze prohlížely. Přiblížil se k ní, aby si ji také mohl lépe prohlédnout. Pod rozpustilým kloboučkem spatřil úzký a bílý obličej, rozbrázděný změtí drobných vrásek, orlí nos, vystouplé lícní kosti aironický výraz protáhlých rtů. Hluboké černé oči ale žily. Byly stejně obrovské jako černé kruhy pod nimi, ale vyzařovala z nich zvláštní energie. Smith viděl, jak v hloubi zorniček tančí plamínek radosti. Kontraalt, kterým tato kostra promluvila, ho nicméně zaskočil. Přívětivost však rychlepominula a baronka opět upadla do své apatie.

New York a jeho večírky ji vyčerpávaly. Nohy, které kdysi tančívaly foxtrot v Muthaize, už ji neunesly. Chtěla jsem, aby přednášku zrušila. Udržet pozornost publikapředčítáním svých povídek celé dvě hodiny vyžadovalo síluwagnerovské heroiny. Kde ji vezme?

Karen přečetla mé myšlenky a rozhodla se je ignorovat. Uchýlila se do hloubi křesla a vypustila oblak cigaretového kouře. Vzkazem, který mi prostřednictvím stoupajícího sloupce dýmu posílala, se mi nepokrytě vysmívala: Jsem tu, jsem živá, I’ll be back soon!

V to ovšem nikdo nevěřil.

V jednom mi sice ustoupila, ale to jen potvrdilo méobavy: během krátké přestávky mezi příběhy za ní přijdu na jeviště a diskrétně se zeptám, chce-li ve čtení pokračovat. Nebude-li chtít, Smith jí pomůže odejít z pódia.

Lidé přicházeli, i když nad Manhattanem zuřila bouřka. Ohlušující rachot a šumění deště se nevyhnuly ani nám. Nepřetržitě přijíždějící taxíky a limuzíny vyplivovaly naDevadesátou druhou ulici přehršle celebrit. Byl tu Truman Capote, který za námi občas přijel do Rungstedlundu,Gloria Vanderbiltová zavěšená do Sidneyho Lumeta, spisovatelé, herci, studenti... ti všichni chtěli být nablízkulegendě.

Karen mě požádala, abych ji nechala chvíli o samotě. Pečlivě se namalovala – „nejdůležitější je pohled“ – a pak jsem jí pomohla navléknout se do šatů jako do brnění.

Bylo třeba vzít ji pod rameny a vytáhnout z křesla. Ruce měla křehké jako ptačí křídla. Dotřepetat se s nimi muselo až do výtahu a teprve poté mohla Karen spočinout v poDominique de Saint Pern jízdném křesle. Dojeli jsme ke kulisám. Za nimi bylojeviště. Její hrozivý pohled věštil bouři. „Zdvihněte mě! Nejsem tělesně postižená! Pomozte mi postavit se na nohy!“Prskala jako kočka. Smith mi pošeptal: „Takhle nikdynedosáhne na mikrofon!“ Vyvrátila jsem oči k nebi. Dám výpověď. Na okamžik se hluboce zamyslel... „Povězte mi, Claro, jak zněla oblíbená fráze jejího přítele Finche Hattona? Jsem za to odpovědný? Fajn. Tak jdeme...“

Nabídl jí rámě a baronka se do něho milostivě zavěsila.

Hluk ve velké posluchárně postupně utichl. Nevěřícné zraky publika se upíraly na křehkou loďku, na zjevení oblečené do dlouhých černých šatů tak jednoduchých, že jejich výroba byla bezpochyby velmi náročná, na bíle naudrovaný obličej, v němž zářily dvě umně nalíčené oči. A sál pochopil. Bez podpory atletického básníka by se toto zjevení zhroutilo. Šli pomalu, ale odhodlaně a zdálo se, že je to ona, kdo diktuje tempo chůze svého kavalíra a že se od něj nepozorovaně vzdaluje, aby kráčela vpřed jensilou vlastní vůle. Zelektrizovalo to celý sál. Všichni diváci do jednoho tajili dech v bláznivé naději, že jí to pomůžezdárně dokončit nejistou chůzi, že to zabrání pádu a prodlouží trvání zázraku.

Náhle se Karen v půli cesty zastavila. Třásla se. Za cenu nadlidského úsilí, a to jsem věděla, se k nim obrátila anabídla jim pohled na svou bílou tvář a svůj úsměv.

Chtěla jim tak poděkovat za to, že přišli? Že ji zachránili před zapomněním? Nebo jen chtěla vzdát čest celému tomuto shromáždění, lidem v přízemí, na balkonech, těm, kteří seděli na schůdcích nebo stáli namačkaní vzadu v sále? V živém gestu k nim vztáhla jemnou ruku. Jako když kouzelnice oživuje uspané bytosti.

V tom gestu se pojila odvaha s grácií do té míry, že lidé spontánně vstali a vyvolávali její jméno.

Stále totéž. Jakmile vešla do místnosti, všechno bylo jinak.

Došla až k těžkému středověkému křeslu, které vedení centra vytáhlo odkudsi z podkroví. Dosedla a křeslo jipohltilo. Zatímco Smith seznamoval publikum s jejím dílem, přejížděla svým pohledem cikánky, suverénním a přátelským, hlediště před sebou. Tento večer dá Američanům BARONKA BLIXENOVÁ tolik lásky, kolik jí oni celé čtvrtstoletí prokazovali, abude-li třeba, sáhne si až na dno svých sil.

„Ti, kteří četli moji knihu Vzpomínky na Afriku, si možná vzpomenou na příhodu, kterou jsem zažila ráno jednoho dne Roku. Slunce ještě nevyšlo a hvězdy, připravené zmizet z nebeské klenby, na ní ještě zůstávaly nalepené jakosvětelné kapky...“

Podobně jako o něco dříve Jay Smith i toto publikum bylo uchváceno barvou jejího hlasu. Byl to hlas věčnosti. Silný, zastřený, mistrovsky ovládaný, měnící zabarvení a unášející ty, kteří mu naslouchali, do míst, o nichž vyrávěl. Farma, kikujské děti, hraběnčiny smutky, to vše se stávalo jejich farmou, jejich smutky... Když cválala na koni, seděli na něm i oni. Usínali s ní pod Jižním křížem, a když pohroužila pohled do lvích očí, udělali totéž chvějíce se strachy.

Karen Blixenová nebo Isak Dinesen, na jméně čipseudonymu nezáleželo. Žena, nebo spisovatel, či pěstitelka kávy v Keni na počátku století, všechno bylo jedno. Ta, které se poddali, nebyla výstřední sedmdesátnice, miláček jedné newyorské sezony, kterého bylo třeba slyšet, vidět a tleskat mu. Ne, ten večer jí bylo dvacet, sto, tisíc, tři tisíce let. Představovala starou aristokratickou Evropu, která si uměla užívat života. Mluvila z ní moudrost a minulost.

Její hvězda vyletěla vzhůru. Znala svou moc. Vyprávěla jim o afrických nocích a úplňku, o Denysi Finchi Hattonovi, příteli, který jí vnášel do života svěží vítr a světlo; o Somálci Farahovi, ochránci jejího afrického vesmíru, zmínila i dopis dánského krále, o němž byli jeho kikujští poddanípřesvědčeni, že dokáže vyléčit všechny nemoci. Vyprávěla a naposané listy, které měla rozložené na klíně, se ani nepodívala. A proč také? Všechna slova i řádky měla zapsané hluboko v duši. Zrodily se z neštěstí i zázraků jejího života. Kdysi, snad před mnoha staletími, byla mladou ženou plnou naděje. Milovala, nesmírně a beznadějně. Také ona byla milována, jenže ne tolik, jak by si přála. V tomto sále naplněném až k prasknutí jsme pouze my dvě, já a ona, věděly, že v některých nocích se ozvěny této nedokonané lásky znovurozeznívají.

Mistrné věty, pronášené vytříbeným jazykem, splývaly Dominique de Saint Pern z jejích rtů, dokonalé jako vždy. Nepodváděla. Nehrála. Znovu prožívala vše, o čem mluvila, znovu spřádala sny, které si vymyslela. A všem těm, kteří se stali zajatci jejího hlasu, celý ten příběh převyprávěla. Svůj zidealizovanýpříběh, ale natolik podobný pravdě, že se dotkl tajné struny ukryté v každém z nich, rozezvučel ji, a naladil tak celé publikum na stejný tón.

Než začala vyprávět další povídku, na chvíli se odmlčela. Proklouzla jsem až k ní. Přejela mě nevidoucíma očima. Síla jejího soustředění mě ochromila. Jediné, na čem jízáleželo, byl světelný kruh okolo ní. Byla jsem téměřneviditelná. Ale stála jsem tam. Odměnou mi byl nevídaně zuřivý pohled.

Šokovalo mě to, ale rychle jsem zacouvala zpět.Čarodějnice!

Byla v transu.

Zřejmě amfetaminy, které brala, aby se udržela na nohou. Jedna z jejích nesčetných tajností. Měla jsem vědět, že by bylo třeba zmobilizovat úplně jiné síly, než jsou ty moje, aby se dalo vzepřít její vůli.

Sotva jsem se vrátila do stínu kulis, přesvědčivý hlas se znovu rozezněl.

Program o hodinu přetáhla. Vstala a bouře potlesku hřměla sálem. Zdálo se, že snad nikdy neskončí. Někteří slzeli, jiní dupali. Odcházela se vztyčenou hlavou,doprovázená výkřiky Vivat! a Bravo! Smithovo rámě odstrčila jako nepotřebnou pomůcku. Později někdo poznamenal, že opouštěla scénu „jako pták příliš starobylé rasy na to, aby z ní odletěl“. Bylo to přesné přirovnání. V té době byla jako v kleci uvězněna v těle, ale její duch, který přeletěl přes oceány, civilizace i tragédie, si umínil, že utluče prázdnotu mohutnými údery svých křídel.

Tak jsem ji milovala, proto jsem ji snášela. Vzdorující. Nezkrotnou. Obratnou hráčku. Svoji Ctihodnou Lvici.

19BARONKA BLIXENOVÁ

ČÁST PRVNÍ

NATÁČENÍ V AFRICE

Nairobi 1984BARONKA BLIXENOVÁ 1 Věděla jsem, jaká budou moje první slova.

„Taxi! Zavezte mě na staré nádraží, chvíli se tam zdržíme a pak pojedeme po Railway Road do hotelu Norfolk, kde mě vysadíte.“

Pojedu tak stejnou cestou jako Karen, když v roce 1914 poprvé přijela do Nairobi. Budu spát ve stejném hotelu, ve kterém strávila svou první africkou noc. Přijala jsempozvání filmové produkce a od té doby jsem snad už stokrát v duchu prožila cestu do „hotelu lordů“.

Přijedu trochu unavená po dlouhém letu z Kodaně, což mi ale nezabrání vydat se po stejné cestě z udusané hlíny, po níž sem před sedmdesáti lety dorazili čerstvínovomanželé Karen a Bror Blixenovi, rozlámaní z jízdy na káře tažené mulami. Bror a Karen na prahu svéhonového života. Blixenovi, takto majitelé velmi cennýchpozemků, stáli na africké půdě, která se stala dějištěm jejich hry. Dva neskuteční blázínkové, ještě celí udýchaní z útěku před strašlivým nebezpečím, které jim ve Skandinávii hrozilo – a to byl klidný život. Zavírám oči. Karen nevěděla, nač se dřív podívat. Na paruky z peří? Na lesknoucí se nahoukůži? Ohromily ji barvy. Příliš živé. Stejně jako horečnéhemžení na ulicích. Nekontrolovatelné emoce ji zasáhly jako blesk a zdrtily ji. Omámilo ji pronikavé aroma směsi potu, štiplavého dýmu a koňského trusu. Doposud znala jen chladivé stezky dánských lesů a akvarelové tóny severských zahrad.

Zabrala jsem se do svého ideálního cestovního scénáře a úplně jsem zapomněla na realitu. Za chvíli bude teprve šest večer, ale tady se už stmívá. Noc tu nastupuje přesně a v určenou hodinu zahalí město do svého pláště.

Z produkce pro mě na letiště poslali auto. Lilo jako z konve. Přes zamlžená skla jsem uviděla apokalyptickou scénu. Jeli jsme po obrovské blátivé cestě, poseté krátery Dominique de Saint Pern plnými vody. Některé automobily s obdivuhodnou zručností kličkovaly a dírám se vyhýbaly. Jiné se zase rozhodly překážky překonat a ze všech sil troubily na ty ostatní.Pěšky pak směřovaly do Nairobi skupiny mladých černochů, kterým byla tato autogymnastika, celý ten rámus i tropický liják zcela lhostejné. Byli totiž na kost promoklí.

Vstoupila jsem do města přeludů.

O dvě hodiny později jsme dojeli do hotelu Norfolk. Vzdala jsem se jízdy ke starému nádraží i vítěznéhopříjezdu po Railway Road. Moje pouť začala zmeškanouschůzkou. 2 Sotva jsem překročila práh Muthaigy, byla jsem si jistá, že na mě u baru už čekají její duchové, v loveckém oděvu a se sklenkou whisky v ruce. Ocitnout se uprostřed příběhu, kde se tančí v rytmu swingu a bouchajících zátek šampaňského, z toho mi naskočila husí kůže. O každém z oněch průkopníků-džentlmenů, kteří ožívali v Kareniných vzpomínkách, jsem měla svoji vlastní představu. Několik vrchních velitelů královské armády, houf budižkničemů... Byl to jen okamžik, ale pokaždé, když si na ně vzpomněla, rozzářila se.

V jednom z koutů baru, obloženého tmavým dřevem, moji duchové, a to jsem věděla i cítila, ztráceli trpělivost. Objednala jsem si skotskou. To by se jim mělo líbit. Sedla jsem si do osamoceného křesla stojícího na ose, jež hospojovala s čalouněnou lavicí, kde sedávali – dávní absolventi Etonu tak stále dodržovali zvyky a obyčeje staré Anglie a scházeli se u sklenky whisky. Jsou tam i dnes. Prvního z nich, který postavou převyšoval ostatní, jsem poznala podle bílé helmy a legrační patky. Byl to HughCholmondeley, spíše ale známý jako lord Delamere. Zkušený chlaík, kterého respektovali i Masajové. Po jeho boku stejně mohutný, ale o mnoho mladší baron Bror von Blixen-Finecke, velký bílý lovec, který tolik fascinoval Hemingwaye. Karen ho poslala k čertu. Byl příčinou její životní tragédie. Denys George Finch Hatton, syn osmého hraběte zNottinghamu, ve výslužbě, pokaždé tak trochu zasněný, ale se BARONKA BLIXENOVÁ šibalským úsměvem na rtech, nejlepší střelec Afriky. Denys zemřel příliš mladý a příliš brzy, takže Hem se už do něj nestihl zbláznit. Na konci stolu pak nerozluční lovci Tich Miles a Berkeley Cole, neposední a živí jako rtuť, kteří se zdrželi na jednom místě jen do té doby, dokud tam bylo co střílet, nenapravitelní průšviháři s plnou sklenkou v ruce. Přidal se k nim chlapík štíhlé postavy a malého vzrůstu... ano, tohle je Galbraith Cole, stejně zrzavý jako jeho bratr Berkeley. Sotva dosedl, začal ostatním vyprávět, že právě přijel z údolí Rift, a aby vůbec mohl roklí projít, musel svůj povoz ručně díl po dílu rozebrat a na druhém konci ho zase složit – jinak by si tuhle sklenku teď vypít nemohl! Trochu se sesedli, a udělali tak místo toulavé dušinešťastného Josslyho Haye, hraběte d’Errol, státního tajemníka ministerstva pro záležitosti kolonií, zastřeleného žárlivým manželem kdesi v buši.

Žádné z těch důvěrně známých jmen ale až dosud nemělo tvář. Teprve teď na mě hleděly z podobizen, kterévisely nad lavicí. Vypadali jako skupina herců na jevišti, kteří čekají už jen na příchod přítelkyně Tanji, aby mohli začít hrát.

A ten divadelní kus by přivolal zpět vůni staréhoNairobi.

Leč bohužel, je neděle roku 1984 a Muthaiga klub,nevěstinec, kde se slavilo a kde se scházeli přátelé, je nyní v rukou bledých potomků tehdejších průkopníků. Generace za generací utlumovala jeho žhavou podstatu a přetvářela ho podle svých představ. Udělali z něj příjemné duchovní místo. Ještě než se šlo na přesvatý dominikánský brunch, pletichařilo se tu u sklenice piva. Saka a žakety nahradily polokošile Ralpha Laurena.

Včera, sotva jsem dorazila do hotelu, mě zavolalaosobní asistentka herecké hvězdy. „Paní Streepová by se s vámi ráda co nejdříve setkala. Zítra bude mít volný den. Mohla byste s ní poobědvat? V Muthaize? Tak tedy přesně vedvanáct...“

Čekám, zabraná do svých myšlenek, když tu ruch konverzace náhle utichl. Vstoupila hvězda. Jako by sálemprolétl blesk. Po chvíli se od ní ale upřené pohledy odvrátily s předstíraným nezájmem. Dominique de Saint Pern

Pozorovali ji ovšem dál. Věděla to. Tmavé sklo jejích brýlí mě hledalo. Úzké obroučky dodávaly jejímu špičatémuobličeji přísný výraz. Myslela jsem, že je blondýna, ale teď z ní byla bruneta se zvlněnými vlasy, přejíždějící pohledem po místnosti. Nepatřím k těm, které hned poznáte, ale ona si to namířila přímo ke mně ještě dřív, než jsem stačila zdvihnout ruku. Moje dlaň spočinula v její. Nadšeně ji stiskla. „Claro, jsem tak šťastná...“ Odkládá brýle a usmívá se na mě. Její oči z modrého porcelánu jsou něžné. Vysoké vypouklé čelo, obličej, z něhož vyzařují klid a pohoda, nicméně svislávráska mezi obočím, jediná, ale hluboká, svědčí o tom, že zdání může klamat. Není nijak nápadně oblečená. Strohá košile, sportovní kalhoty a na nohou tenisky. S výjimkou dvouzlatých prstenů nemá ani žádné šperky. Z narychlovytvořeného uzlu vlasů vyklouzl pramínek a usadil se na šíji.

Takže ona je teď Karen.

Znám hereckou profesi a obdivuji ji. Je schopna vyjádřit naše nejniternější pocity prostě a bez patosu. Nicméně – je tato mladá Američanka, která ke mně přiletěla jako vosa a usadila se naproti mně, schopná vyjádřit složitou povahu „mé“ Blixenové?

„Dva vermuty na počest baronky?“ navrhne hned vúvodu.

Samozřejmě přijímám. Ale musím ji zklamat. Myslí si, že jsem studnicí vědomostí o Karen Blixenové, jenže já ve skutečnosti znám jen zlomek z toho, co kdysi prožila.Pravdu o svém životě v Africe si Karen vzala s sebou do hrobu a zanechala mě tu se spoustou otázek, na které jsem chtěla během svého pobytu najít odpovědi. A také odhalit jejíafrická tajemství, zmatky i poklesky.

Pozorně si herečku prohlížím. Stále něco povídá, buď aby mě pobavila, nebo se uklidnila, nevím. Krásná, to ano, ale má spoustu drobných nedostatků. Příliš dlouhý a trochu špičatý nos, oči spíš malé, ale výrazné... Myslím, že Truman Capote by řekl, že se podobá drůbeži. Přeháním. Přesto kdyby nebyla slavná, v davu lidí byste si jí aninevšimli, a kdybyste ji potkali, vůbec se za ní neotočíte. Její pleť je obdivuhodně jemná a má barvu šlehačky. Tento odstín dokáže zachytit i tu nejmenší částečku polétavého světla.

Uhodne, co si myslím? S úsměvem v očích se mi svěřuje:BARONKA BLIXENOVÁ

„Neumíte si představit, jak jsem se snažila tu roli získat... Syd si pro roli té ,svůdnice‘ Blixenové představoval někoho hodně sexy!“

Vyslovila „svůdnice“ a nevinně potřásla rameny stejně, jako se zavrtěla Marylin, když hrála Marylin. „Syd?“

„Ano, Sydney Pollack, režisér.“

Správně to „Syd“ cítil. Ať se to zdá jakkolinepravděpodobné, i ve svém vysokém věku a při své děsivé vyhublosti přitahovala Karen Blixenová muže jako magnet. Aněkterým, a několik jich znám, to hodně zamotalo život.

Vybuchneme smíchy. Mladá žena se živě baví ašelmovsky usmívá. Miluje život a umí si ho užívat.

Vybavuji si jednu fotografii. Byla pořízena na farmě v roce 1923, když bylo Karen třicet osm. Je na níbezstarostná usměvavá žena s nenalíčenými kulatými tvářemi. Tato žena se ještě nesnaží pohrát si s objektivem, fotografem, publikem. Vyfotili ji na konci oběda, kdy se evidentněcítila dobře. Odložila talíř, opřela si lokty o stůl a kouří. Před sebou má šálek na moka, lžičku položenou na podšálku; drobečky z dezertu roztroušené po ubruse svědčí o tom, že už jí kávu naservírovali a ona si ji vychutnala. Kdo zachytil ten okamžik uvolnění? Denys? Berkeley? Nebo Thomas, když byl u své sestry na návštěvě? Ne, určitě nějaký milenec, to je jisté. Snímek zachytil okamžik, kterému sepoddala, chvíli, kdy byla sama sebou. Cosi se ve mně sevřelo. Šátek stočený do turbanu zakrývá část vlasů a její kulatý obličej je otočený ke kuličce z peří choulící se jí na rameni. Jako by jí ta kulička šeptala něco důvěrného do ucha a ji to pobavilo. Smála se. Rozkošné dítě.

Kdyby se mě zeptali: „Čemu se podobaly chvíle štěstí v Mbogani?“, odpověděla bych: „Právě tomuhle.“

Chvíli poté najde majordomus ptáčka uškrceného na provázku rolety, z níž si chtěl odnést několik vláken nastavbu hnízda.

I tato moje představa se ale brzy rozplyne.

Myslím, že Karen by tuhle herečku měla ráda.

Obědváme čelem k otevřenému oknu, které vede dozahrady; cítím, jak se mi upřené pohledy ostatníchzabodávají do zad, a obdivuji styl, jakým je mladá žena ignoruje, jak Dominique de Saint Pern si dokáže vytvořit ostrůvek svobody uprostřed této temné masy, která se ji snaží uvěznit.

Pronajala si rozsáhlou nemovitost mimo Nairobi, s poli a koňmi. Chce se co nejvíce přiblížit Africe, vysvětluje, uchopit ji a poznat tak, aby se sama co nejvíc přiblížilapocitům, které změnily Karen Blixenovou. S lokty na stole si opírá bradu o hřbet rukou. Její oči sní.

„Afrika je nedůtklivý Moloch. Mám-li věřit baronce,vyžaduje, abychom se vzdali své doby, té, která nás utvořila, a úplně na ni zapomněli. Teprve tehdy nám odkryje svou výjimečnost a krásu. Ale musíme za to zaplatit, viďte,Claro? Aby byla naše, musíme jí obětovat vše ostatní...“

Trochu se do svých úvah zapletla, ale rychle se vrátízpátky.

„Pokud to neuděláme, nezbývá než se vrátit domů, aniž bychom cokoli pochopili.“

Tahle žena – to jsou čisté emoce. Reaguje stejně jako květina na světlo. A to mi říkali, že je „myslivna“. Když se na tuto roli připravovala, důkladně prostudovala všechny dostupné materiály, jak je to u ní obvyklé. Zhltla knihu, pečlivě prozkoumala všechny životopisy, dopisy i dokumenty. Katharine Hepburnová tuto práci shrnula třemi slovy „cvak, cvak, cvak“, čímž chtěla vyjádřit prácimozkových závitů. Hrůza! Z modře jejího pohledu vyzařujenervozita a mladá žena se ji už ani nesnaží skrývat; naklání se ke mně, chvíli váhá a pak tichým hlasem pronese:

„Claro... Já se necítím na to, abych ji hrála. Nevím, jak ztvárnit ženu, která sestoupila až na dno sebe samé, aby tam našla tu nejhorší čerň a přeměnila ji ve světlo. Nevstoupila do mě a natáčení začíná už zítra!“

Po těchto slovech se mi ulevilo. Pollack není Bergman. Nemám ráda hotové věci, postavy vybroušené do té míry, že se z nich stane stereotyp. Chtěla jsem herečku nabádat, aby pochybovala, aby se snažila co nejvíce proniknout do království zrcadel, kterým musí projít, hledá-li člověka, a zvláště Karen. Vůbec ale nevěnuji pozornost tomu, co ona očekává ode mne. Jak ji mám uklidnit? Mlčíme. Mezi očima se jí tvoří jemná vráska.

„Moc vás, Claro, potřebuju. Strašně moc. Prosím,důvěřujte mi a vyprávějte mi o své přítelkyni.“BARONKA BLIXENOVÁ

Jak jí mám ale vysvětlit, že jsme s Karen nebylypřítelkyně, a přitom náš komplikovaný vztah nezkreslit? Neznala jsem žádnou její opravdovou přítelkyni. Dávala přednost přátelství s muži, uznávala je víc než ženy. A nesoutěžila s nimi.

Když vstáváme od stolu, herečka mi šeptne do ucha: „Prosím, říkejte mi Meryl.“ Ještě než mi uteče, chytnu ji za rukáv. Potřebuji to vědět.

„Blixenová je věčná hádanka... Váš film stvoří lež, která se navěky stane pravdou. Povězte mi, Meryl, jakou ženu chcete hrát?“

Celá se třesu, určitě to z mého hlasu vycítila. Zadívá se na mě a pak se její pohled ztratí kdesi v patiu, hladímagnolie, přebujelou buganvílii, a když se ke mně zase navrátí, leskne se, milý, důvěrný. Cítím její svěží dech na tváři, když odpovídá:

„Ženu, jejíž milenec byl krásnější než ona.“ 3 Na konci dlouhé, točité aleje na mě čeká farma. Jejímosudem je čekat a doufat, a tak čeká. Na návrat přátel, nejprve Brora Blixena, potom Denyse Finche Hattona aBerkeleyho Colea, který při svých honech za divokou zvěří brázdil planiny Somálska až do Tanganiky, překonával hranice, hory, řeky; na farmu se ale vždy vracel.

Mbogani. Pevný bod.

Měla jsem farmu v Africe, u paty Ngongu...

Taxi spořádaně čeká opodál. Červené střešní tašky se lesknou v ranním slunci. Podél čelní stěny obrácené kvýchodu se táhne elegantní veranda. Lehký vítr čeří závěsy. Vzduch je tu ale úplně jiný než v nedalekém Nairobi. Ostrý a kousavý. Bezpochyby za to může nadmořská výška tisíc osm set metrů.

Vypadá to, že dům je prázdný. Hluk motoru vyburcoval sluhu. Pánové odjeli do Nairobi, ale jestli chci, mohu se tu po libosti projít. Širokým gestem zahrnujícím zahradu, její okolí a modré nebe, mě pozval na prohlídku. Stejně jako tehdy, když tu ještě žila Karen, ani dnes tu nemají ani ponětí o tom, co je soukromý pozemek. Měla bych dojem, Dominique de Saint Pern že se hrabu v cizím prádle. V tomto domě jsem pouhývetřelec, i když znám jeho historii jako nikdo jiný.

Odcházím, když vtom mě cosi přinutí, abych se otočila. A naposledy se na dům podívala. Ukázal se mi takový, jakým ho udělali pozdější majitelé. Trochu unavený,zanedbaný, poraněný. Volá mě. Vidím neopravenou střechu, chybí magnolie. A esplanáda!

Kdysi sahala až k džungli, která se táhla dál k městu. Dokonalý trávník byl dílem koz, které se tu pásly; sedávaly na něm také děti z farmy, totos, které poslouchaly Mozarta pokaždé, když Karen pustila gramofon a otevřela dokořán velká okna salonu. Něžný trávník, po němž si nejlepšíKarenin přítel, Berkeley Cole, kouzla zbavený šotek, přicházel vypít šampaňské ze sklenek Blixenů. Na chvíli zapomněl na trápení, která mu působila jeho farma u paty hory Kenya – i když je trpělivě a s noblesou snášel – zapomněl na věřitele a brzký úpadek, a když už ho ani láhev nedokázala utišit, vzpomínal na lepší časy, jež ale dávno minuly. Na podzim, o úplňkových nocích, nastávala ngoma, při níž stéblatrávníku udusávaly nohy tanečníků při kouzelném domorodém rituálu.

Všechno pohltila příroda, zahrady, květiny, stříhanýtrávník, zeleninovou zahradu, a uvolnila tak místo houštinám. Tam, kde kdysi vládla džungle, vysekali širokou cestu a svedli na ni veškerou dopravu i hluk klaksonů; baráky s plechovou střechou nahradily věčně rostoucí stromy a kulaté slaměné chatrče.

Byť poškozený, dům mě stále drží ve svém magickémsevření. Nemohu ho ponechat jeho osudu. VRungstedlundu jsem často studovala plán farmy – Karen ho připevnila na panel knihovny ve své pracovně – a mohla jsem honakreslit zpaměti. Obcházím dům, abych se mohla podívat na jeho západní stranu. Dva veliké mlýnské kameny, které sloužily jako stůl, u něhož Karen vyplácela mzdu svýmzaměstnancům, bavila se s přáteli a pozorovala přitom západ slunce, zmizely vyvráceny z podstavců, ty dva mlýnské kameny, talismany farmy. Zadní část domu se také změnila a stala se jen tichou a zasmušilou fasádou.

Zmocnila se mě podivná předtucha, že tahle cestaskončí fiaskem. To mě naučí nevytvářet si pravdivý obraz očima BARONKA BLIXENOVÁ někoho jiného. Očima minulosti. Nezbývá než poděkovat okolnostem, které se proti Karen spikly a tvrdošíjně jíbránily v návratu. Přinejmenším ji ušetřily konfliktu. Předem prohraného střetu její paměti s realitou.

Nic mě tu nedrží.

V okamžiku, kdy od Mbogani už nic nečekám, mě do nosu udeří neznámá vůně. Nejprve ji opatrně vdechnu, ale pak už ji přímo hltám. Je tak líbezná! Akácie? Magnolie? Glycínie? Možná tak voní lilie nebo jiné tropické rostliny, které neznám... Do uší mi proniká křik ptáků, křik, který jsem nikdy neslyšela a jenž naplňuje vzduch bláznivou touhou žít... Magické. Je to snad euforie vysočiny, která na mě působí a jitří mé otupené smysly? Pohlédnu vzhůru a vidím ji, tyčící se na konci pláně. Nafialovělá masaNgongu se třpytí v ranním světle, její vrcholek zdobí koruna z oblaků. Vládkyně výšin. Očima brázdím její obrysy, její bujnou vegetaci a hledám mýtinu.

Existuje ještě hrob Denyse Finche Hattona? Nebo ho také pohltila věčně hladová příroda? 4 Do natáčení zasáhlo africké vedro. Doběla rozžhavilo ulice s povrchem z hlíny a nadobro zdeptalo skupinukomparsistů a techniků, kteří čekají, až Syd zakřičí: „Akce!“Průjezdy cválajících spřežení zdvihají oblaka červeného prachu. Náraz větru roztančil oblak písku. Jeho představení končí až u dřevěného chodníku a padá na naši skupinku, která stojí stranou hlavního dění. Pálí mě oči, kašlu, plivu..., ale vidím ji, moji Coronation Street lemovanou eukalypty!

Je to přímo ohromující. Nehostinné zchátralé městečko postavené okolo hlavní železniční trati ožívá donejmenšího detailu a je přesně takové, jaké bylo v době Karenina příjezdu. Nairobi v roce 1914 s průčelími Osgoodu a East African Standard Bank, se vším tím rozmanitýmdomorodým zbožím, souborně nazývaným dukha, které tu místní prodávali, s jeho slečnami v krajkových róbách, za nimiž povlávala vůně anglické levandule a které sem přicházely nakupovat – všechno tu bylo, fiktivní, a přece takneuvěřitelně pravdivé. Dominique de Saint Pern

Žádné falešné kulisy, nařídil režisér.

Po své ranní návštěvě Mbogani jsem dorazila do hlavního dějiště filmu, jímž byly Kareniny pozemky. Spíš ale vojenský tábor. Postavili tu armádu khaki stanů, v nichž se herci líčili a převlékali. Toto pulsující mraveniště je plné anachronismů. Pseudokolonisté tu usrkávají colu z plechovek, krotitel z Las Vegas flirtuje se slečnou v krinolíně a před jedním ze stanů stojí ve frontě asi stovka Masajů a Kikujů, kterým příšerné vedro nijak nevadí, a čekají, až je namaskují na Masaje a Kikuje. Kožené tuniky, nádherné šperky, válečné malování...

Herečka se objeví na prahu svého stanu, který stojítrochu stranou všeho toho hemžení. Pečlivě vypracované šaty barvy slonové kosti, na hlavě šikmo posazený slaměnýklobouček s jemným závojíčkem... Karen na snímcích svého bratra Thomase. Jemná, aristokratická, ale už s nádechem nebojácnosti a statečnosti. Herečka vidí, že přicházím, a tak zaujme postoj s rukou v bok.

„Koukněte se, Claro, co si o tom myslíte? Tyhle příšerné korzety... v tropech. Jak to ty ženy dělaly, že vydrželytakové mučení?“ ptá se a mimicky naznačuje, že se dusí.

„Byly stejně mazané jako ty dnešní! Karen si ostříhala vlasy, protože pro několikaměsíční safari v buši byly prostě nepraktické. A nenosila korzet. Svým přítelkyním v metropoli napsala: Ustřihněte si vlasy a naučte se řídit automobil. Tyhle dvě věci vám změní život! Kdyby na to měla nohy a nestyděla se, nosila by šortky!“

Maskérka se snaží, zvedá závojíček a otře herečce, která gestem naznačuje, že je zpocená od hlavy až k patě, kapku potu z nosu.

„Upřímně, Claro, ona ozdůbkami pohrdala...“

To ani náhodou! Až neskutečně je milovala... Svému bratrovi Thomasovi Karen napsala: Neznám žádné trápení, které by neutišil nový klobouk. A to i v dobách, kdy svou farmu jen taktak uchránila před krachem, kdy muselačelit suchu a pak povodním, kdy bojovala se svou nemocí. I když měla hluboko do kapsy, modistická hlava její velikosti u Paquina pořád stála. Měla styl, a to i v buši, kdy na hlavě nosila dva klobouky se širokým okrajem naráz, ale odkládala vždy jen jeden. Šik až k zbláznění.BARONKA BLIXENOVÁ

„Víte, paní Streepová, Karen si myslela, že do ráje nebo do pekla půjdeme podle toho, jak budeme mít sladěné barvy oblečení!“

„Dobrá! Už teď zbožňuju myšlenku, že ztvárnímhlubokomyslnou a současně frivolní ženu. Nic není více ubíjející než hrát dokonalost samu, že?“ Šero ruší jen mihotavé světlo filmového plátna. Režisér mhouří oči schované za brýlemi a skládá řetězec z cigaret. „Tohle se nechá,“ rozhodne a opět se rozhostí ticho. Ve stanu, proměněném v promítací sál ho přeruší až hlasy z plátna. V zahradním křesle vedle mě herečka neustále přehazuje nohu přes nohu nespouštějíc oči z věčně seopakujících obrazů. Dnes ráno točila svoji první scénu, stejně důležitou pro film, jako byla pro Karenin reálný život.

Šest měsíců po jejím příjezdu do Afriky a svatbě sBrorem Blixenem ji neustále trápily nevolnosti, a tak sevydala k lékaři do Nairobi. Kamera zabírá paraván. Nad ním vidíme vyčesaný drdol mladé ženy, slyšíme šustění látky – bezpochyby si odkládá šaty – a pak tichý hlas lékaře. „Máte syfilis.“ Ticho za paravánem bylo tichem ztuhlého těla;vyřčená věta zatím putovala do vědomí.

Nikdy nezapomenu na výraz jejího obličeje, když se mi s tím svěřovala.

Byly jsme v Rungstedlundu, v její pracovně, pouze ona a já a za okny hukot moře. Bylo to v roce 1944 a já jsem právě nastoupila do jejích služeb. Hovořily jsme ovznešených věcech. Vzpomínám si, jak tam stála, jednu ruku na zadním opěradle pohovky a ve druhé cigaretu. Měřila si mě pohledem, spíš ale zvažovala všechna pro a proti,přemýšlela, jestli jsem hodna její důvěry. A pak ta slova třeskla:

„Claro, měla jsem syfilis.“

Tvář se jí zkroutila bolestí.

Nikdy bych si nepomyslela, že by mohla živá bytost dát najevo tak hrozné utrpení. Už jsem ho ale viděla. Naobraze ukřižovaného Krista. Byla jsem ještě dítě, když mě otec vzal v Kodani do muzea, a právě jeden z obrazů ukřižování na mě hluboce zapůsobil. O mnoho let později jsem se přišla na ten obraz znovu podívat, a pak znovu a znovu, fascinována tou tváří a vedena nadějí, že mi postupněodDominique de Saint Pern halí své tajemství. Stejný výraz jsem nyní viděla v Karenině obličeji a také v očích. Žena přibitá na kříž, jejíž stříbrné lokny hladilo jemné světlo letního podvečera.

Oněměla jsem. Baronka... Syfilis... tato dvě slova patřila do různých světů, které se neměly protínat. Pokračovala, aniž by ji můj zmatek vyvedl z míry.

„Jsou tisíce možností, jak se dozvědět o manželověnevěře. Já jsem ji odhalila v onen den a za těchto okolností.“

Vydechla kouř z cigarety. „Slovo nevěra je pochopitelně třeba chápat v množném čísle...“

Baron Bror von Blixen-Finecke, její bratranec, miloval život a ženy. Když si ho Karen brala, myslela si, že ho jejich dobrodružství v Keni uspokojí. Stal se ale pravý opak, Keňa mu nabídla spoustu nových, snadno dostupnýchpříležitostí v takzvaném „šťastném údolí“, v místě mezi Nairobi aGilgilem, kde potomci nejskandálnější britské šlechty hýřili a nijak se neomezovali. Sex, kokain, alkohol. Vysokohorský vzduch, oněch tisíc osm set metrů nadmořské výšky, pak rozněcoval smysly a přiváděl k šílenství.

Měl i Masajky.

„Jak jsem mohla vědět, že má můj manžel syfilis...? Byl ve výborné fyzické kondici, neměl žádné varovné příznaky. Byla jsem přesvědčená, že on si ani nepřipustil, že by touto odpornou nemocí trpěl...“

Její zhnusený úšklebek vystřídal ironický úsměv. „V takovém případě ženě zbývají dvě věci: buď svého manžela zabít, nebo se se vším smířit.“

Šepot herečky mě vrací do zšeřelého stanu.

„Ten idiot! Provedl jí to nejhorší svinstvo na světě!Nechápu, jak mohli zůstat přáteli...“

Přáteli? To v žádném případě. Baronka sice dokázala svůj hněv skrývat, ale nikoli na něj zapomenout. 5 „Han... Han... Han...“ Beznadějné výkřiky doprovázené suchým práskáním biče. Údery dopadající na zem zdvihají oblaka prachu. Žena už má všeho dost a je na konci sil.

Šelmě je to ale jedno. Sedí, hlavu na stranu a údiv v očích.BARONKA BLIXENOVÁ

Děje se tak už popatnácté. A stále nic. Lev přivezený ze Spojených států prostě odmítá hrát tuhle hru. Jeho americký drezér ho drží přivázaného na lase, dává mu pokyny, křičí. Zbytečně. Herečka už je úplně vyčerpaná. Má zahnat na útěk dva lvy, kteří napadli její konvoj.

Šestnáctá klapka. Lev se přikrčí a skokem se vrhá na nic netušící hvězdu. Hrůza v jejích očích.

Scéna je konečně natočená a herečka se sesula dokřesla zalitá potem. Důmyslné maskování, tyhle šrámy, které jí brázdí tvář. Obklopuje ji houf asistentek, utěšují ji. Její pohled se zkříží s mým.

„Claro, to je neuvěřitelné! Jsem přesvědčená, že Sydpožádal toho drezéra, aby to zvíře odvázal, aniž by mi to řekl!“

Rozzuřeně vyskočila z křesla a obrátila se na režiséra.

„Syde, musím s tebou mluvit...“

Který muž by rád slyšel tuhle větu? Režisér se všakpodvolí. Odcházejí stranou, ale mluví dost hlasitě, takže mohu zaslechnout úryvky rozhovoru. Herečka rudá vztekem cosi drmolí. On jí s lišáckým úsměvem odpovídá: „Drahá,zbožňuji tě a jsem dalek toho ti odporovat..., ale nikdo neuvěří, že bych mohl dát pokyn, aby pustili lvy na moji herečku!“

Oněměla. Jako správná žena to ale nechala být.

Útok lvů na svůj konvoj Karen opravdu zažila. Přijela do Keni několik měsíců předtím, než vypukla první světová válka, o níž všichni tvrdili, že bude rychlejší než blesk.

Představovala jsem si, že se Denys Finch Hattondozvěděl o existenci baronky Blixenové právě díky vyprávění o tomto hrdinském činu. Dříve než ji, znal její odvahu. Cigaretový dým, třesk skleniček, které na sebe narážejí, výbuchy smíchu, z tanečního sálu zní rozpustilá hudba... Ten večer se v Muthaiga klubu sešli na skleničku vojáci na dovolené. Po svém návratu z Anglie si Denys pronajal v klubu bungalov. Cestou do baru narazil na lorda Delamera. Hugh Cholmondeley, třetí baron z Delamere, „D.“ pro dobré známé, zejména ženy. „D.“, živá legenda Keni, průkopník průkopníků a kdysi také hanba celé rodiny.Příliš energický, extravagantní, nedisciplinovaný. Uprchl do Afriky. V roce 1897 se na velbloudu vydal na objevitelskou cestu napříč Somálskem, když ho jako blesk zasáhlanedotDominique de Saint Pern čená krása keňských náhorních plošin a hor. Zamiloval se do nich a už nikdy je neopustil. Zřídil tam svoje tábořiště a v čele tlupy King’s African Rifles hlídal hned od počátku války tři sta kilometrů dlouhou, nijak nechráněnouhranici, která procházela masajskou rezervací a oddělovalabritskou Afriku od Afriky německé.

Denys byl rád, že opět vidí starého čackého hrdinu. On sám, spolu se svým přítelem Berkeleym Colem, velel nesourodé bandě Somálců v naději, že by jednou mohla pomoci právě Delamerovi. Oba muži se přátelsky objali a vydali se za ostatními do baru.

Dva švédští baroni, milovníci whisky, už se tam opírali o barový pult. Jejich pozornost ihned upoutal první z nich. Podsaditý, žoviální, s masitými ústy a fyzickou silou buvola... Bror von Blixen-Finecke nemohl zapřít svou radost ze života. Zato jeho společník se tvářil zasmušile, což nebylo v Muthaiga klubu obvyklé. Bližší pohled pak prozradil, že se trápí láskou.

Hlasité „hurrrááá“ uvítalo lehce opilého zrzka, kterývešel do sálu společně s potácejícím se o hlavu vyššímbrunetem. „Chlapi, pojďte sem!“ zavolal na ně Delamere. Denys rozevřel náruč a objal oba příchozí v přiléhavých uniformách východoafrických voltižérů. Berkeley Cole a Tich Miles! Jeho dva kumpáni z Etonu. Naposledy viděl Denys Tiche v klubu, když se věnoval svému oblíbenému sportu: zavěšený na trámu napodoboval opici.

„Denysi!“ vykřikl Berkeley Cole. „Odkud jsi přijel?Mysleli jsme, že už se z Londýna nevrátíš! Jaká byla dovolená?“

Byl zvědavý na Denysovo vyprávění, a proto si ho k sobě přitáhl. „Ať žije civilizace, kamaráde! A protože jsme se tu sešli jako za starých dobrých časů, oslavme to...,“ prohlásil zcela v souladu s úmysly přítomných.

Rámus u baru na sebe strhl pozornost. V sále se točernalo lidmi. Denys se usmíval a byl šťastný. Máte-li rádiAfriku, nikdy na vás nezapomene.

Berkeleymu zasvítily oči a zdvihl sklenku.

„Na hrdiny, na válečníky, na flamendry!“

Přerušila ho něčí doruda rozpálená tvář. Bror Blixen. „Eh! Flamendři? Mohu vás ujistit, že můj přítel Erik žádný flamendr není!“BARONKA BLIXENOVÁ

Ukázal hlavou na svého kamaráda. „Ten ubožák se zamiloval do mojí ženy, což mě celkem vzato docela baví... Problém je v tom, že ho okouzlila svým vypravováním oislámu, o kterém mluví od rána do večera. Ty nesmysly ho, zdá se, zajímají. Musel jsem to zatrhnout! A jasně jsem baronce řekl: Žádné řeči o Machometovi v mém domě mezipolednem a čtvrtou hodinou!“

Skončil a přátelsky šťouchl do červenajícího senešťastníka. Po chvíli se ale vzpamatoval a bavil se stejně jako ostatní.

Tenhle výstup Denyse překvapil. Baronku neznal a její manžel vypadal jako kavalír. Berkeley Cole mu šeptal do ucha:

„Erik je do ní blázen. Blix by udělal líp, kdyby se vícstaral o vlastní ženu, než běhal za jinými. Pořádá safari pro klienty s příliš temperamentními dámami, kterými...řekněme... tropy silně otřásly. Tyhle nešťastnice se pak v buši k smrti nudí. A Blixen má žně. Mezitím se baronka stará o jejich kávovou plantáž.“

Coleova tichá důvěrná sdělení přehlušil mocnýDelamerův hlas. Rozjařený D. spěchal na pomoc baronceBlixenové.

„Hele, Blixi, máte ohromnou ženu! Všem nám tonatřela. A můžu říct, že znám jen málo žen, které by jí mohlysahat alespoň po kotníky. A že nějakou tu zkušenost mám!“ Bar souhlasně zamručel. Delamere miloval hrdinské činy, a tak neodolal a začal vyprávět i o tom barončině. Usadil se v křesle a počkal, až se na něho všichni zadívají. Teprve poté spustil:

„Počínaje srpnem devatenáct set čtrnáct jsem spolu s Blixem, ostatně i s některými z vás, hlídal jižní hranici. Brzy nám ale došly potraviny i munice. Blix vyslal posla ke své ženě se žádostí, aby najala čtyři vozy naplněné až po okraj vším, co nám chybělo...“

„Chtěl jsem taky, aby najala nějakého bělocha, který by konvoj vozů přivedl,“ pokračoval Blixen. „Jenže jako na potvoru jediného Jihoafričana den před odjezdem zatkli. Zpravodajské služby ho podezřívaly ze špionáže ve prospěch Německa.“

„... baronka se nerozmýšlela a postavila se do čelakonvoje místo něho,“ přisadil si Delamere. Dominique de Saint Pern

Odmlčel se, přihnul si whisky a počkal, až napětí v sále stoupne.

„Jak víte, 14. srpna jsme už byli ve válce a úřady se snažily zajistit bezpečnost našich žen – shromáždily je na přísně střeženém místě. Baronka ale odtamtud upláchla!Postavila se do čela pětadvaceti Kikujů a Somálců, kteří sevzájemně nesnášeli, a také čtyř vozů, z nichž každý táhlo šestnáct buvolů... Dovedete si představit, co ta pojízdná zásobárna znamenala? A šelmy s orly na válečné stezce? Všechnojedno, baronka se vydala na cestu napříč masajskou rezervací. Místo, kam žádný běloch raději nevleze, a teď tu bylamladá novomanželka, která sem krátce předtím přijela rovnou z Dánska...“

Znovu se odmlčel a zkontroloval, zdali mu celéosazenstvo visí na rtech. Bror toho využil a pozdvihl hlas:

„Drahý D., zapomněl jste říci, že naše úřady zatkly najednou jak Jihoafričana, tak jeho mulu... Moje žena se tedy vydala na cestu pěšky, s výjimkou krátkého úseku, kdy jela na kole, které někde splašil Farah. Věřím, že Dusk, její chrt, klusal vedle ní...“

„Somálci se nakonec podařilo sehnat jí koně,“pokračoval Delamere.

„Cestovali tři měsíce v hrůzných podmínkách, to sucho a žár přece dobře znáte. Ale ona postupovala dál a dál, krok za krokem a vůbec si nepřipouštěla myšlenku, že by snad nedojela. Kdykoli je mohli přepadnout Němci, oMasajích nemluvě, stačí málo a z přátel jsou nepřátelé...“

Pohledem přeletěl sál.

„Někteří z vás v tom táboře byli a nikdo na její příchod nezapomněl, že?“ Zavrtaný do svého křesla si Denys Finch Hatton představoval, jak žena se svým průvodem vjíždí do vojenského tábora. Viděl užaslé muže, kteří serozestupovali, aby kolona mohla projet, a také ji, jak projíždí tím oněmělým špalírem, kymácí se v sedle k smrti vyčerpaná. Rozcuchané vlasy, rudý obličej, tělo zalité potem a šaty pokryté prachem a pískem. Oči upřené do prázdna, jela v čele a za suchého práskání bičů dělala cestu utrmáceným buvolům. Denys se usmíval. Ach ano! Přál si být přitom, když baronka prolomila jejich úzký kruh machos!

„Ta kuráž!“ vykřikl Delamere.BARONKA BLIXENOVÁ

Pak se otočil k Blixenovi:

„Blixi, vzpomínáte si, co jste své ženě řekl jako první?“

Baron se snažil, ale nevzpomněl si...

„Tanne! Ty jsi změnila účes?“

Mohutné Delamerovo tělo se otřásalo chechotem.„Myslím, že to pro vás byl jediný možný způsob, jak jí veřejně vyjádřit obdiv!“

Následovaly salvy smíchu, sál tato slova ocenil po svém. Delamere navrhl přípitek na barončinu počest. Zamyšlený Bror se ale dál opíral zády o barový pult a jeho oči bloudily kdesi v dáli.

„Tanna má odvahu válečníka. Nezkrotnou. Po kom to jenom má... domnívám se, že po svém otci. Byl to skvělý chlap.“

Potáhl z cigarety a pozoroval, jak její druhý konecohořívá. „Ona si z ničeho nic nedělá! Teprve za několik měsíců poté, co čelila dvěma rozzuřeným lvům, mi o tom pověděla... Někdy se mi zdá, že mezi jejími předky musel být nějaký gladiátor.“

Nechat si ujít starou dobrou historku o lvech? Za nic na světě. Popíjející muži ji chtěli slyšet. Nevynechejte žádný detail, prosím. A Bror se s radostí pustil do vyprávění.

„Během té výpravy jeden z vozů najel na kámen a ten ho úplně zablokoval. Všichni muži se samozřejmě seběhli ke kolu, každý radil, co s tím, vždyť to znáte... nekonečnékakele a nikdo nic nedělá. Zkrátka, dva lvi na lovu toho využili a skočili na jednoho z buvolů. Muži nic neviděli, ale Tanna ano. Měla tak nejvýš čas popadnout do ruky bič a vší silou švihnout... po nekonečně dlouhé době se jí podařilo lvy od stáda odehnat. Věřili byste tomu?“

Vrátil se ke své sklenici a vzedmuté emoce zahnalvtípkem.

„A to se o šest měsíců dříve ptala, jestli se obejde bez pomoci komorné!“

Sál se rozesmál a konverzace pokračovala dál svýmtemem.

Vyprávění na Denyse silně zapůsobilo. Znal buš ivšechna jeho nebezpečí. Uchvácen příběhem si představil, jakou hrůzu musela mladá žena zažívat. A prach zvířenýranami bičem. Cítil její vztek. Představil si ale také vztek těch Dominique de Saint Pern dvou šelem, jejich žluté oči fixující kořist a zvažující její sílu, inteligenci, odpor; hledali skulinu, kterou by mohli proniknout k masu a roztrhat ho. A ona jim v tom bránila.

Kdo vlastně je? Odkud bere tu neuvěřitelnou životní sílu?

Denys zkoumal zasněný výraz na Brorově tváři a říkal si, že je Blixen možná mužem mnoha žen, ale že je zatraceně zamilovaný do té svojí. 6 Fotografie se třese ve starcových prstech.

Snímek byl pořízen 19. dubna 1931 v Mombase. Jsou na něm dva muži a dítě stojící na chodbičce mezi lodnímikajutami tak, aby se vešli do objektivu aparátu. Jeden z nich se jmenuje Juma a na fotce se pokouší o úsměv, zatímco Farah, s hlavou zabalenou do objemného turbanu, se tváří jako vždy přísně. Dítě se mračí, na konečcích řas stojí slzičky. Má oholenou hlavu, na hubeném těle krátký pánský kabátek a mračí se.

Karen mu právě oznámila, že ho s sebou nevezme, že ji na její cestě do Evropy nebude doprovázet.

Když rozdávala domorodcům ze své plantáže dárky na rozloučenou, dala dítěti na vybranou:

„Co si přeješ víc, Tumbo? Mít krávu, nebo jet se mnou do Dánska?“

Pro obyčejného Somálce je už jen to, že mu kráva sama spadne do klína, že o ni nemusí bojovat nebo se hádat s obchodníkem, obrovský zázrak. I když velbloud by byl lepší.

Tumbo si ale vybral Karen.

Tenhle její návrh stále nemohu pochopit. Krutost?Žádné jiné vysvětlení mě nenapadá. Ve chvíli, kdy se jí celý život hroutil, možná potřebovala znát hloubku citu, kterou k ní tohle dítě chová. Nebo mu tak chtěla ukázat, jak ráda má ona jeho? Nebo snad, tváří v tvář prázdnotě, která ji čekala, na malou chvíli, na nepatrný okamžik uvěřila, že by si s sebou mohla vzít kousek Afriky z masa a kostí?

Chvilkové poblouznění.

Nemyslím si, že ji jen tak zničehonic napadlo, že bytoBARONKA BLIXENOVÁ hle malé svobodné stvoření pobíhající s kozami po pláních Ngongu, mohlo být šťastnější někde jinde než mezi svými.

Poslední pokus ošálit osud, vzít si ho znovu do rukou.

Oklamaný Tumbo stojící na palubě s kousky svéhorozbitého snu u nohou – takový byl poslední obrázek jejího oblíbeného toto, který si Karen z Afriky odvážela.

O padesát let později drží tuto svoji fotografii vroztažených prstech. Pisklavě dýchá. Valná část zubů mu totižchybí. Z Tumba je dnes stařec, který žije na předměstí Nairobi u jednoho ze svých synů, v domku se zrezivělou střechou a vybledlou mod



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist