načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Banánové dítě – Vietnamka v české džungli – Duong Nguyen Jirásková

Banánové dítě – Vietnamka v české džungli

Elektronická kniha: Banánové dítě – Vietnamka v české džungli
Autor: Duong Nguyen Jirásková

Duong Nguyen Jirásková sama sebe představuje jako banánové dítě: zvenku žlutá, uvnitř spíše bílá - tedy "poevropštěná". Je Vietnamka počatá v Čechách, narozená v Hanoji a nakonec ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 237
Rozměr: 22 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrace Barbora Balgová
Skupina třídění: Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0691-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Duong Nguyen Jirásková sama sebe představuje jako banánové dítě: zvenku žlutá, uvnitř spíše bílá - tedy "poevropštěná". Je Vietnamka počatá v Čechách, narozená v Hanoji a nakonec žijící opět v Čechách, i když studentská léta Duong prožila v různých státech Evropy. Jaký je život mezi Vietnamem a Českem i jak se obtížně hledá svoboda a překonávají kulturní rozdíly, zvláště pokud člověk pochází z tradiční vietnamské rodiny a nakonec se provdá za českého manžela? - To vše Duong zachycuje v blozích na Aktuálně.cz a webu DOIMOI.CZ. Na svůj žluto-bílý svět se snaží dívat s nadhledem a psát o něm lehkým perem: vtipně, sarkasticky. Příběhy ze života Vietnamky v české džungli shrnula do dvaceti kapitol této autobiografické banánové knihy. Svoje vyprávění občas vyvažuje pohledem na situaci "z druhé strany" - tj. co na to Jakub (manžel). Dvacet autobiografických příběhů z vietnamsko-českého života autorky Duong Nguyen Jiráskové a jejího manžela Jakuba.

Popis nakladatele


Výlet do života vietnamské ženy žijící v Česku.

Jsem banánové dítě – zvenku žlutá, uvnitř spíše bílá. Na svůj žluto-bílý svět se snažím dívat s nadhledem a psát o něm lehkým perem. Politicky nekorektní (sebe)ironie, švejkovský humor, nadsázka, prořízlá huba, která by ve Vietnamu byla okamžitě zalepena izolepou – to vše tvoří moji osobnost a knihu. Ta obsahuje dvacet příběhů z mého života. K některým zásadním událostem přidal svůj pohled na věc můj český muž.

 


O autorce:

Papírově jsem čistokrevná Vietnamka, ale míchá se ve mně jak asijská, tak evropská kultura. Jsem totiž Vietnamka made in Czechoslovakia. Byla jsem počata v Litvínově, narodila jsem se v Hanoji a v osmi letech jsem se s rodiči odstěhovala do východních Čech. Bydlím s českým manželem v Lysé a od narození mám na hlavě dvě lysinky. Miluji švejkovský humor, nadsázku a politicky nekorektní sarkasmus skoro stejně jako stračenky z Českého ráje a cukrovou třtinu z hanojského trhu.

(Vietnamka v české džungli)

Předmětná hesla
Nguyen Jirásková, Duong
Vietnamky – Česko – 21. století
Zařazeno v kategoriích
Duong Nguyen Jirásková - další tituly autora:
Banánové dítě – Vietnamka v české džungli Banánové dítě – Vietnamka v české džungli
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Banánové dítě –

Vietnamka v české

džungli

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Duong Nguyen Jirásková

Banánové dítě – Vietnamka v české džungli – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Věnováno bà Chò


Jmenuji se Du o ng 6

Medvídek menstruacní 11

S tebou je ten zivot proste hezcí 24

Útek do Francie 35

S Jiráskovými proti proudu 46

Tati, chodím s Cechem 56

Dostala jsem padáka 72

Kundolína v depresi 80

Neumís psát 100

Kundolína v rozletu 109

Co by na to rekli lidé 119

Obsah

, ,

v

v v v

v

v

v

v


Vyber si skolu, vyber si zivot 128

Cech na námluvách ve Vietnamu 138

Vietnam, jak si ho chci pamatovat 147

Babicka Chò 162

Hurá, bude svatba 172

Ctyri svatby a jeden pár 181

Vydrovi, moji cestí prarodice 192

Prominte, on nerozumí 200

Vejminek pro Vietnamce v Cechách 208

Cekáme polomácenku 215

Co nám psaní knihy prineslo? 236

v v

v

v

v

v

v

v

v

v

v

v

v v


6

1

Jmenuji

se

Du o ng

, ,

Jmenuji se Duong


7

Čte se to Zuong nebo Ďuong, přičemž „g“ na konci se vůbec

nevyslovuje. Podepisuju se jako Duong a ve vietnamštině

znamená moje jméno Slunečnice.

Jsem banánové dítě, tedy zvenku žlutá, zevnitř spíše bílá. Papírově

jsem čistokrevná Vietnamka, ale míchá se ve mně jak asijská, tak

evropská kultura. Jsem totiž Vietnamka made in Czechoslovakia.

Byla jsem počata v Litvínově, narodila jsem se v Hanoji a v osmi

letech jsem se s rodiči odstěhovala do východních Čech. Bydlím

s českým manželem v Lysé nad Labem a od narození mám na

hlavě dvě lysinky. Miluji švejkovský humor, nadsázku a politicky

nekorektní sarkasmus skoro stejně jako stračenky z Českého ráje

a cukrovou třtinu z hanojského trhu.

Odmalička jsem byla vedena k poslušnosti. I přesto si dovolím

tvrdit, že výchovu vietnamských dívek v Čechách vzali moji

rodiče za celkem liberální konec. Je fakt, že naši hodně dbali na

to, abych se dobře učila, zvlášť tatínek mě permanentně hlídal.

Možná to souvisí s tím, že jeho celoživotním snem bylo být

učitelem. V porovnání s českými kamarády jsem tudíž měla

hodně přísný režim. Naopak oproti jiným dětem z vietnamské

komunity jsem měla velmi pokrokové rodiče.

Moje mamka, můj celoživotní vzor, mě učila žít upřímně, mít cíl

a jít si tvrdohlavě za vším bez remcání a sebelítosti. Vždy jí bylo

jedno, co studuji, co budu dělat, jestli jsem změnila práci, s kým


8

chodím. Do ničeho mi nikdy moc nemluvila. Nepoučovala víc, než

je zdrávo. To spíš já jsem za ní chodila pro rady. Máma neplýtvá

zbytečně slovy, její činy mluví za vše. Můj tatínek, můj nezničitelný

hrdina, mě chránil nejen před vnějším nebezpečím v podobě

bílých kluků, drog a alkoholu, ale především ve mně zasadil bohatý

strom nezávislosti, volnomyšlenkářství a houževnatosti.

Oba rodiče měli velký vliv na to, že jsem začala blogovat

na Aktuálně.cz tak, jak jsem blogovala. Naplno, pořádně

a otevřeně. Svými články jsem částečně ovlivnila i jejich myšlení.

Díky mému psaní se náš vztah v mnohém dost otevřel i přes

mezigenerační rozdíly. A to nejdůležitější – přijali mého českého

muže bez jakýchkoli problémů.

Svými pokusy sblížit vietnamskou menšinu s většinovým českým

národem jsem však u některých svých krajanů dost narazila,

jelikož jsem si na jejich vkus moc otevírala pusu. Ve Vietnamu

se sluší, že pravda se říká jen mezi zdmi rodinného domu. Když

vyjdete ven, nemáte kritizovat ani poukazovat na věci, které se

vám nelíbí. Odpor nebo nesouhlas se vnímá jako neslušnost.

Jenže žijte si v takovém světě s přirozeně prořízlou hubou jako

já. A hlavně, já věřím v to, že můžu kritizovat a milovat zároveň.

Vždyť jak jinak se dělají pokroky?

Byla jsem ale mladá a hloupá, nepoznala jsem závist, moc

jsem se soustředila na kritiku, místo toho abych vnímala

spíš povzbuzení a chválu. Na chvíli jsem přestala blogovat

a raději odjela studovat do Francie. Zato moji rodiče ze své

nezměrné podpory nikdy neuhnuli ani o píď a ve všem při mně

bezpodmínečně stáli. A proto hledám svobodu, ale takovou,


9

která by tradice doopravdy nezradila, z respektu k tátovi, k mámě

a k celé rodině, od níž dostávám lásku, podporu a vše, co k životu

potřebuji. A o tom všem je tahle kniha.

Prvotním záměrem bylo napsat ji anonymně jako takovou

poloautobiografii. Některé skutečnosti a příběhy lidí upravit,

změnit všechna jména. Tento přístup mi však vzal veškerou radost

z psaní. Posléze mi to přišlo nefér, hlavně vůči sobě samotné. Tuhle

knihu jsem přece chtěla napsat, abych si mohla připomínat, že to

hledání svobody na mostě mezi Evropou a Asií byla nakonec velká

sranda. A že to fakt stálo za to, protože já jsem hrdá Vietnamka

Češka se špetkou Francie. Taky aby mi to mohl číst Jakub a naše

polomáčenky, kdybych náhodou ve stáří ztratila paměť. Takže proč

se omezovat kvůli strachu z kritiky a zpřetrhaných pout?

Knihu věnuji i těm, co se mnou po jejím přečtení přestanou

mluvit. Protože opět – jako tehdy na začátku blogování v roce

2008 − jsem všechna slova vypustila z pusy opravdu naplno.

Napsala jsem to totiž tak, jak mi to dovolily moje vzpomínky.

Naši mi vždycky říkali, že i vzpomínat se musí správně. Pokud

vzpomínám a je mi z toho smutno, je to špatně. Jestli ve mně

vzpomínky vyvolávají zlost a hořkost, je to špatně. Vzpomínky

jsou k tomu, aby člověku vykouzlily na tváři úsměv a posunuly

ho dál. Nikdy nesmějí člověka brzdit, říkávají naši.

Touto knihou se snažím vracet zpátky do minulosti s potřebným

odstupem, díky kterému si můžu zavzpomínat a nepotřebuji

přitom schovávat hlavu do písku. Přiznávám se bez mučení,

některé příběhy se mi nepsaly lehce. Někdy mi bylo opravdu

úzko, smutno, místy jsem se za sebe dost styděla. Ten recept mých


10

rodičů zafungoval, avšak jen z poloviny. Já se v knize vracím ke

všem událostem, které považuji za důležité a na které nechci nikdy

zapomenout, i když bolí. Dodnes mě moje vzpomínky rozesmávají

i rozplakávají. A tím nejen že mě nebrzdí, ale především mě

posouvají dál, protože si z nich beru cenná ponaučení.

Knihu jsem napsala ve formě příběhů, z nichž jsou některé

obohaceny o pohled mého muže, který má tu hubu snad ještě

prořízlejší než já. Jeho část je psána tak, jak to svými slovy říká

on. Sepsala jsem to ale já. Ne že by se styděl být uveden jako

spoluautor, ale je od přírody dysgrafik, dyslektik a líný češtinář,

který sotva píše maily, blahopřání k narozeninám a esemesky.

A tak jsme se od začátku rozhodli, že si jeho postřehy k tématu

nahraji, přepíšu a stylisticky učešu.

Moje blogy, to byly letmé pohlednice z mého žlutobílého života

mezi Vietnamem a Českem. Ale jelikož kvůli mně umřelo pár

stromů, sebrala jsem všechnu odvahu a snažím se v této knize

vyprávět s co největší otevřeností a jít mnohem hlouběji.

Všech dvacet příběhů vychází z velké části z posledních pěti let

mého života. Začínají v době, kdy jsem se po třech a půl letech

vrátila z Francie do svého druhého domova, do Čech. Důležitou

roli v knize hraje samozřejmě vztah s Jakubem, kterého jsem

potkala pár měsíců po návratu. Každopádně je tato kniha

zejména o mém hledání svobody. Svobody ve vztazích s rodiči,

s partnerem, s přáteli i cizími lidmi, svobody v práci a především

pak svobody ve vlastní hlavě. Je o boji s léty zajetým systémem,

ke kterému jsem byla částečně vychovaná a který jsem si možná

sama pro sebe tak nějak nechtěně vytvořila.


2

menstruacní

Medvídek

v

Medvídek menstruační


12

Nikdy jsem nechtěla Čecha. Vlastně ani Vietnamce a ani

Francouze. Oficiálně nejsem rasistka, jenom jsem s nimi neměla

nejlepší zkušenosti. Tak snad abych začala kopat nejdříve do

vlastních řad.

Balicí techniky Vietnamců mi přijdou nejvtipnější. Většinou mě

ani neznají celým jménem a už mi po pěti minutách vyznávají

lásku, a to velmi explicitně. Prostě jim nedělá problém říkat nebo

psát „miluji tě“, aniž bychom se vůbec znali. Je to zoufalství,

troufalost, nebo naprostá neznalost ženského světa? Kdysi jsem

dostávala zamilované esemesky nebo rovnou papírová psaníčka

plná hluboké, nikdy nekončící lásky. Předpokládám, že to někde

obšlehli, protože ty básně si byly dost podobné. Třeba už v té

době na taková vyznání existovala šablona, ve které stačilo

změnit jméno dotyčné chudinky. Samozřejmě jsem tyhle akce

ignorovala a snažila se příliš horlivým klukům vyhýbat. Ovšem

většina byla docela neodbytná, jeden mě dokonce pronásledoval,

když jsem byla s kamarádkou na procházce u nás v lese. Asi

tehdy jsem si řekla, že Vietnamce opravdu ne, i kdyby vypadal

jako ten míšenec z Matrixu.

Jelikož jsem tři roky a půl studovala a pracovala ve Francii,

tak mě tam neminuly letmé sexuální hrátky ze strany

Francouzů a obyvatelstva černé pleti. Asi nikdy nezapomenu

na spolužáka, který se na seznamovacím večírku tak sťal, že


13

zapomněl na veškerý stud a gentlemanství, jímž do té chvíle

hýřil na všechny strany. Jednoduše se na mě nečekaně přilepil

a dramaticky mi šeptal do ucha: „Víš, já ještě nikdy v životě

neměl Asiatku.“ Asi si myslel, že to vypadá děsně sexy, tudíž

s ním na to hopsnu přímo na záchodech. Vyprskla jsem smíchy

a do konce školního roku se mu vyhýbala jak žáby francouzským

šéfkuchařům. Francie, země zaslíbená žhavé lásce a vášnivému

sexu – a já měla období sucha.

Nejotravnější byli černoši z jihu Francie. Když jsem viděla, že

se nějaký blíží, hned jsem změnila výraz na co nejvíc neutrální

a v duchu si připravovala fráze jako: „Nezájem, spěchám... už

chlapa mám, dělá vyhazovače v nedalekém baru a je strašně

žárlivý...“ Nic, ale naprosto nic nepomáhalo, furt křičeli:

„Mademoiselle, kam jdete? Vy jste tak nebesky krásná! Pojďte

se mnou na drink... Počkejte, kam tak spěcháte? Máte krásné

oči...vlasy... nohy...ústa...nos...čelo...“ No neskutečné. Vtipné

bylo, že jen co jsem jim utekla, zkoušeli to na další chuděrku,

která šla za mnou. Nejhorší bylo, že jsem se děsně bála, aby mi

něco neudělali, zvlášť když nikdo kolem nechodil, přestože bylo

ještě světlo. V Lyonu mě jeden týpek pronásledoval až do metra.

Naštěstí asi neměl lístek, tak se mnou do kupé nenastoupil, ale

docela mi v zadku hořelo, když ty kecy do mě hustil skoro půl

hodiny.

Když jsem byla s kamarádkou v Indii batůžkařit na tři týdny,

dost jsme jezdily vlakem. Jednou jsme nasedly na noční vlak

a tehdy mi nějaký již od pohledu slizký chlap v noci, když

jsem spala, strčil pod nohy papírek, kam naškrábal: „Can I ask


14

you some questions? At dinner. I pay.“ No ty vole! To bylo asi

jediné, co mě k tomu napadlo, když jsem se k ránu probudila

a našla pod dekou pozvánku na večeři s neznámým z vlaku. Jak

romantické, hotová červená knihovna a jasný bollywoodský

trhák. Samozřejmě jsem nikam nešla, místo toho jsme s Kristi

vystoupily o pár stanic dřív. Dost ve spěchu, mezitímco byl

Rajesh Don Juan na záchodě. Docela mě mrzí, že jsem neviděla

jeho pohled, když se z toho WC vrátil a neviděl nás tam. Takže

Inda taky ne, to dá rozum.

Přestože to dělají snad všichni Češi, kteří mě kdy balili, jejich

taktika se mi docela líbí. Předstírají, že vám vůbec nekoukají na

prsa a nezkoumají zadek, a jen tak ledabyle se ptají, co by určitě

měli navštívit a ochutnat, že je hrozně zajímá Vietnam, kam se

chystají již tohle léto. Na špek jsem skočila nejen prvnímu příteli,

ale i Jakubovi. Ovšem ten tento trumf z rukávu vytáhl až později,

když měl jistotu, že prsa i zadek jsou v naprostém pořádku,

a tudíž je na co sahat.

„Zdravíčko, tak ses přišla podívat?“ naruší můj tok myšlenek

neznámý hlas ze tmy. Stojím na tramvajové zastávce a jedu

ze zkušební hodiny kickboxu. Před týdnem jsem byla na

firemním večírku, kde mi Tiger team doporučil Jakub, bývalý

zaměstnanec naší firmy. Nijak mi v paměti neutkvěl. Kolegyně

říkaly, že je mladší než já, čímž ho okamžitě vyškrtly ze seznamu

potenciálních kořistí. Mám totiž odjakživa takové trauma ze

zajíčků, protože táta je o jedenáct let starší než máma. Prostě

věřím v to, že k sobě potřebuji někoho staršího, o koho se dá


15

opřít, kdo mi bude radit, a ne někoho, komu budu ještě utírat

mléko z brady. Navíc jsem se s Jakubem ten večer moc nebavila.

Na poslední hodině kickboxu se kousl do jazyka, tak mu nebylo

skoro rozumět.

„Jo. Tys tam byl taky? Jsem tě vůbec neviděla,“ odpovídám

Jakubovi překvapeně. Ještě má mokré vlasy ze sprchy. No sláva,

už neartikuluje jako retard.

„To já tebe taky ne,“ prohodí ledabyle. Má docela hezký úsměv.

Takové roztomilé dolíčky ve tvářích. A sexy chraplák. Kdyby

si nechal trochu narůst strniště, možná by ani nevypadal jako

mláďátko.

„Taky čekáš na tramvaj?“ ptám se nového kickbox kolegy.

Kývá na znamení souhlasu.

„A kam jedeš?“ ptám se.

„Do Nuslí.“ Sakra, fakt pěkný hlas. Na to, že je to mladý zajda,

d obr ý.

„Aha, tak to já jedu jen tady na Pražského povstání na metro

a pak až na Hůrku,“ povídám mu.

Tramvaj dlouho nepřijíždí, tak se rozhodneme pro krátkou

procházku a jdeme na metro pěšky.

„Ukaž, vezmu ti tašku,“ povídá Jakub a už mi bere kabelu

z ramen.

Wow. Tak to se mi už hodně dlouho nestalo. Tedy v Čechách

snad ještě nikdy. Nadšeně mu předávám sportovní tašku

napěchovanou smradlavým oblečením.


16

Konverzace překvapivě nijak zvlášť nevázne. Během chvilky už

si povídáme jako staří známí. Vypráví mi o našich společných

známých, o bývalé práci, kde obchodoval s rybami, o tom, jak

si dal rok pauzu po další práci finančního konzultanta.

„Jako konzultant jsem vydělával nejvíc. I sto tisíc měsíčně.

Ale stejně jsem nic neušetřil. Každý víkend jsem někde kalil.

Kupoval si drahý oblečení, auta a chodil do drahých podniků.

Taky mě dost vysály ty zlatokopky, kterým jsem všechno platil

a kupoval drahý dárky. Pak jsem jednou jel za klientem se

smlouvou a mezitím mi vykradli auto s pracovním noťasem.

Dostal jsem okamžitýho padáka. Tak jsem šel bydlet na baráček,

co máme společně se ségrou vedle rodičů v Českém ráji. Žít

v Praze na mě bylo moc drahý. Takže jsem byl asi rok odříznut

od světa. Další práci jsem nemohl sehnat skoro dva roky. Jedna

z nejhorších etap mýho života,“ vypraví mi Jakub. V hlase ale

nemá ani náznak trpkosti. Vůbec to nechápu a asi to na mně

je i vidět.

„Asi jsem něco takovýho potřeboval. Žil jsem bezcenný život.

Utrácel v podstatě za samý píčoviny. Za všechny jsem vždycky

všechno platil, když se šlo pařit. To jsem měl spoustu kamarádů

a známých. A když jsem spadl na dno, tak se všichni ti rádoby

přátelé na mě vysrali, nebrali telefony a tak. Nakonec mi zůstali

jen kamarádi, co jsem měl ještě předtím ze základky.“

Je mi z toho smutno, ale nevím, co na to říct. Zas tak dobře

ho neznám, abych ho objala. Někdy je ticho nejlepší způsob, jak

člověku vyjádřit, že s ním soucítíš. Jakub ale asi na soucit ani

nečeká. Jenom nahlas vzpomíná a já jsem náhodný posluchač.


17

„Byly dny, kdy jsem vůbec nevycházel z postele. Jen tak jsem

ležel a čuměl do stropu a přemýšlel, jestli to má ještě cenu.

Za celou tu dobu se na mě přišli podívat tři nejlepší kamarádi.“

Sakra, proč mi tohle vůbec říká? To je takhle osobní ke každému,

nebo jsem já ta divná, když si myslím, že tohle už je trochu

moc? Panebože, asi bych si měla tu tašku od něho vzít a utíkat,

co nejrychleji umím.

„Tak já tě doprovodím. Stejně nemám co dělat. Ať tady po městě

nechodíš sama,“ povídá mi, když dojdeme na metro.

Cože? No to snad ne. To mám poslouchat další emoční výlevy

až na Hůrku?

„Ne, to fakt nemusíš. Ještě není tak pozdě. Navíc to mám z metra

k bytu jenom kousek,“ snažím se ho zbavit.

Nenechá se přemluvit a na Florenci se mnou přesedá na žlutou.

A tak se stalo jakýmsi neoficiálním pravidlem, že mě Kuba po

každém kickboxu doprovodil až k bytu. Pokaždé, když jsem

přišla na tramvajovou zastávku, už tam na mě čekal. Jednou jsem

tam přišla dřív, pršelo, tak jsem vyrazila domů sama, zatímco

Jakub tam pak na mě čekal v dešti celé dvě hodiny. Takový věrný

pejsek to byl. Vůbec mi nepřišlo divné, že se vždycky sejdeme

na stejném tréninku. Vlastně mi lichotilo, že mám vlastního

stalkera. Asi jsem vážně úchylačka. Třeba to mají Asiatky v krvi.

Co já vím.

„Ahoooj, kdes byla včera? Jsem tě hledal na kickboxu,“ volá mi

Kuba.


18

„Doma. Sotva jsem přežila práci,“ hlesnu polomrtvá bolestí.

„Ale copak copak, nějaká divoká party, jo?“ směje se mi přes

sluchátko.

„Ne, tetička Irma.“

„Cože? Jaká že teta? Nemůžeš kvůli ní ven?“

„No tetička Irma je na návštěvě jako každý měsíc.“

„Nevím, jakou šifru tady na mě zkoušíš, ale nepobírám to.

Nicméně, není ti už trochu líp, že bychom zašli na procházku

nebo něco?“

„Mně je na umření a ty chceš na procházku? To mě radši zastřel.

Já tu hezky zůstanu v teple a doufám, že takto prospím celý

víkend.“

„To je ti vážně tak zle?“

„Jo.“

„A je v bytě někdo, kdo se o tebe postará?“

„Prosím tě, kdo by se o mě musel starat. Každý měsíc je to stejný.

Vždycky jsme to s tetou Irmou zvládly samy. Zvládneme to

i tentokrát. Ty si radši jdi užít prvního slunce. Uvidíme se příští

týden na kickboxu. To už bude Irma u jiný chudinky.“

„A nemám přijet k tobě? Pokecáme a já ti něco uvařím. Sem

slyšel, že na to pomáhá kuřecí vývar.“

„Hmmm, to nezní špatně. Tak jestli se ti chce.“

„Tak já vezmu auto a jsem u tebe za patnáct minut, jo?“

„O. k.“


19

Nevím proč, ale jen co položím telefon, vzpomenu si na ten

film s Ashtonem Kutcherem a Natalie Portman, kde ona

a její spolubydlící mají synchronizované dny a všechny to

dostanou ve stejnou dobu. On ji přijede navštívit s koblihami

a polévkou, kterou ji pak krmí, a nakonec spolu usnou

v náručí. Doufám tedy, že takhle to dnes s námi nedopadne.

Vždyť by mě zalehl, boha jeho! A hlavně... je to Kuba, můj

kamarád Kuba. Zajda. Neumí se oblékat, o parfému slyšel leda

v reklamě. Bože, ty nechutné mikiny s nápisy a tenisky Puma.

Vypráví sprosté vtipy, chlastá pivo. Přece neskončím s typickým

Čechem! A vůbec, máma vždycky říkala, že čeští kluci jsou

strašně hodní, až jsou blbí, a dost často jsou pod pantoflem.

To nechceš!

Za čtvrt hodiny si už Kuba u nás zouvá boty. Žádné koblihy, ach

jo. Zato přinesl flašku červeného v jedné ruce, v té druhé maso

a zeleninu na kuřecí vývar. On snad bude vážně vařit! Zatímco

já hledám v ložnici nové kapesníčky, Jakub už začal s přípravou

p ol é v ky.

„Ty fakt umíš vařit, nebo to budeš zkoušet poprvé?“ ptám se ho,

když se došourám do kuchyně.

„Dalo by se říct, že umím pár jídel. Ale nikdy nejsou stejné,

protože vařím zásadně podle fantazie a nikdy si nepamatuju, co

do toho dávám. Polívky jsem teda nikdy nevařil. Když tak cinknu

mamče.“

„O. k. Možná by ti pomohlo video blbé blondýny, ta taky vařila

kuřecí vývar. Znáš to video?“


20

„Jo. Blondýna je klasika.“

„Ještě mám ráda toho, jak povídá o dokonalém muži podle

Cosmopolitanu. Nebo toho Roma, co si dělá prdel z vlastní

komunity.“

„Neříká se jim Romové, ale cikáni.“

„To je hanlivé!“

„Ne, není. Takhle si říkaj sami.“

„No tak proč se všude píše a říká Rom, aby to nikoho neurazilo?“

„To nevím, ale sám mám v rodině švagrovou, co je... ehm...

snědší, takže vím, o čem mluvím.“

„Cože, ty máš Romku – nebo teda cikánku – za příbuznou?“

„Jo. Bratr si vzal cikánku.“

„A co na to vaši?“ vyhrknu otázku, aniž bych se zamyslela. Sakra,

teď musím znít jako ti xenofobní Češi, co jsou celí dychtiví, až

uslyší nějakou peprnou historku o bělochovi a cikánce.

„Co by? Je to jeho život. My si v rodině navzájem do života

nemluvíme. Všichni jsou dospělí a mají právo se samostatně

rozhodovat. Když si to někdo posere, tak pak může nadávat tak

maximálně sám sobě,“ říká mi Jakub a já jenom zírám.

Je to úplný protipól naší rodiny. Tam se všechno řeší v rodinném

kruhu. Kam půjdu po základce, po střední, po vysoké, jaký

partner, jací kamarádi. Sice mám na vietnamské poměry dost

liberální rodiče, ale stejně jsem s nimi konzultovala všechna

svá životní rozhodnutí. Ano, rozhodla jsem se ve většině


21

případů jinak, než mi radili, ale stejně si nedokážu představit,

že bych se s nimi neradila vůbec o ničem. Že by mi vůbec do

ničeho nemluvili.

„Taková typická individualistická česká rodina jste, co?“ směju

se a jdu si ohřát levandulový polštářek, abych si ho mohla dát na

bolavé břicho.

„Mně to vyhovuje,“ odpovídá mi Kuba.

„Toto jsem nikdy v české společnosti moc nepochopila. Máte

celou rodinu v okruhu dvou set kilometrů, někdy i méně, nebo

rovnou ve stejném městě, a navštívíte se jednou za rok. To já mít

babičku a dědu takhle blízko, tak tam jsem pečená vařená. Dyť

jim to musí být líto, být takhle furt sami. U nás, co si pamatuju,

tak tety a strejdové jezdili k babičce a dědovi přes týden po práci.

Bez ohlášení. A skoro každý víkend byla nějaká rodinná sešlost.“

„Tak u nás by se návštěva po 20. hodině považovala

za neslušnost.“

„Polévka je hotová,“ volá na mě Kuba z kuchyně, čímž mě vzbudí

z polospánku. Ani nevím, jak jsem se dostala do postele. Matně

si vybavuji, že mě někdo nesl v náručí a přikryl v ložnici dekou.

To se mi zdálo, nebo to byl Jakub? Nikdo jiný tu přece není. Hm,

to je záhada. Asi se mi to vše jen zdálo.

„Najíme se u mě v pokoji?“ vrávorám ospale, jsem moc líná na

to, jít do kuchyně.

„Jak chceš. Mně je to jedno,“ slyším Kubův hlas.


22

Pomalu se deru z postele a sedám si na polštáře na zemi.

Jakub jde za mnou, v ruce voňavý kuřecí vývar, ze kterého

doutná hustá pára. Sobě nese víno.

„Ty jo, co jsem se sem nastěhovala, nebyl tu žádný chlap, když

nepočítám spolubydlícího. Važ si tohoto památného dne!“

„Taková čest. To si budu pamatovat do smrti.“

Pustím se horlivě do polévky. Dostala jsem na ni totiž najednou

strašnou chuť, když jsem ucítila tu vůni, která zaplavila celou

kuchyň a teď už i můj pokoj.

„Tak co, dá se to jíst?“ ptá se mě starostlivě.

„Ani se mi to nechce říkat, ale musím být upřímná... Je to

výborný! Nedáš si taky?“ chválím polévku a nabírám Jakubovi

plnou lžíci.

„Ne, to je pro tebe, tak koukej jíst, ať je ti brzo líp,“ říká a otevírá

flašku vína.

„Ty seš tak hodný,“ podotknu mezi doušky vývaru tak horkého,

až jsem si spálila jazyk.

Jakub mlčí, vypadá zmateně. Chce něco říct, načež ho

předběhnu:

„Tebe by měla mít každá holka nablízku, když je jí zle. Ty seš tak

hodný a uklidňující.“

Zdá se, že můj společník přišel o řeč definitivně.


23

„No fakt, seš takovej hodňoučkej, roztomiloučkej, vtipnej...

Škoda že nemám žádnou volnou kamarádku, kterou bych ti

dohodila,“ pokračuji ve výčtu jeho pozitiv.

„Hm, tohle chce opravdu slyšet každej chlap,“ povídá poklesle

Jakub.

„Takový medvídek seš. Medvídek menstruační.“


S

3

zivot proste

je ten

hezcí

v

v

tebou

v

S tebou je ten život prostě hezčí


25

„Proč nechceš jet s Helčou na tu svatbu?“ ptám se Jakuba, když

zaparkujeme u baráčku v Českém ráji. Společně vynášíme věci

z auta do domu.

Helena je naše společná kamarádka. Chystala se tuhle sobotu

na svatbu a sháněla doprovod, a tak mě napadlo, že jí dohodím

Jakuba. Nějak mě to k němu poslední dobou nebezpečně

přitahuje, takže bylo namístě rázně zakročit. Zatím jsme byli jen

„friends with benefits“, jak se tomu teď moderně říká v Americe.

Byl to tedy můj nápad. Byla jsem po rozchodu a nechtěla se

vázat, tak jsem poprvé zkusila nový recept na krátkodobé

štěstí. S Jakubem jsme se kamarádili půl roku a přes počáteční

odpor, kdy jsem spolubydlící řekla, ať mi dá facku, jestli s ním

budu někdy něco mít, jsem v Jakubovi viděla fajn příležitost na

„přestupný“ krok, než začnu nanovo další ze svých neúspěšných

pokusů o trvalý vztah.

Teď jsme přijeli k němu na chalupu a před námi byl celý

víkend plný sexu. Moc velká šance, aby se ve mně rozproudil

ten oxytocin, o kterém jsem zrovinka včera četla. Jsou to prý

hormony, které mají jen ženy a které se vylučují z těla, když

má holka s někým pohlavní styk. Způsobují, že si mozek občas

myslí, že je do dotyčného zamilovaná, přestože opak je pravdou.

No radši nebudu nic riskovat.




28

„Protože bys tu zůstala sama. To mi přijde divný. Přijedu sem

s tebou, pak bych měl jet na svatbu s Helenou. Ani bych se

nebavil, kdybych nemohl pít. A kdybych pil, tak bych nemohl

řídit a přijet zpátky sem. Nevím, nelíbí se mi to,“ povídá Jakub

a nese moji cestovní tašku do ložnice.

Tvářím se, že ho vůbec nechápu a nevidím v tom problém, ale

vevnitř se celá tetelím, že se mu nikam nechce a radši by tu zůstal

se mnou.

„Klidně jeď, já se tu zabavím a přijeď klidně až druhý den.“

„A neříkalas minule, že bys tu v životě nemohla být sama přes

noc?“

„To je v pohodě, to nějak zvládnu. Zatopíš mi v krbu a já si

rozsvítím a pustím si film nebo hudbu, aby tu nebyla taková

tma, a bude to dobrý. Jsem fakt v pohodě, neboj a jeď,“

kasám se a snažím se znít co nejvíc v klidu a povznesená nad

představu samoty u lesa. S černochem přes potok. V domě bez

internetu a signálu. Už jsem živě viděla ty myši a potkany, co mě

ohlodávají a klovou mi oči, mezitímco nějací úchylové a zloději

se vloupávají dovnitř a znásilňují mě jeden po druhém. Jasně,

jsem v pohodě.

„A jseš si fakt jistá?“ ptá se mě Kuba, když si sundává džíny,

košili a převléká se do trička a kraťas.

„Stoprocentně jistá, ty mi snad nevěříš?“ směju se na něj

a v duchu do něho mlátím vší silou, jak jsem vzteklá. Jak si

tohle může dovolit? On snad nad tím fakt přemýšlí, že by

odjel a nechal mě tady! Až přijede a uvidí mě tady mrtvou,


29

znásilněnou a rozežranou dravou zvěří z podkroví, tak si to

bude vyčítat. Jo, to by mu patřilo, hajzlovi. Jako fakt? On chce jet

za Helčou, když já se tady s ním tahám dvě hodiny z Prahy do

takové díry uprostřed ničeho jen proto, abych byla s ním? Sakra,

oni opravdu všichni chlapi stojí za hovno. Copak to nechápe, že

ho zkouším? On mě ten hajzl tady fakt nechá!

Jakub přinese z venku dříví a zatápí v krbu. Ani se na to nemůžu

dívat. Je u toho moc hezký, jak nese ten těžký proutěný koš

plný polen, v obličeji zamyšlený výraz, na tváři kousky popelu

a ty krásně mužné paže. Je roztomile rozcuchaný a v očích se

mu zrcadlí plápolající oheň, který právě vzplál. Najednou si

vzpomenu na to, jak krásně se o mě staral před měsícem na

Colours of Ostrava. Všechno vydržel s úsměvem, přestože

jsem si každou chvíli stěžovala, že mám hlad, žízeň nebo

že mi je zima. Provedla jsem ho doslova peklem, kdy jsem

chtěla vidět každou skupinu a vůbec nechtěla mezi koncerty

odpočívat. V třicetistupňovém vedru. Jeli jsme tam na celé čtyři

dny jako kamarádi. Každý měl svůj stan. A fakt jsem ho do

toho svého nepustila ani jednou. Ostatně Jakub se tam ukázal

jako gentleman, protože to ani nezkoušel. Tehdy jsem se ještě

pokoušela bránit svoji žlutou krev před bílým znečištěním. No jo,

vážně se dokáže o holku postarat.

Na co mi to celé je, když mě tu dnes chce nechat samotnou?

Sakra, že já to celé s tou Helčou vůbec vymýšlela. Mohla jsem

strávit krásný víkend na kouzelné chatě. A jak bychom zase vařili

a bezvadně pokecali u vína a krbu. Já jsem stejně kráva. Proč

jsem ho do té léčky vůbec chtěla lapit? Měla jsem předem vědět,


30

že mu na mně nezáleží a klidně si pojede za jinou. Vždyť jsem

to sama takhle chtěla. Žádné závazky. Tak tady to mám. No ale

stejně mě to sere.

Ležíme vedle krbu a já najednou začnu z ničeho nic brečet.

„Copak? Duongko, pročpak brečíš?“ ptá se mě nechápavě Jakub,

v očích děs a panika.

„To nic,“ popotahuju a najednou se totálně rozbulím. Mně je

to tak líto. Fakt jsem to zkazila. Neměla jsem ho nutit jet na tu

svatbu a teď je mi trapné mu říct, ať nikam nejezdí, ať zůstane na

baráčku se mnou, ať celý víkend leží vedle mě. Prostě aby hladil

a objímal jenom mě a nikoho jiného. Ať jeho úsměv a veškerá

pozornost patří jenom mně. Proč to tak nemůže být? Proč to

nechápe?

Vzlykám a zírám do ohně, jako kdyby se mezi plamínky měla

zobrazit nějaká nápověda, co mi pomůže říct svá přání nahlas.

Čekám, až to Jakubovi dojde. A nic.

Jakub se ani nehne, jen mě něžně hladí po vlasech a nic neříká.

Jak tak ležím celá schoulená v jeho náručí, zády k němu, aby

neviděl slzy, které mi proudem stékají po horké tváři, dostanu

hroznou chuť zadržet čas. Aby se tahle chvilka zastavila, my

zůstali zamrzlí před krbem na baráčku a nikdy to neskončilo. Je

mi tak nesmírně dobře, až mě to děsí. Co když to ale necítí jako

já? Co mu asi tak probíhá hlavou? Nebo je to jako v tom vtipu,

že já tady celá ubrečená a zmatená řeším, jak to spolu máme,

zatímco on řeší, že je na stropě pavouk?

„Myslím, že bychom se měli přestat vídat.“


31

Jakub si povzdechne.

„Proč to říkáš? Vždyť to sama nechceš,“ odpovídá mi klidně.

„Ne, myslím to vážně. Bylo by lepší to ukončit, než to začne

být mezi námi moc vážné. Já s tebou nemůžu chodit. Teď na to

nemám. A ty seš strašně fajn kluk, nehodíme se k sobě. Bylo by

lepší se jen kamarádit než se pokoušet o nějaký vztah, který je

předem určený k zániku.“

„Já jsem opačného názoru,“ odporuje mi pevně Jakub.

„No ale já si jsem jistá. Jsme moc odlišní. Nehodíme se k sobě.

Nemá to cenu, proč ztrácet čas. A vůbec, netlač na mě. Já nechci

žádný vztah. Potřebuju být sama. Jsem moc složitá. A ty seš

mladší.“

„Já na tebe přece vůbec netlačím. Je mi s tebou ale hezky

a nevidím důvod, proč bychom to neměli zkusit. Žijeme jen

jednou, proč hned zatracovat něco, co jsme ani nezkusili? Co

když to vyjde? Nebylo by škoda o tu možnost přijít?“

Dlouho mlčím. Poslouchám ho napůl, protože moje mysl se

soustřeďuje na to, aby našla dost důvodů, jak z toho vybruslit.

Musím najít nějakou pádnou a jasnou argumentaci, jak mu

vysvětlit, že to nemá šanci a že se k sobě vážně nehodíme.

„Když ty seš hrozně nezodpovědný. Mladý, nerozvážný. Do

všeho se pouštíš hlavou, jsi na mě moc bláznivý a vůbec nemyslíš

na budoucnost. Žiješ jen pro ten dnešek, jako kdyby na tom,

co přijde, nezáleželo. To je na mě moc. Já potřebuju někoho,

kdo plánuje, kdo nelítá pět metrů nad zemí. To je moje role ve

vztahu. Já to totiž jinak neumím. Nedokážu si představit, že


32

bych měla u sebe taky snílka, který se do všeho vrhá bezhlavě

a nemyslí logicky. Já potřebuju, aby mě ten partner právě

uzemnil, protože já jsem věčně zmatená a... no prostě magor.

Blázen, chápeš? Dva blázni spolu... to by nedopadlo dobře. Buď

přece rozumný.“

Vstávám z matrace a jdu si sednout na gauč. Cítím, že tohle budě

ještě na dlouho.

„Já neříkám, že když spolu zkusíme být, tak to musí za každou

cenu vyjít. Navíc jen pro tvoji informaci: já zas takový kaskadér

nejsem. Věci si promýšlím a vše si v hlavě kalkuluju ještě

předtím, než něco řeknu nahlas. Jenom ty nemáš šanci to vidět,

protože jsou moje myšlenky moc rychlé,“ Jakub vstane a chodí

po pokoji.

„To je blbost. Odpoledne jsem za tebou přišla s tím, že jsem

nikdy nebyla na Moravě ve sklípku, a chtěla jsem tak jet

už příští víkend. Prostě jsem vystřelila ten svůj nápad do

vzduchu. Čekala jsem, že mě pošleš do háje, že je to moc

rychlé, spontánní a že se nad tím potřebujeme zamyslet. Ty

ne. Ty mi rovnou řekneš, že pojedeme, proč ne. Tohle přece

není příklad zodpovědného člověka, který si vše promýšlí.

A není to tím, že bych byla pomalá a nestíhala tvé myšlenky.

Jak jsi to vlastně myslel? Chceš říct, že jsem blbá?“ začínám

pěnit, protože mi docházejí rozumné argumenty. Jak to, že má

zase navrch? Copak jsem se ve Francii nic nenaučila? Bojuj,

mluv, odporuj, vyzývej k diskuzi, trvej na svém a neustupuj,

přesvědč toho druhého.


33

„Boha jeho, kdes k tomu přišla? Naopak, já si myslím, že jsi dost

inteligentní na to, abys věděla, že se tomu vztahu bráníš naschvál,

přestože to chceš. Stejně jako já. A neříkej, že ne. Akorát

nechápu, co ti v tom tak brání. Že jsem o dva měsíce mladší? Já

vím, že podle nějakého debilního všeobecného mínění je ideální

rozdíl pět až sedm let, ale věk je přece relativní. Že jsem moc

spontánní a chci zkoušet věci, které jsem dosud nezažil? Já jsem

prostě v životě zakusil dost špatných období a teď mám konečně

šanci si ten život užít. Tak se to snažím dělat. Nikdy totiž nevím,

kdy zas klesnu až na dno, kdy nebudu mít ani co jíst. Až budu

muset řešit, abych přežil, a ne žil. Tak si to teď chci užít, dokud to

jde,“ chrlí ze sebe Jakub.

V hlavě se mi honí miliony věcí, které mě napadají pokaždé,

když začnu něco cítit k nějakému chlapovi. Přijme ho moje

rodina? Jaké všechny překážky budeme muset překonávat? Co

rodina ve Vietnamu? Pokaždé, když jsem přijela do Vietnamu,

všichni do mě hučeli, abych si našla Vietnamce. Budou muset

rodiče čelit kritikám z komunity? Vždyť znají celou Sapu a mají

známé po celé republice. Budou smutní? Nebude jim líto, že si

se zetěm pořádně nepopovídají? Naučil by se Jakub vietnamsky?

Zvykne se na naši kulturu, rodinu, zvyky? Bude některé tradice

dodržovat se mnou? A co děti? Všichni vždy říkali, že smíšené

děti to mají nejhorší. Nepatří nikam. Ani k Čechům, ani

k Vietnamcům. Kdybych si vzala Vietnamce, tak budu mít aspoň

čistokrevné děti. Budeme spolu čelit české nátuře a xenofobům.

Ale když budou napůl, bude to ještě horší. Nebo snad lepší?

A co ta rozvodovost smíšených dvojic? Jak se na nás budou


34

dívat v komunitě? Sakra, co to dělám? Vždyť už tu byly a jsou

páry, kterým to funguje. Třeba by to mohlo fungovat i nám.

No a hlavně... já ho mám asi fakt ráda.

„A proč já? Proč vůbec chceš být se mnou? Všichni chlapi,

s kterými jsem byla... Byla jsem na ně moc složitá. Já jsem

náladová, jako opravdu hodně emočně flexibilní, prdlá a často

nevím, co chci. To opravdu chceš být s někým takovým? Proč,

proboha? Já tě fakt nechápu.“

Jakub se hluboce nadechne: „Protože...“

Nemůžu ani dýchat, jak napjatě čekám, co z něco vypadne.

Naštěstí se moc nerozmýšlí a s pohledem zasněně upřeným

na strop dodává: „... s tebou je život prostě hezčí.“

Bože, tak tohle slyším poprvé. Nechápu, já už ničemu fakt

nerozumím. Co když má ale pravdu? Co když se sama připravuji

o možnost být šťastná? Je mi s ním dobře? Je. Má skvělý smysl

pro humor. Je hodný, zábavný. Když jsem s ním, jsem sama

sebou a vůbec se nemusím hlídat. Jde to tak nějak samo, že si

nemusím na nic hrát. Dokážu si dokonce představit, že bych

ho přivedla domů. To už je přece něco. Tak o co mi jde?

Jsem v příliš velkém šoku, abych cokoli říkala.

Nastává dlouhé ticho, venku se začíná rozednívat. Ptáčci

cvrlikají a v krbu dohasíná. V pokoji začíná být zima, ale mně

je neskutečně teplo. A když mě Jakub k sobě tiskne, jako by

najednou všechno bylo na svém místě. Tak, jak to má být.

Zaplaví mě vlna klidu, jaký jsem dlouho necítila.


Ú te k

do

4

Francie

v

Útěk do Francie





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist