načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Banánové dítě – Vietnamka v české džungli - Duong Nguyen Jirásková

Banánové dítě – Vietnamka v české džungli
-15%
sleva

Kniha: Banánové dítě – Vietnamka v české džungli
Autor:

Jsem banánové dítě – zvenku žlutá, uvnitř spíše bílá. Na svůj žluto-bílý svět se snažím dívat s nadhledem a psát o něm lehkým perem. Politicky nekorektní (sebe)ironie, ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-11-07
Počet stran: 240
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 237 stran : barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrace Barbora Balgová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788026506911
EAN: 9788026506911
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jsem banánové dítě – zvenku žlutá, uvnitř spíše bílá. Na svůj žluto-bílý svět se snažím dívat s nadhledem a psát o něm lehkým perem. Politicky nekorektní (sebe)ironie, švejkovský humor, nadsázka, prořízlá huba, která by ve Vietnamu byla okamžitě zalepena izolepou – to vše tvoří moji osobnost a knihu. Ta obsahuje dvacet příběhů z mého života. Píšu o svých rodičích, o tom, jak mě vychovali. Píšu o tom, jak jsem se s tím, jak mě vychovali, prodírala životem v české společnosti. Píšu také o tom, jak jsem si v životě nevěděla rady a chtěla to vyřešit útěkem do Francie. Píšu o hledání muže, o vyhazovu z práce, o depresích a mániích, o Vietnamu, o babičce, zkrátka o všem, co se mi z dnešního pohledu zdá pro můj život důležité. K některým zásadním událostem přidal svůj pohled na věc můj český muž. O autorce: Papírově jsem čistokrevná Vietnamka, ale míchá se ve mně jak asijská, tak evropská kultura. Jsem totiž Vietnamka made in Czechoslovakia. Byla jsem počata v Litvínově, narodila jsem se v Hanoji a v osmi letech jsem se s rodiči odstěhovala do východních Čech. Bydlím s českým manželem v Lysé a od narození mám na hlavě dvě lysinky. Miluji švejkovský humor, nadsázku a politicky nekorektní sarkasmus skoro stejně jako stračenky z Českého ráje a cukrovou třtinu z hanojského trhu. (Vietnamka v české džungli)

Předmětná hesla
Nguyen Jirásková, Duong
* 21. století
Vietnamky -- Česko -- 21. století
Non-fiction
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

143

1

2

Cech

na námluvách

ve

Vietnamu

v

Jak to vypadá, když jedete představit nastávajícího zbytku rodiny

ve Vietnamu? A co teprve, když jste si vybrali Čecha?

Můj děda z mamčiny strany, jediný prarodič, který mi z obou

stran zbyl, vždy trval na tom, že si musím vzít Vietnamce.

Popravdě řečeno, mužská linie naší rodiny byla dost zatížená

tradicemi a můj dědeček patřil k těm největším tradicionalistům,

jaké znám. Když před třemi lety potkal Jakuba poprvé přes

Skype, dal nám jemně nůž na krk s tím, že můžeme přijet do

Vietnamu, jen pokud se Kuba naučí pořádně vietnamsky.

No jo, jenže to nesmí být můj drahý hudebně hluchý

a vietnamština intonační jazyk. Po našem zasnoubení děda

slevil ze svých požadavků. Stačí, aby se dokázal domluvit,

říkával. Nakonec si rok před svatbou vystačili s tím, že jsem

nonstop překládala a Jakub své základy vietnamštiny doprovázel

neustálými úsměvy. Vypadal jako stálý občan Ňoumíkova, ale

dokázal všem, že rukama nohama se toho dá vysvětlit fakt dost.

Do Vietnamu jsme jeli s Kubou poprvé. Cestu jsme měli

naplánovánu lépe než od cestovní agentury. On má totiž Kuba

rád, když přesně dopředu ví, co ho čeká, aby mohl mít i backup

plány a byl připraven na nejhorší scénáře, které by obyčejné

lidi ani nenapadly. Jinak je celý nesvůj. Měli jsme připraveného

osobního průvodce přímo pro naše potřeby. Zejména u části

rodinných návštěv v Hanoji a v Thanh Hóa jsem do něj musela

144

Kubovi popsat den po dni, kde budeme spát, koho navštívíme,

jaký příbuzenský vztah s námi má, jak tam pojedeme a jak

dlouho tam pobudeme. Nechyběly přesné adresy, GPS, mapy,

obrázky.

Po dvacetihodinovém letu jsme přistáli na letišti Nội Bài

v Hanoji, odkud pochází moje mamka. Vyzvedl nás strejda

a odvezl domů, k dědovi. Bydlí teď se strejdou, jeho ženou

a dvěma dětmi.

Pokaždé když přijedu do Vietnamu, je můj první cíl jasný –

dům, kde jsem vyrůstala do svých osmi let. Kde jsem žila vedle

babičky. Kde jsme spolu žvýkaly cukrovou třtinu. Hrozně moc

jsem chtěla, aby Jakuba poznali oba prarodiče. Měla jsem strašný

strach, že Vietnam už nebude takový, jaký ho znám. Protože

to tentokrát bylo poprvé, co jsem ho zažila bez své milované

b abi čky.

Stejně jako při prvním setkání s mým taťkou i tady Jakub perlil

už při pozdravu. Místo dědy (ông) pozdravil včelu (ong). Tetu

(cô) vyslovil jako „čáp“ (cò). Aspoň, že strejdu (chú) nemohl

až tak moc zprasit. Je to slovo naštěstí dost odlišné od slova pes

(chó). Každopádně fakt nevím, co ten Jakub s těmi zvířaty pořád

má...

Také při každé příležitosti opakoval dokola „děkuju“, „moc mi

to chutná“ a „na zdraví“. Nic jiného totiž pořádně neumí. Není

divu, že pořád dostával dvojité porce jídla a dědu opil hned

napoprvé. 147 Náš gastro výlet po Vietnamu jsme zahájili právě u dědy. Teta připravila vynikající hostinu s nem (smaženými jarními závitky) a dalšími dobrotami, které Kuba miloval už z Čech. Připadala jsem si zase jako doma, i když mi nesmírně chyběla babička. Desítky let žila už jen s polovičním žaludkem, takže nemohla moc jíst. Při jídle jsem vzpomínala na to, jak jsem babičce dávala do misky jídlo, protože jsem se bála, že mi umře hlady. A ona vždycky jedla jen ty své sušené ryby, sladké bramborya rýžovosezamové placky. Na oběd přišla i sousedka, kterou znám odmalička. Hodně se kamarádila s babičkou a dědou. Její děti jí moc nevařily, tak k nám běžně chodila na oběd. Nikdy jsme ji nemuseli zvát, prostě tam na ni vždycky čekala židle, miska a pár dřevěných hůlek. Pro Jakuba bylo tohle nezvyklé. Vysvětlila jsem mu to česky, zatímco všichni mluvili vietnamsky. Takové vícejazyčné večeře nezažila moje rodina poprvé. Taťka k nám před lety přivezl nejlepší kamarády z Česka. Jakub u dědy prošel. Řekla bych dokonce, že mu za těch pár dní stihl přirůst k srdci, i když to nedával moc najevo, což je podle mě trochu typické pro Vietnamce z hlavního města. Představoval Jakuba všem kámošům, kteří se stavili na čaj a pokec. Fotil se s ním, aby měl fotky na památku a mohl je ukazovat všem, kdo k nám nestihli dorazit. Obešli jsme také všechny sousedy v naší květinové čtvrti, což jsou vesměs naši příbuzní. Návštěvy byly většinou celkem tradiční – při pití zeleného čaje jsme vedli small talk o tom, co Jakub dělá a kdy plánujeme svatbu. Nicméně jedna návštěva nás

dostala oba. Zemřela totiž sousedova maminka, prateta z pátého

kolene nebo tak něco, tudíž nás děda vzal do jejich domu.

Samozřejmě jsme s Kubou při naší průpravě opomněli fráze

vyjadřující upřímnou soustrast. Jakub si s tím poradil po svém.

Řekl sousedovi „chúc mừng“ v domnění, že to znamená „je mi to

líto“. Jenže ono to ve vietnamštině znamená „gratuluju“. Škoda že

jsem si nestihla vyfotit výraz všech přítomných.

V Thanh Hóa, městě sto kilometrů od Hanoje směrem na sever

a sedm kilometrů od toho nejšpinavějšího moře, které znám, se

narodil můj tatínek. Tam byla atmosféra pro Jakuba úplně jiná.

Taková srdečnější, řekla bych. Lidé tu dávají city a náklonnost

jasně najevo a řekla bych, že tu probíhalo méně formalit

a více srandy. Bydleli jsme u strejdy Thịnh, druhého mladšího

tátova bratra. Už během prvního dne se stal nejoblíbenějším

Jakubovým Vietnamcem. Strejda byl pořád vysmátý a neustále

na Jakuba mluvil nějakou patlanštinou – náhodnými shluky

slabik, aby to znělo jako čeština nebo angličtina. „To byl jediný

okamžik, kdy jsem těžce litoval, že neumím vietnamsky. S ním

bych si býval popovídal rád. Ale nakonec nám ke komunikaci

stačila gesta, když jsi tam nebyla,“ přiznává Jakub dodnes.

Se strejdou jsme jeli na venkov, kde jsme objížděli příbuzné

i z desátého kolene. Já sama jsem si některé lidi ani

nepamatovala. Strejda nám vždycky přede dveřmi řekl, ke komu

to vlastně jdeme, jaký k nám mají příbuzenský vztah a jak je

máme oslovovat. U každé rodiny se nám dostalo pohoštění ve

formě vody, zeleného čaje nebo rýžového vína. Jakub, protože

nechtěl ze slušnosti nikoho urazit, si vždy dal s námi. Netušil 149 však, že Vietnamci horké dny přežívají díky ledu, který si vyrábějí z vody z kohoutku. Jeho evropský žaludek na takovou akci nebyl ani zdaleka připraven, a tak samozřejmě dostal večer sračku. Břicho ho začalo bolet už během návštěv, ale i tak se snažil neodmítat a neurazit. Také se nevyhnul hlazení po nohou, zádech a neustálému objímání, čímž my Vietnamci dáváme najevo lásku a vřelé přijetí do rodiny. No to bylo něco pro mého introverta, který nemá rád, když na něho sahají cizí lidé. Samozřejmě ani z Thanh Hóa jsme nemohli odjet bez návštěvy rodinného hřbitova. Jakub jakožto zapřisáhlý ateista (a hřbitovy rozhodně nepatří mezi jeho oblíbená místa ani v Čechách, ani nikde jinde) vůbec neprotestoval a doprovodil mě a strejdu. Dobrovolně by se asi v životě neúčastnil žádných náboženských událostí, ale tady všechny akce absolvoval z respektu a úcty ke mně a mé rodině. Celé dopoledne pršelo a nepřestalo ani tehdy, když jsem šla nakoupit kompletní sadu pro návštěvu hřbitova, což znamenalo vonné tyčinky, zlaté papíry, malé lahvičky rýžového vína, několik druhů ovoce, betel a sirky. Jen co jsme přijeli na hřbitov a došli k hrobům našich předků, pomalu se vyjasnilo a postupně přestalo pršet. Nejsem vůbec pověrčivá, ale v tu chvíli, kdy strejda říkal, že je to znamení, že nám babička požehnala, jsem cítila lehký závan minulosti. Jako kdyby mi bylo zase osm, babička stála na dvoře a vítala mě zas doma, v kraji, odkud doopravdy pocházím. Ve Vietnamu se totiž na otázku „odkud jsi“ odpovídá místem, kde se narodil váš tatínek, tedy „quê“. Na každý oltář, který musí být na každém hrobu, jsme položili do

talířů ovoce a betel a vedle jsme postavili láhev alkoholu. Strejda

zapálil obrovský svazek vonných tyčinek a rozdělil jej na tři části.

U každého hrobu jsme zapíchli jednu vonnou tyčinku do nádoby

k tomu určené a v duchu se pomodlili. Strejda něco polohlasně

odříkával za nás všechny. Já tyto modlitby neumím, a tak podle

rad rodičů vždy v duchu prosím předky, aby mi požehnali

a splnili mi různá přání. Pokaždé začínám tím, že si přeji zdraví

všech svých nejbližších. Aby byli všichni šťastní a vyhýbaly se jim

nemoci. A jako přídavek vedlejší přání dle dané situace. Během

svaťáku – abych udělala maturitu. Během etapy zamilování – aby

se do mě dotyčný také zamiloval. Před cestou do Vietnamu – aby

naše letadlo nespadlo.

A tak jsme takto obešli zhruba patnáct hrobů. Jakub poslušně,

v tichosti a zenové atmosféře, napodoboval vše, co děláme se

strejdou. Ani jsem nemusela moc překládat, ostatně znal to

z návštěv mých rodičů. Doma jsme předkům vždy připravili raut,

a když je jídlo opravdu poctivé a oni si pochutnají, tím spíš nám

splní naše přání. Na oltáře v rodinách se často přidává i oblíbená

pochoutka zesnulého, jako třeba čokoláda, určitý druh whisky,

jen ne česnek ani čerstvě vykuchaná ryba. Já si to představuju

tak, že zveme předky zpět na zem, ať už v jakékoli podobě,

kterou nelze vidět lidskýma očima.

Musím říct, že jsem měla co dělat, abych udržela vážnou tvář,

když jsem viděla svého skoro dvoumetrového méďu, zarytého

ateistu, který má pragmatičnost snad i v DNA, jak s námi utírá

a čistí hroby, pálí falešné peníze, spíná k sobě ruce a modlí se po

vietnamsku.

1

3

Vietnam,

jak si

pamatovat

ho chci Po ceremoniálu se ke mně Jakub nakloní a šeptá: „Proč jsme pálili ty zlaté papíry?“ Uvědomím si, že jsem mu tuhle část ceremoniálu zcela zapomněla předem vysvětlit. U nás doma jsme to s maminkou vždy dělaly na zahradě, u čehož nebyl Jakub nikdy přítomen. Odpovídám stručně: „Aby měli čím platit v jiném světě, kam se dostali po smrti.“ Jakubovi se rozsvítí oči: „Aha, tak jsem právě provedl první bezkontaktní transakci ve Vietnamu.“ Pak se na chvilku zamyslí a ptá se mě nevinně: „A jak víte, že se v jejich světě používají stejné peníze jako tady ve Vietnamu?“ „No budeme doufat, že tam berou všechno, protože v Sapě v Čechách se třeba místo falešných vietnamských đồngů prodávají eura a dolary,“ odpovídám nejistě. „Třeba tam mají směnárnu,“ uchichtne se můj drahý.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist