načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Balady z Trní - Jan Matěj Krnínský

Balady z Trní

Elektronická kniha: Balady z Trní
Autor:

Kniha „Balady z Trní“, jihočeského básníka, spisovatele a muzikanta, je postavena na dobré tradici českého poetického humoru. Její vypravěčsky svěží příběh je dějově situován ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Nakladatelství RŮŽE
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 176
Rozměr: 19 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: ilustrace Milena Jiříčková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-869-7527-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lehce humorné příběhy z prostředí jihočeského venkova sjednocuje hlavní postava mladého redaktora krajských novin. Novinář a čerstvý otec Jan Bohdan se vrátil do vesnice Trní, kde vyrůstal. Seznamování se štamgasty v hospůdce a následné historky, zážitky z občasného hraní v partě muzikantů, redakční život - to je dějová náplň této knížky, vrostlé do jihočeské krajiny 90. let minulého století. Humoristicko-nostalgický text je dotvořen ilustracemi Mileny Jiříčkové. Nenápadné, přátelsky důvěrné vyprávění.

Popis nakladatele

Kniha „Balady z Trní“, jihočeského básníka, spisovatele a muzikanta, je postavena na dobré tradici českého poetického humoru. Její vypravěčsky svěží příběh je dějově situován na jihočeský venkov v období devadesátých let dvacátého století. Ve vyprávění některých postav, ale ožívají i staré příhody, díky nimž se stávají aktivními hrdiny děje i postavy dávno nežijících předků. Kniha, která si neklade za cíl prezentovat humor za každou cenu, je určena všem romantikům, milovníkům poetiky, lidové zábavy a drobných pozemských hříchů. Její děj se odehrává střídavě v jihočeských hospůdkách, v prostředí muzikantů a v redakci regionálních novin, kde působí jako redaktor hlavní hrdina příběhu, Jan Bohdan.

Zařazeno v kategoriích
Jan Matěj Krnínský - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

3

Balady z Trní

Jan Matěj Krnínský

V roce 2013 vydalo Nakladatelství Růže, s.r.o. jako elektronickou

publikaci

Text © 2008 Jan Matěj Krnínský

Foto © 2008 Nakladatelství Růže, s.r.o.

Kresby © 2008 Nakladatelství Růže, s.r.o.

ISBN: 978-80-86975-55-9


4


5

Auto sebou prudce škublo a motor zhasl. Pomalu jsem otevřel dveře a vystoupil do noci. Stál jsem

na tiché jabloňové mezi, osvětlen kužely dálkových

světel, hlava mi třeštila a v dálce se mihotala v teplém vzduchu letní noci zář města. Všechno to krásné i tragické, co se stalo za ten jeden jediný uplynulý

rok mého života, mi připadalo jako fi lm, který jsem

už někdy viděl, nebo spíš jako jeden z neuvěřitelných

snů, jaké se zdávají, když jdete spát s plným žaludkem nebo druhý den po opici.

Nebyl to smutek ani nostalgický splín, co mě na

chvíli přikovalo k tomuto kousku země. Jen mi bylo

příjemné být na kopci a dívat se na svět z výšky.Užívat si ty okamžiky, kdy je člověk sám a svobodný -

a právě takovou chvílí usmíření a volnosti, co se pro

ni vyplatí snášet všechny problémy života a mávnout rukou nad malichernostmi všedních dní, to loni

všechno začalo. Slunce mi tenkrát hřálo do zad a vítr

jen o něco málo chladnější než teplota těla mivysoušel kapky na zpoceném čele. Prastaré kolo s mohutným rámem a balonovými plášti, zvané už po několik

generací našeho rodu Bombarďák, rytmicky vrzalo

šlapačkami, ptáci zpívali, kombajny na vzdáleném

poli tlumeně hučely a na zádech se mi bimbalopouzdro s fotoaparátem.

Byly tomu právě čtyři roky, co jsem se vrátil zvojny. Civil jsem oblékl přesně čtrnáct dní před sametovou revolucí, což znamená, že jsem byl doopravdy jedním z těch posledních nešťastníků, kteří trčeli

v komunistickém „kasínu“ sedm set třicet dní a nocí.

Tři týdny po odchodu mého ročníku už se jmenovala politicko-výchovná světnice klubovna a místo

Lenina tam visely na nástěnce holé baby, jak říkal

nahotinkám Slovák nadrotmistr Honda, který získal

svou přezdívku podle toho, co se zabavenýmiobrázky holých bab dělal za plechovou stěnou záchodové kabinky.

Také tomu byl právě rok, co jsem se oženil, ale to je ještě krátká doba na to, aby mohl mladý mužsoudit, zda slibem manželským nešlápl relativně krátce po vojně z louže pod okap. Zatím jsem si nemohl stěžovat. Nikdo mě nenutil před svatbou ostříhat mé pracně pěstované dlouhé vlasy, dokonce anibohabojná babička, které jsem už jednou provždy vysvětlil, že Ježíš měl také háro. Ani teď po létech bych své manželství nepovažoval za nesvobodu. Když už Lí přežila období mých sklonů k hippies, obdobíekvilibristických pokusů být rychle a mlád za vodou,období básnické rozervanosti a bohémské rozevlátosti, období novinářské nafoukanosti, moudrosti anesnesitelnosti, období prvních seriozních úspěchůpětatřicátníka spojené se společenskými svody a sobeckou snahou o urvání prožitků pod heslem: „za patnáct let je mi padesát,“ - to vše propojeno problémy vyvolanými mým rýpavým rebelstvím vůči autoritativním diletantům s postavením, mým romantismemspojeným s furiantstvím a pijáckou historií českéhonároda po vzoru Švejka, Postřižin a Slavností sněženek a mým nadvyvinutým smyslem pro společenskost, nezaslouží si sebemenší výtku, že byla vůči mé osobě strůjcem jakékoli nesvobody.

Veškerý ten ráj na zemi dokresloval ještě fakt, že jsem se stal čerstvým venkovanem. Takříkajíc jsem se vrátil na místo činu. Právě v téhle vesnici s poetickým názvem Trní a všeho všudy deseti popisnými čísly, jsem prožil většinu svých nádherných dětských víkendů a prázdninových dní – do té doby, než mě středoškolská léta naučila pohrdat konvencemi, ignorovat matematiku, fyziku, deskriptivní geometrii a tělocvik, žít pro big beat, odmlouvat rodičům,kouřit za školou Startky, vypít patnáct piv za večer a lhát,

že jsem vypil jen tři - a špatně je mi proto, že „asi byly

zkažený“.

Zkrátka - jel jsem jednou takhle koncem srpna

a dvacátého století na kole s foťákem na zádech po

horkem sálající okresní silnici a lovil nějaké ušlechtilé

přírodní scenérie, aby jednou ... vůbec nikoho nezajímaly, neb jak praví jistý pedagog na jednéumělecké škole v Praze: „Takových přírodních sračiček vám

nasmrkám za hodinu kýbl.“ Jenom prosťáček by mi

věřil, že jsem předem nevěděl o scenérii z nejsvůdnějších, která nemá nožičky a na návsi v Mošnách

byla fotografům k dispozici už v dobách, kdy ještě ani

fotografové neexistovali. Prostě jsem si raději v duchu

přiznal, kam jedu, abych nemusel dlouze obelstívat

vlastní výčitky svědomí obhajobou ušlechtilého cíle

své cesty. Ústřední objekt toho líbezného starosvětského zákoutí měl okna otevřená směrem do stínu

pod dvěma starými kaštany a nad jeho dveřmi visela

dřevěná deska s nápisem Hostinec. Nikde ani živáčka.

Nehýbaly se ani lístky na stromech. Jen slunce pálilo

jak na Sahaře. Babička takovému počasí říkávámrtvo. Bylo tedy mrtvo a nějaká kontrolka uvnitř mého těla jasně signalizovala, že pokud nesvlažím svéútroby, asi upadnu někde do stoky a probudím se až za chladivých dešťů – což ovšem nebylo vyloučeno ani v případě, že učiním pravý opak. Volba nebývásložitá, když pozitiva převažují.

Opatrně jsem otevřel dveře do výčepu, ve kterém stálo na podlaze z přírodně červených hliněných

dlaždic pět dřevěných stolů se žlutě natřenýmanohama. Na konci každé nohy namaloval kdysi dávno

nějaký mistr malíř hnědou barvou soklík, kterývytvářel dojem jakéhosi kopýtka. Židle byly zelené - stejně

jako desky stolů - a nikdo na nich neseděl. Také místo

8

za starou porcelánovou pípou bylo prázdné.

Nesměle jsem usedl k jednomu stolu poblížvýče

pu a čekal. Měl jsem moře času prohlédnout si ten

chrám lidové tvorby, jejíž výplody zdobily každou

píď stěn záměrně vymalovaných na žluto – to k vůli

cigaretovému kouři. V jednom koutě se honily za ocas

po nalakované větvi dvě vycpané veverky, těsněved

le nich visel na dvou hřebíčcích pololežící akt ženy

vytvořený ze svářecího drátu a nade dveřmi toalety

seděli poslušně na bidýlkách dva dovedně vyřezaní

a v barvách vyvedení papoušci. Také obrázek prsaté

dámy s nápisem. „Ta naše šenkýřka je pěkně stavě

ná,“ vypálený do překližky, dokresloval výtečně celý

kolorit interiéru. Na protilehlé stěně poutal pozornost

především barometr, který se skládal z dřevěné desky

a visícího provázku. Na dřevěné desce byl podrobně

vypsán návod k obsluze: „Je-li provaz suchý – sucho,

je-li provaz mokrý - mokro, je-li provaz v pohybu

– větrno...“ Místnost zdobily ještě desítky dalších

drobných artefaktů jakousi naivní pivní modlitbou

v rámečku počínaje, starou smaltovanou reklamou

na Francovku Alpa konče. To vše bylo navícpropleteno bujnými liánami letité popínavé rostliny.

Z němého úžasu nad tou vší parádou mě probudilo hlasité zavrzání dvířek od komory. Vyšla z nich korpulentní dáma ne nepodobná té na vypálenépřekližce.

„Tam sedí Navrátil,“ houkla na mě hlubokýmhlasem ještě dřív, než jsem se zmohl na pozdrav.

„Pardon,“ omluvil jsem se zdvořile a přesedl si o židli vedle.

„Tam sedí Hrouda.“

Pochopil jsem, že se nevědomky vtírám keštamgastskému stolu. Raději jsem se rovnou dotázal, kde nikdo nesedí. U dveří pod věšákem bylo konec konců také hezky. Šenkýřka v černých šatech s bílou krajkovanou zástěrou se neptala. Uchopila pípu a za pár vteřin cinklo o porcelánový tácek přede mnou dno nádherného starého půllitru z hladkého nezdobeného skla. Kromě dvou oken otevřených na náves bylo v místnosti ještě jedno malé okénko za výčepní stolicí a právě z tohoto okénka dopadal na můj stůlsluneční paprsek, který protnul zlatavý půllitr s bohatou pěnou a vytvořil na desce stolu jeho poněkudprotáhlou kopii. V šeru místnosti přede mnou zářilo pivo

a jeho barevný světelný stín. Okamžitě jsem sáhl pro

fotoaparát.

„To si fotíte každý pivo, než ho vypijete?“ zeptala

se šenkýřka.

„To bych tim měl pani doma vytapetováno - víte

nás fotografy vždycky zajímá nějaký zajímavý světlo.“

„A co s tím vyfoceným pivem budete dělat?“

Byla to hloupá i moudrá otázka zároveň. No jo - proč to vlastně fotím. Abych mohl - jednou až mě doktor zakáže pít – vzpomínat, jak mi natočili pivo v Mošnách? Nebo už ta vzájemná sympatie přerůstá v nebezpečnou vážnou známost?

„Ale já si tím jenom ověřuju, jestli jsem použil dobrou clonu a čas, až mi jednou při podobnýmsvětle připadne vyfotit něco opravdu zajímavýho,“ lhal jsem.

Šenkýřka moudře pokývala hlavou, ale stejně si myslela své. Raději jsem uchopil půllitr za ucho azvedl jej výš proti oknu. Kochal jsem se tou zlatou barvou trochu zakaleného nápoje, jehož chuť a vůni jsem si již dovedl představit, ačkoli okraj půllitru ještězdaleka nedosedl k mým rtům. S nevýslovnou radostí jsem přiložil půllitr k ústům a se slastí, kterou může prožít snad jen kojenec u mámina prsu, jsem pustil úzký pramínek chmelového moku do svých útrob. Připadal jsem si jako rozpálený džbán do něhož vtéká - ve zpomaleném záběru - chladivý pěnivý nápoj a bouří jako moře, jehož vlny narážející na stěny pobřežního útesu se kroutí do spirál, přelévají samy sebe a tvoří víry a protiproudy. Toužil jsem po neustálém přílivu. Očima jsem při tom sledoval, jak žhavý bod slunce tančící na hladině poodhalené ustupující pěnou,klesá až k oblému dnu půllitru. Vypadalo to, jako bych vypil všechnu energii slunce. Venku se v tu ránu zatáhlo a paprsek zmizel. Na dně půllitru zbyla jen vrstva pěny - tak jak to mám rád.

„Bude bouřka, už začíná pršet,“ sušezkonstatovala šenkýřka a roztočila pět půllitrů.

„To mi prozraďte, že máte tak skvělý pivo...“ optal jsem se spíše ze zdvořilosti. Mnohem více mi totiž vrtalo hlavou, co šenkýřku přivedlo na myšlenkuprávě v tuto chvíli načepovat pět piv.

„Vzduch, milej zlatej – sifón tu nevedeme. A eště

něco, ale doufám, že nejste ňákej tento... Kluci zpivovaru mi sem vozí kvasnicový pěkně odspoda. Takový

je nejlepší. A voni to v tý Evropský únii asi neví, proto

chlastaji ty jejich patoky, který musí dokonce barvit,

aby nebyly takový vycmrdlý.“

Sotva šenkýřka dokončila odborný výklad anaplnila při něm všech pět půllitrů, zastavil před hosodou traktor. Záhy vešli do místnosti čtyři muži

v monterkách v čele s Navrátilem, jehož jméno jsem

si odvodil z předchozích šenkýřčiných slov o jakémsi

místním nepsaném zasedacím pořádku.

Šenkýřka přede mnou cinkla o keramický tácek

dalším pivem a přestala si mě nějakou dobu všímat.

„Tak vám to zase zmokne,“ prohodila tónem,který vyzněl jako otázka, konstatování a Sybilina předověď zároveň.

„Je to bordel,“ odpověděl po deseti vteřinách

Navrátil a pak už se ozývalo jen pravidelné hlasité

polykání. Jeho skobovitě zahnutý nos byl zcelaponořen do půllitru. Navrátil měl zajímavý způsob pití.

Skrze nápoj bylo vidět, jak strnule pootevřel ústa

a vycenil zuby, jako by jimi pivo cedil. A když dopil,

zůstala mu na začátku dlouhého, až k temeni hlavy

ustupujícího, čela červená rýha po půllitru.

„ Esli to takle pude dál, tak nám to všchno schnije

na poli. Dyť už tak sou tam od včerejška lokáče, že

nemůžeme všude project, a co esli bude pršet furt

pryč?,“ ulevil si Navrátil, který byl zřejmě něco jako

kápo, protože ostatní jen zbožně přikyvovali.

„Vypadá to bledě. Dneska se to asi nehne. Koukněte jaký je nad kopcema pošmourno,“ předpověděla

šenkýřka počasí prapodivným biometeorologickým

výrazivem, koukla na mě po očku a roztočila dalších

pět.


12

„Že už si taky s tim brigádničením na žních nedáte

pokoj. Dyť z tý penze lautr nic nebudete mít,“ spustila

šenkýřka na Navrátila, když před něho postavila další

pivo.

„Naopak. Zaprvý, sama víte, co toho vychlastám,

takže mi řekněte jak bych to utáh z mizerný penze,

zadruhý, kdo by pořád poslouchal od rána do večera

tu mojí a zatřetí, kdo jinej by jezdil, když víte, jak je

v tomhle kraji těžký najít člověka,“ bránil se Navrátil.

„A teď ještě to počasí,“ dodal znechuceně.

Déšť venku skutečně zesílil a v provazech stékal ze

střechy bez okapů na zem. Otevřenými oknyzmítanými větrem byla dovnitř cítit vůně prachu a vody.Venku panovalo ocelové šero, které mátlo mé biologické

hodiny. Ačkoli byly nanejvýš tři odpoledne, přepadal

mě neodbytný pocit, že přišel večer. Jedna věc byla

ale jistá. Příroda mi dala jednoznačný signál, abych

zůstal kde jsem a nepouštěl se do žádných větších

dobrodružství.

Zatímco Navrátil a jeho kumpáni rozpoutali živou

diskuzi o rozmarech počasí a tak nepodařených žních, které snad ani nepamatují, vešel do lokálupromoklý Hrouda - to jsem také poznal podle zasedacího pořádku.

„To mi nepovídej, že už je tu třipětka,“ zahartusil

Navrátil a zkontroloval letmo své hodinky.

„Jako na koni,“ odpověděl stroze hřmotný, asistodevadesátikilový Hrouda a ukázal směrem k šenkýřce

svou chlupatou pěst se vztýčeným palcem. Šenkýřka

vyndala z poličky jeho oblíbený tuplák. Hrouda měl

šedé, na patku ulízlé vlasy, odulé tváře, velkýzmačkaný nos a buličí výraz alkoholika. V hospodě mu říkali

Boris Jelcin – ale jen za jeho nepřítomnosti. Asi vím

proč. Byl vznětlivý, věčně nevrlý a ta jeho pěst byla

doopravdy veliká.


13

„Tak co dělaji ozbrojený složky?“ rýpl si Navrátil,

který patrně dobře věděl, co dokáže Hrouduspolehlivě vyhecovat.

„Ozbrojený složky mi můžou políbit prdel,“odpověděl Hrouda. Jak jsem se později dozvěděl, měl

k tomu své důvody. Po roce jeho působení na vrátnici okresního policejního ředitelství konečně někdo

přišel na to, že Hrouda při každé noční službě povýší

své pracoviště na noční bar a do půlnoci se z vlastních dobře ukrývaných zásob zbombarduje jak zákon

káže. Jednou na něho podniklo policejní komando za

účasti okresního policejního ředitele razii. Brutální

Hrouda byl po čtvrthodinovém zápase s pětipolicisty odzbrojen a s ostudou deportován na záchytku,

kde na něho čekal útulný vykachlíčkovaný ajnclík

s koženým kanapem po stranách opatřenýmfortelnými popruhy. Ředitel vzal Hroudu na milost a nepřišil mu ani útok na veřejného činitele, ani mu nedal

vyhazov. Od té doby byl však hříšník zařazován pouze na denní směny jako pomocný vrátný - beze zbraně.

V mých očích pozorovatele byl Hrouda spíšhovado než malebná fi gurka z českých hospod, jakou by se

mohl někomu na první pohled zdát.

„Horší je, jak bude vyvádět ta moje ozbrojená

složka doma. Já jí měl dneska odvezt k holiči. To zas

bude soudružka matka prskat,“ postěžoval si.

„Zlatá to žena, že s tebou vydrží,“ kontrovalNavrátil.

„Hovno,“ uzavřel Hrouda diskuzi o své ženě.

„ A mladá je taky k ničemu. Někde se honit, to jo, ale

aby odvezla matku k holiči...“

„Dyť je jí teprv šestnáct,“ připomněl Navrátil

Hroudovi věk jeho dcery.

„Tak můžou jet na pionýru.“

„To pak nemusí jezdit k holiči,“ nedal se Navrátil.


14

„To teda nemusí. Stejně jí tam udělaji z hlavy kýbl a druhej den ráno z něho má placku. Kdo se má na to dívat.

„Hlavně, že ty si po ránu krasavec,“ dovedl si Navrátil živě představit rozdrbaného Hroudu ve zmačkaných kytičkovaných trenýrkách a bílémnátělníku z něhož vpředu vypadává povislé chlupaté břicho, jak se exhumuje z proležené postele propocené agresivním alkoholovým potem.

„Starej se o svý, nádhero. Nezodpovědný coury to sou. Mladá si pořídila psa a kdo myslíš, že ho venčí? Já!“ odpověděl Hrouda sám sobě. „A ten pes mě má rád. Dneska šel se mnou ráno na zastávku a když jsem teď přijel třipětkou, tak mě tam ještě vartoval.“

„Bodejť by ne, když si ho zapomněl od tý zastávky odvázat,“ přisadil si jeden z mužů sedících u stolu.

„Že vás to furt baví,“povzdechla si šenkýřka a postavila na stůl další rundu.

„No jo, co si o nás pomyslí inteligence,“ prohodil Navrátil a významně kývl k mému stolu. Zjevně narážel na mé pačesy a skutečnost, že si cosizapisuji do malého sešitu. Snažil jsem se nevměšovat, ale Navrátilově pozornosti jsem již neunikl.

„Mladej odkuď si?“

„Z Trní.“

„No vypadáš, že jsi spíš vylít z roští,“ smečoval Navrátil a jeho parta se rozhihňala na plné kolo.

„Vám je asi líto, že už nemůžete bejt nikdy rozdrbanej co?“ narážel jsem na jeho pleš. Chlapi znovu poškubávali koutky, ale když Navrátil povstal ze židle, rychle zvážněli.

„Bacha na hubu cucáku,“ zavrčel a v gorilímpostoji si významně vyhrnul rukáv montérek.

„Tak do mě nevandrujte,“ oponoval jsem přidrzle.

„Já si tady můžu říkat co chci. A žádnej usmrkanej přivandrovalec mi nebude diktovat. Kapišto?“rozčiloval se Navrátil až se mu holá hlava rozžhavila do ruda.

„Ale já nejsem přivandrovalec. Dyť v Trnínormálně bydlím.“

„A to mi teda řekni kterej ty si.“

„Nic by vám do toho nemuselo bejt, ale já jsem od

Bohdanů.“

„Cože?“ vyhrkl Navrátil, spíš jako by ho máodpověď popudila. Záhy ale rozšklebil svá ústa doširokého úsměvu, sem tam vylepšeného zlatým čichybějícím zubem. „Ty máš něco společnýho s nebožtíkem

dědkem Bohdanů?

„No dyť sem jeho vnuk,“ odpověděl jsem necháavě.

„Poď na mou hruď ty chuligáne,“ vykřikl Navrátil a vysoukal se od svého stolu.

Neměl jsem dvakrát chuť objímat se s plešatým a nosatým chlapem v umaštěných montérkách, tak jsem raději vstal a nabídl mu včas podání ruky. Stejně mě poplácal rukou od vazelíny po zádech tak mocně, až mi málem vyrazil dech.

„Pane bože, jestli je po dědkovi... to zas budeprůserů,“ povzdechla si nahlas šenkýřka.

„To by ti dědek dal, kdyby byl na živu. Takový pačesy. Že se nestydíš,“ pokáral mě Navrátil. Asi měl pravdu. Pamatuji si z dětství svého dědu, jak chodil pečlivě vystříhán na ježka a v kapse nosil kulatýhřeben s ouškem, které se navlékalo na prst. Pamatuji si také, že děda říkával svému účesu „vstanuadu“.Vybavuji si toho vzácného člověka v celé jeho téměřdvoumetrové kráse. Lehce pokulhával na jednu nohu, ale jinak bylo jeho tělo pružné, štíhlé, šlachovité a plné síly. Jeho heslem bylo, že šroub musí být „utaženej nebo utrženej“. Škoda, že umřel tak mladý - tenkrát mi bylo asi deset let a viděl jsem ho v kuchyni v Trní v otevřené rakvi. Také jsem mu pokropil čelosvěcenou vodou. Vidím to dodnes, ale neděsí mě tavzpomínka. Připadalo mi to normální – prostě, že to tak má být. Lidé jsou dnes vůbec zhýčkaní a zranitelní a z pokrytectví a zbabělosti si zakazují myšlenky na smrt. Bojí se jí čím dál víc. Naši předkové bylitomuto tématu otevřenější. Vždyť přece i staré pohádky a balady se smrtí a utrpením jenom hemží...

„Dej sem šestkrát lak na rakve,“ poručil Navrátil šenkýřce, čímž mě vytrhl z toho smrtelného zamyšlení. „A ty poď sem,“ kývl na mě a ukázal mi místo u stolu. Naštěstí to nebylo vedle Hroudy. Ten chlap smrděl snad i na fotce.

„Tak Honzovo vnuk...,“ opakoval si navrátil.„Doufám, že si taky Honza. To on říkával, že co je Honza to je hloupý, ale stojí to prej za to.“

Šenkýřka přinesla fernety a počkala s prázdným táckem v ruce u stolu, aby si ušetřila jednu cestu. Ty tři vteřiny, během kterých se na tácek vrátila prázdná

štamprlata, jí za to stály.

„A hraješ taky na harmoniku?“ sondoval Navrátil.

„Jenom na kytaru a na tu velkou dřevěnou basu.“

„Taky dobrý,“

„A co babička, živá a zdravá?“

„Celkem jo – trochu ty nohy a cholesterol – to víte,

věk,“ pronesl jsem já, který nesnáší fráze.

„Co my se ty svoje starý s dědkem natrápili,“ zasnil

se Navrátil. „A dědek, to byl fakt řízek. Jednou v noci

jsme jeli s chlapama stejšnem z hospody z Podluží

a vezli jsme dědka do Trní. V autě šest lidí a dědek

v zadu v kufru s harmonikou. To si dovedešpředstavit. Dědek tahal fňuknu jak o život, ono půl písničky a my už skoro v Trní. Dědek jak zrovna šel v tej

mezihře do laufu, tak na mě zařval abych tam hodil

zpátečku. Co myslíš, že se dělo... Couvali sme ty dva

kiláky ke státovce a dědek hrál. Jenže mezi tím písnička skončila a dědek načal novou. Dojel jsem eště

dvakrát do Trní a dvakrát docouval ke státovce. Pak

mi došla trpělivost a vohnul jsem to rovnou na pole.

Ono to bylo takle na konci léta, suchý strniště a na

něm balíky - kdo ví, jestli jsme zrovna neslavili, že ses

narodil. Člověče průser - já jezdil eště půl hodiny jak

Širón slalom mezi balíkama a všichni jsme hulákali

jako paviáni - najednou stejšn škytnul a šlus. A že se

de k dědkovi pro kanystr s benzínem. To si pamatuju,

jak nás eště před vrátkama komadoval, ať sme zticha, abysme nevzbudili barák. Sám pak zakop na dvoře vo nějaký šíny, co tam měl opřený vo zeď a udělaltakovej virvál, že to muselo bejt slyšet až ve městě. On s náma jel taky dědkovo zeťák – teda tvůj táta – a obě, mladá i bába, stály vturánu na verandě, jedna koště, druhá vzduchovku a že prej máme dát ruce vzhůru. Když jim dědek řek že sme to my, přestaly se pajtlovat



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist