načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bájné jezero Titicaca - Doc. Otto Horský

Bájné jezero Titicaca

Elektronická kniha: Bájné jezero Titicaca
Autor:

Kniha Bájné jezero Titicaca popisuje historii a prehistorii osídlení okolí jezera od roku 1200 př. n. l. až do dnešní doby. Zabývá se ale i historií jezera v pleistocénu a holocénu, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 152
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Bájné jezero Titicaca popisuje historii a prehistorii osídlení okolí jezera od roku 1200 př. n. l. až do dnešní doby. Zabývá se ale i historií jezera v pleistocénu a holocénu, stavem jezera ke konci doby ledové až do dnešní doby, vlivem tajících ledovců na jezero Titicaca a náhorní plošinu Altiplano, hodnotí ekologické problémy jezera v současnosti. V knize je vyjádřen názor, zda hrozí či nehrozí zánik jezera v důsledku globálního oteplování, dále se autor zabývá otázkou vlivu slunečních skvrn na výšku hladiny v jezeře, hodnotí vliv fenoménu El Niňo na jezerní kotlinu. Z hlediska běžného čtenáře jsou zajímavé poznatky o možném výskytu dinosaurů v dané oblasti, zda existovala Atlantida v oblasti Altiplana a jak žijí Urové na plovoucích ostrovech na jezeře na pokraji třetího tisíciletí. Kromě přírodovědeckých poznatků kniha podává populární formou vizuální svědectví o krajině a člověku v oblasti jezera, zejména o formě života a zvycích místních indiánských komunit.

Zařazeno v kategoriích
Doc. Otto Horský - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Bájné jezero Titicaca

OtHorský Otto Horský Brno, 2010


Bájné jezero Titicaca

Text © Otto Horský, 2010

www.horsky.estranky.cz

Foto © Otto Horský, © Vladimír Šimek, www.google.cz

Malované obrázky © Quispe S. Gervacio, Karel Janák

1. vydání jako e-kniha © ukáš Vik, 2015

ISBN PDF formátu: 978-80-87749-49-4 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

grafik a webdesignér Lukáš Vik

www.lukasvik.cz

Napsat tuto knihu by bylo prakticky nemožné bez mé účasti na

Expedici Titicaca. 2004.CZ. Je proto mojí milou povinností

poděkovat na tomto místě všem účastníkům expedice

a zejména profesorovi Ivo Bartečkovi, vedoucímu expedice,

za její organizaci a dokonalý průběh celé cesty. Poděkování

také patří těm, kteří přispěli buď cennými radami, nebo

připomínkami k obsahu knihy, a to docentovi Pavlovi Bláhovi,

profesorům Angel García Yagüemu z Madridu a Josému Luisovi

Tellería Geigrovi z La Pazu, dále pracovníkům z výzkumné

organizace PELT v městě Punu, geografovi Ing. Freddy Coila

a řediteli projektů, Ing.Jorge Enrique Alatovi. Další poděkování

patří p. Jiřímu C. Chalupovi za technické rady, mému příteli,

malíři Karlu Janákovi a konečně, malíři Quispe S. Gervaciovi,

indiánovi z jezera Titicaca, jehož obrázky jsou ozdobou této

knihy. Poslední poděkování, ale o to vřelejší, patří mé manželce

Marii za revizi textu knihy.


3

PŘEDMLUVA

Odborný zájem českých zemí o Latinskou Ameriku má svou

staletou tradici. Na jejím počátku stanuly jezuitské misie 17. a 18.

století, na které navázal cestovatelský zájem a hospodářská akul

turní spolupráce devatenáctého a dvacátého století.

Realizovaný projekt expedice Titicaca.2004.CZ, garantovaný

českými odborníky z univerzit a odborných pracovišť, bylpřed

nostně směřován k popisu současného stavu jezera Titicaca, a to v

jeho přírodovědném i společenskovědném rozměru. Studie byly

zaměřeny zejména na historicko-topografický popis jezera a jeho

pevninského zázemí, včetně obrazové dokumentace, odgeografic

kých a biologických souvislostí po zaznamenání současnýchinfor

mací o stavu dědictví hmotné kultury a společností obývajících

břehy a ostrovy jezera. To je, dokumentace krajiny a přítomnosti

člověka tak, jak byly nalezeny v roce 2004.

Získané odborné poznatky doplňují tradici českélatinoamerika

nistiky, která na sebe upozornila v posledním desetiletí mimo jiné

úspěšnou dokumentací pramenů Amazonky (B. Janský, 2000),

v poslední době pak objevem záhadných skalních rytin nad ruinami

Incawasi poblíž města Huayatara (O.Horský, 2004) a zejména pak

objevem ruin nejvýše položeného sídelního komplexu na světě,

severovýchodně od jezera Titicaca (Barteček, 2005). Kniha „Bájné

jezero Titicaca“ je rovněž jedním z výsledků studií realizovaných

během expedice Titicaca. Kniha, kromě přírodovědeckýchpo

znatků, podává populární formou vizuální svědectví o krajině a

člověku v oblasti jezera, zejména o formě života a zvycích místních

indiánských komunit.


4

PREFACIO

El interés de los países checos por América Latina tienetradición centenaria. Al principio fueron las misiones jesuíticas durante los siglos XVII y XVIII y después la cooperación económica y cultural en los siglos XIX y XX. La “Expedición Titicaca. 2004. CZ”, respaldada por expertos de universidades y centros especializados checos, se orientó hacia la descripción de la situación actual del lago Titicaca, en sus aspectos natural y humano. El estudio se centróespecialmente en la evolución morfológica del lago y sus alrededores, incluyendo amplia documentación del contexto geográfico y biológico, que abarca hasta el estado actual del patrimonio material y cultural de la población, que habita en las orillas e islas del lago y documenta el paisaje y la presencia humana encontrada en 2004. El estudio complementa la rica tradición checa, que ha destacado con las notables y exitosas contribuciones sobre las fuentes del río Amazonas (B. Jansky, 2000), eldescubrimiento de misteriosos grabados rupestres cerca de las ruinas de Incawasi, Huayatara (O. Horsky, 2004) y especialmente, de las ruinas del complejo residencial más alto del mundo, al Noroeste del lago Titicaca (I. Bartecek, 2005). El libro „El mítico lago Titicaca“ es uno de los resultados de los estudios realizados durante la expedición Titicaca. El libro, además de conocimientos científicos, lleva en forma popular un testimonio visual del paisaje y el hombre en la zona del Lago Titicaca, enparticular sobre la forma y los hábitos de vida de las comunidades indígenas locales. 1 - Úvod Příkladem vzájemného vztahu a spolupůsobení člověka aživotního prostředí je již po celá tisíciletí jezero Titicaca. Díky laskavé přírodě a ohleduplnému využívání přírodních zdrojů se zde vytvořil ekosystém, který umožnil postupné osídlení okolí jezera již v dávné minulosti. Aby toto přírodní bohatství, které poskytuje jezero a jeho okolí, bylo možno využívat dnes a v budoucnosti, je třeba si vzít příklad z předchozích generací a chovat se ekologicky, hospodárně a ohleduplně. Svaté jezero Inků umožnilo postupné osídlení až na dnešní úroveň kolem 450 000 obyvatel, soustředěných zejména v městskýchoblastech, jako jsou Puno, Juli, Pomata, Yunguyo, Huancané, Mohó, Conina, Ilave a Juliaca. Aby byl zaručen další pozitivní rozvojtěchto měst či městských aglomerací, je třeba postupovat v souladu mezi člověkem a přírodou. Jezero Titicaca se nachází na severní straně náhorní plošinyCollao mezi Peru a Bolivií. Jeho geografické umístění je následující: 15

13 ́19 ́ ́ - 16

35 ́37 ́ ́ jižní zeměpisné šířky a 68

33 ́36 ́ ́ -

70

02 ́13 západní délky. Hladina jezera se v současné doběvyskytuje na úrovni 3810 metrů a zasahuje na peruánské straně provincie

Puno, San Román, Azángaro, Huancané, Moho, El Collao,Chucuito a Yungayo, všechny patřící do departementu Puno, na bolivijské

straně jsou to provincie Ingavi, Murillo, Los Andes, Aroma,Pacajes, Camacho, Omasuyos a Manco Capac, patřící do departementu

La Paz.

V povodí jezera se vyskytuje v přilehlých svazích 841 lagun či

jezer, které jsou odvodňovány do jezera Titicaca a přinášejí

v rozličném fyzickém stavu biologické a chemické materiály, tolik

potřebné ke tvorbě biotopů vytvářejících životní podmínky

k rozvoji asi 400 forem života, nepostradatelných pro zajištěnízábr />

6

kladních životních potřeb lidské populace a etnik, obývajícíchbře

hy jezera a jejich blízké okolí. Podle posledních odhadů se jedná o

více než 360 000 obyvatel, bez stovek tisíc turistů, přijíždějícíh

každoročně pokochat se krásami jezera.

Jezero Titicaca plní neodmyslitelnou základní úlohu pro rozvoj,

přítomnost a zachování druhů divoce žijících ptáků a mnoha druhů

ryb, při čemž mezi nejvýznamnější zdroje poskytující jim útočiště a

potravu patří „totora“, všudepřítomný vodní rákos, který navícpů

sobí i jako termoregulátor, zvyšující teplotu vody v jezeře v místech

výskytu až o 3

C. Rákos poskytuje možnost bezpečného hnízdění,

kladení vajec a ochranu proti predátorům a umožňuje lépe snášet

krutosti místního klimatu.

Zejména v posledním desetiletí se vedou seriózní diskuze one

bezpečí kontaminace naší planety a o negativním vlivu lidskéčin

nosti na životní prostředí, vyvolávající změny globálního klimatu a

ohrožující bezprostředně budoucnost Země. Jezero Titicacanezů

stává stranou od tohoto ohrožení. Také jeho se týkají tyto negativní

vlivy a pokud jim nebudeme čelit, naše budoucí generace přijdou o

možnost obdivovat tento opravdový klenot And. Ale nejen to. S tím

souvisí další pozitivní rozvoj nejen přírodní, ale i kulturní,historic

ký, demografický. Je proto velmi záslužným činem, že vznikla a

vzniká celá řada bilaterálních a mezinárodních projektů na záchranu

jezera Titicaca tak, aby bylo zachováno ve stejném či lepším stavu

pro budoucí generace.


7

2 – Legendy jezera Titicaca

Jedna z pověstí o

jezeru Titicaca praví,

že když se vytvořil

vesmír, existovalo zde

pouze toto jezero a

jeho vody byly svaté.

Bůh Stvořitel,Wiracocha, nařídil Slunci a

Měsíci, aby sevynořili z jeho vod a aby dali

světu více světla.

Když vystupovali

z vod, Měsíc prý zářil

více než Slunce. Když

vesmír viděl tutonespravedlnost,zesmutněl. Měsíc i Slunce

potemněly, nebo

ztmavlo a vesmír se

rozplakal. Jeho slzy byly tak velké, že zaplavily celý svět při potopě zvané UnaPachacuti, což znamená „Voda, která změnila svět“. Tuto potopu přežili pouze dva lidé, plavící se na malé lodičce. Kolem nich plavala nafouknutá a páchnoucí mrtvá těla pum s vnitřnostmi vyvrhnutými na vodní plochu. V aymarštině, která je údajně starším jazykem než jazyk kečua, „titi“ znamená divoká kočka, nebo puma, „caca“ znamená věčné město. A skutečně, celá řada expedic v minulém století, mezi nimi zejména expedice Francouze Jacquese Cousteaua v roce 1961, objevila a zdokumentovala pod vodou v hloubce asi

8

pěti metrů zbytky města. Dnes je známé, že asi kolem roku 1200

naší éry se dostavila obrovská sucha. Do jezera nepřitékala skoro

žádná voda, a tak odpařováním výrazně poklesla jeho hladina.

Obnažené břehy poskytovaly velmi úrodnou půdu. Místní

obyvatelstvo je rychle zalidnilo. Archeologové se domnívají, že

později se klima opět upravilo, přestala sucha a někdy kolem roku

1500 se voda vrátila do původní úrovně. Venkované museli

postupně již zalidněnou oblast opustit a opět ponechat jezeru.

Stejný scénář se opakoval i v dávnější minulosti. Důkazy o tom

přinesly expedice následující po Cousteaovi, které přišly s ještě

zajímavějšími objevy. V blízkosti ostrovů Slunce a Měsíce

zdokumentovali ruiny jiného města v hloubce přesahující třicet

metrů. Toto již nelze vysvětlit obdobím sucha kolem roku 1200.

Došlo snad k tektonickému poklesu části zemské kry po výbuchu

některé blízké sopky? Nebo drastická sucha trvala dlouhá staletí?

V každém případě se archeologové začínají domnívat, že zde

existovaly i dřívější civilizace, než dosud popsané. Civilizace, o

nichž zatím nemáme ani ponětí.

Místní indiánské obyvatelstvo považuje pověsti o božskémpůvo

du Inky za svaté. Proto také inckému vladaři říkali Bůh Slunce.

Inka byl natolik božský, že dokonce měl i svůj vlastní jazyk, jemuž

normální poddaní nerozuměli. Jedna z dalších pověsti praví, že

z vod jezera Titicaca se vynořil Bůh Stvořitel a stvořil první Inky,

Manco Capaca a jeho sestru Mama Ocllo. Bůh je pověřil, aby ho

zastupovali na zemi a aby ji postupně osídlili. Manco Capac si vzal

svoji sestru za ženu a vypravili se spolu na dlouhou cestu na sever

za hledáním země zaslíbené. Po strastiplné cestě dorazili doúrod

ného údolí, kde založili město Cusco.

Tato mytologie je v souladu s výsledky archeologickýchvý

zkumů. Dnes je známé, že příslušníci vyspělé civilizaceTiahuana

co, kteří dosáhli největšího rozkvětu někdy ke konci prvníhotisíci

letí naší epochy, migrovali na sever za hledáním úrodnější půdy. Mohlo to být i o něco později, když nastala již uvedená obrovská sucha. Tito noví příchozí obsadili úrodná území u Cusca a podmanili si původní obyvatelstvo. Postupně pak vybudovali město Cusco a Inckou říši. Tato dosahovala největšího rozkvětu za InkyPachacuteca (někdy kolem roku 1438). Byl to velký dobyvatel, ale i tvůrce zákonů, myslitel, stavitel a sjednotitel říše. Za jeho vlády došlo k rekonstrukci města Cusca a jeho paláců a svatostánků do podoby, známé pozdějším dobyvatelům. Na všech těchto stavbách, ale i v jiných částech Peru, je patrný vliv předchozí kultury Tiahuanaco.

Posvátné údolí Inků poblíž královského města Cusca. Tudy kráčel první Inka, když hledal místo, kde by se usadil. 3 - Historie jezera a Altiplana

Historie a prehistorieosídlení okolí jezera Titicaca je

velmi složitá a pohnutá. K

jejímu objasnění přispívá

nejen archeologie, ale i

geologie, geofyzika,paleontologie, limnologie a

další příbuzné obory.Výsledky dosavadníhovýzkumu poukazují naskutečnost, že osídlení a pohyby

obyvatelstva v různých

údobích či epochách zde

byly vždy úzce spjaty s

probíhajícími klimatickými

změnami.

Historii oblasti jezeraTiticaca a přilehlého Altiplana

můžeme rozdělit na tři základní velké epochy: prehispánskou, koloniální a republikánskou. Evoluci prehispánských civilizací můžeme dále rozdělit do čtyř velkých period, a to: formativní, klasickou, postklasickou a inckou. Formativní perioda začala přibližně 1200 roků před n. l. a trvala do roku 133 n. l. Její začátek klademe do období, kdy se v oblasti usadily první společnosti věnující se zemědělství a pastevectví. Na Altiplanu se jednalo o kultury Tiawanacu I a II. Perioda klasická trvala od roku 133 n. l. do roku 1200 n. l. a obvykle je dál dělena na tři kulturní horizonty: Tiawanacu III, nebo také Tiawanacota (133 až 375 n. l.), Tiawanacu IV, nebo takévyspělý horizont (375 až 715 n. l.), Tiawanacu V, nebo také horizont expanze (715 až 1200 n. l.). V klasické periodě se úspěšně rozvíjelo zemědělství, spojené s dobře propracovaným závlahovýmhospodářstvím a pravděpodobně i s využíváním přirozených hnojiv, zejména guána. Významný rozvoj zaznamenalo stavebnictví,architektura, budování komunikační sítě, obchod, hrnčířství a umělecká výroba, založená hlavně na zpracování kovů, zejména zlata astříbra. Byly budovány větší městské aglomerace s výstavbou domů z nepálených cihel - adobe, chrámů, pevností a sídel vládnoucí vrstvy z kamene. Mezi nimi dominuje hlavně Tiawanacu s chrámy Kalasaya, Pumapunku, Podzemní chrám a stupňovitá pyramida Acapana. V chrámu Kalasaya se nachází i známá megalitická vstupní „Brána slunce“ s hrozivě vypadajícím bohem se žezly v obou rukou a s dvanáctiměsíčním ideografickým kalendářem. Organizuje se dobře fungující stát s většími osadami a městy, s centrálním vládním a církevním zřízením, dochází ke stratifikaci společnosti. Z Tiahuanaka (Tiawanaco) se stalo teokratické centrum a hlavní sídlo hegemonistického státu, který vnucoval svůjnáboženský vliv menším střediskům i ve

vzdálených oblastech. Během této

historické fáze byl po celé oblasti

rozšířen dávný monoteistický kult

Boha se žezly. V kulturnímhorizontu Tiawanacu IV sahala říše odperuánského Ayacucha až po Aricu a

Atacamu v Chile, v posledním,exanzivním horizontu od severního

Peru až na severovýchod Argentiny. Nedá se prokázat, zda ke vzniku tak rozsáhlé říše docházelo na základě dobyvačných válek, či z prostého důvodu šířenínáboženského kultu. Předpokládá se, že kultura Tiawanacu vymizela někdy v letech 1150 až 1200 n. l., pravděpodobně z důvodůdlouhotrvajícího sucha, které postihlo danou oblast. Perioda postklasická , nazývaná také Post Tiawanacu, je kladena do období 1200 až 1430 n. l. V průběhu této periody prošla oblast

12

Altiplana fází politického a kulturního zvratu. Pro toto období je

charakteristický vznik nových obřadních center a drobnýchregio

nálních států, z nichž nejvýznamnějším se stal stát s kulturou acivi

lizací Colla, nebo také Aymara. stát sahal až do oblasti dnešního

peruánského Cusca a do Chuquisaca v Bolívii. Mezinejvýznamněj

ší kultury na Altiplanu patřily Pacajes podél řeky Desaguadero,

Charcas severovýchodně od jezera Poopó, Lupacas mezi Punem a

Desaguaderem a Carancas v místech dnešního Orura v Bolívii.

Incká perioda je kladena do let 1430 až 1532. Jecharakterizová

na na Altiplanu dobytím území civilizace Colla Inky, kteří sedosta

li ke konci patnáctého století až do Chuquisaca a Tarija v Bolívii.

Začátek incké dynastie se počítá od panování Inky Pachacuteca.

Inka Huayana Capac kolonizoval i údolí řeky Cochabamba vBolí

vii. Těsně před příchodem Španělů byla většina Altiplana Inky

podmaněna. Mezi nejvýznamnější hospodářské aktivity incképeri

ody patřilo dobře organizované a fungující zemědělství sdůmysl

ným závlahovým hospodářstvím, dobytkářství, hornictví s těžbou

zlata, stříbra a mědi a uměleckým zpracováním kovů. Práce byly

organizovány a řízeny centrálně jako společenské aktivity, s velmi

přísným pracovním režimem a přídělovým systémem. Stáda lam a

alpak sloužila jako zdroj obživy a vlny potřebné k oblečení vevel

mi drsném klimatu Altiplana.

Koloniální epocha začíná příchodem Španělů v roce 1532.Kolo

niální správa totálně změnila situaci. Země byla rozdělena na„en

comiendas“, tedy indiánské vesnice dané v léno a na správní celky

„repartimientos“. Hlavní důraz kladli Španělé na dobývání zlata,

stříbra a mědi. K této práci využívali místní indiánské obyvatelstvo,

zejména v Bolívii. Bylo zanedbáváno pěstování alpak (alpaka je

domestikovaná lama, která se chová kvůli produkci velmi kvalitní

vlny), přednost se dávala importovanému hovězímu a ovčímudo

bytku a lamám (lamy jsou také známé pod pojmem velbloud Jižní

Ameriky), které sloužily k dopravování těžkých nákladů, zejména

13

pro převoz vytěžených minerálů do přístavů. Byl vytvořenpolitic

ko-administrativní systém, organizovaný kolem vznikajících aros

toucích městských aglomerací.

Počátek republikánské epochy je spojován s datem vyhlášení

republiky. V Peru byla republika vyhlášena v roce 1821 a v Bolívii

v roce 1825. Během této epochy se velmi prohloubilo zabírání půdy

patřící původnímu indiánskému obyvatelstvu ve prospěchšpaněl

ských dobyvatelů a postupně se vytvářející vrstvy zbohatlýchkre

olů (potomků evropských přistěhovalců). Vznikaly velké farmy a

statky, neboť se ukázalo, že původní systém stavěný na„encomien

das“ již nestačil uspokojovat všechny zájmy a potřeby rozvíjejícího

se hospodářství. Tento systém velkostatků se udržoval naperuán

ském Altiplanu až do roku 1953 a v Bolívii až do roku 1969, kdy

byly uvedeny v platnost zemědělské reformy. Na mnoha místech

systém velkostatků dále přežívá, protože v podmínkách Altiplana je

výhodnější než rozdělení půdy na malá políčka. Začala být znovu

věnována pozornost pěstování vlny, která na počátku dvacátého

století byla pro země Altiplana hlavním vývozním artiklem, po

zemědělských reformách však

její produkce stagnovala.

14

Během historické fáze Tiawanacu III byl po celé oblasti rozšířen

dávný monoteistický kult Boha se žezly (postava na levém bloku

skalní rytiny v Incawasi). Foto O. Horský, kresba K. Janák 4 - Ekosystém andského Altiplana

Podle mytologie, synové

Boha Slunce, Manco Capac

a Mama Ocllo, se vynořili

z hlubokých vod jezeraTiticaca, aby založili inckéimérium, srovnatelné svou

s římským či egyptským.

Inkové dokázali postavit na

vysokou úroveň zemědělství,

vodní hospodářství istavebnictví a podle vzoru svých

dávných předků, naučili se

žít v souladu s přírodou

v drsném a nehostinném

prostředí andskéhoAltiplana. Je proto naší povinností

usilovat o zachováníbiodiverzity přírodníhoprostředí

a původního ekosystému. Po velkých záplavách v oblasti andského Altiplana v letech 1986 až 1987, podepsala Evropská Unie s Peru a Bolivií dohodu ospoluráci při vypracování binacionálního plánu racionálního využívání vodních zdrojů jezera Titicaca, řeky Desaguadero a jezer Poopó a Salar de Coipasa a jejich ochrany a prevence před povodněmi. Zkráceně byl tento plán nazván začátečními písmeny hlavníchobjektů studia – TDPS. Jedná se tedy o projekt mezinárodní,vycházející z potřeb využívání přírodních a vodních zdrojů a jejich ochrany na území dvou států, Peru a Bolivie. Za účelem realizace tohoto ambiciózního projektu byla vytvořena mezinárodní organizace

16

s názvem PELT (Proyecto Especial Lago Titicaca) se sídlem

v Punu na peruánské straně a v La Pazu v Bolivii.

Evropská Unie jmenovala odbornou komisi evropskýchkonzul

tantů, kteří v letech 1991 až 1993 spolupracovali s organizací PELT

na zpracování základních představ a potřeb k realizaci binacionál

ního plánu racionálního využití a ochrany celé oblasti TDPS.Ná

sledně byly zpracovány rešerše všech dosud existujících materiálů a

jejich ověření studiemi a měřeními přímo v terénu. S využitímexis

tujících topografických podkladů a družicových snímků bylypo

stupně zpracovány studie a mapy zahrnující celou oblast TDPS, a to

geologické, geomorfologické, hydrogeologické, ekologické,socio

ekonomické, studie kvality vody a další. Na řece Desaguadero a na

jezeru Titicaca byla realizována nová topografická měření. Všechny

studie byly začleněny do komplexního programu modernizace a

ochrany hydrologického systému TDPS a jsou již využívány

v dalších doplňkových programech péče o přírodní prostředí.Ne

dílnou součástí již hotové závěrečné zprávy je i studie kulturní a

socio-ekonomická, hodnotící z historického pohledu současnou

situaci indiánského obyvatelstva žijícího na Altiplanu.

Oblast TDPS je tvořena povodími jezera Titicaca, řekyDesagua

dero, jezera Poopó a solného jezera Salar de Coipasa. Geograficky

se nachází mezi republikami Peru, Bolivie a Chile, přibližně mezi

14

03 ́a 20

00 ́ jižní šířky a 66

21 ́a 71

07

́

západní délky dle

Greenwiche. Hlavní součástí TDPS je náhorní plošina, Altiplano,

umístěná mezi hřbety andských Kordiller, které se od 14

jižní šířky

rozdělují na dvě ramena, a to na Západní Kordillery (Cordillera

Occidental) a Východní Kordillery (Cordillera Oriental, nebo také

Real). Na severovýchodě Východní Kordillery oddělují systém

TDPS od povodí řeky Amazonky, na jihovýchodě pak od povodí

řeky Rio de la Plata.

Z hlediska geomorfologického můžeme rozdělit systém TDPS na

pohoří s horami přesahujícími 4 200 metrů, svahy a úbočí s výškami mezi 4 000 až 4 200 metrů a náhorní plošiny s výškami od 3 657 m do 4 000 m. Třetina území TDPS (39%) je zastoupena horami, další třetina je řazena k jednotkám typickým pro Altiplano, asi pětina je tvořena pahorky a náhorními plošinami. Méně než desetinu z celkové plochy systému TDPS zaujímají vodní plochy. Altiplano je pustá a bezodtoká kotlina se sladkovodním jezerem Titicaca na severu, se středně slanými jezery na jihu, z nichžnejvětší je jezero Poopó a se solnými jezery Salar de Coipasa a Uyuni v jižní Bolivii. Altiplano je průměrně 200 km široké. Z Perupokračuje přes Bolivii k jihu v délce asi 900 km. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce pánve a jejímu geografickému umístění v tropickém pásmu, je vystavena celá tato oblast intensivnímuslunečnímu záření, nízkým teplotám a suchému vzduchu.

Situace umístění hydrologického systému Titicaca,

Desaguadero, Poopó, Coipasa (TDPS)

18

Během čtvrtohor byla a je evoluce Altiplana úzce spjata sglobál

ními změnami klimatu. Výrazné nástupy suchých a vlhkých period,

období horka či zalednění, vždy hrály zásadní roli při velikostiroz

lohy jezer v celé oblasti a při výšce jejich hladiny. Ve svrchním

pleistocénu byla oblast poznamenána několika ledovými dobami

(glaciály a interglaciály), které zásadním způsobem ovlivnilyroz

sah jezer na Altiplanu. Nejstarší čtvrtohorní jezera Mataro a Cabana

pokrývaly prakticky celé Altiplano a jejich hladina byla asi o 200 m

výše, než je tomu dnes. Zatopená plocha dosahovala asi 50 000 km

2

ve srovnání s dnešní zatopenou plochou jezera Titicaca 8 400 km

2

.

Pozdější následná holocenní jezera Ballivian na severu a Escara na

jihu Altiplana již měla výškovou úroveň vodní hladiny nižší a byla

od sebe oddělena úžinou Ulloma-Callapa. Podle doložených indicií

byla hladina jezera v některých údobích dokonce o 30 až 60 metrů

nižší, než je tomu dnes. Svědčí o tom archeologické nálezy apo

hřbená fosilní řečiště pod vodní hladinou. Celková plocha systému

Titicaca, Desaguadero, Poopó a Salar de Coipasa je 143 900 km

2

.

Typické Altiplano v blízkosti jezera Titicaca

Hydrologický systém TDPS Družicový snímek systému TDPS

Charakteristiky jednotlivých povodí jsou následující:

Titicaca

Plocha povodí: 61 102 km

2 Střední výška hladiny: 3 810 m Změřená maximální hloubka: 283 m Plocha jezera při střední výšce hladiny: 8 400 km

2

Objem vody při střední výšce hladiny: 932 milionů m

3

Podíl povodí z celkové plochy TDPS: 39%

Desaguadero

Plocha povodí: 31 153 km

2 Délka řeky: 398 km Střední spád: 0,045% Poopó Plocha povodí: 23 880 km

2

Střední hodnota plochy jezer Poopó a Uru Uru: 3 191 km

2

Střední výška hladiny: 3 686 m

Maximální hloubka: 3 m

Podíl povodí z celkové plochy TDPS: 38% včetně povodíDesaguadera

Salar de Coipasa

Plocha povodí: 32 699 km

2

Střední hodnota plochy solného jezera: 2 225 km

2

Střední výška povrchu jezera: 3 657 m

Podíl z povodí celkové plochy TDPS: 23%

Nejdůležitějším článkem hydrologického systému TDPS je jezero

Titicaca, vyplňující hlubokou příkopovou propadlinu tektonického

původu. Tato je asymetrická a dosahuje hloubky přesahující 250

metrů. Hlavní zdroje vody, zásobující jezero, procházejíperuánským územím, a to řeky Ramis, Ilave, Coata a Huancané.

Vodní síť přináší do jezera Titicaca během hydrologickyprůměrného roku celkem 201 m

3

/s vody, vodní srážky pak dalších 270

m

3

/s, což je dohromady 471 m

3

/s. Vzhledem k poměrně vysoké

teplotě vzduchu během dne a velmi intenzivní sluneční radiaci,

skoro 95% vody přitékající do jezera Titicaca, či vody z dešťových

srážek, se vypaří a jen asi 5% se dostává do vytékající řekyDesaguadero. Odpařování vody a další ztráty byly vyčísleny hodnotou

436 m

3

/s, což znamená, že do řeky Desaguadero se dostane jen 35

m

3

/s. Díky tomu, že řeka během svého průběhu územím Bolivie

přijímá vodu i z dalších toků, vlévá do jezera Poopó během roku

průměrně 89 m

3

/s.

Vysoký odpar vody je jednou z hlavních příčin, proč tak obrovské

zásoby vody nelze využívat energeticky a jen velmi omezeně

k závlahám či k jiným účelům. Voda v jezeře je zásaditá, její PH se


21

pohybuje v rozmezí mezi 7.75 až 8.00. Je bohatá na různé soli,vy

živující plankton, který zase je základní potravou pro celou řadu

organismů, žijících v jezeře. Chaluhy (algas) v příbřežníchoblas

tech jsou důležitou potravou pro dobytek. Rákos (totora) jepotřeb

ným stavebním prvkem pro místní etnikum, ale i potravou,hnízdiš

těm ptactva i významným tepelným a biologickým regulátorem.

Všudypřítomný plankton je důležitý pro výživu ryb, z nichžnejdů

ležitější jsou orestie (19 druhů) a trichomycterus (2 druhy), dále

měkkýši, krabi a obojživelníci (18 druhů), z nichž nejznámější jsou

gigantické žáby (ranas gigantes), vyskytující se zejména v oblasti

bolivijské strany jezera a dosahující váhy až 3 kg. Ptáci sevyskytu

jí v nevelkém počtu. Nejvíce se zde objevují kačeny a husy, dále

pak čírky (zarcetas), sluky (becacinas), tenkozobec opačný(avoce

ta), břehouš-koliha (chorlito) a ibis. Místní obyvatelstvo většinu

těchto ptáků loví pro chutné maso, nebo je využívá pro sběr vajec.

Celkem je uváděno až 60 různých druhů ptáků.

Zatímco jezero Titicaca má sladkou vodu, řeka Desaguadero má

v závislosti na výšce hladiny v jezeru Titicaca měnící se stupeň

salinity a proměnlivou velikost průtoků. Ve svém dolním toku,

stejně tak, jak tomu je u jezer Poopó a Uru Uru, obsahuje značné

množství těžkých kovů a minerálních solí, jako produkt odpadu z

intenzivní hornické činnosti. Na velikosti přítoku vody pak jsou

zcela závislé biologické podmínky potřebné pro rozvoj a životrůz

ných organizmů, ať již fauny či flory. Před ústím do jezera Poopó

se řeka rozdvojuje na dvě říční ramena, z nichž rameno pravé se

vlévá přímo do jezera, rameno levé ústí do jezera Uru Uru. Během

svého 398 kilometrů dlouhého toku prochází Desaguadero třemi

morfologickými jednotkami, a to širokou otevřenou rovinou (od

Puente Internacional po Nazacara), horskou oblastí (od Nazacara po

Chilahuala) a inundačním územím (od Chilahuala po jezero Poopó).

Kromě řeky Desaguadero, přivádějící vodu z jezera Titicaca,vy

skytují se zde i další méně významné toky, zásobující jezero Poopó,


22

jako Márquez, Huana, Crucero a Sevaruyo. Během záplav vlévá

jezero Poopó své vody do solného jezera Salar de Coipasapro

střednictvím řeky Río Laca Jahuira, která je dlouhá 130 km a teče

ve směru východ-západ.

Jižně od povodí řeky Desaguadero se Altiplano rozděluje na dvě

povodí, a to jezera Poopó a solného jezera Salar de Coipasa.

V přilehlých svazích Jižní Kordillery se vyskytují sedimentární a

vulkanické horniny, snadno podléhající erozi. Celá tato horskáob

last obou uvedených povodí, tyčící se nad Altiplanem, se vyznačuje

hustou říční sítí, usnadňující rychlý odplavení erodovanýchmate

riálů. Centrální část povodí jezera Poopó je tvořena rovinami aříč

ními i jezerními štěrkovými terasami, na nichž se vyskytují oblasti

s akumulacemi sprašových hlín. Tyto mladé sedimenty zpomalují

rychlost vodního toku, který místy vytváří meandry a zátočiny.

V obdobích záplav dochází v zahloubených oblastech k akumulaci

vody a ke vzniku přírodních jezírek.

Jezero Poopó, na rozdíl od jezera Titicaca, je velmi nestabilním

prostředím, zcela závislým na velikosti přítoků. Podle toho se také

mění hloubka vody v jezeře a obsah rozpuštěných látek. Taknapří

klad salinita vody dosahovala v roce 1979 5 g/l, ale v roce 1982

stoupla v důsledku sucha až na 75 g/l. V letech intenzivních záplav

od roku 1985 do 1987 zase salinita vody poklesla na 8-11g/l, aby

v období sucha v roce 1992 stoupla na 30 až 100 g/l. Na rozdíl od

jezera Poopó, salinita vod v jezeře Titicaca nepřesahuje 1 g/l.

V roce 1979 bylo pokryto dno jezera různými vodními abažin

nými makrofyty a asi 50% vodní plochy bylo zarostlé rákosem –

totorou a llachu. Obě tyto rostliny snášejí vysoký stupeň salinity, až

do 15g/l. Bentická fauna, žijící na dně jezera, je velmi chudá.Měk

kýší rodu Littoridium Sp, žijící na březích jezera jsou poměrně

stabilním druhem.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist