načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Báječné nakupování v Hollywoodu - Sophie Kinsella

Báječné nakupování v Hollywoodu

Elektronická kniha: Báječné nakupování v Hollywoodu
Autor:

Becky Brandonová mezi hvězdami Becky Brandonová (rozená Bloomwoodová) je v Hollywoodu! Jako by celý její dosavadní život směřoval k této chvíli. Přátelí se s filmovými ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  90
+
-
3
boky za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 353
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Daria Dvořáková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7524-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Becky Brandonová (rozená Bloomwoodová) je v Hollywoodu! Jako by celý její dosavadní život směřoval k této chvíli. Přátelí se s filmovými hvězdami..., nebo určitě bude, až se konečně setká se slavnou filmovou hvězdou Sage Seymourovou, o jejíž finanční záležitosti se bude starat Beckyin manžel Luke. Becky se s veškerou vervou pouští do vysněné kariéry - být stylistkou nějaké hvězdy. Jenomže se ukáže, že v Tinseltownu není nic tak snadné. Naštěstí jí přijíždí na pomoc kamarádka Suze..., ale tak snadno, jak obě doufaly, to nejde... Náhle se Becky naskytne příležitost, jenomže... nebude jí stát příliš mnoho? Sedmá část z volné série bláznivých příběhů o finanční novinářce Becky Bloomwoodové, která i přes svou tíživou ekonomickou situaci trpí vášnivou, až chorobnou nakupovací mánií a dostává se tak do řady groteskních situací.

Popis nakladatele

Becky Brandonová mezi hvězdami Becky Brandonová (rozená Bloomwoodová) je v Hollywoodu! Jako by celý její dosavadní život směřoval k této chvíli. Přátelí se s filmovými hvězdami..., nebo určitě bude, až se konečně setká se slavnou filmovou hvězdou Sage Seymourovou, o jejíž finanční záležitosti se bude starat Beckyin manžel Luke.
Becky se s veškerou vervou pouští do vysněné kariéry – být stylistkou nějaké hvězdy. Jenomže se ukáže, že v Tinseltownu není nic tak snadné. Naštěstí jí přijíždí na pomoc kamarádka Suze..., ale tak snadno, jak obě doufaly, to nejde...
Náhle se Becky naskytne příležitost, jenomže... nebude jí stát příliš mnoho? Sophie Kinsella, původním povoláním finanční žurnalistka, nyní spisovatelka bestsellerových knih vydávaných po celém světě, napsala sérii románů o bláznivých příhodách Becky Bloomwoodové – finanční žurnalistky, která nezvládá vlastní finance, ale miluje nakupování a dostává se do řady groteskních situací. Série má v češtině zatím šest dílů: Báječný svět shopaholiků , Shopaholik za hranicemi , Báječné nakupování před svatbou , Báječné nakupování se sestrou , Báječné nakupování do kočárku a Báječné mininakupování. Autorka napsala také další neméně úspěšné romány: Dokážete udržet tajemství? , Bohyně v domácnosti , Vzpomínáš si? , V rytmu charlestonu , Láska na zavolanou a Svatební noc. V roce 2015 napsala svůj první román pro mládež: Audrey se vrací . Pod vlastním jménem Madeleine Wickhamová vydala sedm knih, z nichž v češtině v nakladatelství BB/art zatím vyšly: Dokonalá nevěsta , Víkend s přáteli , Neděle u bazénu a S kým dnes budeš spát? . Nyní máte možnost si stáhnout zdarma bonusový příběh  Báječné nakupování o líbánkách  jako  e-knihu . Jak čtenáři a čtenářky série o Báječném nakupování dobře vědí, autorka nikdy nepopsala události o Beckyiných a Lukeových líbánkách, které se odehrály těsně po svatbě. Rozhodla se vám jednu z příhod této novomanželské dvojice bezplatně nabídnout.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložila Daria Dvořáková


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2015

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2014 Sophie Kinsella

All rights reserved.

Z anglického originálu Shopaholic to the Stars

(First published by Bantam Press, Great Britain, 2014)

přeložila © 2015 Daria Dvořáková

Redakce textu: Zuzana Pokorná

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-376-1


Patricku Plonkington-Smytheovi,

nejlepšímu bankovnímu manažerovi na světě


Milí čtenáři, doufám, že se vám nejnovější příhody Becky Brandonové (rozenéBloomwoodové) budou líbit! V této knize se Becky ocitá v Hollywoodu a vy se dozvíte, zda se jí splní všechny její nejrůžovější sny... Také zjistíte, že tento příběh rychle spěje k dalšímu pokračování. Po otočení poslední stránky vězte, že nová kniha je už na cestě!

Přeji vám příjemné čtení!

Sophie Kinsella xxx


CUNNINGHAM’S

Rosewood Center ‹ W 3

rd

St. ‹ Los Angeles, CA 90048

Milá paní Brandonová,

díky za Váš dopis. Jsem ráda, že se Vám poslední návštěva

našeho obchodu líbila.

Bohužel, nemohu se vyjádřit k Vašemu dotazu, zda žena, která

nakupovala v oddělení M.A.C., byla „Uma Thurmanová

v dlouhé tmavé paruce“. Tudíž Vám nemohu sdělit, „jakou

přesně rtěnku si koupila“, „zda je i ve skutečnosti tak hezká“,

ani jí předat Váš vzkaz, „protože určitě potřebuje nějakou

kamarádku, aby s ní mohla trávit volný čas, a podle mého

názoru bychom spolu skvěle vycházely“.

K Vašemu brzkému stěhování do Los Angeles Vám přeji

hodně štěstí. Nicméně na Váš další dotaz, jestli nabízímezavá

děcí slevy pro nové rezidenty v LA, „aby měli pocit, že tu

jsou vítáni“, musím odpovědět záporně.

Děkuji Vám za Váš zájem.



Oddělení služeb zákazníkům


INNER SANCTUM LIFESTYLE SPA

6540 HOLLOWAY DR.

*

WEST HOLLYWOOD, CA 90069

Milá paní Brandonová,

díky za Váš dopis – jsem rád, že se Vám nedávná návštěva našich

lázní líbila.

Bohužel se nemohu vyjádřit k tomu, zda žena v první řadě Vašeho

kurzu jógy byla Gwyneth Paltrowová. Mrzí mě, že se to nedalo

poznat, protože „byla pořád hlavou dolů“.

Také se jí nemohu podle Vašeho přání zeptat, „jak dokáže stát tak

senzačně na hlavě“, ani jestli nemá „v tričku všitá speciální závaží“;

taktéž jí nemohu předat Vaše pozvání na biočaj s kapustovými

bochánky.

Jsem rád, že se Vám v našem obchůdku zdravého životního stylu

líbilo. Ohledně Vašeho dalšího přání Vás mohu ujistit, že pakližepotkám na ulici Vašeho manžela, rozhodně se mu nezmíním, že jste se

„trochu rozšoupla při nákupu spodního prádla z bio-bavlny“.

Díky za Váš zájem.

Kyle Heiling,

výsledkový manažer (východní umění)


Beauty on the Boulevard

9500 BEVERLY BOULEVARD

BEVERLY HILLS, LOS ANGELES CA 90210

Milá paní Brandonová,

díky za Váš dopis.

Bohužel nemohu potvrdit, že žena, která se procházela oddělením La

Mer, byla „Julie Andrewsová v tmavých brýlích a s šátkem na hlavě“.

Nemohu jí tudíž předat Váš dotaz „Jak vášnivý byl kapitán Von Trapp

ve skutečném životě?“, ani „Promiňte, že jsem Vaším směremzanoto

vala ‚Osamělý pasáček koz‘, byla jsem z toho prostě úplně vedle.“ Ani

jí nemohu předat Vaše pozvání, aby „si s Vámi přišla zazpívat ujabl

kového závinu“.

Na Váš další dotaz odpovídám, že nepořádáme žádné večírky na téma

„Vítejte v LA“, nerozdáváme zdarma novým příchozím žádné dárky

ani bělicí sadu na zuby, abychom jim „pomohli zapadnout“. Nicméně

Vám k Vašemu nadcházejícímu pobytu v LA přeji hodně štěstí.

Díky za Váš zájem.

Sally E. SanSanto,

konzultantka Služeb zákazníkům



11

Jedna

Klid. Žádnou paniku. Žádnou paniku.

Nějak se z toho vykroutím. Přece na tomhle ošklivém, stísněném místě nadobro neuvíznu bez sebemenší naděje, že se odtud vůbec kdy dostanu..., to snad ne!

Co nejklidněji se snažím zhodnotit situaci. Žebra mám sevřená tak, že se téměř nenadechnu, a levou ruku zkroucenou za zády. Ten, kdo vymyslel tuhle „stahovací látku“, si na tom dal vážně záležet. I pravou ruku mám zkroucenou do nepřirozeného úhlu. Když se pokusím natáhnout ruce před sebe, „stahovací látka“ se mi okamžitě zařízne do zápěstí. Jsem v pasti.Narosto bezmocná.

Ze zrcadla na mě zírá vlastní, jako stěna bledý obličej. Rozšířené azoufalé oči. Ruce mám zamotané do černých lesklých pásů. Nepatří některý z nich vlastně na ramena? Nemám si tenhle popruh omotat raději kolem pasu?

Jémine. Nikdy jsem se neměla snažit nacpat do velikosti číslo 4.

„Tak jak to tam u vás vypadá?“ To na mě z druhé strany závěsu kabinky volá prodavačka Mindy a já se strašně leknu. Mindy je vysoká, šlachovitá a má hrůzostrašně vyboulená svalnatá stehna. Vypadá, jako by každý den lezla po skalách, a na otázku, co je to KitKat, by rozhodně neznala odpověď.

Už se mě třikrát ptala, jak to vypadá, a já jsem pokaždé vypískla: „Výborně, děkuju za optání!“ Ale začíná se mě zmocňovat zoufalství. S touhle „pravou atletickou siluetou All-in-One“ se už potýkám celých deset minut. Nejspíš v tom uvíznu do konce života.

„To je látečka, co?“ rozplývá se Mindy za závěsem. „Je třikrát účinnější než obyčejné elasťáky. Scvrknete se v tom o jednu velikost, viďte?“

To možná ano, jenomže mně se navíc scvrkly i komplet celé plíce.

„Poradila jste si s těmi pásky?“ dolehne ke mně Mindin hlas. „Nemám k vám zajít do kabinky a pomoct vám s tím?“


Aby mi vlezla do kabinky? To tak, aby mi tahle urostlá, opálená avytrénovaná „Angelena“ vlezla do kabinky a prohlížela si mou celulitidu.

„Ne, je to v pořádku, děkuju vám!“ vyjeknu.

„A nepotřebujete pomoct při svlékání?“ nedá se Mindy odbýt. „Některé naše zákaznice s tím mívají napoprvé trošku potíže.“

Před očima mám obraz, jak se vší silou držím pultu a Mindy se mě celá zpocená a supící snaží z téhle „all-in-one“ parády vyprostit, přičemž si v duchu říká: „Já věděla, že jsou tyhle Britky děsná nemehla.“

Ani za nic. Ani za milion let. Zbývá mi jediná možnost. Musím si to koupit. Ať to stojí, co chce.

S nadlidským úsilím se mi podaří dva z pásů vytáhnout na ramena. Teď je to trochu lepší. Vypadám jako kuře nacpané do černé lykry, ale teď už aspoň pohnu rukama. Jen co se dostanu do hotelového pokoje, vyprostím se z toho nůžtičkami na nehty a rozstříhané kousky odnesu do kontejneru, aby je Luke nenašel a nezeptal se: Co to je? Nebo aby neřekl: To znamená, že sis to koupila, i když jsi věděla, že to nosit nemůžeš? Nebo něco stejně povzbudivého.

Právě kvůli Lukeovi teď stojím v LA v obchodě se sportovním oblečením. Co nevidět se kvůli jeho práci přestěhujeme do Los Angeles a teď jsme přijeli na otočku vyhledat nějaký dům. Zajímají nás pouze nemovitosti. Domy. Zahrady. Pronájmy. Převážně. Mezi prohlídkami domů jsem si jen na pár minut odskočila na Rodeo Drive.

No tak dobře. Ve skutečnosti jsem kvůli tomu, abych si mohla zajít na Rodeo Drive, zrušila jednu prohlídku. Jenomže to jsem udělat musela. Já si totiž doopravdy potřebuju koupit něco sportovního, protože se zítra zúčastním běžeckého závodu. Opravdického závodu! Já!

Posbírám si šaty, popadnu kabelku a strnule vycházím z kabinky. Mindy přešlapuje opodál.

„Jejda!“ vykřikne optimisticky s děsem v očích. „Vypadáte...“ Odkašle si. „Úžasně. Není vám to trochu... těsné?“

„Ne, je to dokonalé,“ pokouším se o bezstarostný úsměv. „Vezmu si to.“

„No to je skvělé!“ Mindy s námahou skrývá překvapení. „Takže, kdybyste si to svlékla, naskenuju vám to...“

„Já si to nechám na sobě.“ Snažím se mluvit nenuceně. „Proč taky ne? Nedala byste mi šaty do tašky?“

12


„Jistě,“ vyhrkne Mindy. Pak se odmlčí. „A určitě si nechcete zkusit číslo 6?“

„Ne! Čtyřka mi padne jako ulitá! Skutečně dokonale!“

„No tak dobře,“ prohlásí Mindy po chvíli ticha. „Jistěže. Dělá toosmdesát tři dolarů.“ Z visačky na mém krku oskenuje čárkový kód a já vytáhnu kreditní kartu. „Takže se zabýváte atletikou?“

„Já totiž zítra odpoledne poběžím Desetimílový závod.“

„Propána!“ Ohromeně se na mě podívá a já se snažím chovat přirozeně a skromně. Desetimílový závod není jen tak nějaký závod. Je strašně slavný. Běží se každoročně v LA, účastní se ho spousta ostře sledovaných celebrit a dokonce se o něm mluví na E! A já poběžím také!

„Jak jste se tam dostala?“ ptá se Mindy závistivě. „Já se o to pokouším každý rok.“

„Já totiž,“ pro efekt se odmlčím, „patřím do týmu Sage Seymourové.“

„Páni.“ Mindy spadne brada a mě přemůže radost. Je to pravda! Já, Becky Brandonová (rozená Bloomwoodová) poběžím v týmu proslulé filmové hvězdy! Bok po boku si budeme protahovat lýtkové svaly! Budeme mít na hlavě stejné baseballové čapky! Budeme v US Weekly!

„Vy jste z Británie, viďte?“ pronikne Mindy do mých myšlenek.

„Ano, ale co nevidět se přestěhuju do LA. Přijeli jsme se sem smanželem Lukem poohlédnout po nějakém domě. On má PR společnost apracuje pro Sage Seymourovou,“ dmu se pýchou.

Mindy vypadá stále ohromeněji.

„Takže vy se jakože se Sage Seymourovou přátelíte?“

Probírám se peněženkou a nespěchám s odpovědí. Pravdou je, že se navzdory veškerým mým nadějím se Sage Seymourovou nepřátelíme.Krutou realitou je, že jsme se ještě ani nesetkaly. Což považuju za strašně nespravedlivé. Luke s ní pracuje bůhvíjak dlouho, já už byla v LA napracovním pohovoru, teď jsem tu zase, abych obstarala dům a školku pro dceru Minnie..., ale zahlédla jsem snad Sage koutkem oka?

Když mi Luke sdělil, že bude pro Sage Seymourovou pracovat a že se přestěhujeme do Hollywoodu, myslela jsem si, že se s ní budemedennodenně vídat. Myslela jsem si, že budeme se stejnými slunečními brýlemi posedávat u jejího růžového bazénu a chodit společně na manikúru apedikúru. Ale příliš se s ní nevídá dokonce ani Luke, jelikož od rána do večera jedná se samými manažery, agenty a producenty. Že prý se učí, jak to ve

13


filmovém průmyslu chodí, a že toho má až nad hlavu. Což je docela

možné, protože zatím se zabýval jenom finančními společnostmi a velkými

konsorcii. Ale opravdu se k té Sage nemůže dostat kapánek blíž? Když

jsem onehdy upadla do lehké frustrace, prohlásil: „Prokristapána, Becky,

nejedeme přece na druhý konec světa jenom proto, abychom se vídali

s nějakými celebritami.“ Celebrity řekl takovým tónem, jako by mluvil

o něčem, co vylezlo zpod koberce. Vůbec tomu nerozumí.

Na Lukeovi a mně je nejúžasnější to, že takřka na všechno máme

podobný názor, a proto máme tak šťastné manželství. Neshodneme se

jenom na několika bezvýznamných maličkostech. Kupříkladu na:

1. Katalozích. (Nejsou to žádné „krámy“. Jsou moc užitečné. Nikdy

nevíte, kdy budete potřebovat kuchyňskou tabuli s roztomilýmkyblíčkem na křídu. A navíc si v nich ráda listuju před spaním.)

2. Botičkách. (Uchovávání všech mých bot v původních krabicích není

vůbec bláznivé, nýbrž hospodárné. Jednou zase přijdou do módy aMinnie je bude moct nosit. A vůbec, má se dívat, kam šlape.)

3. Elinor, jeho matce. (To by bylo na dlouhatánské povídání.)

4. Názoru na celebrity.

Jakože, jsme přece v LA. Městě plném celebrit. Jsou přirozeným místním úkazem. Všichni vědí, že do LA se jezdí koukat na celebrity, stejně jako na Srí Lanku se jezdí koukat na slony.

Jenomže Luke nezalapal po dechu, když jsme v hale Beverly Wilshire zahlédli Toma Hankse. Nehnul brvou, když jsme v The Ivy spatřili tři stoly od nás sedět Halle Berry (aspoň myslím, že to byla ona). Nevyvedlo ho z klidu, když jsme naproti přes ulici uviděli Reese Witherspoonovou. (Byla to natuty ona. Měla úplně stejné vlasy.)

A o Sage mluví jako o řadovém klientovi. Jako o Foreland Investments. To prý na něm nejvíc oceňuje. Že do toho cirkusu nepatří. A já že prý si ten hollywoodský mumraj příliš připouštím. Což vůbec není pravda. Já si ho nepřipouštím příliš. Já si ho připouštím tak akorát.

Tedy mezi námi, trochu mě zklamala i Sage. Jakože, to beru, sice se osobně neznáme, ale mluvily jsme spolu po telefonu, když mi pomáhala s utajovanou narozeninovou oslavou, kterou jsem chystala pro Lukea.

14


(I když má teď už jiné telefonní číslo a Luke mi ho odmítl prozradit.)

Dělala jsem si naději, že by mi třeba mohla někdy zavolat, nebo mě pozvat

k sobě domů, abych u ní přespala, nebo tak něco.

Ale to nevadí. Zítra se všechno spraví. Nechci se vychloubat, ale za to, že se můžu zúčastnit Desetimílového závodu, vděčím jen a pouze svépohotovosti a důvtipu. Včera jsem nahlížela Lukeovi přes rameno do jeholaptopu, když mu jako jednomu z mnoha dalších došel od Sageina manažera Arana e-mail pod názvem Kdo dřív přijde, ten dřív mele:

Pøátelé,

na poslední chvíli se naskytla monost zúèastnit se kvùli neèeka−

nému zranìní jednoho zájemce Desetimílového bìhu – nechtìl

by si nìkdo zabìhat se Sage a podpoøit ji?

Ještě než jsem si vůbec uvědomila, co dělám, ruce mi slétly na klávesnici, stiskly tlačítko Odpověď a vyťukávaly: To se ví! Strašně ráda bych si se Sage zaběhala! Zdravím, Becky Brandonová.

Já vím, možná jsem se měla Lukea zeptat, než jsem stiskla tlačítkoOdeslat. Ale vždyť tam bylo napsáno „Kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Takže jsem sebou musela mrsknout!

Luke na mě vytřeštil oči a zeptal se: „Copak ses zbláznila?“ Pak spustil, že jde o náročný běh pro trénované atlety, jestli mám nějakého sponzora, a mám vůbec tretry? No poslyšte, člověk by od manžela čekal trochu víc loajality.

I když zrovna s těmi tretrami to nebylo tak úplně od věci.

„Vy také patříte k filmu?“ ptá se mě Mindy, když mi podává účet.

„Ne, já jsem osobní nákupčí.“

„Aha. A v kterém obchodu?“

„No..., jaksi... v Dalawear.“

„Vida.“ Vypadá zaraženě. „To myslíte ten obchod pro...“

„Pro starší dámy. Ano.“ Zvednu bradu. „Je to skvělý obchod. Úžasně zajímavý. Nemůžu se dočkat!“

O své práci mluvím s přehnaným nadšením, i když úplně můj sen to vážně není. Dalawear prodává „pohodové oblečení“ pro dámy, které si cení „více pohodlí než stylu“. (To skutečně v katalozích tvrdí. Asi bych je měla

15


přesvědčit, aby to změnili na „pohodlí stejně jako stylu“.) U mého pohovoru

ta ženská v jednom kuse mluvila o pružných pasech a pracích látkách, a ani

jednou se nezmínila, co se právě nosí. Nebo o módě jako takové.

Pravdou je, že pro Britku, která se zanedlouho přistěhuje do LA,bůhvíjaká nabídka míst pro osobní nákupčí na poslední chvíli není. Zejména pokud zmíněná Britka pobude v zemi nejspíš pouhé tři měsíce. Dalawear byl jediným obchodním domem, který nabízel záskok za mateřskoudovolenou. A nechci se vychloubat, ale pohovor jsem zvládla na výbornou. Na jejich „košilové šaty s květinovým vzorem pro různé příležitosti“ jsem pěla takové ódy, že jsem si jedny málem sama koupila.

„Dají se tu koupit i nějaké tretry?“ měním téma. „V těchhle kačenkách tam vážně nemůžu!“ ukážu s lehkým smíchem na lodičky od Marca Jacobse na nízkém podpatku. (Neubráním se vzpomínce, jak jsem kdysi vpodobných botičkách vylezla na jednu horu. Ale když jsem to včera na důkaz svých sportovních schopností připomněla Lukeovi, otřásl se a prohlásil, že se mu tu hrůzu už podařilo vytěsnit z paměti.)

„Jistěže,“ přikývne Mindy. „Zajděte do našeho sportovního obchodu Pump! Je to přímo přes ulici. Mají tam veškerou obuv, výstroj, snímače tepové frekvence..., děláte u vás v Anglii také biomechanické testy?“

Nechápavě se na ni podívám. Co že máme dělat?

„Promluvte si v obchodě s prodavači, oni vám řeknou, co a jak.“ Podává mi papírovou tašku s mými šaty. „Vy ale musíte být v super formě.Trénovala jsem s trenérem Sage Seymourové. Je hrozně náročný. A prý mají v jejich týmu životosprávu jako řemen. Nejezdíte náhodou na trénink do Arizony?“

Tyhlety řeči mě drobátko znervózňují. Životospráva jako řemen? Prostě se nesmím nechat zviklat. Na to, abych chvilku běžela, i když je tonáhodou v LA, mám fyzičku ažaž.

„Já si na životosprávu přehnaně nepotrpím,“ přiznávám. „A mám vlastní... ehm... kardio... program... jasně že...“

To bude dobré. Trošku se proběhnu. Copak to může být takový problém? Když mě cestou po Rodeo Drive profoukne vlahý jarní větřík, cítím se najednou mnohem líp. Hned je mi jasné, že se mi život v LA bude moc

16


líbit. Všechno, co se o městě říká, je pravda. Slunce tu pálí, lidé mají zářivě

bílé zuby a vily vypadají jako scéna k nějakému filmu. Prohlédla jsem si

několik domů, které nabízeli k pronájmu, a všechny měly bazén. Jako by

bazén patřil k vybavení stejně jako lednička.

Z ulice, po níž kráčím, přímo vyzařuje zvláštní kouzlo. Po obou stranách má nablýskané výkladní skříně, dokonalé palmy a řady luxusníchautomobilů. S auty to tu mají úplně jinak. Lidé jezdí v barevných kabrioletech se spuštěnou střechou a vypadají tak pohodově a přátelsky, že vás to přímo láká na světlech k nim přistoupit a prohodit s nimi pár slov. Je to úplně něco jiného než v Británii, kde se všichni uzavřou do kovových krabic a vjednom kuse nadávají na déšť.

Sluníčko se odráží od skleněných výloh, slunečních brýlí a drahýchhodinek na zápěstích. Před Dolce & Gabbana se snaží jakási žena nacpathromadu nákupních tašek do automobilu a vypadá úplně jako Julia Roberts, jenom ty vlasy má kapánek světlejší. A je trochu menší. Ale jinak celá Julia Roberts! Na Rodeo Drive!

Snažím se k ní dostat o trochu blíž, abych zjistila, kde nakupovala, ale vtom mi zabzučí mobil, a když ho vytáhnu, na displeji se objeví Gayle. Gayle je má nová šéfová v Dalawearu a zítra dopoledne se máme sejít.

„Ahoj, Gayle!“ ohlásím se veselým profesionálním tónem. „Dostala jste mou zprávu? Pořád platí ten zítřek?“

„Ahoj, Rebecko. Ano, v tomto ohledu vše platí...“ Odmlčí se. „Ale máme menší problém. Dosud jsme nedostali od Dannyho Kovitze to vaše doporučení.“

„Aha.“ Sakra. Danny patří k mým nejlepším přátelům a navíc je slavný návrhář. Slíbil, že pošle do Dalawearu doporučení, ale už je to strašně dlouho a zatím se neozval. Včera jsem mu posílala esemesku, po které mi slíbil, že to do hodiny odešle mailem. Vůbec nevím, proč to neudělal.

To snad není pravda. Nemůžu tomu uvěřit.

„Já mu zavolám,“ slibuju. „Omlouvám se.“

Pravdou je, že jsem Dannyho o doporučení neměla vůbec žádat. Ale hrozně mě lákalo mít v životopise doporučení špičkového designéra. A určitě mi to hodně pomohlo. Při pohovoru k němu neustále stáčeli řeč.

„Rebecko...“ Gayle se taktně odmlčí. „Opravdu pana Kovitze znáte?Setkali jste se osobně?“

17


Ona mi nevěří?

„To víte, že ho znám! Podívejte, já to zařídím. To doporučení dostanu. Je mi líto, že to trvá tak dlouho. Uvidíme se zítra.“

Ukončím hovor a volám přímo Dannymu. Zatím se jenom vykrucoval a tvářil se ublíženě.

„Prokristapána, Becky.“ Danny spustí do sluchátka, jako bychom byli spolu uprostřed debaty. „To bys nevěřila, co všechno na tu cestu budu potřebovat. Jakože, víš třeba, že se dostanou lyofilizované lasagne? Apořídil jsem si takovou mrňavou konvici na čaj, úplně k sežrání, taky si musíš takovou koupit.“

Kvůli tomu je Danny ještě o něco roztržitější než obvykle. Právě se chystá na jakousi charitativní expedici po grónském ledovci, které se účastní významné osobnosti. Úplně všichni, kdo Dannyho znají, ho od tohozrazovali, ale on si to nechce dát vymluvit. Pořád opakuje, že chce také„udělat něco pro ostatní“, ale všichni víme, že je hlavně blázen do Damona, hlavního zpěváka Boyz About, který tam jede také.

I když si vážně neumím představit, jak si člověk může někohonamlouvat na grónském ledovci. Můžete tam vůbec někoho políbit? Nepřilepí se vám v mrazu rty k sobě? Jak to dělají třeba Eskymáci?

„Danny,“ pravím přísně a snažím se vypudit z hlavy představu dvou Eskymáků, kteří se o svatebním dnu k sobě přilepí rty a máváním rukou se snaží od sebe odtrhnout. „Danny, co je s tím mým doporučením?“

„Co by bylo,“ řekne Danny, jako by o nic nešlo. „Už se na tom pracuje. Kolik myslíš, že bych si měl vzít kusů teplého prádla?“

„Ty na tom rozhodně nepracuješ! Měl jsi to poslat už včera! Musím tam zítra jít a vůbec mi nevěří, že tě znám!“

„Jasně že mě znáš,“ prohodí Danny, jako by mluvil k blbečkovi.

„Jenomže oni to nevědí! Je to má jediná šance dostat v LA práci a musím k tomu mít nějaké doporučení. Jestli to nemůžeš udělat, tak mi to prostě řekni, a já požádám někoho jiného.“

„Koho jiného?“ Jenom Danny se, i když není v právu, dokáže ohradit tak navýsost uraženě. „Proč bys měla žádat někoho jiného?“

„Protože ten jiný by to třeba pro mě doopravdy udělal!“ Povzdychnu si a snažím se zachovat klid. „Hele, chci po tobě pouze, abys poslal krátký mail. Klidně ti ho nadiktuju. ‚Vážená paní Gayle, Rebecku Brandonovou

18


jako osobní nákupčí vám mohu doporučit. Podepsán Danny Kovitz.‘ “ Na

druhé straně telefonu je ticho, a tak mě napadne, že si třeba píše

poznámky. „Máš to? Zapsal sis to?“

„To jsem si tedy nezapsal.“ Dannyho hlas zní rozhořčeně. „Tak mizerné doporučení jsem nikdy neviděl. Myslíš, že je to všechno, co o tobě dokážu říct?“

„No...“

„Žádná osobní doporučení nedávám, pokud je nemyslím vážně. Pokud je nedovedu do dokonalosti. Doporučení je svým způsobem forma umění.“

„Jenomže...“

„Chceš po mně doporučení, takže ti ho dám osobně.“

„Co tím myslíš?“ ptám se zmateně.

„Žádný podělaný mail psát nebudu. Přijedu do LA osobně.“

„Přece sem nepojedeš jenom proto, abys mi poskytl doporučení!“ rozhihňám se. „Kde jsi vlastně? V New Yorku?“

Od té doby, kdy se Danny vyhoupl na vrchol, člověk nikdy neví, kde se právě nachází. Jenom v tomto roce otevřel tři nové salony, jeden přímo tady v Beverly Center. Člověk by myslel, že se tím trošku vyčerpá, ale onneustále pátrá po nových městech a vyjíždí na „výzkumné inspirativní cesty“ (čti dovolenou).

„V San Francisku. Stejně jsem tam chtěl zajet. Musím si koupit krém na opalování. Krémy na opalování si kupuju jenom v LA. Pošli mi potřebné údaje. Přijedu.“

„Jenomže...“

„Bude to skvělé. Pomůžeš mi vybrat jméno pro mého huskyho. Všichni můžeme nějakého sponzorovat, ale já asi budu sponzorovat celou smečku. Bude to pro mě nová zkušenost, která mi může změnit celý život...“

Jakmile začne Danny mluvit o „zkušenostech, které mu můžou změnit život“, není k zastavení. Rozhodnu se mu na výlevy o Grónsku poskytnout dvacet minut. Možná dvacet pět. A pak musím pro ty tretry.

19


20

Dva

Co vám budu povídat, jednoznačně mám ty nejskvělejší běžecké boty na

světě. Jsou stříbrné s oranžovými pásky, s gelovými kousky, síťovanými

vložkami a nejraději bych je vůbec nesundala z nohou.

Sportovní obchody jsou neuvěřitelný zážitek! Nekoupíte si tam obyčejné boty na běhání. Neobujete si je, neuděláte v nich pár kroků a neřeknete: „Tyhle beru“, a nepřihodíte si do košíku šest párů sportovních ponožek, protože jsou ve slevě. V žádném případě. Vše je tu na bázi odbornosti.Projdete tu speciálním běžeckým testem na běžeckém pásu, který vám natočí na video, vysvětlí do nejmenších podrobností vaše „držení těla“ a pro vaše sportovní potřeby najdou dokonalé řešení.

Proč tohle nedělají u Jimmyho Choo? Klidně by tam mohlo stát malé molo, po němž by se dalo procházet za příjemné hudby, možná s trochou světelných blesků, a kde by si vás nahrávali na video. A pak by nějaký odborník dejme tomu řekl: „Jsme hluboce přesvědčeni, že tyhlety černobílé botičky na jehlovém podpatku dokonale odpovídají vašemu úžasnému držení těla, které by vám mohly světové supermodelky závidět.“ A pak byste si to video odnesli domů a pouštěli byste ho všem svým kamarádkám. Hned při další návštěvě jim to určitě navrhnu.

„Tak tady je ten monitor srdečního tepu, o kterém jsem hovořil...“ To se vrací prodavač Kai s malým náramkem z kovu a gumy. „Jak jsem řekl, je to náš nejdiskrétnější model, žhavá novinka. Velmi rád si vyslechnu váš názor.“

„Prima!“ Zazubím se na něj a navléknu si náramek na zápěstí.

Kai mě požádal, abych se zúčastnila zákaznické studie tohoto novéhomonitoru, a proč ne? Jediná problematická chvilka nastala, když se mě zeptal, jaký monitor používám teď, a mně se nechtělo říct „žádný“, tak jsemvyhrkla „Curve“ a hned nato mi došlo, že je to poslední Lukeův BlackBerry.

„Dáte si před tím, než začneme, ještě trochu kokosového mléka?“

Ještě trochu kokosového mléka. Jak losangelské. Všechno v tomto


obchodě je vrcholně losangelské. Kai samotný je svalnatý a opálený soptimální dávkou strniště na bradě a zářivě tyrkysovým pohledem, který mají

dozajista na svědomí kontaktní čočky. Vypadá přesně jako Jared Leto

a zajímalo by mě, jestli nepřišel k nějakému plastickému chirurgovi se

stránkou vytrženou z US Weekly a neřekl: „Takhle, prosím.“

Už mi stačil vysvětlit, že: 1. Pracuje jako model pro Sports Illustrated; 2. Píše scénář o prodavači ve sportovních potřebách, který se stanefilmovou hvězdou; 3. Vyhrál třikrát za sebou soutěž o nejlepší hrudní svaly ve státě Ohio a nechal si je také pořádně pojistit. Přibližně ve třiceti vteřinách mě vyzpovídal, jestli pracuju ve filmovém průmyslu, a když jsem řekla, že ne, ale můj manžel ano, dal mi vizitku a prohlásil: „Moc rád bych se s ním setkal a nabídl mu účast v jisté obchodní záležitosti.“ Když jsem si představila, jak Kai s Lukem sedí u jednoho stolu a debatují o Kaiovýchhrudních svalech, málem jsem vyprskla veškeré kokosové mléko na podlahu.

„Stoupněte si laskavě sem.“ Kai mě přivádí k běžeckému pásu. „Budu vám snímat srdeční tep, takže ho zvýšíme trochou aerobního cvičení a následně ho snížíme odpočinkovou fází. Prostě se řiďte tím, co bude dělat pás, a bude to v pořádku.“

„Prima!“ Hned jak vystoupím na pás, všimnu si pojízdného obrovského stojanu se sportovními oděvy, který sem vezou dva prodavači. Jůůů. Tooblečení vypadá úžasně – všechny možné odstíny fuchsiové a šedé sabstraktními logy a opravdu zajímavým střihem.

„Co to je?“ zeptám se Kaie, zatímco se běžecký pás pomalu rozjíždí.

„Jo tamto.“ Bez zájmu se ohlédne. „To je z našeho výprodejového oddělení.“

Výprodejového oddělení? O tom se mi tady nikdo nezmínil. Jak to, že nevím, že tu mají výprodejové oddělení?

„To je divné.“ Hledí na počítačový monitor. „Vaše srdeční činnost vám stoupla, ačkoli jsme ještě nezvýšili zátěž. Nevadí.“ Pokrčí rameny. „Pustíme se do toho.“

Běžecký pás nabírá rychlost a já mu přizpůsobuju chůzi. Ale trochu mě rozptyluje ten stojan s oděvy, protože jeden z prodavačů připevňuje na každý kus oblečení lístečky s výší slevy. Zahlédnu „90 % sleva“ a div sinevykroutím hlavu, abych zjistila, k čemu ji připevňují. K tomu tričku? Nebo k těm minišatům? Nebo snad...

Ježkovy voči, podívejte na ten kardigan. Neubráním se hlasitému zalapání

21


po dechu. Je senzační. V dlouhé linii, z šedivého kašmíru s obrovskýmneonově růžovým zipem po celé délce. Taková paráda.

„A teď si na chvíli odpočineme...“ Kai je zcela soustředěný na monitor. „Zatím si vedete skvěle.“

Běžecký pás zpomalí, ale já to téměř nevnímám. Úlekem mě bodne u srdce. Dvě holky, které šly kolem, si regálu všimly a nadšeně se na něj vrhly. Slyším, jak radostně piští, vzájemně si ukazují šaty a házejí je do košíku. Berou šmahem všechno! Nevěřím svým očím. Deset metrů ode mě probíhá výprodej století a já tu poskakuju na přihlouplém pásu. Zatím si kardiganu nevšimly. V duchu je hypnotizuju: Nedívej se na ten kardigan...

„Tohle je opravdu divné.“ Se svraštělým obočím se Kai dívá na monitor. „Přerušíme test.“

„To je dobře, protože já musím někam jít,“ řeknu udýchaně, popadnu kabelku a nákupní košík. „Díky. Jestli budu potřebovat nějaký monitor srdečního tepu, určitě si pořídím tento, ale teď už musím běžet...“

„Rebecko, nevyskytla se u vás někdy srdeční arytmie? Nebo srdečníporucha? Něco v tom smyslu?“

„Ne.“ Překvapeně se zastavím. „Proč? Vy jste něco takového zjistil?“

Dělá si snad legraci? Ne. Vypadá vážně. Legraci si nedělá. Vyděsím se. Jsem snad nemocná? Proboha, dostanu se na zdravotní stránky Daily Mailu. Moje srdeční porucha, kterou má jeden z milionu, vyšla najevo uobyčejného testu srdeční činnosti v obchodě se sportovním zbožím. Nakupování mi zachránilo život, říká Rebecca Brandonová...

„Měla jste netypickou srdeční činnost. Srdeční tep se vám zvýšil, ale ne když jsem to čekal. Kupříkladu právě teď, při snížené tělesné činnosti.“

„Jejda,“ vylekám se. „To je špatně?“

„Ne nezbytně. Záleží to na spoustě věcí. Na celkové kondici srdce, na případných nemocech...“

Zatímco mluví, zatěkám očima zpátky k regálu a ke své hrůze vidím, jak jedna z děvčat natáhla ruku ke kardiganu. Ne! Neeee! Vrať ho na místo!

„A máme to tu zase!“ řekne Kai najednou vzrušeně a ukazuje namonitor. „Vidíte to? Vaše srdeční činnost prudce stoupla!“

Dívám se na Kaie, na monitor a na kardigan s neonově růžovým zipem a všechny kousky mi najednou zapadnou do skládanky. Páni, tak to je ten důvod náhlého zvýšení mého tepu?

22


Cítím se trapně. Pitomý srdeční tep. Uvědomuju si, že se začínámčervenat, a rychle otáčím obličej na druhou stranu.

„Dobře!“ řeknu nervózně. „Nemám zdání, o co jde. Absolutně žádné! Je to naprostá záhada. Jedna z těch srdečních záhad. Ha ha!“

„Ahááá.“ Kaiův výraz se najednou změní, jako by mu cosi došlo. „Dobře. Už to myslím mám. Tohle jsem tu párkrát viděl.“

„Viděl co?“

„No, je mi to trochu trapné...“ Blýskne po mně dokonalým úsměvem. „Možná vás fyzicky přitahuju, ne? Nemusíte se za to stydět. To je normální. Proto jsem přestal dělat osobního trenéra. Klientky..., nevím, jak to říct, ‚po mně bláznily‘?“ Samolibě se na sebe koukne do zrcadla. „Podíváte se na mě a reakce vašeho těla se vám vymkne zpod kontroly. Nemám pravdu?“

„Ani ne,“ odpovím upřímně.

„Rebecko.“ Kai si povzdychne. „Vím, že pro vás není snadné to přiznat, ale věřte mi, nejste první dáma, kterou přitahuju...“

„Jenomže já na vás vůbec nekoukala,“ uvádím věci na pravou míru. „Já jsem se dívala na kardigan.“

„Na kardigan?“ Kai si zmateně zatahá za tričko. „Ale já žádný nemám.“

„Já vím. Na támhleten kardigan. Který je ve výprodeji.“ Ukážu prstem. „Na ten jsem koukala, ne na vás. Ukážu vám ho.“ Využiju příležitosti a vyrazím ke kardiganu, který děvčata díkybohu vrátila na stojan. Jejemňounký na dotek, má opravdu senzační zip a ještě k tomu 70 % slevu! Určitě mi tepová frekvence už jenom při tom doteku zase vyskočila.

„Není nádherný?“ jásám při návratu ke Kaiovi. „Není parádní?“ Náhle mi dojde, že nejsem příliš taktní. „Jakože, vy také vypadáte moc dobře,“ dodám povzbudivě. „Nebýt toho kardiganu, určitě byste mě taky přitahoval.“

Kai chvíli mlčí a po pravdě vypadá trochu šokovaně. Ani ty tyrkysové kontaktní čočky mu už tolik nejiskří.

„Takže ‚nebýt toho kardiganu‘, určitě bych vás přitahoval?“ opakuje po chvíli.

„To víte, že ano!“ snažím se ho potěšit. „Taky bych se do vás asizbláznila, jako ty vaše ostatní klientky. Pokud by vás ovšem nezastínilo nějaké jiné senzační oblečení,“ cítím povinnost podotknout. „Kupříkladu nějaký kostýmek od Chanel s devadesátiprocentní slevou. Proti němu by neměl

23


šanci žádný mužský na světě!“ Zachichotám se, ale Kaiův strnulý výraz se

nezmění.

„Dosud jsem nikdy nemusel soupeřit s ošacením,“ pronese téměř sám k sobě. „S textíliemi.“

Všimnu si, že atmosféra není zdaleka tak uvolněná a pohodová jakopředtím. Asi bych měla jít zaplatit ty tretry.

„Každopádně vám děkuju za test srdeční činnosti!“ řeknu vesele a vrátím mu náramek. „Ať vám sílí hrudní svaly!“ Něco vám povím. Ten Kai je ale nafoukané trdlo. Má sice úžasné tyrkysové oči a senzační postavu, ale co je to proti neonovému zipu, že ano? Mužských s krásnýma modrýma očima je plno, kardigan se skvostnýmobrovským neonově růžovým zipem je jeden. A jestli si Kai myslí, že nikdypředtím nemusel soupeřit s nějakými šaty, pak mu jeho přítelkyně lhaly. Není na světě ženská, která by si častokrát během sexu nevzpomněla kupříkladu na krásné botičky. To je známá věc.

No prostě. Pustím toho hloupého Kaie z hlavy. Pozitivní na té věci je, že jsem získala nejkrásnější a nejúžasnější běžecké boty na světě. Je sice pravda, že stály 400 dolarů, což není zrovna málo, ale musím je brát jako investici do své kariéry. Do svého života.

„Zabalím vám je do krabice,“ nabídne mi prodavač a já roztržitěpřikývnu. Už se vidím, jak stojím na startu vedle Sage, a ona sklopí oči k mým botám a řekne: „Senza boty.“

A já se na ni přátelsky usměju a nedbale prohodím: „Díky.“

A ona pak řekne: „Luke se mi ani nezmínil, že jste tak dobrá atletka, Becky.“

A já na to: „To nemyslíte vážně! Já běh miluju!“ (Což do této chvílerozhodně není pravda, ale zanedlouho určitě bude. Jakmile se jednou rozběhnu, naskočí mi endorfiny a nejspíš se bez běhu už nikdy neobejdu.)

A Sage pak řekne: „Tak to bychom mohly trénovat společně! Sejdeme se každé ráno.“

A já na to absolutně přirozeně prohlásím: „Bude mi potěšením.“

A ona pak řekne: „Běhám se svými přáteli, ale s nimi si určitě budete rozumět. Znáte Kate Hudsonovou, Drew Barrymoreovou a CameronDiazovou a...“

24


„Madam, budete platit kreditkou, nebo hotově?“

Zamžikám na pokladní a zašátrám pro kartu: „Ano. Jistě. Kreditkou.“

„A vybrala jste si už láhev na vodu?“ dodá pokladní.

„Cože?“

„Ke každému nákupu bot nabízíme zdarma jednu láhev.“ Ukáže nanedaleký nápis.

No vida. Tenhle nákup za 400 dolarů se mi čím dál víc vyplácí.

„Tak já si je prohlédnu. Díky!“ Zazubím se na pokladní a zamířím kvystaveným lahvím. Možná že když si donesu nějakou senzační láhev, Sage si jí také všimne. Mají jich tu celou stěnu – kovově lesklé, matně černé a ve všech silikonových barvách. Oči mi zabloudí až nahoru, kde si všimnu nápisu: „Tisk v limitované edici.“ Přimhouřím oči, abych dobře viděla –, ale je to až v páté řadě u stropu. Proč se láhve s tiskem v limitované edici dávají až do páté police?

Ale nedaleko stojí schůdky, tak si je přitáhnu a vylezu nahoru. Teď si ty láhve můžu prohlédnout pořádně a jsou úžasné, všechny jsou potištěné v senzačním retro stylu. Nedokážu si mezi nimi vybrat –, ale nakonec zúžím výběr na tři: jednu červeně pruhovanou, další s jantarově žlutými soustřednými kruhy a poslední s černobílými květy. Ty dvě navíc zaplatím, protože je můžu dát Minnie a Suze jako suvenýr.

Opatrně postavím láhve na horní schůdek, otočím se a zadívám se do obchodu. Mám odtud báječný rozhled. Vidím do všech uliček, vidím, jak si pokladní přejíždí rukama po nohou, a taky vidím...

Cože?

No moment.

Nevěřícně ztuhnu a zadívám se tam pozorněji.

V rohu na opačném konci prodejny stojí dívka, které jsem si předtím nevšimla. Je mimořádně štíhlá, ve světlých úzkých džínách a šedém topu s kapucí, kterou má nataženou na hlavě, a na nose má tmavé brýle, které jí zakrývají obličej. A není divu, že je tak nenápadně oblečená. Protože krade.

Otřeseně na ni zírám, jak klade pár ponožek do velké kabelky (Balenciaga, poslední sezona) a pak další. A třetí. Pak se rozhlédne, jako by se schoulila do sebe, a rychle kráčí k východu.

Ještě nikdy jsem na vlastní oči neviděla krást v obchodě a chvíli nevím, co mám dělat. Ale hned nato se ve mně zvedne vztek. Ukradla to! Je tozlodějka! To se nemá! Takhle by se lidé chovat neměli!

25


Co kdybychom se takhle chovali všichni? Jakože, to je jasné, že bychom všichni chtěli mít ponožky zdarma, ale nemůžeme si je jen tak vzít, že? Musíme za ně platit. I když je to třeba nad naše možnosti, zaplatit musíme!

Nedokážu se s tím vypořádat, že ji vidím vycházet ze dveří. To není fér. Náhle vím, že ji nesmím jen tak pustit. Musím něco udělat. Zatím nevím co –, ale něco ano.

Nechám láhve láhvemi, seskočím z žebříku a vyrazím z obchodu. Zlodějku vidím před sebou, zrychlím do běhu a cestou kličkuju mezi lidmi, kteří kráčí po chodníku. Když ji dobíhám, srdce se mi rozbuší obavami. Co když mi něco udělá? Co když má třeba zbraň? Proboha, jistěže má zbraň. Vždyť jsme v LA. Tady má každý bouchačku.

No to by bylo hrozné. Možná mě tu zastřelí, ale teď z toho nemůžuvycouvat. Natáhnu ruku a zaťukám jí na kostnaté rameno.

„Promiňte!“

Děvče se otočí a já strnu strachy, že na mě namíří pistoli. Ale to se nestane. Děvče má tak velké brýle, že jí téměř nevidím do obličeje, zahlédnu jenom pohublou bílou bradu a vychrtlý krk, téměř na hranici podvyživenosti. Najednou se cítím provinile. Možná žije na ulici. Možná je to její jediný zdroj příjmů. Možná ty ponožky prodává, aby mohlakouit jídlo dítěti závislému na cracku.

Jedna moje část mě nabádá: „Brzdi, Becky. Nech ji být.“ Ale druhá část mi to nedovolí. Protože i kdyby tu bylo to závislé dítě, přesto je to špatné. Je to špatné.

„Já jsem vás viděla, jasné?“ oslovím ji. „Viděla jsem vás krást ty ponožky.“

Děvče okamžitě ztuhne a snaží se mi utéct, ale já ji instinktivně popadnu za ruku.

„Neměla byste krást zboží!“ řeknu a snažím se ji udržet. „To se nedělá! Možná si myslíte: ‚Co má být? Nikomu to neublíží.‘ Jenomže ublíží toprodavačům. Někdy musí ty krádeže zaplatit ze svého. Zdá se vám to v pořádku?“

Děvče se zoufale svíjí a snaží se mi vytrhnout, ale já ji držím oběmarukama. Být matkou dvouletého dítěte vás naučí zabránit komukoli v úprku.

„A ceny stoupnou,“ dodám za prudkého oddychování. „A všichni na to doplatí! Já vím, že si myslíte, že nemáte na vybranou, ale tak to není. Můžete změnit svůj život. Existují instituce, kde vám pomůžou. Máte

26


pasáka?“ dodám a snažím se do otázky vložit soucit. „Protože vím, že to

může být zásadní problém. Ale můžou vás umístit do chráněného bytu.

Viděla jsem o tom dokumentární film a je to moc dobré.“ Chci to ještětrochu rozvést, ale v tu chvíli děvčeti sklouznou brýle na stranu. A já zahlédnu

polovinu jejího obličeje.

A téměř se mi podlomí kolena. Nemůžu se nadechnout. Ona to je...

Ne. To nemůže být pravda.

Ale je. Je to pravda.

Je to Lois Kellertonová.

Všechny myšlenky o závislosti na cracku a chráněných bytech se mi vykouří z hlavy. To je neskutečné. To nemůže být pravda. Musí to být sen. Já, Becky Brandonová, rozená Bloomwoodová, držím pevně za rukuslavnou hollywoodskou herečku Lois Kellertonovou. Hledím na jejínezaměnitelnou spodní čelist a nohy se mi začínají třást. Jenom pomyslete, Lois Kellertonová. Viděla jsem všechny její filmy a sledovala jsem ji na červeném koberci a...

Ale jak to...

Jakože, jak je proboha možné...

Lois Kellertonová čórla tři páry ponožek? Není to pořad se skrytou kamerou?

Okamžik, který se zdá být nesmírně dlouhý, na sebe nehybně zíráme. Vzpomínám si na ni jako na Tess ve vynikající adaptaci románu Tess z Urbervilles. Vždyť mě tam, do háje, přímo rozplakala. A pak ta sci-fi, kde nakonec úmyslně uvízla na Marsu, aby zachránila své napůl mimozemské děti. Vybrečela jsem lavóry slz a Suze jakbysmet.

Odkašlu si a snažím se urovnat si myšlenky. „Já... já vím, kdo jste...“

„Prosím,“ přeruší mě známým, trochu chraplavým hlasem. „Prosím.“ Sundá si tmavé brýle z očí a já se znovu vyděsím. Vypadá příšerně. Oči má zarudlé a pleť suchou. „Prosím,“ řekne potřetí. „Já se... já se omlouvám. Omlouvám se. Vy v tom obchodě děláte?“

„Ne. Já jsem zákaznice. Stála jsem na žebříku.“

„Viděli mě?“

„Já nevím. Asi ne.“

Třesoucí se rukou vytáhne tři páry ponožek z kabelky a podává mi je.

„Nechápu, co mě to popadlo. Nespala jsem tři noci. Nejspíš mi trochu

27


přeskočilo. Nic takového jsem předtím nikdy neudělala. A už nikdyneudělám. Prosím,“ šeptá znovu a celá se schoulí do mikiny. „Vezměte si ty

ponožky. A vraťte je tam.“

„Já?“

„Prosím.“ Zní to zoufale. V rozpacích si nakonec ty ponožky od ní vezmu.

„Tady.“ Znovu zašátrá v kabelce a vytáhne padesátidolarovou bankovku.

„Dejte to zaměstnancům.“

„Vypadáte trochu... ehm... vystresovaně,“ odvážím se poznamenat. „Jste

v pořádku?“

Lois Kellertonová zvedne hlavu, podívá se mi do očí a mně se najednou

vybaví leopard, kterého jsem kdysi viděla ve španělské zoologické zahradě.

Taky vypadal zoufale.

„Ohlásíte to na policii?“ zašeptá tak tiše, že ji téměř neslyším. „Řeknete

to na mě?“

Proboha. Proboha. Co mám dělat?

Vkládám ponožky do kabelky a hraju o čas. Měla bych to policii oznámit. To bych vážně měla. Copak skutečnost, že je to filmová hvězda, na tom něco mění? Štípla tam ponožky, a to se nesmí a já bych ji jako správnáobčanka měla zadržet a hnát před spravedlnost.

Jenomže..., to nejde. Prostě to nedokážu. Vypadá tak křehce. Jako můra nebo papírová kytka. A vždyť ty ponožky nakonec vrátila a ještě přidala peníze a skutečně se zdá, že to byl nějaký chvilkový úlet...

Lois Kellertonová sklání hlavu. Obličej schovává do šedivé kapuce. Vypadá, jako by čekala na popravu.

„Nikomu to neřeknu,“ prohlásím nakonec. „Slibuju. Ponožky vrátím a nikomu to neřeknu.“

Uvolním sevření a její útlá ruka stiskne mou. Tmavé brýle má zpátky na nose. Vypadá jako obyčejná hubená holka s kapucí.

„Děkuju,“ zašeptá. „Děkuju. Jak se jmenujete?“

„Becky,“ vyhrknu dychtivě. „Becky Bloomwoodová. Totiž, Brandonová. Jmenovala jsem se Bloomwoodová, ale pak jsem se vdala, takže teď mám už jiné příjmení...“ Proboha, co to plácáš? „Prostě Becky,“ blábolím dál. „Jmenuju se Becky.“

„Děkuju, Becky.“

A než stačím něco říct, otočí se a je pryč.

28


29

Tři

Ještě druhý den ráno se mi z toho točí hlava. Opravdu se to stalo? Opravdu

jsem potkala Lois Kellertonovou?

Když jsem se s ponožkami vrátila do Pump!, ukázalo se, že si ani nevšimli, že jim nějaké ponožky zmizely. Pár příšerných minut jsem se bála, že z té krádeže obviní mě. Ale naštěstí se té události ujal jedenprodavač, nechal si přehrát záběry z kamery a všichni jsme na nich viděli útlou dívčinu, která si nacpala ponožky do kabelky a pak se nenápadně vytratila. Při sledování nahrávky jsem se celá třásla vzrušením. Kousíček ze mě měl chuť vykřiknout: „Copak nevidíte, kdo to je? Nepoznali jste ji?“

Ale pochopitelně jsem to neudělala. Vždyť jsem jí to slíbila. Navíc by mi to stejně nevěřili. Na tom videu nebyl obličej vůbec vidět.

A pak jsme na něm sledovali, jak jsem za ní vyběhla z obchodu. K tomu můžu podotknout pouze to, že „atletický úbor pro maximální formování postavy“ si už nikdy nekoupím. Málem jsem umřela hanbou, když jsem v té lesklé látce viděla svůj vyboulený zadek.

No prostě. Pozitivní na celé události bylo, že všichni byli doopravdyoslněni tím, co jsem udělala, i když ještě víc je zajímalo, jestli mají ty ponožky znovu opatřit kontrolní visačkou. Namluvila jsem jim, že ona „záhadná dívka“ ty ponožky odhodila, když jsem ji pronásledovala na ulici, a že jsem ji prostě nedohnala. Nevěděla jsem, jak to mám provést s toupadesátidolarovkou, takže jsem jim ji dala s tím, že jsem ji našla ležet na podlaze. Nechala jsem jim své jméno pro případ, že by policie chtěla mou výpověď, a uháněla do hotelu, kde jsem se konečně vystříhala z toho příšerného úboru. (Místo toho jsem si v Gap koupila šortky a tričko.)

Lois Kellertonová. Považte, Lois Kellertonová. Lidé by se zbláznili, kdyby to věděli! (Suze tedy určitě.) Ale já jsem to nikomu neřekla. Když jsme se s Lukem setkali včera u večeře, zajímal se, jaké domy k pronájmu jsemnavštívila, a mně se mu nechtělo přiznat, kolik času jsem strávila na Rodeo


Drive..., a kromě toho, něco jsem přece slíbila. Slíbila jsem, že budu mlčet,

a to dodržím. Dneska mi to všechno připadá jako trochu praštěný sen.

Zamrkám a potřesu hlavou, abych to z ní dostala. Dnes ráno mám na přemýšlení jiné věci. Stojím na Beverly Boulevard před Dalawearem, v jehož výkladních skříních popíjí na umělém trávníku čaj plno figurín v „pohodlných“ šatech a kalhotových kostýmech.

Na Dannyho mám přinejmenším ještě dvacet minut čas, ale chtěla jsem přijít dřív, abych si obchodní dům a jeho uspořádání znovu připomněla. Uvnitř ucítím ve vzduchu závan růží a ze zvukové aparatury slyším zpívat Sinatru. Dalawear je velmi příjemný obchodní dům, i když všechna saka jsou na jedno brdo, akorát s různými knoflíky.

Prošla jsem oddělení s obuví a spodním prádlem a dorazila do části svečerními šaty. Šaty tu mají většinou dlouhé, korzetové, v zářivých barvách, kupříkladu ostře modré a malinové. Na rameni a u pasu mívají umělou růži nebo korálkové zdobení, krajkový živůtek a všité „zeštíhlovací“ prádlo. Už jenom pohled na ně mě unavuje, zejména po vlastním zážitku se„sportovním úborem pro maximální formování postavy“. Některé oblečení by si člověk neměl ani vyzkoušet.

Chci vytáhnout mobil a poslat Dannymu esemesku, když poblíž něco zašustí a z kabinky vyjde asi patnáctiletá dívčina a postaví se před vysoké zrcadlo. Nepatří nejspíš k nejvyrovnanějším povahám. Na hlavě má tmavočervené střapaté mikádo, nehty okousané a obočí by zasloužilo trochu upravit. Ale nejhorší na všem jsou neforemné nefritově zelené šaty bez ramínek, doplněné ošklivým šifónovým přehozem přes ramena. Nejistě se pozoruje v zrcadle a potahuje živůtek na prsou, kde jí to vůbec nesedí.Proboha, tohle nevydržím. Co tu vlastně dělá? Tohle není obchod prodospívající slečny.

„Ahoj!“ přiběhnu za ní. „Páni! Opravdu vám to... ehm, sluší. To je jistě na nějakou... slavnostní příležitost.“

„Je to na můj závěrečný školní ples,“ zamumlá děvče.

„Dobře. Fantastické!“ Chvíli se odmlčím, než dodám. „V UrbanOutfitters mají moc hezké šaty. Jakože, Dalawear je vynikající volba, nepochybně, ale pro někoho vašeho věku...“

„Já to musím koupit tady.“ Utrápeně se na mě podívá. „Máma tu máslevové kupony. Že prý si můžu koupit šaty, jenom když ji to nebude nic stát.“

30


„Aha, chápu.“

„Prodavačka tvrdila, že prý mi zelená půjde k vlasům,“ pokračujebeznadějně. „Šla se mi podívat po nějakých botách, které by se k tomu hodily.“

„Zelená je... moc hezká.“ Zkřížím prsty za zády. „Velmi výrazná.“

„To nic, nemusíte lhát. Já vím, že to vypadá strašně.“ Svěsí ramena.

„To ne!“ řeknu rychle. „Je to jenom... pro vás příliš dlouhé..., možná moc zdobné...“ Zatahám za vrstvy šifonu a mám chuť je ustřihnout. Jakože, když je vám patnáct, nechce se vám být obalená od hlavy k patám jako nějaký vánoční dárek. Chcete být v něčem jednoduchém a krásném, jako...

A pak mě to napadne.

„Počkejte tu,“ nařídím jí a zamířím do oddělení se spodním prádlem. Během dvaceti sekund popadnu několik kombiné, hedvábných, krajkových, „stahovacích“, „z luxusního saténu s kosticovým živůtkem“, všechno v černém.

„Kde jste to sehnala?“ Když dorazím do oddělení večerních šatů, děvčeti se rozzáří oči.

„Měli to v jiném oddělení,“ odpovím neurčitě. „Dejme se do toho! Mají to ve velikosti S. Mimochodem, já jsem Becky.“

„Anita.“ V úsměvu se jí zalesknou rovnátka.

Zatímco to za závěsem šustí, hledám nějaké vhodné doplňky a najdu černý pásek pošitý korálky a jednoduché tmavorůžové psaníčko.

„Co myslíte?“ Anita plaše vystoupí z kabinky a vypadá zcela jinak. Má na sobě krajkou lemované kombiné, ve kterém vypadá o tři velikosti útlejší a v němž jí vyniknou dlouhé nohy. Pod černou krajkou úžasně vyniká její mléčně bílá pleť a lépe se to hodí ke krátkým rozježeným vlasům.

„Báječné! Ještě vám trochu upravím vlasy...“ Na polici stojí košík slahvemi s vodou zdarma, rychle jednu otevřu a namočím si ruce, děvčetitrochu uhladím vlasy, až vypadají hladce a klukovsky, uvážu jí korálkový pásek kolem pasu a do ruky strčím růžové psaníčko.

„Tak!“ pravím hrdě. „Vypadáte úžasně. Řekněte, co si o tom myslíte. Podívejte se na sebe. Není vám do tance?“

Když si k tomu vezme lodičky na podpatku, bude vypadat skvostně. Šťastně si povzdechnu při pohledu na to, jak se jí ramena narovnala a v očích jí zajiskřilo. Páni, já tak ráda oblékám lidi.

„Tak jsem vám našla boty vaší velikosti...,“ zatrylkuje za mnou vysoký

31


hlas, a když se otočím, spatřím, jak k Anitě míří jakási šedesátnice. S tou

jsem se tu setkala u pohovoru a jmenovala se... Rhoda? Ne, Rhona. Vždyť

to má na jmenovce.

„Propána!“ Při pohledu na dívčinu se překvapeně zasměje. „Kam se poděly ty šaty?“

Děvče se na mě znepokojeně podívá a já se do toho rychle vložím.

„Ahoj, Rhono!“ pozdravím ji. „Já jsem Becky, už jsme se tu viděly. Brzy tu budu pracovat. Jenom jsem trochu pomohla Anitě s oblečením.Nevyadá to kombiné jako šaty skvěle?“

„Propánakrále!“ Rhonin strnulý úsměv se sice nezmění, ale očima mě probodává jako dýkami. „Velmi nápadité. Anito, drahoušku, moc ráda bych vás viděla v těch zelených dlouhých.“

„Ne,“ zatvrdí se Anita. „Vezmu si tohle. Líbí se mi to.“

Zmizí za závěsem a já udělám pár kroků k Rhoně a ztlumím hlas.

„To je v pořádku,“ řeknu. „Nemusíte ji nutit do těch zelených, ty jíneslušely. Jsou pro ni moc velké. Jsou pro mnohem starší dámu. A najednou mě napadlo to kombiné a ... bingo!“

„Co to má s tím co dělat?“ rozzuří se Rhona. „Víte, jakou dostanuprovizi za ty zelené šaty? A víte, jakou za kombiné?“

„A na tom snad záleží?“ rozhořčím se. „Hlavní je, že jí to sluší!“

„Podle mě vypadá v těch zelených mnohem líp. Prosím vás, kombiné.“ Rhona se zatváří odmítavě. „Na ples. V kombiné.“

Kousnu se do rtů. Aby ze mě nevyletělo, co si skutečně myslím.

„Poslyšte, budeme pracovat spolu, takže..., můžeme se shodnout, že se neshodneme?“ Natáhnu k ní na usmířenou ruku, ale než ji Rhona stačípřijmout, ozve se za mnou výkřik a dvě ruce se mi ovinou kolem krku.

„Becky!“

„Danny!“ Otočím se a dívám se do světle modrých očí, které na mě září zpod tlustých očních linek. „Páni! Máš velmi... ehm... nový, romantický vzhled.“

Danny nikdy nepřibere ani deko a nevypadá ani o den starší navzdory tomu, že vede nejméně zdravý životní styl na celé planetě. Dnes má vlasy nabarvené na černo a vytvarované do jakési nahoru vyčesané kštice. Vjednom uchu se mu bimbá dlouhá náušnice a vypasované džíny má zastrčené do špičatých kozaček.

32


„Jsem ti plně k službám,“ hlásí. „Mám to doporučení. Naučil jsem se ho v letadle. Komu ho mám odrecitovat? Vám?“ Obrátí se k Rhoně a lehce se ukloní. „Jmenuju se Danny Kovitz – ano, ten slavný Danny Kovitz, vřelé díky – a přišel jsem vám doporučit Rebecku Brandonovou jako nejlepší osobní nákupčí na světě.“

„Nech toho!“ zarazím ho zrůžovělá rozpaky. „Tohle není správné místo. Musíme najít Gayle, mou novou šéfovou.“

„Aha,“ řekne Danny, kterého to nijak nevyvedlo z míry. „Jdeme na to.“

Mezitím vyšla z kabinky Anita a míří k Rhoně.

„Takže, vzala bych si tyhle černé krajkové šaty. A růžové psaníčko a ten pásek.“

„Když na tom trváte, drahoušku,“ utrousí Rhona s obličejem zkrouceným zlostí. „A co tahle přenádherná růžová šála? Překrásně by doplňovala tu černou krajku.“ Podává jí dlouhý růžový přehoz z tylu posázený obrovskými bílými pajetkami a rozloží ho na přepážce.

Anita na mě po očku mrkne a já potají zavrtím hlavou.

„Děkuju, ale ne,“ odmítne ji Anita rozhodně. Rhona se ke mněpodezíravě otočí, a já se na ni nevinně usměju.

„Měli bychom zajít za Gayle,“ prohlásím. „Mějte se, Rhono! Ať se vám ten ples vydaří, Anito!“

Při odchodu se neubráním, abych Dannyho jednou rukou neobjala.

„To jsi hodný, že jsi přijel. Ty, taková hvězda.“

„Já vím,“ prohlásí samolibě.

„Bude se mi po tobě strašně stýskat, až odjedeš do toho Grónska! Nemohl bys odjet někam blíž?“

„Jako třeba na nějaký výlet do hor?“ ohrne Danny nos. „Na jednodenní výšlap?“

„Proč ne? Měli bychom tě stejně rádi...“

„Becky, ty to nechápeš.“ Danny se na mě vážně zadívá. „Tohle je něco, co musím udělat. Musím si vyzkoušet, co zvládnu. Mám úžasného trenéra Diederika, který expedice do Grónska pořádá. Podle něj je to mystický zážitek. Mystický.“

„Když mystický, tak mystický.“ Pokrčím rameny.

„Kdo si kupuje takovéhle šaty?“ Danny si nejspíš poprvé všimne, co visí na stojanech.

33


„Ehm... spousta lidí. Spousta lidí, kteří mají rádi módu, styl a ehm... eleganci.“

„Eleganci?“ Danny se na mě podívá s komicky zděšeným výrazem.„Eleganci?“

„Pšššt! Támhle jde má šéfka!“

Dorazili jsme ke vchodu do oddělení Osobních nákupů, v němž se máme sejít s Gayle, a ona tam už je a vypadá poněkud nervózně. Možná z obav, že se neobjevím. Je to moc příjemná čtyřicátnice – a moc hezká, až na ty vlasy, které má na můj vkus příliš dlouhé – a na spolupráci s ní se těším.

„Haló!“ zamávám, abych upoutala její pozornost.

„Dobrý den, Rebecko.“ Odfoukne si. „Chtěla jsem vám právě volat. Je mi to velmi nepříjemné. Moc se omlouvám. Moc se omlouvám...“

Nejspíš mi tím chce naznačit, že se Danny ještě neozval se svýmdoporučením, ne?

„Ale ne, to je v pořádku,“ vložím se rychle. „On je tady! Danny, to je Gayle, má nová šéfová.“ Šťouchnu do něj. „Můžeš začít.“

„Promiňte?“ Gayle vypadá zmateně.

„Tohle je Danny Kovitz,“ vysvětluju. „Přiletěl sem kvůli tomu, aby mi poskytl doporučení! No tak, Danny.“ Povzbudivě na něj kývnu a Danny se zhluboka nadechne.

„Jmenuju se Danny Kovitz – ano, ten slavný Danny Kovitz, díky – apřijel jsem sem poskytnout doporučení Rebecce Brandonové, která je nejlepší osobní nákupčí na celém světě. Každou pohromu dokáže přeměnit ve styl. Každou nudu změní ve výrazný vzhled. Každé trápení změní... ehm.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist