načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bahnitá pole - Hillary Jordanová

Bahnitá pole

Elektronická kniha: Bahnitá pole
Autor:

Autorka se řadí po bok klasika jižanské literatury Williama Faulknera. Předloha úspěšného filmu Dee Reesové. Román Hillary Jordanové je osobitým, čtivým příspěvkem do žánru ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 279
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Mudbound ... přeložila Marie Válková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9893-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autorka se řadí po bok klasika jižanské literatury Williama Faulknera. Předloha úspěšného filmu Dee Reesové. Román Hillary Jordanové je osobitým, čtivým příspěvkem do žánru jižanské literatury, jenž se díky své nezaměnitelné, dusné atmosféře a mnohdy krutému, leč barvitému prostředí může směle zařadit po bok takových velikánů americké jižanské literatury, jakými jsou William Faulkner či Erskine Caldwell. Románový debut Hillary Jordanové je zasazen do osobitého prostředí mississippské delty, plné bavlníkových plantáží a všudypřítomné rasové segregace.

Zařazeno v kategoriích
Hillary Jordanová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bahnitá pole

Hillary Jordanová

Bahnitá pole

Hillary Jordanová

Občas je nutné dopustit se zla.

Někdy je to jediný způsob,

jak vše napravit.

Vyšehrad

NOVÝ

NETFLIX FILM


Bahnitá pole

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.vysehrad.cz

www.albatrosmedia.cz

Hillary Jordanová

Bahnitá pole – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Bahnitá pole

Hillary Jordanová

VYŠEHRAD



Bahnitá pole

Hillary Jordanová


First P ublished i n t he U nited S tates

under t he t itle: M UDBOUND: A Novel

Copyright © 2 008 b y H illary J ordan

Published b y a rrangement w ith A lgonquin B ooks

of Chapel Hill , a division of Workman Publishing

Company, I nc., N ew Y ork

Translation © Marie V álková, 2 018

ISBN tištěné verze 978-80-7429-893-6

ISBN e-knihy 978-80-7429-922-3 (1. zveřejnění, 2018)


Matce, Gay a Naně, za příběhy



Kdybych to mohl udělat, vůbec nic bych sem nenapsal.

Byly by tu fotografie; zbytek by tvořily útržky látky, kousky

bavlny, hroudy hlíny, záznamy řeči, kusy dřeva a kovu,

lahvičky pachů, talíře jídla a exkrementu...

Kus těla vytrženého kořeny by byl víc k věci.

James Agee, Let Us Now Praise Famous Men



I.



JAMIE

S Henrym jsme vykopali jámu sedm stop hlubokou. Změlčí by se při příští velké povodni mohla mrtvola vynořit:

Jak se vede, hoši! Pamatujete se na mě? Při tom pomyšlení

jsme kopali dál, i když nám popraskaly puchýře nadlaních, znovu se udělaly a zase praskly. Každá lopata hlíny

byla utrpením – staroch nám ještě naposledy dávalzabrat. Přesto jsem byl za tu bolest rád. Zahánělamyšlenky a paměť.

Když byla jáma příliš hluboká a nedosáhli jsmelopatami na dno, slezl jsem do ní a pokračoval v kopání. Henry mezitím přecházel sem a tam a pozoroval oblohu. Hlína byla tak nasáklá vším tím deštěm, že to bylo jakozarývat lopatu do syrového masa. Rukou jsem ji shrábl zloaty a proklínal to zdržení. Nastala první změna počasí po třech dnech a na nějakou dobu to mohla být i našeposlední příležitost, kdy dostat tělo do země.

„Abychom sebou hodili,“ řekl Henry.

Pohlédl jsem na nebe. Mraky měly popelavou barvu, ale ze severu se k nám hnala hradba černých mračen. Rychle.

„Nezvládneme to,“ řekl jsem.

„Zvládneme,“ řekl on.

To byl Henry – naprosto jistý, že všechno vyjde, tak jak chce. Tělo se pohřbí, než bouřka udeří. Počasí včas vysuší JAMIE půdu, aby se mohla znovu zasít bavlna. Příští rok bude lepší. Jeho mladší bratr ho nikdy nepodrazí.

Kopal jsem rychleji a s každou lopatou jsem sebou trhl. Věděl jsem, že bych mohl kdykoli přestat a Henry byzaujal mé místo, aniž by si slovem postěžoval – bez ohledu na to, že měl v kostech skoro padesát let na rozdíl od mých devětadvaceti. Z pýchy nebo paličatosti nebo z oboudůvodů jsem kopal dál. Ve chvíli, kdy řekl: „Stačí, je řada na mně,“ mě svaly pálily a supěl jsem jako motorzahlcený starým benzinem. Když mě tahal z jámy, zatínal jsem zuby, abych nevykřikl. Tělo mě pořád ještě všude možně bolelo po všech těch kopancích a ranách, ale o tomHenry nevěděl.

O tom by se Henry nikdy dovědět neměl.

Klečel jsem na kraji jámy a pozoroval ho, jak kope.Obličej a ruce měl tak zablácené, že by ho kolemjdoucí mohl považovat za černocha. Byl jsem nepochybně stejněšpinavý, ale v mém případě by mě prozradily zrzavé vlasy. Vlasy po otci, spředená měď tak jemná, že ženské prsty toužily je prohrábnout. Vždycky jsem je nenáviděl. Jako bych měl na hlavě planoucí hranici, která vykřikovala do světa, že ve mně je on. Křičela to na mě pokaždé, když jsem se podíval do zrcadla.

V hloubce něco přes čtyři stopy narazil Henry ostřím na něco tvrdého.

„Co je to?“ zeptal jsem se.

„Nejspíš kámen.“

Ale nebyl to kámen, byla to kost – lidská lebka, které vzadu pořádný kus chyběl. „Sakra,“ řekl Henry apodržel ji na světle.

„Co teď uděláme?“

„Nevím.“

Oba jsme pohlédli k severu. Černé mraky houstly apohlcovaly oblohu.

„Nemůžeme začít znovu,“ řekl jsem. „Mohlo by přestat pršet až za několik dní."JAMIE

„Nelíbí se mi to,“ řekl Henry. „Není to správné.“

Nicméně kopal dál, podával mi kosti, tak jak je rukama vyhrabával: žebra, paže, pánev. Když se dostal ke spodní části nohou, ozvalo se kovové cinknutí. Zvedl holenní kost a já uviděl, jak kost obtáčejí nahrubo zhotovená zrezivělá kovová pouta. Visel na nich přetržený řetěz.

„Panebože,“ řekl Henry. „Je to hrob nějakého otroka.“

„To nevíš.“

Zvedl rozbitou lebku. „Vidíš? Střelili ho do hlavy. Musel to být utečenec.“ Henry zavrtěl hlavou. „Tím se to vyřešilo.“

„Co se vyřešilo?“

„Nemůžeme otce pohřbít do negerskýho hrobu,“ řekl Henry. „Nic by mu nemohlo být odpornější. A teď miodtud pomoz.“ Natáhl špinavou ruku.

„Mohl to být uprchlý trestanec,“ řekl jsem. „Běloch.“ Mohl, ale měl jsem jistotu, že ne. Henry zaváhal a já dodal: „Jak asi daleko je odtud vězení? Takových šest sedm mil?“

„Víc než deset,“ odpověděl. Ale spustil ruku k boku.

„Pojď,“ řekl jsem a natáhl k němu ruku. „Dej si pauzu. Budu chvíli kopat.“ Když se mě chytil, musel jsem sepřestat usmívat. Henry měl pravdu: neexistovalo nic, co by se bývalo otci hnusilo víc.

~

Henry už zase kopal, když jsem uviděl Lauru, jak jde přes

zatopená pole k nám, v každé ruce kbelík. Vylovil jsem

z kapsy kapesník a setřel si trochu bláta z obličeje.Marnivost – další věc, kterou jsem podědil po otci.

„Jde sem Laura,“ řekl jsem.

„Vytáhni mě.“

Popadl jsem ho za ruce a zatáhl, námahou jsem hekal a tak jsem ho přetáhl přes okraj hrobu. Pracně se zvedl na kolena a ztěžka přitom oddychoval. Sklonil hlavu, klobouk mu spadl a odhalil široký pruh růžové olysalé kůže na temeni. Ten pohled mě nečekaně prudce zabolel. Stárne, pomyslel jsem si. Nebude se mnou napořád. JAMIE

Zvedl hlavu a rozhlížel se po Lauře. Když ji našel, oči se mu rozzářily city tak intimními, touhou, nadějí anáznakem úzkosti, že mě přivedlo do rozpaků, že jsem u toho. „Radši budu pokračovat,“ řekl jsem, obrátil jsem se a zvedl lopatu. Zpola jsem seskočil, zpola sklouzl do jámy. Byl jsem už tak hluboko, že jsem neviděl ven. Což bylo jenom dobře.

„Jak to jde?“ zaslechl jsem Lauru. Jako vždycky mnou její hlas protékal jako chladná, čistá voda. Byl to hlas, který po právu patřil nějaké nadpozemské bytosti, siréně nebo andělu, ne mississippské farmářce středního věku.

„Jsme skoro hotoví, ještě asi tak stopu a bude to.“

„Přinesla jsem jídlo a vodu,“ řekla.

„Vodu!“ Henry se trpce zasmál. „Přesně to potřebujeme, víc vody.“ Zaslechl jsem, jak naběračka zaškrábala ovědro a jak Henry polyká, a pak se nad okrajem jámyobjevila Lauřina hlava. Podala mi naběračku.

„Tumáš,“ řekla, „napij se.“

Na jeden lok jsem ji vypil a přál jsem si, aby to byla whisky. Dopil jsem ji před třemi dny, těsně předtím než most zaplavila voda a odřízla nás od města. Počítal jsem, že řeka už natolik opadla, abych se dostal na druhý břeh – kdybych netrčel tady v té zatracené jámě.

Poděkoval jsem a podal jí naběračku zpátky, alenedívala se na mě. Upírala oči na druhou stranu hrobu, kam jsme naskládali ty kosti.

„Dobrý Bože, jsou lidské?“ zeptala se.

„Nedalo se nic dělat,“ řekl Henry. „Byli jsme už tak čtyři stopy hluboko, když jsme je našli.“

Viděl jsem, jak jí zacukaly rty, když jí pohled padl na pouta a řetězy. Přitiskla si ruku na ústa a otočila se k Henrymu. „Hleď, aby to bylo pryč, aby to děti neviděly,“ řekla.

~


17JAMIE

Když jsem měl horní okraj hrobu víc než stopu nadhlavou, přestal jsem kopat. „Pojď se podívat,“ zavolal jsem.

„Myslím, že je dost hluboký.“

Nade mnou se obráceně objevil Henryho obličej.Přikývl. „Jo. To by mělo stačit.“ Podal jsem mu lopatu, ale když se mě pokusil vytáhnout nahoru, nešlo to. Byl jsem příliš hluboko a naše ruce i stěny jámy byly příliš kluzké.

„Přinesu žebřík,“ řekl.

„Pospěš si.“

Čekal jsem v jámě. Obklopovalo mě páchnoucí bahno, z něhož kanula voda. Nad sebou jsem měl obdélníktmavnoucí šedi. Stál jsem s hlavou zvrácenou a naslouchal, až se ozve čvachtání Henryho bot, a leželo mi v hlavě, co že mu to trvá tak zatraceně dlouho. Napadlo mě, že kdyby se jemu a Lauře něco stalo, nikdo by nevěděl, že tady jsem. Chytil jsem se okraje jámy a snažil se vytáhnout senahoru, ale prsty mi jenom projely bahnem.

Pak jsem pocítil na obličeji první dešťové kapky.„Henry!“ zaječel jsem.

V tuhle chvíli pršelo mírně, ale zanedlouho se strhne liják. Jáma se začne plnit vodou. Pocítím, jak mi pomalu stoupá po nohou ke stehnům. K hrudi. Ke krku. „Henry! Lauro!“

Vrhal jsem se na stěny hrobu jako šílený medvěd v jámě. Zčásti jsem ze sebe vystoupil a vrtěl hlavou nad vlastní hloupostí, ale muž neměl tu moc pomoct medvědovi.Nedělal to ten stísněný prostor; strávil jsem bez problémů stovky hodin v kokpitech. To ta voda. Za války jsem se, kdykoli to šlo, vyhýbal letům přes otevřené moře, dokonce i když to znamenalo čelit střelbě ze země. Takhle jsemzískal všechny ty medaile za statečnost: tolik mě děsila ta rozlehlá hladová modř, že jsem letěl přímo do ohniskaněmecké protiletadlové palby.

Tak jsem řval, že jsem Henryho uslyšel, až když stál přímo nade mnou. „Jsem tady, Jamie! Jsem tady!“zahulákal. JAMIE

Spustil žebřík do jámy a já se po něm vyškrábal.Pokusil se vzít mě za paži, ale já ho mávnutím odehnal.Předklonil jsem se s rukama na kolenou a snažil se, aby se mi zklidnilo rozbušené srdce.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Nepohlédl jsem na něho, ale ani jsem nemusel. Věděl jsem, že bude mít svraštělé čelo a stisknuté rty – výraz, který říkal „můj bratr šílenec“.

„Napadlo mě, že ses možná rozhodl mě tam dolenechat,“ řekl jsem a nuceně se zasmál.

„Proč bych to dělal?“

„Jenom si dělám srandu, Henry.“ Šel jsem vytáhnout žeb - řík a dal jsem si ho pod paži. „Pojď, ať to máme za sebou.“

Spěchali jsme přes pole, zastavili jsme se u pumpy,abychom si smyli bahno z rukou a obličejů, pak jsme zamířili do stodoly pro rakev. Vypadala uboze, stlučená z různých zbytků prken, ale s tím materiálem, co jsme měli, jsme to líp nesvedli. Henry zvedl jeden konec a zamračil se. „Moc bych si přál, abychom se dokázali dostat do města,“ řekl.

„To já taky,“ odpověděl jsem a myslel přitom na whisky.

Odnesli jsme rakev na verandu. Když jsme šli kolem otevřeného okna, Laura na nás zavolala: „Budete se chtít převléct a dát si horkou kávu, než ho pohřbíme?“

„Ne,“ řekl Henry. „Není čas. Blíží se bouřka.“

Odnesli jsme rakev do přístavku a položili ji na podlahu z nehoblovaných prken. Henry nadzvedl prostěradlo, aby se ještě naposledy podíval na otcův obličej. Taťka setvářil klidně. Nic neukazovalo na to, že by jeho smrt nebyla přirozená, odchod starého člověka, když přišel jeho čas.

Uchopil jsem nohy a Henry hlavu. „Teď opatrně,“ řekl.

„Jasně,“ já na to, „nechceme mu ublížit.“

„O to nejde,“ odsekl Henry.

„Promiň, brácho. Jsem jenom utahanej.“

Se směšnou opatrností jsme spustili tělo do rakve. Henry sáhl po víku. „Já to tady dodělám,“ řekl. „Jdi se přesvědčit, že jsou Laura a děvčata připravené.“JAMIE

„Dobře.“

Když jsem vcházel do domu, uslyšel jsem, jak kladivo zatlouklo první hřebík, jak libý a konečný zvuk. Dětinadskočily.

„Co je to za bouchání?“ zeptala se Amanda Leigh.

„To tatínek zatlouká dědovu rakev,“ řekla Laura.

„Bude se kvůli tomu zlobit?“ zašeptala ustrašeně Bella.

Laura po mně střelila divokým pohledem. „Ne, beruško,“ řekla. „Děda je mrtvý. Už se nikdy nemůže na nikohozlobit. A teď si běžte vzít kabáty a boty. Je načase uložitvašeho dědečka k poslednímu odpočinku.“

Byl jsem rád, že tam Henry není a neslyšízadostiučinění v jejím hlase.

L AUR A

Když myslím na farmu, myslím na bahno. Zůstávalo

za nehty mého manžela a zasychalo na kolenou a vlasech

dětí. Vtahovalo mi nohy, jako když chtivý novorozenec saje

z prsu. V otiscích holínek mašírovalo po prkennýchpodlahách našeho domu. Nedalo se porazit. Bahno pokrývalo

všechno. Zdálo se mi o hnědi.

Když pršelo, jak se často stávalo, dvůr se změnil vhustou břečku a dům v ní plaval jako rozmáčený keks. Když nastaly vytrvalé deště, řeka se vzedmula a spolkla most, který byl jedinou cestou na protější břeh. Svět byl na druhé straně toho mostu. Svět žárovek, dlážděných silnic akošil, které zůstávaly bílé. Když řeka stoupla, ten svět byl pro nás ztracený a my byli ztraceni pro něj.

Den vplýval do dalšího. Moje ruce vykonávaly, co bylo zapotřebí: pumpovaly vodu, stloukaly máslo, drhly,čistily. A vařily, pořád vařily. Loupat fazole a kukuřici,kroutit krkem kuřatům. Hníst těsto a vykrajovat brambory. Jen co skončila snídaně a uklidilo se, bylo načase začít připravovat oběd. Po obědě se chystala večeře a příštího rána zase snídaně.

Vstávat za rozbřesku. Jít na venkovní záchod. Odbýt si, co je zapotřebí, v zimě se klepat chladem, v létě sepotit, jak je rok dlouhý dýchat ústy. Sbírat vejce zpod slepic. Tahat z hromady dřevo do domu a topit ve sporáku. Péct L AUR A sušenky, krájet slaninu a smažit ji s vejci a kukuřičnou kaší. Vytáhnout dcery z postele, vyčistit jim zuby, pomoct jim strčit ruce do rukávů a nohy do ponožek a bot. Vzít tu menší na verandu a podržet ji, aby mohla zazvonit nazvonec, který přivolá manžela z pole a probudí jehonenávistného otce. Všechny i sebe nakrmit. Vydrhnout železnou pánev, obličeje dětí, bahno z podlah, den po dni, zatímco stařec sedí a pozoruje. Je člověku neustále v patách. „Snad abys zamíchala tu zeleninu, děvče. Snad abys teď zametla podlahu. Snad abys naučila ty spratky trochu způsobům. Vyprala prádlo. Nakrmila slepice. Přinesla mi hůl.“ Jeho od kouření chraplavý hlas. Jeho záludné bledé oči stvrdými, černými panenkami, které z vás nespustí.

Děti z něho měly hrůzu, zvláště moje mladší, která byla trochu baculatá.

„Pojď sem, selátko,“ říkal jí.

Pokukovala po něm zpoza mých nohou. Po jehodlouhých žlutých zubech. Po jeho kostnatých žlutavých prstech s tlustými zahnutými nehty jako stará rohovina.

„Pojď sem, pojď na klín.“

Neměl zájem pochovat ani ji, ani jiné dítě, jenom mudělalo dobře vědomí, že se ho bojí. Když k němu nešla, řekl, že je stejně moc tlustá, aby mu seděla na klíně, že by mu mohla něco zlomit. Rozplakala se a já jsem si tohostarocha představila v rakvi. Přímo jsem viděla, jak se víko uzavírá nad jeho obličejem, jak rakev spouštějí do hrobu. Slyšela jsem, jak na dřevo dopadá hlína.

„Taťko,“ řekla jsem se sladkým úsměvem, „co takhle pořádný hrnek kávy?“

~

Ale musím začít od začátku, jestli ho dokážu najít. Začátky

jsou těžko uchopitelné. Právě když si myslíte, že jeden

máte, ohlédnete se a uvidíte jiný, dřívější začátek a před

ním ještě jiný. I když začnete první kapitolou „Přicházím

na svět“, pořád ještě máte problém s předky, s příčinou


22 L AUR A

a dopadem. Proč nemá malý David otce? Protože námDickens říká, že jeho otec zemřel na křehkou konstituci. Ano,

ale kde se ta smrtelná choulostivost vzala? To Dickens

neříká, takže jsme ponecháni dohadům. Možná to byla

vrozená vada zděděná po matce, jejíž vlastní matka se

provdala pod svoji úroveň, jen aby naštvala krutého otce,

jehož jako dítě bila chůva, která musela jít sloužit, když ji

opustil nevěrný manžel kvůli ženě, s níž se náhodouseznámil, když se mu před modistvím polámalo kolo kočáru;

k modistce si ona zašla nechat si upravit klobouk. Pokud

začneme u toho, tak malý David byl bez otce, jelikožklobouk budoucí milenky manžela chůvy jeho prapradědečka

potřeboval ozdobit.

Podle stejné logiky byl můj tchán zavražděn, protože jsem se nenarodila nijak zvlášť hezká. To je jeden možný začátek. Jsou ještě další: protože Henry zachránil Jamieho před utopením za velké mississippské povodně roku 1927. Protože taťka prodal půdu, která měla patřit Henrymu. Protože Jamie se za války zúčastnil příliš mnohabombardování. Protože černoch jménem Ronsel Jacksonpříliš vynikl. Protože muž zanedbával svoji manželku a otec zradil svého syna a matka se dožadovala pomsty.Předokládám, že začátek závisí na tom, kdo příběh vypráví. Ostatní by nepochybně začali něčím jiným, ale přestonakonec skončí na stejném místě. Svádí to k přesvědčení, že to, co se na farmě stalo, bylo nevyhnutelné; že veskutečnosti všechny události našich životů jsou předurčeny, stejně jako tahy při hře mlýnek: Začněte ve čtverciuprostřed a nikdo nevyhraje. Začněte v některém rohu a hra je vaše. A pokud nezačnete, pokud necháte začít někoho jiného? Prohrajete, takhle jednoduché to je.

Pravda tak jednoduchá není. Smrt může býtnevyhnutelná, ale láska ne. Lásku si musíte zvolit.

Tím začnu. Láskou.

~


23L AUR A

V Bibli se hodně mluví o přimknutí se. Manželé sepřimknou k manželkám. Kosti se přimknou k pokožce. Máme

chápat, že je to dobré. To mravné přimknutí; tonemorální ne.

V můj svatební den mi matka – v jakémsi mlhavémpokusu připravit mě na ponížení manželského lože – řekla, abych se za všech okolností Henryho držela. „Zpočátku to bude bolet,“ řekla, když mi připínala svoje perly na krk. „Ale časem to bude snazší.“

Matka měla pravdu jen z poloviny.

Byla jsem jednatřicetiletá panna, když jsem na jaře 1939 poznala Henryho McAllana, stará panna, kteráneměla daleko ke zkamenění. Můj svět byl malý a všechno v něm známé. Bydlela jsem s rodiči v domě, v němž jsem se narodila. Spala jsem v pokoji, o který jsem se svého času dělila se sestrami, a teď byl pouze můj. Učila jsem angličtinu na soukromé chlapecké škole, zpívala ve sboru episkopální církve, hlídala neteře a synovce. Opondělních večerech jsem hrála se svými provdanýmipřítelkyněmi bridž.

Nikdy jsem nebyla krásná jako moje sestry. Fanny a Etta měly jemný pěkný vzhled světlovlasýchFairbairnových, příbuzných z matčiny strany, ale já jsem celá Chappellová: malá, tmavovlasá, s výraznými galskými rysy a plnou postavou, která se nehodila k přiléhavým šatům s třásněmi mého mládí. Když přišli na návštěvu matčini přátelé, zmiňovali se, jak mám půvabné ruce, kadeřavé vlasy, veselou povahu; byla jsem zkrátkataková mladá žena. A pak jednoho dne – dočista náhle, jak mi připadalo – jsem už nebyla mladá. O mých třicátých narozeninách, poté co se po rodinné oslavě umylo auklidilo nádobí a moji bratři a sestry se svými manželkami, manželi a dětmi mě zlíbali a odešli domů do vlastníchpostelí, matka večer plakala. Její pláč tlumený polštářem, nebo možná otcovým ramenem, se nesl chodbou do mého L AUR A pokoje. Ležela jsem beze spánku a naslouchala lelkům, cikádám a žábám, jak si povídají. Jako by pokřikovali Já jsem! Já jsem!

„Já jsem,“ zašeptala jsem. Ta slova zněla mým uším hluše, tak marně jako zoufalé šramocení cvrčka vkrabičce od sirek. Trvalo hodiny, než jsem usnula.

Ale když jsem se příštího rána probudila, pocítila jsem jistou úlevu. Už nejsem jenom neprovdaná; oficiálně jsem byla neprovdatelná. Všichni by měli přestat doufat apřesunout tíhu své pozornosti jinam, na nějaký dalšíslibnější úkol a mě nechat, ať pokračuji ve svém životě. Byla jsem vážená učitelka, milovaná dcera, sestra, neteř a teta. Spokojím se s tím.

Spokojila bych se s tím? Přemýšlím, jestli bych našla štěstí v úzkých prázdných okrajích stránky, v přirozeném prostředí neprovdaných tet a bezdětných učitelek. Nemůžu říct, protože o necelý rok později vstoupil do mého života Henry a vtáhl mě přímo do středu všeho dění.

Jednou v neděli ho můj bratr Teddy přivedl k nám na oběd. Teddy pracoval jako civilní odhadce půdy proarmádní sbor inženýrů a Henry byl jeho šéf. Patřil kevzácným, podivuhodným bytostem, byl to jedenačtyřicetiletý starý mládenec. Vypadal na svůj věk – hlavně kvůlivlasům, které měl úplně bílé. Nebyl nijak zvlášť mohutný, ale byl houževnatý. Při chůzi nápadně kulhalnásledkem zranění ve válce, jak jsem se později dozvěděla, což mu ovšem neubíralo sebedůvěru. Pohyboval se pomalu a rozvážně, jako by přikládal svým končetinám význam a velmi záleželo na tom, kam je umístí. Ruce měl pěkně tvarované a zdály se silné, nehty potřebovaly ostříhat. Zapůsobil na mě klid jeho rukou, to, jak je měl rozvážně složené v klíně nebo položené vedle talíře, dokonce i když hovořil o politice. Mluvil s příjemným přízvukem Delty – jako by měl plná ústa sytého, chutného dezertu. Většinou se při řeči obracel na Teddyho a naše rodiče, ale během celé večeře jsem cítila jeho šedé oči na obličeji, zlehka se L AUR A ho dotkl pohledem, odvrátil se a zase znovu. Vzpomínám si, jak mě horkem svědila pokožka a pod oblečením jsem ji měla zapařenou, a když jsem sáhla po sklenici s vodou, trochu se mi třásla ruka.

Matka, která vždy vycítila mužský obdiv, začala dohovoru mučivě často podsouvat mé ženské ctnosti. „Ach, tak vy jste absolvoval univerzitu, pane McAllane? Víte, Laura navštěvovala kolej. Má učitelský diplom zuniverzity West Tennessee. Ano, pane McAllane, na klavírhrajeme všichni, ale Laura je z celé rodiny zdaleka nejlepší hudebnice. Taky krásně zpívá, viď, Teddy? A měl byste ochutnat její meruňkové koláčky.“ A tak pořád dokola. Při večeři jsem většinou zírala do talíře. Pokaždé, když jsem se pokusila odejít pro něco nebo tak do kuchyně, trvala matka na tom, že půjde sama, nebo poslala Teddyho ženu Elizu, která po mně vrhala soucitné pohledy a poslechla. Teddymu oči jen hrály; ke konci jídla se dusil smíchy a já měla chuť jeho i matku uškrtit.

Když Henry odcházel, matka ho pozvala na příští neděli. Než pozvání přijal, upřel na mě odhadující pohled, jemuž jsem ze všech sil čelila zdvořilým úsměvem.

V následujícím týdnu nemluvila matka skoro o ničem jiném než o okouzlujícím panu McAllanovi: jak laskavě hovoří, jak je uhlazený – a nejvíc ze všeho oceňovala, že si nevzal k obědu víno. I tátovi se líbil, ale to bylo sotva překvapivé vzhledem k tomu, že Henry byl studovaný. Pro mého otce, profesora dějepisu na penzi, neexistoval větší důkaz o kvalitě člověka než studium na univerzitě. Kdyby v plné slávě znovu přišel Syn Boží, ale neměl diplom, u táty by nepochodil.

Nadějné očekávání rodičů mi šlo na nervy. Hrozilo, že roznítí mé vlastní naděje, a to jsem nemohlapřipustit. Říkala jsem si, že Henry McAllan a jeho zdvořilézpůsoby vzdělaného člověka se mnou nemají co dělat. Přijel do Memphisu nedávno a nezná nikoho jiného; to je důvod, proč matčino pozvání přijal. L AUR A

Jak dojemně ubohá byla moje obrana, tenká jakopaír! Následující neděli ji Henry snadno rozcupoval, když se ukázal s liliemi pro mě i pro matku. Po obědě navrhl,abychom se šli projít. Vzala jsem ho do Overton Parku. Svídy byly v plném květu, a když jsme se pod nimi procházeli, vítr zasypával naše hlavy bílými okvětními lístky. Bylo to jako scéna z filmu se mnou jako nepravděpodobnou hrdinkou. Henry mi sebral z vlasů okvětní plátek a zlehka se špičkami prstů dotkl mojí tváře.

„Jsou krásné, že?“

„Ano, ale smutné.“

„Proč smutné?“

„Protože připomínají Kristovo utrpení.“

Henry svraštil obočí, až se mu mezi nimi udělalakolmá vráska. Poznala jsem, jak ho mrzí, že něco neví, alíbilo se mi, že svoji nevědomost přiznal, než abypředstíral opak, jak by to udělalo tolik lidí. Ukázala jsem mu na kaž dém ze čtyř okvětních plátků skvrnky jako krvavé díry po hřebících.

„Ach,“ řekl a vzal mě za ruku. Nepustil ji po celouzpáteční cestu k nám domů, a když jsme tam došli, pozval mě příští sobotu na představení Čokoládový hrdina do letního divadla v Overton Parku. Ženy v mé rodině zmobilizovaly síly, aby mě pro tu příležitost zkrášlily. Matka mě vzala do obchodního domu Lowenstein’s a koupila mi nové šaty s volánkovým bílým límcem a nabíranými rukávy. Vsobotu dopoledne se do domu dostavily sestry s kelímkybarev na tváře a oči a rtěnkami všemožných odstínů červené a růžové a pohotově je na mně zkoušely s panovačnoupřevahou šéfkuchařů, kteří vybírají koření do omáčky. Když mi vytrhaly obočí, namalovaly mě a napudrovaly ke své spokojenosti, podržely mi před obličejem zrcadlo a zaodměnu mi poskytly můj odraz. Připadala jsem si podivně a také jsem jim to řekla.

„Počkej, až tě uvidí Henry,“ zasmála se Fanny.L AUR A

Když pro mě přišel, řekl pouze, že vypadám hezky. Ale později toho dne mě poprvé políbil, uchopil můj obličej do dlaní tak přirozeně a důvěrně, jako by to byl oblíbený klobouk nebo miska na holení, které mu už léta patří. Nikdy předtím mě žádný muž nepolíbil tak samozřejmě a vůči mně majetnicky a mě to rozechvělo.

Henry měl veškerou sebejistotu, která mně chyběla. Byl si jist udivujícím množstvím věcí: Packardy jsounejlepší americké vozy. Maso by se nemělo jíst syrové. Píseň „Bůh žehnej Americe“ Irvinga Berlina by měla být státní hymnou a ne „Hvězdnatá vlajka“, která je na zpívánípříliš těžká. Mistrovství světa v rugby vyhrají Yankeeové. V Evropě bude další světová válka a Spojené státy byudělaly dobře, kdyby se do toho nepletly. Modrá ti moc sluší, Lauro.

Nosila jsem modrou. Postupně, v průběhu příštích několika měsíců, se můj život točil kolem něho.Vyprávěla jsem mu o svých oblíbených žácích, o svém letním zaměstnání táborové vedoucí v Myrtle Beach a o své rodině až po bratrance a sestřenice z druhého a třetího kolena. Vyprávěla jsem o svých dvou letech na univerzitě, jak jsem milovala Dickense a sestry Brontëovy a nenáviděla Melvilla a matematiku. Henry s vážnou pozorností naslouchal všemu, co jsem se rozhodla s ním sdílet, a chvílemisouhlasně přikyvoval. Brzy jsem se přistihla, jak doufám, že přikývne, a vštěpuji si do paměti, kdy mi souhlas udělil a kdy odepřel, a nevyhnutelně jsem se mu předváděla tak, aby to jeho přitakání s největší pravděpodobností vyvolalo. Z mé strany nešlo o záměrné cvičení v ženských úskocích. Nebyla jsem zvyklá na mužský obdiv a jenom jsem věděla, že ho chci víc a s tím vše, co to s sebou přinášelo.

A bylo toho tolik. To, že jsem měla nápadníka – tak ho pojmenovala matka a používala to slovo při každémyslitelné příležitosti –, mi zajistilo postavení mezi přáteli apříbuznými, jakému jsem se nikdy předtím netěšila. Začala L AUR A jsem být hezčí a zajímavější, nějak jsem si víc zasloužila každou dobrou věc.

Jak rozkošně dnes vypadáš, drahá, říkali. A Musím říct, že přímo záříš! A Pojď se ke mně posadit, Lauro, a pověz mi o tom svém panu McAllanovi.

Vůbec jsem si nebyla jistá, že je to můj pan McAllan, ale když jaro přešlo v léto a Henryho pozornosti nijakneochabovaly, začala jsem si připouštět naději, že by mohl být. Brával mě do restaurací a do biografu, na procházky k Mississippi a na celodenní výlety po okolí, při kterýchpoukazoval na charakteristické utváření krajiny a na farmy, jež jsme míjeli. Velice se vyznal v plodinách ahospodářských zvířatech a podobných věcech. Když jsem se o tom zmínila, řekl mi, že vyrostl na farmě.

„Tvoji rodiče tam stále ještě žijí?“ zeptala jsem se.

„Ne. Prodali to po záplavách v sedmadvacátém roce.“

Zaslechla jsem v jeho hlasu melancholickou touhu, ale připisovala jsem ji stesku. Nenapadlo mě se zeptat, jestli chce někdy v budoucnu obdělávat vlastní půdu. Henry byl vzdělaný, byl úspěšný inženýr a měl zaměstnání, jež mu umožňovalo bydlet v Memphisu – centru civilizace. Proč by chtěl pro všechno na světě vytloukat živobytí jako farmář?

~

„Tenhle víkend přijede z Oxfordu můj bratr,“ oznámilHenry jednoho červencového dne. „Chtěl bych, aby tě poznal.“

Aby on poznal mě. Srdce mi poskočilo. Jamie bylHenryho oblíbený sourozenec. Henry o něm často mluvil se směsicí náklonnosti a podrážděnosti, které jsem semusela usmívat. Jamie studoval na Mississippské univerzitě v Oxfordu výtvarné umění („předmět, který nemá vůbec žádné praktické využití“) a vedle toho předváděl pánské oblečení („nedůstojné zaměstnání pro muže“). Chtěl se stát hercem („to není způsob, jak uživit rodinu“) a veškerý svůj volný čas trávil hraním amatérského divadla („prostě se mu líbí přitahovat pozornost“). Přes všechny tyto výhrady L AUR A bylo ovšem patrné, že má Henry svého mladšího bratra moc rád. Kdykoli o Jamiem mluvil, oči mu ožily a zvedl běžně netečné ruce a zeširoka jimi mával ve vzduchu. To, že si přál, aby mě Jamie poznal, jistě znamenalo, žeuvažuje o trvalejším vztahu se mnou. Z dlouhého zvyku jsem se snažila to pomyšlení potlačit, ale umíněně žilo dál v mé mysli. Když jsem toho večera loupala brambory k večeři, představovala jsem si, jak mě Henry žádá o ruku. Měla jsem ho před očima, jak přede mnou klečí v salonu,obličej vážný a mírně znepokojený – co kdybych ho nepřijala? Když jsem si příštího rána stlala úzké lůžko, představovala jsem si, jak uhlazuji přikrývky na manželské posteli sbílým přehozem zdobeným výšivkou a dva polštáře s otisky hlav. Příští den jsem ve třídě dala chlapcům zábavný test na slovní spojení, jimiž se žádá o ruku, představovala jsem si, jak na mě z proutěného kočárku hledí dítě s Henryho šedýma očima. Tyto obrazy rozkvétaly v mé mysli jako exotické květiny, bohaté a skvostné, a smazávaly léta, kdy jsem své touhy tvrdě osekávala.

V sobotu, kdy jsem se měla setkat s Jamiem, jsem se zvláště pečlivě oblékla, vzala jsem si tmavomodrý plátěný kostým, který se Henrymu líbil, jak jsem věděla, atrpělivě jsem seděla, když matka mučila moje nepoddajné vlasy do vyčesaného uzlu, který by byl hoden reklamy včasoisu. Henry mě vyzvedl a odjeli jsme na nádraží naproti jeho bratrovi. Když jsme stáli v proudu vystupujícíchcestujících, pohledem jsem v davu hledala mladší kopiiHenryho. Ale mladý muž, který k nám velkými skoky přiběhl, se mu vůbec nepodobal. Pozorně jsem si ty dva prohlížela, když se objímali: jeden ošlehaný větrem a robustní, druhý vysoký a hubený, se světlou pletí a vlasy barvy čerstvěvyraženého centu. Po chvíli se navzájem poplácali po zádech, jak to muži dělají, aby prolomili intimitu takovéhookamžiku, pak se od sebe odtrhli a pátravě se na sebe zadívali.

„Vypadáš dobře, bratře,“ řekl Jamie. „Tennesseeský vzduch ti zřejmě svědčí. Nebo je za tím něco jiného?“ L AUR A

Se širokým úsměvem se ke mně otočil. Byl krásný;jiným slovem se to nedá vyjádřit. Měl pěkné, výrazné rysy a pokožku tak průsvitnou, že jsem viděla drobné žilky na jeho spáncích. Oči měl světle zelené jako beryl a jako by zvnitřku zářily. Bylo mu tehdy právě dvaadvacet, byl o devět let mladší než já a o devatenáct než Henry.

„Tohle je slečna Chappellová,“ řekl Henry. „Můj bratr Jamie.“

„Ráda vás poznávám,“ vypravila jsem ze sebe.

„Potěšení na mé straně,“ řekl, uchopil moji nabízenou ruku a s přehnanou galantností ji políbil na hřbet.

Henry obrátil oči v sloup. „Můj bratr si myslí, že hraje postavu z některé hry.“

„Ach, ale ze které?“ prohodil Jamie a zvedlukazováček. „Hamleta? Fausta? Prince Jindru? Co myslíte, slečno Chappellová?“

Vyhrkla jsem první, co mě napadlo. „Ve skutečnosti si myslím, že jste spíš Puk.“

Odměnil mě oslnivým úsměvem. „Správně, drahá dámo. Já jsem původce všech dobrých vtipů i zlé legrace.“

„Kdo je Puk?“ zeptal se Henry.

Jamie v předstíraném zoufalství zavrtěl hlavou. „Tihle lidi, to jsou cvoci!“* deklamoval.

Všimla jsem si, že Henry stiskl rty. Najednou mi hopřišlo líto, jak tam tak stál ve stínu svého bratra. „Puk jenezbedný skřítek,“ řekla jsem. „Uličník.“

„Zlomyslný šotek,“ dodal Jamie kajícně. „Promiň,bratře. Jenom se snažím na ni udělat dojem.“

Henry mě ovinul paží. „Laura není typ, který podléhá dojmům.“

„To je pro ni jenom dobře!“ pravil Jamie. „Tak cokdybyste mi vy dva ukázali tohle své pěkné město?“

Vzali jsme ho do hotelu Peabody, kde měli nejlepšírestauraci v Memphisu a o víkendech tam hrála swingová * W. Shakespeare, Sen čarovné noci, překlad Jiří Josek.L AUR A kapela. Na Jamieho naléhání jsme si objednali láhevšamaňského. Do té doby jsem ho pila jenom jednou, nabratrově svatbě, a po jedné sklence se mi točila hlava. Když spustila kapela, zeptal se Jamie Henryho, jestli by si se mnou mohl zatancovat (Henry netančil ani ten večer, ani kdy jindy kvůli svému kulhání). Vířili jsme kolem dokola na hudbu Duka Ellingtona, Bennyho Goodmana aTommyho Dorseye, na hudbu, kterou jsem poslouchala vrádiu a tancovala na ni v salonu s bratry a se synovci. Jak jen bylo tohle rozdílné, a jak vzrušující! Uvědomovala jsem si, jak nás Henryho oči sledují, i pohledy jiných – ženské oči, které mě závistivě pozorují. Pro mě to byl neobvyklý pocit a nemohla jsem si pomoct, vychutnávala jsem si ho. Po několika tancích mě doprovodil zpátky k našemu stolu a omluvil se. Posadila jsem se, zardělá a zadýchaná.

„Dnes večer jsi mimořádně hezká,“ pravil Henry.

„Děkuji.“

„Jamie takhle na ženy působí. Kvůli němu se rozzáří.“ Tvářil se neurčitě, hovořil věcně. Pokud na svého bratra žárlil, nepoznala jsem to. „Líbíš se mu, to vidím,“ dodal.

„Jsem si jistá, že není nikdo, koho by neměl rád.“

„Aspoň ne nikdo v sukni,“ podotkl Henry s pokřiveným úsměvem. „Podívej.“ Pokynul rukou k parketu a já uviděla Jamieho se štíhlou brunetou v náručí. Měla na soběsaténové šaty s hluboko vystřiženými zády a Jamieho ruka spočívala na její holé kůži. Když ho bez námahynásledovala řadou složitých otoček a figur, uvědomila jsem si, jak nemotornou partnerkou jsem musela být. Chtěla jsem skrýt obličej do dlaní; věděla jsem, že všechny mé pocity Henry vidí. Moji závist a rozpaky. Moji pošetilou touhu.

Zvedla jsem se. Nevím, co bych mu bývala řekla, neboť v tu chvíli vstal a uchopil mě za ruku. „Je pozdě,“ řekl, „a vím, že ráno musíš do kostela. Pojď, doprovodím tě domů.“ Byl tak ohleduplný, tak laskavý. Pocítila jsemnával studu. Ale později, když jsem beze spánku ležela vposteli, napadlo mě, že to, co jsem před Henrym dala tak L AUR A nepokrytě najevo, pro něho nebylo nic nového. Musel to vidět už dřív, v Jamieho společnosti to musel zažít užmnohokrát: touhu po jasu, který k němu nikdy patřit nebude.

~

Jamie se vrátil do Oxfordu a já ho pustila z hlavy.Nebyla jsem blázen. Věděla jsem, že muž jako on by nikdy

nezatoužil po ženě jako jsem já. Už to byl dostatečnýzázrak, že se o mě zajímal Henry. Nemůžu říct, jestli jsem

tehdy do něho byla opravdu zamilovaná. Byla jsem mu

tak vděčná, že to zastínilo vše ostatní. Byl můj zachránce

před životem na okraji, před soucitem a rozmrzelouvlídností, jež patří ke staropanenství. Měla bych říct, že byl

můj potenciální zachránce. V žádném případě jsem si jím

nebyla jistá, a z dobrého důvodu.

Jednou večer na zkoušce sboru jsem vzhlédla odzpěvníku a uviděla jsem ho, jak mě pozoruje z jedné ze zadních lavic. Tvářil se vážně a odhodlaně. Je to tady, blesklo mi hlavou. Požádá mě o ruku. Nějak jsem překlepala zbytek zkoušky, i když mě sbormistr musel dvakrát napomenout, že jsem promeškala nástup. Když jsem si v místnosti pro sbor neobratnými prsty rozepínala kostým, najednou mi vytanula představa, jak mi o svatební noci Henryho ruce rozepínají knoflíky noční košile. Uvažovala jsem, jaké to bude s ním spát, nechat ho, aby se dotýkal mého těla tak důvěrně jako svého. Moje sestra Etta, která bylakvalifikovaná ošetřovatelka, mi pověděla o pohlavním styku, když jsem dovršila jednadvacet let. Vysvětlila mi to čistěfaktograficky; ani jednou se nezmínila, jak je to mezi ní ajejím manželem Jackem, ale podle jejího intimního úsměvu jsem se domyslela, že manželské lože není tak úplněneříjemné místo.

Henry na mě čekal před kostelem, opíral se o vůz vobyčejné bílé košili, šedých kalhotách a v šedém plstěném klobouku s promáčknutým dýnkem. Nikdy nenosil nic jiného. Oblečení pro něho nic neznamenalo a to jeho mu L AUR A často špatně sedělo – kalhoty mu v pase sjížděly, lemynohavic vláčel v prachu, rukávy měl příliš dlouhé nebopříliš krátké. Teď se směju, když pomyslím na to, jaké pocity ve mně jeho garderoba vzbuzovala. Přímo jsem se třásla touhou něco mu ušít.

„Dobrý den, drahá,“ řekl. A pak dodal: „Přišel jsem se rozloučit.“

Rozloučit. To slovo se mezi námi vznášelo a pak mězahalilo do měkkých, černých záhybů.

„V Alabamě stavějí nové letiště a chtějí, abych na ten projekt dohlédl. Budu pryč několik měsíců a možná i déle.“

„Rozumím,“ řekla jsem.

Čekala jsem, že ještě něco řekne: Jak mu buduchybět. Jak mi bude psát. Jak doufá, že mě tady najde, až se vrátí. Ale neřekl nic, a jak se ticho protahovalo, pocítila jsem, jak se mě zmocňuje znechucení ze mě samé. Nebylo mi souzeno manželství, děti a vše, co k tomu patří. Tyhle věci pro mě nejsou, nikdy pro mě nebyly. Byla jsemblázen, že jsem si myslela něco jiného.

Pocítila jsem, jak se mu vzdaluji a sobě také. Našepodoby se před mým vnitřním zrakem zmenšovaly. Slyšela jsem ho, jak mi nabízí, že mě odveze domů. Slyšela jsem se, jak zdvořile odmítám, říkám mu, že potřebuji čerstvý vzduch, a pak mu přeju hodně štěstí v Alabamě. Uviděla jsem jeho, jak se ke mně naklání. Uviděla jsem sebe, jak odvracím hlavu, aby si jeho polibek našel moji tvář a ne mé rty. Sledoval, jak od něho odcházím, se zády takrovnými, jak mi jen hrdost dovolila.

Matka se na mě vrhla, jen co jsem se objevila vedveřích. „Henry se tady dneska stavil,“ vyhrkla. „Našel tě v kostele?“

Přikývla jsem.

„Zdálo se, že s tebou musí nutně mluvit.“

Bylo těžké pohlédnout jí do obličeje, vidět naději, která se jí chvěla těsně pod povrchem zářivého úsměvu. „Henry odjíždí,“ řekla jsem. „Neví, na jak dlouho.“ L AUR A

„Neříkal... nic víc?“

„Ne, to je všechno.“ Vykročila jsem po schodech kesvému pokoji.

„Vrátí se,“ zavolala za mnou. „Vím, že se vrátí.“

Otočila jsem se a pohlédla na ni, byla tak půvabná ve svém zármutku. Jednu bledou, štíhlou ruku mělapoloženou na zábradlí schodů. Druhou svírala látku sukně a mačkala ji.

„Ach Lauro,“ řekla a hlas se jí zrádně třásl.

„Neopovažuj se plakat, matko.“

Neplakala. Musela vynaložit herkulovské úsilí. Matka pláče kvůli všemu: mrtvým motýlům, sražené omáčce. „Tolik mě to mrzí, zlatíčko,“ řekla.

Najednou se mi podlomily nohy. Klesla jsem na horní schod a položila si hlavu na kolena. Slyšela jsem, jak schody vržou pod jejími kroky, a vycítila, že si sedá vedle mě. Objala mě paží a dotkla se rty mých vlasů. „Nebudeme o něm mluvit,“ řekla. „Už nikdy nevyslovíme jeho jméno.“

Dodržela slib a musela dát vědět i zbytku rodiny,protože nikdo se o Henrym slovem nezmínil, dokonce anisestry ne. Byly jenom všechny přehnaně laskavé, skládaly mi poklony častěji, než jsem si zasloužila, a vymýšlely, jak mě zaměstnat. Byla jsem velmi žádaná jako host na večeři, partner do bridže a společnice při nakupování. Navenek jsem byla veselá a po čase se mnou zase začaly jednatnormálně, přesvědčené, že jsem to překonala. Nepřekonala. Byla jsem rozzuřená – na sebe, na Henryho. Na krutý přirozený řád věcí, který způsobil, že jsem pro muženežádoucí, a zároveň se bez muže nedokážu cítitnepoznamenaná. Poznala jsem, že moje někdejší spokojenost byla lež. Taková byla pravda v dřeni mé existence: tato zející prázdnota spoře oděná do vzteku. Byla se mnou po celou dobu. Henry byl pouze tím, kdo mi ji ukázal.

Téměř dva měsíce se mi neozval. A pak jednoho dne jsem přišla domů a v hale zneklidněně čekala matka. L AUR A „Hen ry McAllan se vrátil,“ řekla. „Je v salonu. Ukaž, jsi rozcuchaná, upravím ti vlasy.“

„Přijmu ho tak, jak jsem,“ řekla jsem a napřímila hlavu.

Zalitovala jsem toho nepatrného vzdoru, hned jak jsem ho uviděla. Byl opálený a ve formě, mnohem hezčí než kdy předtím. Proč jsem si alespoň nenamalovala rty? Ne – byla to pošetilost. Tenhle muž si se mnou zahrával a pak mě opustil. Po celé ty týdny jsem od něho nedostala ani pohlednici. Co mi na tom záleží, jestli mu budu připadat hezká?

„Rád tě vidím, Lauro,“ řekl. „Jak ses měla?“

„Docela dobře. A ty?“

„Chyběla jsi mi,“ řekl.

Mlčela jsem. Henry ke mně přistoupil a uchopil mě za ruce. Měla jsem je vlhké, ale ty jeho byly chladné asuché.

„Potřeboval jsem si být jistý svými city,“ řekl. „A teď jsem. Miluju tě a chci tě za ženu. Vezmeš si mě?“

A bylo to tady, přesně takhle: otázka, o níž jsem si myslela, že ji nikdy neuslyším. Připouštím, že se toneodehrálo úplně tak, jak jsem si to představovala. Henry neklečel a ve skutečnosti ta otázka vyzněla spíš jakooznámení. Pokud si dělal nějaké starosti, jak odpovím, nedal to na sobě znát. To se mě trochu dotklo. Ta troufalost, mít po tak dlouhé nepřítomnosti takovou jistotu. Myslel si, že může jednoduše nakráčet k nám domů a vyžádat si mě jako zapomenutý kabát? Přesto se můj hněv jevil vesrovnání s neuvěřitelnou skutečností, že o mě stojí, podružný. Řekla jsem si, že pokud si je Henry mnou jistý, je to proto, že je prostě takový. Maso by se nemělo jíst syrové. Modrá ti sluší. Vezmeš si mě?

Zadívala jsem se mu do upřímných šedých očí anajednou mi nečekaně vytanul Jamie, jak se na mě oslnivě usmívá, když se mnou vířil v tanečním sále hoteluPeabody. Henry nebyl ani elegantní, ani romantický; podobně L AUR A jako já byl z odolnějšího, obyčejnějšího těsta. Ale miloval mě a já věděla, že se o mě postará, bude mi věrný a dá mi děti, které budou silné a bystré. A za to všechno bych ho určitě mohla na oplátku milovat.

„Ano, Henry,“ řekla jsem. „Vezmu si tě.“

Jednou přikývl, pak mě políbil, rozevřel mi palcem ústa a zajel mi do nich jazykem. Sklapla jsem ústa, vícpřekvaením než čím jiným; spousta let uběhla od doby, co jsem zažila francouzský polibek, a jeho jazyk mi připadal cizí, tlustý a neznámý. Henry tiše zamručel a já si uvědomila, že jsem ho kousla.

„Mrzí mě to,“ vykoktala jsem. „Nevěděla jsem, že to uděláš.“

Neodpověděl, Jenom mi znovu otevřel ústa a políbil mě přesně jako předtím. Tentokrát jsem jeho útok bezprotestu přijala a to ho zřejmě uspokojilo, protože mě po pár minutách opustil a šel si promluvit s tátou.

~

O šest týdnů později jsme se vzali při jednoduchémepiskoálním obřadu. Za svědka nám šel Jamie. Když ho k nám

Henry přivedl, na uvítanou mě pozdravil medvědímobjetím a tuctem růžových růží.

„Drahá Lauro,“ řekl. „Jsem tak rád, že Henry konečně přišel k rozumu. Řekl jsem mu, že je pitomec, jestli si tě nevezme.“

Jamie mě rozmazlil, pokud šlo o zbytek McAllanových, s nimiž jsem se poprvé setkala dva dny před svatbou. Od chvíle, kdy dorazili, bylo jasné, že se považují za něco lepšího než Chappellovi, kteří, a to je třeba říct, měli zotcovy strany francouzskou krev a z matčiny generála Unie. Henryho otce – taťku – jsem o onom víkendu mocnevídala – s ostatními muži byl někde venku a zabývali se tím, co muži o svatbě dělají – ale strávila jsem dost času seženami McAllanovými, abych poznala, že si nikdy nebudeme L AUR A blízké, jak jsem naivně doufala. Henryho matka byla chladná a namyšlená a ke všemu a ke každému měla co podotknout, většinou negativního. Jeho dvě sestry,Eboline a Thalia, někdejší Bavlníkové královny krásy vGreenville, se bohatě provdaly a daly si záležet, aby se to každý dozvěděl. Den před svatbou matka uspořádala slavnostní oběd pro ženy z obou rodin a Fanny se jich zeptala, jestli navštěvovaly univerzitu.

Thalia nadzvedla dokonale vytrhané obočí a pravila: „K čemu je ženě dobrá univerzita? Přiznávám, že nevidím, k čemu je zapotřebí.“

„Pokud ovšem nejste chudí nebo obyčejní,“ dodalaEboline.

Uchichtla se a Thalia se hihňala s ní. Se sestrami jsme na sebe váhavě pohlédly. Neřekl jim Henry, že jsme všechny chodily na univerzitu? Fanny mi potom říkala, že to určitě nevěděly, že ta přezíravost jistě nebyla záměrná. Já ale věděla své.

Přesto mi ani nepříjemní Henryho příbuznínedokázali pokazit štěstí, jež jsem zažívala ve svůj svatební den. Líbánky jsme strávili v Charlestonu, pak jsme se vrátili do domku, který pro nás Henry pronajal na Evergreen Street; rodiče bydleli nedaleko. A tak začal můj časpoddajnosti. Milovala jsem omezenost rodinného života, pocit, že někam patřím, který mi poskytoval. Patřila jsemHenrymu. Podvolovala jsem se mu – vařila jsem jídlo, které měl rád, prala a žehlila jsem mu košile, každý den jsem na něho čekala, až se vrátí ke mně domů – proto jsem se ocitla zde na zemi, jen abych tohle dělala. Potom se vlistopadu 1940 narodila Amanda Leigh a dva roky po níIsabelle a já začala úplně patřit jim, víc než jsem patřívala jejich otci. Žila jsem v manželství šest let, než jsem sipřiomněla, že opak poddajnosti je nepoddajnost, a na tu je někdy třeba „vzít sekeru“.

JAMIE

Ve snu jsem sám na střeše Ebolinina starého domu

v Green ville a dívám se, jak voda stoupá. Obvykle je mi

deset, ale někdy jsem dospělý a jednou jsem byl stařec.

Sedím obkročmo na hřebeni, nohy mi visí po oboustra

nách střechy. Předměty stržené vodou se ženou ke mně

a kolem mě a otáčejí se v proudu. Okrasný stromekzede

rah. Křišťálový lustr. Mrtvá kráva. Pokouším se uhodnout,

na kterou stranu domu voda ten který předmět odnese.

Postel s nebesy, za kterou se táhne moskytiéra, půjdena

levo. Kadibudka napravo, stejně jako sportovní vůz Stutz

Bearcat paní Wilhoitové. Sázky v téhle hře jsou vysoké:

pokaždé když neuhodnu, stoupne voda o další stopu. Když

mi dosáhne ke kotníkům, vytáhnu kolena, co nejvýš to

jde, abych neztratil rovnováhu. Rajtuju na domě, jedu

s ním na sever do řítící se povodně a přitom mě vodapo

bízí svým strašlivým hlasem. Nemluvím jejím jazykem, ale

vím, co říká: Chce mě dostat. Ne proto, že bych byl nějak

důležitý, ale proto, že chce všechno. Kdo jsem já, hubený

kluk v pumpkách, abych jí to odepřel?

Když mě řeka popadne, nepokouším se plavat nebozů

stat na hladině. Otevřu oči a ústa a nechám vodu, aby mě

zalila. Cítím, jak se mi plíce křečovitě svírají, ale žádnou

bolest a přestávám se bát. Proud mě unáší. Jsemnapla

venina a pochopím, že jsem nikdy nic jiného nebyl. JAMIE

Přede mnou ve tmě něco září a čím víc se blížím, tím je to jasnější. Z toho světla mě bolí oči. Spadla do řeky hvězda? lámu si hlavu. Spolkla řeka všechno, dokonce i nebe? Ze středu hvězdy vyzařuje pět paprsků. Pohybují se dopředu dozadu, jako by něco hledaly. Když je míjím, vidím, že to jsou prsty, a to, co jsem považoval za hvězdu, že je velká bílá ruka. Nechci, aby mě našla. Jsem teďsoučástí řeky.

A pak už nejsem. Pocítím ostrou bolest v hlavě, jsem prudce vytažen zpátky na střechu nebo do člunu – sen se obměňuje. Avšak ruka vždy patří Henrymu, a vždycky svírá pořádný kus mojí kštice.

Při té povodni zahynulo přes tisíc lidí. Já přežil díky Henrymu. Nebyl jsem na Ebolinině střeše sám, byli tam se mnou rodiče, Eboline s manželem Virgilem a jejich služebná Dessie. Voda se nepřihnala a neodnesla mě, spadl jsem do ní. Spadl jsem do ní, protože jsem si stoupl. A stoupl jsem si proto, že jsem uviděl Henryho připlouvat ve člunu, aby nás zachránil.

Díky Henrymu. Za tolik z toho, čím jsem a čeho jsemdosáhl, vděčím Henrymu. Moje nejstarší vzpomínka je na to, jak se s ním setkávám poprvé. Matka mě houpala vnáručí a pak mě podala velikánskému bělovlasému cizinci. Bál jsem se, a potom nebál – víc se nepamatuji. Máma to vždycky vyprávěla tak, že jsem začal vyvádět, ale když mě Henry podržel před sebou a řekl: „Ahoj, bráško,“ okamžitě jsem přestal brečet a strčil mu prsty do úst. Já, který jsem řval jak indián, kdykoli se mě otec nebo nějaký jiný muž pokusil zvednout, jsem se poddajně nechal vzít odHenryho. Bylo mi rok a půl. Jemu bylo jednadvacet a právě se vrátil z první světové války.

Kvůli Henrymu jsem vyrostl v nenávisti ke skopčákům. Němčouři se snažili ho zabít v lese někde ve Francii.Způsobili mu kulhání a bílé vlasy. Také mu něco sebrali – nevěděl jsem, co přesně, ale vycítil jsem, že to postrádá. O válce nikdy nemluvil. Taťka do něho kvůli tomu vždycky JAMIE ryl, chtěl vědět, kolik chlapů zabil a jak je zabil. „Bylo jich přes deset? Přes padesát?“ ptával se. „Dostal jsi některého bajonetem, nebo jsi je všecky zastřelil z dálky?“

Ale Henry neřekl. O válce se zmínil jenom jedenkrát, a to na moje osmé narozeniny. Přijel domů na víkend a vzal mě na lov na vysokou. Vůbec poprvé jsem měl s sebou skutečnou zbraň (tedy jestli říkáte vzduchovce skutečná zbraň) a překypoval jsem mužskou pýchou. Nepodařilo se mi trefit se do ničeho kromě několika málo stromů, ale Henry složil osmeráka. Nebyl to čistý zásah. Když jsme se dostali na místo, kde jelen padl, zjistili jsme, že ještě žije a marně zápasí, aby se postavil. Z rány ve stehně mučouhala roztříštěná kost. Oči měl vytřeštěné a nechápající. Henry si přejel rukou přes obličej a pak mě pevně popadl za rameno. „Slib mi, že jestli z tebe někdy bude muset být voják,“ řekl, „budeš se snažit dostat se na nebe. Prý jeodtamtud válka mnohem čistší.“

Slíbil jsem mu to. Pak poklekl a jelena podřízl.

Od toho dne jsem předstíral, že jsem pilot, kdykoli nad naší farmou přelétala práškovací letadla. Až na to, že jsem nezabíjel květopase bavlníkového, ale skopčáky. Ve své představivosti jsem jistě sestřelil stovky vynikajícíchněmeckých pilotů, zatímco jsem seděl na nejvyšších větvích ambroně za naším domem.

Pokud ovšem Henry zažehl jiskru mé touhy létat,roznítil ji Lindbergh svým samostatným letem přes Atlantik. Bylo to ani ne měsíc po povodni. Greenville a naše farma byly stále ještě deset stop pod vodou, tak jsme bydleli u tety a strýce v Carthage. Dům praskal ve švech a já musel spát na posteli metr dvacet na metr devadesát v podkroví se svými bratranci Albinem a Averym, statnými hulváty s uhrovitými obličeji a předkusem. Vmáčknutému mezi ty dva se mi zdálo o povodni: o tom, jak hádám, co kudypoluje, o hlasu vody, o velké, bílé ruce. Můj nářek jeprobudil a bušili a kopali do mě, až jsem se probral, a nadávali



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist