načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bagr -- Příběh mutanta - Bc. Martin Koláček

Bagr -- Příběh mutanta

Elektronická kniha: Bagr -- Příběh mutanta
Autor:

Sci-fi komedie BAGR se odehrává v post-apokalyptickém světě plném mutantů, obřích masožravých rostlin, burzovních makléřů a další lidožravé havěti. Hlavním hrdinou je mladý ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 140
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sci-fi komedie BAGR se odehrává v post-apokalyptickém světě plném mutantů, obřích masožravých rostlin, burzovních makléřů a další lidožravé havěti.
Hlavním hrdinou je mladý mutant s poruchou nepříjmu potravy, jehož právě čeká první den ve škole. Stojí před ním úkol doslova nadlidský:
Nikoho nesežrat. „Bagr: příběh mutanta“ je volným pokračováním autorovy úspěšné knihy „Grunt RX-10“.
V „Bagrovi“ Martin Koláček opět popouští uzdu své fantazii a promýšlí scény do těch nejbláznivějších detailů, od každodenních interakcí lidožravého mutanta se svými pubertálními spolužáky, přes skladbu učiva v postapokalyptické škole, až po terapeutickou skupinu Anonymních kanibalů. Pro ty z vás, kteří si budou Bagrem krátit čas v práci, doporučujeme spolu s knihou zakoupit tlumič smíchu „Antilaughenit“. Tlumič nasadíte na ústa, utáhnete pásky na temeni hlavy a na krku a můžete se chechtat jako diví, aniž by kdokoliv pojal podezření, že nepracujete. Minivětráček pod bradou zajišťuje dostatečný přístup vzduchu, abyste se při smíchu neudusili. Za příplatek je možné pořídit si také aplikaci do telefonu, která v případě infarktu, natržené bránice, dušení či jiných patologických projevů smíchu přivolají lékařskou pomoc.

Zařazeno v kategoriích
Bc. Martin Koláček - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Martin Koláček

BAGR

Příběh mutanta


3

PRVNÍ DEN ŠKOLY

Náš příběh se odehrává v post-apokalyptickém světě plném mutantů,

obřích masožravých rostlin, burzovních makléřů a další lidožravé havěti.

Radioaktivní spad už spadl a lidstvo vylezlo z podzemních krytů na

sluncem zalité, mutanty hnojené louky.

Bagr Grunt se poprvé kutálel do školy. Dost se toho obával. Bagr totiž

nebyl obyčejným člověkem. Ve skutečnosti nebyl člověkem vůbec. Bagr

Grunt byl mutant. A skutečnost, že byl oblečen do slušivého námořnického

oblečku s nažehlenými manžetami a s roztomile stupidním kloboučkem,

neměnila nic na tom, že pod tím vším byl hrůzu vzbuzující chlupatá koule

s obrovskou hubou plnou ostrých zubů. Jestli si jeho rodiče mysleli, že

když ho obléknou jako idiota, nikdo si faktu, že je lidožravým mutantem,

nevšimne... Měli by si pořídit příručku o tom, jak zacházet s mentálně

zaostalými jedinci, a pak podle ní spolu vzájemně zajít.

Bagr byl zvyklý na to, že nebyl v kolektivu příliš oblíben. O jeho druhu,

krosinech, panovala spousta ošklivých předsudků. Například ten, že žerou

lidi.

A co hůř, byla to pravda.

Ne, že by byl právě náš Bagr nějakou lidožravou bestií, to vůbec ne. Aspoň

většinou ne. Bagr byl dobře vychovaný a uměl své pudy krotit. K přežití

žrát lidi nepotřeboval. K doplnění potřebných živin mu stačila i mrkev.

Vlastně i nať z mrkve... Po pravdě, byl schopen spořádat záhon mrkví

i s veškerou půdou, pokračovat dlaždičkami ležícími na cestě, kůlnou

stojící vedle cesty a vyděšeným zahradníkem, po zmíněné cestě

prchajícím.

Zkrátka řečeno, takový krosin mohl sežrat cokoliv. Mohl by svými

stravovacími návyky uvést v depresi všechny vegetariány, vegany,


4

fruktariány i jinou sebepoškozující svatou verbež. Tím, že by jedl pouze

anorganické látky.

Jenže tak snadné být krosinem není.

Bagr Grunt jedl lidi výhradně v situacích, kdy byl emocionálně rozrušen.

Poprvé se mu to stalo, když se mu ve školce děti smály, že říká svému

tátovi „mami“ a své mámě „tati“. Bylo to strašně nespravedlivé. Vzhledem

k tomu, že jeho otec, Grunt RX-10, byl opravdu tím, kdo ho porodil,

zatímco jeho matka, Grunt RX-10, jej zplodila, oslovoval je zcela správně.

Jenže děti jeho vysvětlení neposlouchaly a dál se mu smály. A tak začal jíst.

Nejdřív dětem snědl jejich plyšové hračky, autíčka a pokladničky. Jenže

děti jaksi postrádaly některé základní pudy (tedy především pud

sebezáchovy) a místo útěku mu začaly ošklivě nadávat. Tím ho rozrušily

ještě víc. Jeho pocit nespravedlnosti sílil, protože za ty snědené hračky si

přece mohly samy.

A tak snědl i je.

Byl pak vyloučen z jakékoliv předškolní docházky, prý dokud se nenaučí

chovat. Po roce mu jeho otec zařídil výjimku, s tím, že na náklady vlastní

společnosti pro chov a převoz krosinů nechal do školky instalovat rozvod

vůně konvalinek, která krosiny paralyzuje.

Bohužel, jednoho dne za bouřky vypadl proud, čímž přestal fungovat

i zmíněný rozvod vůně. Udeřil blesk, Bagra to rozrušilo a když přišel

k sobě, zuby měl plné nějakého svinstva.

Ono svinstvo se ukázalo být zástěrou kuchařky. Děti tentokrát naštěstí

vynechal, ale prožral se skrz zeď školky do parku, v němž pozřel sochu

zakladatele města, a pak pokračoval do vývařovny pro chudé, kde během

několika minut vyřešil místní tíživou sociální otázku.

Incident mu byl prominut díky tomu, že jeho otec slíbil na vlastní náklady

postavit novou sochu a opravit zeď školky. Z veřejného vzdělávacího

systému byl však malý Bagřík opět vyloučen.


5

Naděje na chlapcovo znovuzapojení do společnosti svitla, když mu byla

o rok později diagnostikována porucha nepříjmu potravy a on dostal

oficiální dokument, dokládající, že za své záchvaty žravosti nemůže.

Bohužel ho snědl.

Až nyní, v pololetí 5. třídy, se konečně dostal jeho případ na řadu na

místním městském úřadě, vydali mu dokument nový a on dostal druhou

šanci.

Bagr konečně dorazil k budově školy. Muž, který před ní stál, zjevně čekal

na něj.

„Ty musíš pýt Pagr, viď?“ spustil na něj sladkým hlasem.

„Ne Pagr. Bagr!“ odvětil krosin. Strašně nenáviděl, když jeho jméno

komolili. Stačí, že se jmenuje takhle debilně v základu, bez zkomolení.

„Ale vždyť já vím. Promiň, mám opar, tak se mi špatně vyslovuje B – au!“

„Aha, no jo, tak to buďte rád, že nejste krosin. U mě by opar znamenal, že

budu mít půlku koule v prdeli.“

„Ale no tak,“ krotil ho učitel, „u nás ve škole se sprostá slova neříkají.“

„Ale ne,“ vyhrkl Bagr nervózně, aby své faux paux vysvětlil, „já tou koulí

nemyslel jako varlata. Já myslel hlavu. To je jediná koule, co mám.“

„Ne koule! To druhé slovo bylo sprosté!“

„Opar je sprostý slovo?“

Učitel se rozhodl první kázeňský přestupek nového žáka raději ignorovat:

„Zapomeň na to. Takže,“ odkašlal si, „já jsem pratr Řehoř. Tenhle rok se

s tvojí třídou pudeme věnovat ná-oženství.“

„Jak jako věnovat?“ vyděsil se krosin.

„Prosím?“

„Já se nechci na nic věnovat.“

„Ale ne, říkám, že se pudeme věnovat ná-oženství.“


6

„No vždyť jo. Já teda nevím, jak se může někdo věnovat na ženství, ale

rozhodně se toho nehodlám účastnit! To se jako budeme muset nechat

předělat?“

„Ná-bo-au-ženství,“ upřesnil bratr.

„Jo tak, náboženství,“ uklidnil se Bagr, „jé, tak to je nuda. Já myslel, že se

budu učit dějiny a jazyky a tak, ne nějaký náboženský bláboly.“

„Ale to nejsou plá-oly! To jsou dějiny. Jen podány tak, jak nám je popsal

Půch.“

„Dějiny skrz puch? To je nechutný!“

„Bůh! Au!“

„Táta říká, že Bůh je jenom konstrukt lidské imaginace. Kdo v něj věří, je

debil.“

„Co kdybys držel... eh... ústa?“ na poslední chvíli se uklidnil učitel, než řekl

trochu méně neutrální „tu svoji hnusnou zupatou hlavu“.

Krosin si jej zvědavě prohlížel. Učitel mu věnoval pohled stejně zvědavý.

„Doma tě neučili víře?“

„Ani ne, táta říká, že církev je banda zmrdů.“

„Vidíš, všichni se učíme. I poučení, že můj otec je kretén, má význam.“

Bagr na něj jen nechápavě zíral. Co s tím má co do činění učitelův otec?

„Tvůj táta se mýlí. Církev je plná schopných a doprých lidí, kteří se snaží

zlepšit život svých plízkých. Například vzdělávání dětí a mutantů je jejím

primárním zájmem. Přijít ti naproti mi přikázal přímo sám Svatý otec.“

„Aha,“ pochopil Bagr, „to je ten kretén?“

Učitel náhle zcela vypadl ze své role: „No to pych řek! Jmenuje se Damián a

je to pořádný parchant.“

„A ten parchant je v církvi?“

„No jistě. Je to papež, vůdce církve.“


7

„Aha, tak to musí být vážně pěknej zmrd, co?“

„No to teda!“

„...když všichni v církvi jsou zmr...“

„Já jsem přece taky v církvi! Pratr Řehoř, chápeš?! Pratr! Kněz!“

„Jo tak...“ Bagr se pokusil nasadit omluvný výraz.

Hlavně že mu máma několikrát kladla na srdce, že musí udělat dobrý první

dojem! Že ten určí, jaké mu budou učitelé dávat známky po zbytek studia.

Jestli je to tak, může se rovnou odkutálet domů. Copak se dá nějak vylepšit

první dojem, během něhož jste svému učiteli oznámili, že je debil a jeho

organizace že je banda zmrdů?

„Pardon,“ zkusil to, „víte, já jak jsem krosin, tak mám takovou vlastnost, že

když jsem nervózní, klesá mi inteligence. A já chtěl udělat dobrej dojem,

ukázat, jak jsem inteligentní. Jenže tím jsem se stresoval a kvůli tomu mi

klesla inteligence... A čím blbější jste, tím hůř se dělá dojem, že nejste. To

asi znáte...“ zarazil se, pak vyhrkl: „Teda vy asi ne, já myslel jako...“

„No dopře,“ zarazil jeho omluvu kněz, „už raději nemluv, dokud se

neuklidníš. A co se týče víry, pudeme mít půl roku na to, apychom to spolu

proprali. Všechno si v hodinách řekneme.“

„Aha, a proč jenom půl roku?“

„Protože za půl roku proběhne konkláve, ze mě se stane papež, a pak bude

učit Damián, bude u toho přivázanej hlavou dolů od stropu a do rozkroku

mu budou každou hodinu odbíjet kukačkový hodiny! Au! Sakra! Krucifix!

Zkurvenej opar!“

Všiml si Bagrova překvapeného výrazu a trochu se uklidnil, ačkoliv opar

na jeho rtu zřejmě pekelně bolel.

Chvíli bylo ticho.

„A nebude mu to vadit?“ bezelstně se zeptal Bagr.

Řehoř místo odpovědi jen pokynul, aby ho krosin následoval.


8

Vyrazili společně chodbami budovy. V tichosti. To Bagrovi vyhovovalo. Bál

se, co by kvůli aktuálnímu stavu své inteligence mohl ještě pokazit.

Do cesty se jim postavily schody.

„Vidíš,“ řekl Řehoř, „jsme poněkud pozadu, co se pezpariérového přístupu

týče. Myslíš, že si s těmi schody poradíš?“

Kdyby měl Bagr ruce, pokrčil by rameny: „Ale jo,“ řekl, „poradím.“

Během minuty nebylo po schodech ani památky. Jen hliněná skluzavka a

kus zrezivělého zábradlí na straně dávaly tušit, že zde ještě před chvílí

bylo schodiště.

Bagr na vrcholu skluzavky spokojeně chroupal zbytky žulového obložení a

rozhlížel se po chodbě. „S těma sloupama bych si poradil taky,“ zavolal

dolů na kněze.

„To nebude nutné,“ poněkud zmateně jej ujistil bratr Řehoř, zatímco se

snažil uvědomit si, kde udělal hned na začátku výchovného procesu

pedagogickou chybu.

Cesta pokračovala do sklepa. Bagr byl stále více nervózní, ale naštěstí se

celkem slušně ovládl. Po pár snědených krysách a ozdobných keřících

došli ke dveřím s nápisem 5.Z.

Vešli dovnitř.


9

ZATRACENÍ MUTANTI

Hned, jak uviděl své nové spolužáky a spolužačky, Bagr trochu pookřál.

Sem by mohl zapadnout. Jistě, minimálně polovina z nich vypadala

opravdu lidsky. Měli dvě nohy, dvě ruce, nos, uši - obvykle i po jednom na

každé straně hlavy...

Po jednom uchu, ne nosu, samozřejmě...

No prostě vše, co k mládeži právě vstupující do puberty patří.

Druhá polovina ale do těchto měřítek až tak úplně nezapadala. Tak

například zde byl týpek, který vypadal jako žabák a neustále kolem sebe

vypouštěl sliz. Hned vedle se nacházela tekutá entita nevýrazné hnilobné

barvy, zato výrazného hnilobného zápachu. Zadním lavicím pak vévodila

ohromná chlupatá bestie s rukama jako sloupy veřejného osvětlení a

zadnicí tak velkou, že by sama obsadila celý autobus.

Řehoř vešel dovnitř a za ním se vkutálel Bagr. Otočilo se k nim všech

patnáct pohledů. Celkem to dělalo asi čtyřicet očí, především díky

gigantické mouše, soustředěně ťukající sosákem do klávesnice počítače.

„Milí žáci,“ pronesl Řehoř slavnostně, „je mojí radostnou povinností

představit vám vašeho nového spolužáka. Jmenuje se Pagr Grunt. Doufám,

že se mu nepudete smát za jeho hloupé jméno ani ošklivou podobu...“

V krosinovi se začala rodit touha sežrat knězi boty.

„...Kvůli jistým kázeňským prohřeškům v minulosti pyl doteď odsouzen

k domácí výuce.“

Třídou to zahučelo, nejspíš jako výraz toho, že většina jejího osazenstva by

si přála být takhle odsouzena. Řehoř je umlčel prostým pohybem ruky.


10

Ano, měl mezi nimi autoritu. Zřejmě nebude Svatý otec prvním, koho bratr

Řehoř pověsí rozkrokem před kukačkové hodiny.

„Tak Pagře...“

„Bagře!“

„...pověz nám něco o sobě.“

„No, já...“ začal nejistě Bagr, „jsem krosin...“

„Nepovídej,“ zašklebil se kněz, „co takhle něco víc? Třeba - au - jaké máš

koníčky?“

„Ke koníčkům mě nepustí. Prý bych je snědl...“

Třída se rozchechtala.

„Ale ne, mám na mysli záliby,“ upřesnil kněz, „jako třeba hraní na kytaru,

vyšívání, nebo tak.“

Bagr se na něj překvapeně otočil: „Vyšívání?“

„Aha, no jo, promiň, ty vlastně nemáš ruce, viď?“ Řehoř hodil do místnosti

poťouchlý úsměv. Tentokrát se ale třída nezasmála. Autoritu u nich možná

měl, ale rozhodně nebyl oblíbený.

„A co takhle nějaké hry?“ kněz rychle pokračoval, aby trapná situace po

nepovedeném vtipu rychle skončila, „máš rád nějakou hru?“

„No, celkem mě baví bowling.“

Třída se opět rozesmála.

„No vidíš, to je hezké. A ty tedy hraješ při powlingu kouli?“ zkusil to znovu

Řehoř. Smích ve třídě okamžitě zamrznul.

„Ne,“ opět zcela bezelstně odvětil Bagr.

„Ježíš, co to je za otázku?“ ozval se nejen lidský, ale především neobyčejně

krásný kluk v zadní lavici, „a co jste při bowlingu vy, bratře? Kuželka?“

Třída se opět rozesmála.


11

„Pozor, chlapče!“ Řehořovy obličejové rysy ztvrdly, „ještě jedna taková

poznámka a tvůj rozkrok zase potká kukačku! Za chvíli ti tam nic

nezůstane!“

„To ne!“ ozvaly se současně dvě dívky a jedna moucha. Dívky se nevraživě

podívaly jedna po druhé. Moucha to v záchvatu studu zalomila pod lavici.

„No tak byste měly, slečny, domluvit svému vtipnému krasavci, aby držel

jazyk za zuby! Tak, Pagře...“

„Bagře!“

„...je něco, na co by ses chtěl zeptat?“

„No, vlastně jo,“ odvětil Bagr, „jak to, že jsme třída 5.Z? Já myslel, že se to

počítá od áčka. Ale tolik tříd tady přece nemáme!“

„Á, zvídavá otázka od zvídavého ducha.“

„To ne, to nebyl duch, to jsem se ptal já,“ zmateně řekl krosin. Když se třída

znovu rozchechtala, začervenal se. Vzhledem k jeho hustému černému

kožichu to ale nikdo nezpozoroval. Je to tradiční výhoda krosinů, díky níž

není poznat, v jaké jsou náladě. Je to ale zároveň i nevýhoda, právě proto,

že nikdo včas nepozná, v jaké jsou náladě.

„Neudělujeme čísla podle pořadí,“ jal se vysvětlovat Řehoř, „ale podle

pravděpodobnosti, s níž budou vykoupeny duše žáků v ní. ‚A‘ jsou Andílci,

ti to mají jisté. ‚O‘ nám říká, že rostou pro očistec. ‚P‘ znamená ‚Pokud něco

nezmění, skončí v Pekle“. No, a ‚Z‘ jsou Zatracení. Je to třída těch, kteří se

nemají šanci dostat do nebe.“

„To jste mě ale asi zařadili špatně. Já už jsem v nebi byl.“

„Prosím?“

„No jasně. S tátou. Když jsme letěli s krosinama na Měsíc.“

„Vidíš, je jasné, že ty do nebe nemůžeš. Vždyť ani nevíš, co to je!“

„Ale jo, vím, je to modrý a jsou na tom mraky.“

„Podle nejnovějšího výkladu je slovo nebe - au - pouze alegorie, neexistuje

reálně...“


12

„Ale jo, jasně, že existuje,“ bránil svoji realitu Bagr, „podívejte se z okna.

Visí tam. Teď je teda šedivý, protože je zataženo...“

„Nebe, o němž mluvím, nemá nic společného s tím, na němž jsou mraky!“

ostře jej přerušil kněz, „je to název pro stav věčného bla-au-ha, vykoupení.

Pro posmrtný život.“

„Aha. Takže až umřu, tak nepůjdu do posmrtného života?“

„Ne.“

„A kam teda? Do posmrtné smrti?“

„Budeš zatracen!“

„A proč zrovna já?“

„Přece protože jsi krosin.“

„Jasný!“ nevydržel to onen krásný chlapec v zadní lavici, ignorujíce hlasité

„pšt!“, které jeho směrem vysílaly všechny tři spolužačky, „to si takhle visí

náš Pán na kříži a vedle něj dva odsouzenci, ne? A ten jeden na něj: Ježíši,

já fakt lituju, co jsem dělal. A kolega určitě taky. Myslíš, že budeme

zprasený, jako ty? A Pán na to: Aleluja, pravím, ještě dnes se mnou přijdeš

do nebe. Ale ten druhej, ten půjde leda tak do prdele, páč to je krosin.“

„No jistě,“ uchechtl se Řehoř, „aby se nám zas neozval náš Antikrístek. Tak

jen pro tvoji informaci, Sáťo,“

„Áťo,“ opravil jej chlapec,

„Tady Pagrova...“

„Bagrova!“

„...duše je už v jeho útlém věku zatížena těžkými hříchy.“

„Ale nepovídejte! A copak udělal? Nakreslil Kristovi tykadla?“

„Tak například snědl docela dost lidí.“

„Ale to jsem byl ještě malej!“ bránil se Bagr.


13

Áťa se nenechal vyvést z míry: „I řekl Bůh, nepozřeš bližního svého či

statku jeho. Ale napište to do Bible někam dozadu, páč jedenáctka není tak

hezký číslo.“

Bagr cítil ke svému novému spolužákovi stále větší sympatie.

„V Pipli je především napsáno,“ odvětil Řehoř, „šesté přikázání, a to zní:

Nezapiješ!“

„Tak když už se pipláme v Pipli...“ třída se rozchechtala, „tak mi řekněte:

Není to nějak chybné? Nezabiješ? A to jako koho? Člověka, zvíře, květinu?

Buď žij ze vzduchu, nebo chcípni? Zhebni a půjdeš do nebe? A říkám vám,

na rozdíl tady od Bagra církev zabila mnohem víc lidí, než by potřebovala

k jídlu!“

„Přikázání se říkají jednoduše pouze nevzdělancům, Sáťo...“

„Áťo!“

„...Nevzdělancům, jako jsi ty. Aby to pochopili. V BIBLI - au - je samozřejmě

tento bod rozveden. Říká jasně, že se nezapiješ týká tvých pližních.“

„Nezapiješ pližního svého?“

„Ano!“

„To je dost nedostatečné vysvětlení, bratře Řehoři. Třeba vy jste pěknej

čurák, takže pro mě jste možná pližní, ale fakt ne bližní. Takže bych vás

mohl sežrat, ne?“

„Po hodině se stavíš u mě v kapinetu!“ chladně mu oznámil Řehoř.

„Jasný!“ vrátil mu Áťa, „zase ve vašem kapinetu zkapou něčí koule jako

oběť pro větší slávu Boží, co?!“

„Nemluv o opěti, pohane! Tohle je zcela normální světská disciplinace!“

„Jenom proto, že nemáte odpověď!“

To Řehoře dopálilo: „Já že nemám odpověď?! Já mám vždycky odpověď!

Na všechno!“

„No tak jak je to s těma bližníma, co?!“


14

„Pližní je každý správný milující křesťan!“ zařval Řehoř a oddusal do svého

kabinetu, aby připravil kukačkové hodiny.

„No, a,“ nejistě se ozval Bagr, nyní osiřelý před celou třídou, „nemohl bych

teda jíst aspoň ty špatný křesťany?“

Třída se opět rozřehtala. Bagr se začervenal tak, že to bylo vidět i přes jeho

kožich.


15

ÚSKALÍ VZDĚLÁVACÍHO SYSTÉMU

První dny v nové škole ubíhaly Bagrovi poměrně rychle a příjemně. Jistě,

narážel na mnohá úskalí. Například v tělocviku. Asi nejhorší byl skok přes

kozu. Což o to, když se pořádně rozjel, přeskočit ji dokázal, ale opravdu

nebyl schopen vysvětlit starému, poloslepému učiteli, že ani při nejlepší

vůli při doskoku nemůže skončit ve stoji spatném s rozpažením, protože

prostě žádné paty ani paže nemá. Nutno ovšem říci, že špatné známky ze

skoku dostávala většina třídy, protože jim Žabák nastavil příliš vysokou

laťku. Učitel nedal jedničku nikomu, kdo neskočil tři metry dvacet.

„Opičí dráha“, oblíbená disciplína jejich učitele, skončila fiaskem, protože

Žabák na ní předstihl Goriláka o více než půl minuty. Gorilák, který tak

náhle nepostrádal jen lidství, ale i opičství, se strašlivě rozzuřil a zavřel

svého rivala do švédské bedny. V ní nebožák musel přečkat noc, protože

jejich poloslepý učitel byl, jak se ukázalo, i hluchý jako pařez a chlapcovo

zoufalé volání o pomoc na něj nemělo žádný efekt.

Příští týden při basketbalu se oběť pomstila. Poté, co Žabák nasázel 20

košů za 2 minuty hry, Gorilák vylezl na koš, který se rozhodl bránit

vlastním tělem. Zápas po hodině hry tak sice skončil skóre 20:0 na koše,

ale také 100:0 na Gorilákovy modřiny.

Ačkoliv po onom nešťastném incidentu s bednou byl Bagr i většina

ostatních kluků na Žabákově straně, při basketbalu se skokan tak

naparoval, že se veřejné mínění stočila na druhou stranu. Dokonce natolik,

že se Bagr nechal Žabákovi přihrát místo míče a hryznul ho do ruky.

Když hráli fotbal, Bagr zažil mnoho nepěkných okamžiků, protože si jej ve

vzniklé bitvě spolužáci každou chvíli pletli s míčem. Přestali až ve chvíli,

kdy je za každý kopanec začal kousat do nohou. Poněkud to ovšem

pokazilo celkový obraz hry. Hráči pak totiž běhali po hřišti sem a tam a

snažili se míči za každou cenu vyhnout. Když Bagra přestalo bavit skórovat

do prázdné brány, bavil se tím, že s míčem před sebou proháněl ostatní.


16

Po skončení hodiny byli spolužáci trochu naštvaní, ale tak nějak chápali, že

si za to mohou sami. A hlavně se Bagra zastal Áťa, který řekl: „Co je,

volové? Konečně jste si pořádně zaběhali, ne?“ S tím nemohli nesouhlasit.

Zaběhali si opravdu parádně.

Áťa byl vůbec k Bagrovi neobyčejně přátelský. Hned na začátku mu nabídl,

aby si sedl - na lavici - vedle něj, obhajoval ho před ostatními, a když Bagr

v šatnách po tělocviku navrhl klukům, že se půjdou tajně koukat na holky,

jak se převlíkaj, byl jediný, kdo do toho šel. Ostatní se zbaběle vymlouvali

s tím, že „nemaj zapotřebí čumět na holky tajně“ a že „na Bzundu fakt

čumět nemusej.“ Bylo to směšné, protože jediný, kdo to opravdu neměl

zapotřebí, byl právě Áťa, před kterým by se svléklo dobrovolně cokoliv, a

protože v 5.Z bylo hned několik fakt pěkných holek, v čele se sexbombou

Janou Ratoulovou.

Jana Ratoulová pocházela z velmi dobře situované rodiny. Její otec zastával

místo starosty, matka byla známá vědkyně. Starší bratr se proslavil

vynálezem permanentního gelu na vlasy a její mladší bratr chodil už od

plenek v saku a kravatě. Janin strýc byl zakladatelem konzervativní

asociace DOST (Děti: Osobnost, Svoboda a Transformace), jejímž cílem

bylo připravovat děti na jejich budoucí profesní život, v němž si prostě

nemohou dělat, co chtějí, no to pardón. V podstatě tak šlo o šikanování dětí

při jakémkoliv projevu osobnosti či nezávislého názoru. Asociace DOST

úzce spolupracovala s církví při vytváření koncepce školství a Janině strýci

se dostalo nejednoho státního vyznamenání.

Jana se ovšem rodičům nevyvedla. Už v devíti letech vedla GLBT (Gang

Líných Bestiálních Trotlů), místní skupinu sígrů, jejímž hlavním cílem bylo

připravit děti na budoucí profesní život nezaměstnané spodiny.

V jedenácti letech, krátce po první menstruaci, objevila krásy milostného

vztahu. Ojela prakticky cokoliv, co jí přišlo do cesty.

Jana byla na svůj věk předčasně vyspělá, a to fyzicky, psychicky, sociálně...

no, prostě... měla jako první kozy a šukala s Výfukem. Než vás napadnou

nějaké nemístné asociace, Výfuk byl kluk z 9.Z. Této přezdívky se mu

dostalo díky tomu, kolik vykouřil cigaret. Aspoň on to tvrdil.

Dobře situovaní rodiče bohužel málokdy považují za dobrou partii pro

svoji dceru někoho, kdo si říká Výfuk. Nechali ho proto unést a vysadit na

vedlejším kontinentu. Jana jim to nikdy neodpustila a zvrhla se ještě víc.


17

Díky své historii Jana poznala všechny žáky a žákyně školy, protože

postupně chodila do 2.A, 3.O, 4.P a nakonec 5.Z. Od umístění mezi

Zatracené ji nezachránil ani vliv její rodiny. Ředitelka školy, jeptiška, jíž se

přezdívalo „Mama Frigida“, argumentovala tím, že dívku, která ve svých

dvanácti letech kouří, pije, souloží, mluví sprostě a týden co týden

oznamuje bombu v budově školy, by prostě nevzali ani do pekla.

No, a kromě všech těchto předností byla Jana také tou nejkrásnější bytostí

pod sluncem. Při pohledu na ni leckterý chlapec červenal. A nejen to.

Gorilák měl při pohledu na ni tendenci nevědomky skákat po lavici a bušit

si rukama do prsou, zničit všechny předměty v okolí a urazit hlavu

každému, na něhož by Jana mezitím promluvila. Žabák se zase začal topit

ve vlastním slizu vždy, když kolem něj prošla. Nejvíc její přítomnost činila

problémy klukovi, který se jmenoval Ota, ale všichni mu přezdívali

„Toporák“. Jeho životním neštěstím bylo, že trpěl syndromem „opačné

topořivosti“, který spočíval v tom, že jakmile byl vzrušen, jeho penis zůstal

zcela klidný, zato ztopořil celý zbytek jeho těla. Vzhledem k tomu, že

mladík právě prožíval dramatickou část své puberty, většinu dne mohl být

používán jako stojan na věšáky.

Toporák se při jedné hře na pravdu údajně svěřil se svojí sexuální fantazií,

v níž měl sex s obryní s dvoumetrovou pochvou.

Dny ve škole byly, jak je z popisu celkem jasné, občas velmi zajímavé. Když

totiž Jana odhrnula vlasy a párkrát zamrkala, třída byla okamžitě

konfrontována pohledem na zcela ztopořeného chlapce, který se válel

v hromadě slizu produkovaného jeho sousedem, zatímco po lavicích

poskakoval Gorilák a bušil si pěstmi do hrudi, během čehož se všichni

ostatní snažili schovat pod lavici. Někdy navíc Žabákův sliz dopadl na

Bzundu, která v biologicky podmíněné reakci na hrozbu predátora

vyskočila na okenní tabuli. Ta se pod její vahou samozřejmě poroučela

k trávníku školního dvora, společně se zmatenou žákyní. Nejspíš proto

byla třída Zatracených přesunuta do suterénu. Tady byla totiž okno jen pár

centimetrů nad trávníkem, takže si Bzunda neublížila.

Tím, že takto zvýšili bezpečnost, však učitelé jen podpořili Janu, aby bez

výčitek svědomí odhrnula vlasy a házela pohledy po třídě vždy, když se

začala nudit.

Takže několikrát denně.


18

Nejméně oblíbeným předmětem v 5.Z bylo jednoznačně náboženství, jehož

výuka spočívala v tom, že jim bratr Řehoř přednášel plamenné řeči

o hrůzách pekelných, které je všechny čekají. Obzvláště Žabák propadal

plačtivým záchvatům, když slyšel o kotlích plných vařící vody, u nichž, jak

Řehoř neopomněl poznamenat, postávají francouzští čerti a s uslintaným

chrochtáním „La cuisse Gourmet“ píchají do hříšníků vidličkami.

„Třído,“ oznámil jim při jedné takové hodině Řehoř, „na dnešek máme, vy

zatracenci, v osnovách téma smrtelných hříchů. Víte, vy bando zlotřilců, co

to jsou smrtelné hříchy?“

„Ne, ale zato vím, co jsou hříchy, za který se dostává přes držku,“ zašeptal

Áťa a oba se s Bagrem potichu rozchechtali.

„Nevíte?!“ pokračoval Řehoř, „no jistě, jak byste mohli?! Když je nevědomě

pácháte každý den, vy výměšky pekelných neřestí!“

„Pojď si zahrát veršovanej fotbal,“ zašeptal Áťa znuděně Bagrovi.

„Tak jo, vykopávej,“ odpověděl Bagr.

„Řehoř je debil,“

„bych se z něj poblil,“

„zase se nemyl,“

„a prdel neholil!“

„Je snad na lži něco k smíchu?!“ obořil se na ně Řehoř. Smáli se příliš

nahlas. Oba zmlkli.

„Ptám se, jestli je na lži něco k smíchu!“

„Ne,“ zkusil to Bagr.

„Tak čemu jste se smáli?!“

„Ničemu...“


19

„Nelži mi! Viděl jsem, jak ses smál!“

„Nesmál. Já... tak vypadám pořád. To víte, jsem krosin, takže vypadám

pořád tak trochu, jako bych se šklebil.“

„Jak se opovažuješ mi lhát hned poté, co jsem tady mluvil o smrtelném

hříchu lži?!“

„Chcete slyšet pravdu, bratře?“ vstoupil do rozhovoru Áťa.

Řehoř se na něj znechuceně otočil: „Pravdu od tebe, Sáťo?“

„Áťo...“

„Všichni víme, že lžeš, podvádíš a rouháš se!“

„Přesvědčil jste mě, bratře Řehoři. Lhát se nemá, a proto vám rád řeknu

pravdu. Chcete vědět, čemu jsme se smáli?“

„Chci.“

„Smáli jsme se tomu...“

„No?“

„...že máte chlupatou prdel!“

Prakticky celá třída propadla záchvatu smíchu. Řehoř zůstal klidný. „A jak

by to asi zlounci jako vy mohli vědět, co?“ zeptal se ho, „že byste mě, vy

chlípné nádoby neřesti, tajně sledovali?“

„To ne,“ vyrazil ze sebe Bagr, který popadl dech dřív, než jeho soused,

„říkali to kluci ze semináře.“

Následoval další záchvat smíchu. Gorilák spadl ze židle a propadl Sliznilem,

beztvarou hnilobnou entitou, která teď křečovitě pulzovala. Žabákovi tekl

sliz snad ze všech tělních otvorů a Amélii, dívce se zkušeností nepovedené

augmentace, smíchy upadly obě nohy.

„Vy zrůdní zatracenci!“ rozkřičel se Řehoř, který zcela ztratil nervy,

„všichni půjdete do pekla! Všech sedm smrtelných hříchů se jako černý

mrak vznáší nad vaší třídou! Ty, zrůdo,“ ukázal na Bagra, „budeš zatracen

za tuhle lež! Ty, prase s hubou nevymáchanou,“ ukázal na Áťu, „budeš

odsouzen za svoji pýchu! Tahle děvka Babylónská,“ ukázal na Janu


20

Ratoulovou, která mu spokojeně zamávala zpět, „je nádobou neřesti,

chtíčem ovládanou! A vy všichni za vaši závist a nenávist! Za lenost, s níž

přistupujete k učivu! Za to všechno vás Hospodin ztrestá ranami

pekelnými! A bude se smát na nebesích a slastně se dívat na vaše

nevýslovné utrpení, které bude daní za to, že jste se mu nepodvolili. Kajte

se a proste za odpuštění, vy zvířata! Plazte se před ním na kolenou, zrůdy!“

A s tím vyrazil ze dveří místnosti.

Třída se nezdála nijak otřesena. Plamenných řečí tohoto typu už jim dal

Řehoř v minulosti tolik, že to s nimi mohlo jen těžko pohnout. Prostě jim

začala dřív přestávka.

Jen Bagr byl poněkud zaražen.

„Co je s tebou?“ zeptal se ho Áťa, „snad toho trotla nebereš vážně?“

„To ne... já jen... jenom mě tak napadlo, že jestli je to, co ten trotl říká,

pravda, skončit v pekle by měl hlavně ten jeho Hospodin.“

„Jasný. Hospodin je děsnej magor. Víš, proč odsuzuje do pekla všechny, co

závidí, nenávidí, jsou líní, chlípný, lakomí, pyšní a lžou?“

„Proč?“

„Protože nemá rád konkurenci.“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist