načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bacha, na zdi za tebou leze mravenec - Kateřina Procházková

Bacha, na zdi za tebou leze mravenec

Elektronická kniha: Bacha, na zdi za tebou leze mravenec
Autor:

Román částečně ze života, je úsměvným příběhem čtyřiadvacetileté Terezy, která se beznadějně zamiluje do ženatého doktora. Ten její lásku opětuje, avšak ne natolik, aby opustil ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pragoline
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 164
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-865-4600-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román částečně ze života, je úsměvným příběhem čtyřiadvacetileté Terezy, která se beznadějně zamiluje do ženatého doktora. Ten její lásku opětuje, avšak ne natolik, aby opustil svoji rodinu. Tereza prožívá své peklo. Chvilky euforie a zamilovanosti se střídají s chvílemi depresí a upřímné bezradnosti.

Zařazeno v kategoriích
Kateřina Procházková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

[1]

Kateřina

Procházková

l

Bacha,

na zdi

za tebou

leze

mravenec


[3]


[4]

Poděkování:

...vůbec prvnímu čtenáři bláznivých příhod

Terezy Pampeliškové, mému kamarádovi Pepínovi,

který s trpělivostí a ochotou jemu vlastní četl a četl

a který mi občas (dost často) srazil hřebínek,

...mým rodičům, kteří si mě po celou dobu méhotvůrčí

ho zápalu vůbec nevšímali (v tom dobrém),

a

...modrookému Oskarovi Bárcajovi,

který má to nejhebčí místo na krku,

jaké jsem kdy viděla, hladila a líbala...

a jehož existence mě inspirovala k mnohému.

Například k napsání této knížky...

Kateřina Procházková

© Jindřich Kraus – PRAGOLINE, 2014

ISBN 978­80­87872­63­5


[5]

Obsah

Bleju jako Alík .............................................................8

Co o mně říkají moji blízcí a co z toho plyne ...............13

Lehounké šimrání v podbřišku ...................................18

Kamarádka Šárka ......................................................23

Střevní chřipka ..........................................................30

Výlet ..........................................................................31

Jmenuji se Tereza Pampelišková ................................39

Sen ............................................................................42

Znojemská hodinka ...................................................45

Přitulit se a už nikdy v životě se neodtulit ..................49

Ruce pryč od ženatých s dětmi ...................................55

Dopis od táty .............................................................57

Terezko, sorry, ale nikam se nejede ............................59

Vykašli se na to .........................................................63

Nemám ráda maséry ..................................................64

Nemám ráda maséry a Karla Andrýse ........................66

Hebounké, voňavé a velké... .......................................69

Naprosto všechno ......................................................72

Otec mého dítěte ........................................................73

Za vším hledej tátu ....................................................77

Skromné přání jedné slečny .......................................80

Au, to bolí aneb pro krásu se musí něco vydržet.........81

Deprese a teta Klára ..................................................91

Ach, ti muži aneb chci normálního kluka ...................94

Třináct dní v Americe alias třináct dní bez Oskara .....96


[6]

Děkuji, nemám zájem ..............................................106

Bacha, na zdi za tebou leze mravenec ......................107

Chudáček pupíček ...................................................116

Syčák Lukáš Meduna ...............................................117

Semínko ..................................................................129

Vánoce ....................................................................131

Erekční iluze ............................................................135

Pod Oskarovým pantoflem .......................................139

V zimě na jahody .....................................................142

Asking for help ........................................................146

Oholeno ...................................................................148

Mateřské pudy .........................................................149

Realita aneb takhle to dál nejde ...............................150

Je načase ŽÍT ..........................................................152

Skořápky .................................................................157

Ještě pořád aneb čtyřikrát nikdy ..............................162

Poděkování ..............................................................163


[7]

Věnování:

Mému tatínkovi,

který zemřel v padesáti šesti letech

(nikdo vlastně neví proč)

a kamarádce Aličce Bajerové,

která se mi zabila v autě


[8]

Sedím v pražské pizzerii „Donna“ ve Veleslavínově

ulici a není mi dvakrát nejlíp.

Všechno to začalo už v půl osmé ráno, kdy jsem

snědla dva toasty s máslem a jahodovou marmeládou,

tyčinku „kit-kat“, velké letní jablko a vypila půllitrový

hrnek slaďounkého kakaa.

O deset minut později jsem se v křečích svíjela na

koberci v obýváku a o dvacet minut později to šlo

všechno ven.

Žaludek mě bolí doteď. S tím rozdílem, že už dávno

není půl osmé ráno, nýbrž tři čtvrtě na sedm večer (za

chvíli bude Večerníček).

„Pozornost od pana majitele. Mám vám vyřídit, že

vám to moc sluší,“ vytrhla mě z úvah mlaďounkáservírka, která mi na stříbrném podnosu podávala tabulkušvýcarské čokolády, dvojku červeného a dámský doutník.

„Jéééé...děkuji, děkuji,“ koktám zmateně.

Ty bláho, tak to je tedy luxus. Luxus a dobrá trefa.

Čokoládu zbožňuju a jen málokdy se cítím příjemněji,

než když si mírně přiopilá zapálím doutník. Panmajitel mě buď velmi dobře zná, anebo má dobrý odhad.

Teď mě ale omluvte, musím se jít vyzvracet.

Nesnáším to! Nesnáším zvracení! Ten pach, todávení, ublemcané tváře, skelný pohled, černé kruhy pod

Bleju jako Alík

[9]

očima od mojí (prý „waterproof“!) řasenky..., tovšechno se mi šíleně hnusí. Ale musím. Musím to ze sebe

dostat.

A tak to šlo ven. Papričky, rajčátka, okurky,balkánský sýr... Vyzvracela jsem celý šopák, který jsem si před necelou půlhodinou objednala. Takové dobrůtky a já s nimi takhle plýtvám, bleskne mi hlavou nad restaurační záchodovou mísou. Když jsem si o chvíli později vybavila, kolik lidí už tady muselo „kadit“,vyšlo toho ze mne ještě jednou tolik.

Do reality mě vrátilo netrpělivé pokašlávání a klapot dámských lodiček. Asi bych s sebou měla hodit,pomyslela jsem si.

Doufám, že mně ta dáma nebude věnovat přílišpozornosti. Jestli totiž v tuto chvíli o něco nestojím, tak jsou to zvědavé podezíravé pohledy. Mimochodem, taky jste si, milé dámy, všimly, že na veřejnýchtoaletách se prohlížíme a zkoumáme daleko podrobněji a „oprskleji“ než kdekoli jinde??? Já ano. Já jsem si toho všimla.

Asi takhle: když mi to sluší, tak pro mě za mě, jen ať se holky mrknou. Avšak v momentě, kdy je víc než pravděpodobné, že mám na pravé či levé tváři přiláclý kus rajčete, papriky, okurky či nedej bože od každého kousek, kdy mám oteklé a ubrečené očitakovým způsobem, že to vypadá, jako by mě podkaždé z nich píchly alespoň tři včely, kdy prostě celkově připomínám kohosi, kdo se doslova „vyblil z podoby“, v tom momentě o pozornost vážně nestojím. Ne, ne, děkuji pěkně.

„Nejste tady sama,“ oznámí mi pištivý hlas za dveřmi.

[10]

Chtěla jsem něco odpovědět, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Baba jedna pitomá, proklínala jsem ji vduchu. Jen ať si to někdy zkusí. Jen ať si někdy zkusí zvracet v pizzerii Donna, kde mají toalety tak malé, že i když se vám po složitých pohybových variacíchpodaří usednout na prkýnko, tak se beztak dotýkáte koleny dveří, kde se při závěrečných „oblíkacích“ úpravách nejednou praštíte o kliku, klíč či umělohmotný držák na toaletní papír (ten s těmi nepříjemnými ostrými zoubky... jauvajs), kde šance utéct před splachujícím, vodu stříkajícím záchodem je minimální. Jen ať si to někdy zkusí, frajerka jedna! Kurňa, kdyby tadyalesoň bylo zrcadlo. Anebo okno. Cokoli, co by vám jen malinko napovědělo, jak vypadáte. Jenže smůla. No mirror no window.

Odmotala jsem tedy slušnou dávku toaletníhopapíru a začala si alespoň otírat obličej.

„Si snad děláte legraci, ne?!“ slyším za dveřmi apoznávám hlas té pištivé dámy.

To by tak ještě scházelo, aby na mě poslala někoho z personálu. To by se pan majitel asi divil, komuže to posílá dobrůtky na stříbrném podnose.

Ou kej, I ́m almost done. Ach jo! Člověka tadynenechají ani v klidu vyzvracet.

Zhluboka se nadechnu a říkám si: to chce klid,holka, ničeho se neboj.

Nedivila bych se však, kdyby mě ta pištivá ženská něčím praštila. To ať si ale zkusí, baba jaga! Nenadarmo chodím třikrát týdně do posilovny.

Otáčím klíčem v zámku a v předstíraném klidu (shlavou hodně sklopenou) mířím k umyvadlu se zrcadlem.

[11]

Kupodivu mě nikdo nezabil. Dokonce mě nikdo ani nepraštil.

Na „madam“ jsem se pro jistotu ani nepodívala. Na nějaké kyselé ksichtíky jsem nebyla zvědavá. Stačilo, že mám kyselo v puse.

První pohled do zrcadla a zjišťuji, že na tom nejsem tak špatně. Čekala bych, že to bude horší. Oči mám od řasenky sice celé černé a opuchlé, ale po papričkách, rajčátkách či okurkách ani památky. Good girl!

Umyla jsem si ruce, opláchla obličej, v zrcadlenaposledy zkontrolovala výsledný stav a spěchala kesvému stolu. Vzpomněla jsem si totiž, že jsem na židli v restauraci nechala pohozený svůj sportovní baťůžek a v něm všechny věci. Peněženku, doklady, taštičku s kosmetikou, parfém (drahý parfém) a tři novéknížky, kterými jsem si odpoledne udělala radost.

Peněženka, doklady, taštička s kosmetikou, parfém, knížky..., všechno na svém místě. Takže dobří lidéještě žijí, nikdo mi nic neukrad!

To už jsem ale zahlédla, jak se ke mně přibližuje ta mlaďounká servírka se stříbrným podnosem, nakterém stála mísa šopského salátu, sklenice minerálky a černá vizitka se zlatým potiskem.

„Pozornost podniku,“ oznámila mi s úsměvem aspiklenecky na mě mrkla.

Poděkovala jsem a ihned sáhla po sklenici sminerálkou. Měla jsem strašnou žízeň. Zvracení děsně dehydruje.

Servírka u mne ještě chvíli postávala a když jídošlo, že jsem se svým proslovem skončila, tak se jen usmála, otočila se a s pocitem dobře vykonané práce odkráčela směrem k baru.

[12]

Přede mnou teď byla strašná spousta věcí. Červené

víno, čokoláda, doutník, minerálka, vizitka se zlatým

potiskem a šopský salát!!! Při pohledu na něj se mi

udělalo nevolno. Můj vyprázdněný žaludek se znovu

začal bouřit.

[13]

Co o mně říkají moji blízcí

a co z toho plyne

Zdeněk Pecka o mně říká, že jsem miláček apusinka. Říká také, že prsa mám sice malá, ale o toroztomilejší a krásnější. Navíc mu prý odjakživa připadala malá prsa značně estetičtější, romantičtější a hlavně: přitažlivá!!!

Babička Anežka říká, že jsem hubená jako lunt a že by mi neuškodilo občas se najíst.

„A kdo to vlastně je, ten lunt?“ ptám se svojípěta-sedmdesátileté babičky.

„A víš, že ti Terezko ani nevím. To se prostě tak říká. Copak jsi to nikdy neslyšela?“ diví se babča.

„Ale jo, slyšela,“ říkám malinko otráveně.

V průměru tak třikrát týdně, pomyslím si v duchu.

Je ale pravda, že jsem se nikdy nezajímala, co tovlastně znamená.

„Tak se podívej do slovníku cizích slov, tam to určitě bude,“ radí mi babička.

Většinou ji neposlouchám, tentokrát jsem se však ochotně vydala do svého pokoje, odkud jsem asi po dvou minutách křičela: „Už to mám.“

„No a???“ zajímá se.

„Tak poslouchej. Lunt, mužský rod, šestý pád zní o kom o čem o luntu a je to: za prvé doutnák a pak také hadr, hadřík či šál.“

Tak to vidíte...

[14]

Strejda Kája si o mně myslel, myslí a vždyckymyslet bude, že jsem „prdlá“. Strejda Kája má pravdu. Jsem prdlá.

Můj sedmadvacetiletý bratr Štěpán si ze mě často dělá legraci. Často si dělá legraci z mých ňader.Vyjadřuje se o nich jako o lentilkách pod kobercem, a to není fér! Taková lentilka pod kobercem (kór pod nějakým huňatým) přece vůbec není vidět, nemám pravdu?

Co tím ten Štěpán myslel?!

Že mám prsa, která nejsou vidět?!

Či jak jako?!

Hm!!!

K čertu s ním! K čertu s mým bratrem Štěpánem a jeho lentilkami pod kobercem. Neví, co je hezký.

Můj nevlastní tatínek si už několik let stojí za tím, že správná ženská by měla mít přinejmenším„trojky“ (co se týče velikosti prsou, samozřejmě). A tak není divu, že se mu už delší dobu líbí naše sousedka Vlasta Králová, která má, jak by řekl můj brácha, „kozy jak dva vozy“ a není také divu, že se munelíbím já. Říká sice, že v obličeji jsem hezká pomamince, ale že bych prý měla dělat víc kliků.

„Proč zrovna kliků, Martine?“ ptám se spíš ironicky. Rozpravy na toto téma mě poslední dobou silně nebaví.

„Říká se to,“ řekne Martin a já v duchu zuřím. Repliku „říká se to“ totiž nesnáším. V práci ji kolem sebe slyším neustále a jsem na ni alergická. Třeba minulý pátek:

[15]

Já: Líbí se mi ten blonďatej Kanaďan, co k němu madam (naše šéfová) chodí na angličtinu.

Andrea (kolegyně z práce): Tak na toho, Terko,zaomeň.

Já: Proč?

Andrea: Ty to nevíš?

Já: A co jako?

Andrea: Vždyť je teplej.

Já: Cože?! A jak to víš?

Andrea: Říká se to... (!!!)

To mě vážně dokáže rozčílit.

Ale vraťme se ke konverzaci s Martinem.

„Říká se to,“ řekne Martin. „Nedávno to v nějakém pořadu říkala Olga Šípková. Že má s klikama tynejlepší zkušenosti. Prsa se ti údajně zpevní a zároveň zvětší,“ triumfuje Martin a mě napadá, že by si měl podat ruku s tetinkou Klárou. Rozdíl je pouze v tom, že Martin mě kvůli větším prsům nutí do kliků a tetinka Klára do knedlíků.

„Aha,“ konstatuji suše. „A tobě se líbí OlgaŠípková???“

„No tak, není špatná,“ odpoví bez váhání. „Je sice prťavá, ale ty prsa má třeba slušný.“

Takže kliky jsou dobré na prsní svalstvo. To je asi pravda, ale že by vám po nich narostla prsa?! Ona krásná, plná, reklamová ňadra? Tomu snad nemůže věřit ani ta Olga!

A proto: k čertu s mým nevlastním tatínkemMartinem a Olgou Šípkovou! K čertu s kliky a jejichúdajnými triky! My, co nám toho nahoře příroda moc

[16]

nenadělila, přece dávno víme, že klikama to vůbec

není. Buď ty prsa prostě máte anebo ne! As simple

as that. To je téměř to samé (a teď mi promiňte),

jako kdybych beznohého povzbuzovala slovy: „Když

budeš každý den hezky cvičit, naroste ti noha.“

Honza Vaněček, můj nejlepší kamarád, si o mněmyslí, že mám „negativní“ vztah k sexu. Myslí si to ale jenom proto, že jsem mu nikdy „nedala“.

„Ale Hanýsku,“ promluvím k němu tónem, jakýmmluví matka ke svému dítěti, „přece fakt, že s tebouodmítám mít sex, nemusí hned znamenat, že jsem frigidní či že mám negativní vztah k sexu. Mezi námi akorát chybí ta správná chemie. Z mé strany tedy určitě. Přece jsem ti už několikrát říkala, že potřebuju, aby mě ta druhástrana maximálně přitahovala. Aby mě ten chlap rajcoval, aby v něm něco bylo. Něco, co mi zrychlí tep a do tělíčka vyšle varovné signály, chápeš?“

„Terezko, a že jsem tak smělý, mohla bys miprozradit, co tě vzrušuje? Třeba bych něco z toho mohl natrénovat...,“ dělá a nedělá si Honza legraci.

„Honzíku, když to je těžký,“ povzdychnu si, „typrostě nejsi můj typ. A o tom to všechno je. Zdaleka to ale neznamená, že nemůžeš být typ někoho jiného.Marcela Pálková se na tebe ptala už asi pětkrát...,“ snažím se ho povzbudit.

„Terezo, neštvi mě. Víš moc dobře, že MarcelaPálková mě nezajímá. Kdyby si alespoň vytrhala ty černý chlupy, co jí čouhaj z nosu... Navíc má příliš velkej zadek a příliš velký prsa. A ty přece víš, že velký prsa nesnáším. Mám z nich depresi...“

[17]

„To seš můj člověk, Hanýsku,“ pochválím ho.

A co o mně říká moje maminka???

Že má někdy sto chutí mě „zabít“.

Jinak je prý ráda, že mě má.

[18]

Vážně nechápu, proč jsou všude tak hnusný čekárny. Copak to nikdo nevidí?! Copak nikdo nevidí tu hrůzu?! Kdyby ta okna alespoň měla záclony, kdyby semnamísto nevěrohodné kopie „Ficcuse Benjaminka“ dali alespoň živou kytku, kdyby zlikvidovali ty odporné gumovégaloše, ze kterých se mi dělalo špatně už jako maléholčičce, vyhodili ony laciné, nejméně půl roku staré časopisy typu „Katka, Rytmus života či Tina“, kdyby se prostěněkdo postaral o to, aby se mně, pacientce, která na interní oddělení rozhodně nepřichází trávit chvíle volného času, neudělalo po příchodu do této místnosti ještě hůř! Ty bláho, to je fakt síla. Tady musí onemocnět i ten, kdo je zdravý jako řípa.

Ze dveří vpravo vyšla mladá sympatická sestřička a rychlým pohledem zkontrolovala počet pacientů. Kromě mě seděli v čekárně už jenom dva pánovéstředního věku (ten tlustší na mě pořád čučel a já nevěděla, jestli jsem tak šíleně hezká, šíleně hubená či jestli to náhodou není Richard Vaněček, který mě na základní škole učil přírodovědu) a tak není divu, že se sestřička obrátila rovnou na mě.

„Vy jste slečna Pampelišková?“

„Ano, to jsem já.“

„Tak pojďte dál, pan doktor už na vás čeká,“ řekne a mile se na mě usměje. Lehounké šimrání v podbřišku

[19]

Taky bych se na ní hezky usmála, což o to, ale je mi fakt blbě. Ke všemu jsem předevčírem dostala taky průjem.

„Tak copak vás trápí, paní Pampelišková?“ zeptá se mě doktor Bárcaj, kterého mi po veškerých peripetiích se Zlatými stránkami nakonec doporučila mámina známá.

„Slečna, pane doktore,“ uvedu ho ihned do obrazu. Nesnáším, když mě někdo osloví „paní“. Připadám si potom jak ženská v přechodu.

„Promiňte,“ omluví se a hned to napraví: „Tak copak vás trápí, slečno Pampelišková?“

Ty bláho, mám to ale smůlu...! Nechápu, proč se s někým, kdo mě zaujme během jedné pikosekundy, k čemuž dochází tak jednou za čtyři roky, musímseznámit zrovna ve chvíli, kdy na to jsem totálněnepřiravená! Takovému krásnému doktorovi se přecenemůžu svěřovat s tím, jak pětkrát týdně někde zvracím!

Kolik mu asi tak může být? Třicet, dvaatřicet,třiatřicet? Těžko říct. Každopádně něco kolem třicítky. Oči modré, je to dobré. (Miluju kluky s modrýma očima.)

„Zvracím, pane doktore,“ zmůžu se na velmistručnou odpověď a okamžitě mi bleskne hlavou, že si budu muset najít nového doktora.

„Zvracíte...,“ opakuje po mně. „A nejste náhodou v jiném stavu?“

„Nejsem,“ odpovím bez váhání. „Včera odpoledne mě o tom ujistila paní doktorka Kadeřábková.“

„Aha,“ řekne pan doktor a zadívá se kamsi před sebe.

„Tak mi tedy řekněte, proč zvracíte...?“ zeptá se chvíli poté a já nevím, jestli si ze mě nedělá legraci.

[20]

„To bych, pane doktore, taky ráda věděla. Proto jsem za vámi koneckonců přišla.“

Asi jsem si ho touto replikou získala, protože senahlas a srdečně zasmál. Hned jsem si tak všimla, jaké má krásně pravidelné zuby. To má určitě nějakého známého zubaře nebo zubařku, napadlo mě. Spíšzubařku. Zubařku milenku. (Škoda že nejsem zubařka.)

„A jak často zvracíte?“ chce vědět větší podrobnosti.

„Jak často zvracím?“ opakuji po něm, abych získala víc času na odpověď.

„Za poslední týden jsem zvracela dvakrát,“ zalžu. Za poslední týden jsem totiž zvracela asi šestkrát. Ale pochopte to, ze všeho nejraděj bych s tímto člověkem šla ještě dnes na večeři a tak mu tady přece nebudu vyprávět o tom, jak šestkrát týdně bleju jako Alík. A to ještě neví o tom průjmu! Hm!!! Ten ale rozhodnězařu. Taky nemusí vědět všechno.

„Taky záleží na tom, co jím. Zjistila jsem, že mi spousta věcí nedělá dobře.“

„Například?“ zajímá se krásný pan doktor (doufám, že mi alespoň prohmatá bříško).

„Papriky, rajčata, okurky, česnek, cibule, pórek,salám, paštika...,“ odpovídám poslušně.

„Terezo,“ osloví mě nečekaně křestním jménem a na čele mu naskočí starostlivá vráska, „nezvracítedoufám záměrně?!“

Ty bláho, to mě tedy podrž. To je síla. Tenhle krásný pan doktor mě podezírá z toho, že si strkám prst do krku a záměrně zvracím.

„Vím, na co narážíte, pane doktore, ale musím vás i paní doktorku Kadeřábkovou zklamat.Netr>[21]

pím bulimií. Dobrovolně bych nezvracela ani za nic.

Zvracím, to ano, ale zvracím proto, protože je miregulérně blbě.“

„Omlouvám se. Vím, že vám jsou moje otázkynepříjemné, ale věřte, že bez nich bychom se nikamnedostali. Uděláme vám testy a vy se ode dneška vyhýbejte mastným jídlům a mléčným výrobkům, včetnějogurtů, zmrzlin a nejrůznějších ochucených ineochucených tvarohů.“

„A co mi tedy zbývá?!“ zděsím se upřímně.

„Všechno ostatní, slečno pacientko,“ řekne mile. „Co máte ráda?“ ptá se určitě na jídlo.

Zakázal mi ale mého oblíbeného vanilkovéhopribináčka, a to mu jen tak neprojde.

„Pohádky,“ odpovím naprosto vážně. „Pohádkyhrané lidmi.“

„Prosím?“ zeptá se překvapeně.

„Pohádky hrané lidmi,“ zopakuji trpělivě. „Mám ráda pohádky hrané lidmi. Hrátky s čertem je mojenejoblíbenější.“

Pan doktor se začal pobaveně smát a z kapsy svého bílého pláště vytáhnul balíček žvýkaček. Čekala jsem, že ho rozbalí a třeba mi nabídne, ale on si ho jenprohlédnul a strčil zpátky do kapsy. To jsem mocnepochopila, ale nevadí. Třeba se chtěl jenom přesvědčit, jakou příchuť si dneska koupil.

„Dobře,“ promluví najednou úředním tónem. „Budu se teď s vámi muset rozloučit, mám tam pacienty. My jsme ale domluveni. Sestřička vám řekne veškerépodrobnosti ohledně těch testů a vy se mi tady za dva dny ukážete. To už budeme znát výsledky.“

[22]

„Ano, pane doktore,“ řeknu pokorně a je mi líto, že už musím jít. Dokonce jsem jim začala odpouštět i tu hnusnou čekárnu.

„Tak vám, pane doktore, děkuju. Mějte se hezky,“ loučím se.

„Vy se taky mějte hezky. A nepřehánějte to s tím zvracením,“ řekne v legraci.

„Vyřídím.“

Sestřička mě v rychlosti obeznámila s tím, jakbudou probíhat testy a já jsem potom, vybavena jakýmsi prapodivným růžovým roztokem, který jsem mělaužívat před každým jídlem, utíkala na tramvaj a šupky hupky do práce.

V tramvaji jsem si chtěla číst, ale nešlo to. Měla jsem plnou hlavu návštěvy ordinace.

Pořád jsem myslela na toho doktora. Na jeho hlas, krásné oči, nádherné ruce a neodolatelný úsměv.

Cítila jsem takové lehounké šimrání v podbřišku...

[23]

Existuje pár událostí, které se mi nezapomenutelně vryly do paměti a které jistým způsobem ovlivnily můj život. Tato je jedna z nich: Kamarádka Šárka

Šárka Soukalová, která je stejně stará jako já a se kterou jsem celý gympl seděla ve stejné lavici, byla před dvěma roky ještě panna.

Ne snad že by byla hloupá, ošklivá či frigidní, byla jen šíleně náročná. Pořád čekala na svého prince,který ne a ne přijít.

„Tak co, Šári, už?“ zeptala jsem se své kamarádky v den jejích dvaadvacátých narozenin. Z naší holčičí party byla jediná, která ještě nepřišla do styku smužským přirozením.

„Ještě nic,“ řekla odevzdaně a dodala: „Když jáprostě nemůžu. Nemůžu spát s klukem, do kterýho nejsem zamilovaná...“

V tomhle jsem Šárce rozuměla. Taky nemůžu jít do postele s někým, kdo má jen pěknou tvářičku a hezky stavěné tělo. Buď mi ten chlap něco říká anebo ne. A když ne, tak nazdar bazar. Děkuji pěkně, nemám zájem.

„Šári, ty potřebuješ chlapa jako sůl!“ hučely jsme do ní s holkama a vůbec se nedivily, že to malé útlé stvoření začíná být mírně zakomplexované. Být ve

[24]

dvaadvaceti pannou může sice někomu připadatromantické a vzrušující... (Kamarád Zdenda Pecka na

mně Šárčin telefon vydyndává už několik týdnů. „A to

jí jako zavoláš a řekneš: ‚Já jsem nějakej Pecka zModřan a rád bych odstranil vaši panenskou blánu,‘ či jak

si to Zdeněčku představuješ?“ ptám se ho.) Ale čeho je

moc, toho je příliš.

I přesto jsme se naši znepokojenou kamarádkusnažily pokaždé povzbudit. „Neboj, Šári, všechno má svůj čas. Do ničeho se nenuť. Hlavně se s někým nevyspi jenom proto, že ti ve dvaadvaceti připadá blbý být pannou.“

„Hm. Asi máte, holky, pravdu. Jenom to poslední dobou nějak těžce nesu,“ konstatovala Šárka suše.

Týden nato mě v půl třetí v noci probudilo hlasité vyzvánění mého mobilního telefonu.

„Prosím,“ hlásím se ospale a ne příliš nadšeně.

„Ahoj Terko, to jsem já,“ slyším ubrečený hlas své kamarádky.

„Šárino, co blbneš?! Vždyť jsou skoro tři ráno!“vyjedu na ni rozmrzele, za což bych si okamžitěnafackovala. Šárka je slušná holka, která zásadně nevolá po desáté večer. Taky mě mohlo napadnout, že se muselo přihodit něco mimořádného.

Stačila pikosekunda a bylo mi všechno jasné.

„Šári, nebul a řekni mi, kdo to byl,“ promluvím na ni už daleko příjemnějším tónem.

„Co?!“ nechápe moje kamarádka. „Jak to víš?“

„Proč bys mi jinak volala v půl třetí v noci? Tak kdo to byl?!“

„Jak víš, co se stalo?!“ diví se moje kamarádka.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist