Bábovky (brož.) - Radka Třeštíková

Rebeka
Rebeka
Otevřu dokořán okno v malém obývacím pokoji, čímž
opticky celou místnost o něco zvětším a především
tady trochu vyvětrám, rychle, protože venku je pod
nulou, konec ledna, nejvyšší čas na první porušená
předsevzetí. Na jeden zakázaný telefonát. Na jednu
zakázanou lásku. Nebo aspoň na jednu cigaretu, jenže
cigareta je to poslední, na co mám teď chuť, přestože
parapet po prosněžené noci připomíná nadýchanou
pěnu na cappuccinu a u káv y já kouřím vždyck y.
Zkouším do té pěny namalovat srdíčko, protože to se tak
v kavárnách dělá, ale sníh je zmrzlý, takže namísto
srdce je jen divný trojúhelník, co se vysmívá všem
kýčům a mně nejvíc. Smáznu ho dlaní, jako když
lžičkou zamíchám kafe, které jsem před chvílí vylila
do dřezu, už ani to kafe mi nechutná a ty dlaně mě
zebou. Rychle si je dám před ústa a pomalu do nich
dýchnu, cítím, jak se po zmrzlých ulicích osudu znovu
rozlévá příjemné teplo, až pak si všimnu, že na mě
z protější střechy zírá vrána. Nevím proč, ale z vran
je mi vždycky smutno, přitom to ani není vrána, je
to havran, říkal Martin.
5





Zavřu okno a otočím se zpátky do pokoje,
kterému sice říkám obývací, ale spíš jen proto, abych
nějak ospravedlnila v podstatě neospravedlnitelnou
kupní cenu, za kterou jsem si – nevím proč –
pořídila malou ložnici s ještě menší kuchyní. Hned vedle
kredence jsem si nechala udělat malou knihovnu na
míru, truhlář se trochu divil a pořád se mě ptal,
jestli do těch poliček hodlám dávat hrníčky, skleničky
a tydlecty serepetičky, abych jako správně vyměřil
hloubku, rozumíme si? Nerozumíme, já tam chci
dávat knihy! A pak ten chlapík, co přivezl televizi,
prej, kam s tím, madam? No přece sem, hned ve -
dle lednice. Když ve svém improvizovaném obýváku
natáhnu nohy, dotknu se palcem komody v chodbě,
a když natáhnu ruku, v klidu zapnu troubu, ale já
žádnou troubu nemám. Nevařím a na Bun Bo Nam
Bo v krabičce jídelnu nepotřebuju, proto mám místo
stolu zásobu dřevěných hůlek a dvoumístnou
pohovku, na kterou se teď posadím, mám totiž dojem, že
bych se měla aspoň pokusit o jakési vnější pohodlí,
když uvnitř mě se všechno svírá a tlačí, jak malíčky
v nových lodičkách.
To je kůže, to prý povolí.
Jen aby.
Proč jsem si je vlastně koupila? Proč věřím
prodavačce, která má permanentní make-up a místo obuv
říká botičky? Proč si v životě tak často sama ubližuju?
Opakuju stejné chyby a pak se upřímně divím, že to
znovu bolí úplně stejně, ale neumím z toho kolotoče
vystoupit, jednoduše proto, že ještě nechci. Připlácím
si za další jízdu a potom zvracím. Ozve se spláchnutí,
6





7
ale v něm žádná symbolika není, spíš náznak toho,
že se věci změní. Vrátím se na pohovku a za záda si
dám poštář. Obojí – rozkládací pohovku Vilasund
i polštáře Buffl ig – jsme s Martinem vybírali v IKEA,
už to bude rok, už tři, co jsme spolu. To s tím zdánlivě
vůbec nesouvisí, a přitom to s tím souvisí strašně.
S tou bolestí. S tím zmatkem. Se vším.







Platit chce on. Prý se na té pohovce stejně budeme
válet spolu, ale já ho u pokladny odstrčím stranou. Na
svojí pohovce se budu válet, s kým budu chtít. Martin
se zatváří a já se taky zatvářím, a pak to necháme
být, protože prodavač nás nervózně sleduje – tak co
bude? – a Martinovi zavolá Karolína. To já vždycky
poznám, když volá ona, protože Martin znervózní.
„Ahoj, Káji.“
Káji? Nemůže jí říkat Karolíno aspoň teď, když
stojím těsně vedle něj? Teď, když naše paže odděluje jen
trocha vaty v bundě? Teď, když se to vůbec nehodí?
Sleduju, jak si pravou rukou odhrne světlé vlasy
dozadu z čela a chvíli ji tam podrží ve zvláštní
nerozhodnosti, co udělat teď anebo co říct, jakou lež, aby
to aspoň zčásti byla pravda, protože není nutné lhát
víc, než nutné je.
„Já jsem teď v IKEA,“ řekne nakonec tak prostě
a suše a přitom na mě mrkne. No jasně, jedeme v tom
spolu. Jsme přece dva. Dva na lásku, co mi a korát
ubližuje, ale on se tím zjevně baví. Dělám, že neslyším,
jak s Karolínou mluví, tak nepřirozeně mile, až je to





8
podezřelé, teda mně by to podezřelé bylo, kdybych
byla Martinova manželka, ale Karolíně to zjevně
podezřelé není. Chce, aby Martin koupil vonné svíčky
a úložné boxy do skříní a pod postel. Martin Karolíně
všechno poslušně odkýve a nakonec prohlásí, že se
uvidí doma. Mobil strčí do kapsy a tváří se, jako že
nic. Já se tvářím jako že něco, jako že moc!
„Co je zase?“ diví se Martin a malinko rozhodí
rukama, čímž ten svůj upřímný údiv ještě umocní.
Nic nepředstírá, nic nehraje, on se tomu diví vážně
úplně vážně.
„Nic.“ Sevřu rty.
Vezme mě kolem ramen a něžně políbí někam do
vlasů. „Promiň, musíme se ještě vrátit.“
Jistěže musíme. Musíš koupit těch pár serepetiček,
ať máš čím omluvit svoji nevěru. Pár minut a pár
stovek navíc za žhavý sex na studené kuchyňské lince,
protože tu pohovku sice dostrkáme nahoru, ale tolik
času, abychom ji rozbalili a složili, tolik už na mě
nemáš. Lhostejně pokrčím rameny, ale cestou k autu
s ním nemluvím. Tak nějak na protest, a proti čemu
vlastně? Vždyť Martin je ženatý pořád, ne jen
tehdy, když mu Karolína zrovna zavolá a nabourá se do
našeho mileneckého domečku postaveného z párátek
v restauraci při tajných večeřích. V tichosti naložíme
pohovku do mu ltivanu, kter ý si Mar tin půjči l v práci,
a pak se pořád ještě beze slov poslušně vracíme pro
svíčky s vůní vanilky (Karolína je zbožňuje) a úložné
boxy v bílé barvě, protože černou Karolína v domě
nesnáší. Jsem neustále tři kroky za Martinem, mám
totiž pocit, že jeho přítomnost po mém boku by teď





9
ze mě udělala ještě větší mrchu, on se u vchodu otočí
a navrhne, že tedy půjde napřed.
Jdi někam.
O chvíli později hledám na hromádce boxů tu
správnou velikost v té správné barvě a myslím
přitom na to, že bych měla v ložnici klidně vymalováno
i načerno, jen kdyby ten chlap, co v ní spí, mi byl
věrný, ale tohle je tenký led a na něm já nechci bruslit,
já jsem ten důvod, proč pod jejich manželstvím ta
zmrzlá voda praská, a tak tam prostě stojím, vybírám
ty boxy a nejradši bych s tím švihla a utekla pryč,
někam strašně daleko od Martina, od Karolíny, od
svých výčitek a špatného svědomí zabaleného do
lesklého papíru z tajností a převázaného mašlí zakázané
touhy, ale když se ohlédnu, tak Martina uvidím a ten
jeden pohled stačí k tomu, aby mi v té citové propasti
bylo najednou zas trochu hezky. Martin se na mě
usměje, mávne tou svíčkou na znamení, že už ji našel,
a přinese mi kytku, co na tom, že je umělá.
„Díky.“
Martin se nakloní k mému uchu a zašeptá: „Mám
na tebe chuť.“
Žádné miluju tě nebo aspoň mám tě rád, stal se ze
mě obyčejný párek v rohlíku dole v přízemí za deset
korun. Mar tin si dá rov nou dva, já žádný, protože mě
chuť na všechno přešla už u papírových krabic, ale tu
fi alovou gladiolu, co mi dal, tu si chci nechat, snad
že se mi bude hodit k prostírání, snad právě proto,
jenže ji nakonec zapomenu v té tašce se svíčkama,
tak nic, tak třeba příště.
V autě zapnu rádio a dívám se z okýnka na mladý





10
pár, co právě odjíždí z parkoviště domů, než nasedli,
tak se letmo políbili, ale možná že ve skutečnosti to
žádný pár není a není žádné jejich společné doma,
možná je to taky jen milenka a nevěrný manžel, co jí
za chvíli v bytě smontuje noční stolky, oba dva, i když
by vlastně stačil jen jeden.
Martin mi položí pravou ruku na stehno a stiskne,
asi abych se už nezlobila, a málem kvůli té
nepozornosti srazí nějakou babku na přechodu. „Karolína do
IKEA chodit nemůže, to přece chápeš,“ řekne, když
prudce zabrzdí.
Chápu. Chápu, že ji to dětské oddělení vždycky
strašně rozhodí. Všechny ty postýlky, peřinky,
židličky, ručníčky, hrnečky, hračky jak pro blbečky a
laciné pokusy o roztomilé plyšové něco, co ve mně spíš
vzbuzuje odpor anebo ani to ne, je mi to jedno, ale
ona už má jasnou představu toho, jak by měl dětský
pokojík vypadat, už má dokonce vybraný i nábytek,
samozřejmě, že ne v IKEA. Samozřejmě, když IKEA
je vyhrazená pro milenky. Moje dítě dostane
pyramidu z dřevěných kroužků Mula za 149 Kč a basta.
Natáhnu se, abych zesílila rádio, protože Martin mi to
všechno znovu vysvětluje a já tohle poslouchat nechci,
já přece dávno vím, že Karolína by hrozně chtěla děti
a že Martin děti v podstatě nesnáší, a vlastně je to
jedno, protože je spolu zjevně mít nemůžou, i když
se o to snaží už bůhvíjak dlouho. Při slově snaží si
je pokaždé představím v nějaké konkrétní sexuální
pozici, tedy pokaždé si je představím v pozici na
misionáře, protože to je jediná pozice, kterou Martinovi
dokážu odpustit, tma, ticho, dvě minuty, šup sem, šup





11
tam, ale i tak je mi z té představy pokaždé špatně. Jak
by asi bylo Karolíně, kdyby se dověděla o pozicích,
ve kterých se já tak často ocitám s Martinem? Kdyby
slyšela, jak hlasitě křičím? Stáhnu okýnko a zhluboka
dýchám, mám pocit, že budu zvracet.
Martin se na mě otočí. „Jsi zelená jak přehoz
Indira.“
Idiot.
Ptá se, jestli jsem v pořádku, jestli mi nemá někde
zastavit. Pak se podívá na hodinky, tak ne, zastavit
mi nemůže, už tak přijde domů hrozně pozdě, aspoň
mě tedy požádá, ať mu nezbleju interiér, a s podivným
zachechtáním – jako by si na to zrovna teď
vzpomněl – mi mírniks týrniks oznámí, že kdyby Karolína
jednou přeci jen měla dítě a byla by to holčička, tak
by se jmenovala Rebeka. To jméno si Karolína prostě
zamilovala.
„Cože?“
„Sranda, viď?“
„Sranda?“
Stáhnu okýnko ještě o něco níž, hlavu už mám
úplně venku, to přece není možné, aby se to dítě
jmenovalo jako já, jenže Karolína o mojí existenci vůbec
nic netuší, ta k ja k jí to má Mar tin v ysvět lit, že Rebeku
prostě ne. Rebeka, to je tajné číslo v mobilu uložené
pod jménem kolegy z práce, to jsou pravidelné pátky
večer po tenise a sobotní dopoledne místo bazénu,
to je znamínko pod levým ňadrem a vagina, co voní
a chutná ja ko bábovka, aspoň Mar tin to vždyck y ří ká,
Rebeka, to je ovocný fresh po sexu, protože máma
Rebece koupila k Vánocům odšťavňovač, Rebeka není





12
jméno pro dítě, ne pro Martinovo, jenže co má Martin
dělat? Nic, a proto nic nedělá, jen se tomu směje a já si
přitom znovu uvědomím, že mu pořád chybí ta pětka
vpravo nahoře, to je dost hrůza, ale jemu je to celkem
jedno, anebo ne, jedno mu to není, ale jeho strach ze
zubařů je tak velký, že se o tom ani nesmíme bavit.
Vlastně nevím, co mi vadí víc, jestli to, že nemá zub,
anebo to, že je posera.
„Nemůžeš jí to jméno nějak vymluvit?“ zeptám se,
když se se mnou Martin doma loučí. Rychlý polibek
na tvář, jak tetě k narozeninám, přitom ještě před
chvílí byl ve mně, a když se udělal, zahuhlal, že mě
miluje. Vím, že se to nepočítá!
„Můžu to zkusit, ale Karolína už je rozhodnutá,
už to jméno vyšila na zavinovačku.“
„Ona se zbláznila?“
„Trochu. Nechci ji teď moc dráždit, minule jsem ji
přistihnul s polštářem pod tričkem.“
„To je ší lený.“
„To je. A teď si představ, že zničehonic přijdu do
kuchyně, kde Karolína zrovna krájí nějakou
zeleninu k obědu, a řeknu, hele, Karolíno, Rebeka je moje
milenka, tak se naše dcera prostě jmenovat nemůže,
vyber jiné jméno, předělej tu výšivku a schovej ten
nůž, buď tak hodná.“







Mám chuť si od Karolíny ten nůž půjčit a píchnout
s ním Martina přímo do srdce, jen abych zjistila,
jestli nějaké má, jestli ho nedrží při životě jen





13
mus a pitomé vtipy, anebo mu aspoň zavolat, jenže
o víkendu jsou telefonáty zakázané, to je pravidlo
vztahu se ženatým mužem, jedno z mnoha.
Nervózně v prstech obracím růžovou krabičku a přemýšlím,
jestli nemám počkat, až tady bude Martin se mnou,
vydržím to do pátku? A týká se tahle záležitost nás
obou, anebo si s tím vším musím poradit sama, když
spolu v podstatě nechodíme, když spolu nikdy chodit
nebudem? Nemůžem, nejde to, karty už jsou rozdané,
to že teď s nima znovu míchám, to se prostě nedělá.
Odložím krabičku na miniaturní konferenční stolek
a jdu si uvařit čaj. Černý, protože jiný doma nemám,
ale udělám si ho slabý, tím snad nikomu neublížím.
Naliju vodu do rychlovarné konvice, zapnu ji a přitom
mě napadne, že někomu ublížím určitě, ozve se cvak
cvak a vypadnou pojistky.
Kurva.
Chvíli se rozhlížím kolem sebe a potom projdu celý
byt – to netrvá dlouho – hledám dvířka s
namalovaným bleskem, ale žádná tady nejsou, tak kde jsou?
Kdo viděl dívku něžnou jít ráno k náměstí, šla vrátit
výhru, zamknout bránu ke štěstí, pořád ještě si
zpívám, když v pyžamu vylezu ven na chodbu a vzápětí
se zas vrátím do bytu. Uvažuju nad tím, že Martinovi
přece jenom zavolám, sice vysloveně nehoří – když
hoří, volat můžu – ale urgentní situace teď
nepochybně nasta la, to přece musí i Karolína chápat, že je oheň
na střeše. Zamyšleně se dívám na mobil a poslouchám
tupé rány, co se ozývají seshora, v tom nerozhodném
tichu zní jako tlukot mého srdce, ale ve skutečnosti
jsou to rány míčem do pod la hy. Budou se ozý vat celou





14
neděli, bez ohledu na to, kolikrát půjdu zabouchat na
sousedovy dveře, aby ten jeho ribjonok už konečně
přestal. Pažálusta! A teď navíc ty pojistky k tomu, to
mě všechno tak sere.
„Ticho!“ zakřičím do místa na stropě, kde už je
znatelná díra od smetáku s dlouhou násadou, jako
by vůbec mělo smysl tam nahoru pořád mlátit, stejně
mě nikdo neslyší a ticho rozhodně nebude, ale když
nic jiného, tak se mi uleví, ještě ten výkřik třikrát
zopakuju a pak toho nechám, protože na mě zabouchá
soused zleva.
Ty mi dej taky pokoj, prosím tě.
Odložím mobil, rychle se převleču a vyběhnu
schody o patro výš. Dveře mi otevře atěc toho ribjonka.
„Dobryj děň.“
„Dobryj. Elektryna něfunkčna,“ oznámím mu
rovnou a doufám, že to správně pochopí jako žádost
o pomoc.
„Što?“ zeptá se on, takže zjevně nepochopil nic.
Ukážu prstem dolů, směrem ke svému bytu, a znovu
mu oznámím, že mi nefunguje elektřina, netuším
totiž, jak se řeknou rusky pojistky, natož vyhozené,
řeknu mu to teda aspoň česky se silným ruským
přízvukem a celá se u toho zatřesu, jako po ráně
elektrickým proudem, atěc se otočí a zavolá Mášo!
To bude asi jeho manželka, pomyslím si a oba na
ni čekáme, ale místo ní přiletí nakonec jen
basketbalový míč. Rus se usměje – zjevně mu to udělalo
radost – obratně ho zachytí a začne s ním driblovat
o podlahu, je normální? Kašlu na pojistky, ukazuju
na ten míč a důrazně vrtím hlavou, buch buch, nět,





15
nět, to musí pochopit i debil, že se to rozléhá po
celém baráku.
„Što?“ zeptá se atěc znovu a dívá se přitom na
mě tak, jako bych z nás dvou byla větší blázen
právě já, pak se ozve z bytu příšerný dětský výkřik,
mám pocit, že si ten ribjonok musel zlámat snad
všechny kosti v těle, ale atěc je v klidu, aniž by ustal
v driblování, odchází to někam dozadu řešit a na
mě zapomene. Poraženě se tedy vrácím domů,
hledím do své malé předsíně a přemýšlím, jestli se sem
vůbec vejde ta hromada dětských věcí, kterou mají
nahoře – odrážedlo, kočárek, boby, nočník, sněhule,
oteplovačky, autíčka, vlaky, všechny ty saky a paky,
a pak na to přijdu, nevejde, a taky přijdu na to, že
pojistky jsou ukryté v jedné části vestavěné skříně,
no hurá.
Uva řím si čaj, sednu si zpát k y na pohovku a letmo
zkontroluju hodiny na zdi, které přivrtal Martin, ale
vrtačku jsem musela sehnat já, přece ji nebude
odnášet z domova, to by prej Karolíně těžko vysvětlil,
tomu musím rozumět a já tomu v podstatě rozumím,
akorát nevím, proč je nepověsil o něco výš a o
kousek víc vpravo. Neměla jsem ho poslechnout, když
říkal, že takhle je to dobrý, měla jsem si to udělat po
svém a byly by přesně uprostřed. Vteřinová ručička
se posune o kousek v ýš, je opravdu možné, že takhle
dlouho dnes trvá jedna jediná minuta? Že najednou
tikají ty hodiny tak strašně pomalu? Že se čas někdy
tak příšerně vleče a potom tak hrozně letí, když jsem
s ním?