načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Bábovky - Radka Třeštíková

Bábovky
-14%
sleva

Kniha: Bábovky
Autor:

Třetí kniha Radky Třeštíkové přináší příběh dvanácti různých žen, které ve svých životech řeší běžné současné problémy. Svižná, lehce čtivá kniha představuje postavy i situace natolik blízké, že se v nich mnohdy poznáme sami.
Titul je skladem 3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava; Brno; Plzeň
Vaše cena s DPH:  299 Kč 257
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 77.6%hodnoceni - 77.6%hodnoceni - 77.6%hodnoceni - 77.6%hodnoceni - 77.6% 82%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 2 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-05-19
Počet stran: 328
Rozměr: 115 x 185 mm
Úprava: 322 stran
Vydání: Vydání první
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-18
ISBN: 9788026706045
EAN: 9788026706045
Ukázka: » zobrazit ukázku
Literární ceny
Kniha byla nominována na literární cenu "Cena Český Bestseller - 2016 - Hlavní kategorie - Český bestseller".
Více informací o prestižních literárních oceněních lze nalézt na stránce » literární ceny.
Popis

Bábovky jsou příběhem dvanácti žen, které jsou různě staré, společensky postavené, vzdělané... a jsou spolu určitým způsobem propojeny. Je mezi nimi milenka ženatého muže, jeho manželka, její sestra a neteř, matka milenky atd. Tyto ženy se potýkají s potížemi a problémy, které nás denodenně obklopují, jako nevěra, nemoc, dluhy, prostituce, homosexualita či postižení. Pro každou z nich je jejich problém středobodem světa a snaží se najít jeho řešení či s ním alespoň uspokojivě žít.
V příběhu humoru, lásky, ironie ale i bolesti a nenávisti najdeme řadu nečekaných rozuzlení a zajímavých zápletek. Velmi svěžím a pravdivým způsobem jsou zde zkoumány mezilidské vztahy a autorka zdařile popisuje svět, který skutečně známe.

Kniha je zařazena v kategoriích
Radka Třeštíková - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Bábovky" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



Bábovky - recenze Terka 2017-03-27 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Knihu jsem dostala k Vánocům a než začal nový rok, tak jsem jí měla přečtená. Lehce se čte, je to taková oddechová kniha na dovolenou. Můžu doporučit. Napsala jsem o ní recenzi tady - http://datafi.cz/babovky/ Budu ráda za komentáře a vaše názory.
reagovat
 
Zdena Kolblova 2016-08-07 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Jednoduché "letní" čtení na dovolenou. Muže zřejmě neuspokojí, snad ani nenadchne, ale o to se kniha ani nesnaží. Příběh, ve kterém se poznáme, vidíme v něm naše sousedky, kolegyně v práci, přítelkyně, ale třeba i děti. A možná některé z nás poradí jak si poradit :)
Trochu vadou na kráse je propletenost příběhu a množství postav, ve kterém se dá ztratit.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Rebeka Rebeka Otevřu dokořán okno v malém obývacím pokoji, čímž opticky celou místnost o něco zvětším a především tady trochu vyvětrám, rychle, protože venku je pod nulou, konec ledna, nejvyšší čas na první porušená předsevzetí. Na jeden zakázaný telefonát. Na jednu zakázanou lásku. Nebo aspoň na jednu cigaretu, jenže cigareta je to poslední, na co mám teď chuť, přestože parapet po prosněžené noci připomíná nadýchanou pěnu na capuccinu a u káv y já kouřím vždyck y. Zkouším do té pěny namalovat srdíčko, protože to se tak v kavárnách dělá, ale sníh je zmrzlý, takže namísto srdce je jen divný trojúhelník, co se vysmívá všem kýčům a mně nejvíc. Smáznu ho dlaní, jako když lžičkou zamíchám kafe, které jsem před chvílí vylila do dřezu, už ani to kafe mi nechutná a ty dlaně mě zebou. Rychle si je dám před ústa a pomalu do nich dýchnu, cítím, jak se po zmrzlých ulicích osudu znovu rozlévá příjemné teplo, až pak si všimnu, že na mě z protější střechy zírá vrána. Nevím proč, ale z vran je mi vždycky smutno, přitom to ani není vrána, je to havran, říkal Martin. 5 Zavřu okno a otočím se zpátky do pokoje, kterému sice říkám obývací, ale spíš jen proto, abych nějak ospravedlnila v podstatě neospravedlnitelnou kupní cenu, za kterou jsem si – nevím proč – pořídila malou ložnici s ještě menší kuchyní. Hned vedle kredence jsem si nechala udělat malou knihovnu na míru, truhlář se trochu divil a pořád se mě ptal, jestli do těch poliček hodlám dávat hrníčky, skleničky a tydlecty serepetičky, abych jako správně vyměřil hloubku, rozumíme si? Nerozumíme, já tam chci dávat knihy! A pak ten chlapík, co přivezl televizi, prej, kam s tím madam? No přece sem, hned ve - dle lednice. Když ve svém improvizovaném obýváku natáhnu nohy, dotknu se palcem komody v chodbě, a když natáhnu ruku, v klidu zapnu troubu, ale já žádnou troubu nemám. Nevařím a na Bun Bo Nam Bo v krabičce jídelnu nepotřebuju, proto mám místo stolu zásobu dřevěných hůlek a dvoumístnou pohovku, na kterou se teď posadím, mám totiž dojem, že bych se měla aspoň pokusit o jakési vnější pohodlí, když uvnitř mě se všechno svírá a tlačí, jak malíčky v nových lodičkách. To je kůže, to prý povolí. Jen aby. Proč jsem si je vlastně koupila? Proč věřím prodavačce, která má permanentní make-up a místo obuv říká botičky? Proč si v životě tak často sama ubližuju? Opakuju stejné chyby a pak se upřímně divím, že to znovu bolí úplně stejně, ale neumím z toho kolotoče vystoupit, jednoduše proto, že ještě nechci. Připlácím si za další jízdu a potom zvracím. Ozve se spláchnutí, 6 7 ale v něm žádná symbolika není, spíš náznak toho, že se věci změní. Vrátím se na pohovku a za záda si dám poštář. Obojí – rozkládací pohovku Vilasund i polštáře Buffl ig – jsme s Martinem vybírali v IKEA, už to bude rok, už tři, co jsme spolu. To s tím zdánlivě vůbec nesouvisí, a přitom to s tím souvisí strašně. S tou bolestí. S tím zmatkem. Se vším. Platit chce on. Prý se na té pohovce stejně budeme válet spolu, ale já ho u pokladny odstrčím stranou. Na svojí pohovce se budu válet, s kým budu chtít. Martin se zatváří a já se taky zatvářím, a pak to necháme být, protože prodavač nás nervózně sleduje – tak co bude? – a Martinovi zavolá Karolína. To já vždycky poznám, když volá ona, protože Martin znervózní. „Ahoj, Káji.“ Káji? Nemůže jí říkat Karolíno aspoň teď, když stojím těsně vedle něj? Teď, když naše paže odděluje jen trocha vaty v bundě? Teď, když se to vůbec nehodí? Sleduju, jak si pravou rukou odhrne světlé vlasy dozadu z čela a chvíli ji tam podrží ve zvláštní nerozhodnosti, co udělat teď anebo co říct, jakou lež, aby to aspoň zčásti byla pravda, protože není nutné lhát víc, než nutné je. „Já jsem teď v IKEA,“ řekne nakonec tak prostě a suše a přitom na mě mrkne. No jasně, jedeme v tom spolu. Jsme přece dva. Dva na lásku, co mi a korát ubližuje, ale on se tím zjevně baví. Dělám, že neslyším, jak s Karolínou mluví, tak nepřirozeně mile, až je to 8 podezřelé, teda mně by to podezřelé bylo, kdybych byla Martinova manželka, ale Karolíně to zjevně podezřelé není. Chce, aby Martin koupil vonné svíčky a úložné boxy do skříní a pod postel. Martin Karolíně všechno poslušně odkýve a nakonec prohlásí, že se uvidí doma. Mobil strčí do kapsy a tváří se, jako že nic. Já se tvářím jako že něco, jako že moc! „Co je zase?“ diví se Martin a malinko rozhodí rukama, čímž ten svůj upřímný údiv ještě umocní. Nic nepředstírá, nic nehraje, on se tomu diví vážně úplně vážně. „Nic.“ Sevřu rty. Vezme mě kolem ramen a něžně políbí někam do vlasů. „Promiň, musíme se ještě vrátit.“ Jistěže musíme. Musíš koupit těch pár serepetiček, ať máš čím omluvit svoji nevěru. Pár minut a pár stovek navíc za žhavý sex na studené kuchyňské lince, protože tu pohovku sice dostrkáme nahoru, ale tolik času, abychom ji rozbalili a složili, tolik už na mě nemáš. Lhostejně pokrčím rameny, ale cestou k autu s ním nemluvím. Tak nějak na protest, a proti čemu vlastně? Vždyť Martin je ženatý pořád, ne jen tehdy, když mu Karolína zrovna zavolá a nabourá se do našeho mileneckého domečku postaveného z párátek v restauraci při tajných večeřích. V tichosti naložíme pohovku do mu ltivanu, kter ý si Mar tin půjči l v práci, a pak se pořád ještě beze slov poslušně vracíme pro svíčky s vůní vanilky (Karolína je zbožňuje) a úložné boxy v bílé barvě, protože černou Karolína v domě nesnáší. Jsem neustále tři kroky za Martinem, mám totiž pocit, že jeho přítomnost po mém boku by teď 9 ze mě udělala ještě větší mrchu, on se u vchodu otočí a navrhne, že tedy půjde napřed. Jdi někam. O chvíli později hledám na hromádce boxů tu správnou velikost v té správné barvě a myslím přitom na to, že bych měla v ložnici klidně vymalováno i načerno, jen kdyby ten chlap, co v ní spí, mi byl věrný, ale tohle je tenký led a na něm já nechci bruslit, já jsem ten důvod, proč pod jejich manželstvím ta zmrzlá voda praská, a tak tam prostě stojím, vybírám ty boxy a nejradši bych s tím švihla a utekla pryč, někam strašně daleko od Martina, od Karolíny, od svých výčitek a špatného svědomí zabaleného do lesklého papíru z tajností a převázaného mašlí zakázané touhy, ale když se ohlédnu, tak Martina uvidím a ten jeden pohled stačí k tomu, aby mi v té citové propasti bylo najednou zas trochu hezky. Martin se na mě usměje, mávne tou svíčkou na znamení, že už ji našel, a přinese mi kytku, co na tom, že je umělá. „Díky.“ Martin se nakloní k mému uchu a zašeptá: „Mám na tebe chuť.“ Žádné miluju tě nebo aspoň mám tě rád, stal se ze mě obyčejný párek v rohlíku dole v přízemí za deset korun. Mar tin si dá rov nou dva, já žádný, protože mě chuť na všechno přešla už u papírových krabic, ale tu fi alovou gladiolu, co mi dal, tu si chci nechat, snad že se mi bude hodit k prostírání, snad právě proto, jenže ji nakonec zapomenu v té tašce se svíčkama, tak nic, tak třeba příště. V autě zapnu rádio a dívám se z okýnka na mladý 10 pár, co právě odjíždí z parkoviště domů, než nasedli, tak se letmo políbili, ale možná že ve skutečnosti to žádný pár není a není žádné jejich společné doma, možná je to taky jen milenka a nevěrný manžel, co jí za chvíli v bytě smontuje noční stolky, oba dva, i když by vlastně stačil jen jeden. Martin mi položí pravou ruku na stehno a stiskne, asi abych se už nezlobila, a málem kvůli té nepozornosti srazí nějakou babku na přechodu. „Karolína do IKEA chodit nemůže, to přece chápeš,“ řekne, když prudce zabrzdí. Chápu. Chápu, že ji to dětské oddělení vždycky strašně rozhodí. Všechny ty postýlky, peřinky, židličky, ručníčky, hrnečky, hračky jak pro blešky a laciné pokusy o roztomilé plyšové něco, co ve mně spíš vzbuzuje odpor anebo ani to ne, je mi to jedno, ale ona už má jasnou představu toho, jak by měl dětský pokojík vypadat, už má dokonce vybraný i nábytek, samozřejmě, že ne v IKEA. Samozřejmě, když IKEA je vyhrazená pro milenky. Moje dítě dostane pyramidu z dřevěných kroužků Mula za 149 Kč a basta. Natáhnu se, abych zesílila rádio, protože Martin mi to všechno znovu vysvětluje a já tohle poslouchat nechci, já přece dávno vím, že Karolína by hrozně chtěla děti a že Martin děti v podstatě nesnáší, a vlastně je to jedno, protože je spolu zjevně mít nemůžou, i když se o to snaží už bůhvíjak dlouho. Při slově snaží si je pokaždé představím v nějaké konkrétní sexuální pozici, tedy pokaždé si je představím v pozici na misionáře, protože to je jediná pozice, kterou Martinovi dokážu odpustit, tma, ticho, dvě minuty, šup sem, šup 11 tam, ale i tak je mi z té představy pokaždé špatně. Jak by asi bylo Karolíně, kdyby se dověděla o pozicích, ve kterých se já tak často ocitám s Martinem? Kdyby slyšela, jak hlasitě křičím? Stáhnu okýnko a zhluboka dýchám, mám pocit, že budu zvracet. Martin se na mě otočí. „Jsi zelená jak přehoz Indira.“ Idiot. Ptá se, jestli jsem v pořádku, jestli mi nemá někde zastavit. Pak se podívá na hodinky, tak ne, zastavit mi nemůže, už tak přijde domů hrozně pozdě, aspoň mě tedy požádá, ať mu nezbleju interiér, a s podivným zachechtáním – jako by si na to zrovna teď vzpomněl – mi mírniks týrniks oznámí, že kdyby Karolína jednou přeci jen měla dítě a byla by to holčička, tak by se jmenovala Rebeka. To jméno si Karolína prostě zamilovala. „Cože?“ „Sranda, viď?“ „Sranda?“ Stáhnu okýnko ještě o něco níž, hlavu už mám úplně venku, to přece není možné, aby se to dítě jmenovalo jako já, jenže Karolína o mojí existenci vůbec nic netuší, ta k ja k jí to má Mar tin v ysvět lit, že Rebeku prostě ne. Rebeka, to je tajné číslo v mobilu uložené pod jménem kolegy z práce, to jsou pravidelné pátky večer po tenise a sobotní dopoledne místo bazénu, to je znamínko pod levým ňadrem a vagina, co voní a chutná ja ko bábovka, aspoň Mar tin to vždyck y ří ká, Rebeka, to je ovocný fresh po sexu, protože máma Rebece koupila k Vánocům odšťavňovač, Rebeka není 12 jméno pro dítě, ne pro Martinovo, jenže co má Martin dělat? Nic, a proto nic nedělá, jen se tomu směje a já si přitom znovu uvědomím, že mu pořád chybí ta pětka vpravo nahoře, to je dost hrůza, ale jemu je to celkem jedno, anebo ne, jedno mu to není, ale jeho strach ze zubařů je tak velký, že se o tom ani nesmíme bavit. Vlastně nevím, co mi vadí víc, jestli to, že nemá zub, anebo to, že je posera. „Nemůžeš jí to jméno nějak vymluvit?“ zeptám se, když se se mnou Martin doma loučí. Rychlý polibek na tvář, jak tetě k narozeninám, přitom ještě před chvílí byl ve mně, a když se udělal, zahuhlal, že mě miluje. Vím, že se to nepočítá! „Můžu to zkusit, ale Karolína už je rozhodnutá, už to jméno vyšila na zavinovačku.“ „Ona se zbláznila?“ „Trochu. Nechci ji teď moc dráždit, minule jsem ji přistihnul s polštářem pod tričkem.“ „To je ší lený.“ „To je. A teď si představ, že zničehonic přijdu do kuchyně, kde Karolína zrovna krájí nějakou zeleninu k obědu, a řeknu, hele, Karolíno, Rebeka je moje milenka, tak se naše dcera prostě jmenovat nemůže, vyber jiné jméno, předělej tu výšivku a schovej ten nůž, buď tak hodná.“ Mám chuť si od Karolíny ten nůž půjčit a píchnout s ním Martina přímo do srdce, jen abych zjistila, jestli nějaké má, jestli ho nedrží při životě jen cynis- 13 mus a pitomé vtipy, anebo mu aspoň zavolat, jenže o víkendu jsou telefonáty zakázané, to je pravidlo vztahu se ženatým mužem, jedno z mnoha. Nervózně v prstech obracím růžovou krabičku a přemýšlím, jestli nemám počkat, až tady bude Martin se mnou, vydržím to do pátku? A týká se tahle záležitost nás obou, anebo si s tím vším musím poradit sama, když spolu v podstatě nechodíme, když spolu nikdy chodit nebudem? Nemůžem, nejde to, karty už jsou rozdané, to že teď s nima znovu míchám, to se prostě nedělá. Odložím krabičku na miniaturní konferenční stolek a jdu si uvařit čaj. Černý, protože jiný doma nemám, ale udělám si ho slabý, tím snad nikomu neublížím. Naliju vodu do rychlovarné konvice, zapnu ji a přitom mě napadne, že někomu ublížím určitě, ozve se cvak cvak a vypadnou pojistky. Kurva. Chvíli se rozhlížím kolem sebe a potom projdu celý byt – to netrvá dlouho – hledám dvířka s namalovaným bleskem, ale žádná tady nejsou, tak kde jsou? Kdo viděl dívku něžnou jít ráno k náměstí, šla vrátit výhru, zamknout bránu ke štěstí, pořád ještě si zpívám, když v pyžamu vylezu ven na chodbu a vzápětí se zas vrátím do bytu. Uvažuju nad tím, že Martinovi přece jenom zavolám, sice vysloveně nehoří – když hoří, volat můžu – ale urgentní situace teď nepochybně nasta la, to přece musí i Karolína chápat, že je oheň na střeše. Zamyšleně se dívám na mobil a poslouchám tupé rány, co se ozývají seshora, v tom nerozhodném tichu zní jako tlukot mého srdce, ale ve skutečnosti jsou to rány míčem do pod la hy. Budou se ozý vat celou 14 neděli, bez ohledu na to, kolikrát půjdu zabouchat na sousedovy dveře, aby ten jeho ribjonok už konečně přestal. Pažálusta! A teď navíc ty pojistky k tomu, to mě všechno tak sere. „Ticho!“ zakřičím do místa na stropě, kde už je znatelná díra od smetáku s dlouhou násadou, jako by vůbec mělo smysl tam nahoru pořád mlátit, stejně mě nikdo neslyší a ticho rozhodně nebude, ale když nic jiného, tak se mi uleví, ještě ten výkřik třikrát zopakuju a pak toho nechám, protože na mě zabouchá soused zleva. Ty mi dej taky pokoj, prosím tě. Odložím mobil, rychle se převleču a vyběhnu schody o patro výš. Dveře mi otevře atěc toho ribjonka. „Dobryj děň.“ „Dobryj. Elektryna něfunkčna,“ oznámím mu rovnou a doufám, že to správně pochopí jako žádost o pomoc. „Što?“ zeptá se on, takže zjevně nepochopil nic. Ukážu prstem dolů, směrem ke svému bytu, a znovu mu oznámím, že mi nefunguje elektřina, netuším totiž, jak se řeknou rusky pojistky, natož vyhozené, řeknu mu to teda aspoň česky se silným ruským přízvukem a celá se u toho zatřesu, jako po ráně elektrickým proudem, atěc se otočí a zavolá Mášo! To bude asi jeho manželka, pomyslím si a oba na ni čekáme, ale místo ní přiletí nakonec jen basketbalový míč. Rus se usměje – zjevně mu to udělalo radost – obratně ho zachytí a začne s ním driblovat o podlahu, je normální? Kašlu na pojistky, ukazuju na ten míč a důrazně vrtím hlavou, buch buch, nět, 15 nět, to musí pochopit i debil, že se to rozléhá po celém baráku. „Što?“ zeptá se atěc znovu a dívá se přitom na mě tak, jako bych z nás dvou byla větší blázen právě já, pak se ozve z bytu příšerný dětský výkřik, mám pocit, že si ten ribjonok musel zlámat snad všechny kosti v těle, ale atěc je v klidu, aniž by ustal v driblování, odchází to někam dozadu řešit a na mě zapomene. Poraženě se tedy vrácím domů, hledím do své malé předsíně a přemýšlím, jestli se sem vůbec vejde ta hromada dětských věcí, kterou mají nahoře – odrážedlo, kočárek, boby, nočník, sněhule, oteplovačky, autíčka, vlaky, všechny ty saky a paky, a pak na to přijdu, nevejde, a taky přijdu na to, že pojistky jsou ukryté v jedné části vestavěné skříně, no hurá. Uva řím si čaj, sednu si zpát k y na pohovku a letmo zkontroluju hodiny na zdi, které přivrtal Martin, ale vrtačku jsem musela sehnat já, přece ji nebude odnášet z domova, to by prej Karolíně těžko vysvětlil, tomu musím rozumět a já tomu v podstatě rozumím, akorát nevím, proč je nepověsil o něco výš a o kousek víc vpravo. Neměla jsem ho poslechnout, když říkal, že tak hle je to dobr ý, měla jsem si to udělat po svém a byly by přesně uprostřed. Vteřinová ručička se posune o kousek výš, je opravdu možné, že takhle dlouho dnes trvá jedna jediná minuta? Že najednou tikají ty hodiny tak strašně pomalu? Že se čas někdy tak příšerně vleče a potom tak hrozně letí, když jsem s ním?


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist