načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Babičky: Den zkázy - Minna Lindgrenová

  > > > > Babičky: Den zkázy  

Kniha: Babičky: Den zkázy
Autor:

Siiri, Irma a Anna-Liisa znovu na stopě ve třetím díle finské trilogie Rekonstrukce Podzimního háje skončila a její devadesátileté obyvatelky se mohou vrátit zpět. Ale už je nečeká to, ...
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
15%
naše sleva
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Rok vydání: 2016-10-12
Počet stran: 280
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 277 stran
Spolupracovali: přeložil Vladimír Piskoř
Vazba: vázaná s papírovým potahem bez laminace
ISBN: 9788075054395
EAN: 9788075054395
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Siiri, Irma a Anna-Liisa znovu na stopě ve třetím díle finské trilogie Rekonstrukce Podzimního háje skončila a její devadesátileté obyvatelky se mohou vrátit zpět. Ale už je nečeká to, na co byly zvyklé. Místo, kde se cítily jako doma, se změnilo ve státem financovaný projekt péče o seniory, řízený prostřednictvím moderních technologií. Přítomnost zdravotních sester už není třeba, lékařský dohled se provádí on-line a ze všech koutů je cítit všudypřítomná snaha o modernizaci. Babičky se proti tomu rozhodnout bojovat! Ani jejich pokročilý věk jim nezabrání v přípravě smělého plánu, jehož cílem je zničit počítačový systém. V honbě za spravedlností je nic nezastaví! Závěr vrátí do hry některé postavy a na povrch vyplavou i další, dosud utajené podrobnosti. Minna-Liisa Gabriela Lindgrenová (1963, Helsinky) je finská autorka a novinářka, kterou proslavila zejména její humorná detektivní série odehrávající se v domově duchodců Podzimní háj. Kniha byla přeložena do osmi jazyků včetně angličtiny. Trilogii pod názvem Babičky vydává v češtině nakladatelství XYZ. (den zkázy : Siiri, Irma a Anna-Liisa znovu na stopě : brilantní finská variace na slečnu Marplovou)

Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
I
S
IIRI KETTUNENOVÁ SE PROBUDILA a pomyslela si, že vidí noční
můru. Stála vedle postele, ztuhlé nohy měla vražené
do trepek, šedivé vlasy rozcuchané a  upírala zrak na  lesklou,
jasně červenou stěnu před sebou. Uvědomila si, že žije, v levém
uchu jí totiž znělo známé dvoučárkované a.
„Dobré ráno, Siiri! Dnes má službu: žádný personál! Pro
informace o průběhu noci zvolte 1!“
Siiri se zkusmo dotkla jedničky. Nakreslená číslice tančila, smála
se a vedle ní se pitvořil obličejík nějakého trpaslíka. Siiri s chytrou
stěnou komunikovala. Nebyla to televize ani počítač, dokonce ani tablet,
který by se podobal Irmině zelené placce, ale stěna oplývající
neomezenou měrou rozumu. Do života starého člověka vnášela bezpečí
a  obsah. Jenže Siiri se tak třásla ruka, že jednička zpočátku na 
dotek vůbec nereagovala. Nakonec nezbývalo než si ji podepřít druhou
rukou a  pekelně se soustředit, aby se do  roztančené číslice jakžtakž
ukazováčkem strefi la. Jednička se za své zvolení vděčně uklonila.
„Na lůžku 8 hod 25 min. Spánek 7 hod 5 min. Úhrnná doba
klidného spánku 3 hod 47 min. Účinnost spánku 88 %. Občasné





MINNA LINDGRENOVÁ
8
chrápání 27 min. Počet pohybů 229, trvání 1060 sek. Periodické
pohyby končetinami 0. Stresové reakce 25 %.“
Z obsahu té vesele usměvavé informace nerozuměla ničemu.
Mělo ji znepokojovat, že se za osm hodin a pětadvacet minut
pohnula 229krát? Bylo to příliš málo, nebo příliš moc? Chrápání
ji pobavilo. Vždycky manželovi vyčítala, že chrápe, a  teď měla
sama stejný problém. Ačkoliv její muž pochopitelně chrápal
pořád, nikoliv občas. A  také usínal tak rychle, že okamžitě začal
zařezávat a vydržel to na plné obrátky až do rána. Siiri si
hluboce povzdechla při vzpomínce na milovaného manžela, po jehož
boku spala ve  společné posteli sedmapadesát šťastných let,
navzdory chrápání.
„Pro další informace o své osobě zvolte 1!“
Chytrá stěna ji vytrhla z  posmutnělého zamyšlení. Očividně
jí toužila sdělit něco důležitého, když tak nadšeně poblikávala.
Na obrazovce se vrtěla jakási post avička z kresleného seriálu,
možná medvídě, pokud to nebyla rybka. Legračně nadskakovala, aby
rozespalou stařenku po ránu probrala a upoutala její pozornost.
Siiri se soustředila na  polapení laškující jedničky. Chtěla
vědět, co o ní chytrá stěna ví.
„Dnes se dožíváte 97 let! Nové probuzení blahopřeje!“
Jako kdyby to sama bez připomenutí nevěděla.
Sedmadevadesát se rovnalo téměř stovce. S  Irmou dospěly k  závěru, že
ony dvě se dožít stovky nemíní. Z  toho by vzešly jenom
potíže. Třeba jedna paní ze spodního patra budovy A  dostala
předvolání na  pravidelnou prohlídku do  dětské poradny. K  testům
motorické obratnosti a  psychické zralosti prý zvali všechny
pětileté, a  protože paní bylo sto pět, počítačový systém ji
považoval za  předškolačku. Stroj prostě čísla jdoucí nad stovku nebral





BABIČKY: DEN ZKÁZY
9
na vědomí. Podle Siiri měla paní do té poradny zajít. Ona osobně
by rozhodně šla, protože ty testy jsou zábavné. Musel se nakreslit
trojúhelník a projít se po rovné čáře. Pro člověka ve věku sto pěti
let nic snadného. Jenže paní nikam nešla, ztropila kvůli tomu
obrovský povyk a stěžovala si na všech místech, a umřela dříve, než
její stížnosti doputovaly ke správnému úředníkovi.
„Srdečné díky,“ pronesla Siiri k chytré stěně, která jí na počest
narozenin vnucovala obrázek zářivě šarlatových růží.
Siiri nazdařbůh zapíchla ukazováček do  chytré stěny, neboť
dosud nezjistila, kde přesně se ta vymoženost nachází a  jak by ji
měla ovládat. Takhle to teď bylo v Podzimním háji se vším:
Muselo se šmrdlat prstem po  nejrůznějších plochách a  píchat do  nich.
Všude se nalézalo obrovské množství rozumu, jenom ťup – a 
rázem se stalo něco náramně chytrého. Siirinu malou dvougarsonku
zaplnily sondy, čidla, čipy, vysílače i kamerky, které sledovaly její
život. Dokonce někde v útrobách matrace bděl i onen ostražitý
vynález, který – nemaje co lepšího na  práci – ji ve  spaní ustavičně
hlídal a počítal každý její pohyb. Kdyby spadla a dostatečně svižně
se nezvedla, mozkové závity v  podlaze by vyslaly zprávu na 
centrální pohotovost, odkud by se přihnala sanitka se zdravotníky,
kteří by jí pomohli postavit se na nohy. Tím se zajišťovalo, že staří
lidé neumírali na zemi. Ve Finsku vládla názorová shoda, že umřít
na zemi ve vlastním bytě je větší tragédie než skonat
na nemocničním lůžku. O tom se onehdy emotivně diskutovalo i na zasedání
sněmovny, na něž se s Annou-Liisou a Irmou často společně dívaly.
Život v  chytrém bytě přinášel i  hodně zábavy, pokud se
člověk dokázal vstřícně naladit na  překvapení, která mu přístroje
uchystaly. Například návštěva ledničky znamenala vždycky velké
dobrodružství. Siiri nikdy netušila, co jí lednice tentokrát poví.





MINNA LINDGRENOVÁ
10
„Vyhoďte. Okamžitě. Zkažené. Mléko. Půl. Litru. Poslední. Den.
Spotřeby. Dnes.“
Siirina lednice byla mladá žena, docela rázná, leč drobet
překypující vlastní povýšeností. Ir ma si do  své ledničky vymínila
hlas staršího muže, a to byla teprve legrace, neboť se ukázalo, že
její lednice je někdejší hlasatel, jehož znaly z hlášení valutových
kurzů a  předpovědí počasí ve  vysílání Finského rozhlasu před
drahně lety. Irma okamžitě začala lednici titulovat „můj kavalíre“
a  marně se ho snažila naučit říkat „bááábovka“ místo pouhého
„bábovka“.
„To i papoušek je chytřejší,“ prskala zlobně, když usilovná
výuka nepřinesla kýžený výsledek.
Mluvící lednice se zprvu jevila jako pouhé povyražení, jež
vylepšovalo náladu, když člověk neměl kočku nebo partnera, ale
v  podstatě šlo o  ochranu starých lidí před otravou a  průjmem.
Našlo se docela dost lidí, kteří snědli zkažené jídlo, protože se
nepodívali na datum spotřeby. Nebo zapomněli, že jim v lednici
zbyl z předešlého týdne kousek lososa, který se změnil v zelený
sliz. Něco takového páchlo natolik ohavně, že u  jedné paní
dokonce spustil detektor pachů tak příšerný randál, až se všichni
domnívali, že byl vyhlášen protiletecký poplach.
Půl litru čerstvě prošlého mléka Siiri vypila na začátek
snídaně, aby lednici uklidnila. Kdykoliv se do ní pokusila strčit něco,
co se mělo sníst předevčírem, začala lednice protivně naříkat
a  ona nevěděla, jak ji uchlácholit. Vaničky předsmažených jater
představovaly ustavičný problém.
„Nedodržujete pokyny. Nedodržujete pokyny. Nedodržujete
pokyny,“ dokázala lednička opakovat i několik hodin a vytrvale
kladla stejně přehnaný důraz na  počátek každého slova. Na  to





BABIČKY: DEN ZKÁZY
11
by mohl starý člověk i zemřít – ztratil by chuť do života
a ochromený ledničkovým kázáním by se na židli u jídelního stolu celý
zmučený utrápil nad rendlíkem mírně prošlých jater,
zakoupených ve slevě.
„Já raději poslouchám kázání ,svého kavalíra‘ než ty
dobrovolné pracovnice,“ prohlásila by Irma, kdyby se tohoto rozhovoru
účastnila v  reálném čase on-line. Tahle slova používaly v 
Podzimním háji křehké květinky, kter é zdejší obyvatele učily, jak se
přizpůsobit novému životnímu prostředí. Skutečný personál už
tu nebyl. Žádné tělocvičky Janičky ani instruktorky, žádné
pomocné síly v  kuchyni, žádná socionomka, žádný správce
objektu, žádné sestry, a  dokonce ani praktikantky z  teoretické větve
studijního oboru pečovatelství nebo imigrantky, dočasně najaté
ve  jménu posthospitalizačního uvykacího procesu, jenom samé
přístroje a bezpočetný houf dobrovolných pomocnic, které
zaučovaly obyvatele, jak si užívat automatizace.
Podzimní háj už nebyl jen tak nějaké terminální centrum pro
přestárlé v  helsinské čtvrti Munkkiniemi. Víc než rok trvající
renovace se oproti původním očekáváním ukázala být mnohem
širší. Nezůstal tu kámen na  kameni a  výsledek koupila
mezinárodní burzovní společnost. Z  domu s  pečovatelskou službou se
stal pilotní projekt monitorované péče o seniory, jehož založení
a činnost podporovala tři různá ministerstva. Politikové
i podnikatelé věřili, že proměna seniorů v laboratorní pokusná zvířátka
přinese záchranu státu a  v  budoucnu globálně vyřeší
nejvýbušnější problém zeměkoule – seniory. Finsko se vymaní z 
hospodářských těžkostí, až všestranná zdravotnická a  pečovatelská
technologie dobude svět a  opět ukáže, jakých zázraků je fi nský
inženýr schopen.





MINNA LINDGRENOVÁ
12
„Tohle je naše poslední služba státu,“ říkala si Siiri, zatímco
po snídani utírala stůl starou nohavicí od pyžama. Snědla jedno
vejce natvrdo a žitný celozrnný suchar, musela se nutit, protože
hlad už necítila a jedla spíš z povinnosti.
V  tu chvíli se na  chytré stěně objevila v  nadživotní velikosti
Irmina hlava, úplně jako by Irma slyšela, že si Siiri v obklopení
čidel a udělátek cosi mumlá pro sebe. Bílé kadeřavé vlasy jí trčely
do všech stran, v koutku úst jí uvázly drobky bááábovky a v uších
měla velké brilianty.
„To je pekelný krám!“ zahulákala, ale nedívala se na Siiri,
nýbrž šlehala pohledem kamsi do strany. „Propánakrále! Řekni své
jméno a stiskni enter... Co je to za blbost?“
Zazněla podivná rána a  Irma na  okamžik zmizela ze stěny.
V  pozadí burácela Mozartova Figarova svatba. Siiri se na  chvíli
zaposlouchala a  poznala první dějství. Hrabě Almaviva objevil
páže Cherubína, kterak se ukrývá v  pokoji komorné Zuzanky
v křesle pod přikrývkou. Načež se Irma vrátila a svůj pichlavý
pohled zabodla doprostřed displeje, jako by se na Siiri notně zlobila.
„Ir-ma Län-nen-lei-mu-o-vá. Enter! Jak ta zatrolená stěna
funguje? Ententýky dva špalíky, já chci odsud pryč. Vždyť se
nedostanu ven ani z  vlastního bytu! Pomozte mi, pro lásku boží.
Existuje ještě na  světě nějaký správce objektu, kterému se dřív
říkávalo domovník? Slyší mě někdo?“
Irma se vytratila kamsi ze záběru kamery, ale Siiri dobře
slyšela jak její hartusení, tak ono všeobecné překvapení, jež u 
hraběcího dvora vyvolal nález Cherubína v  nesprávném pokoji.
Nejvýše mečel tenor intrikánského učitele hudby. Irmy se
zmocňovala čím dál větší panika, vykřikovala sprostá slova, vzdychala
a hořekovala, a každou chvíli se před kamerou mihla její
rozježeBABIČKY: DEN ZKÁZY
13
ná hlava. Najednou hudba skončila, jako když utne. Rozhostilo
se ticho, přímo děsivě bezhlasé, než Irma začala zpívat vysoce
a hlasitě Pietà, signore od Alessandra Stradelly. Siiri na sebe
hodila župan a vyrazila kamarádku spasit.
II
IRMU NESKONALE PŘEKVAPILO, že se Siiri dostala do jejího bytu
vlastním klíčem. Tedy on to vlastně nebyl žádný klíč, ale malý knofl ík,
který otvíral dveře jako mávnutím kouzelného proutku a dalo se
jím platit v jídelně i v Koutku samoléčby v přízemí. Knofl ík o nich
věděl všechno – lépe než ony samy. Už si nemusely pamatovat ani
rodné číslo, což pro mnohé bezesporu znamenalo úlevu. U dveří
do bytu stačilo jen zamávat knofl íkem před krabičkou na zdi. Ale
předtím pochopitelně bylo nutné ten zpropadený knofl ík najít.
Leckdo si ho pověsil na  krk, část nechápala rozdíl mezi knofl
íkem a  monitorovacím náramkem, Irma si ho zpravidla někam
založila a  Siiri si ho připnula k  řemínku náramkových hodinek.
Mávání před krabičkou pokaždé zabralo spoustu času, protože
čtecí zařízení nemívalo náladu hned poslechnout, k probuzení se
nechávalo přemlouvat a člověk se musel knofl íkem všelijak
ohánět. Pokud mávání proběhlo úspěšně, na  krabičce se rozsvítilo
zelené světýlko a tomu, kdo chtěl dovnitř, se dveře pomalu
a nepřátelsky otevřely přímo do obličeje. Žádné dveře se už
neotvíraly jednoduše za kliku, k sobě, nebo od sebe.
„No, jen pomysli na ty nešťastníky, kteří se živili výrobou
cedulek na  dveře, těch nálepek s  nápisy SEM nebo TAM. To oni





MINNA LINDGRENOVÁ
14
teď jistě budou všichni nezaměstnaní, co? Je to vážně zvláštní.
Při vynalézání se vynaleznou vymoženosti, které lidem seberou
práci. A co teprve ti chudáci, kteří měli v popisu práce lepit
nálepky na dveře?“ brblala Irma, načež začala poletovat po kuchyni
a tvářila se, jako by měla v úmys lu Siiri něčím pohostit, jenže ji
nenapadalo čím.
„Klidně si dám bááábovku,“ pomohla Siiri kamarádce. „Nebo
jsi ji k snídani už celou snědla?“
Irma se na ni polekaně otočila a téměř zlostně vyštěkla: „Jak
víš, že jsem měla k  snídani bááábovku? Copak se to taky
psalo na  nějaké idiotské stěně, aby to všichni věděli? Já se tady
zblázním. Podle stěny jsem spala s  účinností osmasedmdesát
procent, ačkoliv si jasně pamatuju, že jsem celou noc
nezamhouřila oka.“
Irma nedokázala snést pomyšlení, že ji někde někdo
ustavičně sleduje. Proto sem přece namontovali všechny ty antény
a kamery: Kdosi kdesi sedí a dohlíží na všechno, co dělají,
dokonce i  během spaní. I  teď je tam někde nějaký člověk, který
otupěle civí na jejich ranní pachtění. Možná je to bývalý lepič
cedulek TAM nebo některá z propuštěných tělocviček Janiček.
Irma ani trochu nepochybovala, že džungle čidel v Podzimním
háji vychází zdejší obyvatele pěkně draho. Kdo jiný by to
všecko platil, když ne oni? Peníze, které na projekt poskytl stát,
pokryly jen rozběh a stavební práce. Základním cílem bylo
představit trhům v Indii a Jižní Americe nová centra monitorované
péče o seniory a shrábnout exportní dotaci ministerstva práce
a hospodářství.
„Máš drobky od  bááábovky na  puse,“ usmála se Siiri vlídně,
když se Irma nadechla.





BABIČKY: DEN ZKÁZY
15
„Aha, tak jo. Vadí ti to? Přinesu si servítek, měla bych ho mít
někde tady na stole. Proč není na stole? Ten růžový, s rozkošně
vyšitým monogramem. Zásnubní dárek, z  odolného krásného
lnu. Nebaví mě dávat ho pořád do  prádla, proto je jeho místo
tady na stole, tady, kde jím. Proč jsi zrovna teď musela přivést řeč
na drobky z bááábovky? Co když si je utřu jenom rukou? Takhle.
Je to lepší? Kde jsme to skončily?“
Siiri v sobě nenašla sílu Irmě prozradit, že ji s drobečky na 
puse omylem viděla už na své stěně. Jejich byty byly propojené
nějakým nebeským kanálem, aby se mohly navzájem kontaktovat –
jak zněl termín –, aniž by opustily vlastní pohovku. Možná by se
takovým stěnovým kontaktem dalo proniknout do bytu
ke komukoliv, kdyby to člověk uměl a chtěl. Irma a Siiri se mohly pomocí
svých knofl íků dostat jedna k  druhé a  také do  bytu Anny-Liisy.
Pro jistotu – co kdyby čidlo usnulo a  druhá by právě v  tu chvíli
umřela? Každý obyvatel si měl zvolit dva „bezpečné přátele“,
jejichž zámky pak byly naprogramovány do knofl íků. Tak se o sebe
staří navzájem starali. Říkalo se tomu komunitní péče.
Ale ony se teď plné života nalézaly simultánně v reálném čase
u  Irmina snídaňového stolu a  debatovaly o  tom, jak hrozně
vypadá, když má většina obyvatel na prsou a na břiše jídelní lístek
za poslední tři týdny. Copak oni sami nevidí, jak jsou
ušmudlaní? A  protože tu nebyly žádné ošetřovatelky, nikdo jim ani
neporadil, že by jim prospělo používat při jídle bryndák nebo si
aspoň jednou za týden vyměnit blůzu či košili. Irma si
vzpomněla na sestřenici, které ochrnula půlka obličeje, takže jí čúrky jídla
vytékaly koutkem úst na  bradu a  na  prsa. Ať jí dávali
sebevětší bryndák, stejně se vždycky upatlala. Obzvlášť nepříjemné to
bývalo na obědech v širokém rodinném kruhu, k nimž se kdysi





MINNA LINDGRENOVÁ
16
ještě dokázali scházet. Irma chvíli zavzpomínala na  milé
sestřenice a bratrance, na všechna ta veselá děvčata a chlapce, kteří
milovali hru v karty a přípitky a každou neděli k sobě zvali rodinu
na něco dobrého.
„Jejdanánku, já jsem vážně měla zábavný život,“ prohlásila
pisklavě a spráskla ruce. Potom se podívala na Siiri a zvážněla.
„Jenže oni už přece umřeli, všechny moje veselé sestřenky i  veselí
bratránci.“ Dvakrát dramaticky, rozechvěle vzdychla. „Zbyla jsi
mi jenom ty, Siiri.“
„Ach, ty chudinečko,“ řekla Siiri a pochopila, že je slabou
útěchou v  porovnání s  nesčetným množstvím Irminých sestřenic
a bratranců.
Pojídaly bááábovku a usrkávaly rozpustnou kávičku, aniž
by prohodily jediné slůvko. Jedné i druhé chyběly noviny, ale
stěžovat si na to jim už nepřipadalo osvěživé. Když se noviny
přestěhovaly na  internet, obě se hodně dlouho zlobily.
Napsaly šéfredaktorovi deníku Helsingin Sanomat, generálnímu
řediteli koncernu Sanoma Oy a  všem ředitelům, také do 
Holandska, šéfovi zákaznického servisu, předsedovi
představenstva a manažerovi společenské odpovědnosti, ale na své
pracně sestavené dopisy dostaly všehovšudy jen jednu odpověď.
Stálo v ní: „Zákaznické ohlasy jsme soustředili na twitter.
Nezapomeňte uvést rozlišovací znak:
@sanoma#ohlas#pochvalystiznosti#spokojenyzakaznik.“
Irma měla ve své zelené placce noviny na každý den a navíc
cloudová – či obláčková, jak jim říkala ona – úložiště z  celého
světa a  specializované přílohy, ale jakkoliv se ona i  Siiri
snažily, čtení novin na titěrné obrazovce je nebavilo. Navíc placka se
snadno ušmudlala, když v ní prstem od bááábovky zkoušely
lisBABIČKY: DEN ZKÁZY
17
tovat stránkami. A nebyly to vlastně ani žádné novinové stránky,
ale pouze jejich grafi cké znázornění.
„Gr afi cký, to je krásné slovo,“ prohlásila Irma a 
vychutnávala si ho na  jazyku. „Působí tak nějak vznešeně a  solidně, jako
náhrobek. Grafi cký. Nevíš, jestli Anna-Liisa už pořídila Onnimu
náhrobní kámen? Neměla s tím náhodou taky nějaké trable?“
„Ouha, a jaké!“
Onniho jméno se nevešlo na starý náhrobní kámen ke všem
bývalým ženám, a tak Anna-Liisa musela obstarat nový, větší než
ten předchozí, z krásné černé žuly. Nechala do něho při jednom
vyrýt zlatým písmem i vlastní jméno, což Siiri a Irmě připadalo
poněkud komické a především zbytečně nákladné.
„Ježišmarjájosefe!“ vyjekla zničehonic Irma, a vylekala tak
Siiri k smrti.
Zpoza okenního závěsu se vynořil potkan. Živý potkan
s lesklým kožíškem, chvíli se rozhlížel, načež se cílevědomě rozběhl
po vinylové podlaze, nožičky mu jen cvakaly. Obě ženy lapaly po 
dechu a  nevěděly, co udělat. Siiri ucítila ve  spáncích strašlivou
bodavou bolest a Irma si vyšplíchla kávu na modré šaty. Jakmile
jim potkan proběhl mezi nohama, zaječely obě tak hlasitě, že
zvířátko zmizelo z dohledu a chytrá stěna se probudila.
„Poplašný zvuk neznámého původu! Zkontrolujte požární
hlásič!“
Siirin dech se odmítal srovnat. Měla pocit, jako kdyby
uběhla osm set metrů pozpátku a  navrch udělala několik kotrmelců.
Srdce jí zběsile zabušilo, načež si dalo děsivě dlouhou pauzu,
a pak se opět divoce rozběhlo. Nevypravila ze sebe jediné slovo,
jen vrhala vyplašené pohledy střídavě na  Irmu a  chytrou stěnu,
která ani za téhle situace nenabízela žádnou pomoc.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist