načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Babičky – Petr Šabach

Babičky

Elektronická kniha: Babičky
Autor: Petr Šabach

Vyprávění chlapce Matěje je vzpomínkou na jeho dvě babičky, z nichž jedna, dáma z lepší společnosti,nenávidí režim, druhá, přesvědčená komunistka, věří masivně propagované ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 207
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 9.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha ; Litomyšl, Paseka, 2007
ISBN: 978-80-718-5850-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vyprávění chlapce Matěje je vzpomínkou na jeho dvě babičky, z nichž jedna, dáma z lepší společnosti,nenávidí režim, druhá, přesvědčená komunistka, věří masivně propagované ideologii. Chlapec obě babičky miluje a učí se rozumět oběma a proplouvat komunistickou školní výchovou. Přichází rok 1968 a opět rozdílný pohled obou babiček na dramatické události. Přes své antagonistické názory se mají obě babičky navzájem rády a jsou závislé na vzájemném přátelství. Přežívají i dobu normalizace, paradoxně se roku 1989 dožívá v pokročilém věku jen babička komunistická, aniž chápe jeho dosah. Vyprávění o dětství a mládí v komunistickém Československu a o odlišném vlivu dvou babiček na život a názory malého chlapce.

Popis nakladatele

Humorně laděný román je příběhem dvou babiček s naprosto rozdílným politickým přesvědčením, jak jej s odstupem vnímá jejich dospělý vnuk. Jako v celé Šabachově tvorbě se i zde mísí osobní zkušenosti a zážitky s literární fikcí.

Zařazeno v kategoriích
Petr Šabach - další tituly autora:
Občanský průkaz Občanský průkaz
A nakonec Vánoce A nakonec Vánoce
Opilé banány Opilé banány
Babičky Babičky
Hovno hoří Hovno hoří
Dobře zašitej frajer Dobře zašitej frajer
 
K elektronické knize "Babičky" doporučujeme také:
 (e-book)
Jak potopit Austrálii Jak potopit Austrálii
 (e-book)
Škoda lásky Škoda lásky
 (e-book)
Putování mořského koně Putování mořského koně
 (e-book)
Čtyři muži na vodě -- aneb Opilé banány se vracejí Čtyři muži na vodě
 (e-book)
Ramon -- Psáno pro New York Times Ramon -- Psáno pro New York Times
 (e-book)
Opilé banány Opilé banány
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:521


2

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:522


3

PASEKA

PRAHA – LITOMYŠL

2011

/DVANÁCTÉ VYDÁNÍ/

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:523


4

© Petr Šabach, 1998, 2011

© Ladislav Horáček – Paseka, 1998, 2011

Cover © Jan Šabach, 2011

ISBN 978-80-7432-142-9

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:524


5

I.

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:525


6

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:526


7

„Takže tady to máte,“ řekl bezbarvým tónem úředník.

„A nezapomeňte,“ dodal, „ode dneška se jmenujete

Rus, pane Gruss.“ A pan Rus, který se utěšoval tím,

že tohle všechno dělá jen a jen pro děti a jen a jen pro

jejich dobro, se v onu chvíli zmohl pouze na tiché:

„Děkuji...“ Vyklopýtal na ulici, roztřeseně zasunul

obálku s úředním lejstrem do náprsní kapsy balonové

ho pláště a zhluboka se nadechl, aby neomdlel. Pak se

rozplakal.

Shodou okolností se ve stejném okamžiku poprvé

v životě rozplakal i Matěj, který se prodral na tento

svět přesně ve tři hodiny a pět minut odpoledne dne

jedenadvacátého srpna roku 1951. Byl náhle hrubě vy

tlačen ze své teploučké nory, spíš mrtvý než živý, pu

peční šňůru pevně omotanou kolem krku. Cítil jen

zimu a hlad, a navíc ho jakési hrozné umělé světlo

bolestivě bodalo do očí. A jako by ani tohle nestačilo,

jako by snad tohle bylo pro začátek málo, místo po

zdravu ho chytil nějaký obrovský, chlupatý kretén za

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:527


8

nožičky, pověsil ho hlavou dolů a jen tak mezi řečí ho plácal mohutnou prackou do prdelky. Levá půlka. Plesk! Pravá půlka. Plesk!

Takhle nějak se narodil Matěj – chlapeček s neutrálním jménem. V rodině, kde se měl zakrátko ocitnout, byla takováto neutralita vzácností. Například Matějův otec byl Josef (to po Stalinovi) a nedá velkou práci uhodnout, proč na Matějova staršího strýčka volali Vladimíre. Jen otcův mladší bratr dostal kdysi dávno nicneříkající jméno Míla – asi proto, že se narodil s rozštěpem patra a babička Marie nechtěla zbytečně provokovat, anebo (a to je také pravděpodobné) co se revolucionářů týče, prostě vystřílela prach.

Své dědečky už Matěj nezastihl naživu. A od svých babiček se o nich mnoho nedozvěděl. Matěj měl vždycky pocit, jako by na ně obě dvě vzpomínaly vlastně nerady. Až o několik let později se mu podařilo zjistit aspoň to, jak umřeli. n Jeho kapitalistický dědeček vlastnil kdysi pilu. To znamená, že obchodoval s dřívím. Byl to masarykovec, ale co naplat... Za války byla po dřevě poptávka víc než slušná. Aby si nějak kompenzoval provinilé pocity z kvetoucích obchodů, o kterých by se mu v mírových časech ani nesnilo, zašel sem tam na pivo s lidmi, o nichž se domníval, že jsou zapojeni v místním

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:528


9

odboji. A jednou schoval přes noc ruského partyzána. Ale to spíš zařídila babička Irena. Ne snad že by byla tak tuze statečná. Byla prostě hodná.

Dědečkovým prokletím se stal karban. Jednoho dne se vrátil z hospody až za světla a řekl služce Anně: „Milá Anno, myslím, že už tě nebudeme potřebovat,“ a tím babičce víc než naznačil, že prohrál pilu v kartách. No a potom – protože nejspíš nevěděl, kam s očima – nechal se ranit mrtvicí a svalil se na koberec. Chudák babička mu nestačila v tu chvíli ani odpustit. Dědečka odvezli do nemocnice a on se tam začal kupodivu rychle zotavovat. Když mu doktoři oznámili, že už je na tom dobře a brzy bude moct jít domů, dědeček se převlékl do civilních šatů a šel se se všemi obřadně rozloučit. S lékaři, se sestrami a také s pacienty, s kterými hrál karty, protože tahle vášeň ho neopustila ani tam. Pak se posadil na postel a čekal na sanitku, ale ta nejela a nejela, a proto si dědeček řekl, že si tedy ještě jen tak trochu zdřímne, natáhl se pohodlně na lůžko a umřel.

Vždycky když babička Irena tohle Matějovi vyprávěla, nezapomněla zdůraznit, že to se často stává, že před koncem přicházívá úleva a po těžké nemoci se udělá člověku dobře, ale to „dobře“ je věc, o kterou radši ani nestát. Když se pak Matěj jako malý hoch cítil někdy „dobře“ nebo dokonce „velmi dobře“, za

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:529


10

chvacovala ho šílená panika, jestli právě tohle není

jeho „dědečkovo poslední dobře“.

n Druhého dědečka – komunistu – přivezli jednou do

okresního špitálu s těžkým infarktem, a jelikož mo

mentálně neměli volnou postel, uložili ho na slamník

přímo v nemocniční chodbě. Musela tam být strašná

zima, což způsobilo, že se dědeček v noci roztřásl tak,

až se zvedl a začal se procházet, aby se trochu zahřál.

Nejdřív chodil jen po pavilonu, ale pak šel dál a dál,

až nakonec zjistil, že je z nemocnice venku. Chvíli jen

zmateně podupával, ale když z nedalekého lokálu za

slechl hlas tahací harmoniky, okamžitě pookřál a za

několik málo minut už seděl za stolem, pil pivo s ru

mem, agitoval a volal na všechny kolem: „Lidé, bděte!

Lidé, bděte!“

Hned se tam skamarádil s jakýmsi obrýleným mla

díkem, kterému kupoval jednu kořalku za druhou

a neustále přitom vyzvídal, jestli náhodou neumí ang

licky a jak se anglicky řekne „Lidé, bděte!“, protože dě

deček komunista byl pro vývoz revoluce do všech zemí

světa, a to okamžitě. Mladík se všelijak kroutil, že

neví, že možná „Pípl dont slíp!“, což se dědečkovi moc

zalíbilo a na místě to zhudebnil. A když pak už nad

ránem vrávoral zpátky k nemocnici, mečel na celé

kolo: „Pípl dont slíp! La, la, la... Pípl dont slíp! Tra, la,

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:5210


11

la...“ a lidé v okolních domech skutečně nespali, nýbrž bděli, přesně tak, jak jim to dědeček po celou dobu doporučoval.

A užaslý lékař, který ho ráno prohlížel, kroutil hlavou a stále opakoval: „Člověče, vy jste zdrhnul hrobníkovi z lopaty! Tomu bych tedy nevěřil. Včera jsme vás málem pohřbívali – a dneska jste zdravý jako řípa. No to mě tedy podržte!“

„To je tím, že jsem komunista, synku,“ smál se dědeček, „komunista leninské ražby! Stalinské ražby! Gottwaldovské ražby!“ volal a udeřil se při těch slovech do hrudní kosti tak silně, že všechno to, co před malou chvílí vypitá kořalka velmi slibně podpořila, v jediné vteřině zrušil, a mrtev padl k doktorovým nohám. n Takže když se věci shrnou, dá se říct, že oba třídně rozdílní dědečkové Matějovi na této zemi zanechali pouze genetické věno ve formě pepka-infarkt, čili nic moc. A zmatenou duši. Duši, která se měla po zbytek jeho času vznášet nad barikádou oddělující dva světy jako balonek, do kterého si život pink, pink, pinká. Jediné, co se od Matěje očekávalo, bylo, aby náhodou nezavadil o nějaký hřebík, kus ostnatého drátu nebo o třísku. A aby neprdnul. Protože tím by babičky jistě vyděsil. A to Matěj nechtěl.

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:5211


12

nnn

Matějův svět si lze představit v půdoryse jako centrálně řešenou halu, do níž ústí nespočet dveří. A těmito dveřmi stále někdo vstupoval, nebo naopak odcházel. Někdo často, a někdo zas jen jednou za uherský rok. Někteří lidé se pouze mihli a způsobili tím průvan, jehož si Matěj sotva všiml, a jiní, kteří snad původně přišli říct: Nazdárek! Jakpak se vede?, zůstali až do konce svých dní.

Tak tomu bylo i tehdy, když Matějova maminka oznámila tatínkovi, že se rozhodla pozvat svoji maminku, babičku Irenu, do Prahy. Tatínek právě večeřel, a tak jen pokýval hlavou, protože měl plnou pusu.

„Myslím přes zimu,“ řekla maminka a prohodila rychle slánku s cukřenkou, jako by bůhvíjak záleželo na tom, kde která momentálně stojí. Tatínek polkl tak prudce, až se mu vpáčily ušní bubínky, a zůstal chvíli civět do talíře.

„Je už stará, nemůžeme ji tam nechávat pořád samotnou,“ pokračovala chvatně maminka a postavila na stůl další láhev piva.

Matěj seděl mezi svými rodiči a vážně je pozoroval. Byl to teď velký hoch. Už od Vánoc měl ve skříni fungl novou školní brašnu.

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:5212


13

„A já bych mohla jít konečně do práce. Budeme mít víc peněz,“ dodala nejistě maminka a zase vzala cukřenku a postavila ji na místo slánky. Matějovi to trochu připomínalo šachy.

„A Matýsek nebude muset do družiny a babička nám bude vařit, víš sám, jaká je kuchařka...“

Tatínek se mírně zamyslel, zhluboka se napil a zadíval se na svého syna.

„Hurá!“ zvolal Matěj a ještě si k tomu zatleskal. Maminka ho za to objala a políbila.

A bylo rozhodnuto. Hned příští týden se babička nastěhovala. n Matějova babička Irena byla impozantní bytost. Mládí strávila v klášteře a usmívala se tak mile, že byste jí ani nevěřili, jak je vzdělaná. Představovala důstojnost samu a ani trochu se nehodila do konfekčních komunistických časů. Matějův tatínek se k ní choval vždy s respektem, protože si uvědomoval, jaký poklad se mu v ní nabízí. I když sám byl z proletářské rodiny a nechápal její svět, kde se to jen hemžilo čínskými básníky a německými filosofy, vycházel jí ve všem až nepochopitelně vstříc. Například nikdy nezapomněl před její návštěvou pečlivě vystříhat z novin a časopisů veškeré fotografie Lenina, protože babička Irena při pohledu na něj zvracela. Říkala o něm, že má „uhran

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:5213


14

čivý pohled“. V životě nebyla zaměstnaná, a díky tomu jí byl vyměřen důchod tři sta tři koruny měsíčně, a to z této částky ještě nechávala pošťačce ty tři koruny za doručení.

Kamarádi Matějovi babičku Irenu záviděli. Když si s nimi hrál na válku, nosívala mu odpolední svačiny přímo do první linie. Chodila po okolních dvorcích s hrnečkem kakaa a loupáčkem na talířku tak dlouho, dokud ho nevypátrala, a boj se pak musel vždy přerušit až do doby, než Matěj v klidu pojedl. Stávala vedle něj a s láskou pozorovala, jak mu chutná. Teprve když všechno spořádal, vydávala se pomalu a trochu namáhavě na zpáteční cestu a všichni kluci ukázněně čekali, až bude mimo dostřel.

Babička Irena dovedla všem nesmírně trpělivě naslouchat, a to i tak nudným vypravěčům, jakým byl strýček Míla.

Strýček Míla byl bůhvíproč doslova posedlý zvláštním, až patologickým smyslem pro detail. Jeho příhody ve skutečnosti ani žádnými příhodami nebyly. Když babičce vypravoval, jak si koupil nové boty, znělo to asi takhle:

„Je to tak tejden, co tejden... šest, možná pět dní, co jsem si šel koupit boty. Jenže přijdu ke krámu – a bum ho! Fronta snad dvacet pětadvacet metrů. Dobrejch čtyřicet padesát lidí. Co teď, říkám si. No nic,

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:5214


15

když už jsem tady, tak to odstojím. Kolik mohlo bejt? Tři, maximálně tři deset. Nelžu vám, paní Ireno, snad hodinu a půl, možná dvě jsem v tý frontě tvrdnul. No a když vám na mě konečně přišla řada, tak se mě taková mladá prodavačka – no jak mohl bejt stará... šestnáct sedmnáct, víc jí rozhodně nebylo – zeptá, co prej si přeju. Tak povídám: Já bych, slečinko, prosil nějaký hnědý boty. Tohle jsou ony, paní Ireno. Co jim říkáte?“

A babička pokyvovala hlavou a usmívala se, protože strýčka Mílu dobře znala a věděla, že tenhle člověk je v podstatě neškodný. Nakonec nebyla ani zklamaná z toho, že se nikdy nic nedoví, že jeho historky nemívají žádnou pointu, ani se na něj nevrhla s křikem, nemlátila ho pěstí po hlavě a nevolala: Vrať mi čas! Vrať mi ten čas!!!, což by mnoho jiných lidí na jejím místě určitě udělalo.

Strejda Míla byl velmi naivní komunista, jehož slovní zásobu rozšiřovala prakticky jen četba Rudého práva. Matějovi říkal z neznámých důvodu Duponte.

„Jak se vede našemu Dupontovi?“ volával, když vcházel do dveří. „To si mastíš, co? Ty Duponte!“ dráždil ho s oblibou u jídla a cuchal mu přitom vlasy. Často náhle zvážněl a pronesl něco z úvodníku novin. Připomínalo to jakési malé záchvaty, protože to, co z něj v těch chvílích vypadlo, bývalo většinou bez veškeré souvislosti.

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:5215


16

„Zamyslel ses někdy nad významem Luníka číslo dvě?!“ udeřil například najednou na Matěje, který právě dojídal vepřo-knedlo-zelo a sledoval přitom televizní obrazovku, kde se nemotorně potácel robot Emil.

Strýček Míla se už několik let snažil vypěstovat na malé zahrádce, která patřila babičce Marii, rajská jablíčka ve tvaru pěticípé hvězdy. Věřil, že když jim bude zpívat, porostou rychleji, a tak ho bylo možné občas spatřit, jak stojí před podpůrnými tyčkami a brouká Internacionálu hlasem ne nepodobným černošskému basu Paula Robesona.

„Uvidíte tak za rok, maximálně za dva,“ zdvihal významně obočí, když hovořil o svých rajčátkách. „I Lysenko by záviděl!“

„Kdo je to Lysenko?“ zeptal se Matěj babičky Ireny. Ta mu až o samotě vysvětlila, že je to primitiv, který se pokusil v Sovětském svazu vypěstovat velkou slepici, co by měla stejně masa jako prase domácí a peří jemnější než husí, jenže místo toho mu vyšlo takové hnusné malé kuře bez jediného brku, které žralo jako bernardýn. n Ideologický antipod strýčka Míly představovala teta Daniela, bezdětná dcera babičky Ireny. Matěje prostě adoptovala, aniž se ho ptala na jeho názor. Zamilovala se do něj tak nekriticky, až mu to samotnému občas

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:5216


17

vadilo. Měla bystré, neustále těkající oči, které se při pohledu na něj měnily v láskyplné šterbinky.

Hodně mluvila. A hodně nahlas. Nemělo smysl jí cokoliv pošeptat. To už to člověk mohl nechat rovnou vybubnovat na návsi. A asi právě proto ji před pár lety vyloučili z jakési ilegální protikomunistické skupiny. Vážila snad půl tuny a musela za život spolykat nejméně vagon rtěnky, protože si pořád přetírala rty temně rudou tyčinkou a pak si je olizovala. Každou chvíli chňapla po Matějovi a dala mu pusu na čelo nebo na tvář, takže pak – chudák jeden – vypadal, jako kdyby padl obličejem do misky jahod.

Matěj se jí z tohoto důvodu snažil lišácky vyhýbat, ale bylo mu to naprd. Teta Daniela si ho vždycky odněkud vyhmátla, zasypala ho polibky a pevně si ho přitiskla na prsa, kterým bylo odepřeno kojit.

„Vítám vás, děti,“ říkala právě v televizi Štepánka Haničincová, takže Matěj úplně přeslechl, že u dveří zazněl zvonek. Tím pádem mu rovněž uniklo, že k nim přišel soused pan Rus se svou dcerou Alenkou, kterou Matěj miloval. Než se stačil vzpamatovat, přitáhla si ho teta Daniela, jež u nich zrovna byla na návštěvě, na klín.

„On je totiž Kuťásek a Kutilka,“ omlouval se pan Rus, „a jako na potvoru se nám ta naše bedýnka odporoučela...“

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:5217


18

Alence nabídli židli, na které ještě před chvílí seděl Matěj. Dosud po něm byla teplá, ta židle. Matěj dřepěl na tetě úplně ztuhle a v jakémsi sedavém pozoru. Hleděl na obrazovku a bál se pohnout, ale už za maličkou chvíli se začal ošívat. Jenže teta Daniela ho na sobě všelijak připlácávala rukama a hladila ho po zrudlé hlavě, čímž se snažila dosáhnout toho, aby se nevrtěl.

Matěj se pokoušel přiblížit své bledé rty k jejímu uchu a divoce přitom koulel očima. Nakonec se mu přece jen podařilo jí něco pošeptat.

„A copak by ses nevyčural!“ zaburácelo místností. „Jen se hezky vyčurej, andílku!“

Teta uvolnila své laskavé sevření a Matěj sjel mezi jejími obrovskými stehny po sukni dolů jako na nějakém hasičském cvičení. Žuchl zadkem o koberec a odplížil se z pokoje s jediným přáním – nebýt.

Kdepak, tetě Daniele se vůbec nevyplácelo něco šeptat. n Teta s oblibou brávala Matěje na nedělní procházky. Chodívali spolu většinou na Pražský hrad. Jakkoli Matěj odjakživa toužil potkat soudruha presidenta, ve chvílích, kdy se tu procházel s tetou, se prakticky v jednom kuse modlil, aby k tomu nedošlo, protože se bál, že by mohla po nejvyšší hlavě státu třeba plivnout nebo jí dát rovnou pár facek.

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:5218


19

Teta se kolébávala po nádvořích tak důstojným způsobem, že i slavnostní pochod Hradní stráže vedle ní vyzníval matně až vyblitě. Pevně přitom svírala Matějovu dlaň a vzrušeným hlasem volala: „Tys pravým potomkem českých králů!“, až se lidé kolem nich zmateně zastavovali. Jejím nejoblíbenějším politikem byl mimo veškerou diskusi Jan Masaryk a Matěj si dlouho myslel, že ho musela znát osobně, protože o něm nikdy nemluvila jinak než jako o Honzovi.

„Já vím, že ty parchanti Honzu sprostě zavraždili!“ vzlykala hlasitě a prodírala se davem vyděšených návštěvníků Hradu.

Když doma teta Daniela mluvila s babičkou Irenou o politice a nechtěla, aby Matějův tatínek nebo strýček Míla nebo kdokoliv jiný rozuměl, přecházela do francouzštiny. Většinou to bylo dost legrační. Vypadalo to přibližně takto:

„Myslím si, že cela ta komunistická lůza“ – přichází Matějův tatínek nebo strýček Míla nebo kdokoliv – „nemůže zůstat u moci déle než pár let“ (francouzsky). „A když říkám pár let“ (francouzsky) – někdo, kdo prošel kolem, odchází – „tak to jim dávám ještě moc.“

Když se jí Matěj o několik roků později s hanbou přiznal, že vstoupil do Pionýra, krátce se zamyslela a řekla: „Dobrá, Matěji, tvým prvořadým úkolem bude rozložit tuto organizaci zevnitř.“

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:5219


20

Teta Daniela nenáviděla Sovětský svaz tak důkladně, že mu nevěřila ani toho Gagarina. Tvrdila, že to celé nahráli v nějaké studiu Bratři v triku. Jediné, o čem by byla ochotná v tomto případě diskutovat, byla otázka, zda k tomu účelu použili marionetu čili loutku vedenou shora, nebo prachsprostého maňáska. Zkrátka a dobře, když říkala Gagarin, znělo to spíš jako „Cha, cha, cha!“ Nepřiznala mu ani věci tak evidentní jako jeho sympatický úsměv, o kterém strýček Míla jednou prohlásil, že je „po chruščovsku nakažlivý“, čímž ji donutil přejít na pár minut do francouzštiny.

Babička Irena měla Gagarina celkem ráda. Ne že by mu říkala Jurij Alexejevič, jako to dělal strýček Míla, ale líbilo se jí, že je mladý, a to, že je Rus, ji nijak nepobuřovalo, protože to byl Puškin taky.

nnn

„Někdo klepe,“ řekla jednou Matějova maminka a zadívala se ke dveřím.

„Tak, ať klepe,“ zahuhňal tatínek, protože měl plnou pusu smaženého květáku. Teprve když se s ním vypořádal, dodal: „A kromě toho máme zvonek, tak ať si zazvoní. Já na nějaké ťuk ťuk neslyším!“ rozčilil se.

Matěj věděl, proč tatínek reaguje tak podrážděně.

sabach-babicky-PDF.p65 19.10.2011, 14:5220




Petr Šabach

PETR ŠABACH


23. 8. 1951

Petr Šabach je současný český spisovatel. Narodil se roku 1951 v Praze. Po maturitě v roce 1974 absolvoval obor teorie kultury na Filosofické fakultě Karlovy Univerzity. Prošel různými zaměstnáními. Pracoval jako technický redaktor v Pragokoncertu, metodik kulturního domu, asi šest let jako noční hlídač v Národní galerii, inventurník a v letech 1988-2001 jako odborný referent Galerie hlavního města Prahy.

Šabach – Petr Šabach – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist