načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Autonomie – Annalee Newitzová

Autonomie

Elektronická kniha: Autonomie
Autor: Annalee Newitzová

Země roku 2144 je naprosto jiná než dnes, za dostatečnou sumu si lze koupit všechno, pro bohaté není nic nedosažitelné. Poskytnout chudým alespoň nějakou šanci na přežití se snaží Jack, léková pirátka s vlastní ponorkou. Jack nelegálně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 317
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Autonomous ... přeložil Pavel Bakič
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7815-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Země roku 2144 je naprosto jiná než dnes, za dostatečnou sumu si lze koupit všechno, pro bohaté není nic nedosažitelné. Poskytnout chudým alespoň nějakou šanci na přežití se snaží Jack, léková pirátka s vlastní ponorkou. Jack nelegálně kopíruje patentované léky a předává je těm, kteří by si je jinak nemohli dovolit. Ovšem tentokrát se něco zvrtlo, po celé Severní Americe umírají lidé na předávkování a stávají se závislými na práci. Doprava kolabuje, města čelí přílivu nakažených a hrozí kolaps celé společnosti. Za Jack byli vysláni agent Federace Eliasz, který se už před řadou let vzdal jakýchkoli citů, a mladá vojenská robotka Paladina. Mezi touto nesourodou dvojicí vzniká během pátrání hluboké pouto, jehož pravou podstatu si dlouho ani jeden z nich nechce přiznat. Co je skutečnou příčinou epidemie? Jakou budoucnost si Eliasz a Paladina připraví?

Popis nakladatele

Jak můžeme dosáhnout svobody ve světě, kde je možné vlastnit vše?.

Země, rok 2144. Vědkyně a léková pirátka Jack je něco jako farmaceutický Robin Hood s ponorkou. Nelegálně kopíruje patentované léky a dodává je těm, kteří si je jinak nemohou dovolit. Její poslední lékové hacknutí však způsobilo velké problémy — lidé podléhají závislosti na práci, množí se nebezpečné situace a přibývají mrtví. 

Jack je pronásledována velmi nezvyklou dvojicí: agentem Federace Eliaszem a jeho robotickým parťákem Paladinem. Ti se společně snaží vypátrat její úkryt, a přitom mezi nimi vzniká mimořádně silná vazba, které ani jeden z nich úplně nerozumí.

Základem všeho je jedna klíčová otázka: Lze ve společnosti, kde může být vlastněno všechno včetně lidí, dosáhnout svobody?

–––

Autonomie je pro biotechnologie a umělou inteligenci tím, čím byl Neuromancer pro internet.
Neal Stephenson, spisovatel

Vzrušující a opravdu novátorský přístup k naturalistickému, subjektivnímu, humanistickému, ale paradoxně neantropomorfnímu vyobrazení robotů. A to vše ve službách živého a silného příběhu.
-
William Gibson, autor kultovního románu Neuromancer

Autonomie přímo překypuje nápady, ale zároveň i něžností a starostí o bližní. Během čtení jsem chtěla rozebírat každý odstavec. Nemůžu se dočkat, jaké diskuse a polemiky tato kniha vyvolá.
-
NPR.org

Další popis

Pokud lze vše vlastnit, jak potom můžeme být svobodní? Země, rok 2144. Vědkyně Jack, která neuznává patenty a stala se lékovou pirátkou, cestuje světem v ponorce a považuje se za farmaceutického Robina Hooda. Vyrábí levné léky pro chudé lidi, kteří si je jinak nemohou dovolit. Její poslední lékové hacknutí však způsobuje smrtelná předávkování a lidé se stávají závislými na své práci — stále opakují své úkoly, dokud se nestanou nebezpečnými, nebo nezešílí. Na stopě je jí velmi nepravděpodobná dvojice: zádumčivý agent Eliasz a jeho robotický parťák Paladin. Společně se snaží vypátrat informace o zlověstném původu Jackina léku a postupně mezi nimi vzniká mimořádně silná vazba, které ani jeden z nich úplně nerozumí. A základem všeho je jedna klíčová otázka: Je ve společnosti, kde může být vlastněno všechno včetně lidí, možná svoboda?


Zařazeno v kategoriích
Annalee Newitzová - další tituly autora:
Autonomie Autonomie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ANNALEE NEWITZOVÁ



ANNALEE NEWITZOVÁ

BRNO 2019


Copyright © 2017 by Annalee Newitz

Jacket design by Will Staehle

Translation © Pavel Bakič, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-930-4 (PDF)

ISBN 978-80-7577-931-1 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-932-8 (MobiPocket)


Všem robotům,

kteří slepě nepřijímají své nastavení



POSLEDNÍ SASKATCHEWANSKÝ PIRÁT

BALADA OD THE ARROGANT WORMS (KONEC 20. STOL.)

Dřív měl jsem malou farmu a živila mě zem,

trať kanadské dráhy mi vedla za domem.

Pak měny krach všem nahnal strach — já neměl za co žít;

mou půdu shrábli bankéři a řekli: „Jsme si kvit.“

O práci jsem se ucházel a všude slyšel ne.

„Teď nebereme,“ smáli se. „Teď vyhazujeme!“

Úřad práce nabízel mi chabou almužnu,

jenže věčně dojit stát fakt není život snů.

Tak řek jsem si: „Co nadělám, když práce je tatam.“

A jako pirát vyplul s lodí na Saskatchewan.

„Hej, johohó,“ teď od břehů zní v polích celé dny,

když plundruju tam obilí a další plodiny.

„Ať teče rum!“ Mé vlajky vzor vždy všechny umlčí:

je na ní bílá lebka a hnáty umrlčí.

Už rozkřiknout se mohlo, že není klid jak dřív,

však onehdá jsem zmerčil zas nechráněný šíf.

Šel jsem na to zezadu a přiblížil se k nim,

trup jsem jim proděravěl a zdrhnul se zrním.

Víš jak kousek za Moose Jaw je řeka přemostěná?

Když jdou přes ni farmáři, jsou bledí jako stěna,

páč vědí, že sám Vidlák Jack má v zátoce svou sluj:

že skočím na most, zbuším je a shrábnu jejich hnůj.



11

KAPITOLA 1

1. ČERVENCE 2144

Studentka se tak zabrala do domácího úkolu, že jí šlo o život.

Doktoři jí píchli sedativa, ale přesto dál nahrbeně seděla, ohý

bala prsty, jako by pod nimi měla klávesnici, a  psala a  psala.

Léky na obsedantní chování nezabíraly. Úprava hladiny sero

toninu nikam nevedla a  nezdálo se, že  by problém pramenil

z disociace nebo halucinací. Dívka byla zcela při smyslech. Jen

neustále plnila domácí úkol z  programování a  reimplemento

vala komponenty operačního systému. Naživu ji udržovala vý

hradně trubička s tekutou stravou. Aby si ji do nosu nechala

zavést, museli ji doktoři přikurtovat.

Rodiče zuřili. Bydleli v dobré čtvrti v Calgary a dceři za všech

okolností zajišťovali tu nejlepší farmaceutickou péči, která byla

za peníze k mání. Jak se jí v hlavě mohlo něco pokazit?

Média citovala vyjádření lékařů, podle něhož vše nasvědčo

valo tomu, že za dívčin stav můžou drogy. Mozek svědomité stu

dentky jevil učebnicové známky závislosti. Nervové dráhy, které

ji za žádoucí výkon odměňovaly příjemným pocitem a po nichž

proudily neurotransmitery mezi středním mozkem a mozkovou

kůrou, doslova hořely. Chemický obraz byl zvláštní tím, že dív

čin mozek vypadal, jako by se její závislost na domácích úkolech


12

táhla už roky. Všechny okruhy byly odměně za takové chování

dokonale uzpůsobené, srovnatelný dopad na dopaminové re

ceptory se běžně dostavoval až po letech závislosti. Studentčini

příbuzní a známí ale kategoricky prohlašovali, že se u ní problémy objevily teprve před pár týdny.

Feed Zázračný svět měl dokonalý námět na virální spot z ka

tegorie záhady medicíny. Studentčin příběh si ovšem získal ta

kovou pozornost, že už vyskakoval i v hlavních zpravodajských modulech.

Jack Chenová odlepila z obličeje brýle a deaktivované je napě

chovala do přední kapsy kombinézy. V důsledku dlouhé práce

na přímém slunci jí kolem tmavě hnědých očí zůstaly světlé

kruhy. Stejné poctivé opálení míval na tváři také její otec, když

se po  dlouhém dni vracel z  polí s  kanolou  — přes brýle tam

sledoval proudy dat, která žluté rostlinky poskytovaly o svém

okolí. Napadlo ji, že tentýž vzor světlé kůže musí všechny čle

ny rodiny Chenových provázet už po  generace, od  doby, kdy

její prapraprarodiče přišli z Šen-čenu na druhé straně Pacifiku

a koupili si v prériích za Saskatoonem občanství pro zeměděl

ské pracovníky. Ať se Jack od  domova vzdálila sebevíc, něco

vždycky zůstalo při starém.

Ale jen něco. Seděla v tureckém sedu uprostřed Arktického

moře a jako černokněžnice udržovala rovnováhu na neviditelném, mírně zakřiveném trupu své ponorky. Při pohledu z výšky několika set kilometrů, ve které se pohybovaly satelity, by vy

padala, že se proti vší pravděpodobnosti vznáší nad hladinou,

povrch ponorky totiž světelné paprsky ohýbal s  negativním indexem lomu. Kousek stranou se na zářivé hladině moře vlnily

13

rozprostřené solární panely, které světlo pohlcovaly. Jack se

vřela pěst, jako by něco muchlala, a panely se stáhly do otvoru

v trupu, který se za nimi zase zavřel.

Baterie ponorky byly dobité, příchozí a odchozí data se mas

kovala za tříští běžných přenosů a v podpalubí nebylo pro samé

léky kam šlápnout. Čas se zanořit.

Otevřela poklop, s hlasitým dupotem sestoupila po žebříku

a  pokračovala do řídicí místnosti. Na stěnách se probouzely

kolonie bakterií a nazelenale jí svítily na cestu. Zastavila se pod

klubkem trubek na stropě. Před očima se jí úslužně zhmotni

lo okno s příkazovou řádkou — tvar obrazovky získaly fotony

díky tisícům projektorů poletujících ve  vzduchu. Jack mávla

rukou, vyvolala tak navigační systém a upravila kurz, chtěla se

totiž vyhnout frekventovaným trasám nákladních lodí. Její cíl

ležel na poměrně klidném úseku arktického pobřeží, až za Beau

fortovým mořem, v místech, kde rozhraní slané a sladké vody

vytvářelo ohromnou skládačku řek a ostrovů.

Špatně se dnes na všední činnosti soustředila, zprávy o zá

vislosti na domácích úkolech jí nechtěly dopřát klid. Znovu si

narazila brýle a ponořila se do feedů. Přeletěla pohledem menu

a dala vyhledat další informace. „SOUVISÍ PŘÍPAD ZÁVISLÉ STU

DENTKY S ČERNÝMI FARMAKY?“ ptal se jeden titulek. Jack sykla.

Mohl dnešní clickbait souviset se zásilkou zactinu, kterou mi

nulý měsíc vyložila v Calgary?

V  nákladovém prostoru ponorky bylo momentálně vyrov

naných dvacet beden s  čerstvými pirátskými farmaky. Mezi

léky na genetické mutace a  bakteriálními regulátory se na

cházely krabičky s tabletami okopírovaného přípravku Zactin,

14

který  zvyšoval produktivitu a  zákazníci po  něm šli jako diví.

Přísně vzato ještě nebyl na trhu, což hnalo poptávku naho

ru. Jeho výrobce Zaxy navíc stál za  bystrofixem, intelicinem

a dalšími populárními přípravky zlepšujícími pracovní výkon.

Jack se přes inženýra z  Quick Build Wares, největší vývojář

ské společnosti ve Vancouveru, dostala ke vzorku z beta fáze.

Stejně jako mnoho dalších biotechnologických korporací také

Quick Build poskytoval farmaka na zvýšení pozornosti jako za

městnanecký benefit a rozdával je spolu s jídlem. V reklamách,

které přípravku chystaly půdu před uvedením na trh, se tvrdilo,

že zactin pomáhá odvést práci rychleji a lépe.

Na vlastní kůži se to Jack zkoušet nenamáhala, v  práci si

užila dost vzrušení i  bez toho. Inženýr, který jí vzorek dodal,

ale účinky zactinu popisoval s téměř nábožnou úctou. Stačilo

vložit pilulku pod jazyk a práce byla rázem příjemná. Nejenže se

člověk lépe soustředil, vyloženě si plnění úkolů užíval. Nemohl

se dočkat, až se vrátí ke klávesnici, k navrhování elektrických

obvodů, ke gestickému stolu, do laboratoře, k 3D tiskárně. Pod

vlivem zactinu čerpal z práce hluboké uspokojení, kterého by

jinde nedosáhl. Přesně to korporace typu Quick Build potře

bovala, nové produkty totiž musely k  zákazníkům odcházet

v  šibeničních termínech a  konzultanti někdy měli jen týden,

aby od základů sestrojili nový kus hardwaru. Na zactinu se člo

věk cítil tak, jak se má člověk cítit, když odvede dobrou práci.

Ničeho nelitoval a nestaral se, jestli stvořením další hroudy ato

mů napojené na síť nějak prospěl světu. Uspokojení z hotové

práce bylo tak silné, že se pak zhruba minutu jenom kroutil na

své prvotřídní kancelářské židli, rukama svíral pěnovou des

ku stolu a funěl. Orgasmu se to ale nepodobalo, nebo ne moc.

Nejvýstižnější popis snad byl, že jde o tělesný vjem dovedený

k  dokonalosti. Ano, jednalo se o  fyzické uspokojení, hmotný

svět však nervovým zakončením žádný srovnatelně oslňující

stimul nabídnout nemohl. Po pracovním maratonu na zactinu

chtěl člověk jediné: dodělat pro Quick Build další projekt. Ne

bylo divu, že lidé po přípravku šli jako slepice po flusu.

Jenže věc měla háček, který Jack doteď ignorovala. Spo

lečnost Zaxy nezveřejňovala data z klinických testů, takže se

nebylo odkud dozvědět o případných vedlejších účincích. Jack obyčejně netekly nervy pokaždé, když feedy přinesly zprávu o  někom, kdo se zbláznil po  prášcích, ale tenhle případ měl

naprosto jasné obrysy. Jiná populární látka, po  které mohla

vzniknout závislost na domácích úkolech, ji nenapadala. Samo

zřejmě že studentčinu obsesi mohl spustit i obyčejný stimulant.

Jenže pak by nešlo o žádnou záhadu, protože by lékaři okamži

tě nalezli jeho stopy. Jack pádily myšlenky, jako by spolkla ob

zvlášť zhoubný neurotoxin. Jestli si dívka dala její okopírovaný

zactin, co přesně s ní tak zamávalo? Předávkování? Kombinace

s nějakou jinou látkou? Nebo Jack složení léku rozluštila špatně

a vyšla jí místo něj nějaká obludnost?

Až v  páteři cítila, jak se jí roztřásly nohy. Jenomže počkat,

nebyla to jen mimovolná psychosomatická reakce na zprávy

z feedů. I když ještě nenahodila motory, podlaha lehce vibrovala.

Jack si strhla brýle, aby ji nic nerušilo, a uvědomila si, že někdo

rámusí v nákladovém prostoru, přímo za přepážkou, před kte

rou stála. Kde se tu do prdele vzal? Na zádi byl nouzový poklop, ale jak se —? Nebyl čas přemýšlet, jestli nezapomněla zamknout.

Jako šelma naklonila hlavu na stranu, a aktivovala tak ochran

ný systém z napjatých nanovláken, navázaných bezprostředně

pod povrchem pokožky na senzorické nervy. Pak otevřela druk

na pochvě nože. Vetřelec chtěl určitě odejít s plným batohem a podle zvuku byl v nákladovém prostoru sám. Takhle pitomě

si mohl počínat jenom závislák nebo skutečný zoufalec.


16

Vytasila nůž, nehlučně otevřela dveře a do nákladového pro

storu vklouzla. Naskytl se jí však jiný pohled, než očekávala.

Místo jednoho zlodějíčka tu měla dva: chlapa, který se svou

šupinatou kůží a proplešatělými vlasy vypadal na vykřesance,

a jeho robota, držícího pytel s léky. Bot byl všelijak sflikovaný

křáp, zloděj ho musel někomu štípnout. Kožní vrstvu měl na několika místech prakticky propálenou, i tak byl ale nebezpečný. Neměla čas vymýšlet nějaká lidumilná řešení: jeden dobře nacvičený nápřah přes rameno a nůž letěl na mužův krk. Díky

algoritmu k  rozpoznávání orgánů prošlo ostří tracheou a  za

bodlo se do tepny. Vykřesanec se zhroutil na podlahu. Zalykal

se ocelí a z těla se mu řinula krev, vzduch a obsah střev.

Jack nůž jedním rychlým pohybem vytrhla a otočila se na

bota. Civěl na ni s otevřenou pusou, jako by běžel na zatraceně

zabugovaném softwaru. Což asi běžel. Jack by to jedině uvítala,

protože by to mohlo znamenat, že bude poslouchat jasně formulované rozkazy, aniž by řešil, kdo je vydává.

„Dej mi ten pytel,“ zkusila to a  natáhla ruku. Látku rance

napínaly krabičky s jejími farmaky. Bot jí ho okamžitě odevzdal.

Pusu měl pořád dokořán. Byl zkonstruovaný tak, aby vypadal

jako mladík před dvacítkou, ale mohl být o hodně starší. Nebo mladší.

Když už nic jiného, aspoň si dneska nemusela na konto při

psat dvě vraždy. A nedalo se vyloučit, že nakonec ještě skončí

se solidním botem, pokud ovšem přiloží ruku k dílu její známý

botadmin ve Vancouveru. Na druhý pohled ta kožní vrstva až tak hrozně nevypadala. Přestože byl bot místy odřený a zakr

vácený, nikde z něj nekoukaly součástky.

„Sedni,“ nařídila mu a  bot se posadil přímo na podlahu ná

kladového prostoru. Nohy při tom zprohýbal, jako by to byly

elektromagneticky spojené traverzy, které najednou ztratily


17

náboj. Hleděl na ni prázdnýma očima. Mohla ho nechat na poz

ději. Teď si musela poradit s tělem jeho pána, který dál krvácel

na podlahu. Chytila ho v  podpaží a  odtáhla ho za  dveře, do řídicí místnosti. Bota nechala ve  skladu. Bez doprovodu tam

toho beztak moc napáchat nemohl, všechna její farmaka byla

určená pro lidi.

Točité schodiště svinuté do úzké spirály ji dovedlo do mokré

laboratoře, sloužící zároveň jako kuchyně. Jednomu rohu dominovala špičková tiskárna stojící přímo na zemi a zahrnující tři

uzavřené oddíly pro práci s kovy, tkáněmi a pěnami. S pomocí

menší verze projekčního displeje, který měla v řídicí místnosti, nastavila Jack pěnové trysky na výrobu dvou betonových kvá

drů s praktickými otvory, aby k nim mrtvého vykřesance mohla

co nejjednodušeji přivázat za  nohy. S  klesající hladinou adre

nalinu sledovala, jak se trysky míhají po dně boxu a nanášejí jednu vrstvu šedého kamene na druhou. Opláchla nůž ve dřezu,

vrátila ho do pochvy a teprve potom si všimla, že je celá od krve.

Dokonce od ní měla ulepený i obličej. Napustila dřez a začala se

přehrabovat ve skříňkách, jestli v nich nenajde hadr.

Pokrčením ramen povolila molekulární vazby v  kombiné

ze a cítila, jak se neviditelné švy rozpadají. Látka se jí svezla

k nohám, stála v ní jako v kaluži. Tělo v šedivém termoprádle

si už přibližně dvacet let udržovalo plus minus stejnou formu.

V nakrátko zastřižených černých vlasech měla Jack jenom pár

bílých pramenů. Ke  zboží, se kterým slavila největší úspěch,

patřila kopie léku Vive, shodná s originálem do poslední mole

kuly, a Jack kvalitu vlastní práce vždycky kontrolovala. Vždyc

ky — než přišel zactin. Zatímco si drhla obličej, o její pozornost

se přetahovaly dvě děsivé skutečnosti: že má nahoře mrtvolu

a že studentce v Calgary hrozí vážné nebezpečí zaviněné něčím,

co se nápadně podobá zactinu od překupníka. Kapky nechávala


18

dopadat na kuchyňskou linku a sledovala, jak betonové bloky

postupně obrůstají své středové otvory.

Musela přiznat, že  začala práci odbývat. Když schéma zac

tinu rozluštila, vyšla jí prakticky stejná struktura molekuly,

jakou už znala z desítek dalších přípravků posilujících produktivitu a soustředění, a tak se s dalším zkoumáním nenamáhala.

Samozřejmě jí bylo jasné, že by produkt mohl mít nežádoucí účinky. Jenomže prodejem látek, po kterých lidi bavilo zaměstnání, dotovala svou skutečnou práci, tedy antivirotika a genové terapie, léky, které zachraňovaly životy. Potřebovala na zactinu rychle vydělat, aby mohla dál rozdávat farmaka těm, kteří

je zoufale potřebovali. Letní vítr vanoucí přes Pacifik přinášel

z Asijské unie novou epidemii. Nebylo času nazbyt. Chvíle, kdy nemajetní lidé bez kreditů začnou umírat, se blížila a farmaceutické společnosti na to zvysoka kašlaly. Proto Jack tolik spěcha

la, aby k zákazníkům ve všech koutech Zóny volného obchodu

dostala tisíce dávek neotestovaného zactinu. Teď se doslova

topila v blahodárných lécích, jenomže co s tím? Jestli student

čin záchvat opravdu zavinila její látka, znamenalo to, že Jack

selhala naprosto na všech úrovních, od vědecké až po etickou.

Tiskárna se s  pípnutím otevřela a  odhalila dvě betonové

kostky s  dírou. Jack je dotáhla zpátky nahoru a  celou cestu marně uvažovala, co ji to napadlo vláčet takovou tíhu holýma rukama.

19

KAPITOLA 2

2. ČERVENCE 2144

Paladinovi pronikl pod pancíř písek a  bolely ho převodníky.

Plnil právě své první cvičení — nebo čtyřicáté. Udržet lineární

časovou osu bylo ve  formátovací fázi obtížné, vzpomínky se

někdy zdvojovaly či ztrojovaly a pak teprve se skládaly do řady,

o které doufal, že se za ním jednoho dne potáhne stejně, jako

se za ním táhly ostře ohraničené stopy čtyřprstých nohou vy

značující jeho cestu dunami.

Jemný písek čeřený větrem mu při stoupání do svahu pod

kluzoval, k udržení rovnováhy využíval Paladin miliony řádků

kódu. Při každém kroku zanechal v  duně prohlubeň a  musel

se ohnout v pase, aby si zachoval stabilitu. Po těle mu stékaly

pramínky písku a na pancíři z tmavé uhlíkové slitiny po nich

zůstávaly jizvičky. Jeho admin Lee ho v 15.00 vyhodil z tryskáče

kdesi na severním okraji Africké federace. Seskok byl snad

ný. Pamatoval si, že ho neabsolvuje poprvé, a tak prohnul tělo

v úhlech, které zabránily přehřátí, a nabral vítr do rozevřených

zádových štítů. Prudký dopad odnesly tlumiče.

Tentokrát ho však nečekala stejná překážková dráha jako

v předchozích případech. Byl na zkušební misi.

Lee mu vysvětlil, že  někde v  dunách je ukrytý pašerácký

kontraband. Paladin měl za  úkol přiblížit se od  jihu, zmapo

vat území, skrýš pokud možno najít a vrátit se s co největším

množstvím dat. Admin mu instrukce předal s  širokým úsmě

vem, rukou mu při tom spočíval na rameni. „Speciálně na tuhle

zkoušku jsem ti poladil pár driverů. Poletíš přes ty duny jak motýl.“

Zbývala hodina do západu slunce. Paladinův krunýř ohýbal

světlo, dokud se neocitlo pod prahem viditelného spektra: lid

ským očím by jeho tmavý trup připadal jako tetelící se vzduch nad vrcholem duny, obzvlášť z dálky. Aspoň na to spoléhal. Potřeboval se zorientovat, zmapovat možné úkryty, než si někdo

všimne, že tu obchází bot.

Okolní krajina se světle, načervenale vlnila. Písek byl ab

solutně neporušený  — pokud tudy někdo někdy prošel, vítr

jeho stopy zavál. Pašerácký úkryt, jestli tu vůbec byl, se musel nacházet v podzemí. Paladin nehybně stál a jeho čočky zatím

zoomovaly, panoramovaly a  pátraly po  záblesku antén nebo

jiných známkách života. Všechno si ukládal do paměti k poz

dější analýze.

Tamhle něco bylo: nezafoukaný srpek chromu. Paladin klo

pýtavě vykročil dolů po úbočí duny. Aby v podkluzujícím písku neupadl, bylo potřeba stovek drobných kompenzací. Za chůze

zaměřoval přesnou pozici vstupu, vedoucího pravděpodobně

do zahloubených prostor. Silou ho otevře a pak se vrátí do la

boratoře. Lee mu vyčistí svaly od písku a nepříjemné drhnutí

přestane.

S  úmyslem vyrvat nebo vykroutit zámek se po  vstupu na

táhl a skrytý sniper mu ustřelil paži u ramene. Poprvé v životě

zažil Paladin skutečnou agonii. Rozlila se mu do celého těla.

Pak se ozvalo svědivé pálení uvolněných molekulárních vazeb


21

na sežehnutých okrajích pahýlu. Z bolesti vykvetla vzpomínka na první spuštění jeho operačního systému, na sled programů

vyvolávajících se navzájem z nicoty. Chtěl se do té nicoty vrá

tit. Za únik před palčivou bolestí, která se mu rozlila do celého

těla a ještě dál, by dal cokoli. Ustřelenou ruku totiž dál vnímal,

signály krátkého dosahu mu sdělovaly její status. Aby ji umlčel, musel by vypnout komunikační systém perimetru. Jenže bez

perimetru by byl prakticky bezbranný, a tak mu nezbývalo než

snášet utrpení přenášející se z jeho těla ven a zase zpátky do

vnitř. Praštil sebou do písku a křídlovými štíty si chránil zbylé

obvody, zejména svou jedinou biologickou součástku, zahníz

děnou hluboko v těle, tam, kde lidé někdy nosili embryo.

Zbývající rukou zašátral po vstupu. Zasyčelo to a poklop se

otevřel, rozdíl tlaků jako by ho chtěl vdechnout. Další útoč

níkův pulz zasáhl písek u Paladinovy hlavy a proměnil zrnka

písku v louži tekutého skla. Bot se vrhl dovnitř a naposledy za

hlédl ustřelenou paži. Prsty se stále hýbaly a po čemsi sahaly — nedbaly na to, že umírají, a pořád poslouchaly software. Poklop zapadl, odstínil beznadějná přicházející data a  bolest ustala.

Paladin se nacházel ve výtahu se slabým ultrafialovým osvět

lením, které prozrazovalo, že jde o budovu — nebo přinejmen

ším vchod  — pro boty. Lidé by viděli jen tmu. Přitiskl dlaň

k zubatému pahýlu ruky a zhroutil se na podlahu, zůstala z něj jen hromádka neuspořádaných pocitů. S vypětím sil se rozptýlil

pohledem na miniaturní displej ukazující, jak hluboko se výtah nachází. Čtyřicet metrů, šedesát metrů, osmdesát metrů. Se

stup se zastavil u stovky, ale podle tichých ozvěn v mechanismu Paladin poznal, že mohli sjet o hodně hlouběji.

Dveře se otevřely a  nabídly mu pohled na Leeho s  dvěma

boty po  boku. Jeden se vznášel v  rozmazaném oblaku křídel

a druhý byl čtyřnožec se založenými kudlankovitými pažemi,


22

stavěný jako tank. Paladina by zajímalo, jestli mu paži ne

ustřelil jeden z nich. Vůbec by se tomu nedivil — a přitom měla

být mise jenom výcviková, ne bojová. Lee se zubil a boti mlčeli.

Paladin vstal a doufal, že působí důstojně. Tělem mu prošlehá

valo fyzické utrpení, ale nevšímal si ho a zkoumal, kde se ocitl.

„Tak to byl nářez, jako kdyby tě vážně poslali do války,“ zaři

čel Lee nadšeně, ještě než Paladin vůbec vykročil do širokého

tunelu se zdmi z pěny a plechu. „Jak se osvědčil ten algoritmus

pro chůzi do kopce?“ Poplácal Paladina po zdravé paži. „Za tu

ruku se teda omlouvám. Hned ji dám do richtiku.“

Boti pořád mlčeli. Paladin skupinku následoval tunelem, po

dél několika dveří označených barvou, která odrážela výhradně

ultrafialové světlo, a viděli ji tak pouze boti. Možná že komplex

sloužil k jejich výcviku? Čekalo Paladina začlenění do bojové

jednotky?

Další tunel je dovedl do prostoru, který byl očividně smíše

ný, barvy totiž odrážely i viditelné spektrum a některé dveře

byly moc úzké na to, aby jimi prošel obrněný bot jako Paladin

nebo kudlanka. Zastavili u údržbářského stanoviště, Lee vytiskl

novou ruku a  Paladin si stlačeným vzduchem a  lubrikantem

vyčistil klouby.

Kudlanka vyslala k Paladinovi kontaktní signál. ZDRAVÍM. NA

VAŽME ZABEZPEČENOU RELACI ZA VYUŽITÍ PROTOKOLU AF.

ZDRAVÍM. OVLÁDÁM AF 7.6, odpověděl Paladin.

DOMLUVENO. JÁ JSEM TESÁK. RELACI OZNAČÍME 4788923. POSÍLÁM

IDENTIFIKAČNÍ ÚDAJE. POSÍLÁM DATA: PŘIPOJ SE K NÁM VE 20.00.

Pro ověření doprovázel Tesákovu zprávu veřejný klíč. Kom

primovaný soubor v  příloze rozkvetl v  trojrozměrnou mapu

komplexu, na které se nad konferenční místností o  čtyřicet

metrů níž vznášela červená vlaječka. Podle metadat se Paladin

zřejmě nacházel na rozlehlé vojenské základně provozované


23

vedením Africké federace. Místní boti patrně plnili úkoly, které

měl po  výcviku plnit i  on: rekognoskovali terén, analyzovali

zpravodajská data, bojovali. Právě obdržel pozvánku na svůj

první brífink. Bylo načase, aby se novému kolegovi představil,

jak se sluší a patří.

JÁ JSEM PALADIN. POSÍLÁM IDENTIFIKAČNÍ ÚDAJE. POSÍLÁM DATA: PLATÍ.

Lee dokončil paži a přezkoušel Paladinův pahýl voltmetrem.

Bot se postavil na nabíjecí podložku a nechal energii proudit

do baterií, které měl v  těle rozvětvené podobně jako kardio

vaskulární systém. Obvykle spoléhal na solární články vpletené

do krunýře, podložka ale byla rychlejší.

„Cajk, cajk,“ mumlal admin. Bylo to jeho nejoblíbenější slovo,

dokonce vůbec první segment přirozeného jazyka, který Pa

ladin kdy slyšel — pouhých pár sekund potom, co před třemi

měsíci poprvé nabootoval. Nová paže se už napojovala na pahýl,

mučivá bolest zeslábla v šimrání. Lee vzal molekulární regulá

tor a navázal atomovou strukturu paže na integrovanou těles

nou síť. V okamžiku jejich propojení Paladin končetinu znovu

ucítil. Sevřel ruku v pěst. Připadalo mu, že pravá polovina jeho

těla nic neváží, jako by ho bolest až doteď doslova zatěžovala.

Uchváceně si ten pocit vychutnával.

„Musím už běžet, Paladine, mám tři prdele práce.“ Tmavé

vlasy se Leeovi svezly přes jedno oko. „Promiň, že jsem po tobě

nahoře musel střílet, ale to patří k výcviku. Nečekal jsem, že ti

uletí celá hnáta!“

Kolikrát už Paladin do toho lidského obličeje, jehož výraz se

řídil výhradně nervovými impulzy, vlastně hleděl? Nedokázal

říct. Mohl spočítat příslušné videozáznamy v  paměti, ale po

chyboval, že by mu to přineslo správnou odpověď. Dnešní mise

každopádně jeho vnímání lidských obličejů navěky proměnila.

Staly se z nich připomínky utrpení a následné úlevy.


24

Na místě srazu ho kromě dvou lidí sedících v křeslech čeka

li také Tesák a létající bot. Oba byli v pohotovostním režimu a Paladin je na sebe upozornil odvysílaným pozdravem. Sedící dvojici oslovil nasyntetizovaným hlasem, protokol ostatně ve

lel, aby se v pásmu lidského vnímání odehrávala celá následná

komunikace. Zaujal místo vedle Tesáka a pokrčil nohy tak, aby

lidem hleděl do očí. Kolenní klouby měl vytrčené dozadu a dor

zální štíty přitisknuté k  ramenům, takže trochu připomínal obrovského humanoidního ptáka.

„Vítáme tě v táboře Tunis, Paladine,“ oslovil ho jeden sedící

člověk. Červený odznáček se zlatými písmeny MKV signalizoval,

že jde o vysoce postaveného styčného úředníka, který ve Fede

raci zastupuje Mezinárodní koalici vlastníků. „Strávíš na této

základně několik dní a se svým partnerem Eliaszem se připravíš

na nadcházející misi.“ Pokynul ke svému společníkovi, hubené

mu bledému muži s tmavými kudrnatými vlasy a výraznýma

hnědýma očima, oblečenému v bojové uniformě Federace. Paladin si všiml, že Eliasz má pravou ruku sevřenou v pěst, podobně

jako on. Možná také vzpomínal na něco nepříjemného.

Styčný úředník promítl do vzduchu nad stolem několik ne

otevřených souborů. „Došlo k vážnému narušení vlastnických

práv. Týká se farmak a žádá si rychlý a precizní zásah.“ Jeden

soubor se rozplynul v  logo korporace Zaxy a  pak v  krabičku

pilulek potištěnou nápisem Zactin.

„O zactinu jste nejspíš slyšeli.“

„Je to přípravek určený pracujícím,“ odpověděl Eliasz s neu

trálním výrazem. „Některé velké společnosti koupily licenci

a poskytují ho zaměstnancům jako benefit. Prý je po něm člo

věku úžasně. Nevím, nezkoušel jsem ho.“

Úředníka se jeho popis zřejmě dotkl. „Zactin zvyšuje pro

duktivitu.“

25

Do hovoru se vložil Tesák: „Z měst na severu Zóny volného

obchodu máme zprávy o  zákaznících, kteří si pořídili pirát

skou kopii. Přibližně dvacet dávek našli rekognoskační boti

ve zvláštním ekonomickém pásmu původních obyvatel poblíž

Iqaluitu, kde nemá MKV žádné pravomoci. Stíhání tam nepři

chází v úvahu a nikdo nebyl zatčen.“

Úředník spustil videozáznam z nemocničního pokoje plného

cukajících se lidí připoutaných k lůžkům a navázal: „K právním

krokům Zaxy teprve přikročí. Momentálně je však nejdůležitěj

ší zasáhnout. Farmakum dohání lidi k šílenství, a někteří i umí

rají. Pokud informace, že jde o zactin, prosákne na veřejnost,

utrpí Zaxy citelnou finanční ztrátu. Majore?“

Oslovení patřilo Eliaszovi, který zpříma hleděl na projekci

z nemocnice. Zmenšené postavičky a jejich miniaturní marný

zápas běžely ve smyčce.

„Analytici společnosti mají za to, že k výrobě pirátských ko

pií dochází v nelegální laboratoři na území Federace, čímž by

mohlo vážně utrpět obchodní partnerství se Zónou volného

obchodu. Musíme tudíž zjistit pravý stav věcí, a právě od toho

jste tady.“ Úředník pohlédl na Paladina. „MKV vás oba pověřu

je vystopováním zdroje pirátských kopií a zastavením výroby.

V Iqaluitu se nám naskytlo několik vodítek a všechna ukazují

na tutéž pachatelku.“

Hospitalizovaní pojídači zactinu se rozplynuli ve  zvětšený

portrét, očividně složený z několika nekvalitních snímků. V na

krátko zastřižených černých vlasech probleskovaly ženě šediny

a na krku jí začínala tlustá jizva zalézající pod límec kombinézy.

„Máte před sebou Judith Chenovou, vystupující pod jménem

Jack. Podezíráme ji z  napojení na jednu z  největších sítí, kte

ré ve  Federaci obchodují s  pirátskými farmaky. Víme, že  má

kontakty na určité pochybné výrobce v Casablance, provozuje

ale  zcela legální flotilu nákladních plavidel, kterými do Zóny

vozí zboží od bylinkářských a kořenářských společností. Spous

ta páchnoucích krabiček — dokonalá kamufláž. Domníváme se,

že odsud léky možná pašuje právě ona, přes Arktidu.“

„Sledujeme ji už roky,“ promluvil Tesák. „Při činu jsme ji nikdy

nepřistihli, ale víme, že je v Zóně ve spojení s osobami podezře

lými z  ilegální distribuce farmak. Navíc vystudovala syntetic

kou biologii. Všechno do sebe zapadá. Když se jí dostaneme na

kobylku, myslím, že bychom pirátské dodávky mohli zastavit.“

„Ještě ke všemu je to teroristka,“ doplnil tiše Eliasz. „Boj proti

patentům ji dostal na několik let do vězení.“

„Oficiálně nebyla odsouzena za terorismus, nýbrž za zločinné

spolčení směřující k poškození cizí věci,“ podotkl Tesák. „Ve vě

zení strávila jen pár měsíců a potom prchla ze Saskatoonu do

Casablanky. Díky tomu pak podle našich předpokladů navázala

kontakty, které teď při pirátské činnosti využívá.“

„Jakmile ji dostaneme, můžeme ji na stříbrném podnose

naservírovat Zóně,“ konstatoval úředník. „Pirátství zmařeno,

spravedlnost zjednána, všichni spokojeni.“

„Mně to stejně zní jako terorismus,“ upřel Eliasz pohled na

Paladina. „Tobě ne?“

Vůbec poprvé se na něj někdo díval, jako by snad o nečem

mohl mít mínění, které by nebylo určené pouhým nastavením

jeho sítě. Paladin se v duchu probral vším, co ho o terorismu naučili, a rychle sestavil rejstřík obrazů a dat. Pak už mu stačil

jen primitivní algoritmus, aby z  nich vyčetl společného jmenovatele: bolest a její ozvěnu, doléhající postupně k milionům těl. Jemné nuance politického kontextu byly Paladinovi nepří

stupné, ani necítil nutkání se po nich pídit. Byl odkázaný na nečitelný vzkaz vysílaný mužovým obličejem a jeho tmavýma

očima, který si zoufale přál rozluštit.


27

Mohl se snad na Eliasze dívat a odporovat mu?

„Opravdu to zní jako terorismus,“ přisvědčil. Eliasz se usmál,

a plochy jeho obličeje tím ztratily symetrii.

Tesák na okamžik porušil protokol a  mimo záznam vyslal

vzkaz svému létajícímu společníkovi. MOUDRÁ ŘEČ NOVÁČKA, CO

SE S TERORISMEM V ŽIVOTĚ NESETKAL. :(


28

KAPITOLA 3

2. ČERVENCE 2144

Jak dlouho trvá, než po kaluži krve nezbude ani stopa genetic

kého materiálu? Rudou barvu postupně rozředí voda a poma

lý automatický mop, až se nakonec v určitém okamžiku zcela

vytratí. Něco však stejně zůstane: popraskané buněčné stěny,

smotky DNA, ubývající cytoplazma. Kdy se odporoučí i  tyhle

poslední fragmenty hmoty?

Jack sledovala, jak homolovitý automatický mop přejíždí

stále růžovější skvrnu, ve kterou se na podlaze řídicí místnosti proměnila původní tmavorudá krusta. Okny z  kompozitní

ho skla pronikal modrý jas slunečního světla přefiltrovaného

přes vodu  — Jack ten pohled oslepil a  přinutil ji sklonit oči

zpátky ke skvrně. Mrtvé tělo před několika hodinami přivázala

za  nohy k  betonovým kvádrům a  zbavila se ho. Dávno promrzalo někde v hlubinách.

Už dlouho nikoho zabít nemusela. Obvykle se v prekérních

situacích neocitala takhle uprostřed oceánu, takže nebyla nu

cená bojovat a mohla utéct. Prohrábla si chomáče vlasů slepe

ných solí. Nejradši by se pozvracela nebo rozplakala nebo to tváří v  tvář smrtící hrabivosti farmaceutické mašinerie zase

všechno vzdala.


29

Poslední myšlenka ji přiměla k  úsměvu. Smrtící hrabivost

farmaceutické mašinerie. Něco takového klidně mohla napsat na vysoké a pak to anonymně zveřejnit na zahraničním serveru,

aby její slova putovala k cíli přes několik náhodných síťových

přeskoků, a ještě k tomu důkladně zašifrovaná.

Před třiceti lety, jako doktorandka a zapálená revolucionář

ka, si malovala jinou práci než pašování nelegálních farmak. Nepochybovala, že  změní svět, a  to čistě za  pomoci souborů nahraných na textová úložiště a  důvtipně symbolických pro

testů proti patentovým zákonům. Jenže když konečně vyšla

z univerzitních laboratoří, celý život se jí smrskl na neúprosnou

volbu: buď bude ve velkém produkovat patenty v podělaných

startupech, nebo se dá na pirátství. Vzato kol a kolem to pro ni vlastně žádná volba nebyla.

Její dnešní život měl samozřejmě svoje rizika. Čas od času

přišly zavedené pirátské kruhy ve Federaci o pár lidí: někoho našli mrtvého, někdo šel sedět na doživotí. Stávalo se to, hlavně

pokud si ta či ona korporace stěžovala na konkrétní porušení

svých práv. Ale když jste si v tichosti dělali svoje a nevystrko

vali hlavu, bylo pirátství práce jako každá jiná.

Pokud tedy mimořádně neobnášela úklid po chlapovi, které

ho jste odpravili kvůli pytli léků a zbyl vám po něm bot.

Odkud se zloděj vůbec vzal? Jack gestem aktivovala interní

síť ponorky a  nechala si v  otevřeném okně vykreslit, jak pla

vidlo z hloubky několika desítek centimetrů vnímá strakatou

hladinu oceánu. Momentálně senzory neviděly nic než příle

žitostnou temnou masu ledovce. Že  by Jack po  letech začala

ochabovat v ostražitosti? Zloděj využil nějakou snadno odha

litelnou díru v  jejím bezpečnostním systému, ošálil perimetr

ponorky se všemi jeho senzory, pronikl na palubu a vzápětí už

si ve skladu plnil ranec krabičkami. Za pytel naditý prášky proti

demenci by si přitom mohl dopřát přinejlepším rok strávený

hazardem a braním euforik přímo na pláži nějakého arktického

letoviska.

Mrtvý vykřesanec byl teď ale její nejmenší problém. Muse

la zjistit, jestli je něco v  nepořádku s  její várkou obšlehnuté

ho zactinu. Pořád měla k dispozici několik vzorků původního

léku, ze kterých odvodila jeho složení, a své okopírované pilul

ky mohla přehazovat vidlemi. Hodila originál i pirátskou verzi

do kriminalistického analyzátoru a přezkoumala molekulární

struktury kritickým okem. Všechno bylo v  pořádku, pořídila

bezchybnou kopii. To znamenalo, že problém je už v původním receptu. Zkusila izolovat dílčí složky a  posoudit je jednotlivě. Některé byly už od pohledu neškodné, u jiných si poznamenala,

že se k nim má vrátit.

Nakonec pátrání zúžila na čtyři pochybné molekuly. Promít

la jejich strukturu do vzduchu a bedlivě si zářící vazby mezi atomy prohlédla. Rychlý průzkum databází jí prozradil, že všechny molekuly cílí na geny, které jsou u velké části populace spojené

se vznikem závislosti. Strnula. Nemohla tomu uvěřit.

Zaxy odjakživa stavělo zisk nad veřejné zdraví, ale tohle bylo

víc než jen obvyklá korporátní bezohlednost. Kosmetická far

maka typu euforik nebo látek na zvýšení produktivity nesměla

podle mezinárodního práva využívat mechanismů vedoucích

k  závislosti, a  regulemi MKV se musely řídit dokonce i  velké

korporace. Jack právě zjistila, že zactin stojí daleko za hranou

zákona. Jenomže nehrozilo, že na to někdo přijde, protože Zaxy

přípravek postupně zavádělo do korporací a  vzniku závislosti pečlivě bránilo. Po skončení betafáze navíc určitě plánovalo nastavit cenu, za  kterou si zactin budou moct dovolit jenom

zákazníci těšící se vynikající lékařské péči. Pokud by se u nich

závislost rozvinula, v  tichosti by se to vyřešilo v  překrásném odvykacím středisku kdesi v Eurozóně. Problémy a vedlejší účin

ky se mohly ve větším měřítku projevit teprve ve chvíli, kdy se do věci vložil někdo jako Jack a začal přípravek prodávat na ulici.

Napůl se teď zlobila na Zaxy a napůl sama na sebe. Rozšířila

jejich zfušovaný utrejch mezi chudáky, kteří neměli na lékař

skou péči. V  tuhle chvíli už zactin mohly polykat stovky lidí a hrozilo, že jim po něm začíná strašit ve věži. Příšerná předsta

va, jejímž dalekosáhlým důsledkům se Jack zatím nedokázala

postavit čelem. Z  kapsy čerstvě vyprané kombinézy vytáhla gan ju a  zapálila si. Na problémy s  léky nepomáhalo nic tak dobře jako drogy. Navíc měla nevyřešené účty s botem za za

vřenými dveřmi nákladového prostoru. Hrozilo, že už nepůjde

opravit, ale to aspoň nebyla její vina.

Očekávala, že bota najde tam, kde se zhroutil, a že se jeho

pohled bude potulovat podle aušusového algoritmu staženého odněkud ze sítě. Jenže se pletla. Přimhouřenýma očima zapátrala, proč se bot choulí ve  stínu u  zdi. Za  temnými průzory

ponorky, kterou mezitím znovu nastartovala, se míhaly bubliny.

Bot spal.

Najednou pochopila, jak je možné, že mu navzdory zřetelné

mu opotřebení nikde neprosvítal kovový endoskelet. Nebyl to

biobot, byl prostě bio. Byl to člověk.

Opřela se o  stěnu a  tiše zaúpěla. Pochroumaný bot se dal

skoro vždycky opravit, ale pochroumaný člověk? Měla zboží, kterým mu mohla zkorigovat mutující sekci DNA nebo mu

z těla vymýtit běžné viry, jenže zničené kognitivní schopnosti

opravit nešlo. Zatímco stála a přemýšlela, schoulený mladík se

s trhnutím narovnal a podíval se na ni očima, za jejichž prázd

notu mohlo něco daleko děsivějšího než mizerný software. Jak

dlouho asi mrtvému zloději dělal vazala? Na krku měl vypálené

číslo a očividně se už notnou dobu řídil cizími rozkazy.


32

Ganja jí vdechla jakousi filozofickou velkodušnost a zároveň

i  rezignovaný pocit, že  za  mladíka zodpovídá. Nemohl za  to,

že si jeho pán usmyslel tady uprostřed ničeho oloupit ozbroje

nou pirátku. Zařekla se, že pro něj udělá, co bude v jejích silách,

jenomže v jejích silách toho moc nebylo.

„Nechceš napít?“ zeptala se. „Vypadáš, že by ti to neuškodilo.“

Mladík se zčistajasna vrávoravě postavil a zachytil se hrany

jedné krabice, aby neupadl. Byl vlastně docela vysoký, vyšší než

ona, jenže jeho vytáhlá postava jenom umocňovala dojem křeh

kosti, byl totiž taky hrozně podvyživený. Kdyby šlo do tuhého,

Jack by ho bez problémů přeprala, zlomila mu vaz a hodila ho

do přetlakové komory.

„Buďte tak hodná. A kdyby vám přebývalo jídlo...“ Anglicky

mluvil s nefalšovaným přízvukem středostavovských obyvatel

Asijské unie. Nic, co by člověk čekal u kluka s číslem na krku.

„Tak pojď,“ vzala ho Jack zlehka za rukáv košile a dávala při

tom pozor, aby se nedotkla odhalené kůže. Přes řídicí místnost

a po točitém schodišti ho dovedla do mokré laboratoře kombi

nované s kuchyní, nechala naběhnout vařič a gesty si vyžádala

vývar a chleba. Mladík se zhroutil na židli v čele stolu a s nahr

benými zády si hleděl na ruce. Lopatky se mu pod tenkou košilí

rýsovaly jako křídla.

Postavila před něj jídlo. „Jack,“ představila se.

Vypadal, že  ji nevnímá. Upil z  misky, ponořil do vývaru

chleba a pak z něj ukousl. Opřela se o linku, dívala se na něj

a říkala si, jestli se vůbec nějak jmenuje. Nemajetné rodiny ně

kdy prodávaly batolata do vazalských škol, kde je manažeři

cvičili k  poddajnosti stejně, jako by programovali bota. Boti

alespoň měli vyhlídku na to, že  se z  vazalství jednou budou

moct vyvázat, projít upgradem a získat plnou autonomii. Lidé


33

si propuštění mohli vysloužit také, ale takovéhle dětství z nich

žádný autonomní softwarový klíč vymazat nemohl.

„Pěter,“ odpověděl mladík nakonec a vytrhl ji ze zkouřených úvah. Snědl mezitím zhruba polovinu vývaru a jeho obličej už

nepůsobil tak bezvýrazně. Nedalo se přehlédnout, že poslední

dva znaky vypálené na jeho krku jsou 5 a R. Zjizvená tkáň záro

veň sloužila jako jméno. Jack si založila ruce na hrudi, a skryla

tak náhlé bodnutí soucitu.

„Ráda tě poznávám, Pětere.“

KAPITOLA 4

4. ČERVENCE 2144

Bylo nutné, aby jejich těla spolupracovala, i když od sebe zrov

na budou daleko. Tak znělo Eliaszovo zdůvodnění, proč s  Pa

ladinem dva dny leze po  dunách, zatímco úředník z MKV do

sebe bez ustání lije šálky slazeného čaje s mlékem, dusí se netrpělivostí a máchá rukama ve vzduchu, aby stíhal číst všechny

zprávy, které mu před oči vykreslují projektory v brýlích.

Mít při výcviku partnera byla pro Paladina nová zkušenost.

Lee nebo jiný admin s  ním sice neustále udržovali spojení

po rádiových vlnách, jejich hlasy se však podobaly spíš řídicím

programům, ze kterých vycházely jeho instinkty. Žádný admin

se nikdy nezastavil, nepodíval se na něj a nepostěžoval si, jak se mu stýská po evropském počasí.

„Tady je to k nevydržení,“ mumlal si Eliasz přikrčený na vrchol

ku duny. Zaletěl k Paladinovi pohledem a posadil se. Bylo 08.00

a Paladin znovu prověřoval svoje reflexy a jejich schopnost po

radit si s pískem: učil se, jak se svým masivním trupem co nejméně vyčnívat nad terén a udržovat si prostřednictvím senzorů

přehled o co největší šíři spektra. Momentálně se proto plazil

po čtyřech, poslouchal Eliasze a byl připojený na veřejnou síť určenou botům.

35

VY JSTE VŠICHNI. JÁ JSEM RAPTOR. POSÍLÁM DATA: VE 13.00 VYRÁŽÍM

NA MISI. KONGO, ŘEŠÍME EPIDEMII. DRŽTE MI PALCE. DO 48 HODIN JSEM

ZPÁTKY.

„Radši bych zimu a vlhko, jako ve střední Evropě,“ vykládal

Eliasz. Přejel si otevřenou dlaní po čele a vetřel si pot do vlasů.

„Lidi Varšavu nesnášejí, protože je tam klendra, ale když někde

vyrůstáš, tak si tamní počasí chtě nechtě zamiluješ. I když se

tam třeba nikdy nechceš vrátit. Odkud jsi, Paladine?“

VY JSTE VŠICHNI. JÁ JSEM CLDR. POSÍLÁM DATA: K VYKLÁDCE ZBRANÍ

POTŘEBUJU POMOC TŘÍ BOTŮ. LOKALITU PŘIKLÁDÁM.

Paladin znehybněl. Hlavou se téměř dotýkal Elisazovy nohy

spočívající na červeném písku. Tápal po vhodné odpovědi: na

to, aby mohl skutečně říct, že odněkud je, trval jeho život te

prve příliš krátce.

„Asi z Kapského Města, z továrny na roboty v Kagu,“ nasyn

tetizoval.

„Ne, ne, ne,“ zakroutil Eliasz vehementně hlavou a klouby prs

tů poklepal Paladinovi na bedra. „Ptám se, odkud jsi původně.

Odkud je tvůj mozek.“

Paladinův biomozek, na který se ptal, se nacházel pod ně

kolika vrstvami břišního pancíře a  vznášel se v  husté směsi

mozkomíšního moku a  gelu tlumícího otřesy. S  materiálním

substrátem Paladinovy mysli byl propojený tlustým drátem.

Zajišťoval rozpoznávání tváří a  při osobním kontaktu jim na

základě charakteristických stínů a  linií přiřazoval jedinečný

identifikátor. Jeho a  Paladinův souborový systém však byly

z  velké části nekompatibilní, a  tak mozek obstarával přede

vším grafické operace. O jeho původu Paladin nic netušil, jenom

že mrtvý dárce sloužil v armádě Federace.

Eliasz pokračoval: „Tobě nezáleží na tom, kdo doopravdy jsi?

Proč cítíš to, co cítíš?“

36

Lidský mozek se na zpracovávání Paladinových emočních

a etických procesů nijak nepodílel. Eliaszovy tmavé oči se ale

pozorně upřely přímo na sadu senzorů soustředěnou na Pala

dinově obličeji a botovi se najednou architekturu svých soubo

rových systémů vysvětlovat nechtělo.

„Nevím, odkud můj mozek pochází,“ odpověděl jednoduše.

„Nemám k jeho vzpomínkám přístup.“

Vnímal Eliaszovu narůstající tenzi, elektřinu přeskakující

po kůži. Strávili spolu už tisíce sekund, během nichž u něj stihl

zaznamenat oscilaci mezi podobně emotivními, silně prožíva

nými rozhovory a hlubokým mlčením.

„Měli by ti je odblokovat,“ zavrčel Eliasz. „Fakt měli.“

Takové přání bylo nesplnitelné, Paladin však v tu chvíli ob

držel zprávu s informací, že se Eliasz dočkal něčeho jiného.

TY JSI PALADIN. JÁ JSEM TESÁK. PAMATUJEŠ SI NAŠI PŘEDCHOZÍ ZA

BEZPEČENOU RELACI? OBNOVME JI. POSÍLÁM DATA: POSLEDNÍ SCHŮZE

PŘED MISÍ SE KONÁ V 09.00. VEZMI ELIASZE.

SOUHLASÍM S OBNOVOU PŘEDCHOZÍ ZABEZPEČENÉ RELACE. JÁ JSEM

PALADIN. KAM NÁS POSÍLAJÍ?

ZŘEJMĚ NA VLAHÉ ARKTICKÉ POBŘEŽÍ. MÁTE VYHLEDAT KONTAKTY,

KTERÉ TAM JACK MÁ, A PŘÍPADNĚ ODHALIT, KAM SCHOVÁVÁ KONTRA

BAND.

UJEDNÁNO, SCHŮZKA ZA 30 MINUT I S ELIASZEM. KONEC PŘENOSU.

Oba boti si ještě vyměnili mapové souřadnice místnosti,

ve  které se už mise poslední dva dny připravovala, a  teprve

pak spojení ukončili definitivně.

„Dobrá zpráva,“ nasyntetizoval Paladin. Eliasz na něj pořád

upřeně hleděl. „Brzy odcestujeme na sever Zóny volného ob

chodu, kde panují daleko nižší teploty.“ Muž mlčel, zpomalil

se mu ale pulz. Vydali se po vrcholcích dun hledat vstup, aby

mohli obdržet rozkazy.

Jejich plánovaná mise byla sice rutinní a nijak rozsáhlá, ale pro

Paladina měla zvláštní význam. Přecházel z vývojové fáze k nasa

zení v poli. Ode dneška byl vazalem Africké federace. Podle mezinárodního práva nesmělo jeho vazalství trvat déle než deset let.

Stanovená doba měla bohatě stačit k tomu, aby se Federaci vrátily

prostředky, které na vytvoření nové formy života vynaložila.

Jeho vazalství sice teprve začínalo, v továrně se toho však

doslechl dost na to, aby věděl, že  si Federace zákon vykládá

velice volně. Na autonomní klíč si mohl klidně počkat i  dva

krát déle. Ještě pravděpodobnější bylo, že  zemře před jeho

ob držením. Tomu se chtěl ale vyhnout, měl naprogramovaný

pud sebezáchovy. Právě díky němu ostatně spadal do kategorie

„statutární člověk“, která mu na autonomii dávala nárok. Neměl

na výběr, musel usilovat o přežití. Necítil se tím však svázaný. Naopak mu to dodávalo naději.

5. ČERVENCE 2144

Z  tryskáče uhánějícího nad Arktickým mořem se už na vzdá

lenost mnoha kilometrů otevíral výhled na baculatá, pěstmi zakončená předloktí čnějící nad obzor Baffinova ostrova. Pa

ladin rozeznával i pohyb tisíců větrných turbín, vytvářejících iluzi, že  se obrysy budov lehce vlní. Zanedlouho pak dokázal

určit i  chemické charakteristiky prospívajících farem, jejichž

stupňovité spirály každý komplex obtáčely. Přes léto vždycky

severská města lemující Arktidu nasála tolik sluneční energie,

kolik jen šlo, a než se dny zkrátily, stíhaly se v místních končinách dvě sklizně. Období růstu právě vrcholilo.

Než přeletěli okolní ostrovy a  ocitli se ve  vzdušném pro

storu Iqaluitu, Eliasz zcela setřásl spánek. Změna jeho dechu

38

Paladinovi prozradila, že  si nastavil perimetr, aby ho vzbudil

před přistáním. Město se rozkládalo pod nimi, tvořilo lesklou

usazeninu v nejzazším bodě zátoky zaříznuté hluboko do roz

lehlé masy ostrova.

„Iqaluit je hnus,“ zabručel Eliasz, když vyhlédl z  Paladinova

okénka. „Věděls, že ty dómy tady postavili podle dómů ve  Vegas?“

„Krytého města v Zóně volného obchodu, přesněji v její zá

padní poušti,“ nasyntetizoval Paladin.

„Soustředí se tam obchod s lidskými zdroji. Narazíš tam na

spoustu grázlů. Černý trh s otroky, humus. Lidského života si

tam nikdo neváží, takže jako stavební materiál používají šunt,

co propouští moc ultrafialového světla. Iqaluit vypadá úplně

stejně, jen je o dost čistší a novější.“

Paladina by zajímalo, jestli je Eliasz proti systému vazalství

jako takovému. Existovala celá textová úložiště věnovaná ná

zoru, že se nemá vztahovat na lidi. Komentátoři tam obhajovali

tezi, že  není správné vlastnit lidi jako boty, protože za  jejich

výrobu nikdo nezaplatil. Do botů bylo nutné investovat a do

časné vazalství zajišťovalo, že se jejich produkce vyplatí. Lidé

k produkci dalších lidí pobízet nepotřebovali.

Většina měst a ekonomických zón nebrala na názory komen

tátorů ohledy a nějakou podobu lidského vazalství praktikova

la. Ve Vegas se pak lidé prodávali sami. Kryté komplexy sloužily

téměř výhradně ke zpracování a výcviku lidských zdrojů, potaž

mo jejich smluvním převodům. V Iqaluitu proběhla výstavba

stejně živelně jako ve Vegas, sestával ze samých mrakodrapů

a dómů. O moc víc podobností mezi oběma městy už ale běžná

datová analýza neodhalila.

„V  Iqaluitu je lidských vazalů velmi málo,“ podotkl Paladin.

„Jasně. Místní grázlové jsou jiná kategorie, ale pořád jsou to

grázlové.“ Eliaszovi se zvýšil krevní tlak, takže Paladin kolem

jeho těla viděl narudlý opar. „Hemží se to tu piráty. Všechno

je tady kradené.“

Letoun dosedl na ranvej a  Eliasz vstal. Reflexivně si sáhl

na čelo, ramena a pásek, aby prověřil perimetr a jeho lokální

zbraňovou síť. „Vždycky mám pocit, že se křižuju,“ zavrčel a roz

rušením se mu zrychlil tep. „Rozumíš?“

„Jsou to podobná gesta.“

„Táta byl věřící,“ řekl Eliasz tak tiše, že to mohl slyšet výhrad

ně Paladin nebo jiný bot. Okamžik nato už však byl jako vymě

něný: přiměl se dýchat pravidelně a jeho citové rozpoložení se

z odstupu nedalo posoudit tak snadno.

„Kde začneme, Paladine?“ Natěšeně se zasmál a očima vyhle

dal pětici vizuálních senzorů na robotově hlavě: Paladin je měl umístěné nad diagonálními plochami, které mu rámovaly obli

čej jako abstraktní obdoba lidských lící. Adres, kam se dvojice

mohla vydat, bylo téměř čtyřicet. Některé patřily osobám, se

kterými Jack údajně spolupracovala, a nechybělo ani pár jejích

oblíbených restaurací.

„Nejvhodnější bude vyhledat místní obyvatele, k  nimž to

máme nejblíž, vyslechnout je a pokusit se Jack dopadnout na

základě jejich informací. Pokud všechno ostatní selže, můžeme

začít monitorovat bezpečností feedy restaurací, zda se v nich

nevyskytnou její biometrické údaje.“

Eliasz se štěkavě zasmál. „Sociální špionáž asi není nic pro

tebe, co?“

Tato metoda sběru dat nepatřila při Paladinově výcviku

k prioritám. Nechal otázku bez odpovědi a Eliasze smích pře

šel. „Promiň, kamaráde. Nejlepší bude zkusit ty restaurace. Ale

nejdřív to chce vybavení.“

Poblíž letiště a jeho sedřených přistávacích drah stálo veteš

nictví. Vnější plášť z vlnitého plechu musel být minimálně sto

let starý. Nízký podlouhlý tvar měl zajistit, že budova co nejlépe

odolá rozmarům počasí a zadrží co nejvíc tepla. Po vstupu pro

pluly Paladinovi přes čidla molekuly indikující bavlněná vlákna,

chlorid sodný a různá paliva. Muž za pultem měl kybernetický

hrudník a paže. Eliasz se s ním dal do řeči a muž mu zatím do geosystému nahrál mapu okolí a aktualizované zpravodajské údaje. Bot přistoupil blíž a naladil se na komunikaci mezi jejich

přístroji, aby mohl data dešifrovat a uložit si je do paměti.

„To je můj parťák Paladin,“ pronesl zničehonic Eliasz a jednou

rukou ho objal kolem pancíře. Prsty sevřel lopatku v místě, kde

z ní vycházel štít. Paladin cítil jeho otisky prstů, až do poslední

spirálovité linie. Bezděčně je porovnal s  několika databázemi,

které vesměs přetékaly šumem, aby zakryly Eliaszovu pravou identitu. Biometrické údaje odpovídaly mrtvému profesorovi

z  Bruselu, malopodnikateli z  Nairobi, knězi z  Varšavy a  vazal

ce společnosti Monsanto v Zóně volného obchodu. Podobných

shod byly desítky a rozbíhaly se v rozsáhlou změť protichůdných úředních záznamů a falešných propojení na sociálních sítích.

„Zdravím, Paladine. Yardley,“ představil se muž a podal Pala

dinovi strojovou ruku.

„Jsme tu v  utajení, nemůžu vypadat tak profi,“ řekl Eliasz.

Potom zaletěl pohledem k botovi. „A on se nesmí tak lesknout.“

O deset minut později stál Eliasz v obchodě nahý a na těle

se mu třpytily jen systémové uzly perimetru — vzápětí si však

přes neviditelnou síť nanovláken, která se mu na perimetr na

pojovala pod kůží, oblékl džíny a tričko. Paladin zkusmo akti

voval odpojené senzory tlaku. Měl od Yardleyho a Eliasze nové

promáčkliny a škrábance a chtěl zjistit, které ho ještě budou

pobolívat.

„Musíme o Jack něco zjistit a jediná možnost je vypadat jako

její potenciální spolupracovníci,“ vysvětlil Eliasz. „Není potřeba,

abys na sebe nějak moc upozorňoval, ale zkus čas od času udě

lat chybu, jako bys měl poškozený mozek nebo tak něco.“

Paladin neodpověděl a nechal naběhnout i zbylé smyslové

procesy.

„Fajn,“ zamumlal Eliasz a  znovu s  ním prošel jejich krycí

legendu. „Jsem chemadmin a  vylili mě z  PharmPraxis. Ty jsi můj vazal, děláš mi asistenta. Za dobrou cenu se můžu podělit

o recepturu určitých výrobků. Tvým úkolem je všechno dobře

registrovat — dělej, k čemu tě vyrobili.“

„Budu,“ odpověděl Paladin, protože chtěl Eliaszovi dělat ra

dost. Byl si jistý, že za tím nejsou jenom vazalské algoritmy, kte

ré s určitou vahou vstupovaly do jeho rozhodovacích procesů.

Věřil, že to tak



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.