načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mark Twain – Autobiografie – Mark Twain

Mark Twain - Autobiografie
-11%
sleva

Elektronická kniha: Mark Twain
Autor: Mark Twain
Podnázev: Autobiografie

– Autobiografie Marka Twaina byla poprvé publikována v roce 2010, tedy sto let po jeho smrti. Spíše než o klasickou autobiografii jde o soubor anekdot, „pomluv“ a přemítání o životě, na němž Twain pracoval několik let. Jeho až drásavě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269 Kč 239
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 474
Rozměr: 22 cm
Úprava: svazků: ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: Harriet Elinor Smithová, editor
z anglického originálu The autobiography of Mark Twain ... přeložil Roman Tadič
Skupina třídění: Americká literatura (o ní)
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1265-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autobiografie Marka Twaina byla poprvé publikována v roce 2010, tedy sto let po jeho smrti. Spíše než o klasickou autobiografii jde o soubor anekdot, „pomluv“ a přemítání o životě, na němž Twain pracoval několik let. Jeho až drásavě upřímná reflexe vlastního života a světa je pro pochopení této komplexní postavy světové literatury a jejího díla nezbytná. Sám Twain píše: „Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána, a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti...“ Český překlad nabízí nejširšímu publiku možnost nahlédnout do Twainovy paměti, srdce a duše.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Mark Twain - další tituly autora:
 (e-book)
Dobrodružství Toma Sawyera Dobrodružství Toma Sawyera
Ztracený princ Margarín Ztracený princ Margarín
Povídky Povídky
 (e-book)
Mark Twain - Autobiografie II. Mark Twain
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

M A R K T WA I N : AU T O B I O G R A F I E


Fotografie od Alberta Bigelowa Painea, 25. června 1906, Upton House,

Dublin ve státě New Hampshire


Mark Twain

Autobiografie

I

Harriet Elinor Smithová, editor

Volvox Globator


Autobiography of Mark Twain, Volume I

Kniha vychází za podpory Státního fondu kultury.

Copyright © 2010 The Regents of the University of California

Published by arrangement with University of California

Translation © Roman Tadič, 2016

ISBN 978-80-7511-265-1

ISBN 978-80-7511-266-8 (epub)

ISBN 978-80-7511-267-5 (pdf)


P o d ě k o v á n í

Intenzivní editorská práce na Autobiografii začala zhruba před šesti lety a bude pokračovat ještě několik následujících let. Nicméně kolektivní zkušenosti a odborná způsobilost, které nám umožnily vyřešit téměř nepřekonatelné problémy číhající v tomto rukopise, se postupně formují již čtyři desetiletí, během nichž probíhá editorská práce na díle Marka Twaina. Děkujeme tudíž nezávislé federální agentuře National Endowment for Humanities (Národní nadace pro humanitní studia) jak za tři nedávné přímé granty a granty se spoluúčastí, které jsme obdrželi v posledních šesti letech, tak za její trpělivou, velkorysou a soustavnou podporu, jíž se Mark Twain Project těší od roku 1966. Se stejnou vřelostí děkujeme také nadaci Koret Foundation za její nedávný štědrý grant na podporu editorské a produkční práce na Autobiografii. Celá tato částka přispěla (či přispěje) k uhrazení naší spoluúčasti na příspěvcích National Endowment for Humanities určených tomuto projektu.

Za další soustavnou podporu práce na Autobiografii a za pomoc při získávání důležitých originálních dokumentů pro soubor písemností Marka Twaina děkujeme institucím a jednotlivcům jmenovaným na stranách 5–8. Během let se Mark Twain Project dočkal podpory v tolika různých podobách a od tolika lidí, že jsme s politováním nuceni poděkovat jim hromadně, a nikoliv každému zvlášť. Všichni zde děkujeme každému z našich věrných a štědrých příznivců za příspěvky podporující naši práci, ať už se jednalo o pět dolarů, nebo pět milionů dolarů. Nebýt jejich podpory, projekt by už dávno skončil a určitě bychom touto dobou nezavršovali práci na Autobiografii.

Nedávno se objevily snahy založit nadaci, která by podporovala stávající i budoucí práci na projektu věnovaném Marku Twainovi, a na tomto místě bychom chtěli za toto úsilí poděkovat. V první řadě děkujeme studentům Kalifornské univerzity v Berkeley, kteří absolvovali v roce 1958, v čele s Rogerem a Jeane Samuelsenovými, Edwardem H. Petersonem a Donem

5


a Bitsy Kosovacovými. Tito lidé nedávno shromáždili milion dolarů pro účely Twainova projektu. Všem z tohoto ročníku děkujeme za jejich vizionářský přístup, moudrost a štědrost. K tomuto nadačnímu fondu můžeme s neskonalou vděčností připočítat příspěvky z pozůstalosti Phyllis R. Bogueové a z pozůstalosti Petera K. Oppenheima.

Při hledání finančních prostředků pro projekt nám byl v poslední době nápomocen Mark Twain Luncheon Club, který před deseti lety založili Ira Michael Heyman, Watson M. (Mac) Laetsch a Robert Middlekauff. Jejich organizační činnost byla vytrvalá a nepostradatelná a my jim děkujeme jak za ni, tak za tisíce dalších forem pomoci. Rovněž děkujeme všem téměř sto členům klubu za jejich oddanou finanční a morální podporu, kterou projektu projevili, a jejich jménem rozšiřujeme poděkování na několik desítek mluvčích, kteří během let souhlasili, že osloví členy klubu. Naše díky patří také Daveu Duerovi, vedoucímu vývoje Univerzitní knihovny v Berkeley, za jeho soustavné moudré a rozumné rady a za jeho bezprecedentní snahu obstarat projektu finanční podporu. V neposlední řadě bychom chtěli poděkovat berkeleyskému kampusu jako celku za to, že projektu ulevil od nepřímých plateb, jež byly součástí několika grantů poskytnutých National Endowment for Humanities. Jsme vděční jak za toto, tak za všechny ostatní formy podpory, jíž se nám dostalo od naší domovské instituce.

Děkujeme zaměstnancům Univerzitní knihovny a Bancroftovy knihovny v Berkeley, především knihovníkovi Univerzitní knihovny Thomasu C. Leonardovi, řediteli Bancroftovy knihovny

1

Charlesi Faulhaberovi a jeho zá

stupci Peteru E. Hanffovi. Všichni působí v představenstvu našeho projektu (Mark Twain Project). Jim a zbývajícím členům představenstva – Jo Ann Boydstonové, Lauře Cerrutiové, Donu L. Cookovi, Fredericku Crewsovi, Michaelu Millgateovi, Georgi A. Starrovi, G. Thomasu Tanselleovi a Lynne Witheyové – jsme zavázáni za nejrůznější formy morální a intelektuální podpory.

Zásadní pro editační práci na tomto svazku byli odborníci a archiváři dalších institucí. Pokud jde o nezištné a velkorysé sdílení informací a dokumentů, figuruje na čelném místě našeho seznamu nezávislá badatelka Barbara Schmidtová, která spravuje nesmírně cennou internetovou stránku

1. Tato funkce nese oficiální označeníJames D. Hart Directorna počest literárního vědce

a profesora Kalifornské univerzity Jamese Davida Harta, který Bancroftovu knihovnu

řídil v letech 1970 až 1990 – pozn. překl. 6 věnovanou Marku Twainovi (www.twainquotes.com). Jmenovitě pro tento svazek nám mimo jiné poskytla fotokopie důležitých originálních dokumentů, o nichž jsme až dosud nevěděli. Kevin MacDonnell, erudovaný obchodník a sběratel dokumentů týkajících se Marka Twaina, se, jak je u něj zvykem, velkoryse podělil o svou rozsáhlou sbírku. Fotografie a další dokumenty nám poskytli také následující lidé, jimž touto cestou děkujeme: Lee Brumbaugh z Nevadské dějepisné společnosti (Nevada Historical Society) v Renu, Christine Montgomeryová z Missourijské státní dějepisné společnosti (The State Historical Society of Missouri) v Columbii, Patti Philipponová z Domu a muzea Marka Twaina (Mark Twain House and Museum) v Hartfordu a Henry Sweets z Domu a muzea Marka Twaina (Mark Twain Boyhood House and Museum) v Hannibalu. Co se týká naší univerzity, jsme vděční Danu Johnstonovi z oddělení digitalizace (Digital Imaging Laboratory), který z negativů unikátních fotografií pořídil vynikající digitální soubory. Měli bychom rovněž poděkovat následujícím archivářům, kteří nám pomáhali při bádání: Louise A. Merriamové z Andersenovy knihovny Minnesotské univerzity; Evě Guggemosové z Beineckeho knihovny na Yaleově univerzitě; a Kathleen Kienholzové z American Academy of Arts and Letters (Americká akademie umění a literatury) v New Yorku. Patricia Thayer Munoová a James R. Toncray přispěli důležitými informacemi o svých rodinách.

Kathleen MacDougallové, naší nesmírně šikovné lektorce a projektové manažerce z nakladatelství University of California Press, která z hlediska editační práce výrazně přispěla ke kvalitě výsledného produktu a byla vůdčím duchem ve všech fázích výrobního procesu, jsme vděčni za neúnavnou pomoc. Děkujeme Sandy Drookerové, která se se suverénností sobě vlastní zasloužila o grafickou úpravu knihy a obálky. Již jsme se o nich zmínili, ale opět musíme poděkovat Samu Rosenthalovi, který zajistil odborný dohled nad tiskem a vazbou, a naší odpovědné redaktorce Lauře Cerrutiové, jejíž nadšení a podpora tomuto vydání byly pro jeho publikování klíčové.

Všechny svazky vydané v rámci Mark Twain Project jsou výsledkem komplexní a dlouhodobé spolupráce. Asistenti z řad studentů uvedení na straně 5 jako redaktoři vykonali spoustu přípravných prací – přepisování, korekce a porovnávání pramenných dokumentů, které tvoří základ kritického vydání. Redaktoři Benjamin Griffin, Victor Fischer a Michael B. Frank se podíleli na všech fázích editorské práce. Prováděli původní výzkum pro potřeby poznámkového aparátu, navrhli mnohé z jeho textu a pomohli s pečlivou

7


přípravou a kontrolou nezbytnými k sestavení spolehlivého textu, poznám

kového aparátu a rejstříku. Redaktorky Sharon K. Goetzová a Leslie Diane

Myricková přispěly svou nepřekonatelnou technickou erudicí a inovativními

programátorskými výkony k tomu, že text mohl být publikován tiskem

a souběžně také na internetu (www.marktwainproject.org). Nikdo z nás

by nemohl tak usilovně pracovat na vydání knihy, nebýt naší asistentky

Nedy Salemové, která bravurně zvládla veškerou administrativu a trpělivě

odpovídala na tisíce žádostí o informace a kopie dokumentů, jež náš projekt

získal od odborníků a veřejnosti.

Rádi bychom adresovali zvláštní poděkování mé kolegyni Lin Salamoové,

která opustila projekt a odešla na zasloužený odpočinek ještě před dokon

čením tohoto svazku. Za více než dvě desetiletí oddané redakční práce

přispěla k tomuto vydání svým možná největším profesionálním úspěchem –

shromáždila a analyzovala stovky stran strojopisů, které tvoří oddíl diktova

ných autobiografických textů. Její bádání představuje klíč nezbytný k tomu,

že jsme nově pochopili Twainovy plány na vlastní životopis.

H. E. S.

8


Ú v o d e m

V letech 1870 a 1905 se Mark Twain (Samuel L. Clemens) opakovaně pokoušel, s dlouhými prodlevami, sepsat (či nadiktovat) svůj životopis. Ve všech případech rukopis velmi brzy odložil. V roce 1905 už měl za sebou třicet nebo čtyřicet takových lichých začátků – tyto rukopisy byly v podstatě pokusy, náčrtky epizod a kapitol; mnohé z nich se dochovaly v souboru písemností Marka Twaina a ve dvou dalších knihovnách. U některých z těchto rukopisů dospěl tak daleko, že očísloval kapitoly, čímž stanovil jejich pozici v líčení historie, jejíž bílá místa ale nikdy nevyplnil, natož aby vyprávění o svém životě dokončil. Nikdo neměl možnost přečíst si víc než krátké úryvky jeho životního příběhu.

Tuto tradici porušil teprve v lednu 1906, kdy začal téměř denně diktovat stenografovi. Už zpočátku se rozhodl, že tyto diktované autobiografické texty by měly tvořit jádro jeho zamýšlené Autobiografie. Během několika měsíců prošel soubor svých lichých pokusů a rozhodl se, které začlení mezi novější, diktované texty a které publikovat nebude. V době, kdy měl na kontě více než dvě stě padesát sezení se stenografem (a v prosinci 1909 napsal závěrečnou kapitolu o nedávné smrti své dcery Jean), obsahoval jeho text více než půl milionu slov. Prohlásil dílo za hotové, ale trval na tom, že by nemělo vyjít dříve než sto let po jeho smrti. Twain zemřel o necelé čtyři měsíce později, 12. dubna 1910.

Opožděný úspěch projektu, který se vzpíral dokončení třicet pět let, lze přičíst dvěma novým okolnostem. Zaprvé konečně nalezl schopného stenografa, který byl zároveň vnímavým posluchačem – Josephine S. Hobbyovou. Díky tomu se odhodlal přijmout diktování jako kompoziční metodu. Experimentoval s ním už v roce 1885. Druhým, neméně významným důvodem je, že díky diktování textu mohl snáze zachovat styl kompozice, k němuž směřoval nejméně dvacet let. V červnu 1906 uvedl, že konečně pochopil, jak „správně“ diktovat autobiografii: „...nezačínejte ji v žádném určitém okamžiku vašeho života; dle libosti se toulejte sem a tam celým svým životem; zmiňte jen

9


to, co vás právě zajímá; přestaňte ve chvíli, kdy hrozí, že váš zájem opadne, a obraťte svou pozornost k něčemu novému a zajímavějšímu, co se vám mezitím vloudilo do hlavy.“

1

Kombinace diktování textu a výrazného odbíhání od tématu byla až nečekaně osvobozující, z větší části proto, že nepřinášela konvenční vyprávění, které nezadržitelně spěje k fyzickému konci člověka, ale spíše řadu spontánních vzpomínek a komentářů k současnosti i minulosti uspořádaných jednoduše tak, jak přicházely. Problém metody byl vyřešen. Osvobozující byl rovněž požadavek, aby text vyšel až posmrtně. Tato myšlenka však visela ve vzduchu už od počátku a úzce souvisela s Clemensovou touhou vyslovit celou pravdu a nebrat si servítky. Jak vysvětlil jistému reportérovi, který s ním v roce 1899 dělal rozhovor: „Kniha, jež má vyjít až za sto let, poskytuje autorovi svobodu, kterou by jinak nezískal. Za těchto podmínek můžete vykreslit člověka bez jakéhokoliv omezení, přesně tak, jak jste ho znali, aniž byste se obávali, že zraníte jeho city či city jeho synů nebo vnuků.“ Posmrtné vydání mohlo rovněž Clemensovi usnadnit, aby přiznal i stinné stránky svého života, ale tento záměr se ukázal jako iluzorní. Ve zmíněném rozhovoru z roku 1899 připouští, že „člověk o sobě nemůže prozradit úplně všechno, ani kdyby byl přesvědčen, že to, co napsal, si nikdo nikdy nepřečte“.

2

Pokud z něj odložené vydání jeho díla neudělalo autora konfese, rozvázalo mu ruce, aby beze strachu z ostrakizace vyjádřil nekonvenční myšlenky týkající se náboženství, politiky a veškerého lidstva. V lednu 1908 vzpomínal, že dlouhá léta míval „ve zvyku při důvěrných hovorech s přáteli odhalovat všechny své osobní názory na náboženství, politiku a lidi“. K tomu dodal, že „nikdy netoužil po otištění jediného z nich“.

3

Setkáváme se u něj

s nápadnou potřebou pozdržet vydání buřičských myšlenek. „Potlačujeme neoblíbené postoje, protože si nemůžeme dovolit sklízet hořké plody, které by to přineslo,“ napsal v roce 1905. „Nikdo z nás nestojí o to, aby byl nenáviděn, nikdo z nás se nechce ocitnout v izolaci.“

4

Čili zajistit si svobodu

říci, co měl na srdci (a možná se i vyznat ze svých hříchů), bylo jistě

1. „The Latest Attempt“ (Nejnovější pokus), jedna z předmluv, které uváděly finální

podobu autobiografie.

2. „Mark Twain’s Bequest“, londýnskéTimes, 23. května 1899, 4, Scharnhorst 2006, 334.

3. Diktované autobiografické texty, 13. ledna 1908.

4. Text „The Privilege of the Grave“ (Výsada mrtvého) z roku 1905, publikováno v SLC

2009, 56. 10 dostatečným ospravedlněním pro to, že odložil vydání autobiografie, dokud nezemře. Historie publikování Twainovy autobiografie: Paine, DeVoto a Neider

Nicméně sedm měsíců poté, co v roce 1906 začal diktovat autobiografické texty, Clemens souhlasil – skutečně o to aktivně usiloval – s publikováním části materiálu, který až dosud nashromáždil. Dohlížel na přípravu dvaceti pěti krátkých úryvků z rukopisu a diktovaných částí své autobiografie, které měly vyjít v North American Review. Každá z vybraných pasáží byla záměrně obroušena, aby lépe odpovídala duchu doby a vkusu čtenářů, a každou uváděla poznámka: „Za autorova života nebude nic z této autobiografie publikováno v knižní podobě.“

1

Avšak nedlouho po Clemensově smrti už

byl jeho pokyn odložit vydání autobiografie, dokud neuplyne sto let od jeho smrti, ignorován – poprvé tak učinil v roce 1924 Albert Bigelow Paine, oficiální životopisec Marka Twaina a první správce jeho literárního odkazu, v roce 1940 pak Paineův nástupce Bernard DeVoto a jako poslední Charles Neider v roce 1959.

Leč všichni se odvážili publikovat pouze část textu a nikdo z nich si netroufl vydat ho tak, jak si to Clemens skutečně přál. Paine na začátek svého dvousvazkového vydání zařazuje téměř všechny pokusy, které spatřily světlo světa před rokem 1906, a také několik textů, jež mezi tyto pokusy pravděpodobně nikdy nepatřily. Všechny je uspořádal „v souladu s autorovým přáním... v pořadí, v jakém byly napsány, bez ohledu na posloupnost událostí“.

2

Nyní

už je zřejmé, že „autorovo přání“ pochopil špatně: Clemens nikdy nezamýšlel použít všechny tyto liché pokusy, natož aby je seřadil podle data vzniku; měl v úmyslu publikovat touto cestou jen texty, s jejichž diktováním začal v roce 1906. Pokud však Paine zvolil postup, který zvolil, zůstalo mu jen relativně málo místa pro texty diktované v letech 1906–1909. Navíc cítil potřebu vypustit, či dokonce nahradit určité pasáže, aniž se o tom zmínil čtenáři. Nakonec přiznal, že publikoval jen zhruba třetinu toho, co pokládal za kompletní text.

3

1. Tato slova se objevila na konci redakční poznámky, která předcházela každému

z oněch dvaceti pěti úryvků vNorth American Review.

2. Mark Twain’s Autobiography, editor Albert Bigelow Paine, 2 svazky (New York: Harper

and Brothers, 1924), 1:1; dále jakoMTA.

3. V roce 1933 Paine prozradil jistému reportérovi, že „kompletní autobiografie... by

11


DeVoto se stavěl kriticky k tomu, že Paine přijal „Twainovo původní uspořádání“ diktovaných textů, které byly „prošpikovány triviálnostmi, zbytečnostmi, novinovými výstřižky a nedůležitými dopisy – bez spojitosti a záměru“. Místo toho vybral k otištění pouze pasáže, které Paine ponechal bez povšimnutí. Vycházel ze „strojopisu, na němž bylo sepsáno všechno, co Mark Twain chtěl ve svých pamětech“ (diktované autobiografické texty). Výběr pak uspořádal tematicky. „Byly vynechány triviálnosti a seskupeny věci, které patří k sobě.“ DeVoto s velkým uspokojením prohlásil, že „zmodernizoval interpunkci vypuštěním tisíců čárek a pomlček a další stovky by měly být nejspíše odstraněny také“. Věřil, že „dal knize soudržnější strukturu, než byla ta Twainova“, a necítil potřebu omlouvat se za to, že „pominul“ všechno, co mu připadalo „nezajímavé“.

1

Ani Neider nebyl nadšený z toho, že Paine přijal Twainův záměr publikovat autobiografii „nikoliv chronologicky uspořádanou, ale podle toho, jak byly jednotlivé oddíly napsány a diktovány. Jaký to výstřední nápad! Jako kdyby průběh sestavování textu nějakým záhadným způsobem vyjevoval víc než samotná autobiografie!“

2

Neider získal svolení Twainových dědiců, aby

zkombinoval zhruba třicet tisíc slov nepublikovaného diktovaného textu s tím, co už publikovali Paine a DeVoto. Stejně jako DeVoto vynechal to, co se mu nelíbilo, a musel vyřadit části, které Clemensova dcera Clara Clemensová Samosudová neschválila k vydání. Neider pak (obrazně) rozřezal a přeskupil texty, které vybral, takže se blížily konvenčnímu, chronologickému vyprávění – přesně takový druh autobiografie Mark Twain zavrhl.

Výsledkem těchto několika redakčních záměrů bylo, že až dosud nebyl publikován žádný text Autobiografie, který by se alespoň blížil úplnosti, natož aby byl zcela autorský. Současné vydání si proto klade za cíl představit co možná nejúplnější text v podobě, s níž Mark Twain počítal, až bude po jeho smrti publikován. Tohoto cíle mohlo být dosaženo teprve v nedávné

zaplnila šest svazků, včetně dvou už publikovaných, a veřejnost se s ní pravděpodobně

neseznámí ještě ‚mnoho a mnoho let‘“ („Canard Blasted by Biographer of Mark Twain“,

newyorskýHerald Tribune, 8. července 1933, výstřižek v CU-MARK).

1. „Introduction“, Mark Twain in Eruption, editor Bernard DeVoto (New York: Harper

and Brothers, 1940), vii–ix; dále jakoMTE.

2. „Introduction“,The Autobiography of Mark Twain, Including Chapters Now Published for

the First Time, uspořádal, editoval, úvod a poznámky napsal Charles Neider (New York:

Harper and Brothers, 1959), ix, xvi, xx–xxiii; dále jakoAMT. 12 době, a to z prostého důvodu, že nikdo nevěděl, které části z obrovského objemu autobiografických rukopisů a strojopisů Mark Twain hodlal použít. Popravdě se dlouho předpokládalo, že Mark Twain nestačil rozhodnout, co bude zařazeno a co vyřazeno – že zanechal rozsáhlý a velmi spletitý rukopis neúplný a nedokončený. Tento předpoklad byl mylný. Přestože po Marku Twainovi nezůstaly žádné konkrétní instrukce (a dokonce ani dokumentace k jakýmsi instrukcím, o nichž Paine tvrdil, že se jimi řídil), uvnitř přibližně třímetrového sloupce autobiografických spisů se skrývá dostatek indicií, jež ukazují, že o konečné podobě Autobiografie určitě rozhodl a rozhodl také o tom, které z předchozích pokusů mají být použity, a které nikoliv.

V roce 2010 byl publikován první díl Autobiography of Mark Twain (vázané kritické vydání). Úplný text tohoto svazku je zároveň dostupný na internetové stránce Mark Twain Project Online (MTPO). Budou následovat další dva svazky, a to jak v tištěné, tak digitální podobě. Vyčerpávající dokumentace všech rozhodnutí týkajících se textu byla uveřejněna pouze na MTPO.

1

První svazek se skládá ze dvou částí. První z nich je věnována starším

rukopisům a diktovaným textům. Tvoří ji krátké práce, které vznikly v letech 1870–1905 a s nimiž Clemens počítal pro svůj životopis, ale přehodnotil je a v lednu 1906 vyřadil z finální představy o svém díle. Druhá část otevírá vlastní Autobiografii, která odpovídá Clemensovu konečnému rozhodnutí. Začíná několika předmluvami. Vznikly souběžně, aby zasadily do kontextu starší texty, které vybral jako úvodní. Po nich následují diktované texty, které vznikaly téměř denně od 9. ledna až do konce března 1906 – do tohoto svazku se vměstnaly všechny. Diktované texty jsou uspořádány chronologicky podle data vzniku. Zbývající svazky budou obsahovat všechny diktované texty, jež vznikly mezi dubnem 1906 a říjnem roku 1909. Opět budou uspořádány chronologicky. Celé dílo završí „Pár slov na závěr mé autobiografie“.

Toto brožované vydání začíná textem vlastní Autobiografie – tedy druhou částí 1. dílu, který vyšel v roce 2010. Z obsahu první části jsou zde přetištěny pouze čtyři rané práce, a to v dodatku věnovaném starším rukopisům

1. MTPO (http://www.marktwainproject.org) je volně přístupná internetová stránka,

o niž se stará Mark Twain Project, aby zde mohl zpřístupnit všechny své publikace.

Autobiography of Mark Twain (Autobiografie Marka Twaina) je prvním dílem, které

zde má být publikováno souběžně s knižním vydáním, a prvním dílem, u něhož je

publikován textový aparát pouze v elektronické podobě.

13


a diktovaným textům. Vypuštěny jsou také poznámky na vysvětlenou, tři z pěti dodatků, poznámky k textu a dělení slov v tomto svazku a rovněž rejstřík. Toto úvodní slovo je zkrácenou verzí úvodu z vázaného vydání.

„Fragmenty“ a „kapitoly“ z autobiografie

Na každé ze svých nejslavnějších knih Clemens pracoval tři až sedm let. Tolik času potřeboval především proto, že vždy přišlo období, během něhož nebyl schopen pokračovat a práce na textu se úplně zastavila. Přinejmenším od roku 1871 považoval za nezbytné, pokud „pramen“ jeho inspirace „vyschl“, odložit rukopis „do šuplíku“. Už v sedmdesátých letech 19. století se Clemens začal zabývat myšlenkou na autobiografii, nikoliv však soustavně. Až do ledna 1906, kdy měl za sebou relativně krátké epizody psaní či diktování, se zdálo, že pramen jeho inspirace „vyschl“. Byl stále nespokojenější buď s metodou kompozice, nebo celkovým záměrem, případně s oběma.

První náznak, že takový záměr existoval, se dochoval pouze v poznámce o rozhovoru, k němuž došlo, když bylo Clemensovi čtyřicet a v Hartfordu ho navštívil James T. Fields se svou manželkou. Paní Fieldsová si poznamenala do deníku, že 28. dubna 1876 při obědě Clemens

přešel na téma svého životopisu, který zamýšlí napsat tak přesně a upřím

ně, jak jen bude moci – Jeho paní se smíchem pravila, že by si ho měla

prohlédnout a vyškrtnout problematické pasáže – Ne, řekl se vší vážností,

až téměř přísně,tyho redigovat nebudeš – měl by vyjít tak, jak je napsaný,

celý příběh by se měl vyprávět tak pravdivě, jak toho budu schopen –

vezmu z něj úryvky a postupně je uveřejním na Východě i jinde, ale

nebudu se omezovat, co se týká prostoru, a kdybych kdykoliv cokoliv

psal třeba o svém útlém dětství a napadlo mě něco z doby, kdy mi bylo

čtyřicet, klidně to tam dám taky.

1

Toto pozoruhodné konstatování ukazuje, že už tehdy Clemens dospěl k několika myšlenkám, jimiž se bude řídit autobiografie, na níž bude pracovat následujících třicet pět let. Existovala mezi nimi jasná souvislost: rozhodnutí psát naprosto pravdivě usnadní vědomí, že kniha vyjde až po jeho smrti,

1. Písemná pozůstalost Annie Adamsové Fieldsové, deníkový záznam k 28. dubnu 1876,

MHi, publikováno v Howe 1922, 250–251. 14 a roztěkanost (a to vůbec nehledíme na to, že k ní Clemens svou přirozeností tíhl) mu pomůže neutralizovat nutkání k autocenzuře. Trvalo však dalších třicet let, než tyto jednotlivé myšlenky skutečně využil k přípravě opravdové autobiografie.

Zhruba rok poté Clemens opravdu začal psát. Podnítil ho (jak vzpomínal v roce 1904) rozhovor s blízkým přítelem Johnem Miltonem Hayem. Tento jedenáctistránkový rukopis, který pravděpodobně vznikl ke konci roku 1877, se nedrží proklamovaného záměru ignorovat časovou souslednost. Je nadepsán „Chapter I“ (Kapitola první), začíná slovy: „Narodil jsem se 30. listopadu 1835“ a pokračuje krátkým odkazem na nejranější vzpomínky z dětství v oné „téměř neviditelné vísce jménem Florida v missourijském okrese Monroe“.

1

Ale tento úvod náhle končí, jako kdyby autor zničehonic

ztratil zájem. Jak vzpomínal v roce 1904: „Rozhodl jsem se, že začnu psát svůj životopis... jenže odhodlání sláblo a do týdne po něm bylo veta.“

2

Poté, co Clemens zanechal práce na „Kapitole první“, nicméně v letech 1885 až 1905 napsal nebo nadiktoval dvě desítky krátkých autobiografických dílek, která reflektují autorův momentální zájem, nikoliv běh jeho života.

3

Některá z nich jsou označena jako „útržky“ nebo „výňatky“ z autobiografie. Hrstce dalších přiřkl čísla kapitol: Chapter II (vznikla v letech 1897–1898), Chapter XIV (z roku 1898), Chapter IX (z roku 1900) a Chapter IV spolu s Chapter XVII (obě z roku 1903). I když Clemens nepochybně napsal také další číslované kapitoly, které se následně ztratily nebo byly zničeny – například Chapter XII byla sice sepsána, ale nenašla se – všech sedmnáct jich s velkou pravděpodobností nevzniklo. Podstatné je, že pokud se kapitoly uspořádají podle čísel, zhruba dodržují časovou posloupnost – i když příliš neodrážejí neměnnou rychlost, kterou čas objektivně plyne. Ve čtvrté a deváté kapitole je Clemensovi stále čtrnáct, ale mezi devátou a čtrnáctou kapitolou zestárne o šestnáct let a v sedmnácté kapitole už je mu šedesát dva. Právě takové nepřesné časové ukotvení bychom očekávali, kdyby čísla kapitol byla pouze odhadnuta. Autor se nerozhodl napsat kapitoly, jak jdou

1. Tato črta je obecně známa jako „Early Years in Florida, Missouri“ (První léta ve

Floridě v Missouri), jak ji označil Paine, a tento název používáme i zde (viz Appendix,

Preliminary Manuscripts and Dictations [Dodatek: Starší rukopisy a diktované

texty]).

2. Viz „John Hay“.

3. Přesněji řečeno, víme o dvou desítkách dochovaných prací; další mohly být zničeny.

15


po sobě, nicméně je zřejmé, že jeho konečným cílem bylo sestavit z nich chronologické vyprávění.

Dvě z kapitol jsou si v lecčems podobné. „Kapitola druhá“ („Má autobiografie [náhodné výňatky]“) začíná poněkud čtveráckou rozpravou o předcích rodiny Clemensových, pokračuje příhodou, jež se odehrála v Berlíně roku 1891, a končí vzpomínkou na Clemensovy idylické letní pobyty na strýcově farmě poblíž Floridy ve státě Missouri. „Útržky mé autobiografie: Z Kapitoly deváté“ podrobně líčí dva příběhy z Clemensova mládí, z jeho čtrnácti let (1849–1850), ale každý příběh končí mnohem pozdějšími událostmi – první v Kalkatě roku 1896, kdy mu bylo jedenašedesát, a druhý v Londýně roku 1873, kdy mu bylo třicet osm.

1

V obou případech se zdá, že pokud chceme

dospět závěru, který Clemens považuje za přirozené vyústění těchto příběhů, musíme přeskočit několik desetiletí jeho života. Clemensův sklon porovnávat rané vzpomínky s pozdějšími zkušenostmi nám pomáhá pochopit, proč zavrhl myšlenku zcela chronologického vyprávění. První pokus s diktováním textu (1885)

Přestože Clemens diktoval tajemníkovi dopisy a krátké zápisy už v roce 1873, diktát jako metodu literární kompozice vyzkoušel až v roce 1885. V březnu toho roku si zapsal do poznámkového sešitu:

V New Yorku sehnat člověka na těsnopis & ihned začít se svou autobio

grafií & pokračovat v tom po celé léto.

Což mi připomíná, že Susie ve třinácti (1885) začala psát můj

životopis – výhradně z vlastního popudu – jsem pyšný & vděčný. Dnes

ráno jsem při snídani oznámil, že kdyby se moje vyjadřování zdálo

ohledně stylu nějak moc vznešené, je třeba mít na paměti, že je přítomen

můj životopisec. Načež Susie pojala jedinečnou myšlenku, že si mě posadí

& já budu cíleně mluvit pro účely životopisu!

2

1. „Random Extracts“ (Náhodné výňatky), původně nazvané „From Chapter II“ (Z Kapi

toly druhé), jsou první črtou tohoto svazku. Číslo kapitoly už v textu chybí, protože

ho Clemens v průběhu revize odstranil. „From Chapter IX“ (Z Kapitoly deváté) je

přetištěno v dodatku věnovaném starším rukopisům a diktovaným textům.

2. N&J3, 112. Clemens nakonec představí mnohé ze Susyiny biografie v definitivní verzi

svého životopisu, počínaje diktovaným autobiografickým textem ze 7. února 1906. 16 Susiina poznámka byla nepochybně katalyzátorem Clemensova rozhodnutí vyzkoušet diktování textu, ale byl tu ještě jiný důvod, proč se zajímal o tuto metodu kompozice. Jeho přítel Ulysses S. Grant v době, kdy už umíral na rakovinu hrtanu, pracoval na rukopisu svých pamětí (Personal Memoirs). Jako častý návštěvník Grantova newyorského domu Clemens věděl o Grantových obavách, že zemře dříve, než stačí dokončit svou knihu. Navrhl, aby si Grant najal stenografa, který mu pomůže dokončit práci. Grant se nejprve bránil, ale později souhlasil, že to zkusí. Tento pokus byl „jednoznačný úspěch“, ale onemocnění ztěžovalo Grantovi mluvení a velkou část rukopisu nakonec napsal vlastní rukou.

1

Clemense Grantova zkušenost nepochybně povzbudila a začátkem května požádal přítele a někdejšího organizátora svých přednášek Jamese Redpatha, aby mu dělal stenografa. „Myslím, že bychom si to mohli řádně užít,“ napsal Redpathovi – zřejmě začínal tušit, že při diktování potřebuje vnímavého posluchače. Tuto myšlenku dosti otevřeně vyjádřil o šest let později v dopise Williamu Deanu Howellsovi. Tento dopis uzavřel slovy o tom, že by nemohl „psát literaturu“ za pomoci Edisonova fonografu, „protože nemá žádné nápady & nemá dar cokoliv vylepšit nebo chytře hovořit“ a je stejně „seriózní a zasmušilý jako sám čert“.

2

Několik následujících týdnů

diktoval podrobný popis svého vztahu s Grantem a vyjednávání s Charlesem L. Websterem a spol. (Clemensovým nakladatelem) ohledně vydání Grantových pamětí. Tím se bránil obviněním, že při té příležitosti nečestným způsobem převzal vydavatelství Century Company. Když však pročítal některé strojopisy, které Redpath pořídil ze svých stenografických poznámek, nebyl s výsledkem příliš spokojen. Henrymu Wardu Beecherovi se svěřil:

Moje autobiografie je diktovaná dost volně, ale ještě než umřu, budu si

někdy muset najít čas a trochu ji vybrousit; mám na mysli primitivní

stavbu & mizernou gramatiku. Je to jediné diktování, které jsem kdy

podstoupil, & byla to navýsost namáhavá & nepříjemná práce.

3

1. Diktované autobiografické texty, 26. února 1906.

2. Redpathovi 5. května 1885, MiU-H; Howellsovi 4. dubna 1891, NN-BGC, v MTHL,

2:641.

3. Beecherovi 11. září 1885, koncept v CU-MARK. První diktování týkající se Granta,

„The Chicago G. A. R. Festival“ (Oslava GAR v Chicagu), je zařazeno do dodatku

věnovaném starším rukopisům a diktovaným textům.

17


Clemens autobiografii opět odložil a upřel svou pozornost jinam. Vídeňské rukopisy (1897–1899)

V letech 1885 a 1897 Clemens vyprodukoval pouze jediný autobiografický rukopis, „The Machine Episode“ (napsal ho ve dvou etapách, v roce 1890 a v letech 1893–1894), tirádu proti Jamesi W. Paigeovi, vynálezci sázecího stroje, který byl hlavní příčinou Clemensova bankrotu.

1

Na přelomu let

1897 a 1898 se však jeho zájem opět oživil a napsal řadu črt ze života ve Vídni a také dvě vzpomínky na své první zkušenosti s přednášením.

2

Ke konci roku 1898 však jeho zájem opět opadl. Do svého rukopisu „My Debut as a Literary Person“ (Můj literátský začátek), který napsal v říjnu, vložil poznámku pod čarou: „Toto je čtrnáctá kapitola mé nedokončené autobiografie & podle toho, jak se to vyvíjí, nejspíš nedokončená zůstane.“

3

Tento zlomek publikoval vCentury Magazinez listopadu 1899. Odstranil z něj veškeré zmínky o své autobiografii. Jednalo se o první z „kapitol“, které měly být publikovány v rámci Clemensova dlouhodobého plánu vydat vybrané části své autobiografie.

Clemensův postoj k „nedokončené“ autobiografii se během zimy 1898 až 1899 měnil. 10. října prohlásil, že už má „hotový slušný kus autobiografie“, ale za necelý měsíc dospěl k závěru: „Dokud budu ve srabu, tu autobiografii nenapíšu.“ Krátce nato prozradil jednomu příteli: „Zase jsem se vrátil ke svojí autobiografii a předpokládám, že na jaře dodělám první díl. Vypadá to tak.“ A konečně v únoru 1899 psal Richardu Watsonu Gilderovi: „Svoji autobiografii jsem odložil & nebudu ji dokončovat.“

4

Zjevně bojoval s tím,

jak a zda vůbec pokračovat v díle, které dvacet let zavíral do „šuplíku“ a zase ho z něj vytahoval. Diktování ve Florencii (1904)

V srpnu 1902 Clemensova manželka Olivia vážně onemocněla. I přes jistá dočasná zlepšení se její zdravotní stav stále zhoršoval a v roce 1903 se

1. VizAutoMT1, 101–106.

2. Jednu z nich, „Ralph Keeler“, najdeme v dodatku věnovaném starším rukopisům

a diktovaným textům.

3. VizAutoMT1, 127–144, a komentář k textu této črty naMTPO.

4. Bokovi 10. října 1898, ViU; Rogersovi 6. a 7. listopadu 1898 a 12. listopadu 1898 (druhý

ze dvou), sbírka Petera A. Salma, vHHR, 374, 376; Gilderovi 25. února 1899, CtY-BR. 18 Clemens na radu jejího lékaře rozhodl, že vezme rodinu do Itálie. Začátkem listopadu se usadili ve Villa di Quarto poblíž Florencie. Kromě Clemense a Olivie odcestovaly také jejich dcery Clara a Jean a Clemensova sekretářka Isabel V. Lyonová. Během svého osmiměsíčního pobytu ve Florencii Clemens nezvykle pokročil ve své autobiografii, z velké části proto, že se znovu nadchl pro diktování jako metodu kompozice. K této práci se vrátil v lednu 1904. Spoléhal se na Lyonovou, která neovládala těsnopis, takže to, co diktoval, zaznamenávala běžným způsobem. Svůj poznámkový sešit potom předala Jean, aby text přepsala na psacím stroji. Podle Lyonové:

Pan Clemens mi začal diktovat kolem 14. ledna. Jeho záměr napsat

autobiografii nebyl nikdy dotažen do konce, protože podle něj je

autobiografie cosi jako vyprávění & měla by se tedy sdělovat ústně.

Na naléhání paní Clemensové jsme to vyzkoušeli a pan Clemens zjistil,

že by mu to nějakým zázrakem mohlo jít.

1

O dva dny později Clemens líčil své úspěchy Howellsovi:

Přišel jsem na to! A musím se o to podělit – s tebou. Nikdy se nedozvíš,

o kolik zábavy přicházíš, dokud nezačneš diktovat svoji autobiografii;

potom trpce zjistíš, že jsi to tak mohl dělat celý život, kdybys měl to štěstí

a napadlo tě to. Potom s údivem (& úžasem) zjistíš, jak moc to připomíná

mluvenou řeč, jak opravdově to zní, jak pěkně & kompaktně & postupně

se to skládá a jak osvěžující & příjemná & dřevní zkušenost to je... než

se dospěje k závěru, tu & tam se vloudí chybička, drobné nepřesnosti

& spousta zatoulaných myšlenek, ale to není na škodu, je to výhoda...

něco stěží postřehnutelného, co dobré vyprávění vyzdvihne vysoko nad

sebelepší napodobeninu takového vyprávění, kterou lze spáchat perem.

2

V jednom dopise, který ten měsíc diktoval, se zmiňuje o osvobozující povaze ústního vyprávění:

V posledních osmi či deseti letech jsem se s perem v ruce několikrát

1. Lyon 1903–6, zápis z 28. února 1904.

2. Howellsovi 16. ledna 1904, MH-H, vMTHL, 2: 778.

19


a různými způsoby pokusil napsat autobiografii, výsledek však nebyl

uspokojivý, byl příliš literární... S perem v ruce se tok vyprávění mění

v kanál; plyne pomalu, poklidně, uhlazeně, ospale, nemá žádný kaz, až

na to, že je celý zkažený. Je příliš literární, příliš upjatý, příliš roztomilý;

toto tempo, styl a rytmus se k vyprávění nehodí.

1

O dva roky později, v půli června 1906, zhodnotil toto období v roce 1904 jako okamžik, kdy zjistil, že upřednostňuje volný proud ústního vyprávění.

Z Florencie máme pouze šest diktovaných textů, je však jasné, že existovaly další, které se nedochovaly. V srpnu 1906 Clemens uvedl, že vytvořil víc než tucet „drobných životopisů“. K dispozici máme jen zlomek.

Podle mých propočtů, odhaduji to podle doby, kdy jsem před dvěma lety

začal v Itálii s diktováním, se nacházím ve správném rozpoložení, abych

povolaně a vyčerpávajícím způsobem ukojil svou zášť vůči oněm třinácti

osobám, které si to zaslouží – jedné ženě a dvanácti mužům... Snad jsem

tyto lidi ztrhal, zašlapal a znetvořil tak, že se o tom nesnilo ani tomu

nejposedlejšímu mstiteli.

2

Ve „Villa di Quarto“ Clemens jednoznačně „ztrhal“ hraběnku Massigliovou a v diktovaném autobiografickém textu z 29. května 1906 obšírně cupoval Charlese L. Webstera, ale můžeme pouze hádat, kdo byli ti zbývající muži,

„kteří si to zaslouží“. K nejpravděpodobnějším kandidátům patří Clemensův

právník Daniel Whitford, jeho nakladatel Elisha Bliss, James W. Paige, vynálezce neúspěšného sázecího stroje, a samozřejmě Bret Harte.

3

Diktování autobiografie začíná (leden 1906)

Olivia zemřela v červnu 1904 a rodina doprovázela její tělo zpět do Elmiry ve státě New York, kde byla pohřbena. Clemens se nesmírně trápil a autobiografii na půldruhého roku odložil. Musel přijít podnět, který by probudil jeho nadšení z roku 1904, a ten se objevil večer 3. ledna 1906 v podobě Alberta Bigelowa Painea, zkušeného spisovatele a redaktora, jenž se

1. „John Hay“.

2. Diktované autobiografické texty, 6. srpna 1906.

3. Viz diktované autobiografické texty z 26. května (Whitford), 2. června (Paige)

a 14. června 1906 (Bret Harte). 20 na Clemense obrátil s návrhem, že napíše jeho životopis. Paine doporučil najmout stenografa, který by zaznamenával Clemensovy vzpomínky, a Clemens navrhl, abychom zdvojnásobili hodnotu naší činnosti a zájem o ni tím, že i nadále bude diktovat po vzoru oněch ranějších autobiografických kapitol, počínaje diktováním Redpathovi v roce 1885 přes pozdější diktování ve Vídni a ve „Villa Quarto“.

1

Projekt tím získal dvojí účel – vznikal životopis

a autobiografie.

Pro tento úkol byla najata Josephine S. Hobbyová, zkušená stenografka a excelentní písařka. Práce začala 9. ledna. Clemens navrhl, že se bude pracovat vždy ráno, zhruba dvě hodiny, čtyři nebo pět dní v týdnu. On mluvil, Hobbyová zaznamenávala jeho slova pomocí těsnopisu a Paine pozorně poslouchal. Paine vzpomínal, že během těchto ranních sezení Clemens obvykle diktoval z lůžka ve své newyorské rezidenci, „oblečený v hedvábném županu s pestrým perským vzorem a podepřený velkými bělostnými polštáři“.

2

V květnu se domácnost přesunula do letního domu

v Dublinu ve státě New Hampshire. Zde práce pokračovala s občasnými přestávkami až do podzimu.

Než Clemens v roce 1909 dokončil diktování, za ním, Hobbyovou a dalšími třemi písaři zůstalo více než pět tisíc stran strojopisu. Tento obrovský materiál představuje od Clemensovy smrti největší část díla známého jako Autobiografie. Ale pravděpodobně od doby, kdy se redaktorem písemné pozůstalosti Marka Twaina stal DeVoto, byly pro každého, kdo procházel tento soubor, hádankou dvě věci. Zaprvé, většina diktovaných autobiografických textů, které vznikly mezi lednem a srpnem 1906, byla založena ve složkách – v každé jeden diktovaný text – obsahujících dvě až čtyři různé strojopisné kopie víceméně stejného textu. Zadruhé, rozdíly (jsou-li nějaké) mezi těmito strojopisnými duplikáty nejsou na první pohled příliš pochopitelné: liší se stránkování, zjevně bez jakékoliv logiky; na některých jsou ručně psané autorské opravy, na dalších nic takového nenajdeme; a mnohé jsou vedle autorových vpisků také plné poznámek nejméně půltuctu dalších lidí (jejichž totožnost většinou neznáme). Tyto materiály představovaly ústřední problém, před nímž stál každý, kdo se rozhodl publikovat Autobiografii Marka Twaina.

1. MTB, 3: 1266.

2. MTB, 3: 1267.

21


Nakonec byly identifikovány čtyři strojopisy a byl určen jejich vztah ke všem ostatním. První strojopis vytvořila Hobbyová přímo ze svého stenografického zápisu diktovaných autobiografických textů datovaných od ledna 1906. Koncem května 1906 Clemens začal tento strojopis revidovat a v polovině června se Hobbyová pustila do druhého strojopisu, který zohledňuje jeho úpravy. Třetí strojopis obsahuje řadu výňatků, především z prvního strojopisu. Chystal se jako podklad pro tisk dvaceti pěti „Kapitol z mé autobiografie“, které Clemens publikoval v North American Review v letech 1906–1907. Logika autorských úprav jednoznačně směřovala k přizpůsobení textu soudobému čtenáři: jména byla zatajena, byly vynechány příliš osobní nebo obhroublé historky a odstraněny kontroverzní názory. Všechny úpravy tohoto typu, s nimiž Clemens u posmrtně publikované verze rozhodně nepočítal, z textu našeho vydání Twainovy autobiografie zmizely. Čtvrtý strojopis obsahuje tentýž materiál jako druhý strojopis, ale jedná se o kopii – čili nevykazuje žádné stopy autorského posouzení. Nicméně slouží jako důležitý textový pramen v případě, že nemáme k dispozici jiné strojopisy.

„Konečný (a správný) plán“ (červen 1906)

Konečné rozhodnutí ohledně obsahu své autobiografie Clemens učinil teprve v červnu 1906. Vrátil se k úkolu, do něhož se pustil předchozí zimu: zrevidovat své starší texty včetně dřívějších pokusů o autobiografii. Vyslal Painea do New Yorku, aby vyzvedl „truhlici“ s rukopisy, které shromáždil s úmyslem využít je pro potřeby životopisu.

1

Když na konci června opouštěl

Dublin, aby si na chvíli odpočinul od diktování, už byl rozhodnutý zahrnout pasáž „Má autobiografie [náhodné výňatky]“ – ve Vídni napsanou „Kapitolu druhou“ – a čtyři z textů diktovaných roku 1904 ve Florencii. Tyto starší texty, chybějící v prvním strojopise Josephine Hobbyové, byly vloženy na začátek druhého strojopisu, před diktované autobiografické texty z roku 1906. Clemense obzvláště potěšily „náhodné výňatky“, jak o tom svědčí slova, která si Lyonová poznamenala do deníku 22. června: „Po obědě jsme se posadili na verandu & p. Clemens četl úvod své úplně první autobiografie, kterou napsal před mnoha lety, kolem roku 1879–44 strojopisných stran & vyprávění o jeho klukovských letech & farmě. Byl hluboce pohnut, protože

1. Paine Lyonové, 11. června 1906, CU-MARK.

22 četl dál & dál.“

1

Clemens k nim napsal předmluvy, v nichž vysvětluje, proč

zvolil právě tyto texty. Tyto rukou psané předmluvy, jejichž účel se podařilo zcela objasnit teprve nyní, tvoří součást souboru písemností Marka Twaina. První z nich, „Raný pokus“, měl předcházet „náhodným výňatkům“. Začíná slovy: „Kapitoly, jež nyní budou následovat, tvoří zlomek jednoho z mých četných pokusů (poté, co jsem dosáhl čtyřicítky) svěřit svůj život papíru“ a popisuje tuto črtu jako ukázku „zastaralého, velmi zastaralého, nepružného a svízelného“ schématu, které „s vámi začíná v kolébce a vede vás přímo do hrobu“. Druhá předmluva, „Nejnovější pokus“, uvádí čtyři texty diktované ve Florencii: „Ve Florencii roku 1904 jsem konečně zakopl o ten správný postup, jak vytvořit autobiografii.“ Následující stránku nadepsal „Konečný (a správný) plán“. Rukopis končí třídílným textem nazvaným „Předmluva: Jako hlas ze záhrobí“, který Clemens popsal Howellsovi 17. června: „Dopsal jsem krátkou předmluvu. Líbí se mi její název: ‚Hlas ze záhrobí‘. To připraví čtenáře na vážné věci, které budou následovat.“

2

V prvním svazku Autobio

grafie (2010) je tento rozsáhlý úvodní materiál publikován poprvé, kompletní a seřazený tak, jak Clemens zamýšlel.

26. března 1906 Clemens během diktování pronáší: „Až tato autobiografie po mé smrti vyjde, chci, aby se stala vzorem všech budoucích autobiografií, a také chci, aby se ještě po mnoha staletích četla a budila obdiv díky své formě a metodě.“ Toto nadšení pro novátorský přístup Clemensovi vydrželo po celý rok 1906. Přestože zavrhl chronologické schéma, rané diktované texty obsahují události – jak humorné, tak tragické – z každé důležité etapy jeho dosavadního života, od chlapeckých let v Hannibalu až po osmdesátá léta 19. století v Hartfordu. Objevují se tu historky o jeho matce, bratrech a kamarádech z dětství, jeho zkušenosti kormidelníka na parníku, prospektora a žurnalisty na Západě a mnoho nádherných výjevů z rodinného života. Spousta vzpomínek se inspirovala životopisem jeho dcery Susy, který začíná citovat 7. února 1906. Osvobozen od potřeby uplatňovat autocenzuru se rovněž vyslovil k lidem kolem sebe, například ke svému nakladateli Elishovi Blissovi („ubohý zmetek“, který se „slaboduše řehtá jako nějaký idiot“), a veřejně známým osobnostem, jako byl Theodore Roosevelt („jeden z nejvznětlivějších mužů všech dob“) nebo John D. Rockefeller starší

1. Lyon 1906, zápis z 22. června. Lyonová datuje tento strojopis do roku 1879, ale mýlí

se; možná chtěla původně uvést „1897“, což by víceméně odpovídalo skutečnosti.

2. Howellsovi 17. června 1906, NN-BGC, vMTHL, 2: 811.

23


(„oddaný, nevzdělaný křesťan“, který neplatil daně). Jeho ironie představuje účinnou zbraň, již využívá k výpadům proti pokrytectví bohatých a mocných, především těch, kteří zabíjejí ve jménu křesťanství. První na ráně je imperialistická politika Spojených států amerických, jejichž „uniformovaní zabijáci“ povraždili muže, ženy a děti filipínského etnika Morů.

Stejně jako autobiografické texty diktované v lednu až březnu, zahrnuté do tohoto svazku, lze diktované texty, které vznikly od dubna 1906 do konce roku 1909, charakterizovat pouze obecně. Clemens v nich „ztrhal“ Charlese H. Webba, nakladatele své první knihy. Podle něj se „narodil jako podvodník a ještě se v tom zdokonalil“. Breta Harta zkritizoval jako

„pompézního, kýčovitého a falešného“. Přiznává svou naivitu v peněžních

otázkách a nepovedené investice. Překonává svou nechuť jitřit bolestné vzpomínky a líčí, jak to bylo s Oliviinou nemocí a smrtí. Zmiňuje se o své návštěvě Anglie v roce 1907, kterou podnikl proto, aby od Oxfordské univerzity mohl převzít čestný titul. Vyjádřil své pobavení nad zákazem Dobrodružství Huckleberryho Finna. Poukázal na to, že je pro mladé čtenáře vhodnější než Bible. V jedné sérii diktovaných textů z června 1906, u níž si vymiňuje, že se objeví až ve „vydání z L. P. 2406“, se dokonce posmívá Bibli a věřícím, kteří přijímají křesťanské učení jako doslovnou pravdu.

1

Nijak nepřekvapí, že v letech 1907 a 1908 intenzita Clemensova zájmu o autobiografii postupně slábla. Každý další rok se počet diktovaných textů snížil o polovinu, zkracovaly se a narůstal podíl vložených výstřižků a dalších dokumentů. V roce 1908 dokonce představoval podstatnou část toho, čím rozšířil autobiografii, původně rukopis, který označil jako diktovaný text. 24. prosince 1909 napsal, že kvůli Jeanině smrti „autobiografie na tomto místě končí“, ale v předchozích osmi měsících stejně nevyprodukoval více než dvanáct nových stran strojopisu. Autobiografie jako literatura (1909)

Krátce po Clemensově smrti v roce 1910 Howells ve své stati My Mark Twain (Můj Mark Twain) oznámil, že se mu Clemens v určité chvíli

„zničehonic“ svěřil se svým úmyslem ukončit práci na autobiografii, nicméně

Howells si nebyl jistý, zda ji Clemens „dokončil, nebo pouze odložil“. „Nikdy

1. Jeden z těchto textů, diktovaný 20. června 1906, je zahrnut v ukázce z druhého svazku

Autobiografie. 24 jsem se nezeptal,“ přiznává. Vzpomínal rovněž, že Clemens na počátku své práce chtěl mít z autobiografie „naprosto pravdivou zprávu o svém životě a době“, nicméně už připustil, že „ohledně pravdivosti neuspěl; začal si vymýšlet a důvodem, proč žádný člověk o sobě ještě neřekl pravdu, je to, že nikdo něco takového udělat nemohl“.

1

Pravda je taková, že už v roce 1904

se Clemens na základě vlastní zkušenosti přesvědčil, že autobiografie „si žádá především vytěsnění pravdy“, a to i v případě, že „krutá pravda je mezi řádky“.

2

V dubnu 1906 řekl během diktování:

Tři měsíce jsem každý den diktoval svou autobiografii; napadlo mě

patnáct set nebo dva tisíce příhod z mého života, za něž se stydím, přesto

jsem si ani jednu nedovolil svěřit papíru. Myslím, že až dokončím tyto

paměti, pokud je vůbec dokončím, bude prach ve skladišti těchto příhod

stále ještě nedotčený. Domnívám se, že pokud bych jakékoliv z těchto

příhod vynesl na světlo, až bych přistoupil k redakci této knihy, určitě

bych je vyškrtl.

3

Existují dobré důvody předpokládat, že když Clemens umíral, již lépe chápal, čeho může jeho autobiografie či autobiografie kohokoliv jiného dosáhnout. V polovině roku 1909 byl dotázán, zda jsou jeho poznámky o rodinných pozemcích v Tennessee, které publikoval v North American Review, pravdivé.

„Ano,“ odpověděl, „doslovně vzato jsou pravdivé, jinými slovy jsou produk

tem mých dojmů – vzpomínek. Jako místopřísežné prohlášení nemají žádnou cenu; je to jen literatura.“

4

Od Clemensovy smrti uplynulo již více než sto let. Zdá se tedy správné, aby z obrovské hromady papíru konečně vystoupila jeho Autobiografie a byla doceněna jakožto „literatura“. Toto vydání Twainovy autobiografie se opírá o přesvědčivé svědectví historických dokumentů, které umožňuje pochopit

1. Howells 1910, 93–94.

2. Howellsovi 14. března 1904, NN-BGC, vMTHL, 2: 782.

3. Diktované autobiografické texty, 6. dubna 1906.

4. Clemens vypovídal jako žalující strana v procesu týkajícím se těchto pozemků

(„Interrogatories for Saml. L. Clemens“, zaznamenáno 3. dubna 1909, a „Deposition

S. L. Clemens“, zaznamenáno 11. června 1909, U. S. National Archives and Records

Administration 1907–1909; kopie dokumentů poskytnuty s laskavým svolením

Barbary Schmidtové).

25


a splnit jeho přání týkající se této autobiografie, Twainova posledního

velkého literárního díla. Jeho dlouhodobý záměr promluvit „ze záhrobí“ co

nejupřímněji přestal být pouhým záměrem.

H. E. S.

Mark Twain Project, Berkeley

26


Autobiografie



☞ Raný pokus ☜

Kapitoly, jež nyní budou následovat, tvoří zlomek jednoho z mých četných pokusů (poté, co jsem dosáhl čtyřicítky) svěřit svůj život papíru.

Začátek je plný sebedůvěry, avšak stihne ho osud jeho bratrů – v současné době je odložen kvůli jiným, čerstvějším zájmům. Není se čemu divit, neboť schéma je to zastaralé, velmi zastaralé, nepružné a svízelné – toto schéma s vámi začíná v kolébce a vede vás přímo do hrobu, přičemž cestou nejsou dovoleny žádné odbočky. Nicméně tyto odbočky občerstvují naši životní pouť, a měly by tudíž občerstvovat také náš životní příběh. Má autobiografie [náhodné výňatky]

⁂ Ale už dost starých časů a novoanglické větve Clemensů. Další z bratrů se usadil na Jihu a je vzdáleně zodpovědný za mou existenci. Ať už jeho odměna představovala cokoliv, vybral si ji o několik generací dříve. Zamířil na Jih se svým důvěrným přítelem Fairfaxem a společně se usadili v Marylandu, ale posléze pokračovali dál a zabydleli se ve Virginii. Potomci právě tohoto Fairfaxe se měli těšit nezvyklé výsadě – být anglickými hrabaty narozenými v Americe. Zakladatelem rodu byl generál lord Fairfax, velitel parlamentaristické armády z Cromwellových dob. Hraběcí titul, který je nedávného data, přešel na americké Fairfaxy díky tomu, že anglická větev postrádala mužské dědice. Starousedlíci ze San Franciska si budou pamatovat na „Charleyho“, amerického hraběte z poloviny šedesátých let – podle Burkeova soupisu šlechty šlo o desátého lorda Fairfaxe a také o člověka zastávajícího jakýsi nevýznamný veřejný úřad v nově založeném hornickém městečku Virginia City na území Nevady. Nikdy neopustil Ameriku. Znal jsem ho, ale nijak důvěrně. Měl zlaté srdce a to bylo celé jeho jmění. Odložil svůj titul k ledu, dokud se jeho situace nezlepší natolik, aby odpovídala důstojnosti hraběcího titulu; k tomu však podle mého názoru nikdy nedošlo. Byl to odvážný muž a svým založením obdivuhodně velkorysý. Nechvalně proslulá, odporná kreatura jménem Ferguson, která neustále vyvolávala spory s muži lepšími, než byla ona sama, se jednou pustila i do Fairfaxe a hrabě s ní zametl. Ferguson se sebral ze země a za mumlání výhrůžek vyklidil pole. Fairfax nenosil zbraně a odmítl se ozbrojit i nyní, přestože ho přátelé varovali, že Ferguson se vyznačuje zákeřnou povahou a jistě se dříve či později pokusí nějakým nízkým způsobem pomstít. Několik dní se

29


nic nedělo, potom Ferguson hraběte zaskočil a přiložil mu k hrudi revolver. Fairfax mu pistoli vytrhl a chystal se ho zastřelit, muž však padl na kolena a prosil: „Nezabíjejte mě – mám ženu a děti.“ S Fairfaxem cloumaly vášně, přesto ho prosba obměkčila. „Oni mi nijak neublížili,“ pravil a nechal toho darebáka jít.

Pokud se vrátíme k virginským Clemensům, narazíme na mlhavý zástup předků, který se táhne až kamsi k potopě světa. Podle vyprávění byli za vlády královny Alžběty někteří z nich piráti a otrokáři. To jim však nijak nepřitěžuje, neboť jimi byli také Drake, Hawkins a další. Tehdy se jednalo o uznávanou živnost a obchodními partnery pirátů a otrokářů bývali monarchové. Svého času jsem se i já toužil stát pirátem. Čtenář, jestliže zanoří pohled do nejtajnějších hlubin svého srdce, objeví, ale co na tom sejde, co tam objeví: já nepíši jeho autobiografii, nýbrž svou. Podle vyprávění byl za vlády Jakuba I. nebo Karla I. jedním z dalších v zástupu předků velvyslanec ve Španělsku, který se tam oženil, díky čemuž dopřál našim žilám trochu španělské krve pro zahřátí. Rovněž se traduje, že tento či jiný předek – podle jména Geoffrey Clement – napomohl odsouzení krále Karla k trestu smrti. Osobně jsem tyto příběhy neověřoval, zčásti proto, že jsem pohodlný, a zčásti proto, že jsem byl příliš zaneprázdněn leštěním tohoto konce rodové linie ve snaze o to, aby oslnila; ale jiní Clemensové tvrdí, že je ověřovali a že obstály. Vždy jsem tudíž pokládal za hotovou věc, že jsem, v zastoupení svého předka, Karlovi nepodal pomocnou ruku v jeho potížích. Navíc mě pronásledují mé instinkty. Jestliže se u nás projevuje silný, úporný a nevykořenitelný pocit, můžeme vzít jed na to, že nepochází z nás, ale zdědili jsme ho – zdědili jsme ho z minulosti a vlivem času se vytvrdil, zdokonalil a zakonzervoval. Jsem tedy odjakživa trvale zahořklý vůči Karlovi a mám opodstatněný dojem, že tato emoce ke mně přitekla skrze žíly mých předků ze srdce onoho soudce; z toho plyne, že pokud sám za sebe vůči někomu zahořknu, neděje se tak z mého rozmaru. Vůči Jeffreysovi žádnou hořkost necítím. Měl bych, ale necítím. To naznačuje, že mým předkům z časů Jakuba II. byl lhostejný; netuším proč, nikdy jsem tomu nepřišel na kloub, ale právě tohle to naznačuje. Také jsem vždy pociťoval náklonnost k satanovi. Pochopitelně jde o cosi po předcích; musím to mít v krvi, já si to přece nevymyslel.

...Čili, na základě svědecké výpovědi instinktů, již podepírá tvrzení Clemensů, kteří podle svých slov proklepli prameny, jsem byl odjakživa 30 nucen věřit, že Geoffrey Clement, muž, jenž zajistil světu dalšího mučedníka, patřil mezi mé předky, a byl jsem také nucen pohlížet na něj s laskavostí, ba dokonce pýchou. Nemělo to na mě dobrý vliv, neboť to povzbuzovalo mou ješitnost, a to je hřích. Ponoukalo mě to, abych se povyšoval nad lidi, kteří neměli takové štěstí na předky jako já, a vedlo k tomu, abych jim příležitostně srážel hřebínek a před svědky je zraňoval svými poznámkami.

K události tohoto druhu došlo před několika lety v Berlíně. Tehdy byl naším vyslancem u císařského dvora William Walter Phelps a jednou večer mě vzal na večeři s hrabětem S., jedním z ministrů kabinetu. Tento šlechtic pocházel ze starobylé a význačné rodiny. Pochopitelně jsem se také chtěl pochlubit svými předky, nechtělo se mi je však tahat z hrobů za uši a nezdálo se, že bych někdy dostal příležitost zapracovat je do hovoru způsobem, jenž by vypadal dostatečně nahodile. Předpokládám, že Phelps se potýkal s týmiž obtížemi. Popravdě mi tu a tam připadal úplně bez sebe – přesně tak působí lidé, kteří touží jen tak mimochodem odhalit svůj rodokmen a nemohou přijít na způsob, jenž bude vypadat dostatečně nahodile. Avšak nakonec, poté, co jsme dovečeřeli, se o to pokusil. Provedl nás po svém salonu, ukazoval nám obrazy a posléze se zastavil před jistou neu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.