načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Autismus & Chardonnay - Martin Selner

Autismus & Chardonnay

Elektronická kniha: Autismus & Chardonnay
Autor: Martin Selner

Martin Selner od roku 2013 pracuje jako asistent ve stacionáři zaměřeném na lidi s poruchou autistického spektra. Ke svým klientům má velmi osobní vztah - říká jim děti. A od roku 2016 o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  134
+
-
4,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 119
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2862-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Martin Selner od roku 2013 pracuje jako asistent ve stacionáři zaměřeném na lidi s poruchou autistického spektra. Ke svým klientům má velmi osobní vztah - říká jim děti. A od roku 2016 o nich píše blog pod názvem Autismus & Chardonnay (nominován na Křišťálovou lupu 2016 a Magnesia blog roku 2017). Ukazuje, jaký je život s autismem a s autisty. Vtipně a s humorem zachycuje autistické výroky, historky ze stacionáře i svoje pocity. Protože jak tvrdí: "Autismus je sexy - tedy pokud ho zrovna nemáte." Krátké texty z knihy i další příspěvky z autorovy blogové tvorby je možné si přečíst na internetu: http://selner84.blogspot.cz. Vtipně napsané příspěvky ze stejnojmenného blogu o práci s autistickými klienty.

Popis nakladatele

Co mají společného písek a sušenky? Nebo hokejky s plyšákem a modřiny s letákem? Zeptejte se Martina Selnera! Mimo to, že pracuje ve Slunečním domově, kde se stará o děti s autismem, oplývá totiž darem spojit dvě zdánlivě nesouvisející věci. Tyto neobvyklé dvojice mu slouží jako odrazový můstek k tomu, aby nám přiblížil svět autistických dětí a jejich i své každodenní starosti. "Drobnosti jsou tu, aby nám připomněly velké věci," poznamenává a v kratičkých kapitolách zároveň varuje, že život s autismem, ať už je to diagnóza vaše nebo někoho z blízkého okolí, rozhodně nevypadá jako v Rain Manovi, přesto je důležité neztrácet humor a někdy si k tomu otevřít dobré víno. Kniha Autismus & Chardonnay vychází ze stejnojmenného blogu.

 

Martin Selner (1984) žije v Praze, od roku 2013 pracuje jako asistent ve stacionáři zaměřeném na lidi s poruchou autistického spektra. V březnu roku 2016 začal o svých zkušenostech psát blog s názvem Autismus & Chardonnay, za který byl nominován na Křišťálovou lupu 2016 v kategorii One Man Show, a v roce 2017 na Magnesia blog roku. Z blogu vychází i stejnojmenná kniha, která vyšla na podzim roku 2017. Martin Selner přispívá také pravidelnými sloupky do časopisu Nový prostor.

Předmětná hesla
Selner, Martin, 1984-
Blogeři -- Česko -- 20.-21. století
Vychovatelé -- Česko -- 20.-21. století
Děti s autismem
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

4

martin selner

autismus

&

chardonnay

PASEKA + PA S PA RTA




autismus

& chardonnay


martin

selner

autismus

& chardonnay

PASEKA + PASPARTA


© Nakladatelství Paseka, 2017

© Pasparta Publishing, 2017

© Martin Selner, 2017

Cover Design © Jiří Vaněk / Carton Clan

ISBN 978-80-7432-891-6 (Epub)

ISBN 978-80-7432-893-0 (Mobi)

ISBN 978-80-7432-892-3 (PDF)


7

Zvláštní schopnosti

& víno

Autismus je sexy – tedy pokud ho zrovna nemáte. Kdybyste

měli sestavit žebříček atraktivity různých postižení, autis­

mus by byl díky Rain Manovi zcela jistě v čele. Všichni si myslí,

že když jím trpíte, musíte mít zákonitě nějakou zvláštní

schopnost – nějaký dar. Ale nemusíte. Můžete být prostě jen

postižení. Máte problémy se sociální interakcí, komunikací

a vymýšlíte si stupidní rituály. Žádná věda v tom není.

Ráno zazvoní budík. Možná bych měl k němu i lepší vztah,

kdyby se mě pokaždé nesnažil dostat z postele do práce.

Do práce vstanu pokaždé, jsem totiž zodpovědný. Jen

nechápu, proč bych to měl každodenně prakticky dokazovat.

Kdyby se mě ráno kdokoli zeptal, zda náhodou nejsem nej­

lepší zaměstnanec na Zemi, řekl bych: „Ano, jsem,“ a mluvil

bych jen čistou pravdu.

V Praze jsem se nenarodil, ale už pár let v ní žiju. Občas

mě mrzí, že jsem jen náplava. Kdybych byl skutečný Pražák,

byl bych na to patřičně hrdý, možná až arogantní. Takhle

si musím k aroganci hledat zástupný důvod. Praha pro mě

představuje něco jako intimitu v anonymitě. Ztratil jsem

tak představu některých hodnot, kterých jsem si dříve uměl

vážit a které se mi občas v nějakém menším městě ještě připo­

menou, ale za to pohodlí mi to stojí. Miluju metro, autobus,

tramvaj, obchody a povodně. Vše tu mám na dosah.

Čekám s ostatními na autobus do práce – polovinu

lidí tvoří dělníci v montérkách. Každé ráno jedu stejným

© Pasparta Publishing, 2017

© Martin Selner, 2017

Cover Design © Jiří Vaněk / Carton Clan

ISBN 978-80-7432-862-6 (Nakladatelství Paseka)

ISBN 978-80-88163-83-1 (Pasparta Publishing)


98

autobusem se stejnými lidmi, kteří sedí na stejném místě.

Když ale nastoupí úplně nový člověk, je to dobrodružství!

Práci mám dobrou – vychovávám autisty. Je to zaměst­

nání, které moc lidí dělat nechce, a na ty, kdo ho dělají, kou­

kají většinou s uznáním. Když se mě někdo v baru zeptá na

práci (teď mám na mysli jako nějakou holku), dost jí to impo­

nuje. Ve většině případů si pomyslí, že jsem strašně zodpo­

vědný a citlivý muž. Je to vcelku dobrý start, protože patrně

bude předpokládat, že bych mohl být i skvělý otec.

Den v práci mi ubíhá rychle. Občas mi připadá, že děti

vládnou časem. Práce představuje jediné časové období dne,

kdy mi zatím nevadí být střízlivý. Štěstí druhých je dostatečné

analgetikum.

Když přijdu z práce domů, nasadím si obří sluchátka,

pustím si nahlas hudbu, napiju se vína a zavřu oči. Přitom si

představuju, že jsem někdo jiný.

Představuju si jiný život, o kterém vím, že má ještě cenu.

Kdybych byl mladší a věděl, co vím teď, určitě bych plno věcí

udělal jinak.

Bary

& charakter

Bary mám rád. Sedím na židli a sleduju práci barmanky. Kdysi

jsem četl, že dokonalá krása spočívá v drobných úpravách běž­

ného vzoru. Má barmanka právě dělá z mého obyčejného pití

dokonalou krásu. Vydržím takhle sedět dlouho. Jen se po

nějaké době musím přestat dívat na sebe do zrcadla, které je

na baru vždycky proti mně a jako jediné nikomu nelže.

Ještě než mi ráno zazvoní budík, uslyším kuřácké zakaš­

lání. Do toho se ozve stará bába, co bydlí pode mnou, a začne

nadávat na politiky a křičí, že za komunistů se měla líp. Stěny

jsou tu tenké a já mám štěstí, že lidi, co bydlí kolem mě, vstá­

vají přibližně ve stejnou dobu jako já.

Pokud pracujete s autisty, je vaším pracovním nástrojem

váš charakter. Lidé se mě ptají, zda se tahle práce dá naučit,

nebo se pro ni musíte prostě narodit. Odpovídám, že prav­

děpodobně obojí, ale realita je jiná. Nejlepšími pečovateli

jsou lidé, kteří sami měli život dost na hovno, a díky tomu

dokážou hovna rozpoznat u druhých. Nemusíte třídit odpad

a nemusíte ani nikoho staršího pouštět sednout v tramvaji,

i tak můžete být pro autistu výhra.

V práci už mám od dětí nachystané přezůvky jen proto,

aby se vše urychlilo a abych se jim mohl konečně věnovat.

Během dopoledne si děti několikrát přijdou pro pohlazení

nebo objetí. Pokaždé, když takhle přijdou, přemýšlím, kdo

koho vlastně objímá.

Po obědě děti spí. Ano, i autistické děti spí. Doprovodím

je do jejich pokoje, zapínám chůvičky pro případ, že by


98

autobusem se stejnými lidmi, kteří sedí na stejném místě.

Když ale nastoupí úplně nový člověk, je to dobrodružství!

Práci mám dobrou – vychovávám autisty. Je to zaměst­

nání, které moc lidí dělat nechce, a na ty, kdo ho dělají, kou­

kají většinou s uznáním. Když se mě někdo v baru zeptá na

práci (teď mám na mysli jako nějakou holku), dost jí to impo­

nuje. Ve většině případů si pomyslí, že jsem strašně zodpo­

vědný a citlivý muž. Je to vcelku dobrý start, protože patrně

bude předpokládat, že bych mohl být i skvělý otec.

Den v práci mi ubíhá rychle. Občas mi připadá, že děti

vládnou časem. Práce představuje jediné časové období dne,

kdy mi zatím nevadí být střízlivý. Štěstí druhých je dostatečné

analgetikum.

Když přijdu z práce domů, nasadím si obří sluchátka,

pustím si nahlas hudbu, napiju se vína a zavřu oči. Přitom si

představuju, že jsem někdo jiný.

Představuju si jiný život, o kterém vím, že má ještě cenu.

Kdybych byl mladší a věděl, co vím teď, určitě bych plno věcí

udělal jinak.

Bary

& charakter

Bary mám rád. Sedím na židli a sleduju práci barmanky. Kdysi

jsem četl, že dokonalá krása spočívá v drobných úpravách běž­

ného vzoru. Má barmanka právě dělá z mého obyčejného pití

dokonalou krásu. Vydržím takhle sedět dlouho. Jen se po

nějaké době musím přestat dívat na sebe do zrcadla, které je

na baru vždycky proti mně a jako jediné nikomu nelže.

Ještě než mi ráno zazvoní budík, uslyším kuřácké zakaš­

lání. Do toho se ozve stará bába, co bydlí pode mnou, a začne

nadávat na politiky a křičí, že za komunistů se měla líp. Stěny

jsou tu tenké a já mám štěstí, že lidi, co bydlí kolem mě, vstá­

vají přibližně ve stejnou dobu jako já.

Pokud pracujete s autisty, je vaším pracovním nástrojem

váš charakter. Lidé se mě ptají, zda se tahle práce dá naučit,

nebo se pro ni musíte prostě narodit. Odpovídám, že prav­

děpodobně obojí, ale realita je jiná. Nejlepšími pečovateli

jsou lidé, kteří sami měli život dost na hovno, a díky tomu

dokážou hovna rozpoznat u druhých. Nemusíte třídit odpad

a nemusíte ani nikoho staršího pouštět sednout v tramvaji,

i tak můžete být pro autistu výhra.

V práci už mám od dětí nachystané přezůvky jen proto,

aby se vše urychlilo a abych se jim mohl konečně věnovat.

Během dopoledne si děti několikrát přijdou pro pohlazení

nebo objetí. Pokaždé, když takhle přijdou, přemýšlím, kdo

koho vlastně objímá.

Po obědě děti spí. Ano, i autistické děti spí. Doprovodím

je do jejich pokoje, zapínám chůvičky pro případ, že by


1110

někdo z nich měl epileptický záchvat, a odcházím si uvařit

kafe.

Jedno z dětí spát ale nechce, nemůže se už dočkat odpole­

dne. Přikládám mu ruku přes oči, aby je chtě nechtě zavřelo

a pokusilo se aspoň na chvilku usnout, v druhé ruce držím

hrnek s kávou. Lidé si myslí, že když se o někoho budou něja­

kou dobu starat, časem si ho ten dotyčný zamiluje. Jenže svět

funguje přesně naopak! Nejdříve se musíte zamilovat, teprve

pak se můžete o někoho postarat.

Odcházím z práce, hledám krabičku cigaret a uvědomuju

si, že do ní chodím pro pravidelný přísun peněz a lásky. Obojí

mi chybí.

Sprchujeme

s dětmi kytky.

Dítě ke kytce:

„Ty jsi ale

hrozný prase!“


1110

někdo z nich měl epileptický záchvat, a odcházím si uvařit

kafe.

Jedno z dětí spát ale nechce, nemůže se už dočkat odpole­

dne. Přikládám mu ruku přes oči, aby je chtě nechtě zavřelo

a pokusilo se aspoň na chvilku usnout, v druhé ruce držím

hrnek s kávou. Lidé si myslí, že když se o někoho budou něja­

kou dobu starat, časem si ho ten dotyčný zamiluje. Jenže svět

funguje přesně naopak! Nejdříve se musíte zamilovat, teprve

pak se můžete o někoho postarat.

Odcházím z práce, hledám krabičku cigaret a uvědomuju

si, že do ní chodím pro pravidelný přísun peněz a lásky. Obojí

mi chybí.

Sprchujeme

s dětmi kytky.

Dítě ke kytce:

„Ty jsi ale

hrozný prase!“


1312

Bolest

& odpuštění

Stojí naproti mně, drží mě za obě ruce. Potí se. Střídavě přešla­

puje z jedné nohy na druhou. V očích má strach. V místnosti

stojí mnoho lidí, ale on se z nich bojí nejvíc – právě uhodil jiné

dítě. Nezlobím se na něj.

U dvou třetin autistů je diagnostikována mentální retar­

dace. Děti s mentální retardací při stresu, selhání nebo třeba

při frustraci vzhledem ke svému postižení preferují agresi

nebo útěk. Jelikož je uspokojování jejich potřeb závislé na dru­

hých, jsou frustrovaní vlastně pořád.

A konstruktivní řešení je někdy náročné i pro mě, tak

proč bych ho měl teď vyžadovat po svých dětech.

Snažím se ho odvést od ostatních, ale on se ani nehne.

I když nemluví, rozumí takřka všemu. Pasivní komunikace.

Je to asi jediný člověk na světě, u kterého bych „Fuck Off“ doká­

zal ocenit. Jenže teď dal pěstí jinému dítěti, já vůbec nevím

proč, a všichni očekávají, že mu vynadám. Podle výrazu lidí

kolem by si také zasloužil ránu.

Zakřičím, sklopí hlavu dolů. V tu chvíli se ostatní

konečně uklidní a dál se věnují svému. Najednou se pohne

z místa. Táhne mě ke skříni, kde vytahuje puzzle. Zbytek dne

strávím už jen s ním, hrajeme si. Nevím, jestli to dělá proto,

že ho to baví, nebo mi chce jen udělat radost. Ještě než odejdu

z práce, snaží se mě všelijak zaujmout, jako že „ještě nemám

hotovo, tak jako kam jdeš?!“ Odcházím z práce, cítím se una­

vený. Nejvíc mě ale unavuje fakt, že odcházím z práce. Teď

bych se měl věnovat sám sobě, postarat se o sebe. Měl bych se

těšit z času, který mám. Takže udělám všechno možné, aby

mi ten čas co nejrychleji utekl a abych se ráno probudil ještě

unavenější, ale se smyslem pro život.

Sedím sám na baru, pití mi donesou bez objednání.

Napadne mě, kolik životních ran jsem rozdal já, a kolikrát

jsem pak chtěl někoho držet za ruce. Nevyhnu se pocitu, že

na to, kolik mi je let, cítím nějak moc bolesti. V tomhle věku

bych přeci neměl cítit žádnou bolest. Puberťáci i důchodci

bolest potřebují. Adolescenti si díky ní myslí, že cítí – že mají

emoce. Pro staroušky je bolest důkazem, že jsou ještě naživu.


1312

Bolest

& odpuštění

Stojí naproti mně, drží mě za obě ruce. Potí se. Střídavě přešla­

puje z jedné nohy na druhou. V očích má strach. V místnosti

stojí mnoho lidí, ale on se z nich bojí nejvíc – právě uhodil jiné

dítě. Nezlobím se na něj.

U dvou třetin autistů je diagnostikována mentální retar­

dace. Děti s mentální retardací při stresu, selhání nebo třeba

při frustraci vzhledem ke svému postižení preferují agresi

nebo útěk. Jelikož je uspokojování jejich potřeb závislé na dru­

hých, jsou frustrovaní vlastně pořád.

A konstruktivní řešení je někdy náročné i pro mě, tak

proč bych ho měl teď vyžadovat po svých dětech.

Snažím se ho odvést od ostatních, ale on se ani nehne.

I když nemluví, rozumí takřka všemu. Pasivní komunikace.

Je to asi jediný člověk na světě, u kterého bych „Fuck Off“ doká­

zal ocenit. Jenže teď dal pěstí jinému dítěti, já vůbec nevím

proč, a všichni očekávají, že mu vynadám. Podle výrazu lidí

kolem by si také zasloužil ránu.

Zakřičím, sklopí hlavu dolů. V tu chvíli se ostatní

konečně uklidní a dál se věnují svému. Najednou se pohne

z místa. Táhne mě ke skříni, kde vytahuje puzzle. Zbytek dne

strávím už jen s ním, hrajeme si. Nevím, jestli to dělá proto,

že ho to baví, nebo mi chce jen udělat radost. Ještě než odejdu

z práce, snaží se mě všelijak zaujmout, jako že „ještě nemám

hotovo, tak jako kam jdeš?!“ Odcházím z práce, cítím se una­

vený. Nejvíc mě ale unavuje fakt, že odcházím z práce. Teď

bych se měl věnovat sám sobě, postarat se o sebe. Měl bych se

těšit z času, který mám. Takže udělám všechno možné, aby

mi ten čas co nejrychleji utekl a abych se ráno probudil ještě

unavenější, ale se smyslem pro život.

Sedím sám na baru, pití mi donesou bez objednání.

Napadne mě, kolik životních ran jsem rozdal já, a kolikrát

jsem pak chtěl někoho držet za ruce. Nevyhnu se pocitu, že

na to, kolik mi je let, cítím nějak moc bolesti. V tomhle věku

bych přeci neměl cítit žádnou bolest. Puberťáci i důchodci

bolest potřebují. Adolescenti si díky ní myslí, že cítí – že mají

emoce. Pro staroušky je bolest důkazem, že jsou ještě naživu.


1514

Krokodýl

& těstoviny

Každý člověk očekává, že ve světě najde místo, kde bude vítán

takový, jaký je – místo, kde se bude cítit v bezpečí. Kromě

ochrany potřebuje i péči a podporu. Žít s pocitem podpory

znamená něco jako „žít s větrem v zádech“.

Všechny naše potřeby v prvopočátku plní děloha. Po naro­

zení je plnění našich potřeb na rodičích – nejprve zcela kon­

krétně například dotykem, později už jen symbolicky, když

nám začnou do života mluvit.

Pokud výchova proběhne dobře, nacházíme uspokojení

svých potřeb i mimo rodinu. Dokážeme si vytvořit bezpečný

domov, známe smysl svého života. Umíme své zkušenosti pře­

dávat dál.

Ale taky se můžeme narodit třeba s autismem.

S plánováním a předvídáním jsou autisté na štíru, takže

nám v práci na zdi visí kartičky s denním režimem. Osobně tu

postrádám kartičku se symbolem „Chardonnay“.

Chystám se s autistou na procházku, a ještě než vyrazíme,

upozorňuju ho, aby se nechoval jako autista a nedělal ostudu.

Dítě autisticky přikyvuje. Zkontroluju, zda má s sebou svoji

oblíbenou hračku: krokodýla – zástupný předmět, jehož pro­

střednictvím v náročných situacích komunikuje s okolím.

Protože je autista a má své stereotypy, musí cestou dup­

nout na všechny kanály, které potkáme. A jelikož je většina

kanálů uprostřed silnice, má za povinnost se alespoň zeptat,

zda nejede auto. Když to neudělá, chci mu dát na zadek. Tvrdí

mi, že on na zadek nechce, ale jeho krokodýl klidně.

Cestou házíme kamínky do řeky. Kačeny si původně mys­

lely, že je jdeme krmit. Už si to nemyslí. Na dětském hřišti

potkáváme mladé rodiče s dětmi – jsou jako z reklamy na

rodinu; holčička mladší, chlapeček starší. Rodiče si nás pro­

hlíží.

Znám už poměrně hodně rodičů všemožně postižených

dětí. Pokud se jim první dítě narodilo postižené, chtěli si spravit

chuť druhým dítětem. Nesoudím to, každý rodič má právo na

štěstí. Znám rodiny, kde se i druhé dítě narodilo postižené.

K obědu dostaneme barevné těstoviny s červenou omáč­

kou. Autisté paradoxně nejvíce ocení, když mají na talíři co

nejméně barev. Některé barvy prostě nejí. Pro sladkosti toto

pravidlo samozřejmě neplatí. Já mám k obědu univerzální

vajíčkový salát a děti mi závidí bezbarevnost mého jídla.

Po cestě domů si schválně šlápnu taky na jeden kanál,

udělá mi to radost. Nutí mě to zamyslet se nad tím, co všechno

si z práce vlastně odnáším.

Autismus už nevnímám – žiju ho. Nic jiného vám totiž

časem nezbyde, jinak byste se zbláznili. Přestáváte dětem

říkat, co mají dělat. Začnete věci dělat tak, jak byste si přáli,

aby je dělaly ony. Snažíte se být pro ně vzorem.


1514

Krokodýl

& těstoviny

Každý člověk očekává, že ve světě najde místo, kde bude vítán

takový, jaký je – místo, kde se bude cítit v bezpečí. Kromě

ochrany potřebuje i péči a podporu. Žít s pocitem podpory

znamená něco jako „žít s větrem v zádech“.

Všechny naše potřeby v prvopočátku plní děloha. Po naro­

zení je plnění našich potřeb na rodičích – nejprve zcela kon­

krétně například dotykem, později už jen symbolicky, když

nám začnou do života mluvit.

Pokud výchova proběhne dobře, nacházíme uspokojení

svých potřeb i mimo rodinu. Dokážeme si vytvořit bezpečný

domov, známe smysl svého života. Umíme své zkušenosti pře­

dávat dál.

Ale taky se můžeme narodit třeba s autismem.

S plánováním a předvídáním jsou autisté na štíru, takže

nám v práci na zdi visí kartičky s denním režimem. Osobně tu

postrádám kartičku se symbolem „Chardonnay“.

Chystám se s autistou na procházku, a ještě než vyrazíme,

upozorňuju ho, aby se nechoval jako autista a nedělal ostudu.

Dítě autisticky přikyvuje. Zkontroluju, zda má s sebou svoji

oblíbenou hračku: krokodýla – zástupný předmět, jehož pro­

střednictvím v náročných situacích komunikuje s okolím.

Protože je autista a má své stereotypy, musí cestou dup­

nout na všechny kanály, které potkáme. A jelikož je většina

kanálů uprostřed silnice, má za povinnost se alespoň zeptat,

zda nejede auto. Když to neudělá, chci mu dát na zadek. Tvrdí

mi, že on na zadek nechce, ale jeho krokodýl klidně.

Cestou házíme kamínky do řeky. Kačeny si původně mys­

lely, že je jdeme krmit. Už si to nemyslí. Na dětském hřišti

potkáváme mladé rodiče s dětmi – jsou jako z reklamy na

rodinu; holčička mladší, chlapeček starší. Rodiče si nás pro­

hlíží.

Znám už poměrně hodně rodičů všemožně postižených

dětí. Pokud se jim první dítě narodilo postižené, chtěli si spravit

chuť druhým dítětem. Nesoudím to, každý rodič má právo na

štěstí. Znám rodiny, kde se i druhé dítě narodilo postižené.

K obědu dostaneme barevné těstoviny s červenou omáč­

kou. Autisté paradoxně nejvíce ocení, když mají na talíři co

nejméně barev. Některé barvy prostě nejí. Pro sladkosti toto

pravidlo samozřejmě neplatí. Já mám k obědu univerzální

vajíčkový salát a děti mi závidí bezbarevnost mého jídla.

Po cestě domů si schválně šlápnu taky na jeden kanál,

udělá mi to radost. Nutí mě to zamyslet se nad tím, co všechno

si z práce vlastně odnáším.

Autismus už nevnímám – žiju ho. Nic jiného vám totiž

časem nezbyde, jinak byste se zbláznili. Přestáváte dětem

říkat, co mají dělat. Začnete věci dělat tak, jak byste si přáli,

aby je dělaly ony. Snažíte se být pro ně vzorem.


1716

Modřiny

& letáky

V našem světě se na výraz „Miluju tě“ dlouho chystáme. Říct

někomu něco takového je těžké. Autistům chybí sociální cit,

takže neví, že by při vyslovování něčeho podobného měli být

aspoň trochu nervózní. Prostě se před vás postaví, obejmou

vás a řeknou to. Alespoň Filip to tak dělal.

Všechny děti máte rádi, ale jedno máte nejraději. Přijdete

na to třeba v okamžiku, kdy vaše city nezmění ani bublifuk

vylitý do akvária plného rybiček. A tak se jednoho dne, kdy se

o všechny děti staráte stejně dobře, začnete o jedno dítě starat

lépe.

Filipovi rodiče byli rozvedení. Otec neustál jeho diagnózu

a rodinu opustil. Matka tak mohla alespoň tvrdit, že za autis­

mus syna vlastně může jeho otec. Při prvním setkání si nešlo

nevšimnout modřin, které měla na rukou. Původně jsem si

myslel, že ji někdo doma bije, a nebyl jsem daleko od pravdy.

Byl to Filip.

Když jsem Filipa uviděl poprvé, nesl si na zádech batoh

plný hraček. Ale jeho největší vášní bylo trhání letáků a růz­

ných katalogů.

V práci máme i jednoho chlapce, který letáky a katalogy

sbírá – rád si je prohlíží. Oba se tak měli stát součástí důmy­

slného systému, díky kterému v práci udržujeme přiměřené

množství papíru.

Může se to zdát jako bláznivý nápad oblíbit si někoho,

jehož diagnóza obsahuje slovo „autos“ – sám. A tyhle věci

se dějí tak trochu mimo nás. Nemusíme si nic nalhávat,

samozřejmě že jsem při pohledu na něj viděl i kus sebe. Teda

až na ten styl oblékání...

Filip se mnou trávil čas od pondělí do pátku a na víkendy

jezdil domů stejně jako ostatní děti. Právě se ocital ve střední

fázi svého ústavního života. Na dobu, kdy spal doma každý

den, už mohl zapomenout. Teď jezdil domů na víkendy a bylo

jen otázkou času, kdy skončí i to.

Aby se mi nějak odvděčil za moji trpělivost, začal mi

v práci pomáhat. Když například uznal, že se někomu věnuju

delší dobu, než by si dotyčný zasloužil, jednoduše ho kousl.

Poté co jsem vyčistil pokousanou krvácející ruku, ke mně

Filip přišel a objal mě.

Autisté mají stejné potřeby, a tedy i emoce jako my, kteří

se o ně staráme. Podobně jako Filip i já jsem měl někdy strach,

že by mě mohl přestat mít rád. Filip to jen neřešil vínem.

Občas si své děti přitáhnu k sobě blíž, občas se jich prostě

potřebuju dotknout. Hledám nějaký důkaz jejich citů.

I když je otázka, co vlastně hledám...


1716

Modřiny

& letáky

V našem světě se na výraz „Miluju tě“ dlouho chystáme. Říct

někomu něco takového je těžké. Autistům chybí sociální cit,

takže neví, že by při vyslovování něčeho podobného měli být

aspoň trochu nervózní. Prostě se před vás postaví, obejmou

vás a řeknou to. Alespoň Filip to tak dělal.

Všechny děti máte rádi, ale jedno máte nejraději. Přijdete

na to třeba v okamžiku, kdy vaše city nezmění ani bublifuk

vylitý do akvária plného rybiček. A tak se jednoho dne, kdy se

o všechny děti staráte stejně dobře, začnete o jedno dítě starat

lépe.

Filipovi rodiče byli rozvedení. Otec neustál jeho diagnózu

a rodinu opustil. Matka tak mohla alespoň tvrdit, že za autis­

mus syna vlastně může jeho otec. Při prvním setkání si nešlo

nevšimnout modřin, které měla na rukou. Původně jsem si

myslel, že ji někdo doma bije, a nebyl jsem daleko od pravdy.

Byl to Filip.

Když jsem Filipa uviděl poprvé, nesl si na zádech batoh

plný hraček. Ale jeho největší vášní bylo trhání letáků a růz­

ných katalogů.

V práci máme i jednoho chlapce, který letáky a katalogy

sbírá – rád si je prohlíží. Oba se tak měli stát součástí důmy­

slného systému, díky kterému v práci udržujeme přiměřené

množství papíru.

Může se to zdát jako bláznivý nápad oblíbit si někoho,

jehož diagnóza obsahuje slovo „autos“ – sám. A tyhle věci

se dějí tak trochu mimo nás. Nemusíme si nic nalhávat,

samozřejmě že jsem při pohledu na něj viděl i kus sebe. Teda

až na ten styl oblékání...

Filip se mnou trávil čas od pondělí do pátku a na víkendy

jezdil domů stejně jako ostatní děti. Právě se ocital ve střední

fázi svého ústavního života. Na dobu, kdy spal doma každý

den, už mohl zapomenout. Teď jezdil domů na víkendy a bylo

jen otázkou času, kdy skončí i to.

Aby se mi nějak odvděčil za moji trpělivost, začal mi

v práci pomáhat. Když například uznal, že se někomu věnuju

delší dobu, než by si dotyčný zasloužil, jednoduše ho kousl.

Poté co jsem vyčistil pokousanou krvácející ruku, ke mně

Filip přišel a objal mě.

Autisté mají stejné potřeby, a tedy i emoce jako my, kteří

se o ně staráme. Podobně jako Filip i já jsem měl někdy strach,

že by mě mohl přestat mít rád. Filip to jen neřešil vínem.

Občas si své děti přitáhnu k sobě blíž, občas se jich prostě

potřebuju dotknout. Hledám nějaký důkaz jejich citů.

I když je otázka, co vlastně hledám...


1918

S dětmi na

procházce...

Já: „Co je to za

vodu?“

Dítě: „Vltava.“

Já: „A znáš ještě

nějakou vodu?“

Dítě: „Mattonku.“

Autismus

& nevychovanost

Jsem s dětmi v divadle na představení. Divadlo je plné zdra­

vých dětí ze základních škol, my jsme jediní autisté. Utvrzuju

se v tom, že čím je člověk mladší, tím přirozeněji se chová

k nějak odlišným lidem. Ještě nemá v sobě ty předsudky

a strach jako dospělí v tramvaji. Škoda že některé věci z dět­

ství zapomínáme...

Stejně tak mé děti v těchto chvílích zapomínají na svůj au­

tismus. Výjimečné momenty poznáme všichni. Sice na ně re­

agujeme každý jinak, ale poznáme je. A tak mé děti na určitý

okamžik přestanou zázračně slintat a ti, co se běžně nesnesou,

sedí vedle sebe. Je kouzelné sledovat, jak nás ovlivňují očeká­

vání druhých.

I když je to dětské představení, obsah jim stejně uniká.

Písničky se jim ale líbí, protože u nich můžou křičet a tleskat.

Kdyby začali dělat velký hluk, mám u sebe dostatek bonbónů,

abych je mohl případně uplácet.

Cestou z divadla jedeme metrem. Někteří lidé nás ze sou­

citu či strachu z nakažlivosti pouštějí sednout. Zbylí stojící

autisté se začnou nahlas úspěšně dožadovat místa k sezení.

Pouští nás i nastávající maminka, která došla k závěru, že

těhotenství je menší zlo než autismus.

Rád beru děti někam do centra. Oficiálně je už pryč doba,

kdy se ústavy, blázince a kriminály stavěly výhradně někde

za městem. Jelikož jsou děti naše budoucnost, tak nás pohled

na nevychované děti trochu děsí. Ale chápu, že někdy je těžké

najít rozdíl mezi autismem a nevychovaností.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist