načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Augustin Zimmermann - Zuzana Kultánová

Elektronická kniha: Augustin Zimmermann
Autor:

Augustin Zimmermann, hlavní protagonista novely, jejíž děj se odehrává v šedesátých letech devatenáctého století, představuje až archetypální model nešťastného člověka. Zatímco ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  93
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 196
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3421-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Augustin Zimmermann, hlavní protagonista novely, jejíž děj se odehrává v šedesátých letech devatenáctého století, představuje až archetypální model nešťastného člověka. Zatímco svět kolem něj prodělává prudké změny průmyslové revoluce, produkuje a prosperuje, jeho rodina se potýká s existenční krizí, jež se v důsledku jeho alkoholismu a bezútěšného pokusu uspět v novém světě, stále zhoršuje. Augustinova nevyjasněná minulost, podivný neklid a lstivá povaha vrhnou temný stín na celou rodinu, která zabředává do stále větší beznaděje a propadá se hlouběji na společenské dno, odkud není cesta zpět. Děj tragicky vyvrcholí v tehdejším pražském Josefově, místě bídy, jenž byl po staletí uzavřeným židovským ghettem. Novela debutující prozaičky Zuzany Kultánové je inspirována skutečným příběhem Augustina Zimmermanna a jeho dětí, autorce se však podařilo na pozadí historických událostí a kulis staré Prahy zachytit nadčasový příběh o bláhové touze hlavní postavy vymanit se ze své přirozenosti a temných vášní, jež mají za následek řadu osudových chyb.

Zařazeno v kategoriích
Zuzana Kultánová - další tituly autora:
Augustin Zimmermann Augustin Zimmermann
Kultánová, Zuzana
Cena: 169 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











WALT

























Copyright © Zuzana Kultánová, 2016
Fotografie © Terezie Foldynová, 2016
ISBN 978­80­7473­465­6 (PDF)





ROMANOVI










11
I.
Je neděle po obědě a Augustin Zimmer mann se zvedá
k odchodu. Rachotí ošoupanou židlí a jeho žena se ptá,
kam to zase jde a  kde vzal peníze na chlast. Zimmer­
mann, vysoký muž s pronikavě modrýma očima, ji
odbyde chrchly sprostých slov. „Co se do mě pořád sereš!“
S  cvaknutím kliky se obrací do nedělního odpoledne
a mumlá cosi o staré ludře.
Stará ludra doprovází jeho postavu povzdechem.
Škoda slov, která by jím protekla jako voda skrz vyku -
chanou rybí hlavu. Skládá žilnaté ruce do klína, pak
se v  ní cosi vzepře a  hází po dveřích hliněný hrnek.
Ten se protivně nahlas rozbije na několik kusů. Pár
minut je ticho. Žena hledí chvíli do prostoru, poté se
zvedne, sbírá střepy, ty chrastí a rozbíhají se po
podlaze jako rtuť. Byl to poslední slušný hrnek, který měli.
Vyhazuje zbytky hrnku před dům, ať se o ně klidně
někdo zabije.





12
Její muž, Augustin Zimmer mann, si vykračuje po
ulici, míří do hospody. Do hospody se netěší, povoluje si
červený šátek a  na chvíli mu prolétne hlavou
myšlenka, že by se přece jen mohl vrátit ke své ženě, posedět
se sousedy, nechat den plynout, seřezat preventivně
děcka a do práce jít ráno střízlivý. Velmi silně dokonce
zatouží po jakési harmonii, líném odpoledni, táhnoucí
se neděli. Ale co. Co doma. Co se ženou. Co se
sousedy. Ale co také v hospodě. Na chvíli se mu zdá, že
zaslechl vyhrávat nedělní muziku, protivné vrzání flašinetu
a drkotání vyjeté harmoniky. Znělo to všechno hrozně
vzdáleně, nelidsky. Stejně jako byl vzdálený tento den.
Proklatá žízeň, člověk si nemůže pomoci, řekne si.
Snad nemusel být na Františku tak hrubý, ale nemůže
se ovládnout. Pořád jen peníze, peníze, peníze.
Peníze a pití, které ona neustále připomíná, jako by toho
neměl dost sám. Sám, je na to všechno sám. Dneska
bude sedět sám. Cítí, že dnes mu pití nezvedne
náladu, nepřidá se k veselým zpěvákům a nebude bouchat
sklenicí o stůl. Bude mít zlou, chmurnou opici. Tato
neděle mu něco dluží. Celý, stále cosi slibující, svět mu
něco dluží i s úroky. Splátka ani výhodné úroky však
nepřichází. Dávají si načas. Místo toho připlouvají do
jeho života rány. Otrocká práce a  nedostatek všeho.
Kde je radost, proč nezbyla i  na Augustina? A  proč
nezbyla na jeho ženu, jíž trčí zpod haleny žebra, jako
hrábě ze sena?
Augustin vyhlíží svět, jenž má přispěchat s  pytlem
plným radosti a  jako mávnutím kouzelného proutku
zařídit, aby se měli s jeho starou lépe. Kdyby byl onen
pytel k dispozici, jistě by se tam našlo i kousek
radosti pro jeho věčně nakyslou ženu. Ženu, které není nic
dobré, které není nic svaté, ženu, která nemá ke svému
muži žádnou úctu a zesměšňuje jej. Ale pytel je prázd-





13
ný a děravý. A kde by asi svět tyto pytle hojnosti měl
brát a proč by je měl dávat zrovna jemu, vysmála by se
mu jeho žena, kdyby mu viděla do hlavy. Proč čekáš, že
zrovna tobě se povede dobře, ptala by se. Buď rád, že jsi
ještě naživu.
Zimmer m annem projíždí prudká vlna nevole,
zmáhá ho pocit křivdy a  hlavu má plnou čertů. Kope do
kamene, míjí lidi, smeká čepici a povoluje šátek, až mu
nakonec spadne na zem a on ho s láteřením sbírá
a uvazuje zpátky na krk. Nejradši by se na něm oběsil.
Sleduje ženu, která kráčí před ním, má rozložité boky
a tučná záda, kolébá se jako kachna, jako mlynářka, kterou
kdysi znával. Rozšafná a opatrná na peníze. Prostorná,
jako když stojíte sami na louce.
Veškerý její přívětivý tuk jednoho dne rozmašírovalo
mlýnské kolo. Při jedné nešťastné bouřce ji nelítostně
strhlo mezi své lopaty a převalovalo ji skrz ty lopaty, jako
by se nejednalo o  krásné tučné narůžovělé lidské tělo,
ale o  hromadu hnoje. Nikdo to vytrvale pracující kolo
nedokázal zastavit. Otáčelo a neústupně lámalo údy
nadýchané mlynářky, dokud s ní zcela neskoncovalo.
Aby lidé dokázali vylovit ztěžklé tělo mlynářky
a  tělo jejího syna, jenž za ní skočil, potřebovali šest
silných chlapských rukou. Když je vytáhli, odvraceli
zrak. Hrůza se podívat. Kde je ta krásná mlynářka se
širokými boky? Proč je tady žok nalitý vodou, bez
krásy a podoby? Tučné mlynářky mají umírat v peřinách,
obklopené zdrcenými příbuznými, obložené sedmi­
kráskami a klokočovými růženci, zalité sluncem,
slávou a věčností. Jejich těla se mají důstojně vznést do
výšin s  nadpozemským dobrým úsměvem, a  ne
připomínat plesnivý a  zteřelý pytel na brambory nebo
kdejakého chudáka, který právě natáhl bačkory
uprostřed své vlhké chalupy. Táhli ji do komory a tichnoucí





14
voda, metající ještě před chvílí vzteklou pěnou, smýva -
la z říčních kamenů svou vinu.
Mlčky plakala a litovala. Nemohla si pomoci. Jednou
za čas to na ni přišlo a ničila, co se dalo, dokud se
nevybouřila, dokud se nevzrušila tak, aby si mohla
v doznívajících křečích zase na pár let odpočinout. Stačila
jedna krátká silná letní bouřka, aby se stalo neštěstí,
které zlomilo mlynářce vaz, mlynáři duši a jejich synovi
všechny končetiny. Zimmer mann pak chodil po
krajině a vyprávěl lidem o neštěstí. Chtěli vědět podrobnosti.
Chtěli vědět, zda kolo rozemlelo opravdu všechno.
Zimmer m ann neví, co přesně se dělo, než ji pohltila
vodní tlama. Jak se dostala tak blízko ke kolu?
Vždycky si dávala pozor a děti měly zákaz se k němu přiblížit
víc než na několik metrů. Hádala se občas kvůli tomu
s mlynářem, který jí vyčítal, že děti odvádí od řemesla.
Mlynářka vládla mlýnu pevnou rukou, ale bála se ho. Je
tak velký, o tolik větší než já, dívala se na rozlehlé
hlučící stavení. Voda umí léčit i zabíjet, říkávala. Čeká na váš
strach jako zpozornělý pes.
Vysoký modrooký muž doputuje konečně do
hospody. Jako první si poroučí kmínku. Pak pivo,
kmínku, pivo, kmínku. Sedí sám, hledí do davu. Před očima
se mu míhají křiklavé šaty vyšňořených dělnic. Šaty
září na celou hospodu, jako skleněné kamínky z poutě,
a snaží se dělat, že nejsou z laciných a ohavných
materiálů. Chtějí vyvolat dojem, že jsou to krásné šaty
určené pro nadějeplnou a sváteční chvíli. Dělnice si najdou
své dělníky a  povedou s  nimi mizerný hnusný život
plný houkání továrních komínů, půtek a vřískání
hladovějících dětí. Jaké krásné vyhlídky čekají tyto ubohé
ženy nacpané do nevkusu, křepčící při odrhovačkách
plných dvojsmyslů. Mařenko, těš se! Pepíčku, načpak?





15
Přišly sem, aby si vyhlédly svého nahrbeného chlapa,
který je jednou umoří, ale i tak to stojí za to. Obléct si
šaty, tančit, pít a smilnit, dokud si ještě můžete namlou -
vat, že život se může stát jednou velkou nedělí. Mařenko,
těš se! Pepíčku, načpak?
Flašinet ryčí a chlapi se překřikují, pobíhají po
hospodě jako splašení psi, chtivě cení zuby, cinkají láhvemi,
chytají se v bocích. Augustin se ztrácí v ryku a zpíjí se
do němoty. Sedí sám. Nemá s kým sedět a nikdo s ním
ani sedět nechce. Není to dobrý kumpán. Ze smíchu
přejde v klení, z klení ve smích, to nepřináší velký pocit
družnosti. A tak sedí, hledí do láhve a pracuje na tom,
aby nevystřízlivěl. Takovou bolest by nevydržel. Je před
ním nový týden a je třeba se na něj řádně připravit.
Mírná opilost mu vydrží ještě zítra, pak vystřízliví, chvíli
to vydrží, ale jen tolik, aby ho bolest nezničila, potom
se sem staví znova. Františka to pochopí, je to
rozumná ženská, ví, že od něj stejně nemůže nic lepšího čekat.
Týden je nevypočitatelný. Není možné ani určit, jak
bude týden dlouhý.
Když konečně propije všechny peníze, s  úlevou
zaplatí a vyklopýtá do ulic. Ještě předtím se pro svou
výšku bouchne hlavou o zárubeň. Zakleje, skoro upadne.
Chvíli zpomaleně máchá rukama ve vzduchu, než
srovná balanc.
Trmácí se tmavými ulicemi a míjí elegantní siluety
továrních komínů. Připomínají nóbl cigarety balené
v tenoučkém papíru, které Zimmer mann rozhodně
nikdy kouřit nebude. Přísně pravoúhlé klasicistní ulice
Karlína se vlní a proplétají jedna do druhé. Augustin
skutečně chvíli netuší, kde je. Špicuje uši, ale marně.
Cesty jsou podezřele rozhlehlé a přitom zavřené. Ocitl
se v bezvýchodném labyrintu, plném slepých ulic
a falešných vývodů, z nichž se každý uzavře právě ve chvíli, kdy





16
chcete ven. Kolem hlavy mu proletí můra, kdesi šustí
krysy. Chvíli se mu zdá, že slyší šumění přístavu, ale
je od něj příliš daleko. Augustin odhání myšlenku, že
se pohybuje na vodě, a štrachá v kapse lulku. Musí si
zapálit. Tohle není normální. Natáhne smrad z laciné -
ho tabáku a zvedne se mu žaludek. Neprojel tudy teď
vlak? Zastavuje se, poulí oči do tmy, opírá se o nějakou
zeď. Má uvnitř rozdrásanou hlavu a nad okem ho tlačí
silná bolest. Že radši nezůstal v  hospodě. Tam je ale­
spoň bezpečno. Karlín je zbytečně prostorný, na
člověka z toho jde tíseň a slyší divné věci.
Podlamují se mu kolena a cítí se velice unavený,
nejraději by si někde zdříml, ale to by zas bylo řevu,
kdyby ho tady ráno někdo viděl. Františka by se pominula.
„Děti, podívejte se na svého otce, spí na ulici jako prase.“
To nemá zapotřebí poslouchat.
Něčeho by se napil, v  ústech mu hoří jako v  pekle.
Jako v ohnivé peci některého z těch příšerných stavení
s vysokými černými štíhlými a stále čoudícími komíny.
Konečně stojí před domem. Okna jsou ucpaná hadry,
aby do nich netáhlo, na dvorku spí slepice nafouklé jako
baňky. Barabizna, do níž je lepší chodit za tmy.
Proklatý nájemní dům. Bere za kliku a zakopává o džber.
Kleje a přemýšlí, kdo to udělal. Dochází k závěru, že na něj
džber nastražila jeho žena. Chce z něj udělat mrzáka,
to by se jí tak líbilo. Lomcuje chvíli klikou, a když
zjišťuje, že je otevřeno, vpadá dovnitř. Nabírá vodu do hrstí,
srká, povoluje šátek u krku a svalí se na slamník.
„Nedělejte, že spíte,“ zařve do ticha. Má potřebu
zjednávat si respekt. Je pracující muž a otec a jeho žena se
válí, i když by měla pracovat, a jeho děti spí, i když by jí
měly pomáhat.
Nikdo nereaguje. Každý podnět by ho mohl vybudit
a Františka musí zítra pracovat. Ke knoflíkům si přibra-





17
la správky šatů a musí se otáčet. Kdyby odpověděla, její
muž se rozzuří a bude dělat bordel do rána. Na to číhá,
to chce. Upustit páru. Ani hodiny strávené pitím neuha­
sily jeho zlost. Augustin chvíli sedí, převaluje olepený
jazyk v hubě, hlavou mu víří myšlenky, mhouří oči jako
kuna. Panenky mu neklidně běhají sem a tam, snaží se
cosi zachytit. Ani sám neví co, a přesto si je jistý, co by
to mělo být. Nakonec ho přemůže únava a také se mu
začíná dělat zle od žaludku. Lehne si a začne škytat. To
všechny ruší. Děti zatínají ruce v pěst, ze všech sil zaví -
rají víčka a chtějí spát. Studená podlaha je bodá do
ledvin. Místnost se naplňuje opileckými výpary a opilcova
žena má rudo před očima. Kouše se do ruky. Nakonec
se však asi po půl hodině Bůh smiluje a on za škytne
naposledy a začne chrápat. Jemně zvlněné kopce přitom
tiše obemykají Karlín a foukají do rozpálených ran
nekončící noci.
Nad předměstím se trhá zlatý úsvit a  Augustin se
plouží do práce. Zarudlé oči ho řežou, v ústech má jak
v kanále. Rachotí povozy, služky spěchají na trh, kovoví
mravenci na svá staveniště. Hospodyním občas
vypadne z  košíku vejce, zelenina nebo se vycmrndá mléko.
Tuhle nějaká žena nese husu v  košíku. Huse trčí krk
jako dlouhý úhoř. Vodního hada Zimmer mann ještě
nikdy nechytil. Tajemný slizký predátor, který si
dokáže podmanit vody a na chvíli i souš, se mu zdaleka
vyhýbal. Úhoře Zimmer mann, překračující teď zbytky
potravin, nepřemůže, toho si nezaslouží. Po včerejšku
je mu, jako kdyby ho někdo pleskl mokrým hadrem
po hubě. Někde v dálce sekavé smyčce fázují Zimmer­
mannovy kroky, údery do tympánů nahrazují tlukot
srdce. Na Rakouské císařství přitom neochvějně
shlíží šetrný Franz Josef, jenž si neví rady se svou čím dál





18
vychrtlejší ženou a  jehož knír a  uniforma vystřídaly
prázdnou tykev Ferdinanda I. Dobrotivého, obdivova -
tele technického vývoje a vášnivého botanika.
Ve mlýně panuje obvyklý shon, stárek se snaží, je
připravený se ztrhat, lidé přijíždějí, odjíždějí, shazují
a nakládají pytle. Přijíždí chalupník, na trakaři několik
pytlů, stárek vše důležitě diriguje. Augustin jeden
pytel zvedá, prohýbá se a pociťuje únavu z včerejšího dne.
Po tváři mu stéká ulepený pot, povoluje si šátek. Kráčí
přes dvůr a na chvíli se zastavuje. „No tak, hni sebou,“
ozve se někde z útrob čertovského rámusu v jeho hlavě.
Pytel váží snad sto tun, má pocit, že má na zádech
naloženého sebe samého.
Od Vltavy k němu doléhá pokřikování vorařů,
zničehonic shazuje pytel ze zad na zem, ten bouchne o hlínu
a chalupník poděšeně běží ke svému majetku. „Co to
děláš, blázne, myslíš si, že v tom neseš kočky na
utopení?“ Přibíhá snaživý tovaryš Antonín a cosi se snaží
vysvětlovat a zachraňovat situaci. „Vypadni,“ syčí. „Ráčí
odpustit, pane, pytel odnesu sám.“ Chalupník
nespokojeně bručí. „Ty táhni do strojidla,“ přikáže Zimmer­
mannovi. Augustin poslušně táhne do strojidla, je mu
to jedno, je tam klid a nemusí s nikým mluvit. Co mu
ale vadí..., že si na něj otvírá hubu mladší tovaryš. Až
bude příhodná chvíle, rozbije mu ji.
Mlčky vypírá černou pšenici. Třídí ji, nabírá
trhavými pohyby do cezáku na prosušení. Vzadu troubí
a fázuje hrozivý orchestr, celá armáda nástrojů,
průvod mužů s kovovými vážkami na klopách fraků. Na
chvíli má pocit, že zahlédl chlapa v  cylindru se
žlutýma očima a kovovýma rukama, jak kýve kyvadlem
a dívá se na něj, na Augustina. To ten proklatý Karlín
plný šrotu.





19
Zimmer mannova situace není optimální. Nemá na
nájem. Včera propil poslední peníze, co mu žena
půjčila. Zítra přijde Kučera vymáhat nájem za kvartál. Jako
kdyby ho snad měl z čeho zaplatit. Františka o ničem
neví, začal by obvyklý řev o  tom, že mohli zůstat ve
Viničních Horách a že se musela zbláznit, když s ním
šla sem. Byl to její domov, který jí vzal. Augustin jí vzal
ostatně úplně všechno. Tam bylo víno, pole, potok,
Vídeňská silnice, Pražačka a  potenciál, jenž vycházel
od Stomeových. Kdo mohl vědět, že Karel Hartig, syn
panského mlynáře, si vezme Stomeovu dceru a stane
se starostou, jenž postaví nové město plné příležitostí,
a přes kopec se tam z Karlína lidé jenom pohrnou,
zatímco Zimmer mann přes ten samý kopec utíkal před
zatuchlou nebezpečnou osadou plnou klepů a slídících
očí a  uší, které ho sledovaly a  porovnávaly s 
nebožtíkem Sýkorou.
Jeho bláznivá žena se v Karlíně bojí, vadí jí lodě,
vlaky, továrny, má pocit jakési hrozby, myslí si, že ve Vltavě
plují ryby na klíček. Jednou vyplivne Rustonka obludu,
která nás rozseká na kusy sešroubovanými pařáty,
říkává. Kdybys nebyl líný blázen, mohli jsme se mít líp,
živit se poctivě. Mít klid.
Kdo tehdy mohl vědět, že malá obec oplývá stavebním
kamenem a pískem a jednou se sem pohrnou davy
a zběsilým tempem vznikne nové město s bohatou výstavbou.
Kdo tehdy mohl vědět, že kdyby ještě chvíli počkal,
možná by se jim tam dařilo, protože z  bývalé usedlé
viniční obce, na niž dohlížely z jedné strany Hora šibeniční
a z druhé Vítkov, jako zvedlá břicha žižkovských bohů,
se stane tepající živoucí místo plné příležitostí,
Královské Vinohrady. „K  čertu s  tím, všude chodím pozdě,“
mumlá si Zimmer mann pro sebe. Zase to vyžerou jiní,
ale co se dá dělat, kdo to tenkrát mohl vědět.





20
Rozhoduje se, že zajde za kameníkem. Ten má peněz
dost, má živnost a peníze, to se dnes poštěstí máloko -
mu. Musí mu půjčit. Je to uznalý člověk. Půjčit
Augustinovi, to je jeho řádná povinnost. Ne všichni mají
živnost, a už vůbec ne v této době. Takoví živnostníci by
se měli revanšovat dělníkům vstřícností. Kameník moc
dobře ví, jak na tom jsou a co se jim stalo. A koneckonců
byli přátelé. Kdysi.
Zimmer m ann lomcuje odpadem a na chvíli je téměř
spokojený, jak to hezky vymyslel, půjčí si peníze,
zaplatí nájem... a co. A nic. Stále ještě dluží v hospodách. Je
na tom hůř než kdejaký čeledín. A je koneckonců něco
jiného než čeledín? Ano, je, přece je obchodník. Má
nárok na vídeňské řízky k  nedělnímu obědu. Jen škoda
že se okatá sametová telata, z nichž by někdo šťavnaté
řízky vonící přepuštěným máslem naporcoval,
ukrývají kdesi ve vzdálených krajinách, které nikdy nepozná.
Vesele spásají horskou trávu na alpských pastvinách
a zbůhdarma krmí huby ničemným zbohatlíkům, kteří
neumí nic jiného než spekulovat s akciemi. Z rozjímání
ho vyruší Petr. Poroučí mu, aby pomohl Pavlovi
nakládat. Augustin mrskne odpadem o zem. „Vím sám nejlíp,
co mám dělat.“ I tak se ale nechá dirigovat od mladšího
tovaryše. Je to k smíchu. Nakládá pytle a přestává
vnímat čas. Uši má plné vosku. Myslí na to, jak se
ve čtyřicátém osmém bombardovaly staroměstské mlýny, a má
za to, že by se to mělo opakovat.
Zatímco Augustin nakládá pytle na šlachovitá záda
a zatíná sanice, Františka vztekle práská nádobím.
Slyší řev z pavlače. Doufá, že u ní nikdo nezaklepe. Jestli
včera někoho její muž vzbudil, může se stát, že někdo
přijde rozdávat rozumy a tvářit se účastně, bude ji
litovat, pomlaskávat, uhlazovat si vlasy pod šátkem a číhat





21
na nové informace, záminky, podněty a znamení, které
by se daly k večeru donekonečna probírat. Ještě že jsou
na světě rodiny jako Zimmer mannovi. Poskytují více
rozptýlení, než když přijede komediant s mořskou
pannou v kádi na svatomarkétskou pouť.
Františka není z těch žen, které se ze svého trápení
rády vypovídají. Má za to, že není třeba opakovat to, co
lidé vidí, a není třeba vysvětlovat, že to, co si lidé myslí
a vidí, je často jinak. Mlčela a oni ji považovali za
odpudivou. Někdy jí je do pláče, tohle si přece nezaslouží,
copak nejde sdílet bolest i jinak, copak je mlčení
nešťastné ženy něčím tolik odpudivým, že už ji zdraví jenom
tehdy, když se jí chtějí vysmát?
Jejich sousedé jsou často rozjívení venkované
s otiskem poroby, úlisnosti a ostudné chudoby. Přišli do
města za štěstím s představou, že budou pravidelně usedat
za bíle prostřené stoly. Sotva se zbavili okovů roboty
a bylo jim povoleno stěhování, nahrnuli se sem v touze
se osamostatnit a stát se občany velkoměsta. A za nimi
přicházeli další. Prášili kolem sebe zbytečně křídly
poděšených slepic a snažili se cosi vyklovat ze země
umořené mrazy. Františku to jejich kdákání a  sousedské
sdílení unavovalo. Přitáhli bůhvíodkud a snažili se
zakrýt nejistotu řečmi o tom, kolik si už našetřili.
Občas slýchávala, jak si někdo zpívá krajové
písničky. Lezlo jí to na nervy. Když sem tito lidé přišli,
často nosili své vlastní kroje, pak je odložili. Mysleli si, že
teď už je nebudou potřebovat, že teď přišel nový život,
nezávislost, staré vazby jsou konečně pryč, patriarchát
zadupán a všude řádí pokrok. To by bylo, aby nebylo.
Odhodili vazby spolu se starými hadry, symboly
otročení. Mohli si konečně dělat věci po svym a každej se starat
sám vo sebe. Nemuseli být už po vůli pánům. Mluvili spolu
různými dialekty, které Františce zněly cize. Popelili se





22
na dvorku a překáželi tam, když chtěla pro vodu, když
potřebovala vyprat, když se potřebovala jen nadýchat
čerstvého vzduchu nebo když šla svolávat děti.
Zimmer m annová nechtěla mít s nikým nic
společného, měla za to, že lidé nikomu v ničem nepomohou.
Pouze okounějí, přihlížejí, hodnotí a všechno jen zhoršují
zcestnými plky. Odmítala besedovat s lidmi. Chtěla být
sama. Člověk se rodí sám, umírá sám a na život je
stejně sám. Odmítala cokoliv oslavovat, ignorovala
i císařovy narozeniny, nebyla ani s rodiči ve čtyřicátém pátém
uvítat první parostroj. Příčila se jí představa, že stojí
mezi davem lidí, kteří z ptačí perspektivy vypadají jako
roj černých mravenců, a mává vlaku bílým kapesníkem.
Jediné, co si přála, aby jí dali všichni pokoj. Přitom však
byly dny, kdy mlčky polykala slzy a  dívala se z  okna,
jestli se neobjeví někdo, kdo by jí alespoň na chvíli vzal
unavenou ruku do široké teplé dlaně.
Když domyje nádobí, vydává se na dvůr. Třikrát se
zhluboka nadechne a  míří k  pumpě. Lomcuje pákou,
kolem ní se sousedky přou o cenu vajec. Z kovářské
dílny se ozývá pravidelné klepání. Drbny pokradmu
sledují snědou ženu, jak zápolí s pumpou kašlající vodu do
džberu. „Vyplýtvá všechnu vodu,“ zaslechne. Neotočí
se. Když je nádoba konečně plná, táhne džber do
světnice a už ode dveří křičí na své děti honící se po kuchyni.
Třískne nádobou, až vychrstne voda. Neví co dřív,
jestli šít, vařit nebo pohlavkovat ty nezvedence. „Co
tak řvete, ke stolu a šít.“ Anna s Michalem se poslušně
usazují kolem stolu a berou do rukou knoflíky. Jan je ve
škole. Jan se dobře učí. Ale nic z něj nebude. Žádný
vynálezce a inovátor. Na to, aby z vás něco bylo,
potřebujete peníze, dobrá hlava bez peněz a bez kontaktů je vám
celkem k ničemu. Alespoň tak uvažuje žena, již by ani





23
ve snu nenapadlo věřit bláznivým povídačkám, že teď
může i chudý člověk zbohatnout. Podnikáním. Františ -
ka ucpává hadrem okno a přitom sleduje pracující ženu
ze sousedství. Máchá si ruce v kbelíku a pokřikuje něco
na Andělovou. Umouněné děti se točí v jednom velkém
víru po dvorku.
Františku vyruší za zády nějaký hluk, děti se zase
honí po světnici a místo, aby sedly k otlučenému stolu
a pomáhaly, jak jim poručila, rozsypaly knoflíky. Co to
děláte? Co to děláte? Přestaňte! Pochytá děti a bije je
do tváří. Co to děláte? Proč mě sužujete? Děti stojí se
sklopenými hlavami. Anna usedá za stůl, popelavé
vlasy rozházené po hlavě. Michal sklání hlavu nad prací.
Matka stojí rozkročená v černé sukni a ošklivé haleně.
Šátek na hlavě má pevně utažený a  nespokojeně si je
prohlíží, jak jsou umouněné a ošklivé. Co z nich bude?
Františka se opět otáčí k oknu do dvorku a vystrčí
bradu ze šátku. „Kolo, kolo mlýnský, za čtyři rýnský,
kolo se nám polámalo, udělalo bác,“ rozpadá se kruh
malých dětí s veselým výskotem do prachu, až se slepice
poděšeně rozkvokají a začnou tlouct křídly a vířit
kuřincový pach.
Františka stojí rozkročená u okna a myslí na
Martina, bývalého muže, a na Augustinovo včerejší škytání,
odporem se jí houpe žaludek. Tohle s Martinem nikdy
nezažila. Byl to slušný člověk. Trochu těžkopádný, ale
slušný. Jeho oči neprohlédly jedinou lest světa. I když
o něm Augustin rád mluví jako o hňupovi, pravidelně
docházela na hřbitov a kladla na hrob květiny. Nebo se
alespoň pokřižovala, když na květiny nebylo. A to
nebylo teď v poslední době pořád.
Když umřel, nestalo se vůbec nic. Nebyl ani tehdy
okázalý. Nezaklepal na okno na rozloučenou, ani se kvůli
němu nezastavily kostelní hodiny. Nikdo v hodině jeho





24
smrti neslyšel za oknem klusat koně. Vydechl a jeho duše
se rozpadla a zmizela bůhvíkam. Františka si pomyslela,
že mohla být přece jen na Martina přívětivější. Kdyby vě -
děla, co ji čeká, nosila by ho na rukou a nenapadlo by ji
smát se starému muži za jeho dobrotu.
Zimmer m annovi se nesmála nikdy. Zimmer mann
ji fascinoval. Smířila se i s tím, že jejího prvorozeného
syna neměl rád. Vyřídil si sice poručnictví, ale náhle
mu začalo všechno na Janovi vadit. Divně se díval,
neposlouchal ho, prokazoval mu málo úcty. „Jak by také
něco z  toho mohl dělat, jsou mu dva roky,“ divila se
Františka. Augustin se na ni vždy zle obořil: „Příliš ho
hýčkáš. Tím věčným nošením a houpáním tomu
bastardovi změkl mozek.“
Sedával ve světnici a s nelibostí sledoval ji i dítě. Když
zjistil, že pod srdcem nosí to pravé, jeho, přestal s tím.
Místo toho začal přicházet domů s flaškou v ruce, a ani
se ji nepokoušel skrývat. Sedával u stolu a zarytě na ni
zíral. Františka se ho začala bát. Obcházela ho a jeho
oči byly všude. Netušila, co si myslí. Tehdy se také začal
ochomýtat kolem Pražačky. Postával podél cesty
a pozoroval rozlehlou viniční usedlost. Jeho vládkyně mu
připomínala tučnou mlynářku, a  přestože to nemohl
snést, schovával se ve stromořadí, lemujícím prašnou
cestu kolem domu, a číhal na starou Stomeovou.
Toužil po Pražačce, toužil po ženě. Velkorysé a živé ženě,
plné masa. Když ji nezahlédl, procházel se alespoň
kolem pole, které patřilo Stomeovým, a sužovaly ho voda,
pěna, těžké tělo mlynářky. A přesto chodil k Pražačce
dál, někdy i v noci, opíral se o zdi velkého stavení
a poslouchal. K ránu byl někdy svědkem pracovního ruchu
a bodala ho závist. Ten řád. Blahobyt. Dostatek všeho.
Hříchy pečlivě ukryté za studenými zdmi. Jejich
svědomitě vychovaná dcera. Jestlipak má Amálie nějaké





25
škaredé tajemství? Proč oni, proč ne já, kýval hlavou.
Augustin si pomyslel, že jednou by chtěl bydlet také
v domě, kam nikdo nedohlédne, z něhož je zákaz coko -
liv vynášet. V domě, jenž své majitele chrání. Nevyspalý
se pak trmácel do práce a myslel na dceru Stomeových,
čerstvou a vábnou. Takové ženy tu však nejsou pro něj,
voňavé a vábné, uvědomoval si. Doma trápil Františku,
již různě převracel, mačkal, urputně plnil a  snažil se
z ní vykřesat jinou podobu. Vláčnou a bílou.
Františku druhý den pálilo tělo a myslela na dny, kdy
chodil ještě občas střízlivý a večery u nich byly klidné.
Spravoval si udice a občas s ní přitom zažertoval. Jeho
ostře modré oči změkly a ve tváři se mu mihlo něco
šibalského. Potuloval se pak u vody a furiantsky chytal
ryby bez náčiní. Jenomže potom se začal čím dál víc
poflakovat po Viničních Horách a bylo mu úzko. Toto
místo je tak podivné. Malebné vinice byly nahrazeny
bohatými dvory a viniční usedlosti se kamsi propadly.
Pastýřské písně o  lásce vystřídala hrubost a 
bukolickou krajinu začali osidlovat hlupáci, kteří se tu popelí
v chudých domech a do všeho strkají nos. Dělalo se mu
zle z  těch bohatýrských statků Smetanky, Sklenářky
a především Pražačky a také z ohavné Kapslovny, která
pro Rakousko vyprodukovala až šedesát milionů
zápalek ročně.
V této Kapslovně, již vlastnil Sellier a Bellot,
pracovaly lolitky. Představoval si, jak se Bellotovi rozprsknou
skla brýlí, když mu je přivedou k  potěše do tmavého
pánského pokoje. Bledé a  chatrné. Jak pokývá prstem,
aby šly blíž, protože špatně vidí od té doby, co mu exploze
v jeho vlastní továrně poranila oči. Zimmer manna toto
místo tak děsí. Směs divných lidí a ještě divnějších
podniků a  stavení. Židovský lazaret, vyřvané hospody,
kovárny, zatuchlé fary, vrch sv. Kříže, kde se prý houpávali





26
obě šenci, pak najednou Pražačka, vzor strategického
plodného uvažování a života.
Zimmer m ann tady byl jako na jehlách. Často měl
pocit, jako by z vrchu sv. Kříže cosi kvílelo a vyhánělo
ho pryč. Ne, tady už nevydrží. Co čekat od místa, kde
za nocí povlávají oběšení, již mají na mrtvých hlavách
bílé navoněné paruky, kde lidi tančí po nedělích jako
smyslů zbavení a lolity nechávají duše v továrně, která
může každou chvíli bouchnout. Celý Žižkov byl jako
taková kapslovna před explozí. Přitom, podivně klidný
a zatuchlý, čekal na svou příležitost. A on sám si
připadal jako zapalovadlo z bílého střelného prachu. Pořád
ho cosi nutilo rozhlížet se a opatrně našlapovat. A jeho
nohy ho samy nesly k bohaté usedlosti, jež ho
pronásledovala na každém kroku. Ryby ho přestaly zajímat, klid
osady hučel, stále dokola Františce opakoval, že jednou
ta Kapslovna bouchne a oni všichni uhoří, kolem
továrny budou poházené vychrtlé údy jedenáctiletých
a čtrnáctiletých dívek, musíme jít pryč.
Svět postupně měnil barvy a  podivně ztěžkl, dolé -
hal na něj. Musel častěji pít a místo, kde žili, ho tlačilo.
Objala ho lezavá zima, ovinul ledový vítr a nastalo šero.
Nebe se naklánělo nebezpečně nízko. Tíseň, úzkost
a roztěkanost už nestačilo ředit lihem, rozhodl se tedy,
že se je pokusí vypudit místem. Zbaví se Viničních Hor,
Pražačky, Sýkory i  mlynářky. Zbaví se těžkých
šumících večerů, nahradí je ještě pořád radostnějším ránem.
Půjdou do Karlína. Výheň pokroku, bašta těžkého
průmyslu, hledáček ještě nevyužitých zdrojů, jádro
moderní ekonomiky. Ztratí se mezi přístavem, komíny,
zapadnou do jedné z těch pravoúhlých ulic. Zbudují nový,
důstojný život. Bude svým pánem. Přiloží svou píli do
kotle zběsile se ženoucího pokroku. Stane se
obchodníkem. Bude práskat bičem nad pomyslnými indickými





27
otroky jako britský majitel bavlníkových plantáží a vý -
dělek se jen pohrne. Pak možná, jednoho dne, si postaví
Pražačku číslo dvě.
Augustin donutil svou ženu, aby prodala chalupu.
Nechápala, proč zrovna do Karlína, když neustále nadával
na fabriky a na lidi, kteří v nich pracují, a na všechny ty
proklaté Kleiny, Daňky a nenažrané židy, kteří by z vás
stáhli nejraději kůži za živa. Augustin měl za to, že když
rozzuřenému psovi zpříma pohlédnete do tváře, síly se
vyrovnají. Františka se bránila, chalupa je chalupa, co
by tomu řekl Martin. Její muž však nedal pokoj,
otevřeme si krám. Teď to půjde. Obchodní zákoník umožňuje
neomezenou podnikatelskou svobodu. Šanci mají
všichni. Nepotřebuju nic. Jen zaplatit živnostenskou daň
a sehnat dobré místo. Objímal ji. Budeme se mít dobře a já
jim ukážu, všem jim ukážu, že to jde. Že to teď jde.
„Nemáš zkušenost, vzdělání,“ namítala žena.
„To teď nepotřebuješ.“
„Tesař se může stát krejčím, krejčí kovářem, kovář
řezníkem.“
„A co chceš prodávat?“
„Kroupy.“
„Kroupy? Teď když stroje vyrábí stroje, chceš
prodávat kroupy?“
„A  co je na tom? Neboj, budeme se mít dobře,“
objal Františku muž, po dlouhé době ji políbil do vlasů.
Františka se od svého muže odtáhla. Nevěděla, co si
myslet. Zase mu svítily oči a byl mladý a silný.
Dokonce to vypadalo, že se raduje. To se už dlouho nestalo.
Třeba se mu začne skutečně dařit. Třeba přestane pít.
V  příštím okamžiku tomu sice nevěřila, protože její
muž nebyl typ obchodníka, ale co dělat. Je to její
manžel a musí ho následovat.





28
Františka svému muži nerozuměla. Jeho podivné
nálady a nápady ji čím dál více znepokojovaly. Přitom,
když chtěl, uměl tak hezky vyprávět. Když měl upito, lí -
čil jí vlnící se hřbety kaprů na hladině vod, měnící se
odlesky mléčně zelené vody a  třepotání křídel vážek.
Občas přinesl načerno chycenou rybu. „Doufám, že
není z  Vltavy. Mohla by mít tyfus. Ta řeka je
odjakživa nemocná, Augustine.“ Zimmer mann se však smával
a rybu snědl obvykle sám i s kostmi. Občas ale, když
přišel se zlou, rybu rozdupal a  vinil ženu z  nevděku.
Modré vnitřnosti páchly a ryba mrtvě hleděla do
špinavé podlahy, odkud ji po kusech zvedal a házel po zdech,
na nichž zůstávaly mastné stopy.
Tehdy z  něj mívala strach. Nejednou si pomyslela,
že není zjevné, čeho všeho je její muž schopen. Bála se
také některých jeho historek či spíše jejich podání. Měl
v oblibě příběh o prstu, jímž ji vyděsil jednoho
podzimního večera.
Byli dva milenci a  potřebovali se zbavit manžela
nevěrnice. Za drobnou úplatu v  podobě hodin jim přislíbil
pomoc ženin syn. Všichni tři v potemnělé chalupě
společně zardousili podváděného muže, vynesli ho v noci na
nedaleký statek provoněný mrvou a teplem a pohodili jeho
tělo ke koním. „Bude to vypadat, že ho udupali, “ shodli se
všichni, zatímco koně mírně žrali. Syn pak poslouchal ve
světnici tikot obdržených hodin a říkal si, že už si žije jako
velký pán, zatímco ti dva po sobě lozili a žena dělala „ještě,
ještě“ a smála se a výskala.
Statkář však nebyl blázen. Věděl, kam má jít. Několik
dnů počkal a poté se, když se všichni vytratili, vydal do
stavení a  šmejdil po světnici. Když našel na hliněné
podlaze kus prstu, který znatelně chyběl na ruce milenci, jenž
v  hospodě popisoval ztrátu několika článků více než
nepřesvědčivě, věděl, kolik uhodilo. Obracel prst svého syna





29
v ruce a přemýšlel, koho zabije dřív... Nepamatuje si, jak
to skončilo, ale Augustin tenkrát popisoval ten prst tak
důkladně, že se jí udělalo mdlo. S rozkoší mluvil o tom,
jak ten kousek prstu ležel na poskvrněné zemi,
o ozvěně ženina sténání, jež se odráželo od studených
kamenných stěn. Augustin rozjařeně halekal: „To je zvláštní,
ani bys nepoznala, že to je prst. Kus prstu vypadá na
zemi úplně jinak než prst na ruce.“ Líčil barvu i  tvar
prstu, určil, kolik krve z  něj vyteklo, co z  něj trčelo,
hádal, jak dlouho se asi musel nebožtík dusit, oči měl
přitom skelné. Nato se rozesmál a kousl Františku do
ukazováku. „Jak si mohli myslet, že jim to projde?
Vesničané jsou zkrátka hlupáci. Udělají první věc, která je
v jejich prázdné hlavě napadne. Pro kus lidského těla
a nějakému krámu jsou schopni se povraždit.“ Pak mu
zasvítilo v očích a začal v elipse pohybovat svým
vlastním ukazovákem tak dlouho, až se jeho ženě zdálo, že
s tím nikdy neskončí. Vypadalo to, že sám Augustin se
proměnil v ukousnutý prst, který se teď promenáduje
po světnici, hrozí jí, strká do ní a poťouchle ji popichuje.
Když s  tím Augustin konečně přestal, vytratil se
kamsi ven. V noci se vrátil, seděl u ní na posteli
a zamyšleně se na ni díval. Františka vypotila desítky litrů potu,
oba věděli, že nespí, ale její muž jí nedovolil, aby to
přiznala. Jen se díval a hladil ji pod srdcem a říkal přitom
moje dítě, pak po stehnech a ještě hlouběji mezi stehny,
dokud nezačalo svítat a on se nevytratil do mlýna. Na
jejím muži je něco divného. To něco ji tenkrát donutilo
pozvat ho do domu a  to něco nad nimi chmurně visí,
jako kus mraku připomínající soumrak světa.
Ztěžka usedá za stůl a naučeným pohybem sahá po
práci. Knoflíky nikde. Hledá je po stole, všude možně
a nemůže je najít. Trochu panikaří, ptá se dětí, kde jsou.





30
Děti tvrdí, že nevědí. Když je poté najde zabalené v zá -
stěře, ukryté za kamny, zbarví Anniny líce svými
pěstmi do modra. „Ty neřáde, ty malá prohnaná zmije,“ křičí.
„Jsi jako on, přesně jako on. Neřád, co dělá schválnosti.“
Anně se spouští slzy, drží se ublíženě za tvář a  křičí:
„Maminko, já nejsem zmije, odpusťte, nechtěla jsem.“
Chtěla maminku potrestat za to, jak je na ni hrubá, ale
možná ne tolik. Maminka je pro ni záhadou. Klidně ji
nechává samotnou, nechává ji pracovat, i když je
unavená, a klidně by ji nechala otci napospas. Anna by přitom
chtěla, aby se s ní třeba pomazlila, často si to
představuje. V noci se Anně zdá, že na ní sedí černý pták
s červeným zobákem a  chystá se jí vyklovat oči, nejprve jí
a nakonec všem.
Anna potom leží s  vytřeštěnýma očima a  čeká, až
pták, který na hrudi sedí i  po probuzení, zmizí. Teď
se zase počurala a  Michal jí bude muset opět dlouho
vyprávět příběhy a pohádky a všude ji mít za zadkem,
protože neusne, bojí se. „Už to nikdy neudělám,“
mumlá si pro sebe. „Slibuji – nikdy, jen mě nech být. Nech mi
moje oči,“ zakrývá si rukama šedé oči. Když se je odváží
otevřít, vidí, že pták sedí v koutě a dívá se na ni
nehybnýma ptačíma očima. Šťouchá do bratra. „Musíme být
zítra hodní, aby maminka neplakala. Musíme.“ Bratr
cosi zamručí a otáčí se na bok, matka i otec spí.
Místnost je naplněna těžkým pachem. Anna sedí a zrovna
s ní lomcuje touha být hodná. Chtěla by začít být hodná
okamžitě, teď hned. Skoro nemůže ani dospat. Druhý
den je nezvykle tichá a snaží se víc než obvykle.
Teď však svou matku nenávidí, protože ona přece za
nic nemůže, chtěla matku jenom poškádlit. Proč ji tak
často bije. Jana nebije nikdy. Anna si vybaví všechny
křivdy světa a řve čím dál tím víc. Až přijde Jan ze školy,
štípne ho bolestivě do ruky. Trochu se jí uleví. „Zmet-





31
ku jeden,“ sykne na bratra. „Počkej venku, zakroutí -
me ti s Michalem krkem.“ Konečně všichni sedí u stolu,
tiše obšívá malé drobné knoflíky připomínající uschlé
ploštice. Uschlé ploštice nikdy nebudou stačit na jejich
obživu. Shrbená Františka si vybaví svého
zaměstnavatele, malého člověka s tučnými prsty. Na levém
ukazováku má zlatý prsten s ohavným zeleným kamenem,
velkým jako křepelčí vejce. Přebírá její výrobky jako
tlustý mourovatý kocour odpadky na skládce. „Zme tky.
Zase máš zmetky.“ Odděluje polovinu bezchybných
výrobků a  sráží mzdu. K  čertu s  ním. Františčina úzká
tvář je skloněná nad prací a ze dvorku k nim doléhá
rytmické ťukání z kovářské dílny.
Augustin chvátá, doléhá k němu křik dělníků
z přístavu. Nakládají lodě a udělují si příkazy. Řeka
šplouchá, lodě se kývají, někomu spadl sud z  trakaře.
Doléhají k němu nadávky, oplzlé vtipy. Augustin se rád
u přístavu zastavoval, někdy přemýšlel, že se odplaví
po vltavsko­labské cestě až do Hamburku a vystoupí
na břehu ledového a placatého Baltského moře. Chlast,
holka v  každém přístavu, dálky, možná by to nebyl
špatný život. Jen kdyby to celé nepatřilo tomu
vydřiduchovi, co nechává v Rustonce vyrábět kotle jako na
zakázku samotného knížete pekel. To by si raději
zlámal obě ruce.
Vyhne se přístavu, má něco důležitého, míří ke
kameníkovi jménem Karel Möldner. Nedá se říci, že byli
přímo přátelé. Kameník je spíše někdo, kdo Augustina
vyslechne a  bez řečí dál tesá do kamene. Kdysi spolu
chodili načerno na ryby. Zimmer manna považuje za
neškodného blázna, který jednou špatně dopadne.
Karel Möldner se nechá vždycky stáhnout o 
nějakou tu zlatku. Ani vlastně neví proč. Snad proto, že je
mu toho chlapa trochu líto. Očividně se mu rozkládá





32
mozek, a přitom se s ním na rybách celkem hezky ml -
čívalo. Občas z jakéhosi sentimentu vytáhne dávného
kumpána z nejhoršího, ale dělá to i proto, že bližním se
má pomáhat, a také proto, že Augustin zpravidla ihned
poté, co dostane peníze a chlast, odejde a on si může
konečně oddechnout a jít si zase po své práci. Vlastně
někdy Zimmer manna docela rád vidí, je spíše
samotář a kameny toho moc nenamluví. I teď mlčky pracuje
a s uspokojením sleduje rostoucí dílo. Uprostřed
pohybu ho vyruší nakřáplé nazdar. Poznává to nazdar plné
propekelcovaných dnů a  nocí. Lehce pokývne hlavou
a pokračuje v práci. Augustin přešlapuje, mne si ruce,
vlastně se mu moc nechce začínat, nedávno tu byl. „Co
tě vede? Potřebuješ něco?“ načne Möldner ohranou
konverzaci. Je mu z toho samotnému trapně.
Zimmer m ann se zeširoka rozhlíží po dílně
a zabodne zrak do zdobného zlaceného náhrobku. Všimne si
také dvou holubic s dutými krky, z nichž se valí krev,
jako po tolikáté si pomyslí, proč jsou lidé ochotni si
dávat na hrobky zdechliny holubů, jejichž vrkání nevěstí
nic dobrého a jejichž trus je jedovatý. Chvíli ještě
poměřuje dutý krk, připomínající srdeční chlopeň, a na mysl
se mu dere vtíravý zvuk kroutivého křupnutí
hrdliččina hrdla. Polkne nechutí, potřebuje se napít.
„Ten je pro mě?“ zašklebí se na náhrobek s mrtvými
holuby, jako kdyby řekl něco bůhvíjak veselého. „K pití
něco nemáš? Mám žízeň jako ďas.“
„Lidé se rodí a pak umírají, a pak potřebují rakev
a kámen,“ co ti na to mám říct. „Holoubata jsou oblíbená.
Lidé je vyžadují. Také chtějí na náhrobky básně.“
„Nalej mi něco, říkám, nebo pojdu. Ženu se sem jako
šílený.“
Kameník mu nalévá pálenku. Mlynářský tovaryš
a zkrachovalý krupař ji do sebe naklopí a moudře roz-





33
kládá: „No, jo. No. Pohřeb, to je drahý špás, možná lepší
zhebnout někde v koutě, vždycky se najde někdo, kdo ti
ochotně vykope jámu, a ještě ochotněji tě zasype.“ Ka -
meník najednou začne recitovat: „Cholera mi tři
zmařila, dcerku, otce, manželku. Čtvrtý, synek, přec vyklouzl
z jejích krutých pazourků.“
Zimmer m ann se směje a pak zvážní. „Ty, Karle, ty víš,
proč jsem přišel.“
„Chceš peníze. Ale já žádné nemám.“
„Jestli nezaplatím činži, budeme se muset stěhovat.
Mám děti a ženu.“
„Chodím já za tebou?“ opáčil klidně kameník.
„Nechodím. Mně nikdo nepomůže. Ještě jsi mi nevrátil ani
to, co mi dlužíš z minula. Až mi to vrátíš, uvidíme, co
se dá dělat.“
V Zimmer mannovi doutná zlost. Je to pravda.
Peníze na vrácení nemá. Kde by je také vzal. Proč k čertu
všichni mluví jenom o penězích? Kdyby ty peníze měl,
tak mu je vrátí, ale takhle je po něm nemůže nikdo chtít.
Ještě by se napil, ale nechce u  kameníka žebrat, ještě
by vypadal jako nějaký ožrala. Chvíli postává, sleduje
Karla, jak soustředěně pracuje, tak soustředěně, až se
v něm vaří krev. Aby se z té práce neposral, ťuká do
kamene jako datel. Trhne sebou a obrací široká záda ke
dveřím. Úzký obličej má stažený vztekem a ponížením.
Ledově modré oči má propité a unavené. Prudce se
otočí a kopne do jednoho náhrobku. „A nejhorší jsou ti, co
když můžou, tak nepomůžou.“
Kameník je paralyzovaný drzostí toho chlapa. Přijde
ožralý a ještě má tu troufalost se na něj usmívat a cosi
chtít. Kameník není záložna, napůjčoval se dost, kdyby
on sám potřeboval, Zimmer mann mu nedá ani krejcar.
„Povyšuješ se nade mnou, protože máš kšeft, a mně ho
sebrali? I na tebe dojde.“





34
„Jednou budeš rád, že ti nechám vyrýt tvoje jméno
do kamene!“ křikne za ním vztekle Möldner. Odhazu -
je náčiní. Blázen. Přijde si sem a natahuje ruce tak
samozřejmě, jako by mu tady všechno patřilo. Jako kdyby
byla jeho povinnost živit kromě ženy ještě Zimmer­
manna. Kameník se sám diví, že mu dneska nic nedal,
ale když viděl jeho oválený obličej a odulé rty, cosi se
v něm vzedmulo. Ten chlap je špinavý až na dno duše.
Slušným lidem se posmívá a chápe je jen jako
prostředky k příležitostnému vydírání. Stále rejdí těma svýma
bledýma očima, rty zvednuté v úšklebek, ale ruku
nataženou jako poslední trhan. Udělal by pro peníze cokoliv.
Klidně by šel do klece s opicemi. Poťouchle se usmívá
a tváří se, že vlastně o nic nejde. Ale peníze nevrátí
nikdy. Když jde o dluh, neváhá se vymlouvat jako
poslední baraba. Co mu dá, stejně propije. Že se nestydí. Bůh
ví, proč dopadl, tak jak dopadl. Zasloužil si to. „Táhni
k čertu, Zimmer manne, a hleď si uspořádat svůj život,
nebo tě Bůh šeredně potrestá.“ Kameník se musí
dokonce sám napít, zdá se mu, že odkudsi zaslechl. „Na
Boha ti seru, Möldnere.“
Möldner je lakomý žid. Povyšuje se a pohrdá
Augustinem, který za ním šel jako za starým přítelem. Přišel
si popovídat. On Augustin, kdyby mohl, hned by
někomu podal pomocnou ruku. Zimmer mann si
představuje, jak někomu pomáhá, jak se důstojně sklání
k někomu, kdo je na tom hodně špatně, a s klidným úsměvem
vyrovnaného boháče poskytuje zlatku, s  krásným
pocitem, že mu někdo musí být vděčný a  říkat si – ten
Zimmer m ann, to je dobrák. Dělá, že neslyší slova
vděku, a  přitom je opilý vlastní nebeskou dobrotou.
Zimmer m ann se vznáší na oblaku důstojnosti a leští si
vycházkovou hůl, poopravuje bělostnou šálu a usazuje





35
na hlavu cylindr. Všechno je, jak má být, do té doby, než
si uvědomí, že se něco změnilo, hnulo, posunulo.
Vidí, jak nějaký muž vlekoucí kládu přechází přes
zaprášenou, úplně vylidněnou ulici. Pozoruje ho, jak se
zrakem upřeným do silnice táhne ten kus dřeva, vypa -
dá skoro jako Kristus ploužící se na Golgotu,
nezvedne oči ani na sekundu. Kláda je podivně ztěžklá, těžší
než obvykle kláda bývá, jako by chlap spolu s ní táhl
celou zemi, celý svůj osud, všechny minulé, přítomné
i  budoucí životy. Muž hledí do země, a  přesto má
Augustin dojem, že ho upřeně sleduje. Pak najednou
zmizí. Zimmer mann má divný pocit, jako kdyby mu chlap
s kládou něco ukazoval, a to něco nebylo vůbec nic
pěkného. Zkusí zaklít, aby přerušil podezřelou chvíli.
Nepomáhá to. Tovaryš má iracionální pocit, že se na něj
někde něco chystá.
Zdá se mu, že slyší hlasité tesání do kamene,
rytmické a  hrozivé. Kameník má na rukou smrt, to je
tím. Smrt z něj přímo čpí, je jí nasáklý skrz na skrz. Už
k němu nikdy nepůjdu, utvrzuje se. Člověk aby se bál
vstoupit do jeho kamenného města, v němž tiše ševelí
vytesaná jména mrtvých. Přitlouká ty jejich duše na
kámen jako ptáky za křídla ke kmeni. Augustin má
náhle pocit, že se řítí hluboké míle pod zem. Hlavou
mu projede prudká bolest, cítí ji za očima, v okamžiku
se změní v pestrobarevnou auru, jež ho oslepí. Musí
se opřít. Když to za půl hodiny přejde, má v hlavě
vymeteno a tlak nebezpečně nízko. Promne kapsy
a zamíří za roh. Jakmile vejde do hospody plné rámusu,
vrací se mu pocit klidu. Poručí si režnou. Potom ještě
jednu. A ještě jednu. Svobodu mi nikdo brát nebude.
Domů půjde za tmy. Je to bezpečnější. Přes den chodí
po městě podezřelí lidé. Dneska pije na dluh. Mrmlá
si pro sebe, rozhlíží se kolem přihlouplým pohledem,





36
doprovázeným vědoucím úsměvem. Připadá si bůhví -
proč povznesený.
Úsměv mu brzy zmizí z tváře, bouchne do stolu
a rozbije sklenici o polité dubové dřevo. „Víte hovno, tak
nečumte,“ vykřikne, ačkoliv si ho nikdo nevšímá. Měli by
si ho všímat, protože kdyby si ho všímali, řekne jim, jak
to všechno je. Co všechno zatím ještě neví! Ale ví jistě,
že lidé, kteří tady sedí, jsou směšní hlupáci a někdo,
třeba on, Zimmer mann, by je na to měl upozornit. Směšní
hlupáci si však hledí svého, protože Zimmer manna
znají a nechtějí si kazit večer jeho divnými monology, které
vedou výhradně k manickému opakování historek,
výroků a vzteklému bouchání do stolu, občas i k tlučení
nebohých spolustolovníků. Přišli si sem odpočinout,
zapít svinský život, a  ne poslouchat toho vychrtlého
blázna. Ostatně zanedlouho budou, jako už tolikrát,
přihlížet, jak hospodský Zimmer manna vyvádí a 
přitom ho políčkuje. „A  zítra mi doneseš dluh, Zimmer­
manne, jinak tě nahlásím četníkům.“ Nepochopený
potom sedí před hospodou, buší na vrata, vykřikuje
cosi o  nespravedlnosti, podplacených šmírácích a 
nakonec se postaví na vratké nohy a začne halasně zpívat
do noci. „Pročpak bych se rmoutila, když mám toho
kroutila. Radadá, radadá, ty jsi moje racajdááá...“
Belhá se domů a bojí se, že potká toho chlapa
s kládou. Také má strach z Kučery, který si přijde pro nájem.
A proto zpívá ještě hlasitěji a umíní si, že aspoň ztluče
Františku, která za to všechno může. Ještě jednou si
vzpomene na kameníka a usmyslí si, že s ním nechce
mít už nic společného, nikdo se mu nebude
vyšklebovat. Je přece také bývalý podnikatel, ví, o čem je život.
Jemu nebude nikdo nic vykládat. On, Zimmer mann, ví,
jak to na světě chodí.















39
II.
Františka myslí na svého prvního manžela Martina
Sýkoru. Vzpomíná na něj pokaždé, když její muž přijde
v takovém stavu jako dnes v noci. Když se vzali, bylo jí
27 let a jemu 53. Byl mlynářským pomocníkem a jeho
otec byl krupař. Jak jinak: krupař, mlynářský tovaryš,
mlýn. To jsou entity, které se v  jejím životě vyskytují
s železnou pravidelností.
Martin byl dříč. Pracoval těžce, protože viděl v prá -
ci smysl. Byl přesvědčený, že člověk se má narodit,
pracovat, nekrást, nezabíjet a  chovat se s  úctou k  sobě
i  k  Bohu. Chodil pravidelně do kostela a  nezajímaly
ho osvícené teorie popírající existenci Boha, míjely ho
nové revoluční myšlenky, stále odměřoval čas od
kostelních hodin, ne od těch radničních. Mezidobí, doba
adventní, doba vánoční, doba postní, doba
velikonoční, to byl pro něj skutečný čas. Čas naplněný
smysluplnou prací, již ale nikdy valně nepřepočítával na výdělek.





40
Stačilo mu to, co měl. Nikdy si nestýskal na svůj život,
byl přesvědčený, že Bůh ví, co dělá. Martin nechodil ži -
votu naproti, ale vždycky počkal, co se stane.
A nakonec všechno dostal, i ženu. I když nakrátko. Poprvé při
té nehodě si však pomyslel, že to je krutý žert,
a zapochyboval o Bohu a jeho spravedlnosti.
S Martinem bydlela Františka ve Viničních Horách,
kde měl domek po otci. Martin měl to místo velmi rád,
a pokud měl chvíli čas, stál a rozhlížel se po rozlehlých
pláních. Otec mu vyprávěl, že tady všude rostla na
příkaz Karla IV. vinná réva, která rodila těžké hrozny pro
lahodné víno. Martin přesně věděl, kdy se provádí řezy
a kdy přijde doba sklizně. Otec mu vše vyprávěl, znal
to, protože ještě jeho otec se o zlatavé řádky vína
staral. Představoval si často sám sebe, jak sleduje počasí
a pozoruje proměny vinic tvořících dlouhé řady
ušlechtilé hojnosti. Pro Martina nebylo nic krásnějšího než
představa slunce zapadajícího nad vinicemi, utvrzující
jej v tom, že svět dokáže být i přívětivé místo. Někdy,
když se mu podařilo něco ušetřit, nějaký ten litr vína
si zakoupil. To pak seděl, popíjel a nic víc nepotřeboval.
Dny s Martinem byly jednotvárné, ale celkem
nezávadné. Františce se zdál její starý muž poněkud
sentimentální, na druhou stranu na ni však nikdy nebyl hrubý
a nezkřivil jí vlásek na hlavě. Nebyl z těch nerudných
chlapů, kteří na své ženy od rána do večera a od večera
do rána řvou, sotva dojdou z rachoty. Nebil ji,
neposmíval se jí a neplísnil ji za maličkosti. V duchu se sice
trochu ušklíbala nad jeho zálibou a jednoduchostí, do jisté
míry se ho i štítila, protože jeho tělo šustilo, ale jinak si
neměla celkem nač stěžovat. Jenomže do jejího života
přivedl, aniž by to tušil, Zimmer manna a zničil jí život.
Svatba, kterou měli s  Martinem Sýkorou v 
potemnělém kostele sv. Rocha na Olšanech, byla skromná a prostá.





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.