načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Augustin Zimmermann – Zuzana Kultánová

Augustin Zimmermann

Elektronická kniha: Augustin Zimmermann
Autor: Zuzana Kultánová

Augustin Zimmermann, hlavní protagonista novely, jejíž děj se odehrává v šedesátých letech devatenáctého století, představuje až archetypální model nešťastného člověka. Zatímco ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 196
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3421-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Augustin Zimmermann, hlavní protagonista novely, jejíž děj se odehrává v šedesátých letech devatenáctého století, představuje až archetypální model nešťastného člověka. Zatímco svět kolem něj prodělává prudké změny průmyslové revoluce, produkuje a prosperuje, jeho rodina se potýká s existenční krizí, jež se v důsledku jeho alkoholismu a marném pokusu uspět v novém světě stále zhoršuje. Augustinova nevyjasněná minulost, podivný neklid a lstivá povaha vrhnou temný stín na celou rodinu, která zabředává do stále větší beznaděje a propadá se hlouběji na společenské dno. Děj tragicky vyvrcholí v tehdejším opovrhovaném pražském Josefově, místě bídy, jež byl po staletí uzavřeným židovským ghettem. Autorce se podařilo na pozadí historických událostí a kulis staré Prahy zachytit nadčasový příběh o bláhové touze člověka vymanit se ze své přirozenosti a temných vášní, majících za následek řadu osudových chyb. S využitím nakladatelské anotace Novela inspirovaná skutečným příběhem Augustina Zimmermanna a jeho rodiny.

Popis nakladatele

Augustin Zimmermann, hlavní protagonista novely, jejíž děj se odehrává v šedesátých letech devatenáctého století, představuje až archetypální model nešťastného člověka. Zatímco svět kolem něj prodělává prudké změny průmyslové revoluce, produkuje a prosperuje, jeho rodina se potýká s existenční krizí, jež se v důsledku jeho alkoholismu a bezútěšného pokusu uspět v novém světě, stále zhoršuje. Augustinova nevyjasněná minulost, podivný neklid a lstivá povaha vrhnou temný stín na celou rodinu, která zabředává do stále větší beznaděje a propadá se hlouběji na společenské dno, odkud není cesta zpět. Děj tragicky vyvrcholí v tehdejším pražském Josefově, místě bídy, jenž byl po staletí uzavřeným židovským ghettem. Novela debutující prozaičky Zuzany Kultánové je inspirována skutečným příběhem Augustina Zimmermanna a jeho dětí, autorce se však podařilo na pozadí historických událostí a kulis staré Prahy zachytit nadčasový příběh o bláhové touze hlavní postavy vymanit se ze své přirozenosti a temných vášní, jež mají za následek řadu osudových chyb.

Zařazeno v kategoriích
Zuzana Kultánová - další tituly autora:
Augustin Zimmermann Augustin Zimmermann
Divočina -- Povídky pro DUHU Divočina
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

WALT






Copyright © Zuzana Kultánová, 2016

Fotografie © Terezie Foldynová, 2016

ISBN 978­80­7473­465­6 (PDF)


ROMANOVI



11

I.

Je neděle po obědě a Augustin Zimmer mann se zvedá

k odchodu. Rachotí ošoupanou židlí a jeho žena se ptá,

kam to zase jde a  kde vzal peníze na chlast. Zimmer­

mann, vysoký muž s pronikavě modrýma očima, ji od

byde chrchly sprostých slov. „Co se do mě pořád sereš!“

S  cvaknutím kliky se obrací do nedělního odpoledne

a mumlá cosi o staré ludře.

Stará ludra doprovází jeho postavu povzdechem.

Škoda slov, která by jím protekla jako voda skrz vyku

chanou rybí hlavu. Skládá žilnaté ruce do klína, pak

se v  ní cosi vzepře a  hází po dveřích hliněný hrnek.

Ten se protivně nahlas rozbije na několik kusů. Pár

minut je ticho. Žena hledí chvíli do prostoru, poté se

zvedne, sbírá střepy, ty chrastí a rozbíhají se po podla

ze jako rtuť. Byl to poslední slušný hrnek, který měli.

Vyhazuje zbytky hrnku před dům, ať se o ně klidně ně

kdo zabije.


12

Její muž, Augustin Zimmer mann, si vykračuje po uli

ci, míří do hospody. Do hospody se netěší, povoluje si

červený šátek a  na chvíli mu prolétne hlavou myšlen

ka, že by se přece jen mohl vrátit ke své ženě, posedět

se sousedy, nechat den plynout, seřezat preventivně

děcka a do práce jít ráno střízlivý. Velmi silně dokonce

zatouží po jakési harmonii, líném odpoledni, táhnoucí

se neděli. Ale co. Co doma. Co se ženou. Co se souse

dy. Ale co také v hospodě. Na chvíli se mu zdá, že zasle

chl vyhrávat nedělní muziku, protivné vrzání flašinetu

a drkotání vyjeté harmoniky. Znělo to všechno hrozně

vzdáleně, nelidsky. Stejně jako byl vzdálený tento den.

Proklatá žízeň, člověk si nemůže pomoci, řekne si.

Snad nemusel být na Františku tak hrubý, ale nemůže

se ovládnout. Pořád jen peníze, peníze, peníze. Pení

ze a pití, které ona neustále připomíná, jako by toho

neměl dost sám. Sám, je na to všechno sám. Dneska

bude sedět sám. Cítí, že dnes mu pití nezvedne nála

du, nepřidá se k veselým zpěvákům a nebude bouchat

sklenicí o stůl. Bude mít zlou, chmurnou opici. Tato

neděle mu něco dluží. Celý, stále cosi slibující, svět mu

něco dluží i s úroky. Splátka ani výhodné úroky však

nepřichází. Dávají si načas. Místo toho připlouvají do

jeho života rány. Otrocká práce a  nedostatek všeho.

Kde je radost, proč nezbyla i  na Augustina? A  proč

nezbyla na jeho ženu, jíž trčí zpod haleny žebra, jako

hrábě ze sena?

Augustin vyhlíží svět, jenž má přispěchat s  pytlem

plným radosti a  jako mávnutím kouzelného proutku

zařídit, aby se měli s jeho starou lépe. Kdyby byl onen

pytel k dispozici, jistě by se tam našlo i kousek rados

ti pro jeho věčně nakyslou ženu. Ženu, které není nic

dobré, které není nic svaté, ženu, která nemá ke svému

muži žádnou úctu a zesměšňuje jej. Ale pytel je prázd


13

ný a děravý. A kde by asi svět tyto pytle hojnosti měl brát a proč by je měl dávat zrovna jemu, vysmála by se

mu jeho žena, kdyby mu viděla do hlavy. Proč čekáš, že

zrovna tobě se povede dobře, ptala by se. Buď rád, že jsi

ještě naživu.

Zimmer m annem projíždí prudká vlna nevole, zmá

há ho pocit křivdy a  hlavu má plnou čertů. Kope do

kamene, míjí lidi, smeká čepici a povoluje šátek, až mu

nakonec spadne na zem a on ho s láteřením sbírá a uva

zuje zpátky na krk. Nejradši by se na něm oběsil. Sledu

je ženu, která kráčí před ním, má rozložité boky a tuč

ná záda, kolébá se jako kachna, jako mlynářka, kterou

kdysi znával. Rozšafná a opatrná na peníze. Prostorná,

jako když stojíte sami na louce.

Veškerý její přívětivý tuk jednoho dne rozmašírovalo

mlýnské kolo. Při jedné nešťastné bouřce ji nelítostně strhlo mezi své lopaty a převalovalo ji skrz ty lopaty, jako by se nejednalo o  krásné tučné narůžovělé lidské tělo, ale o  hromadu hnoje. Nikdo to vytrvale pracující kolo

nedokázal zastavit. Otáčelo a neústupně lámalo údy na

dýchané mlynářky, dokud s ní zcela neskoncovalo.

Aby lidé dokázali vylovit ztěžklé tělo mlynářky

a  tělo jejího syna, jenž za ní skočil, potřebovali šest silných chlapských rukou. Když je vytáhli, odvraceli

zrak. Hrůza se podívat. Kde je ta krásná mlynářka se

širokými boky? Proč je tady žok nalitý vodou, bez krá

sy a podoby? Tučné mlynářky mají umírat v peřinách,

obklopené zdrcenými příbuznými, obložené sedmi­

kráskami a klokočovými růženci, zalité sluncem, slá

vou a věčností. Jejich těla se mají důstojně vznést do

výšin s  nadpozemským dobrým úsměvem, a  ne při

pomínat plesnivý a  zteřelý pytel na brambory nebo

kdejakého chudáka, který právě natáhl bačkory uprostřed své vlhké chalupy. Táhli ji do komory a tichnoucí voda, metající ještě před chvílí vzteklou pěnou, smýva

la z říčních kamenů svou vinu.

Mlčky plakala a litovala. Nemohla si pomoci. Jednou

za čas to na ni přišlo a ničila, co se dalo, dokud se ne

vybouřila, dokud se nevzrušila tak, aby si mohla v do

znívajících křečích zase na pár let odpočinout. Stačila

jedna krátká silná letní bouřka, aby se stalo neštěstí,

které zlomilo mlynářce vaz, mlynáři duši a jejich synovi všechny končetiny. Zimmer mann pak chodil po kraji

ně a vyprávěl lidem o neštěstí. Chtěli vědět podrobnosti.

Chtěli vědět, zda kolo rozemlelo opravdu všechno.

Zimmer m ann neví, co přesně se dělo, než ji pohltila

vodní tlama. Jak se dostala tak blízko ke kolu? Vždyc

ky si dávala pozor a děti měly zákaz se k němu přiblížit víc než na několik metrů. Hádala se občas kvůli tomu

s mlynářem, který jí vyčítal, že děti odvádí od řemesla.

Mlynářka vládla mlýnu pevnou rukou, ale bála se ho. Je

tak velký, o tolik větší než já, dívala se na rozlehlé hlučí

cí stavení. Voda umí léčit i zabíjet, říkávala. Čeká na váš

strach jako zpozornělý pes.

Vysoký modrooký muž doputuje konečně do hos

pody. Jako první si poroučí kmínku. Pak pivo, kmín

ku, pivo, kmínku. Sedí sám, hledí do davu. Před očima

se mu míhají křiklavé šaty vyšňořených dělnic. Šaty

září na celou hospodu, jako skleněné kamínky z poutě,

a snaží se dělat, že nejsou z laciných a ohavných mate

riálů. Chtějí vyvolat dojem, že jsou to krásné šaty urče

né pro nadějeplnou a sváteční chvíli. Dělnice si najdou

své dělníky a  povedou s  nimi mizerný hnusný život

plný houkání továrních komínů, půtek a vřískání hla

dovějících dětí. Jaké krásné vyhlídky čekají tyto ubohé

ženy nacpané do nevkusu, křepčící při odrhovačkách

plných dvojsmyslů. Mařenko, těš se! Pepíčku, načpak?

15

Přišly sem, aby si vyhlédly svého nahrbeného chlapa,

který je jednou umoří, ale i tak to stojí za to. Obléct si

šaty, tančit, pít a smilnit, dokud si ještě můžete namlou

vat, že život se může stát jednou velkou nedělí. Mařenko,

těš se! Pepíčku, načpak?

Flašinet ryčí a chlapi se překřikují, pobíhají po hos

podě jako splašení psi, chtivě cení zuby, cinkají láhvemi,

chytají se v bocích. Augustin se ztrácí v ryku a zpíjí se

do němoty. Sedí sám. Nemá s kým sedět a nikdo s ním

ani sedět nechce. Není to dobrý kumpán. Ze smíchu

přejde v klení, z klení ve smích, to nepřináší velký pocit

družnosti. A tak sedí, hledí do láhve a pracuje na tom,

aby nevystřízlivěl. Takovou bolest by nevydržel. Je před

ním nový týden a je třeba se na něj řádně připravit. Mír

ná opilost mu vydrží ještě zítra, pak vystřízliví, chvíli

to vydrží, ale jen tolik, aby ho bolest nezničila, potom

se sem staví znova. Františka to pochopí, je to rozum

ná ženská, ví, že od něj stejně nemůže nic lepšího čekat.

Týden je nevypočitatelný. Není možné ani určit, jak

bude týden dlouhý.

Když konečně propije všechny peníze, s  úlevou za

platí a vyklopýtá do ulic. Ještě předtím se pro svou výš

ku bouchne hlavou o zárubeň. Zakleje, skoro upadne.

Chvíli zpomaleně máchá rukama ve vzduchu, než srov

ná balanc.

Trmácí se tmavými ulicemi a míjí elegantní siluety

továrních komínů. Připomínají nóbl cigarety balené

v tenoučkém papíru, které Zimmer mann rozhodně ni

kdy kouřit nebude. Přísně pravoúhlé klasicistní ulice

Karlína se vlní a proplétají jedna do druhé. Augustin

skutečně chvíli netuší, kde je. Špicuje uši, ale marně.

Cesty jsou podezřele rozhlehlé a přitom zavřené. Ocitl

se v bezvýchodném labyrintu, plném slepých ulic a faleš

ných vývodů, z nichž se každý uzavře právě ve chvíli, kdy

16

chcete ven. Kolem hlavy mu proletí můra, kdesi šustí

krysy. Chvíli se mu zdá, že slyší šumění přístavu, ale

je od něj příliš daleko. Augustin odhání myšlenku, že

se pohybuje na vodě, a štrachá v kapse lulku. Musí si

zapálit. Tohle není normální. Natáhne smrad z laciné

ho tabáku a zvedne se mu žaludek. Neprojel tudy teď

vlak? Zastavuje se, poulí oči do tmy, opírá se o nějakou

zeď. Má uvnitř rozdrásanou hlavu a nad okem ho tlačí

silná bolest. Že radši nezůstal v  hospodě. Tam je ale­

spoň bezpečno. Karlín je zbytečně prostorný, na člově

ka z toho jde tíseň a slyší divné věci.

Podlamují se mu kolena a cítí se velice unavený, nej

raději by si někde zdříml, ale to by zas bylo řevu, kdy

by ho tady ráno někdo viděl. Františka by se pominula.

„Děti, podívejte se na svého otce, spí na ulici jako prase.“

To nemá zapotřebí poslouchat.

Něčeho by se napil, v  ústech mu hoří jako v  pekle.

Jako v ohnivé peci některého z těch příšerných stavení

s vysokými černými štíhlými a stále čoudícími komíny.

Konečně stojí před domem. Okna jsou ucpaná hadry,

aby do nich netáhlo, na dvorku spí slepice nafouklé jako

baňky. Barabizna, do níž je lepší chodit za tmy. Prokla

tý nájemní dům. Bere za kliku a zakopává o džber. Kle

je a přemýšlí, kdo to udělal. Dochází k závěru, že na něj

džber nastražila jeho žena. Chce z něj udělat mrzáka,

to by se jí tak líbilo. Lomcuje chvíli klikou, a když zjiš

ťuje, že je otevřeno, vpadá dovnitř. Nabírá vodu do hrstí,

srká, povoluje šátek u krku a svalí se na slamník.

„Nedělejte, že spíte,“ zařve do ticha. Má potřebu zjed

návat si respekt. Je pracující muž a otec a jeho žena se

válí, i když by měla pracovat, a jeho děti spí, i když by jí

měly pomáhat.

Nikdo nereaguje. Každý podnět by ho mohl vybudit

a Františka musí zítra pracovat. Ke knoflíkům si přibra

la správky šatů a musí se otáčet. Kdyby odpověděla, její

muž se rozzuří a bude dělat bordel do rána. Na to číhá,

to chce. Upustit páru. Ani hodiny strávené pitím neuha­ sily jeho zlost. Augustin chvíli sedí, převaluje olepený

jazyk v hubě, hlavou mu víří myšlenky, mhouří oči jako

kuna. Panenky mu neklidně běhají sem a tam, snaží se cosi zachytit. Ani sám neví co, a přesto si je jistý, co by

to mělo být. Nakonec ho přemůže únava a také se mu

začíná dělat zle od žaludku. Lehne si a začne škytat. To

všechny ruší. Děti zatínají ruce v pěst, ze všech sil zaví

rají víčka a chtějí spát. Studená podlaha je bodá do led

vin. Místnost se naplňuje opileckými výpary a opilcova

žena má rudo před očima. Kouše se do ruky. Nakonec se však asi po půl hodině Bůh smiluje a on za škytne na

posledy a začne chrápat. Jemně zvlněné kopce přitom

tiše obemykají Karlín a foukají do rozpálených ran ne

končící noci.

Nad předměstím se trhá zlatý úsvit a  Augustin se

plouží do práce. Zarudlé oči ho řežou, v ústech má jak

v kanále. Rachotí povozy, služky spěchají na trh, kovoví

mravenci na svá staveniště. Hospodyním občas vypad

ne z  košíku vejce, zelenina nebo se vycmrndá mléko.

Tuhle nějaká žena nese husu v  košíku. Huse trčí krk

jako dlouhý úhoř. Vodního hada Zimmer mann ještě

nikdy nechytil. Tajemný slizký predátor, který si do

káže podmanit vody a na chvíli i souš, se mu zdaleka

vyhýbal. Úhoře Zimmer mann, překračující teď zbytky

potravin, nepřemůže, toho si nezaslouží. Po včerejšku

je mu, jako kdyby ho někdo pleskl mokrým hadrem

po hubě. Někde v dálce sekavé smyčce fázují Zimmer­

mannovy kroky, údery do tympánů nahrazují tlukot srdce. Na Rakouské císařství přitom neochvějně shlíží šetrný Franz Josef, jenž si neví rady se svou čím dál

vychrtlejší ženou a  jehož knír a  uniforma vystřídaly

prázdnou tykev Ferdinanda I. Dobrotivého, obdivova

tele technického vývoje a vášnivého botanika.

Ve mlýně panuje obvyklý shon, stárek se snaží, je

připravený se ztrhat, lidé přijíždějí, odjíždějí, shazují a nakládají pytle. Přijíždí chalupník, na trakaři několik

pytlů, stárek vše důležitě diriguje. Augustin jeden py

tel zvedá, prohýbá se a pociťuje únavu z včerejšího dne.

Po tváři mu stéká ulepený pot, povoluje si šátek. Kráčí

přes dvůr a na chvíli se zastavuje. „No tak, hni sebou,“ ozve se někde z útrob čertovského rámusu v jeho hlavě.

Pytel váží snad sto tun, má pocit, že má na zádech nalo

ženého sebe samého.

Od Vltavy k němu doléhá pokřikování vorařů, zniče

honic shazuje pytel ze zad na zem, ten bouchne o hlínu a chalupník poděšeně běží ke svému majetku. „Co to

děláš, blázne, myslíš si, že v tom neseš kočky na utope

ní?“ Přibíhá snaživý tovaryš Antonín a cosi se snaží vy

světlovat a zachraňovat situaci. „Vypadni,“ syčí. „Ráčí odpustit, pane, pytel odnesu sám.“ Chalupník nespo

kojeně bručí. „Ty táhni do strojidla,“ přikáže Zimmer­

mannovi. Augustin poslušně táhne do strojidla, je mu

to jedno, je tam klid a nemusí s nikým mluvit. Co mu ale vadí..., že si na něj otvírá hubu mladší tovaryš. Až bude příhodná chvíle, rozbije mu ji.

Mlčky vypírá černou pšenici. Třídí ji, nabírá trha

vými pohyby do cezáku na prosušení. Vzadu troubí

a fázuje hrozivý orchestr, celá armáda nástrojů, prů

vod mužů s kovovými vážkami na klopách fraků. Na

chvíli má pocit, že zahlédl chlapa v  cylindru se žlu

týma očima a kovovýma rukama, jak kýve kyvadlem a dívá se na něj, na Augustina. To ten proklatý Karlín

plný šrotu.


19

Zimmer mannova situace není optimální. Nemá na

nájem. Včera propil poslední peníze, co mu žena půjči

la. Zítra přijde Kučera vymáhat nájem za kvartál. Jako

kdyby ho snad měl z čeho zaplatit. Františka o ničem

neví, začal by obvyklý řev o  tom, že mohli zůstat ve

Viničních Horách a že se musela zbláznit, když s ním

šla sem. Byl to její domov, který jí vzal. Augustin jí vzal

ostatně úplně všechno. Tam bylo víno, pole, potok, Ví

deňská silnice, Pražačka a  potenciál, jenž vycházel

od Stomeových. Kdo mohl vědět, že Karel Hartig, syn

panského mlynáře, si vezme Stomeovu dceru a stane se starostou, jenž postaví nové město plné příležitostí, a přes kopec se tam z Karlína lidé jenom pohrnou, za

tímco Zimmer mann přes ten samý kopec utíkal před

zatuchlou nebezpečnou osadou plnou klepů a slídících

očí a  uší, které ho sledovaly a  porovnávaly s  nebožtí

kem Sýkorou.

Jeho bláznivá žena se v Karlíně bojí, vadí jí lodě, vla

ky, továrny, má pocit jakési hrozby, myslí si, že ve Vltavě

plují ryby na klíček. Jednou vyplivne Rustonka obludu,

která nás rozseká na kusy sešroubovanými pařáty, ří

kává. Kdybys nebyl líný blázen, mohli jsme se mít líp, živit se poctivě. Mít klid.

Kdo tehdy mohl vědět, že malá obec oplývá stavebním

kamenem a pískem a jednou se sem pohrnou davy a zběsilým tempem vznikne nové město s bohatou výstavbou.

Kdo tehdy mohl vědět, že kdyby ještě chvíli počkal, mož

ná by se jim tam dařilo, protože z  bývalé usedlé vinič

ní obce, na niž dohlížely z jedné strany Hora šibeniční

a z druhé Vítkov, jako zvedlá břicha žižkovských bohů, se stane tepající živoucí místo plné příležitostí, Královské Vinohrady. „K  čertu s  tím, všude chodím pozdě,“

mumlá si Zimmer mann pro sebe. Zase to vyžerou jiní, ale co se dá dělat, kdo to tenkrát mohl vědět.

20

Rozhoduje se, že zajde za kameníkem. Ten má peněz

dost, má živnost a peníze, to se dnes poštěstí máloko

mu. Musí mu půjčit. Je to uznalý člověk. Půjčit Augus

tinovi, to je jeho řádná povinnost. Ne všichni mají živ

nost, a už vůbec ne v této době. Takoví živnostníci by

se měli revanšovat dělníkům vstřícností. Kameník moc

dobře ví, jak na tom jsou a co se jim stalo. A koneckonců

byli přátelé. Kdysi.

Zimmer m ann lomcuje odpadem a na chvíli je téměř

spokojený, jak to hezky vymyslel, půjčí si peníze, zapla

tí nájem... a co. A nic. Stále ještě dluží v hospodách. Je

na tom hůř než kdejaký čeledín. A je koneckonců něco

jiného než čeledín? Ano, je, přece je obchodník. Má ná

rok na vídeňské řízky k  nedělnímu obědu. Jen škoda

že se okatá sametová telata, z nichž by někdo šťavnaté

řízky vonící přepuštěným máslem naporcoval, ukrýva

jí kdesi ve vzdálených krajinách, které nikdy nepozná.

Vesele spásají horskou trávu na alpských pastvinách

a zbůhdarma krmí huby ničemným zbohatlíkům, kteří

neumí nic jiného než spekulovat s akciemi. Z rozjímání

ho vyruší Petr. Poroučí mu, aby pomohl Pavlovi naklá

dat. Augustin mrskne odpadem o zem. „Vím sám nejlíp,

co mám dělat.“ I tak se ale nechá dirigovat od mladšího

tovaryše. Je to k smíchu. Nakládá pytle a přestává vní

mat čas. Uši má plné vosku. Myslí na to, jak se ve čtyři

cátém osmém bombardovaly staroměstské mlýny, a má

za to, že by se to mělo opakovat.

Zatímco Augustin nakládá pytle na šlachovitá záda

a zatíná sanice, Františka vztekle práská nádobím. Sly

ší řev z pavlače. Doufá, že u ní nikdo nezaklepe. Jestli

včera někoho její muž vzbudil, může se stát, že někdo

přijde rozdávat rozumy a tvářit se účastně, bude ji lito

vat, pomlaskávat, uhlazovat si vlasy pod šátkem a číhat

na nové informace, záminky, podněty a znamení, které by se daly k večeru donekonečna probírat. Ještě že jsou

na světě rodiny jako Zimmer mannovi. Poskytují více rozptýlení, než když přijede komediant s mořskou pan

nou v kádi na svatomarkétskou pouť.

Františka není z těch žen, které se ze svého trápení

rády vypovídají. Má za to, že není třeba opakovat to, co

lidé vidí, a není třeba vysvětlovat, že to, co si lidé myslí a vidí, je často jinak. Mlčela a oni ji považovali za odpu

divou. Někdy jí je do pláče, tohle si přece nezaslouží, co

pak nejde sdílet bolest i jinak, copak je mlčení nešťast

né ženy něčím tolik odpudivým, že už ji zdraví jenom

tehdy, když se jí chtějí vysmát?

Jejich sousedé jsou často rozjívení venkované s otis

kem poroby, úlisnosti a ostudné chudoby. Přišli do měs

ta za štěstím s představou, že budou pravidelně usedat

za bíle prostřené stoly. Sotva se zbavili okovů roboty

a bylo jim povoleno stěhování, nahrnuli se sem v touze se osamostatnit a stát se občany velkoměsta. A za nimi

přicházeli další. Prášili kolem sebe zbytečně křídly po

děšených slepic a snažili se cosi vyklovat ze země umo

řené mrazy. Františku to jejich kdákání a  sousedské sdílení unavovalo. Přitáhli bůhvíodkud a snažili se za

krýt nejistotu řečmi o tom, kolik si už našetřili.

Občas slýchávala, jak si někdo zpívá krajové písnič

ky. Lezlo jí to na nervy. Když sem tito lidé přišli, čas

to nosili své vlastní kroje, pak je odložili. Mysleli si, že

teď už je nebudou potřebovat, že teď přišel nový život,

nezávislost, staré vazby jsou konečně pryč, patriarchát

zadupán a všude řádí pokrok. To by bylo, aby nebylo.

Odhodili vazby spolu se starými hadry, symboly otroče

ní. Mohli si konečně dělat věci po svym a každej se starat

sám vo sebe. Nemuseli být už po vůli pánům. Mluvili spolu

různými dialekty, které Františce zněly cize. Popelili se

na dvorku a překáželi tam, když chtěla pro vodu, když potřebovala vyprat, když se potřebovala jen nadýchat

čerstvého vzduchu nebo když šla svolávat děti.

Zimmer m annová nechtěla mít s nikým nic společné

ho, měla za to, že lidé nikomu v ničem nepomohou. Pou

ze okounějí, přihlížejí, hodnotí a všechno jen zhoršují

zcestnými plky. Odmítala besedovat s lidmi. Chtěla být sama. Člověk se rodí sám, umírá sám a na život je stej

ně sám. Odmítala cokoliv oslavovat, ignorovala i císařo

vy narozeniny, nebyla ani s rodiči ve čtyřicátém pátém

uvítat první parostroj. Příčila se jí představa, že stojí

mezi davem lidí, kteří z ptačí perspektivy vypadají jako roj černých mravenců, a mává vlaku bílým kapesníkem.

Jediné, co si přála, aby jí dali všichni pokoj. Přitom však

byly dny, kdy mlčky polykala slzy a  dívala se z  okna,

jestli se neobjeví někdo, kdo by jí alespoň na chvíli vzal

unavenou ruku do široké teplé dlaně.

Když domyje nádobí, vydává se na dvůr. Třikrát se

zhluboka nadechne a  míří k  pumpě. Lomcuje pákou,

kolem ní se sousedky přou o cenu vajec. Z kovářské díl

ny se ozývá pravidelné klepání. Drbny pokradmu sle

dují snědou ženu, jak zápolí s pumpou kašlající vodu do

džberu. „Vyplýtvá všechnu vodu,“ zaslechne. Neotočí

se. Když je nádoba konečně plná, táhne džber do svět

nice a už ode dveří křičí na své děti honící se po kuchyni.

Třískne nádobou, až vychrstne voda. Neví co dřív,

jestli šít, vařit nebo pohlavkovat ty nezvedence. „Co

tak řvete, ke stolu a šít.“ Anna s Michalem se poslušně

usazují kolem stolu a berou do rukou knoflíky. Jan je ve

škole. Jan se dobře učí. Ale nic z něj nebude. Žádný vy

nálezce a inovátor. Na to, aby z vás něco bylo, potřebujete peníze, dobrá hlava bez peněz a bez kontaktů je vám

celkem k ničemu. Alespoň tak uvažuje žena, již by ani


23

ve snu nenapadlo věřit bláznivým povídačkám, že teď

může i chudý člověk zbohatnout. Podnikáním. Františ

ka ucpává hadrem okno a přitom sleduje pracující ženu

ze sousedství. Máchá si ruce v kbelíku a pokřikuje něco

na Andělovou. Umouněné děti se točí v jednom velkém

víru po dvorku.

Františku vyruší za zády nějaký hluk, děti se zase

honí po světnici a místo, aby sedly k otlučenému stolu

a pomáhaly, jak jim poručila, rozsypaly knoflíky. Co to

děláte? Co to děláte? Přestaňte! Pochytá děti a bije je

do tváří. Co to děláte? Proč mě sužujete? Děti stojí se

sklopenými hlavami. Anna usedá za stůl, popelavé vla

sy rozházené po hlavě. Michal sklání hlavu nad prací.

Matka stojí rozkročená v černé sukni a ošklivé haleně.

Šátek na hlavě má pevně utažený a  nespokojeně si je

prohlíží, jak jsou umouněné a ošklivé. Co z nich bude?

Františka se opět otáčí k oknu do dvorku a vystrčí

bradu ze šátku. „Kolo, kolo mlýnský, za čtyři rýnský,

kolo se nám polámalo, udělalo bác,“ rozpadá se kruh

malých dětí s veselým výskotem do prachu, až se slepice

poděšeně rozkvokají a začnou tlouct křídly a vířit ku

řincový pach.

Františka stojí rozkročená u okna a myslí na Marti

na, bývalého muže, a na Augustinovo včerejší škytání,

odporem se jí houpe žaludek. Tohle s Martinem nikdy

nezažila. Byl to slušný člověk. Trochu těžkopádný, ale

slušný. Jeho oči neprohlédly jedinou lest světa. I když

o něm Augustin rád mluví jako o hňupovi, pravidelně

docházela na hřbitov a kladla na hrob květiny. Nebo se

alespoň pokřižovala, když na květiny nebylo. A to neby

lo teď v poslední době pořád.

Když umřel, nestalo se vůbec nic. Nebyl ani tehdy oká

zalý. Nezaklepal na okno na rozloučenou, ani se kvůli

němu nezastavily kostelní hodiny. Nikdo v hodině jeho


24

smrti neslyšel za oknem klusat koně. Vydechl a jeho duše

se rozpadla a zmizela bůhvíkam. Františka si pomyslela,

že mohla být přece jen na Martina přívětivější. Kdyby věděla, co ji čeká, nosila by ho na rukou a nenapadlo by ji

smát se starému muži za jeho dobrotu.

Zimmer m annovi se nesmála nikdy. Zimmer mann

ji fascinoval. Smířila se i s tím, že jejího prvorozeného

syna neměl rád. Vyřídil si sice poručnictví, ale náhle

mu začalo všechno na Janovi vadit. Divně se díval, ne

poslouchal ho, prokazoval mu málo úcty. „Jak by také

něco z  toho mohl dělat, jsou mu dva roky,“ divila se

Františka. Augustin se na ni vždy zle obořil: „Příliš ho

hýčkáš. Tím věčným nošením a houpáním tomu bastar

dovi změkl mozek.“

Sedával ve světnici a s nelibostí sledoval ji i dítě. Když

zjistil, že pod srdcem nosí to pravé, jeho, přestal s tím.

Místo toho začal přicházet domů s flaškou v ruce, a ani

se ji nepokoušel skrývat. Sedával u stolu a zarytě na ni

zíral. Františka se ho začala bát. Obcházela ho a jeho

oči byly všude. Netušila, co si myslí. Tehdy se také začal

ochomýtat kolem Pražačky. Postával podél cesty a po

zoroval rozlehlou viniční usedlost. Jeho vládkyně mu

připomínala tučnou mlynářku, a  přestože to nemohl

snést, schovával se ve stromořadí, lemujícím prašnou

cestu kolem domu, a číhal na starou Stomeovou. Tou

žil po Pražačce, toužil po ženě. Velkorysé a živé ženě,

plné masa. Když ji nezahlédl, procházel se alespoň ko

lem pole, které patřilo Stomeovým, a sužovaly ho voda,

pěna, těžké tělo mlynářky. A přesto chodil k Pražačce

dál, někdy i v noci, opíral se o zdi velkého stavení a po

slouchal. K ránu byl někdy svědkem pracovního ruchu

a bodala ho závist. Ten řád. Blahobyt. Dostatek všeho. Hříchy pečlivě ukryté za studenými zdmi. Jejich svědomitě vychovaná dcera. Jestlipak má Amálie nějaké

25

škaredé tajemství? Proč oni, proč ne já, kýval hlavou.

Augustin si pomyslel, že jednou by chtěl bydlet také

v domě, kam nikdo nedohlédne, z něhož je zákaz coko

liv vynášet. V domě, jenž své majitele chrání. Nevyspalý

se pak trmácel do práce a myslel na dceru Stomeových,

čerstvou a vábnou. Takové ženy tu však nejsou pro něj,

voňavé a vábné, uvědomoval si. Doma trápil Františku,

již různě převracel, mačkal, urputně plnil a  snažil se

z ní vykřesat jinou podobu. Vláčnou a bílou.

Františku druhý den pálilo tělo a myslela na dny, kdy

chodil ještě občas střízlivý a večery u nich byly klidné.

Spravoval si udice a občas s ní přitom zažertoval. Jeho

ostře modré oči změkly a ve tváři se mu mihlo něco ši

balského. Potuloval se pak u vody a furiantsky chytal

ryby bez náčiní. Jenomže potom se začal čím dál víc

poflakovat po Viničních Horách a bylo mu úzko. Toto

místo je tak podivné. Malebné vinice byly nahrazeny

bohatými dvory a viniční usedlosti se kamsi propadly.

Pastýřské písně o  lásce vystřídala hrubost a  bukolic

kou krajinu začali osidlovat hlupáci, kteří se tu popelí

v chudých domech a do všeho strkají nos. Dělalo se mu

zle z  těch bohatýrských statků Smetanky, Sklenářky

a především Pražačky a také z ohavné Kapslovny, která

pro Rakousko vyprodukovala až šedesát milionů zápa

lek ročně.

V této Kapslovně, již vlastnil Sellier a Bellot, pracova

ly lolitky. Představoval si, jak se Bellotovi rozprsknou

skla brýlí, když mu je přivedou k  potěše do tmavého

pánského pokoje. Bledé a  chatrné. Jak pokývá prstem,

aby šly blíž, protože špatně vidí od té doby, co mu exploze

v jeho vlastní továrně poranila oči. Zimmer manna toto

místo tak děsí. Směs divných lidí a ještě divnějších pod

niků a  stavení. Židovský lazaret, vyřvané hospody, ko

várny, zatuchlé fary, vrch sv. Kříže, kde se prý houpávali

26

obě šenci, pak najednou Pražačka, vzor strategického

plodného uvažování a života.

Zimmer m ann tady byl jako na jehlách. Často měl

pocit, jako by z vrchu sv. Kříže cosi kvílelo a vyhánělo

ho pryč. Ne, tady už nevydrží. Co čekat od místa, kde

za nocí povlávají oběšení, již mají na mrtvých hlavách

bílé navoněné paruky, kde lidi tančí po nedělích jako

smyslů zbavení a lolity nechávají duše v továrně, která

může každou chvíli bouchnout. Celý Žižkov byl jako

taková kapslovna před explozí. Přitom, podivně klidný

a zatuchlý, čekal na svou příležitost. A on sám si připa

dal jako zapalovadlo z bílého střelného prachu. Pořád

ho cosi nutilo rozhlížet se a opatrně našlapovat. A jeho

nohy ho samy nesly k bohaté usedlosti, jež ho pronásle

dovala na každém kroku. Ryby ho přestaly zajímat, klid

osady hučel, stále dokola Františce opakoval, že jednou

ta Kapslovna bouchne a oni všichni uhoří, kolem továr

ny budou poházené vychrtlé údy jedenáctiletých a čtr

náctiletých dívek, musíme jít pryč.

Svět postupně měnil barvy a  podivně ztěžkl, dolé

hal na něj. Musel častěji pít a místo, kde žili, ho tlačilo.

Objala ho lezavá zima, ovinul ledový vítr a nastalo šero.

Nebe se naklánělo nebezpečně nízko. Tíseň, úzkost

a roztěkanost už nestačilo ředit lihem, rozhodl se tedy,

že se je pokusí vypudit místem. Zbaví se Viničních Hor,

Pražačky, Sýkory i  mlynářky. Zbaví se těžkých šumí

cích večerů, nahradí je ještě pořád radostnějším ránem.

Půjdou do Karlína. Výheň pokroku, bašta těžkého prů

myslu, hledáček ještě nevyužitých zdrojů, jádro mo

derní ekonomiky. Ztratí se mezi přístavem, komíny, za

padnou do jedné z těch pravoúhlých ulic. Zbudují nový,

důstojný život. Bude svým pánem. Přiloží svou píli do

kotle zběsile se ženoucího pokroku. Stane se obchodní

kem. Bude práskat bičem nad pomyslnými indickými

27

otroky jako britský majitel bavlníkových plantáží a vý

dělek se jen pohrne. Pak možná, jednoho dne, si postaví

Pražačku číslo dvě.

Augustin donutil svou ženu, aby prodala chalupu. Ne

chápala, proč zrovna do Karlína, když neustále nadával

na fabriky a na lidi, kteří v nich pracují, a na všechny ty

proklaté Kleiny, Daňky a nenažrané židy, kteří by z vás

stáhli nejraději kůži za živa. Augustin měl za to, že když

rozzuřenému psovi zpříma pohlédnete do tváře, síly se

vyrovnají. Františka se bránila, chalupa je chalupa, co

by tomu řekl Martin. Její muž však nedal pokoj, otevře

me si krám. Teď to půjde. Obchodní zákoník umožňuje

neomezenou podnikatelskou svobodu. Šanci mají všich

ni. Nepotřebuju nic. Jen zaplatit živnostenskou daň a se

hnat dobré místo. Objímal ji. Budeme se mít dobře a já

jim ukážu, všem jim ukážu, že to jde. Že to teď jde.

„Nemáš zkušenost, vzdělání,“ namítala žena.

„To teď nepotřebuješ.“

„Tesař se může stát krejčím, krejčí kovářem, kovář

řezníkem.“

„A co chceš prodávat?“

„Kroupy.“

„Kroupy? Teď když stroje vyrábí stroje, chceš prodá

vat kroupy?“

„A  co je na tom? Neboj, budeme se mít dobře,“ ob

jal Františku muž, po dlouhé době ji políbil do vlasů.

Františka se od svého muže odtáhla. Nevěděla, co si

myslet. Zase mu svítily oči a byl mladý a silný. Dokon

ce to vypadalo, že se raduje. To se už dlouho nestalo.

Třeba se mu začne skutečně dařit. Třeba přestane pít.

V  příštím okamžiku tomu sice nevěřila, protože její

muž nebyl typ obchodníka, ale co dělat. Je to její man

žel a musí ho následovat.

28

Františka svému muži nerozuměla. Jeho podivné

nálady a nápady ji čím dál více znepokojovaly. Přitom,

když chtěl, uměl tak hezky vyprávět. Když měl upito, lí

čil jí vlnící se hřbety kaprů na hladině vod, měnící se

odlesky mléčně zelené vody a  třepotání křídel vážek.

Občas přinesl načerno chycenou rybu. „Doufám, že

není z  Vltavy. Mohla by mít tyfus. Ta řeka je odjakži

va nemocná, Augustine.“ Zimmer mann se však smával

a rybu snědl obvykle sám i s kostmi. Občas ale, když

přišel se zlou, rybu rozdupal a  vinil ženu z  nevděku.

Modré vnitřnosti páchly a ryba mrtvě hleděla do špina

vé podlahy, odkud ji po kusech zvedal a házel po zdech,

na nichž zůstávaly mastné stopy.

Tehdy z  něj mívala strach. Nejednou si pomyslela,

že není zjevné, čeho všeho je její muž schopen. Bála se

také některých jeho historek či spíše jejich podání. Měl

v oblibě příběh o prstu, jímž ji vyděsil jednoho podzim

ního večera.

Byli dva milenci a  potřebovali se zbavit manžela ne

věrnice. Za drobnou úplatu v  podobě hodin jim přislíbil

pomoc ženin syn. Všichni tři v potemnělé chalupě společ

ně zardousili podváděného muže, vynesli ho v noci na ne

daleký statek provoněný mrvou a teplem a pohodili jeho

tělo ke koním. „Bude to vypadat, že ho udupali, “ shodli se

všichni, zatímco koně mírně žrali. Syn pak poslouchal ve

světnici tikot obdržených hodin a říkal si, že už si žije jako

velký pán, zatímco ti dva po sobě lozili a žena dělala „ještě,

ještě“ a smála se a výskala.

Statkář však nebyl blázen. Věděl, kam má jít. Několik

dnů počkal a poté se, když se všichni vytratili, vydal do sta

vení a  šmejdil po světnici. Když našel na hliněné podla

ze kus prstu, který znatelně chyběl na ruce milenci, jenž

v  hospodě popisoval ztrátu několika článků více než ne

přesvědčivě, věděl, kolik uhodilo. Obracel prst svého syna

v ruce a přemýšlel, koho zabije dřív... Nepamatuje si, jak

to skončilo, ale Augustin tenkrát popisoval ten prst tak důkladně, že se jí udělalo mdlo. S rozkoší mluvil o tom, jak ten kousek prstu ležel na poskvrněné zemi, o ozvě

ně ženina sténání, jež se odráželo od studených kamen

ných stěn. Augustin rozjařeně halekal: „To je zvláštní,

ani bys nepoznala, že to je prst. Kus prstu vypadá na

zemi úplně jinak než prst na ruce.“ Líčil barvu i  tvar

prstu, určil, kolik krve z  něj vyteklo, co z  něj trčelo,

hádal, jak dlouho se asi musel nebožtík dusit, oči měl

přitom skelné. Nato se rozesmál a kousl Františku do

ukazováku. „Jak si mohli myslet, že jim to projde? Ves

ničané jsou zkrátka hlupáci. Udělají první věc, která je

v jejich prázdné hlavě napadne. Pro kus lidského těla

a nějakému krámu jsou schopni se povraždit.“ Pak mu

zasvítilo v očích a začal v elipse pohybovat svým vlast

ním ukazovákem tak dlouho, až se jeho ženě zdálo, že

s tím nikdy neskončí. Vypadalo to, že sám Augustin se

proměnil v ukousnutý prst, který se teď promenáduje

po světnici, hrozí jí, strká do ní a poťouchle ji popichuje.

Když s  tím Augustin konečně přestal, vytratil se

kamsi ven. V noci se vrátil, seděl u ní na posteli a zamyš

leně se na ni díval. Františka vypotila desítky litrů potu, oba věděli, že nespí, ale její muž jí nedovolil, aby to při

znala. Jen se díval a hladil ji pod srdcem a říkal přitom

moje dítě, pak po stehnech a ještě hlouběji mezi stehny, dokud nezačalo svítat a on se nevytratil do mlýna. Na jejím muži je něco divného. To něco ji tenkrát donutilo

pozvat ho do domu a  to něco nad nimi chmurně visí, jako kus mraku připomínající soumrak světa.

Ztěžka usedá za stůl a naučeným pohybem sahá po

práci. Knoflíky nikde. Hledá je po stole, všude možně

a nemůže je najít. Trochu panikaří, ptá se dětí, kde jsou.


30

Děti tvrdí, že nevědí. Když je poté najde zabalené v zá

stěře, ukryté za kamny, zbarví Anniny líce svými pěst

mi do modra. „Ty neřáde, ty malá prohnaná zmije,“ křičí.

„Jsi jako on, přesně jako on. Neřád, co dělá schválnosti.“

Anně se spouští slzy, drží se ublíženě za tvář a  křičí:

„Maminko, já nejsem zmije, odpusťte, nechtěla jsem.“

Chtěla maminku potrestat za to, jak je na ni hrubá, ale

možná ne tolik. Maminka je pro ni záhadou. Klidně ji

nechává samotnou, nechává ji pracovat, i když je unave

ná, a klidně by ji nechala otci napospas. Anna by přitom

chtěla, aby se s ní třeba pomazlila, často si to předsta

vuje. V noci se Anně zdá, že na ní sedí černý pták s čer

veným zobákem a  chystá se jí vyklovat oči, nejprve jí

a nakonec všem.

Anna potom leží s  vytřeštěnýma očima a  čeká, až

pták, který na hrudi sedí i  po probuzení, zmizí. Teď

se zase počurala a  Michal jí bude muset opět dlouho

vyprávět příběhy a pohádky a všude ji mít za zadkem,

protože neusne, bojí se. „Už to nikdy neudělám,“ mum

lá si pro sebe. „Slibuji – nikdy, jen mě nech být. Nech mi

moje oči,“ zakrývá si rukama šedé oči. Když se je odváží

otevřít, vidí, že pták sedí v koutě a dívá se na ni nehyb

nýma ptačíma očima. Šťouchá do bratra. „Musíme být

zítra hodní, aby maminka neplakala. Musíme.“ Bratr

cosi zamručí a otáčí se na bok, matka i otec spí. Míst

nost je naplněna těžkým pachem. Anna sedí a zrovna

s ní lomcuje touha být hodná. Chtěla by začít být hodná

okamžitě, teď hned. Skoro nemůže ani dospat. Druhý

den je nezvykle tichá a snaží se víc než obvykle.

Teď však svou matku nenávidí, protože ona přece za

nic nemůže, chtěla matku jenom poškádlit. Proč ji tak

často bije. Jana nebije nikdy. Anna si vybaví všechny

křivdy světa a řve čím dál tím víc. Až přijde Jan ze školy,

štípne ho bolestivě do ruky. Trochu se jí uleví. „Zmet




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist